OSNOVA 1. Předmět studia fonetiky a fonologie 2. Prozodie a suprasegmentální jednotky 3. Slabika 4. Takt a modulace 5. Distinktivní rysy a opozice 6. Artikulační fonetika 7. Akustická a auditivní fonetika 8. Přehled pravidel výslovnosti a pravopisu vokálů 9. Přehled pravidel výslovnosti a pravopisu konsonantů 10. Spojování konsonantů a asimilace, hranice slov v písmu 11. Členicí znaménka v pravopise češtiny 12. Pravopis velkých písmen 13. Psaní a výslovnost slov přejatých PŘEDNÁŠKA 1 a 2 I. PŘEDMĚT STUDIA FONETIKY A FONOLOGIE, POJMY A FONETICKÉ DISCIPLÍNY Použitá literatura: Krčmová, M: Fonetika a fonologie českého jazyka... (novější vydání, např. OU: Ostrava 2008 aj., také v elektronické podobě; klíčové skriptum nebo učebnice!) Dále např.: Nový encyklopedický slovník češtiny (CzechEncy): https://www.czechency.org/slovnik (hesla FONETIKA, FONOLOGIE, FONÉMATIKA, FONÉM apod.) Klimeš, L,: Česká fonetika. Pedagogická fakulta: Plzeň 1983 Mluvnice češtiny. I. Academia, Praha 1986 Palková, Z.: Fonetika a fonologie češtiny. Praha 1997 Šmilauer, V.: Nauka o českém jazyku (např. Praha 1972) DISCIPLÍNY ZABÝVAJÍCÍ SE STUDIEM ŘEČI. ZVUKOVÁ STAVBA ČEŠTINY. FUNGOVÁNÍ ŘEČI: ostenze = ukázání předmětu, předvedení jevu… - pouhá ostenze jako komunikační prostředek nestačila - potřeba najít způsob, kterým by bylo možno přenášet informace „jednoduchými prostředky s dostačující přesností, a to i na větší vzdálenost“ (Krčmová 2008: 11) - zvuková řeč = ideální komunikační prostředek Cíl řeči: předat určitý obsah vědomí daného jedince komunikačnímu partnerovi. K předání informace slouží zvuky zastupující tyto obsahy. Relace jsou dány společenskou konvencí, která reflektuje: - vztah mezi zvukem slova a myšleným obsahem - způsob vyjádření vztahů mezi jednotlivými obsahovými prvky: - pravidla tvorby vět/výpovědí a slov/lexikálních jednotek - vztahy mezi větnými členy - apod. 1. FONETIKA - zabývá se pozorováním a popisem hlásek, zvuků (fonů) v mluvené řeči - sleduje fyziologickou činnost mluvidel, výslovnost mluvčího a akustickou podstatu zvuku. - jazykovědná disciplína zabývající se materiální stránkou zvukových výrazových prostředků jazyka (Krčmová). Hláska (fon): - charakter jednotky; hledisko akustické a systémové - vztah k významu (bilaterální pojetí), popis hlásky - segmentace - zvukový segment, výčet akustických a percepčních vlastností - diferenční (distinktivní) rysy a hláska jako způsob reprezentace fonému (srov. dále), varianty Fonetika a její klasifikace: Encyklopedický slovník češtiny uvádí jednotlivé oblasti fonetického výzkumu: 1. fyziologická f. – zabývá se produkcí a vývojem řeči správně tvořené i patologické 2. akustická f. – zkoumá akustickou podobu zvuku řeči atd. 3. auditivní f. – zkoumá percepční závažnost zvukových složek řeči pro řečovou komunikaci a v mezích možnosti i podmínky a postupy vnímání mluvené řeči 4. klinická f. – ta je orientována k problematice poruch řeči 5. pedofonetika – zabývá se vývojem dětské řeči 6. řečové technologie – směr založený na technickém modelování řeči 7. historická f. 8. aplikovaná f. – uvádí fonetické poznatky do praxe, např. ve výuce cizích jazyků Lépe: přehled typů klasifikací Obvyklé typy FONETICKÝCH KLASIFIKACÍ (v přehledu): A. PODLE ZKOUMANÝCH OBLASTÍ: Fonetika zkoumá základní a nejkonkrétnější výrazový plán jazyka - oblast zvuku – ze 3 hledisek; lze hovořit o fonetických vědách: 1) fyziologicko-artikulačního typu - fonetika artikulační (nejblíže fyziologii, zabývá se tvorbou fónů artikulačními orgány, podle místa artikulace se poté - podle normy IPA/API /srov. dále/ konsonanty i vokály dělí do několika skupin) 2) auditivního typu - fonetika akustická (předmětem zkoumání je přenos zvuků, výsledný signál řeči) 3) akustického (též funkčního) typu: fonetika auditivní (zkoumá a hodnotí lidskou řeč sluchem) - podrobněji k jednotlivým hlediskům: 1) hledisko fyziologicko-artikulační (organogenetické) - je pohledem na tvorbu signálu; z tohoto hlediska se fonetika zabývá mechanismem tvoření zvuků a jejich skupin a tvorbou prozodických složek souvislé řeči. - výsledkem zkoumání je především popis tvoření jednotlivých hlásek a způsobů jejich spojování. 