Mgr. Lukáš Vomlela, Ph.D. ÒMgr. Lukáš Vomlela, Ph.D. ÒE-mail: lukas.vomlela@fvp.slu.cz ÒKancelář 420, BN 14, Opava ÒUkončení kurzu: písemná zkouška ÒDoporučená četba (pro KS doporučená): HLOUŠEK, Vít – KOPEČEK, Lubomír – ŠEDO, Jakub: Politické systémy. Brno 2018. ÒŘÍCHOVÁ, Blanka: Přehled moderních politologických teorií. Praha 2000 Ò ÒMladá samostatná vědní disciplína ÒOstatní vědy – uznávají několik posledních desetiletí ÒKořeny – Antické Řecko (POLIS, LOGOS) ÉPlatón – „Ústava“ ÉAristoteles – „Politika“ ÒN. Machiavelli – „Vladař“ - (Pojetí politické vědy jako „učení o moci“ ÒZačíná se prosazovat v první polovině 19. století. dvojí pojetí: ÉVýzkum institucí a vztahů mezi vládou a lidmi É„věda o morálce“ ÒDalší rozvoj umožněn rozvojem správních aparátů v DEMOKRATICKÝCH společnostech. (Vládní a správní aparáty pociťovaly potřebu využívat odborných poznatků) – umožnilo rozvoj empirických výzkumů. W. Wilson – Studium správy (The Study of Administration, z r. 1889 In: Political science Quaterly). ÒStaatstheorie - ztotožňovala politickou vědu s teorií státu a byla odvozena od ústavního práva. ÒPřibližně do 60. let 20 století převažoval pohled, že politologie je velmi úzce spjata s právem. ÒDiskuse ohledně vymezení politické vědy ÒNa této konferenci vymezeno pole působnosti politologie na 4 disciplíny: ÒPolitická teorie (politická teorie, dějiny politických teorií) ÒPolitické instituce (ústava, forma vlády, regionální a lokální forma vlády, veřejná správa, hospodářské a sociál í úkoly státu, srovnávací nauka o institucích) ÒStrany, skupiny, veřejné mínění (politické strany, skupiny a svazy, účast občanů na vládě a správě, veřejné mínění) ÒMezinárodní vztahy (mezinárodní politika, mezinárodní organizace, mezinárodní právo) ÒMetody politické vědy (1959) Ò3 názorové proudy na obsah předmětu vědy o politice: ÉPolitologie průsečíkem věd (neumožňuje hovořit o politologii jako o specifické společenskovědní disciplíně) ÉPolitologie nejmladší ze společenských věd (měla by se zabývat oblastmi politiky stojícími mimo zájem ostatních společenských věd – např. struktura a fungování politických stran, volební systémy, nátlakové skupiny…) ÉPolitologie jako věda syntetická. Jejím úkolem je shrnovat a zevšeobecňovat poznatky jiných společenských věd týkající se studia moci a státu. ÒDvojí rozlišení základního pojetí politické vědy jako: É1) politickou vědu jako vědu o státu (Vychází zde z tradičního vymezení. Odkazuje při tom na klasické pojetí, které je spjato se státem.) É2) politickou vědu jako vědu o moci. (Jedná se o širší pojetí) Ò Òontologicko-normativní přístup (označován také jako konzervativní, nebo prakticko-filozofický) Òkriticko-dialektický přístup (označován také jako historicko-dialektický, dialekticko-kritický, levě nebo levicově sociální, marxistický nebo také neomarxistický) Òempiricko-analytický přístup (v současnosti převažuje v politické vědě) Ò Ò ÒPolity - politický řád. Jedná se o oblast, kde se střetávají politické ideje a ideologie, z nichž vyplývá formální a institucionální řád daných politických systémů. Dimenze polity určuje pravidla politické soutěže. ÒPolitics –dynamický aspekt samotného utváření politiky, v němž se navzájem střetávají nejrůznější zájmy. Do této interakce vstupují jednotlivci, skupiny atd… Politics představuje konfliktní proces utváření politiky. Politické ideje jsou vyjadřovány v podobě konkrétních politických požadavků, plánů, rozhodnutí a dohod. ÒPolicy – jedná se o zbývající aspekt politiky, který se může definovat jako její výsledek, obsah, cíl či konkrétní politiku. Na této úrovni se z politických idejí stávají konkrétní opatření (zákony, nařízení, programy). Ò ÒPlaton, Aristoteles, J. Locke, J. J. Rousseau, atd. ÒSměřování k normativním závěrům a postupům. Ò„Politická filozofie zahrnuje především morální, etická a hodnotová kritéria a soudy naproti tomu vědecká činnost je spojena především s vymezením a hledání toho, co je.