r. 5: 16—21]: »Bůh silný, Bůh Hospodin mluvil atd.<<. začínajíce t^- verš: »K bezbožníkovi pak pravil Bůh: Což tobě do toho, že ty - t n uješ ustanovení má a béřeš smlouvu mou v ústa svá? Poněvadž
zal v nenávist kázeň a zavrhl jsi za sebe slova má. Viděl-li jsi zloděje, Ěmtá jsi s ním běžel a s cizoložníky díl svůj jsi měl. Usta tvá pouštěl jsi - . rr.u a jazyk tvůj skládal lest. Usazoval ses a mluvil jsi proti bratru •énu, a na syna matky své jsi uváděl pohoršení. To jsi činil, a já mlčel yxr-.. Domníval-li ses, že já tobě podobný budu? Trestati tě budu a před-
_-nť to před oči tvé.« Skončivše to začali hned list, který po sobě ne-Äai. když jel do Kostnice z Cech, ale ne tak, jak on jej nechal v tom — nýbrž tak byl čten, že prý řekl a napsal: „Přihodí-li se, že odpři-admu, vězte, že, byť bych ústy přiznal a odpřisáhl, srdcem však s tím arbudu souhlasiti." Jaká lež, všemohoucí Bože! Vždyť jest známo těm, Wh mají onen list, jejž zanechal po svém odchodu, který obsahuje, aby k modlili za něho, a ,,dá-li Pán Bůh pomoc, abych se k vám vrátil, tehdy tím silněji se budeme učiti spolu v zákoně Páně a jeho Písmu a roztrháme sítě Antikristovy; a vězte, že více bude proti mně biskupů i prelátů než proti Spasiteli a Pánu našemu Ježíši Kristu," atd. jak jest ■arrie obsaženo atd. ]5[
Když, jak jest svrchu řečeno, páni toto vážně králi pověděli, on hned poslal jasná knížata, Ludvíka, falckraběte rýnského z Heidelber-ka. ]6[ a Fridricha, purkrabího norimberského, ]7[ se vzkazem, aby —z neodsuzovali ani nerozhodovali v řečeném slyšení, ale aby ho, mistra Jana, trpělivě vyslechli, a na kterých článcích konečně se s ním dohod--cru a zůstanou, aby mu je dali písemně a on sám že je chce svěřiti jistým doktorům na prozkoumání. A aby ukázali falešnost těch, kdož vybírali řečené články z knih řečeného mistra Jana, páni a jeho přátelé poradivše se rozhodli řečené knihy mistra Jana, jeho rukou psané, totiž knihu ..O církvi" ]8[ a traktáty „Proti Stanislavovi a Pálčovi", ]9[ tomu koncilu po řečených knížatech, tehdy králových poslech, předložití, ale 5 tou podmínkou, že kdykoli by řečení pánové vyzvali ta knížata, aby sama dále požádala koncil, aby řečené knihy těm knížatům byly vráceny k dalšímu předložení uvedeným pánům. A to se i stalo. Neboť řečená knížata již v přítomnosti mistra Jana řečené traktáty předložila koncilu a odešla, vyřídivše vzkaz ze strany královy. A mistr Jan, vzav ony traktáty a pečlivě je prohlédnuv, vysoko je zvedaje, veřejně ■yznal, že jsou jeho a že, bude-li poučen, že v nich položil něco odchylného nebo bludného, že byl a jest hotov pokorně to opraviti.
Zatím předčítal jeden články a výpovědi svědků. A když chtěl na ně mistr odpovídati, hned jednohlasně mnozí na něho pokřikovali; a slyšeli ho jeho, kteří tehdy nemohli tam vstoupiti, jak se obracel, odpovídaje sem tam, brzy vpravo, brzy vlevo, brzy dozadu těm, kteří pokřikovali a na něho doráželi. A když chtěl vyložiti dvojí smysl nebo různé smysly výrazů položených v článcích jemu vytýkaných, které vypisovači často zkroutili v smysl jemu cizí, hned na něho pokřikovali: „Zanech svého mudrování a pověz: »ano« nebo »ne«." A jiní se mu vysmívali. Když však se dovolával pro jisté body a články výroků svatých doktorů, hned
íl
Kouřim.
