Kain
EXISTENCIÁLNÍ POVÍDKA
1/
Přišel jsem ke staniční kase a pravil jsem slečince: — Jízdenku. — Kasírka okénkem odpověděla: — A kam, pane výpravčí? — Tu jsem se zamyslil a řekl jsem: — Pojedu, slečno, tam, kam se váš zrak podívá napoprvé. —A slečna, protože myslila, že jde o konverzaci, usmála se: — Jak to napoprvé? Vždyť na lístky se dívám dennodenně.—A rozesmála se a byl jí viděti zlatý špičák. — Tedy podívejte se mi, slečno, do očí a levou rukou jako pouťový papoušek vytáhněte moji jízdenku, — a za-mnul jsem si ruce a myslil jsem, že jsem slečnu kasírku doběhnul. Ale ona byla chytřejší. Odpověděla bez váhání:—Já mohu, pane výpravčí, dávat lístky i potmě. Dala bych vám zase jen ten lístek, který bych já chtěla. — Smála se zase ona a houpala se drze na židli. — Tedy sedmý sloupec, sedmý řádek zprava doleva, jako u židů. — Zašeptal jsem a hlas se chvěl. Slyšel jsem potom, kterak jízdenka jest v datumovacím stroji proštípnuta. Osvětleným okénkem se naklonila ryšavá kadeř. — Bystřice u Benešova. Dostanu šest korun padesát haléřů. Jste dneska nějak smutný, pane výpravčí. — Řekl jsem: — Tak nějak, — a odvrátil jsem se od ochotných očí.
7
ku
Pak jsem stál na čáře, kdy možno říci není noc a jeještě den, kdy možno též tvrditi, že zanikl den a nadešel večer. Na nástupišti připravoval staniční pomocník zavazadla pro služební vůz. Řekl jsem si: — Tedy v Bystřici u Benešova to bude. V městečku, kde jsem nikdy nebyl, v hotelu, kde jsem nikdy nespal. — A bylo mi to divné. Staniční pomocník rozžíhal lampu a já, který jsem neměl si co rozsvítiti, jsem seděl na lavičce a odhrnoval špičkou boty zetlelé listí. Odhrábnul jsem vrstvu a uviděl jsem tam kus papíru. Sklonil jsem se a ve světle sirky jsem četl klavírní útržek šlágru: Lásky mé nadešel máj. Když sirka zhasla, opakoval jsem si: — Ano, lásky mé nadešel máj.
Vlak vjížděl do stanice. Nastoupil jsem do neosvětleného protektorátního kupé a tichounce jsem odjížděl. Když jsem míjel na nástupišti stojícího výpravčího, tu tento třikrát svisle zakýval zelenou lampičkou, jako by kněz vykropoval rakev. Nikdo tentokráte nehrál a já jsem odjížděl za prostým lidským štěstím, dáti svůj život v soulad s myšlenkami. Seděl jsem v kabátě, a protože jsem měl též státnici historickoprávní, myslil jsem na rakouský zákon, že sebevrahové mají býti pohřbeni stranou, ve vší tichosti, anebo vydáni příbuzným k tichému pohřbení. A již bude dán povel setninám červíků, aby hryzali oči, celé divize budou poslány na má střeva, plíce, a několik armád bude pověřeno, aby ztekly mé kosti stůj co stůj. To všechno v tichosti, stranou. Na to jsem myslil a poslouchal jsem zvolňující se tlukot soukolí, protože vlak zastavoval. Zastavil. Do kupé se vsoukala černá žena a škatule. Řekl jsem si: — Co to ta ženská vleče, — ale pravil jsem: — Kampak, paní, jedete? — Domů, pane. Domů jedu, vezu prázdné krabice od ovoce. Já jsem sa-dařka, pane. V létě trhám ovoce a v zejme je rozvážím. — Naříkal či plesal ten hlas ze tmy. —A zdalipak jste, paní, šťastna? — Zeptal jsem se. — I jak bych nebyla. To je moje radost, tak celý den stát na žebříku a trhat to pěkné ovoce, a když je mohu pak dávat kus po kuse do košíčku. To je moje největší radost. Už dvacet let. — Plesal ten ustaraný hlas. — A zdalipak jste někdy už spadla? — zeptal jsem se. — I toto. Ještě ne. A to lezu až tam, kam se neodváží ani můj muž. Stavím žebřík
na větvičky a halouzky a pohybujú se až v samých korunách. Asi mám anděla strážného, — rozesmála se ta žena. —A kampak jedete vy? — obrátila se pak na mne. — Já? Já jedu pro břitvy, — mlasknul jsem. — Pro dvě břitvy, jednu do ruky a druhou do lipového prkýnka. — Pro břitvy? A kam, pane? — zalitoval ten ženský hlas, že se vůbec do toho pouštěl. Stisknul jsem ty břitvy v kapse a pravil jsem: — Do Bystřice u Benešova, paničko zlatá. — A proč? — To jsem se z nepochopitelných důvodů rozburácel:—Ach paničko zlatá, vylezu na vysoký žebřík a celou hodinu budu stát a čekat. Větvičky, halouzky budou pohybovat mým tělem. Pak někdo zavolá a nezavolá, vystřelí a nevystřelí, ale já poletím, ale ne dolů, nahoru. — To jsem zakřičel, vlastně zakřičelo to ve mně, a prudce jsem vstal. Ženský hlas a nedalo se říci, že ženský, lidský hlas a nedalo se říci, že lidský, mi nesrozumitelně odpověděl. Ta černá ženská, co tak ráda trhala ovoce, omdlela.
II/
Nad ležícím tělem jsem si řekl, že jsem to neměl dělat. Zavolal jsem konduktérku se svítilničkou na prsu a společně jsme vyvolávali sadařku z temnot. Třel jsem jí ruce a konduktérka jí nalila do úst trošičku kávy. Konečně zdvihla ruku k obočí a vydýchla. A já jsem ji stále držel za tu volnou, nehybnou ruku, dýchal jsem jí do prstů a prosil jsem ji, aby mi odpustila. Tu mi konduktérka posvítila lampičkou do očí a pravila:—Jejej, pane výpravčí, kde se tu berete?—A snítka přilétla s tím hlasem sem do tmy. Hlas známý, lahodný a schopný zpřítomniti události zaváté a svěží. Drželjsem stále ruku sadařčinu, ale choroba minulosti počala hryzati můj mozek, mé srdce. Vztáhnul jsem prsty k svítilničce a zaclonil jsem ji dlaní. Ze tmy vyklouzla dívčí ruka a pohladila hřbet ruky mojí. Sadařka tiše naříkala:—Ach pane můj, ach pane můj. — A chtěla se zdvihnouti. Pomohl jsem jí. Usedla a rovnala si šátek a světlo lampičky nás pozorovalo. Vlak vjížděl do ohlušujícího mostu a zvolňoval. Zastavil.
Díli jedné minai dvacá ropsk velko autor maře Předr kovič kratš; próza let až ku vš z pac půlsfc (196« a kok vyzní přiná texty. Milai Marii
Otočil jsem se, přistoupil jsem k oknu a spustil jsem ho. Svěží vzduch mne ovál a civěl jsem na návěstidlo v poloze stůj. Vlak žalostně pískal. Za mým uchem pravila konduktérka: — Ne-beč. To tam jistě mají mlíčák. — Otočil jsem se a vzal jsem dívčímu hlasu lampičku z prsu. Posvítil jsem si a byla to ona. Řekl jsem: — Mlíčák jsme už, slečno Mášo, potkali v Kostomla-tech. — A zavěsil jsem opět lampičku na její šíj. Vyklonil jsem se z okénka a hleděl jsem na červené návěstidlo. Dotekla se mých zad a pravila: — To je dost, že jste mne poznal. Jestlipak si vzpomenete, vy ošklivý, na ten plot? Jestlipak si vzpomenete na to všechno? — A tiskla ke mně lampičku a cítil jsem teplo sklíčka v zádech. Řekl jsem: — Jakpak by ne. — Máchnul jsem rukou do tmy, protože to bylo všechno zbytečné. Ta konduktérka mi otočila kostku v mé stavebnici. Věděl jsem, že to budu muset všechno znovu přestavěti. Jako vždy objevovala se nevhod. Ne že bych ji neměl rád, naopak, všechno se mi na ní líbilo, všechno vzrušovalo, ale já jsem měl již tenkráte u toho plotu jiný plán, jiná konstrukce vzrušovala můj mozek. Nyní, když jsem jí spěchal dáti život, objevila se a její existence mne ohrožovala. Cítil jsem její dech na rameni, slyšel jsem její srdce i sykot služební lampičky. Pak v semaforu zarachotilo a studené zelené světlo vystřídalo červenou. Máša zašeptala mi do ucha: — Jéé. — A dala se do smíchu. Usednul jsem a vlak se hnul. Pravil jsem: — Zda si, Mášo, vzpomenete, jak jsme si kradli z kapes fotografie? — Máša mlčela, vytáhnula z kapsy kabátu jízdní řád přepnutý gumou od zavařeniny, vyjmula kulatý tvrdý papír a podala mi jej. Vyběhla na chodbu. Zapálil jsem si cigaretu a prohlížel jsem si v pruhu staničních svítilen ten papír. Byla to moje fotografie. Sadařka si uvázala ty škatule na záda a když vystupovala, pozdravila: — Spánembohem, pane. — Řekl jsem: — Sbohem, paní, sbohem, — a hleděl jsem na fotografii dítěte s ofinkou a očima po pláči. Ta fotografie byla polita kávou a promaštěna sádlem. Odvrátil jsem se a hleděl jsem na peron. Pod oknem chodila Máša a volala: — Čelákovice, Čelákovice. — Hlas se vzdaloval a opět se vracel. Tak jistý a neochvějný byl hlas ten. Chvěl se a mihotal v prostoru jistě
