Starověká Itálie II Římská republika (510 – 27 př. n. l.) Řím v době republiky Město Řím Římské úřady Zásady Cursus honorum – –Cursus honorum (latinsky cesta poct, pořádek hodností) je pojem, označující služební postup jednotlivých úřadů v antickém Římě. –Tato zvyková norma zaručovala, že nebylo tak možné jednoduše do úřadu dosadit občana, který se již dříve nestaral o státní záležitosti. –Funkce tvořící cursus honorum tvořily následující úřady: –vojenský tribun, –kvestor, –edil, –prétor, –konzul. –V zastávání úřadů se postupovalo od nižších (kvestor, edil) k vyšším (prétor, konzul), pro zastávaní jednotlivých úřadů byl stanoven věkový limit. –Časově omezeny –Dualita (i více) úředníků stejné hodnosti – Římský senát undefined undefined Římský senát –Jedinou skutečně trvalou institucí. –Symbolem mimořádného významu senátu byl oděv jeho členů: bílá tunica clava s širokým pruhem v barvě purpuru a prsten (nejprve železný, pak zlatý). Magistráti byli oprávnění nosit tógu (toga praetexta v bílé barvě a taktéž s pruhem purpurové barvy). –role kontrolního a vedoucího orgánu, vyplývala čistě z jeho autority (auctoritas senatus). –V dobách republiky určoval senát, jehož počet členů se rozrostl na asi 300, politiku římského státu: zahraniční vztahy, potvrzoval zákony, případně se vyjadřoval k návrhům zákonů před zahájením procesu jejich schvalování, ustavoval magistráty do funkcí, mohl odvolat úředníky a spravoval státní finance (aerarium). –Všechny tyto kompetence činily ze senátu klíčový a nejvýznamnější orgán římské republiky. –Pokud se někdo (Říman nebo cizinec) protivil vůli senátu, protivil se de facto vůli římského státu. Toto spojení našlo svůj výraz ve formuli SPQR – Senatus Populusque Romanus ŘÍMSKÝ SENÁT undefined Roman Senate House Římský senát –Po skončení bojů mezi patriciji a plebeji ve 4. století př. n. l. bylo majetným plebejům umožněno vstoupit do senátu, třebaže ten zůstával pevně v rukou senátorů patricijského původu (patres). –Teprve v pozdějších staletích byl dokončen proces splynutí patricijů a plebejských rodů, kterým bylo umožněno zastávat veřejné úřady. Jejich spojením vznikla nová vedoucí politická vrstva – nobilita. –Oficiální označení senátorů nyní znělo Patres et Conscripti („Otcové a přísedící“) –přísná kontrola naplnění podmínek vstupu do senátu, do roku 312 př. n. l. prováděná konzuly a poté censory. –Censor mohl také senátora zbavit členství, pokud jej shledal podezřelým z korupce, byl odsouzen k trestu smrti, případně dospěl k názoru, že senátor porušuje veřejnou morálku, znevažuje auspicie, anebo nerespektuje veto svého kolegy. –Další cestou pro plebeje, jak se dostat do senátu, byl cursus honorum, tedy absolvování politické kariéry skládající se z několika stupňů: quaestury, aedility, praetury a konzulátu. –záhy se stalo tradicí, že oba konzulové byli po skončení svého funkčního období přijati za členy senátu. –Počet senátorů stále narůstal. Za Sully byl senát rozšířen na 600 osob.Za Julia Caesara se toto už beztak vysoké číslo dále zvýšilo až na asi 900 lidí. Římský senát –Uvnitř senátu existovala mezi jeho členy vlastní hierarchie, která byla určována původem jednotlivých senátorů a podle zastávaných úřadů a dosaženého věku. –Mezi nejvlivnější členy senátu náleželi consulares, tedy ti senátoři, kteří zastávali úřad konzula. Jejich počet se pohyboval zhruba kolem čtyřiceti. –Ten senátor, který byl do senátního alba zanesen censorem na prvním místě, byl nazýván princeps senatus („první senátor“). –Předsedajícím shromáždění se stal vždy ten úředník, který dal senát svolat. –Právo svolat zasedání senátorů náleželo konzulům, praetorům a později bylo přiznáno také tribunům lidu. –Jednání senátu bylo veřejné a konalo se dvakrát měsíčně. Římský