Levá část kresby Jana Willenberga z doby kolem r. 1600.
mnozí spolu pokřikovali říkajíce, ty že neplatí, ani se nehodí k tématu. On pak k některým výtkám, vida, že by mu odpověď neprospěla, mlčel. A hned na něho jiní pokřikovali říkajíce: ,,Hle, již mlčíš, to jest znamení, že souhlasíš s těmihle bludy." A tak vidouce povyk a že proti němu příliš zuřili, jsouce rozhořčeni z častého dřívějšího jim opakování článků proti němu sepsaných, odložili to slyšení na nej bližší pátek [7. června].
A když byl odtud veden do žaláře od biskupa rižského, ]10[ uviděv své, podal jim svou ruku řka: „Nebojte se o mne." Oni odpověděli: „Nebojíme se." A on připojil: „Vím dobře, vím dobře," a žehnaje rukou lidu, usmíval se, když vystupoval na schody, a byl vesel a radostně šel po onom vysmívání.
[3]   DRUHÉ SLYŠENI
Potom v pátek, 7. den měsíce června, za hodinu po skoro úplném zatmění slunce opět přivedli mistra Jana do řečeného refektáře, jejž při jednotlivých slyšeních obklopovalo mnoho žoldnéřů z řečeného města s meči, lučišti, sekerami a oštěpy. A zatím přišel král a uvedl s sebou pány Václava a Jana a Petra bakaláře. V tom slyšení byly čteny články, v nichž
roučel, dávaje nám ubohým v tom příklad, abychom se ve všelikých těžkostech k tobě, nej spravedlivějšímu soudci, utíkali, pomoc pokorně žádajíce." A připojil opět: „A ustavičně tvrdím, že není bezpečnějšího odvolání než k Pánu Ježíši Kristu, který se nedá pohnouti křivým darem anebo oklamati falešným svědectvím, dávaje jednomu každému, co si zasloužil."
Mezi jinými kladou, že mistr Jan Hus, jsa v klatbě, ji vzpurně trpěl atd. On odpověděl: „Netrpěl jsem ji vzpurně, nýbrž pod odvoláním kázal a sloužil mši, a ačkoli jsem poslal ke kurii římské dva zástupce, ]u[ uváděje důvodné příčiny, proč jsem se osobně nedostavil, přece jsem nikdy nemohl dostati slyšení, ale z mých zástupců jedni bylí uvězněni, s druhými pak bylo špatně zacházeno. A o tom všem se odvolávám na akta pře, v nichž jest to všechno velmi úplně obsaženo. Nad to jsem také přijel sem k tomuto sboru svobodně, maje ochranný průvodní list pana krále zde přítomného, chtě svou nevinu ukázati a ze své víry počet vydati.
[4]  HUSOVO ODSOUZENI A ODSVÉCENÍ
Když tedy všechny články proti němu podané byly již skončeny a dočteny, přečetl jeden auditor, lysý a starý, prelát ustanovený z národa vlašského, ]14[ konečný rozsudek proti mistru Janu Husovi, a on, mistr Jan, na určité body toho rozsudku, čině proti němu námitky, ačkoli mu zabraňovali, odpovídal. A zvláště, když byl prohlašován za zatvrzelého v svém bludu a kacířství, hlasitě odpověděl: ,,Nikdy jsem nebyl, ale ani nejsem zatvrzelý, nýbrž vždy jsem si přál i dnešního dne si přeji účinnější poučení z Písma. A dnes tvrdím, že i kdybych mohl jediným slovem všechny bludy zničiti a vyvrátiti, že bych to s největší radostí vykonal." A když všechny jeho knihy, bud latinsky jím vydané nebo do kterékoli jiné řeči přeložené, byly v temže rozsudku jako podezřelé zatracovány a jako zatraceníhodné k spálení určovány, z nichž jisté tamže potom byly spáleny, a zvláště knížka ,,0 církvi" a „Proti Pálčovi", jak se říkalo, a „Stanislavovi", mistr Jan Hus odpověděl: ,,A kterak mi zatracujete mé knihy, když jsem si vždy přál a žádal, lepší písma proti tomu, co jest v nich řečeno a položeno, a dnešní den žádám, a dosud jste nějaké účinnější proti tomu neuvedli, aniž jste z nich ukázali jediné bludné slovo. Avšak knihy do češtiny nebo do jiné řeči přeložené jak jste zatratili, když jste je nikdy neviděli?" Jiné však kusy v rozsudku předčítané poslouchal, kleče na kolenou a dívaje se vzhůru k nebi, se modlil. A když byl rozsudek ukončen, tak, jak jest napřed uvedeno, v jednotlivých svých bodech, opět pokleknuv mistr Jan Hus za všechny své nepřátele hlasitě se modlil a pravil: „Pane Jezu Kriste, tebe prosím pro tvé veliké milosrdenství, odpusť všem mým nepřátelům, a ty víš, žeť mě křivě obžalovali, křivé svědky proti mně vedli a křivé články proti mně vymyslili! Odpusť jim pro nesmírné milosrdenství své." A když toto řekl, mnozí a zvláště přední z kněží, s rozhořčením naň pohlížejíce, se mu posmívali.