jako plamen té její lampičky a mně bylo z toho nanic. Smrt, po které jsem toužil, se vzdalovala a smála se. Byl jsem polit kávou a promaštěn sádlem, měl jsem vlasy přistřižené do ofin-ky a oči po pláči. To jsem byl já. A takový i budu. Pak pruh světla, v kterém jsem byl, se pozvolna roztáčel. Když jsem pohleděl znovu na fotografii, uviděl jsem tam hlavičku holčičky s mašlí. Otočil jsem ji a na druhé straně jsem byl já. Spočívali jsme na sobě už jako děti. To mne dorazilo. Minulost, která se objevila před půl hodinou jako bod, prosekala si nyní otvor, kterým by prošel dospělý muž. A ze mne vytékal stále hojnější proud chvění a ta touha po smrti bělala. Bylo to silnější než cokoliv. Nedalo se nic dělat a já jsem nikdy nevzdoroval. Vždyjsem podléhal, poněvadž to bylo bezpečnější, poněvadž jsem věřil v nějaký osud, který, kdykoliv se mu zachce, mne vyzbrojí vůlí, aby mně jí vzápětí přerazil páteř. Byla to pohodlná filozofie, ale já jsem s ní měl dobré zkušenosti, a proto jsem sejí držel. Když se objevila na prahu kupé, kleštičky sejí komíhaly a proud světla byl protivný. Přivřel jsem oči a podal jsem jí fotografii. Vztáhla po ní ruku. Vstal jsem, uchopil jsem ji za zápěstí a tělem jsem zaclonil lampičku. Dokonce jsem ji i políbil. Byla tma a kdyko-livjsem se pohnul, vytrysklo světlo podél Mašina kabátu. Ruka má zjistila tvrdé prsy. Bylo všechno v pořádku a dal jsem v té chvíli zapravdu kubistům, kteří tvrdí, že předměty existují i potmě. Tak jak jsem to viděl před třemi lety skrz drátěný plot, takové to bylo i nyní. Pak jsem ji poprosil, aby zhasla tu lampičku. Nicjsem jí nedělal, poněvadž měla dlouhé kalhoty. Jenom jsem jí hladil ruku a ona mi tisknula prsty, jako by do mne chtěla pře-pumpovati celý svůj život. Pravil jsem jí: — Mášo, jděte vyvolávat stanice. Někdo si zlomí v té tmě haksnu. — Ona máchla rukou a odpověděla: — Tak ať dá pozor. — A líbala mne tříminutovými polibky. Před Prahou mi pravila, rozsvěcujíc lampičku: — Počkejte na mne u hlavního vchodu. — Vlak zastavoval a bylo slyšeti její hlas: — Praha Vltavské nádraží, všechno vystupovat. — Vzdalovala se a ve mně sílila touha. Vystoupil jsem do pražského zatemnění. Tramvaje jezdily modře zastřeny a chodci byli magičtí. Stanul jsem naproti dveřím a hleděl jsem
na otvírání a zavírání, na proudění lomených světel a na cestující, kteří se objevovali neskutečně krásní. Jako by průvan otvíral ty houpací dveře. Jako bych byl v potopené lodi, kde proud otvírá a zavírá dveře, kudy vstupují utopenci a ryby. Když se objevila ona, bylo to hezčí a příjemnější, než jsem si mohl my-sliti. Otevřela dveře a vystoupila právě, když jela tramvaj a polila ji tlumenou modří a jantarem.Všimnul jsem si, že má čistý kaučukový límeček a že se rozhlíží. Kývnul jsem celým tělem a niklové knoflíky seběhly ze schodů a bylo viděti, že by mi nejraději dala hubičku. Já všakjsem se díval, jakjí sedí kabát a jak je čistá. V ruce si nesla kufírek, jako mají mašinisti, a modrou baničku od kávy. Když šla, měla mohutný zadek, jako by měla tělesnou vadu. Postavila se přede mne a houpala tou baničkou a já jsem se na ni smál. Vzal jsem kufírek a ona mne prosila, abych podržel zrcátko pudřenky, aby si vykroužila nové a krásnější rty. Měl jsem to rád a ona obracela na mne oči a hleděla na chvějící se ret. Dívala se a viděla tam asi své polibky. Myslil jsem si: — Sakra, jí je to jedno, jestli ji mám rád anebo ne. — Ale pak jsem si řekl: — Ty blbe, taje dál než ty. Té stačí jenom to, že má ráda tebe. —A zastyděl jsem se. Vzal jsem ji pod paží. Kráčela vedle mne a při každé kročeji se mne dotekla stehnem. Počalo se mi to líbit a zničehonic jsem jí řekl: — Mášo, já vás mám rád. — A myslil jsem to upřímně, zrovna tak, jako kdybych ji nepotkal, upřímně bych si fiknul břitvu do zápěstí. Máša mi odpověděla: — Koukejme. Já vás už mám dávno.—A smála se. Stisknul jsem jí zářící ústa ajakjsem mohl, řekl jsem nejněžněji: — Má tlamičko. — Dolíčky jí neutuchaly a vlekla si mne pomalu kamsi na Letnou. Tam v tmách mi pravila, ukazujíc prstem do tmy:—Tamhleta tma, pane výpravčí, je Národní divadlo, tamhleta světlejší, to je památník odboje, a tamhleto ani nevím, co by to mohlo být. — A tak stále žvatlala, zatímco jsem se dotýkal boků a radoval se z pohybu. Kýval jsem na všechno, co říkala, a byl jsem skutečně šťasten, protože se mne ani jednou nezeptala, zda ji budu mít stále rád, ani mne neděsila příbuznými. Pěkně si mne vlekla domů a chtěla na mně pouze moji přítomnost. Pak kdesi mi dala prst na ústa, ačjsem
už půl hodiny nepromluvil, a zašeptala: — Pssst. — Řekl jsem si: — Ježíšmarjá, to jsou voloviny, — ale neřekl jsem nic. Nechal jsem se táhnouti po schodech, opět jsem chvíli čekal, než našla klíče. Otočení vypínačem, a oči si pomalu zvykaly na šicí stroj, skříň s vycpanými žluvami, obraz srdce Ježíšova. Usednul jsem do houpací židle a zavřel oči. Vkapse kabátu jsem cítil břitvy, kterak ležely docela blizoučko pohlaví. Když j sem pootevřel víčka, Máša si vysvlékala blůzu. Odestlala též postel a cípem peřiny rozhoupala obraz. Zavřel jsem oči. Slyšel jsem otočení vypínače. Šustot blůzičky a prádla, klepnutí jedné boty i druhé. Obraz Ježíše se ještě nad postelí kýval. Škvírou zatemnění se dralo modré temné světlo. Nadzvednul jsem plátno a dole byla čistá modroučká noc. Město vydechovalo opatrně tlumená světla. Pustil jsem prkénko, kterým končilo plátno. Tma. I ten obraz se již dokýval. Tiše jsem se vysvlékal a všechny své síly a šťávy jsem potom věnoval Máše, jako bych chtěl láskou spáchat sebevraždu. Vždy jsem upřímně dělal to, co se mi právě potrefilo.
III/
K ránu jsem zůstal sám a jitro provokovalo. Byl jsem k pláči. Máša spala jako utopená a veliká bublina u nosu svědčila o jejím životě. Pravá noha visela přes pelest a žíla přiváděla okysličenou krev do chapadel, která mi vydala svědectví. Pravý prs ne visel, ale vzdouval se a zdálo se, že strhne tělo k zemi. Ta bublinka u nosu se stále vzdouvala a klesala a já jsem již nemohl ležeti. Vstal jsem a tiše a nehlučně jsem se oblékal. Srdce Ježíšovo bezmocně zářilo z barvotisku a trny a krev byly nové a svěží. Nad tím zmatkem kraloval Syn boží a nemohl zabráni-ti ani jedinému polibku, ani jedinému výkřiku. Visel jako stráž, která nemá nic společného s odsouzeným. Pouze zahrádka korunovaná hořícím víchem byla schopna přijmouti, co vytrysklo z bolesti. A zatímco jsem si utahoval pásek, stále se mi přibližoval, a když jsem si uvazoval kravatu ve skle obrazu jeho,
12
13
pobratřil jsem se s ním a on ničeho nenamítal. Pochopil jsem, že vzal svůj osud na sebe, že svůj konec přesně znal a přece se mu nevyhnul, poněvadž potřeboval důkaz své oběti. Jako by si lehl na kolejnice a čekal, až pojede vlak. Věděl, co mu chystají, ale nezahnul. Spáchal sebevraždu na důkaz jednoty myšlenek svých. Uvědomil jsem si sebe sama v tom zrcadle a rozhodnul jsem se. Máša i přes silnou stěnu spánku to pocítila. Zašeptala a bublina u nosu jí praskla. Opustil jsem spěšně pokoj. Domovní dveře byly ještě zamčeny. Otevřel jsem okno na dvůr, přelezl zeď a běžel jsem si vstříc. Nic mi nebylo v cestě. Pouze já jsem určoval směr plavby. Cítil jsem, kterak do nejzazších míst těla jest přiváděna vůle. Znal jsem teprve dnes sám sebe a mohl jsem se matematicky vyjádřiti. Nebyl jsem ani smutný, ani veselý. Jen jsem zbystřil. Když jsem doběhl na nádraží, zjistil jsem, žejsem zapomněl jízdenku u Máši. Koupil jsem si novou a první vlak mne odvážel k Benešovu. Dvě břitvy jsem svíral v kapse a docela vedle nich leželo pohlaví. Seděl jsem a našel jsem vjízdním řádu doby příjezdu a s hodinkami v ruce jsem sledoval pohyb vlaku. Nejraději bych byl vedle strojvedoucího, přikládal do pece, projel návěstidly a zastavil až v Bystřici. Otrávila mne pouze jediná myšlenka. Zdaje tam koupelna? Na nic jiného jsem pak nemyslil.
