Pražský lingvistický kroužek Založen 6. října 1926 a úředně zaregistrován v roce 1930, obnoven v roce 1990 Oldřichem Leškou. K zakládající skupině patřili Češi Vilém Mathesius, Bohumil Trnka, Bohuslav Havránek a Jan Mukařovský. Z cizinců k základním myšlenkám nejvíce přispěli Roman Jakobson, Nikolaj Sergejevič Trubeckoj a Sergej Karcevskij. 1. Pojem funkce V této základně českého strukturalismu lze odkrýt – dvojí pojetí funkce a funkcionalismu. V obou však šlo o funkci ve významu „úkol“: jedno pojetí – filozoficko-teleologické se pojí s osobou R. Jakobsona, druhé – sociologicko-pragmatické – se jménem V. Mathesia. Funkce – v Pražské škole – označuje především „úkol“/účel, který jazykové prostředky s ohledem na lidské výrazové potřeby plní. · Funkce jazyka (nebo řeči) v souvislosti = a) soubor jazykových prostředků (funkční styly); b) jazyk jako celek = funkce jazyka spisovného – komunikativní vs. estetická funkce (básnického) jazyka. Zpočátku představitelé Pražské školy rozlišovali vlivem ruského formalismu (G. O. Vinokur, 1923) dvě základní jazykové funkce, a to: 1. komunikativní a 2. poetická/estetická (resp. básnická). Komunikativní funkce umožňuje sociální kontakt prostřednictvím jazykových prostředků, funkce poetická odhaluje strukturu jazykových prostředků. Pojetí estetické funkce (J. Mukařovský) bylo formulováno jako zaměření na znak, zatímco v komunikativní funkci se uplatňuje zaměření na předmět (obsah) sdělení. Znamená popření funkcí praktických. 2. Spisovný jazyk a funkční styly a) B. Havránek S funkčním rozlišením spisovného jazyka a jeho systematizací se poprvé setkáváme ve studii „Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura“ (1932) B. Havránka. Havránek rozlišuje funkci komunikativní (obcovací), jíž odpovídá jazyk nespisovný (lidový), tedy jazyk každodenního sdělování; v rámci spisovného jazyka pak rozlišuje oblast odborného vyjadřování praktického i vědeckého, spisovné formě je vyhrazen i jazyk hovorový (konverzační). Ve výčtu je zahrnut i jazyk básnický. Z toho vyplývá, že Havránek rozlišuje na jedné straně funkce sdělovací (komunikativní, prakticky a teoreticky odbornou) a na druhé straně estetickou funkci spisovného jazyka, jimž také přiřazuje tzv. funkční jazyky (hovorový neboli konverzační, pracovní neboli věcný, vědecký a básnický; později bylo toto označení přeneseno na funkční styly), a to s vědomím toho, že nejde o roztřídění všech funkcí jazyka, ale těch, které jsou právě nejdůležitější pro úkoly spisovného jazyka. Podle Havránka je zřejmé – na základě konfrontace funkčních jazyků a stylů –, že každý z nich má vlastní jazykové prostředky a způsoby užívání, a není možné povyšovat kterýkoliv funkční jazyk nebo styl nad ostatní. U Havránka byla pozornost věnována intelektualizaci spisovného jazyka, což znamenalo především snahu po určitosti a přesnosti vyjádření, ale jak sám Havránek připomíná, i nepřesnost a neurčitost může být funkčně oprávněná. Proto: „Hodnotiti lze jazykový projev jedině podle jeho adekvátnosti k účelu, podle toho, zda vhodně plní daný úkol. Nelze hodnotit izolovaná slova, oddělená od jejich funkčního využití “ (Havránek, 1932, s. 63, rovněž srovnej s. 61–63). b) Estetická funkce a J. Mukařovský Vztah mezi estetickou funkcí a funkcemi ostatními se snažil vystihnout J. Mukařovský, který navázal na koncepci básnického jazyka a poetické funkce u R. Jakobsona. Součástí Mukařovského koncepce estetické funkce je pokus o vymezení postavení estetické funkce mezi funkcemi ostatními. Mukařovský vycházel z faktu, že všechny funkce jsou potenciálně všudypřítomné, že každý akt je doprovázen celým shlukem funkcí. Vztah funkcí není tedy otázkou hierarchie. Jeho rozčlenění funkcí je na funkce bezprostřední a znakové. K funkcím bezprostředním náleží funkce praktické a teoretické, mezi funkce znakové se řadí funkce symbolická a estetická. Pro estetickou funkci není skutečnost objektem bezprostředním, ale zprostředkovaným. Estetická funkce je tedy protikladem praktické funkčnosti. Při funkcích praktických je totiž v popředí objekt. Znak estetický je sám konečným účelem a estetická funkce jej zbavuje praktické funkce. Mukařovského souběh dvou funkcí uměleckého znaku, tj. funkci autonomní a komunikativní (srovnej Kubínová, 2001). To znamená, že v některých případech platí, že třeba portrét, historický román je paralelně jednak znakem autonomním (estetickým), jednak sdělovacím, že současně nebo střídavě naplňuje jednu i druhou funkci. Pokud jde o funkci estetickou v pracích Mukařovského, ale také poetickou funkci v pojetí Jakobsona, lze konstatovat, že oba se orientovali na otázku, nikoliv po účelu, ale po způsobu fungování. Všechny definice estetické a poetické funkce je výslovně vymezují jako „zaměření znaku k sobě samému“, „ odhalují především cosi podstatného (…) z mechanismů, na jejichž základě dílo účinkuje“ (tamtéž, s. 90).