Československá akademie věd ústav pro jazyk český
JAROSLAV BAUER
Vědecký redaktor akademik Bohuslav Havránek
Recensoval prof. dr. Václav Vážný
VÝVOJ ČESKÉHO SOUVĚTÍ
nakladatelství Československé akademie věd
praha 1960
Předmluva
\
7 4
Vývojem českého a slovanského souvětí jsem se začal zabývat na podnít svých učitelů akad. Fr. Trávníčka a prof. dr. Ad. Kellnera v r. 19.51. V r. 1954 jsem dokončil první etapu práce — monografii Staročeské souvětí, kterou jsem pak obhájil jako kandidátskou disertaci. Připomínky a rady mého školitele akad Fr. Trávníčka a oponentů akad. Boh. Havránka a prof. dr. J. Kurze pomohly mi v další práci, jejíž výsledky zde předkládám. Mnohou radou mi přispěl clen ■koresp. ČSA V V. Machek a kolegové ze slavistických kateder brněnské university. Všem jim za to vřele děkuji.
Akad. Boh. Havránkovi jsem zavázán i za to; že doporučil práci k tisku a ujal se funkce vědeckého redaktora. Jeho připomínky a připomínky prof. dr. V. Vážného, který práci recenzoval, měly velký význam pro konečnou úpravu textu.
Při přípravě rukopisu pro tisk mi obětavě a nezištně pomohli moji přátelé: dr. R. Mrázek opsal z konceptu a excerpčnlóh lístků, přesně na stroji celý rukopis, dr. R. Večerka s dr. J. Chloupkem, D. Slosarem, R. šrámkem a P. Peštou pomohli při vyznačení grafické úpravy a jiných technických pracích. Za vytvoření vhodných podmínek k práci děkuji celé své rodině a své ženě dr. Martě Bauerové i za přímou spolupráci.
Jaroslav Bauer 1960
5
ÚVOD
Tato práce si klade za úkol popsat a osvětlit vývoj českého souvětí od nej- i starších dob k dnešnímu stavu. Usiluje o zachycení celého souvětnéh-o systému, všech souvětných typů a všech spojovacích prostředků, které měly :\ ve vývoji češtiny důležitější místo1. To je úkol velmi nesnadný a rozsáhlý, ale vděčný, grotože umožňuje postihnout systémovou vázanost jednotlivých jevů a jejich poměr k prostředkům jiným. Při studiu vývoje jednotlivých spojovacích slov nebo typů tyto souvislosti unikají, a přece právě .zde se skrývá klíč k výkladu mnoha změn a jevů jinak nepochopitelných. Kromě toho se ukazuje, že i tam, kde se neměnil základní význam prostředku, docházelo často k podstatné změně v jeho využití. Tyto přednosti souhrnného pohledu vyvažují nevýhodu, kterou s sebou nese jeho šířka: nelze se tak podrobně zastavovat u dílčích jevů, které by si zasloužily speciálního výkladu nebo filologického rozboru, mnohde musí být pohled nutně jen obecnější. Věřím však, že v takových případech poslouží práce aspoň jako východisko k monografickému zkoumání a že při něm pomůže ukázáním souvislostí.
Snažil jsem se propracovat rovnoměrně všechny typy souvětí. Obvykle se vidí vývoj souvětí jen ve formování hypotaxe a souřadnému souvětí se nevěnuje pozornost. Proto jsem se u něho zastavil poněkud podrobněji než u podřadného, abych ukázal jeho složitou významovou i výrazovou strukturu a závažné změny, které v něm v historii jazyka nastávají.
Velmi obtížné je spojit diachronický pohled s vystižením systémových souvislostí mezi jevy. Pokouším se o to tak, že se snažím dynamicky zachytit staročeský souvětný systém ve XIV.—XV. stol. a pak sledovat změny jednotlivých prostředků v dalším vývoji jazyka. Nebylo zde možno podat systémový pohled na české souvětí v XVI. a XVII. stol., třebaže to považuji za velmi důležité. To si vyžádá zvláštní studie, která bude moci na tuto práci navázat.2 Stejně jsem nemohl sledovat, jak se za obrození ustalovalo novočeské souvětí.3 Ale pokouším se vždy stručně naznačit systém souvětí v dnešní češti-
1 Nepojednává se o prostředcích jen individuálních, které se nestaly jazykovými jevy obeoněji rozšířenými, pokud nejsou důležité pro vysvětlení vývoje nebo zajímavé z hlediska srovnávacího.
2 Zatím lze odkázat na Skladbu jazyka českého od V. Zikmunda (Litomyšl-Praha 1863), podávající dosti podrobný a vcelku velmi zdařilý popis souvětných typů v tomto období.
' Tomu věnují pozornost kandidátské disertace M. Grep la (Vývoj mluvnické stavby v jazyce Tylovy prózy, Brno 1959) a M. Jelínka (Výběr syntaktických prostředku v obro-
7
ně. To je nutné proto, že ,,v syntaxi musíme vycházet ze správné analýzy syntaktických jevů současného jazyka, nám bezprostředně v plnosti přístupných. Podaří-li se nám odhalit vázanost jevů současného stavu a porovnáme-li stavbu vázanosti současných jazyků, získáme dobrý nástroj pro studium jazykové minulosti..."4
Hlavní pozornost se v práci věnuje formování a vývoji souvětných typů, vývoji a vyjadřování vztahů mezi větami. Otázka složitého souvětí a organizace vyšších syntaktických celků ustupuje zatím do pozadí. To má dvě příčiny: 1° v starém jazyce jsou velké obtíže se stanovením hranic samostatných syntaktických jednotek; 2° mezi památkami různých žánrů jsou tu podstatné rozdíly, takže tato otázka přesahuje již do stylistiky.5 K tomu přistupuje nutné omezení rozsahu práce, který nebylo možno překročit.
Zkoumání se soustřeďuje na vývoj souvětí ve spisovném jazyce, a to zejména v jeho literární podobě, neboť ta měla pro utváření souvětného systému největší význam. V další etapě práce bude nutno doplnit podaný obraz rozborem syntaxe neliterárních památek6 a konfrontovat vývoj spisovného jazyka se stavem v nářečích, zejm. archaických. Zatím k tomu chybějí předpoklady, protože nářeční syntax je nedostatečně zachycena a ještě méně zpracována. Přesto jsem se snažil aspoň stručně naznačit, které spojovací prostředky žijí i v nářečích a kde jde o jevy čistě spisovné.'
Vedle osvětlení historického vývoje českého souvětí, které je jádrem práce, pokouší se tato studie podat i výklady o genezi souvětných typů a spojovacích prostředků, pokud to český materiál dovoluje.8 Kde jde o jev rozšířený ve více slovanských jazycích, takže by jej bylo nutno objasnit na širším základě
ženské odborné literatuře, Brno 1958). Jde sice zatím o práce rukopisné, ale v knihovnách dostupné, takže na ně můžeme v důležitých otázkách odkazovat.
* B. Havránek, Metodická,problematika historickosrovnávacího studia slovanských jazyků, K historickosrovnávacírnu studiu slovanských jazyků 78. — Porovnávací pozadí pro analýzu českého souvětí tvoří pro autora zpracování ruského souvětí; vystižení rozdílů mezi oběma jazyky zbystruje pohled a dává četné podněty i při analýze stavu staročeského.
5 V překladových památkách se tu uplatňuje velmi silně i vliv předlohy.
" Jedinou větší prací z této oblasti je Oberpfalcerův-Jílkův Jazyk knih černých, jinak smolných (Praha 1935). Výsledků jeho zkoumání i shromážděného materiálu jsem plně využil.
' Přitom mi byly hlavní oporou relativně úplné popisy syntaxe výehodomoravskýčh nářečí v rukopisných pracích J. Chloupka (Syntax výehodomoravskýčh nářečí, Brno 1957) a J. Skuliny (Severní moravskoslovenská pomezní nářečí, Brno 1958). Zvláště Chloupkovi se podařilo zachytit velmi archaickou vrstvu nářečí. Odlehlost výehodomoravskýčh nářečí od českého centra je do jisté míry nevýhodou (jsou zde vlastní vývojové jevy a také souvislosti s vývojem slovenským), ale zároveň výhodou, protože se zde méně uplatnil vliv obecné češtiny a spisovného jazyka. (Srov. Chloupkovu charakteristiku syntaxe výehodomoravskýčh nářečí ve sborníku Studie ze slovanské jazykovědy, Praha 1958, 61—73). Jinak dobrá Skladba nářečí císařovského od J. Malovaného (CMM 23—24, 1899—1900) nevěnuje bohužel souvětí pozornost. Z nářečnlch monografií má nejeennější poznámky o syntaxi Pr. Kopečného Nářečí Určic a okolí.
8 Zde může těžit z objevných výkladů Jos. Zubatého a zejména Fr. Trávníčka, který ve Skladbě (Histor. mluvnice česká III) podal bvůj výklad velké části hypotak-tičkých typů.
8
historickosrovnávacím, spokojuje se práce naznačením jeho pravděpodobného původu, jak vyplývá z materiálu českého a z dostupného materiálu srovnávacího, který zde ovšem není možno citovat a rozebírat. To je úkolem historicko-srovnávacího zpracování slovanského souvětí, k němuž chce dát tato práce jeden z nutných podkladů.
Práce sama nemůže býti studií srovnávací: jednak by nesmírně narostla, jednak nejsou k napsání srovnávacího rozboru dosud předpoklady. Autor se však při všech výkladech opíral o všechny dostupné práce o vývoji souvětí a spojek v slovanských jazycích, i když je bez zvláštní potřeby necituje, a o vlastní zkušenosti z práce o souvětí a spojkách v staroslověnštině, v ruštině a v polštině. Snažil se podat výklady tak, aby se jich dalo pro srovnávací studium co nejlépe využít. Přímé odkazy na stav v slovanských jazycích jsou jen tam, kde je třeba ukázat větší rozšíření některého prostředku a případné rozdíly ve využití téhož prostředku v různých jazycích."
Ve vzniku a vývoji souvětí obráží se více než v ostatních složkách mluvnické stavby jazyka vývoj myšlení: jasnější uvědomování vztahů mezi jednotlivými myšlenkami a potřeba tyto vztahy vyjádřit vede k vytváření spojovacích prostředků a ke změnám v jejich využití, k stmelování souvětných typů nebo ' naopak k jejich diferenciaci. Skrze vývoj myšlení obráží se v jazyce vývoj spo-
lečnosti. Tato společenská podmíněnost jazykových změn se většinou nedá ukázat na jednothvých jevech, ale zračí se ve vývojových tendencích, které se v konkrétních změnách projevují. Proto se snažím souvislost jazykového vývoje s vývojem myšlení a s úkoly, které společnost na jazyk klade, vystihnout ve zvláštní souhrnné kapitole.
Jazyk a jeho nositelé se ovšem nevyvíjejí v izolaci; proto je nutno počítat s cizími vlivy. Ve vývoji českého souvětí se uplatnil především vliv latiny.10 Mám jeho možnost vždy na zřeteli (kde je to účelné, uvádějí se pro ilustraci poměru k předloze i latinské paralely k dokladům z překladových památek), ale výslovně o něm mluvím jen tam, kde se skutečně prokazatelně projevil.
Materiálovou základnou práce je zčásti úplná, zčásti výborová excerpce mnoha stč. památek.11 Největší pozornost byla věnována zachycení celého systému souvětí v památkách nejstarších (z konce XIII. a začátku XIV. stol.), zejména v zlomcích legend a apokryfů, dále v Alexandreidě, Dalimilově kronice (srovnávají se důsledně texty DalL a DalC), v stč. divadelních hrách (zvláště v Mastičkáři), v Hradeckém rukopise a v legendě o sv. Kateřině, v satirách Smilovy školy a Nové radě z pramenů veršovaných, v Životech otců, v někte-
8 Kde to postačí k celkové orientaci, dává se jen odkaz na srovnávací mluvnici Vondrákovu.
10 Srov. Jar. Bauer, Vlw řečtiny a latiny na vývoj syntaktické stavby slovanských jazyků, 6s. přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě, 73n. (zvi. 89n.).
11 Jsou to všechny památky uvedené v seznamu pramenů (str. 363n.) bez označení, že jde o doklady přejaté.
rých památkách štítenských (ŠtítSvát, ŠtítBarl, ŠtítŠach, ŠtítSáz), v Husových Knížkách o svatokupectví a v Milionu z památek prozaických, v žaltáři Klementinském, Wittenherském a Poděbradském, v Ctení zimního času a v evangeliáři Olomouckém z překladů biblických. V ostatních památkách šlo jen o výběrové doplnění materiálu a zachycení jevů, které v uvedených pramenech nejsou (zejména ve ■ Vít, Pas, Mat, JeronM, Tkadl, CestMand, JakVikl, Baw, Ezop). Z pozdějších památek byly v centru pozornosti Chel-čického Síť víry, Rokyoanova Postila, stě. vojenské rády, husitské skladby rukopisu Budyšínskeho, Boccaciovské rozprávky Hynka z Poděbrad, Tro-jánská kronika, cestopisy M. Kabátníka, J. Hasištejnského z Lobkovic a V. Prefáta z Vlkanova, Historie o plavení do Ameriky (CestBras), některé spisy Blahoslavovy a zejména jeho překlad Nového zákona, Kralická bible, Hájkova kronika, Paměti Dačického z Heslová, Komenského Labyrint, Příhody V. Vratislava z Mitrovic, listy Zuzany Černínové a Kocmánkova interludia. (Další památky, excerpované jen částečně a diferenčně, viz v seznamu pramenů.)
Vlastní materiál byl doplněn podrobným prostudováním všech dokladů, které shromáždili ve svých pracích J. Gebauer (v Hist. mluvnici a v Slovníku stč.), J. Zubatý, Fr. Trávníček (zvi. v Nesl. větách) a J. Straka pro období staročeské, V. Zikmund (v Skladbě jazyka českého) a J. Jungmann (v Slovníku česko-německém) pro dobu veleslavínskou. Všechny přejaté doklady jsou v práci označeny.12
Jednotlivé jevy se dokumentují vždy nejstaršími doklady (pokud jsou vhodné) a výraznými příklady z nej důležitějších stč. památek. Pro omezený rozsah práce bylo možno uvádět doklady pozdější jen v malé míře, a to jen tehdy, když bylo třeba ukázat další život některého typu nebo prostředku. Kde ovšem došlo ke změnám — k zániku nebo vzniku spojky, k novému využití staršího prostředku apod. —, je tento proces vždy doložen.
Stranou zůstal vývoj souvětí v době pobělohorské, zejm. v XVIII. stol. Toto období není organickým pokračováním staršího vývoje, nýbrž má svou vlastní problematiku, vyplývající z omezení funkcí spisovného jazyka a z částečného přervání spisovné tradice. Nová spisovná čeština na ně přímo nenavazuje, ale vrací se k češtině XVI. stol. Můžeme je proto v této práci zatím pominout.
Syntax slovanského souvětí a spojek je dosud nedostatečně zpracována; chybí zejména práce, které by zachycovaly celý sou větný systém některého slovanského jazyka. Nemáme — s výjimkou ruštiny13 — ani vyčerpávající
12 Za přejatým dokladem je v kulaté závorce počáteční písmeno autora: (Gr) = Gebauer, (J) = Jungmann, (S) = Straka, (T) = Trávníček, (Z) = Zikmund, (Zb) = Zubatý. 7
1 * Mám na mysli bohatě materiálem doložený popis ruského souvětí v akademické mluvnici (TpaMMammca pyccKoeo jubixa II. 2).
-
popis současného stavu souvětí, založený na širším materiálu. Historické práce jsou většinou zaměřeny dosti úzce: pojednávají jen o některém spojovacím prostředku,14 o jednom souvětném typu,16 nebo nanejvýš o souvětí v jedné památce nebo jedné skupině památek.16 V syntetických pracích je zřídka více než neúplná registrace prostředků s příklady a vývojovými poznámkami.17 Není tedy úkol, který si tato práce klade, nijak snadný; mnoho otázek konkrétních i metodických řeší vůbec po prvé.
Bylo však možno se o ni pokusit, protože v české'historické skladbě bylo již mnoho vykonáno právě v oblasti souvětí a spojovacích prostředků.
Na svou dobu vynikajíc! popis souvětí v XVI. století přinesla už Skladba jazyka českého od V. Zikmunda. Mnoho velmi cenného materiálu shromáždil ve svých pracích J. Gebauer a pokusil se i o výklad geneze některých hypotaktických typů.18 Kompara-tista J. Zubatý ukázal svými statěmi o stč. ano, an a nali cestu k výkladu mnoha souvětnýoh typů, vyložil rozdíl mezi vztažnými zájmeny jenž, který, kdo, co a dal ve svých pracích mnoho velmi závažných podnětů metodologických18. J. Straka podal ve svém Příspěvku k vývoji české hypotaxe rozbor některých souvětnýoh konstrukcí v Evangeliu sv. Matouše s homiliemi ve srovnám s materiálem ze Štítného; kromě toho se dotkl některých otázek týkajících se souvětí i ve statích o to, ono, ano20. Nepřímo se dotýkají vývoje souvětí i některá zjištění Hujerova z jeho stati o překladu lat. nonne do češtiny a polštiny.21 K užití relativ jenž, jeěto, ao atpod. (zejména u Husa) se vrátil V. Flajšhans.22
Obzvláštní význam mají práce Fr. Trávníčka. Již v Neslovesných větách v češtině propracoval a bohatě doložil podnětné výklady Zubatého o přeměně interjekcí ve
14 Z monografií o spojkách a relativech připomeňme aspoň práce S. TJrbaňczyka o zatlačení stpol. jenže zájmenem który a o větách s co; monografii H. Safarewiczové o pol. spojkách jesli, jezeli, Nitsehovu o póki a nim; z četných prací sovětských stať V. A. Plotnikovové o původu rus. tam, i. T. Cerkasovové o strus. So a o stsl. příčinných spojkách, O. B. Tkačenka o obsahových spojkách v polštině XVI. stol. aj; (srov. v seznamu literatury).
15 Knižní monografie vydali B. V. Lavrov (ycjioetme u yanymimemmM npehmucamsi s dpeenepycacoM mutce), E. Nieminen (Beiträge zur polnischen Syntax I—II — o větách vztažných), A. Gallis (The Syntax of Relative Glauses in Serbo-Croatian), H. Bräuer (Untersuahungen sum Konjunktiv im Altkirchenslavischen u. im Altrussischen —■
0 větách obsahových přaoích a účelových).
16 Nej významnější je nová práce V. I. Borkovského o souvětí v strus. listinách (CuumaKcuc dpeeHepycacux zpaimm II). Z časopisecky publikovaných prací srov. zejm. E. I. Kor ota j e va, Cmomoe nodmáimue e pyccKOM jiumepamypHOM jouxe emopou noxoemu XVII cmoji.
" Srov. např. partie o souvětí u T. P. Lomteva (Onepnu no ucnwpvnecxoMy cmanoKCUcy pycmozo lanaca)   a v polské historické mluvnici Klemensiewicze—Lehra-Spla-' wiňského—TJrbanczyka.
18 Srov. Historická mluvnice jazyka českého IV — Skladba (vyd. Fr. Trávníček); tam jsou pojaty i výklady starší (LF 2, 1875,30—48). Genetické poznámky j sou i u mnohých spojkových hesel v Slovníku stč.
19 Stati Zubatého jsou přetištěny ve Studiích a článcích, zejm.. v II. dílu. Tam je
1 důležitá recenze Delbrůckovy ide. syntaxe. Stať o vztaž. zájmenech je v NR 2, 1918, 37—44.
30 Stať o hypotaxi je ve sborníku Zubatého (Mnéma 86—108); stati o to, ono v Pro-, gramu táborského gymnasia z r. 1914—1915 a 1926—1927; srov. též stať o potakacím ano v LF 46, 1919, 21n.
21 Latinské nonne v biblických překladech stč. a stpol., Prace lingwistyczne ofiarowane J. Baudouinowi de Courtenay 124n.
22 LF 62, 1935, 27n.
10
11
spojky; přidal k nim i některé výklady nové. Kromě toho zde ukázal na druhý pramen vzniku spojek — nominálni věty, které ztratily větnou platnost (jedno, než, nébrií a,j.). Mnoho genetických a vývojových poznámek obsahují i kapitoly o souvětí v Mluvnici spiaovné češtiny. Shrnutí všech těchto výkladů a množství výkladů novýoh přinesl oddíl o souvětí v jeho historické skladbě (Historická mluvnice česká III, Praha 1956), zabírající 84 tiskových stran. Zachytil zde stručně většinu stč. hypotaktických typů a naznačil i jejich další vývoj; zejména se však soustředil na výklad jejich vzniku v souvislosti s vývojem myšleni. Na malém rozsahu je zde sneseno tolik postřehů, výkladů a podnětů, že by mohly zaplnit v širším rozvedení celou knihu. Mnohé z nich mají význam základní, jiné jen naznačují cestu k možnému řešení — ale všechny_jsou nesmírně podnětné a vedou k hlubokému zamyšlení nad průběhem jazykového vývoje a jeho příčinami. Budeme se k nim v celé práci vracet. Škoda, že nebylo podobně probráno i souvětí souřadné.
Velikou pomoc při zkoumáni historického vývoj e syntaxe v souvislosti s měnícími se úkoly spisovného jazyka přináší Vývoj spisovného jazyka českého od Boh. Havránka. Jeho metodologické stati pak učí správnému hodnocení syntaktických jevů v minulosti a ukazují cestu k jejich Bprávnému osvětlení.83
Pozoruhodná monografie o českém časovém souvětí vznikla v SSSR; jejím autorem je L. I. Rojzonzon. Značná část práce byla již publikována."
28 Srov. zejména stati Metodická problematika historickosrovnávacího studia syntaxe slovanských jazyků, Khist.srov. studiu 77—88; Textová kritika a primitivní typy spojováni vět v stč., Studie ze slov. jazykovědy 53—60.
24 V edici Tpydu y^eKocoio eocydapcme.ynueepcumema, noean cepiia, 62, 73, 79, 92; srov. mou zprávu o nich, SaS 20, 1959, 71—74.
SOUVĚTÍ A JEHO KLASIFIKACE
I
Souvětí je spojení vět ve vyšší obsahový i mluvnický celek, v němž věty ztrácejí svou samostatnost a vstupují do vzájemných, syntaktických vztahů.
Ztrátou samostatnosti se Uší souvětné Bpojení od pouhého sledu samostatných vět v souvislém jazykovém projevu. Jde tu především o ztrátu into-naění uzavřenosti a změnu koncové pauzy mezi větami v nekoncovou (popříp. o její zánik). K tomu velmi často přistupují změny v mluvnické stavbě vět a užití spojovacích výrazů, které vyjadřují jejich vztah.
Vztah mezi větami v souvětí může být dvojího druhu:
1. Věty jsou spjaty vztahem koordinace: jsou po syntaktické i obsahové stránce rovnoprávné, nepodřizují se jedna druhé, nanejvýše se navzájem přizpůsobují ve své mluvnické stavbě a zejména v kontextovém členění (srov. paralelní stavbu souvětí odporovacích). Takto spojené věty tvoří souvětí souřadné.
2. Věty jsou spjaty vztahem determinace: jedna rozvíjí druhou, podřizuje se jí po stránce obsahové i syntaktické (v mluvnické stavbě, v kontextovém členění). Můžeme zde mluvit o větě řídící a větě závislé neboli vedlejší. Jejich spojení tvoří souvětí podřadné.
Jedním koordinačním vztahem může býti spjato i několik vět, např. Pršelo, hřmělo a blýskalo se. Naproti tomu determinační vztah je vždy jen mezi dvěma větami, podobně jako mezi dvěma větnými členy v syntaktické dvojici.
V jedno souvětí se však často spojuje i větší počet vět, mezi nimiž jsou různé koordinační nebo determinační vztahy, napr. Začalo pršet a v dálce se blýskalo, ale hřmění ještě nebylo slyšet (dva různé koordinační vztahy, slučovací a odporovací); Když se zablesklo, bylo vidět, jak v potoce stoupá voda (věta bylo vidět je rozvíjena dvěma různými vedlejšími větami); Když uslyšel, že ho někdo volá, rychle vyhlédl'z okna (vedlejší věta s když je rozvita jinou vedlejší větou s že, takže zde jsou dva determinační vztahy). Souvětí, v němž se realizuje více syntaktických vztahů než jeden, nazývá se složité. Vkaždém souvětí je aspoň jedna věta, která žádnou větu neurčuje (sama přitom může býti určována) — to je věta hlavní. Naproti tomu všechny věty, které jinou větu rozvíjejí, jsou vedlejší; přitom mohou ovšem mít funkci vět řídících k jiným větám vedlejším, jimiž jsou samy rozvíjeny.
K vystižení vztahů mezi větami a stanovení souvětnýeh typů musíme zkoumat spojení vět jedním syntaktickým vztahem, tedy spuvětí jednoduchá.
Protiklad mezi souvětím souřadným a souvětím podřadným je dnes základním dělítkem souvětí.
12
13
Souřadné souvětí dělíme dále na jednotlivé typy podle významových vztahů mezi větami. Přitom za samostatný souvětný typ uznáváme jen takové sepětí vět, v němž odpovídá jistému významovému vztahu i jistý soubor výrazových prostředků, který se jako celek neopakuje k vyjádření žádného jiného vztahu. (Jednotlivé prostředky mohou být homonymní.) Jde zde tedy o obdobu mluvnických kategorií.
V dnešní češtině lze takto stanovit šest souřadných typů: alučovací. od-porovací, stupňovací, vylučovací, dusledkový a důvodový (vysvětlovači). Každý z nich je ještě vnitřně diferencován, ale tu jde jen o odstíny v rámci jednoho typu: i když máme k jejich vyjádření většinou i speciální prostředky, existuje vedle nich pravidelně i výrazový prostředek pokrývající celý souvětný typ a tak jej sjednocující. Tak např. v souvětí odporovacím máme vedle významově specializovaných spojek jenže, zato, nýbrž, kdežto aj., z nichž každá vyjadřuje jen jeden odstín odporovacího vztahu, spojku ale, které lze užít v celém odporovacím souvětí bez ohledu na pronikající významový odstín. To dokazuje, že v češtině existuje širší pojem odporovacího vztahu nejen jako kategorie myšlenková, logická, ále i jako kategorie jazyková. Definice jednotlivých typů souřadného souvětí a nástin jejich vnitřní diferenciaoe podávám v kapitolách o vývoji těchto typů.
Souvětí důsledkové a důvodové (vysvětlovači) blíží se významovým vztahem vět poněkud podřadnému souvětí s větami účinkovými a příčinnými; spojené věty si však zachovávají syntaktickou rovnoprávnost, zůstává mezi nimi vztah koordinace.
Vztah mezi větami v souřadném souvětí se vyjadřuje několikerým způsobem:
a) V některých typech nemusí být vůbec vyjádřen (spojení je čistě asyn-detické) a vyplývá z obsahu vět; přitom však bývá velmi často podtrhován jistou stavbou vět (srov. např. paralelní stavbu vět v souvětí odporovacím).
b) Vyjadřuje se prostředky lexikálními, nejčastěji příslovci a příslovečnými výrazy: Napred se mlátí, potom se platí. Na rozdíl od spojek mají funkci větných členů ve větách, do nichž patří. Jestliže tuto funkci ztrácejí, mění se ve spojky. Srov. Chvíli prší, chvíli je hezky (jak dlouho?) x Hned prší, hned je hezky. Opakované příslovce hned nevyjadřuje už časové určení v jednotlivých větách, nýbrž rychlé střídání dějů — má tedy funkci spojky; úplnému přehod-nooení brání však to, že si jindy plný příslovečný význam zachovává: přijdu hned. Přechod ve spojku by se dovršil tehdy, kdyby se hned v povědomí mluvčích přestalo cítit v obou funkcích jako totéž slovo, takže by šlo jen o homony-mitu.
c) Vyjadřuje se spojkami. Za spojky považujeme neohebná slova, která vyjadřují vztah mezi větami (nebo větnými členy) a sama nejsou členy věty, nevstupují samostatně do syntaktických vztahů. Obvyklé jsou tu tzv. spojky souřadicí; kladou se mezi spojené věty (foneticky přitom obvykle patři k druhé
14
větě) nebo ke každé z nich (dvojité a opakované spojky typu bud — nebo, i — i). Výrazem koordinačního vztahu se však staly zčásti i spojky původně podřadicí (zejm. kdežto, zatímco, -li, jestliže v souvětí odporovacím). Je to paralela k hy-potaktickému vyjádření koordinačního vztahu mezi větnými členy (otec s matkou odešli j j otec a matka; místo po pluhu sáhl po štětci j j sáhl po štětci a ne po pluhu). Jestliže se hypotaktická spojka na vyjádření koordinačního vztahu specializuje, ztrácí postupně hypotaktickou povahu a mění se ve spojku souřadicí. V nové češtině to můžeme pozorovat na spojce kdežto, která se přestává klásťk první větě.1
d) Vyjadřuje se vztažnými zájmeny a příslovci v tzv. nepravých větách vztažných. Relativa plní formálně funkci větných členů (odkazují na větný člen nebo na celý obsah předcházející věty) a zároveň věty spojují, např. Dostál nový úkol, který též úspěšné vyřešil = ,,a ten"; Nikdo nepřišel, což nás nepřekvapilo = „ale to". (Tyto věty přijímá spisovný jazyk jen v malé míře.) Je typické, jak se zde relativa většinou odlišila i formálně od normálně užitých vztažných zájmen a příslovcí — zachovala příklonné -ž: což, přičemž, pročež, kterýžto // který. Přitom lze v nepravých větách vztažných užít k vyjádření odporovacího vztahu příklonné spojky však, hovor, též ale (jiných spojek nikoli, protože by musely stát před relativem). Z toho vidíme, že i zde se původní hypotaktické prostředky přetvořily, když se staly výrazovým prostředkem koordinačního vztahu.
Y souvětí podřadném dělíme vedlejší věty podle toho, jakým způsobem determinují větu řídící:
l.Věty obsahové přinášejí vlastní obsah toho, co se ve větě řídící jen obecně naznačuje. Jsou nutným rozvedením obsahu některého slova ve větě řídící, podobně jako předmět u slovesa nebo předmětový přívlastek u dějového jména ve větě jednoduché: Slyšeli jsme o té nehodě j/ že se tam stala nehoda; Všechny nadchla zpráva o vypuštění kosmické rakety jj že byla vypuštěna kosmická raketa. Podle toho, mají-li platnost závislého oznámení, závislé otázky nebo závislého rozkazu, resp. přání, dělíme je dále na obsahové věty oznamovací, tázací a žádací. V souvětí sice ztrácejí příslušnou intonaoi a svou vlastní modálni platnost, ale přesto si ve své stavbě (v užití spojovacích prostředků, času a slovesného způsobu) zachovávají mnoho ze své původní povahy. Obsahové věty oznamovací se připojují k větě řídící speciálními obsahovými spojkami (zvláště spojkou že) nebo asyndeticky, ale s výrazným sepětím intonačním; obsahové věty tázací jsou uvozeny tázacími částicemi, zájmeny nebo příslovci; v obsahových větách zadácích plní funkci spojky slovo aby nebo at.