A koupelna tam byla. Nechal jsem zatopiti a zapsal jsem se do hotelového záznamu. Účel pobytu jsem napsal: Návštěva bratří. Zaplatil jsem ihned pokoj a tlustému nájemci jsem řekl, žejdu spát, protožejsem celou noc cestoval. Odemkl jsem pokoj číslo sedm, vysvlékl se a ulehl do postele. Venku pršelo a z koupelny zazníval stále stoupající zvuk vody. Ležel jsem odvrácen od okna a v zrcadle jsem viděl okenní tabulky zne-jasnělé řinoucím se deštěm. Viděl jsem v tom zrcadle též bezhlavý klobouk, dutý kabát, kalhoty a kousky stojanu. Bylo to tak smutné, žejsem vstal a vešel do koupelny. Zastavil jsem kohouty a z kapsy vyjmul břitvy. Najednou jsem si začal pís-kati valčík z Hraběte Luxemburga. Zakytoval jsem nůž břitvy do stúpadlá a druhý jsem položil vedle. A zaváhal jsem. Už to mne znepokojilo, žejsem si začal pískat. Spíše se mi zdálo, že
to pískalo ve mně. Zmlknul jsem a vzal jsem tu volnou břitvu do prstů. Cítil jsem, že se ty prsty chvějí. Pak se přihodila tato věc. Vytrhnul jsem si vlas a zkoušel jsem na něm ostří břitvy. Prsty držící vlas se chvěly. Otřel jsem rukávem košile orosené zrcadlo a díval jsem se do sebe. Ano, seděl tam strach. Všechno to pískání a zkoušení břitvy si vymyslelo bojácné tělo. Byl jsem v tom zrcadle zase malým chlapcem z Mašiny fotografie, s ofinkou a očima po pláči. Viděl jsem se poprvé přesně a ani jediný záhyb neunikl okem, aniž bych jej rozpitval. Bylo to strašné. Položil jsem břitvu na stupadlo a vyšel na chodbu, abych se zklidnil. Opřel jsem se o veřeje a zavřel jsem oči. Pokoření, které jsem si sám způsobil, strach, který jsem si sám dokázal, mi uzlil střeva. Cítil jsem bledost tváří a nepravidelnost tepen. Tak stál jsem a čekal jsem, až začnu opadávat. Rytmický šustot mne zvolna navracel. Otevřel jsem oči a dole v zákrutu schodiště stál stařík a vrásčitou rukou zahazoval skobu do zdi. Díval jsem se na jeho šikovné ruce. V koutě pak ležel minimax. Okřál jsem a stařík mne neviděl. Vklouznul jsem nazpět do pokoje a položil jsem tvář na chladné dveře. Tiše jsem je pootevřel a tou nepatrnou škvírou jsem chtěl pozorovati starce a jeho ruce. Tu ten, který na mne po celou dobu mé přítomnosti ani nepohlédnul, na mne nyní upřeně hleděl. Upřeně civěl do škvíry široké několik milimetrů, takže se zdálo, že má oko přiložené zrovna proti oku mému a že to oko všechno ví. Přibouchnul jsem dveře a vběhl do koupelny. Byl jsem pobouřen. Rychle jsem vysvléknul koupací plášť a vstoupil jsem do horké vody. Bez rozmyšlení jsem vzal břitvu a prudkým trhnutím jsem započal koncert smrti. Ta první bolest byla k omdlení. Avšak jakmile jsem vložil ruku do vody, nastalo ztišení. Byla to spíše únava než bolest, spíš spánek než zostřené bdění. Neměl jsem ani síly, abych si přitisknul zdravé zápěstí na zakytovaný nůž. Neměl jsem ani důvodu rychle unikati. Bylo to příliš krásné. Zvednul jsem ruku, abych se ujistil, že je to pravda. Krev se valila a já jsem si přál, aby unikala po centilitrech. Zvolna a tiše. Přál jsem si, abych se proměňoval co nejpomaleji. Ani mi nepřišlo na mysl vyčítání, ani daleká vzpomínka z literatur. Shledával jsem se podstatou
14
15
je dnes
minanl
dvacátí
ropské
velkou
autorů
maře i
Přední
kovičv
kratšie
prozai'
let až |
ku vša
z pad<
půlsto
(1966
a kolá:
význa
přináí
texty.
Milan
Mařit
poezie, hudby i malířství. Ani srdce Mašino mi nepřišlo něco přát, či něco vyčítati. Patřil jsem již jiným věcem a ten strach a zkormoucenost patřily minulosti. Nepřál jsem si: Pane, je-li to možné, odvrať ode mne kalich tento. Naopak, modliljsem se: Pane, jak jen možno, nech mne piti z kalicha tohoto. Byl jsem modlitba sama a sám jsem se plodil v krásném. Ani otec, ani matka, ani přednosta stanice mi nepřišli ztížit mé proměnění. Nic neotrávilo tuto chvíli, zrovna tak jako nikdo neotrávil můj šťastný minulý život. Všem jsem odpustil a doufal jsem, že i oni odpustí mně. Kdysi mi Máša řekla skrz drátěný plot: — Bogán-ku, víte že člověk vlastně žije jen pro několik hodin? — A slzela. Myslil jsem si tenkrát, že je pitomá. Nyní na sklonku svého života jsem si na to vzpomněl a dal jsem jí zapravdu. Opravdu člověk žije pro několik minut. Tak jak jsem se blížil k čáře, nepřál jsem si nic, než býti připraven na vidění posledních vteřin, kdy přítomnost, minulost a budoucnost se střídá v jediném zablesknutí. Avšak ten moment jsem minul, anebo ještě nepřišel. Krvavá voda mne počala tížit a vidění jasné vteřiny se mi počalo jeviti jako neexistující. Myslil jsem pouze na to, co právě bylo. Jako bych se navracel v matčin život, jako by mi narůstala pupeční šňůra. Byl jsem kamsi vsáván. Držel jsem se okraje a síla sílila. Nakonec jsem se musel pustiti. Jako by mi to vytrhlo ruce, které se pevně držely břehu. Zmeškal jsem se a ty poslední vteřiny, na kterých jsem si zakládal, byly hnusné a bezútešné. Oči jsem měl otevřené a neviděl jsem, slyšel jsem hlasy a nemohl jsem k nim zavolati. Jen jsem polykal krvavou vodu a zvracel jsem ji, protože hlava se mi kácela. Viděl jsem nad sebou pouze smějící se tváře. Chtěl jsem se též smáti, ale škraboška se již nepohybovala. Žárovka hasla.
IV/
Doktor Gali do mne napumpoval postupně krev tří dárců krve, dle maximálních cen. A tak jsem neumřel. Novost, po které jsem toužil, se stala realitou a já jsem byl někdo jiný. Sice jsem
16
měl své jméno napsáno na černé tabulce nad hlavou, ale ta krev mi hrnula jiné myšlenky, spláchla ze mne saze a vytapetovala můj mozek jinými nápady. Kdyby nebylo té rány v zápěstí, ani hych si nevzpomenul. Ty břitvy se jevily nové krvi jako neexistující. Nemohljsem pochopitijakjsemto mohl udělat, jak jsem si mohl vpálit nůž do zápěstí, aniž by mne to bolelo. Asi jsem dostal krev od samých opatrných občanů, takže jsem se potil, když jsem si vzpomněl, co se to v Bystřici událo. Doktor Gall mne opatroval, a když jsem se vzbouzel, vždy na mne hleděl upřenými brýlemi, jako by se snažil vbourati do mé hlavy a dovědět se, jak se to všechno seběhlo. Jedno odpoledne mi pravil, že mne přijde navštívit ta konduktérka, co mi zachránila život. Upíral jsem oči stále ke dveřím, jako tenkráte na Vltavském nádraží. Dnes ty dveře byly bílé, klidné a bez schopnosti. Když vstoupila, měla strach a byla v civilu. Její oči putovaly od jednoho lože k druhému a pravici si tisknula na srdce. Usmála se na mě a pomalu šla ke mně. Viděl jsem, že by mne chtěla políbit, ale že se stydí. Pravil jsem jí: — Sedněte si, Mášo.—A ona jak byla zmatena z tolika očí, mi sedla na tu bolavou ruku. Vykřikl jsem a slzy, které mi vyskočily, mi připomněly Mašinu lásku a já jsem se zhrozil. Nedovedl jsem si představiti, odkud vyvěrá ta její bezmezná láska. Jako by si usmyslela, že na mně dokáže křesťanství. Cípkem šátku mi sušila slzy. Všimnul jsem si v její bezprostřední blízkosti, že má hnědé šaty, přepásané fialovým páskem, hnědé boty s vysokým podpatkem a hlavu vyčesánu jak v medailonku. Když usedla, dala si nohy křížem a lýtka se jí zableskla a bylo viděti, že má kalhoty slézové barvy. Čtrnáct párů očí hledělo na její houpající se nohu. Máša když to zjistila, zastavila se a zčervenala. Pak mi vyprávěla o vlacích, o přednostovi a o šatech, které si ušila. Hleděl jsem oknem ven a toužil jsem po Máše tak prudce, že jsem položil zafačovanou ruku do jejího klína. Ležela tamjako bezmocné štěňátko. Dobřejsem cítil její teplé maso a čisté formy. Všimnul jsem si též, že má malé kotníky. Chtělo se mi jí říci něco pěkného. Naklonil jsem se k ní a zašeptal jsem: — Má mámo. — A ona to pochopila a usmívajíc se, klopila oči a kývala hlavou, jako že rozumí, co
17
uniím
613703^63473^^6173
Dílo D
jedné-*
minan
dvacál
ropskc
velkoi
autoři
maře
Předn
kovič
kratší
próza
let až
ku vš
z pac
púlst
(1%^
a kol;
význ
prini
textv
Míla
Mar
když se gustýruje oko.—A smál se na potištěnou mrtvolu a plácal ji přátelsky po zádech. Řekněte, nebyl to obr, ten můj děda? Není to magnus parens budoucnosti? — Zeptal jsem se, ale doktor Gall byl zamyšlen a držel si hlavu v prstech. Pokračoval jsem, stíhaje pohybem ruky spád myšlenek: — A tak namísto nesmyslných válek budou kolektivní sebevraždy celých národů. Dle obrazů činkvečenta. Speditérské vozy s důmyslně sestavenými skupinami mrtvol budou zasílány jako vzorky. Vysoké školy budou vyučovati této disciplíně. Lidé budou pouze šťastní. Představa nebe zmizí. Pokoříme tak Boha a vrátíme mu to, co učinil našim prarodičům. Vyženeme ho ze srdcí našich. — Tak jsem se nechal unášeti a nechal jsem odnášeti a odtékati všechno to, co ve mně již dávno rostlo a co bylo mým činem smeteno. Teprve nyní jsem dovedl o tom hovořiti, protože jsem to již vykonal, protože jsem svoje naplnil. Proto též se mi dnes ten můj případ jevil jako neopakovatelný, jedinečný a vzdálený. Již mne nic nepálilo. Ta krev napumpovaná dle maximálních cen ze mne udělala někoho jiného, opatrného, bojácného, literárního. Vyprávěl jsem doktorovi o někom, kdo umřel, anebo žije, ale já jeho adresu neznám. Uskutečnil jsem se tam v Bystřici u Benešova a byl jsem proti své vůli vrácen. Víc jsem udělati nemohl a byl jsem nyní nucen přijmouti život za těch podmínek. Protože jsem byl upřímný a nikdy jsem nezoufal a nikdy si nepřál nemožnosti, začal jsem vyráběti život. Továrnička spustila a netoužil jsem po ničem než po Máše, po službě a po domečku.