senátor Men's Ancient Roman Senate White Linen Costume Toga for - Etsy UK Římské úřady –zásada volitelnosti úředníků, tzn. že úředníci nebyli jmenováni jednou osobou,voleni –zákaz spojování úřadů v rukou jedné osoby, tzn. že jeden člověk nemohl zastávat najednou více než jeden úřad, –praxe, že uchazeč o úřad musel nejdříve úspěšně vykonávat úřady nižší - zásada časového omezení funkce, tzn. že úředník mohl vykonávat svou funkci pouze po omezenou dobu, většinou jeden rok (diktátor maximálně 1/2 roku) a tentýž člověk nemohl zastávat funkci vícekrát – - zásada kolegiality úředníků, tzn. že téměř žádný důležitý úřad nebyl zastáván pouze jednou osobou, většinou to byly dvě a více (s výjimkou diktátora), přičemž rozhodnutí jednoho z nich mohl druhý vetovat –každý úředník byl po dobu výkonu své funkce beztrestný, což mu zaručovalo potřebnou volnost, ale po složení funkce byl volán k zodpovědnosti (opět s výjimkou diktátora), protože pro něj platily tytéž zákony jako pro běžného občana. –jasná vymezení pole působnosti jednotlivých úředníků, díky čemuž se nemohlo v jedné otázce angažovat více úředníků, Římské úřady –Úředníci s impériem –Převzato od Etrusků –Oděv –Sella curulis –Tóga –Liktoři se sekerami undefined undefined Římské úřady –Cursus honorum – Funkce tvořící cursus honorum tvořily následující úřady: –vojenský tribun, kvestor, edil, prétor, konzul. –V zastávání úřadů se postupovalo od nižších (kvestor, edil) k vyšším (prétor, konzul), –pro zastávaní jednotlivých úřadů byl stanoven věkový limit. –jestliže někdo zastával úřady v předepsaném věku, označovalo se to pojmem suo anno. –Homo novus –Úřady a úředníky nazývali Římané magistratus, úřady samotné honores. –Moc úředníků se nazývala potestas, vyšší kategorie úředníků měly navíc imperium, což je nejvyšší vojenská, soudní a správní pravomoc (včetně moci nad životem a smrtí občanů) – Římské úřady –Úřady řádné: –Anuita –Kolegialita –Cursus honorum –S imperiem a bez impéria – –Úřady mimořádné: –diktátor –censoři – – – –Řádné úřady: –Edil – bezpečnost, mravnost, – čistota ve městě –Kvestor – žold, správa – pokladny –Prétor – soudní pravomoc –Konzul – nejvyšší úředník –Cenzor – – – – – – Římská shromáždění –Shromáždění = comitia –comitia curiata („kurijní shromáždění“) –comitia centuriata („setninové shromáždění“), –comitia tributa („tributní shromáždění“) –Kromě komicií existovalo ještě concilium plebis („shromáždění plebejů“), ovšem na něm měli účast pouze plebejové. Římská shromáždění –Lidového shromáždění se účastnil veškerý římský lid. –občané, kteří se účastnili jednání shromáždění, nesměli předkládat vlastní návrhy zákonů, ani o nich debatovat. –V období pozdní republiky získalo rozhodující legislativní moc concilium plebis (odvozené z comitia tributa), jež vytěsnilo lidová shromáždění. Comitia centuriata –setninové shromáždění – dle tradice zřízeno za vlády předposledního krále Servia Tullia, vznik tohoto sněmu stejně jako vznik tributního shromáždění byl však podle všeho pozdějšího data. –Setninové shromáždění tvořili všichni římští občané, kteří byli rozděleni do 193 setnin (centuriae). –Ty byly uspořádány do šesti tříd (classes) určených na základě majetkového censu občanů. –na první třídu (jež se skládala ze senátorů a jezdců) 98 ze 193 setnin, takže mohla dosáhnout většiny, aniž by bylo nutné se dotazovat na názor ostatních tříd. –Reforma v roce 220 př. n. l. snížila počet setnin první třídy na 88. Od tohoto okamžiku bylo tedy ke schválení jakéhokoli návrhu zapotřebí také hlasů některé z nižších tříd. –Pojem „setnina“ byl chápán jako termín užívaný k označení skupiny hlasujících, nebyla tím tedy myšlena stovka mužů. –Jelikož hlasy nebyly počítány podle občanů, nýbrž podle setnin, náležel patricijům