ájové slunce zažehlo celou ulici. V ^měkkém dlažebním podkladu, dvacet metrů za barikádou, leží Helenčino tělíčko. Štěkavá smrt na ni vycenila zuby. Trr... Utatatata. .. a podívej se, jestli tu hrůzu sneseš. Pětiletá lilavička je rozčísnuta hřebenem kulometu. Jen po šatech JI maminka pozná. Protože hlava... ach, radši ani nemluv. A přece je tu hluboké, dosud klidné zázemí, teprv tyl deváté, desáté barikádě kdesi vpředu udržují naši oheň plot i Němcům.
Vlhká a tvárná je zem, z níž byly vyrvány dlažební kliniky. A po dvou dnech deště, co zalézal až do morku koulí, opět svítí obrovské májové slunce. Nelze udržet llřli doma. Vyběhnou před dům s lopatkou a kbelíčkem, hlouček se jich usadí uprostřed ulice, lepí z provlhlé země llAhovky. Na nebi je ticho, válka je daleko. Slunce vy-li i m z dětí noční sklepní zkřehlost.
A pak najednou ratatata. Děti zavyjí hrůzou, rozstřík-IMMi se jako kuřata. Helenka už neběží. A Vlastička, její flyilrtá kamarádka, má najednou místo baculaté krásné liiiVky s dolíčkem cosi nesmírně hrůzného. Ohromena ' I i,i m krví, s očima strašně vyjevenýma, vběhne ještě do ihnilliy a tam zůstane ležet na dlaždicích. Ručičku, Hiii>< m>u zrovna v lokti, najdeš u kraje chodníku. Prsty H nw| mstily dětské lopatky.
Mužští se řítí do ulice. Bezbranní, protože všecko polili li t .u n dopředu, kde se doopravdy střílí. Vědí, že ten tam Hnliorc může pálit. Jen aťsi práskne, aspoň uvidíme odkud! iMli iijl nenávistnýma očima po vikýřích. Podle oken to ne-~||h«iu\A. (Iranáty vytřískaly téměř všecko už včera, sklo tabu-■ •• | v d á vi 10 zameteno na hromádkách při domovních zdech.