Barokní gramatiky a slovníky prof. PhDr. Jana Pleskalová, CSc. www.phil.muni.cz/cest/lide/pleskalova/CJBA13_Barokgram.rtf V barokním období byla věnována velká teoretická pozornost jazyku. Zvýšená péče o jazyk byla vyvolána počínající regresí češtiny. Vznikla řada gramatik, praktických poučení o jazyce a dva slovníky. A. GRAMATIKY: 1. Jan Drachovský: Grammatica Boemica in quinque libros divisa… (1660). Byla určena pro jezuitské školy. Vystihuje dobový stav jazyka, a to mluveného i psaného. V deklinačních a konjugačních paradigmatech uvádí dublety, přičemž hovorové podoby jsou často na prvním místě (např. infinitiv t//-ti). 2. Jiří Konstanc: Lima linguae Bohemicae (1667). Kniha napsaná česko-latinsky usilovala o nápravu dobového psaného i mluveného úzu ve smyslu vysokého stylu. Obsahovala mj. velmi podrobné poučení o samohláskové kvantitě. 3. Václav Matěj Štejer (Štajer): Výborně dobrý způsob, jak se má dobře po česku psáti neb tisknouti. 1668. Je to poučení o praktických otázkách jazykové správnosti, především pravopisu, napsané česky formou žákovských otázek a učitelových odpovědí. Odtud přezdívka díla - Žáček… - vyšel nedávno, viz má studie o dějinách vývoje češtiny. Základem normy zde představované je úzus Bible kralické. Uznává její vysoké kvality, ale zároveň reflektuje i nejmarkantnější dobové tendence (adjektivní koncovky dobrej, dobrýho, ou – ouřad, psáno ovšem auřad, důsledné dloužení v imperativním zakončení –pamatúj, psáno pamatůj, 3.os.pl. hledějí…). 4. Václ.Jan Rosa: Čechořečnost seu Grammatica lingue bohemicae (asi 1620-1689). Byla vydána tiskem v r. 1672. Vyšla v nedávné době, viz má studie o dějinách vývoje češtiny. Svým obsahem a teoretickým východiskem neodpovídá špatné pověsti, která ji později provázela. Nedůvěra k ní byla vzbuzena nevydařeným pokusem o počeštění odborné gramatické terminologie. České termíny jsou v podstatě kalky termínů latinských, jež většinou ignorovaly slovotvorné zákonitosti češtiny. Orthographia – dobropisebnost. ( Kdo zná řečtinu, tak pozná, že běží o kalk, tedy o překlad s napodobením cizí slovotvorné struktury.) Gramatika má 4 části: 1) Ortografii, 2) Etymologii, 3) Syntax, 4) Prozódii. Gramatika podává spolehlivé svědectví o vývoji spisovné normy od začátku 17. století. Podrobně a originálně je zpracováno sloveso. Rosa je si vědom specifických vlastností českých sloves; dělí je na imperfektiva, iterativa, frekventativa, perfekta. Jako první popsal tvoření vidových opozic pomocí prefixů a sufixů. V popisu slovesa znamená jeho dílo metodologický pokrok. Dílo též obsahuje poučení o přechylování vlastních jmen a apelativ, o tvoření deminutiv a jmen mláďat, o stupňování adjektiv. V oblasti slovotvorby jsou cenné zejména jeho bystré postřehy o distribuci formantů, ale na druhé straně tvoří slova bez ohledu na slovotvorné zákonitosti češtiny. Chtěl totiž těmito umělými neologismy doplňovat domnělé mezery české gramatiky (v oblasti termínů) a slovní zásoby vůbec: ironie – usmívka, usmívalka, usmivatelka, epigram - šprýmopis…) - vedle úspěšných, dodnes užívaných výtvorů (casus – pád, akcent – přízvuk). Prosazoval slovotvorné typy objektivně neexistující: známý je jeho sufix –osta k tvoření jmen osob (učenosta, měšťanosta). Zejména v oddílu o prozódii (lat.-česky psaném) se objevila řada odborných termínů vytvořených v nesouladu s objektivními slovotvornými zákonitostmi. Tato část zdiskreditovala gramatiku v očích obrozenců. Doplňkem k Prozodii jsou ukázky časoměrné poezie. Barokní purismus byl ovšem obranným reflexem na pocit ohrožení češtiny. Gramatika podává cenné a důležité svědectví o vývoji spisovného jazyka v barokním období a znamenala – i přes své nedostatky – významný přínos. Z ní pak vycházely gramatiky další. 