PŘEDNÁŠKA TEORETICKÁ VÝCHODISKA (DEFINICE, TYPOLOGIE A FUNKCE POLITICKÝCH STRAN) LUKÁŠ VOMLELA Politické strany Teoretická východiska —Edmund Burke (1770): „strana je seskupení lidí, kteří se spojují, aby společnými silami prosazovali národní zájem a to na základě nějakého konkrétního principu, na němž se všichni shodují.“ —Schumpeter skupina, „v níž se její členové sjednocují, aby získali politickou moc.“ —prvek převažuje, zda-li snaha získat politickou moc, nebo snaha sjednotit se na základě určité ideologické blízkosti. —Giovanni Sartori – tzv. minimální definice —Giovanni Sartori – tzv. minimální definice —„politická skupina, jež se účastní voleb, jež je schopna jejich prostřednictvím prosadit své kandidáty do veřejných úřadů.“ — Další vymezení —M. Strmiska: „Oblíbenost Sartoriho definice plyne z její oblíbenosti a minima charakterizujících znaků. Vymezení politické strany ovšem často bývá koncipováno šířeji a různými autory jsou zmiňovány další znaky..... Na prvním místě bývá zmiňována trvalost organizační struktury a existence místních územních struktur a centrálního vedení, dále ideologická orientace a/nebo prezentování určitého programu, případně alespoň základního politického cíle, a někdy také snaha získávat společenskou podporu nejenom prostřednictvím voleb.“ Politické strany —Maurice Duverger – rozdíl, - politické strany se snaží moc získat a vykonávat, zájmové skupiny – pouze působit na moc a uplatňovat svůj vliv. —monotematické strany —Strana x Hnutí —Hnutí velice často širší fenomén, ale oproti straně – menší míra organizovanosti — Vývoj politických stran —Duverger: —interně vzniklé x externě vzniklé —kádrové strany a strany masové —Otto Kirschheimer – catch-all party, znaky: ¡drastické omezení ideologické zátěže ¡zvýšení úlohy stranického vedení ¡snížení významu individuálního členství ve straně ¡méně důrazu na úzké dílčí zájmy ¡zajištění přístupu k různorodým skupinovým zájmům. —Richard Katz, Peter Mair – kartelová strana — —Herbert Kitschelt —se zabývá politickými stranami ve střední a východní Evropě. —Charizmatické, klientelistické, programové. — H. Kitschelt —Tři typy nových politických stran v SVE po roce 1989: —charizmatické, klientelistické a programové —Programové favorizují úspěšný přechod k demokracii —Stranické systémy klientelistických a charizmatických stran se podle Kitschelta mohou udržet za dvou podmínek a to „pokud 1) oslovují prosté a nevzdělané voliče, pro které rozpor mezi demokratickými normami a chováním strany není nápadný nebo problematický a 2) neoperují v prostředí ekonomického růstu a sektorálních změn, které ruší rovnováhu politických koalic dotvořené těmito stranickými systémy.“ KITSCHELT: Formation of Party Cleavages... c. d., s. 450. — —Více viz další snímky — Konfliktní linie - cleavages —Stein Rokkan, S. M. Lipset: —Národní a průmyslová revoluce měly za následek změnu společnosti. V důsledku těchto změn došlo k utváření konfliktních linií ¡Centrum x Periferie ¡Církev x Stát ¡Město x Venkov ¡Zaměstnavatelé x zaměstnanci – nebo – vlastníci x pracující — —R. Inglehart ¡Možná budoucí konfliktní linie materiální x postmateriální hodnoty — Arend Lijphart 1990 —– ideologické dimenze. Definuje celkem sedm dimenzí, kde se odehrává hlavní stranická soutěž : —1) socioekonomická, —2) náboženská, —3) kulturně-etnická, —4) urbánně-rurální, —5) postmateriální hodnoty —6) podpora režimu – (systémové a antisystémové strany) —7) dimenze zahraniční politiky. (otázky Evropské integrace). Klaus von Beyme —schéma, na jejichž základě vznikaly, nebo se diferencovaly jednotlivé politické strany a to: —Liberalizmus proti starému režimu —Konzervativci —Dělnické strany proti občanskému systému —Agrární strany proti průmyslovému systému —Regionální strany proti centralistickému systému —Křesťanské strany proti laickému systému —Komunistické strany proti sociálně demokratickému proudu —Fašistické strany proti demokratickému systému —Protestní občanské strany proti silnému byrokratickému systému sociálního welfare state. —Ekologická hnutí proti společnosti růstu a spotřeby. — Klaus von Beyme —1) liberální a radikální strany, —2) konzervativní strany —3) socialistické a sociálně demokratické strany —4) křesťansko – demokratické strany —5) komunistické strany —6) rolnické strany —7) regionální a etnické strany —8) krajně (extrémně) pravicové strany a —9) ekologické strany. Michael Gallagher a kol.: kritéria pro zařazení stran: —Genetický původ –jednotlivé druhy politických stran vznikly a etablovaly se v různých částech západní Evropy v podobných historických podmínkách a na základě reprezentace analogických zájmů —Transnacionální vazby –vytváření nadnárodních stranických federací nebo multinárodních stranických skupin (typicky na půdě Evropského parlamentu), které sdružují strany s podobnou orientací —Programové politiky, tj. jednotlivé politiky stran (sociální, hospodářská, zahraniční, vzdělávací)… Dvě úzké (obecné) charakteristiky —A) původ stran – vliv analogických historicko-společenských okolností, jež měly za následek vznik daných politických stran, na základě konfliktních linií. —B) ideově programový profil. —V průběhu posledních desetiletí jsme mohli pozorovat zásadní změny západoevropských společností. Tyto změny se promítly do oslabení ideologických rozdílů mezi jednotlivými stranickými rodinami. —Některé strany ztratily část svých tradičních prvků. —Zároveň došlo k přiblížení se některých stranických rodin navzájem. —Stále je možné určit příslušnost politické strany k příslušné stranické rodině na základě programu. — Postkomunistická část Evropy —Ideově-programové přiblížení západoevropskému „standardu“ —Postkomunistická specifika vyplývající z tranzitivního období —Diskontinuita stranického systému —Nutnost upřednostnit ideově-programovou orientaci před „genetickým“ původem strany pro zařazení do stranické rodiny. —Balkán a postsovětský prostor – složitější situace ¡Opoždění ideově-politické profilace ¡Složitější využití konceptu stranických rodin ¡V tomto prostoru se mohou mnohé strany zařadit ke konkrétní rodině (platí zejména o etnických a regionálních, krajní levici. V menší míře – sociálnědemokratické a socialistické levici, konzervativní a liberální strany Členství v nadnárodních stranických strukturách —Sporné kritérium —Nadnárodní spolupráce mezi některými podobně orientovanými politickými stranami nemusí existovat. ¡Stranická rodina je v některých případech velmi slabá a není schopna vytvořit samostatnou nadnárodní spolupráci ¡Více rodin se může spojit v jediné struktuře (např. EPP) ¡Některé strany chtějí pouze demonstrovat určitou sounáležitost s některou s nadnárodních struktur, ale jejich programová orientace je jiná (krajně pravicové strany) Peter Mair, Cas Mudde —preferují ideologii před krátkodobými profily stra —Různá zakotvenost stranických expertů v oblasti policy —Výsledem tak spíše než klasifikace stran může být klasifikace zemí v oblasti policy —Klíčové – pro určení základů ideologického základu - nejenom existující literatura k jednotlivým stranám, ale i selektivní analýza stranickým materiálů včetně programů a prohlášení. (ideologicko-programové kritérium) George Brunner, funkce politických stran —Integrační funkce – ta představuje nejrozmanitější formy zprostředkování mezi lidem a nositeli státní moci —Funkce výběru vedení – strany vybírají a snaží se prosadit kandidáty