“ ÒBerg-Schlosser a Stammen – politická filozofie „předchůdkyně politické vědy“ ÒPolitologie klade důraz na institucionální aspekt. ÒPolitická sociologie – vyváženost mezi stratifikací a institucionálními aspekty studuje proto vztahy mezi sociální strukturou a politickými institucemi. ÒPolitická sociologie – rozvoj po druhé světové válce, nejprve jako podobor sociologie (podporována S. Eisenstadtem, S. M. Lipsetem a S. Rokkanem). ÒS. M. Lipset (Political Man 1960) ÒDnes – striktní oddělení politické sociologie od politické vědy je prakticky nemožné. Někteří politologové (G. Sartori) – se o to zasazovali. ÒSilné provázání obou disciplín vyplývající ze vztahu politické a právní vědy z 19. století. Zejména silný vztah v oblasti komparativního studia ústavních systémů. ÒPro politologii jsou právní analýzy voleb velmi důležitým zdrojem dat. ÒPolitická ekonomie – její vymezení a obsah se mnohokrát proměnil. ÒVelmi zásadní přínos Karla Marxe – přinesl ztotožnění ekonomických a politických procesů. ÒSilné ovlivnění zejména teorií racionální volby – východisko – přenesení modelu racionálního chování jednotlivce v tržních vztazích na politické rozhodování. ÒVelmi zásadní vliv – teorie her a teorie koalic ÒPsychologie ÒKulturní antropologie ÒHistorie ÒGeografie ÒDalší? – v souvislosti s dalším vývojem politické vědy ÒDo poloviny 20. století - důraz na vymezení a roli institucí (exekutivních, legislativních, soudních), jejich vývoj a charakter ústavního vymezení vztahu mezi nimi. (Velmi silný v USA). ÒPo roce 1945 se prosazuje nový přístup – důraz na interpretaci politického dění v kontextu role člověka v politice. ÒTento nový přístup byl označován pojmem BEHAVIORALISMUS. ÒDůraz na empirické výzkumy chování jedince, potažmo skupin v politických vazbách a orientace na měřitelná data, která lze třídit a prověřovat. ÒInstituce – „komplexní souhrn činnosti jednotlivců a skupin, které je tvoří“. ÒBehavioralizmus přinesl politologů k problematice socializace ÒBehavorismus: ÒRozšíření především v 50. letech 20. století J. B. Watson, E. L Thorndike, později. C. L. Hull a B. F. Skinner ÒNahlížení na chování člověka jako na černou schránku, jejíž obsah je sice utajen, ale kterou lze zkoumat prostřednictvím jejích projevů. ÒZ psychologie později přenesen do sociologie, sociální antropologie a do politologie. Následně vznikly vědy, které můžeme označit pojmem behaviorální vědy. ÒBehavioralismus – výrazněji se prosadil v USA. V západní Evropě ne ve srovnatelné míře. Ò ÒCharles Merrian – Nová politická věda. Prohlášení v roce 1925. Důraz na studium lidského chování a při výzkumu kladení většího důrazu na využití metod sociologie, sociální psychologie, geografie, etnografie a statistiky. ÒDalší impulsy – 1) druhá světová válka, 2) rozvoj metod volebního chování Ò ÒKirkpartick: behavioralismus je takový způsob studia, který: ÒA) odmítá jako základní jednotku výzkumu politické instituce a určuje jako hlavní základní jednotku výzkumu chováni jednotlivce v politických institucích ÒB) ztotožňuje společenské vědy s behavioristickými vědami a zdůrazňuje jednotu politické vědy s takto definovanými společenskými vědami ÒC) obhajuje používání a vytvoření mnohem přesnějších technik pozorování, klasifikování a měření údajů a naléhavě vyžaduje použití statistických a kvantitativních analytických metod všude tam, kde to je možné. ÒD) považuje za cíl politické vědy vytvoření systematické, empirické