České gramatiky a vývoj pravopisu od poloviny 17. století do dnešní doby Období baroka - Od konce 17. století docházelo k omezení fungování spisovného jazyka, který nejdříve ustoupil z oblasti vědy, postupně i z větší části náročné literatury a nakonec i z oblasti administrativní. - Tištěné texty používají pravopis předchozího období, pouze se přestává graficky rozlišovat dvojí l. Objevuje se středník jako interpunkční znaménko ke zpřehlednění přebujelých souvětí. V psaném textu se i nadále používají spřežky s nesoustavně uplatňovanými diakritickými prvky. Gramatici: - v rámci příprav vlastního překladu Nového zákona důkladně přezkoumali jezuité Konstanc a Štejer (podobně jako v humanistickém období Optát s Gzelem a Jan Blahoslav) tehdejší gramatický a lexikální systém češtiny a výsledky svých bádání vložili do dvou jazykových příruček: 1667 – Jiří Konstanc - gramatika Lima lingvae Boemicae – To jest Brus jazyka českého 1668 – Matěj Václav Štejer – Žáček (Výborně dobrý způsob, jak se má dobře po česku psáti neb tisknouti) – určeno především pro školy a tiskárny => obě díla se shodují v tom, že se nespokojují s dosavadním tradičním popisem soudobého grafického úzu, ale přinášejí nová pozorování: - Konstanc se jako první (vedle předchozího pokusu Drachovského, 1660) systematicky zabýval kvantitou – ve třetím dílu svého Brusu (De prosodia) se pokouší sestavit tehdejší pravidla označování kvantity vokálů -> v tomto smyslu je jeho dílo jakýmsi „předchůdcem“ Pravidel českého pravopisu - ideálem jazykové normy pro něho byla veleslavínská čeština (proto předepisuje pravidla kvantity především podle českých a moravských tisků vydávaných kol. 1600, ale u některých pravidel a slov se již opírá o mladší dobový úzus) - v oddíle De orthographia přináší poměrně zevrubná pravidla o psaní velkých písmen, háčků a slabik li a ly s mnoha příklady - Štejer se v Žáčkovi pokouší reflektovat a uzákonit dobový spisovný pravopisný úzus formou dialogu mezi učitelem a žákem - probírá zejm. ty pravopisné jevy, které dělal píšícím potíže (např. psaní i, y) - v předmluvě vyzdvihuje vysoké kvality Bible kralické – doporučuje pro tehdejší tisky bratrský pravopis zhruba v té podobě, jak se uplatnil v této bibli - v naznačené linii pokračují autoři dalších mluvnic a jazykových příruček: Václav Jan Rosa (1672) Václav Jandyt (1705) Pavel Doležal (1742, 1746) – na rozdíl od převažujícího úzu píše ďi, ťi, ňi, ďě, ťě, ňě - všechna uvedená díla v podstatě „kodifikují“ dobový pravopisný úzus, založený na někdejším Optátově návrhu a doplněný o některé úpravy Blahoslavovy (dnes se nazývá pravopis bratrský) Jan Václav Pohl – Pravopisnosti Řeči Čechské... (1786) - ani ve své době ani později neměl velký ohlas (nevycházel z dosavadního vžitého grafického úzu, nerespektoval plynulý vývoj českého pravopisu, navrhoval změny, které jej narušovaly – např. doporučuje po ch psát i,...) - negativem byli hojné neústrojné neologismy, jež narušovaly srozumitelnost výkladu Jan Franišek Tomsa – Bömische Sprachlehre (1782) – popis soudobého grafického úzu, ale i starší možnosti zápisu uchované ve starších textech - navrhuje např. psaní jednoho l - Uvedení k české dobropísebnosti (1782) - Naučení, jak se má dobře česky psát. Pro české školy (1793) - za obrození se zděděný bratrský pravopis postupně přerodil v pravopis novočeský - v době NO vznikají první odborná pojednání zkoumající určitý typ pravopisného systému nebo jeho vývoj Období národního obrození - období od 80. let 18. století do 40. let 19. století - pravopis prošel několika „opravami“: 1. analogická „oprava“ Josefa Dobrovského přinesla: - přechod od kurentní formy písma („švabachu“) k novodobé latince (antikvě) - zavedení jednotných deklinačních vzorů („pro psaní určitých jevů“) - diskuse o odstranění y po ostrých sykavkách (spor „ypsilonistů“ x „jotistů“), Dobrovského model analogie… 2. „oprava skladná“ (skupina kolem Pavla Josefa Šafaříka): - pravopis se postupně zbavoval přežitků bratrského pravopisu, začalo se psát si, zi i sy, zy - podle etymologie + jednotně ci... - rozšíření antikvy místo fraktury v tisku vedlo k odstranění spřežky ʃʃ - nahrazena písmenem š… - dlouhé í se začalo psát místo j a j nahradilo g, popř. y (gegj > její, dey > dej) - od roku 1849 bylo