2) hledisko akustické - je zaměřeno na rozbor vytvořeného signálu. - předmětem zkoumání je výsledek výslovnostní práce mluvčího bez ohledu na to, jak ho bylo dosaženo (dříve splývala taková zkoumání s auditivními) - akustická stránka dnes v popředí zájmu fonetiky (svých výsledků dosahuje pomocí přístrojů a speciálních programů) – avšak auditivní přístup není zapomenut, není ani nesprávný – i dnes je důležitým zdrojem informací o vnímané řeči a jejích vlastnostech - existuje též příbuzné hledisko funkční - soustřeďuje pozornost fonetika především na složky zvuku, které jsou pro percepci nutné nebo závažné (v této oblasti se fonetika nejvíce stýká s fonologií) 3) zkoumání auditivní složky řeči - má vazbu také na fyziologickou stránku: tj. jak poznání práce sluchového orgánu, tak i procesu identifikace slyšeného - vede k porozumění B. KLASIFIKACE FONETICKÝCH VĚD PODLE CÍLE VÝZKUMU: Fonetika má různé zaměření i podle cíle, který sleduje: fonetika obecná - zabývá se základními problémy utváření lidské řeči fonetika speciální - sleduje zvukovou stavbu konkrétního jazyka; v ní se berou v úvahu všechny mluvené podoby určitého národního jazyka (v mluveném projevu spisovné a nespisovné prvky interferují daleko více než v textech psaných) fonetika srovnávací - zabývá se porovnáváním zvukové stavby dvou různých jazyků nebo dialektů; její poznatky se využívají při výuce cizím jazykům statická a synchronní - fonetika vycházející primárně od studia „parole“ - konkrétní skutečně pozorovatelné formy existence lidského jazyka historická fonetika (diachronní, dynamická) - poznatky získané synchronním studiem řeči - lze vztáhnout i na vývoj jazyka (jeho změny byly změnami jeho reálného znění, ne vždy reflektovanými písmem) Specifickými otázkami se zabývá: sociofonetika - studium sociálně podmíněné diferenciace zvuku řeči patofonetika - fonetická zkoumání patologické výslovnosti pedofonetika - součást pedolingvistiky (nauky o vývoji a formování řeči dítěte), zcela zvláštní situace přináší studium zvuku řeči při zpěvu aplikovaná fonetika (synchronní) - uvádí fonetické poznatky do praxe (např. ve výuce cizích jazyků, při výchově kultivovaných veřejných mluvčích) - související disciplína: logopedie - pedagogická disciplina věnující se edukaci a nápravě řeči 2. FONOLOGIE (někdy FONÉMIKA, FONÉMATIKA) Lingvistická věda; obd. jako fonetika zkoumá zvukovou stránku jazyka, ale zabývá se zvuky, které mají distinktivní – rozlišovací – funkci (z hlediska významu celku). Hlavním zájmem fonologického zkoumání je FONÉM: • nejmenší zvuková jednotka stavby jazyka schopná rozlišit význam (odlišují se tak pojmenování vzájemně; prvky v daném jazyce významotvorné- záměnou fonému se vytvoří nové slovo) … včetně tónu hlasu, rychlosti řeči, pečlivosti výslovnosti apod. • má charakter jednotky; hledisko akustické a systémové • sledujeme vztah k významu (bilaterální pojetí), popis na bázi fonému • segmentace morfému; zvukový segment (ale v jazykové rovině, nikoliv z hlediska promluvy; tedy v rovině systému) • projevy: kontrast, diferenční (distinktivní) rysy, určení zvukových charakteristik FONÉM A ALOFON