LET VRÁNY
dr. Oskaru Taussigovi
Rozletěla se na svou pouť z kamenného zábradlí kostelní věže. Odtud se rozhlédla po městě a usmyslila si, že odletí. Ani nevzpomněla svých mláďat, která tu bez ní zahynou. Chtělo se jí více, než bylo v její vůli - odtud, odtud, někam, kam neviděla, ani vznesla-li se dvakrát tak vysoko, než byl kříž na věžní špici. - Ještě na chvíli, na malou chvíli zadržela ji starost o děti. Byly malé a černé a zanevrou na ni, neboť nechápou. Tehdy zachtělo se jí vrhnouti se dolů na dlažbu a zabiti se, ne však ze zoufalství o děti, nýbrž proto, že byla její vůle tak malá. Leč to byla jen chvilka. Pohleděla do slunce - a ptáci hledí v ně zmužileji než lidé - a naplněna tajemností světla, jež vysílalo, věděla, že dovede teď i moře přeletět. Veliká radost se jí zmocnila. Všeho, co zanechávala, vzpomněla s hrdinskou tesknotou a rozpjala křídla. A povznesši se trochu, odlétla obloukem.
Let vraní je krásný. Neletí jako vlaštovka, jež se podobá střele, vymrštěné a směřující k cíli, jehož nevyvolila sama. Docela jinak letí než skřivan, jenž osvobozen od pout země vznáší se ve spirále, která se zužuje do výše; skřivan, jenž umírá blahem, když dospěl ke svojí výšině. Let vrány není letem orlím, který je samým zpěvem o síle a šťastné mohoucnosti. Takový je let vrány:
Přes širošíré plošiny, ne k výši, než do velké dálky; v té nedozírné a nepochopitelné dálce tuší cíl, kde by se pro-
měnila v divukrásného ptáka, kdyby tam dospěla - a zpívala by lépe než slavík nejdivočeji milující. Ale posud žádná vrána neuzřela toho cíle - mnohé však zahynuly za zoufalého letu, když k němu směřovaly. A proto je let vraní samou písní marného hledání. Pohybuje se v obrovských zborcených plochách. Zmítavým kolébáním je její pospěch. A dotkne-li se v zimě křídlem země posypané suchým sněhem, spráší se a je to, jako by nitro zemské v pusté zlobě zuřivě po ní plilo. Tehdy vydá zoufalý skřek a prudce, k boku nakloněna, vzlétne výše, chtíc se vzdáliti od nepřátelské země. Ale je přitažena proklínající hroudou a padá níže v bezmocném komíhání, aby blízko povrchu pokračovala v marné své cestě. Nikdy nesmí do zapovězené výše, nešťastná, ale štvána, musí do nedostižitelné dálky, přes širé, smutné plochy.
Viděli jste již vránu letící přes ladnou, usměvavou krajinu? Zdali jste ji zahlédli v přeletu přes tučné pastviny s nádherným skotem? Nad vískami ukrytými v košatém stromoví? Přes veselá města a rozkošné samoty? Ale spatřili jste ji letící přes smutná rašeliniště, vzkvetlá barvami jedovatých květů. Přes chudé vesnice v kamenitých polích ; viděli jste ji směřující k troskám slavných hradů. Létá nad městy ponořenými ve smutek a nad samotami v divokých, strnulých pustinách. A spočívá na kroužení kostelních věží, které jsou zdobeny symbolem poroby - křížem. A přece je krásný let vraní. Krásný hledáním předem ztraceným, velebně krásný svým cílem, jenž je zkázou, kam se řítí generace za generací ve vášnivém zaslepení. -
Dvojnásob nešťastna byla vrána, o níž vypravuji. Když byla pískletem, právě takovým, jakými jsou dnes její opuštěné děti, zlý hoch ji uchvátil a oslepil pravé oko. Když se chystal, aby probodl i levé, přiletěla její matka, vášnivě bijíc křídly. I odehnala zpustlíka. A tato jednooká vrána byla vyvolena k dlouhému putování. Jí bylo určeno, aby s překonaným, bolestnějším smutkem opustila své děti
a šla svou poutí. Běda, nikdy nebude jich moci vyrvati z bezcitných rukou hocha ukrutníka. Propadnou zkáze, aniž bude moci přispěti jim. A přece musila chtíti odchodu, neboť byla to jedna z vran, kterým je vykonati beznadějnou cestu. Ne všem dostane se tohoto hořkého posvěcení. -
Vždy, když letěla, bylo jí, že způli je ponořena v noc. Nebo se jí zdálo, že letí podél černé, hrozně černé zdi, táhnoucí se pravou stranou podél její dráhy.