do nejrůznějších funkcí. (tyto dvě funkce se doplňují) —Funkce výkonu panství (státní moci) – tu naplňuje ve volbách vítězná strana —Funkce kontroly panství – ta je realizována opozičními politickými stranami Gabriel Almond, Bingham Powel —SYSTÉMOVÉ ÚKONY —Formulace požadavků —Požadavky jsou kombinovány ve formě alternativních návrhů jednání —Jsou formulována autoritativní pravidla, která jsou —Zavedena a prosazena, tato aplikace je —Přizpůsobena individuálním případům, přičemž —Tyto rozličné aktivity jsou vyměňovány uvnitř politického systému a předávány jeho okolí —Tyto základní funkce autoři ještě rozšiřují – a doplňují je o: —7. udržování a přizpůsobování sytému —8. rekrutaci politického personálu. — Elmar Wiesendhal – FUNKČNÍ KATALOG —„1. Výběr a rekrutování elity, 2., vytváření vůle, programu a formulování cílů, 3. Vytváření mínění, informace a komunikace, 4. Vytváření vlády, řízení a koordinace, 5. Soutěž o hlasy, účast ve volbách a volební boj 6. Artikulace a reprezentace zájmů, 7. Integrace skupin, 8. Artikulace zájmů, 9. Nominování kandidátů a jejich prezentace, 10. Vzdělávání a politická socializace, 11. Mobilizování mas, vzdělávání mas, participace, 12. Propaganda, mobilizace a podpora, 13. Legitimizační funkce, vytváření konsenzu, 14. Funkce spojování, 15. Zprostředkování a transformace zájmů, 16. Kontrola vlády, 17. Udržování systému, 18. Reforma systému a jeho inovace“ Funkce politických stran (von Beyme) —identifikují politické cíle, což se vztahuje k jejich ideologickému vymezení a programatice —Podílejí se na artikulaci a agregaci společenských zájmů —Mobilizují veřejnost zejména formou účasti na volbách a podílejí se také na procesu politické socializace a —Hrají nezastupitelnou roli v procesu rekrutování politické elity a formování vlády. — HLAVNÍ STRANICKÉ RODINY A JEJICH GENEZE Stranické rodiny Socialisté —Nejdůležitější stranická rodina na levici —Původ v širokém socialistickém hnutí z 19. století, jež je spojeno s průmyslovou revolucí a s narůstajícím počtem dělníků. —Postaven na marxismu a k třídnímu boji —Přelom 19. a počátek 20. století – určitá revize díla Karla Marxe (Eduard Bernstein, Karl Kautsky, Viktor Adler a další), —Důraz na evoluční reformy stávajícího uspořádání, jež povede ke zlepšování postavení dělnictva —Antisystémové vnímání sociální demokracie tím začalo postupně mizet Sociální demokraté a socialisté —Sociální demokraté se stali více pragmatickými politickými stranami. ¡Německá sociální demokracie – Godesberský program (1959 – rezignace na Marxismus – svoboda, spravedlnost a solidarita). —Po 2. světové válce – dominující představa – welfare state – s rozsáhlým veřejným sektorem a zmenšujícími sociálními rozdíly ve společnosti. —Preference smíšené ekonomiky a keynesiánskou ekonomickou strategii, která byla založená na rozsáhlých vládních výdajích, za účelem zajištění plné zaměstnanosti. —Důraz na solidaritu, sociální spravedlnost, ochranu sociálně slabších, ochranu nejrůznějších menšin a žen, snahu redukovat sociální rozdíly ve společnosti prostřednictvím progresivního zdanění a státní redistribuce. —Tendence zajistit – cenovou stabilitu, ekonomický růst, vysoké mzdy, odstranění nezaměstnanosti. —Strana evropských socialistů – (PES) na úrovni frakce EU — Krajní levice —Vznik většiny komunistických stran spojený s Říjnovou revolucí v Rusku. Formace v téměř celé Evropě. —Většinou se zformovaly odtržením radikálně levicových křídel Sociálních demokracií. (někdy výjimky – Řecko, Francie – částečně Norsko). —„Úspěch komunistů v některých zemích vysvětluje komparativní analýza Stefana Bartoliniho, která poukazuje na tři provázané socio-ekonomické faktory. 