Archeologie českých zemí pozdní středověk, novověk 3. Postmoderní směry v historiografické a archeologické produkci. Tzv. nová archeologie •60. l. 20. stol. – prosadila se v USA : víra v neomezené možnosti vědy • – vychází z pozitivismu • – přesvědčení, že bude vyvinuta dokonalá metoda terénního výzkumu a jeho zpracování • – 1962: Lewis Binford: v USA definoval tzv. procesuální archeologii • – archeologii propojil s kulrutní antropologií a využíváním přírodovědných metod • – hledání zákonitostí a pravidel vývoje: nezájem o události • – odmítl kulturně historický přístup: místo hledání analogií mezi kulturami se řešily otázky vztahů • •70. léta – Colin Renfrew: v Anglii prosazoval tzv. novou archeologii • – studium obecných kulturních procesů a nalezení obecných zákonitostí lidského chování v reakci • na přírodní prostředí • – poznání funkce artefaktů v příslušných procesech (výrobní, uživatelský, zánikový) • •1976 – David Clarke: definoval tzv. analytickou archeologi • – omezení subjektivního pojetí a výkladu • • • • •80./90. léta – postprocesuální archeologie: vznikla ve VB jako směr ovlivněný západoevropskou postmoderní • filozofií, který se vymezil proti principům vědecké objektivity • – dějiny chápe jako proces, který není řízen univerzálními zákonitostmi, a proto je nahodilý (subjektivní) • – historické zkoumání definuje jako aktuální politický proces, v němž nejde o poznání minulosti, • ale o způsob (možnost), jak změnit současnost (obecně proti vědeckému poznání) • •2 směry: a) Ian Hodder (Cambridge) – kritik L. Binforda • – zakladatel symbolické a strukturální (kontextové) archeologie, • – vliv iracionálních momentů v životě společnosti • – symbolická a ideologická podstata archeologických artefaktů • • b) M. Shanks a C. Tilley – žáci Hoddera • – zakladatelé kritické či radikální archeologie • •Spor mezi procesualisty a postprocesualisty v otázce: obecné a zákonité x nahodilé a zvláštní • – procesualista má objektivní přístup k pramenům a archeologii pokládá za vědu, tj. činnost směřující k poznání. •80. léta – kongitivní archeologie: archeologie lidské mysli (v pozůstatcích se snaží odhalit tajemství myšlenkových procesů) • – lidské myšlení chápe jako geneticky vypěstované a generacemi zakódované myšlenkové modely • – 1982: Colin Renfrew – publikoval zásadní přednášku o znovuvyužití procesuální metody • – 3 směry: a) kognitivně – postprocesuální: symbolický rozměr hmotné kultury (smysl a význam) • b) kognitivně – procesuální: význam poznávacích schopností (výzkum myšlení a chování) • c) kongitivně – evoluční: vznik a vývoj poznávacích schopností • – bez dostatečně ověřených dat: bungee-jumping do Světa fantazie • • C. L. Redman – americký antropolog: rozbor těchto směrů • D. K. Charles, J. Bintliff – výzva k toleranci různých paradigmat • •D. Austin – na příkladu výzkumu anglické středověké vesnice Warham Percy doložil, že je mylné dokládat písemné • prameny archeologickými zjištěními • • – vykopané půdorysy nelze přiřazovat písemně doloženým sociálním vrstvám rolníků, protože • na velikost domů působily i jiné faktory Strukturální historiografie •20. stol. – vznikla ve Francii jako protireakce na událostní historii • – důraz na sociální a ekonomické struktury • •Historická metoda – kritické hodnocení využívá také nepísemné prameny: místní zvyky a názvy, fotografie, • archeologické doklady, filmy aj. • •Moderní historická věda – kombinováním několika metod chtěla postihnout všechny vrstvy dějiných událostí, • k čemuž využívá i „netradiční" prameny („oral history") • • – výzkum přehlížených témat: dějiny žen, okrajových sociálních, etnických nebo sexuálních • skupin, psychologických faktorů (strach, láska, nenávist aj.). • •Philippe Ariés (1914 – 1984) a Michel Foucault (1926 – 1984) • – problematika každodenního života a eticko-filozofické otázky (smrt, sexualita) • •Claud Lévi-Straus – představitel francouzského strukturalismu: studoval kulturní systémy • – studoval na pařížské Sorboně práva a filosofii, které vyučoval na středních školách • – 1935: profesor na univerzitě v São Paulu • – 1959-1982: profesor sociální antropologie na Collège de France • – kultura: nástroj adaptace člověka na přírodní prostředí • zahrnuje všechy sféry lidské činnosti • projevy odráží univerzální