Svatky blaha, pokoje, radosti - veselé vánoční hody! Dojemné svatky, opředené kouzlem zkazek, obyčejů, písní, koled, pověr... Tato knížka by vzrostla, jen kdybychom chtěli líčiti pověry, věštby, štědrovečerní a vánoční zvyky a objasniti srovnávacím studiem původ a význam vánočního zvykosloví. Cčel sbírky předpisuje, abychom se seznámili se zábavnou částí vánočního zvykosloví. Na vánoce přibývá dne, již to povzbuzuje k veselejší náladě: Na Boží narození o kuří pokročení; o huby otevření; o bleší převalení. Na Nový rok o slepičí krok, o zaječí skok. Na Tři krále o tři kroky dále. Na Hromnice o hodinu více.
Nejstarší doklad o staročeských zábavách vánočních zachován v řádu arcibiskupa Arnošta z Pardubic (1357). Běduje v něm na bezbožné hráče v kostky, že prý to ohavný hřích večer před hodem narození Páně „po všeobecném zvyku" hráti hru kostečnou. Ba že nehrají pouze prostí, pouze muži, také urození, také bohaprázdné ženy se dávají do kostek a tak ve hříších místo ve zbožnosti tráví posvátný čas štědrovečerní. Podobné hraní se tedy věřícím přísně zakazuje. Máme tu svědectví v řádu Arnoštově, že Čechové ve stol. XP7. dlouho do noci bdíce vesele slavili Štědrý večer, hrávali v kostky. Když v XVI. a XVII. stol. byla kostečná hra nahrazena hrou v karty, obracejí se výčitky mravokárcu proti štědrovečerní zábavě hrou v karty... A kdo by dnes nevzpomínal, jak aspoň jednou za rok, na Štědrý den, se hraje v rodinách, zvláště tam, kde se čeká na půlnoční, pro ukrácení chvíle a na škádlenou „černý Petr" a jiné karetní hry.
Již staří se bavili pohrůžkami těm, kdož se nepostili, že neuvidí zlaté prasátko. Šimon Žlutický r. 1588 se zmiňuje v dopise, že na Štědrý den byl „bez jídla, pití, zlatých prasátek". Jan Jeník, rytíř z Bratříc, líčí zábavy ve druhé polovici XVIII. stol. a začátkem XIX. stol.: Aby i ty malé děti „celičký den spolu hlad trpěly, slibovalo se, že ten, který nic jisti a piti nebude, zlaté prasátko na večír uhlídá". Na Valašsku slibovali žertem: Kdo se postí, uvidí
489
večer „krokev zlatú11 s latu (latí), s latou = zlatou. Škádlívali ee odleskem zrcadélka, jak zlaté prasátko běhalo po stropě a po zdech.
Matky proto napomínaly na Moravě děti, aby se postily, hrozily jim Šperechtou. Touto bíle oděnou bytostí s nebozezem v ruce straší maminky mlsné dítky hned na sv. Mikuláše, aby nesnědly dary najednou, sice že jim Šperechta provrtá na Štédrý den břicho. Když pastýř večer zatroubí, děti volají: „Ticho, juž Šperechta jde, schovejme se." Také v Čechách podle záznamu z r. 1831 hrozily matky dětem, které se na Štědrý den příliš najedly nebo před časem, bez postu jedly, že neuvidí zlaté prasátko, že přijde Parychta a rozpárá jim břicho. Podrobnosti o těchto hrůzných Parychtách, Perchtách, Šperechtách slovem i obrazem, o jejich obchůzkách též na Štédrý večer podal jsem ve 2. části této sbírky.
Staročeské zprávy svědčí, že toto přestrojování, maškarování na Štědrý večer bylo tak oblíbeno, až na to hartusili mravokárci a duchovní i světská vrchnost. Poličský děkan kněz Adam Kouřimský píše r. 1586 v úterý po sv. Tomáši radě městské trpnou žalobu, „že kala-faktor s mendíky na Štědrý den do barev dábelských se strojíce a černíce a šaty na rub oblá-čejíce, ne jinače než jako čerti, na ohavu každému dobrému, a nejvíc na potupu Pána Boha všemohoucího po městě běhají, rozličné nezpůsoby provádějí, k čemuž přijdou, kradou a mocí berou prodavačkám a potom ještě po domech holdují".
Podobně touží r. 1725 kněz Veselý na staré hříšné obyčeje, jichž není možná vykořeniti. Připletl do kázání zmínku o ptáčnících a pokračuje: „Jací jsou to medle ptáčníkové, kteří na mnohých místech na Štědrý večer v cizím peří po městech lítávají? Říci chci: Jací jsou to medle lidé, kteří na tak svatý, na tak milostivý den před narozením Páně do maškary se strojívají a v masopustním mumraji po domech běhají a za to od křesťanů peníze dostávají?"
Mezi štědrovečerními zábavami na Moravě &ve Slezsku je oblíbeno vítání Ježíška práskáním bičů, karabáčů. Po sv. Mikuláši mají hoši na starosti úpravu bičů, „karabáčů", aby jimi na viliju důstojně mohli vítati Ježíška. Řemenný bič uvazují na „ručku", k biči se přiváže koupená „šňůra". Všechny přípravy dějí se po „kryjanku" (tajně), po „ukryjunku". Žádoucí štědrovečerní šero zavítalo. Hoši se řítí na návsi a „práskají", „střílejí11 (biči), jak každý nejvíce může. Tato zábava pohánění koní je shodná s práskáním světci Mikuláši o mikulášské obchůzce.
Odedávna se bavili staří i mladí o Štědrém dni výrobou hraček z ořechových skořápek. Ořechy tvořily nezbytnou součást štědrovečerní hostiny. Stadičtí byli osvobozeni ode všech dávek a za to donášeli českému králi na Štědrý den ošatku ořechů s lísky, vypučelé z otky Přemyslovy. Podnes se robívají po večeři z jablek, fíků, ze sušených hrušek, švestek, kaštanů, hrozinek a hlavně ze skořepin podle fantasie a dovednosti figurky a všelijaké zábavky.
Na Vysoäč se nadílí o dlouhé noci před vánocemi, štědrovečerní nračKa- ^ obchází Štědrá bába. Do světnice však nevejde, nedá
vo2Íčäk z ořechové skořápky.        se nikdy vidět. Děti pověsí punčochy, nohavice, sukničky
490
a pod. co možná blízko dveří. O místo svedou se někdy půtky. Když ráno vstanou, mají tam od Štědré báby nadílku, rozpustilec třeba zmrzlé „bandory".
Štědrý den, Štědrý večer! Již název, u nás doložený od XIV. stol., napovídá, že si posílali dárky, nadílky. Rodiče dávali dětem, kmotři kmotřencům, hospodáři duchovním, žákům, čeledi, mistři tovaryšům, sousedi sousedům, páni poddaným a poddaní pánům, podřízení svým příznivcům, věnná města českým královnám atd. „Dar Štědrého večera1' je u nás doložen v nejrozmanitější podobě, kam vůbec sahají písemné prameny. Nadílka se provádí rozmanitě.