teorie. Ò(Převzato: ŘÍCHOVÁ, B. Přehled moderních politologických teorií, Praha 2000, s. 36.) ÒLudwig von Bertalanffy – ovlivnění biologií, ÒDále ovlivnění – kybernetikou – Òpřevzetí pojmů jako – vstup, centrum výstup, smyčka, zpětná vazba – definován kybernetický model fungování systémů, který byl založen na zprávách, které se do systému dostávají a které jsou v rámci systému zpracovávány. ÒDefinice politiky jako funkčního subsystému společnosti ÒHlavní funkcí je potřeba uchovat systém a integrovat jeho členy, a to prostřednictvím rozvíjením schopnosti adaptace na měnící se podmínky. ÒZ jiných subsystémů společnosti přicházejí impulzy ve formě tzv. vstupů. Vstupy musí být přeměněny v politické požadavky. Ty po zpracování jsou poslány dalším subsystémům ve formě výstupů. Ty jsou produktem vlastního politického systému. ÒNEJDŮLEŽITĚJŠÍM výstupem je efektivita politického systému jako celku. ÒV PŘÍPADĚ, ŽE VSTUPY A VÝSTUPY NEJSOU V ROVNOVÁZE, dochází k politické inflaci. ÒKoncept politického systému – propojení obecné systémové teorie s poznatky behavioralistů. ÒOdlišení systémů na členské a analytické. ÒČlenské – vědomé členství ÒAnalytické – vztahy a vazby do nichž jedinci vstupují v konkrétním okamžiku. (např. v době voleb). ÒANALYTICKÝ SYSTÉM MNOHEM ŠIRŠÍ NEŽ ČLENSKÝ. ÒSpolečnost je všezahrnující celek a obsahuje mnoho sociálních systémů i v neorganizované podobě, obsahující nejrůznější vztahy (např. náboženské, ekonomické atd.). Každý ze systémů je analytický. ÒOdlišením politických rolí od jiných společenských rolí ÒSchopností a možností těch, kdo plní politické role, vytvářet vlastní, od zbytku společnosti oddělené skupiny (např. politické strany) ÒOdlišením specifické hierarchické struktury vázané na plnění určitých politických rolí od jiných modelů hierarchických vztahů v dané společnosti ÒSpecifickým typem kritérií, která jsou spojena s výběrem těch, kdo jsou nositeli politických rolí (např. předseda politické strany) ÒVstupy: Okolí, tj. vněsystémové vstupy: ÒA) požadavky ÒB) podpora politickému systému ÒVýstupy: jejich prostřednictvím mohou být stimulovány vstupy. ÒZpětná vazba (poskytuje politickému systému zprávy o tom, jak byly výstupy přijaty členy společnosti) ÒPolitický systém je určen: ÒA) rozsahem, který zahrnuje vstupy a výstupy ÒB) vzájemnou závislostí (změna v jednom subsystému určí změnu v jiném, či jiných subsystémech) ÒC) hranice – (místo, kde politický systém končí a jiné začínají) ÒFunkce vstupů ÉPolitická socializace ÉArtikulace zájmů ÉAgregace (spojování) zájmů ÉPolitická komunikace ÒFunkce výstupů ÉTvorba pravidel-norem ÉAplikace pravidel-norem ÉPosuzování pravidel-norem ÒStudium politických rozhodnutí a procesu rozhodování v demokraciích. ÒVelmi silně ovlivněno aplikací ekonomických teorií ÒDva proudy: ÒTeorie společenské volby – zkoumání individuálních preferencí a hodnot a jejich využití v kolektivních rozhodováních (volby). ÒTeorie veřejné volby – zkoumá soubory problémů týkajících se vztahu státu a společnosti. Předmětem zájmů je především zkoumání chování zájmových skupin, volební chování jednotlivců i politických stran. ÒPremisy: ÉHráči jsou racionální ÉPravidla hry jsou známá a k jejich změně v průběhu jedné hry nedochází ÉVšichni hráči znají hodnoty, o které se hraje, a proto vědí, jaké mohou čekat zisky nebo ztráty. ÒZákladní typy her: ÉHra s nulovým součtem ÉHra s nenulovým součtem ÒPolitická ideologie: systém idejí, soustavu názorů, světonázor. ÒTransformované v doktrínu politické strany nebo skupiny. ÒTento svět idejí chce reálný svět nejen vysvětlit, ale také změnit. ÒIdeologie představuje systematickou politickou doktrínu. ÒChce předložit komplexní teorii člověka a společnosti ÒZákladní a hlavní ideologie moderního světa – liberalizmus, socializmus a konzervatizmus Òsoudržný soubor idejí o politice Òsoubor těchto idejí byl vytvořen intelektuálními elitami Òmyšlenky byly posléze rozšířeny do masové společnosti Òmohou se měnit Òmohou být překrouceny nebo zjednodušeny Òjsou mocným impulsem pro lidské chování a konečně také instrumentem manipulace ze strany mocenských vůdců. Ò Òvznik Anglie v 17. století ÒPůvod slova libertas (svoboda() Òhlavní důraz na svobodu jednotlivce a otevřenou společnost svobodných individuí. ÒSvoboda je v klasickém liberalizmu chápána v negativním smyslu jako svoboda od: státu, od autority, od tradice, znamená sice jejich omezení, ale nikoliv destrukci. ÒZakladatelé: Thomas Hobbes a John Locke ÒAdam Smith „Bohatství národů“ položil základy teorie svobodného trhu. V rané fázi liberalizmus charakterizován ekonomickou doktrínou LAISSEZ-FAIRE ÒCílem všech liberálních koncepcí je důraz na individuální svobodu a ochrana společnosti a ekonomického systému před vnějšími zásahy vlády. Liberálové argumentují, že nelze předvídat důsledky žádného jednání a proto i každá, byť dobře myšlená regulace může vyvolat nežádoucí důsledky ve společnosti a nerovnováhu trhu. ÒPůvod slova „conzervare“ (zachovávat) ÒZachování tradičních hodnot a ověřených principů. ÒNestaví se proti společenskému vývoji, ale proti překotnému vývoji, revolucím a chaosu, proti nimž staví stabilitu a řád. ÒKonzervatizmus myšlenky se začal zpočátku vymezovat negativně jako reakce na osvícenství. ÒZa zakladatele považován Edmund Burke, který poukazoval na revoluční chaos ve Francii. Ò19 století – konzervatizmus stojí v protikladu s liberalizmem. Vytýkal liberalizmu –přílišný důraz na svobodu, které je ohrožením pro společenský řád, protože znamená sobecké jednání jednotlivce na úkor celku a potlačování tradičních hodnot. ÒVe 20. století dochází ke sbližování konzervativců s Liberály – Michael Oakeshott, základní kámen konzervatizmu – stabilní politický systém a právní řád, kterým se přidává jistý respekt k demokracii, soukromému vlastnictví a svobodě jednotlivce. ÒKořeny můžeme nalézt u Platóna, Thomase Mora, Thomasse Campanelly ÒPředstavitelé Karl Marx, Friedrich Engels ÒVize společnosti založené na rovnosti a sociální spravedlnosti. ÒOdsuzování kapitalistického ekonomického systému a liberalizmu jako ideologie. ÒStaví se proti vykořisťování, při kterém si vládnoucí buržoazní třída přivlastňuje výsledky práce vykořisťované třídy dělníků. ÒVýchodiska a závěry socializmu a komunizmu jsou téměř shodné. Přetrvává mezi nimi rozdíl, jak dosáhnout cíle. ÒSocialisté – nenásilná změna, postupná evoluce, společenské vlastnictví ÒKomunisté – revoluce, státní kontrola. ÒPo Marxově smrti – se proudy vydělily – Stalin, Trotski, Milovan Djilas, Neomarxizmus, Frankfurtská škola (Adorno, Habermas) ÒTermín – používán ve fašistické Itálii. (italská opozice, posléze G. Gentile, (B. Mussolini – „všezahrnující stát“) ÒEncyclopaedia of the Social Scientes (1934) ÒCarl Joachim Friedrich, Zbigniew Brzezinski – Totalitarian Dictatorship and Democracy Òoficiální ideologie Òjediná masová politická strana – v čele s jediným vůdce, hierarchicky organizována a je buď nadřízena státní byrokracii nebo je s ní výrazně propojena Òprakticky absolutní monopol na kontrolu všech prostředků ozbrojené moci (armády) tato kontrola je buď prováděna politickou stranou, nebo s ní spojenou a podřízenou byrokracií Òprakticky úplná kontrola prostředků masové komunikace – prostřednictvím stejných mechanizmů jako kontrola ozbrojených složek Òsystém fyzické a psychologické kontroly společnosti prostřednictvím policie využívající teroristických postupů. Òcentrální řízení a kontrola ekonomiky Òrole ideologie, ambice vytvořit „nového člověka,“ využívá masovou indoktrinaci a teror. ÒDvě podmínky É„společnost řídí jedna politická strana v čele se zbožštěným vůdcem, která je nositelkou ideologie a teroru. ÉSpolečnost má masový charakter způsobující izolovanost člověka a jeho vykořeněnost z tradičních společenských struktur.