1. opožděnou industrializaci produkující 2. nehomogenní dělnickou třídu a 3. vysokou třídní polarizaci na venkově. Poslední faktor ukazuje na zajímavý fakt, že si komunisté byli schopni vytvořit základnu nejenom mezi částí dělnictva, ale i v prostředí sociálně „znejistěných“ zemědělských skupin, jako byl rurální proletariát ohrožený technologickým rozvojem. Důležité pro vzestup komunistů ovšem nebylo pouze toto socioekonomické podhoubí, ale i organizační křehkost předválečného a meziválečného socializmu. Komunisté se dokázali prosadit především tam, kde existovala slabá vazba voličů na socialistické/sociálně demokratické strany, odbory neměly větší význam ani vztah k těmto stranám, a dále se neprosadila větší socio-organizační integrace jednotlivých sociálních skupin do pevnějších sloupů, či táborů.) V meziválečném období – komunisté úspěšní v zemědělských společnostech, Marxův předpoklad, že revoluce, založena na třídním boji v rozvinutých kapitalistických společnostech se nepotvrdila. —Komunistické strany v řadě zemích vnímány jako antisystémové. Zejména po roce 1947 – Marshallův plán. Snaha odsunout komunistické strany v západní Evropě do pozadí. — Komunisté —Vznik většiny komunistických stran spojený s Říjnovou revolucí v Rusku. Formace v téměř celé Evropě. —Většinou se zformovaly odtržením radikálně levicových křídel Sociálních demokracií. (někdy výjimky – Řecko, Francie – částečně Norsko). —Stefan Bartolini – vysvětlení úspěchu komunistů: ¡tři provázané socio-ekonomické faktory – které zapříčinily úspěchy komunistické strany ¡Jejich úspěch byl ovlivněn: „1. opožděnou industrializaci produkující 2. nehomogenní dělnickou třídu a 3. vysokou třídní polarizaci na venkově.“ ¡Komunisté vytvářeli základnu nejenom mezi částí dělnictva, ale i v prostředí sociálně „znejistěných“ zemědělských skupin, jako byl rurální proletariát ohrožený technologickým rozvojem. —V meziválečné Evropě byli komunisté úspěšnější v zemědělských společnostech. —V západní Evropě byly komunistické strany považovány za antisystémové. Po roce 1947 (Marshallův plán). Byly odsunuty spíše na okraj. Komunisté —Komunistické strany se od sebe postupně odlišovaly. ¡Odlišný vývoj SSSR a jeho satelité, ¡Jugoslávie – SKS – od roku 1952 – inspirace zejména Marxem v dřívějším období a snaha o decentralizovaný stát s prvkem samosprávného socializmu. ¡Čína, Albánie. ¡Ve většině západoevropských zemích byly komunistické strany spíše na okraji. —Komunisté odmítali reformistický odklon od Marxe – a ideje o třídních bojích. —Demokratický centralizmus – ústřední princip, na němž byly komunistické strany založeny. (organizační princip, znamenající pevnou disciplínu uvnitř strany a podřízení nižších stranických orgánů vyšším. Diskuze v rámci strany byla omezena na marxismus-leninismus.) —Strany, které vstoupily do Kominterny, byly rovněž velmi závislé na rozhodnutích z Moskvy. Vybočení vedlo k vyloučení a ostrakizaci. —Ve 20. letech – bolševizace komunistických stran – ve 20. letech – vnitřní čistky ve straně. V průběhu 2. světové války byla Kominterna zrušena. —1947 založení Informbyra. —1933 – taktika „Lidových front“ —1956 – zlom kultu osobnosti —70. leta – západoevropští komunisté – Eurokomunizmus (Snaha vymezit se proti SSSR). — Odlišení krajní levice od umírněné —L. March a C. Mudde – krajní levice: —„Odmítá základní struktury současného kapitalizmu, jeho hodnoty a praxi —Pokračuje v obhajobě alternativních ekonomických a mocenských struktur zahrnujících masivní redistribuci zdrojů od existujících politických elit a —Je internacionalistická, a to jak ve sféře nadnárodních vazeb a solidarity, tak v náhledu, že národní a regionální socio-politická témata mají své strukturální příčiny v „imperializmu“, či „globalizaci“. —... větší konzistentnost antikapitalistické, než antidemokratické orientace krajní levice.“ — Skupiny krajně levicových stran —radikálně levicové postmoderní formace (environmentální, pacifistické, feministické aj. prvky programu, někdy neomarxistická orientace) —tradicionalistické komunistické strany (přetrvává silná vazba k ideologii) —reformně komunistické formace (prošly změnami, ale obtížně zařaditelné) —sociálně populistické (slabší napojení na ideologii) — — Zelení —Nejmladší stranická rodina. —Vznik v 70. letech —Většinou se jedná o menší politické strany —Herbert Kitschelt —Zelení byli úspěšní tam, kde hnutí, z něhož vznikli, bylo: 1. Silně mobilizované a kde souběžně 2. Nepůsobila žádná strana, která by už přestavovala jejich tematickou konkurenci, a kde existovala 3. Historie levostředových vlád a korporativistické zprostředkování zájmů. (převzato – Hloušek, Kopeček 2010: 84) Agrární strany —Dříve velmi významná stranická rodina – založena na štěpící linii – město x venkov. —Rokkan – čtyři podmínky pro prosazení agrárních stran: —„1. Relativně malý význam městských a průmyslových center v době rozšiřování volebního práva, 2. Značný počet samostatně hospodařících středních rolníků, 3). Silné kulturní bariéry mezi městem a venkovem 4). Malý vliv katolicizmu.“ —Agrární strany – rozvoj na přelomu 19. a 20. století. Pojetí se lišilo v různých částech Evropy. Hodnoty – vztah k půdě. Vztah k lokalitě. Agrární komunita – přirozená báze na ochranu proti změnám. Důraz na nezávislost zemědělců, ochrana vlastnictví půdy. —V západní Evropě – vznik na základě liberálních a konzervativních formací. Liberálové —Liberalizmus – spojen s Johnem Lockem, Adamem Smithem (svoboda, individualizmus, odmítání příliš silnému státu, přirozená rovnost jedinců, v ekonomické oblasti – volná soutěž, laissez-faire – ekonomická doktrína) —Voliči – měšťané proti konzervativcům. —V 19. století konzervativci a liberálové – značně heterogenní uskupení. —V 19. století – konflikt mezi liberály a radikály ¡liberálové obhajují konstitucionalizmus a parlamentarizmus, volný trh, ¡radikálové požadují – přímou moc lidu, vládu shromáždění, imperativní mandát, často antikatolicizmus (FR, Itálie) —Ve 20. století po světových válkách a po hospodářské krizi – opouštění představy laissez-faire – a příklon k sociálnímu liberalizmu (akceptace sociálního státu, částečný příklon ke státním zásahům do ekonomiky) —V současnosti – neoliberalizmus: Snaha omezit roli státu, omezení státních intervencí do ekonomicky, orientace na volný trh, postmateriální hodnoty – práva a svobody. —Dvě skupiny stran: ¡Primárně zaměřené na ekonomická témata (pravicově orientované strany, prosazují minimální roli státu a volný trh ¡Sociálně-liberální strany (společenská svoboda a rovnost, boj proti diskriminaci menšin, menšinová práva. Tržní orientace, avšak připouštějí určitou roli státu a intervence do ekonomiky). Křesťanští demokraté —Historický vývoj – kořeny – jsou spojeny především s katolicizmem. —Rokkan – Lipset – společně poukazovali na jistý nadnárodní charakter katolické církve. Výrazným apelem se stal sekularizmus. Katolický tábor se profiloval nadtřídně. Rerum Novarum Lev XIII, 1891. Konfliktní linie – církev stát. —Členy především mladí, níže postavení kněží a klerikové. —V průběhu 20. století odtržení od struktur Římskokatolické církve. V 60. letech 20. století úspěšné v transformaci v Catch-all party. — — Konzervativci —V západní Evropě mají konzervativci své zastoupení, —Ale v zemích, kde je silný křesťansko-demokratický proud – jsou konzervativci slabší. —Edmund Burke —Ideovým východiskem se stal odpor proti