Svým levým okem zřela vždy jen poušť a smutek, a ne dosti zkušená, domnívala se, že útěšlivé, rajské kraje se prostírají za zdí, přes kterou neviděti. A poněvadž znala jen pohled na bídu a černou bezednou propast, veliká byla její představa veselé krásy.
Zdálo se jí, že by musilo puknout blahem její srdce, kdyby ji uzřela.
„Veselá krása!" - Znala jen slovo a znala je z vypravování vlaštovek, jež někdy letěly mimo. Jen slovo znala! A přece jí nebylo prázdným a bezobsažným. Veselá krása - to bylo asi hnízdo nesmírně veliké, vyhloubené vlídně a nenáhle a cele vystlané měkkým pýřím. Někde na úbočí brčálově zeleného svahu, jenž se sklání k čisté vodě, spěchající mezi kvítím. Hnízdo docela chráněné přede všemi nepřáteli. Ale nejkrásnějším bylo, že nad ním nikdy nezapadlo slunce. Stále šikmým vrhem posílalo sem své paprsky, které je vyplňovaly třpytivým světlem a lichotivým teplem. Tak třpytné bylo to světlo, že její černělesklé peří svítilo všemi barvami - a ona už nebyla černým ptákem, ale zázrakem, učiněným z barev. - Snadno dosažitelnou byla potrava. Blízko byla voda, uhašující žízeň. A docela blízko byla veselá krása, neboť ta potom stále sídlila v jejím srdci. -
Mocnými, nadbíhavými nárazy křídel plula vrána nad bleděžlutou rovinou, kde stálo město, jež opouštěla. Jak železem ztužena byla její křídla na počátku cesty.
- Věřila ve svou sílu, která přes moře přenese. Veliká důvěra se v ní rozložila a učinila z jejího srdce tvrz, kde nedobytně usídlena byla její pýcha z toho, že se vydala na cestu. Viděla, jak po levé straně ubíhá pod ní pustá pláň, ale věřila, že pravým okem zřela by kvetoucí sady. A tu poprvé jí nebylo žel osleplého oka. Neboť ve své hymnické radosti viděla zahrady mnohem krásnější; ukazovaly cestu k želanému cíli. A ona jistě a ne netrpělivě se k němu brala. Leč kdyby nemilosrdný hoch nebyl uloupil kdysi pískleti pravé oko, byla by nyní uzřela, že se pohybuje na kraji močálů, jež se ztrácely daleko na západě. Mrtvá a mělká jezírka to byla, se zrádnými dny, jedno podle druhého v nepřetržité řadě. Jako mrtvé oči obrovských ryb, ležících nehybně na boku, kalné a příšerné. -Kdyby je byla uzřela, byla by zoufala nad cílem své vítězné cesty.
Byla by ucítila olověnou tíži na svých perutích, tíži, lámající let. Byla by zatoužila navrátiti se k opuštěným dětem, zatoužila až k panické úzkosti, k vidině, jak zlí hoši oslepují její neviňátka. A úzkost by byla zlomila její vůli a hnala ji zpět - i kdyby stanula už před vchodem k šťastnému cíli. A pak - pak by již nikdy nebyla zvedla křídel k mistrovskému letu. Ne vrána, junák tu letěl. Každým zvednutím křídel bylo její srdce pyšnější. Sama opojena hrdinstvím svého junáckeho letu, zatvrdila se k těm, kdož musili zůstati. Zapomněla, že byla jen vyvolena, a sama sebe považovala za stvořitelku svého velikého odhodlání. Proto počala zhrdati sestrami méně šťastnými a nakonec zachvěla se pyšnou a vyzývavou nenávistí, nenávistí vyzývající k boji. Bylo jí žiti tak dlouho s nimi, jí, jí, která letí, podobna orlu, jehož let je samou písní o síle a šťastné mohoucnosti. Která letí, oslepená a malá, jako hrdina do beznadějného boje, která letí s odhodlaností a nadšením k vítězství, jež bude koncem. Která spěchá v omamné radosti k odpovídající smrti, tak jako milenka se vrhá v ná-
106
107
ruč ženichovu. Kam by se byla mohla odvážit!, zrozena vranou mezi orly. 1 pohybovala se ve vzdouvavých liniích vlnovek, vzhůru a dolů, lehkomyslná. Mraky se hnaly s ní o závod a její bystrý sluch slyšel dunivý šumot jejich letu. Tu jala ji ctižádost, aby tloukla svými křídly v takt toho úprku.
Její let se stal nesmírně rychlým, už docela ne letem vraním, ale něčím, co se vymykalo řádům vzdušné říše a nedalo se zaraziti. Ptáci prchali z jejího okruhu. Vzduch se zřeďoval kolem ní tak, že sotva dýchala. Ale zpívala jásavě ve svém srdci, když nemohla křičet v úprk svého letu. A když potkala hejno vran vracejících se k městu, zarazila let a rychle se vznesla třikrát tak vysoko, než byla věž, nedávné její sídlo, a dokonavši vzestup, střemhlav s roztaženými křídly vrhla se do vraního houfu. Docela nizounko nad nimi zabrzdila a širokým proudem plula dále, bezstarostně. I zazpívaly vrány: „Neblahá, znesvěcu-ješ svoji cestu, nezemřeš šťastna." „Nezemru vůbec, zbabělé!" zavolala vzdalujíc se. A k vranám letícím k městu pocítila pohrdání větší než k zeměplazům. A v dálce uslyšela slabounký chorál, jejž zpívaly bývalé družky:
„Nešťastná, nenábožná." Její srdce se tomu zasmálo, jato ošklivostí. Ale bylo by ustrnulo, kdyby byla mohla zříti pravým okem, neboť kalužky močálu zavlnily se odporně jako v očekávání mrtvoliny, kterou pohltí. Ale vrána neviděla, i mohla se smáti. Jednooká vrána neviděla toho, a mohla se smáti. Mohla se smáti, jsouc přesvědčena, že je světlo, kde ve skutečnosti byla noc, nemohla zoufati, když svým přesvědčivým vnitřním zrakem viděla kvetoucí sady tam, kde doopravdy se olověně leskla jezírka močálu.
Ucítila, že její křídla se znavila přílišným letem. Ale odvaha její se proto nezmenšila, nadšení proto nepokleslo. Rozvážlivě vyhledala opodál své dráhy holý strom a zaletěla tam k odpočinku. S dmoucí se hrudí posedla na
větev. Odpočívala a zobákem rovnala své peří, větrem rozcuchané. A odpočívala, jen co bylo nezbytně třeba. Neboť žárlila, aby doletěla tak brzo, jak jen lze. Ne pro nedočkavost tomu chtěla, ale proto, aby nepuklo hrdé její srdce již teď v předtuše vítězství. Znovu se vznesla. A odpočinek nepodlomil ani nadšení, ani rozkoše, ani vůle - a také její pýchy nepodlomil, ani pohrdání.
Jak nyní letěla, znovu mocnými rozmachy, velebnými a hlasitými teď, kdy večer vylézal z kalných jezírek, vzpomněla znovu výstrah sester, které potkala.
Ale už se jim nesmála. Jen zvukově si je uvědomila a slyšela znovu vyčítavý chorál a myslila na jeho krásu. A řekla sobě: „Krásně zněla kletba, kterou na mne uvrhly." Zmocnila se jí lítost. Ne lítost z kletby, neboť necítila její tíže - a ani nedovedla říci, byla-li to lítost s proklínajícími.
Snad litovala těch, kdož se před ní vydaly na tuto pouť, odhodlané a hrdinské - a nedoletěly, snad proto nedoletěly, že neobrnily dosti srdce proti kletbám. Snad proto, že viděly. Nevěděla. Než vzpomněla toho, aniž pocítila únavy a skleslosti. - Co ji, osvobozenou a volnou, mohlo raniti na této cestě tak, aby se jí vzdalaľ Zdali nespěchala do dálky jako komár k světlu, jenž ví, že v něm je jeho zhouba, ale zapomíná jí, ba sladkou ji mní, vzpomene-li, že jeho smrt nastane právě v okamžiku, kdy dojde svčtlaľ
O, mocný, mocný to byl let. Noc již docela zčernala, vrány nebylo v ní viděti, jen tlukot jejích křídel se hlučně rozléhal. Vyhledala skrýš v chudé trávě a přimhuřujíc levé oko usnula, zpola bdíc. A nesnila o ničem. Byla samojediná v této pustině, na cestě k zaslíbenému království. Byla jediné silnou a vzdorující zhoubě močálu.
Letěla již mnoho dní, snad uplynula léta od té chvíle, kdy opustila své děti a svoji věž. Poněvadž byla jen vranou, pohybovala se stále nad hroznými končinami. Poněvadž však byla vranou jednookou, žila stále v domnění, že letí
108
109
na pokraji rozkvetlých zahrad. Po celý ten čas byla sama, nepromluvila s nikým. A také ani nebylo valně s kým, tak opuštěný byl kraj. Ani na chvíli nepochybovala, že se zdaří její pouť, ani na chvíli nezlomila se její odvaha a smělost a jistota naděje. - Odpor a pohrdání nebyly v jejím srdci. Ani lítost v něm nebyla, ani vzpomínka. Za tu dlouhou dobu se vyprázdnilo její srdce, necítilo věcí minulých, necítilo nic, co bylo mimo ni. Jen svým úkolem bylo živo, i stalo se, že srdce zmizelo. Nebylo srdce, jen pocit byl. A byl: nutnost dosažení. I letěla vrána nad bažinami a byla v ní nutnost dosažení. Letěla nutnost do-sazení, tak tomu jest. -
Zestarala, zhubeněla. Její peří bylo nelesklé, jak pokálené, peruti roztřásněné. A levé oko, napjatě neustále pátrající, sláblo den ke dni.
O všem tom věděla, neboť cítila, jak stárne a slábne.
0 všem tom věděla, i o tom, že ztrácí se její zrak, a přece nezazoufala. Jen s posupnou vášní veslovala vpřed, nutně, nutně. Starostlivost, to byl výraz tohoto ptáka, ale nikoliv strach. Pátráním krk její se prodloužil; spíše než ptáku byla podobna šipce. A den po dni, rok po roce ubíhal a nebylo konce té pouti. A den po dni, rok po roce ubíhal a nebylo konce víry. Jak za tu dobu vše promyslila! Jak vše srovnala a sobě ozřejmila! Byl jí jasný smysl její pouti, bylo jí jasno, proč právě ona, jednooká matka, musila odletět. Poznala své místo ve velké rodině vran, poznala, že bylo jiného druhu než místo všech ostatních. Jen šatem se jim podobala. Ostatně nic ji k nim nepojilo,
1 nemohla cítit k nim ani lítosti, ani pohrdání, ona, jež byla všechna už: nutností dosažení. Jen sebou žila, jen Svým určením, žila jen tím, že letěla vpřed, vpřed, nad zemí a nad vodami. Jen jedno nevěděla; ale nejenže nevěděla: i stín možnosti byla by odvrhla, kdyby se jí vtíral; lak nesmyslnou by se jí byla zdála myšlenka, že už dávno, dávno je ve svém cíli, že ho dostihla v ten okamžik, když
se odhodlaně vznesla z kostelní věže. A přece tomu bylo tak. Neboť to byl cíl: nemožnost zoufání, nutnost dosažení. A obé jsou jedinou věcí. Proto jí nemohla zděsiti smutná tato krajina, proto jí nemohly znetrpělivět tušené zahrady po levé straně. Proto z ní opadaly kletby nevidomých sester, proto nemohla být neuspokojena, nenalézajíc cíle, jaký si představovala: veliké hnízdo, mělce a ne-náhle vyhloubené, na brčalově zeleném svahu. Neboť od počátku byla nemožnost zoufání a nutnost dosažení.
