Na jevišti zkoušeli féerii. V orchestru hrála baletní hudba. Hlediště bylo skoro úplně temni'; lóže s ballustrádami plátnem pokrytými tměly IG Jak černé, hluboké skvrny. Na jevišti u opony nahoře i dole jako řada zlatých zoubků hořela svě-lýlka, osvětlující neúplně veliké, neuspořádané je-vlStč. j    ' f
Holčičky balerínky, oděné zcela po domácku y k ni [kých, jediných, černých sukýnkách, v kartónových krátkých figárkách, oblečených hned na ko->llc, bez pásů, úplně volné, tančily tanec vil.
Tančily ve svých černých punčoškách ulicových, ale střevíčky, z velkých večerů odložené,
68
růžena SVOBODOVÁ:  MARNÉ LÁSKY.
mčly všechny duhové barvy. V rukou nesly oblouky květinové a když se seřadily a rozběhly, vypadaly jako putující rozkvetlá zahrada.
Byly mladé, pěkné a veselé. Tanec jim byl radostí, výrazem života. Dováděly s největší upřímností.
V pozadí jeviště na zlatém trůně seděla královna, mladá, krásná holčička v šedých šatech s černými lokýnkami, a čekala, až přijde na ni řada, až skončí tanec vil a promluví ona, jejich paní.
Ale taneční mistr v černé čepičce nebyl spokojen a dával opakovat malým hezkým holčičkám ve vysokých příčeskách tanec vil.
V kulisách objevil se sluha s cizím mladým mužem.
„Slečna Janotová!" volal sluha. Byla to královna, která seděla na zlatém trůně. ,,Je na jevišti," odpověděl mu kdosi. Sluha zašel k trůnu a odvolal slečnu Janotovou. „Pan redaktor ^Ilustrovaného listu' vás hledá!" řekl jí.
Holčička s lokýnkami sešla se stupňů trůnu.
„Prosím!" řekla s úsměvem mladému muži, který se jí představil. „Přejete si?"
„Přicházím vás prosit o podobiznu. Chceme ji přinésti v listě v příštím čísle. Je to vaše druhá velká role od provdání Milošové — líbíte se!"
PŘÍBĚH SLEČNY TANOTOVÉ.
69
„Podobiznu?" řekla rozpačitě Janotová. „Nemírni Jí!"
„Nechcete nám ji svěřit?"
„Ne, nemám! Řeknu vám to — nehněvejte se — neničia jsem nikdy peněz. Nedala jsem se ještě foto-Uniíovat."
kV(l;iktor, hezký hoch, se usmál.
„Tak se dejte, na účet listu — chceme ji mít — i klinu můžete pak dát svému milému," zakoke-Invul.
Iloléička všecka smutná odvětila:
„Nemám milého, nemám již milého!"
„Měla jste? Velmi jste ho milovala? A zradil
i?" pud se a uhadoval mladý muž.
,,lláne!" obrátila se k inspicientovi a utřela slzy.
„Přijdu?"
„Ne, kdo ví, nebude-li se akt opakovat!" odpo-'li I mimo kmitnuvší se inspicient.
Baletní hudba v orchestru zahrála znova a víly v iVniých bavlněných sukýnkách zatančily tanec II, luštíce papírovými růžemi.
Slečna Janotová odpověděla redaktorovi:
„Nezradil mne, ne, nezradil. Je to smutnější a llrMAHvOjší než zrada, co mne potkalo."
,,A imlm vědět, co?" zeptal se redaktor, .;
'•hrmi nemohla odpovědět pro pláč.
J
70 RŮŽENA  SVOBODOVÁ:   MARNÉ LÁSKY.
PŘÍBĚH  SLEČNY JANOTOVE.
71
„Měli jsme se dlouho rádi," počala vypravo-vati po chvíli. „On byl nemocný, dlouho postoná-val. Byl lékárníkem a byl selský syn... Když se nemoc nelepšila, odejel stonat domů k matce. Nenadáli jsme se, že se stane naším nepřítelem. Loučili jsme se smutně. Měla jsem ho ráda, nikoho jiného na světě nemám a nebudu už mít. Slíbila jsem mu, že mu budu psát, že na něj nezapomenu, že budu toužebně očekávat, až se vrátí zdráv, a až počneme žít spolu krásný život.
Psala jsem mu tři listy za sebou. Všechno, co jsem cítila a myslila, jsem psala, všechna jsem se prozradila pravdivě a vášnivě.
Za týden přišel jeho list. Psal mně smutně, proč mu nepíšu, zda zapomínám? Nechápala jsem, co se děje, kdo mu nedodává mých listů.
Psala jsem mu znova čtvrtý list, pak pátý a šestý.
Přišlo opět jeho psaní, smutnější než prvý list. Psal mně zoufaleji, proč jsem neměla a nemám za celou tu dobu slova pro něho, připomínal mi všecky sliby, všechny krásné chvíle naší lásky, opakoval něžná slovíčka, jmenoval všechna místa v zahradách a chrámech, kde byla pronesena. Vzpomínal našeho prvního jara, které jsme spolu žili, vzpomínal mladých keřů, které tehda kvetly, forsitií nu
i' ii iné, kalin v sadech Chotkových, pod nimiž jsme fti slíbili, že se nerozejdeme nikdy.
Psula jsem mu psaní lásky, obdivu a slibů. Psaní ml Ad I a vděčnosti za všechno, co dal a dává.