A potom z přikázání sedmi biskupů, ]15[ kteří stáli při jeho zbavování kněžství, oblékal se v mešní roucha, jako by měl sloužiti mši. A když oblékal albu, pravil: „Pán můj Ježíš Kristus, když byl od Hero-desa veden k Pilátovi, v bílém rouchu byl posmíván." Když tedy tak již byl oblečen a od oněch biskupů vyzýván, aby odvolal a odpřisáhl, vstal a vstoupiv na ten stůl, před kterým se oblékal, žalostivě obrátiv se k lidu s pláčem pravil: ,,Hle, tito biskupové mě vybízejí k tomu, abych odvolal a odpřisáhl; bojím se to učiniti, abych nebyl lhářem před tváří Páně a také abych neurazil své svědomí a boží pravdu, protože jsem nikdy nedržel tyto články, které proti mně křivě svědčí, ale spíše jejich opak jsem psal, učil a kázal, a také pro to, abych nepohoršil tak veliké množství, kterému jsem kázal; i také jiné, kdož věrně slovo boží kážou." A když to dořekl, okolo sedící biskupové a jiní z řečeného koncilu pravili: „Již vidíme, že jest zatvrzelý ve své špatnosti a tvrdošíjný v kacířství."
Když pak s řečeného stolu sestupoval, ihned řečení biskupové začínali jej odsvěcovati a především, odňavše mu z rukou kalich, pravili tuto modlitbu zlořečení: „O Jidáši zlořečený, že jsi opustil radu pokoje a s Židy ses radil, odnímáme od tebe tento kalich vykoupení." A on hlasitě řekl: „Spoléhám na Pána Boha všemohoucího, pro jehož jméno toto rouhání trpělivě snáším, že on ode mne kalich vykoupení svého neodejme, nýbrž pevně doufám, že dnes v jeho království jej budu piti." A následovně jiné části roucha, totiž štolu, ornát aj. s něho snímajíce, ke každému pronášeli zlořečení po svém způsobu. A on odpověděl, že ta rouhání pokorně a rád přijímá pro jméno Pána našeho Ježíše Krista. Když mu byly tyto všechny části roucha, jak se napřed uvádí, odňaty, přistoupili někteří biskupové k porušení tonzury. Když pak se mezi sebou hádali a někteří chtěli ho oholit břitvou, druzí však tvrdili, že stačí porušit jeho tonzuru pouze nůžkami, on, obrátiv se ke králi, předsedajícímu na trůně, pravil: „Hle, ještě tito biskupové neumějí se v tomto rouhání shodnouti!" A když porušujíce mu tonzuru nůžkami, prostřihli ji na čtyři strany, totiž napravo a nalevo, napřed a vzadu, řekli doslovně tato slova: „Již církev odňala od něho všechna církevní práva a nemá více s ním co činiti, tedy ho odevzdáme moci světské." Dříve než pak by vložili na jeho hlavu rouhavou papírovou korunu, mezi jiným mu pravili: „Svěřujeme duši tvou dáblu." A on, sepjav ruce a pozdvihnuv oči k nebi, řekl: „A já ji svěřuji nej laskavěj Šímu Pánu Ježíši Kristu." A spatřiv onu korunu pravil: „Pán můj Ježíš Kristus ráčil pro mne bídného mnohem tvrdší a těžší trnovou korunu nevinen na nejpotupnější smrt nésti, a proto já bídný a hříšný-tuto mnohem lehčí, třebas rouhavou, chci pokorně nésti pro jeho jméno a pravdu." Byla pak ta koruna papírová, okrouhlá, vysoká bezmála na loket a na ní byli namalováni tři strašní dáblové, kterak chtějí duši drápy mezi sebou tahati a držeti. A na té koruně byl napsán nápis jeho viny: „Tento jest arcikacíř," Tehdy pravil král vévodovi Ludvíkovi, synu kdysi Klemovu z Bavorska, ]16[ který tehdy stoje před ním ve své nádheře, držel v rukou zlaté jablko s křížem: „Jdi, vezmi ho!" A Klemův syn již řečený, vzav mistra, dal ho do rukou biřiců a dovedl na smrt.
[S]   CESTA NA POPRAVIŠTÉ
Když pak již takto korunován byl veden z řečeného chrámu, byly, jak se říkalo, na hřbitově toho chrámu v touž hodinu spalovány jeho knihy. Když to, jda mimo, viděl, usmíval se jejich skutku. Jda pak mimo ty, kteří stáli okolo a šli za ním, vyzýval je, aby nevěřili, že on zemře pro bludy sobě podvodně připisované a skrze falešné svědky, své úhlavní nepřátele, jemu přičítané. Skoro všechno obyvatelstvo onoho města bylo ozbrojeno, provázejíc ho na smrt.
Přišed pak na popraviště, poklekl, a rozepjav ruce a zdvihnuv oči k nebi, velmi zbožně se modlil žalmy a zvláště: „Smiluj se nade mnou, Bože", a „V tebe, Pane, jsem doufal", „V ruce tvé, Pane", opakuje verš, takže ho okolo stojící slyšeli modliti se vesele a s tváří radostnou. Popraviště pak bylo mezi zahradami na jisté louce, když se vychází z města Kostnice k tvrzi Gottlieben, mezi branami a příkopy předměstí řečeného města. ]17[ Někteří pak laikové tam stojící říkali: „My nevíme, které a jaké věci dříve činil nebo mluvil, ted však vidíme a slyšíme, že svatá slova se modlí a mluví." A jiní pravili: „Zajisté dobré by bylo, aby měl zpovědníka, aby byl slyšen." Avšak jakýsi kněz, sedící na koni, v zeleném šatě, červeným hedvábím podšitém, řekl: „Nemá býti slyšen, aniž mu býti dán zpovědník, protože jest kacíř." Mistr však Jan, ještě když byl v žaláři, vyzpovídal se nějakému doktorovi mnichovi a byl od něho laskavě slyšen a rozhřešen, jak to sám vyznává v jednom ze svých listů, které poslal svým ze žaláře. Když pak se tak modlil, jak jest napřed uvedeno, spadla mu z hlavy řečená rouhavá koruna, třemi dábly omalovaná, když se na ni podíval, pousmál se. A někteří žoldnéři okolo stojící řekli: „Vstavte mu ji opět na hlavu, aby spolu se svými pány, kterým zde sloužil, dábly, byl upálen."
Vstav pak na příkaz biřice z místa modlitby, silným a srozumitelným hlasem, že ho i jeho [tj. přátelé] mohli dobře slyšeti, pravil: „Pane Ježíši Kriste, tuto strašnou, potupnou a ukrutnou smrt pro tvé evangelium a kázání tvého slova chci velmi trpělivě a pokorně vytrpěti." Hned ho chtěli voditi vůkol k okolostojícím; povzbuzuje pak je prosil, aby nevěřili, že on články, od falešných svědků jemu přičítané, jakýmkoli způsobem držel, kázal nebo učil. Potom ho svlekli z jeho šatu a uvázali k jakémusi sloupu provazy, s rukama nazad obrácenýma k řečenému sloupu ho přivázavše. A když byl tváří obrácen k východu, někteří z okolostojících řekli: „Nebudiž obrácen k východu, protože jest kacíř, ale obraťte ho k západu." A tak se stalo. Když pak ho za krk přivazovali jakýmsi začazeným řetězem, pohlédnuv naň a pousmáv se, pravil biřicům: „Pán Ježíš Kristus, můj Vykupitel a Spasitel, tvrdším a těžším řetězem byl spoután; a já bídný přivázán nestydím se tento pro jeho jméno nésti." Byl pak tento sloup jako nějaké tlusté prkno na míru asi půl kroku; to z jednoho konce zaostřivše, do země a řečené louky vrazili. Pod nohy pak mistra dva svazky a otýpky dříví podložili. Ten ještě, přivázán k sloupu, měl na nohou své botky a jedno pouto. Řečené pak svazky dříví promíšené slamou obložili kolem jeho
těla tak stojícího až po bradu; dříví pak byly dva vozíky, jinak káry.