dvojité w nahrazeno jednoduchým v + místo tradičního au se začalo psát ou (nebylo to zároveň s ustálením j a í: „ou“ podle Dobrovského odráží pouze obraz českých, nikoliv už však moravských nářečí) - pravopis se přiblížil dnešní podobě… - podle německého vzoru interpunkce: - postupně opouští pauzový princip - respektuje syntaktický charakter vět... Josef Dobrovský – Geschichte der Bömischen Sprache und Literatur (1792) - pravopisu se věnuje v pojednání o slovanských písmech, hlaholici a cyrilici, a v charakteristikách jednotlivých vývojových období českého písemnictví, v nichž má své místo čeština - nešlo mu o systematický popis vývoje pravopisu, neboť sledoval jiné cíle, ale hojné citace z děl, uváděné v transliterované podobě, a četná upozornění na grafiku slov nebo jednotlivých památek v průběhu celého popisovaného vývoje českého písemnictví poskytly srovnávací materiál i mnoho důležitých podnětů pro studium českého pravopisu a posloužily jako vodítko pro další výzkum Jan Nejedlý – Praktische bömische Grammatik für Deutsche – odmítl pokusy Dobrovského okruhu o reformu bratrského pravopisu („ypsilonista“) - Widerlegung der sogenannten analogisch-orthographischen Neuerungen in der böhimschen Sprache (1828) – postavili se proti němu J. Jungmann a Karel Alois Vinařický Josef Václav Justin Michl – Soustava jazyka česého z hlediska pravopisného (1836) – přihlásil se k analogickému pravopisu Josef Jungmann – Historie literatury české (1849) - čerpal z Dobrovského Geschichte... - i on věnuje českému pravopisu pozornost pouze v souvislosti s pojednáním o stavu jazyka v šesti vývojových obdobích čes. lit. - výklady jsou neúplné a poplatné dobových názorům a znalostem (např. obraz nejstarší grafiky je zkreslen využitím podvržených písemností – RKZ,...) - dílo je přínosné pouze jako základní materiálové východisko, upozorňující na postupné proměn pravopisu Alois Vojtěch Šembera – první edice latinského (Husova?) traktátu Orthographia Bohemica (1857) – na zákl. Palackého opisu Pravopis novodobý - anotace: Pravopis vychází ve formě Pravidel českého pravopisu již od roku 1902, kdy je vydal Jan Gebauer Poslední změněné vydání, kde došlo k zjednodušení a popsání určitých pravopisných jevů, je z roku 1993. Tato pravidla navazují na Pravidla českého pravopisu z roku 1957, která jsou dodnes platná. - dochází zde hlavně ke změnám v psaní s a z v cizích slovech. Nyní je můžeme psát dvěma způsoby - buď jako slova zdomácnělá nebo slova cizí, tedy podle původního jazyka. Zabývá se též psaním velkých písmen, interpunkcí nebo délkou samohlásek v přejatých slovech. - Jan Gebauer – první systematická zkoumání vývoje českého pravopisu - Příspěvky k historii českého pravopisu a výslovnosti staročeské (1871) – pokus o vymezení jednotlivé vývojové etapy českého pravopisu a v jejich rámci popsat, jak byly jednotlivé hlásky zaznamenány - jako první podal periodizaci vývoje české ortografie, zákl. kritérium tohoto členění platí dodnes - nedostatky: nespolehlivá materiálové základna, která vedla k některým mylným závěrům (pracoval i s RKZ, Evangeliem sv. Jana apod.) - nepřesná datace některých písemných památek - odhalil staročeskou jotaci, popsal její průběh a postihl její pravidla - Historická mluvnice jazyka českého (1894, 1896, 1898, 1929) – překonala všechna dosavadní bádání tím, že celé poznání vývoje českého jazyka v ní bylo založeno jen na památkách spolehlivých, přesných a pravých - pro dějiny pravopisu má cenu trvalou, protože je bohatá, spolehlivá a přesně citovaná - Slovník staročeský (1903, 1904) - Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské, II (1890) Václav Flajšhans - vydavatel, znalec starých písemných památek, autor řady studií a monografií o staré a střední češtině, jejím vývoji a jejích významných osobnostech - Náš jazyk mateřský – vychází z Gebauera, ale věnuje větší pozornost spřežkovému pravopisu nejstarších českých legend František Trávníček – Historická mluvnice československá (1935) Bohuslav Havránek – Vývoj spisovného jazyka českého (1936) - strukturní pohled na vývoj - představuje skutečné pravopisné systémy, a to spřežkový, diakritický a bratrský Období brusičů Václav Vondrák – Vývoj současného spisovného českého jazyka (1926) Miloš Weingart – Slovo o české jazykové