struktury lidského myšlení (studium mýtů) • („kultury jsou si rovné, ale odlišné“; hlavní funkce: udržování komunity) • • – hledal univerzální pravidla lidského myšlení bez ohledu na civilizační vyspělost • (žádný prvek nemá smysl sám o sobě, ale je součástí společenských vztahů) • • •Kulturní antropologie – kultura: je systém idejí, sociokulturních pravidel a artefaktů, které sdílí a předává • určitá společnost • skládá se z kulturních prvků: ideová, normativní a technologická složka • • – americká: zaměřena na studium kultury • – britská: studium společnosti a její sociální struktury • •Základní součásti kultury (atributy): •kulturní prvky – ideje (předcházejí věcem), sociokulturní regulativy, artefakty •kulturní areál – geografická oblast •Artefakty – hmotné produkty záměrné lidské činnosti • •kulturní univerzálie – kulturní prvky vyskytující se ve všech kulturách (architektonické slohy) •Kulturní změna – vnitřní: inovace (výrobní postupy), revitalizace, • – vnější: difuze (napodobování), asimilace, akulturace • • •Archeologické nálezy – předměty nebo soubory předmětů antropogenní nebo přírodní povahy z období • středověku a raného novověku • •Artefakty – prostředky kulturní adaptace na přírodní prostředí: odráží materiální a duchovní vyspělost • – nositelé specifických vlastností a zdrojem informací historické povahy • – jsou vyrobeny z různých surovin, plní určitou funkci a mívají symbolický význam • – funkce: adaptivní, profánní, sakrální, statusová, estetická (dekorativní), aj. • •Ekofakty: a) předměty přírodního původu vzniklé v důsledku lidské činnosti (nezáměrné): • – uhlíky, výrobní odpad, struska, kovové slitky, skelné taveniny, aj. • • b) přirozené pozůstatky lidí, zvířat a rostlin: • – kosti, fosilie, pyl, sedimenty/usazeniny aj. (rostlinné zbytky, textil, kůže, chlupy, vlasy z jímek) • – ekofaktové vlastnosti: rekonstrukce přírodního prostředí kulturní krajiny (vzorkování) • – analýzy: archeobotanické, archeozoologické, palynologické, malakologické aj. • – využití metod a poznatků z geologie, pedologie, klimatologie, sídelní geografie aj. • • • •Modernisté – vychází z humanismu, osvícenství a racionalismu (rozvoje vědy) • – víra v pokrok, poznání a možnost pozitivního rozvoje lidí • – politicky se ztotožňují s demokracií, t.j. systémem, který bere ohled na potřeby a zájmy • celé společnosti • •Postmodernisté – filozofické základy moderních konceptů pokládají za nebezpečné • (přináší iluze, mýty, a konflikty) • – odmítají osvícenecký racionalismus a přesvědčení, že zkoumáním historie je možné dosáhnout • objektivity a pravdy (poučení) • – usilují o odstranění národních a politických aspektů z historického bádání • (nacionalismus považují za hlavní příčinu válek v 19. a 20. stol.) • •Cíl – zamezení zneužívání obecně přijatých pravd (politickou) mocí • – princip neustálé změny • – historie jako plynutí nahodilostí, bez řádu, vyššího cíle a smyslu • • •Postmoderní poznání: • • – je výlučně subjektivní (objektivistický náhled mění v konstruktivistický) • – popírá objektivitu (neexistuje rozdíl mezi historií a fikcí) • – koexistence více "pravd„ vede k radikálnímu relativismu a pluralismu • – antimoderní postoj: silné iracionální prvky • – s koncem "metapříběhu" je nevyhnutelně spojen konec vědy • – v historiografii: přesun od makro-historie k mikrohistorii a k dějinám všedního dne (každodenního života) • – je pozitivní v tom, že podporuje vynalézavost • (nové věci se vždy rodí z nesouhlasu a nikoliv ze shody) • •Znaky: 1. Skutečnost je chápána jako výklad, který je užitečný, ale nikoliv objektivně pravdivý • 2. Člověk nemůže překročit vlastní výklad skutečnosti • 3. Teorie nejsou objektivní (konstrukce), ale ty jsou vymyšlené • •Nové vědecké metody – do historického výskumu aplikovány přístupy dalších společenských věd: • ekonomie, etnologie, religionistika, psychologie, psychoanalýza (tzv. psychohistorie), • atropologie (tzv. historická antropologie jako „nejmódnejší" světový trend). • •Komplexnost – využívání statistiky, demografie, kvantifikace: PC zpracování • •Specializace – úzké vymezení tématiky a problémů (rodové studie, dějiny menšin, homosexuálů, dětí, nemocných, • zločinců, trestanců aj.) • •Postmoderní kritika – přináší skepsi v historickém poznání • • Hayden