v poezii, románu i divadle, provázelo autonomizaci pole produkce: revoluce probíhající na poli produkce způsobily, že se specifický princip básnického, divadelního či románového účinku pozvolna izoloval, až zbyl (jako například v poezii u Pongeho) jen jakýsi vysoce koncentrovaný sublimát vlastností schopných vyvolat účinek pro dotyčný žánr nejcharakterističtější - v případě poezie účinek ozvláštnení, známé oslranenie formalistů - , a to bez použití uznávaných, takzvaně básnických, divadelních či románových technik.
Nezbývá než připustit, že „působení jedněch děl na druhá", o němž hovořil Brunetiěre, probíhá vždy prostřednictvím autorů -jejichž nejčiřejší estetické či vědecké puzení se vyhraňuje pod tlakem a v mezích postavení, jež dotyční zaujímají ve struktuře určitého zcela speciálního stavu historicky situovaného a datovaného literárního či uměleckého mikrosveta. Dějiny nemohou produkovat transhistorickou univerzálnost jinak, než ustavením sociálních světů, které svými specifickými zákony fungování a svou sociální alchymií extrahují z často nesmiřitelných střetů jednotlivých hledisek sublimovanou esenci univerzálního. Takovýto realistický pohled, chápající univerzálno jako plod kolektivní činnosti podřízené určitým pravidlům, mi připadá nakonec uspokojivější a, mo-hu-li to tak říci, lidštější než víra v zázračné vlastnosti tvůrčího génia a čiré vášně pro čirou formu.
DODATEK 1 HIOGRATTCKÁ ILUZE
Spolu s jinými obecně vžitými pojmy se do světa vědy vloudil i pojem životního příběhu: nejprve potichoučku mezi etnology a nedávno hlasitěji mezi sociology Mluvit o životním příběhu znamená přinejmenším předpokládat - a to není málo -, že život takovým přWěhem je a život každého jedince že vždycky sestává z událostí, jež se dají jako příběh chápat a jako příběh vyprávět. Tak to ostatně říká i obecné cítění, totiž běžná řeč, když popisuje život jako cestu, trasu, dráhu, která má své křižovatky (Herkules mezi neřestí a ctností), nebo Jako pouť ve smyslu putování, chůze, běhu, cursu, cesty odněkud někam, přímočarého Jednosměrného pohybu („mobility"), který má svůj začátek („vstup do života"), své etajry a svůj závěr ve smyslu konce i cíle (Jen si prorazí svou cestu" znamená ten uspěje, ten udělá krásní,
nou kariéru), prostě uzavření příběhu. Znamená to přijmout tím filozofii dějin tak, jak ji implikuje, historický příběh, nebo zkrátka teorie vyprávění, a to vyprávění nerozlišně historikova i romanopiscova, jímž je zvláště biografie a autobiografie. Aniž si budeme činil nárok na vyčerpávající rozbor této teorie, pokusme se probral některé její předpoklady. Především ten, že „život" představuje koherentní a orientovaný celek, který se může a má chápat jako jednolitý výraz určité subjektivní i objektivní„ intence", určitého projektu:sartrovský „prvotníprojekt" ve skutečnosti jen explicitně formuluje to, co běžné biografie implikuji svými „už tehdy", „od té doby", „už od nejrannější-ho mládí" atd., nebo „životní příběhy" svými „odjakživa" („odjakživa jsem miloval hudbu"). Život uspořádaný jako příběh se odvíjí podle určitého chronologického a zároveň logického řádu od začátku - prvopočátku ve smyslu zahájení, fjrvního vykročení, ale také principu, zdůvodnění, prvotní příčiny - ke konci, který je i cílem, dovršením (telosj. Příběh, at už biografický nebo autobiografický - například když se někdo nechá někým „zpovídat" - nabízí události, které, aniž se vždy odvíjejí přísně chronologicky (každý, kdo někdy sbíral životní příběhy, ví, že nit přísně kalendářního sledu se zpovídaným soustavně ztrácí), mají sklon či snahu skládat se v sekvence uspořádané podle srozumitelných vztahů. Subjekt i objekt biografie (zpovídající i zpovídaný) mají tak říkajíc stejný zájem přijmout postulát, že život (ten vyprávěný, to jest implicitně každý) má smysl.
