RUCE
Zazvonil. Služka otevřela, a spatřivši častého hosta rodiny Storkanových, důvěrného, téměř bratrského přítele slečny Marie, řekla:
„Není nikdo doma, krom slečny - a ta má návštěvu..." „Vždyť jsem to jen já," odpověděl familiérně, „a jsem-li už zde..."
Zaklepal a v pokoji nastalo ono nápadné, náhlé a hluché utišení, jaké se usídluje, přerušil-li se trapný rozhovor. A když vstoupil, našel krom Marie mladého muže, nervózně povstavšího z pohovky a pohlížejícího naň očima, v nichž hárala vůle překonati mocné dojetí. - Byl to Mariin ženich, mladý bankovní prokurista.
Storkanovi vrátili se před několika dny z letního bytu, kde se Marie s doktorem Synkem seznámila. Po stycích sotva čtyřnedělních svolila stati se Synkovou nevěstou.
Mariin přítel dr. Synka dosud neznal. Spatřiv jej nyní, nechápal jejího rozhodnutí. Malé, těsně sevřené rty mluvily sice o veliké pracovní a myšlenkové energii a tvar čela představu tu výrazně podporoval. Zato však oči, jejichž výraz jako by nepřetržitě probíhal celou stupnicí od pichlavé zkoumavosti až do extatického rozhoření, svědčily o povaze výbušné, o citech náhlých, prudkých a neovladatelných, o vášni trhající nejpevnější předsevzetí a řítící se hluše, nadarmo a slepě. Na první pohled jevil se člověkem rozpolceným v protivy mučivě příkré, v jediného člověka sotva směstnatelné.
Mariina bystrá znalost lidí jistě nepřehlédla rozeklaní >sri Synkovy bytosti, a jestliže bylo něco, proč neměla • myslu, ba naopak co stíhala pohrdáním skutečně upřímným, pak byla to právě „neucelenost charakteru". Spíše l>ylo možno míti za to, že se dá ošáliti plochostí duše i ro-ii mu, nežli že podlehne dobrodružnosti, buďsi jakákoliv.
Způsob, jakým Marie šla vstříc novému návštěvníku, Vyvracel každou pochybnost o tom, co beztak vrchovatě napovědělo podivné utišení, když bylo zaklepáno, a nervózni, rozvrácený postoj dr. Synka: mezi snoubenci byla i' íká neshoda. Pohybem, jaký u ní znali pouze ve velmi vzácných případech afektu, přihlazovala si vlasy; kdežto Úsměv, jímž vítala a který šel jaksi mimo, ačkoli hleděla do očí, úsměv křivý a přes veškeru radost ze shledání se Itarým přítelem jakoby zoufalý či provinilý, svědčil o situaci propadlé v beznaděj.
Vše to uvědomil si tehdy Vít ovšem jen zmateně a fragmentárne; jasně chápal pouze, že se přihodilo cosi velmi Vážného a že by nebylo nic pochybenějšího než počíti -lak původně zamýšlel - o jejich vzájemném vztahu.
Poptávaje se po Mariiných rodičích a po tom, jak trávili čas na venkově, po společnosti, s níž se stýkali, po výletech, jež podnikali, upravil Vít - tak aspoň měl za to - cestu tak dalece, že se po ní kárka rozhovoru pohybovala zvolna sice a co chvíli váznouc, ale přece tak, že ne-hezpečí vysmeknutí zdálo se býti odstraněno. Tísně však se nezbyl. Naopak bylo mu, že tíha situace přesunuje se Čím dále tím více na něho, a trochu se již horšil na oba inoubence, že nepodnikají nejmenšího pokusu, aby jeho záměr usnadnili. Pak ho napadlo, že Synka dosud přímo vlastně ani neoslovil, a přičítaje této okolnosti nezdar svého počínání, obrátil se k němu s několika dotazy o jeho zaměstnání.
Sedě zpříma, dr. Synek odpovídal chladně, korektně, mluvil tiše a odměřeně, velmi věcně, a pohlížeje Vítovi
342
343
do očí, patřil přece mimo, takže mu připamatoval nedávný Mariin úsměv v tak naléhavé obdobě, že mu až vázla slova na jazyku, a došlo až tam, že za každou Synkovou větou shledával skrytý, útočný smysl. Nejtrapnější bylo, že nechápal, proč ze všeho nakonec vyvěrá nepřátelství k němu, k oteckému Mariinu příteli.
