"Otázka, zda počítače umějí myslet, je podobně tak relevantní jako otázka, zda ponorky umějí plavat."

E. W. Dijkstra. 

Chceme-li začít otázkou, co je vlastně umělá inteligence, měli bychom se nejdříve zeptat, co je vůbec inteligence. Ani na jednu z obou otázek nemáme odpověď, na níž by se shodli příslušní experti. Inteligence se často vykládá jako schopnost člověka jednat racionálně a přizpůsobit se měnícím se podmínkám prostředí, ve kterém žije. Všimněme si dvou zajímavých aspektů takového výkladu. Jednak se jako měřítko inteligence chápe člověk – dílem proto, že lepší měřítko momentálně nemáme, dílem pro náš antropocentrismus – hodnocení světa z pohledu zájmů lidské rasy. Dále sám pojem „lidské racionální chování“ je problematický – předpokládá snahu o dosažení nějakého dobře definovaného cíle, nebo maximalizaci užitku. Cíle lidí se ale poměrně rychle mění, jak individuálně, tak kolektivně, a stejně tak představa, co je vlastně pro nás užitečné (viz Starý zákon, kniha Kazatel). Neshodnou se na tom ani příslušníci jednotlivých národů či věrouk. Další otázkou je, kam zařadit v rámci takové "racionální" definice například umělecká díla. Pojem inteligence je tedy vágní od samého začátku.

Vraťme se nyní k umělé inteligenci. Klasická definice umělé inteligence od Marvina Minského z roku 1967 říká:

„Umělá inteligence je věda o vytváření strojů nebo systémů, které budou při řešení určitého úkolu užívat takového postupu, který – kdyby ho dělal člověk – bychom považovali za projev jeho inteligence.“

Řada vědců rozlišuje slabou UI, která pouze imituje (lidské) myšlení, a silnou UI, která by měla skutečně myslet - mít vědomí. Alan Turing však už v 50. letech předpověděl, že s rozvojem umělé inteligence tato otázka postupně ztratí význam (podrobnosti viz [4], kapitola 26). V současné době se přístupy k definování umělé inteligence dají rozdělit do několika kategorií, jimž odpovídají patřičné složky umělé inteligence:

1. Myslet (nejméně) tak dobře, jako lidé – kognitivní věda, kognitivní modelování. Tento přístup primárně zkoumá schopnost uvažování lidského mozku. UI tento problém atakuje jednak shora dolu – psychologickým pozorováním principů lidského myšlení a snahou abstrahovat a implementovat jeho principy pomocí počítače. Přístup zdola nahoru staví na neurofyziologii, pozorováním funkce neuronů a jejich vazeb, a na jejich základě konstruuje jednoduché kognitivní funkce.
   
2. Jednat (nejméně) tak úspěšně, jako lidé – Turingův test umělé inteligence. Stroj tento test úspěšně absolvuje, pokud při písemné konverzaci s lidským tazatelem reaguje způsobem nerozeznatelným od člověka. Rozšířená verze testu zahrnuje i možnost žádat na testovaném stroji manipulaci s fyzickými objekty. Aby stroj mohl testem projít, potřebuje zvládnout minimálně:
• 
  
• zpracování přirozeného jazyka na stupu i na výstupu;
• reprezentaci znalostí, počátečních i průběžně doplňovaných;
• automatické usuzování, schopnost vyvozovat nové závěry a reagovat na dotazy;
• strojové učení k adaptaci na měnící se okolnosti, detekci analogií a podobně;
• strojové vidění k vnímání a rozpoznání objektů;
• robotiku pro manipulaci s nimi.
• 
  
3. Myslet racionálně (logicky uvažovat, usuzovat, …) – logika, plánování. Jaká jsou „pravidla správného usuzování,“ která umožní odvodit z platných předpokladů platné závěry? Od antických sylogismů se věda propracovala k formální logice umožňující usuzování o veškerých objektech ve světě. Dvě hlavní překážky této disciplíny jsou: (a) jak pracovat s neurčitostí, nejistotou, nejednoznačnými fakty; (b) praktické zvládnutí strojového usuzování, které je často velmi výpočetně náročné, pro exponenciálně rostoucí počet kombinací logických klauzulí.
4. Konat racionálně – racionální agenty. Racionální agent je entitou, která by měla, s přihlédnutím k situaci, konat „správně“ pro dosažení daného cíle nebo maximalizace užitku. Racionální konání neznamená jen racionálně uvážit situaci (viz předchozí bod) a jednat podle toho. Je řada situací, kdy není na racionální zvážení čas a je třeba jednat reflexivně. V jiných případech buďto není k dispozici dostatek informací pro racionální rozhodnutí, anebo nelze vyvodit, jaké rozhodnutí je nejlepší, a přesto je třeba konat.

První dva přístupy jsou antropocentrické, druhé dva chápou inteligenci jako nezávislý princip. V této přednášce budeme dávat přednost chápání UI jako konání racionálních agentů. Tento přístup je obecnější než poměřovat umělou inteligenci lidskými schopnostmi, a je také obecnější než chápat UI jen jako racionální strojové uvažování, jak bylo vysvětleno výše.