Doporučení
redaktorům odborných a popularizačních časopisů přírodovědeckého
zaměření,
autorům vysokoškolských i středoškolských přírodovědných učebnic
a
tvůrcům odborných právních textů s touto tematikou
Platná Pravidla českého pravopisu (akademické vydání z roku 1993) v mnoha
případech umožňují dvojí způsob psaní slov cizího původu. Rozlišuje se u nich na jedné
straně pravopis počeštěný a na druhé straně pravopis původní (občas ovšem obtížně
zjistitelný), např. analýza−analysa, buržoazie−bourgeoisie, komparzista−komparsista,
prezident−president aj. Účelem této variantnosti je respektovat několikerý pohyb v tak
složitém systému, jakým národní jazyk nesporně je. V této verzi Pravidel se k možnosti
dvojího psaní vztahuje následující doporučení:
„O pravopisu přejatých slov obecných rozhoduje především míra jejich zdomácnění a
rozšíření v češtině. Slova řídká a úzce odborná se píšou pravopisem původním, tj. jako
v jazyce, z kterého byla přejata; slova zdomácnělá se zpravidla píšou podle zásad českého
pravopisu. Mezi nimi jsou četné přechody podle stupně zdomácnění slova. Vedle toho se
uplatňují činitele stylové, zvyklostní atd. Proto je také možno v textech určených širší
veřejnosti psát i slova úzce odborná způsobem počeštěným a naopak při odborném, vědeckém
užití a vůbec ve „vyšším stylu“ lze u slov jinak pravopisně počeštěných ponechat podobu
původní. “
V praxi se ukazuje, že toto doporučení často vede ke komplikacím nejen při psaní
jednotlivých výrazů, ale i při stylovém zařazení celých textů. Vznikají tak spory mezi autory a
redakcemi, a to zejména tehdy, chce-li autor − nebo v některých případech redakce −
prostřednictvím pravopisu vyjádřit svůj určitý postoj, hodnocení či vědomí jistých
etymologických souvislostí nebo vlastní příslušnost k profesní či zájmové skupině.
Na druhé straně není třeba pochybovat o tom, že existence pravopisných dublet je
potřebná. Má totiž, jak citovaný úryvek z Pravidel ukazuje, dva důvody.
První je bezprostředně jazykový a tkví v tom, že převzatá slova ztrácejí svou
cizorodost zpravidla pouze postupně, přičemž některá z nich se nakonec stávají nedílnou
součástí české slovní zásoby (škola, tabule, židle, košile), jiná si odstín cizosti udržují trvale
nebo zůstávají omezena na určitou oblast užívání (allegro vivace, dimethylsulfoxid). Jejich
nejširší skupina se ale nachází v oblasti mezi těmito dvěma krajními případy, na jakémsi
pomyslném přechodu mezi slovy domácími a cizími, a právě tuto skutečnost pak vyjadřuje
možnost jejich dvojího psaní.
Druhý důvod vyplývá z profesní, zájmové či jiné sociální diferenciace uživatelů
jazyka. Zvláště v oblasti chemie, fyziky, mediciny, farmacie a s nimi souvisejících oborů
mezních (ale také například filozofie, klasické filologie atp.) si většina odborníků uvědomuje
jak výhody grafické jednotnosti odborného názvosloví v mezinárodním kontextu, tak
preference některých pravopisných soustav (latinské, řecké, nověji anglické), a dále i potřebu
odlišit pojmenování terminologická, nomenklaturní a běžná apod.
V souvislosti s tím je ovšem třeba si uvědomit, že ani Pravidla českého pravopisu
(1993) ve své rejstříkové části ani Akademický slovník cizích slov z roku 1995 (i
v jednosvazkových vydáních z let 1997 a 1998) ve svých lexikálních oddílech, tj.
v abecedním seznamu slov, dublety neuvádějí, což v praxi někdy vede k vynucování užití
počeštěného pravopisu i v publikacích odborných, kde to je nevhodné, v případě chemické
nomenklatury dokonce nesprávné.
Vědomi si těchto souvislostí, doporučujeme odborným redakcím a nakladatelstvím,
jakož i autorům všech přírodovědných učebnic a autorům právních norem se související
tematikou, aby se přidržovali následujících zásad:
1. Všechny přejaté výrazy patřící do běžné slovní zásoby psát v souladu s
platnými Pravidly českého pravopisu, tedy muzeum, analýza, syntéza, teorie, metoda,
termální, konverzace, konzervace, univerzita, observatoř atp.
