J. S. Machar: Pozvání
Nač toto čtyřlistové psaní,
nač tolik dojímavých vět,
nač vzpomínky a naříkání –
já nečekal jsem na zpověď.
Však svědčí to o dobrém tónu,
že v těchto velkých vážných dnech,
kdy celý dům váš pln je shonu
a tone stále v starostech
o toilettu, o povozy,
o upravení výbavy,
o kuchyni a – vědí bozi –
o jaké ještě přípravy,
že jste přec ještě našla chvíle
kdes v nerušeném ústraní
a popsala ty lístky bílé
a přidala k nim pozvání!
Však chtějíc času šetřit více
a péra, slzí vylhaných,
a etiketty služebnice,
být v zásadách přec věrna svých,
tu pozvánku jen, jako všude,
jste mohla poslat, spanilá,
ta litografům k slávě bude –
a mně by zcela stačila...
(ze sb. Confiteor, 1887)
Antonín Klášterský: Po roce
Vždy ruku měla chladnou jako led,
však za to v oku zimničně to plálo.
Síň s papouškem a klavír byl jí svět
a pro budoucnosť přála si tak málo.
A do rakve svou položila hlavu
na místo na hruď drahého jí muže,
již přes rok dřímá v dusném hrobním tmavu
a nad ní kvetou plné, bílé růže.
A neotvírá nikdo klavír její,
kde hrávala své dlouhé fantasie,
kdy večer byl a v stíny, jež se chvějí,
měsíce svit se zamodralý lije.
On zapomněl a k svatbě jede nyní,
slyš, ulicí hřmět řady vozů kola;
cos jako když si vzdychne v její síni,
a papoušek ji jménem stále volá...
(ze sb. Spadalé listí, 1890)