I. TÉMA
ZÁKLADNÍ POJMY; GRAMATICKÁ TERMINOLOGIE; VÝSLOVNOST;
DÉLKA A PŘÍZVUK
Latinská abeceda
Latinské písmo vzniklo odvozením z řecké alfabety, kterou na Apeninský poloostrov přinesli
v rámci velké řecké kolonizace řečtí osadníci. Bylo pravděpodobně Římany přejato
prostřednictvím Etrusků. Staří Římané psali jen velkými písmeny (majuskule), malá písmena
(minuskule) vznikla až ve 3. st. n. l.
V klasické podobě má latinská abeceda jen 23. písmen. Chyběla v ní písmena J a U, protože
písmeno I se užívalo jak pro i, tak pro j. Znak V se užíval pro hlásku v a u. Tento typ psaní je
dodnes typický pro nápisy na památkách, monumentech.
Neexistuje písmeno Ch, Č, Ř, Ž. Písmeno K se vyslovuje, ale nepíše, tzn. že ve slovníku slova
s výslovností K hledáme pod písmenem C.
Písmena Y a Z se objevují jen v cizích, hl. řeckých slovech. Naproti tomu mnohem častěji se
v textech vyskytují písmena Q a X.
Výslovnost
V našem prostoru užíváme středověkou výslovnost, která je shodná s grafickým záznamem
textu. Rozdílně vyslovují latinský text Němci, Francouzi, Italové – podle pravidel vlastního
jazyka (tzv. restituovaná výslovnost).
Rozdíly ve výslovnosti:
dvojhláska ae, oe [é] saepe, laetus, praesens, praetor
aë, aē; oë, oē
nejde o dvojhlásku [é] aes, āēr
c
před samohláskami e, i, y, ae [c] Caesar, Cicero, centum
v jiných případech = většinou [k] causa, cōnservō, consul, cupiō
ti [ty]
pokud za slabikou ti následuje samohláska, nepředchází-li s nebo x
[ci] etiam, iustitia, Hōrātius
i
před samohláskou na začátku slov [j] Iulius, iustitia, iam, Iuno
mezi samohláskami uprostřed slov [jj] maior
q – nestojí nikdy samo o sobě, vždy qu
qu [kv] Quintus, quinque, quam, quid
ph [f] philosophia, nympha
rh [r] Rhodus
s – za začátku slova, po předponě [s] si, sperō, sapientia, suus, consensus
[z] Caesar, cōnsul, copiōsus
su, ngu [sv, ngv] suāvis, lingua
Přízvuk
Zatímco v češtině je přízvuk na první slabice, v latině tomu může být na různých slabikách.
Délka ve slově se označuje – nad samohláskou (ā, ō, ē). Nemusí být v textu vyznačena.
Gramatická terminologie
Podstatná jména, přídavná jména a zájmena se v latině skloňují, slovesa se časují.
Ve větě nemusí být, podobně jako v češtině, vyjádřen podmět.
U kratších latinských vět často sloveso stojí na jejím konci. U souvětí již pevný slovosled ve
větě není dán.
Latinské názvy některých slovních druhů jsou základem pro mezinárodní lingvistickou
terminologii. Přehled zde uvedený uvádí nejčastěji užívané lingvistické, ne latinské názvy
slovních druhů a gramatických jevů.
podstatné jméno substantivum
přídavné jméno adjektivum
zájmeno pronomen
sloveso verbum
příslovce adverbium
jednotné číslo singulár
množné číslo plurál
činný rod aktivum
oznamovací způsob indikativ
pasivní rod pasivum
rozkazovací způsob imperativ
neurčitý způsob infinitiv
přítomný čas prézens
minulý čas imperfektum, perfektum
budoucí čas futurum
rod mužský maskulinum
rod ženský femininum
rod střední neutrum
skloňování deklinace
konjugace časování
Substantiva se dělí do pěti skupin/tříd = deklinací; slovesa se dělí do čtyř skupin/tříd =
konjugací.
Doporučená cvičení:
Pech, s. 24 - 25