“ Ò ÒTeorie demokracie (Theory of Democracy Revisited), 1977 Òtotalitarizmus nový „název něčeho, co dosud nebylo pojmenováno ÒGiovani Sartori. – znaky totalitarismu: Òtotální rozšíření a pronikání moci státu Òideologizace politiky v podobě politického náboženství majícího své kořeny ve Francouzské revoluci. ÒPolitické ovládnutí všeho, včetně mimopolitické oblasti člověka. ÉSartori neklade velký důraz na teror. Dále poukazuje, že žádný politický systém není statický, ale, že se vyvíjí. Jsou 2 fáze: fáze prosazování a fáze stabilizace. Ò Ò1) Jediné centrum moci (nutně nemusí být jednolité). Jakýkoli pluralismus existujících institucí, či skupin odvozuje svou legitimitu z tohoto jediného centra. Ò2) Život společnosti zcela (totálně) ovládá a řídí výlučná samostatná a více, či méně intelektuálně podložená ideologie. Ò3) Masivní politická mobilizace. Vynucování k aktivní účasti na veřejném životě. ÒHlavní typy nedemokratických režimů: Ò1. Totalitní režimy Ò2. Autoritativní režimy Ò3. Sultanistické režimy Ò4. Po revizi společně s Alfredem Stepanem – Posttotalitní režimy ÒWolfgang Merkel Òdiktatura strany a diktatura vůdce. ÒDiktatura strany spíše klasifikačním rysem typickým pro autoritativní režimy, zatímco diktatura vůdce je příznačná pro totalitní režimy. ÒTotalitní režimy: ÉKomunistické totalitní režimy (např. SSSR mezi lety 1929 - 1953), É2) Fašistické režimy (zde řadí pouze nacistické Německo, É3) teokratické totalitní režimy (mezi ně řadí např. Írán mezi lety 1979 - 1989). Ò3 typy totalitních režimů: Òteroristické, byrokratické, teokratické ÒTeroristické totalitní režimy - teror sehrává klíčovou roli (SSSR za vlády Lenina a Stalina, Severní Korea, nacistické Německo nebo Albánie Evera Hoxhy). ÒByrokratické totalitní režimy - teror nahrazen vládou nomenklaturních kádrů. Vládnoucí byrokracie je často totožná se stranickou strukturou, anebo podléhá její přímé kontrole. ÒTeokratické totalitní režimy – ústřední místo zde zaujímá islamistická ideologie (Írán po islámské revoluci v roce 1979 za vlády ajatolláha Chomejního). Ò ÒJuan José LINZ: Totalitní a autoritářské režimy (Totalitarian and Autoritarian Regimes), 1974 ÒKoncept vystavěl na případu Frankova Španělska ÒAutoritativní režimy charakterizuje jako politické systémy: Ò1) „s limitovaným politickým pluralismem Ò2) bez vybroušené a vedoucí ideologie, zato s typickou mentalitou Ò3) bez extenzivní či intenzivní politické mobilizace (vyjma některé etapy jejich vývoje) Ò4) ve kterých vůdce či výjimečně malá skupina uplatňuje moc uvnitř formálně špatně definovaných, avšak předvídatelných hranic. ÒNa základě kombinace tří faktorů – stupeň limitovaného pluralismu, ideologičnosti a politické participace Ò1) Byrokraticko-militaristické autoritativní režimy Ò2) Organicko-etatistické autoritativní režimy Ò3) Mobilizační autoritativní režimy v postdemokratických společnostech Ò4) Postkoloniální mobilizační autoritativní režimy Ò5) Rasové a etnické „demokracie“ – režimy Ò6) Defektní a pretotalitní autoritativní režimy Ò7) Posttotalitní autoritativní režimy Ò ÒDiktatura vůdce x diktatura strany Ò9 typů autoritativních režimů: Ò1. Komunistické autoritativní režimy Ò2. Fašistické autoritativní režimy Ò3. Militaristické režimy a) Byrokraticko-militaristické režimy, b) Militaristické vůdcovské