Všude v Podkrkonoší jsou v rodinách s menšími dětmi hlavní zábavou Štědrého večera „Kristydle"'. Vánočního stromku krkonošský tkadlec nezná, veškerá mysl mladých horalů se nese tedy k příchodu „Ježíška" - ., Kristy dlete". Ideálem bohatého štědrovečerního podělení pro prostinké krkonošské dítě je jablíčko, oříšek, prostá, laciná hračka ze dřeva. Jsou to jediné dárky, kterých se dostane horalskému dítku za celý rok, poněvadž na jiné pozornosti, snad o sv. Mikuláši nebo o jmeninách, nestačí horalovi ani čas, ani peníze. Což divu, že když se objeví „Kristydle" všechno bílé, mnohdy s napodobenými křídly ve světnici, kleká kdekteré dítko, na něž jednou v roce též vzpomenuto, v pevné víře v přítomnost Ježíškovu a přijímá chudičké nadělení s myslí povznesenou a vděčnější než Štědrovečerní panák mnohdy městské dítky sebenádhernější dárky. „Kristydle", obyčejně ze sušeného ovoce, výmluvnější tkadlec v úboru z bílého plátna, obejde několik stavení,
zazvoní pod okny nebo za dveřmi a posvátnou úctu předesílá do chaloupek, kde se děti mezi stavy choulí, až konečně domácími předvedeny klekají před Kristydle a podrobují se dosti obtížné zkoušce tkalce-čtenáře. Modlitby, otázky z náboženství a biblické dějepravy, mnohdy i z ostatních školních předmětů předcházejí všeobecně podělování. Co tu pak radosti v podkrkonošských vískách pod Žalým a Kotlem na Jizerce i Cedronu. Co tu dokladů, jak malých prostředků je potřebí k pravé blaženosti a spokojenosti!
Brusař chodívá v osadách levého horního Pojizeří jen. do chalup, kde měli brousky, sražené pečivo. Dva mladíci ze vsi (obyčejně teprv po čase jména možno zvěděti) sehnali v ncjvětší skrytosti nepotřebný kabát, spodky, čepici a vůbec potřebné částky mužského kroje a pomocí kolu a slámy ustrojili lidskou postavu. Na pravé rámě jí připevnili pekařskou lopatu, do ruky pometlo, celou postavu pak poprášili moukou a vůbec tak ji přizpůsobili, že se podobala pekaři. V ruce držela list papíru, brusař byl hotov. To se stalo ovšem několik dní před svátky, aby se ho v pravou chvíli mohlo již užiti. Každého dne pak obcházeli za večera příbytek starostův, aby vyzkoumali, kdy budou péci vánočky. Večer před Štědrým dnem, právě v okamžiku, kdy chtěl starosta sázeti do pece, podařilo se hochům nepozorovaně vniknouti do síně a brusaře přistaviti k peci. Pec byla již vytopena, vzešlých koláčů s omast-kem plná světnice; starosta vymetl pec a šel říci domácím, aby nosili k peci. V té chvíli
491
octl se brusař u pece. Vyšed ven a poznav „brusaře" věděl již, kolik uhodilo; leč psaní, které brusař drží v ruce, nutno přečisti, neboť obsahuje prosbu za Boží požehnání, jinak požehnání by se zvrhlo podle lidové pověry v kletbu. T vrátil se starosta do světnice a tam četl následovně (uvedeno doslovně i s chybami): „Vážený pane, pane hospodáři! Jsem chlapík od cechu, jenže bez práce, znám péct křechtíky, též i koláče,
Stou    - -   -/.i <i Pr°to spěchám krok a skok, kde se peče o překot. Když jsem
otrťlrfivĚf crni h nicka* „zclviCkä v , .< TT . . / v v i / i ■ • i » • i z ořechové skořápky. sel podle Hofmanky, pravé přebírali rozinky, tu jsem se v hostinci ,u Proudu' zastavil, v síni stál hrnec s povidlemi, já ho překútil. Hostinský lamentí, ona spíná ruce; koupil jsem si za tři a utíkám prudce. A tak jen dále pospíchám honem sotva dechu popadaje, přiběhnu k Stríbrnovem, tam jsem se alesešpatnou potázal, když mně hospodář prázdnou díž ukázal. Tu se obrátím na nového hospodáře, ten si však naříkal, že nemá dno u díže, a tak mrzut pospíchám, k Pacholikoj utíkám. Tam, když přij du do světnice, o jaká to metelice, selka v ruce polena kus:, Starej, cos to upek, samý brus!1 Svec v koutě drží verpánek, hledí skroušeně jako beránek, a já tam stát nezůstal, abych ňákou nedostal. Sypu pryč; sotva jsem však vyšel jen, přiběh za mnou švícko ven, došel ke mně a na rameno mi klepe: ,Rozumíš-li, támhle u zvonku, tam se peče,1 spěchám tedy do čísla posledního. Tu dohoním hostinského: prkno s koláči na rameně má a za ním hoch s lucernou cupá. Vítr silně naň dotírá, šenkýř prkno silně svírá. Hoch najednou tu ,ouha' houk, vždyť nám vítr čtyři koláče sfouk. Šenkýř div nad spoustou nepláče, ve sněhu když vidí koláče. Co počít as v tuto chvíli, kdyby aspoň upečené byly. Já ho nechal stati tam a pospíchám tedy k vám, nenechte mě mrznout přec, ukažte mně zadní pec. Já přeji vám, hospodáři, nechť se vám všem dobře zdaří, by vám Pánbůh dal, co byste si přál, dejte pozor, ať nestane se kousek, aby nebyly spáleny nebo samý brousek. S úctou dva bez práce co rádi koláče." - Za čtení tohoto dopisu otevřená venku pec částečně zchladla, že bylo třeba přitopit; poněvadž pak koláče již byly dostatečně vzešlé, „přešly" a byly pak z nich „brousky".
To je v podstatě zvyk dělati „brusaře". Jméno má jednak od toho, že působí „brousky", jednak od toho, že přebrousil (přechodil) několik stavení. Byl-li někdo brusařem postižen, staral se, aby se dostal i k sousedovi. Postavení brusaře k peci se stávalo stále nesnadnějším; lidé byli ostražití, uzavírali domovní dveře, i bylo třeba veliké obratnosti, aby se to zdařilo. Dělo se to rozmanitým způsobem. Sousedé se smluvili, dva šli na návštěvu tam, kde se pekly koláče, některý šel nenápadně ven a nechal dveře pootevřené. Vpustil venku čekajícího souseda s brusařem a ten jej postavil k peci a odešel. Jindy přinesli sousedé sami malého brusaře, co by se pod kabát vešel a postavili k peci. Jiní zase postavili brusaře k domovním dveřím venku v tom domnění, že jen když u stavení stojí, brousky se napekou. Dopisy, které mívali brusaři v ruce, bývaly měněny. Jiný na př. zněl: „Pozor na brousky. Slyšeli jsme v domovině naší, že v té vážené vesnici vaší vždy po sv. Prokopu v neděb slavnou pout jste světili. Slyšeli jsme také o té věci, že koláče budete péci. I poslal mne mistr můj k vám, bych při práci pomohl vám. Všecky k tomu potřebnosti přináším vám do hojnosti, a sice kvasnice z Brusnice. Pro běl jsem byl v Miletíně a pro tvaroh v Zebíně; pro mandle
492
a pro rozinky musil jsem jít do Studynky, do Vrchlabí pro papír, byl to mrzutý špacír. Přijměte ty naše služby, vyplní se vaše tužby, všemohoucí Bůh a svatá Trojice štěstí, zdraví udělí vám velice. Veškeren váš dobytek dvojnásobný dá vám užitek. Na poli pak obilí způsobí vám veselí. Na všem vašem počínání bude Boží požehnání, všechen tento váš život bude beze všech trampot. Vy i vaše hospodyně budete žít spokojeně, ke stáru pak děti milé sladit budou vaše chvíle. Uznejte a přijměte to naše namáhání, jinak v opak obrátí se toto přání."Stručný obsah jiného dopisu: „Žádám o práci. IIračkaz 0^0^31^]^. Protože je mnoho sněhu, spokojím se s prací jakoukoliv a budu „Kolébka", dělat za stravu."
