Hmotná kultura v archeologii středověku a novověku 1. Hmotná kultura, artefakty a ekofakty, paradigma v dějinách bádání, literatura Kultura (z lat: colere – „pěstovat“) • •Význam – souhrn hmotných (materiálních) a duševních projevů lidské činnosti v minulosti • – má civilizační funkci časově a prostorově vymezenou • •Starověk: původně spojována s obděláváním a kultivací zemědělské půdy (agri cultura) • přeneseně pěstování ducha jako proces kultivace • Marcus Tullius Cicero – Tuskulské hovory (45 př. n. l.): filozofii nazval kulturou ducha • („cultura animi autem philosophia est“) • – kulturu ztotožnil s lidskou vzdělaností • •Středověk: kultivace lidských schopností závislá na náboženském výkladu • •Raný novověk: renesance a humanismus navázala na ideály antiky • •Johann Gottfried von Herder – nástroj, jehož prostřednictvím se lidé adaptují na přírodní prostředí • – lidská aktivita směřující ke kultivaci: člověka (cultura animi) • přírody (agri cultura) • •Claud Lévi-Straus – představitel francouzského strukturalismu: uspořádání kulturních systémů • – studoval na pařížské Sorboně práva a filosofii, které vyučoval na středních školách • – 1935: profesor na univerzitě v São Paulu • – 1959-1982: profesor sociální antropologie na Collège de France • – kultura: nástroj adaptace člověka na přírodní prostředí • zahrnuje všechy sféry lidské činnosti • projevy jsou odrazem univerzálních struktur lidského myšlení (studium mýtů) • („kultury jsou si rovné, ale odlišné“; hlavní funkce: udržování komunity) • • – hledal univerzální pravidla lidského myšlení bez ohledu na civilizační vyspělost • (žádný prvek nemá smysl sám o sobě, ale je součástí společenských vztahů) • • •Kulturní antropologie – kultura je systém idejí, sociokulturních pravidel a artefaktů, které sdílí a předává • určitá společnost • skládá se z kulturních prvků: ideová, normativní a technologická složka • • – americká: zaměřena na studium kultury • – britská: studium společnosti a její sociální struktury • •Základní součásti kultury (atributy): •kulturní prvky – ideje (předcházejí věcem), sociokulturní regulativy, artefakty •kulturní areál – geografická oblast •Artefakty – hmotné produkty záměrné lidské činnosti • •kulturní univerzálie – kulturní prvky vyskytující se ve všech kulturách (architektonické slohy) •Kulturní změna – vnitřní: inovace (výrobní postupy), revitalizace, • – vnější: difuze (napodobování), asimilace, akulturace • •Ideje – principy, myšlenky, představy, které předchází zkušenosti • – hodnoty: křesťanské desatero • – symboly: objekt, událost, čin, vlastnost nebo vztah, které mají abstraktní význam (meč/bojovník) • – znaky: v ikonografii: kříž/křesťanství; kalich/přívrženci podobojí • významy symbolů a znaků se zabývá semiotika • •Sociokulturní regulativy – obyčeje: stolování, odívání, společenské vystupování • – mravy: křesťanské (hřích/pokání) • – zákony: porušení je sankcionováno (soudy) • – tabu: (incest) • •Artefakty – lidmi vyrobené a používané objekty, ekofakty a environmentalní pozůstatky (organické, anorganické) • – archeologie: studium a interpretace hmotných pramenů slouží k rekonstrukci minulosti • – kognitivní archeologie: holistický (celkový) přístup ke studiu zaniklých sociokulturních systémů • • • • •Archeologické prameny – předměty nebo soubory předmětů antropogenní nebo přírodní povahy z období • středověku a raného novověku • •Artefakty – prostředky kulturní adaptace na přírodní prostředí • – nositelé specifických vlastností a zdrojem informací historické povahy • – jsou vyrobeny z různých surovin, plní určitou funkci a mívají i symbolický význam • – funkce: adaptivní, profánní, sakrální, statusová, estetická (dekorativní), aj. • •Ekofakty: a) předměty přírodního původu vzniklé v důsledku lidské činnosti (nezáměrně): • – uhlíky, výrobní odpad, struska, kovové slitky, skelné taveniny, aj. • • b) přirozené pozůstatky lidí, zvířat a rostlin: • – kosti, fosilie, pyl, sedimenty/usazeniny aj. (rostlinné zbytky, textil, kůže, chlupy, vlasy z jímek a studní) • – ekofaktové vlastnosti: rekonstrukce přírodního prostředí kulturní krajiny (vzorkování) • – analýzy: archeobotanické, archeozoologické, palynologické, malakologické aj. • – využití metod a poznatků z