52 Korpus – gramatika – axiologie 25/2022 K mimoběžné polemice M. Beneše a O. Dufka Kodifikujme deskriptivně1 Luboš Veselý, Vojtěch Veselý Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., Praha, Česká republika vesely@ujc.cas.cz vvesely@ujc.cas.cz On the divergent polemic Let’s codify language descriptively by M. Beneš and O. Dufek ABSTRACT: The paper responds to the paper Let’s codify language descriptively – and by doing that, let’s practice linguistics! A response to paper by Luboš and Vojtěch Veselý by Martin Beneš and Ondřej Dufek, which was formulated as a polemic with the paper Let’s not codify language, let’s describe and explain its norms and usage instead: let’s practice linguistics instead of refining language. In the first part of the paper, the authors comment critically on the line of reasoning as well as on individual claims of M. Beneš and O. Dufek. Second part of the paper presents analyzes of two cases of a mismatch between the language use and the present codification, namely: 1) spelling of the noun výjimka (the form vyjímka is considered incorrect by the codification), 2) sentences of the type Byl jsem dítě, kterého když se učitel na něco zeptal, odpovídalo váhavě ‘I was a child who answered hesitantly when asked by a teacher’ (in such cases the syntactic engagement of the pronoun který is considered incorrect by the codification, as opposed to the correct alternative …které když se ho učitel na něco zeptal…). The aim of the second part of the paper is 1) to show that codifying language norms in a prescriptive way actually happens, 2) to provide an attempt to elucidate both phenomena (from word-formation, semantic and phonetic perspectives in the former case, and from semantic-syntactic perspective in the latter case). The authors suggest that a descriptive approach (instead of a prescriptive one) should be opted for especially with such language phenomena which are difficult to analyze and explain; spelling of the noun výjimka and the question of the syntactic engagement of the pronoun který in the aforementioned sentence are two examples of such phenomena. KEYWORDS: codification; description; prescription; regulation KLÍČOVÁ SLOVA: kodifikace; deskripce; preskripce; regulace 1. Úvodem Tento text je reakcí� na článek Martina Beneše a Ondřeje Dufka Kodifikujme deskriptivně – a pěstujme tím jazykovědu! […] (2021), který byl zformulován jako polemika s naší�m pří�spěvkem Nekodifikujme, raději popisujme a vysvětlujme normu a úzus. Pěstujme jazykovědu, nepěstěme jazyk (2019). Autoři pí�ší�, že k našemu článku při­ 1  Publikace vznikla s podporou dlouhodobého koncepční�ho rozvoje Ú� stavu pro jazyk český AV Č�R, v. v. i., RVO: 68378092. 53 K mimoběžné polemice M. Beneše a O. Dufka … Luboš Veselý, Vojtěch Veselý Korpus – gramatika – axiologie 25/2022 stoupili se vší� snahou o kooperativní� čtení� (s. 4), neboli se ze všech sil snažili pochopit, o co nám šlo. Je asi pravda, že styl, jakým jsme svá stanoviska prezentovali (tedy s použití�m řady dosti pří�močarých a provokativní�ch formulací�), kooperativní� čtení� a možná i jistou dávku čtenářské velkorysosti vyžaduje. Jinak by se mohl autor se zlou potázat, což se stalo i nám v podobě polemické reakce M. Beneše a O. Dufka. Přestože ví�me, že ne každý bude čí�st náš pří�spěvek tak jako M. Beneš a O. Dufek,2 považujeme za potřebné pár podstatných věcí� dovysvětlit. I proto, že nevylučujeme (a obáváme se), že by Benešova/Dufkova interpretace mohla ovlivnit (pro nás nežádoucí�m způsobem) jeho recepci. Právě proto jsme sepsali tuto reakci; nechtěli jsme riskovat, že bychom byli v budoucnu spojováni se stanovisky, která nám autoři přisuzují�. Aby však tento text nebyl jen jakýmsi ohrazení�m se vůči kritice a dovysvětlení�m textu původní�ho, pojednáme v odd. 5 o konkrétní�m jazykovém materiálu, který by podle našeho názoru mohl být výzvou (zatěžkávací� zkouškou) pro ty, jejichž úkolem by v budoucnu bylo „kodifikovat deskriptivně“, jak o tom pí�ší� M. Beneš a O. Dufek. (Dokonce se domní�váme, že by nebylo nespravedlivé vyzvat autory polemiky k tomu, aby v nějakém textu ukázali, jak by taková kodifikace mohla vypadat; k tomu ještě ní�že.) Autoři náš text interpretují� a představují� tak, že svým Nekodifikujme či Nekodifikujte vybí�zí�me k nevytváření� uživatelských pří�ruček (tzn. slovní�ků, mluvnic, pravidel pravopisu …), resp. k rezignování� na popis jazyka pro veřejnost, a naše rozbory konkrétní�ho jazykového materiálu, které mají� ilustrovat, že poznání� jazykové reality (normy a úzu) může být mnohdy obtí�žné, prezentují� jako argument, jí�mž chceme odůvodnit, proč by uživatelské pří�ručky neměly vznikat. Benešova/Dufkova obsáhlá reakce je plná nejrůznější�ch výtek, výhrad, nesouhlasných stanovisek atp., přičemž pozornost je častěji zaměřena na to, co v našem textu není�, než na to, co v něm je. Nepovažujeme za schůdné uvádět každou kritiku zvlášť a následně se k ní� vyjadřovat. Proto spí�še jen poukážeme na několik logických nesrovnalostí�, na nichž je polemika vystavěna, popř. které ji výrazně charakterizují�. A také v průběhu textu stručně dovysvětlí�me, resp. spí�še potvrdí�me, základní� sdělení� svého původní�ho pří�spěvku. Všemi kritickými komentáři k němu se nebudeme zabývat i proto, že věří�me, že většina čtenářů ho bude čí�st s větší�m porozumění�m. 2. Logika polemiky M. Beneše a O. Dufka Autoři uplatňují� následují�cí� logiku (skrze niž dospí�vají� k výše uvedeným závěrům o našem pří�spěvku): Vytýkají� nám, že termí�nem kodifikace/kodifikovat v textu referujeme pouze k pří�padům, kdy jazykovědci rozhodují� a skrze uživatelské pří�ručky informují� o tom, co mluvčí� mohou (smějí�) a co by neměli (nesmějí�) uží�vat, že ztotožňujeme kodifikaci s preskripcí� (Beneš – Dufek 2021: 8, pozn. 5) a přisuzujeme jí� regulaci či usměrňování� (tamtéž: 6). Také (v souladu s tí�m) pí�ší�, že vůbec neuvádí�­ 2  Z dosavadní�ch čtenářských ohlasů, které máme, se zdá, že by mělo být dobře možné čí�st ho tak, jak jsme zamýšleli. 54 K mimoběžné polemice M. Beneše a O. Dufka … Luboš Veselý, Vojtěch Veselý Korpus – gramatika – axiologie 25/2022 me, že termí�n kodifikace bývá v literatuře vztahován i k jiným způsobům vytváření� uživatelských pří�ruček, např. i ke způsobu čistě deskriptivní�mu. To, že má termí�n kodifikace v našem textu jen tuto (a žádnou jinou) referenci, je pravda; pí�šeme třeba: „[…] není� v silách jazykovědy […] kodifikovat neboli (stručně, poněkud provokativně, avšak nikoli nevýstižně řečeno) vytvářet pří�ručky, o nichž by platilo: co je v nich obsaženo, je správné, co v nich obsaženo není�, je nesprávné.“ (Veselý – Veselý 2019: 47). Přestože tedy možnost odkazování� k čisté (neselektují�cí�) deskripci vůbec nezmiňujeme a odkazujeme jen k (hodnotí�cí� a selektují�cí�) preskripci – a přestože je nám to autory vytýkáno, neboli si to uvědomují� –, pokládají� M. Beneš a O. Dufek za možné, popř. to i pří�mo tvrdí�, že svým Nekodifikujme/Nekodifikujte vybí�zí�me k tomu, aby nebyl realizován ani deskriptivní� způsob vytváření� uživatelských pří�ruček (Beneš – Dufek 2021: 7 nebo 10n.), že se vyslovujeme nejen proti regulaci normy, ale také proti její�mu popisu. Tato logika v textu M. Beneše a O. Dufka je, a nic na tom nemění� ani občasné jakoby relativizují�cí� formulace typu Opravdu to tak V+V mysleli?, jejichž úkonem je uvedenou, nepevnou, logickou nit zakrývat. Tvrdit, že je pro někoho kodifikace preskripcí�, regulací� či usměrňování�m, a současně tvrdit (anebo i jen považovat za možné), že imperativem Nekodifikujme/Nekodifikujte odmí�tá i deskripci, je renonc. Urazili bychom ostrovtip čtenářův, kdybychom teď analyzovali název Nekodifikujme, raději popisujme a vysvětlujme normu a úzus. Pěstujme jazykovědu, nepěstěme jazyk, abychom ukázali, že odpověď na Benešovu/Dufkovu otázku „Co pak ale podle V+V znamená „nekodifikujme“?“ (Beneš – Dufek 2021: 7) lze nalézt už v něm, že už z jeho logické struktury lze vyčí�st, co máme apelem Nekodifikujme na mysli. V negativně-pozitivní� sekvenci Nekodifikujme, raději popisujme … normu … se kodifikování� a deskripce normy jasně vylučují� – těžko z toho potom vyvozovat, že se skrze Nekodifikujme vyslovujeme i proti deskripci normy (když k ní� nota bene explicitně vybí�zí�me skrze raději popisujme …). Z korespondence (paralelismu) dvou negativní�ch pasáží� Nekodifikujme – nepěstěme jazyk je dále zřejmé, že máme na mysli kodifikaci jako (snahu lingvistů o) pěstění� jazyka, předepisování� jazyka, regulování� jazyka, autoritativní� působení� na jazyk. Při vší� (na s. 4 deklarované) snaze o kooperativní� čtení� bylo tedy možné rozpoznat význam apelu Nekodifikujme už na samém počátku textu (jakož i jinde v něm). Ke dvěma pozitivní�m pasáží�m našeho titulu, popisujme a vysvětlujme normu … – Pěstujme jazykovědu, se pak autoři v závěru své polemiky sami hlásí�, čí�mž jaksi uzaví�rají� podivný kruh své argumentace, neboť vlastně jen opakují� hlavní� výzvu textu, s ní�mž polemizují�: „Ano, popisujme a vysvětlujme normu, mj. i skrze úzus, a když se nám to povede, napišme do příručky, jaká ta norma je, co je správné a nesprávné – jak, kdy a pro koho. Tím pěstujeme jazykovědu (a jak!), a přitom nepěstíme jazyk.“ (Beneš – Dufek 2021: 17). Dodáváme, že 1) tvrdit, že je pro nás kodifikace preskripcí� …, zároveň 2) tvrdit, že skrze Nekodifikujme odmí�táme i deskripci, a současně 3) se ptát, co podle nás znamená Nekodifikujme, nedává smysl. Jelikož se autoři staví� (a  svou argumentaci zaměřují�) zejména proti tvrzení�, že by jazykovědci neměli vytvářet popisy jazyka pro veřejnost, není� vlastně článek M. Beneše a O. Dufka polemikou s naší�m pří�spěvkem, ale spí�še mimoběžným textem (protože náš pří�spěvek takové tvrzení� neobsahuje, ani explicitně, ani implicitně). 55 K mimoběžné polemice M. Beneše a O. Dufka … Luboš Veselý, Vojtěch Veselý Korpus – gramatika – axiologie 25/2022 Kamenem úrazu zdá se bylo, že jsme termí�nem kodifikace/kodifikovat opravdu odkazovali pouze k preskriptivní�mu, popř. regulativní�mu vytváření� uživatelských pří�ruček; a jestliže právě to vedlo k nepochopení� našeho textu M. Benešem a O. Dufkem, je zřejmé, že netematizování� jiných možností� reference bylo chybou. Budiž nám na druhou stranu „omluvou“, že by nás ve snu nenapadlo, že by mohl v jazykovědné obci někdo někoho vážně podezí�rat z takové nejapnosti, jakou by bylo stavět se proti vytváření� popisů jazyka pro veřejnost. S ohledem na mí�ru absurdnosti takového postoje dokonce dosti pochybujeme, že nás z něj autoři skutečně podezí�rali. Naví�c jejich článek obsahuje řadu pasáží�, které – dovolí�me si tvrdit – prozrazují�, že ví�ce než tušili, o co nám jde, že rozuměli dobře; kupř.: „Nepřipustili by V+V např. ani to, kdyby pří�ručka obsahovala drtivou většinu vět o pravidle vytvořených v souladu s deskriptivně-normativní�m a institucionálně nevymahatelným postupem (typ 2), s čí�mž by – rozumíme-li dobře [obojí� zvýraznili LV a VV] – nemuseli mí�t problém […]?“ (s. 9). Je to tak, rozuměli dobře, s deskriptivní�m vytváření�m pří�ruček nemáme problém. Dodáváme: 1) tvrdit, že je pro nás kodifikace preskripcí�, regulací� …, 2) že skrze Nekodifikujme odmí�táme i deskripci, 3) ptát se, co podle nás znamená Nekodifikujme, a 4) sem tam de facto přiznat „tušení�“, že deskripci normy neodmí�táme, to už je poněkud divoká čtyřkombinace ingrediencí�, z nichž byl namí�chán polemický lektvar kolegů Beneše a Dufka. 3. Práce s jazykovým materiálem Benešovu/Dufkovu polemiku výrazně charakterizuje i téma jazykového materiálu. Také s ní�m je spojena jistá logická nekonzistentnost textu. I samotný postoj autorů k němu zdá se nám být poněkud ambivalentní�. Smyslem (ne jediným) našich materiálových analýz bylo odradit jazykovědné pracovní�ky od preskripce, regulace či usměrňování�, kam může patřit nejrůznější� rozhodování�, zda bude některý z uzuální�ch (konkurují�cí�ch si) prostředků zařazen do pří�ručky, poučování� (popularizační�mi články či poradenskou činností�) o tom, co je (ne)náležité, vhodnější� nebo méně vhodné, a tak podobně.3 Chtěli jsme naznačit, že porozumění� jazykovému dění� v jeho neustálé dynamice, resp. odhalení� a úplné pochopení� všech právě působí�cí�ch faktorů (a motivací� volby jedněch, anebo druhých prostředků), může být mnohdy obtí�žné, až nemožné, a že zejména v těchto pří�padech – i když podle nás nejenom v těch – není� rozumné do tohoto dění� (preskriptivně, regulativně) zasahovat, protože může snadno docházet (právě v důsledku nedostatečného porozumění� situaci) k chybným, neoprávněným, nedostatečně odůvodněným rozhodnutí�m nebo doporučení�m (k tomu konkrétněji v odd. 5 a 6).4 Autoři ale interpretují� 3  Tí�m samozřejmě netvrdí�me, že by např. veškerá poradenská nebo popularizační� činnost byla preskripcí� či regulací� (k tomu ještě v odd. 5 a 6). 4  Samozřejmě, je i mnoho pří�padů jasných a stabilní�ch, jako např. že „pes je pes, 4. p. mn. č. slova kost je kosti, předmět slovesa žrát je ve 4. p. atd. atp.“, jak poznamenávají� M. Beneš a O. Dufek 56 K mimoběžné polemice M. Beneše a O. Dufka … Luboš Veselý, Vojtěch Veselý Korpus – gramatika – axiologie 25/2022 toto naše počí�nání� tak, že jí�m chceme ří�ci: U řady jevů, prostředků je nesnadné bezchybně pochopit a postihnout aktuální� situaci v úzu, a proto než abychom vytvářeli pří�ručky s chybami, raději nevytvářejme žádné (Beneš – Dufek 2021: 10). Tento překvapivý závěr je pravděpodobně založen na logice popsané v odd. 2 této naší� reakce. Když autoři brojí� proti „našemu“ (obavami z chyb motivovanému) apelu nevytvářet ani čistě deskriptivní� popisy jazyka pro veřejnost, pí�ší�: „Ano, každá kodifikace asi bude obsahovat chyby – tomu je však třeba čelit badatelským úsilí�m o to, aby jich obsahovala co nejméně, nikoliv rezignací� na to, cokoliv dělat“ (s. 11); nebo: „Je to možná věc nátury a vkusu, ale je-li tu relevantní� problém či vědecký úkol, je lepší� se ho snažit vyřešit, a ne se vymlouvat, proč to nejde […]“ (s. 12). Projevují� tedy odhodlání� s materiálem se potýkat. Jenomže náš pří�spěvek pojednává přibližně z 90 % o konkrétní�m jazykovém materiálu, a autoři si ho nevší�mají�, „pro nedostatek mí�sta a zásadnější� obecné otázky“ (s. 5). Přesněji řečeno vší�mají� si ho – konstatování�m, že se jim některé analýzy a součty dokladů z korpusu nezdají� bezproblémové (s. 5), a že by mohli zjištění� a závěry z korpusových sond (o adjektivech na -icí, -ící) považovat za relevantní� pouze tehdy, když by věděli, že jsme se u každého jednotlivého dokladu zabývali tí�m, jak se do korpusu dostal, resp. v důsledku čeho ho ten který konkrétní� mluvčí� použil (s. 14). To se ovšem i jim samým zdá nemožné, z pří�tomnosti v korpusu už zpětně nezjistitelné (s. 14). Poté provádějí� jakési myšlenkové kombinatorické cvičení� na téma „Můžeme mí�t různé typy produktorů“ (s. 15), jí�mž se snaží� ukázat, co všechno by mohlo stát za „volbou“ mezi variantami na -icí a -ící. Pro ilustraci uvádí�me alespoň cca polovinu z Benešova/Dufkova výčtu možností�: […] 2. Mluvčí (recipienti), kteří na úrovni pravidla mezi účelovými a dějovými adjektivy nerozlišují, větu o pravidle z kodifikace neznají – přitom 2a. mají osvojen a vždy používají jen tvar na -icí (opak je jako recipienty překvapuje, zaráží), 2b. mají osvojen a vždy používají tvar na -ící (opak je jako recipienty překvapuje, zaráží), 2c. mají osvojeny oba tvary jako rovnocenné a oba je (se započtením primingových efektů) náhodně míchají (jako recipienty je nepřekvapuje, nezaráží ani jeden prostředek, příp. po započtení primingových efektů tu jeden a tu druhý). 3. Mluvčí, kteří nemají osvojeno pravidlo o lišení dějových a účelových adjektiv (jako mluvčí typu 2), ale naučili se, zapamatovali si větu o pravidle, že je třeba oba druhy adjektiv lišit, přitom to (i jako recipienti) 3a. dělají víceméně důsledně, 3b. občas na to zapomenou a pak produkují buď vždy tvar na -icí, nebo vždy tvar na -ící, nebo oba tvary (po započtení primingových efektů) náhodně střídají 3c. vzpomenou si na to jen výjimečně – jinak se chovají jako mluvčí typu 3b. […] (s. 15) Vytvářet takovéto seznamy možností�, které teoreticky přicházejí� v úvahu, není� náročné. Autor se nemusí� pří�liš zabývat tí�m, mají�-li jednotlivé položky seznamu něja­kou oporu v realitě. I při četbě Benešova/Dufkova výčtu může podle nás čtenář (s. 10), dodávají�ce k tomu, že V+V „přehlí�žejí� nebo popí�rají� existenci oněch jasných pří�padů“ (s. 11). Psa ani kosti nepopí�ráme (ani to nejde), ale psa ani kosti nikdo nereguluje (to asi taky nejde). Akcentovali jsme pří�pady nesnadno interpretovatelné, což je v souladu s tí�m, že v textu vystupujeme proti regulaci. I nesnadno interpretovatelných pří�padů je (v absolutní�m počtu) mnoho, a jejich nekvalitní� prezentování� veřejnosti (v pří�ručkách a jinde) může mí�t různé negativní� důsledky (k nim ještě ní�že, v odd. 5 a 6). U psa atp. nic takového nehrozí�. 57 K mimoběžné polemice M. Beneše a O. Dufka … Luboš Veselý, Vojtěch Veselý Korpus – gramatika – axiologie 25/2022 zapochybovat, zda vůbec existuje nějaký uživatel češtiny, který by jakž takž „zapadl“ alespoň do jedné z uvedených možností�. Autoři po nás tedy 1) požadují� znalost motivace volby u každého konkrétní�ho korpusového dokladu (jinak pro ně nejsou naše zjištění� relevantní�) (s. 14), současně 2) pí�ší�, že tato motivace je z korpusu zpětně nezjistitelná (s. 14), a 3) nabí�zejí� „seznam motivací�“, o jejichž reálném základu lze s úspěchem pochybovat (s. 15). Domní�váme se – nejen s ohledem na komentovaný text M. Beneše a O. Dufka –, že je pro autory charakteristický poněkud rezervovaný vztah k jazykovému materiálu a jeho analýze, že mají� sklon udržovat si bezpečný odstup od zcela konkrétní�ho, autentického jazykového dění�. To podle našeho názoru platí� i o knize Úvod do teorie jazykové správnosti (Beneš 2019), k ní�ž autoři odkazují� jako ke zdroji, v němž lze nalézt mnohem podrobnější� poučení� o tématech, jichž se dotýkají� ve své polemice. Uznáváme, že jde o velmi kvalitní� výsledek poctivého přemýšlení�, komplexní�, logicky kompaktní�, zají�mavý a pečlivě a jasně formulovaný. I v něm je však jazykového materiálu pomálu, a je spí�še jen zmiňován, hlouběji neanalyzován. Ú� vahy v knize (nejen ty týkají�cí� se jazykového materiálu) jsou často (řekli bychom) pouze schematizují�cí�, modelují�cí�, idealizují�cí�, popř. velmi obecné.5 Podobají� se výše uvedenému Benešovu/ Dufkovu výčtu možností�. Odtažitost vůči autentickému jazykovému dění� (jí�mž pochopitelně nemyslí�me jen úzus) je podle našeho názoru zřejmá. Nezpochybňujeme teoretickou kvalitu a hodnotu Benešovy knihy, klademe si však otázku, kolik nám to­ ho – ve své obecnosti a schematičnosti – o jazykové realitě vlastně ří�ká (k tomu ještě v odd. 4). Rozhodně pochybujeme, že by mohla posloužit deskriptivní�m kodifikátorům jako praktická pomůcka při jejich činnosti (byť i tuto ambici kniha naznačuje, srov. s. 12 nebo 30). Na to je pří�liš obecná. Co by jim však posloužit mohlo, byly by – domní�váme se – konkrétní� ukázky toho, jak by se dal deskriptivně kodifikovat nějaký obtí�žnější� jev. O to by se mohli autoři pokusit. 4. K diagnostice a terapii Autoři pí�ší�: „Náš text má – obrazně řečeno – cí�l diagnostický a terapeutický. Ú� vahy v textu V+V vykazují� pří�znaky něčeho, co lze označit jako syndrom polemické návaznosti […]“ (Beneš – Dufek 2021: 4). Tí�mto označení�m charakterizují�, jak vystupujeme proti tomu pří�stupu k vytváření� pří�ruček, který oni sami stručně vystihují� slovy „regulujme spisovný jazyk“ (tamtéž). Označení� „syndrom polemické návaznosti“ nevolí� proto, že by chtěli regulování� spisovného jazyka hájit, ale proto, že podle jejich názoru tento pří�stup „z dnešní�ho pohledu působí� jako trochu uměle vytvořený 5  Ostatně slova pří�buzná s právě použitými adjektivy uží�vá při charakterizování� svých úvah nezří�dkakdy i sám autor (o schematický náčrt tohoto obrazu se pokouší kapitola 11; výše uvedený schematický popis jazykové změny; Zkusme se na tento proces podívat detailněji, i když stále modelově; Jakkoliv je modelovost této situace zřejmá; v maximální možné míře idealizovanou situaci; v idealizovaném případě si všichni členové řečového společenství rekonstituují staré pravidlo v nové atp.). 58 K mimoběžné polemice M. Beneše a O. Dufka … Luboš Veselý, Vojtěch Veselý Korpus – gramatika – axiologie 25/2022 nepří�tel“ (tamtéž), a naše počí�nání� jim tak asi připadá nepřiměřené.6 Jenomže preskriptivní�, regulativní�, usměrňovací� pří�stup má u nás dlouhou tradici,7 a ani dnes není� v českých luzí�ch a hájí�ch jazykovědec s těmito sklony vymí�rají�cí�m druhem, jak ostatně zmiňuje i Beneš (2019), např. na s. 9n. Nastolení� tématu diagnostiky/terapie a  četba Benešovy/Dufkovy polemiky a hlavně Benešovy knihy nám asociovalo pasáže z dí�la C. G. Junga Základní otázky analytické psychologie a psychoterapie v praxi (2000), kde autor v kapitole Obecný popis typů charakterizuje „vyhroceně“ introvertní� a extrovertní� způsob myšlení�. Pří�slušnou pasáž zde ocitujeme, neboť se domní�váme, že by mohla být užitečnou (protože výstižnou) reflexí� části současné vědecké produkce, i části té české lingvistické: Ale jako se extrovertnímu myšlení stále málo daří odvodit z konkrétních faktů nějaký pořádný kvalitní empirický pojem nebo vytvořit nové fakty, právě tak málo se introvertnímu myšlení daří přeložit jeho počáteční obraz byť jen do jediné ideje, která by se shodovala s fakty. Jako v prvním případě hromadění faktů mrzačí myšlenku a potlačuje smysl, tak introvertní myšlení vykazuje nebezpečný sklon násilně vtlačovat skutečnosti do formy svého obrazu nebo je vůbec ignorovat, aby mohlo rozvinout svůj fantazijní obraz. […] I když se tomu, kdo ideu zastává, může zdát, jako by jeho skrovný faktický materiál byl základem a příčinou věrohodnosti a platnosti jeho ideje, není tomu ovšem tak, neboť idea bere svou přesvědčivost ze svého nevědomého archetypu, který jako takový je obecně platný a pravdivý a věčně pravdivý bude. Avšak tato pravda je do té míry obecná a natolik symbolická, že vždy musí nejdříve vstoupit do momentálně uznávaných a uznatelných poznatků, aby se stala praktickou pravdou, jež má vlastní životní hodnotu. […] Toto myšlení se snadno ztrácí v nesmírné pravdě subjektivního faktoru. Vytváří teorie kvůli teorii, zdánlivě s ohledem na reálné nebo alespoň možné skutečnosti, ale se zřetelným sklonem přecházet od ideového k pouze obraznému. Vznikají tím sice názory s mnoha možnostmi, z nichž se však žádná nestává skutečností, a nakonec jsou vytvářeny obrazy, které už vůbec nevyjadřují nic vnějškově skutečného, nýbrž jsou už „jenom“ symboly toho, co je naprosto nepoznatelné. Tím se toto myšlení stává […] právě tak neplodným jako myšlení, jež se odehrává jen v rámci objektivních skutečností. Tak jako extrovertní myšlení upadá v tomto případě na úroveň představování a prezentování faktů, tak se introvertní myšlení „vypařuje“ až v představování a prezentaci nepředstavitelného, které je dokonce mimo veškerou obraznost. (s. 332–334) 5. Kandidáti na analýzu To, že snahy o regulování� spisovného jazyka, proti nimž jsme se svým Nekodifikujme vyslovili, nejsou (námi) uměle vytvořeným nepří�telem, jak pí�šou M. Beneš a O. Dufek (Beneš – Dufek 2021: 4), srov. předchozí� oddí�l, je možné demonstrovat na některých odpovědí�ch z Databáze jazykových dotazů Ú� stavu pro jazyk český (2019–2021). Ní�že ocitujeme a následně okomentujeme tři takové dotazy: první� dva se týkají� pravopisu jména výjimka, ve třetí�m je diskutován pád relativa který v souvětí� Byl jsem dítě, kterého když se učitel na něco zeptal, odpovídalo váhavě. V obou pří�padech lze 6  Mimochodem i to, že nám autoři tento „svůj“ syndrom připisují�, nás opět vede k přesvědčení�, že věděli, proti čemu se staví�me, když pí�šeme Nekodifikujme (že věděli, že se nestaví�me proti vytváření� uživatelských pří�ruček). 7  I sami autoři pí�ší�: „Preskriptivně-normativní� pří�stup lze uplatňovat jaksi od boku, a taky se tak v historii, i nedávné, běžně uplatňoval při aplikaci odbornických kritérií�“ (s. 8). 59 K mimoběžné polemice M. Beneše a O. Dufka … Luboš Veselý, Vojtěch Veselý Korpus – gramatika – axiologie 25/2022 pozorovat jak preskriptivní� pří�stup k problému (rozlišování� patřičných a nepatřičných jazykových prostředků), tak snahu o jeho vysvětlení�, resp. o zdůvodnění� doporučeného řešení�. Pokusí�me se ukázat, že explanační�, a v důsledku toho i preskriptivní� složka obou komentářů je (z našeho pohledu) problematická, předevší�m následkem toho, že nebyl proveden odpoví�dají�cí� deskriptivně-analytický výzkum, a nabí�dneme vlastní� pokus o deskripci a explanaci diskutovaných jevů. V té souvislosti je ale nutno zdůraznit několik skutečností�: 1. Nechceme (samozřejmě) tvrdit ani naznačovat, že by všechny odpovědi (nebo většina odpovědí�) v Databázi jazykových dotazů měly výše zmí�něné atributy. Odpovědi v této databázi jsou značně různorodé; některé mají� složku deskriptivní�, ale nikoli složky preskriptivní� a explanační�, jiné mají� složku deskriptivní� a preskriptivní�, ale neusilují� o vysvětlení� jevu apod. Náš výběr (a kritika) položek této databáze má pouze ukázat, že poznámka M. Beneše a O. Dufka o uměle vytvořeném nepří�teli není� namí�stě – snahy o preskriptivní� kodifikování� jazykových prostředků existují� a jsou doložitelné; hodnocení� této databáze jako celku naší�m cí�lem v žádném pří�padě není�. 2. Citované odpovědi mají� společné to, že se týkají� poměrně komplikovaných, obtí�žně vyložitelných jevů. Předevší�m na takové pří�pady cí�lilo naše Nekodifikujme: uplatnění� preskripce tam, kde není� v dostatečné mí�ře provedena deskripce a explanace jevu, může např. „brzdit“ přirozenou dynamiku jazykových norem, zejména jsou-li odmí�tány progresivní� varianty. 3. Naše komentáře k odpovědí�m jazykové poradny neobsahují� „vyčerpávají�cí�“ analýzu diskutovaných jevů, spí�še jen naznačují� – prostřednictví�m hypotéz formulovaných na základě našeho pozorování� a uvažování� o těchto jevech – možný směr výzkumu. Současně platí�, že naše komentáře nemají� být alternativou k odpovědí�m jazykové poradny; už ze způsobu jejich formulování� (a z použité terminologie) je zřejmé, že jsou určené primárně pro lingvistickou obec, nikoli pro laickou veřejnost. 5.1 Výjimka versus vyjímka Jední�m z  pří�padů toho, kdy se stávají�cí� kodifikace pravděpodobně rozchází� s územ, je slovo výjimka, resp. slova výjimečný, výjimečně: v psaném úzu nejsou vzácné (nekodifikované) podoby vyjímka, vyjímečný, vyjímečně (o mluveném úzu viz dále).8 Ten, kdo by chtěl pří�slušné normy deskriptivně kodifikovat a nadto i vysvětlit, jak k tomu vyzývají� M. Beneš a O. Dufek,9 by měl, domní�váme se, prozkoumat a zohlednit předevší�m 1. vlastnosti slovotvorného typu dějových jmen na -ka, zejména pak vlast­ 8  Ve webovém korpusu Araneum Bohemicum Maximum (Benko 2015) je podí�l podoby vyjímka 10,4 % (počí�táno ze všech výskytů tvarů slov výjimka/vyjímka). Zastoupení� podoby vyjímečný, resp. vyjímečně je srovnatelné (11,7 %, resp. 15,2 % ze všech tvarů slov výjimečný/vyjímečný, resp. výjimečně/vyjímečně). V korpusu SYN v9 (Křen et al. 2021) je zastoupení� nekodifikovaných podob řádově nižší� (vyjímka: 0,3 %, vyjímečný: 0,4 %, vyjímečně: 0,6 %), což ale není� překvapivé s ohledem na to, že velká část textů tohoto korpusu prošla jazykovou korekturou. 9  Srov. výzvy „kodifikujme deskriptivně“ z titulu jejich textu a „popisujme a vysvětlujme normu, mj. i skrze úzus“ z jeho závěru. 60 K mimoběžné polemice M. Beneše a O. Dufka … Luboš Veselý, Vojtěch Veselý Korpus – gramatika – axiologie 25/2022 nosti těch dějových jmen na -ka, která mají� „zdloužitelný“ prefix (na‑, při‑, u‑, vy‑, za‑), a postavení� derivátu výjimka vůči další�m členům této skupiny, 2. uží�vání� těchto prostředků v mluvené češtině a jeho (ne)korespondenci s psaným územ. Dále v textu se budeme věnovat převážně jen substantivu výjimka, byť je zřejmé, že deriváty výjimečný, výjimečně představují� pro kodifikaci (pojatou jakkoli) nemenší� výzvu. 5.1.1 Výzkum slovotvorných souvislostí (načrtnutí kontur) To, že je psaní� slova výjimka (a také slov výjimečný, výjimečně) uživateli vní�máno jako problematické či nesamozřejmé, naznačují� tři dotazy zaznamenané v Databázi jazykových dotazů. Dva z nich se týkají� slova výjimka, třetí� se týká slova výjimečný. Z odpovědi pracovní�ka jazykové poradny vždy vyplynulo (nebo to bylo pří�mo řečeno), že správné jsou pouze podoby s dlouhým prefixem a krátkou kořenovou samohláskou, srov.: Konkrétní� dotaz: „Proč je výjimka, když motivují�cí� slovo vyjímat se skládá z kořene -jím- (ne -jim-) a předpony vy-?“ Odpověď: „Dvojice podob vyjímat vs. výjimka je důsledkem běžné slovotvorné alternace, ke které dochází� u jiných odvozených slov, srov. např. vyhýbat vs. výhybka, vyšívat vs. výšivka, zasílat vs. zásilka atp.“ Konkrétní� dotaz: „Pořád platí�, že správně je pouze výjimečný? (Viděl jsem v reklamě podobu vyjímečný.)“ Odpověď: „Ano, správně je stále pouze výjimečný – k žádné změně kodifikace v tomto ohledu nedošlo.“ V této souvislosti je vhodné ocitovat rovněž pasáž z Internetové jazykové příručky (2008–2021), která se týká stří�dání� krátkých a dlouhých samohlásek v substantivech tvořených předponami (přestože jméno výjimka v ní� zmí�něno není�): „Při tvoření� předponami se pravidelně dlouží� samohláska v předponách na‑, při‑, u‑, vy‑, za‑, např.  nábřeží, nález, příjmení, příkaz, úsilí, ústava, výsluní, vývoz, zákulisí, záruka. U dějových podstatných jmen na ‑ka se samohláska v předponě nedlouží�, následuje‑li slabika dlouhá, např. nabídka, přihláška, ukázka, vyhlídka, zatáčka. Odchylkou jsou slova výpůjčka, zápůjčka, u nichž se samohláska v předponě dlouží�, a nálevka, námitka, závlačka aj., kde se samohláska v předponě dlouží� a kořenová samohláska krátí�. Dvojí� způsob psaní� má slovo výhrůžka – vyhrůžka. Odvozování� pří�ponou vy‑ někdy provází� také změny samohlásek v základu slova: vyhrát – výhra, vyfoukat – výfuk, vybírat – výběr apod.“10 Zatí�mco tedy v pří�padě odpovědi na uživatelský dotaz je tvoření� typu vyhýbat → výhybka charakterizováno jako běžné, pasáž z Internetové jazykové příručky může být přirozeně čtena tak, že základní�, běžné je tvoření� typu nabízet → nabídka (derivát má 10  Kapitola Změny samohlásek a souhlásek při odvozování slov, oddí�l 2.2 Podstatná jména – tvoření� předponami. Dostupný online na adrese: . 61 K mimoběžné polemice M. Beneše a O. Dufka … Luboš Veselý, Vojtěch Veselý Korpus – gramatika – axiologie 25/2022 první� slabiku krátkou, druhou slabiku dlouhou) a že pří�pady jako vyhýbat → výhybka (derivát má první� slabiku dlouhou, druhou slabiku krátkou) jsou podobně odchylné jako pří�pady typu vypůjčit → výpůjčka (obě slabiky v derivátu jsou dlouhé). I jen letmým průzkumem dějových jmen na -ka s prefixem na‑, při‑, u‑, vy‑ nebo za‑ v gramatických pří�ručkách a v korpusu se lze přesvědčit o tom, že běžné jsou jak deriváty typu nabídka, tak deriváty typu výhybka. Sotva je tedy možné tvrdit, že pouze podoba výjimka je náležitá, s odůvodnění�m, že tvoření� typu vyhýbat → výhybka je běžné – běžný je rovněž způsob tvoření�, který by korespondoval s nekodifikovanou podobou vyjímka. Zdá se, že je silná tendence k tomu, aby dějová jména sledovaného typu, která jsou trojslabičná, měla první� slabiku krátkou a druhou slabiku dlouhou nebo obráceně a že při derivaci z fundují�cí�ho slovesa může být jedna i druhá slabika pozměněna za účelem dosažení� tohoto „cí�le“. Tendence ke kontrastu ve vokalické kvantitě koresponduje ještě s další�m kontrastem: první� slabika je vždy otevřená, zatí�mco druhá slabika je vždy zavřená (její� jádro je tvořeno nejčastěji samohláskou, řidčeji slabikotvornou souhláskou, např. zástrčka). Těžko lze mluvit o krácení�, resp. dloužení� kořenové samohlásky (srov. výše citaci z Internetové jazykové příručky) tam, kde je už ve fundují�cí�m11 slovese tato samohláska krátká, resp. dlouhá, např. výložka ← vyložit, vycházka ← vycházet. Dějová jména na -ka jsou často fundována imperfektivy (výjimka ← vyjímat, vykládka ← vykládat), ale základem derivátu může být rovněž perfektivum, pokud to umožní� naplnění� výše uvedené tendence (ke kontrastu ve vokalické kvantitě) a pravidla (o otevřenosti první� slabiky a zavřenosti druhé slabiky). Srov. vystýlka/výstelka: vystýlka ← vystýlat; výstelka ← vystlat. V řadě pří�padů ovšem nelze jednoznačně rozhodnout, jestli je dějové jméno fundováno slovesem imperfektivní�m nebo perfektivní�m: vysprávka ← vyspravit / vyspravovat. Poukážeme nyní� na to, jaká je možná souvislost mezi kvantitou první� a druhé slabiky, fundovaností� derivátu perfektivem nebo imperfektivem a lexikální�m významem derivátu a jaký tato souvislost může mí�t vliv na konkurenci mezi podobami výjimka vs. vyjímka. Zběžný průzkum dějových jmen na -ka s prefixy na‑, při‑, u‑, vy‑, za‑, který jsme provedli, nám umožňuje vyslovit následují�cí� hypotézu: Je tendence k tomu, aby deriváty, které mají� dějový význam, pří�p. z něj odvozený význam výsledku děje, měli prefix krátký a kořenovou slabiku dlouhou a aby naopak deriváty, které nemají� (nemohou mí�t) dějový význam – označují� zpravidla prostředek děje nebo výsledek děje –, měli prefix dlouhý a kořenovou samohlásku krátkou. Této hypotéze není� pří�liš vzdálený postřeh o názvech výsledků děje na -ka v Příruční mluvnici češtiny (Karlí�k – Nekula – Rusí�nová 1995: 147): „projevuje se tendence k tomu, aby u abstrakt zůstávala původní� podoba základu bez vokalických alternací� (vynechávka), u konkrét se častěji prefix dlouží� a základ krátí� (výšivka)“. 11  Fundací� zde rozumí�me, jak je to obvyklé, formální� slovotvorný vztah mezi slovem odvozeným a slovem základovým. 62 K mimoběžné polemice M. Beneše a O. Dufka … Luboš Veselý, Vojtěch Veselý Korpus – gramatika – axiologie 25/2022 Pří�klady jmen, které jsou s uvedenou hypotézou v souladu: nabídka, nahrávka, navážka; přihrávka; ucpávka; vycházka, vysprávka, vykládka (srov. s výložka); zajížďka, zapářka vs. nálepka, nádivka, nášivka; přísavka, příchytka; výhybka, výšivka, výstelka, výložka (srov. s vykládka); úchytka; zálivka, zápalka, zásuvka. Pří�klady jmen, které jsou s uvedenou hypotézou v rozporu (alespoň ze synchronní�ho pohledu): přikrývka, přistýlka, vystýlka vs. námitka, výhružka. Na první� pohled se zdá, že slovo výjimka patří� do stejné skupiny jako jména výhybka, úchytka, zásuvka aj. (srov. výše). Kodifikována je pouze podoba výjimka a nezdá se, že by šlo o jméno dějové (souvislost se slovesy vyjmout, vyjímat je oslabena významovou specializací� jména výjimka, srov. odlišný, dějový význam verbální�ch substantiv vyjmutí, vynětí). Na druhou stranu však platí�, že a) nekodifikovaná podoba vyjímka není� v úzu (a to ani ve spisovném úzu) vzácná, b) v některých kontextech se slovo výjimka/vyjímka dějovým jménům významově blí�ží�. Jde zejména o kontexty, kde je jméno výjimka determinováno genitivem substantiva (genitivní� rekce je typická pro verbální� substantiva a dějová jména vůbec, srov. vyspravení silnice, vysprávka silnice), např.: (1) Všichni se cítili báječně. S výjimkou Jirky. (SYN v9)12 (2) Při likvidaci požáru nebyl nikdo zraněn s vyjímkou jednoho z hasičů (…). (SYN v9) V takových kontextech by bylo možné volit i slovesné vyjádření�: Všichni se cítili báječně, nepočítáme-li Jirku. Dějový ráz slova je citelný také v multiverbizovaných spojení�ch: udělat výjimku (srov. např. s podniknout vycházku). Není� vyloučené, že tato inklinace k dějovému významu, „oživují�cí�“ poněkud souvislost slova s fundují�cí�m slovesem vyjímat, motivuje k uží�vání� nekodifikované podoby vyjímka. Roli snad hraje i to, že jméno výjimka je abstraktum (třebaže může referovat i ke konkrétní�m entitám), podobně jako slova nabídka, procházka, vysprávka aj. a na rozdí�l od slov jako nášivka, výhybka aj. (srov. výše citaci z Příruční mluvnice češtiny). Podoba vyjímka není� nová, jak dosvědčuje několik kartiček z lí�stkového katalogu Příručního slovníku jazyka českého. Jde tedy pravděpodobně o jeden z pří�padů toho, kdy nesoulad mezi kodifikací� a územ existoval už při vzniku kodifikace, tj. nevznikl zastarávání�m kodifikace v důsledku dynamiky jazykových norem. Je pří�značné, že na dvou lí�stcí�ch tohoto slovní�ku je registrována podoba vyjímka mají�cí� význam dějový, resp. význam výsledného stavu: Dispensation = Dispens, úpust, vyjí�mka (1893, Nečas., jurid. termí�n);13 vyjímka = výňatek, výpis, výtah (1851, Lumí�r 303, 18). Za zmí�nku stojí� i následují�cí� citace ze Sedláčka (1993: 70): V P 41 a v P 57 byla kodifikace samohláskové kvantity upravována tak, aby se příliš nerozcházela se skutečnou ustálenou výslovností. Podle našeho mínění nynější kodifikace označování kvantity 12  Křen et al. (2021). 13  Dispens je udělení� výjimky, vynětí ze zákona. Termí�n se použí�vá předevší�m v kanonickém právu katolické cí�rkve. 63 K mimoběžné polemice M. Beneše a O. Dufka … Luboš Veselý, Vojtěch Veselý Korpus – gramatika – axiologie 25/2022 u samohláskových písmen v domácích slovech (!!) celkem vyhovuje. Ovšem krajové rozdíly ve výslovnosti trvají i nadále, i když v menším rozsahu než v minulém století. V západních Čechách je možno slyšet např. vyhýbka, vyhýbkář, vyjímka, vypůjčka, vyšívka apod., kdežto Pravidla vyžadují od r. 1903 jen podoby s první slabikou dlouhou a druhou krátkou. V P 02 je ještě výhybka i vyhýbka, stejně tak ve Wenzlově Ukazateli, tam je pouze vyšívka aj. Bylo by asi nejlépe řešit uvedené případy zavedením dublet. – O označování kvantity ve slovech přejatých se zmíníme dále. Pokud by se prokázalo, že inklinace jména výjimka k dějovosti (a jeho abstraktnost) může být motivací� k uží�vání� podoby vyjímka, např. v tom smyslu, že v kontextech, kde toto slovo inklinuje k dějovému pojetí�, se podoba vyjímka prosazuje ví�ce než v jiných pří�padech, pak by bylo zřejmé, že současná kodifikace není� v souladu se systémovým aspektem pří�slušné normy – s tou okolností�, že jméno výjimka má souvislost nejen s deriváty typu výhybka, ale také s deriváty typu vysprávka. Ten, kdo by tuto normu chtěl nově, deskriptivně kodifikovat a také vysvětlit, by měl uvedenou možnost prověřit rozborem dostatečně rozsáhlého materiálu (ten jsme neprovedli, jen jsme zde naznačili jeho možné kontury). Lingvista s takovou ambicí� by měl rovněž posoudit souvislost mezi tripletou výjimka – vyjímka – výjímka (i tato podoba se v úzu objevuje, třebaže méně často), tripletou vyhrůžka – výhružka14 – výhrůžka (jde o jméno, které je výrazněji dějové než jméno výjimka) a např. dubletou výšivka – vyšív­ ka15 (jde o jméno s nedějovým denotátem), v tom smyslu, zda a pří�p. nakolik je pro konkurenci mezi těmito formami relevantní� faktor dějovosti/nedějovosti významu, popř. abstraktnosti/konkrétnosti významu. 5.1.2 Výzkum zvukových vlastností (načrtnutí kontur) Slovo výjimka se od jiných dějových jmen na -ka odlišuje tí�m, že obsahuje tři po sobě jdoucí� artikulačně i akusticky podobné hlásky: [i:ji], pří�p. [iji:] ([iji:] je zvuková realizace, která by korespondovala s  grafickou podobou vyjímka). Srov. Palková (1997: 211): „Č�eské [j] se blí�ží� svým tvoření�m i akustickou podobou samohlásce [i]. Např. prodlouží�me-li j, vzniká zvuk, který těžko odliší�me od [i:].“ Při artikulaci hlásky [i:] je jazyk výše a ví�ce vepředu než při artikulaci hlásky [i]. Při artikulaci hlásky [j] je postavení� jazyka zhruba stejné jako při artikulaci hlásky [i:], máme-li na mysli tu část realizace hlásky [j], kdy výdechový proud prochází� úžinou mezi jazykem a tvrdým patrem a vytváří� se tak tónový zvuk (nikoli tu část realizace, kdy jazyk přechází� do tohoto postavení� nebo ho opouští�). Předpokládáme (třebaže to nemáme prověřeno náležitým fonetickým výzkumem), že výslovnost skupiny [ji:] je artikulačně jednodušší� než výslovnost skupiny [i:j]: skupinu [ji:] vyslovujeme podobně, jako kdybychom „jen“ prodloužili hlásku j, zatí�mco při artikulaci skupiny [i:j] je při pečlivé výslovnosti nutno rozlišit dvě hlásky, které jsou i artikulačně a akusticky podobné (toto rozlišení� se nejspí�še děje zdůraznění�m šumové složky hlásky [j], srov. Palková, tamtéž). 14  Podoba výhružka není� kodifikovaná. 15  Podoba vyšívka není� kodifikovaná. 64 K mimoběžné polemice M. Beneše a O. Dufka … Luboš Veselý, Vojtěch Veselý Korpus – gramatika – axiologie 25/2022 Nebo jinak řečeno: hláska [i:] vzniká jakoby prodloužení�m hlásky [j], ale hláska [j] nevzniká prodloužení�m (ani zkrácení�m) hlásky [i:]. V pří�padě skupiny [i:ji] tedy vyslovujeme tři hlásky, kdežto v pří�padě skupiny [iji:] vyslovujeme, s nadsázkou řečeno, jen hlásky dvě: krátké i a „dlouhé j“. Jazyková (artikulační�) ekonomie tak může vytvářet určitý tlak na upřednostňování� podoby [viji:mka] před podobou [vi:jimka]. Kdo by chtěl deskriptivně kodifikovat pravopis slova výjimka, měl by zjistit, jak se tento prostředek uží�vá v mluvené češtině (formální� i neformální�). Pokud by se ukázalo, že mluvčí� častěji vyslovují� [viji:mka] než [vi:jimka], a to napří�klad i tehdy, čtou-li psaný text, v němž je zapsáno výjimka, nedávalo by pří�liš smysl kodifikovat pouze podobu výjimka (tak jak to řeší� stávají�cí� kodifikace). V korpusu mluveného jazyka Oral v1 (Kopřivová et al. 2017) je zastoupení� obou podob téměř vyrovnané (37:25 ve prospěch podoby výjimka), ale 1. Oral v1 je korpus neformální�ho mluveného jazyka, takže v něm mají� velké zastoupení� prostředky nespisovné, 2. nelze s jistotou vědět, jestli vždy, když bylo vysloveno [viji:mka], bylo skutečně transkribováno vyjímka, 3. celkový počet dokladů je ní�zký. Výslovnostní� normu slova výjimka by tak zřejmě bylo nutné zjišťovat pří�mo z nahrávek (o dostatečném počtu) dokumentují�cí�ch nejen jazyk nespisovný, ale také jazyk spisovný. Lze očekávat, že rozlišování� obou podob při transkripci by vzhledem k jejich zvukové blí�zkosti bylo často nesnadné. Při kodifikaci slova výjimka by však tento deskriptivní� výzkum bylo nepochybně nutné provést. Bylo by rovněž vhodné prověřit oprávněnost výše uvedeného předpokladu, že výslovnost podoby vyjímka je jednodušší� než výslovnost podoby výjimka (protože výslovnost kombinace [ji:] je jednodušší� než výslovnost kombinace [i:j]). Měla by také být analyzována výslovnost slov výjimečný, výjimečně. Celkově lze tedy ří�ci: Pokud by se výzkumem potvrdilo, že podoba vyjímka je utvořena systémově, analogicky další�m, významově blí�zkým derivátům daného slovotvorného typu, že zvuková forma [viji:mka] je artikulačně jednodušší� než zvuková forma [vi:jimka] a že se (z toho důvodu, ale nejen z toho důvodu) v mluvené češtině (i spisovné) často, nebo dokonce častěji vyslovuje [viji:mka], nebylo by pří�liš smysluplné tento prostředek kodifikovat v tom smyslu, že podoba výjimka je náležitá a podoba vyjímka je nenáležitá. Je ovšem také možné, že by výzkumem bylo zjištěno, že námi naznačené kontury jsou mylné, zavádějí�cí�, a je tedy třeba odmí�tnout i naše předběžné závěry týkají�cí� se kodifikace slova výjimka (naši představu, že podoba vyjímka by neměla být hodnocena jako chybná). Provedení� takového deskriptivně-analytického výzkumu bychom velice uví�tali, ať by přinesl jakákoli zjištění� a závěry. 5.2 Anakolut Další� dotaz z Databáze jazykových dotazů, který ocitujeme, má výraznější� složku explanační� než dotazy týkají�cí� se slova výjimka, srov.: Konkrétní� dotaz: „Je v pořádku věta „Byl jsem dí�tě, kterého když se učitel na něco zeptal, odpoví�dalo váhavě“?“ Odpověď: „Toto souvětí� je hned z několika důvodů problematické. Předevší�m proto, že tvar zájmena „kterého“, jež je ve skutečnosti podmětem poslední� věty, for­ 65 K mimoběžné polemice M. Beneše a O. Dufka … Luboš Veselý, Vojtěch Veselý Korpus – gramatika – axiologie 25/2022 málně neodpoví�dá zbytku věty. Nepatřičnost užitého tvaru se lépe projeví�, když souvětí� přeorganizujeme: „Byl jsem dí�tě, které odpoví�dalo váhavě, když se učitel na něco zeptal.“ Náležitý tvar zájmena je tedy bezesporu „které“. Takovému vyšinutí� z větné vazby se v odborné literatuře ří�ká anakolut a bývá typické zejména pro nepřipravené mluvené projevy, při nichž mluvčí� ztrácejí� kontrolu nad větnou strukturou. Nicmé­ně i když tvar zájmena opraví�me, nezí�skáme zcela neproblematické souvětí�: „Byl jsem dí�tě, které když se učitel na něco zeptal, odpoví�dalo váhavě.“ V této podobě čtenář pro změnu může pociťovat absenci předmětu, tedy koho se učitel zeptal, byť samo sloveso „zeptat se“ takové doplnění� nevyžaduje. To do jisté mí�ry vysvětluje původní� volbu tvaru „kterého“, jež pak ve větě vlastně supluje roli předmětu – to je však v rozporu s dří�ve uvedeným, totiž že zájmeno „který“ je podmětem poslední� věty. Abychom předešli této kolizi, lze předmět vyjádřit i pří�mo: „Byl jsem dí�tě, které když se ho učitel na něco zeptal, odpoví�dalo váhavě.“ V této podobě může být souvětí� čtenářsky přijatelnější�, ovšem oproti původní�mu znění� jsme přidali syntaktickou pozi­ ci naví�c. Zdá se tedy, že v tomto větosledu nemá situace uspokojivé řešení�: buď se zpronevěří�me syntaktickým zásadám češtiny, nebo jim dostojí�me, avšak za cenu toho, že bude souvětí� pro (některé) čtenáře zarážejí�cí�, nesnadno srozumitelné. Domní�váme se, že nejelegantnější�m řešení�m by bylo se této situaci úplně vyhnout a souvětí� přeformulovat: „Byl jsem dí�tě, které odpoví�dalo váhavě, když se učitel na něco zeptal.““ Jak je zřejmé z uvedené citace, v odpovědi jazykové poradny je užití� genitivní�ho tvaru relativa který v souvětí� Byl jsem dítě, kterého když se učitel na něco zeptal, odpovídalo váhavě hodnoceno jako nepatřičné, typické pro nepřipravené mluvené projevy, zpronevěřují�cí� se syntaktickým zásadám češtiny, a to s odůvodnění�m, že relativum je tu ve skutečnosti podmětem poslední� věty a že této větě formálně neodpoví�dá. Jde tu o jev tradičně označovaný jako anakolut, vyšinutí� z větné vazby. V odpovědi jazykové poradny se relativu přiznává funkce předmětu („vlastně supluje roli předmětu“, „předmět lze vyjádřit i pří�mo“), ří�ká se však, že to není� jeho pravá funkce – nehledě na to, že jde o genitiv, tedy (viděno touto optikou) zájmeno který vyjadřuje podmět poslední� věty, tak jako v souvětí� Byl jsem dítě, které když se ho učitel na něco zeptal, odpovídalo váhavě a samozřejmě také v souvětí� Byl jsem dítě, které odpovídalo váhavě, když se učitel na něco zeptal. Z našeho pohledu není� genitivní� tvar kterého v diskutovaném souvětí� domnělý předmět, ale skutečný předmět, a souvětí� s tí�mto tvarem se syntaktickým zásadám češtiny nijak nezpronevěřuje. Syntaktická funkce relativa který je v obecné rovině dvojí�: 1. připojuje pří�vlastkovou větu k větě ří�dí�cí�, a to prostřednictví�m substantiva ve větě ří�dí�cí�, s ní�mž je koreferentní� a s ní�mž se shoduje v rodě a čí�sle, 2. zastupuje dané substantivum v pří�vlastkové větě a svým pádem vyjadřuje syntaktické zapojení� do ní�. Vyslovme nyní� následují�cí� domněnku (hypotézu), a vlastně korekci uvedeného vymezení�, založenou na našem pozorování� souvětí� s výrazem který když (kterého když, kterému když atd.) v textech korpusu SYN v9: Pokud je pří�vlastek substantiva tvořen dvěma větami, a sice vlastní� větou pří�vlastkovou (představují�cí� „holý“ pří�vlastek) a na ní� závislou větou okolnostní�, přičemž okolnostní� věta pří�vlastkové větě předchází�, 66 K mimoběžné polemice M. Beneše a O. Dufka … Luboš Veselý, Vojtěch Veselý Korpus – gramatika – axiologie 25/2022 tak relativum může být syntakticky zapojeno jak do první� věty, tak do druhé věty.16 Výše uvedené vymezení� by v takových pří�padech bylo nutné korigovat tak, že relativum který 1. připojuje k větě ří�dí�cí� celé „pří�vlastkové souvětí�“, 2. může substantivum z ří�dí�cí� věty zastupovat jak v první� větě, tak ve druhé větě. Tedy: Byl jsem dítě, kterého když se učitel na něco zeptal, odpovídalo váhavě. – Jaké jsem byl dítě? (Takové,) kterého když se učitel na něco zeptal, odpovídalo váhavě. Nebo také: Byl jsem dítě, které když se ho učitel na něco zeptal, odpovídalo váhavě. – Jaké jsem byl dítě? (Takové,) které když se ho učitel na něco zeptal, odpovídalo váhavě. Z našeho pohledu je v první�m pří�padě „pří�vlastkové souvětí�“ k ří�dí�cí� větě připojeno prostřednictví�m první� věty, resp. její�ho předmětu, v druhém pří�padě je k ní� připojeno prostřednictví�m druhé věty, resp. její�ho podmětu. Je zřejmé, že platnost výše uvedené hypotézy je třeba poněkud omezit. Neplatí� totiž, že by relativum bylo možné syntakticky zapojit do první� i druhé věty ve všech pří�padech bez výjimky, resp. že by odpoví�dají�cí� souvětí� byla vždy plně nebo ve stejné mí�ře uzuální�. Nutnou podmí�nkou toho, aby relativum mohlo být do věty syntakticky zapojeno, je pochopitelně to, že musí� označovat participant dané věty. Srov. pří�pady, kdy je tato podmí�nka splněna jen pro jednu z obou vět, a relativum tudí�ž může mí�t jen jeden tvar: (3) Při narážení druhého jsme již anomálii uhlídali a vychutnávali si půlroční flekovskou čtrnáctku, kterou když nakonec i Ivan Chramosil ochutnal, chtěl vědět, kde jsme tak dobré pivo sehnali. (SYN v9) (4) Tím vznikne v oblasti zadních sedadel praktická vanička, kterou když psa nevezeme, lze snadno vyjmout. (SYN v9) Překážkou syntaktického zapojení� relativa do věty je rovněž vyjádření� participantu jiným prostředkem, předevší�m osobní�m zájmenem. Hraje tu však roli, zda jde o první� větu nebo o druhou větu. V pří�padě zapojení� do první� věty relativum a osobní� zájmeno zřejmě kombinovat nelze, srov.: *Jsou jiní, kterým když jim dáte linkovaný papír, píšou schválně napříč (námi upravený korpusový doklad, který bude citován ní�že). V pří�padě zapojení� do druhé věty je vyjádření� participantu oběma prostředky současně v zásadě možné, např.: (5) Byl to chlap, který když ostatní běželi na start, tak on se na to vykašlal a na protest proti této proceduře šel krokem. (SYN v9) Pokud jsou výše uvedené podmí�nky splněny a participanty první� i druhé věty jsou referenčně totožné,17 lze relativum v principu syntakticky zapojit do obou vět, 16  Z ekonomických důvodů budeme dále v textu termí�nem „první� věta“ označovat větu se spojkou když, termí�nem „druhá věta“ budeme označovat větu, která po ní� následuje. 17  V pří�kladu Byl jsem dítě, kterého když se učitel na něco zeptal, odpovídalo váhavě je tedy participant první� věty (patiens slovesa zeptat se) referenčně totožný s participantem druhé věty 67 K mimoběžné polemice M. Beneše a O. Dufka … Luboš Veselý, Vojtěch Veselý Korpus – gramatika – axiologie 25/2022 avšak mí�ra uzuálnosti pří�slušných alternativ závisí�, zdá se nám, na řadě faktorů. Jako relevantní� se nám jeví� předevší�m dva faktory: a) zda je participant první� a druhé věty vyjádřitelný týmž pádem, nebo různými pády, b) zda je participant druhé věty vyjádřitelný nominativem, nebo jiným pádem. Nyní� poukážeme na specifika uplatnění� obou faktorů v různých kombinací�ch. 1) Participanty obou vět jsou vyjádřitelné různými pády 1A) Participant druhé věty je vyjádřitelný nominativem K tomuto typu patří� i pří�pad, kterého se týkal výše citovaný dotaz. Uvedeme ještě několik korpusových dokladů: (6) Jsou jiní, kterým když dáte linkovaný papír, píšou schválně napříč. (SYN v9) (7) Používají takové grafiky, na které když se podíváte z určitého úhlu, působí velmi živě. (SYN v9) (8) Vážím si třeba operetní zpěvačky Hany Horké, která když ji požádám o spolupráci, tak přijede a zdarma se věnuje našim hercům. (SYN v9) (9) Jsem ten typ člověka, který když ho něco napadne, hned to realizuje, neodkládám nic na později. (SYN v9) Participant druhé věty je vyjádřitelný nominativem v tom smyslu, že zaují�má syntaktickou pozici subjektu. Pokud je však relativum syntakticky zapojeno do první� věty (viz doklady (6) a (7)), je běžné subjekt ve druhé větě lexikálně nevyjadřovat. Takové věty samozřejmě nejsou gramaticky nijak defektní� (jak by se mohlo vyrozumí�vat z odpovědi jazykové poradny) – subjekt v nich sice není� ztvárněn lexikálně, ale je vyjádřen morfematicky, tvarem predikátového slovesa. Připomeňme, že elipsa subjektu (ve smyslu lexikální�ho nevyjádření� subjektu) je v pří�padech, kdy je subjekt ve 3. osobě a vyrozumí�vá se z kontextu, v češtině zcela obvyklá.18 1B) Participant druhé věty je vyjádřitelný jiným pádem, než je nominativ, např.: (10) Létání je vášeň, je to skoro jako droga, kterou když někdy okusíte, už se jí nikdy nevzdáte. (SYN v9) (11) To je obrovské narkotikum, kterému když podlehnete, jen velmi obtížně se ho vzdáváte. (SYN v9) (12) Není to stavba, kterou když dobře postavíte, padesát let na ni nemusíte sáhnout. (SYN v9) (v obou větách je sice akuzativ, ale v druhém případě jde o akuzativ předložkový) (agentem slovesa odpovídat), a samozřejmě také s participantem věty ří�dí�cí� (v daném pří�kladu je ale problematické o referenci participantu mluvit – tvar dítě tvoří� jmennou složku predikátu, a takové složky se tradičně pokládají� za nereferenční�). 18  V této souvislosti poznamenejme, že modifikace diskutovaného souvětí� doporučovaná jazykovou poradnou, tj. Byl jsem dítě, kterého když se učitel na něco zeptal, odpovídalo váhavě → Byl jsem dítě, které odpovídalo váhavě, když se učitel na něco zeptal, takovou kontextovou elipsu neobsahuje. Implikovaná předmětová pozice není� obsaditelná zájmenem ho, ale např. zájmenem někoho. Doporučovaná modifikace tudí�ž mění� pravdivostní� hodnotu daného souvětí�, a z našeho pohledu tak vůbec hodná doporučení� není�. 68 K mimoběžné polemice M. Beneše a O. Dufka … Luboš Veselý, Vojtěch Veselý Korpus – gramatika – axiologie 25/2022 Typ 1B) se od typu 1A) liší� tí�m, že a) participant druhé věty je většinou nutné vyjádřit (elipsa jiných větných členů, než je podmět, je v češtině méně obvyklá), b) syntaktické zapojení� relativa do druhé věty může být problematické, srov. jistou nepřirozenost pří�padů jako: (13) Létání je vášeň, je to skoro jako droga, které když ji někdy okusíte, už se nikdy nevzdáte. (SYN v9, upravený doklad) (14) To je obrovské narkotikum, kterého když mu podlehnete, se jen velmi obtížně vzdáváte. (SYN v9, upravený doklad) Zapojení� relativa do druhé věty je zvlášť obtí�žné v pří�padech, kdy je v obou větách nutno uží�t předložkový pád, srov.: (15) Je to prostě rychlík, do kterého když nastoupíte, nedá se z něj vystoupit. (SYN v9) (16) ? Je to prostě rychlík, z kterého do něhož když nastoupíte, se nedá vystoupit. (SYN v9, upravený doklad) 2) Participanty obou vět jsou vyjádřitelné stejným pádem 2A) Tento pád je nominativ Souvětí� tohoto typu jsou zcela uzuální� a (což s tí�m souvisí�) nemají� k sobě alternativu (s jiným tvarem relativa). Např.: (17) Lukáš nepatřil k lidem, kteří když jsou na dně, vyhledávají pomoc druhých (…). (SYN v9) (18) Někde četla o tropickém hmyzu, který když člověka kousne, znatelně zredukuje funkčnost jeho mozku. (SYN v9) Otázka, do které věty je v takových pří�padech relativum syntakticky zapojeno, bude tematizována ní�že. 2B) Tento pád není� nominativ. Např.: (19) Jsou případy, které když sám prožijete, nemůžete literárně ztvárnit. (SYN v9) (20) (…) cestovní ruch byl a je zlatou slepicí obchodní bilance a státního rozpočtu, kterou když nepodřežeme, tak alespoň nekrmíme. (SYN v9) (21) To je přece životní šance, kterou když někdy odmítnete, už ji nikdy nedostanete. (SYN v9) (22) (…) doporučuje specialitu, kterou když prý někdo ochutná, zaručeně už ji příště nevynechá. (SYN v9) Souvětí�, v nichž je participant druhé věty „distantně“ vyjádřen relativem (a ničí�m jiným), někdy podle naší� intuice působí� poněkud „rušivě“, viz doklady (19) a (20). Mluvčí� můžou mí�t tendenci vyjádřit participant druhé věty osobní�m zájmenem, jak to ukazují� doklady (21) a (22) (mimochodem, ani takové ztvárnění� nemusí� být zcela „nerušivé“). Dalo by se ří�ct, že v dokladech (21) a (22) je relativum syntakticky zapojeno do první� věty (ve druhé větě je pří�slušný participant vyjádřen osobní�m zájmenem), zatí�mco v dokladech (19) a (20) je syntakticky zapojeno vlastně do obou vět? Dvojí�m syntaktickým zapojení�m relativa by snad bylo možné vysvětlit „rušivost“ takových pří�padů. Druhé možné vysvětlení�, zřejmě méně kontroverzní�, je to, že rela­ 69 K mimoběžné polemice M. Beneše a O. Dufka … Luboš Veselý, Vojtěch Veselý Korpus – gramatika – axiologie 25/2022 tivum je v takových pří�padech syntakticky zapojeno jen do první� věty a v druhé větě je pří�slušný participant pouze implikován. Tendence k zapojování� rela­tiva do první� věty se projevuje tendencí� k vyjadřování� participantu druhé věty (nikoli participantu první� věty!) osobní�m zájmenem, srov. dvojí� modifikaci výše citovaného korpusového dokladu: (23) cestovní ruch byl a je zlatou slepicí obchodní bilance a státního rozpočtu, kterou když nepodřežeme, tak ji alespoň nekrmíme. (SYN v9, upravený doklad) (24) ? (…) cestovní ruch byl a je zlatou slepicí obchodní bilance a státního rozpočtu, kterou když ji nepodřežeme, tak alespoň nekrmíme. (SYN v9, upravený doklad) Zdrojem „rušivosti“ by při takovém pohledu na věc nebylo dvojí� syntaktické zapojení� relativa, ale eliptické ztvárnění� participantu druhé věty. Naví�c: Pokud bychom analogickou interpretaci aplikovali i na typ 2A) (což by se nám zdálo rozumné), pak by bylo možné snáze vysvětlit, proč tyto pří�pady „rušivé“ nejsou: elipsa subjektu je v češtině běžná (běžnější� než elipsa jiných větných členů), takže při syntaktickém zapojení� relativa do první� věty a elidovaném ztvárnění� participantu ve druhé větě nemá vní�matel pocit, že v druhé větě „něco chybí�“. Celkově bychom řekli, že lze pozorovat určitou tendenci k tomu, aby relativum který bylo syntakticky zapojeno do první� věty. To se může projevovat a) „rušivostí�“ souvětí�, v nichž je relativum syntakticky zapojeno do první� věty a participant druhé věty je vyjádřitelný jiným pádem než nominativem (viz typy 1B) a 2B)), b) v pří�padech, kdy relativum může být syntakticky zapojeno do první� i druhé věty, tendencí� k jeho zapojení� do první� věty a k vyjádření� participantu druhé věty osobní�m zájmenem (viz typ 2B)), není�-li obvyklé jeho eliptické ztvárnění� (jako u typu 2A)). Tendence asociovat relativum který s první� větou má nejspí�še značně triviální� pří�činu v tom, že relativum má při plynutí� textu blí�že právě k první� větě. Další�m „motivem“ může být snaha mluvčí�ch nakládat stejně s pří�pady, kdy je participant vyjádřen v první� i druhé větě, jako s pří�pady, kdy součástí� druhé věty není�, srov.: (25) Byl jsem dítě, kterého když se učitel na něco zeptal, odpovídalo váhavě. (26) Byl jsem dítě, kterého když se učitel na něco zeptal, celá třída se rozesmála. Srov. také pří�pady (exemplifikované už výše), kdy je relativum kvůli užití� předložkových pádů nutné zapojit do první� věty: (27) Je to prostě rychlík, do kterého když nastoupíte, nedá se z něj vystoupit. (SYN v9) Modifikace doporučovaná jazykovou poradnou (Byl jsem dítě, kterého když se učitel na něco zeptal, odpovídalo váhavě → Byl jsem dítě, které odpovídalo váhavě, když se učitel na něco zeptal) sice „ušetří�“ rozhodování�, do které věty má být relativum syntakticky zapojeno, avšak úprava větosledu je nutně spojena se změnou aktuální�ho členění� souvětí�. Obě souvětí� (původní� a modifikované) tedy nejsou volně zaměnitelné varianty, a jejich záměnu lze bez zřetele ke kontextu stěží� doporučovat. Faktor aktuální�ho členění�, které je pro volbu větosledu zásadní�, jsme ve výše podané analýze nezohledňovali. Je přitom nepochybné, že při pokusu o „vyčerpávají�cí�“ analýzu 70 K mimoběžné polemice M. Beneše a O. Dufka … Luboš Veselý, Vojtěch Veselý Korpus – gramatika – axiologie 25/2022 diskutovaného jevu by tento faktor opomenut být nesměl. Naše analýza je neúplná rovněž v tom ohledu, že se týká pouze souvětí� se spojkou když a nebere v potaz analogická souvětí� s další�mi podřadí�cí�mi spojkami (aby, jestli aj.), a také v tom ohledu, že nezkoumá mí�ru uzuálnosti daných souvětí� v řeči mluvené a v řeči psané. 6. Závěrem Na úplný závěr ještě pro jistotu připojujeme následují�cí� poznámku: Byli bychom neradi, kdyby tato naše reakce a náš původní� pří�spěvek vzbudily dojem, že naše postoje jsou natolik liberální�, že bychom např. vše, co je časté, frekventované považovali za (stejně) kvalitní�, nebo dokonce že by vše, co mluvčí�/pisatelé vyprodukují�, bylo podle našeho názoru v pořádku. To jistě ne. Samozřejmě že existují� formulace zdařilé, méně zdařilé a nezdařilé; správné, ještě lepší�, anebo vyloženě chybné. Srovnejme např. následují�cí� dvojice: Kristus ve svém srdci zakoušel úzkost vzhledem k perspektivě předčasného a bolestného konce versus Kristus ve svém srdci zakoušel úzkost z vidiny předčasného a bolestného konce; Celé lidské dějiny dospívají naplnění v Synu člověka versus Celé lidské dějiny docházejí naplnění v Synu člověka; Jeden z nich se stal vojevůdcea soudcemversusJedenz nichsestalvojevůdcema soudcem.Pravděpodobně se shodneme, že redaktor dané knihy původní� formulace vylepšil, a je podle našeho názoru dobře možné objektivně argumentovat ve prospěch vyšší� kvality druhých formulací�. Není� špatné (naopak), když jazykověda, didaktika češtiny, vysokoškolská výuka budoucí�ch češtinářů nebo poradenská či popularizační� činnost věnuje pozornost této problematice, tedy hodnocení� kvality formulací� a zjišťování� pří�čin jejich vyšší�/nižší� kvality (to může být v mnohém inspirativní� i pro „čistě teoretickou“ lingvistiku). Jen se tato činnost nesmí� „zvrhávat“ např. v následují�cí� „vzkazy“ mluvčí�m, pisatelům, budoucí�m češtinářům, žákům a  studentům: 1) shlédnout [schlédnout] film/představení je chybné, protože nejde o význam ‚shora dolůʻ; 2) To je standartní [standartní] postup je nesprávné, kodifikace připouští� pouze To je standardní [standardní] postup; 3) náležité je pouze Byl předsedou ODA, ne Byl předsedou ODY, protože v druhém pří�padě se zastí�rá význam dané iniciálové zkratky (‚Občanská Demokratická Alianceʻ); 4) předponová odvozenina vyeskalovat je nevhodná – je zbytečná, protože už samo sloveso eskalovat je schopné vyjadřovat dokonavost; 5) analytické komparativy typu víc(e) + komparativ (víc náchylnější …) jsou chybné, protože jsou redundantní� atp. Ž�ádný z těchto „vzkazů“ není� námi vymyšlený. Jak už jsme naznačili výše, nekvalitní� (a současně preskriptivní�, regulativní�) kodifikování� může mí�t řadu negativní�ch následků. Může např. „brzdit“ přirozenou dynamiku jazykových norem, třeba (neuvědomované) tí�hnutí� uživatelů k ekonomičtější�mu, jednodušší�mu, pružnější�mu, elastičtější�mu vyjádření� (viz odd. 5.1 a 5.2). Na paměti je dobré mí�t i možné dopady na školní� výuku. Kolik času se věnuje např. tomu, aby žáci pochopili, že ať už se na film či představení� dí�vají� odkudkoli (třeba i shora dolů), měli by správně spisovně napsat/vyslovit zhlédnout [zhlédnout], a nikoli shlédnout [schlédnout], že by měli správně spisovně psát i vyslovovat jen výjimka, výjimečně, výjimečný, atp.? Možná je toho času neúměrně mnoho a možná je to čas vynaložený neefektivně, právě z důvodu neadekvátní� kodifikace. 71 K mimoběžné polemice M. Beneše a O. Dufka … Luboš Veselý, Vojtěch Veselý Korpus – gramatika – axiologie 25/2022 LITERATURA BENEŠ�, M. (2019): Úvod do teorie jazykové správnosti. Praha: Univerzita Karlova. BENEŠ�, M. – DUFEK, O. (2021): Kodifikujme deskriptivně – a pěstujme tí�m jazykovědu! Reakce na článek Luboše a Vojtěcha Veselých. Korpus – gramatika – axiologie, 22, 3–18. JUNG, C. G. (2000): Výbor z díla I. Základní otázky analytické psychologie a psychoterapie v praxi. Brno: Nakladatelství� Tomáše Janečka. KARLÍ�K, P. – NEKULA, M. – RUSÍ�NOVÁ� , Z. (eds.) (1995): Příruční mluvnice češtiny. Praha: NLN. PALKOVÁ� , Z. (1994): Fonetika a fonologie češtiny. Praha: Karolinum. SEDLÁ�Č�EK, M. (1993): K vývoji českého pravopisu. Č�ást 1. Naše řeč, 76(2), 57–71. VESELÝ�, L. – VESELÝ�, V. (2019): Nekodifikujme, raději popisujme a vysvětlujme normu a úzus. Pěstujme jazykovědu, nepěstěme jazyk. Korpus – gramatika – axiologie, 20, 47–62. ZDROJE BENKO, V. (2015): Araneum Bohemicum Maximum, verze 15.04. Praha: Ú� stav Č�eského národní�ho korpusu FF UK. Dostupný online na adrese: . Databáze jazykových dotazů [online] (2019–2021). Praha: Ú� stav pro jazyk český AV Č�R. Dostupný online na adrese: . Internetová jazyková příručka [online] (2008–2021). Praha: Ú� stav pro jazyk český AV Č�R, v. v. i. Dostupný online na adrese: . KOPŘ� IVOVÁ�, M. – LUKEŠ�, D. – KOMRSKOVÁ�, Z. – POUKAROVÁ�, P. – WACLAWIČ�OVÁ�, M. – BENEŠ�OVÁ� , L. – KŘ� EN, M. (2017): ORAL: korpus neformální mluvené češtiny, verze 1 z 2. 6. 2017. Praha: Ú� stav Č�eského národní�ho korpusu FF UK. Dostupný online na adrese: . KŘ� EN, M. – CVRČ�EK, V. – HENYŠ�, J. – HNÁ�TKOVÁ�, M. – JELÍ�NEK, T. – KOCEK, J. – KOVÁ�Ř� Í�KOVÁ�, D. – KŘ� IVAN, J. – MILIČ�KA, J. – PETKEVIČ�, V. – PROCHÁ�ZKA, P. – SKOUMALOVÁ�, H. – Š�INDLEROVÁ�, J. – Š�KRABAL, M. (2021): Korpus SYN, verze 9 z 5. 12. 2021. Praha: Ú� stav Č�eského národní�ho korpusu FF UK. Dostupný online na adrese: . Příruční slovník jazyka českého (1935–1957). Praha: Státní� nakladatelství�, Š�kolní� nakladatelství�, Státní� pedagogické nakladatelství�.