Umělecký styl/přednáška Základní fce = estetická, také věcně sdělná (jinak by texty nebyly srozumitelné). Estetická funkce = PLK, člen J. Mukařovský (1932) – „úloha básnického jazyka je obrátiti pozornost na vyjádření samo, čímž vzniká estetická účinnost.“ Estetická funkce znamená soustředit pozornost na znak sám, na vlastní jazykové prostředkování. Na počátku 30. let viděl Mukařovský hlavní znak básnického vyjadřování v porušování normy spisovného jazyka, v maximální aktualizaci jazykového projevu. Za podstatnou složku básnických aktualizací se považovala tzv. deformace jazyka. Estetická funkce = umělecký projev formuluje svou výpověď tak, aby podněcovala představy a působila na citovou stránku vnímatele, obohacovala jeho vnitřní život, nutila jej zaujímat věcné, etické a emotivní postoje k uměleckému sdělení a jeho prostřednictvím k zobrazované realitě. Míra a charakter estetické informace mohou být různé. Staví umělecký styl do protikladu ke všem ostatním stylovým oblastem. Po ostatní je druhotná. Do okruhu textů umělecké literatury řadíme všechny texty, v nichž je přítomna „literárnost“ (J. Hrabák, 1977), tj. vědomá snaha autora vytvořit dílo literární, a tedy esteticky účinné. František Miko: ikoničnost (zobrazovací schopnost) a zážitkovost (schopnost evokovat odezvu, imprese). Věta: Přes náměstí teče křivolaký potok. Jednoduché zobrazení dané skutečnosti; důležité je slovo „křivolaký“, např. v oznámení jej nepoužijeme (z hlediska informace je nadbytečné), ale to slovo dělá danou představu markantnější, výraznější. Markantnost výrazu je obsažena v ikoničnosti výrazu. Každý umělecký text je obrazem dané skutečnosti, např. i PŘ postav není reálnou řečí, ale je stylizovaným obrazem, má ikonickou funkci. Variabilnost, proměnlivost (K. Horálek) – 1 ze znaků X „non styl“. Vymezování charakteristických rysů uměleckých textů je obtížné, a to z několika důvodů: 1) mnohotvárnost této funkční oblasti – lyrika, epika, drama; 2) umělecký text – mnohotvárný a složitý sám o sobě; 3) individualita autorů (autorský idiolekt = autorské stopy = za idiolektické považujeme ty výrazové prostředky, kt. se vyznačují osobitou distribucí ve srovnání s texty jiných autorů); singulární (styl jedinečné promluvy, jedinečného textu) a individuální styl (autora, ale nejen literární autor); styl školy, směru, epochy. Na analýze textu se podílejí dvě disciplíny – poetika a stylistika. POETIZACE SDĚLENÍ – na různých úrovních textu; užití výrazových prostředků se záměrem vytvořit text působící jak hodnotou sdělnou, tak estetickou; na poetizaci se podílejí všechny složky textu - jazykové prostředky, kompozice, styl – v různých dílech různá míra jednotlivých poetizačních složek (poetizace není jenom např. metafora, i neutrální prostředky nebo „neutrální“ kompozice představují nějakou výpověď, autor je tam využívá s nějakým záměrem, např. jsou v souladu s tematickou složkou, obsahovou nebo v rozporu s ní atd.). Jazyk: 1. intrajazyková heterogennost – jsou využívány všechny vrstvy národního jazyka (vrstvy dané odlišností sociální a regionální); dnes neplatí přísné „jazykové“ rozlišení PP a PV; 2. cizí jazyky – charakteristiky mohou nést zejména významy symbolické – latina (vzdělanost), němčina atd. Petr Mareš: Also: Nazdar! Aspekty textové vícejazyčnosti, Praha 2003; Petr Mareš: Nejen jazykem českým. Studie o vícejazyčnosti v literatuře. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy: 2012. 3. jazyky vykonstruované v rámci konstruktu fiktivního světa, např. J. Křesadlo: Fuga trium („urogalský“, záměrně deformovaný); J. Gruša: Mimner aneb Hra na smraďocha; 4. vedle přirozených nebo alespoň je napodobujících, jazyky umělé, např. „počítačové“, A. Bajaja: Duely atd. Šíře slovníku: dána tematickou šíří a také je důsledkem stylové disimilace, jejímž výsledkem jsou synonyma, také kontextová synonyma (kniha – přítelkyně – brak); index opakování je nižší než jinde (vysoký index – např. odborný styl). Tyto indexy jsou zpracovány u některých autorů; je zpracována frekvence nejfrekventovanějších výrazů u některých autorů. Poetismy – historické (májovci, lumírovci), složeniny – druhotřpytný, lunojasný, duhojas; jednoslabičné – kyn (pokyn) neologismy – V. Páral: mnohozvíře; Vl. Holan: loučenec, mračivec, zahřmotí; F. Halas: zimula; atd.; v Citlivém člověku Jáchyma Topola: autovod, 55, zbledlý, 55, pusanec, 59; řidina (vlasů), 78, lakýr, 134, skrytiště, 162, stvořenina, 165, pivotočna, 166, klíštění, 175, vysokofrekventačně, 180 aj. řada vzniká také díky překladům, kdy původní jazyk inspiruje k vytvoření nového slova, např. Dick Francis: Rodinná čest – vyviňuji = zbavuji viny Archaismy, historismy Nářečí – některé nářeční prvky i v básních – P. Bezruč, nověji J. Skácel; Nepřímá pojmenování – s tím souvisí mnohoznačnost výkladů. Syntax: Syntaktická stavba uměleckých děl variabilní. Nemůžeme nějak zobecňovat. Frekvenční údaje vycházejí zatím z malého