White (nar. 1928) – historie je de facto nepoznatelná (fikce) • – Metahistória: Historická imaginácia v Evropě devetenáctého století (1973, 2011). • – Tropika diskurzu (1978). • • Jacques Derrida (1930 – 2004) – historické dílo je subjektivní konstrukcí autora, • tj. "neexistují žádné dějiny mimo texty„. • • •Jean-François Lyotard (1924 –1998) • • – narozen ve Versailles, francouzský filozof, zakladatel postmodernismu • – studoval filozofii a literaturu na Sorboně, středoškolský profesor (v Alžíru) • – vyučoval na vysokých školách v Paříži a Vincennes (1971 prof. filozofie) • • – La Condition postmoderne. Rapport sur le savoir. Paris 1979. • (Postmoderní situace) • • – základní dílo filozofického postmodernismu, které analyzuje specifické znaky moderního a • postmoderního vědění • • – napsal pro univerzitní radu québecké vlády jako zprávu o úrovni vědění v nejvyvinutějších společnostech • • Událostní paradigma (v současné archeologii) •Návrat k archeologickým událostem: • – skrze artefakty (s jejich adaptační i komunikační funkcí) v kontextu jejich struktur a událostí • •Událostní paradigma vychází z následujících tezí: • • 1. Lidský svět (kultura): • a) má 3 strukturálně propojené podsvěty: artefaktový – institutový – ideový (textový) • artefaktový – je nejstarší a oba zbývající generuje (komplexita artefaktů) • sociální – tvoří vztahy při utváření artefaktového podsvěta • • b) je jak adaptivní i komunikativní: studuje minulé i současné adaptace • c) odmítnutí historizmu zaměřeného na pouhý popis minulých událostí • d) minulost má aspekt událostní i strukturální: událost: stvoření nebo zánik artefaktu • strukturální: pravidla zhotovení (artefaktový algoritmus) • • •Dnes: • •Teorie sídelních areálů – artefakty a archeologické struktury v prostoru jsou interakcí vztahů mezi • společností a přírodou, lidskými komunitami a jedinci • •Sídelní strategie – predikce lokalizování lidských sídlišť z hlediska ekologických, ekonomických, demografických • a sociálních faktorů • •Analýza – archeologická databáze a mapy odráží závislost osídlení na změnách přírodního prostředí, • dostupnosti potravinových a surovinových zdrojů, technologické úrovni při jejich využití • a na organizační struktuře společnosti • •Aplikace na úrovni – jednotlivé struktury (stavby) • – sídelního celku, areálu, lokality, krajiny • – lidské komunity • Archeologie Teoreticko-metodologická východiska •1. Období starožitnické: tzv. předvědecké období: konec 18. – 1. pol. 19. stol. • – archeologické památky chápány jako starožitnosti (atraktivní předměty: uměnovědné hledisko) • – pátrání po kořenech národů • • 2. Archeologie v období vědy: 2. pol. 19. – poč. 20. stol. • – tradiční archeologie (historie): vyhledávání pramenů (pozitivismus – „ad fontes“) • – estetický zájem o vykopávky se změnil ve vědeckou činnost zaměřenou na poznání minulosti (diskurz vědy o materiální kultuře) • •3. Archeologie mezi válkami: kulturně historické paradigma • – rozvoj sídelní archeologie: původ a rozšíření archeologických kultur (ztotožňovány s historickými etniky) • – formální vlastnostl archeologických pramenů: morfologicko-typologické a kulturně srovnávací studium • – soupisy památek, mapy: migrace archeologických kultur (difusionismus) • •4. Poválečná archeologie: nový přístup k pramenům a metodám • – 60. léta: procesuální archeologie – adaptace člověka na přírodní prostředí • – 80/90. léta: postprocesuální archeologie – hledání symbolického rozměru lidského konání • – přetváření krajiny chápe ve filozofické abstraktní rovině • Literatura •Appignanesi, R., Garrat, Ch.: Postmodernismus pro začátečníky, Ando Publishing, Brno, 1996. •Derrida, J.: Texty k dekonstrukci, Archa, Bratislava 1993. •Hodder, I. – Shanks, M. Processual, Postprocessual and Interpretive Archeologies. In: Hodder, I. – Shanks, M. et al. (eds.), Interpreting Archaeology. Finding Meaning in the Past. London-Routledge 1995, 3–29. •Lyotard, J. F.: O postmodernismu, Filosofický ústav AV ČR, Praha 1993. • Neubauer, Z.: Přímluvce postmoderny, Hrnčířství a nakladatelství M. Jůza a E. Jůzová, Praha 1994.ch, W.: Naše postmoderní moderna, Zvon, Praha 1994. •Renfrew, C. Towards an Archaeology of Mind. Cambridge: Cambridge 1982. •Stanley, J. G.: Úvod do postmodernismu. Praha 1997. •