1 Srov. Jar. Bauer, Parataxe a hypotaxe při studiu souvětí, O vědeckém poznání soudobých jazyků 274; K. Hausenblas, Věty se spojkami kdežto a zatímco v dne&ni češtině, Studie ze slov. jazykovědy 133n.
15
Do syntaktických vztahů včty hlavní se obsahové věty začleňují nejčastěji ve funkci předmětové> řidčeji přívlastkové, podmětové nebo doplňkové.
2 Doplňovací věty vztažné podávají charakteristiku některého clenu věty řídící, nutnou k její sdělné úplnosti. Rozvíjejí přitom člen vyjádřený syntaktickým substantivem, takže mají funkci vět přívlastkových, např. Vrat mi knihu, kterou jsem ti včera půjčil.' Není-li toto substantivum ve větě řídící vyjádřeno, vstupuje vztažná věta na jeho místo a má pak funkci věty substantívni — podmětové nebo předmětové. Jde-li o obecně pojatou osobu nebo obecně platný jev, může jej vztažná věta zastoupit sama (připomíná pak substantivizované adjektivum), např. Kdo se bojí, nesmí do lesa (= bázlivý člověk, bázlivec); Co se vleče, neuteče (= vlekoucí se jev nebo děj). V jiném případě se kladlo příslušné substantivum s relativem který do věty vztažné, ale dnes se většinou vytýká před ni, takže vztažná věta nabývá povahy věty přívlastkové (adjektivní): Který kůň ovsa dobývá, nejméně ho jí // Kůň, který ovsa dobývá, ... Podle funkce, kterou vztažné věty plní vzhledem k větě řídící, dělíme je na adjektivní (s funkcí přívlastkovou) a substantívni (s funkcí pod-mětovou nebo předmětovou, popříp. i jinou). Připojují se vztažnými zájmeny který, jaký, jenž, kdo, co.
3. Věty příslovečné (příslovečně určovací) vyjadřují nějakou okolnost hlavního děje, podobně jako příslovečné určení ve větě jednoduché. Dělí se podle toho, o jakou okolnost jde, na věty místní, časové, způsobové a měrové (ty se dále dělí na srovnávací a účinkové), příčinné a důvodové, účelové, podmínkové, podmínkové přípustkové, přípustkové a zřetelové. K těmto typům se řadí věty výjimkové, lišící se od nich tím, že v nich jde o navrstvení výjimkového vztahu na jiný základní vztah (v. § 265). Příslovečné věty se připojují bud vztažnými příslovci nebo spojkami. Kritériem k rozlišení spojek od příslovcí je opět to, zdali plní funkci větného členu ve větě, kterou uvádějí, nebo nikoli. Srov. Půjdu, kam mne nohy ponesou (kam zastupuje ve vedlejší větě příslovečné určení místa) x Zůstanu zde, dokud se nevrátíš // než se vrátíš (dokud ne vyjadřuje stejně jako než jen časový vztah mezi větami).
Podrobnější charakteristiky s příklady a s vnitřním rozborem jednotlivých novočes-kýoh podřadných typů viz v úvodech příslušných kapitol o vývoji typů staročeských.
Naznačené třídění vedlejších vět je výhodnější než tradiční klasifikace podlo toho, jaký větný člen vedlejší věta zastupuje: neodtrhuje od sebe vedlejší věty stejné po výrazové stránce a stojící ve stejném významově syntaktickém vztahu k větě řídící, a nespojuje v jeden typ věty po obou těchto stránkách podstatně odlišné,*
Vcelku lze o dnešním stavu souvětí říci, že se koordinační vztah vět většinou vyjadřuje parataktickým spojením vět, determinační vztah naproti tomu prostředky hypotaktickými. Diference nejsou velké a ještě se odstraňují: hypo-
2 K problému klasifikace souvětí v. Jar. Bauer, Klasifikace souvětí v éeských a ruských mluvnicích. Sovětská jazykověda 5,1955, 8—19 (tam je podán rozbor dosavadních názorů), a Klasifikace souvětí, Jazykovedné štúdie IV, 1959, 131—140.
16
taktické prostředky se v koordinačních spojeních vět sbližují s parataktickými, jak jsme naznačili; asyndetické spojení vět stojících v determinačním vztahu se z „nevyjádřené hypotaxe" stává hypotaxí vyjádřenou, ne ovšem spojkami, ale intonačním sepětím a vázaností mluvnické stavby.*
Můžeme použít naznačené klasifikace souvětí při zkoumání jeho vývoje?
Souvětí vzniklo kdysi v dávné minulosti z pouhého řazení samostatných vět vedle sebe. Jednotlivé souvětné typy a způsoby jejich vyjadřování, koordinace i determinace, parataxe i hypotaxe jsou jevy, které s rozvojem myšlení postupně vznikaly, diferencovaly se, stávaly se abstraktnějšími, ustalovaly se po stránce výrazové. Rozhodnout v jednotlivých vývojových obdobích, máme-li před sebou souvětí parataktické nebo hypotaktickó, jo velmi obtížné nebo i nemožné: nedovedeme se plně vžít do tehdejšího způsobu myšlení, abychom mohli jednoznačně hodnotit funkce dochovaných konstrukcí. Nebylo by lépe vzdát se klasifikace a zachycovat prostě různé druhy spojení vět, jak je najdeme v starších památkách?
Při zkoumání souvětného systému v jedné památce nebo v jednom kratším časovém úseku musíme vyvodit klasifikaci empiricky z rozboru co nejúplnějšího materiálu. Musíme se snažit pečlivou analýzou zjistit, které souvětné typy se již ztvárnily po stránce významové i výrazové, a kde je naopak tento vývoj jen v počátcích nebo ani nezačal. Nesmíme tam vnášet dnešní kritéria, třebaže se snažíme postihnout, co z dnešních konstrukcí má už tehdy jisté responze. Jde zde o podobný postup jako při zkoumání syntaktického systému nářečí, popříp. při konfrontaci dvou jazyků: nesmíme nic přenášet z jednoho systému do druhého, když to tam neexistuje.
Jiná je situace při zkoumání vývoje souvětného systému v průběhu celé jeho historie. I zde musíme pečlivě studovat systémové místo každého prostředku v jednotlivých obdobích jazykového vývoje, ale hlavním úkolem je ukázat, jak vznikaly a jak se přetvářely souvětné typy, jak se během staletí postupně tvořil dnešní souvětný systém. Musíme proto probírat společně vždycky ta spojení vět, která se vyvíjela stejným směrem, která jsou reálně spjata společnými vývojovými zákonitostmi. Souvětné typy vznikly většinou sblížením mnoha konstrukcí různého původu a jejich_odrůzněním od. konstrukcí jiných v souvislosti s abstraktizací a zpřesňováním myšlení; dnešní stav se nám jeví jako výslednice historického vývoje. Společný vývoj vět různého původu jedním směrem je důkazem toho, že jde o skutečný souvětný typ, reálně v jazyce existující, nikoli jen o umělou abstrakci. Musí tedy klasifikace vyrůst z empirického zjištění vývojových souvislostí mezi jednotlivými souvětnými konstrukcemi, zobecněného a ověřeného pečlivou analýzou
' Srov. v cit. stati o parataxi a hypotaxi str. 270n. 2 vývoj Českého souvětí
17
dnešního stavu, v němž se musí vývojové souvislosti promítat jako systémové vztahy.
Náš úkol je ulehčen tím, že na počátku doby historické, už v nejstarších památkách, zastihujeme souvětí na velmi pokročilém stupni vývoje; byly už položeny základy k převážné většině dnešních souvětných typů i k jejich vnitřní struktuře. Vedle toho jsou však četné zbytky staršího stavu, útvary ještě nediferencované, jasně nezačleněné do jednoho z tvořících se typů, a některé typy se formují přímo před našima očima (zejm. souvětí stupňovací a souvětí výjimkové). Ale i typy již existující procházejí rušným vnitřním vývojem a mění se i jejich vzájemné vztahy a souvislosti.
Na základě rozboru konkrétního materiálu se ukázalo, že v souvětí podřadném nebyla rozhodujícím vývojovým činitelem členská funkce vedle j ší věty. Jako zvláštní typy se nevyvíjely věty podmětové, předmětové, přívlastkové a přísudkové, nýbrž zvlášť probíhal vývoj vět obsahových a zvlášť vývoj vět vztažných. Oba typy se nejen nesblížily (třebaže mezi nimi zůstala jistá přechodná oblast), nýbrž naopak úplně rozrůznily i tam, kde měly obdobný původ, a naopak se v rámci těchto typů sblížily věty různého původu. Proto se pro vystižení vývoje nehodí mechanické dělení podle větného členství, nýbrž rozdělení vět na obsahové a doplňovací vztažné, jak jsme je naznačili. Členská platnost není však zcela bez významu, uplatňuje se v rámci uvedených typů, proto je k ní nutno přihlížet při jejich vnitřní klasifikaci. U vět vztažných je dokonce základním vnitřním dělítkem.
Pro věty příslovečné je příznačné stírání rozdílu mezi původními relativy a spojkami jiného původu (nejlépe to vidíme v souvětí časovém). Přechodným typem jsou věty místní, které jsou pouze vztažné; proto mají ve vývoji mnoho společného s doplňovacími větami vztažnými. Ale mají funkci příslovečnou, a tak se od nich přece jen odlišily.
Při uplatnění uvedených klasifikačních zásad se nemůžeme vyhnout tomu, abychom v nejstarším období nemuseli pojednávat o jednom nediferencovaném typu vět na dvou nebo i více místech, podle toho, jakým směrem se dále vyvíjely. Tento nedostatek se snažíme překlenout odkazy. Kde se takové spojení vět dále vyvíjelo, je jeho roztržení plně oprávněno, protože k němu skutečně došlo. Kde však konstrukce záhy zanikla (věty s náli, a já .. ., neda aj.), může být její zařazení a interpretace sporná. Ale není bez užitku, protože ilustruje aspoň vývojové možnosti, které se z různých příčin nerealizovaly, a pomáhá k vystižení původní funkce prostředků dále se vyvíjejících.
Plné oprávnění má z hlediska vývojového základní rozdělení souvětí na souřadné a podřadné. Pod souřadným souvětím ovšem v historickém pohledu rozumíme souvětné typy, které se na základě koordinačního vztahu vět vyvíjejí ke skutečné parataxi, pod souvětím podřadným pak typy, u nichž dochází na základě pronikajícího determinačníbo vztahu k vývoji v hypotaxi.
18
CELKOVÁ CHARAKTERISTIKA VÝVOJE ČESKÉHO SOUVĚTÍ
Historický vývoj českého souvětí můžeme sledovat od sklonku XIII. a začátku XIV. stol. až do dnešní doby. Neprobíhal rovnoměrně, tak jako vůbec vývoj jazyka. V syntaxi se ze všech složek jazyka nejvíce projevuje společenská podmíněnost jazyka, a ze syntaxe opět nejvíc právě v souvětí. Souvisí to i s tím, že souvětí se rozvíjí nejintenzivněji právě ve spisovném jazyce; proto citlivě reaguje na všechny změny v jeho společenském rozšíření a v úkolech, které musí plnit.
Zhruba lze rozlišit tři hlavní vývojová období v historickém vývoji českého souvětí: první začíná vznikem spisovného jazyka, vrcholí ve XIV. stol. a sahá až do stol. XV., druhé zabírá XVI.—XVII. stol. a doznívá v době pobělohorské, třetí začíná od obrození a trvá dodnes.
0 stavu souvětí v období předhistorickém můžeme usuzovat na základě jeho stavu v nejstarších památkách, ale velmi opatrně, protože překračujeme rozhodující mezník v jeho vývoji: vznik spisovného jazyka. Základní české souvětné typy vznikly ovšem už v mluveném jazyce a dosáhly značného vývojového stupně, zvláště v mluveném kulturním jazyce, o jehož delší existenci v době předspisovné nelze pochybovat.1 Neklamným svědectvím toho je fakt, že velká část souvětných typů má již v nejstarších památkách hotové výrazové prostředky a že mnohé typy mají už jasně hypotaktickou povahu. Začátky souvětí spadají ostatně do doby velmi dávné. V mluveném jazyce se mohlo šíře rozvinout zvláště v projevech vyprávěcí povahy.2
V jazyce spisovném jsou pro rozvoj souvětí podmínky kvalitativně odlišné: projevy jsou zcela odtrženy od aktuální situace a nemohou se v nich uplatnit intonační ani mimojazykové prostředky. Proto se kladou daleko větší nároky na mluvnickou stavbu, na- mluvnické vyjádření vztahů. Pisatel má však proti mluvčímu výhodu, že může formulaci promýšlet, opravovat. Kromě toho se obvykle učí na projevech starších (zejména při přepisování památek) a může se opřít o jejich výsledky. Proto může tvořit i složité souvětné konstrukce, pro něž nebyly v době předpísemné předpoklady. Kromě toho jsou první památky většinou překlady, a to překlady z vysoce vyvinutého jazyka, z latiny. Vyvstal zde úkol přetlumočit bohatě členěná latinská souvětí, najít ekvivalentní formu k vyjádření vztahů mezi větami. Veršované
1 Srov. B. Havránek, Vývoj spisovného jazyka, Čs. vlastivěda, ř. II, 20; K otázce mezislovanských vztahů spis. jazyků, Slávia 24, 1955, 179n. (zvi. str. 183n.).
* Srov. Fr. Trávníček, Skladba 41n.; Jar. Bauer, K vývoji českého souvětí, SaS 18, 1957, 30.
19
skladby byly na tom lépe než próza: syntaktická stavba předlohy byla jednodušší a překládalo se volně, protože bylo nutno hledat rýmy a upravovat počet slabik ve verši. Proto voelku vystačily s prostředky, jež vznikly už v projevech mluvených. Zato překladatelé prvních prozaických textů (srov. např. Tul, GlosOpat) zápasili někdy s překladem dosti těžce a podléhali často vlivu předlohy. Velice charakteristické je množství syntaktických latinismů zejména v překladu žaltáře. Teprve o půl století později, s rozvojem prózy, vypracovala se plně i složitější souvětná stavba.
Vliv latiny se však uplatnil při dotváření souvětné stavby češtiny ve XIV. stol. méně, než by se dalo očekávat. Latinské předlohy dávaly hlavně podněty k tvoření domácích konstrukcí, nedošlo k jejich meohanickému napodobení. Šlo tu o jazyk dosti vzdálený, takže přímé přejímání prostředků a konstrukcí nebylo možné. Kromě toho byl spisovný jazyk stále v kontaktu s jazykem mluveným, vedle památek překladových vznikaly i památky původní — to bylo hlavní překážkou, aby se nápadnější latinismy překladů staly obecně rozšířenými jazykovými jevy.8 Pronikavější bylo nepřímé, méně nápadné působení latiny.4
Jiné cizí vlivy neměly — pokud můžeme zatím soudit — na vývoji českého souvětí v staré době významnější podíl. Nedá se prokázat vliv němčiny. A nemohl se uplatnit ani vliv staroslověnštiny. Ta sice připravila půdu pro vznik domácího spisovného jazyka, ale časový odstup mezi potlačením stsl. písemnictví a vznikem prvních souvislých českých památek byl příliš velký, aby se mohly převzít hotové syntaktické prostředky. A tak má čeština mezi slovanskými jazyky výjimečné postavení, nebot rozvíjela svou souvětnou stavbu poměrně nejsamostatněji za minimální míry cizího vlivu.6
Velký rozvoj písemnictví ve XIV. stol. vedl i k upevnění a obohacení souvětného systému, zvláště s rozšířením prózy v 2. polovině tohoto století. Byl to mnohotvárný a živý proces, vyznačující se několika charakteristickými rysy.
Pro celkovou stavbu jazykových projevů je charakteristické méně výrazné rozčlenění na uzavřené syntaktické jednotky. Nedostatek interpunkce nám zastírá intonační členění starých projevů. Přesto můžeme s velkou dávkou pravděpodobnosti tvrdit, že bylo méně výrazné než dnešní členění spisovného projevu; spíše bylo blízké navazování vět v mluvených projevech lidových. Především asi nebyly syntaktické jednotky od sebe tak jasně odděleny koncovými pauzami jako dnes; rozlišení koncové pauzy, která oddě-
3 To neznamená, že se ve spisovném jazyce neujaly žádné latinismy. Srov. B. Havránek, Vývoj spis. jazyka 29.
4 Viz Jar. Bauer, Vliv řečtiny a latiny, čs. přednášky 91—94.
fStsl. byla v syntaxi silně poplatná řečtině (srov. v cit. stati str. 75—82). Na jazyky jihoslovanské a starou ruštinu měla velký vliv církevní slovanština, na polštinu vedle latiny čeština.
20
luje samostatné syntaktické celky, a nekoncové, která je pouze vnitřně člení a spíše spojuje jejich části, bylo zřejmě labilní. Snadno se o tom přesvědčíme, pokusíme-li se zavěsti do některé staré památky dnešní interpunkci. Jednotky nejsou jasně uzavřeny ani svou syntaktickou stavbou. Kromě toho zastírá jejich hranice velmi časté užívání navazovacích bIov, většinou souřadicích spojek (zejm. v některých památkách prozaických nenajdeme téměř větu, která by nezačínala navazovací spojkou nebo příslovcem). Takřka závazné je jejich užití, když se připojuje složitější syntaktická jednotka začínající anteponova-nou vedlejší větou nebo přechodníkovou vazbou. Navazovací slovo ji tu zřejmě oddělovalo od předcházející věty, aby nedošlo k mylnému spojení. Srov. ... nižádnému nic neřek, i vyjide z domu a u velikém smutcě i zajide na půst. A když, u veliké truchlosti jsa, i zablúdi, tu sě mu uda přijití k klášterci svatého Antonie. A tu uzřev miesto utěšené, tu osta. A když svatého Antonie počě tázati ... OtcB 38a; — A když jednu Eustachius ... lovieše, nadjide veliké stádo jelenuov ... A když sě rytieřstvo na ty jeleny oddachu, ten krásný jelen v jinú sě stranu u věČsi les obrátil. Tehdy Eustachius ... za tiem jelenem sě oddal ... A když ... 1 počě ... A v tu hodinu ... A ten svatý obraz ... PasMB (Výb 524). Vlivem latiny se ve funkci navazovacích slov užívalo i relativ: Tu on jemu vece ... Jemuž stařec vece OtcB 69a (cui senex ait).
Protějškem tohoto navazování a nevýrazného oddělení syntaktických jednotek je jejich menší vnitřní sevřenost. Zdá se, že v mnoha typech souvětí byly věty spjaty dosti volně, že zachovaly zbytky své bývalé samostatnosti. Jedním ze svědectví tohoto stavu je užívání spojek a partikulí v apodozi (na začátku věty řídící po předcházející větě vedlejší; v. § 272n.). Nejde tu o skutečné spojky, nýbrž o partikule, které se zachovaly jako relikt ■volnějšího navazování vět. Ale i v mnoha jiných případech je vztah vět volný a vzájemné podřízení v mluvnické stavbo není plně provedeno. K nejnápadnějším případům nedostatečného syntaktického sepětí vět patří souvětí s „anakolutem", např. ktož jmá kterú nádchu v noze, ot tohot jmá [mistr] mléko kozie MastMus 120; cot ona prvá [puška s mastí] neduha zapudí, a tatot viece neduha zbudí MastMus 143.6 Také přebujelá korelace se vysvětluje jako projev potřeby pevněji věty stmelit.
Vedle parataktických a hypotaktických konstrukcí žily dále k vyjádření týchž vztahů konstrukce, které se nepřetvořily ani v hypotaxi, ani v parataxi, nýbrž zachovaly volnější sepětí vět. Jsou to především souvětí s ano, v nichž pronikají nejrůznější významové vztahy; ano samo však nebylo ve XIV. stol. ještě jejich výrazovým prostředkem a zachovávalo si zřejmě funkci
" O jiných zbytcích volnější vazby vět a větných éásti viz B. Havránek, Metodická problematika, K hist.srov. studiu 77n.; Textová kritika, Studie ze slov. jazykovědy 54n.; Jar. Bauer, Stč. veta a sté. souvětí na podkladě srovnávacím, K hist.srov. studiu 112n.
21
L
náladové partikule. Věta jím uvedená se také ve své stavbě nepodřizovala určované větě (srov. např. zachování prézentu ve větách obsahových i jiných). Teprve v dalším vývoji nabývalo ano částečně spojkové funkce. Podobně tomu bylo s větami uvozenými řidším nali, a, se zájmenem 1. a 2. os. aj.,7 např. své mateře synu kladls úraz, a já sem mlčal, a ty to činíš Štít Vrť 233(G); Augustine, ano malá robátka ... buohu slúiie, azda ty téhož nemôžeš učinili? PasU 186bl (T).
V první pol. XIV. stol. nebyly ještě jasně diferencovány funkce spojky až (časová, účinková a slučovací), nebylo rozlišeno odporovací a výjimkové než aj. Na všechny podobné případy upozorňujeme při výkladu sou-větných typů.
Teprve v prozaických textech se vytvořily nové typy souvětí — stup-ňovací (v. § 61) a výjimkový (§ 271); mnohé typy už dříve doložené se teprve plně rozvinuly.
Také rozvinutí složitého souvětí nastalo v plné míře teprve v próze. V starších památkách veršovaných najdeme již sice souvětí složená z většího počtu vět, ale mají obvykle povahu řetězce postupně se odvíjejícího. Např. když mnieše, by kněžstvem byl jíst, posla clo Domažlic list, aby Němce do země lesem pustili a Domažlic jim s tiem krajem postúpili DalL 63.45—48; hrál Macedo, když to zvědě, své lidi k boji pořiedě — jež uvěřiti protivno i také zajisté divno, že tak maje lidí málo, avšak sěmu to dostalo, jež pobi ty všě voje, jakož brzo došel boje, tak jakž, což nepřátel bylo, nic nebo velmi málo zbylo AlxV 1132—1141.
Naproti tomu v próze, zejm. nábožensko-filosofické, vytvořila se složitá souvětí komplikovaně organizovaná. Někdy jsou nepřehledná a těžko srozumitelná, ale Vedle nich se objevují umné periody, symetricky stavěné. Mistrem v složité stavbě souvětí byl Štítný. Srov. jednu z jeho méně rozsáhlých period: Ale jakož tu tělesně padl Eleazar, když, uzřev znamenie královo, svého protivníka, mněl, by tu král byl, ano jeho tu nebylo, i zapomanuv sebe hnal tam, pořítil slona a slon jej připadl, a tak on tu zahynul: takéž někto z duchovních, uzře v někom znamenie hriechu smrtedlného, i mní, by tu byl hřiech smrtedlný, a bude onoho súditi křivě aneb tresktati; a tak sejde v své rozšafnosti, i nebudú naň tbáti, jako na umrlého, poněvadž jej uzrie bez rozomu ŠtítSáz 63al. Jasná stavba periody pěkně vynikne ve srovnání s tímto jednodušším, ale méně přehledným souvětím Husovým: Protož, ač sv. Pavel -ukazuje Korintským a tak i jiným dobrým křesta-nóm, že vešken svět jich jest, však ne proto, jsa dôstojnejší nad nimi, velebil se, by chtěl jich sbožím vlasti, nébrž nechtěl jich sboži brati, a káže jim ale dělal rukama, aby nedal nad sebů kázaní svému pohoršeni, jakož sám die HusSvatokup 130a.
Složitost souvětí se do velké míry řídila zaměřením projevu a jeho obsahem, v překladech i předlohou. Důležité však je, že se složitá souvětná stavba stá-
' Srov. Trávnídkův rozbor funkcí ano a nali v Nesl. větách I; viz též zde v jednotil výeh kapitolách.
vala obvyklou. Tak např. přestalo časem dělat potíže užití spojky v souvětí, v němž je jedna věta rozvita celým podřadným souvětím s anteponovanou větou vedlejší. Dnes klademe spojku před tuto větu vedlejší, takže se tamsetka-jí spojky dvě. V starém jazyce nebylo odtržení spojky od věty, kníž bezprostředně patří, ještě obvyklé, proto se zde často objevovalo spojení asyndetické; např. Závišě káza královi pověděli, chtěl-li by jemu milostiv býti, chtěl by mu zajtra užitečné poslúžili DalL 92.62—64 (nč. že kdyby chtěl). Nebo se kladla spojka až za anteponovanou rozvíjející větu: nebí to bývá, ktožchce býti přietel tohoto světa, zet bude nepřietel božie ŠtítSáz 89a 1. Jindy se opakovala na obou místech: aj z toho ustavení svatého jest dôvod, že, kdyby římský biskup ustavil nehodného k biskupství ..., že má král moc, aby toho nepřijal HusSvatokup 201a. Ale vedle toho se už začal ustalovat dnešní stav: velikéť jest potvrzenie našie viery, že, donidž židé byli právi v své vieře věřiec, že přídě Messiáš, totiž spasitel světa, byli lid boží, proroky měli ŠtítKlem 176 (G).
Pro XIV. stol. je ještě charakteristická neustálená podoba základních spojovacích prostředků. Srov. např. vylučovací neb, nebo, nebt, neboť, anebjojťj, obsahové že, ež, jež, ž, žež, oasové doňuž, doňadž, doňavadž, doněvadž, doniž, donid, donidž, doňovadž, doňvadž, doňudž apod. Ale jedna podoba už začíná vítězit. U mnohých spojovacích prostředků se při častém užívání ve spisovných projevech stíraly významové odstíny spjaté s jejich původem. To mělo značný dosah pro vnitřní sjednocování souvětných typů. Na druhé straně se dospívalo k výrazové diferenciaci různých typů, vznikaly nové složené spojky. A vytvořily se podmínky pro vystřídání relativ a spojek z kmene *jo- novými prostředky původu interrogativního, které zčásti začalo už v době před-historické. Srov. o tom § 284.
Století XV. je pro české souvětí dobou velkého přerodu. Demokratizace spisovného jazyka za husitského revolučního hnutí8 se projevila i v souvětí: zastaralé prvky, které se udržovaly jen tradicí, rychle ustupují, otvírá se cesta k dovršení vývojových procesů, které se začínaly projevovat už ve XIV. stol. V této době se provádí v plném rozsahu výměna spojek relativního původu, začíná i ústup vztažného zájmena jenž. Souvětná stavba se oprošťuje a pronikají do ní prvky z živé řeči (některé dávají vznik novým spojkám: citoslovce 6a se stává výrazem stupňovacího vztahu, záporka né se stala základem spojky nébrž). Zároveň dochází k dalšímu zpřesňování významu prostředků mnohoznačných (srov. zánik podmínkového významu ač, vylučovacího řeč aj.). Mnoho z toho se dokončuje až v XVI. stol. Přitom jsou v XV. stol. velké rozdíly mezi památkami z různých stylů: zatímco opisy starších předloh zachovávají do velké míry původní podobu a podobají se tak ve stavbě souvětí památkám ze XIV. stol., jiné jsou zřejmě blízké mluvBné řeči a archaismů mají jen málo.
* Srov. B. Havránek, Vývoj spis. jazyka 36n.
22
23
Po době velkých změn dochází v XVI. stol. ve vývoji souvětí k jistému ustálení: souvětné typy jsou již v podstatě hotovy, význam prostředků je stabilizován. Spisovný jazyk se vzdaluje od živé řeči a napodobuje v syntaktické stavbě jazyky klasické, zvi. latinu. To se projevuje novou komplikací souvětné stavby,. vytvářením složitých souvětí, šířením kondicionálu ve vedlejších větách podle lat. konjunktivu, vkládáním vedlejší věty do věty řídící, hypertrofií spojovacích relativ aj.9 Autonomnost spisovného jazyka dovoluje zachovat prostředky, které v živé řeči zanikly (jenž, jelikož, je&to aj.) nebo se ani nerozvinuly (např. spojky s -brž). Vedle památek se značně umělou skladbou máme však jiné se stavbou jednodušší, živější. Příznačný je rozdíl mezi předmluvami a výklady a mezi vlastním biblickým textem Kralické bible: v tom se nemohla uplatnit vyumělkovanost humanistické skladby, protože se držel ve stavbě souvětí poměrně prostých schémat originálu a navazoval i na starší tradici biblického textu, ale odrazilo se tam zpřesnění spojovacích prostředků, jasnější stavba vět a jiné kladné stránky humanistické syntaxe. Proto mohl jazyk Kralické bible mít tak velký vliv v době pozdější, když se navazovalo na jazyk XVI.—XVII. století.
Stagnace a zatlačování spisovného jazyka z jeho funkcí po Bílé hoře se odráží i ve stavbě souvětí. Zčásti se drží starší stav, zčásti dochází k jeho zjednodušení. Přitom však nenastalo skutečné sblížení s jazykem lidovým, nýbrž ustálily se jisté prostředky potřebné v poměrně jednoduchých spisovných projevech (v knížkách lidového čtení se např. hojně užívá navazovacích relativ) a střídají se nesystematicky s prvky hovorovými nebo i lidovými.
Nová spisovná čeština nenavázala na tento jazyk — dozníval pouze v populárně zaměřených knížkách a časopisech (edice Krameriovy, Hýblovy Rozmanitosti aj.). Místo toho se vrátila k složitému, ale vytříbenému syntaktickému systému veleslavínské a bratrské češtiny. Ten se potom v praktickém užití musel postupně přizpůsobovat rostoucím sdělným potřebám, zjednodušoval se, ale zachovával si přesnost a jiné přednosti staršího jazyka. Z množství spojovacích prostředků, oživených z různých chronologických vrstev staršího jazyka, ustalovaly se ve společenském úzu ty nejvhodnější a ostatní bud zanikaly, nebo se stávaly stylisticky zabarveným protějškem prostředků základních.10 Vznikaly ovšem i nové spojky (zatímco aj.). Docházelo ke sblížení s jazykem mluveným i lidovým, ale přitom se spisovný jazyk nevzdával své osobitosti. Navázání na starší češtinu zabránilo pronikavějšímu uplatnění německého vlivu. Vcelku se novočeský souvětný systém ve svých hlavních rysech ustálil již v první polovině XIX. stol.
V druhé polovině XIX. stol. se uplatnil nový význačný faktor, který přispěl k oproštění a zpružnění syntaxe: vliv hovorové podoby spisovného jazyka.11 Byl silnější než předpisy mluvme, které v syntaxi vycházely stále z jazyka vele-slavínského (V. Zikmund), popříp. též z archaických dialektů (Fr. Bartoš).12 Ge-bauerova kodifikace největši archaismy z mluvnic odstranila (obnovuje však v plném rozsahu užívání shodného relativa jenž).
V době nejnovější se dovršilo stylistické rozrůznění spojovacích prostředků. Zčásti domácím vývojem, zčásti cizím vlivem přehodnocují se některá hypo-taktická spojení ve výrazový prostředek koordinačního vztahu vět, ale to zůstává jen jevem knižním. Vcelku se spisovný jazyk vyhýbá nadměrně složité souvětné stavbo, ale zachovává si všechny prostředky k její realizaci.
9 Viz tamtéž 49n.
10 Srov. tamtéž 97n.; v. též AI. Jedlička, K otázce jazykové kultury v 30. a 40. letech XIX. stol., Studie a práce linguist. I, 459n.; M. Grepl, K podmínkám, diferenciace spojovacích prostředků v ohroz. spis. jazyce, Studie ze slov. jazykovědy 109—118; Vývoj spis. češtiny za obrození o jazyková teorie, Sborník fll. fak. Brno 1958, A6, 74—87.
