ozdeštěná, zelená uhání Vltava pod mostem. Jak rozehnilé šalupy dnem vzhůru, hřeben ověnčen plesnivinou, krčí se na pobřeží chalupy chudáků. Za jejich čarou na
náspu je řada trojposchodových obecních domů. A že už Včera někdo strhl německou tabulku, vede tu přes řeku most beze jména, stejně anonymní jako ti, kdo v jeho obou koncích i uprostřed postavili tři barikády z převržených trumvají, továrních bedniček plných šroubů, z obrovských rolí rotačního papíru, jenž tiše polyká kulky, z žulových ■odníkových obrub. Asfalt jízdní dráhy je do leskla vyprán deštěm.
„Asfalt je blbost," proklínali mužští, „jestli nám to tu Němci nabourají, tak jen pro ten pitoměj asfalt!"
„Ty chlapi na obci vůbec nemaj fantazii, jakživo je nenapadlo, k čemu by mohly bejt dobrý takový správný lulový kostky!"
Němci jsou na druhé straně řeky, neviditelní v ku-értnivých rounech háječků na kopcích, krytí zelení vilových zahrad. Od sobotního odpoledne pálí z kulometů na bliiJ.SÍ konec mostu. V opuštěné tramvaji řinčí rozbíjené tklo. Mostní lampy se rozstřikují jak pampeliškové se-liirníky.
„Bez barikád jsme v troubě!" bylo mužským jasno Mř, v sobotu, ještě dřív, než to slovo vyřkl rozhlas. Do nedělního rozednění stály na mostě tři, a dlouhá procesí rnziuoklých ženských s rukama černýma zemí, nevyspalá ft rozražená vnitřní zimou, se vracela ke kuchyňským Intimním rozdělat k snídani.
„Kdo bude držet první barikádu?"
„Především takoví, co sloužili na vojně!"
117