Sotva dospěli za několik málo vět konvenčního hovoru, zaklesla Marie ruce, zaklesla je velmi ochable a pravila:
„Pročpak právě vy mně tak ztěžujete tuto chvíli.7 Vám, starému příteli rodiny, nesluší přece nedbati situace, o jejíž podstatě jistě se neklamete."
Přeťal hovor, rozpáčit a zahanben, a dr. Synek zhroutil se jako loutka v kout pohovky.
Nastala chvíle ticha.
„Nemyslete si," řekl pak stísněně Vít, „že jsem neupřímný. Ale myslil jsem si, že nejlépe překonáte prchavý spor, jestliže ho já neutrál zneutralizuji konvenčním hovorem."
„Nemluvíte pravdu," řekla Marie přísně. „Drahnou chvíli už víte, že nejde o prchavý spor, nýbrž o náš rozchod."
„O čí rozchod?"
„Můj s doktorem Synkem!"
Rázem pochopil, aniž věděl čím a jak, že projevila více, než řekla slovy, a jemu, Vítovi, že zde přísluší místo zcela jiné než místo nahodilého diváka. - Zmateně hleděl do okna. Visela tam záclona z těžké neprůsvitné látky, vrou-bíc je podél úzkými pruhy, i bylo mu pojednou, že jsou to půle stroze svislé železné žaluzie, jež je nakonec, pomalu se posunujíc, uzavře všechny tři v neprodyšný tmavý prostor. Nábytek nabyl těžkého nerudného vzhledu jako nábytek žalářní kobky, filigrán zduřel v překážku pohybu a dechu a zrcadla byla echem kormutlivých dálek.
Cítil, jak na něm spočívá fyzická tíže, a pochopiv, že by se marně pokoušel zbyti se jí otřesem ramen, snažil se svrci ji slovy řka:
„Rozchod, pravíte? Z vás sotva kdo jest jeho příčinou. A kdo jiný by jí býti mohl?"
„Vy to jste!" řekl dr. Synek tiše, a když Vít k němu obrátil hlavu, spatřil, jak sedí, svíraje natažené a sepjaté nice koleny, a jak naň hledí široce rozevřenýma očima, Ústy nesemknutými ještě za větou, již pronesl. Zpříma i uikvčle zřela na Víta Marie, vyhýbajíc se jeho očím. A hleděla jak posud nikdy.
Žertují? Slova tak vyzněla, zraky popíraly. Nežertují ledy?
Jak by mohl rozchod zaviniti on? K Marii poutalo jej přátelství tak loajální, že bránilo pouhé myšlence stavětí ■i proti její vůli i pak, kdyby se rozhodla způsobem, | nimž by nesouhlasil. Ačli by nešla slepě k své zkáze... Ale zkázou věru nezdálo se mu její zasnoubení se Synkem, I terého ani nemiloval, ani nenáviděl prostě proto, že ho tteznal. On původcem jejich rozchodu? On, jenž o tomto isnoubení s nikým posud slova nepromluvil? Či jeho vztah k Marii, jehož bratrskost snad zneuznávali lidé, ale listě žádný z nich obou?
Ulevilo se mu, když se takto přesvědčil o své nevině.
Tu však, osvobozeně nabíraje dechu, aby promluvil, uslyšel těžká Mariina slova:
„Jste to vy!"
„Já! Já! - Tak tedy k čertu mluvte už některý! Proč právě já - a jak? Nechápete, jak nevkusné je toto žertování?" zvolal dobře už věda, že jde o vše spíše než o žert.
Dr. Synek povstal a počal rozbíhavým hlasem neuraste-nikovým, hlasem, jenž každé chvíle, zdálo se, selže nebo ie zlomí, zasípe či zavzlykne, a který přece dbá, aby zachoval klid a důstojnost, uboze a pokorně:
„Slečna Storkanova sdělila mi dnes, že je třeba, abychom se navždy rozloučili, protože moje žárlivost — ne, nemohu to říci, neřeknu to," zlomil svou větu, stoje jaksi divně zkrouceně nad pohovkou, již křečovitě svíral, a na-
344
345
konec přece uspěv, že jeho roztěkané, bludné oči se zachytily kdesi na Vítových tazích. Ale netažte se, jak líto mu bylo těch očí. A přece ho nelitoval tak, jak zasloužil, ba pociťoval cosi škodolibosti podobného — snad škodolibost člověka, který ví, s ním že tak daleko to dospěri nemůže.