24
11 Viz B. Havránek, Vývoj spis. jazyka 110.
12 Tamtéž 121—122.
25
VÝVOJ SOUVĚTNÝCH TYPŮ
Vývoj souvětnýeh typů probíhal od původního volného řazení vět k pevnému významovému i formálnímu (mluvnickému a intonačnímu) sepětí. Nesl se dvojím základním směrem: k vytvoření typů souřadných a podřadných. Věty vložené netvořily v starším jazyce samostatný typ, ale udržovaly si výrazovou i významovou souvislost s některými typy podřadnými; proto je probíráme spolu s nimi.
I. TYPY SOUŘADNÉ
Z pouhého navazování vět v souvislých jazykových projevech vznikala už 12 v době předhistorioké souvětí, v nichž byly věty těsněji spjaty nějakým významovým vztahem, ale zachovávaly si syntaktickou a obsahovou rovnoprávnost. Jednotlivé konkrétní odstíny významového vztahu vyplývaly původně z obsahu spojených vět, ale záhy se přenášelo jejich vyjadřování na slova, která se stala spojovacími prostředky — spojkami. Vedle toho zůstala i spojení asyndetická a souvětí, v nichž vztah pomáhají vyjádřit některá slova svým lexikálním významem. Mají tedy povahu parataktickou. Hypotaktické vyjádření proniká sem jen zřídka a sekundárně.
Souvětí vyjadřující podobné odstíny významového vztahu se seskupovala v širší typy, když si mluvčí uvědomili jejich blízkost a dovedli abstrahovat od rozdílů v jednotlivostech. Tak vznikaly typy souřadného souvětí —■ nejprve asi slučovací, odporovací, vylučovací a vysvětlovači (důvodový), brzo i důsledko-vý, a nakonec, už v době historické, stupňovací. Zůstaly ovšem i případy přechodné. A dále existovala spojení vět, v nichž k takovému přehodnocení nedošlo, která se plně nezařadila do celkového vývoje a pouze se s některým typem sblížila.
Na počátku doby historické (tj. pro vývoj souvětí rozmezí XIII. a XIV. stol.) zastihujeme souřadné typy mimo stupňovací již na dosti pokročilém stupni vývoje. Ale jsou v nich i četné relikty staršího stavu a můžeme dobře sledovat, jak se dále vyvíjejí. Jde tu zpravidla o sbližování mezi jednotlivými odstíny, přecházení prostředků z jednoho do druhého a jejich rostoucí abstraktizaci, takže se stávají pouze výrazovým prostředkem širšího vztahu bez vedlejších odstínů. Přitom si však jiné zachovávají speciálnější význam a tvoří se i nové speciální spojovací výrazy k výraznému vyjádření nuancí vztahu. Zároveň probíhá stylistická diferenciace prostředků, v starém jazyce bohužel těžko postižitelná.
27
SOUVĚTÍ SLTJČOVACl
Souvětí slučovací je spojení vět, které se k sobě přiřazují jako sobě rovné (tj. jsou spjaty vztahem koordinace) a vyjadřují buď složky jedné události, jednoho obrazu, nebo samostatné myšlenky tematicky nějak spjaté, anebo další rozvinutí jedné myšlenky.
Obvykle se souvětí slučovaeí definuje jen jako spojení vět, které se k sobě prostě přiřazují jako sobě rovné,1 a nemluví se o jejich významovém vztahu. Z toho pak plyne, že se sem zahrnují všechna souřadná souvětí, v nichž mezi spojenými větami neproniká jasněji nějaký významový vztah — odporovací, stupňovací, vylučovací, důsledkový, důvodový nebo vysvětlovači. To však odvádí od skutečné analýzy významových vztahů mezi větami a způsobů jejich vyjádření. Při pohledu historickém nám pak splývají pod pojmem slučovaciho souvětí nejrozmanitějšl typy souvětí s různým významovým vztahem vět, představující zárodky vývoje různých souvětných typů, a to jen proto, že neměly ještě zřetelných výrazových prostředků k vyjádření daného vztahu. Za slučovaeí se prostě označuje každé spojení vět spojkou a, i nebo asyndetické, pokud v něm neproniká zřetelně některý z tradičně uznávaných souřadných vztahů; mluví se pak o změně souřadného souvětí slučovaciho v různé typy hypotaktické apod. Ve skutečnosti zde však jde o zbytky prostého řazení vět vedle sebe, z něhož teprve vyrůstá skutečná parataxe a hypotaxe.* (V. § 277n.) Nebylo by tedy správné probírat souvětí slučovaeí v jiné rovině než ostatní souřadné typy; musíme se pokusit ukázat, jak se i toto souvětí vyvinulo v svérázný souvětný typ, vnitřně diferencovaný a mající speciální výrazové prostředky. O spojeních vět, která se vyvíjela jiným směrem — ať už k hypo-taxi nebo k jiným typům parataktickým — pojednáme u příslušných souvětných typů.
Y dnešní češtině je vnitřní diferenciace slučovaciho souvětí do značné míry zastřena tím, že základní slučovaeí spojka a má téměř výlučné postavení skoro při všech odstínech slučovaciho vztahu; chybí zde výrazné rozlišení výrazové, jak je máme např. v souvětí odporovacím nebo vylučovacím. Můžeme ji však rekonstruovat srovnáním českého stavu s těmi slovanskými jazyky, které mají větší počet živých výrazových prostředků slučovaciho vztahu.8 Lze rozlišit trojí druh spojení:
1. Spojené věty tvoří složky jedné události nebo jednoho obrazu;
1 Srov. Gebauer—Ertl, MÍMOTlice česká II, 76; Fr. Trávníček, Mluvnice, II, 668; B Havránek—A. Jedlička,iSWíió mluvnice 175;v. též definici slučovaciho vztahu ve Šmilauerově Ni. skladbě 368. Fr. Kopečný (Základy 255n.) mluví o „prostém přiřazování".
2 Viz B. Havránek, Metodická problematika, K hist.srov. studiu 77n., zvi. 81—Bá. Srov. též Jar. Bauer, K vývoji českého souvětí, SaS 18, 19.57, 29—30.
a Porovnání s ruštinou v. ve stati Jar. Bauer, Souřadné souvětí, Kapitoly ze srov. mluvnice ruské a české II, v tisku.
28.
přitom jde a) bud! o děje existující zároveň, vedle sebe, b) nebo po sobě následující, c) anebo volně se střídající. První dva případy tvoří vlastní jádro slučovaciho vztahu; sem patří i slučovaeí spojení paralelních vedlejších vět ve složitém podřadném souvětí (to v mnohém připomíná spojení několikanásobných členů věty). Např. Stromy okolo zámku zelenaly se jako brčál, na lukách bylo plno strakatého kvítí, vysoko v povětří švitořil skřivánek a v bystré řece projížděly se hejna drobných rybiček Erben; Ani vetríček se nehnul, ani hlásek se neozval Jirásek; Králevic rozloučil se s otcem, vsedl na koně a jel si pro tu nevěstu Erben; Když tam dorazil a když stanul před branou, oslovil strážce brány Vančura; Oni musí vidět, jak zimní mlhy se šourají po vodách i jak rákosí se výročně ověšuje jíním Neruda. Vedle základní spojky a se zde ojediněle užívá i (obvykle jen ke spojení paralelních vět vedlejších) a ke spojení vět záporných též ani (opakované ani — ani zároveň zdůrazňuje a vytýká těsnost vztahu; je možné v podstatě jen při odstínu la); možné je i spojení asyndetické. Prostorové rozmístění dějů nebo jejich časový sled se může vyjádřit prostředky lexikálními (tu — tam, napřed — potom apod.). — Volné střídání dějů (c) se vyjadřuje opakovanými výrazy hned — hned, tu — tu; blíží se trochu vztahu vylučovacímu: Počasí bylo nestálé: hned bylo hezky, hned zas pršelo; Tu zpozoruje, že mi schází knoflík na zimníku, tu že mám odtržené poutko Šimáček.
2. Druhá věta (popříp. i třetí a další) připojuje k prvé něco nového, přináší další myšlenku. Tato novost, rozdílnost může snadno přecházet v kontrast, protiklad — proto je zde plynulý přechod k odporovacímu vztahu s odstínem protikladnosti (v. § 26), např. Šli pro vodu a já jsem zatím rozdělal oheň; Byl dlouho nemocen a potom změnil zaměstnáni. V souvětí tohoto typu je možná jen spojka a (nikoli i nebo ani), popříp. příslovce pak aj.
3. Druhá věta nějak dále rozvíjí to, co bylo řečeno ve větě první, navazuje na některý její člen nebo na celý obsah věty, popříp. z něho vyvozuje jistý závěr. (Odtud je přechod ke vztahu důsledkovému a vysvětlovacímu.) Např. Dvě stě mil odtud je hora, a v té hoře skála, a v té skále drahý kámen, a ten kámen je ona Erben; Zápas se vydařil a všichni diváci byli spokojeni. V tomto typu souvětí může se vztah vět vyjádřit spojovacím relativem (tzv. nepravé věty vztažné): Jura kočka ráda seděla a dřímala na královském trůně, což se jiným kočkám obyčejně nestává K, Čapek; Minuli Lokot, Lično, za nímž pak přijala je širá tišina lesů Jirásek.
Zvláštní odstín zde tvoří věty s až, v nichž se vyjadřuje zakončení dlouhotrvajícího děje (a tedy vlastně jeho výsledek): I přišlo mu jet velikým lesem, a tím lesem jel pořád, až se mu pak už cesta ztratila Erben; Pracoval ve dne v noci, až konečně práci dokončil.
Věty mohou býti spojeny bud těsně, sevřeně, anebo je některá připojena volněji jako dodatek, anebo se konečně jedna věta k druhé postupně přičleňuje (výrazovým prostředkem tu je zejména polysyndeton), např. Podlaha zelený
29
hedvábný koberec, a holeni ve zdi dvanácte vysokých oken ve zlatých rámcích, a v každém okně na skle, křiMálovém byla panna duhovými barvami vyobrazená Erben (zde jde o vztah la); Byl jeden král a byl už starý a nemel než jednoho syna Erben. Někdy se slučovacích spojek užívá i ve funkci navazovací (po koncové pauze) k připojení nové věty k předcházejícímu kontextu.
V jazyce sté. není sice slučovací souvětí ještě jasně formálně odlišeno od pouhého navazování vět, ale již na počátku doby historické zde zastihujeme skoro všechny spojovací prostředky, které v něm slouží dnes. Jejich vzájemný poměr byl však trochu jiný.
Slučovací souvětí asyndetické, s příslovci a s an, ana.. .
1* Asyndetické spojování vět beze všech prostředků vyjadřujících vztah mezi. větami není časté. To je pochopitelné, uvážíme-li, že v mluvené řeči před vznikem spisovného jazyka bylo jistě široce rozvinuto spojování vět různými spojovacími a navazovacími slovci (srov. § 9). Spisovné projevy tento stav zčásti zachovaly, zejména v próze. Naproti tomu pro některé staré skladby veršované je asyndetické spojování vět příznačné. Srov. pomoci tvé žádámy, smiluj sě nad námi, utěš smutné, otžeň vše zlé, svatý Václave! PísVácl; v chlebnej tváři ty sě skrýváš, božskú světlost tú pokrýváš, cele v oplatce přibýváš, cele na nebi počiváš Kunh 33—30; tu své divy ty zjevuješ, když nás hriešnych navščěvuješ, chléb v své tělo proměňuješ, z vina svú krev učiňuješ Kunh 29—32; ti velikého utrpenie bie-chu, zelioe za obyčej jediechu, chléb pořiedku jmějiechu, jáhly jedno na veliku noc jediechu, masa, rýb, vajec i jmenovati nechtiechu, rohožě za postele jmějiechu, kámen hlavě za podušku kladiechu, hrozným sě bitím na modlitbě tepiechu, řiedko kdy mezi sebú mluviechu... DalL 37.4—12; mnoho slepých prohlédáše, chromých bez čísla uzdravováše; běsy ot lidí olhonieval, boží mocí belhavým choditi kázal; mnozí němí jsú mluvili. .. Hrad 18b. Zčásti zde může jít i o umělecký záměr. Ve všech případech vyjadřují spojené věty složky téže události, téhož obrazu. Podobné příklady najdeme i v próze, např. peniez dávám, boha hněvám, hriechem sě plním, vláhu dobrú života tratím, život krátím, učenie i s rozumem tratím Hus Erb 1.202 (G); ne proto dieme zbožnými své krále a své ciesaře, že snad dlúho kralovali, mocni byli, své nepŤátely přemáhali, veliká města vzdělávali, zde pamět svých jmen ostavili... ŠtítŠach 297b (slučovací spojení v několikanásobné větě vedlejší). A jsou dosti časté i v dnešním jazyce, zejména při popiseoh. Asyndetické spojování menšího počtu vět, zvláště dvou, není takto vázáno: žádáš-li muk, počekaj maličko; v peklet jsú hotovy, těch budeš dosti mieti OtcB 6b; neboj se, ját pojdu před tebú před král, obdržím to, že ... [mezi prvními dvěma větami je vztah důvodový, mezi druhou a třetí slučovací] ŠtítBarl 74a; z těch tří loží hospodář najlepší lože přistrojili dal pro své hosti, ty dobrá dva druhy na ně uvedl
jest HynRozpr 132a; Jíra Vlček chodíval po jarmarcích, měšce řezal, krádával LounA 3a—1572 (O). Není však časté.
častější než úplné asyndeton jsou souvětí, v nichž je významový vztah mezi větami vyjádřen prostředky lexikálními, zejména adverbii. Z nich zejména takéjžj a k tomu mají nejblíže k prostému slučování: ale nemóž sě město na hoře skryti, takéž oheň pod kádí býti Hrad 5a; Nila potoka tak řečeného rozvodnenie napřed pravieše aneb opět přesušenie; takéž napřed lidem pravieše pro jich hřiechy božie rozhněvánie... Ote 3b; pán mě neb obec poslala bez peněz, také ty máš mi dáti duchovní věc bez peněz HusErb 1.435 (G); v užití navazovacím: také v Konstantinopoli jest mnoho svatých miest. Neb tu leží svatá Anna . .. Také leží tu svatý Jan Zlatoústý. . . Také jsú tu mnozí čbánové... CestMand 160a2 (v této památce je takové připojování vět ve vyprávění velmi časté); —mnozí němí jsú mluvili, k tomu hluší jsú slyšeli Hrad 18b; jedl krmí lahodných mnoho, k tomu se opie vínem z toho, až sebú nic již nevládnieše Svár 89.
Oasový sled dějů naznačují adverbia potom, pak, prvé — již apod., např. o velice noci světíme hod jeho [Kristova] z mrtvých vstánie, potom světíme jeho do nebe vstúpenie ŠtítVrť 189 (G); prvé byla si v nepokoji pro nemoc, již (nunc) jdi zdráva u pokoji HusErb 2.405 (G); najprvé aby způsobil je [člověk své srdce], druhé aby je otevřel, třetic aby jeho ostřiehal ŠtítVrť 244 (G).
Distributivnost dějů, místní nebo časovou, popříp. střídání dějů, vyjadřují opakovaná příslovce onde — onde, jednak—jednak* tu — tu, brzo — brzo aj., např. ondetbiechu kamenici, onde zedníci, onde tesaři, onde vápenici etc. TrojD 92b; však vás za obyčej tepů, jednak burcují, jednak svleku, vymyšlujíc muky nové Podk 178; nebo [v bitvě] aj tát jednak s jedné strany padnieše jich mnoho, jednak s oné, jednak s této raněni ležiechu Pulk 95a (G); tu se teprv moře vlnami až k nebi kouřiti začne, tu nás sobě vlny jako miče podávají, tu se hlubiny odvírají a nás jednak sehltiti pohrožwjl, jednak zhúru zase vymítají; tu nás vítr v kolo bere a jednak sem, jednak tam námi hází . . .KomLab 217; brzo běžela ke dveřém, již-li čeleď ke spaní se strojí, brzo k oknům, spatřujíc k nebi, mnoho-li noci ubylo Troj (Z). Z uvedených výrazů mělo asi onde i význam deiktický. Také pův. deiktickó citoslovce ono — ono slouží někdy k vyjádření distributivnosti: ono na žeň šli, ono na vinnice kopat, ono na louky dělat, ono i ono RokPost 2a.6
Rozdělení dějů na různé činitele.vyjadřuje toto souvětí: neb ti otci světí sú u předměstí přebývali, druzí v skalí a jeskyně za domy mievali, jiní na hluché púšti sě osázeli... OtcB 2a.
1&
4 Vedle toho bývá i jednak — a jednak: a když on jednak sě na čele a jednak na prsech
znamením, svatého krize požehnáée a jednak sě na modlitby dadieše. . . OtcB 129a (nunc_
nunc). v
, a S?°%Fr. Trávniček, Nesl. věty I, 10S, 211—212. Podle Trávníčkova zjištěni mělo kdysi deiktický význam i tu.
30
31
Slučovací vztah bývá i mezi větami, z niohž druhá je uvozena zájmenem an, tma, ano, např.: pověděchu Labanovi, že ušel Jakub, an pojem syny i stíhá ho Comest 40a (G); daj věděti nám, kto ten, po nimž ty tužíš... Ana odpovédě směle řkúc LegKat 1284; člověk jsa mlád chodí, ano jemu nic neškodí Hrad 139a; přišel sv. Jan ani jeda ani pie, ani pravie o něm, by jměl diábla v sobě. Přisel syn boží jeda a pie, ani pravie: Tot člověk obžerce a opilec vína Mat 32a (S) (venit Ioan-nes neque manducans neque bibens, et dicunt ... venit filius hominis mandu-cans et bibens, et dicunt). Z dnešního hlediska vidíme zde splynutí slučovací spojky a se zájmenem 3. osoby, popříp. odkazovacím demonstrativem on, ona, ono. Je možné, že takové chápání zčásti pronikalo už v stč., ale jistě není původní: i zde jde o přehodnocení deiktického citoslovce ano. (Srov. § 86.)8
Slučovací souvětí se spojkami ať, až
16 Vedle základních spojek i, a, ani, ni, o nichž pojednáme níže, najdeme v stč. souvětí slučovacím sporadicky spojku ať a častěji až. Ani jedna ani druhá se nestala výrazovým prostředkem slučovacího vztahu.
Spojka at, dosti častá ve větách obsahových pracích a účelových (v. §§ 125, 229), má zdánlivě slučovací význam v několika dokladech ze ŽaltWittb. Podle Gebauera (Slovník I, 20) jde tu o neumělý překlad lat. et. Srovnání těchto míst s jinými žaltáři vsak obraz značně změní:
sudi mě podlé pravedlnosti mé, Hospodine bo&e- máj, at sě nenavesetují mně, at nedějú v sircích svých ŽaltWittb 34.24—25 (et non supergaudeant) x ŽaltKlem aby sě neveselili nade mnu, aby neřekli x ŽaltPod ani radujte se proti mně, at neřku x BiblKral at se neradují nade mnou, at neříkají;
stydte sě, i zamutte sě věky věkóm, i pohaněni buďte, i zhyňte, at poznajú, Ze jmě tobě hospo-din ŽaltWittb 82.19 (et cognoacant) x ŽaltKlem aby poznali x ŽaltPod at poznají II BiblKral a tak at poznají;
a rozum daj mi, at íiv budu ŽaltWittb 118.144 (et vivam) x ŽaltKlem (= ŽaltPod) rozum daj mi, a živ budu x BiblKral dej mizni rozumnosti nabyti, tak abych íiv bytí, mohli
vzpoviedajte sě tobě, Hospodine, věicci kráU zemscí, a nebo jsů slyšeli všecka slova úst tvých; at zpievajú na cestě Hospodinově, nebo veliká jest sláva hospodinova ŽaltWittb 137.4—5 (confiteantur ... et cantent) x ŽaltKlem zpoviedajte sě ... a spievajú, ŽaltPod i zpievajte, BiblKral oslavovali tě budou ... a zpívatí, budou.
Konfrontace textů ukazuje, že je tu v prvních třech dokladech možná interpretace vět s ať jako vět účelových (všude stojí po větě s imperativem, jak je to u oř obvyklé, v. § 229). Ve čtvrtém dokladu pak jde zřejmě o souřadné spojení, ale ať zpievajú zde stojí paralelně s imperativem zpoviedajte sě, takže se lze ptát, není-li to již ojedinělý doklad na užití ať s indikativem ve funkci opsaného impe-
» DalSl výrazy v. v Zikmundově Skladbě S42—544. O stavu za obrození srov. M. Jelínek, Výběr synt. prostředků 476n.
rativu (v. § 126, pozn. 13). Je nutno počítat také s variantami latinské předlohy, odchylnými od přijatého textu Vulgáty (nejednou docházelo i k matení et a mí).7
Nemůžeme tedy v uvedených dokladech vidět bezpečné svědectví o slučovacím významu stč. ať.
Jiné povahy jsou doklady, na které upozornil J. Gebauer (Slovník I, 20) a Fr. Trávníček (Skladba 65): nýnie-li tě lén slyšeti, a ti budu vyprávěli, proč sě mu [městu Tróji] rušenie stalo AlxV 716; kaž komorníkom, a ti provedu třetí pohon Rožmb 78. Podle Trávníčka zde ještě nejde o ať, ale o relikt volného spojení a se zájmenem ti (v dokladu z Alx dat. sg. osobního zájmena, v dokladu z Rožmb nom. plur. ukazovacího zájmena). Přitom by však v prvním dokladu nešlo o slučovací at, nýbrž o ať v apodozi souvětí podmínkového (v. § 126). V druhém dokladu již mohl pronikat smysl prací (ať provedou); tak chápe doklad Gebauer.
Snad by mohlo jít o slučovaeí at v tomto doklade: blizt jest den boií veliký a velmi spěšný hlas dne boiieho hořký, at silný bude a pěti núzi, ten den, den hněvu . . . ŠtítBarl 49a. Jde tu o parafrázi proroctví Sofoniášova (1.14n.); srov. z BiblKral: Blízkýt jest den Hospodinův veliký, blízký jest, pravím, a rychlý velmi zvuk dne Hospodinova, tut hořce křičeti bude udatný. Den rozhněvání bude ten den ... Místo je však dosti temné a možná trochu zkomolené, takže se z něho neodvažujeme dělat závěry.
Naše analýza ukázala, že se nám v stč. textech nepodařilo najít žádný bezpečný doklad na slučovací užití spojky at. O vzniku pracího a účelového at v. § 126.
Slučovací užití nemáme dosvědčeno ani ze staré ruštiny, kde amt, (amu, amb) bylo dosti časté. Srov. I. I. Sreznevskij, Mamepuanu I, 32—33; L. A. Bulaohovskij, Hcmop. KOMMimmapm 374; T. P. Lomtev, OuepKu 522 a 524. Není doloženo ani u stpol. ač (v. Sloumik stpol. I, 20—21).
Spojka až je v souvětích smyslem slučovacích doložena v dokladech dvojího 17 druhu.
J. Gebauer (Slovník I, 21) upozornil na dva doklady z EvSeit: na mále, až neuzříte mne; a opět na mák, a uzříte mě J 16.16 (modicum et iam non videbitis me, et iterum modicum et videbitis me) x EvZim na mále, a již neuzříte mne, opět na mále, a uzříte mě (pod. EvOl); na mále, až mě neuzříte; opět na mále, až mě uzříte J 16.19 (modicum, et non videbitis, modicum et videbitis) x EvZim na mále, a neuzříte mne; opět na mále, a uzříte mě (pod EvOl). Spojka až zde asi nemá čistě slučovací význam, nýbrž obdobný význam jako v časových sou-
7 Srov. interpretaci uvedených míst v lat. překladu žalmů Tremelia a Junia (Hanno-viae 1624): et ne laetentur de me; ne dieant 34.24—25; ut cognoscatur te 82.19; prudentem me effice, ut vivam 118.144;celebrabunt te. .. etcanent 137.4—5.Podobný problém je s interpretaoí stpol. aé v Bibli královny Žofie. Srov. Jar. Bauer, Kilka uwag do hasel spójnikowych w Slowniku staropolskim, Jezyk Polski 38, 1958, 16—17.
32
3 Vývoj českého souvětí
33
18
větích vyjadřujících rychlý, nečekaný nástup druhého děje (ne — až, než — až, jedno — až, sotva — až apod., v. §§ 170, 172). Jasně na to ukazuje první užití v J 16.16, kde stojí za lat. et iam proti a již jiných textů.8
V Ote najdeme navazovací až, střídající se s a: to hubeníce ... počě před nimi prošiti a žádati, abych jiej odpustil ten úíi/nek. I vece ten, jenž mi posluhovááe, a řka.—Až já to vzvě-dé, aby od lidi úkoruov netrpěl, a já vstav i jidech sěm OteB 74b X Ote ACE a. Srov. též a X až v OteB 198a x OteACB, OtcB 166b x OteAC. V navazovacím užití je zde význam spojky do značné míry setřen, ale přesto lze říci, že tu asi nejde o vztah čistě shifiovací.
častěji je v souvětí slučovaoím až, které připojuje druhou větu ve smyslu „a potom", „a nakonec". V této funkci se drží dodnes. V jazyce stě. však bylo místo tohoto typu trochu jiné: nebyly ještě přesně rozlišeny a ustáleny tři funkce až, slučovaní (až = „a nakonec"), časová (až = „dokud ne" — v. § 177) a účinková (až = „takže" — v. § 208). Proto je mnoho dokladů přechodných. I dnes se trochu pociťuje souvislost těchto významů až, ale jsou mnohem vyhraněnější. Např.: *
6^ král v smutce i v žalosti..., ažsě své rady doloží, před tiem sě hradem položi AlxV 111; po potáčku počě nahoru jeti, až sě mu uda pod ten hrad podjětiT>aiL 39.40, pod. DalC 75b; Tateři všecko Polsko zhubichu, až sě i před Kladskem sta-vichu DalL 82.48, pod. DalC 137a (zde je až zesíleno vytýkacím i, které vnáší do věty slabý odstín stupňovací); na to Němci nic netbachu, na špili to obrátichu, až sě jim [Prokop] zjěvi po třetie Hrad 26b; i posla [král] na vše strany po púšti, zdali by ho kde nalezli, až jeho královi nalezše i přivedu ŠtítBarl 3a; i jede pryč cestu jinú, až se z cesty vyvinu Baw 169a; i plavili jsme se pěti plachtami, až okolo nešporuo asi počali jsme viděU na levé straně zemi zdaleka CestPref 50; — v užití navazovacím (po koncové pauze): tehdy po polích počěchu choditi ti bratřie; až i na ty pustiny, ješto sú okolo moře mrtvého, jidechu OtcB 116b; mezi tím bál sem se, aby mi má neustavičnost hanby nepřinesla; i nevěděl sem co dělati. Až natrápě anavrtě se dosti sám v sobě, toto mi na mysl přišlo... KomLab 193.
O souvětích smyslem časových typu nezapěje kokot, až mě zapfíš třikrát (Krist 90a) V. § 172.
Slučovací souvětí se spojkami i (hi)t, a
Základní a nejěastější slučovací spojkou bylo již v stě. a; ve spojeních souvět-ných mělo už v nejstarších památkách rozhodnou převahu nad i. Dnes je
• J. Mikulášková (Stě. až 19) upozornila, že ve WaldhPost je na paralelním místě jednou tu (a opět malý čas — od mého vstúpenie až do súdneho dne —, tu mě opět uzříte, 70bl), jednou že (malý čas mine, že mne neuzříte 70b2). První doklad by potvrzoval naši interpretaci, a Bnad i druhý — za předpokladu, že zde jde o oitoslovné a nikoli spojkové že. — O slučovacím až v. též Sr. Trávníček, Skladba 94.
• V některých stč. památkách, zejména ve zlomcích legend a apokryfů, mívá i pro-thetické h:hi.
i v souvětí ojedinělé; poněkud častěji se s ním setkáme jen v několikanásobných větách vedlejších, protože ty jsou přímou obdobou několikanásobných členů věty. Byl tedy v historické době takřka dokončen proces, který začal už v době předhistorické: spojka a vytlačovala, a v souvětí v podstatě vytlačila spojku i.
Vystřídání spojovacích prostředků je pravidelně vnějším projevem změny ve struktuře souvětného typu: jde tu nejčastěji o splynutí dvou významových odstínů, jindy zase o rozlišení dvou typů apod. Musíme si proto položit otázku, zdali tomu tak bylo i v našem případě — zdali bylo a s i v stč. úplně syno-nymní nebo zda můžeme mezi nimi postihnout zbytek staršího významového rozdílu. A je nutno přezkoumat i obvyklé tvrzení, že jde o přechod odporovací-ho a do spojení slučovacích, spojený s postupným zánikem odporovacího významu.
Pro odpověd na první otázku jsou cenná souvětí složená z více vět, v nichž se obě spojky střídají: doplnichu sě dnové, aby porodila, i urodi svého syna prvorozeného, a plénkami jeho óbinu i vloži v jeslí... EvZim L 2.7 (et — et — et), pod. EvOl, kdežto v BlahNZ je i — a — a; ten bude veliký a syn vrchnieho bude sluti, i dá jemu hospodin buoh stolici Davida, otce jeho, a bude kralovati v domu Jakubovu na věky, a jeho království nebude dokonanie EvZim L 1. 32—33 (et — et —et), pod. EvOl, kdežto BlahNZ má všude a; inhedž na všě, již tu stáchu a slov jeho poslúcháchu, dar svatého ducha spade hi všech jich mysl óbpopade... LegDuch 48—50 (Výb); viem to, že tě dřiev miloval i ot Šimona vzbraněval a před sestru tvú nelstivě onúúval tě milostivě Hrad 32b; a protož pospěšně vrat sě do svého domu, a nalezneš svého syna sedmi dnóv v stáří, i vzděješ Jan jméno jeho Ote 3a (festina ergo, et redi, et invenies puerum septem dierum, et vocabis nomen eius Ioannem); a když on počě úpěti, tu sě okolní bratřie sběžechu i zlapa-chu ty padúchy a poslachu jě do města k rychtáři, a ten jě vsázě v kládu OtcB 70a; jde a vezme sedm jiných duchóv, horších sebe, a bude bydliti v tom dřevniem svém domu, i bude hóře člověku tomu nežli dřéve ŠtítBarl 57a (citát Mt 12.45; podobně EvZim).
Ve většině citovaných dokladů cítíme, že spojky i je užito tam, kde jde o těsně spjaté děje, tvořící složky jedné užší události, činnosti (srov. plénkami jeho obinu i vloži v jesli; dar sv. ducha spade hi všech jich mysl óbpopade; sběžechu sě i zlapachu ty padúchy — jde tedy o 1. odstín slučovacího vztahu), anebo tam, kde se z obsahu první věty něco vyvozuje, kde se přímo rozvádí větou další (ostatní doklady — jde tu o 3. odstín, blížící se někdy vztahu důsledkovému). Naproti tomu spojka a připojuje tu většinou větu vyjadřující další rozvinutí děje, něco nového (srov. zejm. doklad z L 1.32—33 —jde tam o 2. odstín slučovacího vztahu). Jen v dokladu z LegDuch jsou obě spojky souznaěné (obě vyjadřují 1. odstín).
