1. Průvodní list a organizace kurzu

Rozdělení a zpřehlednění literárních teorií podle toho, zda se zaměřují na: (1) vztah díla a skutečnosti, (2) působení díla na příjemce, (3) dílo jako sebevyjádření autora, (4) dílo jako samostatný objekt.

Proměny myšlení o literatuře od počátku 20. století: (1) antipozitivistický (jazykový) obrat, (2) poststrukturalistický obrat, (3) kulturní obrat.

V opoře studujeme s. 7–11.

Psychoanalýza jako klinická praxe a mluvená léčba – její vztah k řeči a vyprávění. Očistná funkce literatury. Freudův model lidské psychiky. Výklad snů Sigmunda Freuda. Carl Gustav Jung a hlubinná psychologie. Kolektivní nevědomí. Archetypální kritika. Maud Badkinová. Northrop Frye. Jacques Lacan.

Po prostudování této kapitoly budete znát:

• proč je psychoanalýza nejen klinická lékařská praxe, ale také kulturní teorie;
• jak Freudovy úvahy inspirovaly literární vědu;
• jak Freudovy úvahy rozvíjel jeho žák C. G. Jung a v čem je jeho pojetí kolektivního nevědomí a archetypu důležité pro literární tematologii a komparatistiku;
• úlohu archetypální kritiky podle M. Bodkinové a N. Frye;
• názory na kulturu a umění francouzského psychoanalytika J. Lacana.

V opoře studujeme s. 12–18.

E. Husserl jako zakladatel fenomenologie coby hermeneutiky důvěry (oproti Freudověhermeneutice podezření). Fenomenologická analýza lidské zkušenosti jako místa, kde se setkáváme s „věcmi samými“. Fenomenologický pojem „přirozeného světa“. Roman Ingarden a jeho pojetí uměleckého literárního díla jako intencionálního předmětu. Recepce literárního díla, konkretizace, místa nedourčenosti. Gaston Bachelard. Tematická kritika.

Po prostudování této kapitoly budete vědět:

• co do kulturní a filosofické debaty 20. století přinesla (a stále přináší) fenomenologie;
• jak Edmund Husserl přistupuje k lidské zkušenosti jako k místu, kde se nám věci dávají nezpřestředkovaně;
• jak Husserlovy úvahy rozvinul jeho žák, polský filosof Roman Ingarden ve svém pojetí uměleckého literárního díla;
• jak fenomenologickou inspiraci rozvíjeli Gaston Bachelard, představitelé tematické kritiky a recepční estetiky.

V opoře studujeme s. 19–25.

Ruský formalismus jako první významná škola zaměřující se na literární dílo bez přímých vazeb k historii, sociologii a psychologii. Pojetí umění jako tvůrčího postupu, důraz na formu. Automatizované sdělení běžného jazyka a dezautimatizované (ozvláštněné) sdělení umělecké. Překvapivé a nečekané (ozvláštněné) jazykové sdělení znamená podle formalistů zakusit nový pocit života. 

Americká nová kritika podobně jako ruský formalismus obrací pozornost k autonomnímu charakteru literárního díla. Zaměřuje se na text jakožto na objekt, který není výrazem subjektivních pocitů, ale obsahuje tzv. emoce strukturní. Nová kritika klade důraz na pozorné a pečlivé čtení (close reading), všímá si víceznačnosti uměleckého sdělení a zároveň usiluje o postižení jeho jednoty v různosti.

Po prostudování této kapitoly budete vědět:

• jak pojímají básnický jazyk ruští formalisté;
  
• co je to automatizované a dezautomatizované (ozvláštněné) sdělení;
  
• jak ozvláštněný jazyk působní na naše myšlení a vnímání skutečnosti;
  
• čím dále přispěli ruští formalisté literání vědě (např. rozlišením fabule a syžetu);
  
• jak k básnickému textu přistupuje a co o něm soudí Nová kritika.
  

V opoře studujeme s. 26–32.