Můžeme myslím právem předpokládat, že takovouto snahou nastolit mezi sledem stavů srozumitelné vztahy tyjiu vztahu od účinku k příčině, a tím z nich zpětně i dopředu odvodit určitou logiku, jež jim dodá smysl, zdůvodnění, určitou soudržnost a stálost jakožto etapám rudného vývoje, je vedeno každé autobiografické vyprávění. (A je pravděpodobné, že takto získaná koherence a nutnost je i tím hlavním důvodem zájmu zpovídaných - zájmu podle postavení a povahy dráhy většího či menšího - na vlastní biografii'.) Tento sklon stát se ideologem vlastního života tím, že se z něho vyberou události příznačné pro určitou globální intenci a propojí se vazbami, které je ukáží jako příčiny nebo ještě častěji jako cíle a dodají jim tak zdít-
' Cf. K Muel-Dreyfus, Le Metier ďéducateur, Paříž, Ed. de Minuit 1983.
57
vodnění a koherenci, nachází u biografu přirozený souhlas, neboť už jen samotné jeho dispozice profesionálního interpreta ho vedou k lomu, aby takové umělé vytváření smyslu přijal. Je příznačné, že proces, jímž román ztrácí strukturu lineárního příběhu, a zpochybnění této představy života jako existence obdařené smyslem, to jest něco znamenající a někam směřující, jdou. spolu ruku v ruce. Naprosto jasně tento dvojí rozchod, symbolizovaný ľaulknerovým románem Hluk a zuřivost, vyjádřil Shakespeare v závěru Macbetha, kde definuje život jako anti-pří-běh:„To povídka, již vypravuje blb, jen hluk a vřava, neznačící nicJ." Vyprávět příběh života, pojednat život jako příběh, to jest jako koherentní, smysluplný a orientovaný sled událostí, možná znamená podlehnout určité literární iluzi, běžné představě o životě, dodnes podporované celou jednou literární tradicí. Je proto logické obrátit se k těm, kdo se s touto tradicí rozešli právě na půdě pro ni nejlypičlější. Jak říká Alain Robbe-Grillet, „nástup moderního románu, je spjatý právě s tímto odhalením: skutečnost je diskontluuálni, sestávající z prvků bezdůvodně položených jeden vedle druhého, z nichž každý je jedinečný " jež je lim obtížnější zachytit, že vyvstávají vždycky nečekaně, v nepravou chvíli, náhodně'".
S novým způsobem literárního vyjádření vyvstává, a contrario, že tradiční představa románového diskurzu jako souvislého a totalizujícího příběhu je stejně svévolná jako i sama filozofie existence, kterou tato literární konvence implikuje'. Nemusíme tuto jinou filozofii existence, neodlučnč spojovanou některými jejími hlasateli se zmíněnou literární revolucí, přijmout. Nelze se však vyhnout otázce, jaké sociální mechanismy umožňují či opravňují chápat život jako jednotu a totalitu. Ano, jak totiž v mezích sociologie odpovědět na staré empiristické tázání po existenci nějakého já, jež by nespočívalo jen ve směsi jednotlivých pocitů? Za aktivní, na pasivní vjemy neredukovatelný
princip jednoty praktických činností a představ (to jest za historicky ustavený, neboli historicky situovaný ekvivalent onoho já, které musíme podle Kanta postulovat, máme-li nějak vysvětlit syntézu intuitivní pocitové směsi představ spojujících se ve vědomí) lze nepochybně považovat habitus. Tato praktická identita se však intuici nabízí jen v nekonečné a nezachylitelné řadě svých postupných projevů, takže ji možná můžeme pojmout právě jen tak, když se jl pokusíme zachytit v jednotě totalizujícího příběhu (tak jak to umožňují různé, více nebo méně institucionali-zované formy „hovoření o sobě", svěřování se apod.) . Sociální svět při svém sklonu ztotožňovat normálnost s identitou chápanou jako věrnost sobě samému, jež je charakteristická pro odpovědnou bytost, čili bytost předvídatelnou nebo alespoň srozumitelnou, tak jako je srozumitelný dobře postavený příběh (na rozdíl od příběhu vyprávěného blbém), má k dispozici a nabízí nejrůznější instituce, jejichž prostřednictvím se já totalizuje a sjednocuje. Tou nejočividnější je samozřejmě vlastní jméno, „strohé označení", jak říká Kripke, které „označuje