Marie povstala, nabrala k řeči, hlavu majíc pokleslou, ale nepromluvila.
„Ano," děl po chvíli dr. Synek, všecek vyvrácen, všecek ubohý, všecek kajícník, „sám jsem si vykopal hrob. Ano, hrob. — Sok... jste pro mne roveň smrti uštváním," vzkřikl hysterickým hlasem — a pak, po pomlce, zplna se k Vítovi obrátiv, hluboké rýhy od nozder k ústům a ukázňuje rozechvěle ruce v stručná obchodnická gesta:
„A přece nemohu soka si netvořiti. Vím, že jste sokem nebyl a nemohl jím býti. Pravda. A přece jsem na vás žárlil, chtěl a musil žárliti. Já z vás soka učinil. Přičinil jsem se pilně o vás, jenž jste byl jediným mužem v její dosahu. A pak jste vešel mezi ni a mne vy - a přece ne vy. Kdosi vašich rysů a vaší povahy, ale uzpůsobený mé potřebě soka. Kdosi, kdo sice byl vámi, kdo však pouhým Mariiným přítelem už býti nedovedl. Kdosi, koho jsem znal ještě méně než vás, ale přitom kdosi, kdo pro mě byl konkrétnějším vás. Neboť uvěřil jsem v tuto vaši zlou karikaturu - a i ona uvěřila."
Vít obrátil se k Marii se sardonickým úsměvem. Cítil převahu svého zdraví nad psychopatickou obrazivostí Synkovou. Ale úsměv pohasl, když uzřel přítelkyni.
Ruce majíc složeny v klín nevěděla, kam patřiti rozšířenými zornicemi. Nepřirozenost, vyumělkovanost vztahu obou snoubenců hluboce Víta pobuřovala a nepříjemně dráždila. A přece cítil i on, že jest stržen spolu v dusné toto ovzduší, jež se pokladlo jako mrtvé moře, které nižádnou bouří a nikdy nebude již zmlazeno.
Jal se mluviti oteckými prízvuky, jemu samotnému či-
nní. A jakoby na potvrzení svých prorektorských citů Ui Kopii oba za ruce. Nebránili tomu. Její plná horká ruka, Otřásaná konvulzemi, vyplňovala ruku jeho a bytelně se V ní zařídila, ruka Synkova, podlouhlá a úzká, ležela mrtvi' ;i nehybně. Zapamatoval si ji nesmazatelně zrakem i Imiatem.
Pojednou však zprotivil se mu i vlastní jeho hlas, i toto důvěrné zřetězení rukou, a aniž byl s to, aby změnil způ-lob, spád i otecký přízvuk řeči (a byly mu na obtíž stále m a více), rozhodl se pustiti alespoň jejich ruce a učinil tO se studem a zahanbeně.
Říkal jim, že je mu trapno mluviti před nimi oběma l1 svém přátelstva k Marii, o němž by se nikdy nebyl nadal, že ho bude musiti kdy hájiti takovýmto způsobem. |ak může on, dr. Synek, uvěřiti v existenci něčeho, o čem sám praví, že jest toliko plodem jeho nervózního podražit niľ Jak možno vůbec chvěti se před příšerami, jsme-li sami jejich tvůrci? (Tu vytáhl dr. Synek významně obočí.) A ona, Marie, která jej zná tak dlouho již - ona že by byla unikla jeho upřímnému přátelství a zapomněla na ně, na ně, jež bylo skutečností tolikráte usvědčenou -I vzdala se na milost svévolné fantaskní konstrukci? „Ach, Marie," pravil tak, že se až otřásl odporem, jako by se přistihl při licoměrnosti (ale ve skutečnosti mluvil upřímně a z přesvědčení), „ach, uvažte, nedopustila jste K touto záměnou vlastně prorady na svém dlouholetém příteli?"
„Mějte přece rozum," obrátil se k Synkovi, „a uvažte, zdali je možno, aby dva lidé, kteří spolu vyrostli a přivykli svěřovati si v dětství dětské lsti a v mládí svoje zmatky, kteří nepoznali ani kouzla, nadtož svodu samoty, uvažte, \v-\\ možno, aby... Ne, toť směšné!"
