Stylistika1


1.      Stylistika jako věda

-          pojednává o způsobu využití jazykových prostředků v konkrétních jazykových projevech,
přináší poučení o možnostech výběru jazykových prostředků, o slohových vlastnostech jazykových
výrazů, jejich stylové použitelnosti (funkčnosti), přináší zobecnění popisu jednotlivých stylů a
stanovuje tak stylové normy dané pro určitou komunikační situaci (KS).

Vnitřní členění:

-          obecná

-          synchronní

-          historická

-          srovnávací

-          korpusová


2.      jazykový styl

- způsob užití vlastních jazykových, ale i nejazykových prostředků tak, aby odpovídaly určité KS,
funkci jazykového projevu;

- výběr z dispozičního souboru prostředků a následně jejich uspořádání v celek

na základě integrující princip výběru s ohledem na danou komunikační situaci (Karel Hausenblas);

- definice strukturalistická z období PLK – Styl je vlastnost promluvy, jeden z podstatných rysů
její struktury.

- Styl je individualizující organizace promluvy (V. Skalička).

- Jazykový styl je založen na tom, že týmž jazykem se dá říci totéž různým způsobem (P. Torst).

3.      Stylistické paradigma

            Př. děkuji (neutrální)/děkuju (hov. spis.); oblékat/oblíkat; chlapec/kluk; Prší!/ To
prší!

X (budíku, -a; lokty/lokte)

Stylový výběr je průnikem všemi rovinami jazyka.

A) Prostředky neutrální/invariantní a příznakové – hodnotíme ze 2 hledisek:

a)      uvnitř spisovného jazyka – knižní, neutrální, hovorové

b)      na ose funkčních stylů – běžně mluvené, odborné, publicistické, umělecké


Př. maži/mažu

V. Mathesius: O potenciálnosti jazykových jevů (1911)

B) Stylová hodnota:

- inherentní

- adherentní


4.      Funkční styly

- prostě sdělovací/běžně dorozumívací

- publicistický

- odborný

- umělecký

- řečnický

- administrativní

Styly objektivní, interindividuální. Základy teorie funkčních stylů poleženy v období PLK– B.
Havránek ve studii K funkčnímu rozvrstvení spisovného jazyka (1942) – zde pohlíží na stylové
rozrůznění jazykových prostředků, vymezuje funkce spisovného jazyka své doby. Rozlišuje funkci
komunikativní, prakticky odbornou, teoreticky odbornou (souhrnně funkce sdělovací) X funkce
estetická (Jan Mukařovský).


5.      Slohotvorní činitelé, určují charakter komunikátu

    (a) objektivní

–        funkce komunikátu

–        ráz (soukromý, veřejný)

–        situace a prostředí

–        charakter adresáta

–        užitá forma (mluvený, psaný)

–        míra připravenosti

(b)              subjektivní

-          intelektuální a rozumová vyspělost

-          znalost kódu (také normy, kodifikace a stylové mnohotvárnosti)

-          úroveň vzdělání

-          znalost tématu

-          sociální prostředí

-          povahové a mentální vlastnosti

-          vztah k adresátovi

-          osobní sklony a zvyklosti