týž předmět v kterémkoli možném světě", přesněji řečeno v různých stavech jednoho a téhož sociálního pole (stálost diachnmická) nebo v jednom a témž momentu v polích různých (jednota synchronická, přesahující mnohost zaujímaných pozic'.A pravdu má i Ziff když popisuje vlastní jméno jako „pevný bod v pohyblivém světě" a v „křestních obřadech" vidí nutný způsob přidělení identity': Vlastní jméno, tato zcela ojedinělá forma nominace, nastoluje sociální identitu, která biologickému jedinci zaručuje totožnost ve všech polích, v nichž se projevuje jako aktér, to jest ve všech jeho možných životních příbězích. Vlastní jméno „Marcel Dassault" představuje určitou biologickou individualitu v její sociálně ustavené formě, a zároveň jí zaručuje ve všech polích, kde se tato individualita projevuje jako aktér - šéf podniku, tiskový šéf poslanec, jilmový producent apod. -, stálost v čase a jednotu ve všech sociálních prostorech; že právní podmínkou přenosu vlastností,
' Překlad J. V Sládek (po/.n. přckl.).
' A. Robbe-Grillet, I.e Mlrolr cjul revienl, Paříž, Ed. de Mimik 19H4, gtt, 208. ' „To všechno je skutečnost, čili to všechno jc fragmcntitraí, prchavé, zbytečné, dokonce tak náhodné a partikulární, že se v tom každá událost jeví vždycky jako bezdůvodná a celý život nakonec jako postrádající sebemenší jednotící smysl" (A. Robbe-Grillet, tb/d.).
' Cf. S. Kripke, La Logique des noins propres (Naming and Necessity), Paříž, lid. de Minuit 19821; a rovněž P. Engel, Identitě cl Reference, Paříž, Pens 1985.
■ Cf. P. Ziff, Semantic Analysis, Ithaca, Cornell University Press 1960, str. 102 - 104.
58
59
spojovaných s takto ustaveným jedincem, z jednoho pole do druhého, to jest od jednoho aktéra k druhému, je podpis, signum aut-henticum jakožto potvrzení této totožnosti, není náhoda.
Vlastní jméno jakožto instituce stojí mimo čas i prostor a zůstává vždy a všude stejné: zajišťuje tím dotyčnému jedinci při všech biologických a společenských změnách a výkyvech jmennou stálost, Identitu ve smyslu constantiae sibi, totožnosti se sebou samým, jak Ji vyžaduje společenský řád. Z toho je pochopitelné, proč ty nejposvátnějšipovinnosti k sobě samému mají v mnoha sociálních světech formu povinností k vlastnímu jménu (které je, jakožto příjmení, vždycky částečně i jménem obecným, jež je křestním jménem specifikováno). Vlastní jméno je viditelnou zárukou totožnosti svého nositele v každé době a v každém sociálním prostoru, zakládá jednotu jeho postupných projevů a společensky přiznanou možnost tolaltzovat je v oficiálních záznamech, jako je curriculum vitae, cursus honorum, soudní rejstřík, nekrolog či biografie, které prezentují život jako celek ukončený verdiktem, uzavírajícím bilanci buď provizorní nebo definitivní.
Vlastní jméno, „strohé označení", je formou par excellence, v níž se projevuje despocle institučních obřadů: pojmenováním a klasifikací se nastolují přesně vymezené, absolutní škatulky, lhostejné k náhodným jednotlivostem a individuálním příhodám, které s sebou nese volný tok biologických a sociálních skutečností. Proto také vlastní jméno nemůže popisovat vlastnosti a nepodává o tom, co pojmenovává, žádné informace:protože to, co označuje, je disparátni a neustále se měnící směsice různých biologických a sociálních vlastností, jakýkoli popis by mohl platit vždycky jen pro jedno určité stadium či prostor jinak řečeno, vlastní jméno může dosvědčovat totožnost osobnosti jako sociálně ustavené individuality pouze za cenu obrovské abstrakce. Připomínkou právě této skutečnosti je Protistův zvláštní způsob připojovat k vlastním jménům určující přívlastky („Swann z Bucklngham-skěho paláce", „tehdejší Albertina", „Albertina v pršiplášti, Albertina deštivých dnů"), jde o obraty, jež vyjadřují jednak „náhlé zjištění, že subjekt je zlomkovilý, muttiplicitní", a jednak stálost vlastním jménem sociálně stanovené Identity v pluralitě světu'.