Tento obyčej provádí se podnes v některých obcích na Vysocku. Vznikl v době, kdy nebylo možno na vesnici dostati dobrých kvasnic a kdy bývala mouka špatnější. Pečivo se nedařilo, bylo jako stlačeno, tvrdé, lid takovému pečivu říká „brousky" (i známé „tkaničce" - bývá někdy na dolní kůrce chleba - říkává se brousek). Není divu, že v době, kdy se věřilo rozmanitým čárům, přičítali jim lidé i pokažení pečiva. Nyní ovšem již zvyk mizí, poměry se změnily, po vsi přeběhne sotva jeden brusař; poslední dobou se zvyk zvrhá. Některé případy: Za večera dopraven byl uměle zhotovený brusař do třídy ve škole. Ráno paní řídící jde do třídy zatápět a vidí u stolu jakéhosi pána. Běží rychle do kuchyně a volá: „Tatíku, vstávej, je tu pan inspektor!" Nebo: Brusaře pověsili na Štědrý večer na břízu vedle cesty. Ráno na Boží hod jedna žena zpovzdálí jej vidouc považovala jej za skutečného oběšence a přivolala zástup lidí. Znova tento brusař byl vhozen na trať! Strojvedoucí jej spatřil a v domnění, že je to skutečná osoba, zastavil vlak.
Na lipenském Záhon na Moravě člověk malého vzrůstu vpraví se napolo do ženských šatů, vycpe se slámou a senem, na hlavu vezme řešeto a do ruky býkovec. Chodí po dědině, a kdekterého výrostka potká, bije ho, aby prý lépe rostli než on a nebyli líní. Říkají mu Čaputa. Tato zábava souvisí s obchůzkami maškár v době vánoční a masopustní.
Betlémské ov&Čky, starodávný obřad a zábava, nadobro již vyhynuly. Ještě počátkem 19. století byl tento obyčej na Velízi u Žebráku. Před půlnoční mší svatou vyvedl místní farář všechny děti z chrámu i s obecním pastýřem. Děti léhaly kolem kostela a mečely jako ovce. Pastýř mečel jako beran. Farář (posledně P. Libický) šel za nimi. Tak se znázorňovaly flvce na luzích betlémských. Až posud se udržuje v kostele obyčej, že troubí o půlnoční oba místní pastýři: jeden za oltářem a druhý na kruchtě vedle varhan. Zde pastýř začal troubiti, jako když svolává stádo, a druhý mu hned odpovídá. Tak střídavě vytrubují na počátku a na konci mše sv., při evangeliu a po pozdvihování. Pastýřům se dostává za troubení koledy i od těch, jimž dobytek nepasou. Týž obyčej se udržoval v Kostelci nad Vltavou.
Ve Slezsku v obci Slatině a Tisku se ženou dědinou na Štědrý večer „ovečky", t. j. jeden z hochů žene zástup synků před sebou, kteří bečí a zvoní zvonky. Kde troufají něco dostati, zastaví se.
Koleda, název všeslovanský, byl od jazykozpytců i mythologů rozmanitě vykládán.
493
Pečivo z Valašska: jezdec na koníčku, ptáček, koníček, panna, vodní panna.
Obyčej, doložený počátkem XIV. století, kam vůbec nejdále prameny sahají, ve slovnících staročeských, v českých i latinských spisech věku XIV. a XV. celkem všude a vždy stejný: obchůzka po staveních od Štědrého večera do Nového roku, říkadla, zpěvy i hry o narození Páně, obdarování od domácích.
Za starodávna chodívali po koledě netoliko malé děti, ale také dospělejší pacholata, studenti, žáci. Koleda byla žákům v XV. až XVII. století důležitým zdrojem výživy. O vánoční koledě nosili s sebou „difátko". O koledě na Tři krále chodívali „s hvězdou". Přišedše na koledu zpívali vánoční písně lidové i uměle skládané a dostávali za to dárky. TJ některých sousedů bývali přijati nevlídně, u některých je uláli. Po všelikých osudech a vyjednáváních byly koledy „složeny" a místo nich placena za ně náhrada školákům i učitelům, duchovním. Pacholata však chodívala po koledě stále a zvyk ten se udržuje na venkově podnes.
Vedle koledu duchovenstva a Mkovstva neblaze prosluly koledy selského lidu, obvyklé totiž o vánocích schůzky, kdy za vybrané peníze kupováno společné pivo čili „pivo kolední" a při pití tropeny všelijaké nezbednosti. Na sněmu na začátku XVI. století takto vyhlásili: „Též také kolední piva aneboližto vobecní, kteráž sobě, složíce mezi sebou peníze, v větších neb v menších počtech lidé sedlští kupují, aby jim odpouštěno nebylo, poněvadž skrz posvícení a takový jich sňatky aneb schůze mnozí a častí svarové, mordové a jiní mnozí neřádové a hříchové proti Pánu Bohu se páší a tudy lid sedlský v rozpustilosti, k outratám, záhubě a chudobě přichází. Jestliže by se pak kdo ze všech stanov tak, jakž se svrchu píše, nezachoval a takových posvícení aneboližto společncjch piv braní dopustil," tomu artikul sněmovní vyměřuje přísné pokuty.
Seznáme nyní lidové koledy starého i nového původu. Ukázkou umělých koled, příležitostně složených, budiž „Koleda pacholátkům v Ředhošti na koledu r. 1566 v Kancionálu písní Novýho zákona, to jest duchovních od rozličných mužů božích starých Bratří
494
Figurky k jesličkám: pastýř a selka (z Příbora), sedlák a putnou (z Ústí n. Orlic!).
českých i jiných k vzdělání, probuzení a potěšení církve Kristové v bázni boží složených a sebraných ku prospěchu a užitku všem věrným Čechům a Moravanům od kněze Jana Mu-zoffila Soběslavského, Léta Páně 1585,6.22." Zpívá prý se jako Štědrý večer dnes nastal atd. „Radostný nám den nastal, aby žáčkům koledy dal, hospodář, hospodyně, panny, též po-druhvně. Myť vás pěkně prosíme a tomu se důvěříme, že nás nezahanbíte, než něčím obdaříte. Štědře se k nám okažte a to sobě předně važte, že Bůh štědrého dárce v dobrém bývá ochránce. Po časné bídě, strasti uvedeť vás bez žalosti, kdežto jest všeho dosti, do nebeské radosti. Amen spolu zpívajíc' v lásce vždy se rozmáhajíc', rcem: Bud Pán Bůh pochválen na věky věkův. Amen."
495
Starým Cecilům nebylo po chuti, že se koledníků na váiToce nahrnulo až z míry, že nestačili dávati. Zarýmoval si o tom - stýskaje si - neznámý skladatel v rukopisu mikulovském:
Král Baltazar z jesliček z Příbora.
„Hospodář, otrok, dívka, pán, každý jest byl zavázán k úročním ofěrám.
Na Štědrej den daj koladu
faráři peněžitú
a cti drahým pitím.
Potom čekaj i zvoníka mezi hody i středníka, koladu přípravě.
Nem5I-lis jim peněz dutí, musils obilím odbyti."
