Martin Tichý - Základní pojmy poetiky
5 LITERÁRNÍ STYLISTIKA I - FIGURY
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Mezi typické rysy literárního jazyka patří jeho různé „deformace". Klasická poetika rozpracovala celý systém takovýchto odchylek od obvyklého, bezpříznakového jazykového vyjádření - tyto výrazové prostředky nazvala figurami a rozlišila je na figury básnické a rétorické. S určitými modifikacemi se tato klasifikace používá dodnes.
CÍLE KAPITOLY
• rozlišit figury od tropů
• rozdělit tropy do základních skupin
• určit a rozpoznat nej důležitěj ší typy tropů
ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU
2 hodiny
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
figura, anafora, epifora, epanastrofa, epizeuxis, aliterace, asyndeton, polysyndeton, enu-merace, gradace, inverze, paralelismus, chiasmus, elipsa, aposiopese, řečnická otázka, apostrofa, eufemismus, peiosis, hyperbola, litotes, oxymoron, paradox
5.1 Figury a tropy
Stejně jako rozlišování tropů, i nauka o figurách, dalších tradičních prostředcích ozvláštnení textu, byla vypracována antickými poetikami, resp. rétorikami. V antice se odlišovaly figury básnické (charakteristické zejména pro epos) a figury řečnické (užívané v řečnictví), toto dělení trvá, ale můžeme se setkat i s pojmem stylistické figury, jenž obě skupiny inte-
39
Literární stylistika I -figury
gruje. V některých poetikách jsou figury spojovány s tropy - oběma těmto skupinám výrazových prostředků je společné to, že se jedná o ozdoby, o narušení obvyklého, bezpřízna-kového způsobu vypovídání, které má esteticky působit na čtenáře/posluchače. Zatímco figury jsou založeny spíš na různých rekonfiguracích (hláskových, syntaktických, slovosledných apod.), pro tropy je charakteristické nepřímé pojmenování (tj. nahrazení příslušného, „vlastního" pojmenování věci nějakým jiným, „nevlastním", obrazným). Hranice ovšem není ostrá, některé figury mají totiž vždy metaforickou platnost - např. litotes, hyperbola, oxymóron aj.
DEFINICE
Figury můžeme tedy jednoduše definovat jako tradiční prostředky poetiky a rétoriky, založené na odchýlení se od běžného způsobu vyjádření, s funkcí expresivní a estetickou.
Různé poetiky přicházejí s různou klasifikací figur; uvedeme jen jednu jednoduchou se soustředěním na nej důležitější figury básnické.
KONTROLNÍ OTÁZKA
1. Jaký je rozdíl mezi tropy a figurami?
2. Má význam rozlišovat figury básnické a řečnické? V čem se liší?
5.2 Figury zvukové
Zvukové figury jsou založeny na opakování hlásek, hláskových skupin, slov nebo slovních skupin v různých pozicích. (Někdy se hovoří o figurách opakovacích.)
a. anafora - je založena na opakování slov či slovních skupin na počátcích veršů, polo-veršů, strof či vět. Jedna z nejběžnějších figur, může mít různé funkce: zdůrazňuje opakované výrazy, stává se opěrným pilířem gradace, paralelismu, kontrastu apod., může spájet extenzivní metaforické řady či myšlenkový rozlet jednotlivých veršů atd.
Slyšíme díla a činy tryskati z mozků a dlaní, slyšíme potlesk, jenž provází ptačí hry aviatika. Slyšíme šelesty míru, jak v houští kroky laní. Slyšíme chorály hrůzy, jež probouzí panika.
(S. K. Neumann)
40
Martin Tichý - Základní pojmy poetiky
b. epifora - je založena na opakování slov či slovních skupin na koncích veršů (polo-veršů...). Zakládá vznik tautologického rýmu, jejž podle toho nazýváme rýmem epiforic-kým. Její funkce je především zdůrazňovat opakované slovo, její možnosti a četnost nejsou tak bohaté jako u anafory.
Majákem buď mi raděj milá má Oči jsou tmavé zemři milá má
(V. Nezval)
c. epanastrofa - opakování na konci jednoho verše a začátku verše následujícího; figura oblíbená v lidové poezii a jejích nápodobách, rovněž v básnické epice, kde navozuje epickou šíři. Dále může zesilovat kompoziční návaznost, zdůrazňovat a významově zatěžovat slovo; v písňových textech posiluje prodlévavost nálady.