Vtom ucítil, že její ruka nejprve jen dotkla se ruky |eho a potom prstíkem se dobývajíc v sevřenou pěst přiměla ji, že povolila, a lehce smáčkla její prsty. Přivřel na-
346
347
krátko oči a zmocnila se ho jakoby spirituální vidina, že to, co se právě děje, událo se kdysi kdesi v nejskrytějším koutku jeho mozku. A ač toto vidění, které vlastně bylo spíše jen chladným uvědoměním, trvalo jen mžik, pojala ho hrůza z pomyšlení, že by teď, této chvíle, měl Marii pohlédnouti v oči.
Stiskl jen krátce a ulekl se toho stisku, ale nesnažil se ruku vyprostiti. Rekl Synkovi: „Nikdy nebylo důvěrností, krom důvěrností kamarádů, a stiskli-li jsme si ruce, věřte..."
Ani se nezarděl nad nízkostí toho, co praví, a Synek, maje vzhled člověka v mdlobách a patře před sebe - Vít byl si jist, že ani očním koutkem neuchýlil se od přímého pohledu -, řekl náhle chabě, tak chabě:
„A nyníľ A nyní?"
Pustil její ruku. Utrhl svou. A instinktivně se obrátil k Marii. A tu byl její pohled zcela změněn: lest. Napřímila trup podivně vlnivým pohybem, jako by se vysvlékala ze svěrací kazajky - či tak nějak -, a Vít se slastí, kluzkou jaksi, patřil na její poprsí, zvednuvší se krátkým mocným vzdechem, a viděl je, jak ho nikdy posud nespatřil. Bylo mu, že jej zve a že mu slibuje, a viděl v červených mžitkách cosi svůdného a hříšného, aniž vznikl určitý obraz, aniž věděl co a jak. A přece jí řekl:
„Slečno Marie, tedy povězte přece! Viďte, že už minul ošklivý, zlý senľ"
A ona odpověděla:
„Ano!" a nachýlila se tak, že se přes něho dívala na dr. Synka, jemuž říkala do tváře slova, která patřila Vítovi:
„Ano, kupodivu, jak jsem jej měla ráda. Přišel jako muž, jenž ví, že mu nic nebude odepřeno, a jenž spoléhá tak pevně na své silné licní kosti. Jak jsem jej milovala zvláště od té chvíle, kdy zkřiviv rty, uvyklé cynickým vyznáním a pošeptmému sčítání kolon v hlavní knize, a přimhouřiv oči, naučené pozorně zírati do zmatku na
burze a s vypočítanou únavou do zraků žen, pojal první podezření proti vám."
„Proti vám," pokynula mu hlavou. A jak pokynula! Rychlým přepadem, v němž bylo - bože! - srozumění s ním.
„A tehdy," pokračovala, „poprvé vás objevil takovým, likým nejste, jakým jste nebyl a nikdy nebudete, ale zato lakovým, jakým vás od té chvíle míti chci - a mám."
„Doktore Synku," vykřikla - ale pak mávla rukou. „Marno. On nikdy nepochopí, že jen veliká láska k němu naučila mě milovati to, čeho není - a co přece jest, pro-
l( iže z něho jest."
„Hleďte," řekl Synek, „je to zvláštní, nač tu umírám." A bez přechodu, bez pomlky:
„Nejsem nedělním dítětem. Od malička se dru, pla-liočím, ničeho se mi nedostalo, dokud jsem nad tím u navou téměř neklesal. Živil jsem četnou rodinu. Ještě Velmi mlád. A smím říci, že tím, čím jsem, stal jsem se Velikou pílí a nadáním. Ano, nestydím se chlubiti se tím.
A víte, co je ku podivu? Ze mi nikdy nestačily překážky kladené světem a lidmi. Bůhví jaká byla rozkoš v tom, vymýšleti k nim jiné a klásti je sám sobě. Štěstí lehce nabyté nepovažoval jsem za štěstí a každé blaho, kterého [lem kdy pocítil, hořklo mi touto výčitkou. Rozkotával i iem je. Úmyslně? Maní? Ať jakkoliv - moje ruce vězely Ve všech mých bolestech a budou vězeti i v mé zkáze." „Tyto ruce," řekl a povznesl je k svým očím. Podivné ruce: šlachovitý, příliš žilnatý hřbet a tvrdá 'Haň, široká dole a rychle se zužující - a prsty, které z ní vyrůstaly, dlouhé, tenké, zvlněné a končící téměř hrotem.