Přehlédněme nyní užití samotného i:
ot ňehože naše krščenie jménem nazváno, pro drahé naše spasenieŽidům prodáno.
19
34
35
/ pro naše, vykúpenie na smrt prodáno. . . PísOstr 13; všakž je pil, netbajě o úem, hi dal opět všem zrak oéem LegApŠ 83; řek to, by rozpat na křížů v toho jmeni,
0 ňemž kázal hi proňž svój život posázal LegApŠ 141; milý mistře, ty všdy na mě kříkáš i svým hněvem na mě kdýkáš MastMus 93; jsem z Okořína(dci) toho pána
1 jsem ot těch zlých dievek svázána DalXr 13.22, pod. DalC 26a; vzvěděv to Neklaň, je sě báti i nesmě na vojnu vstáti DalL 18.12, pod. DalC 33b; i jede tajně na púšti i by do své smrti v tej húšti DaLL 24.56, pod. DalC 46b; kněz sě stavi na tom hradě i sede tu s věrnými v radě DalL 56.14; naleze mnicha starého, ke všiej čsnosti podobného, i počě jeho prošiti, chtě týže zákon nositi Hrad 3b; bolest byla jejie srdce naplnila i těch slov pamět shladila Hrad 31b; uslyšav to stařec, radoštěmi sekeru dveře vylomiv a nic nepomeškav, i běže na to miesto, ješto ten bratr bieše, i pocě sě prvé kofiti tomu bratru nežli on jemu OtoB 72b (et); [kněží nepraví] kohož chopie, an Kristovu pravdu upřiemo vyznává, toho klnú, pohonie, vypoviedaji i mučie i žalařují i mrtvie HusErb 2.9 (G) — zde se i polysyndeticky opakuje, jde vsak spíše o několikanásobný přísudek než o skutečné věty.
Opakované i — i s vytýkací platností („jak — tak"), dosti časté u větných členů, může stát u dvojnásobné vedlejší věty: protož oboji znamenajte.. ., i ti, ješto hyzdie knihy české, i ti, ješto bych rád, aby čili písmo svaté ŠtítKlem 6b (G).
I zde jde ve většině dokladů zřejmě o uvedené odstíny slučovacího vztahu (první a třetí, v. § 13); v řadě dokladů kromě toho proniká jasně vztah důsled-kový (v. § 72).
Spojky a se užívá v slučovacím souvětí bez jakéhokoli omezení ve všech významových odstínech. Např. tuž inhed byl ot nich svázán a v želáš vsaditi kázán LegApŠ 89; mistře, hyn jsú miesta sdravá a v nich jest krásná úprava. Tu rač své sedenie jmieti a své drahé masti vynieti MastMus 22—24; skoč a rač zpie-vati, a myt budem ozpievati MastDrk 66; Prokop dobře u plsmě dospěl a ve čsti i v kázni prospěl Hrad 2a; blahoslavený buoh, jenž žádá všech lidí spasenie a k Své spravedlné známosti přivedenie a jenž také naši cestu do Egypta zřiedil a tu nám mnoho divuov zjevil OtcB la (et); ktož málo seje, málo bude žieti, a ktož rozsieva v požehnáních, z požehnání bude také žieti HusErb 1.116 (G); tyto řeči. .. na tom jsú založeny, že Petr jest rybář duchovnie, a siet jeho jest zákon Kristuov ChelčSíť 10a.
Ve vícečlenném souvětí se někdy spojka a opakuje, takže vzniká poly-syndeton; v některých dokladech zřetelně proniká odstín postupného přičleňování vět. Srov. a proto s té veliké milosti na pána boha vzpomínajte a bojte sě jeho a nezadajte nic viecenež rovné potřebice; a dosti na tom jměj, žet jest dáno mě ve snách viděti, a viec nepotřebuj, donidž jsi živa, se mnú mluviti. A probudivši sě ze sna ta paní, to vše... poče praviti OtcB 3a (sed et vos estote beneficii a Deo vobis collati, et timete Dominům semper, nec amplius quam stipendium vestri debetur, aliquid requiratis. Sufficiat ergo tibi hoc, quod vidisti me in somnis, et
amplius non requiras. Eviligans autem mulier. . .); osvět tě hospodin, a dajt rozum, a přived tě k životu spasenie věčného ŠtítBarl 117a; a ihned plvali sú v tvář jeho a zášijky mu dávali a palmami v tvář bili a řekli sú HusErb 1.393 (G); já sem jim dal řeč tvú, a oni jsú ji přijali, a svět je v nenávisti měl ChelčSíť 10a; srov. s tím pozdější doklad: též sme vytloukli mlejn pod Dobříkovem a svázali sme lýčím mlynáře a uvrhli sme ho do pivnice svázaného a vzali sme mu 20 zl. PardA 64a—1578 (O).
Obvykle stává .však a už v stč. jen před poslední ze spojených vět: děku-jemy tobě ..., ež si ráčil ny stvořili, velmi draze vykúpiti, nebesa dens otvořiti a svým tělem obdařiti Kunh 21—24; i vece jemu a řka: Vratiž sě do domu svého, mažiž jím [olejem] své ženy oči, a třetí den budet viděti OtcB 3b x OtcAC asyndet.; kalioty sem profrejmarčil, kabát zedrala boty schodil PardA 195b—1590 (O).
Významový rozdíl mezi tao proniká někdy dosti zřetelně i v užití navazovacím, zejména kde se v témž textu obě spojky střídají. Spojky i se obvykle užívá, jde-li o děje vnitřně spjaté (přitom je navazovací i mnohem častější než spojovací uvnitř souvětí).10 Spojky a se užívá bez jakéhokoli omezení, ale nejvíce k připojení nového děje, nové myšlenky. Charakteristické je zejména užití a k připojení souvětí s anteponovanou větou vedlejší nebo věty s antepono-vanou přechodníkovou vazbou (a zde zřejmě zároveň pomáhá oddělit oba syntaktické celky, aby se vedlejší věta nemohla vztáhnout k větě předcházející). Např.:
ten jmějieše bratróv šest .. . I vybra sě se vším z země, jiež bieše Charváty jmě. I bra sě lesem... DalL 2.11—13; odpověděchom jemu, že jsmy z Jeruzalemských vlastí. I slýchali srny mnoho o tvých cnostech i o pokoře i o tvéj svatosti. . . OtcB 5a; pústenník jeden slovutný přěbýváše na té hoře, ješto Achibeus sluove. I přiji-dechu k ňemu padúchové a chtiece jej zahubiti OtcB 70a; a všed do peleše ten bratr, počě mysliti a řka: Dóbřě-li mi řekl stařec či zle ? I jide opět k úemu... OtcB 68a; — tehdy řěčská stráže pozná, že pohanstva zbroje hrozna. A snadno bieše poznali... AlxV 1378; TJhři u Moravě lidi zajechu, Óechy sě na ně podjechu. A když okolo Chrudimě ležiechu, roznemože sě kněz póhřiechu DalL 45.41, pod. DalC 89a; a když jemu tu radu dokoná, vzem požehnaného oleje, i pomaza jeho. A když jeho pomaza, tehdy mnoho nečistého z úst vyvráti a inhed by uzdraven OtcB 5a; druhý jemu vece: A kdyžt jest tvá, yezmiž ji sobě a mějž ji sobě. A to řekše i neumiešta sě viece vadili OtcB 73a (quo dieto); praví o Alexandrovi Valerius, že jel s vojskem k jednomu městu u velikém hněvu, chtě je obořiti. A jeden mudřec byl z toho města rodem a byl vzácen Alexandrovi. I šel před Alexandra. .. ŠtítŠach 295bl.
10 Na frekvenci navazovacího i v biblických textech, kde je mimořádně časté, mohla mít vliv předloha. (Jde tu o hebraismus, který se přes řecký text přenesl i do latinského.) Srov. k tomu V. Kuznecov, Slávia 21, 1953, 173.
V překladových památkách se navazovacím a překládají různá lat. navazovací slova. Tak např. v OtcB et, -que, ergo, autem, enim, nec, at, atque, vero, tamen, ceterum, ojediněle i jiná. Hojné je a + ukazovací zájmeno za lat. navazovací relativa a demon-strativa, např. i uzřěchom brlec u piesku. A toho brícě střecha bieše pokryta dobře mocnými prokolemi, jako bárky přikrývají OtcB 105a (cuius tectum).
22 Ústup spojky i a její nahrazování spojkou a dokládá i zjištění Páterovo, že v ŽaltGlos není a jako spojka vůbec doloženo, kdežto i je poměrně časté.11 Naproti .tomu v ŽaltWittb je na stejných místech skoro z polovice a a v jiných pozdějších žaltářích ještě častěji. Y-
To však neznamená, že ve vývoji češtiny bylo období, kdy se k vyjádření slučovacího vztahu užívalo výhradně i. Mohlo tomu tak býti v normálních spojeních několikanásobných větných členů. Ale v souvětí byla asi vedle i spojka a od samého počátku, tj. od doby, kdy se z pouhého navazování vět rodila skutečná parataxe i hypotaxe. (Tento vývoj začal a jistě dosti pokročil už v praslovanštině.) Významová analýza dokladů se spojkou i nasvědčuje, že se jí užívalo jen ve dvou odstínech slučovacího vztahu: když šlo o těsné slučování složek jednoho obrazu nebo jedné události (odstín la), nebo když šlo o další rozvinutí obsahu předchozí věty (odstín 3). Naproti tomu při připojování něčeho nového (odstín 2) se zřejmě užívalo spojky a.
Tento závěr velmi pěkně podpírá stav v jiných slovanských jazycích, zejména v staré ruštině. Podle zjištění P. V. Popova mělo strus. <x tuto funkci: spojovalo věty, které nejsou mezí sebou spjaty ani oasovými, ani příčinnými vztahy (to je naproti tomu obvyklé u vět spjatých spojkou i); druhá věta nevyplývá z obsahu věty první jako její přirozené pokračování, nýbrž vyjadřuje nějakou novou myšlenku, přináší něco nečekaného nebo i protikladného k tomu, co se říká ve větě první.12 Proto nespojovalo a až na řídké výjimky větné členy. Starobylost ruského stavu potvrzuje staroslověnština, kde je situace obdobná.18 V polštině pokročil už v nejstarších památkách vývoj slučovací funkce o, ale starý stav není zcela zastřen.14
Zároveň vidíme, že spojka a nebyla v minulosti ani spojkou jednoznačně odporovací. Byly u ní předpoklady k vývoji oběma směry — a čeština zvolila vývoj k významu slučovacímu. Stejnou cestou šla lužická srbština, kde bylo i zatlačeno úplně, a zčásti i polština; v nové době však slučovací a silně ustou-
« A. Patera, Stí. glossy ŽaltGlosMus, ČČM 53, 1879, 413.
12 P. V. Popov, Cmímumemmae KOHcmpyxuuu c ccnosoM a s dpeeuepyccKOM H3bace faBTopeif. naiyra. AHCcepTamiH), Leningrad 1953, 7. Popov zde opravil závěry I. A. Popovové (3uaueHue u irpacuuu anom a « dpeenepyccKOM xmxe, Haynn>rit 6iOAACTCHb AeHHBTpaA. rocyA-ymmeparrera 2,1945, 30—33;srov.též Bonpoou cimmaiceuca 396) o univerzálhostispojeko.i v staré ruštině. Jeho zjištění plně potvrdil rozbor funkcí spojky a v strus. listinách, provedený V. I. Borkovským (CunmaKcuc ipeeuepyaxux zpoMomlI, 41—43, 96n.), třebaže zde jde zčásti o pozdější vývojovou etapu. Další vývoj byl odlišný od češtiny: nevyužilo se náběhů k přeměně a ve skutečnou slučovací spojku a upevnilo se jeho užití odporovací. Částečně se však strus. stav odráží i v dnešní ruštině. (Srov. Jar. Bauer, Souřadné souvětí. Kapitoly II, v tisku.)
18 Srov. Slovník jazyka staroslověnského 1,1—2 (heslo a zpracovali M. a Jar. Bauerovi).
14 Viz Slovník stpol. I, ln.
pilo před i, takže výsledný stav se v mnohém podobá ruskému. Ostatní slovanské jazyky daly naopak přednost spojce i a buď ji zachovaly v starém rozsahu, nebo ještě rozšířily. (Ve slovinštině splynulo i s ono v ino, in.f5 V českých nářečích se užívá v souvětí slučovacím jen spojky a. 0 původu spojek i, a v. § 274 a 90.
Slučovací souvětí se spojkami ni, niž, ani, aniž
23
Záporky ni se užívalo ke spojení vět, které spolu svým obsahem těsněji souvisely (odstín 1), podobně jako i při větách kladných. Tak plnilo ni funkci slučovací spojky, ale zároveň mělo platnost záporky (sloveso po něm bylo kladné). Zesilovalo se někdy příklonným -ž v niž. Častější než pouhé ni, niž je ani, aniž (< a + ni + že).16 Užití kladného slovesa po záporných spojkách bylo v stč. pravidelné a udrželo se i v době, kdy se stalo všude jinde pravidlem kladeni obou záporek, ne, vedle ni.11 Po spojce aniž se udrželo kladné sloveso až do nové doby; po ani pronikalo záporné sloveso již za humanismu. Dobrovský ve své kodifikaci (Podrob, mluvnice 663) připouštěl „vynechání" ne i po ani.1*
Souvětí se zápornými spojkami bylo trojího typu:
a) V souvětí byly spojeny věty záporné; v první větě byl normální zápor a druhá věta (popříp. další věty) se připojovala zápornými spojkami ni (niž, nit), ani, aniž, po nichž bylo sloveso kladné. Např. ten čúš, jenž na sě nepomní, ani tbá milosti božie LegJid 212; jenž [štěnec] ještě netvrd v nohy, ni mu došel zúbek mnohý AlxV 187; že ijeden muž neda svěj paní zlého zlým užiti, ani jie chtěl tiem uhaniti DalL 11.44 x DalC 23b ni; proto andělóv netbaji, anit jich také Meduji Hrad 36b; čijíci již nečujieše, ani vidúci vidieše, ani tu bieš', kdež stojieše Hrad 30b; a ta sě jemu nezdáše, by škodnábyla, ani jie [chlouby] chtieše tbáti OtcB 7b; nezhrzěj nižádného, ani koho posuzuj, ani koho hyzá° OtcB 74b (neminem pro nibilo aspicias, nullum condemnes, nulli detrahas); nepotopuj mne bufě vodná, ani pohlcuj mne hlubokost, ani rozjevuj na mě propast úst svých ŽaltKlem 68.16, pod. ŽaltWittb, ŽaltPod (srov. též BiblKral: aby mne nezachvátili proudové vod, a nesehUila hlubina, ani se nade mnou zavřela prohlubně); neb tak dobrých věcí sdejšie jest oko nevídalo ani ucho slýchalo ani je to v srdce clověčie vzešlo... ŠtítBarl 123a; v zemi jiných lidí nic nebudete vlasti, aniž budete
15 K rozšíření spojek i, a srov. V. Vondrák, Vergl. sl. Grammatik II, 469—461; T. Maretič, Věznici, Rad 86, 84n. a 121n. i,
Zcela ojediněle se setkáváme i se spojením i + ni: tehdy již jeho dědicové jsú ne-dědili v tom, ač jest které měl, i ni také na mrtvého [dědictvie] připadnutí zase jest mohlo ArchO 37.1 —■ 1455 (doklad z archívu Stě. slovníku). Srov. J. Gebauer, Hist. mluvnice IV, 689.
" Srov. Fr. Trávníček, Skladba 30—31. Kladení samotné záporky ni se udrželo zhruba do konce XV. stol.
12 Srov. V. Zikmund, Skladba 531. O Btavu za obrození informuje M. Grepl, Vývoj mluv. stavby 256—262, a M. Jelínek, Výběr synt. prostředků 464—465, 474—475.
jmieti částky mezi nimi JakVikl 182a2; nebo se neumdlévá, ani súžena bývá viera množstvím věřících ChelčSíť 5a; a protož ne tak snadně k břehům se přibližuji, ani od rybářů lapány. .. bytí mohou CestBras 18a; a s kým se o to dostatečně poraditi nevěděl jsem, aniž mi se hrubě chtělo s někým se raditi... KomLab 192. — Se slovesem záporným: mohut to dobře pověděti, žet sem já sladší věci jak sem živ nepokúšel..., aniž sem větší kratochvíle. .. nemíval HynRozpr 134a; čehož oko nevídalo, ani ucho neslýchalo, ani na srdce lidské nevstoupilo, co připravil Bůh těm, kteříž jej milují BiblKral l.C 2.9; přikázal. .., aby žádný proti Vácsla-vovi... nevstával, ani kterakého znamení poctivosti aby jemu nečinil Háj 70b.19
V jazyce novočeském se zde užívá ani (popříp. a ani) se slovesem záporným. Spojka aniž se slovesem kladným se vyskytuje jen jako výrazný archaismus, např. Kmotr ho nezdržoval, aniž pozval Jirásek.
b) Podobně se připojovala záporná věta k větě kladné, např.: v toho mysli veždy blúzi, ni jé kdy cele posúzi AlxV 24; kněz to vida, sě smějieše, ni jim kdy co pro to dieše DalL 104.10; hledám kdež položen zvěstě, niž naleznu na tom mieste Hrad 37a; nebo choval sem cest božích, ani nemilostivě činiech k bohu k mému ŽaltKlem 17.22 x ŽaltWittb ni; nášt jest zákon velmi ukrutný, aniž ho budeš moci strpěti OtcB lila; vyvolil jsem tě, aniž tě zamítám BiblKral Is 41.9.— Se slovesem záporným: všecky zbili, ani jednoho živého v té ohradě nenechali Háj 81a (ani zde cítíme spíše jako vytýkací částici).
V jazyce novočeském se zde užívá zpravidla ani ne, a ne, a ani ne. Vedle toho se udržely věty s aniž a slovesem kladným, ale nabyly povahy vět vedlejších vyjadřujících zápornou průvodní okolnost: Komtesa přijela skoro až k nim, aniž ji byli slyšeli Němcová. O jejich hypotaktické povaze svědčí to, že je možná antepozice věty s aniž: Aniž chci koho poučovat, připomínám, že to není správné.20
c) Záporná spojka ani — ani je u všech spojených vět. Má přitom funkci vytýkací (podobno jako i — i ve větách kladných). Např. ani na nebi jsi včeší, ani v oplatce jsi menší, ani na nebi světlejší, ani v oplatce temnější Kunh 37—40; jest ta země [Libye] všě bez vody..., ani kde v ní ptáček zpievá, ani kde viděti dřeva AlxV 2155—2156; ani jest buoh, ani jest čemu sě modliti, ani jest od které moci vyššie předjednáme PasMA 291 (G); ani je kdy počátek jmělo božstvie jeho, ani kdy konce jmieti bude ŠtítBarl 90a; pravíš a vykládáš mi, že ani jieš ani pieš aniž máš takéžto přirozenie jiné na sobě TkadlS 38a; nevím, kdo by učinil takovou věc, a aniž jsi ty mi oznámil, aniž jsem já také co slyšel, až dnes BiblKral Gn 21.26; čehož sem ani nespamatoval všeho, ani se mi připomínati chce KomLab
19 Vedle toho má Hájek aniž se slovesem kladným, např. již jest let čtrnáct, jakž mne žádný člověk neviděl, aniž jsem z této skály ven vycházel Háj 66a.
20 Viz Fr. Trávniček, Mluvnice II, 719—721; v. též Skladba 30. — Tato funkce vět s aniž je pozdní — šíří se až v 2. pol. XIX. stol. Za obrození najdeme jen aniž slučovací (v. Grepl, Vývoj mluv. stavby 260). Zdánlivě se ně. anteponovaným větám s aniž podobá toto stě. souvětí: Alexander když ty řeči vzvédé.. .,nisés kým o to potáza, inhed v tom miestč rozkáza. . . AlxV 416. Ve skutečnosti tu jde o záporné zájmeno nikdo, rozdělené príklonkou a předložkou, nikoli o záporku ni ve funkci spojky (spojení vět je asyndetioké).
228 (první sloveso je záporné). — Se slovesy zápornými: ani utéci nemohli, protože vítr odporný měli, ani v svou moc doufati nesměli CestBras 12a.
J ak je zřejmé z dokladů, setkáváme se s ani // ni již vpamátkách ze XIV. stol.; časem však ni ustupuje a zobecňuje ani. Naproti tomu zesílení příklonným -z je poněkud pozdější: proniká teprve koncem XIV. stol. a šíří se až během dalších staletí. Proto je jen ojediněle doloženo niž: v době, kdy se hojněji začala připojovat partikule -ž, podoba ni již ustupovala. Nový jazyk se vrátil k podobo bez -ž, která se držela po celou dobu historickou vedle aniž. Také lid. nářečí znají jen podobu ani.
Záporné věty se mohly připojovat i normální spojkou o, např. nic prospěje nepřietel v něm, a syn zlosti nepřUoží škodití, jemu ŽaltKlem 88.23, pod. ŽaltWittb, ŽaltPod X BiblKral: nebudeí ho moci nuziti nepřítel, ani člověk nešlechetný trápiti; sebráni sú na mě bičově, a nevěděl sem ŽaltKlem 34.15 (ŽaltWittb i); dva starce biešta v jedné peleší a nikdy sě nebiešta najmenším slovem pohněvala ani svadila OtcB 72b x OtcE aniž sě kdy byli; jakož i jich kázanie šlo jest po všem světě, a nebyl jest lid, v němž by slyšen nebyl hlas jejich ChelčSíť 11a. Je možné, že se tak odlišovalo volnější spojení od těsnějšího, bez vytýkáni záporu. V pozdější době se setkáváme už i s typem, který je dnes nej-obvyklejší při vytčení záporu —<a ani ne: hned v tom jiné vlny se zdvihše, jemu je mocí velikou na též místo do šífu s nádobou vhodily a ani té nádoby ... nepřevrhly CestBras 11b.
Využití negace jako prostředku ke spojení záporných vět je ve slovanských jazycích rozšířeno, zejména pokud jde o opakovanou záporku u všech spojených vět (typ ni — ni).'1 Spojka ani má přímou paralelu v jazycíoh západoslovanských, opakované ani — ani také v ukrajinštině a v běloruštině; v polštině bylo i aniž.1* Předpokladem ke vzniku ani/žj bylo rozšíření a v slučovací funkci i do souvětí s těsnějším vztahem vět (odstín la 3).
Spojení tázacích vět partikulí li
V souvětích, která se skládala ze dvou nebo více doplňovacích otázek, spjatých mezi sebou vztahem slučovacím (event. vysvětlovacím), kladla se v stč. za tázací zájmeno nebo příslovce v druhé větě partikule li: zlá příhodo, co jsi zdělá, co-lis toho zisku jměla? DalL 97b (dopl. 7. 22); komu nás, otče svatý, ostavíš, komu-li nás po sobě poručíš? Hrad 21b; ba i kdo vy je sem poslal, kto-li vám toto miesto dál ? Hrad 25b; ale kdy muož přirození člověčiemu smrt útajna býti, kak-li nevzvie o smrti ten mládenec, ješto je byl v rozumu darován od boha smysly? ŠtítBarl 16a.
Velmi časté je takové spojení v několikanásobné závislé otázce, např. kdežto byl mnohý nevěda, kam chtěl král, kam-li byl jeda AlxBM 64; ani kto kdy
21 Srov. V. Vondrák, Vergl. st. Qrammatik II, 346—347 a 464.
22 Viz J. Stanislav, Dejiny II, 644—645; Slownik stpol. I, 35—38 a 39; J. F. Kar-skij, Bejwpycu II—III, 462; Hapvuxt na aicmopui óe.mpycKaů mosu 390; Kype cmacuoi vko. mm. juoeu II, 160.
potom vzvěděl, kto sú, odkad-li sú byli PasMA 412 (G); a to jemu všechno povědě-chu, čso sě tam na púšči stalo, co-li se nad nimi dálo Hrad 27a; a otáza jie, proč by na tejto púšti blúdila, kterak-li sě jiej to přihodilo OtcB 6a; naučil jest ny, co prošiti, kdy-li, kde-li, kak-li, kterým-li úmyslem AlbRáj 57a (G); často mne prosíte, bratřie milá, abych vám mé púti po zámořských vlastech pověst vypravil, to, což sem tam viděl: najprvé, kterak viera křesťanská na vzchod slunce stojí, a tě viery který jest počátek, a kterých svatých těla tam ležie, a v kterém stavě mnišie stojie, a pústenníci kteraký život vedú, kterak-li přebývají, a smějí-li křesťané pro pohany na púšti přěbývati, a které-li divy Kristus, to jest Spasitel, skrze své sluhy \činh, a kteraký sem také spěch měl, na moři plová, a kudy-li sem po suchu chodil OtcB 104b; zjeveno bude, co je kto činil, co je mluvil, co-li kdy myslil ŠtítBarl 41a.
Podobně se mohly spojit i vztažné věty původu tázacího: avšak ktož jmá dobré nravy, kto-liž jest své viery pravý AlxV 237 (dále anakolut); svatý Petr zvodil jeho po všech miestech, kde Ježíš kázal, kde-li které divy ukazoval PasMA 339 (G).
Ojediněle se zde užilo kromě li ještě slučovací spojky a: svatý Petr otáza jeho, kto by byl a odkad-li přišel PasMA 339 (G).
Když pronikal mezi otázkami vztah vylučovací, užilo se vedle li ještě spojky aneb\o\: i kam jdeš, Antoni, aneb proč-li? OtcB 192b; poznává, kdy mysl clověčie rosinú boží milosti bývá skropena, aneb kdy-li přievákm bývá skrútených slzí obvlažena OtcB 102b.
Kladení partikule li v několikanásobné otázce bylo živé ve XIV. stol. a zaniklo již ve stol. XV. Má obdobu v jiných slovanských jazycích.23 Jde tu jistě o stejnou partikuli, jako je li v otázkách zjišťovacích. Je možné, že i v zjišťovacích otázkách vzniklo čili, zdali z či, zda v podobné pozici (v druhé ze souřadných otázek); ze stě. materiálu to však již není zřejmé.
Hypotaktické vyjadřování slučovacího vztahu
Ve slučovacím souvětí, v němž druhá věta nějak přímo navazuje na obsah věty první, odkazuje se na něj nebo na některý větný člen ukazovacím zájmenem; napr. Judáš by ožeňen vdovu, a ta vlastná máti jemu LegJid 208; zlapachu ty padúchy a poslachu jě do města k rychtáři, a ten je vsázě v kládu OtcB 70a; ale nynie požívaj, cot tělo žádá, a toť jest nášě rada OtcB 6b.
Místo odkazovacího demonstrativa a slučovací spojky užilo se už v stč. mnohdy zájmena vztažného jenž (ve vztahu k celému obsahu první věty jež, ješto). Přitom se v druhé větě nejednou opakoval člen, na který se odkazovalo, takže zájmena jenž bylo užito adjektivně, jako přívlastku. Např.:
slovo do světa stvorenie v božství schováno, jež pro Evino shřéšenie na svět posláno..., ot ňehože naše krščenie jménem nazváno..., jehož nám slavné vzkriesenie vesele dáno PísOstr; tehdy ciesař, Jitčin otec, snide, s nímž Čechám mnoho cti ujide DalL 44.8 // DalC 84b s jehož smrťú; a když sě vrátichu, tehdy je přijal velmi mile, jimžto jiné listy dal královi tatarskému CestMil 8a; — oje-i diněle a jistě nečesky se tu objevuje ktož: tohoto Ježíše skřísil buoh, komuž my všeckni svědkové jsmy EvOl A 2.32 (145a) (srov. BiblKral jehožto);
i počé jie všech paní viece hanlti, jehož já nechci mluviti DalL 3.24, pod. DalC 7b; a to tomu bratru novotnému za dielo přikáza, aby dotovad tu huol zaléval,
dokudž by nezakvetla, na každý den, ješto jest proti přirození OtcB 111b (donec_■
quod contra náturám erat — virga arida in solo arente viresceret); i poznachom, že jest ten náš hospodář pop, jehož on před nám (!) velmi tajil OtcB 105b (quod summa nos dissimulatione ille celaverat); těmi i jinými dobrými slovy svatý Jan za tři dni k nám mluvieše, jímžto našich duší pošili i obnovi OtcB 9b; — se zájmenem jakožto: v jedny časy pocě mysliti, kterým by činem... přivinul sěk... Je-zukristu; jakožto jest i učinil PasMB (Výb 531).
V mladších památkách (v XV.—XVI. stol.) byla stará spojovací relativa nahrazena novými, původu interrogativního:21 ve vztahu k celé větě zájmenem což, ve vztahu k jednomu členu zájmenem kterýž j'to j: a já teprva do navi plavil se v neděli ráno na lodičce, která slove kundele, na kterýchžto lodičkách sem i tam po městě Benátkách se vozí CestPref 26; na kterouž věc mnoho a často pomýšleje.. . KomLab 192; jeden sloul Jákob von Hundtpis, který potom v šarvátce, kterou jsme s Turky měli na moři, jest zastřelen, o čemž na svém místě položím CestPref 43; nebo jsem na některých místech erby rodu Vaší Milosti ještě viděl, čehož jsem také i v této knize své místem svým dotekl CestPref 7; a služebnice její telo vzavše při její modlitebnici... pohřebili, kteréž tu za dlúhý čas leželo Háj 78b; až natrápě a navrtě se dosti sám v sobě, toto mi na mysl přišlo, abych já nejdřív všecky lidské věci, co jich pod sluncem jest, prohlídl.. . Načež čím sem myslil více, tím mi se ta cesta líbila lépe KomLab 193.
Relativ se užívalo hojně ve funkci navazovací: ozřě sě, ano vlk dietě pochopiv s ním do lesa běží. Do něhožto dietěte již sě rozpáčiv k druhému dietéti před sě počě chvátati PasMB (Výb 526); a když přijidechom k té palmě, tu uzřěchom lva, an stojí. Jímžto viděním já a múj vuodcě užasše sě, počěchova sě třiesti OtcB 109a x OtcDAE: Jehožto, OtcC: Jehož (quo viso); videch také jednoho pústenní-ka samoho jediného velmi u malé pelešici přebývajíce. U ňehožto vlčice mějieše obyčej bývati, když jest jedl OtcB 109a x OtcACE: Při němžto (Huic lupa solita erat astare coenandi); anděl hospodinóv zjěvi sě Ozěpovi ve snách řka:... Jenž ■ povstav, vzem dietě i jeho matku, bra sě v noci do Egypta EvZim Mt 2.14 x EvOl, BiblKral kterýžto.
. K užití spojovacích a navazovacích relativ mohlo sice dojít i vlastním,
83 Srov. T. Maretié, Věznici, Rad 89, 116—118; stsl. příklady uvádějí J. aM. Bauerovi ve stati Staroslovenské aiŕe, Slávia 26, 1957, 171, pozn. 42.