politický vliv neúměrný jejich zastoupení ve společnosti. –V každé ze setnin proběhlo nejprve hlasování jejích členů, z něhož vzešlo určení kolektivní vůle setniny. –Hlasy jednotlivých setnin byly vyvolávány podle tříd, takže nejprve volily setniny první třídy, po nich druhé, třetí atd. Tak se dělo, dokud nebylo dosaženo většiny 97 setnin, což znamenalo, že setniny nejchudších občanů se jen málokdy zapojily do hlasování. Comitia plebis –vzniklo údajně v roce 494 př. n. l. jako důsledek kompromisu mezi patriciji a plebeji. –Od svého vzniku hrála tato instituce významnou roli v zápase mezi patriciji a plebeji o politickou moc. –Její důležitost spočívala v tom, že se jednalo o první politický orgán, jenž byl zcela ovládán plebeji, jimž tak poskytoval legální nástroj na obranu před zvůlí patricijů. –Shromáždění plebejů zpočátku náležela pravomoc přijímat zákony (plebiscita), které však zavazovaly pouze prostý lid, nikoli patricije. –v roce 287 př. n. l. vydáním zákona Lex Hortensia, v němž byla plebiscita postavena na roveň řádným zákonům (leges) a stala se tak závazná vůči všem římským občanům. Boj o zrovnoprávnění mezi patriciji a plebeji Římské občanské právo –skládalo se ze souboru soukromých i veřejných práv – –základní soukromá práva – - právo uzavírat právoplatný sňatek (ius conubii) – - právo nabývat majetek (ius commercii), – – veřejná práva – - být volen do úřadů (ius honorum), – - volit a hlasovat na sněmech (ius suffragii), – - zastávat kněžské úřady, interpretovat věštná znamení a účastnit se – rodových kultů (ius sacrorum, auspiciorum et sacerdotium), – - právo odvolat se proti soudnímu rozhodnutí římského úředníka k – lidovému shromáždění (ius provocationis), – Boj o zrovnoprávně-ní mezi patriciji a plebeji –Plebejové neměli –ius conubii, –ius honorum, –ius sacrorum, auspiciorum er sacerdotium, – –Plebejové měli –ius commercii, ale většinou se jednalo o chudé římské občany, kteří si nemohli dovolit zabírat další pozemky z veřejného pozemkového fondu (ager publicus) kvůli nedostatku finančních prostředků na jejich obdělávání, –ius suffragii mohli uplatnit na lidovém setninovém sněmu, ale zde se hlasovalo podle jednotlivých tříd a stačilo hlasování první třídy římských občanů, tj. nejbohatších Římanů, aby byla dosažena prostá nadpoloviční většina hlasů, – Boj o zrovnoprávně-ní mezi patriciji a plebeji -požadavky plebejů: -dosažení úplného římského občanského práva, -přístup k nejvyšším úřadům v obci, -sepsání zvykového práva, -zrušení dlužního otroctví, -secese: nejvýraznějším prostředkem plebejů v bojích s patriciji se staly secese (z latinského slova secessio-odejití stranou), tj. odchod plebejů z Říma a hrozba, že založí svou vlastní obec, důsledkem každé z tří secesí bylo dosažení nějakého ústupku ze strany patricijů -1. secese (494 př. n. l.), ustanovení úředníka hájícího plebejské zájmy, tj. tribuna lidu, -2. secese (449 př. n. l.), sepsání zvykového práva, vytvoření Zákonů dvanácti desek (leges duodecim tabularum), -3. secese (287 př. n. l.), usnesení plebejského lidového sněmu (plebiscit) se automaticky stávalo zákonem bez schválení senátu, - – LIVIUS: Dějiny I. Praha, Nakladatelství Svoboda 1979, s. 170-171 (II, 32). Bajka Menenia Agrippy přiměje plebeje k návratu do Říma Otcové uznali proto za nejlepší vyslat k lidu na Svatou horu jako prostředníka Menenia Agrippu. Byl to muž výmluvný a v lidový h vrstvách oblíbený, protože sám z lidu pocházel. Vpuštěn do tábora povstalců, nepověděl prý jim oním starobylým, drsným projevem řečnickým nic jiného než toto: „Za dob, kdy v těle lidském nebylo ještě všechno uspořádáno v soulad jako nyní, nýbrž jednotlivé údy měly každý svůj vlastní rozum, svou řeč, rozzlobily se ostatní části těla na žaludek, že pro