režimy Ò4. Organicko-etatistické režimy Ò5. Rasistické autoritativní režimy Ò6. Modernizační autoritativní režimy Ò7. Teokratické autoritativní režimy Ò8. Dynastické autoritativní režimy Ò9. Sultanismus Typ Znaky Totalitní režimy 1) Monizmus, 2) ideologie, 3 )mobilizace Autoritativní režimy 1) Limitovaný pluralizmus v různých sférách, 2) mentalita, 3) depolitizace, 4) vůdce, či výjimečně malá skupina uplatňuje moc ve formálně nepříliš jasných, ovšem předvídatelných hranicích. Posttotalitní režimy 1) Limitovaný pluralizmus v nepolitických sférách, 2) ideologie stále oficiálně určující, ovšem s výrazně oslabeným účinkem 3) mobilizace se mění v rutinu a projev konformity, 4) vládnoucí elita ztrácí revoluční étos a stává se byrokratičtější a technokratičtější. Sultanistické režimy 1) Despotická intervence vládce (sultána) do různých sfér nerespektující žádná legální pravidla ani hranice, 2) glorifikace vládce bez silné ideologické nebo mentální báze, 3) spíše nižší mobilizace ovšem s příležitostnými výkyvy k posílení vládcova kultu, 4) vysoce personalizované vůdcovství spojené s dynastickými tendencemi, nepotizmem a klientelizmem. Převzato: HLOUŠEK, Vít – KOPEČEK, Lubomír – ŠEDO, Jakub: Politické systémy. Brno 2011, s. 42. HLOUŠEK, Vít – KOPEČEK, Lubomír – ŠEDO, Jakub: Politické systémy. Brno 2011, s. 42. ÒDEMOKRACIE – ÒStarověké Řecko, Řím, Itálie – renesance – chyběly jim 3 základní politické instituce – celostátní parlament se sestávající z volených zástupců a lidem zvolené místní vlády, jež by byly podřazeny vládě celostátní. Systém, který by kombinoval demokracii na místní úrovni s parlamentem voleným všemi občany. ÒSkandinávie – místní shromáždění – v roce 930 – na Islandu Althing – shromáždění nadřazeno místním shromážděním. Ò Ò Òvelké nerovnosti – otroci, ženy Òparlamenty často byli vůči panovníkovi ve slabším postavení Òzástupci nezastupovali všechny obyvatele Òpolitická opozice – nedostatek legitimity a legálnosti Ò Ò1. Zabraňuje vzniku tyranie Ò2. Zajišťuje základní práva Ò3. Zajišťuje všeobecnou svobodu Ò4. Umožňuje lidem, aby rozhodovali sami o sobě Ò5. Umožňuje mravní samostatnost Ò6. Umožňuje mravní rozvoj člověka Ò7. Chrání základní osobní zájmy lidí Ò8. Zajišťuje politickou rovnost ÒModerní demokracie kromě toho: É9. Usiluje o mír É10. Usiluje o prosperitu Ò Ò Ò ÒPodmínky plné demokracie: ÒI. Rovné hlasovací právo ÒII. Účinná participace ÒIII. Pochopení založené na informacech ÒIV. Konečná kontrola démosem (lid musí mít právo rozhodovat o tom, které otázky budou zahrnuty do rozhodovacího procesu) ÒV. Univerzálnost (všeobecné volební právo pro všechny dospělé jedince). ÒRobert Dahl ÒKritéria Polyarchické demokracie: Ò1) Volení zástupci Ò2) Svobodné, spravedlivé a časté volby Ò3) Svoboda projevu Ò4) Alternativní zdroje informací Ò5) Svoboda shromažďování a sdružování Ò6) Občanství zahrnující všechny dospělé lidi ÒVymezení typu konsociační demokracie ÒTento typ později revidován a označen za konsensuální demokracii ÒKonsensuální demokracie stojí v protikladu s Westminsterskou demokracií. Institucionální rysy Westminsterský model Konsensuální model Exekutiva Koncentrace v rukou jednobarevné vlády Široké koalice Vztah legislativy a exekutivy Dominance vlády nad parlamentem Rovnováha mezi legislativou a exekutivou Stranický systém Bipartizmus Multipartizmus Volební systém Většinový nebo disproporční Poměrný Systém zájmových skupin Pluralistický Korporativistický Teritoriální uspořádání moci Unitární a centralizovaný stát Federální a decentralizovaný stát Podoba legislativní moci Jednokomorový, příp. asymetrický bikameralizmus Symetrický bikameralizmus Snadnost změnitelnosti ústavy Flexibilita