Výslovnost a výslovnostní styly 16 2 VÝSLOVNOST A VÝSLOVNOSTNÍ STYLY „Souvislost zvukové složky s představou chování je zřejmá.“ Z. Palková To, co uráží ucho, si nesnadno získává přístup k mysli. Quintilianus RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Úkolem této kapitoly je seznámit studenty a studentky s obsahem pojmu výslovnost, s typy výslovnostních stylů a příklady, které jednotlivé typy výslovností charakterizují. Součástí kapitoly je i poučení o výslovnostních vadách. CÍLE KAPITOLY  Vysvětlit pojem výslovnost.  Popsat typy výslovnostních stylů.  Objasnit rozdíly mezi jednotlivými typy výslovnosti. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Spisovná výslovnost, ortoepická pravidla, výslovnostní styly. 2.1 Spisovná výslovnost Spisovná výslovnost je soubor zásad a pravidel realizovaných při mluveném projevu; jde o spisovné užívání spisovně tvořených zvuků řeči. K poučení o správné výslovnosti (výslovnost = ortoepie) patří ortofonie, tedy „nauka o náležitém tvoření a znění hlásek mlu-vené podoby“ (Krčmová 2017). Správná výslovnost potom patří ke komplexnímu pojetí jazykové kultury. Ortoepická pravidla (pravidla výslovnosti) „mají status kodifikace, tj. norem obecně přijatých a závazných“ (tamtéž) a jsou popsána v mluvnicích a příručkách výslovnosti. Ortoepické zásady by měly být dodržovány pro spisovné projevy předem při-pravené a citově neutrální, ve spontánním, byť veřejném projevu se dodržují méně striktně (tamtéž). 2.2 Výslovnostní styly Stejně jako spisovný jazyk je i spisovná výslovnost stylově diferencována. Rozlišujeme tyto typy výslovnostních stylů: 1. Střední; základní (neutrální) styl – respektuje artikulační pravidla formulovaná v příručkách výslovnosti (např. Hůrková); uplatňuje se v kultivovaném běžném projevu i ve slavnostním oficiálním projevu. Je to výslovnost, která se objevuje, resp. by se měla objevovat, při odborných přednáškách, u učitelů, moderátorů ve sdělovacích prostředcích. Při takové výslovnosti se výslovnost „nepřehání“, např. tedy ve slově maminka nevyslovujeme předopatrové n, ale zadopatrové [η], tedy tzv. zadní n (zkuste vyslovit slovo maminka s hláskou n v blízkosti předního patra a potom s jazykem posunutým k zadnímu patru; k výslovnosti tzv. zadního n [η] dochází před souhláskou k, g – např. – jak už víme – u slova maminka [mamiηka], podobně je tomu např. u slova [taηgo]). Při výslovnosti neutrální se zjednodušuje výslovnost zdvojených souhlásek (nejde-li o významové odli-šení): Anna → [ana], měkký →[mňekí]. Další spisovné zjednodušování skupin souhlásek se týká jednotlivých slov, např. slov džbán, dcera [žbán], [cera] a u jsme, jste, jsi, jsem lze zjednodušit výslovnost vypuštěním první souhlásky. Je možné vypustit i hlásku v u náslovného vz, pokud nedojde k narušení významu, např. vizme rozdíl mezi slovy [vzdát se] a [zdát se]. Sykavku [š] lze vypustit v množném čísle některých přídavných jmen ([dobříští], [střítešťí]). Lze zjednodušit také výslovnost zdvojených hlásek uvnitř slova a lze tak vyslovit souhlásku jednu, viz již zmíněné[mňekí], ale také [babičin], [viší], [lecos]. Všude jinde, na hranici slov a ve švech, je ale nutno vyslovovat souhlásky obě ([přet teboų], [púllitr], [názor rozhodl]). Ba naopak jinde hlásky nevypouštíme, ale přidáváme je: spisovná je výslovnost se sla-bičným m [sedum], [osum] vedle [sedm], [osm]. Připomeňme, že tato výslovnost je spisovná (Krčmová 1999: 306 aj.) 2. Vyšší; vybraný styl (pečlivá výslovnost, slavnostní, explicitní) – uplatňuje se při slavnostních a reprezentativních oficiálních projevech, u uměleckého přednesu, při projevu na větší vzdálenost mezi autorem projevu a posluchačem, při