V této kapitole se dozvíte základní informace o moderní sémiotice neboli vědě o znacích. Současnou lingvistiku i literární vědu významně ovlivnilo sémiotické pojetí jazyka švýcarského jazykovědce Ferdinanda se Saussura. Budete seznámeni s jeho pojetím jazykového znaku, které poté inspirovalo strukturalisty. 

Strukturalismus není jen doménou literární vědy, ale i jiných oblastí, např. psychologie, etnologie. Francouzský strukturalismus 60. let je třeba odlišit od českého estetického strukturalismu (též Pražská škola), který se rozvíjel v Československu před 2. světovou válkou a jehož hlavní osobností byl estetik a literární vědec Jan Mukařovský.

Po prostudování této kapitoly budete vědět:

• co je to sémiotika;
  
• jak některé slovy definují znak;
  
• jak je sémiotika využívána nejen v lingvistice, literární vědě nebo ve vědě o kultuře;
  
• co je to strukturalimus a jaká byla jeho podoba v předválečném Československu (významná osobnost Jana Mukařovského) a ve Francii 60. let.
  

V opoře studujeme s. 34–43.

V této kapitole se dozvíte o názorech a myšlenkých významného představitele sovětské literární vědy, který se dostal do konfliktu s oficiální stalinskou ideologií. Bachtin kritizoval jistou „mechaničnost“ ruského formalismu, zajímal se např. o vztah estetiky a morálky. Mezi jeho nejznámější teorie koncepty patří: karnevalová kultura, princip karnevalizace, bytostné dole, dialogičnost románu, různořečí, chronotop.

Po prostudování této kapitoly budete vědět:

• kdo to byl M. M. Bachtin;
  
• jak definoval renesanční kulturu;
  
• proč soudil, že román je nejtypičtějčím moderním žánrem;
  
• jaké pojmy pro zkoumání románu (a moderní doby) zavedl.
  

V opoře studujeme s. 44–51.

V této kapitole se seznámíte s hermeneutikou. Hermeneutiku jako umění porozumění a výkladu znal již starověk. Hermeneutika se dále rozvíjela i v moderní době, kde funguje jako důležiá protiváha příliš technicistního a mechanického vztahu moderního člověka k faktům. Hermeneutika se uplatňuje např. ve filosofii, teorii práva nebo literární vědě. Seznámíte se s životem a dílem dvou významných představitelů hermeneutické filosofie ve 20. století: H.-G. Gadamera a P. Ricoeura.

Po prostudování této kapitoly budete vědět:

• co je to hermeneutika;
  
• co znamenala v antice a co znamená dnes;
  
• kde všude se hermeneutika uplatňuje;
  
• jak hermeneutika definuje text;
  
• jak hermeneutika popisuje proces lidského porozumění;
  
• čím hermeneutiku i literární vědu obohatili H.-G. Gadamer a P. Ricoeur.
  

V opoře studujeme s. 52–59.

V této kapitole se dozvíte, co v současné filosofii a humanitních označuje pojem poststrukturalismus. Jde o značně nesourodý pojem, pod který bývají přiřazování různí originální myslitelé. Společné je jim snad to, že reagují na určitou strnulost francouzského strukturalismu a snaží se myslet dynamičnost a procesuálnost, ať už moderních společností (Foucault, Baudrillard), nebo moderního umění a literatury (Barthes, Kristeva).

Po prostudování této kapitoly budete vědět:

• že pojem „poststrukturalismus“ neoznačuje žádnou jasně definovanou školu nebo metodu;
  
• kdo bývá mezi poststrukturalisty řezen;
  
• jaké jsou hlavní myšlenky a teoretické postřehy těchto různých autorek a autorů. 
  

V opoře studujeme s. 60–68.

V této kapitole se seznámíte s dekonstrukcí. Dekonstrukce je pojem spojovaný především s francouzským filosofem Jacquesem Derridou. Pokusíme si přiblížit Derridovo otevřené myšlení, pro které je určující zkušenost s texty filosofickými i literárními.