1'saní jsem rekomandovala. Za tři dny přišel jeho ilnpls a v něm jediná řádka:
„Proč jsi mne zradila?"
Pochopila jsem nyní jistě, že mu nedávají mých IIhIm, že je tam sám, bez útěchy, že těžce trpí a namyslila jsem si jeti za ním, vysvětlit! mu vše, mršili Jej.
Neměla jsem peněz, víte, živím matku, v divadle Jsem měla dosud dvacetpět zlatých měsíčně, mni l,i jsem vyšívat monogramy, abych se uživila, .Ji m brala jsem poslední, jenom na cestu k němu, hry, myšlenky, co bude pak, a jela jsem. Bylo to ilvr hodiny cesty od dráhy. Všude ležel čerstvý mlh. Sla jsem pěšky do vesnice, prošlapávala si ccMtu. Slunce zapadalo a barvilo bílou pláň barvou leiiiných růží.
Obloha byla jasně blankytná. Uviděla jsem věže it idrnck v jeho rodné obci. Srdce mi hlasitě bušilo, ľ'm ala Jsem si ho živě představovat, jeho bílé krásné Celo, jeho jemnou tvář a na ní bledé ruměnce, 11 v, které líbávaly moje rty. Chvěla jsem se ra-tliti 11 i hladem a únavou.
72
RUŽENA SVOBODOVA:   MARNE LÁSKY.
PŘÍBĚH SLEČNY JANOTOVÉ.
?3
Bledě oranžové stěny zámku objevily se v bílém parku pod modrou oblohou. Bylo to velmi něžné. Za parkem u rybníka stál jejich statek.
Myšlenka, že ho uvidím, že políbí mou ruku, jako to vždy činíval, dívaje se při tom zaníceně na mne, že ho budu hladit, že budu s ním a že jistě celá ta chvíle bude ještě nějak jako vždy, nečekaně krásná, mne všecku pobláznila.
Zaťukala jsem na zamčené dvéře.
Ozval se pes, pak kroky.
Vyšla stařena, přísná a zamračená.
„Co pak chcete?" zeptala se.
Vyložila jsem jí, proč přicházím.
,,A to jste vy ta aktérka?" řekla. „A vy myslíte, že mám syna pro vás, že jsem ho vychovala pro komediantku ?"
Ujistila jsem ji, že s ním promluvím pouze několik slov, že jej utěším a ujistím, že jsem ho nezradila.
„To jsem všechno tyhle marnosti četla ve vašich psaních a proto jsem jich ani synovi nedávala!"
„Ale on trpí," řekla jsem. „Protože ho mámíte! Jděte jenom po svých!" Zaprosila jsem ji ve jménu božím. Poklekla jsem na práh před ní,
„Raději syna na prkně uvidím, než bych vás tam PUttlla 1*' řekla a zamkla přede mnou.
Myla noc. Musela jsem na dráhu. Neměla jsem v.íiK krejcaru peněz; ale to nebylo zlé! Strašné bylo, že jsem krok za krokem se vzdalovala od něhu, nenávratně se vzdalovala.
Viděla jsem, žc za zamčenými dveřmi je on, smysl niélio života, zraněn mnou, proti mé vůli, že Im lam zanechávám bez útěchy, že mi zabránili po-IŕSItl ho, že je dva dny před svátky vánočními, že v nich zastane ve svém smutku, bez mého slova, bez mé lásky, že ani mé listy, ani můj hlas k němu nevniknou.
A čím jsem strašlivěji cítila tento krutý, bezpo-niiK'iiý osud, čím jsem se víc vmýšlela do něho a přibližovala se mu, tím dál mne odnášely vlastní kroky a vzdalovaly možnosti utěšiti ho.
Odcházela jsem městem a plakala potichu.
V polich jsem se rozplakala hlasitě, jako zblou-ilili dítě, zastavovala se, hleděla zpět k setmělému městu, ohlížela se, volala jeho jméno."
Hiilerinky končily tanec vil.
Seskupily se v kruhu a z prutů růžových utvořily Ion bf ve středu jeviště.
Sólová tanečnice vycházela v široké, organti-Miivi- Mik ni, v černých punčochách a červené blůze
-—
-
74
RUŽENA  SVOBODOVÁ:   MARNE LÁSKY.
před rampu a počala bodat špičkami střevíčků staromódni tanec.
Inspicient volal:
„Slečna Janotová!"
„Hned!" odpověděla a snažíc se dopověděti svou historii stručně řekla:
„Přednosta stanice mi půjčil peníze na cestu k domovu. Dva dny na to o štědrém večeru dostala jsem psaní od něho. Stálo tam, že nesnesl mé zrady — mé bezcitnosti, že jsem mu nepsala, ani ho nenavštívila — že proto umírá, že se — otrávil — že mi posílá všechny své slzy a všechen žal věrného srdce! Vidíte, že nemám milého a že nemám komu dát podobiznu!" zaštkala.
Inspicient volal znovu:
„Slečna Janotová!"
Holčička s černými lokýnkami odskočila z kulisy a vystoupila na zlatý trůn.
1904.
PftlWEZ, PŘEVEZ, PŘEVOZNÍČKU
Panu J. S. MACH AROVÍ.
Nepovažujte, prosím, tento príbeh za smutný. N*udáIo s« nikdy radoatnějílho.
4