zhoršených akustických podmínkách. Tento styl charakterizuje pečlivá výslovnost hlásek, zvlášť souhláskových skupin – např. u slova čistší vyslovujeme pečlivě všechny hlásky, dodržujeme také pečlivou výslovnost počátečních hlásek ve slovech s náročně vyslovitelným seskupením hlásek, např. hřbitov, hřmí, tkanina, tkadlec; vzdálený; vzpomínat; džbán, dcera; u zdvojených souhlásek: [hrdliččin zval ku lásce hlas]. Zvlášť důležitá je výslovnost počátečního j ve slovech jméno, jdeme, jsem, ale zde platí určité předpoklady pro toto pečlivé vyslovování zejména u slovesa být a jeho tvarů s počátečním j: musí jít o projevy na větší vzdálenost a projevy právě vyžadující pečlivou výslovnost (např. slavnostní, tzv. stylově vyšší) nebo je j na začátku věty: Jsem rád, že zde mohu přivítat pana X. Y. Výslovnost a výslovnostní styly 18 Slovesné tvary jsem, jste, jsou je totiž možno ve spisovném projevu vyslovovat bez úvodního j-, pokud jsou součástí složeného tvaru slovesa: byl sem, viděli ste. Vyslovování s počátečním j patří do výslovnosti zvlášť pečlivé. Tento styl také obvykle doprovází volnější mluvní tempo. 3. Běžný styl (zběžná výslovnost, implicitní) – běžná výslovnost umožňuje i ve spi-sovném projevu méně přesnou realizaci jednotlivých hlásek, zjednodušování některých slo-žitějších souhláskových skupin (např. [prázno], [spomínat], [př̭iť], [babičin]), dochází v ní k většímu ovlivňování výslovnosti přes hranice slova (dát sedm korun – [dácedum korun]); méně striktní jsou zásady přízvukování předložkových spojení (Krčmová 2017). Tento styl obvykle doprovází rychlejší mluvní tempo. 2.3 Výslovnost nedbalá Výslovnost nedbalá. Za hranicemi spisovného jazyka mluvíme o výslovnosti nedbalé, náznakové nebo výslovnosti nářeční (Krčmová 2017). Nedbalá výslovnost je výslovnost neortoepická, substandardní, vzniká nepečlivou artikulací hlásek, zvláště souhláskových skupin: lepší →lepčí; menší → menčí; jablko →japko; půjde → pude; který → kerý; s nedbalou výslovností souvisí i haplologie (zánik slabik): člověče →čéče; paní učitelka →pančelka; poněvadž → páč. K ortofonickým odchylkám od spisovné výslovnosti patří také projevy redukce (snížení počtu) hlásek: matriál, sevrokorejský, řemesník, pojiska (poslední pří-klady Kraus 2011: 74). 2.3.1 KVALITATIVNÍ DEFORMACE SAMOHLÁSEK Znakem neortoepické výslovnosti je také příliš otevřená, široká výslovnost samohlá-sek (v Čechách) a příliš zavřená, úzká výslovnost samohlásek (na Moravě): [läto] vs. [líto] jako [léto]. Jedná se o kvalitativní deformaci samohlásek, která je v mluveném pro-jevu vnímána nepříznivě. Otevřená, široká výslovnost samohlásek je charakteristická tím, že se při ní přibližuje samohláska i k e, u k o, případně e, o k a: viď [veď]; lidové [ledové]; prosím [prasím]; rok [rak]; této potom zní jako táto, vede jako vada. Jde o oslabení, „povolení“ výslovnosti pů-vodně náležité výslovnosti hlásky, která „povolením“ výslovnosti mění svoji kvalitu a tato změněná kvalita může být vnímána jako nenáležitá, nekultivovaná.  „(…) taková výslovnost, typická původně pro střední Čechy, se dík mluvě ve sdě-lovacích prostředcích šíří, je však výrazně neortofonická, tedy nesprávná“. (Krčmová 1999: 300); Soňa Schneiderová - Kultura řeči 19  „Mluvčí si tuto chybu někdy přináší z oblastního úzu (zejm. z pražštiny, ale i z dal-ších oblastí), může však být i důsledkem nedbalé artikulace. Nepůsobí jen stylisticky nevhodně, ale snižuje i srozumitelnost projevu.