nebojte se, děti. To ho pak zavolají a řeknou mu, že k nahlodávaní samotných principů se mlčky přihlížet nemůže a nebude. Kdepak, nahlodávaní samotných principů!
Kdepak, nahlodávaní samotných principů divadla, kdepak.
A ten loupežník, co jsem ho hrál, ten se jmenoval Krudello ve městech, na venkově Kruťas.
Vypadám zuřivě, oo? To jenom chvilku, když jsem moc dojatej. Anebo když je mi do breku, to vypadám děsně zuřivě.
Přivezou nám ji na Silvestra
Paní Ledňáčkovou nám odvezli na psychiatrickou kliniku; vrátí se na Silvestra a prý se jí vůbec nemáme bát, žádná mánie nebo melancholie nebo schizofrenie. Nic takového. Halucinace prý neměla také, jen po celou dobu četla O pejskovi a kočičce, doktor Jelínek to považoval v jejím věku za příznak recidivy juvenility. Když si k tomu primyslím ten její dětský hlásek a holčičí skotačivost, tak se nám z té paní Ledňáčkové klube obyčejná zdětinstělá babička, která si s rozpaky, ale se smyslem pro humor nese lstivým světem svůj umělý chrup.
Měla také drdůlek s takovým zobáčkem, vypadal jako hladový vrabec, ale zezadu. (Mověk se na ni díval, když šla do schodů nebo se schodů, nahoru nebo dolů, a ještě z toho kousek radosti navíc.
Já nevím jak vy, ale já mám děsně rád
142
143
babičky. Ovšem jen takové, na kterých se pozná, jaká to bejvala ženská. Babicky chodívají prohnuté jako plamen svíčky, a vítr každou chvíli nějakou sfoukne: nebo vám najednou vyrostou v mlékárně jako malý kaktus nebo slojí pod elektrickým domem jako vyjevený tučňák. Také je vždycky zdravím.
Ve skutečnosti se ta Ledňáčkova jmenuje Marie Šimandlová-Zdrůbecká, což se k ní vůbec nehodí. To je všechno, co jí zbylo po dvou manželstvích a z jednoho dávného podzimu ve Francii, kam ujela s nějakým panem Šulcem, svůdcem vdaných žen. Takový už je zákon: nejedna, která se uvnitř jmenuje Sulcová, je úředně pokládána za Šimandlovou-Zdrůbeckou.
Na Silvestra ji přivezou z psychiatrické kliniky, je prý zcela zklidněna, a ještě jí dají domů meprobamát. Z té moravské třešňovice, jak mi ji tehdy dala ochutnat, tam zbylo ještě nejmíň půl láhve. Tak ji půjdu hned první den uvítat jménem uličního výboru.
Nejhorší blázni jsou ti, kteří vypadají na docela jiné bláznovství. Nemají to svoje napasované na tělo. Modré oči mohou být uvnitř zoufale černé a špinavě černá panenka zase pomněnkově něžná.
Tak asi před měsícem přišla ta Ledňáčkova k nám, půjčit si psací stroj. Uvařili jsme jí kafe a hned si prohlížela šálek, jaký je milý, a vedla řeci o vídeňském, drážďanském a karlovarském porcelánu. A že to kafe nemuselo být, a to musím pít opatrně, abych ten rozkošný šálek nerozbila.
Tak jsem jí nabídl, že jí tu underwoodku odnesu nahoru, do pátého poschodí. A pak jsem s tou underwoodkou stál asi půl hodiny ve dveřích, protože paní Ledňáčkova vysvětlovala mé tchyni, jak se dělá ta slavná portugalská bramborová polévka s řeřichou.
Nakonec domluvily. Já odnesl underwoodku do pátého poschodí a tam paní Ledňáčkova z ní vysála deset deka prachu zeleným vysavačem. A sedla si pak ke stroji a spustila tak nějak divoce a bouřli-
144
145
váčky nespoutané. Underwoodka zvonila jako starý bicykl. Ta vám tak vesele a tak příjemně zvonila, že by z toho byl měl radost i sám starý pan Underwood. Musím podotknout, že tu třešňovici jsem dostal až potom.
A do toho kmín a francovka, heřmánek; na zdi visel pan Sulc jako flétnista, voněl pepř a štrůdl, lenoška byla hluboká, taková pohlcující, že by se v ní mloky zasnila i ta nejotrlejší klevetnice. Každá ženská miluje hluboké lenošky; připadá si v nich chvíli zajištěna.
Žádné bláznovství jsem na paní Ledňáčkové nepozoroval. Byl jisem však později upozorněn doktorem Jelínkem z druhé psychiatrické kliniky, že na první pohled nejsou u mnohých nemocných žádné příznaky patrny.
Po té třešňovici jsem několikrát vstával. Pokaždé mě ta Ledňáčkova posadila znovu do lenošky a dívala se na mě s takovým tím steskem, jak se někdy ženský dívají na sachrdort. Vy vypadáte tak spo-
146
kojeně, pane Trmal, řekla. A byla najednou taková ještě bělejší, jako by na ni napadal sníh. A pod tím byla plachá jako srna. Pan Sulc flétnista se díval se zdi pohledem šlechetného souchotináře.