Foném se může realizovat více způsoby (fóny). Varianty jednoho fonému nazýváme ALOFONY (výslovnostní varianty fonémů): ➢ např. foném /n/ x jeho realizace (alofony): a) /n/ ve slově /lano/ b) /ŋ/ ve slově /laŋko/ Klasifikace alofonů: ❖ základní: ➢ nesou maximum rozlišovacích vlastností ❖ poziční: ➢ působí na ně hláskové okolí (např. před retozubnou souhláskou dojde k realizaci retozubného /ɱ/ ve slově /traɱvaj/) ➢ změny způsobené hláskovým okolím: ve většině jazyků obligatorní (závazné; např. v češtině asimilace znělosti). ❖ fakultativní (volitelné) jsou dány: a) stylovou diferenciací jazyka b) vlivem dialektu, regiolektu apod. (/plagát/ = /g/ alofonem /k/) ❖ individuální: ➢ souvisí s typickou výslovností konkrétního člověka… Typy fonémů: ➢ segmentální (ve vztahu k hláskám) ➢ suprasegmentální (zvukové jevy na vyšší úrovni; schopnost rozlišovat význam slov: distinktivní jevy (srov. dále); např. délka souhlásek, znělost, zaokrouhlenost, otevřenost, přednost, palatálnost, intonace, přízvuk, popř. tón apod.) Významotvornost u změny významu jazykových jednotek větších má ale výpověď nebo výpovědní úsek (např. při změně oznamovací věty na otázku díky proměnám intonace apod.). Klasifikace FONOLOGICKÝCH DISCIPLÍN (podle Krčmové): ❑ Obecná fonologie: řeší obecné otázky identifikace fonémů a vztahů mezi nimi ❑ Srovnávací fonologie: konfrontuje fonologické systémy různých jazyků, příbuzných i nepříbuzných, eventuelně v rámci jednoho národního jazyka systémy jeho různých variet ❑ Historická fonologie: je součástí historické mluvnice jazyka, ve výkladech se prolíná s historickou fonetikou, neboť autoři často uvažují o zvukové reprezentaci abstraktních fonémů 3. MORFONOLOGIE Vědní disciplína, která se zabývá fonologickou stavbou morfémů • typ „spojení“ věd: fonologie a morfologie; základní jednotkou je tu morf • důležité jsou hlásková alternace (střídání hlásek v jazykově příbuzných slovech) • pomezí s morfologií MORFONÉM - charakter jednotky; hledisko akustické a systémové - podíl na struktuře morfému, popis na dané bázi - segmentace – hodnocení zvukového segmentu ve vztahu k jiným segmentům (třída fonémů) - substituce fonémů v rámci paradigmatu morfonému (varianty x variety) - množina všech fonémů, které se při ohýbání a odvozování střídají na stejné pozici daného morfému (někdy: morfofoném) - Např. … SHRNUTÍ VÝKLADU o elementárních zvukových jednotkách: Cíl popisu: Vycházíme z hlediska: zvukového: jazykového: Segment, jeho vlastnosti v promluvě Hláska Celek systému, systémové vztahy Foném Morfoném II. TEORIE KOMUNIKACE – doplnit si samostatně! III. TRANSKRIPCE – TRANSLITERACE – PRAVOPIS (odlišení pojmů) 1. TRANSKRIPCE - každý zvukový záznam je komplexní, časový průběh brání analýze a srovnávání - pro záznam zvukové řeči - různé typy transkripce - v různé míře ruší pravopisnou konvenci a odráží znění řeči 1.1 fonetická transkripce: 1888 … IPA (International Phonetic Association) /API (Association Phonétique Internationale) ➢ systémy: - analytické a syntetické - (ne)alfabetické - typy: - zjednodušené typy - vědecká transkripce 1.2 jiné typy transkripce (běžně) mluvené (souvislé) řeči, modulace apod.: ➢ transkripce fonologická, morfonologická, „kolokační“, folkloristická… 2. TRANSLITERACE Odlišovat od pojmu transkripce!!! Převod písma užívajícího jistých znaků do písma jiného, tzn. z jednoho grafického záznamu do druhého (transfer mezi kódy; u nás nejčastěji používá mezi azbukou a latinkou, řeckým písmem a latinkou): ➢ písmeno za písmeno (nezávisle na výslovnosti); hlavně v bibliografii ➢ pro běžnou praxi platí zjednodušené zásady transliterace (viz nejnovější vydání Akademických