něj se opatřuje všechno jejich péčí, jejich prací, jejich služnou a žaludek si jen hoví uprostřed a nemá nic jiného na práci než požívat předložené pochoutky. I udělaly spiknutí, aby ani ruce nepodávaly pokrm k ústům, ani ústa ho nepřijímala, ani zuby nerozemílaly. A zatímco údy v tomto pobouření chtěly žaludek hladem vytrestat, zároveň samy a s nimi celé tělo chřadly až na pokraj úplného zhroucení. I vyšlo z toho najevo, že i žaludek koná službu nikterak liknavou a není více živen, než sám živí: do všech částí těla totiž dodává to, čím se udržujeme při životě a při síle, krev, dozrálou strávením pokrmů, a rovnoměrně ji rozděluje do žil.“ Tribun lidu –tribunát údajně vznikl v roce 494 př. n. l., kdy plebejové opustili za první secese Řím na protest proti svévoli patricijů. –Plebejové se vrátili do města teprve poté, co patricijové souhlasili se vznikem úřadu, jemuž přislíbili „nedotknutelnost“ (sacrosanctitas). –Tribunovi lidu náleželo právo pomoci a právo chránit kteréhokoli plebeje před zvůlí úředníků. –Později i právo zakročení (ius intercessionis), které tribunům poskytovalo možnost vetovat jakékoli rozhodnutí ostatních úředníků, včetně jiného tribuna lidu, či usnesení senátu. – Tribunové lidu byli stejně jako jiní římští úředníci voleni na jeden rok, ovšem nikoli setninovým (comitia centuriata), nýbrž pouze plebeji v rámci concilia plebis (shromáždění plebejů). – Tribun lidu – –Tribun směl vynést trest smrti nad osobou, která zasahovala do výkonu jeho povinností. –Tribunova nedotknutelnost – slib plebejů, kteří se zavazovali k zabití osoby, jež by se odvážila napadnout tribuna v době výkonu jeho úřadu, čímž by se dopustila velezrady. –Tribuni lidu se proto na veřejnosti pohybovali zcela neozbrojení. –Jako politický představitel římských plebejů musel tribun lidu ponechávat dveře svého domu neustále otevřené. – jediným úředníkem, který mohl svolat shromáždění concilia plebis a předsedat mu, právo předkládat tomuto shromáždění návrhy. –Tribun mohl vyzvat ke schůzi také římský senát, jemuž směl předložit návrh senátního usnesení. –Tribunova pravomoc (tribunitia potestas) byla ale omezena jen na území města Říma a jeho nedotknutelnost a právo pomoci sahalo pouze k prvnímu milníku za hradbami Říma. –Původně dva, pak deset – Leges duodecim tabularum –Zákony 12 desek – kodifikace zvykového práva –Bronzové desky na Forum Romanum –450/449 př., desetičlenná komise –Na rozdíl od jiných starověkých zákoníků se neodvolává na božský původ, je výsledkem vyjednávání a kompromisu a dokonce předpokládá, že se může pozdějšími zákony změnit (Deska XI.1). –Stanovil základní principy hmotného i procesního práva a položil hlavní důraz na soukromé právo; zde také nalezneme základní zásady dědického práva, které ovlivnily chápání majetku u Římanů a jejich prostřednictvím v celé západní civilizaci. –Je velmi pravděpodobné, že se s těmito zásadami ztotožňovala většina římských občanů, a lze tvrdit, že právě tato kodifikace zvykového práva zahájila rozvoj římského právnictví. LIVIUS: Dějiny I. Praha, Nakladatelství Svoboda 1979, s. 155 (II, 23). Špatné poměry římských dlužníků Římanům tedy hrozila válka s Volsky a přitom římská obec, v níž se zahnízdila nesvornost, byla sama zmítána rozhořčenými vnitřními spory mezi otci a lidem. Hlavní příčinu k nim zavdávali dlužníci, kteří se pro neplacení dluhů stávali nevolníky věřitelů. Lidé reptali, že venku zápasili za svobodu státu a doma jsou pak od spoluobčanů zajímáni a utiskováni, a dodávali, že je tedy svoboda lidu bezpečnější za války než v míru a spíš mezi nepřáteli než mezi spoluobčany. Příčiny vítězství plebejů – –Další úspěchy plebejů: –přístup k nejvyšším úřadům: z nejdůležitějších ke konsulátu (367 př. n. l.), od té doby byl vždy