“ (Palková 1982: 190) Při poslechu zpravodajství mohou být totiž zaměněny některé výrazy, např. Slovinsko s nepřesně vysloveným [i] může být vnímáno jako Slovensko; ze strany lidové je pak strana ledová aj. – Správné výslovnosti je potřeba při letovém provozu, správnou výslovnost musejí zachovávat pracovníci vlakového dispečinku atd. „Úzká“, „zavřená“ výslovnost samohlásek, při níž se [o], [ó] blíží zvuku [u], [ú] (tok zní podobně jako tuk) a [e], [é] blíží zvuku [i], [í] (pastelka zní jako pastilka, lékárna jako líkárna); les [lis]; tok [tuk].  „Samohlásky jsou hlásky náročné na artikulaci a jejich vysoká frekvence v pro-mluvách navíc způsobuje, že všechny nedostatky jsou zřetelně vnímány.“ (Krčmová 1999: 300)  „Výslovnostní norma vyžaduje přesné rozlišování samohlásek dlouhých a krátkých.“ (Hůrková 1995: 20) Pravopis kvantity v českých slovech je vodítkem jejich normativní výslovnosti, tzn. že se při výslovnosti českých slov řídíme jejich pravopisem. 2.3.2 NEDODRŽOVÁNÍ KVANTITY SAMOHLÁSEK Ortofonickou chybou je také nedodržování délky samohlásek. Podle M. Krčmové prů-měrně trvá dlouhá samohláska asi dvojnásobek příslušné krátké, u samohlásek í a ú však pozorujeme tendenci ke zkracování ([paňi Nováková], [řikám ťi to], [šel k soųsedum]); v kultivované řeči to není vhodné. Délka nebo krátkost je v domácích slovech ustálená a dublet je minimum (např. brankař i brankář, trávami i travami). (Krčmová 1999: 301) Krácení dlouhých samohlásek je jev rozšířený v obecné češtině. Pro posluchače je zkrácení samohlásky obvykle nápadnou odchylkou od standardní podoby slova a v proje-vech, u nichž se předpokládá pečlivá výslovnost, např. v projevech rozhlasových, působí většinou negativně; výjimkou jsou projevy mluvené velmi rychlým tempem, jako např. některé sportovní reportáže. (Palková 1982: 190) Krácení dlouhých samohlásek se objevuje se zejména u samohlásek í, ú (např. ať vědi, mužete říci, začali si povidat, divám se po hodinách a vidim, v západnich Čechách, podle současnych prognóz, proti mezinárodnimu terorismu, Spojenym státum, estetickym náro-kum spotřebitelu), často však také é, zejména v koncovkách -ého, -ému (např. vysiláni praž-skeho rozhlasu, významnemu výroči atd.). (tamtéž) Zkracování je však typické i pro Moravu, zejména severní Moravu, kde často chybí rozdíl v kvantitě vůbec: knedlik, rohlik; nest; mak atd.; kvantita přitom má rozlišovací schopnost, např. stálá, stála. Výslovnost a výslovnostní styly 20 K nespisovné výslovnosti však patří i dloužení samohlásek: vzádu, móře, nahóru, dólu, támhle atd. typické pro oblast Čech. Příznakové je prodlužování samohlásek na konci výpovědi, dnes velmi běžné, a to ne-jen pro oblast pražské mluvy: /v/ona to už přečetlááá atd. Samohlásky se před pauzou nemění, jejich protahování je hrubou výslovnostní chybou. Podle Palkové protahování koncových krátkých samohlásek snižuje stylovou úroveň projevu, může působit až vul-gárně (tamtéž). V rozhlasových pořadech se objevuje sice méně často než krácení, pro ně-které mluvčí je však součástí osobního úzu. Např. … / v Hraci sme bylí / v Brně sme bylí … co si přectavujéš / nebo přectavujeté … dvě stě desét / dvě stě čtyřicét… (Palková 1982: 190). Další příklady stejného jevu uvádí rovněž J. Kraus: našé výsledký; zvýšení cén někte-rých pojišťovén (Kraus 2011: 74). 2.3.3 DALŠÍ ORTOEPICKÉ NEDOSTATKY Ortoepických nedostatků je spousta, připomeňme alespoň ty, se kterými se v běžné praxi setkáváme nejčastěji. Jedním z ortoepických nedostatků je vyrážení posledních souhlásek slova: [tak], [napří-klat], [zdůraznit]. To vede ke znělé výslovnosti znělých souhlásek na konci slova: kreseb, modliteb, heleď (Čechová a kol. 2008: 135–136). Nevhodná je však i výslovnost hyperkorektní při běžném hovoru, při níž se víceméně přesně vyslovují všechny hlásky, které jsou v písmu reprezentovány písmeny (např. zdvo-jená výslovnost