kultuře (1932) František Bačkovský – Oprávce poklésků mluvnických neboli Brus jazyka českého (1879) - z tohoto díla vycházejí Slovníček opravených chyb pravopisných, který za účelem, aby jednak pravopis český byl ustálen jednak aby rychle poučiti se mohli ti, kdo nejsou v pravopise náležitě vycvičení (1886) a Mluvnické rozpravy k užitku všem, kdo jakkoli obírají se mluvnicí českou, vůbec a brusičům zvláště (1889) František Bílý – Julius Roth – Pravopisný kazatel (1886) Václav Klos – Kapesní slovníček pravopisný (1903) B. Liboš – Nejlepší pravopis české řeči (1904) - Český pravopis (1905) Ferdinand Ambrož – Kapesní pravopis český ve verších (1911) František Vymazal – Pravopisný slovník a zásady českého pravopisu - Novočeské hláskosloví zjednodušené (1889) - Český pravopis pro neštudované – učebnice pro pologramotné zájemce - za první oficiální úřední předpis české ortografie se považují Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví s abecedním seznamem slov a tvarů (poprvé 1902) - komise pod vedením J. Gebauera - staly se normou ve škole, úřadě i v literární a vědecké praxi - kodifikace psaní cizích slov a kolísající kvantity ve slovech domácích - vydání v letech 1913 a 1917 pod vedením Emila Smetánky - vydání 1941 – poměrně konzervativní - vydání 1948 – úpravy – psaní cizích slov, někdy i kvantity či nově kladený miořádný důraz na psaní velkých písmen - vydání 1957 – neobsahují tvaroslovný výklad, gramatický výklad v úvodní části je nahrazen zařazením problematických slov do slovníku tvarů - velký důraz na psaní velkých písmen – růst počtu názvů institucí s velkým písmenem - zvýšení počtu dublet při psaní příslovečných výrazů vzniklých z předložkových vazeb - 1964 – při Ústavu pro jazyk český zřízena pravopisná komise, která ve svých počátcích byla velmi činná, postupně v činnosti ustávala, až byla v osmdesátých letech rozpuštěna -> výsledky práce komise byly využity v ÚJČ při postupných pracích na zcela nové verzi Pravidel - na počátku 80. let se začala připravovat nová Pravidla – končí až na poč. 90. let - 1993 nová Pravidla ve školní i akademické verzi -> do školní praxe byla uvedena až v roce 1994 s dodatkem ministerstva školství, který upravoval některé teze pravidel, které se setkaly s nevolí části veřejnosti (v r. 1991 vyšla informativní brožura Olgy Martincové a kol. Co přinášejí nová Pravidla českého pravopisu) - úpravy u psaní velkých písmen - klíčový problém – psaní přejatých slov, zejm. z namísto s -> masový odpor širší veřejnosti -> povolení starší pravopisné praxe, čímž se zvýšil počet dublet (text Dodatku byl pův. sestaven Zdeňkem Hlavsou a dalšími, pak upraven Ústavem pro jazyk český AV) - čím je způsobený jejich částečný neúspěch: - příprava probíhala mimo obzor širší veřejnosti, které byla určena a která měla pocit, že je postavena před hotovou věc - nedostatek veřejné diskuze o pravopisu, natož o potřebě jeho reformy - nulová prestiž tvůrčího kolektivu u veřejnosti (starší Pravidla byla zaštítěna jmény jako Gebauer, Zubatý, Ertl, Havránek atd., která byla v široké veřejnosti známa a respektována) - česká společnost 90. let se neupínala k otázce národa a národního jazyka tak intenzivně jako její starší forma Zdeněk Starý – Psací soustavy a český pravopis (1992) – teoretické otázky psací soustavy, jejího tvoření a používání Současný český pravopis - ačkoli je pravopis již relativně stálý, i dnes se objevují hlasy, které některá jeho pravidla kritizují - zásadní: Vlastimil Styblík… · odchylky fonetické a fonologické… často nesplněna podmínka, která požaduje označování jedné hlásky jedním písmenem. · psaní měkkého a tvrdého i/í … vyslovujeme jednotně. · obd. ú a ů a skupiny hlásek di, ti, ni a dě, tě, ně… fonologická podoba: ďi, ťi, ňi a ďě, ťě, ňě. Jediné písmeno ě označuje dvě hlásky: j a e. · problémy se objevují také při psaní dvou souhlásek tam, kde vyslovujeme pouze jednu, například u slov měkký a vítězství. · častá je též záměna souhlásek znělých za neznělé a naopak · složitá je problematika psaní cizích slov…. · Literatura (základní): Encyklopedický slovník češtiny. Praha : Lidové noviny, 2002. 604 s. ISBN 80-7106-484-x. PLESKALOVÁ J. a kol. Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha: Academia, 2007. 688 s. ISBN 978-80-200-1523-5