47 Nekodifikujme, raději popisujme a vysvětlujme normu a úzus Pěstujme jazykovědu, nepěstěme jazyk Luboš Veselý, Vojtěch Veselý Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., Praha {vesely, vvesely}@ujc.cas.cz Let’s not codify language, let’s describe and explain it’s norms and usage instead Let’s practice lingustics instead of refining language ABSTRACT: The paper raises the question whether Czech linguistic community should make an effort to codify language norms (in a prescriptive way). In our opinion, linguists should first and foremost endeavour to describe and interpret the usage of language; creating an empirically adequate codification would be hardly feasable. Our standpoint is substantiated by an analysis of six cases of discrepancy between standard use of a language unit and the up-to-date codification. They are related to the following topics: 1) aspect of the verb soustředit se ‘focus, concentrate’, 2) agreement of a predicate / verbal attribute with a compound subject containing a noun with neutral declension, 3) competition between the units zpěčovat se and vzpěčovat se ‘defy’, 4) ortographic codification of verbs like zkomponovat ‘compose’, zkombinovat ‘combine’, zkonstruovat ‘construct’, 5) competition between the verbs zešeřit se and sešeřit se ‘get dark’, 6) competition between so-called purpose adjectives ending with -icí and so-called verbal adjectives ending with -ící. KEYWORDS: codification, language usage, competition of language units KLÍČOVÁ SLOVA: kodifikace, úzus, konkurence jazykových prostředků 0. Úvod Tento text původně vznikal jako náš referát pro tzv. „celoústavní� seminář“ Ú� stavu pro jazyk český AV Č�R, který se konal v září� 2018 a jehož hlavní� téma lze vystihnout následují�cí� otázkou: Má Ú� JČ� i nadále kodifikovat, a pokud ano, tak jak? V tomto článku (který je výrazným přepracování�m původní�ho textu) tedy předkládáme – zatí�m jen v hrubých rysech – své stanovisko k nastolené otázce. Prozrazuje ho už titul pří�spěvku. Pokusí�me se ukázat, proč podle našeho názoru není� v silách jazykovědy (tedy nejen Ú�JČ�) kodifikovat neboli (stručně, poněkud provokativně, avšak nikoli nevýstižně řečeno) vytvářet pří�ručky, o nichž by platilo: co je v nich obsaženo, je správné, co v nich obsaženo není�, je nesprávné. Náš pří�spěvek se včleňuje do polemiky o tom, zda a pří�padně jak by uží�vání� jazyka (přesněji řečeno jeho spisovné variety) mělo být regulováno jazykovědci, polemiky, která se v české lingvistice vede už od 60. let 20. století�. Aktéry této polemiky lze v zásadě rozdělit do dvou táborů: Jeden představují� zastánci názoru, že jazykovědci by měli vytvářet autoritativní�, kodifikační� pří�ručky umožňují�cí� mluvčí�m rozlišení� 48 Nekodifikujme, raději popisujme a vysvětlujme normu a úzus … Luboš Veselý, Vojtěch Veselý správného způsobu uží�vání� jazyka od nesprávného (ať už je kritérium správnosti stanoveno jakkoli), přičemž rozpětí� tohoto názoru sahá od pojetí� preskriptivní�ho k pojetí� spí�še doporučují�cí�mu; z novější� literatury zejm. Adam (2007, 2009), Beneš a Prošek (2011), Beneš (2019). Druhý tábor tvoří� zastánci názoru, že jazykovědci by neměli usilovat o regulaci (uží�vání�) jazyka, tj. jazyk by měl být ponechán přirozenému vývoji; viz Starý (1995), Č�ermák a Sgall ad. (2005), Cvrček (2009). Je zřejmé, že ideově se náš pří�spěvek přičleňuje k druhému z uvedených táborů.1 Myšlenka, že by jazykověda neměla usilovat o kodifikaci jazykových jevů, tedy zdaleka není� nová. Č�í�m se však náš text odlišuje od většiny pří�spěvků k dané polemice, je způsob argumentace: ta není� vedena v obecné rovině, ze sociolingvistické perspektivy (jako ve zmí�něných pří�spěvcí�ch), nýbrž je založena na rozboru konkrétní�ch pří�padů neshody mezi spisovným územ (resp. jazykovým povědomí�m uživatelů češtiny) a kodifikací� a z něj plynoucí�ch poznatcí�ch o vnitrojazykových (jazykově systémových) pří�činách daného stavu spisovného úzu. Nejprve představí�me – velmi stručně a shrnují�cí�m způsobem – tři pří�pady, o nichž už dří�ve zevrubněji pojednal jeden z autorů tohoto pří�spěvku: osvojení� pouze dokonavého slovesa soustředit se jako slovesa pouze nedokonavého (odd. 1), shodu pří�sudku/doplňku s několikanásobným podmětem obsahují�cí�m neutrum schopné referovat k osobám obojí�ho pohlaví� (odd. 2) a rozší�ření� podoby vzpěčovat se vedle jediné kodifikované podoby zpěčovat se (odd. 3). Zařazení� těchto oddí�lů je tematicky zcela oprávněné; naví�c v každém z nich budou obsaženy také informace, které v pří�slušných článcí�ch nejsou. Následovat budou dva nové (rovněž kratší�) oddí�ly: o pravopisné kodifikaci sloves jako zkomponovat, zkombinovat, zkonstruovat atp. (odd. 4) a o nekodifikované podobě sešeřit se oproti jediné kodifikované podobě zešeřit se (odd. 5). Nejobsáhlejší� a nejdůležitější� bude oddí�l šestý, pojednávají�cí� o konkurenci mezi tzv. účelovými adjektivy na -icí a  tzv. verbální�mi adjektivy na -ící, u  nichž kodifikace předpokládá významový protiklad. Pro všechny zde prezentované pří�pady platí� následují�cí�: nesoulad mezi spisovným územ (popř. jazykovým povědomí�m) a  kodifikací� není� „zaviněn“ jazykovým chování�m mluvčí�ch (jejich nekompetentností�) – naopak, chybná, či přinejmenší�m nepřesná je (popř. byla) kodifikace. Ú� loha kodifikátorů je nezávidění�hodná: očekává se, že budou vydávat jasná doporučení�, jakým způsobem uží�vat jazykové prostředky, ačkoli je zřejmé (a bude to ní�že ilustrováno), že jazyková realita je spletitá, obtí�žně poznatelná, mnohdy nejasná, a lze pokládat za jisté, že taková zůstane i po vydání� jasných kodifikační�ch doporučení�. Těžko se tedy divit, že kodifikace obsahuje chyby či nepřesnosti, že v různé mí�ře neodpoví�dá skutečným jazykovým normám. Nejlepší� doporučení�, které lze kodifikátorům dát, je NEKODIFIKUJTE. Jazykovědci by (podle našeho názoru) měli jazykovou realitu „pouze“ popisovat a interpretovat, nikoli usilovat o její� regulaci či usměrnění�. Rozborem šesti pří�padů (nejen) jazykové konku- 1  Jde pouze o hrubý nástin. Podrobnější� přehled podává Karlí�k a kol. (2016), např. v heslech Jazyková správnost, Regulace jazyka, Teorie spisovného jazyka, či Beneš (2019). 49 Nekodifikujme, raději popisujme a vysvětlujme normu a úzus … Luboš Veselý, Vojtěch Veselý rence, které uvádí�me ní�že, chceme ilustrovat, že popis a interpretace jazykové normy/úzu mohou být netriviální�, nebo i značně náročné cí�le/úkoly, které je obtí�žné, či pří�mo nemožné naplnit tak, aby na základě toho mohla vzniknout seriózní�, vědecky adekvátní� kodifikace. Pří�pady nesouladu mezi normou/územ a kodifikací�, které jsme si vybrali k rozboru, jsou v řadě aspektů odlišné (což pokládáme spí�še za výhodu než nevýhodu): Zatí�mco třeba podoby zpěčovat se / vzpěčovat se, zkomponovat / skomponovat, zešeřit se / sešeřit se jsou „volně zaměnitelné“ varianty, u adjektiv na -icí, -ící jde o zvláštní� kombinaci konkurence a významového protikladu. Zatí�mco v první�ch třech pří�padech se konkurence týká (podob) jednoho slovesa, v druhém pří�padě se týká početné skupiny adjektiv tvořených převážně od sloves vzoru prosit. Není� tedy překvapivé, že pří�činy a determinanty konkurence jsou obtí�žněji zjistitelné v pří�padě adjektiv na -icí, -ící. Jazykovou normu, resp. úzus jsme zjišťovali prostřednictví�m analýzy dat obsažených v korpusu SYN v6 Č�eského národní�ho korpusu. Existují� jistě i další� způsoby poznávání� jazykové normy: dotazní�kové šetření� (i toho jsme využili), metody experimentální� psycholingvistiky aj. Domní�váme se ale, že námi zvolená metoda umožňuje poznávat jazykovou normu s vysokou mí�rou přesnosti (oproti jiným metodám) dí�ky rozsáhlé datové základně a možnosti objektivně2 porovnat frekvenci uží�vání� konkurenční�ch prostředků. Jsme si vědomi toho, že korpusové texty nejsou zcela autentic- ké – většina z nich před publikování�m prochází� jazykovou korekturou. To ale validitu našich zjištění� nijak nesnižuje, ba naopak: jazykoví� korektoři texty upravují� tak, aby byly v souladu s kodifikací�; lze tedy předpokládat, že před provedení�m korektorských úprav se tyto texty od kodifikace odchylovaly ještě výrazněji. 1. Osvojení slovesa soustředit se jako imperfektiva Dnes má mnoho uživatelů češtiny sloveso soustředit se na něco „uloženo“ ve svém idiolektu jako čisté imperfektivum, což se nejvýrazněji projevuje tí�m, že ho uží�vají� i ve formě opisného futura (budu se soustředit, bude se soustředit) a ve spojení� s fázovými slovesy (začnu se soustředit, přestal se soustředit). Tato skutečnost byla často kritizována a prohlašována za projev neschopnosti daných uživatelů rozlišovat mezi doko- navostí�a nedokonavostí�; a to proto, že toto sloveso bylo dří�ve uží�váno (takřka) výhradně jako perfektivum (a tudí�ž u něj opisné futurum nepřicházelo v úvahu). Zdá se, že jde o generační� záležitost – velmi zjednodušeně, schematicky řečeno: lidé 50+ použí�vají� soustředit se jako čisté perfektivum; lidé 40– naopak jako čisté imperfektivum. Jsme toho názoru, že k osvojení� dokonavého slovesa soustředit se na něco (uživateli mladší� generace) jako imperfektiva došlo nikoli v důsledku (jejich) sní�žené schopnosti rozlišovat mezi vidy, ale v důsledku postavení� tohoto slovesa v systému prefigovaných sloves. Jde předevší�m o to, že jedinec osvojují�cí� si češtinu jako mateřský 2  Objektivně vzhledem ke zvolené datové základně. 50 Nekodifikujme, raději popisujme a vysvětlujme normu a úzus … Luboš Veselý, Vojtěch Veselý jazyk nemá důvod považovat předponu sou- za prostředek vytváření� perfektiv, protože neexistuje žádné jiné sloveso, o němž by (současně) platilo, že ho lze pokládat za vytvořené předponou sou- a že je dokonavé. Naopak, všechny existují�cí� prefigáty se sou- jsou nedokonavé (souviset, soucítit, souložit, souznít …). U předpon jako u-, naatd. je tomu samozřejmě jinak: Jedinec si je velmi brzy osvojí� jako prostředky vytváření� dokonavých sloves, a to kupř. na základě dvojic jako dělat → udělatdok. , česat → učesatdok. , vařit → uvařitdok. , malovat → namalovatdok. , kreslit → nakreslitdok. , skládat → naskládat dok. a mnoha další�ch. Potom pochopitelně každé další� (nově osvojované) sloveso vytvořené danou předponou bude považovat za perfektivum. Není� bez zají�mavosti (a bez relevance), že přesně to, co se událo v češtině se slovesem soustředit se, stalo se i ve slovenštině se slovesem sústrediť sa. Také tato skutečnost podle nás hovoří� ve prospěch tvrzení�, že popsané „vidové přehodnocení�“ není� projevem/důsledkem uživatelské neschopnosti. Zají�mavé je však také to, že jazykové povědomí� některých mluvčí�ch hodnotí� sloveso souznít spí�še jako perfektivum, neboť jsou pro něj přijatelná užití� jako Až spolu v té věci souznímeprézens , budeme moct začít spolupracovat,3 a také opisné futurum Budeme spolu souznívat, které není� frek- ventativní�.4 Tato skutečnost by si v budoucnu zasluhovala badatelskou pozornost. (Podrobněji k tomuto tématu viz Veselý 2011.) 2. Neživotný podmět s životným přísudkem/doplňkem Podle Pravidel českého pravopisu (PČP 1993) a Internetové jazykové příručky (IJP) může mí�t pří�sudek, resp. doplněk formu mužskou životnou pouze tehdy, obsahuje-li několikanásobný podmět jméno rodu mužského životného. Pokud v několikanásob- némpodmětuživotnémaskulinumnení�,pakv pozicipří�sudkunebodoplňku(následují�cí�ch po podmětu) životná forma stát nemůže. Z toho plyne, že podměty jako matka a dítě, babička a vnouče atp. by měly zakládat věty jako Matka a dítě byly včera propuštěny z nemocnice nebo Babička a vnouče se z procházky vrátily unavené/zmoklé, a nikoli věty jako Matka a dítě byli včera propuštěni z nemocnice nebo Babička a vnouče se z procházky vrátili unavení/zmoklí. Zjistili jsme však (korpusovým šetření�m), že se ve spisovném úzu vyskytují� i varianty druhého typu (s formou životnou), a také to (dotazní�kovou formou), že jazykové povědomí� uživatelů zvyklých vní�mat a produkovat spisovné texty výrazně většinově preferuje věty s životnou formou pří�sudku nebo doplňku. Jsme toho názoru, že zmí�něná preference není� projevem nedostatečné schopnosti daných uživatelů osvojit si spisovnou normu (která by odpoví�dala liteře Pravidel/Příručky), tato preference má naopak svou logiku (a své oprávnění�), kterou lze (stručně) vystihnout následovně: Pří�slušná neutra (dítě, vnouče aj.) jsou schopna 3  V takových pří�padech je – jak známo – užití� prézentní�ho imperfektiva negramatické (*Až vám dobře radíme nedok. prézens , bez problémů to zvládnete.) 4  Bylo zjištěno (dotazní�kovou formou) u vysokoškolských studentů češtiny. 51 Nekodifikujme, raději popisujme a vysvětlujme normu a úzus … Luboš Veselý, Vojtěch Veselý referovat i k osobám mužského pohlaví�, a právě proto je v pozici pří�sudku/doplňku (výrazně většinově) preferována podoba mužská životná (Babička a vnouče se z výletu vrátili spokojení). K uvedeným závěrům jsme nedospěli jen v pří�padech, kdy je součástí� několikanásobného podmětu neutrum schopné referovat k osobám obojí�ho pohlaví�, ale i v pří�padech jiných – kupř.: Ona i její rodina byly tím rozhodnutím soudu překvapeny versus Ona i její rodina byli tím rozhodnutím soudu překvapeni nebo Čínský lid a jeho armáda byly odhodlány bojovat … versus Čínský lid a jeho armáda byli odhodláni bojovat … I v těchto pří�padech byla (při dotazní�kovém průzkumu)5 výrazně preferována varianta životná (byli překvapeni, byli odhodláni). Pří�činou je jistě to, že (neživotná) substantiva rodina nebo lid referují� ke skupinám, jejichž součástí� jsou i osoby mužského pohlaví�. Rozhodně stojí� za zmí�nku, že PČP z roku 1957 v těchto pří�padech (nově) umožňovala i shodu podle smyslu, jak o tom referuje K. Hausenblas (1957: 200). (Podrobněji k tomuto tématu viz Veselý 2015.) 3. Rozšíření nekodifikované podoby vzpěčovat se Jde o nepří�liš frekventované sloveso s významem ,klást odpor / bránit se něčemuʻ, které se dnes objevuje ve dvou podobách, zpěčovat se a vzpěčovat se (Místokrál se zpěčoval tomu uvěřit; Prý se dlouho vzpěčoval přijmout kandidaturu na další období (SYN v6)). SYN v6 dokládá bezmála třetinový podí�l varianty s prefixem vz-; avšak kodifikovaná je dnes pouze varianta zpěčovat se (viz PČP, IJP a SSČ). Své samostatné heslo má podoba vzpěčovat se v PSJČ. Lí�stkový archiv Ú� JČ� (vznikají�cí� při pří�pravě PSJČ a SSJČ) dokládá asi desetinový podí�l podoby s prefixem vz-. Z toho by plynulo, že došlo k výraznému nárůstu podí�lu formy vzpěčovat se. Domní�váme se, že se rozší�ření� nekodifikovaného vzpěčovat se pravděpodobně událo podle určité logiky, která se (v různě modifikované podobě) dosti často „uplatňuje“ v rámci jazykového „vývoje“, při jazykových změnách. I proto jsme toho názoru, že toto rozší�ření� nelze hodnotit jako důsledek neschopnosti uživatelů. Pokusili jsme se (podobně jako u slovesa soustředit se) nahlédnout průběh analyzované změny jakoby z perspektivy toho, kdo si sledovaný jazykový prostředek osvojuje. Proces osvojování� ní�zkofrekvenční�ho slovesa (v)zpěčovat se by mohl vypadat přibližně takto (přičemž předpokládejme, že se mluvčí� častěji setkává s variantou zpěčovat se): Jedinec se při občasném setkávání� s tí�mto slovesem postupně seznamuje (na základě kontextů a konsituací�) s jeho významem a s jeho gramatickými vlastnostmi. Zjišťuje zejména, že: 1. má význam ,klást odpor / bránit se něčemuʻ, 2. pojí� se s dativem nebo s infinitivem (Zpěčoval se jeho vůli; Zpěčoval se uvěřit v existenci osobního Boha), 3. je nedokonavé a 4. je reflexivem tantum. Takto se toto sloveso postupně ukotvuje v jazykovém systému daného jedince (v jeho idiolektu) „hned vedle“ mnohem frekventovanější�ch sloves vzpírat se a vzpouzet se, která mají� – což 5  Testováni byli vysokoškolští� studenti češtiny. 52 Nekodifikujme, raději popisujme a vysvětlujme normu a úzus … Luboš Veselý, Vojtěch Veselý je velmi důležité – tytéž (právě popsané) sémantické a gramatické vlastnosti jako sloveso zpěčovat se. Proto lze pokládat za pravděpodobné, že právě v důsledku tohoto těsného „systémového sousedství�“ došlo k ovlivnění� málo frekventované (a proto ještě ne pevně ukotvené) jednotky jednotkami dosti frekventovanými (a stabilní�mi co do sémantických a gramatických charakteristik). Právě takto – neboli na principu analogie – mohla slovesa vzpírat se a vzpouzet se „jakoby předat“ slovesu zpěčovat se svůj prefix vz-, který je (s největší� pravděpodobností�) mluvčí�mi vní�mán jako exponent toho významu, který je všem třem slovesům společný. Právě popsaná systémová blí�zkost byla/je pravděpodobně výrazně podporována ještě další�m faktorem, tentokrát povahy fonetické: Slova s předponou vz- (vzpírat se, vzpouzet se, vzpamatovat se, vzpomínat, vzbudit se, vzbouřit se …) jsou často vyslovována bez iniciální�ho [f] / [v], zvláště následuje-li retnice [p] / [b]: [spí�rat se], [spouzet se], …, [zbuďit se] … Pak je ovšem (podle našeho názoru) snadno možné, že jedinec osvojují�cí� si zkoumané sloveso „ztotožní�“, resp. analogizuje pří�pady jako [spí�rat se], [spouzet se] a [spječovat se] a „uvažuje“ asi takto: v pří�padech jako [spí�rat se], [spouzet se] se sice mnohdy vyslovuje jen [sp], ale jde o předponu vz-; proto to tak může být i v pří�padě [spječovat se]. Pokud k rozší�ření� podoby vzpěčovat se došlo právě naznačeným způsobem, rozhodně ho nelze považovat za projev nedostatečných (jazykových) schopností� daných mluvčí�ch. Naví�c – což uvádí�me jen mimochodem – dí�ky pří�tomnosti předpony vz- se může stát ní�zkofrekvenční� sloveso vzpěčovat se srozumitelnější�m. (Podrobněji k tomuto tématu viz Veselý 2018.) 4. Otázka prefixu s- u sloves cizího původu Č�eština – jak známo – rozlišuje mezi předponami s(e)- a z(e)-, o jejichž nevokalizovaných variantách s- a z- platí�: 1. stojí�-li předpona s- před souhláskou nepárovou, jedinečnou (anebo před párovým v), je realizována/manifestována hláskou [s] (smíchat, snést, snímat, srazit, slepit, sjet, svázat); stojí�-li před takovou souhláskou předpona z-, je manifestována hláskou [z] (zmáchat, znevážit, zničit, zrýt, zlanařit, zjihnout, zvážit). 2. stojí�-li předpona s- před souhláskou párovou (vyjma v), může být realizována hláskou [s] nebo [z] ([spojit], [zbalit] …); a totéž platí� o předponě z- za týchž podmí�nek ([spustnout], [zblázňit se] …). 3. předpona s- je vždy zapisována pí�smenem s, předpona z- vždy pí�smenem z. U přejí�mek, jejichž předpona se vyslovuje jako [s] nebo [z] podle (ne)znělosti následují�cí� párové souhlásky, vyžadují� PČP a/nebo IJP takřka výhradně zápis literou z (zdegenerovat, zdecimovat, zdemolovat, zdiskreditovat, zformulovat, zfanatizovat, zkorumpovat, zpacifikovat). Z toho ovšem plyne (s ohledem na výše uvedené), že kodifikace interpretuje všechny tyto předpony jako uplatnění� prefixu z- (nikoli s-). Jako jednu z výjimek lze uvést sloveso zkontaktovat (se) / skontaktovat (se), kde se připouští� dvojí� psaní�, a tedy vlastně i dvojí� interpretace prefixu: buď jako z- anebo s-. Na pří�tomnost prefixu s- by mohlo ukazovat srovnání� tohoto slovesa s významově velmi blí�zkým slovesem spojit (se), kde je prefix s- (s významem ,dohromadyʻ) evi- 53 Nekodifikujme, raději popisujme a vysvětlujme normu a úzus … Luboš Veselý, Vojtěch Veselý dentně pří�tomen. S ohledem na relevantnost tohoto srovnání� jeví� se možnost zápisu literou s jako zcela namí�stě. Je však podle našeho názoru také pravda, že podobnou úvahu by bylo možné uplatnit i u řady další�ch pří�padů, kde však kodifikace připouští� pouze psaní� z, a tedy interpretaci dané předpony jako předpony z-. Uveďme pro ilustraci alespoň slovesa zkomponovat, zkonstruovat, zkombinovat a zkoordinovat; a mějme věty jako: Kdy Smetana zkomponoval/složil Prodanou nevěstu?, Kdo zkonstruoval/sestavil první letadlo?, Nejlepší bude oba přístupy zkombinovat/sloučit/spojit, Vedoucí musí zkoordinovat/ sladit práci všech svých podřízených. I v těchto pří�padech lze – jak vidno – k daným přejí�mkám nalézt slovesa domácí�ho původu, která se (přinejmenší�m v daných kontextech) chovají� jako jejich synonyma a evidentně mají� předponu s-: u sloves složit, sestavit, sloučit, sladit jde evidentně o prefix s-, neboť v druhém pří�padě jde o variantu vokalizovanou a ve zbývají�cí�ch pří�padech následuje jedinečná souhláska l. Na základě dosud uvedeného se domní�váme, že lze u sloves jako zkomponovat, zkonstruovat, zkombinovat či zkoordinovat uvažovat o pří�tomnosti tzv. subsumpční�ho prefixu s-,6 a proto by měl být možný i zápis pí�smenem s. Subsumpční� prefixy se uplatňují� i u jiných přejí�mek (vyextrahovat, vygradovat, nakumulovat aj.). Zjistili jsme, že nemálo vysokoškolských studentů češtiny preferuje zápis literou s, protože lze podle jejich názoru identifikovat u daných předpon význam ,dohromady / k soběʻ. Je pravda, že v korpusu se varianty s pí�smenem s od pozorovaných sloves takřka nevyskytují�. Tato skutečnost je však naprosto nerelevantní� (o jazykovém povědomí� nic nevypoví�dá) – jednak proto, že jsou dané texty většinou korigovány, jednak proto, že jsou podoby se s automaticky podtrhávány (wordovým oprávcem) jako chybné. 5. K nekodifikované podobě sešeřit se V tomto oddí�le chceme na pří�padu konkurence (kodifikovaného) zešeřit se a (nekodifikovaného) sešeřit se ukázat, jak by podle našeho názoru neměly vypadat reakce na situaci, kdy je zjištěn nesoulad mezi kodifikací� a spisovným územ. Za tí�m účelem ocitujeme autentický dotaz uživatele češtiny a reakci na něj ze strany Jazykové poradny Ú� JČ�; a uvedeme k tomu stručný komentář. Dotaz uživatele: „Chtěla bych poprosit o radu ohledně toho, zda se pí�še sešeřit nebo zešeřit. V online pravidlech českého pravopisu jsem našla jenom zešeřit, ale čtení�m mám zažitý tvar se s. Je ovšem možné, že se jedná o častou chybu.“ Odpověď Jazykové poradny Ú� JČ�: „Třebaže internetová Pravidla obsahují� řadu nepřesností�, v tomto pří�padě se nemýlí�. I podle školní�ho vydání� Pravidel českého pravopisu a slovní�ků (Slovní�k spisovné 6  Za subsumpční� se považuje takový prefix, jehož význam je i součástí� významu základového slovesa. 54 Nekodifikujme, raději popisujme a vysvětlujme normu a úzus … Luboš Veselý, Vojtěch Veselý češtiny pro školu a veřejnost, Slovní�k spisovného jazyka českého a Pří�ruční� slovní�k jazyka českého) pí�šeme jedině zešeřit. Máte pravdu, že se ve slově poměrně často chybuje, svědčí� o tom jak doklady z internetu, tak z Č�eského národní�ho korpusu. V korpusu SYN je zachyceno 174x správné psaní� se z (zešeří, zešeřilo, zešeřelý apod.) a 76x je doložena podoba se s (sešeří, sešeřilo, sešeřelý apod.) – tedy téměř třetina podob není� správně. Pisatelé jsou nejspí�še ovlivněni slovesem setmělo se.“ (http:// www.ujc.cas.cz/jazykova-poradna/dotazy/index.html?page=7) Komentář: Pracovní�k Jazykové poradny přehlí�ží� skutečnost (kterou sám zjistil), že i podoba sešeřit se je uzuální�. I když sám uvádí� jeden z faktorů, který by mohl vést k uží�vání� podoby sešeřit se (sloveso setmět se), stále hodnotí� podobu sešeřit se jednoduše jako chybu. Jde tedy o velmi pří�močarý pří�stup k otázce jazykové správnosti: (ne)správnost je zde evidentně ztotožňována s (ne)pří�tomností� v kodifikační� pří�ručce. A konečně: Není� pravda, jak se tvrdí�, že podle PSJČ „pí�šeme jedině zešeřit“, neboť PSJČ (elektronická verze) uvádí� v hesle „zešeřiti (řidč. zšeřiti) dok. […]“ i početnou řadu dokladů s předponou s(e)-: Pak nastala povinnost klečet u božího hrobu v tiché kapli, kterou sešeřili. (Jir.); Sešeřil se den. (Mach.); A najednou – jakoby se kolem ní sešeřilo jako před bouřkou. (Jir.); Sešeřilo se v pokoji zatím a toto šero doplňovalo atmosféru snu. (Dyk.); Tyto lákavé vidiny táhly se před Danyšovými široce rozevřenými zraky tam někde v sešeřené neproniknutelné dáli. (Preis.); Zima je možná jen ve velkém městě, kde pravý život začíná sešeřením. (Just.); Pod jasným slunéčkem šlechetných záměrů náhle se v duši sešeří, skoro setmí. (Staš.); Vím pouze, svět že bez něho [soucitu] se sšeřil (sic!). (Vrch.); Již se velmi sešeřilo a z bledého východu blížilo se světla víc a víc. (Rais.). V hesle zešeřelý jsou také doklady s předponou s(e): snědými barvami maloval sšeřelý pokoj. (Wojk.); „Už bude jistě doma,“ křesal jiskřičku naděje ve smutkem sešeřelou jeho duši. (Baar.); Hráč náruživý zádumčivých sešeřelých nálad, chci míti divné kouzlo starých, ironických ballad (Hlav.). Dodáváme: SYN v6 má pro dotaz „lemma zešeřit“ 237 výskytů, pro dotaz „lemma sešeřit“ 159 výskytů – poměr ve prospěch (jediné) kodifikované podoby je tedy pouze asi 1,5 : 1 (tedy nižší�, než je uvedeno v odpovědi Jazykové poradny). 6. Účelová a dějová adjektiva na -icí, -ící Gramatické pří�ručky upozorňují� na formálně-sémantický rozdí�l mezi adjektivy účelovými a dějovými: srov. šlapací kolo (účelové adjektivum) × kluk šlapající na kole (dějové adjektivum); startovací rampa × startující závodníci; krycí jméno × závoj kryjící tvář. Vší�mají� si zejména protikladu adjektiv zakončených na -icí, resp. -ící, odvozených převážně od sloves vzoru prosit: čisticí vůz (účelové adjektivum) × vůz čistící ulici (dějové adjektivum). V psaní� těchto adjektiv totiž uživatelé často chybují�, resp. odchylují� se od toho, co předjí�má kodifikace. IJP připouští�, že v některých pří�padech 55 Nekodifikujme, raději popisujme a vysvětlujme normu a úzus … Luboš Veselý, Vojtěch Veselý je těžké rozhodnout, zda jde o „pojetí�“ účelové, anebo dějové.7 Uvádí� různé typy takových pří�padů a doporučuje, k jakému pojetí� se přiklonit. Ní�že se pokusí�me ukázat, že doporučení� IJP jsou do značné mí�ry v rozporu s jazykovou normou. Kompozice textu je následují�cí�: Zamyslí�me se nad tí�m, zda se do uží�vání� adjektiv na -icí, -ící systematicky promí�tá sémantika determinovaných substantiv. Formulujeme hypotézu, která by mohla být zpřesnění�m či „domyšlení�m“ výkladu IJP, a zjistí�me, zda ji potvrzují� jazyková data. Představí�me empirický výzkum, který jsme provedli na materiálu zí�skaném z korpusu SYN v6. Poukážeme na některé aspekty protikladu mezi účelovým a dějovým významem a položí�me si otázku, zda je s nimi výklad IJP v souladu. Upozorní�me na to, jaké výzkumné kroky by musely být podniknuty předtí�m, než by bylo možné přistoupit ke kodifikování� daného jevu. Poukážeme na jejich obtí�žnou proveditelnost a položí�me si otázku, zda neexistuje řešení�, které by jejich realizaci nevyžadovalo. Je volba adjektiva podmí�něna sémantikou ří�dí�cí�ho substantiva? Zdá se, že ano. IJP např. konstatuje, že u označení� osob se použí�vají� pouze podoby na -ící: řídící pracovník, velící důstojník, místodržící. Z dokladů v korpusu SYN v6 je zřejmé, že konkurenty na -icí se v uvedených pří�padech skutečně uží�vají� ří�dce (byť neplatí�, že by se neuží�valy vůbec, jak předpokládá IJP): syntagma řídicí pracovník je doloženo zhruba v 8 % pří�padů (ze všech výskytů syntagmatu řídící/řídicí pracovník), syntagma velicí důstojník zhruba v 5 % pří�padů, podoba místodržicí není� doložena vůbec. Koresponduje u jmen osob forma adjektiva se sémantickou rolí�, již denotát substantiva plní� ve vztahu k ději označenému adjektivem? Mohli bychom vyslovit následují�cí� hypotézu: skutečnost, že denotát substantiva vystupuje v úloze agentu, nikoli instrumentu děje, podporuje dějové pojetí� adjektiva. Dlouhou podobu -ící by pak, nabí�zelo by se navrhnout, kodifikace mohla/měla vyžadovat u „ryze dějových“ adjektiv, která typicky stojí� v postpozici za determinovaným substantivem a sama jsou determinována nějakým syntaktickým doplnění�m (důstojník velící místní vojenské jednotce), a právě u adjektiv označují�cí�ch „dějovou funkci“ nějaké osoby. Potí�ž je v tom, že agentní� roli denotátu ve vztahu k pří�slušnému ději nevyjadřují� jen názvy osob, ale např. také názvy různých kolektivů či institucí� (které kolektiv často implikují�): čisticí četa čistí�, hodnotící komise hodnotí�, řídící výbor ří�dí� apod. V pří�padě poslední�ch dvou syntagmat je v SYN v6 doložen frekvenční� poměr výrazně ve prospěch „dějového pojetí�“: syntagma hodnotící komise je doloženo zhruba v 99 % pří�padů,8 syntagma řídící výbor zhruba v 80 % pří�padů (spojení� čistící četa je v tomto ohledu jiné, vyskytuje se jen ve zhruba 37 % pří�padů). Bylo by řešení�m do skupiny substantiv, pro něž by kodifikace předjí�mala rozví�jení� adjektivy na -ící (a nedoporučovala rozví�jení� adjektivy na -icí), přičlenit také názvy kolektivů a institucí�? V rozšiřování� uvedené skupiny by pří�padně bylo možné pokračovat. Neživé objekty denotované některými substantivy vykonávají� děj 7  http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=750 8  V tomto světle se jako zvláštní� jeví� poznámka v IJP, že ve spojení�ch typu byla sestavena hodnoticí komise „dáváme přednost účelovému pojetí�“. 56 Nekodifikujme, raději popisujme a vysvětlujme normu a úzus … Luboš Veselý, Vojtěch Veselý označený adjektivem na -icí/-ící samostatně, na člověku nezávisle, byť nejsou agentem děje ve stejném smyslu jako osoby nebo kolektivy osob. Jedná se o názvy různých (ví�ce či méně automatizovaných) strojů a pří�strojů, ale nejen o ně – pří�klady viz dále. Bylo by nejspí�še možné tvrdit, že sémantika těchto substantiv podporuje dějové pojetí� pří�slušných adjektiv, a očekávat, že se významový charakter syntagmatu projeví� ve frekvenční�m poměru mezi „dějovou podobou“ -ící a „účelovou podobou“ -icí. Vskutku lze nají�t pří�pady, jež dané očekávání� naplňují� (tj. podoba -ící převažuje nad podobou -icí), nebo se mu alespoň přibližují� (podoba -icí se objevuje v menší�m, ale nezanedbatelném procentu pří�padů): spojení� tišící lék (lék, který tiší�) je v SYN v6 doloženo zhruba v 94 % pří�padů, spojení� jistící šroub zhruba v 52 % pří�padů, spojení� čistící vozidlo zhruba v 51 % pří�padů, spojení� jistící lano ve 34 % pří�padů. Kodifikace by tedy, hypoteticky, mohla předjí�mat následují�cí�: v pří�padech, kdy denotát substantiva provádí� (může provádět) děj označený adjektivem samostatně, dává se přednost „dějové“ podobě na -ící, kdežto v pří�padech, kdy je denotátem substantiva nástroj vyžadují�cí� činnost člověka, má přednost „účelová“ podoba na -icí. Preferování� krátké podoby lze demonstrovat na pří�kladech žehlicí prkno (prkno samo nežehlí�, je jen pomůckou k žehlení�) či holicí strojek (strojek sice holí�, ale ne bez součinnosti člověka): podoba žehlicí prkno je doložena zhruba v 90 % pří�padů, podoba holicí strojek zhruba v 91 % pří�padů. Nastí�něná možná podoba kodifikace, ač by z významového hlediska byla smysluplná, by bohužel zkreslovala reálnou jazykovou normu. Lze sice nají�t pří�pady, kdy se agentní� (nebo procesorská) povaha denotátu substantiva projevuje převahou „dějové“ podoby na -ící (některé pří�klady viz výše), avšak typově, tj. s ohledem na všechna doložená syntagmata, tato podoba převažuje zřejmě jen u názvů osob; u „ryze dějových“ adjektiv je podoba na -ící samozřejmě výlučná. U názvů kolektivů a institucí�, názvů automatizovaných strojů a pří�strojů a další�ch samostatně fungují�cí�ch předmětů se podoba na -ící (mí�sto „náležité“ podoby na -icí) uží�vá v různé mí�ře: ří�dce, poměrně často nebo (jak jsme ukázali výše) dokonce převážně. Vyplývá to z analýzy uží�vání� deseti nejfrekventovanější�ch účelových adjektiv na -icí a jejich konkurentů na -ící, kterou jsme provedli na datech zí�skaných ze SYN v6.9 Jednalo se o následují�cí� adjektiva (a jejich konkurenty na -ící): řídicí, chladicí, čisticí, měřicí, trávicí, hasicí, pečicí, spořicí, školicí, plnicí.10 Vytvořili jsme seznamy substantiv, s nimiž se tato adjektiva kombinují� nejčastěji, a zjistili jsme, v jakém procentu pří�padů se mí�sto podoby na -icí uží�vá konkurent na -ící. Ní�že uvádí�me ukázku vytvořených seznamů.11 9  Vyloučili jsme pří�pady, kdy si obě podoby kvůli výrazné formální� odlišnosti nekonkurují�: bicí vs. bijící, šicí × šijící. 10  Uvedená adjektiva jsou seřazena podle jejich frekvence v SYN v6. S výjimkou adjektiva pečicí jsou všechna odvozena od sloves vzoru prosit. 11  Z pří�slušných seznamů uvádí�me jen první�ch 25 řádků, zachycují�cí�ch nejfrekventovanější� syntagmata (u nichž je doložena konkurence adjektiv na -icí, -ící). Ve druhém a třetí�m sloupci je uvedena frekvence adjektiva na -icí, resp. -ící, tvoří�cí�ho syntagma se substantivem uvedeným 57 Nekodifikujme, raději popisujme a vysvětlujme normu a úzus … Luboš Veselý, Vojtěch Veselý I z této malé ukázky utří�děných korpusových dat je zřejmé, že pomineme-li jména osob, u nichž je zastoupení� podoby na -ící v souladu s očekávání�m vysoké, podí�l adjektiv na -ící značně kolí�sá, a to zhruba od 3 do 90 procent. Kolí�sá i v rámci jednotlivých významových typů substantiv, srov. např. substantiva gel, mléko, pěna, roztok, voda v tabulce 3. Přestože jde o výrazy sémanticky blí�zké, zastoupení� adjektiva na -ící kolí�sá od zhruba 6 do 28 procent, tj. od mí�ry zanedbatelné po mí�ru poměrně značnou. Z porovnání� seznamů zároveň vyplývá, že rozdí�ly v zastoupení� obou podob jsou i mezi jednotlivými adjektivy. Srov. v tabulkách 1 a 2 substantiva označují�cí� kolektivy či instituce a substantiva s významem mí�sta v kolokaci s pří�slušnými adjektivy: řídící/ řídicí orgán, výbor, komise; centrum, středisko (převažuje podoba na -ící) × školicí/školící agentura, instituce; středisko, centrum, místnost, prostor (převažuje podoba na -icí). Je tedy zřejmé, že volbu mezi podobami na -icí, -ící ovlivňuje lexikální� realizace obou členů syntagmatu: jak ří�dí�cí�ho substantiva, tak rozví�její�cí�ho adjektiva. Reálnou jazykovou normu však zkresluje i současná podoba kodifikace, resp. mimo jiné to, co je uvedeno v IJP. Z korpusových dokladů vyplývá, že podobě na -icí v nezanedbatelné mí�ře konkuruje podoba na -ící, a to převážně v kontextech, které jsou jinak ve shodě s kodifikací� spisovné normy. Z toho lze dovozovat, že mluvčí� tento prostředek nevní�mají� jako nenoremní�, nespisovný. Konstatování� IJP, že se u označení� osob použí�vají� pouze podoby na -ící, sice přibližně odpoví�dá jazykové normě (podoba na -ící u názvů osob značně převažuje), avšak kontrastuje s tí�m, že u označení� institucí�, výkonných orgánů apod. (komise, orgán, rada, oddělení), tj. u výrazů, které mají� podobný „akční� potenciál“ jako názvy osob a podoba na -ící je u nich nezří�dka frekventovaná (srov. výše pří�klady hodnotící komise, řídící orgán), IJP doporučuje podobu na -icí, byť uvádí�, že ani „dějové pojetí�“ nelze pokládat za „jednoznačně chybné“. IJP naví�c, zdá se nám, předpokládá, že významový protiklad mezi účelovostí� a dějovostí� 1) je kontradiktorický,12 2) je pevně svázán s protikladem formální�m. Souhrnně řečeno, jde o předpoklad, že adjektivum na -icí vyjadřuje účelovost a adjektivum na -ící vyjadřuje dějovost, a že pří�slušná adjektiva mají� právě tyto významy a žádné jiné. Má-li tedy adjektivum formu na -icí nebo -ící, mělo by platit, že vyjadřuje buď účelový význam, nebo dějový význam, tj. nevyjadřuje žádný jiný význam a ovšem nevyjadřuje ani oba významy současně. Z uvedené logiky dále podle nás vyplývá: pokud si adjektiva na -icí, -ící konkurují�, je třeba zjistit, zda se vyjadřuje účelovost, nebo dějovost, a podle toho stanovit, který z prostředků je náležitý. Domní�váme se, že předpoklady 1) a 2) jsou nesprávné. Jde jednak o to, že ve spojení� s některými abstrakty nemá adjektivum na -icí/-ící význam ani dějový, ani účelový: řídící/řídicí schopnost označuje zkrátka schopnost ří�dit, čistící/čisticí funkce znamená funkci čištění� (adjektivum tu významově specifikuje substantivum značně abstraktní�ho významu), ve sloupci první�m; brali jsme v potaz jen syntagmata s pořadí�m členů adjektivum – substantivum. Ve čtvrtém sloupci je uveden procentuální� podí�l adjektiva na -ící. 12  Protiklad mezi výroky A a B je kontradiktorický, jestliže nutně platí� buď A, nebo B, tj. nemůže současně platit A i B, ani nemůže nastat situace, kdy neplatí� ani A, ani B. 58 Nekodifikujme, raději popisujme a vysvětlujme normu a úzus … Luboš Veselý, Vojtěch Veselý Tab. 1: řídicí × řídící řídicí řídící podíl řídící systém 7549 1923 20,30 jednotka 5584 1959 25,97 orgán 957 4598 82,77 věž 861 888 50,77 středisko 857 1422 62,40 centrum 828 1143 57,99 výbor 778 3102 79,95 páka 757 181 19,30 funkce 687 1885 73,29 elektronika 557 135 19,51 technika 357 126 26,09 komise 323 2867 89,87 řídicí řídící podíl řídící počítač 303 260 46,18 pozice 288 525 64,58 pracovník 283 3220 91,92 struktura 243 517 68,03 obvod 229 48 17,33 software 222 69 23,71 vůz 220 219 49,89 panel 209 145 40,96 proces 207 274 56,96 signál 177 86 32,70 pult 174 162 48,21 program 172 86 33,33 Tab. 2: školicí × školící školicí školící podíl školící středisko 4027 1240 23,54 centrum 1649 448 21,36 program 432 137 24,08 místnost 319 166 34,23 zařízení 275 90 24,66 kurs 159 77 32,63 akce 136 55 28,80 pracoviště 132 54 29,03 firma 105 27 20,45 prostor 75 22 22,68 systém 63 7 10,00 činnost 57 30 34,48 školicí školící podíl školící pomůcka 54 1 1,82 materiál 51 10 16,39 aktivita 51 11 17,74 seminář 47 42 47,19 místo 45 17 27,42 sál 38 30 44,12 agentura 35 10 22,22 prostora 35 17 32,69 den 33 17 34,00 policejní 33 14 29,79 instituce 32 6 15,79 projekt 30 13 30,23 Tab. 3: čisticí × čistící čisticí čistící podíl čistící prostředek 6616 1400 17,47 přípravek 677 76 10,09 stroj 524 234 30,87 vůz 478 251 34,43 gel 458 29 5,95 stanice 348 128 26,89 zařízení 309 94 23,33 mléko 262 18 6,43 účinek 246 67 21,41 proces 235 120 33,80 systém 226 28 11,02 pěna 211 15 6,64 čisticí čistící podíl čistící ubrousek 170 12 6,59 maska 166 14 7,78 roztok 160 39 19,60 technika 158 63 28,51 schopnost 154 48 23,76 krém 151 10 6,21 čaj 150 50 25,00 zóna 149 47 23,98 práce 120 71 37,17 voda 119 46 27,88 efekt 103 30 22,56 tableta 83 12 12,63 59 Nekodifikujme, raději popisujme a vysvětlujme normu a úzus … Luboš Veselý, Vojtěch Veselý trávicí proces označuje proces trávení� či jednoduše trávení� (jde vlastně o multiverbát). Z toho je zřejmé, že protiklad mezi účelovým a dějovým významem není� vzhledem k danému souboru prostředků kontradiktorický. Neplatí� podle nás ani předpoklad, že protiklad mezi účelovostí� a dějovostí� je pevně svázán s protikladem formální�m. Oba prostředky si konkurují�, nepočí�táme-li „ryze dějová“ adjektiva mají�cí� výlučně formu na -ící. Z užití� adjektiva na -icí, resp. -ící nelze usuzovat, že mluvčí� měl na mysli význam dějový nebo naopak význam účelový, byť zřejmě platí�, že „mí�ra dějovosti“ adjektiva, plynoucí� z významu celého syntagmatu, je jední�m z faktorů, které určují� preferenci té nebo oné varianty. Významový protiklad mezi účelovostí� a dějovostí� nejenže není� kontradiktorický, není� ani kontrární�.13 Uží�vá-li se předmět opakovaně k provádění� jistého děje, je nasnadě, že jde o účel daného předmětu. Je pří�značné, že spojení� substantiva s účelovým adjektivem lze parafrázovat (přinejmenší�m) dvojí�m způsobem: např. tišící lék jako ,lék určený k tišení� bolesti‘ i jako ,lék, který tiší� bolest‘. Jádrem druhé parafráze je tvar slovesa s významem neaktuální�ho, opakovaného děje. Oba významy, účelovost i neaktuální� dějovost, se nevylučují�: účel předmětu je spojen s očekávání�m, že při splnění� jistých podmí�nek bude naplněn pří�slušným dějem, či (také)  povědomí�m o pří�padech, kdy jí�m skutečně naplněn byl. Očekáváme, že člověk, který užije tiší�cí� lék, přestane (do jisté mí�ry) pociťovat bolest, protože ví�me, že takový účinek tiší�cí� léky mí�vají�. Očekáváme, že čistí�cí� vozy se budou uží�vat v souladu se svým účelem, tj. k čištění� ulic. Atd. Ní�že uvádí�me dva pří�klady takového užití� adjektiva na -ící, z něhož lze vyrozumět, že účel adjektiva byl naplněn opakovaným, neaktuální�m dějem (tedy: tiší�cí� léky tišily, čistí�cí� vozy čistily): (1) „Dostávám tišící léky, a tak nějak vše zvládám,“ svěřila nám herečka s tím, že chemoterapie nebo ozařování zatím nejsou třeba. (SYN v6) (2) I když čistící vozy odstraňují nánosy z vozovky několikrát denně, řidiči by měli být v úseku výjezdu vozidel ze stavby stále opatrní. (SYN v6) Nekontrární� je, zdá se, rovněž protiklad mezi účelovým významem a významem aktuálně dějovým: ní�že uvedené pří�klady lze interpretovat tak, že léky, které měly tišit, v dané situaci skutečně tišily, a lano, které mělo jistit, v dané situaci jistilo. (3) Manželku museli uklidnit tišícími léky lékaři. Záchrannou akci rodina pozorovala ze břehu. (SYN v6) (4) Při čištění potrubí mu patrně uklouzla noha a zřítil se asi ze sedmimetrové výšky. Přitom zůstal viset na jistícím laně. (SYN v6) Blí�zkost obou významů, účelového a dějového, naznačují� konkurenční� výrazové prostředky, srov. možnost uží�t formulaci zůstal viset na pojistném laně (adjektivum pojistný svou formou ukazuje spí�še k účelovému významu), resp. formulaci zůstal viset na laně, které ho jistilo (sloveso jistit tu má evidentně význam aktuálně dějový). 13  Protiklad mezi výroky A a B je kontrární�, jestliže platí� A, nebo B, nebo neplatí� ani A, ani B, nemůže však nastat situace, že by platilo současně A i B. 60 Nekodifikujme, raději popisujme a vysvětlujme normu a úzus … Luboš Veselý, Vojtěch Veselý Konkurence mezi „účelovými“ a „dějovými“ podobami je doložena také u adjektiv odvozených od sloves jiných konjugační�ch vzorů, srov. např. hydratační krém vedle (méně běžného) hydratující krém, zvláčňující olej vedle (okazionální�ho) zvláčňovací olej. Jelikož konkurenci nelze v těchto pří�padech přičí�tat formální� podobnosti mezi adjektivy, je podle nás pravděpodobné, že její� pří�činou je právě neostrost protikladu mezi účelovým a dějovým významem. Protože tu však významová blí�zkost není� podpořena blí�zkostí� formální�, konkurence mezi oběma podobami není� zdaleka tak rozší�řená jako konkurence mezi adjektivy na -icí a -ící. Toho, že mezi významem účelovým a dějovým nelze stanovit ostrou hranici, si povšimla rovněž K. Osolsobě (Š�imandl 2016, heslo -cí). Jde podle ní� o jeden z faktorů, které způsobují� konkurenci mezi adjektivy na -icí a -ící. Pří�slušnou pasáž zde ocitujeme celou: „Je několik faktorů, které způsobují� nijak vzácné nerozlišování� adjektiv na -icí × -ící. (a) V označení�ch role/úřadu/ funkce osob se účelová adjektiva nahrazují� dějovými: světící biskup, velící důstojník. (b) Chladicí věže a podobná zaří�zení�, pojmenovaná podle účelu, jsou mnohdy ve stálém provozu; pozměňovací návrh bývá vznesen s úmyslem, aby se stal pozměňujícím; v takových pří�padech volba -ící není� významově scestná. (c) Rozdí�l ve výslovnosti [i] × [í�] nebývá zřetelný. (d) V cizí�ch jazycí�ch mí�vají� oba typy mnohdy jediný ekvivalent: např. Sleeping Beauty ,Spí�cí� kráska, Š�í�pková Růženka‘ i sleeping car/bag/pill ,spací� vůz/pytel/pilulka‘.“ Pokusili jsme se ukázat, že adjektiva na -icí, -ící fungují� jako konkurenty, přestože nejsou významově zcela rovnocenná. Jejich konkurence má však různou podobu v závislosti na lexikální�m obsazení� syntagmatu adjektiva a determinovaného substantiva: z dokladů nalezených v SYN v6 vyplývá, že mluvčí� často mí�rně preferují� podobu na -icí, není� však výjimkou, že podoba na -icí je výrazně běžnější�, či naopak převažuje podoba na -ící. Současná kodifikace reálné jazykové normě evidentně neodpoví�dá. Podmí�nkou pro to, aby mohla vzniknout empiricky adekvátní� kodifikace, by bylo (podle našeho přesvědčení�) podniknutí� celé řady výzkumných kroků. Předevší�m by musela být v dostatečné ší�ři prozkoumána variabilita v uží�vání� konkurenční�ch adjektiv na -icí, -ící – na podstatně větší�m materiálu, než jsme to pro potřeby tohoto textu učinili my. Bylo by rovněž třeba zjistit pří�činy oné variability. Co způsobuje, že v některých syntagmatech se adjektiva na -icí, -ící uží�vají� ve zjevném rozporu s převažují�cí�m územ? Je jednou z pří�čin významový poměr mezi adjektivem a determinovaným substantivem? Může hrát roli také frekventovanost syntagmatu, např. v tom smyslu, že frekventovaná syntagmata vykazují� méně odchylek v důsledku toho, že uživatelé mají� pevněji „vští�penou“ kodifikovanou podobu? Zjištění� pří�čin variability jazykové normy by bylo nezbytné k posouzení� relevance jednotlivých faktorů – s ohledem na ni by pří�padná kodifikace měla být formulována. Je zřejmé, že před lingvisty, kteří� by usilovali o kodifikaci uží�vání� adjektiv na -icí, -ící, by stál velice nesnadný úkol – jak pokud jde o sběr materiálu, tak zejména o jeho vyhodnocení�. Je výše nastí�něný problém nějak řešitelný? Jsme přesvědčeni o tom, že překážky nastí�něné výše vůbec nevyvstanou, pokud cí�lem lingvistické analýzy nebude preskripce jazykové normy, nýbrž její� deskripce. Nutným předpokladem preskripce je totiž zevrubné poznání� jazykové normy – bez něj by sotva bylo možné stanovit, jaký způsob zacházení� s jazykovými prostředky je vhodný a jaký méně vhodný či nevhodný. 61 Nekodifikujme, raději popisujme a vysvětlujme normu a úzus … Luboš Veselý, Vojtěch Veselý Deskriptivní� pří�stup k jazykové normě, domní�váme se, její� zevrubné poznání� nevyžaduje. Lingvista uplatňují�cí� tento pří�stup může např. prozkoumat určité množství� dostupných jazykových dat, vyhodnotit je a dospět k dí�lčí�mu poznání� jazykové normy. To sice nemůže být podkladem pro kodifikaci, přesto však má vědeckou hodnotu, obohacuje-li něčí�m dosavadní� znalosti o jazykové normě. Slovo závěrem, resp. vzkaz případným (i nepřípadným) budoucím kodifikátorům Jak oddí�l o konkurenci -icí versus -ící (tišicí / tišící lék), tak i oddí�ly jiné (např. o konkurenci mezi zpěčovat se a vzpěčovat se nebo mezi zešeřit se a sešeřit se) jasně dokazují�, že by ten, kdo by chtěl kodifikovat, měl vždy nejprve ověřit, jestli je stávají�cí� kodifikace „v pořádku“ neboli zda nebyla už v době vzniku v nesouladu se soudobou normou a/nebo zda není� v rozporu s normou dnešní�. Také by si měl položit otázku, je-li pří�padné rozší�ření� nekodifikované podoby nutné považovat za projev neschopnosti mluvčí�ch náležitě uží�vat jazykových prostředků, anebo nejde-li „prostě jen“ o výsledek (nijak negativní�ch) procesů, které patří� k principům jazykového „vývoje“ (a jsou dávno dobře známy z historické mluvnice). Kupř. právě naše (byť nedokonalé) pokusy o interpretaci pří�čin rozší�ření� podoby vzpěčovat se a „vidového přehodnocení�“ slovesa soustředit se jsou ukázkou takového pří�padu. Kodifikátor by si měl také pokaždé položit otázku, zda opravdu rozumí� (dané konkrétní�) jazykové situaci natolik, aby si mohl dovolit ve vztahu k ní� něco doporučovat, např. vybí�zet k preferování� jedné jednotky před jinou. Měl by se ptát, zda skutečně zmapoval, pochopil a vyhodnotil všechny faktory, které mohou v dané situaci působit. Už jen náš (velmi hrubý) nástin složité situace u forem na -icí a -ící podle našeho názoru ukazuje, že by měl být kodifikátor při zodpoví�dání� uvedené otázky spí�še skromný. Naše stanovisko k tomu, zda by se mělo, nebo nemělo kodifikovat, tedy zní�: Jazyková realita se kodifikaci (do značné mí�ry) vzpěčuje, proto nezakládejme žádné hodnotí�cí� komise. LITERATURA ADAM, R. (2007): K diskusi o spisovné a „standardní�“ češtině. Slovo a slovesnost, 68, 184–189. ADAM, R. (2009): Nad knihou o jazykové regulaci. Naše řeč, 92, 145–155. BENEŠ�, M. (2019): Úvod do teorie jazykové správnosti. Praha: Univerzita Karlova. BENEŠ�, M. – PROŠ�EK, M. (2011): Ke konceptu minimální� intervence. Slovo a slovesnost, 72, 39–55. CVRČ�EK, V. (2009): Regulace jazyka a koncept minimální intervence. Praha: NLN. Č�ERMÁ� K, F. – SGALL, P. – VYBÍ�RAL, P. (2005): Od školské spisovnosti ke standardní� češtině: výzva k diskusi. Slovo a slovesnost, 66, 103–115. HAUSENBLAS, K. (1957): Psaní� i a y podle nových Pravidel českého pravopisu. Naše řeč, 40, 195–201. IJP / Internetová jazyková příručka http://ujc.avcr.cz/miranda2/m2/elektronicke-slovniky-a- -zdroje/internetova-jazykova-prirucka.html 62 Nekodifikujme, raději popisujme a vysvětlujme normu a úzus … Luboš Veselý, Vojtěch Veselý KARLÍ�K, P. – NEKULA, M. – PLESKALOVÁ� , J. (2016): CzechEncy – Nový encyklopedický slovní�k češtiny. https://www.czechency.org/ KŘ� EN, M. – CVRČ�EK, V. – Č�APKA, T. – Č�ERMÁ� KOVÁ� , A. – HNÁ�TKOVÁ� , M. – CHLUMSKÁ� , L. – JELÍ�NEK, T. – KOVÁ�Ř� Í�KOVÁ�, D. – PETKEVIČ�, V. – PROCHÁ�ZKA, P. – SKOUMALOVÁ�, H. – Š�KRABAL, M. – TRUNEČ�EK, P. – VONDŘ� IČ�KA, P. – ZASINA, A. (2017): Korpus SYN, verze 6 z 18. 12. 2017. Praha: Ú� stav Č�eského národní�ho korpusu FF UK. Dostupný z WWW: http://www.korpus.cz. OSOLSOBĚ�, K. (2016): -cí. In. Š�imandl, J. (ed.): Slovník afixů užívaných v češtině. Praha: Karolinum. (http://www.slovnikafixu.cz/heslar/-cí�) PČP / Pravidla českého pravopisu (1993). Praha: Academia. PSJČ / Příruční slovník jazyka českého (elektronická verze) http://psjc.ujc.cas.cz/ SSČ / Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (2000). Praha: Academia. SSJČ / Slovník spisovného jazyka českého (elektronická verze) http://ssjc.ujc.cas.cz/ STARÝ�, Z. (1995): Ve jménu funkce a intervence. Praha: Karolinum. VESELÝ�, L. (2011): O vidu slovesa soustředit se. Pří�spěvek k otázce jazykové správnosti. Naše řeč, 94, 134–141. VESELÝ�, L. (2015): Matka a dítě byly unavené? Poznámka ke shodě pří�sudku s podmětem. Český jazyk a literatura, 66, 185–191. VESELÝ�, L. (2018): K nekorespondenci mezi kodifikací� a spisovným územ. Její� možné využití� v hodinách češtiny. Český jazyk a literatura, 69, 80–85.