Tři písně Václava II
PÍSEŇ I
Mé nitro tají příběh - znám pravou vznešenost, láskaji za mnou podlá;
tak šťastnýjsem, že vzdychám sladkým vědomím,
že právě ji mám rád, že ona je můj skvost, nikomu není nemilá,
je krásnájemná žena - vždy pyšnit sejí smím,
blížeji nelzejiti, nač tedy mámení,
veliká radost s sebou nese trápení
a na tom se nic nezmění, má láskaje mé vězení.
Mne opanovala ta sladká skutečnost, mé srdce tluče blažené, je ráj mých oa, touha, nevýslovná slast, oáma do srdce mi vešlajako host, a takjí sloužím, vznešené, však předlouhojiž musím verš za veršem klást, mé srdce i mé smysly slouží mé výsosti, jí, počátku i zdroji mé äré radosti: a díky této milosti jsem štásten - na tom nedosti.
Jak růže, která vydá svůj první skvoucí květ,
co v jitru louží rosu pít,
své rty sladší než cukr, ty mi poskytla,
snad ještě žádný muž, cojich jen nosí svět
polibkem nebyl více zpit,
ty chvíle blažená, ježjsi mi zasvitla!
Nevylíčím svou radost, jížjsem se nenadál,
s ní tolik přízně, štěstími dobrý osud dal,
však radost záhy zahnal žal:
plakala radost, žal se smál.
Lásce však chybí důvod, proč by mne trestala: ač objal jsem tu krásnou paní, ji, milou, jemnou, sladkou, v bílé nahotě, i přesto, cojsem řekl, nevinná zůstala, bylo to cudné objímání. Jen srdcem miluji, ač tehdy v temnotě
138 /
láska mne sžírala, kdyžjsemji uvidel, mé smysly bouřily, uhasit jsem však chtěl svůj oheň, který plál a vřel, já k její ctnosti úctu mil.
Kdo hledí si své dámy takjakojá,
tomu ať díky vzdávají,
járůži nezlomil, ačmohljsemji mít,
do srdcejsemji zamknul, v mém srdá domov má.
Aj, porny slím-li potají,
že ona bude dél v nevinnosti žít,
jde láskou lásku líät?Zejsem miloval?
Svůj nejšťastnějšíden s ní prožít jsem si přál,
aijstm ji blíže nepoznal,
nikdy jsem v lásce nebyl dál.
PÍSEŇII
Když kvety stříbří mráz a kraj zasype sníh, i ptáci mlčí, v tichu spí, háj stojí opuštěný,
mohu vám poradit jak smát se za snů zlých.
Díky všem, kdo se dovtípí!
Za družky mám dne'ženy,
podobají se pestrým květům,
jež v zimní době rozkvétají,
hej, v očích, tam jim jiskry hrají,
rozmarný pohled jen - a rety přilnou k retům.
A za polibkem spěchá sladké objetí,
to léno lásky, darů dar!
Kdo upíše se růžím,
roznemůže se láskou, bude její obětí
vždy t!polibek je něžný svár.
Hej, paní, co ti dlužím,
má drahá, svět mne teší,
o lásce zpívám si tak rád,
tu píseň odpustíš mi snad.
Hnát oře kvůlijiné? Chci být tvůj sluha pěší
/139
0 tobě, dobrá paní, přemýšlím nocí, dnem, jsi útěchou, co vskutku těší
1 přesto budu ctnostný.
Tvůj běloskvoucípůvabje ozdobou i snem,
jsem muža muži často hřeší.
Mne ťaly lásky ostny
a ctnosti opouštěly,
jen úsměv tvůj mne zachránil,
z něj načerpaljsem nových sil,
mě rty se opět smály, kdyžoči tebe zřely.
PÍSEŇIII'- Svítáních (alba)
V jasné nádheře svítá, tma stále není sytá,
však prudkým úsvitem oblakajsou zpitá:
„na trůn chce nyní vstoupit den.
Vyhnal nocprolíbanou,
tmu srazil mocnou ranou.
Takjest, stín noci ustupuje stranou,
jas přibývá, již dní se den
a milenáseloua,"
zpíval svou píseň strážný, „ než se slunce stočí než den nabere síly,
ó vstaňte, ó vstaňte, nemohu vám již dopřát ani chvíli, láska se víc než všeho bojí azích oa."
Strážného píseň teskná
vzbudila paní ze sna,
i rytířproátl, a sotva hlesna
rozhlížel se po temné síni.
Řkouc: „Příteli mé slasti,
strážný nás chcejen zmásti
a překážky se snažíklásti.
Odměnu velkou dám mu nyní,
noc hledí okem vraným."
Vyšla ven zkomnaty, jdouc krokem uspěchaným:
řkouc,, Ty, pňjďpřed komnatu,"
a dál: „Dejpřednost mému stříbru, drahokamům, mému zlatu, nech obejmout mne znova s druhem milovaným."
„Co chtěl jsem, také mám,"
děl strážný. „Pozor dám,
vždyť s tajnou láskou chce být dobrý rytíř sám.