geologie, pedologie, klimatologie, sídelní geografie aj. • • • Předmět studia Dělení archeologických pramenů •Poloha – pod zemí • – nad zemí (zásypy kleneb) • – ve vodě • •Manipulovatelnost – nemovité („nepřenosné“) • – movité („přenosné“) • •Způsobu uchovávání – v terénu (in situ) • – mimo terén (in fondo) • •Materiál – neorganické materiály (hlína, kámen, sklo aj.) • – organické materiály (dřevo, kůže, jantar, kosti aj.) • •Předpokládaný účel – movité: nástroje, zbraně, ozdoby, kultovní předměty, platidla (movité) • – nemovité: sídliště, pohřebiště, fortifikace, výrobní a těžební areály (nemovité) • •Účel lidské aktivity – artefaktové prameny (předměty vyrobené člověkem) • – ekofaktové prameny (lidské, zvířecí skelety, bronz, železo, kulturní plodiny) • – přírodní prameny (paleobotanické, zoologické, antropologické aj.) Archeologické nálezy •Lidské výtvory (artefakty) vyřazené ze živé kultury (nová výpovědní hodnota): • • 1) pochází z konkrétního prostoru (místo) • 2) pochází z určitého časového období (čas) • 3) jsou vyrobeny z určitého materiálu (informace materiálně-technické povahy) • 4) dokládají určitý technologický postup • 5) souvisí s určitým kulturním prostředím (sakrální–hřbitov, profánní–sídelní prostředí) • 6) přináší obecně kulturní informace (o ekonomické, sociální nebo duchovní sféře) • 7) dokumentují určitý jev (obolus mrtvých) • 8) dokládají etnické nebo náboženské zvyklosti • •Materiální kultura – výtvory uspokojující materiální potřeby lidí v nejobecnějším smyslu • – výrobní zařízení, vybavení domu • – předměty denní potřeby: oděv, obuv, ozdoby • – pracovní nástroje, zbraně • •Duchovní kultura – ideje uspokojující duchovní potřeby člověka (předměty v nichž se ideje projevují) • – symboly, představy, zvyky, tradice • – náboženské, etické, estetické a právní normy • – vzdělání, poznatky a dovednosti (technologické inovace) • •Sociální prostředí: • •1. Vesnice – transformace zástavby a plužiny, specializace zemědělská produkce (šlechtické velkostatky) •2. Panská sídla – nové typy panských sídel a fortifikací: hrady a tvrze, od 16. stol. zámky •3. Města – parcelní síť, zástavba profánní (domy) a sakrální (kostely s hřbitovy), komunikace, řemesla a obchod •4. Církevní sídla – biskupství, kapituly, kláštery, kostely, fary, hřbitovy (kostnice, osária) •5. Těžební a produkční centra – důlní díla, hornické osady, • • Odpadové areály ve středověku •Odpad – předměty, které ztratily funkci a byly záměrně zničeny, vyhozeny a pohřbeny • – struktura odpadu může identifikovat typ sídelního areálu a jeho ekonomický či sociální status • – behaviorální archeologie: zabývá se studiem lidského chování • E. Neustupný: předměty „překážející“ každodennímu pohybu a provozu • intencionální (záměrný) produkt • • – 2 rozměry: a) prostorový (kde) • b) časový (jak dlouho) • • – M. B. Schiffer: 3 kategorie: z hlediska prostoru a způsob zániku artefaktů • 1) primární odpad – zůstává v místě zániku (in situ) • 2) sekundární odpad – je přemístěn na jiné místo • 3) odpad de facto – zůstává na místě (opuštění nebo pohřbení) • – M. Kuna a E. Neustupný: 4) terciální odpad • •Odpadový areál – místo definitivního uložení odpadu v sídelních komponentách • – procesy ovlivňující strukturu a dochování odpadu: • 1) způsob geneze odpadu • 2) akumulace a stálost odpadu • 3) způsob dochování odpadu • – ovlivňující faktory: a) velikost populace • b) délka osídlení • c) sociální status obyvatel • d) technologická a ekonomická úroveň • e) úroveň konzumace stravy • f) frekvence obnovování a přestaveb • g) pozice lokality v produkční a směnné sféře • h) retenční (zadržovací) schopnosti odpadních objektů • i) spotřeba paliva • Událostní paradigma v současné archeologii •Návrat k archeologickým událostem: • – artefakty jsou studovány v kontextu s nimi spojených událostí • •Událostní paradigma vychází z následujících tezí: • • 1. Lidský svět (kultura): • a) má 3 strukturálně propojené podsvěty: artefaktový – institutový (sociální) – ideový (duchovní) • artefaktový – je nejstarší a zbývající generuje (komplexita artefaktů) • sociální – vytváří vztahy při utváření artefaktového podsvěta • • b) je adaptivní i komunikativní – studuje jak minulé, tak současné adaptace • c) odmítá pouhý popis minulých událostí • d) minulost má aspekt událostní i strukturální: událostní hledisko – stvoření nebo zánik artefaktu • strukturální hledisko – soubor pravidel při zhotovení artefaktu • (artefaktový algoritmus) • • •1953 – výstava Husitské revolučni hnutí (v Národním muzeu) • • – Pracovní zasedání o historické archeologii: svolal J. Böhm • hlavní referát: K. Černohorský a V. Denkstein – první teoretická koncepce archeologie středověku • • – Český lid – na stránkách etnografického časopisu probíhala diskuse o počátcích feudalismu • a vypovídacích možnostech hmotných pramenů pro poznání širších souvislostí historických • a sociálně-ekonomických procesů • •1956 – výstava Česká vesnice ve středověku • – nedostatek dobře datovaného materiálu vedl k doplnění památkami z jiných (než vesnických) lokalit • (Příběnice, Sezimovo Ústí) • – cyklus přednášek věnován hmotné kultuře venkovského lidu (hrnčířství) • •1963 – výstava Středověká keramika v Československu • – akcent na získání nových pramenů, poznatků a materiálu z těchto oblastí archeologickými výzkumy • •1957 – Liblice: výroční pracovní porada archeologů: diskuse • M. Richter a Z. Smetánka: metodika studia hmotné kultury • a) odmítli umělecko-historickou metodu: nehodí se pro všechny památky • b) akceptovali metody odvozené z archeologie pravěku • • – 2 pilíře bádání: • 1. kvalifikovaný terénní výzkum: Pražský hrad (K. Guth: 1925; I. Borkovský: 1939-41) • 2. koncepční přístup: výzkum klíčových lokalit, otázky: chronologické, sociálně-ekonomické aj. • • – směry bádání: 1. archeologie slovanská: 6. – první pol. 10. stol. – rozvoj: po r. 1945 • 2. archeologie historická: 13. až 15 stol. – rozvoj: 1. pol. 50. let • – feudalismus, husitství, hospodářské dějiny • – středověká vesnice, hmotné prameny • • – mimo pozornost: 2. pol. 10. – 12. stol. (jen v Čechách) • – později inkorporovala archeologie středověku • •60. léta – výzkumy městských aglomerací: Praha, Hradec Králové, Most, Olomouc, Opava • – výzkumy hradišť: Pražský hrad, Levý Hradec, Budeč, Libušín, Kouřim, Libice, Klučov, Doubravčice • – výzkumy vesnic: Svídna, Mstěnice, Pfaffenschlag • – Květa Reichertová a Vladimír Nekuda: 1968: Středověká keramika. • •80. léta – Zdeňka Měchurová: články o jezdecké výstroji, kostěných předmětech, keramických plastikách • 1997: Konůvky – zaniklá středověká ves ve Ždánickém lese. StAÚ XVII/1. Brno. • – keramika: Litoměřicko – M. Zapotocký, Brno – R. Procházka, jižní M: J. Unger, sev. M: V. Goš • •Po r. 1989 – tři úkoly: 1. péči o archeologické kulturní dědictví • 2. vědecké poznávání • 3. komunikace se širší veřejností • •Konference archeologie středověku – 1987: Roudnice n. Labem – otázky řemeslné výroby ve středověku • – 1989: Tábor – všedni život ve středověku • – 2000: Čáslav – zpracování surovin •Postmedievální archeologie – obor, zabývající se vyhledáváním, klasifikací a historickou interpretací • novověkých hmotných pramenů • – pozdní středověk až začátek průmyslové revoluce: 15. /16. – konec 18. stol. • •19./20. stol. – sběratelské a muzejní aktivity • – Zikmund Winter: každodenní život, řemesla, vybavení kuchyně, domu, • způsob stravování, péče o zdraví (15./16. stol.) • – Čeněk Zíbrt: kuchařské umění, stolování • •40. a 50. léta – výzkumy habánských sídlišť, lidová keramika: Karel Černohorský, Heřman Landsfeld • – nálezy z Orlí ulice v Brně: Boris Novotný • •2. pol. 60. let 20. stol. – Společnosti pro postmedievální archeologii ve Velké Británii • (Society for Post-Medieval Archaeology); 1967: vydána ročenka společnosti • •60. – 80. léta – novověká keramika: Vladimír Scheufler • • •1982 – vznikla skupina pracovníků pro postmedievální archeologii v rámci Československé společnosti • archeologické při ČSAV, která byla původně přičleněna ke skupině středověké • •1987 – osamostatnění: zaměření na postmedievální problematiku a interdisciplinární spolupráci • •80. a 90. léta – novověká keramika ze Strážnice a habánská: Jiří Pajer • – nálezy z Brna: Rudolf Procházka, Irena Loskotová, • •90. léta a později – historické sklo: Eva Černá, František Frýda, Hedvika Sedláčková, Kateřina Břečková • •1990 – vydán 1. díl sborníku: Studies in postmediaeval archaeology • •po 2000 – středověká a novověká keramika a kachle: Jaromír Žegklitz, Gabriela Blažková