revoluci, osvícenství. Ústřední roli zaujímá důraz na tradice, společenský řád a zvyky a instituce. —Svoboda jednotlivce musí být spojena s vědomím odpovědnosti a ochotu přijímat závazky a povinnosti. Platí to ve vztahu k majetku, který je nedotknutelný a je základem lidské nezávislosti a bezpečí. Skepse k víře v pokrok a radikálním, či revolučním hnutím. —V 80. letech 20. století příklon k ekonomickému neoliberalizmu. (Margaret Thatcher/ová) —Obecně – tam kde se objevila malá konfliktní linie – církev – stát – jsou konzervativci silnější – Malta, Island, Irsko a Británie —Tato rodina má velmi blízko ke křesťanskodemokratickému táboru Krajní pravice —Piero Ignazi: —1. Musí se pohybovat na pravém okraji, přičemž žádná strana nesmí být napravo od nich 2. Napojení na fašistickou mytologii a principy – 3. Hodnoty, témata a politiky zavrhující demokracii. (pro identifikaci stačí prvek 1 a 3). —Cas Mudde - minimalistický koncept – čtyři prvky – nacionalizmus, xenofobie, volání po právu a pořádku a programu, či představě šovinistického sociálního zabezpečení. (sociální politika – fungovat musí pro naše lidi). — — Etnické a regionální strany – úvod ke stranické rodině —Centrum x Periferie —von Beyme: etnické strany, které mají ve svém regionu hegemonní pozici – vykazují inklinaci k pravostředové konzervativní orientaci a fungují jako „svébytné catch-all strany“. —V industriálních a urbanizovaných regionech – převažuje – levicová orientace — Etnické a regionální strany —konfliktní linie centrum x periferie —Západní Evropa – ve 20. století jen několik málo úspěšných regionálních a etnických formací: např. —bavorská CSU, Jihotyrolská lidová strana (Itálie), Švédská lidová strana (Finsko). —Strany – nejvýznamnější —Skotská národní strana SNP, —Konvergence a Jednota (CiU) – Katalánsko, —Jihotyrolská lidová strana (SVP) – působí v Itálii – jižní Tyrolsko, —Liga Ticina LdT – Švýcarsko, —SFP Švédská lidová strana – Finsko — Etnické a regionální strany —v 90. letech – revival etnických a regionálních partikulárních zájmů. —Revitalizace etnické konfliktní linie —Role evropské integrace – oslabila národní státy. —Tato stranická rodina – patří k nejvíc proevropským — Identita regionálních a etnických stran —orientace na obranu zájmů určitého regionu, či etnika —Strmiska: Regionální strany, můžeme definovat: „jako formace, jejichž ideová, programová a organizační identita, stejně jako jimi používané zdroje politické legitimace a mobilizace voličů mají regionální charakter. Pro etnické strany lze použít podobnou definici – ovšem s tím rozdílem, že identita a zdroje nemají charakter regionální, ale etnický.“ Strmiska —regionální strany – MOHOU BÝT A VĚŠTŠINOU TAKÉ JSOU STRANAMI ETNICKÝMI. —Ale JE NEPŘESNÉ – OBĚ SKUPINY ZTOTOŽŇOVAT Regionální nebo etnická strana? —Křesťansko-sociální unie (Bavorsko)? —Švédská lidová strana (Finsko)? —Stranická rodina značně heterogenní. —Klaus von Beyme — - etnické strany, které disponují ve svém regionu hegemonní pozici vykazují inklinaci k pravostředové (nejspíše) konzervativní orientaci a v podstatě fungují v daném regionu jako svébytné catch-all strany. —Naopak – je-li regionální prostředí diverzifikované, tj. působí-li zde několik konkurenčních stran, je pravděpodobné, že některá z nich bude levicověji orientovaná. —rozvinutost daného regionu – levicová inklinace – v industrializovanějších a urbanizovanějších regionech — Evropská svobodná aliance —Založena r. 1981 —Několik desítek členů —http://www.e-f-a.org/home/ —Mnoho významných etnických a regionálních formací jsou ukotveny mimo Evropskou svobodnou alianci, např. Jihotyrolská evropská strana —Členové např. Moravané, Hnutí za autonomii Slezska, Plaid Cymru —