VI/
Jako bych vyšel z panoptika, tak jsem viděl zase přirozený svět. Ani ta minulost, ani doktor Gall mne jedinou vzpomínkou neobtěžoval. Pod paží jsem si nesl uzílek prádla a krev tří dárců mne naplňovala vroucností. Podivoval jsem se všemu a klidně jsem se rozkročil pod kopí svatého Václava a hleděl jsem na neznámé blížící se a vzdalující se obličeje. Jenom jsem nebyl jistý, jsem-li to já jako celek. Když jsem si stisknul ruku v kapse,
rychle jsem se musil přesvědčiti, zda si to nesevřel prsty v pěst někdo jiný. Připadaljsem si, žejsem roztahán na ploše několika čtverečních kilometrů. Teprve před vlastníma očima jsem nabýval jistoty, žejsem to skutečně já, že je to moje ruka a že není ode mne vzdálena půl hodiny cesty. A tak se lidé divili, proč si chodec strká ruku do kapsy a opět ji rozvírá před očima. Avšak jakmile jsem ukryl ruku v kapse, zase jsem měl dojem, žejsem ji někde zapomněl, že někde leží opuštěná jako hůl či deštník. Tak kráčel jsem po Václavském náměstí a ucítil jsem první vrásku se vrývati do čela. Hleděl jsem do výkladních skříní, kterak klouzám po lahvích, květinách, látkách a nábytku. Když jsem přešel zrcadlo, zastavil jsem se a mráz mne roztřásl. Měl jsem dojem, že jsem ještě nešel, nebo již dávno přešel. Vrátil jsem se a ten, kterého jsem viděl, jsem byl já. Nepoznal jsem se. Hleděl jsem na to zjevení a ani jsem se nepohnul. Stále jsem měl naději, že je to někdo jiný, že najednou se pohne a zmizí z amalgámu. Avšak ten tam byl stále nehybný jak náhrobek. Dodal jsem si odvahy a zvednul jsem ruku. Ten tam zvednul ruku také. Otevřel jsem pěst a ten tam taky. Byl jsem to já a slzy zklamání mi kapaly na uzlíček prádla. Tam v nemocnici mezi bledými tvářemi a nebožtíky jsem to nepozoroval. Myslel jsem si, že je to všechno v pořádku, a nyní na mne hleděl špičatý muž s volnou kravatou a plandavým kabátem. To jsem byl já, kterýjsem míval rád své sedmdesát a pět kilogramů těžké tělo, který si rád čichal k paži a rád se omýval. To jsem byl s krví a tedy životem, o kterýjsem neprosil, kterému dali krev, aniž by šiji mohl vybratí. Svůj život jsem přivedl ke svobodné zkáze a nyní budu odpovídati za krev, která mi byla vstříknuta. Má takzvaná čest může býti nahrazena zločinem a já nebudu vzat v soud, protože jsem zemřel. A tak soudíce krev budou souditi mne, který nejsem. Byl jsem vydán v hru, kterou neukončí ani smrt. Byl jsem opuštěn a podveden. Potřeboval jsem jediný Mašin prstík, aby něco bylo se mnou. Potřeboval jsem někoho, komu bych byl potřebný. Tak stál jsem na Můstku a hleděl do výkladní skříně a viděl jsem Mašinu šíj skloněnou nad šicím strojem, viděl jsem se, jak sejí dotýkám v obavách, aby se mi nerozpustila,
Dilo je dri
UHM.
dva< rops vel k auti tnai Pře. kov
kra pro let ku
z r Pů
(1! ak vý př te M M
aby mi nezmizela. Avšak nutno žít, to jsem v sobě cítil jasně. Odhadoval jsem se v zrcadle, kolikjsem asi ztratil. Osm až deset kilogramů. To se dá dohonit. Vykročil jsem a pevně jsem kráčel. Čelo jsem měl zkropeno hrůzou z pohledu na sebe, ale šel jsem, protože jsem byl upřímný a vždy jsem dělal to, co viselo přede mnou. Musím žít, poněvadž smrti se bojím. A musím--li žít, musím se snažit žít co nejpříjemněji. A s Mášou to půjde docela snadno. Budu zase tak těžký, jako jsem býval, budu zase vyplňovat v prostoru formu, jejíž představa mne uklidňuje. Ano, musím, abych Máše mohl dát moji váhu a tím všechno. Šel jsem lehce. Proti mně kráčel hasič v lesklé přilbici a viděl jsem svoji tvář se přibližovati. Když jsme se míjeli, má deformovaná tvář viděla, že nese na rameni hasicí přístroj značky Minimax. Bystřice u Benešova. Stařík. Oko přiložené na škvíře. Zasténal jsem. Už se té minulosti navždy nezbavím. Stále a neočekávaně bude vybuchovat jako nášlapná mina. Bude se mnou až do konce. Všichni hasiči světa, všechny přilbice a všechny hasicí přístroje mne uvedou nazpět, třebas z největšího veselí, třebas i z mé svatby. Ostatně mé vlastní zápěstí mi několikráte za den připomene ten den. Místo aby ta minulost slábla, bude síliti, rozkvétati, bude intenzivnější, poněvadž zbytečné detaily zmizí a zůstane jen mýtus. Bude stačit zavadit o sebevzdáleněj-ší skutečnost a na protilehlém konci se rozsvítí neonová ruka. Má poklona. Zavřel jsem oči a chodci do mne vráželi.