typu [kamenná], [mňekká]; podobná výslovnost ovšem může mít původ v nářečí). (Krčmová 2017) 2.3.4 VÝSLOVNOSTNÍ VADY Mezi výslovnostní vady patří sigmatismus (jde o nenormativní výslovnost s), rotacismus (vadná je výslovnost r), rotacismus bohemicus (špatně je tvořeno a vyslovováno ř), lamda-cismus (jde o výslovnost tzv. tvrdého l). Nejčastějšími odchylkami od normativní výslovnosti hlásek jsou v češtině rotacismy, jde o vadnou výslovnost kmitavých hlásek r, ř. Časté jsou vady výslovnosti u sykavek – vadnou výslovnost pozorujeme u sykavek ostrých (s, z), tupých (š, ž) i polosykavek (c, č). U problematické výslovnosti sykavek rozlišujeme tzv. hypersigmatismus – sykavky jsou tvořeny s nadměrnou sykavostí, opakem je tupá výslovnost sykavek, která může vést k šišlání. K vadné výslovnosti patří i tzv. tvrdé l. Je typické pro obecnou češtinu, ale vyskytuje se i při špatných individuálních návycích. Jde o jeho „rozmazanou“ výslovnost, která vzniká zejména u nedbalé a uvolněné výslovnosti. Vadná výslovnost souvisí s vadným postavením hrotu jazyka, jež se dostává při výslovnosti níže, než je potřeba. Správná výslov-nost znamená opřít hrot jazyka o dásňový výběžek za horními řezáky a nechat výdechový proud „projít“ podél jazyka (l je také tzv. hláska boková). Při špatné výslovnosti má vzduch tendenci procházet nosem a l je vysloveno „huhňavě“. Hláska ř je hláska, která je spojována se specifikem češtiny. Je pravda, že je v jazycích vzácná, nemá ji ani nám velmi příbuzná slovenština. V češtině tuto hlásku máme od 13. století; vyvinula se z r. Výslovnost ř je ovšem známa i jinde: např. v brabantském nářečí holandštiny, v některých jazycích amerických domorodců, v nářečích polštiny a lužické srbštiny (Jílek 1967: 268). Je to hláska úžinová, kmitavá, na jejím zvuku se podílí drobné rozkmitání špičky jazyka. Na rozdíl od r je artikulace této souhlásky intenzivnější, sblížení čelistí je větší, výdechový proud je prudší. Při tvorbě ř vzniká šum blízký sykavkám, zejména tupým. České ř se vyskytuje v dvojí podobě, jako znělé a jako neznělé. Znělé ř se vyskytuje na počátku slova před vokálem (samohláskou) a mezi vokály (samohláskami), v sousedství znělého konsonantu (souhlásky): řeka, moře, řvát. Neznělá varianta je na konci slova před pauzou a v sousedství neznělého konsonantu (souhlásky): kovář, tři (Romportl 1973: 96). Pokuste se vyslovit obě ř a pozorujte rozdíl. Častou chybou při výslovnosti je to, že hláska je „dekomponována“, tzn. že dva paralelně znějící elementy – sykavost a kmitavost – zaznívají po sobě – rz, rš (tamtéž). Chybou je, že mluvčí vyslovuje ř vždy nezněle i v pozicích, kde je normativní výslovnost znělá. Obecně jsou postiženy právě tzv. souhlásky úžinové, jsou totiž náročnější na tvoření zvuku a na koordinaci mluvidel. Úžinové souhlásky se tvoří přiblížením patřičných částí artikulačního ústrojí, čímž vzniká úžina a při tření v této úžině šum. Při této artikulaci je nutné přesné postavení mluvidel, i malá odchylka je slyšitelná. K úžinovým souhláskám patří r, ř, l, s, z, š, ž, dále f, v, j, ch, h. 2.3.5 VÝSLOVNOSTNÍ DUBLETY Stejně jako u tvarosloví aj. i u výslovnosti mohou platit dublety. Buď jsou na stejné úrovni, nebo znamenají rozlišení z hlediska spisovnosti nebo nespisovnost, z hlediska užití v odlišných kontextech. Jak už jsme uvedli, spisovnou dubletou je výslovnost u pomocného slovesa být [jsem doma] isem doma]. Dublety se týkají i výslovnosti předložky s, kde je spisovná jak vý-slovnost [s radosťí], tak [z radosťí] (kromě spojení se zájmeny - v tom se ale nechybuje - [s námi], [s vaší pomocí], odliš od [z vaší pomoci]). Předložka přes se vyslovuje tak, jako by to