Leč přece jen nastal den, kdy sobě uvědomila, že cíl již dávno dosažen. Toho dne nebyla již ptákem, nýbrž netvorem byla, strašná napohled. Peří již dávno vypeli-chalo. Její tělo bylo docela nahé, žluté, a věčně větrem, mrazem a deštěm šleháno, hnisalo a otvíralo se. Jen křídla a ocas byly jako zázrakem zachovány. A tyto končetiny nahému drobnému tělu byly příšerným zakončením. A i opeřené končetiny samy o sobě byly hnusné hmyzem, jenž se tam usadil. Avšak tělo, mrtvé již zaživa, bylo děravé, prolezlé červy, s vnitřnostmi vyhřezlými, z nichž kapala žlutá, hustá tekutina, značíc stopu letu. Hlava byla jen na temeni pokryta proužkem peří, což bylo jako hře-bínek a hrozně se rýsovalo. A zobák! Ne, nebylo už zobáku. Neboť svrchní čelist odpadla a jazýček byl obnažen. A nohy bez prstů. Pouhé pahýly to byly, a usedla-lí, musila vyhledávat písčiny, do nichž bořila své pahýly.
Potkal-li jiný pták tohoto příšerného cestujícího, zemřel okamžitě a spadl do kalných jezírek. A toto lítostivé tělo letělo, letělo, letělo, jako hrdinský orel letělo, nevědouc, že dávno, dávno mohlo odpočívat v želaném cíli.
Až teprv toho dne, kdy nebylo již lze, aby tyto cáry zůstaly i jen v nejmenším svazku, a - poslyšte - až té chvíle, kdy tato hnisavá hmota se rozpadla, což bylo totožné se smrtí: tedy v té poslední vteřině, kdy byla ještě jakás takáš soudržnost těla vránina, tehdy teprve si uvědomila vše. A vzápětí se zřítila trocha hnusných kusů žlutého
110
111
masa a trocha peří, černého, bezlesklého, do jednoho z jezírek.
Takže ani nemohla zajásati, ač její srdce v této poslední chvíli zažilo všechnu jásavou radost života.
Rekl jsem něco o srdci, že ano? Neměla ho. Myslím aspoň, že ho neměla.
Hledali jsem je po tři dny a nenalezl jsem. Snad byla na jeho místě nutnost dosažení. Ale té nelze spatřiti.
PRÁZDNE RUCE
Bratru Jiřímu
Nebylo to ještě bohatství, ale první, pracně vydělaný základ. Otvíral poštu s nedbalým úsměvem lidí, ohrožovaných pouze náhodou málo pravděpodobnou, a zakázky odkládal zvláště, přihlazuje papír. Jeho náhoda byla pravděpodobnější, než myslil. Směl se usmívati bezpečným úsměvem jen několik měsíců. Přišla katastrofa, burzovní událost, jichž se nedopočteš; a bylo po všem. Zůstal mu potom v srdci jakoby hřeb, o nějž se natrhlo vše, co myslil, cítil a podnikal Sklesl na mysli? Nesklesl? Rekl: Zena a dítě! Nedbale bezpečnému úsměvu se odnaučil - a ráno mezi osmou a devátou, kdy chodíval do kanceláře -ne již své -, měl poplašené a trochu polekané vzezření těch, kteří v těchto hodinách jdou po své práci s latentním strachem, aby se neprovinili na ciferníku.
Cestoval pro „jistou firmu". Jednou, když se vrátil po třínedělní nepřítomnosti, řekla mu chůva, berouc mu z ruky zavazadla, že paní včera odjela a že zanechala „toto" psaní. V psaní ovšem nebylo více, než co služka byla již pověděla. Nedalo mu mnoho práce, aby vypátral, že odjela „s ním" do Ameriky. S nimľ Kdo to byl? Nevěděl. Město bylo veliké a on od nějaké doby tak málo doma. - Choval svoje dítě, bylo-li pokdy. Dítě bylo dvouroční. Říkal mu, pohupuje je, „můj sirotečku", a sobě říkal: Mám málo štěstí. - Za půl roku po odchodě matčině dítě zemřelo. Po pohřbu, právě když stál u okna, svlékaje čer-
112
113