VII/
Koncem dubna jsem vyjel zase do služby. Vážil jsem sedmdesát jedna kilogramů a šlapal jsem po okresní silnici, až jsem se zadýchal. Již jsem nemyslil, že budu přecházet z přítomnosti do přítomnosti. Parfém minulosti byl svěží a nedalo se nic dělat. Přátelství, kteréjsem navázal s Ježíšovým srdcem, jsem utužil. Když jsem míjel plechová boží muka, řekl jsem si: — Hele kamarád. — A seskočil jsem z bicyklu a šel jsem říci přibitému muži Dobrý den. Avšak on se ani nehnul. Visel a z hřebů mu
vylekala rez. Přes bedra mu dobrý mistr natěrač namaloval jakési plavky v národních barvách a on dobrák držel. Chtěl jsem i m i říci tam pod lipami něco pěkného, ale ty plavky mne veselily u smál jsem se a Kristus mne nemohl ani kopnouti, ani dáti pár facek, protože byl důkladně přibitý, a potom, nikdy nikomu je nedal. Ještě zdaleka jsem se otáčel a z šedivého jitra zářily pou-y,e ty plavky v národních barvách. Když jsem vjížděl do stanice, bylo za deset minut sedm. Staniční pomocník lepil na bicykl Číslo. Zastoupil jsem mu cestu a pravil jsem: — Dobrý den. — I \ulal jsem muži ruku a on mi podal svoji. Avšak viděl jsem, že ze mne vidí jen to zápěstí. Uklonil se jizvě a řekl: — Dobrý den, pane výpravčí, tak zdráv, zdráv? — a začervenal se. Jistě mne ten blbec viděl, jak si fikám břitvu do zápěstí. Ostatně měl právo mne tak viděti a já jsem nebyl proto zlý. Řekljsem mu: — Budeme spolu míti denní, — a vstoupil jsem do kanceláře. Telefony, telegrafy ťukaly a zvonily a stále jsem se otáčel. Sňal jsem čepici, otevřel skříňku a moje červená služební čepice byla pokryta vrstvou prachu. Ťapičky myších nožiček vymalovaly slušný reliéf. Vzal jsem kartáč a kartáčoval jsem prach. Tu mne službu-konající výpravčí chytil za loket a hleděl mi přes rameno na zápěstí. Cítiljsem to. Otočil jsem se a on, aby vysvětlil svůj pohled, pravil: — Nazdar, kolik je hodin? — a odsunul mi ze zápěstí rukáv. Řekljsem tvrdě: — Prořízl jsem si zápěstí, — a přiblížil jsem mu jizvu až k samým očím. — Neboj se, hned převezmu službu.—A nasadil jsem si čepici, podepsal bloky a předávku, ohlásil výhybkářům, že přebírám službu. A že jim přeji dobrý den. Oni, neviditelní, mi ten dobrý den vraceli, avšak já jsem viděl, že by se rádi podívali na moje zápěstí. Připadal jsem si, jako by mne právě přejel vlak, či jako zavražděný, na kterého se sjíždějí podívat. Viděl jsem, že by byli rádi, kdybych si tu ruku useknul a mohl jim ji ukázat v lihu, věděl jsem, že kdybych měl protézu, že by se nestyděli a požádali mne, abych si ji vyšrouboval a dal jim ji do ruky. Zrovna tak, když jsem svolal k traťovému telefonu strážníky domků, abych ohlásil zpoždění vlaků a zavedení vojenských transportů. Když mi jeden domek za druhým hlásili: — Rozumím,—věděl jsem, že by si přáli rozuměti
28999999999999^
Dílo je cli min. dva< ropí
vclk
aut(
mai
pfe
kov
kru
pru
let
ku
z r pú
(1! ak vý př te: M
mému zápěstí. A byl jsem na tom tak, že jsem opravdu nevěděl, zda jsem pro ně hrdinou či zbabělcem. Podíval jsem se na fialovou jizvu a musil jsem sám sobě říci, že je konec, že bych to už nedokázal. Měl jsem dojem, že si to udělal někdo jiný. Avšak pro celou stanici se to stalo právě teď, teprve teď se mne zmocňovali, teprve teď byli mnou znepokojeni. Pro ně teprve teď se to stalo předmětem, zvířetem, životem. Teď, když jsem vynašel rovnováhu a snažil se upínati své myšlení na přechody z pondělka do úterka, z úterka do středy a tak dále, oni mne vraceli nazpět, vrhali mne do krvácející vany a vtiskali mi do ruky břitvu. Přetáčeli si můj film pozpátku k snídani, obědu, večeři a já jsem musil jim přiznati k tomu právo. Když jsem vyšel k vlaku, obecenstvo vystupovalo a nastupovalo. Dívali se na mne ti moji známí a viděl jsem, že jsem viděn jako muž se stříkajícím zápěstím. Chtěl jsem zakřičeti: — Polibte si do prdele, — avšak vzpomněl jsem si na trnovou zahrádku kolem Ježíšova srdce, vzpomněl jsem si na plavky v národních barvách a musil jsem uznati, že všechno je dobré tak jak to je. Návěst Průvodčí vlaků, nastupte na svá místa jsem musel zapískati na prst, protože jsem nemohl nalézti píšťalku. Dal jsem znamení k odjezdu. Tváře v okénkách se hnuly a vlak se rozjížděl. Náhle jsem uslyšel její hlas: — Pane výpravčí, — a viděl jsem na stupátku Mášu. Držela se pravicí železné tyče a v levé ruce nabízela jablko. Měla zase bílý nákrčník a dolíčky jí v tváři zářily. Jako by vyhledala ten nejhezčí úsměv, který se domnívala míti v zásobě. Byl jsem němý. Oněměl jsem a hleděl jsem na mizející zjev. Držel jsem žluté jablko a ji odvážel vlak. Pomalu jsem šel dáti odhlášku. Ve dveřích mne zastavil pan přednosta a pravil mi: — Poslouchejte, nepískejte na prsty. Já vám to dobře radím. Prohrajete to vy i já. —A hrozil na mne prstem. Sklopil jsem oči a řekl jsem: — Já už to vícekrát neudělám, — avšak masitá ústa přednosty kárala dál: — Prosím, posledně jedu z ředitelství a jsem v kupé s dámou a děťátkem. Když přijíždíme ke Kostomlatům, říká maminka dítěti: — Dávej, Jiřinko, pozor, teď přijde stanice, kde pan výpravčí píská na prsty. — Mohl byste se stydět. Kdyby jel pan dopravní šéf anebo kontrolor. —A máchal
přednosta tlustými prstíky, jako by odháněl zkázu. Vešel jsem i |o kanceláře, ohlásil jsem odjezd, dal jsem odhlášku a byl jsem ii.i plněn úsměvem Máši, úsměvem, který nemohl přehlušiti ani přísný hlas přednosty. Na každý projíždějící vlak jsem zavěsil Ůgměv, na záda všech cestujících jsem si promítnul tvář mi milou. A stanicí mi projížděly poslední vlaky s uprchlíky, lazare-i v, vojenské transporty. Rusáčkové se blížili neúprosně. Viděl isLiti vlaky plné smutných uherských volů, viděl jsem slezské ovce, které si hlady navzájem spásaly kožichy. Všem jsem nace-1111 obraz Mašin a na zápěstí jsem zapomněl. Tři telegrafní linky, osm telefonů a prodej lístků mne odčerpaly a splynul jsem s časem, nad kterým se vznášel obraz ženin a povinnost. Transporty Němců dobře živených prchaly klidně do bezpečných pásem. Já a ostatní výpravčí protektorátu jsem jim zabezpečoval cestu. Z drátu na drát jsem dával zprávu o jejich bezpečném pohybu. I tyl jsem vinen a k poledni mi bylo z toho k blití. Pouze obraz Mašin zůstal čistý. Všechno ostatní bylo odsouzeno ke zkáze.
VIII/
Viděl jsem otevřené vagony, z nichž vytékaly nohy. Viděl jsem ruce zdvíhající k ústům sousta vepřového masa, viděl jsem lesklé kilové konzervy a klopil jsem oči. Styděl jsem se. Stačilo Z rozmaru udělati pic a neřekl bych ani popel. Řekli mi, abych v Kostomlatech u Nymburka sloužil, a tedyjá jsem stál u kolejnic, a protože jsem měl oči, hleděl jsem na vagony plavých vlasů, opálených tváří, automatických pistolí. Podivoval jsem se slezskému pluku, kde někteří vojáci měli vlasy spletené v copánky a v lalůčku měli náušnici. Měli vyhrnuté rukávy, opalovali se a smáli se na mne, protože byli mladí a věděli, že již nepadnou, ale že budou žít. Zabezpečoval jsem jim cestu, ač v kanceláři viselo parte kolegy z Rovenska pod Troskami, do kterého kamarádi těch, kteří právě kolem prchali do klidných pásem, vysypali celý zásobník. A já jsem zrovna tak sloužil, aniž by kdo ke mně přišel a řekl mi: — Zahoďto a pojďs námi.—Třeba bych nešel,
25
protože bych se bál, ale byla by zde možnost jiti, věděl bych, že se něco v mém kraji děje. A tak mi stále znepříjemňovala život představa, že mne Němci vidí jako vazala, který ač je nenávidí, slouží jim do posledního vagonu. Avšak dnes odpoledne přišli v cestářských kabátech dva muži a řekli mi: — Je hlášen transport SS, my odmontujeme kolejnice. — Pravil jsem: — Na to už dávno čekám. Ale udělejte to asi tak uprostřed, mezi Nymburkem a Kostomlatami. — Odpověděli: — Jo, ty tady zůstaň, my se schováme.—A odešli. Ano, já tady zůstanu a vy utečete. Protože jsem byl zvyklý poslouchat, zůstal jsem a sledoval jsem pak transport vyptáváním se. Strážníci domků mi hlásili: — Už projeli a vzadu mají vagón s nářadím a dvě mrtvoly. Řekl jsem si:—Těbůh.—A vycházel jsem na peron a hleděl do dáli, k zatáčce u návěstidla. Vjížděli tam pomalu a zastavili. To je báječné, partyzáni. My utečeme a ty tam zůstaň, tobě nic neudělají. Chtělo se mi také utéci, když jsem viděl, jak seskakují z lokomotivy, avšak někdo zde opravdu musil být, kdo by postavil návěstidlo do polohy volno. Vybíhal jsem každých pět minut a upřeně jsem hleděl k návěstidlu, kde Němci zamontovávali kolejnici. Vrátil jsem se do kanceláře a krev se vzpouzela. Kdyby záleželo na ní, už dávno bych byl zahrabán na půdě v seně. Znovu jsem si četl to parte z Rovenska pod Troskami. Nymburk na mně stále chtěl odhlášku a já jsem poslal staničního pomocníka domů. Konečně se vlak hnul a opatrně vjížděl do stanice. Vyšel jsem ke kolejnici s výpravkou v ruce. Výhybkář byl schovaný a nikde nebylo živého člověka, kromě mne. Slunce a několik slepic zvyšovaly pustotu. Lokomotiva ověšená esesmany se plížila jak