Jako na Tři krále (viz 2. Část této sbírky) o koledních obchůzkách rozdávali koledni lístky tříkrálové, podobně udržel se obyčej ve století XVIIL a v prvé polovici věku XIX., že školáci vzácnějším hospodářům a přátelům o vánoční koledě rozdávali obrázek, vhodný pro vánoční náladu, s umělou koledou, básničkou, otištěnou obyčejně z časopisu, z kalendáře, z kancionálu. Laskavostí J. Dotřela podávám ukázku podobných skladeb příležitostných na vánoce:
Ó, krásná dobo, svatá noc, tys jasnější neí bílý den, tys lidstva tužeb dětský sen, kouzelně velká je tvá moci
Rozestřel křídlo nad světem a všeliký se zjasní kraj, a kmet je náhte dítětem a dítě zírá v živý ráj.
Svět zapomíná bídy své -tvé oko zapomnělo spaní, spěšněji ubíhá srdce tvé, by rychleji došlo milování.
Však cizím-li ti širý svět a stojís-li zde sám a sám, noc svatá změní světa hled, myšlenkám tvým dá rychlý let,
vyzrají rychle v stesky bolestnější a velká bolest spíš se ukonejší, Ó, svatá noci, vítej nám.
Prostěji zaznívají naše pěkné a něžné i žertovné české koledy lidové, z nichž vybírám ukázky.
496
Koledy slezské
Z Pustéjova:
Pasii srny ovečky v jednej doline, ve velikém hušču v jednej březině: ony se nam potratily a my smy tež poblúdili až ku Betlému.
Přišli smy k Betlému, tam paneneŕka pěstuje difatko jak andělíčka.
To dítě mžika očkama, rado by do tanca, cupe nožičkama.
No, Jeničku, no, Petříčku, složimy se na mužičku, na švrlikanu.
Začli jim švrlikať, Josef byl starý, neuměl tancovať, skákal bez vlády.
Komůrečka sc zadivila, panenečka se rozsmila: chacha, chacha, spadnul s valacha.
Ze Skalice:
Deň Božího narozeni: Veselte se, lude, že nam přišel z narozeni veselý deň všude. Deň pansky, deň pansky, veselý deň pansky. Anjelove se radujú, ,.Gloria" zpivaju. „Aj, co je to za novina?*' uši nachylaju. Gloria, gloria, co to za novina? Cuže tak skočetě, co to za přičina?
Do Betléma běželi, v huňky se odali;
tam Ježiška malinkého v jesličkách nalezb.
Trum bum bum, trum bum bum na rohu trumběli.
Kuba s Bartkem patřili, co se to zde značí, že se Pavel s Vavřínem tak vesele roči: Volab, pytali, co to za novina? Cuže tak skočetě, cn to za přičina?
Matýsek od radosti převrotil kozelka, a Petrovi se syrem odpadla kobelka, a Jan se Simunem hajduka skokali, z narozeni diíatka tak se radovali.
Nuže, i vy, male dítky, vesele zpívejte, Panu Bohu všemocnému čest a chválu vzdejte! Třas, třas, rukami traskojtě! Cup, cup, nohami cupkojtě!
Organista na organoch něch vesele hraje, cimbalista na bumbelku něch tež přibijaje! Bum, bum, něch tež přibijaje!
A sláviček, maly floček, něch veselo zpivo a vrubelek se sčihelkem něch se k tomu mivo Cr, cr, něch se k tomu mivo!
Nuže, i vy, mladi, staří, nizko se klonějte, šive brady i s glovami k zemi nachylejtč! Tak, tak, o, naš milý Paně! Něch se num, něch se vum všeckno dobře stane!
Z Kravař: Pohleď, pohled, co se sviči, přes zeleny kopec, ty ovečky bčhaju, přes potůček skakaju. Aha pity aha pity, k Betlému spichaju.
A cuž vy tež daruječe, vy, paně hospodař? Ja darujú klobásu, třikrát se s ňum opášu. A to ternu Ježíškovi, to ja mu donesu.
A cuž vy tež daruječe, vy, pani hospodyň? Ja darujú plenečky a zlate peřinečky, a to ternu Ježiškovi do tej kolibečky.
A cuž vy tež daruječe, vy, švarné dževuchy? My darujem věneček a zlaty prsteneček. A to ternu Ježíškovi do jeho jesliček.
A cuž vy tež daruječe. vy, pani synově? My darujem voničku ze zlatého hřebičku, a to temu Ježíškovi pro jeho mačičku.
*
500
Z Frýdku:
Dva strnadli v povětří Htali.
Hej koleda! Dva kaploni v stodole mlotili.
Hej koleda! Baran veze ze mlyna na voze.
Hej koleda! Kočka miši, kocour vodu noši.
Hej koleda! Hus sedlatá skřidlem pec vymetá.
Hej koleda! Líška sadze, pecenečky hadze.
Hej koleda! Vlk dobýva, nic mu nepřibyva.
Hej koleda!
Ze SedliSÍ tí Frýdku:
Šulome sc šulome se - koleda, pana sobe hledáme - koleda. Pan sedi za stolem - koleda, břinko sobě tolarem - koleda, Pambu mu jich tež naspoř - koleda, snad num do tež s jeden groš - koleda. *
Panímámo, na tym srube hnijú varn tam jabka hrubě, ditě vy jich pŕebirať, bystě nam tež mohli daf. Nedávajte nam jednoho, bo se zbijem kolem něho, dajte nam tři nebo štyry, ať se s nima podělimy.
Z Janovic:
Chodil Ščepan po koledě celu noc a vzal sobě Pana Krista na pomoc. Pana Boha i Panenku Mariji, je-li doma ten hospodoř či něm? O, hospodoři, ŕo děloš či čuješ, ešli ty nom koledičku hotuješ?
Z Neplachovic:
Šla Marija z rana do kostela, posluchati mše svate, nešpora. Potkala ju tam svata Alžběta. ..Kaj to iděš, sestřičko ma míla?" ,A ja idu, sestro, do kostela.' .,Nechud ty tam, sestřičko ma mila, bo ja sem tam včera rano byla. O Tobě tam lüde povědaju a proroci zdávna prorokujú, že si Ty ta Panenečka čistá, maš porodiř Pana Jezu Krista.1" „Kerak by to mohlo byti, by ja mohla Pana poroditi?'" Zavitaj juž, Pane Jezu Kriste, z tej Marije, z tej Panenky čisté! Ty se zrodíš Jana pozdějž v letach, budu kvitnúť všudy všecke květa. A ja se narodím v ty vánočné hody, budu mrznut všudy všecke vody; budu žimy, prašať, metelica, neuvidíš ptáčka - křepelka.
Ščastička, šěastikovati, koleda se Mstím na Moravě a ve Slezsku. Na Valaších na Štědrý den po večeři přinese čeledín z lesa „ščastičku", jedlovou větvičku o třech vrškách, a vstrčí ji do hnoje. Časně ráno před jitřní jde děvečka na potok, nabere třikrát proti proudu vody („jordánky"), vezme „ščastičku" a namáčejíc ji ve vodě kropí všecky domácí, když ještě leží, takto říkajíc: „Pochválem bud Ježíš Kristus. Pámbů vám daj dobrý deň, výš vodička lež (než) oheň." Potom ščastikuje jako na štědrý den. Tu všichni povstávají, „jordánku" vylejí na mísu, do ní si vloží každý po penízi a pak se umývají. Potom jde děvečka s vodou do chléva a do ovčírny, kropíc dobytek a ščastikujíc i jemu. Sčastička se pak rozčesne ve tré, jeden vršek se vstrčí pod poval (strop) v jizbě, druhý ve chlévě a třetí v ověírně, kde zůstanou rok.