Po prostudování této kapitoly budete vědět:

• co znamená pojem dekonstrukce a jaké jsou některé myšlenky jejího zakladatele J. Derridy;
  
• že pro Derridovo myšlení je zcela zásadní zkušenost četby a výkladu textů;
  
• dekonstrukce se zaměřuje na přehlížené oblasti a vrstvy naší zkušenosti, zajímá ji zkušenost (hlavně s texty, ale nejen s nimi) v její otevřenosti a nedourčenosti;
  

V opoře studujeme s. 69–74.

V této kapitole se dozvíte, že Derridovy myšlenky a jeho způsob čtení a výkladu textů nalezl své následovatele také v USA i jinde ve světě.  Seznámíte se s autory, kteří jsou řazeni k představitelům americké dekonstrukce. Někdy se pro Derridovy americké následovníky užívá pojem „dekonstrukcionismus“.

Po prostudování kapitoly budete vědět:

• jak se myšlení dekonstrukce uchytilo a rozvíjelo v USA;
  
• kdo jsou hlavní představitelé amerického dekonstrukcionismu;
  
• že jedním z důležitých témat dekonstrukce jsou etické apekty čtení a interpretace.
  

V opoře studujeme s. 75–81.

V této kapitole se dozvíte, že smyslem feministických přístupů ke společenským vědám je kritické zkoumání a nové vymezování vztahů mezi přírodní a kulturní stránkou lidské sexuality. Toto zkoumání se neomezuje na sexualitu jako biologickou danost, ale zabývá se především chápáním jednotlivců a jejich identit, společností a jejich dějin, umění a jejich technik. Seznámíte se také s pojmem „gender“. V kapitole se nebudeme věnovat ideologickému vyhrocení feminismu ani nás nebude primárně zajímat její politický dopad, ale především přínos feminismu jakožto určitého souboru kritických otázek a pohledů v rámci humanitních věd.

Po prostudování této kapitoly budete vědět:

• jaký je přínos feminismu jakožto spektra konkrétních kritických otázek a pohledů na roli muže a ženy v současné společnosti;
  
• čím se zabývá feministicky orientovaná literární věda;
  
• co je to „gender“;
  
• jaký je vztah mezi pohlavím, genderem a diskursem.
  

V opoře studujeme s. 82–89.

V této kapitole se dozvíte, že Nový historismus literárně-teoretická škola a způsob literární interpretace, založený na myšlenkách Michela Foucaulta a Haydena Whitea.

Objevil se v 80. a rozšířila v 90. letech 20. století. Vymezuje se proti Nové kritice a dekonstrukci. Novohistorikové nevypracovali žádný teoretický systém, jejich cílem bylo vytvořit rozvolněný přístup, ve kterém by bylo možné spojit zprvu nespojitelné – řadu děl od sebe na první pohled tak vzdálených, že hledat mezi nimi souvislosti by dříve nikoho nenapadlo – a rozšířit tak pole každého, který se literární interpretaci věnuje ohromným způsobem.

Významným představitelem a iniciátorem amerického nového historismu je Stephen Greenblatt. Nový historismus se pokouší rozumět dílu přes jeho historický kontext, odchází od myšlenky detailního zkoumání textu tak, jak to činí close reading či explication de texte. Nesnaží se však navázat na historismus jako takový; pracuje s pluralitou názorů a plně respektuje postmoderní prostředí. Odmítá hledání „jedné velké pravdy“.

Po prostudování této kapitoly budete vědět:

• co je to nový historismus a kterými školami a přístupy se inspiroval;
  
• kdo jsou hlavní představitelé nové historie;
  
• jak se nový historismus vymezoval proti nové kritice a dekonstrukci;
  
• jaké jsou hlavní teoretické podněty Nové historie pro zkoumání literárního textu.
  

V opoře studujeme s. 90–99.

Poslední modul našeho kurzu je věnován opakování probrané látky.

Autoevaluační test: