Úvod do filozofie 1/Filozofie 1
6
Filosofie období helénismu
Filosofové
8

Helénské říše
l
08_Říše

Základní rysy helénské kultury
l- terapeutická funkce filosofie – filosof jako „lékař
l  ducha“, „lékárník úzkosti“, „chirurg názorů“;
l- nezájem o politiku a o společenské problémy (zánik řecké
l  polis);
l- prvenství morálních problémů před čistě teoretickým
l  poznáním (např. řádu kosmu);
l- hodnota jednotlivce a jedinečnosti jeho osobnosti (témata
l  utrpení, smrti, naděje či štěstí jednotlivce);
l- vznik a rozšíření filosofických škol;
l- převládnutí naturalistického zobrazení ve výtvarném
l  umění.

Epikúros ze Samu (341 – 270 př. n. l.)
l- zakladatel a představitel filosofie
l  epikureismu a etiky hédonismu;
l- filosofická škola Zahrady;
l- dílo (původně prý 300 svitků):
l  List Hérodotovi, List Menoikeovi.
l
l- ve fyzice ovlivněn atomismem,
l  zavádí pojem parenklyze (možnost
l  svobodného pohybu atomů, tedy i
l  možnost osobní svobody jednání).
l
08_Epikouros

Etika hédonismu
l- smyslem a cílem života je dosahování slasti
l  (hédoné) a vyhýbání se strasti a utrpení směrem
l  k dosažení duševního klidu (ataraxie) → to ale
l  předpokládá racionální kalkul (náklady vs. výhody).
l
lPotřeby:
l1. Přirozené a nezbytné – jídlo, pití apod.
l2. Přirozené a ne nezbytné – dobře jíst, elegantně se oblékat apod.
l3. Nepřirozené – krása, bohatství, moc (ty je třeba odmítat, jsou zdrojem duševního neklidu a
utrpení).

l- člověk se nesmí stát otrokem vlastních tužeb, emocí či
l  vášní!
l- k dosažení ataraxie se člověk musí zbavit strachu:
l  1. z bohů,
l  2. ze smrti.
l„Je bůh ochotný zabránit zlému, ale neschopen toho? Pak
lje bezmocný. Je schopen, ale neochotný? Pak je zlomyslný.
lJe jak schopný, tak ochotný? Pak odkud se bere zlo? Není
lschopný ani ochotný? Tak proč ho nazývat bohem?“
l
l„Smrt se nás netýká. Když jsem tady já, není tady smrt.
lKdyž je tady smrt, nejsem tady já.“

Zénón z Kitia (asi 333 – 262 př. n. l.)
l- představitel filosofické školy
lstoicismu (stoa – sloupořadí), jeho
lžákem byl Kleanthés;
l- rozdělení filosofie na 3 části:
l1. fyzika, 2. logika a 3. etika;
l
l- humanismus a kosmopolitismus!
l
l      „Klidu se nejlépe dosáhne
llhostejností k radostem i strastem“.
08_Zenón z Kitia

l- přírodu řídí logos, člověk se má řídit přírodou
l  (tedy rozumem, který je totožný s logem) →
l  pojem povinnosti!
l
l  Rozlišuje chování:
l  1. povinné – angažovanost v občanském životě,
l  respektování rodinných povinností, služba vlasti,
l  věrnost v přátelství;
l  2. nesprávné – je proti přirozenosti/rozumu
l  (jednání z citových pohnutek);
l  3. lhostejné (z hlediska ctnosti) – zabývání se zdravím, bohatstvím, krásou, mocí.
l

l- v přírodě se vše děje nutně, náhoda neexistuje!
l- myšlenka cyklického času → princip věčného
l  návratu stejné skutečnosti!
l- v díle O vesmíru a bytí popsal velký světový rok:
Sv

l„V průběhu osudných období celý vesmír vzplane
l a pak započne nová výstavba světa. Vše končí
l prvotním ohněm, jenž v sobě jaké sémě obsahuje
l všechny důvody a příčiny bytostí, které byly, které
l jsou a které budou. K formování nového světa po
l spálení veškeré hmoty dochází v okamžiku, kdy
l se oheň skrze vzduch mění na vodu a ta se
l usazuje zčásti jako země.“
l

Tři období stoicismu
l1. starší stoa (3.–2. stol. př. n. l.) – Zénón z Kitia,
lKleanthés, Chrýsippos;
l
l2. střední stoa (2.–1. stol. př. n. l.) – Poseidónios;
l
l3. mladší stoa (1.–3. stol. n. l.) v době římského
lcísařství – Epiktétos, Lucius Annaeus Seneca,
lMarcus Aurelius.

Skepticismus
lPyrrhón z Élidy (asi 360 – asi 260 př. n. l.)
l- základní myšlenka → nejistota jakéhokoliv
l  poznání (smyslového i rozumového);
l
l- moudrému člověku nezbývá, než se ve všem
l  zdržet úsudku (epoché) →  jediná cesta k
l  dosažení vnitřního klidu (ataraxie) a blaženosti
l  (eudaimonia);

Tři základní otázky
l1) Jaká je povaha věcí?
l    - o povaze věcí nevíme, protože jejich povaha je neurčitá
a neurčitelná. Vnímáme pouze jevy, ne pravé podstaty. Každý výrok se dá vyvážit opačným výrokem,
který má stejnou váhu, nelze určit, který z výroků je správný.
l
l2) Jak se máme k věcem chovat?
l    - protože je povaha věcí mimo dosah našeho poznání, musíme se k věcem chovat skepticky,
nesoudit je a zdržet se úsudku. Je třeba být vůči soudům o podstatě světa lhostejný. Jedině tak
dosáhneme blaženosti.
l
l3) Co z tohoto postoje pro nás vyplývá?
l   - pokud se zdržujeme úsudku, můžeme dosáhnout nepohnutosti, neochvějnosti (ataraxie) a zbavit
se utrpení skrze necitlivost (apatheia).

Marcus Aurelius (121 – 180)
l- římský císař v letech 161 až 180;
l- představitel pozdního stoicismu,
  vliv Epiktéta a jeho Rozprav;
l- dílo: Hovory k sobě.
l
l- ideálem a zdrojem štěstí je duševní klid (ataraxie),
l  soběstačnost (autarkie) a nenáruživost (apathie);
l- vše se řídí vesmírným rozumem (logos) nutně
  podle přírody.

 Plótínos (205 – 270)
l- řecký filosof, představitel novoplatonismu, jeho
lučitelem byl zakladatel novoplatonismu Ammónios
lSakkás z Alexandrie (asi 175 – 242);
l- chtěl založit město filosofů: Platónopolis;
l
lDílo: 54 spisů, které vydal jeho žák
lPorfyrios v šesti skupinách po devíti
lčástech – tzv. Enneady (devítky);
lPrvní enneada obsahuje pojednání etická,
ldruhá a třetí pojednává o světě, čtvrtá
lo duši, pátá o duchu a idejích a šestá
lo nejvyšším principu – Dobru.
l
l
08_Plotinos

l- bytí chápal jako stupňovité vrstvení jednotlivých
l  sfér, ty jsou postupnými emanacemi božského
l  Jedna (řec. prótón) – až k hmotnému světu, který
l  zároveň znamená nebytí a zlo;
l- Jedno (absolutno/dobro/bůh) je počátkem všeho;
l- Jedno je nepoznatelné, nepochopitelné (→
l  negativní teologie) z něj pak emanují („vyzařují“)
l  další úrovně skutečnosti;
l- lidská duše usiluje o vymanění z těla pomoci
l  mystické kontemplace, překonáním tělesnosti
l  a smyslovosti (říše zla).

rozum
duše
kosmos
hmota
prótón
1
2
3
Čísla 1 – 3 značí cestu posledního vzestupu duše:
1. koncentrace – člověk vede asketický život, omezuje potřeby těla, medituje; na konci této fáze
duše vystoupí z těla a vstoupí do vrstvy duší, kam patří;
2. kontemplace – duše se dostává až do sféry rozumu a nazírá ideje (platónské);
3. extáze – opuštění vrstvy rozumu a splynutí s Jedním, jehož součástí se duše stává.