„Mám je rád - tyto ruce," pravil churavě a zadíval se na Víta smutným úsměvem.
„Mám je rád," řekl hned nato velice tvrdě a příkře -a |eho zrak ťal Víta nenávistí, která však už netoužila naplniti se činem.
348
349
„Ano, máte krásné ruce, jemné a mocné," pravila Marie povstavši s podivným úsměvem a postavivši se těsně před druhého.
„Ruce dr. Synka," řekla - a nachýlivši se náhle, přiložila dlaně svých vlastních na dlaně Vítovy a dravým náporem své malé síly ohnula mu prsty.
Dr. Synek díval se na tuto ošklivou hru lásky jako spoutaný odsouzenec. Bědné, bědné bylo toto sídlo neúnavné činnosti a velké energie. Bědné bylo ve své bezmoci a zvláště tím, jak jeho oči zmateně pátraly, kamže se poděla životní síla, chuť k podnikům, hlad po činu.
Trvalo hodnou chvíli, než postřehl Vít, že už drahně času mlčí bezedné ticho. Ale sotva toho postřehl, zhrozil se a rázem pochopil, že vskutku se bezedném černá. A ještě ošklivější bylo, že přesně rozpoznal, jakýže podíl na něm má každý ze tří: dr. Synek mlčel, že neměl už co říci, Vít přispíval němým a zděšeným úžasem, jenž se vyvalil z poznání ošklivosti těchto vztahů, a Marie — vzešlo mu náhle, ona že hýčká, podporuje a udržuje svou vůlí toto příšerné ticho, kterým jako by mrvila tupou svou lačnost. -
Vítovi bylo, že teď poprvé sobě uvědomuje tvary i místa předmětů v pokoji - i jevil se mu naráz důvěrně známým i nekonečně cizím. Bylo mu jako spáči, jenž probudiv se, marně se dotazuje smyslu, jímž poznáváme čas, je-li ráno či večer. Hluk z ulice jako hluk neznámého světa, a s přízvukem idiotského údivu.
Nevzpomínal, jak sem vešel ani jak dlouho prodlévá. Společenský vztah k oběma společníkům jevil se mu nepochopitelným a podivným.
Vtom uzřel nad sebou tvář. Ne - toho srozumění! Ne - té jistoty! Ne - toho hnusu! Čí je ta tvář, kterou tak dobře znáľ
„Marie! Marie!"
Nad tento obličej nezřel v životě nic vzdálenějšího, nic
350
luznějšího, nic - ohyzdnějšího. Nad tento obličej nezřel v životě nic bližšího, nic výraznějšího, nic žádoucnějšího. Co se přihodilo?
Zadíval se na své ruce. Jako by mu ani nepatřily! To lpiSe ona ruka po levici, šlachovitá, bledá a nehybná -•ni po pravici, plná, křečovitě sebou poškubávající - jsou rukama Vítovýma. Kuce!
ly ruce visící podél jeho těla ničím se neprovinily. Ale držel v nich dvě jiné, kterých nikdy nezapomene. Patří um spíše než ruce jeho vlastní.
Ruce! - Vzpomíná: my, zrádci jeden druhému a spikli mi - vždy dva proti třetímu!
A pozoruje: mizí sám sobě, zmizev dříve i Synkovi,
i Marii. Sám sobě je nyní také už jen tím, jímž jej stvořil lynek pro muka svá.
Už nedbají přítomnosti třetího. „Marie!" úpí. „Víte!" šeptá ona.
Třetí povstává a ke dveřím sune se jako stín. Jeho ruce mdle visí. Teď stanul u dveří, zaštkal, lidsky za stkal-
ii žebrácky vyšel. Toto zaštkání však vrátilo věci i oba zbylé u unu dni, jenž byl.
Do pozdního večera prochodil - nevěděl kudy. Často .<• zastavoval, protože prízračné ruce, komíhající divoce před jeho očima, snovaly zradu - jedny proti druhým ■ i neštítíce se žádné zrádné sestavy. Hlasy, které slyšel vně, byly povědomé, ale odcizené - a hlas, který zněl vnitř, byl nový, a přece známý. Bylo mu, že hlas ten zní už po leta, ale žc teprve nyní ho uslyšel. Hlas ten přetvářel minulost
.1 tím právě byl podivný -, kdežto do budoucnosti zněl mi idolatelnými, byť šalebnými sliby. Jím odcizoval se sám lobě - a na své prosté přátelství k Marii počal pohlížeti
351
s pohrdavým úštěpkem, jako by se týkalo někoho třetího, k němuž pociťuje téměř soustrast a jehož si neváží.