Až zazpívají ranní drozdi,
tajné znamení dám vám znova,
a rytíř, ten aťna máslová
odcváládo dáli, kde temný les jej schová,
však běda, ať se neopozdí."
Oba se radujíce,
v objetí splynuli, byli dvě úst, dvě tváře, je mnoho něžných darů.
Dlouho si spolu v lásce hráli a hořeli dál v tajném žáru. Tak zdařilo se mnoho za první ranní záře.
Verše tří milostných písní českého krále Václava II. Podle Moravo, Čechy, radujte se, s. 185-191. Překlad Sylvie Stanovská.
Zde voda lemuje kolbiště
Na širém poli samý květ kolbiště dali vystavět látky prostřít umné, vjasných barvách tkané, zdobené i ve zlatě. Dál kázal pán bohatě, aby kol ringu běžely, a kol se táhly, visely zásteny v širé kráse, neznámé dosud zdá se, pod nimiž měli zasedat, šlechetná gesta uhlídat. Sezení přidali na koberce, hned místa nabyla, a to lehce, leč podušky před snadno vždy působí jen to jedno, že výše stolů nestaä. Přesto své stoly onačí, každý má ubrus a bílý, šitý s námahou i pílí. [...]
Druží se davy na poli, strojí se voje v okolí, vyráží s povozy, trakaři, pod tíží kráčejí soumaři, a proto žádnou bídu, neznaäna svém vzhledu. Rytíře provází panoši, ti dvorské šaty pňnáší, jiní se mají již ke spěchu, sbiti obydlíažpo střechu, jak nejiychleji dokáží, nežse tu páni ukáží. Zde voda lemuje kolbiště, dokola a v toku řeaště, do dáli astězvučí, jde hravě květy, zurčí, zní po proudu doliny, vnáší libé tóniny.
Tam sloužit chtějí páni, družit se zdejší plání, kde kníže, pohan udatný uvítal průvod početný, maršálky, komorníky, stolníky i spížníky, přidali se číšníci, kucháni sloužící, konečněpážata a sedláci. Vilémůvpavelůn, stan zářící, museli také vystavět. Nu co mám ještě vyprávět? Vždyť znalý m už tuší, okázalost se sluší, a zde se dělo podobně, výdajů padlo neméně. Přišla i paní svorně, znalajižslávy dvorné, kdy se na poli početní stany sbíjejí pohledné, jen z nákladných věd, až honosných přeci. Vše ani sluhové zkušení i druzí, co čadí z kuchyní. Šli z rána místo vyhlédnout, do výše stany pozvednout u kolbiště na širém poli. [...]
Mnohý tu dozná štěstěny, však víš, teď myslím na ženy, uzdu panny nejedné švarný rytíř navlékne, kdyžpěkněsi ona vede. V průvodu každá půjde, tam kochat chce se sama, pomáhat však má dáma a chovat se ctnostně, nadjiné z žen krásně. Poleje květy zbarvené,
424 /
čekají tu stany nákladné, jsou skvostné, jak se patří, n echťkaždý barvy spatří, zář ať nikdy nepohasne, kde do Máni světlojasné rty mnohé vydají početné. Tím staví se pro boj nádherně, v barvách ohně planoucí chtějí, silně toužící, onen dotek rudých úst, najít štěstí, leč i půst. Tam na tom širém poli, kde sladké zvuky zněly, zpod rukou hrály struny, šly v libé, zvoucí tóny. Před těmi, kdo najíždějí, slyš rohy, jež mocně znějí, též mistry, co zní kolem, kdyžjedou muži cvalem, rytíři a panoši předně, dle práva a dle rodu řádně, ve voji skvělých koní, propočtu místních paní. Nastoupily v přepychu, s dívkami bez ostychu jely, ažse chvála pěla, pro nelibá slova zněla, o květu ženských ctností. Sesedaly se ctí, kdyžpropaní, mezi ně, vyšly služky ochotně. Prvnínajela vévodkynč, houfy vítala láskyplně, a travou, kde stáli koně, pak prošly ty dámy dvorně. Paní je za ruce vyvedla, a tam, kdepavelůn zahlédla, usedla kněžna předobrá, záři vnesla, přemoudrá, jíž má nad jiné ženy. Pak přišel on i spány, kníže ceněný významně,
s muži věrnými obřadně, vznešený mládenec, vzdálený dětství přec. Bubny, pozouny přejasně zástup provází halasně, děti přivábí dokonce, chtějí zahlédnout nejvíce. V líbeznosti houslistů, zvuku ríter,jíétnistů, nese se sladká hudba, kdyžrosteupána družba. [...]
Zvolal, jak koná kníže, jídlo, nechť nosí blíže, na stoly, posezení v bohatém vyvedení, jakjsme dříve popsali. Zde ke stolům nosili vždy švarní komorníci, ze stříbra mísy mycí, na ruce bílé látky, než krm i nesli zpátky, k tomu bochník velký, jen ze světlé mouky. Tak vše nechalpřipravit, sladký Vilém, ten Parrit, když s udatnými pohany šel na souboj vzájemný. I paní krásná nadjiné dnes přišla v ženské družině, měla předat odměny. Kníže však byl zkušený, ctil dle zvyku zásadu, poslat paním pro vodu, pro niž smělírytíři, rázem houfně zamíří. Dary ale paním nenáleží, mají předat ceny, o to zde běží. [...]