pro> pardál. Byli všichni v kožených kalhotách a měli vyhrnuté rulet í kávy a prsty na kohoutku. Byli opáleníjako by se vraceli z morku \ ských lázní. Pracky jim kypěly svalstvem. Byli to anatomičtí z p; muži a někteří z nich pomalu jedli z kilových konzerv vepřové půl: maso. Blížili se a detaily tváří oživovaly. Viděl jsem, jak jsou (19 přísní. Stával jsem se nulou. Vlak zastavil a naproti ve statku a k( kdosi otevřel plechové víko střechy a Němci tam ihned zamě-výz řili kulomet. Jakýsi človíček vylezl na cínovou střechu. Hejtman při zařval: — Halt. — A ten človíček, když se zahleděl do stanice, tex
Mi 26
dostal strnutí šíje. Zvednul ruce a kameněl. Stál tam jako větrný kohoutek za bezvětří, jak plechový komín. Chtěl jsem pohleděti vzhůru, avšak lesklost zbraní a lokomotivy mne oslepily. Dva v kožených kalhotách seskočili ze stupátka a hleděli na mne, jako bych tu kolejnici vymontoval já. Vysvětlování bylo zbytečné. Pak seskočil hejtman a bradou dal vojákům znamení, aby mne vzali na lokomotivu. Nemohlo mi pomoci naprosto už nic. Ityl jsem bledý, víčka se mi chvěla a celý svět byl deformován. Stal jsem se hrdinou proti svévůli. Nic jsem jim neudělal a oni mne strkali pistolemi vzhůru. Vlak se hnul a ten človíček na rozpálené střeše stále stál. Stanice couvala a všimnul jsem si pouze dveří s nápisem Ženy. Položil jsem ruku na horký stroj a rozhlížel jsem se kolem sebe. Vedle mne stála hlídka a chlupaté ruce zdvihaly dalekohled k očím. Byl mi ten voják sympatický, protože byl na tom jako já. Taky mu řekli: — Budeš tady stát a pozorovat trať. — Když odložil dalekohled a podíval se na mne, jeho oči mne považovaly za ztraceného. Neměl jsi tam stát, měl jsi utéci, říkaly mi ty šedé oči a nelitovaly mne, protože byl zvyklý. Jediný hejtman na mne hleděl jinak. Věděl, že jsem tam zůstal z pitomosti. Věděljsem, že mne jediný vidí tak, jakjsem tam stál. Viděl mne, jak salutuji německým mašinám a zabezpečuji jim cestu do Říše. Bylo pro něj najednou nepříjemné znečistiti tak šťastné zakončení války. Nehodil jsem se mu do koncepce. Viděl jsem, že přivírá oči a klade do vyvíjejících se obrazů můj osud. Visel jsem na klapkách a čekal jsem na první pohled. A ani jsem nemyslil na Mášu, ani kterak bych hrdinně zemřel. Bál jsem se o život a tiše jsem o něj bojoval. Ani jsem netrpěl, že jsem viděn vinným bez viny. Raději bych byl nalezen bez viny, ač bych byl vinen. Ani mi nevadilo, že hejtman chce v poslední chvíli usmířiti svého Boha mojí neobětí. Chtěljsem žít, a to bylo vše. Hejtman otevřel oči a zařval: — Halt. — Hleděl jsem do té vrásčité tváře přeťaté rapírem a řekl jsem si: — Jsem ti, ďáble, vděčen, protože jsi mi vrátil život. Prohlašuji tě za anděla, — a sestupoval jsem po schůdcích, aniž bych se ptal. Lokomotiva zastavila. Seskočil jsem do štěrkového lože. Nade mnou byl vykloněn hejtman a usmíval se. Bylo to kuropění andělů. Ti druzí
27
34031373
pil
(ľ
a L vy
pí te M
M
se na mne smáli taky a jeden mi podal krabičku cigaret. Usmál jsem se a vlak se zase rozjížděl. Krev mi proudila v žilách. Kýval jsem na vzdalující se mužstvo. Vzdalovali se a viděl jsem již z nich ovály a šedivé skvrny. Jiné, přesné obličeje mne míjely. Markytánky seděly v proužkovaných šatech a měly ruce sepjaté v klíně a myslely asi na domovy. Stál jsem u telegrafní tyče a hleděl jsem na transport SS a bylo mi to jasné. Bylo ve mně cosi ze starých živnostníků, ze starých věrných služebníků. Uvědomil jsem si to, když poslední vagon mne minul. Uměl jsem sloužit. Pod budkou brzdaře leželi dva nazí žlutí mrtví a drželi se kolem žeber. Jedna ruka nárazem povolila a opisovala váhavou křivku. Vzpomněl jsem si, že stanice jest beze mne, že jsem nedal odhlášku, že mne volají telefony, telegrafy. Přidal jsem do kroku. U návěstidla jsem se otočil a bylo všechno pravda. Vlak se již jevil jako maličká krabička a ty dvě mrtvoly tam svítilyjako zsi-nalé sevřené rty. Rozepjal jsem služební kabát a vjednom kuse jsem běžel až do stanice.
IX/
Byljsem číslo, na kterém sice záleží, které však jest pouze proto, aby někdo vypadal hezký a geniální. Já jsem tím strůjcem bohužel nebyl, a proto mi to bylo srdečně jedno. Aťjsem sloužil pro-tektorátně, říšsky či s výhradou, bylo to naprosto totéž. Fakt byl ten, že jsem se Němcům jevil jako pitomec, který jim slouží. A zdali ochotně či s výhradou či s nenávistí v okujím bylo jedno. Naopak. S nenávistí jim dělalo dobře. Byli si stále vědomi své síly a já jsem jim ji dokazoval. Dával jsem návěst, obsluhoval telefony, zatímco mozek vyráběl otazníky. Ten den mi tanuli na mysli též partyzáni odnášející kolejnici a já kterak jsem mohl být nebožtík, protože jsem zůstal. Viděl jsem před sebou usměvavou tvář kolegy z Rovenska pod Troskami, viděl jsem jej, jak vztahuje ruku proti automatické zbrani a ani nestačí říci: —Vždyťjsem nic neudělal, to bude omyl. Nepřeji si to.—A přeci do něho vyplivali celý zásobník. Viděl jsem jeho pokrčenou
tvář a její otazník nespravedlnosti. Celé dopoledne se vznášel ten Otazník v podobách kouře, usedal cestujícím na záda, na krky, na klobouky. I mé prsty byly posedlé touhou jeviti sejako PROČ. Stál jsem s obyčejnou povinností výpravčího vlaku sám a samo-(inký proti všem možnostem, proti náhodám i omylům. To ta cesta do Bystřice u Benešova se mi jevila jako zázrak, jako naprostá svoboda, jako čin pramenící jedině ve mně. Jedině a poprvé já sám jsem byl obžalovaným i soudcem. Jen já jsem mohl nésti odpovědnost. Byljsem králem v království, které obýval pouze král. I Kristus z Mašina pokoje i ten z rozcestí se mi počal jeviti v docela jiném světle. Již to nebyl hořící vích, ani trnová zahrádka, ale ruce. Při službě u kolejnic a při té kupě náhod, které byly schopny ohroziti můj život, aniž bych chtěl, objevily se m i jeho ruce. Ukazováček pravé ruky směřoval k nebesům. Ukazováček levé ruky k zahrádce s trním. Ano, kapitulovati, dokud je čas. A Kristus nemůže učiniti nic jiného než zpříjemniti mi to, co neúprosně přijití musí. Beze mne, avšak o mně. Zrovna tak jako na německé mašině. Pomodliti se znamená připraviti se na popravu. Nějak má vůle, ale jak Tvá vůle se staň. Avšak neměl jsem proto na Krista zlost. Ani jsem mu nemohl nic vyčíst, ani připomínat. Byl mi naopak ještě sympatičtější. Bál se zrovna tak jako já na mašině, potil se, protože úzkost mu drtila hrdlo. A když se píchnul o hřebík, bolelo to. Ze mne krev těch tří dárců krve udělala člověka bojácného. Byljsem loutkou zrovna jako Kristus Pán, s kterým kdosi vyšší sehrál betlem. V tom strachu a neúprosnosti událostí jsme si byli všichni rovni a nikdo na světě, kromě sebevraha, nemohl s Kristem neměniti. Křesťanství jsem byl dnes já. Já s krví dle maximálních cen. Bylo mi to jasné. Když jsem byl v naplněné vaně, mohl jsem dělati dosti věcí, kromě nebytí vévodě, když jsem byl vržen do života, mohl jsem dělati mnoho věcí, kromě nebytí na světě, a když budu mrtev, budu moci dělati spousty věcí, kromě nebýti mrtev. Odpoledne vystoupila z vlaku Máša. Sotva jsem vypravil vlak a stanul před ní, hned zmizel Kristus a otazníky se narovnaly v kříži. Byljsem hned bez myšlenek a bez trápení. Měla kaučukový límec a vlasy vyčesány. Knoflíky zářily a pokračovaly dvěma dolíčky v tváři.