5. Václav Jandyt: Grammatica linguae boemice (1704) nepřinesla nic nového, ale byla patrně ve své době oblíbena, jak svědčí její četná vydání. Barokním gramatikám věnoval řadu studií J.Vintr, viz má studie o dějinách vývoje spisovné češtiny. 6. K nejlepším gramatikám té doby patří Grammatica Slavico-Bohemica Pavla Doležala (1746) (tj. mluvnice slovensko-česká). Doležal zachovává základní schéma gramatiky Rosovy, zpracovává je však samostatně. Soustavněji pojednává o slovotvorbě, je tu patrný vliv Rosův. Od Rosy přejímá mnohé neústrojné terminologické neologismy a rozmnožuje je ve stejném duchu o další.) Zavedl významné novum do popisu sloves, a to řazení do šesti tříd podle kmene infinitivního. V paradigmatech přihlíží i k té variantě češtiny, jíž se užívalo jako kulturního jazyka na Slovensku (např. dat.pl. zubům/ zubom; Doležal byl Slovák rodem ze Skalice). Také upozorňuje na „výslovnostní rozdíly“ na Slovensku, dvojí l, nedostatek ř (ale byl zastáncem jednotného spisovného jazyka). 7. Další teoretické práce jsou zasaženy purismem velmi silně; např. Jan Václ. Pohl: Grammatica linguae bohemicae oder Die böhmische Sprachkunst (1756). Dílo odráží pokračující regresi češtiny. Pojednává o pravopisu (jsou tam bystré postřehy, které však nebyly - pro nesouhlas s celkovým rázem díla - přijaty), o morfologii, syntaxi a samohláskové kvantitě. Je doplněna věcně řazeným slovníčkem obsahujícím řadu puristických neologismů a dále souborem dialogů na různá témata. Jeho neologismy jsou známé, např. bodoň ´bajonet´, vlasoprach ´pudr´, zbírot ´verbování´. V dalších vydáních se puristické pojetí stupňuje. 8. Maxmilián Šimek: Handbuch für einen Lehrer der böhmischen Literatur, 1785. Jde o příručku literární, ale uvádíme ji proto, že obsahuje také pojednání o dějinách češtiny a o jazykové správnosti. V paradigmatech uvádí tvary běžné v nižším stylu, ale často hyperkorektně restituuje i tvary neexistující.Od dobového purismu je oproštěna. Tvoří mezičlánek mezi barokem a obrozením. (Vyslovuje už obrozenské ideje). B. SLOVNÍKY 1. Slovník češtiny plánoval sestavit J.A.Komenský. Materiál k němu sbíral po 40 let, ale nehotové dílo bylo zničeno r. 1656 při požáru Lešna: Thesaurus linguae bohemicae (Poklad českého jazyka) 2. Část tohoto materiálu se patrně dostala do rukou Rosovi. Ten totiž dal svému slovníku stejný název: Thesaurus linguae bohemicae, a nadto se v něm objevují i moravismy i přísloví, která nacházíme i v Komenského díle Moudrost starých Čechů (to tehdy Rosa znát nemohl, neboť do Čech přišlo až v 19.stol.). Rosův slovník zůstal v rkp., dnes se postupně zpracovává. (viz V. Petráčková, Pojetí a význam Rosova slovníku, Práce z dějin slavistiky X, s. 155-166). Materiál slovníku představuje jednak dobový úzus, jednak pochází ze starší literatury, ale vedle toho obsahuje řadu Rosových puristických neologismů, a to i jako náhrady zcela běžných slov: samotov – klášter. Za tímto účelem zavádí umělé slovotvorné typy, např. typ -nosta (armádonosta). 3. Tříjazyčný slovník Dictionarium von dreien Sprachen Kašpara Vusína vychází poprvé v r. 1700. Skládá se ze dvou částí- německo-latinsko-české a česko-německo-latinské. Představuje spolehlivý průřez dobovou slovní zásobou. Nevyhýbá se slovům cizího původu, neologismy jsou nepočetné a většinou respektují slovotvorné zákonitosti češtiny. Slouží jen jako potřebné kalky slov německých. Materiálově je závislý na Nomenclatoru quadrilinguis D.A. z Veleslavína.