Mou upřímnost znala, znala divné moci božské.
(V. J. Rosa)
d. epizeuxis - opakování slov či slovních skupin v bezprostřední blízkosti (někdy může být mezi opakované výrazy vloženo i jiné slovo, zejména spojka, částice apod.); běžný prostředek zdůraznění nejen v básnické řeči.
A dobře zřím-li, kde se rýsuje netrpělivý stín - stín Bílé hory.
(V. Dyk)
Ber, ber, ber lidu rodnou řeč, ber. (P. Bezruč)
e. aliterace - opakování hlásek zejména na počátcích po sobě jdoucích slov; aliterace takto slova zdůrazňuje a najmě je významově sbližuje, zvyšuje také zvukovou působivost verše.
kovy a kameny kovovou kaskádou tepaly (S. K. Neumann) šly v šumu těžkých šatů, své šíje odhalené (O. Theer)
5.3 Figury syntaktické
Syntaktické figury jsou založeny na aktualizacích syntaktických struktur a prostředků spojování.
41
Literární stylistika I -figury
a. asyndeton - bezespoječnost, spojení slov nebo vět bez užití obvyklých spojek či spojovacích výrazů; asyndeton vede k relativnímu osamostatnění jednotlivých spojených částí; jeho funkcí je budovat situační napětí, prudkost dějového spádu, ale je také prostředkem zestručnění projevu, jeho větší kompaktnosti.
Umalenou šíjí o sosnu jsem opřen, obě dvě ruce mi do pasu padly, kouří se, utíká poskokem krev z nich, mech Lysé hory ji pije a pije, mlčky ke mně hledí Sir-markýz Gero.
(P. Bezruč)
b. polysyndeton - mnohospoječnost, nadměrné užití spojek ke spojení několika členů vícečlenného spojení; může navozovat představu množství, kumulace; může zdůrazňovat slova či stupňovat jejich význam; polysyndeton je též častým prostředkem básnického patosu.
O, já jsem zpěvák toulavý, jenž od západu táh a u kaple se zastaví a zmlkne v modlitbách.
(J. Kvapil)
c. enumerace - výčet jednotlivostí, jenž nahrazuje shrnující pojmenování, vyvolává představu množství, plurality, dynamiky činností či pestrosti prostředí.
... podpíral, spojoval, nesl, kryl prkny a fošnami, koly, latěmi, trámy.
(S. K. Neumann)
d. gradace - stupňování, uspořádání slov či slovních spojení postupně podle jejich významu - např. intenzity, velikosti, důležitosti apod. Podle toho, zda jde o uspořádání vzestupné, či sestupné, rozlišujeme dva typy gradace: klimax a antiklimax. Nemusí jít ovšem o objektivní kvality předmětných skutečností, ale o básnické vnímání jejich hierarchie.
klimax:
... běží žena - ach neběží, letí, letem ptáka letí.
(K. J. Erben)
42
Martin Tichý - Základní pojmy poetiky
antiklimax:
Lanista v arénu bičem mne hnal, tam seděl césar -jako by spal -kol něho šlechticů bez konce řad, matróny, děvčátek růžový sad.
(P. Bezruč)
e. antitéze - figura spojující protikladné motivy, popírající jedním motivem druhý; lze rozlišit úplnou antitezi, jež je trojčlenná (motiv - jeho popření - nový motiv), a neúplnou, v níž chybí prvá část. Úplná antitéze je typickým jevem slovanské lidové slovesnosti (proto sejí též říká slovanská).
Rozešli jste se a zapřeli jste mě, nejsem však vidina, pevná jsem země a neúnavný řád.
(S. K. Neumann)
To není Faustova jizba a duše zde nevchází v prokletí, to je Roentgenův přístroj s magickou krásou XX. století.
(J. Wolker)
5.4 Figury slovosledné
Slovosledné figury jsou založeny na narušení bezpříznakového slovosledu; často bývají spojovány do jedné skupiny s figurami syntaktickými.
a. inverze - základní slovosledná figura, v podstatě jakákoliv aktualizace obvyklého slovosledu, může být dána potřebou zdůraznit nějaké slovo tím, že se přesune do neobvyklé pozice, nebo také může emocionálně podbarvovat celý verš. Inverze jsou běžné, často jsou vyvolány důvody metrickými či potřebou dostat nějaké slovo na konec verše kvůli rýmu.