um
IlIMMIltlMIItttlII
11111 i 1111 i 1111111! 111II111111II11
• Mltt»MIM»MIMIM?tlllHirlllltt
999999
999999^
459999991
Dflo
min
dva<
i np
velk
auti
Mím
Pre
kov
kra
pro
let
kú
z r
Pú
(ľ
a k
vý:
pí-tw M M
Chtěl jsem jí říci, že jí to sluší, avšak ona byla moudřejší. Pravila: — Ahoj, Bogánku, ahoj. A honem běžte dát odhlášku a honem běžte sundat odjezdové návěstidlo. —A ukazovala na vlak vzdalující se a zasouvající se za kopeček. Měla pravdu. Stáhnul jsem páku, vešel do kanceláře a vytočil elektrický blok. A hned jsem hleděl oknem na ni. Stála u lavičky. Jedno koleno si položila na prkno a ruku měla podepřenou v boku. Dívala se, jako by jí ta stanice patřila. Vyšel jsem před kancelář a pravil jsem: — Pojďte si, Mášo, sednout do kanceláře. — Usmívajíc se mi odpověděla: — Kdepak, to by byla pěkná služba, ještě by se vám něco srazilo. Jen já si tu na vás počkám. A něco vám pak povím, že upadnete naznak. Budete se náramně divit.—Telegraf počal volatí moji stanici. Vstoupil jsem do kanceláře a dal jsem značku stanice. Pan přednosta vstoupil a pravil mi přes rameno: — Poslyšte, to je ta konduktérka, co vás tam našla? — Pravil jsem: —Ano, to je ona, pane přednosto. —A vyběhl jsem k nákladnímu vlaku. Přednosta se díval na má záda oknem a cítil jsem, že mne vidí ve vaně. Že vidí Mášu se nakláněti nade mnou. Věděl jsem, že právě teďlituje Máši, zrovna takjako mých příbuzných a přátel. Myslím, že se též otřásl a přejel si rukou po rukávě, jako by ta stříkající krev došplíchla právě sem. Byl jsem jistě výčitkou jeho svědomí, protože své jsem již ztratil. Darmo jsem šlapal tuto zemi a znamení na zápěstí půjde se mnou celý můj život. Moje tvář ihned všem těm zasvěcencům vykouzlí můj zločin. A nejen já. Již pouhá existence břitev jim připomene mne. Můj přednosta a všichni kromě mne mi vypálili definitivně znamení na čisté čelo. Měl jsem definitivu. Pro nejsem skončil. Na mihotajících se plochách zavřených vysokých vagonů jako na promítacím plátně defilovaly přede mnou všechny ty tváře, které jsem obílil vědomostí mého činu. Hleděl jsem jim do očí a všude jsem viděl strach ze mne. Hrůzu přikrytou bezbarvým úsměvem. I moji rodiče litovali jakoby sebe. Jediná Máša ze všech těch ksichtů se na mne dívala bez zkreslujícího hranolu. Jediná taky mne znala a věděla, že cosi je ve mně, co je třeba zachránit. Tak jak se na mne dívala přes plot v Nymburce, tak se na mne dívala stále. Cosi neměnného, věčného jí dovolovalo viděti můj život
jako celek. Poslední tři plochy vagonu jsem věnoval třem ováli mi, třem dárcům mé krve. Těm to ale bylo jedno. Kdyby krev, kterou jim dle sazeb zaplatili, vychlemtali psi, bylo byjim to jedno. Vlak odejel a nebylo viděti, že by byl poskvrněn mým viděním. Spustil jsem pak odjezdové návěstidlo a z budkyjsem viděl Mášu. Seděla na lavičce a hleděla do dálky. Jako by v té dáli s kýmsi hovořila. Pohybovala rtoma. Přiblížil jsem se k ní a zamlkal jsem jí klíčem u ucha. Neslyšela. Pomalu jsem vcházel do kanceláře. Měla právo býti vzdálenu, měla právo na rozmluvu s neviditelností. Její tělo, které zanechala na lavičce, pracovalo naprázdno. Bylo to tělo mé nevěsty. Vešel jsem, dal jsem odhlášku a usedl k psacímu stolu. Napsal jsem předávku. Vlak 811 přivezl kolegu. Předal jsem mu službu. Sňal jsem červenou čepici a umyl jsem si ruce. Staniční pomocník mi vyvedl bicykl. Vyšel jsem. Máša vzala bicykl, stoupla si na pedál a volnou nohou se odstrkovala. Slunce se naklánělo a rovina se valila daleko do dálky. Šel jsem po pěšině a hleděl jsem na podpatek Mašina střevíce. Byl jsem čist a nepřál jsem si té chvíle nic, než tak stále jít, stále se zavrtávat do teplého vzduchu. Na přejezdu Máša za-i avila a četla nahlas: — Pasti a voditi dobytek podél trati se přísně zapovídá. — Pohleděla na mne a přivřela oči: — Vemte si kolečko a já budu dělat dobytek.—A rozběhla se po pěšině. Jen taktak jsem zachytil bicykl za řídítka. Pověsil jsem aktovku za zvonek a kráčel jsem možná po jejích šlépějích. Díval jsem se na její míhající se podpatky. Občas se Máša obrátila a odfuko-vala si pramínek vlasů z čela. Před Zbožím zastavila a čekala, až dojdu. Dívala se do mne a chtěla mi něco říci. Viděl jsem, jak snaží se sestaviti věty. Jednou rukou jsem držel bicykl a druhou jsem ji objal v pase. Vytočila se a pravila: — Pojďte, — a usedala vedle telegrafní tyče. Opřel jsem bicykl a usedl jsem vedle ní. Rozepjala kabát a pravila: — Podívejte se. — Díval jsem se, a protože jsem myslil, že chce, abych ji objal, obejmul jsem ji. Odstrčila mne a opakovala: — Podívejte se, Bogánku. — Chtěl jsem ji políbiti, ale ona vrtěla hlavou. — Vlak jede, — vykřikla. Seběhl jsem z náspu a Máša mi vběhla do náruče. Rachot náprav, nárazníků nás zasypal a jiskry a pára též. V tom burácení
31
illtlllili
7316617^1657761^58731^58761351
a randálu zakřičela Máša: — Budu mít děťátko. — Sevřel jsem ji. V rachotu a ve vlhkých kapičkách se vznášela ta věta. Byl jsem otec a nebyl jsem ani nadšen, ani sklíčen. Poslední vagon odvážel hluk a pára a jiskérky uléhaly vjatelině. Hleděl jsem na Mášu a ona slzela a kývala na mne hlavou, jako by znovu a znovu si opakovala, že je matkou. Pravila mi: — Půjčte mi kapesník, — a vysmrkala se. Po mé pravici stála vrba a nedaleko přede mnou se vinul úzký proužek silnice, po které jsem jezdil do služby. Byl jsem otec a nemohl jsem najít větu, kterou bych vyjádřil ten fakt. Protože Máša usedla, sedl jsem si vedle ní a naklonil jsem se k uchu a zašeptal jsem: — Má nevěsto. — Políbila mne a tím polibkem se stala matkou. Bylo to políbení nevášnivé, uctivé, slušné. Už jsem se i bál dotknouti se jejího břicha. Divil jsem se, že jsem si toho nevšimnul. Byl to docela nevinný kopeček. Máša mi položila hlavu na koleno jako na popravčí špalek. Odhrnul jsem jí vlasy a ukazováčkem jsem hladil tu sametovou kůži. Pak se otočila a položila mi hlavu do klína. Hleděla vzhůru do modrého nebe, zdvihala pravé prsty a nechala je padati bezvládně jak vodu vodotrysku. Díval jsem se na tu ruku a chtělo se mi říci: — Mášo, zvedněte se a půjdeme. Nastydnete. —Ale ta věta byla tak blbá, že opravdu bylo lepší dostatí zápal ledvin, než porušiti zpěv, který se zdvihal vjejí paži. Ledový mír mne obestřel a viděl jsem moji budoucnost vedle této ženy, viděl jsem domek a zahrádku a dítě, které zdědí moji touhu po smrti. Věděl jsem náhle, že nic není skončeno, že smrt nic nevyřeší, nic neoddálí. I kdybych se byl před čtyřmi měsíci v Bystřici zabil, byl by život pokračoval dál. Bylo tak dobře, že mne zachránili, protože to dítě, které se mi narodí, bude potřebovati ochrany. Nebude a nemůže býti nic jiného než jsem já a moji předkové. Bude potřebovati tedy někoho, kdo mu dovede vysvětliti, po kom to má, bude potřebí se mu omluviti, že bylo přivedeno na svět. Věděl jsem, že to dítě se narodí s neviditelnou jizvou na zápěstí, protože počátek té rány bude v duši. Ani já, ani Kristus toho nezmění, protože koule po nakloněné rovině byly již dávno vypuštěny. Slunce zapadalo a Mašina ruka utichla na prsu. Osobní vlak přiburácel. Bylo pozdě seběhnouti do příkopy. Přikryljsem Mášu kabátem.
Viit mi strhnul čepici. Jiskérky a kapičky sražené páry na nás padaly. Myslil jsem dál na to dítě a Máša vykřikla šťastlivé: Uudu mít dítě, děťátko. — Když vlak odrachotil, pravil jsem I lo Mina stočené dívce: — Říkala jsi něco?