2. Z dublet v chemické, lékařské a biologické terminologii, jako například isotop a
izotop, isomer a izomer, isotherma a izoterma, mesomerie a mezomerie, base a báze, lese a
léze, plasmid a plazmid, cytoplasma a cytoplazma, metabolismus a metabolizmus, dále
neurosa a neuróza, diagnosa a diagnóza, cirrhosa a cirhóza, mitosa a mitóza, thrombosa a
trombóza, epitheliální a epiteliální, thymoleptický a tymoleptický, thalassemie a talasemie,
dávat přednost pravopisu klasickému, podobajícímu se uzanci mezinárodní. V případě volby
jednoho nebo druhého způsobu psaní jej pak důsledně dodržovat v celém textu, a samozřejmě
i v jednotlivých segmentech slova (např. psaní typu isoterma, thrombóza je tedy třeba
hodnotit jako zcela nepřijatelný hybrid).
3. Prosazovat důsledně psaní krátkých samohlásek v zakončení přejatých slov na -eza,
-uze, -ivní, -in, -on, -en, -em, -or, -emie, -imie, -omie, -erie, tedy psát vždy elektroforeza,
difuze, pasivní, penicilin, vitamin, aspirin, kodon, foton, neocen, antigen, meristem, modem,
chromofor, anemie, leukemie, bulimie, dichotomie, mesomerie atp.
4. V označení chemických a biochemických látek dodržovat v odborné literatuře a
učebnicích speciální jednotnou mezinárodní nomenklaturu. Tato nomenklatura, kterou je
potřeba odlišovat od obecnější odborné terminologie (viz bod 2), jednoznačně popisuje
chemickou strukturu jednotlivých látek a je fakticky zvláštním jazykem sui generis
s vlastními pravidly a zákonitostmi, které byly závazně stanoveny celosvětovými
mezinárodními organizacemi International Union of Pure and Applied Chemistry (IUPAC) a
International Union of Biochemistry and Molecular Biology (IUBMB). Do jednotlivých
národních jazyků (tj. i do češtiny) je potřeba tuto mezinárodní chemickou nomenklaturu
převádět s maximální snahou o to, aby se v zájmu snadné mezinárodní komunikace a výměny
exaktních vědeckých informací její národní verze co nejméně lišily od základní závazné
mezinárodní (řecko-latinsko-anglické) normy.
V češtině platí pro chemii a biochemii tři základní publikace sestavené reprezentativními
týmy odborníků, členů názvoslovných komisí. Jsou to:
1. Klikorka, J., Hanzlík, J. a kol. Názvosloví anorganické chemie. Praha : Academia, 1987
2. Průvodce názvoslovím organických sloučenin podle IUPAC. Praha : Academia, 1999
3. Bláha, K., Ferles, M., Staněk, J. a kol. Nomenklatura organické chemie. Praha :
Academia, 1985
V publikacích je potřeba zejména dodržovat následující závazná pravidla pravopisu
chemických a biochemických sloučenin:
4a. Rozlišovat t a th podle toho, odpovídají-li v původní řečtině písmenům tau (τ)
nebo théta (ϑ), tedy: tyrosin, taurin, metanilová kyselina, trehalosa, terfenyl, tantal, ale
thyroxin, threonin, thiamin, thrombin, thallium, methan, ethan, thioly atp.
4b. Dodržovat původní psaní zdvojených souhlásek rr a ll, tedy allylalkohol, allosa,
ferredoxin, pyrrol.
4c. V řeckých a latinských slovech přepisovat qu jako kv a psát k místo původního c
tam, kde po něm následuje zadní samohláska nebo souhláska, tedy ubikvitin, kviskvalová
kyselina, kanavanin, konkanavalin, kukurbitin, klathrin, kreatin. V některých specifických
případech je však třeba dát pozor na názvy látek, u nichž je původ názvu složitější a kde např.
anglickému quin- odpovídá české chin- (chinon, chinolin aj.).
4d. Závazná přípona pro sacharidy je pouze -osa (např. glukosa, idosa, gulosa,
sacharosa, trehalosa), pro glykosidy pouze -osid (např. heteroglykosid, nukleosid) a pro
enzymy pouze -asa (např. amylasa, dehydrogenasa, esterasa, glykosidasa, hydrolasa,
isomerasa, kinasa, ligasa, lipasa atd.).
4e. Názvy aminokyselin končí na krátké -in (nikoli -ín), tedy lysin (ne lyzín), jehož
příslušný třípísmenný symbol je Lys (ne Lyz), threonin (ne treonín), kde je symbol Thr (ne
Tre), methionin (ne metionín) atp. Totéž platí o názvech dusíkatých basí nukleových kyselin,
tedy thymin (ne tymín), cytosin (ne cytozín) atp.