počtu analyzovaných děl, ale ukazují v umělecké próze např. větší počet vět tvořících souvětí, zvýšenou frekvenci vět neslovesných, častější užití vět jednoduchých ve srovnání s odborným textem apod. K poetismům syntaktickým se řadí – odchylky od neutrálního pořádku slov, slovosledné inverze – lásky daň (daň lásky), např. z důvodů rytmických; syntaktické experimenty. Obecný trend – uvolňování větné stavby, volné přiřazování vět, znaky „mluvnosti“. B. Hrabal – Taneční hodiny – volné přiřazování vět bez explicitního vyjadřování souvislosti; věty uspořádané bez interpunkce (viz M. Jankovič: Tři tečky v Prolukách B. Hrabala, in Nesamozřejmost smyslu, Praha 1991) Další znak, zejména patrný u poezie, zvuková stránka textů, rytmické a eufonické principy – zvukomalba, rým. Vztah spisovný a nespisovný jazyk: ad. 1 základem neutrální spisovný jazyk, teprve na jeho pozadí pociťujeme slohové využití jiných vrstev; v každém literárním díle se tak vytváří vztah mezi spisovným jazykem a nespisovným – obecná čeština, nářečí, slang a argot; původně byl spisovný jazyk považován za jediný vhodný pro jazyk literárního díla a stanovisko k využití nespisovných prvků bylo dlouho negativní. Ještě v 18. stol. byl proti tomu J. Dobrovský, o čemž svědčí i výklady v jeho mluvnici. Situace se změnila v 19. stol., v 90. letech s realismem, nutnost nespisovných prvků – v té době obhajoval Otakar Hostinský ve svých studiích a kritikách. Nespisovné prvky v dialozích – charakterizační funkci; městská mluva – obecná čeština v hláskových a tvarových variantách; ve vesnické próze – nářečí funkce lokalizovat děj. Nespisovnost zařazovala nejen lokálně, ale i sociálně, jistými odlišnostmi v rámci nespisovných prvků byly charakterizovány i jednotlivé postavy (Ignát Hermann U snědeného krámu; Neruda; Čapek-Chod). Jednoznačně protikladem spisovnost a nespisovnost odděleno PP a PV. Dlouho trvalo v PŘ, že se „mluvilo“ spisovně, např. Cikán mluví spisovně, nepřirozené. Výraznější zlom – prózy K. Čapka, v nichž nešlo jen o nespisovnost v charakterizační funkci, ale šlo o hovorovost v jazyce postav: jazyk postav obohacen o běžně mluvené jevy ve slovníku a především se rozdíl týkal syntaxe. Prvky běžné mluvy obohatily o PV. Zde také Čapek využíval běžně mluvených „dialogizačních“ jevů, např. oslovování čtenáře a jiné kontaktové výrazy. Stále více se odstiňovaly společenské vztahy a sociální, prostřednictvím lexika – slangu a argotu: Čapek, Bass, Poláček atd. Doba budovatelského románu – 50. léta – kladný hrdina mluví vždy spisovně. Zlom 2. pol. 50. let - s překlady (např. Salinger) se situace změnila. Vypravěčem je jeden z hrdinů (ich-forma vystřídala er-formu), obecná čeština se stala módou (do té doby spíš periferní jev) – psaly se celé texty obecnou češtinou. Většina jich zapadla. Obecná čeština zde příznakový a aktualizační prostředek, znamenala vyjádření životního postoje. Také nedůvěry ve spisovný jazyk (=konvenční pouto). J. Chloupek – převrácená prestižní stupnice uvnitř národního jazyka. Obecná čeština také začala plnit mnohem závažnější funkce, než byla jen charakterizační, odlišující PP od PV. L. Vaculík: Sekyra (1966), o. č. vyjádření negativního vztahu ke společnosti, přestože se s ní v románu téměř nesetkáme, ani v částech, které se odehrávají v Praze. Tím se román také vymykal tehdejším jazykově slohovým zvyklostem. PŘ předsedy partajní schůze; jeho řeč omezená, nelogická; jazyk neupřímný, povrchní, úpadkový. Spisovný jazyk ovšem také předmětem kritiky – ironizován, o všedních věcech se zde píše prostředky odborného a administrativního stylu, např. jeho preventivní píle („podle vzoru“ preventivní prohlídka). Parodován i jazyk publicistiky. Smyslem slohových posunů – upozornit na zmechanizované vyjadřování ve veřejném životě. X valašské nářečí – prostředek k realistické kresbě, ale především význam symbolu – tradiční hodnoty, slušnost (A. Bajaja: Duely). L. Fuks: Smrt morčete (1969); paní Kadloubková si pojistí morče, je to výhodnější než pojištění psa; obecná čeština P. Hůlová: Paměť mojí babičce, 2002 tvary nejsou dodržovány důsledně, ale zase kolísání – v normálním projevu běžné; ale často se vyskytnou spojení spisovnosti a spisovnosti, které působí uměle, kombinace, které bychom asi v běžném hovoru neřekli: Př. 1 chvějící se blankytnej modrej pták – poetizující vyjádření; zdůrazňuje se literární stylizace Překrývání se: nespisovné tvary a patetická, literární stylizace: Př. 2 Město, který má úsvit krvavej kopíma nekonečných šiků a západ rudej cípatou hvězdou s pěti hrotama. (…) Chánský Město dštilo prach a metalo kameny. Karel Poláček Dlouhý Honza byl na kafe vysazenej. – Jak jsem mohl být tak blbej? Jáchym Topol „Chyba“ je stylistický prostředek, poetismus Mý cigoši; Moc jsem se jí bál (…) a nenáviděl jsem jí za to, že mě přistihla… Autoři, kteří se zabývají stylistikou literatury, literárním stylem – Jana Hoffmannová, Petr Mareš.