Připamatoval si její obličej, když se nad ním skláněla, a vzpomínka ta mrazila jeho krev, že se až srdce chopil -a přece jen shledával, že je mu příjemně a že se mu tak líbí.
Vzpomněl, jak se úkradkem zmocnila jeho ruky, jak mu zvrátila prsty - blesklo mu, jak bývávalo čistě a cudně mezi nimi -, a tu si ji zhnusil, a přece byl váben, věda, že hnusem.
Došed domů, všimnul si, že okno jeho protějšího souseda, jindy co nejpečlivěji zavěšované, aby ani paprsek světla nezradil, ba zavěšované ještě dříve, než se rozžala lampa, bylo dnes nezastřené, a jasně viděl desku stolu, kde hořela žárovka ověšená červenou látkou. Okolnost, že dnes poprvé se odhalil vnitřek onoho pokoje, byla tak mimořádná, že nemohla ujiti jeho pozornosti, jakmile jen z okna vyhlédl.
Červený závěs tlumil osvětlení místnosti, ponořené v hustý a těžký stín. Ale bílý kuželík světla, ostře ohraničený, padal na stolní desku a osvětloval ji i předměty na stole tak ostře, že v příkrých lomech světla a stínu vyhlížely jako věci vystavené na odiv a naschvál ozařované umělou kombinací osvětlovacích těles.
Hustým šerem světnice pohyboval se hmotný stín. Chodil prudce sem a tam a pojednou usedl tak, že Vít téměř fyzicky pocítil prudkou náhlost jeho rozhodnutí. Seděl nehybně. Bylo viděti černou podložku, na níž se chladně bělal čtverec papíru, psací náčiní, jehož polev barvy cihlové se leskl, spodek vázy, zdobený hrubým a pestrým květinovým ornamentem, narovnaný štůček dopisů, těžce spočívající v tom osvětlení jako kamenná kostka, a jiný štůček brožur a knih.
Nad deskou zamihla se ruka. Uchopila péro. Pak druhá, přidržující papír. A ruka s perem poklesla a na chvíli
352
liybnčla. Potom, držíc v natažených prstech péro jako I alpel, jala se psáti táhlými a rozmyslnými, ale rychlými i lliy ;i bylo, že písmenky spíše řeže, než by psala.
Vít se díval - a čím déle se díval, tím určitěji poznával ml h dr. Synka. Klam byl nemožný. Zapamatoval si ji I n d nedávnem nesmazatelně, když ji držel v ruce svojí. \ nebylo druhé ruky, jež by se jí rovnala. Světlo lampy ji
feflidce zalévalo.
Energické tahy, jež vedla, znenáhla se lámaly a drobně-I Rozmach, s nímž počala psáti, tříštil se přestávkami, I . ly nehybně, rozpačitě se zastavovala, kdy v prstech po-Unovala péro a hrbila hřbet.
Sledoval ji napjatě - a četl, co psala, třebaže neviděl li iv a netoužil viděti. Tkvěl na ní pohledem, nespouštěje ||   očí, a pojednou, z ničeho nic, pojal k oběma rukám
levice časem poškubla papírem, natočila ho, posunula
■kodolibou nenávist.
Iyto ruce, jejichž dlaně, hřbet a zápěstí chtěly určitému i pevnému rozhodnutí, ale tenkými prsty vzápětí s cho-robnou tvrdošíjností je sápaly, vnukaly mu srovnání
temnou, svárlivou mocí, jež jsouc v nás a nám nepřátelská, s posměchem láme v změť směšných gest to, co |sme chtěli míti rozhodným činem.
loto však byly ruce doktora Synka, jemuž psaly rozsu-dek, a Vít věděl, že jsou to tytéž ruce, které onomu písaři tam připravily osud tak tragikomický, které pomalu a důkladně osud ten budovaly, nenávidějíce své práce, a nemohouce přece konati nic jiného než právě ji.