ústavy Rigidita ústavy Soudní kontrola ústavnosti Absence Soudní kontrola Pozice centrální banky Závislost na exekutivě Nezávislost na exekutivě HLOUŠEK, Vít – KOPEČEK, Lubomír – ŠEDO, Jakub: Politické systémy. Brno 2011, s. 71. ÒRežim v politologii představuje hodnotově neutrální pojem a je používán k pojmenování aspektu politického systému. Politický režim je považován „za normativní subsystém politického systému. V nejširším chápání obsahuje všechny hodnoty a systémové principy, strukturu autorit, formální i neformální pravidla politické hry a z nich vyplývající závislosti mezi subjekty politiky.“ (Kubát 2004, s. 197-198) ÒOblasti, jichž se týkají politické normy: Òzískávání politické moci Òorganizace politické rivality Òstruktury nejvyšších orgánů státní moci Òdělby moci Òpřijímání závazných rozhodnutí rozdělování statků a závazků Òexekvování (vykonávání) politické odpovědnosti ÒČtyři základní pojetí režimů Òdemokratické a autokratické Òkonsensuální (konsociační) a majoritní (westminsterské) Òparlamentní a prezidentské Òautoritativní a totalitní Ò Ò1) Jakým způsobem dochází k dělbě moci mezi moc zákonodárnou a moc výkonnou. Ò2) Povaha vztahů a propojení mezi exekutivními a legislativními institucemi. Ò3) Sledování politických stran a stranických systémů ÒTři základní typy režimů: Òparlamentní režim Òprezidentský režim Òpoloprezidentský režim Ò ÒPatří k nejčastějším typům politických systémů. ÒÚzká spolupráce mezi exekutivou a legislativou (sdílení moci) ÒVláda závislá na parlamentní podpoře ÒOdpovědnost exekutivy vůči legislativnímu tělesu ÒHlava státu jen za určitých podmínek disponuje možností rozpustit parlament ÒFunkce hlavy státu je oddělena od funkce předsedy vlády ÒHlava státu představuje spíše slabšího aktéra (reprezentuje stát na venek, ceremoniální funkce) ÒV čistém parlamentarizmu prezident volen parlamentem, nebo kolegiem volitelů. Mnoho zemí od nepřímé volby prezidenta upustily. ÒHlava státu jmenuje premiéra a na jeho návrh formálně jmenuje ministry. ÒVláda musí požádat parlament o vyslovení důvěry. ÒSkutečnou výkonnou mocí disponuje vláda ÒParlament může udělit tzv. votum důvěry, nebo votum nedůvěry. ÒPodléhá častým modifikacím ÒNejčastěji se můžeme setkat se 3 typy: Ò1) Premiérský parlamentarizmus - vláda výrazně převažuje nad parlamentem. Ò2) Parlamentarizmus s převahou zákonodárného sboru - převažuje parlament nad vládou. Ò3) Mezi těmito typy se nachází tzv. stranicky kontrolovaný parlamentarizmus, kde politické strany sehrávají klíčovou roli. ÒDalší dělení pole vztahu premiéra k ostatním členům kabinetu na: Éprvního nad nerovnými Éprvního mezi nerovnými Éprvního mezi rovnými Ò ÒDělení podle vztahu premiéra s ostatními členy kabinetu: Òprvního nad nerovnými: (hlavní představitel výkonné moci je vůdcem strany, který takřka nemůže být sesazen parlamentním hlasováním, protože poslanci jsou jeho stranickými podřízenými a podle svého uvážení jmenuje a odvolává členy kabinetu), Òprvního mezi nerovnými: (nemusí být oficiálním vůdcem strany, přesto ho parlament sesadí jen stěží, mění složení svého kabinetu, ale sám zůstává), Òprvního mezi rovnými: (stojí a padá se svými ministry, má nad nimi malou kontrolu a musí akceptovat takové složení své vlády, které mu je vnuceno).