1 Ľ. Nicole, .Pcrsonnage et rhétoriquc clu nam', Poétique,46, 1981, str. 200 - 216.
Vlastní jméno je základem (skoro by se chtělo říci podstatou) toho, co se nazývá občanský stav, to jest celku vlastností určité osoby (národnost, pohlaví, věk atd.), jež mají podle občanského zákona právní účinky a jež jsou zdánlivě konstatovány, ve skutečnosti však nastolovány matričními zápisy. Zplozené inauguračním obřadem, vyznačujícím vstup do sociální existence, je potom předmětem i všech dalších Institučních nebo nominačních obřadů, které vytvářejí sociální identitu: tyto další akty přidělování, konané (často veřejně a slavnostně) pod kontrolou a se zárukou stálu a vyjadřované rovněž strohým označením, čili označením platným ve všech možných světech, rozvíjejí pak onu, dalo by se říci, esenci sociálního, nastolenou společenským řádem ve formě vlastního jména a nepodléhající historickým pulsacím, ve skutečný oficiální popis; všechny totiž spočívají na požadavku jmenné stálosti, požadavku, z něhož vycházejí všechny nominační akty a obecněji i všechny dlouhodobě platné akty právní, ať jsou to vysvědčení, zaručující nezvratným způsobem určitou schopnost (či neschopnost), smlouvy s dlouhou platností jako úvěry nebo pojistky, anebo trestní sankce, založené vždy na předpokladu setrvalé totožnosti zločince či trestaného".
Všechno nasuědčuje tomu, že čím blíž k oficiálním otáz-1 kám oficiálních šetření - jejichž krajní formou jsou vyšetřování] soudní nebo policejní - a čím dál od důvěrných rozhovorů v kruhu blízkých a od logiky svěřování se, pěstované na chráněném trhu, kde jsme mezi sirými, tím víc se životní příběh bude blížit modelu oficiální sebeprezentace typu občanského průkazu, currteula vitae či oficiální biografie a filozofii totožnosti takovouto sebeprezentací implikované. Zákony vztahu mezi habitusem a trhem, podle nichž vznikají diskurzy, platí i pro speciální formu vyjádření, kterou představuje hovoření o sobě;
" Čistc biologická dimenze jedinec - kterou občanskoprávní stav zachycuje formou popisu a fotografie - se mění podle času a míst, to jest podle sociálních prostorů, takže představuje bázi mnohem mčné spolehlivou než definice čirým pojmenováním. (O variacích tělesné bexis podle sociálních prostorů viz. S. Marcsca, „La representation de la paysanneric. Remarques ethnographiques stir le travail de representation des dirigeants agricoles", Actes ile la recherche en sciences societies, 38, kveten 1981, str. 3 - 18.).
60
61
a forma l obsah životního příběhu se bude měnit podle sociální povahy trhu, na nějž bude nabízen, - přičemž oboje nutně ovlivní také už sama situace rozhovoru. Vlastní předmět diskurzu, to jest zveřejnění, oficiallzace soukromé představy o vlastním životě, s sebou nese ještě další specifická omezení a cenzurní zásahy (jejichž krajním výrazem je právní postih případů neprávem osvojené totožnosti nebo neoprávněně nošených vyznamenání). Zákony oficiální biografie budou mil však pravděpodobné sklon prosazoval se I mimo oficiální situace, a to jednak vlivem podvědomých podmínek samotného tázání (snaha o chronologii a všechno, co umožňuje prezentoval život jako příběh), a jednak vlivem situace, za níž bude tázání probíhat a jež může být - podle objektivní vzdálenosti mezi tazatelem a dotazovaným a podle tazatelovy schopností tento vztah „manipulovat" -různé povahy, od mírné formy úředního dotazníku, jímž většinou bývají, aniž si to sociolog uvědomuje, šetření sociologická, až po důvěrnou zpověď, a konečně také vlivem více či méně vědomé představy, s níž tázaný k této situaci přistoupí, pověděli ho nějaká jeho přímá nebo zprostředkovaná zkušenost podobných situací (rozhovor se slavným spisovatelem nebo nějakým politikem, situace zkoušky apoď.) k tomu, aby se snažil prezentovat, přesněji řečeno sama sebe vytvořit, co nejlépe.