4f. Přípony názvů solí a esterů anorganických i organických kyselin i jiných látek
(podle německého -at nebo anglického -ate) je třeba psát s dlouhým á, tedy fosfát, sulfát,
nitrát, stejně jako palmitát, benzoát, acetát, fenolát, butanoát, askorbát, pantothenát, atd. Jde
o tradiční způsob psaní, který se sice z lingvistického hlediska vymyká systémové
pravidelnosti, přesto je však třeba mu pro jeho zavedenost i nadále dávat přednost.
4g. Přípony chemických názvů -in, -yn, -en, -on, -an, -am, -im jsou vždy krátké (např.
pyridin, atropin, keratin, ethyn, selen, benzen, buten, pyren, thiofen, keton, lakton, indanon,
oktan, pyran, fosforan, laktam, laktim)
Tato pravidla a zásady je třeba respektovat ve všech oborech, které chemickou
nomenklaturu používají či přejímají (např. biologie v nejširším slova smyslu, medicina,
farmacie, mineralogie a nejrůznější technologie), a ve všech odborných textech např. v oblasti
legislativní.
5. V samotné biologii a medicině je poněkud odlišná situace.
5a. Pokud jde o latinské názvosloví, je třeba dodržovat původní pravopis, tedy rosa
canina a nikoli foneticky roza kanýna, nebo rhinitis a nikoli rýnytys, či vena cava caudalis a
nikoli foneticky véna kava kaudális.
5b. V terminologii platí pravidlo o (pouhé) preferenci dublet odpovídajících
klasickému pravopisu (viz bod 2), kromě výjimek uvedených bezprostředně níže v bodech 5c
a 5d.
5c. Existují biologické termíny, u nichž je nutno zachovávat pravopis mezinárodní. Je
tomu tak v případě slov končících na -som, tedy chromosom, ribosom, akrosom (odvozeno od
řeckého soma, nikoliv zoma; srovnej somatologie a nikoliv zomatologie − hláska "s" by
se v těchto případech totiž měla nejen psát, ale i vyslovovat), možné je však jak psaní lysosom
tak psaní lyzosom (nikoliv ale lysozóm, lyzozóm). Stejně tak je nutno ve slovech obsahujících
v původní podobě písmeno théta zachovávat na odpovídajícím místě přepis s th, tedy pouze
thylakoid, heterothalický atp.
5d. Užívat přepis uvedený v bodě 4c, tedy kalus, klimakterium, konidie atp.
Předkládajíce shora uvedené doporučení bychom chtěli zdůraznit, že bylo a je naší
snahou maximálně respektovat stávající Pravidla českého pravopisu (Academia, Praha 1993),
jakož i Akademický slovník cizích slov (Academia, Praha 1997). Považujeme však za potřebné
využít jejich úvodní výklad o dubletách tak, aby pravopisné zásady a případně i zásady
správné výslovnosti maximálně vyhovovaly nutnosti co nejsrozumitelnější vědecké
komunikace v přírodovědných oborech.
Prof. MUDr. Jiří Duchoň, DrSc. profesor biochemie UK, emeritní přednosta II. ústavu lékařské
chemie a biochemie 1. lékařské fakulty UK; předseda České
názvoslovné komise při Českém národním komitétu pro
biochemii a molekulární biologii a České společnosti pro
biochemii a molekulární biologii; čestný člen České
společnosti klinické biochemie při České lékařské společnosti
J. E. Purkyně
Ing. Jaroslav Kahovec, CSc. vedoucí vědecký pracovník Ústavu makromolekulární chemie
AV ČR; člen divize IUPAC pro chemické názvosloví a
reprezentaci struktur; člen subkomitétu IUPAC pro
makromolekulární terminologii; předseda České komise pro
makromolekulární nomenklaturu; člen Českých komisí pro
nomenklaturu organické a anorganické chemie; člen Českého
národního komitétu pro chemii; představitel Národního centra
IUPAC pro ČR
Prof. RNDr. Arnošt Kotyk, DrSc. vedoucí vědecký pracovník Fyziologického ústavu AV ČR;
profesor biochemie Masarykovy univerzity v Brně; předseda
nomenklaturní komise IUBMB pro biochemii a Společné
komise IUPAC a IUBMB pro biochemickou nomenklaturu;
předseda Českého národního komitétu pro biochemii a
molekulární biologii
Doc. RNDr. Karel Oliva, Dr. ředitel Ústavu pro jazyk český AV ČR