24 O šíření nových relativ původu tázacího v. §§ 143, 153.
42
43
domácím vývojem, ale je nepochybné, že se tu uplatnil ve veliké míře vliv latiny. Napodobení lat. spojovacích a navazovacích relatiy a demonstrativ vedlo ke vzniku konstrukcí duchu češtiny jistě cizích (srov. adjektivní užití zájmena jenž, dále užití klož). A vedlo k jejich, velikému rozhojnění v některých překladových památkách. Naproti tomu jiné (to platí např. o Ote) nahrazují navazovací a zčásti i spojovací relativa demoňstrativy se spojkou a. Za humanismu se stalo užívání navazovacích i spojovacích relativ ve spisovném jazyce úplně obvyklým. Nová spisovná čeština zachovala tato relativa v malém rozsahu; od všech jiných relativ se liší tím, že jsou zesílena částicí -ž {což, načež, pročež atpod.; kterýžto je silně archaistické). Nářečí podobnou konstrukci neznají.
Užívání nepravých vět vztažných je jev široce rozšířený, nejen v spisovných jazyoích slovanských, ale v evropských jazycích vůbec.
Druhý způsob hypotaktického vyjádření slučovacího vztahu vznikl na základě konstrukce srovnávací jakfžj — tak. Jde tu však vesměs o spojení členská, nikoli větná. Např. [koří] si takéž skazí stáním, jakož častým osedláním AlxV 849; dnem i nocú bez prestanie nódpočinu šturmovánie; jakž obirtli tako praky..., jakžto kluky tak blinami, tak i tvirdými kočkami AlxH 320—322; cožli kde v povetrie vzchodí..., jakž n ptačstvě tako v zvěři LegMar 59. Podobně vznikala spojka jakoži; srov. a rozuměn bieše tak, že ktva v uozdobě duše, jakoži tělem krásný bieše ŠtítBarl 15b. I tyto konstrukce jsou v ostatních slovanských jazycích rozšířeny.
SOUVĚTÍ ODPOROVACÍ
Odporovací souvětí je spojení dvou vět, jejichž obsahy jsou v rozporu nebo se stavějí proti sobě. Odporovací vztah je diferencován na několik odstínů; k jejich vyjádření máme větší počet prostředků, které jsou jen zčásti souznač-né.1
V dnešní spisovné češtině je základní odporovací spojkou ale, které není spjato s žádným významovým odstínem a slouží proto k vyjádření odporovacího vztahu vůbec. Vedle toho je ve spisovném jazyce několik spojovacích prostředků speciálních, které nepokrývají celý typ, nýbrž jen některý z odstínů. Na základě toho můžeme rozdělit odporovací souvětí na tyto podtypy, významově i výrazově diferencované:
1. Odporovací vztah s odstínem protikladnosti, konfrontace: obsahy dvou vět se stavějí do protikladu, zjišťuje se jejich rozdílnost. Jde však o děje na sobě vnitřně nezávislé (jeden nepodmiňuje druhý, ani mu nebrání v realizaci, ani neplatí místo popřeného děje). Protikladnost může býti silnější nebo slabší někdy jde o pouhý nesouhlas, rozdíl mezi ději a vztah odporovací přechází ply nule ke slučovacímu (2. odstínu, v. § 13). Věty se spojují asyndeticky, souřa dicími spojkami (vedle ale je tu nejčastější a) nebo pódřadioími spojkami (kdežto a zatímco)? např. Dělník je smrtelný, práce je živá, Antonín umírá žárovka zpívá Wolker; Ovšem, tehdy byl den, a ted je večer Pujmanová; Chudáci o něm říkali, že má zlaté srdce, starší lidé zas tvrdili, že skrývá nějakou vinu Drda Pan perkrát chodi v zeleném kloboučku po svém revíru ve dne a veřejně, kdežto Matěj chodí stejnými cestami v noci a tajně Drda.
2. Odporovací vztah s odstínem omezovacím: děj první věty sice platí, avšak jeho dosah je nějak omezen tím, co se říká v druhé větě. Vedle ale je tu základním prostředkem avšak (popříp. však, častější v navazovacím užití). Kromě toho máme spojky a spojkové výrazy s užším významem, které nám ukazují, že tento odstín odporovacího vztahu je dále diferencován:
26
1 Významových rozdílů mezi českými odporovacími spojkami si všímá nejpodrobněji J. Halier, Ale, kdežto, nýbrž, ÍÍR 27, 1943, 106—110. Srov. též Fr. Trávníček, Mluvnice II, 670 a 716—717; V. Šmilauer, Ně. skladba 385. Rozbor významové struktury odporovacích souvětí českých a ruských podávám ve studii Souřadné souvětí. Kapitoly II (v tisku).
' Souvětí se spojkou kdežto a částečně i zatímco se znatelně sbližují se souvětím souřadným (v paralelní stavbě vět, převládá kladení spojky k druhé větě aj.). Viz J. Bauer, Parataxe a hypotaxe při studiu souvětí, O věd. poznáni 273—274; K. Hausen-blas, Věty se. spojkami kdežto a zatímco v dneSnl češtine, Studie ze slov. jazykovědy 133—140.
45
a) Obsah druhé věty nějak vyvažuje to, co se říká v první větě (nejčastěji jde o jistou kompenzaci něčeho nežádoucího, nevítaného, nepříznivého). Nej výraznějším prostředkem je tu zato, zato však, ale zato: Židle a pohovka byly staromódni; zato kulatý stul a ostatní nářadí byly již modernější Jirásek; Kružítko a lineál, týmě ani dost málo nezajímají; zato barevné tužky mám tak ráda Pujmanová.
b) Obsah druhé věty naopak nějak omezuje dosah toho, co lze očekávat na základě obsahu první věty (obvykle jde o snížení, omezení kladných důsledků, které by měl mít děj vyjádřený v první větě; někdy se tu vyslovuje překážka, která znemožnila uskutečnit zamýšlený děj). Jednoznačně se tento odstín vyjadřuje zejména spojkou jenže, jenomže: Aby se uchovala podobnost pravdě, vylíčí věci tak, jak se sběhly, jenže odpovědnost za ně přišijí na záda někomu jinému Pujmanová; Já bych vám to přinesla, jenže jsem to roztrhala, jak mě to rozčililo Pujmanová.
c) Obsah druhé věty se uskutečňuje přes to, co se říká ve větě první (odporo-vací vztah s odstínem přípustkovým: prvá věta vyjadřuje nepříznivou okolnost, přes niž se uskutečňuje děj věty druhé; kdybychom týž vztah vyjádřili podřadným souvětím, musili bychom první větu změnit ve větu pří-pustkovou: sice — ale přece = ačkoliv — přece). Vedle samotných spojek ale a avšak (to je dosud nejčastější právě při tomto významovém odstínu) užíváme zde spojkových výrazů a přece, a přesto, a zatím, ale přece, přece však apod., popříp. i samotného o (zejména ve větách citově zabarvených); např. Ještě v poledne čtvrtého dne sám sebe zapřísahal, že nepůjde, a přece přišel Čapek-Chod;. Nechtěl jsem vůbec cestovat, a zatím jsem jezdil jako blázen K. Čapek; Tento So-vička byl ošklivec, jeho rady nestály za mnoho, ale Pivo mu přece propůjčoval' sluchu Vančura; Takový dobrý spáč a této noci nemohl opravdu zavřít ofcaDrda..
d) Řidčeji se setkáme (zejména v živé řeči) s opačným poměrem vět: druhá věta vyjadřuje něco, co je vrozporu 8 obsahem věty první, co by mu mělo zabránit (v podřadném souvětí by byla přípustková tato věta, nikoli první).. Užívá se tu spojky a, často ve spojení se zatím, přece (ale je tu jiná intonace než v typu 2c); např. Člověk je nestačí projít a měl by K. Čapek; Lidé si myslí, že jsem sám a smuten, a já zatím se raduji Wolker; Shořela jen jedna čtvrt —- a byl přece vítr, ze začátku se zdálo, že hoří celé město Cechov (překlad).
e) K omezovacímu typu odporovacího souvětí se řadí i souřadná souvětí,, v nichž druhá věta vyjímá nějaký případ z obecné platnosti první věty— mají tedy blízko k podřadným souvětím výjimkovým. Tento vztah se obvykle vyjadřuje příslovci jen, jenom, např. Byl celý z alabastru, jen střecha byla ze zlata K. čapek; Neodloučíš se od něho, jenom se přestěhuješ do prvního patra naproti, viděla jsem tam vyvěšený byt čapek-Chod.
3. V prvé větě se něco popírá a druhá věta místo toho přináší děj, který platí, často opak popřeného: weplatí A, nýbrž B. Tento odstín budeme nazývat opakový (3a). Speciálním prostředkem k jeho vyjádření je spojka nýbrž,, např. Lot se vrátil domů, ale neúlehl, nýbrž přemýšlel po celou noc K. čapek.
Obrácený poměr — platí A, a nikoli B (36) — bývá obvykle jen mezi větnými členy; v souvětí se s ním setkáme zřídka. Vyjadřuje se spojkou a, řidčeji ale spolu s negací ne, nikoli; např. Po špičkách chodit a ne řinčet železem Šrámek; Solnia byl z oněch revolucionářů, kteří znají pouze bourat, ale ne stavět Arbes.
Zastavili jsme se podrobněji u odstínů odporovacího vztahu, neboť zjištění významové struktury odporovacího vztahu nám umožní přesněji stanovit významové rozdíly mezi stě. odporovacími spojkami a sledovat změny v jejich významu. Jde ovšem jen o sémantická jádra odstínů — mezi nimi jsou plynulé přechody. Ale nám neběží o jejich přesné rozhraničení, nýbrž o zjištění sémantické šíře jednotlivých spojovacích prostředků.
V přehledu jsme nevyčerpali odporovací spojky dnešní spisovné češtiny — upozornili jsme jen na významově nejvýraznější. Z méně častých spojek je třeba připomenout knižní leč a než. Výrazem odporovacího vztahu se staly i příslovečné výrazy naopak (odstín 3a), nicméně (2c) aj.
Dnešní složitá struktura odporovacího souvětí, umožňující jednak vyjádřit jemné odstíny odporovacího vztahu, jednak pouze odporovací vztah bez takového rozlišení, je výsledkem dlouhého historického vývoje, který se pokusíme naznačit. Spojky jsou dnes diferencovány nejen významově, ale i stylisticky. I tato diferenciace je výsledkem vývoje a ustálila se v době nedávné.
Odporovací vztah může býti nejen mezi částmi souvětí, ale i mezi samostatnými větami, které za sebou v kontextu následují. Vyjadřuje se obdobně; v takovém navazovacím užití se však významové rozdíly mezi spojkami částečně stírají. Z dnešních spojek se na navazovací funkci převážně specializovala příklonná spojka však.
V staré češtině se vyjadřoval odporovací vztah v souvětí asyndetickém, pův. lexikálními prostředky (adverbii a částicemi), které zčásti přecházely ve spojky, a skutečnými spojkami. Hojné byly spojkové výrazy skládající se ze spojky a z výrazu příslovečné povahy. Některé splynuly ve složené spojky.
Souvětí asyndetické
Souvětí bez jakéhokoli výrazu, který by vyjadřoval odporovací vztah, není v stě. památkách časté; záleží tu dosti na stylu (dosti časté je např. v Dal). Odporovací vztah vyplývá z obsahu spojených vět. Přitom pronikají zejména tři z uvedených odstínů:
protikladnost dějů (1), např. lehěějiet tepe dievčieruka, ot mužské ruky bývá veliká muka DalL 4.15—16 (stejně DalC 9b); Hřivec s Vršovici držieše, Eovora hospodě věren bieše DalL 34. 33—34 (pod. DalC 66a); dnes panuje někto — jednežt to spadne, poroben bude, ztratí to panstvo; večas bohat někto, vede se po váli jemu — jednežt bude vše proti tomu ŠtítBarl 70b;
27
40
47
omezení s odstínem přípustkovým (2c), např. ve mnoze sem zemiech byl, nikdá sem lepšieho nepil Hrad 7a; nebo byl sem umřel v svých hřiešiech, a skrze tě sem ožil...; byl sem božím nepřietelem — tys mi před ním nalezl milost Štít BarlK 229b2; měla bejti voběšena, dán jest jí od kata pardus LounA 6b—1574 (O);
vztah opakový (3a), např.: avšak proto nenie dvoje božie tělo ani troje: ve všech miestiech vše jedno je Kunh 73—75; ale ty, Hospodine, nevzdá (luj) pomoci své ote mne, ku obráněnu mému vzezři ŽaltKlem 21.20 (pod. ŽaltWittb); neprepustím vám zde býti, musíte preč s hanbu jiti! Hrad 26b; všední den prázden neseděl, popruhy z lýček palmového dřieví pletl OtcE, pod. OtcD 11b a OtcA (ad OtcB 10b). Tento odstín je nejčastější.
Asyndetická souvětí odporovací byla původně mnohem častější, ale v mnohých se časem přehodnotila vb výraz odporovacího vztahu slova, která původně tuto funkci neměla — příslovce a náladové částice deiktického původu. U mnohých proběhla tato přeměna již v době předhistorické, takže je zastihujeme už v nejstarších památkách ve funkci spojek; u jiných se tento proces dokončoval teprve v době historické a v některých případech zůstalo jen při náběhu. Probereme nej důležitější případy.
Souvětí s příslovcem pak; spojka pakli
Výrazem odporovacího vztahu se stávalo zejména v období staročeském příslovce pak, a to zpravidla při odstínu protikladnosti (typ 1). Kladlo se někdy na počátek věty, ale častěji až za první prízvučné slovo jako príklonka. Např.:
Mohan, slyšu, řěcě dějů, jěž vodu teče hluboké; Čiha pak dějů potoku, jenž pod městem sě s ňú stieče LegPil 18; [víno praví:] jáť jsem tebe dražší po vše časy, žet mne nenie žádná voda dražší; nébt vodu lijí pryč pod lavici, pák mě potom v čisté stklenici; víno lejí v lahvice nebo v zlatnice, ale vodu v střepy a v hrnce Svár 251 (srov. paralelní stavbu obou odporovacích souvětí, s pak a s ale); všeckot se v tobě [ve vodě] toto vále, protož mnohokrát ústa zkálé: vínof pak smutku pryč velí, mnohot smutná srdce obveselí Svár 258; ktož v boží bázni stojí, vše se ho stvorenie bojí, on sám pák nikokěho, jedno najviec Boha svého NRada 157; — z doby pozdější: nebyl sem s nimi a byli Vašek Dlouhej a Bárta, já pak za humny čekal Chlum 116b—1614 (O).
Častěji stává pak po koncové pauze jako navazovací slovce; odporovací vztah zde proniká buď jen velmi slabě nebo neproniká vůbec — jde jen o připojení nové myšlenky. Např. také jest pilně tázal o vlaských óbyčejéch a mraviech. Pak nade všecko a pilnějie tázal jest jich o papeži křesťanském CestMil 6b (autem).
Ve skutečnou odporovací spojku se pak v češtině nevyvinulo; dnes není v odporova-cím významu obvyklé. (Setkáme se s nim však ještě u spisovatelů XIX. stol.) Živé zůstalo jen užití navazovací (vedle významu časového „potom" a funkce částice —
48
srov. kdopak ...; v. PHr. slovník IV. 1, 26). Zato jazyky jihoslovanské rozvily pak (pik), pa v odporovací spojku; z jazyků západoslovanských horní lužiětina.' Znala je však i stará ruština (pak, páko, páky).1 Etymologii podává V. Machek (Etym. slovník 349): vzniklo z opáko nebo opaky (o tom v. ibid. 339).
Již v stč. splynulo adverbium pak s příklonnou spojkou -li ve větách podmínkových ve spojku pakli. Uvozuje se jí podmínkové souvětí, které je ve vztahu odporovaeím k tomu, co bylo řečeno dříve. V nč. se jí užívá zpravidla jen při odporovacím poměru mezi dvěma souvětími podmínkovými, např. Jestliže poznáš, kterou [dívku] jsi včera vyvolil, bude tvá; pakli nepoznáš, přijdeš o hlavu Erben.
V jazyce starším se jí však užívalo bez tohoto omezení při odporovacím poměru podmínkového souvětí k předcházejícímu kontextu. Srov.:
po souvětí podmínkovém: ač který pes k němu [divokému vepři] vnočí, vezma ránu i otskočí; pakli naň vyvrú psy vnadné, lovec jej jako ukradne AlxV 1628; mluvil-li sem zle, laj mi; pak-li dobře, proč mě tepeš? Mat 78b;
jiné případy: radili bych, aby přestala, mně s pokojem býti dala. Pakli toho nepřestaneš, snad ote mne s pláčem vstaneš MastMus 382; nenáviďme tohoto světa, sbuožie světské opustiece, nebeské krákmstvie kupme! Pak-li ješče svého sbuožie vlastnicko opustiti nemnožme, ale však cizieho žádati nedrzněme! Mat 55b; po zemi móž jiti skrze Turky k jednomu městu, jenž slove Sciker... Pakli kto chce raději pluti po vodě, ten plove po svatého Jiří paži CestMandA 162a2. Takové doklady jsou častější než užití pakli po souvětí podmínkovém.
Vedle pevného spojení v jediné slovo najdeme v stč. památkách i volné spojení podmínkové spojky -li s odporovacím pak, např.: pak chceš-li naleznuti o které věci psané v kniháeh, zňamenaj slovo, kteréž tu věc znamená HusSvatokup 108a; vezmi sobě na pomoc bábu, tetku, chceš-li lépe vodě pomoci, čili vinu k jeho moci; nepomožeš-li pak našemu vínu, budeš jmieti na se vinu Svár 31.
Spojka pakli stojí většinou po koncové pauze a má tedy funkci navazovací. Odporovací vztah je velmi často slabý a někdy se takřka nepociťuje, takže se pakli významově blíží slučovacímu ,,a jestliže". Srov. ktož uzří ženu, aby jiej požádal, juž jí zcizoložil v svém srdci. Pak-li oko tvé pravé pohoršuje tebe, vyvrž je a vrz od sebe... Pak-li tvá ruka pravá pohoršuje tebe, uřež ju a vrz od sebe.. . Mat 72a (quod si oculus tuus dexter scandahzat te... Et si dextra manus tua scan-dahzat te. ..). Často tu bývá a pakli, např. někdy témuž sú pohané od židáv chtěli a snad sú to dievky uslyšely; a pakli sú to samy zamyslily, znamenie jest, že sú múdré byly DalL 14.17; amějieše vrtkú mysl a žádost i se i ono v srdci svém mrzkú. A pakli sě kdy s dobrú myslí k dobrým skutkom navrátieše, vždy jej silně nečisté myslenie táhnieše k zlosti OtcB 8a.
3 V. G. Liebsch, Syntax 178. ľak bylo dosti hojné i v starých textech slovenských, ale v dnešním jazyce není; je tedy otázka, nejde-li o český vliv. Srov. Fr. Ryšánek, Slovník 405—406; J. Stanislav, Dejiny II, 576.
■* Srov. I. I. Sreznevskij, Mamtpua.au II, 866—868.
4 Vývoj Českého souvStt 49
Také po souvětí podmínkovém najdeme a pakli, ba i ale pakli: pak druhý stařec, když jej kto hyzdiese, byl-li je od řieho blízko, dobré dary jemu dáváše, a pali [ACE: pakli] byl podál, ale posláše jemu po svém učeníku OtcB 69b x OtoD: ale pakli. Spojení ale pakli je ojedinělé. Jistě je však svědectvím, že se stíral odporovací význam samotného pakli. Proto se k vyjádření odporovacího vztahu mezi částmi souvětí užilo navíc spojky ale.
Užití spojky pakli při odporovacím vztahu souvětí podmínkového k předcházejícímu kontextu bylo sice časté, nikoli však nutné. Najdeme vedle něho i spojení ale . . . -li, napr. shřěší-li proti nám bratr náš . . ., máme moc jemu odpusciti ... Ale shřlší-li kto proti buohu, to již nenie v naši moci Mat 291a (si autem).
Dnešní užívání spojky pakli se vyvinulo poměrně pozdě a není důsledné. Vedle pakli se užívá i pakliže. Je pozdější. Pravděpodobně je to analogie podle jestliže, anebo je to prostě zesílení příklonným -žjej (je doložena i podoba pakliž).
Vedle češtiny má spojku pakli i slovenština (dnes jen v liptov. nářečích).6 V středověkých textech polských je to asi bohemismus.8
Souvětí se slovci nali/t/, ano, ande
Dosti často byly do významu odporovací spojky vtlačovány původní deik-tické interjekce ano a nali/t/.1 Obě měly kdysi význam ,,hle" a uváděly něco nečekaného, překvapivého. Již v době předhistorické však ztrácely platnost vět citoslovečných, splývaly s další větou a stávaly se náladovými částicemi; kromě toho se začínaly postupně chápat jako spojky. Od původu výrazovým prostředkem adverzativnosti nejsou8 a ve stč. se zpočátku asi za spojky nepociťovaly. Fr. Trávníček ukazuje na základě bohatého materiálu, že to sice není nemožné, ale dokázat že se to nedá.9
Nali — nejčastěji s příklonným -t v podobě nalil; — zachovává si dosti často původní deiktický význam, např. čakali srny světla, nalit tmy Pror Is 59.9 (G) (et ecce). Ale i v takových případech proniká odporovací smysl, vyplývající z nečekanosti druhého děje. V jiných souvětích je odporovací vztah výrazný. Většinou zde jde o odstín omezovači, který přechází až v poměr přípustkový (2c, popříp. 2d). Např.:
když pak ona světlost minu, ľud se o jho rově svinu, nali nenie co zahřésti Leg ApŠ 38; druhé óbák v tvář jinace viděn vňuž v světlém oblace, když vzal své tváři
5 J. Stanislav, Dejiny II, 540; Lipt. nárečia 485.
6 Gramatyka histor. 494.
7 O původu nali a ano v. §§ 85, 86; tam je uvedena literatura.
" Tak soudil o noři ještě J. Gebauer (srov. Hist. mluvnice IV, 253 a zvi. Slovník II, 471), který přijímal Šafaříkovu etymologii z ras + ali „sed tarnen". Správný výklad podal J. Zubatý (Studie I. 2, 44n.).
9 Fr. Trávníček, Nesl. věty I, 52—53.
proměnu dřéve nikdy neviděnu; nali juž ho učenníci viděvše v tak světlém líci poznali sú LegDuch 99; [Alexander] poče [hnáti] dále na saracénskěho krále, nali ten juž kázal žéci, kadyi chtěli jeti Řeci AlxV 2294; zákonničie modlitby.. . zdají sě velmi užitečné, nalit před bohem jsú velmi ohavné; zdá sě obecně lidem, by tu bylo pravé náboženstvie, nalit chytré omýlenie a lstivé pokrytstvie JakVikl 201a (ve všech čtyřech dokladech proniká odstín 2c); jměla jsem jeho sedmnácěte let v svém domu i neznalat jsem jeho, nalit byl máj předrahý syn PasU 131b2 (T) (zde jde o odstín 2d — druhá věta má smysl věty přípustkové).9a
Ojediněle je vedle nali ještě pak: [Udě] mniece, by konce ěakajícieho [„očekávaného"] došli jií, nalit pak některým diábelským ponulením k uosídhi ztracenie . . . došli jsú JeronM 6 (G); vévoda kúfimský. . . nadál sě.. ., by jemu snadné přišlo, jeho [Václava] přebojovati, nalit pak duch svatý silnější byl bojovník, jenž v ňem [ Václavovi] přěbýváše PulkR 21a (G). To se zdá nasvědčovat tomu, že nali samo nebylo vyjádřením odporovacího vztahu. Příslovce pak se totiž obvykle nekladlo po skutečných odporovacích spojkách (stávalo jen po a v platnosti slučovací).1"
K dovršení přeměny nali/t/ ve spojku odporovací nedošlo, protože záhy zaniklo: ve XIV. stol. je doloženo dosti hojně (ne však příliš často), ale v XV. stol. zaniká. Jan Blahoslav se o něm sice zmiňuje, ale zřejmě jako o archaismu a vykládá je jako citoslovce s významem tehdejšího tožt, ajhle.11
V slovanských jazycích nali přímou paralelu nemá. Vzniklo sice z obecně slovanských komponentů, partikulí na a li, ale zřejmě až v samostatném vývoji češtiny.12
Daleko častější a životnější je v odporovacím souvětí ano a později též an, ona . . .
Podobně jako nali zachovává si i ano někdy původní význam citoslovečný „hle" nebo aspoň funkci citové partikule: uvozuje větu, která vyjadřuje něco nečekaného. Např. [dva starci] pčjiešta i vyčítešta celý žaltář, i z proročstvie mnoho čítešta, ano již bieée nazajtřie OtcB 43a. Tento význam mělo ano původně i v souvětí smyslem odporovacím: „adverzativní význam oněch vět je přirozený následek toho, že vyjadřují něco neočekávaného. .. A no není od původu výrazovým prostředkem této adversativnosti."13
A také zde se setkáme s případy, v nichž je vedle ano, an ještě odporovací pak, které bylo asi vlastním výrazovým prostředkem adverzativnosti: čakal sem, aby činil sád
31
"a Je však možné, že tu jde o větu obsahovou (srov. § 85), neboť v lat. předloze je spojka quia „že": et non cognovi, quia unicus filius meus esset. Přesto bych dal přednost chápání odporovacímu (srov. Pr. Trávníček, Nesl. věty I, 47) — nali nabývalo funkce obsahové spojky zpravidla jen po slovesech smyslových vjemů, a zde jde spíše o citové užití, vyjadřující překvapení.
10 U Rokycany (např. Post 4a, 12a) najdeme navazovací než pak; nejde zde však o jasný vztah odporovací.
11 Srov. Fr. Trávniček, Nesl. věty I, 44.
12 Viz J. Zubatý, Studie I. 2, 49ii. " Fr. Trávníček, Nesl. věty I, 63.
50
51
a spravedlnost, ano pak nepravost a vuolánie Pror Is 5.7 (Zb); já sem se domníval, že s tebú samým šermovali budu, ano pak vidím, že .. . Ezop 167b (Zb); přída pocě rozprávěn, an pak, nechtěv doslysétí,. . ., vece LegJid 201; avšak jsú oni jeho ukřižovali, an pak ... na nebesa vstúpil PasTJ 96a2 (T).
Odporovací vztah mezi větami v souvětí s ano vyplýval původně jen z obsahu spojených vět, a nebyl proto vždy stejně výrazný. Odstín neočekávanosti, který byl slovcem ano původně vyjadřován, doprovází nejčastěji vztah blízký přípustkovému (2c nebo 2d). Proto se setkáváme s ano, an nejčastěji právě v tomto druhu odporovacího souvětí.
Podoba ano je podle zjištění J. Zubatého14 původnější. Podoby an, ana, ano.., se užívalo původně tehdy, když podmět věty uvozené tímto slovcem byl vyjádřen v předcházející větě jako její předmět; slovo an, ana... zde na něj odkazovalo a zastupovalo jej, např. ona stojieci jmu laje, an ot nie preč uplakajé běžav, včé rybitva ptáti.. . LegJid 52 (v. též § 87). Časem se rozšířilo an i do jiných vět a ustrnulo, takže se ho užívalo zase bez kongruence jako původně ano. Např.:
slyšal jsem o pěti blázniech mluviece, ano jich jest po hriechu viece Vít 41b (T); řkú pokoj, pokoj, ano nenie pokoje ŠtítVrť 244 (G); vždy Hekají „čtení kážem", ano by bylo pravějí Heci, že sebe kážem skrze čtení ChelčPost 100a (T); chlubie sě mieti skutky dobré a svaté, ano v nich ižádného nenie GestaB 106a (S) (v těchto dokladech proniká odstín 2d, popříp. 2c); tu jsa, rád by se byl nasytil mláta..., ano jemu nedadiechu BvPraž L 15.16 (T); tehdy, když který by byl spasitelóv kříž, rozuměli nemohli, jeruzalémský biskup na jednu nemocnu ženu (kdy) prvý i druhý kříž položil, ano nic nepomohlo PasTJ 96b2 (T) (odstín 2c);
některého [panoše] svój pán volá, an dřiemě leze pod kola AlxV 2445; sedm sě jinochův na ni odda, ana sě jim v ničemž nepoddá DalL 15.20; voláš jeho, ani neslyší; modlíš sě, ant neuslyší Hrad 32a (vocas illum et non audit, oras et non exaudit); přijide k nim [apoštolům], ani zesnuli [„usnuli"] Drk 158b (T); měl jest za to, že leží s svým tovaryšem, an byl přilehl k hospodáři HynPiozpr 133b (odstín 2c, popříp. 2d); summou tak i jinak hypotheses vymýšleli, an dokonale nic se trefovati nechtělo KomLab 236.
Odporovací an, zčásti i ano, udrželo se až do nové spisovné češtiny, ale nebylo nikdy příliš časté. Přitom nevyjadřovalo odporovací vztah dosti výrazně, protože to byla spojka mnohoznačná; to byl jistě jeden z důvodů, proč v XIX. stol. rychle ustupovalo a nakonec zaniklo.15
Ano, an má responze v jiných slovanských jazycích, a to i v užiti adverzativním; jen ve slovinštině se však ustálilo jako odporovací spojka an a ampak (< an + pak).w
11 3. Zubatý, An a on, Studie II, 54—55. Podrobný rozbor sté. užití ano, an přináší Pr. Trávníček, Nesl. věty I, 60n.
ls Srov. M. Grepl, Spojka an ve spis. češtině prvni pol. XIX. stol., Sborník fil. fak. Brno 1956, A 4, 45n. (zvi. str. 46).
16 Srov. J. Zubatý, An a on, Studie II, 68—73.
Ojediněle proniká odporovací vztah mezi větami v souvětí s ande: kdyžto uzřě Fihta, že proti jmu mdlé ta rota, ande krvaví jdú potoci, hna tam AlxV 1682. Slovo ande, které vzniklo nepochybně z a onde, má zde podle našeho chápání význam „a onde", „kdežto onde" — je to tedy zájmenné příslovce s místním významem, ale zároveň vyjadřuje odporovací vztah. Podle výkladu Fr. Trávníčka (Nesl. věty I, 211—212) vzniklo toto užití ande z významu deiktiokého, který si někdy v stč. památkách ještě zachovalo. (Vedle toho se s ním setkáme ve větách obsahových a důvodových — v. §§ 77, 88).
Náběhy k využití jiných slovcí k vyjádření odporovacího vztahu: as, az, obák, obáč, všeliko
, V předchozích kapitolách jsme sledovali, jak se výrazem odporovacího vztahu stávala v souvětích původně asyndetických slovce, která spojovací funkci předtím neměla. Jedno z nich — nalit — brzo zaniklo; druhé — ande — bylo ojedinělé. Obě ostatní, pak a ano, se zachovala až do doby nové, ale skutečnými odporovacími spojkami se nestala; u pak si udržela převahu funkce navazovací a na jejím základě se stalo spíše prostředkem k vyjádření časového sledu dějů nebo dalšího rozvíjení děje („potom"); u ano, an bránila ustálení odporovacího významu mnohoznačnost (odporovací užití patřilo k méně častým). Rozhodujícím činitelem však bylo jistě to, že v jazyce už existovaly výrazné a velmi časté odporovací spojky, takže zde nebyla živá potřeba nových spojovacích prostředků. Nové spojky odporovací sice v průběhu XIV.—XV. stol. vznikaly, jak uvidíme dále, ale šlo tu buď jen o zesilování spojek už existujících k podtržení jednotlivých odstínů odporovacího vztahu (avšak, alevšak,alebrz), nebo o vznik významově specializované spojky nové (nébrž — to však mělo oporu a hlavní oblast užití ve vztahu stupňovacím).
