Paul Verlain

     Hlas rohu


Hlas rohu hořekuje do lesů

hořem, jež, zdá se, sirotčí žal předčí,

jež, bloudíc větrem v předsmrtelné křeči,

jde zemřít na úpatí útesu.


Duch vlka lká v tom hlasu bez hlesu.

vzplál v slunci hasnoucím, jež, zdá se, větší,

půl hranou agónií závist léčí,

což uchvátí až za práh úděsu.


Snad aby měl ten vzlyk smrt měkčí, snazší,

v chuchvalcích cupaniny sníh se snáší

z oblohy, která v krvi zhasíná.


Vzduch vzdechem podzimu je spíš, tak voní

po něze onen večer monotónní,

s nímž lenivě se mazlí krajina.


(Sb. Slova na strunách. Praha: ČS 1968, s. 97)