jeden ze dvou konzulů volen z patricijů, jeden z plebejů, –přístup ke kněžským úřadům (300 př. n. l.) –zrušení dlužního otroctví (326 př. n. l.), – –Příčiny vítězství plebejů: –jejich rostoucí počet v Římě, –tvořili převážnou většinu římských vojáků, –postupně rovněž narůstalo bohatství některých plebejů, –plebejská obec byla jednotná, –plebejové si vytvořili svůj vlastní plebejský tributní sněm, – Důsledky vyrovnání mezi patriciji a plebeji –po vyrovnání mezi patriciji a plebeji se vytváří nová římská aristokracie, tzv. nobilita, patricijsko-plebejská úřednická aristokracie, –příslušnost k ní se dědila rodem, –z jejích řad pocházeli členové senátu a nejdůležitější úředníci, –rozhodující postavení senátu v římské společnosti této doby se projevovalo v oficiálním označení římského státu SPQR – Senatus populusque Romanus (senát a lid římský), – Raná římská republika Boj o sjednocení Itálie -nejvýznamnější soupeři Říma: -Etruskové, -Latinové, -Keltové, -Samnité, -jihoitalští a sicilští Řekové, -příčiny vítězství Říma a sjednocení Itálie: -nejednost protivníků, kteří zpravidla bojovali proti Římanům osamoceně, -obratná římská diplomacie, která spočívala ve vytváření kolonií a municipií a systému spojenců na území Itálie, - vynikající římská armáda a schopní římští vojevůdci, – Keltové/ Galové – na počátku 4. století př. n. l. začaly území Itálie ze severu ohrožovat keltské kmeny, –Pronikají až do střední Itálie a v roce 390 (podle některých badatelů v roce 387) př. n. l. s nimi svedli Římané bitvu u říčky Allie nedaleko od Říma, která skončila drtivou porážkou Říma, toto datum bylo později do římského kalendáře zařazeno jako černý den (dies ater), –Vpád do města Říma, které vyplenili, s tímto vpádem se pojí několik známých římských pověstí, zejména legenda o kapitolských husách, které probudily obránce římské pevnosti na Kapitolu, známé je také vyprávění o tom, jak galský náčelník Brennus hodil při odměřování výkupného na váhy svůj meč se slovy Běda poraženým (Vae victis), –Keltové po zaplacení výkupného z města odešli, v Itálii se usadili severně od řeky Pádu na území nazývaném Gallie Předalpská (Gallia Cisalpina), – Galie undefined undefined Socha Brenna z 18. nebo 19. století, nalezená na jedné francouzské lodi. Jihoitalští Řekové –území Kampánie sousedilo na jihu s oblastí řeckých měst, která tu vznikla v době Velké řecké kolonizace (např. Kúmy, Rhegion, Paestum, Tarent, Neapol, Sybaris), –příčinou konfliktu se staly spory mezi jedinou spartskou kolonií, městem Tarentem, a Římem, Římané porušili dohodu uzavřenou s Tarentem a umístili svoji posádku a válečné loďstvo v městě Thúrie, –otevřená válka propukla v roce 280 př. n. l. a na stranu Tarentu se v ní přidala četná další řecká města, –nejvýznamnějším spojencem protiřímské koalice byl král Épeiru Pyrrhos, nejprve se mu podařilo vítězit, i když za cenu velkých válečných ztrát, po vítězné bitvě u Auscula roku 279 př. n. l. prý král řekl: „Ještě jedno takové vítězství a jsme zničeni“. (Pyrrhovo vítězství), –posléze však byl poražen a stáhl se zpět do Řecka (275 př. n. l.), v roce 272 př. n. l. se podrobil Římu i Tarent, – Kolonie Municipia Spojenci –Kolonie –osady, které Římané zakládali zpravidla na dobytých územích nejprve v Itálii, v pozdější době i v provinciích, –jejich zakládání mělo strategický i sociální účel, –půdu zde získávali spíše chudší římští občané, –Municipia –města domácího obyvatelstva –musela plnit určité závazky vůči Římanům, –Spojenci –města a kmeny na území Itálie, s nimiž Řím uzavíral spojenecké smlouvy, – jejich postavení bylo odstupňováno, –některým byla udělena plná římská občanská práva, některým pouze částečná, –jejich nejdůležitější povinností bylo bojovat v římské armádě, – undefined