V době, kdy formování souvětných typů a spojovacích prostředků ještě živě probíhalo, setkáme se v souvětích smyslem odporovacích i s jinými slovy, která se mohla potenciálně stát odporovacími spojkami, ale z různých důvodů se jimi nestala.
J. Gebauer (Slovník I, 18) přikládá význam odporovací „ale, aber" adverbiu as (< a + si = dat. reflex, zájmena) v tomto dokladu: tehdy jiej [Julianě, která chtěla tělo svého pohřbeného manžela odvézti] biskup ukázav dvě stHebrniej truhle vece: Nevidět [ = nevědět], v kteréj jest truhle. K tomu ona vece: As já vidě [ = vědě]. PasMA 401. Zdá se však, že jde jen o příležitostnou modifikaci základního významu as — „aspoň".
V několika dokladech proniká více méně jasně odporovací význam v souvětí se spojkou až: již sú byli ciesařě často pobili, pak na vévodu nesměli sami jiti, až musili pomoci dobyti DalL 81.10 (stejně DalC 135a); neby dosti ot bližných hoře, až i s oné strany moře král Darius lidi vyšla AlxV 137; málo sě zdálo těm hanebným svatokrádcem tě ukřižovali, až dřéve posměchy naplnili tvú duši Mat
383b (v těchto dokladech proniká významový odstín opaku (3), popříp. i odstín stupňovací); hrozné bezprávie, vidúc takého pána pokoru takú, i nepokořiti se před ním, na svú kolenu padnúc! Až nemni, by toho buoh nechal bez pomsty, že sú lidé již z hrdosti vešli v to netbánie, že uzřiec tělo božie.. . i nepadnú na kolenu svú StítErb 215.13 (užití navazovací s citovým zabarvením). Srov. též až v různočteních z různých rukopisů Ote proti ale v OtcB: ó nevrátíš sě sem zase, ale musíš tak stati do mé smrti OtcB 137a X OtcC až; neb ne ten, ktož počne [bohu slúžiti], ale ten, ktož stojí v tom do konce, bude spasen OtcB 120a x OtcA až.
Jak vysvětlit toto užití az? Spojka a částice až vznikla nepochybně z a -f- že (v. § 176). Nejde tu však o odporovací spojku a, zesílenou odporovací částicí že — v takovém případě by musel odporovací vztah pronikat zřetelněji. Kromě toho nemáme pro západoslovanské jazyky partikuli že v adverzativně adjunktivním užití doloženu (v stsl. a v csl. to byla její základní funkce). V prvních třech dokladech cítíme zřetelně souvislost s nejčastější funkcí stč. až — nerozlíšenou ještě funkcí účinku a časové míry, kterou můžeme vyložit z původního významu deiktického nebo náladového (v. § 208); v dokladu ze ŠtítErb jde o užití vysloveno citové. Nejde zde tedy o odporovací význam až, nýbrž jen o užití partikule až (s významem ještě neustáleným) v souvětí smyslem odporovacím. Další vývoj ve směru k odporovací spojce u až nenastal: takovéto případy byly příliš řídké, než aby se mohly stát východiskem dalšího vývoje; naproti tomu užití ve významu časovém a účinkovém bylo velice časté a stalo se východiskem dalšího vývoje až ve skutečnou spojku. (Srov. též výklad o až slučovacím a obsahovém, § 17 a 91.)
V odporovacích souvětích se setkáme v stč. také s příslovcem obák (též v podobě obák, óbako, obake, obaky, obakž), obáč.11 Vyjadřovalo jednak stejný zřetel k dvěma stranám („jak — tak", „tak jako tak", „stejně") nebo mělo význam dotvrzující („ovšem", „jistě"), jednak bylo blízké spojce.18
V souvětí smyslem odporovacím se objevuje po spojce a, např. juž bě ľud dnem sě ujiscil, a svět obáč sě nezčiscil ote všie mraky tmy nocnie AlxBM 26; tak jest tu veliké črtovo oslepenie, že by radějše almužny dávali na kláštery nebo kostely stavěli, než by zle dobyté navrátili; a obak, ktož zadržie cizieho, vie-li komu, najprv návrat ŠtítSáz 49a2; — ve spojení a všakž obáč: tito. . . všech jazykóv řeči jmajú a nás všakž obáč neznajú LegDuch 6; — po an: vláčili jeho po městu, všady krv'ú kropiece cestu, an obáč, co jmu toho dle, dal dušu bohu sě modle Leg ApŠ 106; — samotné: svatý duch při svém čase rozličně sě pokazovál.. . najprvé na božiem krščení, potom v holubiem vidění. ..; druhé obák v tvář jinace viděn vnuž v světlém oblace LegDuch 95; zetřě kopie až do pěsti, jímž obáč nic nepoškodí
AlxB 82; žádost vás táhne zřejmě jediné k rozkoši, již jest obak nelze trati Štít Bari 4a.19
Vedle toho má odporovací význam i v apodozi souvětí přípustkového, podmínkové přípustkového a vztažného s odstínem podmínkové přípustkovým: ač jich s tobú jest přemnoho, což jest obak do toho, kdaž jsú měkči vniž mák zralý AlxV 1091; bych vám mnoho pravil, obak mi nevěříte Vít 51a; a ktož kde z ohně uteče, ten obak upadne v meče AlxV 496. Také ve výše citovaných dokladech jde převážně o odporovací souvětí s odstínem přípustkovým (2c). Týž vztah proniká i mezi slovesem určitým a přechodníkem v tomto dokladu: máti pak tajieci mlčí, cútieci obáč zub vlčí v tom svém nalezeném synu LegJid 40.
Uvedené doklady ukazují, že v stě. byl skutečný náběh k tomu, aby se z obák, obáč stala odporovací spojka (podobně jako se stala z však, avšak, v. §§ 45, 46). Ale tento vývoj se nemohl dovršit, protože obák, obáč bylo poměrně řídké a už v XV. stol. zamklo. Spojková funkce byla rozvinuta u stsl. a csl. obače; z dnešních slovanských jazyků má obače jako odporovací spojku bulharština.
Nedokončen zůstal také vývoj adverbia všelik (též v podobě všeliký) k odporovací spojce.20 Ve XIV.—XV. stol. se ho užívalo ne sice často, ale také ne ojediněle v odporovacích souvětích s odstínem přípustkovým (2c), popříp. ve významu blízkém nč. přece (i po podmínkové přípustkové větě vztažné apod.); např. a ktož sě mečov ukradne, ten všelik v oheň upadne AlxV 498 (paralelní užití s obák ve v. 496, v. výše); to f'podobno k divu, že tito, z Galilé jsúce, cuzích krajov nevedúce, všech jazykóv řeči jmajú a nás všakž obáč neznajú, otňadž srny sě porodili. Všelikyž sú tu nebyli, kdež nás kto kde domem sedí LegDuch 8;21 my pro tvé volánie ni pro tvé zámwtky ni pro tvé přimlúvanie toho nenechámy, bychom tobě nepravili pravdu; všelik nám tvá zlá a divoká řeč nic dobrého nezjednala TkadlS 42a; velmi jest tiem vesel byl, protože Vlachuov nikdy jinde bieše nevídal, [z]to [z]všelik velmi žádaše viděti CestMil 5b;22 slíbili soběsvierú přieti a Lavrynka také v tom tovařiše jmieti, jako by byl velmi velik; nic mu nepomohlo všelik, sám se toho nedoslúžil Baw 193b; srov. i spojem ale všelik, a všelik (paralelní s ale však, avšak): ale on [Kristus] ukazova to, že myslenie [jejich] vie; ale všelik jich myslenie obci nezjevil Mat 183a (S) (non tamen illorum nequitiam declarat); tu ji z žaláře vyvedú předen, a všelikž nebledú LegKat 2645 (užití členské).
17 Rozdíl obák x obáč (pův. obako X obače) je asi původu ablautového, podobný jako u nego x neze, ako x ače. Podoba obáč je doložena jen v nejstarších textech.
18 Viz ukázkový sešit Slovníku stě., Praha 1956, 64—65.
19 V posledních dvou větách stojí obáč a obak ve větě vztažné; jde tu však o nepravou větu vztažnou, která je k předcházející větě v poměru odporovacím. "° Srov. též J. Straka, Mnéma 99.
21 V ediční poznámce (Výbor 194) se věelikyi vykládá „na různých místech". Pravděpodobnější je význam „(vždyť) přece". Srov. podobu všeliký v tomto dokladu: avšak , naše mysl hrdá nechce toho dobrovolné ostati, ješto všeliký bezděky na všaký den potracuje Mat 53b.
22 Q. Hodura ve vydání Milionu zbytečně opravuje na „to vše". Jde zde o odporovací vztah s odstínem přípustkovým (2d).
Užití obák, obáč a ještě více všelik v odporovacím souvětí silně připomíná užití však (v. §§ 44, 45); je ovšem mnohem a mnohem řidší. Příslovce všelik je blízké však i svým původním významem, třebaže přechod ke spojkové platnosti u něho pokročil ještě méně — obě připomínají svým užitím silně nč. přece, které může také plnit funkci spojky, ale skutečnou spojkou není. Spojkové platnosti nabylo pol. wszelako.
V pozdějším vývoji spisovné češtiny stávají se výrazem odporovaelho vztahu některá jiná adverbia nebo příslovečné výrazy; to je však jev jiné povahy než uvedené případy stč. Zasahuje zejména tyto výrazy: nicméně (odstín 2c); proti tomu (1, 2c), zase (1), zatím (j/ a zatím — 1), např. patron... opět kázal z jednoho kusu vystřeliti, proti tomu z galle oni nic nevystřelili; nicméně ještě rozkázal náš hejtman z naší nove dvakrát vystřelili CestPref 258; kůň okrocen bývá — bez uzdy nicméně jsa plaší se Komjan 177 (J); Poláci tu porážku . . . Hunjadově ničemnosti a nesmelosti připisují: on proti tomu stěžuje sobě, že rady jeho místa neměly Veleslavín (Z); nižší k vyšším poslušenství a uctivost upřímně prokazujte. ..: vyšší zase k nižším přívětivé se mějte. . . Kocín (Z);2a nestojí to sic za mnoho, zatím pro mne je dosti dobré Dobrovský (J); srov. a zatím: at on hledí na své knihy, a já zatím jeho knlžetstoí sobě podmaním Háj 71b. Lexikální význam těchto výrazů přitom pronikal a často převažoval. Vznik spojky zato spadá až do nové spisovné češtiny. O přece v. § 45.
Odporovací souvětí s adverbii jedno, jediné, jedné, jedné, jen, hrome, toliko. Odporovací užití řeč
Omezovači adverbia jedno (jediné, jedné, jedné, jen),21 řidčeji kromě a ojediněle toliko, nabývala v souvětném spojení dvojího významu:
a) Vyjadřovala výjimku z obecné platnosti druhé věty, popříp. i podmínku, za níž se taková výjimka uskuteční; např. nikde [m. nikto] ho nevěděl, jedno buoh sám Hrad 5a; tu žádného příbytka lidského nenie, krom{ě) zde i onde na horách neb na údolí téj púščě CestMil 38a (nisi); milosti mé nelze mieti, jedné budeš sladce pěti Baw 50b. Při nic, jinak apod. v první větě záporné vyjadřovala druhá věta výlučný případ: jiného nic nečinie, jedno velikých psuov chovají a krmie CestMil 63b. V tomto významu konkurovalo jedno a zčásti i kromě výjimkové spojce leč; pojednáme o nich proto podrobněji v kapitole o souvětí omezovacím a výjimkovém (§ 266n.).
b) Stávala se výrazovým prostředkem odporovacího vztahu mezi větami. I v souvětí výjimkovém je rozpor mezi obsahem spojených vět — je to tedy typ v jádře odporovací. Ale zvláštní je to, že se výjimka může vázat na jistou podmínku (jedno ač), časovou okolnost (jedno kdyjžj) apod. A také vyjádření výlučného případu již jasně přesahuje hranice odporovacího vztahu.
23 Srov. pol. spojku zas, rus. msu ne Meitee, Memiy meM, hhiž. nawopak aj.
24 Podoba jenom není v stč. doložena.
Kde však v souvětí chyběly sémantické předpoklady výjimkového vztahu,25 pronikal buď jen základní význam našich příslovcí „pouze" anebo převažoval některý odstín vztahu odporovacího. Po jedno (jedné, jediné, jen) se kladlo dosti často že. Např.:
oslabený vztah výjimkový (2e), popříp. význam „pouze": ten hrdinstva v ničemž nepokázal, jedno že s ciesařem u přiezni sě byl svázal DalL 66.14 (podobně DalC 115a); my sě mladým ľudem sľúbiti nežádámy, proto také masti nehledámy, kromě náš smutek veliký zjěvujem tobě MastMus 339; proto andělův netbaji anit jich také hledají, kromě pána jich a mého hledám, stvořitele svého Hrad 36b (sed); rúcha nemnoho jmějieše, jedno sukni a kápi nosieše Hrad 23b; a budeva drželi čistotu spolu, jen žet budu sluti tvá králová ŠtítBarl 197b; — nebo jich zpuosoba ovšem bieše taková jako krále Priamova, toliko ten rozdiel byl mezi těmi třmi, že... TrojD 105b; ženy turecské všeckny... zakuklené sou, kromě před očima asi dvou prstův zšíři roušku černou anebo poučník mají MitrPříhody 89;
proniká odstín opakový (3a): jakž o tom všem nedbajéše, kromě jedna žádost jeho AlxV 557; nikdy (n)eviděli, by smál, ani kdy sdie(t)kami več jh(rál), jedno pěl hodiny nebo páteře Hrad 2a; té lodie nepolévaji smolu, jedné maží olejem rybiem CestMil 19a; zvěděl by, žet by Řekové jemu hanby neučinili, jedno čest hodnú jemu by učinili TrojD 81b; Anaxarchus pravil, že to všecko nic není, jen že se to tak zdá KomLab 227;
proniká odstín omezovači (2b): hi jakžs chtěl, takžs vše obřiedil, jediné mnes v to nedědil LegMar 69; jat sě v tom dobře znaji, jedno žet o svém jazyce tbaji DalL úv. 60 X DalC 3b kromě žet; nikdiež jem,u nenie rovně, kromě žet prdí neskrovně MastMus 57; a pastvy velmi dobré, i ovoce dosti má, i ve všech jiných potřebách k jedení a k pití země hojná jest, jedné že někdy v padesáti neboli v šedesáti míléch vody nálézti nemuož CestMil 23b; ten klášter podobný jest k tomu, kterýž jest u svatého Jakuba, jedné žet nenie tak vysoký CestKabK 16a.
V dokladech tohoto druhu se vytvářela odporovací spojka jenže, ustálená až v nové spisovné češtině. V ostatních případech převládlo samotné jedno, jen a později i jenom (bez -že). Adverbium kromě zde bylo řídké, toliko ojedinělé. Novočeský spisovný jazyk se jich v této funkci vzdal.26
Adverbium jedno (jediné, jedné, jedné, jen) mělo v souvětích našeho typu, jak ukázal Fr. Trávníček (Nesl. věty II, 186n.), původně platnost nominální věty; že, které se po něm kladlo, mělo funkci obsahové spojky. Tak např. v souvětí typu tu Cechy jqedně cti neučinichu, jedno že Moravu dohubichu (DalL dopl. 2.39) byl původně asi tento sklad: . ..neučinichu, jedno [„ale jedno uěiniohu"], že Moravu dohubichu. Případy
25 Prostý výjimkový vztah je vázán na sémantiku predikátů ve spojených větách: první přináší sdělení širší platnosti, druhá z něho něco vyjímá; proto zde bývá obvykle kladné sloveso proti zápornému nebo jde o slovesa tvořící sémantický protiklad: všichni odešli, jen on zůstal.
** O stavu za obrození v. M. Jelínek, Výběr synt. prostředků 682n.; M. Grepl, Vývoj mluv. stavby 276—278.
a pouhým jedno bez že pocházejí zase z asyndetiekého spojování původní věty jedno s následující větou obsahovou. Obdobná mohla býti situace u kromě, kromě že, popříp. i u toliko — pokud se sem že nedostalo analogií.
Různé podoby adverbia jedno mají tento původ: jedno a jediné jsou ustrnulé nominativy neutra číslovek jeden, jediný.™ Podobu jen vysvětlíme apokopou koncového -o a zjednodušením souhláskové skupiny (jedno > jedn > jen); u jedné jde o restituci vokálu zde nenáležitého, ale u jiných adverbií často apokopovaného (typ viece — viec). Podoba jedné může pocházet z jediné anebo vznikla jeho vlivem.28 Pozdější podoba jediné vznikla přizpůsobením k adverbiím typu dobře.
Adverbium jenjomf žije v našich nářečích v podobných funkcích jako ve spisovném jazyce.
V slovanských jazycích došlo zčásti k obdobnému přechodu významově blízkých adverbií v odporovací a výjimkové spojky — srov. rus. momxo, pol. tylko, sloven. tolko, slovin. samo apod. Etymologicky příbuzná s jen je východoslovanská spojka odnako, ale významově odpovídá spíše našemu avěak a útvarům podobným (obák, všelik, však, álevšak). O původu a významovém vývoji adverbia kromě v. V. Machek, Etym. slovník 236.
V nové spisovné češtino pronikla sporadicky ze vztahu výjimkového do vztahu odporovacího spojka leč, a to v týchž odstínech, jaké jsme zjistili pro jedno už v době staročeské.29 Z období staršího nemám na to žádný doklad; odporovací význam leč nezaznamenávaj! ani Jungmann, ani Zikmund. Oporou pro vznik odporovacího významu leč byla jistě dvojí funkce než — výjimková, v níž se stýkalo s leč (§ 270), a odporovací (§ 49).
Odporovací souvětí se spojkami i, anijžj,
V stě. památkách najdeme dosti dokladů, v nichž je v odporovacím souvětí užito spojky i (jde vždy o omezovači odstín, většinou s odstínem přípust-kovým), popříp. též anijžf nebo ni.jž[, jde-li o větu zápornou:
Vršovici to viděchu i přimluviti sě nesměchu DalL 40.8 (pod. DalH; v DalC 78a je spojení asyndetické); Medati budeš miesta jeho, i nenalezneš ŽaltKlem 36.10, pod. ŽaltWittb; srov. naproti tomu BiblKral: pohledíš na místo jeho, anof ho již není; rád bych, i nemohu;.nebo tento drak zahradil mi ústa. .. Mat 312b; umrlého jsi hledala.. ., i nalezlas živé za to Hrad 32a (et viventes reperisti); chtiechom pluti vzhuoru do Alexandrie; i by tak protivné povetrie, že bez zamal neztonuchom OtcB 104b; rád sem chtěl zvěděti, co jsú za lidi, i nesměl sem se vážiti mezi ně sám, neb bylo daleko s cesty CestKabK 11a; chtěli sme jiti do Malšo-vic na krčmáře, i nezdařilo se nám Chlum 46a — 1602 (O);
2' Srov. Fr. Trávníček, Nesl. věty II, 186—187, 188.
28 Viz B. Havránek, PHsuvně vokály (Flickvokale) v slovanských jazycích, Mnóma 353n.
29 Srov. M. Jelínek, Výběr syni. prostředků 508, 523, 687.
ta všeckna přišla sú na ny, aniž sme zapomněli tebe ŽaltKlem 43.18 // Žalt Wittb ni, ŽaltPod ani x BiblKral avšak ne-; hledáš jeho jsúci v hoři, niž nalezneš, niť otvoří Hrad 32a; srov. též Hrad 37a (je citován v souvětí slučovacím § 23b).
Z dokladů je zřejmé, že se takto užívalo i nejen v památkách překladových (kde by mohlo býti jen překladem lat. et), ale i v původních. Že jde vskutku o jev domácí, dosvědčuje obdobné užití spojky i v jiných slovanských jazycích.30 Sotva zde lze myslit na přenesení spojky i ze souvětí slučovacího — spíše tyto případy spojíme s užitím i v apodozi některých typů souvětí, kde asi původně vyjadřovalo nečekaný, překvapující nástup druhého děje (v. § 272). Podobný odstín pronikal jistě i zde — proto jde vesměs o spojení s významovým vztahem blízkým přípustkovému. (Právě při tomto odstínu se užívalo v odporovacím souvětí také slov ano, nali.)
Odporovací souvětí se spojkou a
Spojka a má i v dnešní češtině vedle základního významu slučovacího také význam odporovací; hojně se jí užívá zejména k vyjádření protikladnosti dvou dějů nebo jevů (typ 1), méně při omezovacím vztahu s odstínem přípustkovým (2c). Ve stejných funkcích žije i v lidových nářečích, jen je tam častější.31
Zcela obdobná je situace v stč. památkách. Spojky a se tam užívalo ve stejných funkcích, ale v rozsahu snad větším než dnes — můžeme-li se odvážit srovnání, tedy asi obdobně jako v dnešních archaičtějších nářečích. Těžko je však mluvit o nějakém zřejmém a pronikavějším ústupu spojky a z odporovací funkce — i dnes bychom jí mohli užít všude tam, kde se objevuje v památkách stč. Srov. v následujících dokladech:
Souvětí s odstínem protikladnosti (někdy je protikladnost velmi slabá, takže se blíží vztahu slučovacímu): z chlapov šlechtici bývají a šlechtici syny chlapy jmievají DalL 41.14, pod. DalC 79a; my Partové, tito Médi a tito jsú z Ělamícka a si z Mežopotamicka; oni sú Kapadočěné a si pak sú Ažiené LegDuch 10—14; kacieř... tak v skóřě mnoho lidí k svému kacieřstvu nevzbudí, a svódnicě dne prvého.. . inhed ho [sváděného] přivede k zlému Hrad 101a; nebo svatý Job, ač jest byl sbožie ztratil, však jest jměl svuoj hnúoj, na ňemžto sedě odpočívati mohl, a já sem i toho zbaven. On jest jměl přátely, ješto sú jeho litovali, a já neščast-ný miesto přátel mám vlky a lvy, ješto sú mi mé dietky zjedli PasMB 95—96
» Srov. T. Maretič, Rad 86, 127—128. Pro dnešní ruštinu srov. akad. rpaMMomma pyccKOio njbixa II. 2, 199—200.
81 Srov. např. s odstínem protikladnosti (I): céru vyplašili, a na syna zapomjeli Hranicko (Skulina); vy vidíte ešče čítat, a já neuvidím nic mor.slov. (Chloupek); s odstínem omezovacím (přípustkovým, 2c): mám hlat, a žaludek nemaže Hranicko (Skulina); majú své, a nestačí im teho mor.slov. (Chloupek). Jiné odstíny pronikají v souvětí s a jen zřídka.
58
59
(Výb 526); a proto běda nám, že zvieratá moc tvú znají, a lidé nic sě tebe nebojie OtcB 109b; tys měl dobré bydlo na světě, a Lazar zlé; již má Lazar utěšenie, a ty jsi u mukách ŠtítBarl 46a; má hubený kobyly Vaňourek a vy máte tlustý Chlum 21a — 1596 (O). V tomto typu odporovacího souvětí je a v stě. nejěastější.
Souvětí s odporovacím vztahem omezovacím (s odstínem přípust-kovým): [ti] vóbec mých slov snad pochvale, a jakž otstúpie dále, což najhoršieho vědie, o mých sloviech propovědie AlxV 45; ústa majú, a nemluvie; oči majú, a nevidie ŽaltKlem 113.13, pod. ŽaltWittb, ŽaltPod, BiblKral; ale svatý Jiří to pitie požehnav vypil, a nic jemu nevadilo PasMA (Výb 529); hledáš jeho jsúci v hoři, niž nalezneš, nit otvoří, a ty tlučeš bez přěstati Hrad 32a; každý k přísaze osobně státí má, a muož za nemocna pohnaný položen býti VšehK 52b (G); sami nemohu sebe zbaviti blech a much, a pak chtie jiné zbaviti pekelných muk svým dávaním HusErb 2.11 (G).32 V citově zabarvené otázce, která je v rozporu s obsahem předcházející věty: já od tebe mám křščen býti, a ty přicházíš ke mně? EvOl Mt 3. 14 x EvZim a tys pak ke mne přišel!; jest jedno dietě zde, jež má pět chlebóv ječmenných a dvě rybě; a což jest to mezi tolik lida? Ev Vid J 6.9 (G) X EvZim ale což (sed haec quid sunt).83 Zřídka proniká přípustkový význam druhé věty: pravíš mi o svém rodě, a já to tak dobře vědě MastDrk 218; kněz Oldřich umře, vložichu jej v rov, a ne tak kláštera ješče bieše dočinil, jakž svatému Prok(op)uslíbil~HxaA 13b; tys uvěřil, by ve mně byl tak veliký kámen drahý jako pštrosové vajce, a já vešken nejsem tak jako to vajce... ŠtítBarl 52b. Někdy se vztah vět blíží úplně vztahu přípustkovému; v. § 257.
V souvětí s odporovacím vztahem opakovým je spojka a řídká: svět nedrží boha, a buoh svět drží ŠtítBud 50 (G); ani sě tu směl ohlásiti, ani božieho měna v svá ústa vzieti, a v smutcé a ve slzách lkáše, až pro mdlobu ledva v tom trváše OtcB 6b x OtcE ale. Při obráceném poměru vět je a naopak nejěastější spojkou, jenže taková souvětí jsou ojedinělá (obvykle jde o spojení členská): on stvořil ny, a ne my sami sě ŽaltKlem 99.3, pod. ŽaltWittb (non autem); i vece prvý: Má je toto cihla. A druhý věcě: Já sě naději, že jest má. Opět prvý vece: Má jest, a nenie tvá nic OtcB 73a (non est tuus, sed meus).
Ve všech těchto odstínech odporovacího vztahu najdeme a i v jiných slovanských jazycích. V stsl. se ho neužívalo po záporu (3a) — bylo zde res;31 zato např. v ruštině je v této funkci prostředkem základním. Hlavní rozdíl mezi slovanskými jazyky je v míře využití a v odporovacím souvětí. Po této stránce je na prvním místě ruština, třebaže i ta zná také a slučovací. Srov. § 22. O původu a v. § 90.
V odporovacím užití se a někdy spojovalo s výrazy příslovečné povahy, vyjadřujícími přesněji příslušný významový odstín. Srov. a pak
as Výrazný význam odporovací má někdy spojka a připojující přechodníkovou vazbu, např. dlúho na to usilova, a nemoha toho od sebe zapuditi OtcB 112a (diu multumque discutere conatus est, sed repellere penitus non potuit).
33 O užiti a v takových dokladech v stsl. srov. M. Bauerová, Existovala v stsl. spojka nebo částice ali ? Slávia 26, 1957, 573—574.
34 Srov. Slovník jazyka stsl. 1, 1—3.
60
v cit. dokladech z LegDueh (1) a z HusErb (2c), a obáč v AlxBM (2c); doklady na spojení a obák, a všelik v. výše v § 34—35. Spojení a s však se již v době předhistorické ustálilo natolik, že vznikla nová spojka avšak (v. § 46). Později se objevují spojení nová, např. a přesto: však dobře víte a znáte, že v svém domu... takové hosti jako jste vy (nemám kde) prechovali. A přesto... chci vám rád podlé své možnosti učiniti HynRozpr 131b. Mnohem pozdější je a přece (< a před sě), protože před sě, předce dlouho zachovávalo zbytek svého původního významu (v. § 45).
•
Také při navazovacím užití (po koncové pauze) vyjadřuje někdy a odporovací vztah k předcházejícímu kontextu. Většinou je však velice oslaben, takže lze mluvit jen
0 funkci adjunktivní (srov. v souvětí slucovacím, § 21). Např. avšakž vy sě něco dobrého na mně domníte, jí/mžto sobě chcete svedomie polepšiťi. A toi vám z božie milosti přijde, ne proto, že se mnú mluvíte OtcB 5a; tu on uchopiv jej [džbán] hněvy, i udeři jím o zemi
1 rozbi jej. A pak když sě rozpomanu, že jest ten hněv diábel jemu zpósobil, i vece OtcB 73b (cum autem ad se reversus fuisset). V posledním doklade je odporovací vztah úplně setřen, třebaže je v předloze autem. Ostatně i lat. autem, vero, tamen ztrácelo v středověké latině při navazovacím užití svůj odporovací význam.35
Odporovací souvětí s li, ali; le, ale
V stč. najdeme jen zcela ojedinělé stopy využití li k vyjádření odporovacího vztahu.
Odporovací li vidím v tomto dokladu: rači s námi tehdy býti, když jest duši těla zbyti, a nás v hoře neuvoditi, li že v rozkoš provoditi Kunh 140. Gebauer (Slovník II, 247) je na rozpacích, má-li se zde psané li se čisti li-se nebo li-že a jaký je jeho význam. Sám jej uvádí ve spojitost s li-s = ,,či, nebo". Smysl spojení je však jasně odporovací, opakový (3a). V Modl 135b je na paralelním místě nežli — tedy odporovací spojka než, která byla v opakovém významu v stč. dosti častá (v. § 49). Pokud jde o li, je to buď zesílení spojky než (dosti časté), anebo je zde staré li zachováno a pouze je přidána spojka. Můžeme se tedy domnívat, že v Kunh se nám dochoval ojedinělý doklad na užití partikule li v odporovacím významu. Zesílení partikulí že (tak bych četl spíše než se) je dobře možné, jako u jiných spojek, zejména když uvážíme, že by zde šlo ještě o li ortotonické, nikoli příklonné. (Ve Výboru [str. 216] se čte U že a vykládá se „avšak".)
Oporou našeho výkladu by mohl býti ojedinělý doklad na spojku ali, který zaznamenává J. Gebauer: ali již „tamen nunc" OtcA 20b.
Slovanské li nemělo podle výkladu J. Zubatého původně ani funkci spojkovou, ani tázací, nýbrž to byla náladová partikule. Její příklonné užití, které se obecně rozšířilo
35 Viz A. H. Salonius, Vitae patrům 339—444.
61
(ještě v csl. bylo ortotonickó li ve vylučovacím užiti), je asi sekundární.8* Víz Studie I. 2, 53n.
Spojka ali je pro západoslovanské jazyky dobře doložena zejména v památkách staropolských (nemá ovšem jen funkci odporovaeí), ale od počátku historické doby je pro ně charakteristická spojka ale. Zato se ali rozšířilo a upevnilo v jazycích juhoslovanských, zejména v srbocharvátštině a slovinštině. (V stsl. ještě neexistovalo — v. stať citovanou v pozn. 33.)
V textech ze XIV.—XV. stol. najdeme ojediněle spojku le: teď sem, mistře, nález popa, an pie. med pivnici ( !) s jedné z škopa, a ták ji mile. objimáse a cos u nie v nadřiech hladáše; le ona jemu nechtě dáti, le on ji podtepem vzráti MastDrk 54—55; pravie o ňem [Soběslavovi] ti, ješto jeho znali, že jest súdcě byl velmi dobrý, božim kostelům a sluhům jich velmi milostný; le na krátce: dobrý dobrým, a zlých hrozný nepřietel PulkR 122a (G) x PulkLobk 273 ale; móž ji [službu] člověk naplniti..., le dokud jedné duše jest v těle HustPost 159b (G). V dokladu z Mast a z HusPost proniká jasně omezovači odstín odporovacího vztahu (2b), podtržený u Husa adverbiem jedné; v PulkR je jen slabý odstín odporovací a spíše proniká význam vysvětlovači.