X/
I )nes večer měla Máša přijeti k nám a chtěl jsem ji ukázati rodi-iVmi. Měla mi pomoci sbaliti věci, protože se odstěhuju k ní. Navracel jsem se okresní silnicí, minul jsem Krista přepásaného barevnými plavkami a myslil jsem na svatbu a na odchod z domova. Ano, odstřihnouti pupeční šňůru. Na křižovatce jsem minul ozbrojenou hlídku, protože krajem se toulali rozptýlení N emci. Avšak byl již mír a byli to jen poděšení jednotlivci, kteří i tehotné dávali ruce vzhůru. Jel jsem a myslil jsem na Mášu. Tu jsem si všimnul, že silnice je poseta dopisy, dopisnicemi, hadry, klacky, fáči, helmami, jako by tady proudila smršť. V zeleném obilí leželi dva němečtí vojáci. Byli mrtví a leželi, jako by se divili. Ač byl podvečer, krajina dostala polední ticho, nebezpečné ticho. Seskočil jsem z bicyklu a ani jsem se nedivil, že jsem uslyšel z příkopy sténání. Přiblížiljsem se k okraji. Na dně ležel nčmecký vojín, ležel, avšak jeho nohy stále pochodovaly, jako by nesly poselství. Sestoupil jsem a vzduch se nade mnou zavřel. Silnice putovala ve výši mých očí a byla zbrocena hadry, fáči a dopisy. Ten vojáček plešatý stále šel a vypadal jako hračka. Obešel jsem raněného a naklonil jsem se nad očima, které vůčihledně oslintávala smrt. Byl střelen do břicha, protože si svíral život. Rozepjal jsem mu poklopec, vyhrnul košili a viděl jsem tři otvory po střelných ranách. Lejno se mísilo s krví a vojáček pochodoval na místě, zaplňuje si čas. A na cestu si vykřikoval: — Mutti, Mutti, Mutti. — Nevěděl jsem, zda to volá svoji matku či matku svých dětí, a proto jsem mu hladil aspoň ruce. Nad těma vyboulenýma očima jsem pochopil, že už jiné spravedlnosti není. Byl na tom jako já na mašině, jak Kristus na kříži. A vlastně nejako Kristus, protože ten byl na tom o mnoho
32
33
■ IIHIlllMllllllllltlMIIIII) IIIIMIIIIMIIIIMIIHI'
8203
Dílo
le.di min. dva< rops
vel k
aut(
iik1i
Pře< kov krai pro let; ku 1 z p půl
(I"
a k( výz při
lépe, smrti si přál, smrt byla korunou jeho učení. Ale ten vojáček chtěl žít, nesl svůj život kamsi na západ rodině a byl týden po míru postřelen zbloudilými kulemi. To všechno za to, že šel v řadě zajateckého transportu a několik kamarádů se pokusilo o útěk. Proto stále mašíroval, proto se pokoušel uniknouti nespravedlnosti, uniknouti smrti, kterou musel přijímati jako urážku, jako strašidelné vidění. Dřepěl jsem nad ním a nemohl jsem odejiti. Nemohl jsem ho nechati tady jak střep konzervy. Vztyčil jsem se a zahvízdal jsem na procházející se hlídku a rukou jsem dával znamení, aby sem přišel. Pak jsem pravil: — Zastřelte toho ubožáka. Je smrtelně raněn. — A ukazoval jsem na pochodující boty. — Kdepak, já bych nezabil ani kuře. Zastřelte si ho sám, — odpověděl sedlák a přehazoval si pušku přes hlavu. — Tady ji máte, — a podával míjí do příkopy. Vzal jsem ji. Protože jsem měl rád život, nesnesl jsem pomalou, sadistickou zvrhlost. Stisknul jsem vojenský kvér a prsty se mi nechvěly. Zamířil jsem na místo, kde asi bylo srdce. Stisknul jsem kohoutek. Vojáček kráčel neochvějně dál a stále hleděl vy-boulenýma očima před sebe a vykřikoval si na cestu: — Mutti, Mutti. — Namířil jsem znovu, avšak mezi oči. Stisknul jsem a oči se přivřely, jako by byl bit důtkami. Nohy, ty strašidelné nohy, pomalu ustávaly. Mlýn jeho života domlíval a svět, který nosil v hlavě, mu vytékal dírkou mezi očima. Ležel na boku a já jsem pravil: — Chyťte ji. Pozor, — a hodil jsem pušku hlídce. Sklonil jsem se a připadal jsem si jako setník, který probodl Kristovo trpící srdce. Pokoušel jsem se narovnat chladnoucí prsty a sepnouti je. Ucítil jsem, že mrtvý drží řetízek. Rozevřel jsem dlaň a vypadnul stříbrný řetízek s medailonkem a nápisem Bringe Glück. Pravil jsem si: — Když nepřinesl štěstí tobě, přinese ho možná mně, — a zapjal jsem si medailonek kolem krku a pobratřil jsem se s mrtvým. Myslil jsem na bratrství, které jsem uzavřel s Kristovým srdcem v Mašině pokoji. Bylo to to samé, jenomže v modrém. Pak j sem byl ovanut viděním věcí budoucích. Jako by přede mnou někdo proplétal lýko do Tho-netovy židle. Byl jsem již dávno plánován, že budu určitou skvrnou v koberci. Dnes přišla řada na mne a nemohu opustiti tuto
silnici posetou dopisnicemi a neštěstím. Mašina tvář byla tak vzdálena. Stál jsem nad mrtvým. Má hlava byla tečkou otazníku. Zvednul jsem bicykl a banícku, ohlédnul jsem se a hlídka přecházela opět na silnici. Slunce se naklánělo. Vyskočil jsem ni kolo a stín dělal totéž, zatímco stín vojáčkův ležel pod ním. Zdáli přicházel nový transport zajatců a já jsem se blížil. Můj stín jedoucí přede mnou mi tiše radil, abych obrátil, ale já jsem jel. Minul jsem první řady a viděljsem pohublé tváře a měl jsem dojem, že zpívají. Bylo to strašidelné. Věděl jsem zcela přesné, že tito chlapi sehnaní ze všech koutů Německa budou hráti v mém životě. Jel jsem. Po jedné straně kvetly švestky a po druhé straně uličky se kymáceli kilometr dlouzí zajatci. Snažil jsem se projeti, ale pevně jsem věděl, že je to zbytečné. Zavíralo se cosi za mnou, jakési kleště či tisícinásobná vrátka. Průrvami viděljsem napřažené automatické zbraně hlídek. Šlapal jsem I Id pedálů, ale bylo to tak zbytečné jako pochodování vojáčka. Několik metrů přede mnou padnul voják. Pár se jich zastavilo a vzniknul hlouček. Dva či tři prchali do houstnoucího večera. Výkřiky, praskot pistolí a pocítil jsem v krku bolest. Přepadl jsem řídítka a zvrátil jsem se do příkopu. Krev chrstala z tepny. Přitisknul jsem si ruku k ráně. Nade mnou běželi zoufalí zajatci ;i hlídky křičely vorwärts, vorwärts. Běželi a odhazovali, co jim překáželo. Když poslední bota nade mnou zvířila prach, zůstal jsem sám. Nikdo mi nemohl posloužiti, aby mne dobil. Krev /, krku se mi již tak nevalila. Věděl jsem, že je to můj konec a že musím zůstati v bolesti, které jsem si nepřál a kterou jsem nezavinil. Ležel jsem v příkopě se šálou z krve a při každém závanu se na mne sypalo okvětí švestek. Zarýval jsem prsty do země a trhal jsem chuchvalce mladé trávy. Nemohl jsem ani mysliti na Mášu, ani na svatbu. Nebyl jsem nic než palčivá vyschlost v krku, kterým kdosi protahuje silný svazek ostnatých drátů. Počal jsem bolestí pochodovati na místě jako plešatý vojáček pár set metrů ode mne. Šel jsem, abych nějak vyplnil prázdnotu, která mne dělí od propasti. Žádné krásné myšlenky, žádné tváře. Jen jsem polykal těžce a pod dlaní mi vytékal život. Jedině v záblesku, lépe řečeno ve škvíře přibouchnutých dveří se mi
5437263471346407262473
objevila má sebevražda a byla tak miloučká a sladká. Všechny ostatní smrti byly surové a nespravedlivé. I Kristus se mi objevil pouze jako dopravní strážník, jak poštovní zřízenec, který třídí dopisy. Kdyby těch paží a zahrádek kolem srdce měl deset tisíc, přece by mi nemohl pomoci. Pouze by mi ukazoval prstem vzhůru. Ne jak já, ale jak šéf to chce. Avšak přece jsem si řekl: — Věřím v tebe, Kriste, protože jsi zrovna takový žebrák jako já, protože jsem zrovna takový žebrákjako ty. Já k tobě hluše mluvím a s toutéž hluchostí jdeš k hluchému Otci. Jako by dopravní strážník pravoúhlým pohybem usměrnil auto z jedné ulice do druhé. Věřím v tebe, můj chudáčku, protože z tebe chrstala zrovna tak krev a nikdo tě nemohl zbaviti představy, že trpíš nevinně. Nějak Tvá vůle, ale... I já jsem nikomu nic neudělal. Chtěl jsem se pouze veseliti na tomto světě se svojí nevěstou, s kterou jsem si udělal dítě. Chtěl jsem, aby to nebylo slzavé údolí, ale ráj, z něhož jsi nás surově vyhnal. A za to se mi, Kriste, Tvůj Otec odměnil a dým mé oběti jde k zemi, aniž bych věděl za co, aniž bych věděl proč. — Pak mne navštívily spirály a kruhy. Vytáhnul jsem zpod košile medailonek, utrhnul jej a odhodil do jateliště. Jediná ta země, zelená a svěží, mi nic neslibovala, vždy pouze připravená mne těšit zpěvem ptačím a spanilostí tvarů a barev. S námahou jsem se vydrápal na okraj silnice a hleděl jsem, jsa blízek smrti, na večerní krajinu. Vlak vyjížděl z mé stanice a tendr byl ozářen, protože topič přikládal. Byl to vlak, který přivážel Mášu k nám. Její oči byly světlé a shovívavé a měla čistý nákrčník jak právě vycházející půlměsíc. Skulil jsem se znovu do příkopy. Při každém závanu se mi sypalo okvětní kvítí do tváře. Bil jsem nohama jak děťátko a svět zmizel.
Dům, který se osvěžoval bleskem
V pul dvanácté dopoledne pozorovala žárovka tuto příhodu: před nosta stanice se zamiloval do své ženy, tak jak byla vykloně-n;i /. okna prvního patra! Po peróně se procházející cestující si Mel: hle! paní přednostová mává odjíždějící matce. Avšak za tři 111111 uty zbystřil pozornost, protože dáma v prvém patře mávala dál, ač vlak již dávno zmizel. Ale zase si řekl: to asi milovala ve-I no tu vzdalující se tvář! A bylo to pro něj vyřízeno. Procházel sc dál a občas pohlédl na náramkové hodinky.
Avšak žárovka v prvním patře stále ještě byla svědkem, kterak iytmus lásky splýval s rytmem mávající paže! A vy, má vzácná paní, teprve teďjste si uvědomila svoji situaci! Teprve teďjste seznala, že ohled na manželovo společenské postavení vás nutí, ; i byste setrvala v nezvyklé pozici, která ostatně byla ozvláštňují-cí, protože manžel vás přijímal zásadně za tmy a tvrdošíjně jednostejným způsobem! Proto jste také trnula. Nebyla jste si jista identitou milence a manžela! Avšak pohled na mužovy ruce, které vás v pase svíraly, vás upokojil! Neupokojila vás však skutečnost, žejste pojednou zatoužila, aby to neskončilo! Dokoncejste si přála, aby všechno se mohlo navrátit v předešlý stav a nanovo začít! Aby vlak s mateří zacouval nazpět do stanice a znovu se
5b
37
"iMfir""
lllllllllll
^7890873