pravidel českého pravopisu; souborně: https://prirucka.ujc.cas.cz/) 3. PRAVOPIS (ORTOGRAFIE) •kodifikovaná norma spisovné transkripce v češtině •viz jinde: úzus, norma, kodifikace (samostatný výklad později) IV. KLASIFIKACE HLÁSEK - obvykle dělíme na samohlásky (vokály) a souhlásky (konsonanty) Tvoření hlásek: - při tvorbě samohlásek je zřetelná snaha ponechat dutinu ústní co nejvíce volnou (akustickým důsledkem je tón) - při tvoření souhlásek se do cesty výdechovému proudu staví nějaká překážka (akustickým důsledkem je šum). Samohlásky (vokály): - na rozdíl od souhlásek mohou tvořit slabiky (jsou jádrem vyznění slabiky, nositelkami tónové kvality a estetického vyznění mluveného slova vůbec) - výslovnost samohlásek je v současných mluvených projevech značně rozkolísaná - v češtině 5 základních forem samohlásek: a, e, i, o, u - liší se kvalitou (a-e, i-o aj.) a kvantitou (a-á, e-é… ) - v porovnání s jinými jazyky je tvoření normativních podob českých samohlásek poměrně neutrální – jejich artikulace není ani příliš otevřená, ani příliš zavřená - nejdůležitější je poloha a pohyb jazyka (srov. „český model“ samohláskového trojúhelníku – rozdělení samohlásek podle pohybu jazyka ve směru svislém a vodorovném) Pohyb jazyka ve směru svislém Pohyb jazyka ve směru vodorovném Přední střední zadní Vysoké í i ú u středové é e ó o Nízké á a Od samohlásek [a], [á] „vybíhají“ dvě řady dalších samohlásek: přední (také tzv. palatální, předopatrové) a zadní (tzv. velární, zadopatrové). Při samohláskách přední řady [a-e-i] a [á-í-é] se jazyk posunuje k u p ř e d u a zároveň vzhůru k paterní klenbě. Při tvoření samohlásek tzv. zadní řady [a-o-u] a [á-ó-ú] se jazyk posunuje také vzhůru, ale d o z a d u a vzdaluje se od přední části paterní klenby. Podle postavení rtů rozlišujeme samohlásky zaokrouhlené [o-u] a [ó-ú] a nezaokrouhlené [a-e-i] a [á-é-í]. U českých samohlásek však není účast rtů příliš výrazná. Odchylky v kvalitě samohlásek Samohlásky v češtině jsou v zásadě neutrální z hlediska otevřenosti a zavřenosti, jejich kvalita by neměla kolísat vzhledem k délce, souhláskovému okolí, ani umístění ve slově. Norma toleruje jen mírné rozdíly mezi českou a moravskou variantou výslovnosti. Zejména otevřená výslovnost má negativní vliv na srozumitelnost i styl projevu. Široké či širší, otevřené samohlásky: - v současnosti se setkáváme s výraznými odchylkami od normativních podob samohlásek předních [i-í] a [e-é] - směrem k jejich větší otevřenosti (např. vím [vém], film [felm], lidový [ledoví], plyn [plen], Slovinsko [slovensko] ) - podobně i samohlásky [e-é] se kvalitativně blíží [a-á] (např. této [táto], otevři [otavři], léto [láto] ) - zadní [o] se blíží znění samohlásky [a] (např. proč [prač] někdy i jako [práč], prosim [prasim] ) Takže se (v různém stupni) blíží i→e; u→o; e→a; o→a. (kdo, co = gdoª coª, prosím, závodu = proªsim, závodu) - dále teorie správné výslovnosti (ortoepie) Úzké a zavřené samohlásky: - poněkud užší (zavřená) výslovnost samohlásek (obvykle u nářečí) - např. [á] se zvukově blíží [é] (Klatovsko, Chodsko); - obd. e-i nebo o-u; užší podoba [e-é], [o], - rozdíl výslovnosti [i-í] V češtině tvoří výjimku tzv. slabikotvorné (sylabotonické) souhlásky (sonory, sonanty), které se mnohdy chovají jako vokály: r, l, ojediněle m – např. krk, vlk (sedm)... Odchylky v kvantitě samohlásek Kvantita (délka) samohlásek v češtině (česká funkční kvantita) rozlišuje význam slova (může mít rozhodující vliv na význam slova a může od sebe slova odlišovat; např. rada – ráda, sama – samá, žila – žíla atd.) a značí se v písmu. Kodifikace žádá dodržení základní podoby slova, všechny druhy odchylek v