Za soubojů až navýsost na ženy mnohé dopadne, na ně však ruka nepadne,
jsou silné a důstojné vše ustojívítézné. Skvélý um mužských ctností dobro žen může vésti a muži, kdyžse chrání chtíče, poznají, co se dobra týče. Ale tedjižs boží pomocí, nach i bledost se vytrácí, řeč citů zazní jasné, tu líce hoří slastně, zář do oase žene, však stále uměřeně, lásku skrývá pod víčka, v řasy jako peříčka, kde touha tiše kmitá. V úsměvu je též skrytá, v záři úst plane červení srdá dá slib i mámení. Kněžna ajejí družina přesto si ctnostně počíná, když na svém místě stojí, kde dámy vodu pijí, nejvýš ona září v hávu. Pán clítedzíská slávu, až mocně se předvede, netouží on sedět zde, sezení chystal pro paní, sám přál si získat uznání, jako jiný v přízni ctností. Dění řídil s pečlivostí, vypravil se směle kolem, představil se skvěle valem, tňkrát rozkaz vydával, k pití, jídlu, shodě zval. Sluhové poté pro ten dav nápoje nesli bez obav zmedu, révy, moruší. Kníže, jak mupřísluší, sedl si po boku ženy, zvedl číši na zdar dění, popřál svornost počinů, za zvuku rohů, pozounů,
v rozpětí jejich hlasů, jež v dály nesou krásu. Ve všem řinčení, hlaholil u stolů na sladkoufidulu ruce mistrů vyhrávají, v umění sladce vynikají. Sílu nemám popsat vše, každý nástroj snad byl zde slyšet při té slávě, prudce a též hravě, i v plném nasazení. Vše měli k dosažení, jak jídla vzácná velice, kde ruce vedla tradice, tak rovněž dobré popití, jímž měli krmi zapiti. Poté sluhové vesele, přišli sklízet tabule, přinášet již vodu pouze, to zvyk je, kde není nouze. Tam ruce asté důkladně ozdobí helmy nádherně, předají zářné věnce, a v ringu spojí tance. Panoše poslali pryč, v kolbiště nemohli víc, tam kníže toužil spatřit rytíře, paní vířit. Sám rovněžzkušený vzal ruku svezeny, tepaní Dobré, nejlepší, vždyť strasti taneckonejší. Plynulo tancování, kníže však k rokování, s rytíři se setkal na pláni, zábavy zůstaly pro paní, stále však pro nemilé. Vilém nato oň směle řekl, jak ani rytíři vždy, když v kolbu zamíří. O buhurt běží, o zápasení, když mezi květy ustrojení,
jdou koněk boji odění na trávě, pláni k utkání, bude hrdé to zápolení, buhurt, rytířů potýkání. Nečiní však bolest sobě, svorní jsou pro strany obě, až radost kolbu zah řívá, dne přitom rychle ubývá. K noci byli náhle blíž, velké svíce měli již, světlo nesli bohaté, vůkol pánům rozžaté, ač trvá ze dne radost, i noc ji vydá za dost. Tam tělo pozná rozkoše, když žena družná vydá vše, pozlatí tím přeci radost, přála i mně kdysi až dost. Všakještě povím krátce, po osm dní slavil vládce, vše nachystal nákladně, jak se patříslavnostně, neboť hojnost má vždy být, jen tak lze úctu vydobýt. K tomu září šťastné, mo udrépaní vznosné, nejvyššíkněžny urozené, laskavou vůlí vybavené. [...]
Poslední večer moudře, pán spin il zvyky štědře, zvláště mocným bohatě dary dával ve zlatě, stříbro, drahokamy, ba víc, snad, že neponechal si nic.
Pro čestné hosty, movité tři látky ručně vyšité; šarlach rudý, nestňžený, protkávané dvě zástěny, vždyjen zlatem zdobené. Až je srdce zm ámené z rozdávaných štědrostí, vydávaných v hojnosti, těžaře a koně daruje, i rytíř chudší se pomeje. Lid získal všeho tam dost, dle stavu i pro radost a sladká vévodkyně? Dávala s radostí plně, zvlášť s velkou milostí pro svezeny Štědrosti, chudé ä výše postavené dary od paní věnované, neubrala tak žádné nic, nadělila dle stavu víc. Prsten sňala na konec, hudebníkům jej dát přec a nato znovu rozdávali, ve zlatých číších mezi stoly dobré pití číšníci, přání libě plnící, poté mládci znenadání trouby zdvihli ke troubení, až konec visel na vlásku. JVfl závěr večer v prípitku šel pánův rytíř, skvělých mravů vyříditještějednu zprávu, ať přijdou, než opustí sezení, přát dobrou noc a mít i slyšení.
Dvorská slavnost
v podání básníka ze dvora Václava II, ULRICH VON ETZENBACH, Wilhelm von Wenden. v. 1437-1810. Překlad Dana Dvofáčková-Malá.