V dalších dvou známých dokladech37 je le po koncové pauze, tedy ve funkci navazovací; odporovací význam je zde nezřetelný: nebí já, bratři, ačt obře-zováni káži, jenžješče protivenství trpím? Protož vyprázdněna jest příhyzda kříže. By le obřezáni byli, jenž vás smucují EvOl 181b (Gal 5.12, srov. lat. utinam et abscindantur; BiblKraJ: ó by raději odřezáni byli) — zde má le spíše funkci citové partikule;371 anjel dotče sě jeho [spícího Eliáše] a řka: Vstaň a jěz! Le on vezřěv, nalit v hlavách pokruta chleba a osudie vody BiblOl 3 Rg 19.6 (G).
Vedle toho je řídce doloženo le ve spojení s adverbiem tak — le tak: potoči král posly svoje do Damaská, k tomu městu, vzkazuje jim, tu řěč věste, aby jej míle přijeli, nebo jmu otpovědeli, le tak, jakž by sě poddali i tako plat vydávali, jenž jest král Darius jměl AlxV 1970 (v AlxH je v textu poněkud odlišném a tak); s obé strané padáchu zbití, le tak to dlúho trálo pobitie od nešporóv až právě do smráku PulkR 108a x PulkL: a tak (G); tu nálezné drahé lože, každý, cele (!) řeci móže, že dražšieho neslýcháno ani očima jest vídáno: všecko čistě vydělané... [následuje dlouhý popis, který končí:] v hlavách byly [postavce] šarlatové a v nohách topazitové; le tak, že nemôž vymyslili, jehož by tu nemohlo býti Baw 105a; a tu jako sršat jsa ku pomstě, tak jě snažné modlitvé zbičova, že jedni inhed, a druzi druhý den, třetie třetí den, le tak, že všichni v témdni biechu uzdraveni OtcB 169a x OtcAC že až; a když již biechu na poli cesty, i nemiechu co piti.
36 Samo li, ale příklonné, mělo slabě odporovací funkci ve spojení s podmínkovými spojkami, zejm. csl. ašte li (obdoba ěes. pakli). Srov. Slávia 26, 1957, 170—173. — Vondrákův výklad (Vergl. sl. Grammatik II, 468—469) odporovacího významu li z tázacího není pravděpodobný.
37 y TkadlS 33a je také le, ale spíše omylem místo ze; tak soudí vydavatelé (Hrubý a Simek) a do kontextu se spojka vskutku nehodí. - - Všechny citované doklady zachytil už Gebauer, Slovník II, 212.
37« Srov. pol. prací částici byle (Slownik jezyka pol. I, 761).
62
Sěm vedro na ně veliké tepe, sěm sě jim chce piti, le tak, že sě již všichni k smrti chystáchu OtcB 194a x OtcC: ale již (OtcA má místo celého výrazu le tak, že již pouze le již). Výraz le tak jako celek má ve většině citovaných dokladů význam důsledkový; ukazují na to i různočtení v paralelních textech. Zdá se však, že nositelem tohoto významového odstínu je příslovce tak, nikoli le.
Stejně jako samotné le udrželo se i le ták jen do XV. stol. Dále žije le jen jako komponent složených spojek a příslovcí ale, leč, leda, ledva, v nářečích východomoravských též lebo (alebo), len a fez.38
Partikule le (snad *lě, srov. jelé) je ve slovanských jazycích dobře doložena (byla v odporovacím významu i v stpol. památkách); dosud je ve slovinštině le „jen". Srov. Vondrák, Vergl. sl. Grammatik II, 469. Zdá se, že u ni pronikal už v dávných dobách význam prostě omezovači (blízký stč. jedno), ale asi s odstínem odporovacím („a jen", „ale jen"). Odtud pochopíme významový vývoj k odporovaci spojce (pův. asi s významem „jenže") a k příslovci {ale „aspoň", v. § 43), užití ve spojkách výjimkových a omezovačích (leč, leda — v. §§ 269, 233, 249) i jiných. Ve spojeni s tak v stč. le tak nabylo patrně významu vysvětlovacflio přes význam „zkrátka (tak)" nebo „prostě, jen, aspoň (tak)". Někdy ovšem omezovači odstín zanikl a zůstal prostě odporovací (např. u spojkového ale).
Základní a nejčastější ěes. odporovací spojkou je po celou dobu historickou, od nejstarších dob dodnes, spojka ale. Na rozdíl od všech ostatních odporovacích spojek není vázána jen na některý odstín odporovacího vztahu, nýbrž lze jí volně užít všude. Nevyjadřuje tedy sama nějaký významový odstín, nýbrž prostě jen odporovací vztah; významové odstíny vyplývají jen z obsahu spojených vět. Několik příkladů na užití ale:
(1) V souvětí s odstínem protikladnosti: tito na voziech, a si na koniech, ale my ve jméni boha našeho vsloveme; oni obvázané padli sé, ale my vstali srny i zpravem srny ŽaltKlem 19.8—9 (pod. ŽaltWittb a ZaltPod); já vás krstím u vodě, ale on vy bude křstíti v duše svatém EvZim Mc 1.8 (pod. BlahNZ) x EvOl a; tot sú ti, jestot nám cestu klidie k spasení, ale ti, ješto nám blahají, til nás mútie OtcB 69b (qui autem beatificant nos); ont bez našie milosti móž dobře býti, ale my nemôžem bez jeho milosti býti dobře ŠtítSvát 18b2. V stč. byla možná nejen konfrontace dvojčlenná, ale i vícečlenná: ale truoj jest hněv mezi lidmi: ten, jenž dobrovolně škodu nebo křivdu trpí. .., ten jest podlé boha; ale ten, jenž neškodí druhu ani chce úraza sám, ten jest podlé tělesenstvie; ale ten, jenžto škodí nebo křivotu činí aneb ohyzdu aneb lichvy, ten jest od diabla a nenie jako dřevní OtcB 69a. S tím souvisí užití ale ve výčtu a při postupném při-
Větsma těchto slov se vykládá obyčejně matením ne/le (nedá//leda, než/llež, neboli lebo) a je/íefjedva//ledva, jen//len); pouze pro alealeč se obecně přijímá jako komponent le. JJomnivam se, ze takový výklad není nutný a že pro většinu slov, ne-li pro všechna není správný. (Srov. J. Gebauer, Hiát. mluvnice I, 529; V. Machek, Etym. slovník -íbU; v. téz Jar. Bauer, Studie ze slov. jazykovědy 86 a 91.)
63
41
čleňování vět, např. a protož ten, jenž přirovnává, jest člověk, ale ten, komuž sě přirovnává, jest Jezukrist. Nebo Jezukrist jest muž múdrý, jenž svój duom. .. udělal na skále...; ale muž bláznový jest diábel, jenž jest svuoj duom hriešnym udělal na piesku. .. Ale déščt jest učenie, ješto člověka rozvlažuje; ale oblaci, z nichžto déščt jde, někteří od svatého ducha jsú vzbuzení, jakožto apoštoli a proroci, někteří od zlého ducha. . .; ale větrově dobři jsú andělové...; ale větrové zlí jsú zlí duchové;vuoda dobrá jsú evangelisty a učeníci Mat 95b. (Odliš od toho souvětí, v nichž se ale též opakuje, ale vyjadřuje různé odstíny odpor, vztahu vždy jen mezi dvěma větami: [papež] pro své zákony mstí, ale pro božie zákon nemstí [odstín 1], ale pálí lidi proň ty, ktož jej činie [odstín 3] ChelčSíť 9a.)
(2) S odstínem omezovacím (zejména odstíny b, c): ze mne bude kněžstvo patero, ale brzo zhyne čtvero DalL 6.16; a to jest mast nade všě masti, ale neniet jie v tejto vlasti MastMus 177; hospodine, nejsem duostojen, aby všel pod mú střechu, ale rci slovem, a bude uzdraven pacholík máj EvZim Mt 8.8, pod. EvOl a BlahNZ; o tom bylo by mnoho praviti, ale musímy toho ukrátili Hrad 3a; a proto bydléchu na té púšti druh od druha oddáleni jsúce, ale milosrdím druh k druhu prichýlení biechu OtcB lb (separati cellulis, sed caritate connexi); mohl-li jest dříve pomoci ? An 'mohl, ale neráčil, až čas přišel RokPost 6a. Typické je, že v dokladech s ale proniká velmi často jasný omezovači odstín (2b). Je to jistě způsobeno tím, že zde nebyl v stě. jiný výrazový prostředek, ale mohl se tu uplatnit i původní omezovači význam le.
(3) S odstínem opakovým: bratr bratru neurozumě, ale každý svú řěč jmě DalL 1.22; ne vám sem jáz to miesto upravil, ale mým synům sem ustavil Hrad 26b; ty si hřiechuov neostal, ale hřiechové sú tebe ostali OtcB 6b; tehdy j' bůh již povýšil jeho..., aby nepracoval pro marnost světa, ale jemu slúžil jedinému ŠtítSvát 234a2; a ty, císaři, neměl jsi na mne, tak kvapně své bráni obnažovati, ale měl si to svým raddám poručiti k spravedlivému rozvážení Háj 84a.
Možnost užít spojky ale bez významového omezení neznamená, že je ve všech odstínech poměrně stejně častá. V odporovacích spojeních s odstínem protikladnosti jí dosti silně konkurovala spojka a, při odstínu omezovacím ještě více avšak, však (zejména v nejčastějším typu s odstínem přípustkovým, 2c). Poměrně nejvýlučnější postavení měla až do vzniku spojky nébrž při vztahu opakovém (3a), protože se zde vedle nehojných dokladů na spojení asyndetická užívalo v starých textech jen zřídka než a vedle něho takřka výlučně ale.
Mezi různými rukopisy téže památky jsou často zajímavé rozdíly v užívání odporovacích spojek. Uvedeme několik příkladů z Ote.
Nejčastěji se ale střídá s asyndetiekým spojením vět, a to ve všech významových odstínech. Bývá to zvláště tehdy, když je odporovaoí vztah značně oslaben nebo když je naopak zřetelně vyjádřen jinak, lexikálně. Např. chtěl bych bezpečen býti, jako sú andělé, nic nedělaje, ale, jako oni, jedině vždy boha chvále OtcB 64b x Ote ACE asyn-
det. (zde vyjadřuje odporovací vztah s přechodem k výjimkovému vlastně již adverbium jedině svým významem lexikálním); jeden z svatých otcuov ... mnoho zázrakuov uka-zováše, a netoliko sám on při tom jsa, ale nejsa sám při tom. Ale někdy posláie podolka z své žíně, aneb jediný lístek pošle, běsy vypuzováše OtcB 111b x OtcACE asyndet.
Dosti často se střídá ale se spojkou a, např. donižs sě světu hodil, dotuds svú vuoli ve všem plnil, ale již sě světu nehodíš, i zdát sě, by v čistotě přebýval OtcB 6b x OtoACF a.
Ještě častěji mu konkuruje odporovací spojka než (při vztahu opakovém), např, a sám svého pokrma nic netbáše, ale o nás velikú péči měl OtcB 5a x OtcACE než; jide-chom s ním do kostela. .., v ňemžto nižádný nemožieše prostě stati, ale musil sě vždy shrbiti OtcB 105b x OtcACE než. Spojce než dávají pravidelně přednost rukopisy ACE.
Ve významu omezovacím se střídá ale a avšak, však, všakže, ojediněle též alevšak (OtcB 72a x OtcACE) a naopak alevšak se však (OtcB 8a x OtcACEP).
Ojediněle stojí navazovací ale proti spojce i (OteB 6b x OtcC).
Podobné rozdíly pozorujeme např. při srovnání textu EvZim a EvOl; srov.: neřekl jest Ježíš, že neumře, ale: tak jeho chci ostavili . .. EvZim J 21.23 x než EvOl 212a; mnozí. . . seděti budú s Abrahamem, s Izákem a s Jakobem v království nebeském, ale synové království vyvrženi budú do temnosti zevnitřních EvOl Mt 8.12 (216b) x a EvZim.
Jen zčásti lze vidět v tomto střídání odraz vývoje (tak např. se šířilo užívání spojky než v typu 3a) — většinou jde o výběr z prostředků, které v jazyce existovaly po dlouhou dobu vedle sebe.
Velmi časté (zejm. v prozaických textech) je ale po koncové pauze, tedy s funkcí navazovací. Pokud zde proniká zřetelněji odporovací vztah, jde většinou o odstín omezovači; v některých dokladech však odporovací vztah není zřejmý. Např.:
přijel jest Hospodin tvé pokánie a jiži sě jest smilovat nad tebú. Ale chovaj sě, aby nikdy do tvých dobrých skutkuov přieliš nedoufal OtcB 9a; nebude-lit božie vuole k tomu, nižádné ženě nebude lze sěm přijití. Ale proši tebe, aby za mě boha prosil a mě měl na paměti OtcB 67a; — a když přijidechom k té palmě, tu uzřiechom lva, an stoji. Jímžto viděním já i můj vuodcě užasše sě, počěchova sě triešti. Ale ten náš hospodář bez strachu tam pojide OtcB 109a; — neb jediné to ovoce na té púšti bieše. Ale neviem, sadie-li je čili sě samo od sebe plodí OtcB 108b; káza jim na Strahově stáli a tu své trúby iakati. Ale že na tom miesté sú stráž měli, proto sú tomu lesu Strahov vzděli DalL 36.9 (v DalC 69b spojka není).
Pravidelná poloha spojky ale je v stč. stejná jako dosud: stojí na začátku druhé věty. Naproti tomu v platnosti příslovečné (ale = „aspoň") stává až u slova, k němuž patří, nebo až na konci věty, např. ó máj milý synu, ozři sě ale jedinú LegKat 755; Xanthus, obrátiv se k Ezopovi, řekl: I pověziž ale, komus dal, od šibenice vyprošený? Ezop 23.31; i kdož jest pak ten, pověziž mi ale, zlotro-vaný lotře! Ezop 23.34.
Avšak i v platnosti spojkové najdeme ale vložené do věty: věz, komorníče, žet sde panie nenie, nevěříš-li ale, hledaj panie v domu, žet sde nesedí Rožmb 26 (Výb 778); nebo nenie v smrti, jenž pomněl by tebe; v pekle ale kto spoviedá sě tobě? ŽaltPod 6.6 x ŽaltWittb a v pekle pak; onat [smrť] jest již sobě volna, jakož chce, proti mně; ját sem ale, hanebnie (!) neštěstie, vězeň tvój TkadlS 6a; srov. též TkadlS 42a. Takové kladení ale bylo zpočátku dosti hojné i v novo-
64
5  Vývoj českého souvětí
65
českém spisovném jazyce;39 příklonnó ale plnilo podobnou funkci jako dnes knižnější však. Dnes se takové užití cítí jako hovorové.
Spojka ale je základní odporovací spojkou jak ve spisovném jazyce, tak i ve všech našich lidových nářečích. Je rozšířena ve všech západoslovanských jazycích a přesahuje — tak jako mnoho jiných syntaktických prostředků — i do ukrajinštiny a běloruštiny.
Její Bložení je jasné: a + le. Je však otázka, jaký měly tyto komponenty i celý útvar původně význam. Vedle funkce spojky bylo ale v stě. též adverbiem s významem „aspoň" (srov. výše citované doklady) a máme doloženo i užití citoslovečné: at nesú brzo hanbu svá, již řiekají mně: ale, ale ŽaltPod 39.16 x ŽaltKlem hoře, hoře, ŽaltWittb jej, jej, BiblKral hahá, hahá; odvratte sě zase ihned stydiece sé, již řiekají mi: ale, ale ŽaltPod 69.4 x ŽaltKlem běda, běda, ŽaltWittb hej, hej, BiblKral hahá, hahá. Také v užití navazovacím má oře nejednou blízko k citové partikuli. Kromě tobo se užívalo ale v apodozi souvětí podmínkových a podmínkové přípustkovýoh (v. § 274), např. aě kde mají volili biskupa, ale to sú sobě tak utvrdili kanovníci, aby oni sami volili HusSva-tokup 193b. J. Gebauer (Slovník I, 9) soudil, že příslovečná platnost se vyvinula sekundárně ze spojkové. To by však odporovalo normálnímu směru vývoje: tzv. mluvnická slova vznikají ze slov s lexikálním významem postupným stíráním věcného významu. Proto předpokládá Fr. Trávníček (Skladba 46—47), že ale — podobně jako a, i a jiné spojky — bylo původně deiktické citoslovce s významem „hle".40 (Význam „aspoň" neosvětluje.)
Domnívám se, že ke vzniku ale došlo už v době, kdy jeho komponenty neměly ještě ustálenou spojkovou platnost: byly to partikule rozdílného významu, a deiktická (v. § 90), le omezovači (6, snad též s platností deiktickou). A také ale jako celek mělo asi přechodně platnost deiktické partikule s omezovaoím významovým odstínem. Proto se ho mohlo užít i jako citoslovce, i jako citové částice (ve větách typu ale jdi!), i v apodozi podřadných souvětí. Záhy, již v době předhistorické, stávalo se i výrazovým prostředkem odporovacího vztahu, tedy spojkou. Snad bylo jeho užití zpočátku trochu omezeno zbytkem omezovaeího významu, ale toto omezení se již v době předhistorické setřelo; je to pochopitelné, protože to byla v západoslovanských jazycích nesporně první, nejstarší jednoznačně odporovací spojka. Vedle toho se rozvíjelo v menší míře i druhým směrem: zesilovala se omezovači složka jeho významu, až nabylo jasného příslovečného významu „aspoň". Toto užití ustupuje před spojkovým úplně do pozadí, ale nezaniklo docela (srov. dej mi ale tři koruny úz.), jen význam se pozměňuje. Omezovači význam příslovce ale podporuje naši domněnku o výchozím významu partikule le (v. § 40).
*■ Obrozenské kodifikace to schvalovaly: „Může stati v začátku, i po jiném slovci, jak toho smysl a doložení jeho žádá, k. p. Já chtěl, ale on nechtěl, vel: on ale nechtěl" (J. Jungmann, Slovník I, 11; s odvoláním na Dobrovského).
40 Za jeden z důkazů původní větné platnosti ale a ostatních souřadicíeh spojek považuje Trávníček to, že se po nioh nekladly príklonky. V našem případě je to však málo průkazné, protože po starých souřadicíeh spojkách se príklonky dodnes nekladou, i když již dávno větnon platnost nemají — jsou to slova předklonná. Zdá se mi, že tato předklonnost se ustálila právě při jejich přechodu ve spojky, když splynuly s následující větou. Pokud měly platnost větnou, citoslovečnou, měly prízvuk a mohly se za ně klást príklonky. Tak pochopíme vznik spojek až/e/, aó/el, atjij aj., pokud ovšem jejich druhý komponent nebyl v době jejich vzniku také ortotoňický.
Odporovací souvětí s vsak, avšak, ale však
V §§ 34—35 jsme sledovali, jak se v jazyce stč. začalo v odporovacím sou-větí využívat příslovcí óbák (óbáč) a všelik, ale jak se tento vývoj nedovršŮ, protože se jazyk těchto slov vzdal. Zcela jiný osud mělo slovo významově jim velmi blízké — však. Bylo už v nejstarších památkách nesrovnatelně častější a mnohem vícb a dříve bylo vtlačováno do spojovací funkce. Kromě toho se již v době předhistorické pevně spojilo s a v avšak, u něhož od počátku doby historické převažovala spojková funkce. Tak se stalo však i avšak pevnou součástí systému spisovného jazyka a zachovalo se dodnes.
V jazyce stč. nebylo spojkové užití však ustáleno a bylo mnohem řidší než jeho ostatní funkce. Tento stav se měnil jen zvolna; definitivní ustálení však ve funkci odporovací spojky spadá až do doby novočeské a probíhalo souběžně se zánikem jeho užití ve významu blízkém nč. „přece", tedy ve funkci, kterou bychom mohli nazvat adverbiální.
Původní podoba všako je doložena ojediněle, řídké je i všake (analogií podle adverbií na -e). Někdy se zesiluje partikuli žjej.
V stč. se však užívalo převážně ve funkci citové částice s významem, blízkým nč. „vždyť", „vždyť přece": neuč mne, však mám svá léta DalL 50.41, pod. DalC 98b; známy tě, kteréhos rodu, všaks biřicův syn z Českého Brodu MastDrk 204; věru, snad mu bude tiem pil, že urozumie snad mé milovanie, však ižádný pohan nenie Trist 142 (Výb 387); i vecěchu jemu a řkúc: I co tu, huběnce, činíš? všaks všech hřiechuov naplněný OtcB 6b; styď sě, všaks člověk a muž! TkadlS 29b; a při tom k nim pověděla řkúc: Však vy sobě knížete žádného voliti nemůžete Háj 68a; mlč jenom, však ty budeš jinače povídati, budeš-li v těch místech, jako sem já byl! Chlum 112b—1624 (O). V tomto užití žije však dodnes; v našich nářečích, kde se nevyvinulo ve spojku, je to jeho základní, ne-li jediná funkce. Od užití spojkového je dosti vzdálená a v historickém vývoji se na něm nijak podstatněji nepodílela.
Podobný význam má však i v překladu lat. řečnických otázek s nonne: stě: zde zřejmě nahradila latinskou řečnickou otázku podle smyslu větou zvolací.41 Např. přietéli, neěiním tobě bezprávie; však jsem tě najal sobě na den z peniez EvZim Mt 20.13, pod. EvOl 218b, BiblKral (arnice, non facio tibi iniuriam. Nonne ex denario cpnvenisti mecum?); odkud tomuto moudrost tato á divové? však je toto kovářem syn; však mateři jeho dějí Maria a bratři jeho Jakub a Jan a Šimon a Judáš; a sestry jeho však všecky jsú u nás Mat 236a (unde huic sapientia haec et virtutes? Nonne hic est fabri fllius? Nonne mater eius dicitur Maria. . . ? Bt sorores eius, nonne omneš apud nos suntí).
Obdobně se užívá však při roztržení dlouhé lat. otázky na dvě části:42 ale proč sě je syn boží jeho dotekl ? Však jest zákon starý zapověděl, aby sě malomocného nikte nedotýkal Mat 99b (et quare tetigit eum Dominus, cum lex prohibuisset leprosum tangere?); kto
41 Srov. O. Hujer, Lat. nonne, Prace lingwistyczne 124n.
42 Viz J. Straka, Příspěvek k vývoji české hypotaxe, Mnéma 106.
66
67
mě dovede až do zeměldumskél Však ty, bože, jenž si ny otehnal ŽaltKlem 59.12 // ŽaltWittb avšak, ŽaltPod avšako x BiblKral zdáli nety...? (nonne tu).
Druhé stč. užití však silně připomíná nč. přece — jde zde tedy o funkci příslovce nebo aspoň připomínající příslovce. Na rozdíl od citové partikule však mohlo se vložit do věty, nemuselo stát na začátku.48 Např. dievky je dvakrát otpudichu, až však jě takto přělstichu DalL 11.6, pod. DalC 22a; Vršovici sě rozběžěchu. A tu však některé jechu DalL 34.70 (v DalC 67a však není); dotad sě ručiechu, až je však i vypravichu. Však na chlapie syny své dcery otdati musichu DalL 102.56—57; a protož však křěsfanóm a mnichům jest na péči mieti, aby skrze švů lenost diáblóm síly nepřidali OtcB 190a; mnohé odpovědí jim král Priamus odporně, taje však úmysla svého TrojD 152b.
Od tohoto významu je často jen krůček k odporovacímu významu: dobře sloves svět, že jsi světel, že jsi náš zjevný nepřietel; protivně sě však svět vzýváš, nebo nevždy světel býváš AlxV 1951; ale jinde na téj. púšči dobře za miel osm a dvacet mají vodu sladkú. A jest také však mezi tiem, dřieve než od jednej vody téj sladké přijdeš k druhé, dobře za den jeden CestMil 31b; Mieška... k jich radě povolil, tak však, bude-li jemu dána za manželku některého krále aneb knížete dcera Háj 83b; ježtotě on nemoci naše na sebe vzal, a bolesti naše vlastní on nesl, my však domnívali jsme se, že jest raněn a ubit od Boha BiblKral Is 53.4; co se prohledáni radostného způsobu Bohu oddaných srdcí dotýče, tof více in idea vypsáno jest, nežU aby se to tak plně při všechněch vyvolených nalézalo. Nenedostává se však Pánu Bohu i takových vypulerovaných duší KomLab 191. O skutečné spojce tu však můžeme mluvit teprve v dokladech pozdních.
Příklonné postavení však můžeme tedy sledovat v průběhu celé historie. Bylo vsak mnohem řidší než postavení počáteční. Dnešní pravidelné příklonné postavení spojky však je výsledkem vývoje novočeského; za obrození stávalo často na začátku věty.44 V době starší úplně převládá postavení počátkové, a to i tam, kde však nabylo funkoe spojky.
Význam „přece" proniká podle našeho dnešního pojetí také u však, užitého po přechodníkové vazbě (děj vyjádřený přechodníkem je v rozporu s dějem určitého slovesa, podobně jako v odporovacím typu 2c nebo v souvětí přípustkovém) anebo p o anteponované přípustkové větě (v. § 274), např. král sé v tom dobře znaje, však Němce chUeše biskupem uěiniU DalL 49.5, pod. DalC 94b; a takéž chlap, když bude vyší, dobře slyše, však neslyší AlxV 228; . . .vidúce tě protiv sobě stojiec, však to od tebe trpie
** V několika dokladech z veršovaných skladeb je asi koncová poloha však určena potřebami rýmovnými: miluješ-li ji ješče však, a proě jejie dlíš žádost tak? Hrad 34b; jest-li to tak, tehdy já řku, že on vždy však nikak bez počátka nenie LegKat 1335; nenechám toho tak, bych sebe nepomstil však Baw 199b; po obědě káza býti kniežatám i všem také, aby byli před ním všake Baw 70a; svému pánu málo těžíš a čas trávíš léně takto! Ostnem já tě dávi všako, aby, huběnce, ruče běžel a v lenosti tak nedřězel Baw 42b. (V dokladech z Baw 199b a 70a snad proniká zájmenný význam však/oj: „vesměs", „cele". Viz slovník k Lorišovu vydání Baw, str. 471.)
44 Srov. M. Jelínek, Výběr synt. prostředků 685; M. Grepl, Vývoj mluv. stavby 270—272.
PasMA (Výb 529); akrál, znaje toho vieru k sobě, všakž ho pokusí ŠtítBarl 12a; ač je zlé vole proti otci nemálo pojměl, však jest proti řtemu u boj nevyjel DalL 53.13; sdejšie rozkoši, ač jsú libé, však je slušie odvrci ŠtítBarl 12b; a jakž koUvěk učení pilen byl, však proto modliteb svých obyčejných P. Bohu obětovati nepřestával Háj 67a.
Odporovací význam s odstínem omezovacím až přípustkovým proniká *^ u však např. v těchto dokladech: lékaři dosti mluvivše proti tomu, všakž nezbyvše musichu jmu nápoj dáti LegApD 193; bráním ruka jakžto zbita, však berúce vždy nesyta AlxV 1854; všem turnejníkóm jmene toho nedávají, však já jich dosti znaji DalL 84.22, pod. DalC 141a; kněz... velmi sě tomu divieše, však sě k bohu neobrátí Hrad 27b; a když sě sta jitro, stál Ježíš na břězě; však nepoznachu učedlníci, že Ježíš jest EvZim J 21.4; bytí jest Šalomún velmi múdry, však syna nemúdreho po sobě ostavil králem ŠtítŠach 291a; lékaři duchovní i tělesní jeho navštěvovali, však obojí malý učinili prospěch Háj 84a. — Někdy se však zesílilo příslovcem proto, jehož původní význam se zde, jak se zdá, přehodnocoval v „přesto", „přece": velikým sé pánem zdáš, však proto i hovna nemáš MastDrk 189 (pod. MastMus 95); uzřěchu, že jeden na pěti na dcět letech ošedivě, čekaje smrti strašlivě. Však proto neotpustichu... DalL 89.23;stejně po přechodníkuavapodozi—srov. kromě výše citovaného dokladu Háj 67a tento příklad: často a mnoho o těch věcech se otazujíce, však proto ještě pravých gruntů nemohli se dokopali BlahPůvod 4.
Adverbiumpřece (< před sě), dnes nejobvyklejší k jasnému vyjádření přípustkového odstínu odporovacího vztahu a v hlavní větě po větě přípustkové, zachovávalo v stč. dlouho svůj původní význam „před sebe", „dále kupředu"; z něho se vyvinul význam „dále", „stále", a od toho se teprve došlo k dnešnímu významu „přesto", „přece" (první doklady, nikoli však jednoznačné, najdeme v XVI. atol., ale starší význam se udržel až do obrození). Např. co za den předse ujdeš, to jedné noci na zpátek zase plavili se musíš CestPref (J); když ho pustíš, letí předce („pryč") LomHosp 165 (J); na svini by i zlatohlav vstrčil, předce sviní zůstane Veleslavín (J). Srov. heslo předse v Jungmannově Slovníku III, 473—474.
K rychlejšímu významovému vývoji zde nedošlo zřejmě proto, že se adverbiální význam „přece" udržel (vedle citovaného „vždyť") a upevni] u však; to samo stačilo tuto funkci plnit. Zároveň tím byl brzděn jeho vývoj k funkci spojkové. Typické jsou po této stránce příklady, které uvádí Oberpfalcer-Jílek {Jazyk knih černých 120): ani v jediném dokladu neproniká u však jasná spojková funkce. Snad je to svědectvím, že v živém jazyce, který se v Knihách černých aspoň, částečně odráží, k vývoji však ve spojku nedošlo; tento předpoklad potvrzují plně lid. nářečí, která spojkové však, avšak neznají. Ale i Zikmund (Skladba 556—560) uvádí pouze doklady s adverbiální a citovou platností však; ve spojkové funkci zachytil jen avšak (v. níže).
Vzhledem k tomu musíme hodnotit opatrně i ty doklady (tvořící jen malé procento všech dokladů na však), v nichž jde podle našeho pojetí už o spojku však. často zde může jít jen o vtlačení příslovce do funkce spojky. Na druhé straně najdeme v paralelních textech nejednou střídání však s avšak, které spojkovou funkci nesporně mělo, takže musíme vývoj ve spojku připustit už pro starou češtinu. Srov. Jaromír mlád ještě bieše, však země rád brániti chtieše
DalC 64a x DalL 33.24 avšak; a toho úsilé nepřésta, až sě tomu již bieše rok stekl. A k užitku nižádné čáky nebieše. Avšakž jeho poslušenstvie, to jemu počatého úsilé přěstati nedadieše OtcB 11 lb x OtcAE však, OtcC všakže (de fructu operis spes esse non poterat, tamen oboedientiae virtus in labore durabat).45 Zdá se mi dokonce, že ve XIV. stol. proniká spojkové užití více než v době pozdější. Snad tu byl náběh k přeměně však ve spojku, později — v souvislosti se specializací spojovacích prostředků — zbrzděný; dala se přednost užití přísloyeč-
46 Úplně opačná situace je od počátku doby historické u složeného avšak:16 pravidelně má funkci odporovací spojky a jen zřídka se ho užívalo jako citové partikule nebo v apodozi přípustkových souvětí.