Ještě jsem se jí zeptal, komu bude psát. Zamluvila to a já to zapil. Do toho všeho ještě kukala kukačka. Já kukačkový hodiny nenávidím, ale v tu chvíli jsem pocítil úplný štěstí. Pamatuji se na ten pocit dodnes, ačkoliv do té doby jsem byl přesvědčen, že se všechno zapomíná. To tedy odvolávám.
Zeptal jsem se doktora Jelínka, jestli člověk může být s bláznem šťastný. Může, řekl pan asistent; s bláznem? Může.
Jedna věc mě zaráží, doktore, povídám mu; že mě poslala domů, když to bylo právě nejhezčí. Tebe mrzí, řekl doktor Jelínek, ta třešňovice; na to nemusím být ani psychiatr.
Tak jsem ho při tom nechal.
Nyní vylíčím, co se stalo v úterý. Přišel k nám pan Filipec, krejčí, co je záro-
147
li
ven domovním důvěrníkem. Ledňáčkova spadla z jahody naznak, řekl; vyvěsila si dole manifest. Jaký manifest, povídám, a hlavně jaká jahoda? Kouknou, řekl soudruh Filipec, tady to mají černý na bílým, a dělají si s tím, co chtějí; jeto psaný na jejich stroji. Ona si to bába pověsí vedle programu biografů a výkazu brigádnických hodin, odpracovaných na zvelebení bývalého židovského hřbitova. Nikoho se nezeptá, sama si to přišpendlí, a je to na jejich strojí. Teďka si přečtěte, co tam je napsáno, jaký voloviny, totiž kraviny. A na jejich stroji. . .
Hodil mi to, jak se říká, na hlavu a odcházel lehkým krokem občana, který splnil svou povinnost. Tak tohle je ten manifest, který jsem pak odnes doktoru Jelínkovi. Doktor Jelínek si Jio strčil do desek s chorobopisem.
Manifest k lidem všech zemí! Já, Marie Simandlová, bývalá dělnice v cihelně, nejmladsí z jedenácti dětí
přívozníka Josefa Simandla, která se vlastní pílí vypracovala na hlavní úřednici kanceláře JUDr. Emanuela Kaftana (o mrtvých nic než dobře, ale byl to velký lump), nyní důchodkyně a členka uličního výboru, ptám se všeho lidstva :
To jste lidi?
Ptám se, ježto už léta trpím nespavostí :
Jak to, že klidně spíte? Chodíte do biografů, cukráren a do opery? A lámete si hlavu, jestli vaše zelené auto, jak jsem nedávno slyšela, má být bledě modré?
Říkáte: Já chci mít isvůj klid. Všude samá ondulace! Blázni jste, blázni, ubohé jepice!
Tímto manifestem vyzývám všechny lidi na celém světe, aby v Den dušiček vyšli v pravé poledne na náměstí svého mesta. Kde není náměstí, tak na náves. A setrvali pět minut ve výhružném mlčení. Žádné prapory s sebou neberte,
148
149
ani standarty, ani církevní korouhve, ani hesla. Dívejte se jeden druhému do očí. Muži si mohou dát ruce do kapes. Ženy ať se obléknou hezky, ale skromně. Která děvka by nevydržela a chtěla se na to nafintit, ta ať ostane doma. A nic neříkejte, stůjte, nikoho nevolejte, ať je ticho.
Za sebe a za uliční výbor celé Prahy — podotýkám: nebylo ještě schváleno, jen navrženo (mnou) — říkám:
Ať je ticho!
Ať už nejsou slyšet slova jako memorandum, ultimálum, nóta, proklamace, audience a zmocnení. Dále ať nejsou slyšet slova: setrval v srdečném rozhovoru, vládní kruhy jsou znepokojeny, veřejnost je přesvědčena, nedohodli se o prvním bodu jedenáctého pořádku, a také jednání proběhlo v duchu porozumění ve všech bodech.
Taková mrtvá slova mi jdou šíleně na nervy, a ještě jiná. Ptám se, co je to normalizace akutní situace. A ratifikace.
Nebulíkujtc negramotné. Najděte si řádnou práci. A neposílejte si blahopřejné telegramy, léčte si sklerózu a choďte na procházky! Myslím tím státníky a státnice.
Přála bych si, aby se tento manifest dostal i do vzdálenějších kontinentů. Opisujte a propisujte!
MARIE SIMANDLOVÁ-ZDRÚBECKÁ
důchodkyně
Text manifestu reprodukuji zpaměti, protože originál, jak jsem již řekl, přiložil doktor Jelínek k chorobopisu. Odvezli jsme ji ještě tohle úterý. K zřízencům se chovala velice slušně, každému dala kousek štrůdlu. Mávali jsme z okna na ten její černý klobouček s umělou růžičkou, a já to povím naplno, trochu mi to připadalo, že máváme z blázince na hodnou tetu, co nás přišla navštívit.
Doktor Jelínek mě ujistil, že situace není zdaleka tak hrozivá, osobnost je prý
150
151
zachována, intelekt není snížen a psychosomatický nález odpovídá věku. Už prý zase plete svetr a zpívá: Měla vlasy samou loknu, život je pro mě obnosená vesta. Ptala se prý také na mě, eo dělám.
Co dělám? Nic. Máme nový televizor. Tak čumím.