Hésiodos, Theogonia (O původu bohů)


I stvořili na počátku

zlaté pokolení lidí,

synů smrti, nesmrtelní,

kteří bydlí na Olympu.

 Žili oni za dnů Krona,

když panoval na nebesích;

žili oni jako bozi,

bezstarostné srdce v těle,

bez roboty, bez trampoty;

ani okem nevídali

mdlé staroby, ale věčně

na rukou i nohou stejní

těšili se, jedli, pili,

veškerého hoře prázdni –

a zmírali, jak by spánek

na ně chodil;bylo všeho,

bylo nazbyt, nezorána

nesla plodonosná země

žeň bohatou, nelakomou;

oni v pokoji, když chtěli,

přikládali ruku k dílu,

v nepřeberném blahobytě,

požehnáni stády bravu,

příjemni blaženým bohům.

.......

Neměl jsem já přijít na svět

mezi lid pátého věku,

ale mě jsem umřít dříve

nebo narodit se potom!

Nyní jest železné plémě;

 od strádání, od starání

ono nemá klidu ve dne,

nemá od záhuby v noci;

ale ještě těžší bědy

přidají a dají bozi.


XXX


Publius Ovidius Naso, Metamorphoses (Proměny, k. I, Čtvero věků)


Zlatý vzešel pak nejprve věk, kdy zákona, soudce,

člověk byl prost a od sebe sám ctil věrnost a právo.

Nebylo trestu, ni strachu, a hrozivá slova se nečtla,

vyrytá v kov, a prosící dav se nemusel báti

soudcových úst: ač neměli obhájce, bezpečni byli.

Nebyla skácena dosud a nesešla do plynných proudů

pínie ze svých hor, chtíc daleké navštívit kraje:

neznali jiného břehu krom vlastního smrtelní lidé.

Srázný hluboký příkop až doposud nevroubil města,

nebylo stočených rohů ni polnice z rovného kovu,

nebylo mečů ni přilb: svůj život trávilo lidstvo

bezpečně v lahodném klidu, a vojska mu nebylo třeba.

Od sebe sama vše též jim dávala svobodná země:

ještě se netkl jí rýč a pluh ji nezranil dosud;

člověk, spokojen jídlem, jež poskytla příroda sama,

planik plody si sbíral a travnice rostoucí v horách,

dřínky a ostružin plody, jež visely v trnitém křoví,

žaludy též, jež na zem spadaly s Jovova stromu.




Hérodotos, Dějiny


Toto jest Hérodota z Halikarnéssu vyprávění o dějinách, aby časem neupadlo v zapomenutí, co lidé
vykonali, aby se zachovala sláva velikých a podivuhodných činů, které dokázali jednak Řekové,
jednak barbaři, a konečně, proč mezi sebou Řekové a barbaři vedli války.




Thúkydidés, Dějiny peloponéské války I 21,2-I 22



Abych se však vrátil k této válce: třebaže lidé považují za největší vždy tu válku, na níž mají
účast, ale když se skončí, obdivují víc to, co je dávné, pouhý pohled na činy samé prozradí, že
tato válka je větší než všechny předcházející.

Co se týče řečí, které proslovili jedni i druzí, jednak když se chystali do války, jednak během ní,
bylo pro mne těžké zapamatovat si přesné znění těch, které jsem sám slyšel, a bylo to těžké i pro
ty, kteří mi podávali zprávu o jiných, pronesených někde jinde; vyjádřil jsem to, co jsem si
myslil, že nejspíš každý jednotlivec mluvil, aby se to v té které situaci hodilo, a držel jsem se
při tom co nejvěrněji základního smyslu skutečně pronesených řečí.

O akcích, k nimž došlo během této války, jsem nepovažoval za vhodné psát, co jsem se dověděl od
prvního, s kým jsem se setkal, ani jak jsem si to já představoval, ale vypravoval jsem o těch, při
nichž jsem sám byl, a o těch, o nichž jsem získal co nejvěrnější zprávy od jiných. Vyhledávání
nebylo lehké, neboť ti, kteří se jednotlivých akcí zúčastnili, neříkali totéž o týchž věcech, ale
mluvili podle toho, jak byli nakloněni jedné nebo druhé straně nebo jak jim sloužila paměť. Možná
že se má práce postrádající bájivý prvek bude zdát na poslech méně líbivá, avšak jestliže ten, kdo
bude chtít získat spolehlivé poznání událostí minulých i budoucích – a ty se, jako všechny lidské
věci, s nimi shodují nebo se jim podobají -, shledá moje dílo vyhovujícím, úplně mi to postačí.
Bylo složeno víc proto, aby bylo majetkem na věčné časy, než krasořečnickým kouskem určeným
k jednorázovému poslechu.




Xenofón, O Kýrově vychování kn. I, 1


Napadla mě jednou myšlenka, v kolika demokratických státech došlo k převratu přičiněním lidí, kteří
chtěli žít raději v jiném státním zřízení než demokratickém, kolik monarchií a oligarchií bylo
národy svrženo, a že z těch, kdo se pokusili vládnout jako tyrani, byli někteří brzy odstraněni,
kdežto jiní, jimž se podařilo udržet se u moci třeba jen krátký čas, byli obdivováni jako moudří a
šťastní lidé. … Také jsem ještě nikdy neslyšel, že by se nějaké stádo vzbouřilo proti svému pastýři
s úmyslem odepřít mu poslušnost neb mu nedovolit užívání toho, co na nich přirostlo, naopak stáda
se chovají s větším nepřátelstvím k cizím než k těm, kteří jim poroučejí a z nich těží. Naproti
lidé se nespolčují proti nikomu jinému raději než proti tomu, u koho zpozorují úmysl, aby je
ovládl.

Když jsem si to rozvážil, usoudil jsem, že pro člověka, přihlédneme-li k jeho přirozenosti, je
lehčí vládnout všem ostatním živým tvorům než lidem. Pak jsem si ale vzpomněl na Peršana Kýra,
který si zjednal poslušnost tak velkého množství lidí, měst a národů, a to mě donutilo změnit svůj
názor a uvěřit, že vládnout lidem není nic nemožného, ba ani těžkého, jen když to někdo umí vzít
obratně do ruky.