Co to nyní byloľ Ruka, spěchající drobným, rozcupi-i.uiým tokem malých, hystericky vyčítavých písmenek, za-Itavila se náhle, nikoliv však k obvyklé své zastávce z nemohoucnosti a z rozpaků, nýbrž slídivě, ostražitě, jako se
astavuje pelášící pronásledovaný zajíc, aby svým rozoumkem, panikou ohlodaným ze všech stran, sobě po-
i.1.lil, co činiti a kam se dáti.
353
Usmál se Vít, neboť pochopil, že ruka ho postřehla. Pochopil, že ruka ví, že je sledována.
Zastavila se, stiskla péro pevněji a pokoušela se znovu psáti protáhlým, kladeným, důstojným písmem. Ale marně! Průvod řádek na papíře, dodávající si vzhledu důstoj-né obřadnosti, vláčel za každou smyčkou uboze cinkající rolničku smutného šaška, aniž toho i jen tušil. Až posléze i sám onen průvod čárek a smyček pochopil marnost chtění a dobrovolně se rozpadl znovu v křepčící mumraj maškar. To jistě následovala za slovy výhružnými a zapři-sahajícími taková, která vznášela sebeobžalobu, kydala hanu na pisatele, zdála odpuštění a škytavě se doprosovala slitování; to jistě za slovy, dokládajícími vážným, důstojným krokem píli, houževnatost, vytrvalost a pevnou sebedůvěru, poskakovaly pitvorně slzavé vzdechy, přiznání bezmoci, a snad i ono osudné „jsem prese vše tvůj, čiň, co chceš", hrob to lásky tak mnohé a kat oné hrdosti, bez níž není lidského života.
Péro nejenže ustávalo, narážejíc na nepřekonatelné překážky v písařově nitru; nyní dokonce již jen poskakovalo, kroužilo dlouho ve vzduchu, než se sneslo, aby vyhnídilo jednu, dvě, tři písmenky - nic více -, a pak už toliko zbaběle utíkalo na podložku a čmáralo tam bez ladu a skladu nesmyslné kresby, kterými, zdálo se, písař opřádal trosky svých myšlenek.
Tu se Vítovi dr. Synka teskně zželelo. Nepociťoval už ani pohrdání, ani nenávisti, ani škodolibosti, nýbrž trpný soucit pouze, a přiložil čelo na sklo a vpil se očima v červenou tmu písařova pokoje a myslil jen na onu tmu, spřádal v ni veškeren svůj cit a veškerou svou strast, téměř se v ni vmodlil, protože nastala chvíle, kdy počaly se vy-nořovati jiné obrazy, které se snažily odvésti jej od tohoto rozjímání. Pokoušely se o to s touže surovostí, jakou vynakládá hanebník, snažící se bezbranného odvésti od člověka, u něhož hledal ochrany, a bijící jej do rukou, aby se pustil svého útočiště.
354
In
vyvstávaly kypré představy Mariina těla, pálil žeh |< |fch očí, sváděl purpur rtů-a dráždila ona kadeř, jež se n ivezla nad uchem té chvíle, kdy se sklonila, spočinuvši ni něm div ne celým tělem.
A pojednou viděl ji jakoby v jejím pokoji, vzdanou I ii u li vněmu víru, tak jako člověka, jenž se náhle rozho-'II lychle odejiti a v divém shonu shledává šatstvo. Vi-■ lil ji, kterak zmateně, a přece plánovitě pobíhá tam ,i sem, obléká rukavice, nasazuje klobouk - křivo ovšem a v spěchu obléká žaket, jak stanula u dveří a ještě jedni >u se ohlíží, nezapomněla-li něco, a jako by zachytil iyi hlý pohled její, v němž bylo temné odhodlání a jenž Úzkostlivěl: „Nepřijdu pozdě?" - A pak se ho zmocnila představa, kterak Marie na ulici shání drožku a kterak, dříve než usedla, zatímco už vůz se dal do pohybu, volá Ulici a číslo.
A ruka v protějším okně, tak jako by tušila úklad a ja-KO by i ona bála se, že zmešká, rozběhla se náhle nepře-imtým kvapem, sypajíc drobně psané větičky, jednu za druhou, jednu po druhé - a Vít věděl už, co tam stojí: in bylo Synkovo loučení - ach, a bůhví proč: Vít připomněl si zrak koně, jenž padl v poli a který nohou hrabe l.ikoby lhostejně, patře na člověka, jenž zamířil revolverem na jeho hlavu.