Po žádném neohlédla muži se_ cestou celou v bolu svém a nesla věnec z bílých růží, jenž koupen hříchu penízem.
(J. Vrchlický)
43
Literární stylistika I -figury
b. paralelismus - figura tvořená opakováním slovosledných schémat ve verších (polo-verších...) po sobě následujících, syntaktický paralelismus uvádí do vztahu i významy opakovaných syntagmat. Často je paralelismus podepřen počáteční anaforou.
Filodama milovala, Filodama v srdci měla.
(V. J. Rosa)
... zhyne, jako všechno živé hyne, uplyne, jak všechno živé plyne.
(V. Dyk)
c. chiasmus - vlastně obrácený paralelismus, jeden verš (poloverš...) obsahuje slovosledné schéma oproti verši druhému obrácené, často se tak děje pomocí anastrofy.
Nepozdvihujte římské ruce pro mne! Nepozdvihujte pro mne svůj hlas!
(V. Dyk)
... tož vodku pálí Nathan Lów a pálí vodku markýz Gero.
(P. Bezruč)
5.5 Figury eliptické
Principem eliptických figur je vypouštění hlásek, slov či syntagmat.
a. elipsa - výpustka, vypuštění slov či syntagmat známých z kontextu nebo ze situace; je vedena úsilím o zestručnění vyjádření; elipsa je běžným prostředkem vyjadřování a mnohdy je v básni zcela „nenápadná".
Prvnímu orel v lebku zaťal spár a v rose zchladil krve jeho žár.
Vlk druhého si zavlík v houštinu a bohatou měl na něm hostinu.
Leč třetí prapor až ke konci nes a s jménem matky na rtu k zemi kles.
(J. Vrchlický)
44
Martin Tichý - Základní pojmy poetiky
b. aposiopese - významová a intonační neukončenost výpovědi, běžně se vyskytuje v mluvené řeči, kdy mluvčí nedokončí promluvu z důvodů vnějších či vnitřních. Aposiopese jako básnická figura je ovšem motivovaná, jde o úmyslné přerušení řeči, při němž jádro výpovědi zůstane zamlčeno, a tím důrazněji se na ně strhne pozornost, tím spíš, zamlčuje-li se slovo tabuizované, jak je tomu v humoristické básni:
Také jakýs Mrazík vyplaz na nás jazyk pomazaný theerem -my mu na něj... (F. S. Procházka)
5.6 Figury myšlenkové
Myšlenkové figury jsou založeny na jazykových aktualizacích, jejichž prostřednictvím se vyjadřuje postoj mluvčího ke skutečnosti.
a. řečnická otázka - známá řečnická figura, jejímž principem je tvrzení podané ve výpovědní formě otázky; jde tedy o nesoulad mezi formou a významem, jenž je zde základem hodnocení, exprese.
Za běsy, maškarami
lid nechat běžet?
Když nechali vše zpustnout,
vše hnít, vše ležet?
(A. Sova)
b. apostrofa - řečnické oslovení nepřítomné/nedostupné osoby, ale často i věci nebo abstraktního pojmu; apostrofa je prostředkem básnického apelu a patosu, nemá na rozdíl od běžného oslovení, s nímž se v poezii také setkáváme, kontaktovou funkci.
Ty, v hrůze zrozená, myšlenko věčna žití, jak zlatý letíš pták tam, kudy je mi jiti, svůj trylek radostný mi na pout střásajíc. O, kouzlo přerodu! O, tajemných šťav nitra ty chvíle čarovná!
(O. Theer)
Číšníku! Občane! Bratře! Na tvé zdraví piji, dave, kaleidoskope, hluku!
45
Literární stylistika I -figury (S. K. Neumann)
5.7 Hodnotící figury
Tyto figury vyjadřují hodnotící postoj mluvčího, můžeme se rozdělit na dvě protikladné dvojice: kladné - záporné, zveličující - umenšující. Mívají metaforický charakter, proto bývají někdy řazeny k tropům.
a. eufemismus - hodnotící figura kladná, zjemňuje pojmenovávanou skutečnost, zejména smrt, nemoc nebo různé skutečnosti tabuizované. Mívá charakter perifráze (básnického opisu).
