12,
ZNAČKOVÉ DĚTI
STUPEŇ NÁROČNOSTI FILOZOFICKÉ GYMNASTIKY
ROZCVIÍKA STŘEDNÍ Z ATM NÁROČNĚJŠÍ CVlCíNÍ
Kdykoli přijde řeč na genetickou modifikaci nebo selekci, hľOXÍt i že se objeví dva strašáci^ kteří zcela umlčí jakoukoli racionálni diskuzi - Hitler a Frankenstein. Všichni jsme si vědomi spoji ĽOíEÍ mezi genetikou, eugenikou a nacistickými snahami o rasovou totu a většina z nás se přinejmenším trochu obávaj že genetikov^ by tím, že se pletou do věcí, kterým tak úplně nerozumějí, mohli 1 vytvořit jakousi Frankensteinovu obludu - originální „značkovtí dítě". Tyto děsivé vize, kam až lze v hrátkách s přírodou zajít, JSOl natolik neúprosné, že skoro každý nový vývoj v oboru je sledoví téměř s panickou hrůzou.
Jsou tyto reakce pouze důsledkem nevědomosti a hysterie? Neb^ jsou tyto obavy podložené? V této kapitole se podíváme blíže otázku značkových dětí a pustíme se do některých klíčových 0EÍ zek, které se tohoto tématu týkají.
Volba pohlaví
Laboratoř v blíže nespecifikovaném čase v budoucnosti: Profesorka Su Klonovd sedí za svým stolem^ obklopena zkumavkami, elektronickým přístroji a jinou vědecky vyhlížející změtí. Ozve se zaklepání na dv$ Vstoupí mladá žena.
Prof. Klonom:      Co si přejete? Paní McDaddom: Chtěli bychom s manželem dítě. Ale chceme, &li
to byla holčička. Umíte to zařídit? Prof. Klonovd:     Snad. Můžu se zeptat, proč chcete holčičku? Paní McDaddovd: Prostě bychom raději holčičku.
111
/volit si pohlaví dítěte, jak to učiniliMcDaddovi, je technologicky mo/ué už dnes. Oplodnění in vitro (1VF), při němž je do dělohy implantováno jedno civíce oplodněných vajíček, je dnes již běžné, fr poměrně snadné před implantací prohlédnout vajíčka a vybrat pDiize ta, která jsou mužského či ženského pohlaví. Ve skuteční im i se už dnes tento výběr pohlaví dítěte provádí u párů, kde lim/í dědičná porucha postihující pouze jedno z pohlaví, jako je lliiph'klad hemofílie.
Til kže volba pohlaví pro léčebné účely je prováděna už dnes. I 'toč redy neumožnit rodičům, aby si volili pohlaví dítěte pouze | ii u |lo své libovůle? Páry už dnes používají antikoncepci a jiné technologické prostředky a rozhodují o tom, kdy a zda vůbec budou mil děti. Proč jim tedy neumožnit oplodnění in vitro, aby si mohli /volit pohlaví svého dítěte?
Úřad The Human Fertilisation and Embryology Authority, kľľľý iná na starosti reproduktivní medicínu ve Spojeném králov-niví, neumožňuje rodičům volbu pohlaví dítěte z pouhé libovůle. Proč ne? Nejčastěji uváděným důvodem je to, že by to pravděpodobně způsobilo nerovnováhu pohlaví. Mnoho kultur silně pre-ľtTUJĽ- chlapce. Pokud by se rodilo daleko více chlapců než děvčat, mnoho heterosexuálních mužů by si nakonec nebylo schopno na-j(l životní družku. Filozof, profesor Jonathan Glover ve své zprávě íi ľťproduktivních technologiích pro Evropskou komisi tvrdí, že umožnit svobodnou volbu je chvályhodné, ale nikoli tam, kde může Ulil negativní dopad na životy druhých:
Jmi nim ze znepokojujících důsledků [umožnění volby pohlaví] je vážná MPľovnováha v příští generaci. Ti, z nichž se bude tato generace skládal, by zřejmě rádi tuto hrozbu odvrátili. Jejich názor však v době, kdy *p bude o tomto problému rozhodovat, nikdo neuslyší.*
Mohli bychom také zpochybnit pohnutky, které k volbě pohlaví Vťilon. Někteří rodiče by evidentně volili pohlaví dítěte s pocitem,
* liiriiilliiin Glover (a jiní), Fertility atu{ the Family (Fourth Estate, London 1989), «f. H.l.
159
že jedno pohlaví je „nadřazené" druhému. Neměli bychom se spfA snažit vykořenit podobné sexistické názory, než jim ještě vycházet vstříc tím, že umožníme volbu pohlaví na základě předsudku?
I kdyby motivy rodičů nebyly sexistické, faktem zůstává, že jtf* jich volba je v podstatě egocentrická, že mají na mysli spíže svňj vlastní prospěch než prospěch dítěte.
Je to prosté: neexistuje žádná známá obecná pravda, že by dívky byly v životě šťastnější než chlapci nebo naopak, Upřednostňování pohlaví tak rozhodně není ve prospěch dítěte, ale ve prospěch rodičů, Pro mnoho rodičů znamenají jejich děti to nejcennějšf a tento jiný, egoCGľl" tričtější přístup by nemusel být dětem ku prospěchu.*
Glover dochází k závěru, že bychom neměli dávat rodičům moŽLlOIE rozhodovat o pohlaví svého dítěte, nicméně ne všichni filozofovi s ním souhlasí. Filozof profesor John Harris nesouhlasí s tím., Ä6 nás skutečnost, že někteří budou volit pohlaví z nesprávných důvodů, opravňuje k tomu, abychom tuto volbu odpírali všem.
Volba pohlaví není nezbytně vyjádřením sexismu a kádrovat pohnutky a důsledkyjednotlivých voleb pohlaví by bylo nemožné. Daleko lépojl M dát volný prostor svobodě a bojovat s předsudky jinýmí prostředky.**!
Harris také pochybuje o tom, zda by skutečně nezbytně nastal* j trvalá nerovnováha mezi pohlavími. Tvrdí, že nedostatek jednohp^ pohlaví se sám vyřeší tím, že postižená generace bude potom upFflj^ nostňovat vzácnější pohlaví. Harris naznačuje, že jsou i jiné, méflj brutální a nátlakové mechanismy, jimiž se lze takovým nerovní váhám vyvarovat. Například prostřednictvím úiev v daňovém i tému, jímž jsou už dnes lidé a podniky podněcováni například k co nejmenšímu znečišťování životního prostředí a k charÍCftEÍV| ním darům, Podle Harrise není naprostý zákaz pravděpodobnil nezbytný.
* Tamtéž
** John Harris, Clones, Genes and Immortality (Oxford University.Press, Out 1992), six 194. m
Jak jsem už řekl, ve Spojeném království je v současnosti oplod-11 ři i í in vitro z důvodu upřednostňování jednoho pohlaví ze strany imličů zakázáno. V době a místě, kde pracuje profesorka Klonová, vs;i k žádné takové restrikce neexistují.
Inteligence azdraví
/pět v laboratoři...
ľn/f. Klanová:     Žádný problém, Zařídíme holčičku. Máte ještě
nějaké další požadavky? t\itii McDaddovd: Další požadavky?
1'riif, Klanová: Ano. Můžu vám ještě nabídnout volbu výšky a vzhledu postavy, inteligence, barvu vlasů a očí a zdravotní dispozice.
I\m i McDaddovd: Máme ještě jiné požadavky.
ľľiif. Klonopd:      A to?
'McDaddovd: Mohli byste zajistit, aby naše dítě mělo nadprůměrnou inteligenci?
ľiiif, Klonovd: Ano, mohli. Inteligence samozřejmě závisí na celé řadě faktorů, nejen na genech. Svou roli tu hraje i vzdělání a stimulující prostředí. Ovšem geny jsou při determinování inteligence velmi důležité. Genetickou manipulací mohu zajistit, že bude přinejmenším vysoká pravděpodobnost, že vaše dítě bude mít nadprůměrnou inteligenci. Zajímá vás to?
[ Jusnlinoiit geneticky zvýšené inteligence by snad bylo možno pře-ttľVÄím dvěma metodami. První je pomocí třídění. Předpokládejme, líť by bylo možné identifikovat jisté genetické ukazatele či indikátory inteligence. Pak by stačilo protřídit oplodněná vajíčka paní Mi'1 )addové a implantovat pouze vajíčka s těmito ukazateli.
Druhou metodou by byla přímá změna genetického kódu, /['ťjnie vložením sekvencí, které produkují vysokou inteligenci. 1'okud například Einsteinova vysoká inteligence byla z velké části výsledkem jisté sekvence v jeho DNA, pak by bylo možno tuto
sekvenci vložit do DNA jiných dětí a tím i jim poskytnout slušnou šanci na vyšší inteligenci.
Samozřejmě, obě techniky vyžadují to, co stále není možné - že existují izolovatelné geny či indikátory vysoké inteligence. Předpokládejme ale pro tuto chvílí, že takovéto geny je možné identifikoval". Potom by bylo možné jedné či druhé metody použít k produkci dětí se zvýšenou inteligencí.
Prof. Klanová:      Nadprůměrnou inteligenci. Dobře. To zařídíme.
Přidáme do DNA příslušnou sekvenci z DNA jednoho mého známého, který získal Nobelovu cenu.
Paní McDaddová: To je skvělé! A co zdraví a postava?
Prof, Klanová: Mohli bychom odstranit všechny geny, u nichŽ | bylo zjištěno, že značně zvyšují pravděpodobnost ne* moct nebo náchylnosti k nemocem. Taky bychom mohli .1 přidat geny vitality, dobré stavby těla a tak dále. VladĽnS J jsme schopni zajistit i imunitu vůči všem běžným, cílů* I robám a nemocem, od běžné rýmy po rakovinu. Chtěli byste to?
PaníMcDaádopá: Rozhodně ano.
Je takové manipulování etické? Pokud to bude možné, mČli by«| chom rodičům umožnit, aby nechávali geneticky modiŕikovaĽ in« teligenci a zdraví svých dětí?
Připadne nám přirozené, že se rodiče snaží zvýšit inteligeriC a zdraví dětí pomocí vzdělání. Pokud by nějaká škola vyvinuli program, jehož výsledkem by bylo výrazné zvýšení inteligencii a zdraví žáků, nepochybně by to bylo přivítáno potleskem, todJČi by se oprávněně snažili dostat na tuto školu svoje děti a chtSli vědět, proč se podobné techniky nepoužívají i na jiných školAOť Rozhodně máme povinnost poskytovat výhody takovýchto Vidi lávacích technik co největšímu počtu dětí.
Nyní si ale představte trochu jinou situaci. Řekněme, že buC objeveno, že takovéto vylepšení zdraví a inteligence je možné bd pecně a účinně provádět pomocí genetického inženýrství, Johl Harris klade tuto stručnou otázku:
Pokud bychom byli schopni dosáhnout u embrya vyšší inteligence ,i /draví, neměli bychom to činit? Pokud toto jsou legitimní cíle pro v/dčlání, mohou to být nelegitimní cíle pro lékařskou vědu?*
j.tk naznačuje Harris, přestože mnoho z nás má jakýsi zvláštní po-(ii, že genetická alternativa by byla neetická, není snadné přesně slil n ovit, proč by mělo být něco špatného na používání, genetických I ľľlinik za účelem dosažení stejného konečného výsledku jako při výchovných technikách.
Ji* riziko příliš veliké?
Jcilna z možných námitek proti používání takovýchto technik je, /(■ jsou příliš riskantní. Ve skutečnosti jsou dva způsoby, jimiž lze manipulovat s geny tak, aby bylo dosaženo požadovaných výsledků, jilk nyní vysvětluje profesorka Klonová.
ľtvfi Klonová: Genetických změn, které požadujete, lze dosáhnout dvěma způsoby. Můžeme takto změnit pouze vaše dítě, nebo můžeme provést změny, které budou předávány z generace na generaci, na dítě vašeho dítěte a dále na dítě dítěte vašeho dítěte. První způsob modifikace se provádí v somatických buňkách, zatímco druhý v buňkách, které jsou označovány jako zárodečné.
Vůni McDaddopá: Nu, pokud jste schopní provést změny k lepšímu, raději bych, aby byly dědičné. To by mělo daleko větší význam.
ľtvf. Klonová:      Tak tedy modifikaci zárodečné linie.
J tik říkala profesorka Klonová, změny zárodečné linte v lidském jjrnomu jsou změnami, které s námi budou potenciálně navždy. Nrklťří lidé však považují modifikaci zárodečné linie lidí za obzvlášť riskantní.
* jniiiil km Glover (a jinf), Fertility and the Family (Fourth Estate, London 1989), ill l-U
163
Zatímco genetická manipulace s lidskými somatickými buňkami může spadat do oblasti osobní volby, zahrávání si s lidskými zárodečnými buňkami nikoli. Zásahy do zárodečných buněk bez souhlasu všech Členů společnosti bytnělo být výslovně zakázáno.*
Zřetelný potenciální problém změn v zárodečných buňkách spočívá v tom, že pokud by se některá nevyvedla, museli bychom se svou chybou žít už navěky. Omyl by se pravděpodobně předával dál a šířil by se v lidském rodu jako celku. Proto pokud bychom riskovali při změnách v somatických buňkách, daleko větším rizikem by bylo zahrávat si s naší zárodečnou linií.
Ve skutečnosti může být velmi obtížné předpovědět přesně, jaké by mohly být dlouhodobé důsledky toho, kdybychom tu nějaký gen přidali a tam zase ubrali. Důsledkem rostoucí inteligence pomocí změny některého z genů by také mohl být, řekněme, znatelný pokles sociálních schopností. Přesto by mohlo trvat roky, celá desetiletí, než by byly takovéto škodlivé průvodní jevy odhaleny.
A také, vzhledem k mimořádným schopnostem genetického inženýrství, pokud by skutečně došlo k chybě, pak by velice pravděpodobně šlo už opravdu o vážnou chybu. Každý omyl by mohl mít potenciální katastrofické následky. Mohli byste tedy namítnout, že v takovém případě bude lepší postavit všechny formy generické modifikace mimo zákon.
Takto přehnaná opatrnost by však mohla být chyba. Představme si pro tuto chvílí, že existuje dostatek důkazů, že prostým odstraněním jednoho genu bychom mohli miliónům lidí znatelně utužit zdraví, ušetřit je bolesti a prodloužit jim život. A představme si, že ani po desetiletích intenzivního výzkumu se neprokáží žádné Škodlivé průvodní jevy. Neměli bychom tedy v tom případě tento gen skutečné odstraňovat?
Vraťme se k paní McDaddové. Předpokládejme pro tuto chvíli, že víme, že genetické změny, které paní McDaddová požaduje, jsou bezpečné. Je tu nějaký pádný důvod, proč by profesorka Klonová neměla změny provést?
* Tamtéž.
Syndrom značkových dětí
Paní McDaddová: A co vzhled? Jsem obrovská fanynka Anity Sop-with Camel, té filmové herečky a zpěvačky. Dokázali byste, aby má dcera vypadala jako Anita?
Prof. Klonová: Vypadala? Umíme daleko víc. Vím zcela jistě, že slečna Sopwith Camel umožňuje manželským párům své klonování. Je to drahé, ale vy byste si to snad mohli dovolit.
Paní McDaddová: Měla bych svou vlastní Anitu?
Prof. Klonová: Ne tak docela. Vaše dcera nebude Anita, Bude s ní ale geneticky identická. Jako by vaše dcera byla Anitino identické dvojče.
Paní McDaddová: A bude zpívat jako Anita?
Prof. Klonová: To nemůžu zaručit, Anita Sopwith Camel je produktem jak genů, tak svého prostředí. Vaše dcera bude mít bezpochyby jinou výchovu a prostředí, takže se bude od Anity v mnoha ohledech lišit. Možná zjistíte, že vaše dcera zpívat neumí. Třeba ji to ani nebude bavit. Bude mít svou vlastní, jedinečnou povahu.
Paní McDaddová: Ale stejně, jen si to představte! Úplně se vidím, jak se procházím v hypermarketu s mou vlastní malou Ani-tou. Přestavte si, jak mi budou ostatní maminky závidět!
Postoj paní McDaddové nás na chvíli může přinutit k zamyšlení. Jako by o své budoucí dceři přemýšlela jako o nějaké trofejí, nějakém drahém značkovém modelu, v kterém se může předvádět. Takový postoj je samozřejmě zavrženíhodný. Ale nebude takový postoj něčím nevyhnutelným, pokud se procedury, které tu profesorka Klonová nabízí, stanou naprosto běžně dostupné? Není už in samo o sobě dostatečným důvodem, abychom používání takových technologií zcela zakázali?
Filozof Hilary Putnám předkládá následující scénář.
Představte si, že budeme vnímat své dětí prostě jako součásti našeho „ř.ivotnmo stylu". Stejně jako máme právo si vybírat nábytek nebo vyjadřovat svou osobitost nebo uspokojovat své osobnízáliby nebo (i když
164
165
si to nechceme připustit) soutěžit se svými sousedy, tak si představte, ; že se stane přijatelným vzorcem myšlení a chování „vybírat" si své děti \ (vybírat, podle koho je necháme „nakloňovat", podle koho z vašich pří- j buzných či přátel, anebo, pokud budeme mít dost peněz, z lidí, kteří ! budou ochotni se nechat klonovat za peníze). Představte si, že v pře- i krásném novém světě budeme moci mít takzvaně „značkové děti" stejně jako „značkové oblečení". Budeme moci popustit uzdu všem svým nar- ; cisistickým pohnutkám.*
Putnám považuje představu takové společnosti za naprosto odpudivou, stejně jako většina z nás. Podle Putnama je to tak proto, že by- '; chom používali lidi - naše vlastní děti - jako prostředky, nikoli účel. ] Naše potomky bychom hodnotili velmi povrchně jen podle toho, ' do jaké míry bychom díky nim měli dobrý pocit sami ze sebe. J
Na druhé straně je možné, že takový postoj zdaleka není ne-zbytný. Pokud jde o mě, kdyby mi nějaká dobrá víla mohla splnit i jedno přání, bylo by to přání pro mé dítě - aby v pořádku dospělo, i aby nebylo nemocné, aby bylo chytré, hezké a šťastné. Na tom není \ nic špatného, řeknete možná. Tohle všechno přece nechci pro sebej abych pozvedl svůj vlastní životní styl, ale pro dítě. Řekněme ale, že i mi toto mé přání je schopna bezpečně vyplnit véda. Proč bych ne- ,'í měl mít možnost toho nevyužít? Ano, někteří lidé by si snad chtěli s opravdu dopřát chytré, zdravé, atraktivní dítě z plytkých, sobec- .' kých důvodů, ale mnozí by je chtěli ze správných důvodů. A opět, ] je pouhý fakt, že někteří by mohli takto volit z nesprávných dů- ' vodu, dostatečným důvodem k tomu, aby byla tato možnost volby j
odepřena všem? Myslím, že ne. j
1
Eugenika a nacisté ,í
A co nacisté a jejich používání genetiky za účelem dosažení rasové W
„čistoty'? To bylo samozřejmě morálně nepřijatelné. Ale v čem se m
z morálního hlediska liší genetické inženýrství za účelem zdraví, M
inteligence a atraktivity? A liší se vůbec? w
* John Harris, Clanes, Genes and Immortality (Oxford University Press, Oxford m. 1992), str. 194. .ji
166 i
Někteří lidé tvrdí, že použití genetické technologie k „vypletl" genů, které by mohly způsobit postižení, by mělo být zakázáno, protože ty, kteří jsou nějakým způsobem postižení, nelze rozhodně považovat za „vadné". Pokud bychom se snažili takovéto geny vyplet, neznamenalo by to, že bychom vlastně raději, aby se takto postižení lidé nikdy nenarodili? Nechceme tím odstraňovat ty, kteří jsou vnímáni jako „podřadní"? Nechováme se stejně jako nacisté?
Myslím, že ne. Tady se netvrdí, že ty, kteří jsou nějak postiženi, by bylo lépe odstranit, ani že by bylo lépe^ kdyby se nikdy nenarodili. Tady se tvrdí pouze to, že by bylo lépe, kdyby se narodili bez svého postižení.
Tvrzení, že je vždycky nesprávné pokoušet se snižovat pravděpodobnost toho, že se dítě narodí s postižením, je samozřejmě absurdní, protože to by potom znamenalo, že je nesprávné, aby nastávající matky během těhotenství měly dostatek kyseliny listové a snižovaly tak riziko, že budou mít dítě s Downovým syndromem.
Samozřejmě, že bychom se měli mít na pozoru před politicky a zlovolně motivovaným používáním genetické technologie, ale neznamená to, že bychom měli tuto technologii zakázat jen proto, že jsou lídé, kteří jsou schopni ji zneužít. Koneckonců, každá technologie je zneužitelná, od šicího stroje po vesmírnou raketu. Máme je snad kvůli tomu všechny zakázat?
Nesmrtelnost
Profesorka Klonová má pro paní McDaddovou ještě jedno překvapení.
Prof. Klonová:      Mohli bychom vám nabídnout ještě něco speciálního. Anita může být nesmrtelná.
Paní McDaddová: Myslíte jako nějaký řecký bůh?
Prof. Klonová:      Tak néjak. Vysvětlím vám to. Proč lidé stárnou?
Proč se jim kůže svrašťuje a vlasy šediví? Proč slábnou a umírají?
Paní McDaddová: Prostě se opotřebují, jako auto, ne?
167
Prof. Klanová: Nikoli, Hlavní důvod toho všeho je genetická determinovanosti Vaše geny jsou nastavené tak, aby vás po jisté době zabily.
Paní McDaddová: Panebože. Proč?
Prof. Klanová: Přírodní výběr, proces, jehož jsme produkty, je založený na střídání generací. Pokud by přišla generace, která by odmítala odejít, byl by to problém. Proto mň, každý z nás gen, který funguje jako časovač, odpočítá* vající čas, po jehož vypršení budeme vypnuti. A my ten časovač umíme zastavit.
Paní McDaddová-. Opravdu?
Prof, Klanová: O tom nepochybujte. Když Anitě vypneme její gen stárnutí, zůstane stále „mladá". Ano, roky budou běžet, jí bude třeba už dvě stě let a bude stejně čilá jako by jí bylo dvaadvacet.
Paní McDaddová: To je fantastické!
Prof. Klonová: Samozřejmě to neznamená, že Anita bude žít věčně. Může ji přejet autobus nebo může dostat nějakou smrtelnou chorobu. Ale nezemře přirozenou smrtí.
Takováto „nesmrtelnost" bude třeba možná už v nepříliš vzdálená , budoucnosti. Mela by být umožněna?
Jedním ze zřejmých problémů rozšířeného používání této těch" niky by bylo přelidnění. Pokud by velké procento lidí žilo stovky let a reprodukce přitom pokračovala ve stejném tempu jako dosudj j brzy by se katastroficky začaly tenčit zdroje.
Z toho však automaticky nevyplývá, že jediný způsob, jak Cífcl kove katastrofě zabránit, je prostě zakázat zavádění genů „dloullíu životnosti". Například by mohlo stačit zavést zákon, podle n&hoi i bude implantování takových genů podmíněno tím, že jejich pří*1'] jemce bude zbaven plodnosti.
Nové společenské třídy
Mnozí asi řeknou, že ad už chceme použití těchto genetických Cecily nologh regulovat nebo ne, budou používány tak jako tak. Bohatí fj
budou jistě chtít výhody, které genetické inženýrství skýtá, a peníze jim k nim najdou cestu. Genetičtí inženýři, kteří si budou vědomi lolio, že můžou pohádkově zbohatnout, si zřídí kliniky v chudých zalitích, jež nebudou ochotny zakázat na svém území takový druh podnikání, který dokáže znatelně posílit jejich ekonomiku. Takže, .ir se vám to líbí nebo ne, je to pouze záležitost času, než vznikne | dlouho žijící elita, jejíž členové nebudou pouze daleko bohatší než ; my ostatní, ale také daleko zdravější, daleko inteligentnější a da-; Irko atraktivnější. Lidská rasa se bude dělit na dvě třídy - geneticky , modifikované a ostatní.
1'ivf, Klonová: Jak víte, paní McDaddová, jde o velmi exklusivní klub. Toto vylepšení genů si můžou dovolit jenom skutečně bohatí lidé. A to, že budou geneticky vylepšení, nevyhnutelně povede k tomu, že budou ještě bohatší. Máte obrovskou příležitost koupit vaší dceři vstupenku do světa, o němž by se jí jinak ani nezdálo.
K iníMcDaddová: Jaké to má další výhody?
ľrof. Klonová: Pokud si umíte představit, jakou obrovskou výhodou je pro člověka soukromé vzdělání, počkejte, až uvidíte, co člověku přináší členství v klubu geneticky modifikovaných. Jeho členové tvoří velmi uzavřenou, privilegovanou a těsně stmelenou skupinu. Nakonec zjistíte, že genetické vylepšení vašeho dítěte je investice, kterou sama budete chtít chránit. I můj syn je silně geneticky vylep šený a já nechci, aby se tahal s kdej akou obyčejnou holkou a ničil tak to, co jsem do něj investovala. Geneticky modifikovaní drží z rozumných důvodů pospolu. Obyčejní lidé by jejich geny pouze znehodnocovali.
í\tníMcDaddová: Chápu, Ale není takové dělení lidí na třídy nespravedlivé? Mám z toho trochu výčitky.
i'ľof. Klonová:      Mějte si klidně výčitky, ale tak už to na světě chodí.
A chcete opravdu svou dceru o všechny tyto výhody připravit?
Wmí McDaddová: Přijímáte šeky? ťrof. Klonová:     Samozřejmě. *
169
SOUVISEJÍCÍ KAPITOLY: |
Princip, že iidi bychom měli brát jako účel, a nikoli jako prostředky, rozebírá i 2, kapitoía, Co je špatného na homosexualitě? ■ !
DALŠÍ ČETBA:
Jonathan Glover (a další), Fertility and the Family (Fourth Estate, London 1989).
John Harris, Clones, Genes and immortality (Oxford University Press, Oxford 1992).
i I
m W
■ • ■-i
13.
ZÁHADA VĚDOMÍ
STUPEŇ NÁROČNOSTI FILOZOFICKÉ GYMNASTIKY
ROZCVIČKA STŘEDNÍ ZÁTĚŽ náročnější cvičení
Vědce trápí „problém vědomí" - problém, jak je možné, že kus šedé hmoty mezi našima ušima, který vypadá jako větší vlašský ořech, je schopen produkovat bohatý vnitřní svět vědomých prožitků. Podaří se jim někdy tuto záhadu vyřešit? Někteří tvrdí, že je to jen záležitost času. A přece se podle některých argumentů zdá, že vědomí je něčím, co věda v principu vysvětlit nedokáže.
Soukromá sféra vědomí
Podívejte se na něco červeného, například na rajče. Když se na tento předmět díváte, uvědomujete si, že máte jistý prožitek - prožitek barvy. Jak vysvětluje filozof Thomas Nagel, tento prožitek je pro vás, pro subjekt, nějaký.*
Trávíme život pohrouženi do kypícího proudu takovýchto prožitků -vůně květiny, chuť pomeranče, pocit, který vnímáme, když přejedeme prsty po drsném povrchu dřeva, prudká bolest, chvíle melancholie. Můžeme zaměřit pozornost na subjektivní vlastnosti těchto prožitků a ochutnávat je tak. Zajímavým rysem tohoto bohatého vnitřního života je to, že ostatním zůstává kupodivu skrytý. Ostatní mohou vnímat mé tělo a vnější chování, ale mé prožitky zůstávají skryté uvnitř. Ve skutečnosti se pouzejeťz^skryté uvnitř", protože nejsou fyzicky skryté tak, jako je fyzicky skrytý řekněme můj mozek v lebce. Věci, které jsou skryté fyzicky, lze v podstatě odkrýt. Chirurgové můžou jednoho dne otevřít mou lebku a můžou pozorovat, co ve mně probíhá fyzicky, když vnímám nějakou
* Thomas Nagel, „What Is It Like co Be'a Bac" v: Douglas R. Hofstadter, Daniel Dennect (eds), Tbe Minďs i" (Penguin, London 1981).
170
171