délce samohlásek jsou nesprávné. Odchylky (krácení nebo dloužení) vznikají v závislosti na stylu a tempu projevu nebo jsou projevem nářečí; značíme i krátkost [ă] a „polodélky“. Ke značení v editoru a na internetu (podle zásad Fonetického ústavu FF UK v Praze): https://fonetika.ff.cuni.cz/o-fonetice/foneticka-transkripce/transkripce-v-editoru-a-na- internetu/ Souhlásky (konsonanty): Přesná výslovnost souhlásek je základní oporou srozumitelnosti řeči. Klasifikace souhlásek: 1. Podle způsobu artikulace (tvoření): Podstatou artikulace souhlásek je vytvoření překážky, tj. závěru v dutinách nad hrtanem • úplná překážka → souhlásky závěrové (okluzivy, podle dojmu: ražené, explozivy); úplné zastavení dechového proudu (např. obouretné/ bilabiální p, b, m) • relativní překážka – vytvoří se úžina → souhlásky úžinové (konstriktivy, podle dojmu: třené, frikativy); cesta výdechového proudu je pouze zúžená, např.: ▪ retozubné/ labiodentální souhlásky (f, v) ▪ sykavky (sibilanty): ▪ ostré (s, z) ▪ tupé (š, ž) • oslabený závěr v samém počátku artikulace, který se postupně uvolňuje v úžinu → polozávěrové souhlásky, semiokluzivy; polosykavky (podle dojmu polotřené - afrikáty): např. neznělé souhlásky /c/, /č/ (příbuzné se sykavkami a se závěrovou souhláskou t; proces asibilace), v běžné mluvě znělé /ʒ/ a /ǯ/… 2. Podle místa artikulace (tvoření): (pro české podmínky): 1. retoretné (obouretné, bilabiály n. labiály) p, b, m 2. retozubné (labiodentály) f, v 3. dásňové (zubodásňové, alveoláry n. alveodentály) t, d, a, s, z, š, ž, c, l, r, ř... n 4. tvrdopatrové (předopatrové, palatály) ť, ď, ň, j 5. měkkopatrové (zadopatrové, veláry) k, g, ch 6. hrtanové (laryngály, glotály) h (někdy se chápe jako hláska také ráz; v češtině nikoliv) Ráz v češtině (hlasivková explozíva, hlasivkový předraz): - zvláštní začátek výslovnosti, obvykle před samohláskou (tak v češtině) po pauze na začátku slova nebo uvnitř slova po předponě (tvrdý hlasový začátek; pevnější sevření hlasivek na začátku samohlásky, které se z hlediska sluchové percepce projevuje jako zřetelnější oddělení samohlásky od předcházející slabiky) - v češtině se vytváří automaticky po pauze; jinak je jeho výskyt většinou fakultativní (viděl oknem = viďel?oknem i viďel oknem) - za normativní se pokládá i výslovnost po neslabičných předložkách k, s, z, v - rázu je doporučeno užívat (v rámci kodifikace) v určitých případech (dále viz výklad ortoepických zásad - později) Na užití rázu závisí znělost nebo neznělost koncové souhlásky (párové) předcházejícího slova. 3. Souhlásky lze také klasifikovat podle účasti artikulačních orgánů – jeden je vždy aktivnější než ostatní (jde především o souhru rtů, jazyka a hlasivek): - rty jsou aktivní při tvoření retních p, b, m a retozubných souhlásek f, v – podle místa artikulace labiální - hlasivky jsou plně v činnosti při tvoření hrtanové souhlásky h, popř. rázu – podle místa artikulace glotální - na artikulaci všech ostatních souhlásek se s plnou aktivitou podílí jazyk (→ jazyčné souhlásky) – lingvální - apod. - základní klasifikace: podle prostoru, kde se hláska artikuluje: orální (ústní) x nazální (nosové) 4. Podle účasti hlasu rozdělujeme ještě souhlásky znělé (např. b, d, ď, z … aj.) a neznělé (např. p, t, ť, s … aj.). PŘEDNÁŠKA 3 a 4 Literatura: Nový encyklopedický slovník češtiny (CzechEncy): https://www.czechency.org/slovnik KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002 KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – RUSÍNOVÁ, Zdenka. Příruční mluvnice češtiny. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008 KRČMOVÁ, Marie. Fonetika a fonologie [online]. 2008. Dostupné z: