3
Články / Articles
Kodifikujme deskriptivně –
a pěstujme tím jazykovědu!
Reakce na článek Luboše a Vojtěcha Veselých
Martin Beneš, Ondřej Dufek
Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., Praha
benes@ujc.cas.cz; dufek@ujc.cas.cz
Let’s codify language descriptively – and by doing that,
let’s practice linguistics! A response to paper by Luboš and Vojtěch Veselý
ABSTRACT: The paper responds critically to the article Nekodifikujme, raději popisujme
a vysvětlujme normu a úzus. Pěstujme jazykovědu, nepěstěme jazyk (Let’s not codify language,
let’s describe and explain its norms and usage instead: let’s practice linguistics instead
of refining language) by Luboš and Vojtěch Veselý (2019). We find the authors’ statements
problematic, hence our aim is to diagnose the argumentation malady they suffer from and
propose complex treatment. In the initial text, we identify a “polemic succession syndrome”
manifested by a few symptoms: ignorance of substantial part of language planning’s field of
interest, lack of differenciatedness or its confusing/misleading simplification, resignation from
the challenges related to its research due to their difficulty, rashness in constructing the relation
between corpora evidence (language usage) and language awareness/knowledge (norm)
and one-sided approach to language users which the authors try to protect from accusal of lack
of competence due to unclear reasons.
KEYWORDS: codification; language norms; language planning; language rules; language usage;
competition of language units; polemic
KLÍČOVÁ SLOVA: kodifikace; normy; úzus; jazyková pravidla; jazykové plánování�; konkurence
jazykových prostředků; polemika
1.	 Úvodem
Když se při různých pří�ležitostech sešlo pohromadě ví�c kolegyň a kolegů z Ú� JČ�,
slyšeli jsme je několikrát pochvalně hovořit o vystoupení� kolegů Luboše Veselého
a Vojtěcha Veselého (dále V+V či autoři) na interní�m, tzv. celoústavní�m semináři
věnovaném kodifikaci, který se konal v září� 2018 a k němuž autoři připravili doprovodnou
studii. Její� přepracovaná verze pak vyšla o rok později na stránkách
tohoto časopisu a nese apelují�cí� název Nekodifikujme, raději popisujme a vysvětlujme
normu a úzus: Pěstujme jazykovědu, nepěstěme jazyk (viz Veselý – Veselý 2019).
4
Kodifikujme deskriptivně – a pěstujme tím jazykovědu! … Martin Beneš, Ondřej Dufek
Jelikož tento titul je, s jistými výhradami, jedna z mála věcí�, s nimiž v článku souhlasí�me
– a zmí�něné reakce našich kolegů na vystoupení� pro nás proto byly velmi
překvapivé –, rozhodli jsme se sepsat tuto polemickou reakci.
Náš text má – obrazně řečeno – cí�l diagnostický a terapeutický. Ú� vahy v textu
V+V vykazují� pří�znaky něčeho, co lze označit jako syndrom polemické návaznosti
(viz ní�že odd. 2). Jeho pří�znaky můžou být nejrůzněj­ší�, u kolegů V+V se syndrom
projevuje ignorancí podstatné části předmětné oblasti jazykového plánování�, k němuž
se vyjadřují� (odd. 3), nediferencovaností čili pří�lišným, a v důsledku matoucí�m
zjednodušování�m poměrů v ní� (odd. 4), rezignací na výzvy spojené s její�m výzkumem
kvůli jejich obtí�žnosti (odd. 5), jednostranným pohledem na uživatele, které
se ze zvláštní�ch důvodů snaží� hájit před nařčení�m z nekompetentnosti (odd. 6)
a unáhleností při přechodu od úzu k normě (odd. 7). Naší�m záměrem je popsat, jak
jmenované pří�znaky syndromu polemické návaznosti deformují� obraz předmětné
oblasti jazykového plánování�, a tedy i uvažování� o „kodifikaci“, a přispět touto diagnózou
nejen k jeho léčbě, ale i k ozdravení� celé diskuse na toto téma.
2.	 Syndrom polemické návaznosti
Pří�spěvek kolegů V+V vní�máme – při vší� snaze o kooperativní� čtení� – jako text,
který problematiku jazykového plánování� v českém kontextu spí�š zatemňuje, než
obohacuje, neboť trpí� zmí�něným syndromem polemické návaznosti.1
Od pří�stupu
„regulujme spisovný jazyk“, který z dnešní�ho pohledu působí� jako trochu uměle
vytvořený nepří�tel, rovnou přecházejí� k protikladnému, rezolutní�mu „nekodifikujme“,
aniž by uvažovali o jiných, odstí�něnější�ch možnostech. Jinými slovy, chytají� se
stejné hole, jen na opačném konci. Jakkoli je nám sympatické, že V+V chtějí� uvažovat
o problematice jazykového plánování�, musí�me konstatovat, že necitují� téměř
žádnou relevantní� sociolingvistickou literaturu2
a uvažují� v globální�ch kategorií�ch
typu „jazyk“, „norma“, „kodifikace“. Pro člověka, který v dané disciplí�ně teoreticky
i prakticky pracuje, pak jejich tvrzení� nemají� dostatečnou rozlišovací� platnost. V+V
se snaží� argumentaci vedenou „v obecné rovině, ze sociolingvistické perspektivy“
nahradit či doplnit podle nich nejspí�š hodnotnější�, potřebnou argumentací� založenou
„na rozboru konkrétní�ch pří�padů neshody mezi spisovným územ (resp. jazy­
1
 Pěkně ho popsal publicista Viktor Š�lajchrt (2011: 216): „Ř� í�ká-li člověk ne, připoutává se
ke všem, kteří� ří�kají� ano. Lepší� je ří�ci něco úplně jiného. Napří�klad: baba!“
2
 Bylo by dobré, kdyby se lingvistická obec zbavila přesvědčení�, že jazykové plánování� je
něco, o čem může – jako vědec – mluvit a psát každý, aniž by studoval (a dal to najevo citacemi)
relevantní� literaturu, včetně zahraniční�.
5
Kodifikujme deskriptivně – a pěstujme tím jazykovědu! … Martin Beneš, Ondřej Dufek
kovým povědomí�m uživatelů češtiny) a kodifikací� a z něj plynoucí�ch poznatcí�ch
o vnitrojazykových (jazykově systémových) pří�činách daného stavu spisovného úzu“
(s. 48), podle našeho názoru se jim to však nedaří�. Absence obecné sociolingvistické
perspektivy je zřetelně ku škodě a její� náhrada je podle nás nedostatečná – bez jasných
sociolingvistických východisek se neobejdeme. (Týká se to rétoriky a interpretace
dat – uspěchaného přechodu od úzu k jazykovému povědomí�; bezproblémové
se nezdají� ani některé analýzy a součty dokladů z korpusu, pro nedostatek
mí�sta a zásadnější� obecné otázky je však ponecháme stranou pozornosti.)
V+V  představují� dění� v  českém jazykovém plánování� jako spor stoupenců
a odpůrců regulace (uží�vání�) jazyka a sami se připojují� k její�m odpůrcům, chtějí�ce
přispět tomuto postoji novými argumenty. (To mimochodem dobře svědčí� o tom,
že podléhají� zmí�něnému syndromu polemické návaznosti.) Jednoho z autorů této
reakce (viz Beneš 2019) přitom řadí� do skupiny opačné – a pokud si teď čtenář pomyslí�
něco o potrefené huse, bude mí�t vlastně pravdu. Beneš (2019) byl totiž zamýšlen
mj. jako pokus potlačit pří�znaky jazykověkulturní�ho syndromu polemické
návaznosti, z nichž některé dále rozebereme.
3.	 Ignorance
Hlavní� pointou Benešovy (2019) monografie – převzatou z těch proudů filozofie
jazyka a sociolingvistického myšlení�, které počí�tají� s existencí� sociálně-psychologické
domény (zhruba Popperova (1972) světa-3) – je to, že jazyková pravidla,
jejichž je jazyk agregátem, jsou inherentně normativní� entity. To staví� otázku, zda
a jak by mělo být uží�vání� jazyka lingvisty regulováno, do nového světla.
Nejde totiž zdaleka jen o to, jestli mají�, nebo nemají� jazyk regulovat jazykovědci,
protože jazyk a jeho použí�vání� už jsou regulovány tak jako tak samotnými
uživateli. Tato regulace samozřejmě může, ale podle nás by neměla být (v tom se
snad s V+V shodneme; viz dále) až na některé výjimky jaksi druhotně regulována
ling­visty. O tuto druhou regulaci se lze sice pří�t, diskutovat o ní� atp., zcela se tí�m
však ignoruje zásadní� část předmětné oblasti jazykového plánování�, kde se děje
mnoho podstatného – v interakcí�ch miliónů uživatelů jazyka ří�zených jejich sdí�lenými
pravidly-normami se tu upevňují�, tu porušují� a pří�p. i mění� jazyková pravidla,
dochází� k negativní�m reakcí�m na produkované prostředky, které nebyly v souladu
s pravidly účastní�ků interakce, k sankcí�m, v gramotných a vyspělých společnostech
do toho dění� vstupují� popisy jazyka atd. atp. To všechno pak tvoří� empirickou bázi
či předmětnou oblast jazykového plánování�.
Když Beneš (2019) mluví� o kritériu jazykové správnosti a o správných a nesprávných
jazykových prostředcí�ch, jde o kritérium jiného druhu než ta dosavadní�.
6
Kodifikujme deskriptivně – a pěstujme tím jazykovědu! … Martin Beneš, Ondřej Dufek
Nemá charakter jakési mří�žky či metru přikládaného „odbornicky“ (dejme tomu
libovolně a neoprávněně) lingvisty zvenčí� (typu historičnost, estetičnost, systémovost
prostředku atp.), ale je vzato z reality komunikování� a interagování� pomocí�
jazyka, je sociální� realitou, kterou lze nezávisle, empiricky zkoumat. Beneš (2019)
za ne/správné označuje to, co v konkrétní�, singulární� interakci dvou konkrétní�ch
uživatelů (mě a tebe tady a teď) ne/vyvolává tzv. nenulovou reakci pří�jemce (k psycholingvistické,
či dokonce neurolingvistické realitě nenulové reakce srov. Volí�n
(2018: 6–12)). Takové prostředky pak technicky označuje jako správné a nesprávné.
Je to tedy jen věc terminologie – stejně tak lze o nich mluvit jako o ne/vhodných,
potenciálně ne/problematických, ne/noremní�ch aj. prostředcí�ch (typu) X a Y. Jde
o deskriptivní� termí�ny popisují�cí� fenomény, jež existují� zcela nezávisle na lingvistice
a lingvistech, a to ve všech společnostech (viz pozn. 7). Nebo ještě jinak: ří�ct, že
nějaký prostředek je vzhledem k definici ne/správnosti ne/správný, je epistemologicky
totéž jako ří�ct, že nějaké konkrétní� užití� tvaru slovesa soustředit se je vzhledem
k definici ne/dokonavosti ne/dokonavé. Nálepka je druhotná, primárně jde
o podstatu, jež je v definici. Z užití� termí�nu ne/správný neplyne, že by Beneš (2019)
chtěl regulovat uží�vání� jazyka.
4.	 Nediferencovanost
V+V vyzývají�: „nekodifikujme“, přičemž kodifikaci – pravda, „stručně, provokativně,
avšak nikoliv nevýstižně“ (s. 47) – definují� jako „vytváření� pří�ruček, o nichž
by platilo: co je v nich obsaženo, je správné, co v nich obsaženo není�, je nesprávné“
(tamtéž).
Kodifikaci V+V přisuzují� regulaci či usměrňování�. Jistě, kodifikace nestojí� mimo
jazykovou praxi, zpětně uží�vání� jazyka nějak ovlivňuje, byť přiznejme, že přesně
neví�me jak (metodologicky je to jen těžko postižitelné, neboť obtí�žně vytvoří�me
zkoumanou skupinu, kterou bychom vystavili kodifikaci či změně kodifikace, a kontrolní�
skupinu, která by nebyla pod vlivem žádné kodifikace nebo by byla vystavena
kodifikaci nezměněné). Ovšem kodifikace není� nutně prosazování� či zakazování�,
tí�m jsou až jisté typy preskripce (viz dále). V+V se sice řadí� na tu stranu „polemiky
o tom, zda a pří�padně jak by uží�vání� jazyka (přesněji řečeno jeho spisovné variety)
mělo být regulováno jazykovědci“ (s. 48), oba „tábory“ však vymezují� názorem na
to, zda by se mělo regulovat/kodifikovat, nikoliv terminologickým vymezení�m preskripce,
kodifikace aj. Jelikož obsah a rozsah použí�vaných pojmů-termí�nů nespecifikují�,
není� bohužel zřejmé, co jimi mí�ní�.
S oní�m vytváření�m pří�ruček je to totiž mnohem, mnohem složitější�. Podí�vejme
se na to detailněji, aby byla zřejmá naše argumentace i z ní� plynoucí� závěr.
7
Kodifikujme deskriptivně – a pěstujme tím jazykovědu! … Martin Beneš, Ondřej Dufek
Na první úrovni platí�, že zápis v pří�ručce o tom, co je ne/správné – tedy tzv. věta
o pravidle –, může mí�t z různých pří�čin dvojí� vztah k tomu, jaká jazyková pravidla
uživatelé sdí�lejí� v naznačené předmětné realitě. Pří�ručka se může snažit jako správné
zapisovat to, jaká pravidla se reálně sdí�lejí� (věta o pravidle = pravidlo), nebo
jako správné uvádět popisy, které reálné existenci sdí�lených pravidel neodpo­ví�dají�
(věta o pravidle ≠ pravidlo). Tyto zápisy (obsah pří�ručky) přitom můžou být – v různé
mí�ře – zavazují�cí� a sankcionují�cí�. Propojení�m těchto dvou kritérií� zí�skáme čtyři
typy kodifikací�. Pro účely argumentu prosí�m předpokládejme, že sloveso sešeřit se
(kterým se V+V zabývají� v oddí�lu 5) je nově, velmi čerstvě se ší�ří�cí�, progresivní�
varianta (jakkoliv realita může být či je odlišná):
1.	Deskriptivně-normativní přístup + institucionální vymahatelnost:
správně je zešeřit se (přestože v korpusu je ří�dce i sešeřit se) a instituce budou
použí�vání� této varianty vymáhat; použití� konkurenční� varianty (sešeřit se) se
budou snažit potlačovat, v krajní�m pří�padě i pomocí� sankcí�.
2.	Deskriptivně-normativní přístup + institucionální nevymahatelnost:
správně je zešeřit se (přestože v korpusu je ří�dce i sešeřit se) a instituce nebudou
použí�vání� této varianty nijak vymáhat; použití� konkurenční� varianty
(sešeřit se) se nebudou snažit nijak potlačovat.
3.	Preskriptivně-normativní3
přístup + institucionální vymahatelnost:
správně je sešeřit se a instituce budou použí�vání� této varianty vymáhat; použití�
konkurenční� varianty (zešeřit se) se budou snažit potlačovat, v krajní�m
pří�padě i pomocí� sankcí�.
4.	Preskriptivně-normativní přístup + institucionální nevymahatelnost:
správně je sešeřit se a instituce nebudou použí�vání� této varianty nijak vymáhat;
použití� konkurenční� varianty (zešeřit se) se nebudou snažit nijak potlačovat.4
Co pak ale podle V+V znamená „nekodifikujme“? Mysleli na uvedené pří�klady
a nemáme podle nich dělat nic z uvedeného, jak by se z jejich rezolutnosti mohlo
zdát? Nebo se unáhlili, na uvedené možnosti nepomysleli a kodifikace nějakého
3
 Preskriptivně-normativní� proto, že pokud pro účely argumentu předpokládáme, že uživatelé
stále v drtivé většině sdí�lejí� podobu zešeřit se, tak kodifikátoři prosazování�m podoby
sešeřit se podporují� ší�ření� v daný okamžik nenoremní� inovace.
4
 Zají�mavá otázka také je, jak se k těmto čtyřem taktikám má terminologická dvojice preskripce
a deskripce. Je deskripce jen taktika popsaná v bodě 2, nebo i ta popsaná v bodě 1,
a je preskripce jen taktika popsaná v bodě 3, nebo i ta zachycená v bodě 4 (a 1)? Neví�me –
a z nediferencovaného vyjadřování� skoro všech, kdo tyto výrazy použí�vají�, ke škodě všeho ani
vědět nemůžeme.
8
Kodifikujme deskriptivně – a pěstujme tím jazykovědu! … Martin Beneš, Ondřej Dufek
z uvedených typů (2, a možná i 1 a 4) by pro ně byla přijatelná? Vyloučené to není�,
ale neví�me.5
V souladu s Benešem (2019: 155n.) je užitečné rozlišit deskriptivně-
a preskriptivně-normativní� stanovisko. První� z nich v pří�padě rozporu přizpůsobuje
větu o pravidle (kodifikaci) sdí�lenému pravidlu (normě), druhé pak činí� opak.
Rozhodněpřitomnení�pravda,že„[n]utnýmpředpokladempreskripce[preskriptivně-normativní�ho
stanoviska typu 3 a 4; MB a OD] je […] zevrubné poznání� jazykové
normy – bez něj by sotva bylo možné stanovit, jaký způsob zacházení� s jazykovými
prostředkyjevhodnýa jakýméněvhodnýčinevhodný“(s.60).Preskriptivně-normativní�
pří�stup lze uplatňovat jaksi od boku, a taky se tak v historii, i nedávné, běžně
uplatňoval při aplikaci odbornických kritérií�. Chceme-li např. potí�rat germanismy
nebo se snažit prosazovat prostředky shodné s jazykem předešlých období�, může
(i když nemusí�) nám být úplně jedno, jaký je úzus a jaká je norma; co potřebujeme,
je hlavně operační� definice toho, co je to germanismus a co jazyk předešlého období�.
Naše stanovisko je takové, že je možné a žádoucí� realizovat kodifikaci na deskriptivně-normativní�m
základě.6
To ale není� všechno. Na druhé úrovni totiž platí�, že pří�ručka se může ke každému
jednotlivému zápisu v sobě vs. odpoví�dají�cí�mu pravidlu v realitě stavět různě:
k jednomu prostředku tak, jak je naznačeno např. v bodě 1, k jinému, jak je naznačeno
v bodě 3 atd. ve všech možných kombinací�ch a iterací�ch. Abychom nevylévali
s vaničkou i dí�tě, musí�me rozlišit makrokodifikaci od mikrokodifikace. Makrokodifikací�
mí�ní�me obecně proces zachycování� komplexní� jazykové normy nebo soubor
vět o pravidle/ch čili kodex jakožto výsledek takové činnosti. Mikrokodifikací�
pak mí�ní�me proces zachycování� jazykové normy pro jeden konkrétní� prostředek
(pří�padně skupinu prostředků) nebo jednu větu o pravidle jako výsledek takové
činnosti. Toto rozlišení� je zcela zásadní�. Makrokodifikace je sice souborem mikrokodifikací�,
jejich agregátem, je však myslitelná i bez některých konkrétní�ch mikrokodifikací�.
Lingvisté kodifikátoři se mohou rozhodnout vytvořit makrokodifikaci
složenou výhradně z neproblematických či poctivě a spolehlivě provedených složitější�ch
mikrokodifikací�, tj. tzv. nekodifikovat to, u čeho je dostupnými prostředky
nebo s vynaložení�m rozumného úsilí� spolehlivá kodifikace nedosažitelná. Takové
5
 Autoři, zdá se, ztotožňují� kodifikaci s preskripcí� a bohužel i normu s územ/frekvencí�, srov.:
„[Z] dokladů nalezených v SYN v6 vyplývá, že mluvčí� často mí�rně preferují [= úzus/frekvence]
podobu na -icí, není� však výjimkou, že podoba na -icí je výrazně běžnější�, či naopak převažuje
podoba na -ící. Současná kodifikace reálné jazykové normě [resp. úzu/frekvenci, o normě
není� výše řeč; MB a OD] evidentně neodpoví�dá“ (s. 60).
6
 K tomu srov. např. Nebeskou (2017), podle ní�ž správnost „v zásadě vychází� z preskriptivního
pří�stupu k jazyku, podle něhož se jaz. prostředky nejen popisují� (deskripce), ale také
hodnot�.
9
Kodifikujme deskriptivně – a pěstujme tím jazykovědu! … Martin Beneš, Ondřej Dufek
pří�pady nejspí�š mohou nastat. Dobrá makrokodifikace by pak podle nás měla na tyto
své limity upozorňovat a vysvětlovat je. To může mí�t různou podobu – např. prosté
zmí�nění� (typu) prostředku s tí�m, že se o něm nebudeme vyjadřovat, protože normu
neznáme, nebo odhad/nástin kodifikace podle dosavadní�ch poznatků s transparentně
vyjádřenými omezení�mi platnosti.
Nediferencované výroky V+V o „kodifikaci“ ovšem jako by počí�taly s tí�m, že
každá makrokodifikace je homogenní�, což je, jak jsme viděli a ještě uvidí�me, fikce.
Je tedy namí�stě otázka: Nepřipustili by V+V např. ani to, kdyby pří�ručka obsahovala
drtivou většinu vět o pravidle vytvořených v souladu s deskriptivně-normativní�m
a institucionálně nevymahatelným postupem (typ 2), s čí�mž by – rozumí�me-li
dobře – nemuseli mí�t problém, a kdyby jen sem a tam byla doplněna větami o pravidlech
vytvořených v souladu dejme tomu s preskriptivně-normativní�m a institucionálně
nevymahatelným postupem (typ 4)? Chtějí� být opravdu rezolutní�, jak by
se snad zdálo, nebo by se spokojili s občasnou výjimkou?
Ani to však stále není� všechno. Na třetí úrovni totiž platí�, že některé prostředky
ne/vyvolají� nenulovou reakci v jakékoliv interakci (nejen mezi námi dvěma tady
a teď, ale ani mezi kýmkoliv jiným kdykoliv jindy), a jsou tedy správné absolutně, vždy
a všude, zatí�mco pro jiné to neplatí� – jsou správné jen relativně. První� se dají� označit
jako tzv. jasné či neproblematické pří�pady, druhé jako tzv. nejasné či problematické
pří�pady. Ví�me-li o existenci jen relativně (a to až k singulární� interakci, či v pří�padě
v ní� vyjednávaných pravidel dokonce jen k její� fázi) ne/správných prostředků, můžeme
je jako takové zapsat do pří�ruček a v jistý moment jazykové změny ří�ct:
5.	 správně je zešeřit se i sešeřit se.7
Autoři popisují� pří�pady, kdy je věta o pravidle v kodifikaci v nesouladu s územ,
protože neexistuje jedna globálně platná norma, nýbrž dvě (či hypoteticky i ví�c)
normy konkurenční�. Tak např. otázka vidu slovesa soustředit se (odd. 1) je vcelku
běžný pří�pad jazykové změny, ženská shoda ve větách typu Matka a dítě byly včera
propuštěny z nemocnice (odd. 2) zase upozorňuje na pří�pad věty o pravidle s neadekvátně
širokým rozsahem platnosti – samozřejmě za předpokladu, že mužská
životná shoda (Matka a dítě byli včera propuštěni z nemocnice), kterou V+V popisují�
jako odchylku, je pro část uživatelů češtiny skutečně noremní�.
7
 Otázka institucionální� ne/vymahatelnosti tak odpadá, správně je obojí�, nelze vymáhat
jednu z konkurenční�ch forem, neodpadá však otázka přirozených sankcí�, jimiž uživatelé, nenadaní�
k tomu žádnou specifickou mocí�, můžou počastovat sebe navzájem. A taky častují� –
etnografická data ukazují�, že se tak děje i ve společnostech bez psaného jazyka (kde tedy nejen
neexistuje pí�smo, ale ani lingvisté), a to někdy dost nevybí�ravými způsoby, aspoň z pohledu
západní�ch kultur a západní� civilizace (viz Foley 1986: 42).
10
Kodifikujme deskriptivně – a pěstujme tím jazykovědu! … Martin Beneš, Ondřej Dufek
Z toho však nijak neplyne nemožnost nebo nesmyslnost kodifikace – snad
s výjimkou té homogenní�, kterou ale vůbec není� nutné požadovat. Stačila by prostá
aktualizace kodifikace, její� zjemnění� apod. Z toho důvodu by bylo v ideální�m světě
dobré v pří�ručce dodat, že např. sešeřit se se vyskytuje (spí�š) v takových a takových
textech, použí�vají� ho (spí�š) lidé s takovými a takovými sociodemografickými charakteristikami
a že mimo toto prostředí� může takový prostředek vyvolat nenulovou
reakci, která nemusí� zůstat neprojevená a může být doplněna nějakou mimoinstitucionální�
sankcí� (jež se třeba projeví� až v budoucnu). S tí�m by už V+V nemuseli
mí�t problém, vždyť tady najednou – tzv. kodifikují�ce – jen v rámci deskriptivně-normativní�ho
popisujeme úzus-korpus a/nebo jazykové povědomí�. Nemysleli svým
„nekodifikujme“ právě tohle? Ba co ví�c, neděláme nakonec přesně totéž, co oni, když
pí�šou své gramatické studie (s tou výjimkou, že pro účely jazykového plánování�
stačí� deskripce, zatí�mco V+V usilují� naví�c i o explanaci)?
Prosté uží�vání� slov kodifikace, preskripce, regulace a jejich derivátů mezi všemi
těmito možnostmi nediferencuje, je málo informativní� a porozumění� nepomáhá,
ale zabraňuje. (A to zde nebyl prostor pro popis mnoha další�ch aspektů a vztahů
v předmětné oblasti jazykového plánování�). Nakonec je lhostejné, jestli takové
činnosti budeme ří�kat kodifikace, zápis pravidel do pří�ručky či jinak; důležité je to,
co a proč skutečně budeme dělat. Nedráždí� – plně v souladu s jejich syndromem
polemické návaznosti – V+V jen termín kodifikace a jeho deriváty? Neví�me, pod
povrchem věcí� se prostě skrývá řada skutečností� s mnoha aspekty; čteme-li pak
„nekodifikujme“, nemůžeme si být jistí�, k jakým aspektům a fenoménům předmětné
oblasti to vztáhnout.
5.	 Rezignace
Jak jsme se pokusili naznačit, realita sdí�lení� pravidel a jejich uplatňování� v komunikační�
praxi je nesmí�rně složitá, mnohem složitější�, než jak to autoři (na s. 48)
popisují�. Při její�m popisu jistě nelze dosáhnout dokonalosti. Přesto však nesouhlasí�me
s rezignativním postojem V+V, který lze parafrázovat takto: kodifikátoři mají�
vydávat jasná doporučení�, jazyková realita je spletitá, obtí�žně poznatelná, kodifikace
proto bude nutně obsahovat chyby, takže, milí� lingvisté, NEKODIFIKUJTE (kapitálky
tu použili V+V), neboť „je obtí�žné, či pří�mo nemožné […], aby na základě toho mohla
vzniknout seriózní�, vědecky adekvátní� kodifikace“ (s. 49). To je zase nedostatečně
diferencované: jazyková realita v převažují�cí� části pří�padů vůbec spletitá není� (pes
je pes, 4. p. mn. č. slova kost je kosti, předmět slovesa žrát je ve 4. p. atd. atp.), ale
jistě – v některých, naštěstí� méně častých pří�padech ano (jde o rozdí�l mezi jasnými
a problematickými pří�pady zmí�něný výše). Pro první� část nic z toho, co autoři dále
uvádějí�, neplatí� – je to deskriptivně banální� zjištění�, ovšem s nesmí�rnou teoretickou
11
Kodifikujme deskriptivně – a pěstujme tím jazykovědu! … Martin Beneš, Ondřej Dufek
cenou. Podle našeho názoru tedy V+V dodávají� svému postoji nemí�stně všeobecnou
platnost, když ří�kají�, že „by ten, kdo by chtěl kodifikovat, měl vždy nejprve ověřit, jestli
je stávají�cí� kodifikace „v pořádku“ neboli zda nebyla už v době vzniku v nesouladu se
soudobou normou a/nebo zda není� v rozporu s normou dnešní�“ (s. 61). Tí�m totiž
přehlí�žejí� nebo popí�rají� existenci oněch jasných pří�padů. Považujeme za nekontroverzní�
ří�ct, že u takových pří�padů by bylo prověřování� „pořádnosti“ kodifikace zbytečné,
neúčelné, neboť riziko, že bychom došli ke zjištění� „nepořádnosti“, je mizivé.
Otázka, kde je tedy hranice mezi jasnými a problematickými pří�pady, je samozřejmě
relevantní� – a velmi obtí�žná. Potenciální� nezřetelnost této hranice by ovšem
neměla být argumentem proti našemu tvrzení�: „[T]o deny a distinction because of
its vagueness is, of course, a semantic naiveté of the first order“ (Pap 1958: 401,
pozn. 18). Jistě se někdy neshodneme na tom, co je ještě zelená a co už modrá barva
(je ptakopysk Perry zelený, nebo modrý?), ale nikdo kvůli tomu nebude vážně
popí�rat existenci modré a zelené barvy. Z toho vyvozujeme, že požadavek autorů
je opodstatněný v pří�padech, kdy lze mí�t důvodné podezření� na nesoulad normy
a kodifikace, ale už nikde jinde. Dobrý lingvista může takové podezření� stavět na
vlastní� zkušenosti s jazykovou praxí�, ale jistě může být dobré ověřovat kvalitu kodifikace
např. v korpusových datech. Ostatně – skoro vždy lze stát natolik daleko na
správné straně neviditelné hraniční� čáry, že si můžeme být jisti, že jsme na té straně,
kde chceme být, resp. nejsme-li si jisti, můžeme vždy ustoupit o kus dál směrem
do vnitrozemí�.
Jasné doporučení�, které V+V požadují�, nemusí� být jen: „správně je zešeřit se“,
zcela jasné je i: „pro některé uživatele je správné zešeřit se, pro jiné sešeřit se, pro
jiné oboje (nebo je jim to jedno, jsou tzv. inertní� (Uličný 1998: 160))“. Ano, každá
kodifikace asi bude obsahovat chyby – tomu je však třeba čelit badatelským úsilí�m
o to, aby jich obsahovala co nejméně, nikoliv rezignací na to, cokoliv dělat.8
(Pokud
by naví�c autoři souhlasili s tí�m, že v pří�padě deskriptivně-normativní�ho postupu
(typ 1 a 2) nekodifikujeme, ale popisujeme, zasahuje to i jejich práci – popis gramatiky
(úzu a jazykového povědomí�) taky bude obsahovat chyby, a o tom, že by s výzkumem
gramatiky skončili, snad proto neuvažují�.9
) Z naší� perspektivy deskrip­
8
 Připomí�nali bychom pak velkého spisovatele, který kvůli tí�ze, náročnosti a důležitosti svěřených
úkolů, které osud a talent určily vykonat jen jemu, nikdy nevzal pero do ruky a nevydal
jedinou knihu. Je také s podivem, že podobné nápady se v historii lingvistiky čas od času
objevují�, slavné je např. Bloomfieldovo distribucionalistické odmí�tání� zkoumat význam/y (!),
protože k tomu nejsou adekvátní� nástroje (k tomu kriticky Wierzbicka 2013: 15–19).
9
 Toto hypotetické ohrožení� vlastní� existence (domyslí�me-li autorskou argumentaci ad absurdum)
se podobá tomu, když Václav Cvrček ohrožuje svou roli lingvisty tvrzení�m, že nenulová
intervenční� sí�la je neslučitelná s existencí� lingvistiky.
12
Kodifikujme deskriptivně – a pěstujme tím jazykovědu! … Martin Beneš, Ondřej Dufek
tivně-normativní�ho a institucionálně nevymahatelného pří�stupu (typu 2) vidí�me
nakonec mezi naší�m „kodifikování�m“ a popisem a výkladem gramatiky u V+V jen
málo rozdí�lů – jeden je snad v tom, že počí�táme s existencí� problematických pří�padů
a neuvažujeme jaksi rovnou v globální�ch kategorií�ch.
Je-li tu relevantní� problém či vědecký úkol, je lepší� snažit se ho vyřešit, a ne se
vymlouvat, proč to nejde, proč to neumí�me či nemáme dělat. V+V se přitom nesnaží�
argumentovat tí�m, že by problémy jazykového plánování� byly irelevantní�, ale rezignují�
na jejich řešení� kvůli obavě z chyb a nedokonalosti. To se nám zdá nepřijatelné.
Na rezignativní� pří�stup vyvolaný tí�hou úkolu je podle nás následují�cí� odpověď:
„Přiměřená mí�ra teoretického úsilí�, které překračuje dosavadní� empirické možnosti,
a dokonce i teoretických spekulací�, je […] nutnou podmí�nkou úspěšného provozování�
vědy“ (Hadwiger Zámeční�k 2015: 292).
6.	 Jednostranný pohled na uživatele
V+V  opakovaně obhajují� uživatele před nařčení�m z  nekompetentnosti,
srov. např.: „Domní�váme se, že se rozší�ření� nekodifikovaného vzpěčovat se pravděpodobně
událo podle určité logiky, která se (v různě modifikované podobě) dosti
často ‚uplatňuje‘ v rámci jazykového ‚vývoje‘, při jazykových změnách. I proto jsme
toho názoru, že toto rozší�ření� nelze hodnotit jako důsledek neschopnosti uživatelů“
(s. 51) nebo: „Pokud k rozší�ření� podoby vzpěčovat se došlo právě naznačeným
způsobem, rozhodně ho nelze považovat za projev nedostatečných (jazykových)
schopností� daných mluvčí�ch“ (s. 52). Na jednu stranu si nejsme vědomi, že by se
v seriózní� literatuře (jiné představy můžou panovat mezi laiky; viz dále) vyčí�tala
nositelům jazykové změny nekompetentnost, na druhou stranu to z jistého úhlu
pohledu nekompetentnost opravdu je. Pokud probí�há jazyková změna, rozpor mezi
větou o pravidle v pří�ručce a spisovným územ bývá typicky zapří�činěn právě
jazykovým chování�m mluvčí�ch, které dává smysl z interakční� perspektivy běžného
uživatele nahlédnout jako jazykovou nekompetentnost. Jazykový vývoj, jazyková
změna může být důsledkem nekompetence uživatelů, tj. prosazení�m něčeho, co je
zpočátku vzhledem k většinově sdí�lenému pravidlu (a jeho odrazu v pří�ručce v podobě
věty o pravidle) chyba. Vývoj/změna a nekompetence/chyba se nutně nevylučují�.
Jaká pravidla uživatelé sdí�lí�, se samozřejmě může změnit, a to typicky právě
skrze jejich jazykové chování� (k tomu viz Beneš, 2019, kap. 10). Na papí�ře, v kodifikaci
však zůstává původně správný, nyní� tedy už chybný zápis (infinitivy na -ti se
změnili na infinitivy na -t, v dobové kodifikaci, dnes jistě „vyhaslé“, však navěky
zůstanou jen infinitivy na -ti). Jde o úhel pohledu: mikrosociolingvistický vs. gramatikalizační�.
Sociolingvista nemůže nevidět, že chování� uživatelů odchylují�cí� se
od sdí�lených pravidel je v počátku ostatní�mi uživateli vní�máno kvůli tomu, jaká
13
Kodifikujme deskriptivně – a pěstujme tím jazykovědu! … Martin Beneš, Ondřej Dufek
jazyková pravidla v ten okamžik sdí�lejí�,10
jako rušivé, chybné – a odtud není� daleko
k úvahám o nekompetentnosti, což vystihuje bonmot, že jazykový vývoj je mnohdy
jen ší�ření� a kodifikace chyb. Z pohledu toho, kdo se zabývá jazykovým vývojem,
gramatikalizacemi a lexikalizacemi jaksi z globálnější� perspektivy, lze však takové
chování� zároveň vní�mat jako přirozené a vysvětlitelné tí�m, že na uživatele působí�
nevědomě různé analogie, primingy a frekvenční� tlaky – z tohoto pohledu pak samozřejmě
nekompetentní� nejsou.
V+V jsou ve své ochraně uživatelů poněkud jednostranní. Záleží� totiž na tom,
co je to ne/kompetence. Uživatele, kteří� podléhají� analogii (např. vliv prefixu vz-
u sloves vzpírat se a vzpouzet se na sloveso *vzpěčovat se), a rekonstituují� si staré
neanalogické pravidlo v nové, analogické, V+V obhajují�. Pro uživatele, kteří� si dosud
nové, analogické pravidlo neosvojili, a jejichž projev jazykové kompetence lze
popsat jako citlivost vůči faktu, že leccos v jazyce je nepravidelné, neanalogické,
pochopení� neprojevují�. Z našeho pohledu kompetence spočí�vá ve znalosti pravidla.
Jde-li o problematický pří�pad (vzpěčovat se, zešeřit se aj.), jsou z pohledu analytika
kompetentní� nositelé obou pravidel, z pohledu těch, kdo vůči sobě sdí�lejí� jiné pravidlo
(osoba A už si osvojila sešeřit se, osoba B stále sdí�lí� jen zešeřit se), se však opačná
strana snadno jeví� jako nekompetentní� – jsme tak opět u rozdí�lu perspektivy
gramatika a sociolingvisty.
V+V to nejspí�š mysleli tak, že z tohoto stavu jako vědci nemůžeme vinit uživatele,
že rekonstituce pravidel je z pohledu vědce gramatika neutrální� jev a že nelze
uživatele za inovace trestat jen proto, že nejsou v souladu s kodifikací�. S tí�m nelze
než souhlasit – vyjadřují� to ovšem velmi nešikovně, nediferencovaně.
7.	 Unáhlenost
Problematické je dále to, jak volně a unáhleně autoři přecházejí� od úzu k normě,
srov. např. „[j]azykovou normu, resp. úzus jsme zjišťovali“ nebo „[p]ří�pady nesouladu
mezi normou/územ a kodifikací�“ (obojí� s. 49), či je dokonce rovnou ztotožňují�,
srov. např.: „domní�váme se ale, že námi zvolená [korpusová; MB a OD] metoda
umožňuje zkoumat jazykovou normu s vysokou mí�rou přesnosti […] dí�ky rozsáhlé
datové základně a možnosti objektivně porovnat frekvenci uží�vání� konkurenční�ch
10
 Děje-li se tak ovšem vzhledem k naučené větě o pravidle, které už sdí�lené pravidlo a úzus
přestávají� odpoví�dat, nebo dokonce neodpoví�dají�, má podle nás pravdu Václav Cvrček (2008:
286), když pí�še, že „[p]reskriptivismus [≈ existence vět o pravidlech v kodexech; MB a OD]
[…] vytváří� pocit oprávněnosti sankcí� i za jazykové chování�, které by z objektivní�ch pří�čin
sankcionováno být nemuselo“.
14
Kodifikujme deskriptivně – a pěstujme tím jazykovědu! … Martin Beneš, Ondřej Dufek
prostředků“. Přitom si uvědomují�, že „korpusové texty nejsou zcela autentické –
většina z nich prochází� před publikování�m jazykovou korekturou“ (s. 49).
Jak z úzu vysuzovat, jaká je norma, je ovšem složitá otázka (viz k tomu Arppe –
Järvikivi 2007a; 2007b; Bermel – Knittl 2012a; 2012b), kterou nelze přejí�t tvrzení�m,
že to „validitu našich tvrzení� nijak nesnižuje, ba naopak [!]; jazykoví� korektoři
texty upravují� tak, aby byly v souladu s kodifikací�, lze tedy předpokládat, že před
provedení�m korektorských úprav se tyto texty od kodifikace odchylovaly ještě výrazněji“
(s. 49). Autoři korpusovými doklady naví�c argumentují� poměrně svévolně.
V oddí�lech 3, 5 a 6 uží�vají� frekvence11
prostředků patrně coby doklady jejich uzuálnosti.
Když však v oddí�lu 4 zjišťují�, že prostředky, jež kladou do protikladu kodifikaci,
korpusově uzuální� nejsou, odbývají� to takto: „Tato skutečnost je však naprosto
nerelevantní� (o jazykovém povědomí� nic nevypoví�dá) – jednak proto, že jsou dané
texty většinou korigovány, jednak proto, že jsou podoby se s automaticky podtrhávány
(wordovým oprávcem) jako chybné“ (s. 53). Když je tedy korpus v rozporu
s kodifikací�, svědčí� to v neprospěch kodifikace, když je s ní� však v souladu, nesvědčí�
to o ničem? Není� tu tvrzení� otcem argumentu?
Jsou tu ale další� potí�že. Podreprezentovanost nekodifikovaných prostředků
v korpusu je nejspíš jen jední�m ze způsobů, jak se ne/ří�zení� jazykovými pravidly
odráží� v časoprostoru jednotlivých interakcí�, jak je zachycuje korpus. Na rozdí�l
od V+V si podobně relativizují�cí� tvrzení� („nejspí�š“) můžeme jako ďáblovi advokáti
(či  falzifikátoři jejich empirických zjištění�) dovolit. Pro V+V  však totéž neplatí�,
chtějí�-li z úzu usuzovat na normu, nestačí� jim jen předpokládat (resp. nám, že předpokládají),
proč se do korpusu dostávají� nějaké prostředky ví�ce či méně, ale měli by
to o každém jednotlivém zkoumaném prostředku vědět, nechtějí�-li se „omezovat
jen na to, že bud[ou] počí�tat, kolik je čeho v korpusu a kolikrát je tam toho ví�c nebo
mí�ň než něčeho jiného“ (L. Veselý 2008: 216). To se však zdá nemožné, z pří�tomnosti
v korpusu už zpětně nezjistitelné, a výrazně to limituje využitelnost korpusu
pro odečí�tání� normy z úzu (falzifikuje to tvrzení� autorů o vhodnosti či dokonce preferovatelnosti
korpusové metody pro tento účel ze s. 49 citované výše). Nejde tu
přitom o rezignaci na otázku pří�činy produkce jednotlivých prostředků, jen o kritiku
toho, jak si V+V počí�nají� při jejich započí�távání� do statistiky. Máme-li jejich zjištění�m
a závěrům z korpusových sond věřit, považovat je za relevantní�, potřebovali
bychom rozptýlit obavy z toho, že V+V neřeší� problémy ní�že popsaného druhu –
důkazní� břemeno je přitom na nich.
11
 Naví�c argumentují� frekvencemi prostými, nikoli např. průměrnými redukovanými, takže
nekontrolují� ani potenciální� vliv mnoha pří�padů téhož prostředku v malém množství� textů,
tj. vliv malého množství� autorů/korektorů na obraz celku, ani vliv žánrů nebo konkrétní�ch
médií� zahrnutých do korpusu, které mohou ve specifických pří�padech frekvence vychylovat.
15
Kodifikujme deskriptivně – a pěstujme tím jazykovědu! … Martin Beneš, Ondřej Dufek
Nejde totiž jen o korektory.12
To, že se jedna z variantní�ch podob nějakého
prostředku dostane do korpusu, může mí�t řadu další�ch pří�čin. Vezměme si pří�klad
adjektiv na -icí, -ící (odd. 6). Můžeme mí�t různé typy produktorů (individuální� osoby
přitom mezi těmito typy můžou v průběhu života, ale i jediné interakce přecházet
„tam a zpět“), např.:
1.	Mluvčí� (a recipienti), kteří� na úrovni nevědomého, implicitní�ho, osvojeného
pravidla mezi dějovými a účelovými adjektivy rozlišují�.
2.	Mluvčí� (recipienti), kteří� na úrovni pravidla (pří�vlastky dále vynecháváme)
mezi účelovými a dějovými adjektivy nerozlišují�, větu o pravidle z kodifikace
neznají� – přitom
2a.	mají� osvojen a vždy použí�vají� jen tvar na -icí (opak je jako recipienty překvapuje,
zaráží�),
2b.	mají� osvojen a vždy použí�vají� tvar na -ící (opak je jako recipienty překvapuje,
zaráží�),
2c.	mají� osvojeny oba tvary jako rovnocenné a oba je (se započtení�m primingových
efektů) náhodně mí�chají� (jako recipienty je nepřekvapuje, nezaráží� ani jeden
prostředek, pří�p. po započtení� primingových efektů tu jeden a tu druhý).
3.	Mluvčí�, kteří� nemají� osvojeno pravidlo o lišení� dějových a účelových adjektiv
(jako mluvčí� typu 2), ale naučili se, zapamatovali si větu o pravidle, že je třeba
oba druhy adjektiv lišit, přitom to (i jako recipienti)
3a.	dělají� ví�ceméně důsledně,
3b.	občas na to zapomenou a pak produkují� buď vždy tvar na -icí, nebo vždy tvar
na -ící, nebo oba tvary (po započtení� primingových efektů) náhodně stří�dají�
3c.	vzpomenou si na to jen výjimečně – jinak se chovají� jako mluvčí� typu 3b.
4.	Mluvčí�, kteří� mají� osvojeno pravidlo o lišení� dějových a účelových adjektiv a zároveň
se naučili, zapamatovali si větu o pravidle, že je třeba oba druhy adjektiv
lišit – těžko tu pak ří�ct, zda je jejich produkce tvarů na -icí a -ící důsledkem
ří�zení� se osvojeným pravidlem, nebo naučenou větou o pravidle.
5.	Mluvčí�, kteří� se neumí� v jednotlivých pří�padech touto naučenou větou o pravidle
správně ří�dit – aplikují� ji zmateně, což někdy dává výsledek jsoucí� v souladu
s kodifikací�, jindy nikoliv (jako recipienti jsou někdy překvapeni, zaraženi,
jindy ne).
12
 Jiří� Kraus (RČ�LII: 164), shodou okolností� v odpovědi na otázku Luboše Veselého, ří�ká:
„V jedné redakci mají� korektora, jinde ho nemají�; tam mají� někoho, kdo do těch textů zasahuje,
jinde ne, takže si myslí�m, že pokud jde třeba o pravopis, je kvantitativní� zkoumání� […] bez
jakékoliv informace.“
16
Kodifikujme deskriptivně – a pěstujme tím jazykovědu! … Martin Beneš, Ondřej Dufek
Objeví�-li se v konkrétní�m pří�padě v korpusu dejme tomu adjektivum na -icí,
může to mí�t tedy několik pří�čin (1, 2a, 2c, 3a–3c, 4, 5), které jsou z toho, co vidí�me
v korpusu, nerozlišitelné. (Do procesu pak může ještě vstoupit redaktor či korektor,
což celou věc dále komplikuje.) Ale i kdyby rozlišitelné byly, které z takto rozlišených
dokladů by svědčily o tom, jaké pravidlo se v tomto pří�padě sdí�lí�, jaká je norma?
Jen ty, které se do korpusu dostaly na základě sdí�leného implicitní�ho osvojeného
pravidla, nebo i ty, které se tam dostaly na základě naučené, správně aplikované
věty o pravidle z kodifikace?13
(Ty, co jsou tam tzv. správně náhodou, asi nikoliv.)
Jak potom chápat normu? Je to tedy jen to, co máme osvojeno, nebo (také) to, co
jsme se naučili, protože to tak je v pří�ručce nebo nám to řekli ve škole? Dostáváme
se zase k nedostatečné diferenciaci.
Jako chybu, nesprávný prostředek, nesprávné užití� prostředku můžeme něco
hodnotit z toho důvodu, že je to v rozporu s pravidlem ((spisovnou) normou), nebo
s větou o pravidle (kodifikací� (spisovného) jazyka). V+V ukazují�, že to není� vždy
nutně totéž, ale opět nevyjasňují�, který ze dvou pří�stupů mají� na mysli, když mluví�
o správnosti, nebo tuto distinkci dokonce pojí�mají� jako nepodstatnou (když konstruují�
„tábor“ zastánců regulace/kodifikace jako těch, kdo preferují� pří�ručky rozlišují�cí�
ne/správné prostředky, „ať už je kritérium správnosti stanoveno jakkoli“;
s. 48). Vybí�rají� si v tomto směru nevhodný pří�klad adjektiv na -icí vs. -ící, který je
modelovým pří�padem toho, kdy je nejasné (sice potenciálně, ale natolik plauzibilně,
že vyvrátit tuto možnost je na nich), zda se tyto tvary do korpusu dostaly na
základě pravidla (= normy), nebo naučené věty o pravidle (= pří�ručky). Co z toho
všechno plyne pro jazykové plánování� a úvahy o vztahu pravidel, úzu, kodifikace
(vět o pravidlech), jejich zjišťování� atd., nechť je předmětem výzkumu a/nebo diskuse.
Vyvozovat z takto mělkých dat natolik radikální� závěry („nekodifikujme“) je
však nedůvěryhodné a nepřesvědčivé.
8.	 Závěr
Rozhodnutí�, zda a jak kodifikovat, či nekodifikovat, je nakonec rozhodnutí�m
hodnotovým (axiologickým) či politickým. Lingvisté jako vědci by předevší�m měli
13
 Složitost a závažnost této otázky si lze představit mj. i na tomto problému: Je samozřejmě
možné, že pisatelé ve velkém množství� autenticky mají� tendenci produkovat nebo produkují�
podoby jako skomponovat, skonstruovat, skombinovat nebo skoordinovat, ale že se to nikdy
nedozví�me, protože se jim do cesty k veřejnému působení� postaví� „autocenzura“, korektor,
ať už automatický, nebo živý. Ale pak se tyto prostředky prostě nestanou uzuální�mi, přestože
jsou v jistém smyslu noremní�.
17
Kodifikujme deskriptivně – a pěstujme tím jazykovědu! … Martin Beneš, Ondřej Dufek
znát realitu, k ní�ž se ono rozhodnutí� vztahuje, důsledky a okolnosti, výhody a nevýhody
jednotlivých rozhodnutí� a ty umět popsat a vyložit – konečné rozhodnutí�
však klidně může padnout bez nich. Nechceme proto V+V upí�rat, nebo vymlouvat
jejich názor. Snažili jsme se jen ukázat, že V+V kvůli syndromu polemické návaznosti
nevidí� celou otázku dostatečně zřetelně a komplexně. Z toho důvodu nemůžeme
jejich apel „nekodifikujme“ brát se vší� vážností� – jejich shrnují�cí� provolání� nemá
vzhledem k řečenému dostatečnou oporu.
Věří�me, že se nám v této reakci podařilo nejen odhalit a popsat některé pří�znaky
syndromu polemické návaznosti, ale také naznačit cestu (která je detailněji
popsána jinde, zejm. u Beneše (2019)), jak se jim detailní�m pohledem na předmětnou
oblast a důslednou diferenciací� mezi její�mi entitami a pří�stupy k nim vyhnout.
Použijeme-li parafrázi titulu komentovaného článku, své vlastní� stanovisko k věci
můžeme vyjádřit takto: Ano, popisujme a vysvětlujme normu, mj. i skrze úzus, a když
se nám to povede, napišme do příručky, jaká ta norma je, co je správné a co nespráv-
né – jak, kdy a pro koho. Tím pěstujeme jazykovědu (a jak!), a přitom nepěstíme jazyk.
Není� nemožné, že by s tí�m V+V nakonec souhlasili.
LITERATURA
ARPPE, A. – JÄ� RVIKIVI, J. (2007a): Every method counts: combining corpus based and experimental
evidence in the study of synonymy. Corpus Linguistics and Linguistic Theory, 3(2),
131–159.
ARPPE, A. – JÄ� RVIKIVI, J. (2007b): Take empiricism seriously! In support of methodological
diversity in linguistics. Corpus Linguistics and Linguistic Theory, 3(1), 99–109.
BENEŠ�, M. (2019): Úvod do teorie jazykové správnosti. Praha: Filozofická fakulta Univerzity
Karlovy.
BERMEL, N. – KNITTL, L. (2012a): Morphosyntactic variation and syntactic constructions in
Czech nominal declension: corpus frequency and native-speaker judgments. Russian Linguistics,
36(1), 91–119.
BERMEL, N. – KNITTL, L. (2012b): Corpus frequency and acceptability judgments: a study of
morphosyntactic variants in Czech. Corpus Linguistics and Linguistic Theory, 8(2), 241–275.
CVRČ�EK, V. (2008): Regulace jazyka a Koncept minimální intervence. Praha: Nakladatelství�
Lidové noviny – Ú� stav Č�eského národní�ho korpusu.
FOLEY, W. (1986): The Papuan Languages of New Guinea. Cambridge et al.: Cambridge University
Press.
HADWIGER ZÁ� MEČ�NÍ�K, L. (2015): Nástin filozofie vědy. Brno: Host.
NEBESKÁ� , I. (2017): Jazyková správnost. In: Petr Karlí�k – Marek Nekula – Jana Pleskalová
(eds.), CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny [online]. Cit. 1. 2. 2021. <https://www.
czechency.org/slovnik/JAZYKOVÁ� SPRÁ�VNOST>.
PAP, A. (1958): Semantics and Necessary Truth: An Inquiry into the Foundations of Analytic Philosophy.
New Haven, CT: Yale University Press.
18
Kodifikujme deskriptivně – a pěstujme tím jazykovědu! … Martin Beneš, Ondřej Dufek
POPPER, Karl (1972): Objective Knowledge. Oxford et al.: Oxford University Press.
RČ�LII: CHROMÝ�, Jan – LEHEČ�KOVÁ� , Eva (2009): Rozhovory s českými lingvisty II. Praha: Akro­
polis.
Š�LAJCHRT, V. (2011): Bankrot. Praha: Revolver Revue.
ULIČ�NÝ�, O. (1998): Otázky kodifikace slovanských spisovných jazyků v postkomunistickém
období�. In: Česká slavistika 1998: České přednášky pro XII. Mezinárodní sjezd slavistů Krakov
27. 8. – 2. 9. 1998. Praha: Euroslavica, 155–160.
VESELÝ�, L. (2008): Práce o vidu založená na korpusu [recenze knihy: Esvan, François (2007):
Vidová morfologie českého slovesa. Praha: Nakladatelství� Lidové noviny – Ú� stav Č�eského národní�ho
korpusu]. Naše řeč, 91(4), 213–216.
VESELÝ�, L. – VESELÝ�, V. (2019): Nekodifikujme, raději popisujme a vysvětlujme normu a úzus:
Pěstujme jazykovědu, nepěstěme jazyk. Korpus – gramatika – axiologie, 20, 47–62.
VOLÍ�N, J. (2018): Foreign accents and responsible research. In: Jan Volí�n – Radek Skarnitzl
(eds.), The Pronunciation of English by Speakers of Other Languages. Newcastle upon Tyne:
Cambridge Scholars Publishing.
WIERZBICKA, A. (2013): Sémantika: Elementární a univerzální sémantické jednotky. Praha:
Karolinum.