Dříve však, než ho podpálili, přijel k němu říšský maršálek Hoppe z Pappenheimu a syn kdysi Klema, ]lfl[ jak se mu říkalo, vybízeje ho, aby ještě zachoval život bez úrazu a aby to, co kdysi kázal a svoje slova odpřisáhl a-odvolal: A on, pohlédnuv k nebi, hlasitě odpověděl: ,,Bůh mi jest svědek, že jsem to, co se mi falešně připisuje a skrze falešné svědky přičítá, nikdy neučil, ani nekázal, ale předním úmyslem mého kázání a všech jiných mých skutků nebo písem bylo, abych jen mohl lidi za-chrániti od hříchů. V té pak pravdě evangelia, kterou jsem psal, učil a kázal ze slov a výkladů svatých doktorů, dnes vesele chci umříti." A uslyševše to, ihned řečený maršálek se synem Klemovým, tlesknuvše rukama, odjeli.
A jeho hned biřici zapálili a mistr hned silným hlasem zazpíval nejprve: „Kriste, synu Boha živého, smiluj se nad námi"; a podruhé: „Kriste, synu Boha živého, smiluj se nade mnou"; potřetí: „Jenž jsi se narodil z Marie Panny". A když potřetí začal zpívati, hned mu vítr vehnal plamen do tváře, a tak sám v sobě se modle, pohybuje rty a hlavou, vypustil duši v Pánu. Ve chvíli pak mlčení bylo viděti, že se hýbe, dříve než vydechl, tak dlouho, za kdy bys rychle mohl odříkati dva nebo nejvíce tři otčenáše.
Když pak dříví řečených svazků a provazy byly spáleny a ještě trup těla stál, vise za krk na řečeném řetězu, hned biřici řečený trup spolu se sloupem srazili na zemi, a zvětšivše oheň ještě třetím vozíkem dříví, pálili je a obcházejíce kyji kosti roztloukali, aby se tím dříve obrátily v popel. A naleznuvše hlavu, kyjem ji rozbili na kousky a opět vhodili do ohně. Když pak našli mezi vnitřnostmi jeho srdce, naostřivše kyj, je naň jako na rožeň na konec narazili a zvláště opékajíce a spalujíce kyji rozbíjeli a konečně celou onu masu obrátili v popel. A sukni z příkazu řečeného Klema a maršálka hodili biřici spolu s obuví do ohně se slovy: „Aby to snad Čechové neměli za relikvii, a my ti dáme tvou náhradu za to." A to i učinili. A tak spolu se všemi řečenými popely oharků na jednu káru naložili a do řeky Rýna, který tam blízko teče, do hlubiny vhodili. *
Tento pak průběh přeslavného v každém období času velmi živě vzpomínky hodného skonu a smrtelného zápasu mistra Jana Husa, výtečného kazatele evangelické pravdy, vylíčil jsem co nejsrozumitelněji, tomu zajisté dávaje přednost, abych vypisované události nepřizdoboval lesklou slupkou líčených slov, nezbavoval je skutečného a věcného jádra a tím nechtěl líbivě se vemlouvati ve sluch těch, kdož se dychtí na nich jen pasti, nýbrž spíše abych samo jádro vylíčené věci a její průběh, jak jsem to vše na vlastní oči a uši jasně poznal, bez lhaní vypsal, za svědka si bera toho, jenž zná všecko, a abych tak spíše snesitelnou neumností nepěstěných slov pro budoucí živou památku řečeného mistra, bojovníka nejpevnějšího, vydal svědectví poznané pravdě. ]w[