Když se pak hlína dotkla jeho srdce - ke konci žní to bylo, pamětníci vypravují, že za bouřlivé noci -Antonín Sova vešel v rodnou zem, a jeho dech ji nepokojně zdvihá. (M. Florian)
b. peiosis - hodnotící figura záporná, opak eufemismu, zhrubňuje vyjádření; silně expresivní, není příliš obvyklá.
Když zvěděl Venda v Evropě, o hrozné přítelově smrti, že zdechl kdesi v příkopě, plakal jak dívka z páté čtvrti. (F. Gellner)
c. hyperbola - hodnotící figura zveličující, nadsázka; zveličuje nějaký jev za účelem zdůraznění (často na základě srovnání); hyperbola je expresivní, často silně emociálně za-barvuje vyjádření, ale může mít i charakter komický.
Bez konce jsou lesy markýze Gera.
(P. Bezruč)
Viděl jsem chudé, upracované muže,
pod těžkým břemenem praskaly jejich svaly.
(V. Dyk)
d. litotes - hodnotící figura umenšující, opak hyperboly, zmírňuje, umenšuje intenzitu, říká méně, než je míněno. Často se vyjadřuje dvojím záporem.
46
Martin Tichý - Základní pojmy poetiky
Ty nejsi neplodno, vždyť další tvoříš žití, zem s láskou oddanou své lůno nabízí ti...
(J. Kvapil)
5.8 Figury významového rozporu
Stejně jako předešlá skupina mají metaforický charakter; jsou založeny na spojení významově protikladných, ba vylučujících se představ.
a. oxymóron - protimluv, významový protiklad v syntaktickém spojení; vyvolává silné významové napětí, metaforizuje použité výrazy; má blízko k antitezi a paradoxu.
zbortěné harfy tón, ztrhané struny zvuk, zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit, zašlé bludicepouť, mrtvé milenky cit... (K. H. Mácha)
Den září zatmívá dálky - noc temnem zapaluje výše. (O. Březina)
b. paradox - je to figura obsahující překvapivé, nezvyklé, zdánlivě nesmyslné spojení, je blízká oxymóru, mívá aforisticky charakter.
Vzduch je tak sladký, že by se chtělo mříti...
(O. Theer)
... a z dýmu vyhaslých věků a ve tmy zapadlých vodopádech snad s lítostí ucítím vlastního života teplo a vůni a zádech.
(O. Březina)
SAMOSTATNÝ ÚKOL
V následujících textech najděte a určete figury, zamyslete se nad funkcí, kterou mohou v textu plnit.
Měsíčná noc, tak jasná noc, ni vánku, hlásku neslyšet! Jen stříbra teskná čaromoc stesk v nitru budí zašlých let.
Na moře myslím: v chvíli tu se měsíc stříbří na hlati. Mít duši láskou zalitu
47
Literární stylistika I -figury a líbati a líbati!
Na moře myslím... Vesel spěch... To rybářů as vyplul prám... A já tu v černých města zdech dlím zcela sám, tak sám a sám! (O. Theer, Měsíčná noc)
Ty cítils, jak čpí vůně rakije, když k hnilobě se mršin vilně vine, a poznals, že kdo jednou zabije, tisíckrát ubit neubitý hyne.
Tys všecko viděl, slyšel, cítil, znal, nač ještě čekáš na nějaké dění? Ty vrátil ses, nikdo tě nepoznal, ty mohls odejít zas bez loučení.
Zas odejít a zas se domů vrátit, jak strašidlo, když nemá pokoje, nenávist najít a lásku ztratit a v hrobce žalu oplakat oboje.
Ale již hvězdy do tmy kříž svůj tyčí a z kyzů země prýští žhavý kov. Zas slova žhnou a jako plamen syčí a praská nebes doutnající krov. (J. Kolman-Cassius, Věčný meč)
PRŮVODCE STUDIEM
Více úkolů k problematice naleznete ve cvičebnici, která je přílohou této opory.
SHRNUTÍ KAPITOLY
Tradiční prostředky ozvláštnení promluvy nazýváme figury. Podle charakteru je můžeme rozdělit na figury zvukové, syntaktické, slovosledné, eliptické, myšlenkové, hodnotící, významového rozporu.
48