bylo „přez“, [přez domi], [přez ruce]. Výslovnostní dublety máme i cizích slov, kde je výslovnsot jak [diskuse], tak i [diskuze]; stejně tak je [renesance] i [renezance]. U cizích slov je možná ve výslovnosti i dvojí kvantita: [benzin] i [benzín], [archiv] i [archív] atd.; podobně je tomu i mnoha českých slov, např. končících na – tel: odesilatel i odesílatel, - ač: udavač i udávač atd. Spisovné varianty jsou i varianty moravské a české u slov shoda Výslovnost a výslovnostní styly 22 a na shledanou: u slova shoda je spisovná jak výslovnost česká [schoda], tak i moravská [zhoda]; stejně tak u výrazu na shledanou je možná výslovnost jak [naschledanou], tak i [nazhledanou]. Na druhé straně některá slova nemají dublety, přestože se někteří mluvčí (na základě naší zkušenosti) domnívají, že ano: Písmeno -s- se mezi samohláskami nebo sonorami (r, l, m, n) až na výjimky čte jako -z- a tomu se přizpůsobil i pravopis: čteme proto [konzulát] nikoliv [konsulát], dále je to např. [kurzista] a [alibizmus]. Problematika výslovnosti je ovšem oblast, které je ve školách, při rétorických školeních i při běžné mluvní praxi věnováno méně pozornosti než jiným záležitostem. Odchýlení od výslovnostní normy má důsledky obecně stylové. Není pochyb o tom, že nedbalá, nezřetelná výslovnost vede ke snížení celkového dojmu řečnického projevu, snižuje jeho srozumitelnost a může navozovat dojem nerespektování partnera, přezíravého přístupu k němu, může být pociťována jako nezdvořilost, jako projev neúcty. Zároveň může znehodnotit obsah i velmi důležitého projevu: „Nevhodná volba jazykových prostředků, např. přílišná neformálnost výslovnosti či písma, slovní zásoby nebo větné stavby může zřetelně poškodit cíl obsahově závažného sdělení.“ (Krčmová, http://www.phil.muni.cz/stylistika/studie/rozvijeni.htm) Ve veřejném projevu zvuková složka „pomáhá zabezpečit plnou srozumitelnost vyjadřovaných myšlenek, nerozptyluje pozornost posluchače a usnadňuje mu percepci dík tomu, že jej nadbytečně neunavuje nutností domýšlet výrazy, které jsou při nepřesné výslovnosti narušeny.“ (Krčmová 1999: 296). Literatura: HŮRKOVÁ, Jiřina. Česká výslovnostní norma. Mníšek pod Brdy: Scientia, 1995. Jsem, jsi, jsme, jsou. Kdy je vyslovovat pečlivě? https://olomouc.rozhlas.cz/jsem-jsi-jsme-jsou-kdy-je-vyslovovat-peclive-6380981 [Staženo 10. 6. 2018] JÍLEK, František. Vtipná čeština. Praha: Mladá fronta 1967. JÍLKOVÁ, Lucie. K výslovnosti samohlásek v médiích. Mediažurnál , 2017, s. 17; http://www.mediazurnal.cz/archiv-casopisu KRAUS, Jiří a kol. Člověk mluvící. Řečníci bez tribuny čtením i poslechem. Praha: Leda 2011. KRČMOVÁ, Marie. Výslovnost ve veřejném projevu. http://www.phil.muni.cz/linguis-tica/art/krcmova/krc-015.pdf (vřele doporučuji k prostudování) Rovněž In Jelínek, M., Švandová, B.: Argumentace a umění komunikovat. Brno: Peda-gogická fakulta Masarykova univerzita 1999, s. 296–312. KRČMOVÁ, Marie. Rozvíjení mluveného projevu – nácvik, nebo teorie? http://www.phil.muni.cz/stylistika/studie/rozvijeni.htm KRČMOVÁ, Marie. Podíl fonické roviny textu na konstituování stylu dnešních řečnic-kých projevů. http://www.phil.muni.cz/linguistica/art/krcmova/krc-004.pdf PALKOVÁ, Zdena. Výslovnost rozhlasových mluvčích, Naše řeč 1982, http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=6344 PALKOVÁ, Zdena. Zvuková podoba veřejných mluvených projevů z hlediska jazykové kultury. Čeština doma a ve světě 13, 2005, s. 37–38. ROMPORTL, Milan. Základy fonetiky. Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1973. POKORNÁ, Jaroslava; VRÁNOVÁ, Milena. Přehled české výslovnosti: logopedická a ortoepická cvičení pro dospělé. Praha: Portál, 2007.