V Mašůvkách u Znojma chlapci jdouce po koledě nosí Štěstí, t. j. prut z břízy nebo z chvojky uříznutý, strčený do hrnce, na němž jsou nastrčeny jablka, kadlátky, hrách, kousky ze sukna na způsob růžence. Dole utvoří chlév, do něhož dávají změní, t. štěpový mech, a do jeslí pokládají děťátko a k němu holubičku. Jdouce pak zpívají nápěvem podobným koledě:
501
Ščesti, zdraví, pokoj svatý vinšujeme vám, napřed pánům hospodářům a potom dítkám.
Z daleka se vedeme, novinu vám neseme, co se stalo, přihodilo v městě Betlémě.
Narodilo se tam dítě, leží na seně.
Narodil se tam Spasitel, posílá mě k vám, udělte mu koledničku a já mu ji dám.
Chlebícka nechce brati, nakrmila ho máti; pár dukátů na žemličku máte posiati.
Vinšujem varn ščesti, zdrávi, svate Boii požehnáni. Požehnáni toho domu, co dobrého, všecko k tomu.
Nesem vam dobru novinu, dal Pan Bůh ščastnu hodinu. Panna syna porodila, panenství neporušila.
Porodila ho v Betlémě, mezi hovady na seně,
Duchem svatým ho počala, nynej, nynej mu zpívala.
Zpívali jemu anděle svate pěsničky vesele. Daj vam ščesti, mili pani, ať se vam na koně daři.*
•Fáráni:
Nejprv, pane hospodáři, ať se voli, ovce daří; co ste prodali z stodoly, dejte groš, dva do toboly.
Ten rok velmi šťastný bude, obrodí se vám cibule, křen, mrkev i sladké zelí, řepa, ředkev s petruželí.
Obrodí se vám pšenice, ječmen, žito i jařice, naplní se vám stodola, zaraduje se tobola.
Proto nás tu nezdržujte, spěšně váček rozvazujte. A již písničku zavírám, poberu se od vás jinam.
A vam, paní hospodyně, ať se vam daři na svině, a ať mate kravy dojné a po nich užitky hojne.
Kravy se budu těliti, svině se budu prasiti, Kury, husy budu něsti, budětě mět všeho dosti.
Kera je dobra matička, da nam kusek makovnička a da nam toho koláče, ať nam to ditč neplače.
Kery poctivy mládenec da nam groš česky na věnec; Esli nam da o groš více, to buděm mět na střevíce.
Kery nam nic. nechce dati, ten peníze s miškem ztratí a dostane zlu odměnu, škaredu dudlavu ženu. Zla žena je důra v střeše, a dy prši, všudy teče.
Kera poctiva děvečka da groš bily do pytlíčka, esli nam da o groš vice, to buděm míť na střevíce.
Kera nam nic nechce dati, ta se nčmini vdavati a dostane zlého muže, co z ni budě dřiti kuže.
Amen, amen, ať se stane, ať se nam to nedostane, takového zlého muže, ať nam nedře naše kuže.
Se „scestím" m Opavsku a v byv. prus. Slezsku nechodí, té radosti okoušejí jen chudobné děti na českém Těšínsku. V Janovicích nás poučili chlapci, jak se „ščesti1* dělá. Z jedle se nařeže halouzek, „četena" zvaných, a to takových, aby prostředni delší větévka a dvě proti sobě urostlé ratolesti měly podobu kříže. Když se nosí, praví se jim „vinše". V Dobré „ščesti'-jest mnohem nádherněji vypraveno, má více halouzek, obyčejně pět, uprostřed se upevní obrázek a kolem něho věnec z papírových růží. Též na větvích je vidět papírové pentle. Ščesti rozdávají se též na Nový rok. V rozlehlých osadách, jako na př. na Moravce, se dostavují se štěstím kolem 3. až 4. hodiny ranní. Když vejdou do jizby, každý vinšuje zvlášť: „Vin-šujem vam ščesti, zdrávi na tento Novy rok, abyste dočkali Krista Pana napřesrok, alp ni napřesrok, ale na delši čase, co od Boha žodatě, aby vam to Pambu dol, sto kop žita do sto-
502
doly, sto tolarů do komory, s menšími hřichami a větču radosťu, do pokladnice čtyry tisice a k tomu ještě vice, statku rozmnoženi, hřichů odpuščenia, a po smrti království nebeské." Dítky bývají podělovány za scestí a vinšování penězi, ovocem, chlebem atd.
Děti v Čechách chodívají se štěstím na Štědrý den a Nový rok. Koledy českých dětí shodují se skoro doslovně s popěvky a říkadly dětí moravských a slezských při ščastikování. Upozornil na př. Frant. Rosůlek z Pardubic, jak bába z Mělic chodíc na Přelouésku s obrázky, s proutkem, s betlemem, zpívala obdobně, jako jsme již poznali ščastikování.
„Štěstí, zdraví, pokoj svatý Narodil se tam synáček,
vinšujeme vám. posílá mne k vám,
Nejprv pánu hospodáři, byste mu koledu dali,
pak vašim dítkám. vždyť já mu ji dám.
Zdaleka k vám jedeme, Chlebička nechce brati,
noviny vám neseme, nakrmila ho máti;
co se nám jest narodilo rač tolárek neb dukátek
v městě Betlémě. máte posiati.
Pěkně prosím, odbydte mne, nemám tu kdy stát, vždyť já musím do Betléma dítko kolébat. To dítko jest bohatý, ono vám to zaplatí, až se budete po smrti s ním radovati."
Oveřky z Vocílkova betlemu z moučné práše.
503
(14)
7. déjin piva a pivovarnictví v zemích českých
I volá na konec a vyhrožuje peklem tém, kdož se nepolepší:
„Nebožátka, ostavte sé, dlúhého hřebla zbavte sě: pro jediné dlúhé hřeblo musí tvá duše jiti v peklo!"
II.
Spor s pražskými šenkýři pivními
v ,
Šenkýři v Starém Městě pražském dlouho vedli si nevěrně. Šálili a šidili pány „nákladníky piv vaření". Nabrali od nich piva plno, prodali, ale - neplatili. Vznikaly hádky, vznikaly soudy. Konec konců, když už nebylo míry ani konce šalbám lstivých šenkýřů, došli si ke konci roku 1629 páni starší nákladníci piv vaření ve jménu a na místě celého počestného pořádku nákladnického na radnici a pokorné žádali za přispění pana purgmistra i pány, žádali a nemálo sobě stěžovali:1 „kterak prý šenkýři pivní, když jim piva na ouvěrek vystavují a s nimi o ně jisté smlouvy činí, přijmouce od nich k vyšenkování bílá i ječná piva, na kteréž náklad veliký vésti a cožkoliv k té živnosti zapotřebí hotovými penězi platiti musí: když jim platili mají. divných ouskokuov, obmysluov a forteluov v tom užívají, takže za časté páni nákladníci o svý vlastní statek s nimi šenkýři se souditi přinuceni byli, a majíce za piva již stržená za sebou jich vlastní peníze, z nich náklad na soudy činiti a svou urputností a tvrdošíjností až na vrch právo vedli, a když i vrchním právem přemoženi byli, zase jiných gryfův se chytili. Někteří sobě comissi místo executi jednávali. jiní přimluv u vzáctných a poctivých lidí hledali, někteří zvláště muži i do vězení se stavěli a pod tím manželky jejich předce živnost v domích pánův nákladníkův svobodně provozovali a takovým svým obmyslem některé z pánův nákladníkův do veliké škody a záhuby přivedli."
Dále starší páni nákladníci hartusili na to zle, že mnozí opouští svá řemesla a chutě dávají se na šenkýřství, vědouce, že jim to vynese více nežli námaha při robotné práci svého bývalého řemesla. Tím však páni nákladníci doznávají újmy a škody - šenkýři zatím bohatnou a tyjí z peněz stržených za pivo nezaplacené sládkům. I žádali snažně zástupci pořádku nákladnického, „aby takoví velicí neřádové na újmu a škodu živnosti jich se roztahující ... byli přetrženi a nadepsaní šenkýři pod správu pánův starších nákladníkův piva vaření byli uvedeni".
Páni na radnici přisvědčili stížnosti. Sami že to spatřují, kterak pivní šenkýři s pány nákladníky „tak neupřímné a nespravedlivě zachází, u nich se na sta i více dluží, jim platiti nechtí". Vydali proto zvláštní artikule, kterými budoucné mají se
1 Zápis o tom v knize archivu král. města Prahy, čís. 994, I. 210-212, odkudž jsou vypisována místa v uvozovkách v tomto článku.
Z déjin piva a pivovarnictví v zemích českých
(15)
šenkýři vždycky řiditi. Artikule ty jsou pro poznání poměru mezi sládky a šenkýři staročeskými velice charakteristické. Dopodrobna laskavý čtoucí tu pozná, jak to bývalo za starých časů.
Nejdříve šlo o zamezení zlořádu, když se do pořádku šenkýřského dral každý, zejména ten, kdo nechtěl své řemeslo provozovati. Ustanoveno „předně a nejprve, aby všickni šenkýři pivní, kteříž na ten čas od pánův ouředníkův šestipanských přijati jsou, listy svého poctivého na svět zplození, jako i vejhostní, před nimi složili a ukázali, při té živnosti, jestliže se tak, jakž následující artikulové ukazují, chovati budou, byli zanecháni. Však aby jména jich páni starší nákladnici do svých register pilně poznamenali, jako také i jejich zachovací listy i vejhosty viděli a spatřili.
A kdyby budoucně kterýžkoli za šenkýře přijat býti měl, to aby se s jistým vědomím pánův nákladníkův, za kteréhož se oni přimluviti mají, stalo. List pak jeho zachovací aby od pánův ouředníkův byl přijímán." O tom že již dříve bylo ustanoveno.
Volení „starších" šenkýřův bylo podrobeno vlivu pánů nákladníků. Zapsáno v ten rozum: „Co se pak svolení starších šenkýřův dotýče, kdyby ti koliv obnoveni býti měli, poněvadž páni starší nákladnici jich nejlépe povědomí jsou, když se takoví voliti mají, tehdy aby páni starší nákladnici dvě osoby z prostředku svého do ouřadu šestipanského se dali najiti, a tu se pány ouředníky šestipanskými starší šenkýře voliti a jim povinnost společné vydali."
Pak vydán artikul, aby se šenkýř postaral o rukojmé svého dluhu za pivo. Artikul sestaven jest opatrně. Ručiti měly za šenkýře osoby dvě. Abychom nesetřeli původního pelu s jadrné řeči staročeské, buď zde uveden onen artikul v původním znění: „Poněvadž v předním artikuli strany listův skládaní jisté vyměření jest učiněno, při čemž se toho zcela a zouplna zanechává, nicméně kterýkoliv šenkýř budoucně od kteréhokoliv nákladníka pivo buď bílé, aneb ječné na ouvěrek a smlouvu brati a za ně teprva na terminy platiti chtěl, aby při ouřadé pánův starších nákladníkův dva hodnověrné a usedlé rukojmě, že ihned po vydání a vyšenkování piv od kteréhokoliv nákladníka vzatých, beze vší vejmluvy zaplatiti chce, postaviti povinen byl."
Následující odstavec týká se toho, že šenkýři nemají žádati nijakých darů od nákladníka. Zmínili jsme se o tom v I. článku (str. 82) a otisknuli zmíněný artikul. Který nákladník proti tomu jednal, dával šenkýři dvacátý sud anebo jiné dary, byl přísně pokutován. Pokaždé musil dáti 10 kop grošů míšeňských.
Další stať, aby šenkýři piva neřalšovali ředinou apod., otisknuli jsme také v předchozí stati na str. 11.
Kromě všeho jiného dopouštěli se šenkýři podvodu asi tím způsobem, že jsouce dlužni jednomu, šli prostě k jinému a tam zase na dluh brali. Pak šidili jednoho i druhého. Tomu zabráněno artikulem pátým docela přirozeně. Zaplať, co jsi dlužen, a pak můžeš brati pivo na dluh u jiného. Doslovné po staročeskú: „Který by šenkýř spustíce se jednoho pána nákladníka od jiného piva brati by chtěl, ten neprodlené aby dluh předešlému nákladníků zaplatil a dokavadž by nezaplatil,
(16)
Z déjin piva a pivovarnictví v zemích českých
žádný z nákladníkův pod pokutou vejš oznámenou jemu aby piv nevystavoval, dokudž by cedulky aneb kvitanci o spokojení prvnějšího pana věřitele svého neukazoval."
Přesně stanoveno potom, aby vždy cena byla spravedlivé vyměřena a vyměření to aby bylo vyvěšeno na dveřích radnice. „Poněvadž prý rozdílně vedle běhu ladnosti a drahoty pivo se posazuje, páni ouředníci šestipanští s pány staršími náklad-níky, zač by žejdlík aneb pintu dávati měli, dle náležitého rozvržení jim šenkýřům saditi mají, obvzláštně pak piva ječná, na ležení svařená, odkudž největší neřádové a naříkání od lidu se dějí, podobným spůsobem páni ouředníci šestipanští s pány staršími jim míry hodné a spravedlivé vydati, zač by žejdlík aneb pintu dávati měli, saditi na potomní časy povinni budou. Kterážto míra jedna za pány ouředníky šestipanskými a druhá za staršími nákladníky zůstati má a po každém sazení piva, po čem žejdlík, pinta bílého a ječného piva se šenkovati bude, to aby na tabulce napsáno a na dveře domu rathouského přivěšeno bylo. A pokudž se u některého z šenkýřův menší aneb zfalšovaná míra našla, ten 2 kopy grošův českých pokuty do pořádku nákladnického složití povinen bude."
To vše platí o šenkýřích domácích. Šenkýřům cizím nesměli páni nákladníci piva svěřovati. Bylo přísně určeno: „Co se pak šenkýřův cizích dotýče, poněvadž oni žádného jha spolu s zdejšími netrpí, obecních povinnosti nevykonávají, tomu žádnému od žádného z pánův nákladníkův piva na ležení dávati dopuštěno pod propadnutím téhož piva býti nemá."
V krčmách tropeny zlořády druhu rozličného, pitky nemírné, svády, rvačky apod. Proti nepočestnosti namířen sedmý artikul. Ustanoveno v ten rozum: „Žádný z šenkýřův aneb šenkýřek čeládky pro jisté osoby při šenku podezřelé, lehké. Boha i všeho studu prázdné trpěti, jim hanebných hříchů, oplzlostí, pročež Pán Bůh hrozné pomsty dopouští, přehlížeti a povolovati nemá, což se jim vysoce zapovídá, a pokudž by na kterého co tomu nejmenšího podobného uznáno bylo, ihned té a takové živnosti zbaven býti má."
Konečně jednáno o šenkýřích židovských. Aby jejich šalby byly přetrženy, ustanoveno v osmém odstavci: „Co se židovských šenkýřů dotýče, poněvadž skrze nepovédomost jich mnozí z pánův nákladníkův k velikým škodám přicházejí, pročež aby také jmény svými v povědomost knih pořádku jich zapsáni zůstávali, obzvláště proto, že manželky jich, když který z nich z světa schází, statka a piv jim od nich svěřených účastni jsouce, divnými ouskoky registrům, vrubům a dluhům odpírají." Všelijaké výmluvy mají a platiti nechtí. Proto bylo zase potřeba, aby za šenkýře žida ručil jiný a sice starší židé aby se za něho přimlouvali. Teprve potom mohl žid brati pivo od náklad nika.
Všecky oznámené artikule páni na radnici schváliti, „ratifikovati" a povoliti ráčili, aby byly zapsány do městských knih. Tak se stalo dne 20. listopadu leta Páně 1629.
Zdálo by se, že artikule, tak přesně vyměřené, učinily konec svárům a soudům mezi pivnými šenkýři a pány nákladníky piv vaření. Není tomu tak. Znova vznikly
Z dějin piva a pivovarnictví v zemích českých
(17)
neshody, dobrý řád porušen a znova páni nákladníci šli na radnici pro nové vyměření artikulů. Naříkali zase, že mnozí šenkýři jsou „nevděční, fortelní a obmyslní a neradi platící osoby." Purkmistr a páni opět přisvědčili a vydány doplňky artikulů předešlých, aby bylo vyhověno stesku a nářku pánů nákladníků. Jaké to stesky byly a jaké pak vydané artikule, povíme dodatkem laskavým čtenářům.
Leta Páně 1633 zapisuje písař do knih staroměstských nové řády pro pivní šenkýře.1 „Došli totiž znova páni starší nákladníci piv vaření na radnici a, jak v líčení předchozím zmínka učiněna, znova prosili za přispění. Pověděli obšírně, kterak byly vydány artykule, jak by nadjmenovaní šenkýři pivní v dobrém řádu zdržováni býti mohli." Artikule ty však zle prý jsou vykládány, takže místo shody a pořádku děje se nepořádek horší než dříve bývalo. Šlo tu o úředníky šestipanské.
Počestný pořádek nákladníků piv vaření žaloval v ten rozum: „Páni ouředníci šestipanští nad týmiž šenkýři pivnými větší správu a jurisdikcí sobě pokládají a osobují, týmž šenkýřům, aby jim osob pořádku šenkýřskému nepři vtělených, kteříž živnost šenku pivného vedou, poznamenaných nedávali, zbraňují, a aby k starším nákladníkům v žádných svých potřebách mimo dluhy za piva se neutíkali, zapovídají, takže tíž šenkýři pivní tou příčinou v horším než prv řádu zůstávají."
Žádali páni nákladníci piv vaření se vší náležitou uctivostí a na místě celého pořádku nákladnického, aby z instrukci (srovn. obšírně na str. 15 a další) první a druhý artikul napravili a je pánům starším nákladníkům a pánům ouředníkům šestipanským vysvétliti ráčili, „tak aby šenkýři pivní z správy pánův ouředníkův šestipanských, kterou sobě tak nad nima před pány staršími nákladníky jmíti pokládají, vyňati a jim starším nákladníkům vlastně pod správu a jurisdikcí uvedeni býti mohli."
Budoucně aby pivní šenkýři ve svých potřebách a obchodech byli povinni se utíkati toliko k pánům starším nákladníkům. Ustanovení toto „pro uvarování všelijakých konfusí a roztržitostí" zevrubně pak vyloženo. Podrobnostmi nemíníme laskavého čtenáře unavovati.
Měli páni nákladníci na srdci ještě jinou věc. Šalby šenkýřů nepřestaly ani po vyměření artykulů roku 1629. Někteří z nich, jak žalují nákladníci, jsou osoby nevděčné. Nákladníci jsou nuceni s nimi se souditi ještě za všecku svou ochotu. „Mnozí neřádové a zjitření povstává a takových všech případností do tohoto artykule pro ouskoky, obmyslnost a chytrost lidskou vložiti a zameziti možné není, poněvadž lidé sobě rozličnými spůsoby škodí a ubližují." Aby tomu konec byl učiněn, ustanoveno doslovné: „Kterýkoliv šenkýř budoucně od kteréhokoliv pána nákladníka pivo ječné na vary a na ležení, na ouvěrek a smlouvu brati chtěl, aby při úřadě pánů starších nákladníků dva hodnověrné a usedlé rukojmé, na nichž by nákladník přestal, že ihned po vydání takového piva od kteréhokoliv nákladníka vzatého, beze vší vejmluvy, ouskoku a fortelu zaplatiti chce, postaviti byl povinen
1    Archiv král. města Prahy. čís. 994,1. 213-215.
Ústav historických věd Slezská univerzity KNIHOVNA HISTORIE
(18)
Z déjin piva a pivovarnictví v zemích Českých
tak, aby takoví neřádové přestali, šenkýři pivní v hrůzi a upřímnosti k pánům nákladníkům zdržováni a páni nákladníci tak často, jakž se prve dálo, k velkým škodám přivozováni nebyli."
Tak bylo zapsáno do staroměstské knihy dne 28. března roku 1633. Pivní šenkýři byli nuceni říditi se nově stanovenými řády, kteréž páni nákladníci pro zamezení šalby a podvodu dali si potvrditi od purkmistra a pánů na radnici.
III.
Stáří českého piva
Staré zprávy o tom, že v Cechách pivo odedávna bylo vařeno, na četných místech v této řadě článkův uvedeme. Tuto chceme upozorniti zejména laskavé čtenáře odborníky, že stáři českého piva možná dokázati z dávných názvů pivovarnických. Je to najisto závažné svědectví, přibírá-li již ve století XIV. slovnikár staročeský do své snůšky slov tehdejších původní české názvy z oboru pivovarského. Názvů těch jistě nemohl si jen tak ledabyle vymysliti a z čistá jasna je zapsati z rozumu vlastního. Byly tehda patrně všeobecné již známy a rozšířeny. Kolovaly po českých vlastech jako ustálené pivovarské názvy technické. Přibírá-li je již ve věku XIV. slovnikár do své sbírky, usuzujeme docela přirozeně a správné, že názvy ty jsou starší, že vznikly dříve, než je slovnikár teprve z úst souvékých sladovníků zaznamenává mezi jiná česká slova. Je nám tudíž několik těch slov, od něho zapsaných, vzácným a bezpečným svědectvím, že české pivovarnictví sahá svým původem do dob dávných.
Názvy, o nichž tu psáno, jsou zaznamenány ve slovníku Bohemáři (Zbírka nej-dávnějších slovníků, str. 34) zároveň s latinskými názvy souznačnými. Jsou to jména podnes většinou dobře známá: pivo - brečka - nákvasa - spolné - nálevka - čep -čbán - sud - slad - ozdnice - pivovár - mláto - chmel - droždie.
S důrazem dlužno vytknouti, že uvedené názvy nejsou názvy poněmčilé, z němčiny upravené, nýbrž názvy ryze domácí. To zasluhuje bližšího povšimnutí, zasluhuje úvahy v tom rozumu, že jsou-li to názvy domácí české, že i výroba, způsob vaření piva byl domácí, český, nikoli podle vzoru cizího, jak by tomu svědčily názvy znémčilé. Těch tu není.
Názvy české dlouho se udržují v neporušenosti. V rozvoji časovém ovšem přibývá leckterý název cizí, ale většina starodávných jmen se udržuje.