Kritická analýza špatně analyzovaných a špatně zvládnutých sociálních procesů, jež badateli umožňují, aniž je si toho vědom, vybudovat onen tak říkajíc dokonalý artefakt, jímž je .životnípříběh", nicméně není samou čelná. Vede totiž k ustavení pojmu dráhy jakožto řady pozic, postupně zaujímaných jedním a týmž aktérem (nebo jednou a touž skupinou) v prostoru, který se sám rovněž neustále utváří a mění. Chtít pojmout něčí život jako jednolitou a soběstačnou řadu postupných událostí spjatou pouze se „subjektem", jehož stálost palmě spočívá Jen ve vlastním jménu, je podobně absurdní, jako chtít vysvětlit jednu trasu melta bez ohledu na strukturu sítě, na základní vzorec objek-livních vztahů mezi různými stanicemi. Biografické události lze [ definovat jako jednotlivá umístění a přesuny v sociálním prostoru, přesněji řečeno v různých postupných stavech struktury rozdělení různých druhů kapitálu, jež v dotyčném poli hrají roli. Je zcela očividné, že pohyb od jedné pozice k druhé (od jednoho nakladatele k druhému, od jedné revue k druhé, od jedné Instance k druhé atd.j je dán objektivním vztahem mezi těmito pozi-
62
cetni tak, jak jsou v tu a tu danou chvíli v určitém orientovaném prostoru zaujímány. Pochopit dráhu (neboli sociální stárnutí, nezávislé na stárnutí biologickém, byť je nutně provází) můžeme proto jedině tehdy, jestliže nejprve zkonstruujeme postupné stavy po/e, v nichž se odvíjela, to jest celek objektivních vztahů, jimiž byl dotyčný činitel - alespoň v určitém počtu relevantních stavů pole - spjatý s ostatními činiteli, kteří v onom poli působili a střetali se s týmž prostorem možností. Takováto předběžná konstrukce je právě tak nutná i k adekvátnímu zhodnocení toho, co lze nazvat sociální území, totiž k přesnému popisu vlastním jménem označené osobnosti, neboli celku pozic, které sociálně ustavený biologický jedinec simultánně zaujímá v určité dané chvíli jakožto nositel určitého celku vlastností a pravomocí, jež mu umožňují aktivně se angažovat v různých polích''.
DODATEK 2 DVOJÍ ROZCHOD1
„ Tak jako jinde, i v oblasti poznání existuje mezi skupinami či kolektivy konkurence, a sice v otázce .veřejné interpretace skutečnosti', jak to nazval Heidegger. Střetající se skupiny se více nebo méně uvědoměle snaží prosadit každá svou vlastni tíiter-pretací toho, čím věci byly, co jsou a co budou." Tuto myšlenku Roberta Merlona, vyslovenou jím poprvé v Sociologie vědy',
> Kromě toho, že je rozdíl mezi konkrétním jedincem a jedincem zkonstruovaným, působícím jako aktér, je také rozdíl mezi aktérem působícím v jednom poli a osobnosti jakožto biologickou individualitou sociálně ustavenou pojmenováním a obdařenou vlastnostmi a mocemi, které jí (v určitých případech) zajišťují určité sociální území, to jest schopnost působit jako aktér v polích různých.
1 Text vyšel anglicky pod názvem „Animadvcrsiones in Mcrtonem" in Robert K. Merlon: Consensus and Controversy (editoři J. Clark, C. a S. Moďgil), Londýn-New York, Falmer Press 1990, str. 297 - 301. ■ „In the cognitive domain as in others, there is competition among groups or collectivies to capture what Heidegger called the „public interpretation of reality". With varying degrees of intent, groups in conflict want to make their interpretation the prevailing one of how things were and are and will be." (R. K. Merton, The Sociology of science. Chicago, Chicago University I'ress 1973, str. 110- 11 I).
63