A tu teprve pochopil, jakou hru to hrál. Nu ano, jak linak: Synkova ruka jej spatřila, ví o něm, o něm, jejž nešťastník učinil svým osudem a jenž nyní jest jedinou u hranou v bídě a nouzi.
Té ironie! Vždyť věděl, že Synek zplihle doufá, že právě On, Vít, to bude, jenž vrazí v kritické chvíli do šerého pokoje písařova volaje: „Klamem a nátlakem můry bylo, m jsme zažili dnes odpoledne. Pravda je jiná - a život kvete!"
Tu ruka, pošilhávající přes všechen chvat do okna Vítova s výrazem nevýslovně smutným, ale i nadějným, roz-
355
vířila Vítovo nervstvo v ulekaný pospěch a nesmírné rozrušení se ho zmocnilo.
A když konečně písař dlouhým smykem zhotovil svůj podpis, hlava jeho sklesla, sklesla do rukou složených na desce stolní - a byla to věru hlava Synkova.
Vít neodolal a neznámou sílou štván utíkal ze schodů, ahy ho zachránil, hotov zachrániti i lží a přesto, že zuřil proti své slabosti i proti sokovi, podlehnuvšímu tak po muším.
Ale vpůli schodů mihla se mu představa vlajících vlasů Mariiných, ana pádí, aby překazila jeho úmysl, a tvrdé sobectví bylo v ní, sobectví tak tvrdé, že se o ně roztříštiti musil i soucit s vlastní krví. Nenáviděl její zrady, na očích jen prostou záchranu člověka maje, ale prese všechnu nenávist chvěl se, aby bylo dáno i zachrániti ubožáka, i neztratiti proto její lásky.
Tak vyrazil na ulici a střetl se se spěchající, uřícenou ženou.
Chytila jej za rameno a ukázavši k osvětlenému oknu:
„Tam k tomu umrlčímu světlu spěcháte? Uhodla jsemľ Tušila dobře?"
„Musím, musím," koktal jat hrůzou z představy toho, co se za oním oknem v příští chvíli udá, „není příznaku tak milostného, aby vyvážil prostý lidský život!"
A ona: „Ne, Víte, naopak: není života, hodného toho slova, couvá-li před přízraky, jež sám vyvolal."
„Pusťte mě!" vzkřikl.
Ale ona zavěsila se tím těsněji na Vítovu šíji a šeptala: „Ale pomysl, třeba zprvu děsil, je sladší nad skutečnost; jen věříš-li, že váží víc než ona."
Zhrozil se a omámen dal se vésti nazpět do svého pokoje.
V protějším okně ještě hořelo malé světlo žárovky a kuželík jeho záře padal na bledou tvář.
STIGMA
Když se byl mokvající nocí dopotácel domů, usedl ke kamnům, v nichž skomíravě dohořívalo, nachýlil se a od-I lkával v duchu, \ysunuje prst za prstem:
Poprvé tedy dopoledne na burze. Čert aby vzal jeho impresionismus! Kdo mu včera našeptal, aby se dal ■sirhnouti burzovní mírovou náladou do té míry, že i starý i hlesinger, otrlý makléř, kolikráte mu zatahal za rukáv, oi reky domlouvaje: „Myslej na zejtřek, es kippt um! Bylo by škoda takového fešáka." Ne! Kupoval jak ovce, a dokonce se na Schlesingra obořil, na toho Schlesingra, který m s ním dobře myslil. Snad litoval v duchu prožluklého blázna, ješitného nešiky, jenž se jednoho dne octl se svými ii.sporečkami mezi těmi, „co si tady chtěj spálit prsty. IWřebujou to dělat! Potřebujou Stadtpelz! Bejt já takový mladý frajer, myslej, že bych neulovil kůstek, co chci, bez lakýrek a bez šambrů? Dou!" - Kdyby byl šel! Ale potácel :.(• jako janek, hrál emfaticky („žít se musí emfaticky," i ikal, „když už tak už"; a starý Schlesinger: „Was Sie mit ihrer Emphase erleben werden!") - a dožil se. Jeho deset tisíc vzal za dopoledne ďas - a krom toho má na krku za třicet tisíc bezcenných papírů. Pangrot.
Podruhé dva dopisy v poledne: Ředitelství, ač napínalo svou trpělivost do krajnosti, nedočkavši se nápravy, pokud jde o plnění jeho úředních povinností, a zvěděvši nadto, že příčinou jeho nápadného ochabnutí jsou jisté
356
357