Zajdiž s námi laskavý čtenář r. 1588 do pivovaru roudnického. Průvodcem bude nám inventář z téhož roku, uložený v archivu třeboňském. Stojí tu „pánve velké, káď mlátní s dvěma vobruči železnými, káď odlévací s 2 vobruči železnými", je tu „sypnův nových i starých 23, kozlíky do hvozdu dva", „okovy vokované", „žokův na chmel 5, pytlův 56, povozy k spouštění piv, hubatky k odlívání piva" atd. Vedle českých názvů setkáváme se tu však také s názvy cizími. Zapsán je totiž v inventáři „ňršit novej, starej firšit", „štychel velký", „štychle malý 2".
(28)
Z déjin piva a pivovarnictví v zemích českých
Chmelovina staročeská, jak jsme toho doklady již uvedli, byla výborná, chutná. Není potom divu, že sladovníci jsouce u pramene, u sudů, načepovali si do korbele a zavdávali si, popíjeli někdy až z míry, až to hospodáři nebylo valně vhod. K sla-dovníkům někdy přidružili se darmochlebové a pili s nimi. Vznikaly odtud lecjaké zlořády, hlavně proto, že povaleči pak rádi a ze zvyku do pivovarů zacházeli a někdy se zde ukrývali. Konečně učiněna přítrž tomu. Sešli se páni starší nákladníků piv vaření a s dorozuměním s purkmistrem vydali přísný zákaz nemírného pití po pivovarech. Zápověďta dí v ten rozum: Jakož předešle skrze neřádné a nesmírné piti v pivovářích mistři a pomáhačove s čeládkou obchodníka piva vaření na škodu všech spolubratruov a nákladníkuov s rozličnou sběří i stupky (tj. tuláky, zahaleči) nesmírně a mnoho piva vypíjeli a pod tím mnohé zhoubce a škůdce všeho města přechovávali a skrze to mnozí se v týchž pivovářích, právu proviníc, ukrejvali, skrze to zahalečův přibejvalo, nad čímž pan purgkmistr a páni tolikéž i páni starší i všickni spolubratři piva vaření nemalou stížnost majíce, aby se toho více na budoucí časy uvarovati mohli, takto jsou se předně páni starší i všickni nákladníci piva vaření o to ve spolek snesli a za dobré i slušné, spravedlivé mezi sebou uvážili, aby při každém varu piva bílého starého i hořkého nic více piva bílého nevypíjeli nežli za 15 grošů míš., a to i s čeládkou nákladníkovou piva vaření, totižto starším sla-dovníkem a mládkem, když pivo vaří."
ávati „štědrého večera" je prastarý zvyk. Jako podnes, tak již za dávných
J_-/dob bylo obyčejem, že vedle přátel také ti, kdož spolu měli svazky vzájemné, obchodní, dávali si před hodem vánočním dárky. Sladovníci staročeští dávali dary šenkýřkám, které od nich piva odbíraly. Darování podobné bylo tak rozšířené, že na začátku století XVI. najednou v zápisech sladovnických (kniha archivu král. města Prahy, čís. 343,1.40) čteme o tom, kterak se sladovníci usnesli, aby budoucně bylo dočista upuštěno od podobných štědrovečerních darů. Čtoucí bezděky tu vzpomene poměrů nynějších a nynějších usnesení, že ti a ti ochodníci odběratelům darů na štědrý den dávati nebudou. Usnášeli se v týž rozum již za starých časů sladovníci, jak svědčí tento zápis:
„Buožího leta tisícího pětistého pátého stalo se svolení všeho řemesla sladovnického a obchodu toho, v outerý po svatém Mikuláši u Jana Knechta, aby žádný soused k Vánocům nedával štědrého večera nic šenkýřkám buďto kúr, anebo húscí (housek) anebo cožkoli. Pakli by se kdo toho dopustil, ten aby beze všeho odporu pánuom starším kopu grošů českých pokuty položil."
Zapsal to písař v knihu. Psáno to bylo, ale sladovníci se tím neřídili. Když nesměli dávati dárků k Vánocům, vynahradili to šenkýřkám o Velikonocích a rozdali jim plno a plno věcí. Páni starší věc rozvážili a dospěli toho úsudku, že v onom zápisu
VI.
Štědrovečerní dárky šenkýřkám zapovídány
Z dějin piva a pivovarnictví v zemích českých
(29)
0 štědrovečerních darech zapomenuli dodati, kterak také velikonoční dary nejsou dovoleny. Sešli se znova, porokovali, poseděli a písař napsal nové usnesení do knihy:
„Leta od narození Syna Buožího, tisícího pětistého sedmého svolení všeho řemesla sladovnického stalo se v neděli před sv. Fabianem takové v domu Jana Knechta při přítomnosti pana Víta Porybného a pana Šimona Sekery, ouředníkuov krále J. Msti, pána našeho milostivého, aby žádný soused netoliko k Vánocem, ale ani k Veliké noci kúr, vajec, drev, koledy neb cožkoliv nedával, tím chtě sobě šenkýřku před jinými vykúpili. Pakli by kdo přes toto svolení učinil, ten aby pánům starším do cechu kopu grošů českých pokuty položil."
vir.
Jak sladovníci svým pánům věrnost přísahali
Bezděky jsem se zadumal a zamyslil, pročítaje na listech knihy archivu král. města Prahy čís. 343,1.19 ad. formule přísah poctivého pořádku sladovnického. Představil jsem si v duchu, jak před vážným shromážděním cechovním předstupují statní, bujaří sladovníci a zvučně svou přísahu odříkávají. Zdálo se mi, že písmeny na vetchých listech knihy starodávné oživují a jadrná slova staročeská že poslouchám ve ctihodném sboru pánů starších nákladníků piva vaření.
Pokynuli páni starším mistrům a starším tovaryšům. Tito uctivé předstupujíce, slibovali věrnou službu těmito slovy, jak je písař poznamenal v oznámené již knize archivu pražského: „Přísaháme Panu Bohu, Panně Mariji i všem svatým, pánům starším nákladníkům piv vaření Starého Města pražského, nynějším i budoucím
1 všemu pořádku sladovnickému, že v této povinnosti, jsouce za starší mistry a tovaryše voleni, chceme předně cti a chvály Boží vyhledávat! a řády, od pánův starších nám vydané, v ochraně míti, nad tím nade vším, což spravedlivého jest v řádích, upřímné s tejností toho všeho zachovajíc se v těchto věcech jak bohatému, tak chudému věrně, právě, spravedlivě činiti a co dále k naší povinnosti náleží, ve všem tom připovídáme, upřímné se chovati, toho jinače nečiniti pro přízeň i nepřízeň ani pro dary ani pro žádnu vymyšlenou věc. Tak nám toho dopomáhej Pán Buoh všemohoucí, Panna Marija i všichni svatí. Amen."
Domluvili. Páni starší nákladníci ještě cosi mezi sebou porokovali a předstupuje měřič chmele, aby přísahal, že se bude chovati řádně, spravedlivě. Věrnost svou zaručuje touto obvyklou přísahou: „Přisahám Pánu Bohu, všem svatým, pánu purkmistru, pánům, pánům úředníkům úřadu šestipanského, pánům starším nákladníkům piva vaření i vší obci Starého Města pražského, že tento úřad, kterému sem povolán, měření chmele, chci věrně, právě, upřímně vésti, k chudému i bohatému podle míry vydané a vykázané spravedlivé i povolně všelijak se chovati, lidi v platu od měření nepřetahovati a upřímnost, též spravedlnost při měření zachovávati a toho jinak nečiniti pro přízeň ani pro nepřízeň, pro dary, ani pro žádnou jinou věc. Toho mi dopomáhej Pán Buoh všemohoucí i všickni svatí. Amen."