“ ÒKUBÁT: Politické režimy... c. d., s. 203. Ò ÒPostaven na odlišných principech, než parlamentní režim. ÒVýkonná moc a zákonodárná moc - striktně odděleny a situovány v odlišných rovinách. ÒParlament má v legislativní oblasti velmi silné pravomoci, ale v oblasti exekutivy nemá žádné podstatné nástroje. ÒPrezident - hlavou státu a předsedou vlády. Je jediným disponentem výkonné moci, ale nemá žádné zákonodárné možnosti. ÒPrezident jmenuje jednotlivé členy vlády a ostatní úředníky, jednotliví členové vlády jsou odpovědni pouze prezidentovi. ÒPrezident získává mandát v přímých volbách. ÒPrezident nemá možnost rozpustit parlament a nepodílí se na jeho činnosti. ÒSystém brzd a protivah (checks and ballances), - vzájemné omezování se moci zákonodární, výkonné a soudní. Prezident pro některá svá rozhodnutí musí získat souhlas parlamentu a naopak parlament pro některá rozhodnutí musí získat souhlas prezidenta. ÒDůležitá role a podoba politických stran ÒPrezidencializmus můžeme vydělit na dva základní typy: Éa) severoamerický prezidencializmus Éb) jihoamerický prezidencializmus ÒKombinuje rysy parlamentarizmu a prezidencializmu. ÒNejsilnějším aktérem – přímo volený prezident. ÒVykonává funkci hlavy státu a šéfa exekutivy. O výkonnou moc se dělí s vládou, v jejímž čele stojí premiér. ÒPrezident disponuje nejvýznamnějšími ústavními pravomocemi. ÒVláda je odpovědná parlamentu. ÒKohabitace (nucené soužití). ÒPrezident může parlament rozpustit. ÒM. Shugart a J. Carey (dělení poloprezidentského režimu na: ÉPremiérsko-prezidentský režim ÉPrezidentsko-parlamentní režim ÒTři základní vlastnosti poloprezidentského režimu É„dělba moci je zde provedena v duchu výrazné převahy moci výkonné nad mocí zákonodárnou Éhlava státu hraje důležitou politickou roli a účastní se výkonu moci Éexistují dva aktivní subjekty exekutivy – prezident a vláda – v čele s premiérem.“ Ò KUBÁT, Michal: Volby a volební systémy. In: CABADA, Ladislav - KUBÁT, Michal a kol.: Úvod do studia politické vědy. Praha 2004, s 207. KUBÁT, Michal: Volby a volební systémy. In: CABADA, Ladislav - KUBÁT, Michal a kol.: Úvod do studia politické vědy. Praha 2004, s 207. Parlamentní režim Prezidentský režim Poloprezidentský režim Kdo má reálnou výkonnou moc? Vláda Prezident Prezident + vláda Jak je volen prezident? Nepřímo /(modifikaci v tomto případě představuje přímá volba prezidenta) Přímo přímo Kdo reálně sestavuje vládu? parlament Prezident Prezident + parlament Co rozhoduje o trvání vlády? Důvěra v parlamentu Vůle prezidenta Důvěra prezidenta + parlamentu Politická odpovědnost prezidenta Není Není Není Politická odpovědnost premiéra a vlády Před parlamentem --- Před parlamentem a prezidentem ÒSpecifický typ, nespadá mezi 3 základní režimy ÒNení zakotven princip dělby moci. Zásada její jednolitosti. Parlament – jediný disponent moci (uplatňuje legislativní i exekutivní kompetence). Ò Vláda představuje druh parlamentního výboru, který má za úkol vyřizovat administraci. Òinstituty referend, lidových zákonodárných iniciativ a suspenzívních vet Òminimální soutěž mezi politickými stranami ÒVládu tvoří sedmičlenná Federální rada. ÒJe sestavena na základě několika kritérií. Politické strany rozdělují křesla ve vládě pomocí tzv. „magické formule“2:2:2:1. ÒKritéria: Épolitické - parlamentní dělba vládních postů mezi čtyři politické strany (viz výše), Ékantonální – tři největší kantony – vždy účast na vládě (Curych, Basilej a Vaud), ÉJazykové – nejméně 2 ministři – musí reprezentovat jazykové menšiny, Énáboženské – nutnost zachovat mezi ministry náboženskou vyváženost. Ò Ò ÒNeexistuje institut vota nedůvěry ÒNení funkce předsedy vlády, rovnost mezi jednotlivými ministry. ÒPrezident není hlavou státu, tuto funkci plní je sedmičlenná „Federální rada“. ÒPrezident vykonává svou funkci po dobu jednoho roku, poté je nahrazen jiným ministrem, který ve vládě působí nejdéle. ÒŠvýcarský režim se vyznačuje třemi základními vlastnostmi: É1) Není zde prováděna dělba moci. É2) Jsou zavedeny mnohé mechanizmy přímé demokracie. É3) Švýcarský režim je postaven na modelu konsenzuálního, bezkonfliktního systému. Ò