Jako odporovací spojka vyjadřuje výrazně omezovači vztah se silným odstínem přípustkovým (,,ale přece", „ale přesto"); toto významové odstínění vyplývá zřejmě z významu jejího druhého komponentu—však. Např.:
na to svědka slunce jmámy: když (to) na ňe vzpomínámy, mnoho poprskav vídá-my, avšak jedno slunce známy Kunh 60; pohanstvo tak za to jmajú, že ti ludie neumierajú, řkúce, že jsú na věky živi; avšakž sú v té řeči Mivi AlxH 62; ját Svatoplukovi nechci slúžiti, avšak pravdu muši mluviti DalL 55.12 x DalC 106a však; viec prvú bolestí nyla, že jej živého ztratila, avšak sě což tož těšieše, neb mrtva viděti mnieše Hrad 28b; a pšěch lidí potky sě kryjieše. Avšakž poznav jě, nikame nepoběží, ale za tři dni s nimi mile přěby OtcB 110a x OtcACE souvětí přípustkové: jenžto ač..., všakže (E však). . .47 (qui licet omnium hominum vitare occursum, tamen agnitis fratribus non refugit, seque charissimis per triduum non negavit); a já odpoviem, že jiní obecně hřeší, avšak proto nemáš ty hřešiti HusSvatokup 163b; a tu mezi mořem a městem Rámou jest čistaj a dobraj kraj, avšak jest mnoho úlehlí nezdělaných a nezuoraných dědin CestLobk 79a; •—po koncové pauze: tu ves dobře buoh rozplodil, v niejž sě ten svatý urodil. Avšak dobře pověděli směji: těj vsi jmě Ghotún ději... Hrad lb; neb viece jest byl slovúten svým neřádem nežli tiem, že jest králem byl velikého královstvie. Avšak i v tom svém neřádu tiem slovutněji byl, že jest měl veliké královstvie pořie-diti ŠtítSach 290b.
Nespojkové užití avšak:
ve funkci citové partikule („vždyť přece"): ó, avšak já to dobře védě, ze. . . DalL 63.24; a proto ciesařovna otpovédě: „Avšak to ráda vědě, neb jemu toho přeji ráda..." DalL 39.60 X DalC 76a avech, kako to ráda vědě! (pod. ostatní rukopisy); milá bratři, nedivte sě: avšak ve čtení čte sé. . . Hrad 10b; avšakoé bohu poddána bude duše ntA ŽaltKlem 61.6, pod. ŽaltPod avšakže x ZaltWittb a obake, BiblKral vidy přece (vertuntamen);
45 Některé rukopisy dávaly zřejmě přednost však před avšak, tak např. OtcAGE proti OtcB, často i DalC proti DalL (třebaže zde jsou i ojedinělé případy opačné).
48 Také avšak se zesiluje někdy partikulí -ž; v ŽaltKlem najdeme i plné avšákož.
" Zde pěkně vidíme, jak blízký je odporovací vztah vyjádřený spojkou avšak vztahu přípustko vému.
po přechodníku nebo v apodozi přípustkového souvětí: tak jsúc chudá, avšak tak s dobrú myslí vzdáváš chválu bohu ŠtítBarl 87b; ač ne mezi najvětšími, avšak mezi svatými v Jezukristu odplatu vezme ŠtítSvát 27bl.
Však se připojovalo také ke spojce ale, takže vznikala složená spojka alevšak (též zesílená alevšakž). Je mnohem řidší než avšak a je otázka, do jaké míry bylo spojení ale s však v stč. pevné, nebylo-li to jen zesílení (obdobné nč. ale přece). Komponent však dodával spojce alevšak omezovači význam s odstínem přípustkovým. Tato spojka se udržela po celé starší období a užívalo se jí i za obrození,48 ale pak brzy zaniká (jistě v souvislosti s upevňováním spojkového významu samotného však). Např.:
dobře bě umysUl táko, ale však sě sta jinako AlxV 1445 (v. též AlxV 328, 1944, AlxB 131); a tu jeho i lidi zbiti chtiechu. Ale však sě té síle obránichu DalL 103.27; líto mi, Jezukriste, tebe, ale však rač to naplnili, pro něž si sě ráčil na svět truditi Hrad 80a; všecko to, což sem tu viděl, bylo by dlúho vypraviti přieliš, alevšak některé poviem velmi na krátce OtcB 107b; on Hekal jim: „Zlé činíte!", alevšak ne-tresktal jich mužsky ze zlého ŠtítSáz 48bl; všicknilidé v téj vlasti Maabar, mužie i ženy, črni jsú, ale však ne tak sě černi rodie CestMil 112b; na utíkání se oddali, ale však málo jích ušlo Háj 77b; ten také velkou čerstvost ukazoval, ale však prvnímu roven nebyl MitrPříhody 79; pán jeho milostivý... hrdlo [jemu] darovali ráčil, ale však tento Mareček... nemálo předce krádeží páchal Dobr 39a/—1619 (O). —V užití navazovacím: také sem sě dopustil smilstva. Alevšakž vratva sě do své peleše a dajva sě na pokánie OtcB 45b, pod. OtcDCA alevšak x OtcA ale; ale jižt je zpět proti naučení Kristovu o věčných almužnách, a již to mají za múdrost světští i duchovní ty věčnosti jednali. Ale však vieme z zákona božieho, že Kristus ostane na věky, a ti světští páni... JakVikl 208al.
47
Odporovací spojky však, avšak jsou rozšířeny v jazycích západoslovanských. Jejich vývoj byl asi obdobný jako v češtině — spojková funkce je sekundární. (Srov. pro polštinu Qramatyka histor. 444). Důležité je zjištění, že — podobně jako v češtině — nenastal vývoj ke spojkové platnosti ani v polských nářečích (ibid. 444). Máme zde jeden z příkladů na samostatný vývoj spisovného jazyka, souvisící s jeho funkcí: vznikly v něm spojovací prostředky s užším významem, přesně vyjadřující jeden odstín odporovacího vztahu, vedle obecně rozšířených spojek s širokým významem, s kterými nářečí vystačila.
Analýza funkcí stč. však a jeho dalšího vývoje umožňuje pokus o zjištění jeho výchozího významu. Je to příslovce ze zájmenného kmene *Vb8-. V. Maehek (Etym. slovník 577) soudí, že jeho původní smysl byl „každým činem", tj. vším způsobem,
48
48 M. Jelínek zjišťuje jen sporadický výskyt spojky alevšak (Výběr synt. prostředků 688) vedle spojení opačného —• však ale (ibid. 522 a 687), které však z období staršího neznám. M. G-repl (Vývoj mluv. stavby 270—272) ale však u Tyla ani jeho současníků již nezachytil; však ale bylo naproti tomu dosti časté (Spojovací výraz však ale v obrozenské češtině, Rodné zemi 246—248).
v každém případě, asi jako ve vulg. „každopádně". Domnívám se, že i toto zájmenné příslovce mělo kdysi vedle toho i funkci deiktického citoslovce, podobně jako tomu bylo u příslovcí ze zájmen ukazovacích.49 Neznamenalo ovšem pouze „hle", nýbrž mělo své speciální významové zabarvení, které se odrazilo ve směru jeho dalšího vývoje. Pro to by svěděilo kladení však v apadozi50 a zejména za lat. nonne v překladu řečnických otázek. Zde se totiž střídá se slovci, z nichž některá jsou vysloveně citoslovečné povahy: ano, ande, a tot, hleďte, védě, nebo, zajisté, snad.hX Od deiktického významu (asi „hle přece", „hle v každém případě") vede přímá cesta jednak k užití ve funkci citové partikule („vždyť přece"), jednak k užití příslovečnému po ztrátě deiktického zabarvení („přece", „v každém případě") i spojkovému („ale přece", „ale při tom všem"). Nelze však vyloučit, že zčásti k tomuto vývoji docházelo i přímo z užití příslovečného," popřípadě — a to je nejpravděpodobnější — že se deiktické užití u všako rozšířilo jen zčásti, že nepřevládlo zcela. Tak bychom vyložili i staré případy vkládání však do věty a relikty původního významu v Baw a jinde (v. § 44).
Odporovací souvětí se spojkou než a souvětí s ne, né, nie
Spojka než63 byla v stč. odporovacích souvětích poměrně řídká, ale časem její frekvence rostla. V nejstarších památkách není — pokud jsem mohl zjistit — doložena vůbec. V mnohých starých dokladech cítíme přechod od užití výjimkového po záporné větě s jiný, jinak apod. (tato konstrukoe vyjadřovala výlučný případ) k odporovacímu; jindy zase následuje po větě s komparativem, takže cítíme souvislost s než srovnávacím. Např. jinéhot pitie nejmám, než tu vodu, jižto piem sám Hrad 7a; neb mne ižádný nemôže, než on vJtéšiti môže Hrad 37a; radějše byste môj súd mohli trpěti, než musíte za kněz silného muže mieti DalL 4.14, pod. DalC 9b. Není např. v zlomcích legend a apokryfů, v Alx, v Dal mimo uvedený příklad, v ŽaltKlem, v starší části EvZim (je však několikrát na paralelních místech z EvOl proti ale v EvZim).
V textech z 2. pol. XIV. stol. se však s odporovacím než Setkáme častěji. Ve většině případů stojí po větě záporné a připojuje větu vyjadřující, co platí místo popřeného obsahu větyprvní (vztah opakový 3a). ~Na,j)Ť. že v tvém království pyšný žádný čiesti žádné nemaž mieti, než pokorným ráčíš přieti MastDrk 16; ijednoho nevzě k sobě utěšenie na útrobě, než mysléše v sobě, fkúci.. . Hrad 36a; ti světí starci.. . nic za úsilé nemějiechu, než vší svú mocí až do skončenie po do-
49 „Deiktické užívání zájmena ukazovacího středního rodu lze sledovati všemi jazyky slovanskými i jinými jazyky indoevropskými" (J. Zubatý, Studie II, 74).
80 Z deiktického citoslovce vykládá však Fr. Trávníček (Skladba 85—86) na základě jeho užití v apodozi souvětí přípustkového.
al Srov. cit. stať O. Hujera (pozn. 41); y. též Fr. Trávníček, Nesl. věty I, 84.
52 Příznačné je, že se po však v stč. velmi často kladou príklonky, častěji než po jiných slovech, která jsou asi deiktického původu. Srov. Fr. Trávníček, Skladba 150. (Trávníček to považuje za sekundární.) Dnešní stav, že po avšak, však ve funkoi spojky príklonky neklademe, je pozdější — je to přizpůsobení k ostatním souřadicím spojkám. Naproti tomu po citové partikuli však se príklonky pravidelně kladou, protože má prízvuk; však se to ukáže I
68 Velice zřídka bývá v odporovacím užití též nežli.
brých skutciech stáchu OtoB 2a; bohu neděkoval, než sám sě v svéj krási kochal Zrc SpasB lb; i na jiné hledě, ješto táhnu, ale nezávidě jim, než příklad bera od nich StítSvát 233b2; ten palác nemá ponebie, než podlaha toho paláce jest ode dna ze-mitřnieho deset pídí výši CestMil 57a; af syn váš Paris do řecké země nejezdí a jich se mezí nedotýká, než aspoři jiný bud do řečskě země vyslán TrojD 98b; jinde obyčej mají ženy choditi... do kostela..., tam [v Egyptě] toho nenie obyčeje, než doma se ženy buohu modlte CestKabK 35a; náš patron nemohl tomu jich dvakrát vystřelení rozuměli, co tím míní, i nevystřelil proti nim z naší navi nic, než tak nechal CestPref 257; tajž Rosa není nikdí místem, než bajvá u sestry té Anny RakC 120b—1511 (O); není básefí, čtenáři, což čisti budeš, ačkoli básně podobu má; než jsou věci pravě KomLab 191.
Jindy proniká odstín omezovači (často též po větě záporné): i bieše sě všeho zbavil, než jediné rúcho na sobě ostavil Hrad 19a; našeho myslenie diábel vě-děti nemôž, než skrze zjevenie znamenie muož sě vtípiti Mat 255a; přišel Ježíš od Galilee do Jordána k Janovi, aby křščen byl od něho, než Jaň bráníše sě EvOl Mt 3.14 (214b) x EvZim ale,; [poustevník] nechtě sě dáti viděti ižádnému člověku; než jedinému sě dal viděti, jenž jest to obdržal svým zaslúžením OtcB lila (přechází již k větám výjimkovým: než = ,,leč"); vino tu dělají z datyluov.. ., i jest to víno velmi dobré. Než pj,je-li je kto, ješto jemu nepřivykl, ihned jeho behačka popadne neb červená nemoc CestMil 19a (zde je navazovací, po koncové pauze); onat [Adlička] jest byla ta, ješto vždy byla se mnú, já s ní, než onat jest již sě ode mne vzdálila TkadlS 5a; do zámku všech pustiti nechtěli, nežli viděli sme mnohé kusy děl na zdech stati MitrPříhody 37.
Ojediněle (a zřejmě sekundárně) cítíme ve spojení odstín protikladnosti (l):a protož vyndi již k nám z rovu a požívaj své vuole, v čemž chceš; než tuto darmo ve psí bydlíš OtcB 6b // OtcE nežli; a když dobudu [města], mají k tomu ztra-cenci pomstu učiniti a nábytky pobrati. Než dědiny vždycky k království mají ostati PvádZem 50 (Výb). Srov. též výše citovaný doklad z MastDrk 16.
Spojka než se zachovala v odporovacím významu až do nové spisovné češtiny, ale vyjadřuje nyní především omezovači odstín odporovacího vztahu.64 'Dnes se cítí jako archaická. Byla zřejmě značně rozšířena i v lidových nářečích, ale ustupuje v nich spojce ale.55 Kromě češtiny ji zná i slovenština. Polština má spojku příbuznou — niž a nižli. Také srbocharvátština má k než přímou paralelu — nego.
Vznik spojky než objasnil Fr. Trávníček (Nesl. věty II, 59—60): jde tu o záporku ne, která měla původně větnou platnost, spojenou s partikuli -žjej. ,,Snad se začalo -že, -ž spojovat s ne, až když nabylo partikulového významu, ale je docela dobře možné,
54 O stavu za obrození srov. M. Jelínek, Výběr synt. prostředků 523 a 686; M. Grepl, Vývoj mluv. stavby 272—275.
55 J. Chloupek zjistil, že u nejstarší generace příslušníků moravskoslov. nářečí dokonce převládá (Syntax, východomor. nářeíi 34—35); naproti tomu J. Skulina ji na Hranicku zachytil jako prostředek ustupující i u starých.
72
73
92
m
že tu mělo ještě plný původní smysl, totiž deiktický »hle«."5,i Šlo zde tedy o dodatečné popření první věty (odtud převaha případů po záporu) a pak uvedení toho, oo platí místo ní.
Je pravdepodobnej že ke vzniku spojky než docházelo ve dvou typech souvětí: ve větách (a obratech) srovnávacích po komparativu (v. § 205) a při odporovacím vztahu dvou vět, z nichž první byla záporná. Ustálení odporovaoí funkce je pozdější; uplatnilo se při něm jistě již hotové nel srovnávací (styčným bodem bylo užití po záporných větách s jiný, jinak). Výjimkové užití nel (v. § 270) s odporovacím úzce souvisí.
50 Záporka ne se uplatnila v odporovacím souvětí i mimo spojku než. V textech z 2. pol. XIV. a zač. XV. stol. se setkáváme se souvětími, v nichž druhá věta začíná slovcem ne (//né, popříp. nie), např. ani jest tobylo prvé vitézstvie svatého Antonie proti ďáblu, ne zajisté byla jest v ňem moc našeho spasitele OtoB 174b. Jak ukázal Er. Trávníček,67 mělo zde ne, né původně větnou platnost (nie je z ne + spona je) a dodatečně popíralo obsah předcházející věty kladné nebo opakovalo zápor věty záporné;58 další věta pak říkala, co platí místo popřené věty. Protože to, co se říkalo v druhé větě, je zpravidla závažnější než popřený děj věty první, pronikal zde obvykle vztah stupňovací (v. § 58); jen ojediněle převládl opakový odstín vztahu odporovacího. Např. neb vím, že kdyby duchovního haněl, neb jemu kradl, neb s ženu léhal, že by toho netrpel, né ihned by mstil, mohl-li by HusSvatokup 188a; to mnozí mnišie líčiechu, jenžto vlastimaf!) svýma očima božím zpósobením viděli; nie ješče viece jest zjěvno k dolíčení, všickni okolo stojiece slyšeli sú od Eusébia tyto hlasy JeronM 92.18 (sed).
Ve skutečnou spojku se ne, ně, nie nevyvinulo a již v XV. stol. zaniklo. Dalo však vznik složené spojce nébrž (v. §§ 51, 59).
Souvětí odporovací se spojkami alebrž, anobrž, nébrž
51 Slovo brže, které začalo koncem XIV. stol. a v XV. stol. hrát důležitou úlohu v odporovacích a zejména stupňovacích souvětích, je komparativ adverbia brzo; mělo tedy význam „spíše". Srov. že hospodnie milost vrátka, zle sě brž než dobře zračí AlxV 275.
Když se ho užilo v souvětí ve druhé větě, mohlo svým lexikálním významem vyjadřovat, že platí spíše obsah druhé věty než obsah věty první, např. zle, ciesaři, súdiš, ty brž sám u vieře blúdíš LegKat 3123. Přitom vystupoval
*■ Srov. též Skladba 96.
" Nesl. věty II, 57n.; Skladbami.
" Větná platnost záporky je zřejmá např. v tomto dokladu: třetie: tehda, když se žádný nebude moci přimluviti aniž čich proseb přijme; né, by to mohlo býti, že by Panna Marie klekla plačíc krvavými slzami, prosec za té (se všemi svatými), nic by to plátno nebylo RokPost 27b.
především vztah stupňovací (druhé větě se dává přednost před první), řidčeji odporovací opakový (místo popřeného děje se klade jiný).59
Adverbium brž/ej se kladlo většinou do druhé věty, která byla k první větě připojena spojkou. Zřídka se to dálo v souvětích se spojkou a, např. a tu když sme chtěli.. . pluti, nedali nám pohané, a některé brž z nás... i kyji bili CestLobk 139b (v. též § 60). Spojení o brž zůstalo volné, nedošlo tu ke vzniku složené spojky.
Častěji se užívalo bržfej ve větě se spojkou ale. Zde došlo časem k těsnějšímu spojení obou slov a vznikla spojka alebrž, která se udržela až do nové spisovné češtiny;60 vyšla z užívání teprve během XIX. stol. Význam komponentu bržjej zúžil význam nové spojky na opakový odstín odporovacího vztahu (po větě záporné); časem se toto omezení stíralo (zejména v užití navazovacím): Přispělo k tomu jistě i užívání alebrž/el v souvětí stupňovacím (srov. § 60). Např. tato řeč nenie pravá, by Abrahamovi oferoval Melchisedech chléb a víno — jako židé pravie, brániece své zlosti —■ ale brž Melchisedech za Abrahama oferoval chléb a víno Mat 341b; mnichóm nic neslušie na péče mieti, jehož jim nelze s sebú vzieti, ale brže toho nám slušie dobývati, ješto nás do nebes dovede, točíš múdrosti, čistoty.. . OtcB 180a // OtcE ale brž (OtcDAC ale brzo); diábel od nich nebude vyhnán, ale brž přivázán k nim bude zlým příkladem a obyčejem ŠtítSáz 45a2; neučí a ovšem tělestným pokrmem nekrmí ovcí, alebrž ovce střihů HusSvatokup 147b; [ten] tě jest nevrátil s cesty přeškaredé, ale brž opak učinil BiblOl 3. Rg 13.33 (G); aniž chtie podbati na škody a bezprávie, kteréž jsú nám učinili, ale brž větší pýchu jsúc naduti, nám hrozie většími TrojD 95b;—v užití navazovacím: a těžt řku i pannám klášterským — všeí jest jedno: darmot si pne která svým urozením; menšiet by zlé bylo bujeti v světě tú šlechtu nežli v klášteře. Ale brž počkajte málo a buotí vám dobře odplatí toho, ač proň nebudete tbáti šlechty světské ŠtítSáz 72b 1.
Komparativ brž/e/ se kladl i do souvětí s ano, an. Z dokladů uvedených v § 31 jsme viděli, že se ano, an užívalo převážně v souvětí s omezovacím odstínem odporovacího vztahu. Sem se ovšem brže svým významem dobře nehodilo. Nejprve proniklo asi do souvětí smyslem stupňovacích (v. § 60), a teprve po setření původního významu brže pronikala již hotová spojka anobrž, anbrž do souvětí odporovacího opakového. Podle zjištění Fr. Trávníčka (Nesl. věty I, 97) je odporovací chápání nesporné teprve u Vusína a v době obrozenské.61 Ve třech dokladech z XV. stol., které uvádí již Zubatý (Studie II, 57—58), proniká smysl odporovací dosti jasně (zčásti vedle stupňovacího), ale je dán spíše obsahem vět než významem spojky: již nižádný nepóhrzie první cierkví, ana jest brž
59 Některé doklady jsou dvojznačné. Pokud jsou to případy velmi řídké, uvádím je znovu i v souvětí stupňovacím.
'"Srov. M. Jelínek, Výběr synt. prostředků 521; M. Grepl, Vývoj mluv. stavby 278—279.
11 O jeho užití za obrození srov. v cit. pracích M. Jelínka (520—521) a ií. Grepla (280—281).
74
75
hrozná nepřátelům HusŠal 142b; nebí sě nemá buoh jako sova, jenž nemiluje světla, an brž chce, aby v domu srdce tvého zažžena byla lucerna poznanie tvého Hugo 74; o jakož ta žena bláznivá, když již jednu bude od toho zlého milovníka porušena, potom sé nesmie jemu nikdy protiviti, ana brž někdy jsúci již přemožena nerada a proti své vuoli druhdy jest jeho poslušná Hugo 146.
K nejpevnějšímu sepětí došlo mezi komparativem bržjej a původní záporkou né (popříp. nie) — vznikla tak nová spojka nébrž (// ojed. niebrž). Ta se zaoho-vala až do současného jazyka. Zrodila se nepochybně také v souvětích smyslem spíše stupňovacích (srov. § 59; samo ne, né, nie se kladlo skoro výlučně při stup-ňovacím vztahu vět), ale při záporu v první větě vystupoval často do popředí opakový vztah odporovací. Srov. pomáhajíc jemu nebudú křivi, nie brž křivi by byli nepomáhajíc jemu StítKlem 92a (G); tu ji snad v oči pochválí někto, a potom o ní nie dobrého nepovedie, nébrž něčímt ji i přitvořie StítSáz 51a2 (proniká vztah stupňovací); však ne proto.. . velebil se, by chtěl jich sbožím vlasti, nébrž nechtěl jich sboží brati HusSvatokup 130a; obci k spasení nic neprospievají-ce, nébrž obci svým pokrytstvím velmi škodiece JakVikl 205b 1 (zde spojuje dvě přechodníkovó vazby); a tak pyšní věrných přátel nemají, nébrž, ač kto pyšnému chce přietel býti, tení musí mieti mnoho nepřátel TrojD 111b; toho žádnému nebránili, nébrž některým ještě sami ti páni... kázali tam jiti CestLobk 12b; zlým [jim toho] zpomínati necheme ani máme, nébrž jim děkujeme ArchKolAA 16a— 1512 (G); ani poraženým již a mrtvým neodpouštěli, nýbrž tím víc a nelítostivěji na ně sekali KomLab 224.
Všechny spojky s brž jsou jev specificky český (jen do slovenských památek pronikly českým vlivem) a rozvily se jen ve spisovném jazyce — nářečí podobné útvary neznají.
Odporovací souvětí s podřadicími spojkami
52 V dnešním spisovném jazyce se užívá podřadicích spojek kdežto a zatímco k vyjádření protikladnosti dvou dějů; stejný vztah proniká i v souvětí, v němž na prvním místě stojí věta s -li, jestliže.62 Všechny tyto spojky se v odporovacím souvětí ustálily teprve v nové spisovné češtině.63 V jazyce staročeském neměla ještě žádná z nich odporovací význam.
Kdežto, kdež byla ve stč. vztažná příslovce s významem místním, popříp. časovým. Již v době staré najdeme sice ojedinělé doklady, V nichž proniká mezi větami vztah protikladnosti, ale nelze říci, že se relativum stalo jeho výrazem. Např. proto slovu [zálomové] lidští, neb sú lidsky pod řeholy uvedeni, kdežto v sňemiech musili sú mnoho rad mieti, kterak by celý svět obkročili věru písma sva-
62 Spojky jenže a jenomže, řazené někdy mezi podřadioí (napr. u Trávníčka, Mluvnice II, 716—717), mají jednoznačně povahu souřadicí a věty jimi připojené povahu vět hlavních. O jejich vzniku v. výše § 36.
63 Srov. M. Grepl, Vývoj mluv. stavby 281n., a M. Jelínek, Výbér synt. prostředků 531n.
tého ChelčPař 133a (G); o úkladech a lstech za časuov jich [starých Oechů] málo nebo nic nebylo slýcháno, kdežto nynie za najvyšší múdrost se drží VšehK 89b (G);. kdež jiní po smrti jen pod zelený drn se dostávají, oni aby se kamením přikládati dali KomLab (J). Cestu k odporovacímu užití kdežjtoj připravilo to, že se v mnohých památkách stalo častým navazovacím a spojovacím slovem s úplně otřelým významem. Srov. a tomu jest bylo rozuměli, že jest ji také i jinými věcmi, kteréž příslušejí k manželství, ne velmi dobře opatroval, kdež toliko chlubením a lživými řečmi HynRozpr 213b; a já takové věci srozuměvši, procítila sem ze sna a zdvihla, serd se i počala sem křičeti, neb jest ještě byl do komory nevsel. Kdežto on od takového křiku velmi se ulekl HynRozpr 228a. ' Častěji se užívalo v souvětích smyslem odporovacích absolutivního ješto (s významem „kdežto")'1: a ješto dievka a nevdaná maž mysliti to, což k bohu sVušie. .., to vdaná těžce robiee světu musí hlédati, kak by sě slíbila muži a světu ŠtítSvát 226b2; a tak [vdaná] čest panenskú ztratiec mnohé poškvrny od světa nebude prázdna, ješto dievka móž, chce-U, toho prázdnější býti ŠtítSvát 227al; nanečištěné nevěstčím jedem náboženství duši umořuje, ješto zkažené řeči ozdoba ani tělu neškodí ani duši BlahGram; velmi sobě škodí, kdož slibuje za cizího, ješto ten, kdož nenávidí rukojemství, bezpečen jest BiblKral Pr 11.15. (Srov. též doklady Zikmundovy, Skladba 480.) Ojedinělé je v odporovacím souvětí ab-solutivní jenž: dřieve se divóv stalo mnoho, jenž se již nestane toho, ani se snad stane viece Baw 176a.
Spojka zatím co v starším jazyce nebyla. Ojediněle najdeme odporovací užití spojky co, která pronikala i do souvětí časového poměrně pozdě (v. § 192): co sem měl k Nevidu jiti, přišel sem k rybníčku u Rakový RokČ 41a—1617 (O).65
Najdeme i nepravé souvětí účelové s aby, smyslem odporovací, zřejmě vlivem latiny: a když jemu vína podadiechu bratřie, s velikú sě radostí napijieše, aby potom žieží své tělo trudil OtcB 63b (cum gaudio sumebat, ut postea se siti maceraret).
Závěr
Přehlédneme-li celý vývoj odporovacího souvětí v češtině, vidíme, že tvořilo od samého počátku a po celou dobu historickou až dodnes výrazný sou-větný typ. Stýkalo se přitom částečně se souvětím slučovacím a stupňovaeím (obohatilo se z něho o nové spojky).
Ve XIV. stol. má v odporovacím souvětí dominující postavení spojka ale; kromě ní je ve spojkové platnosti již ustáleno avšak a koncem století se šíří než.
** Srov. J. Straka, Mnéma 102—103.
fs XJž v stč. byly někdy dispozice k proniknutí odporovacího významu ve větách s kdy (za obrození kdy\ž\ částečně plnilo funkci odporovací spojky), např. neb kdys hledala jedného, chodilas člověka hlediec, nalezlas anděly sediec Hrad 32a, ale k takovému vývoji nedošlo.
76
77
Vedle toho pozorujeme v této době náběhy k vytvoření nových spojek, které jen z malé části byly úspěšné. Zanikají poslední relikty jednoduchých spojek (le, li).
Konec XIV. stol. a stol. XV. je ve znamení nástupu nových, složených spojek. V pozdější době se jejich repertoár ustaluje, nastávají přesuny ve frekvenci a začíná pronikat stylistické zabarvení (zejména u těch prostředků, které neměly oporu v živém jazyce, proniká zabarvení knižní). V XVI. stol. dochází k jistému ustálení systému odporovacíeh spojek; po vnější stránce je tu charakteristické hojné připojování partikule ž, že. Do spojovací funkce se postupně dostávají lexikální útvary. STová spisovná čeština navazuje na jazyk starý, obnovuje přechodně staré spojovací prostředky a vytváří z nich i nové (nobrž, však ale aj.), ale pak ve styku s řečí mluvenou setřásá postupně archaismy a ustaluje definitivně jak významy, tak stylistické zabarvení spojek.
souvětístupNovací
Je to spojení vět, obvykle dvou, z nichž druhá svým obsahem převyšuje prvou: dodává k jejímu obsahu něco závažnějšího nebo nahrazuje její popřený obsah něčím závažnějším. Řidčeji bývá poměr opačný. Podstatou stupňovací-ho vztahu je tedy vždy jisté srovnání a hodnocení dvou dějů co do jejich závažnosti, intenzity apod.
V dnešní češtině tvoří stupňovací souvětí dosti výrazný souvětný typ, třebaže se částečně stýká se souvětím slučovacím a odporovacím.1
Po stránce významové se stýká se souvětím slučovacím tehdy, když druhá věta něco dodává k obsahu věty první: platí A, a k tomu, nadto platí i B. Přitom může jít i o věty záporné. Např. Já bych jí ze srdce ráda příští povolila, ještě bych jí přediva navila Erben; Duševní rozháranost jevila se v každém mém slově, ba musila se jeviti v každém hnutí Arbes; Justinka nejen pomáhala v práci, ale také trpělivě poslouchala vzdechy panny Aninky Jirásek; Jiný si toho ani nevšiml, ano většina to kvítko ani nezná Zd. Xejedlý; Zrovna v takový čas ji uprchla, a nejen že se dosud nevrátila, ani známky o sobí nedala Jirásek.
Se souvětím odporovacím se stýká tehdy, když se místo popřeného děje první věty klade v druhé větě něco, co popřený děj převyšuje nebo co je jeho opakem: neplatí A, nýbrž naopak platí B. Např. On se nejen nepozdravil, ale tak se mu přitížilo, že mu již nestačily její obrněné ruce sloužit Svobodová; Lidé se ho drive báli, ale ted nan nedbal nikdo, ba leckdy se mu smáli do očí Rais; Netoužil však po ní, ba ještě více se zcizil všem, uraziv je velmi citelně němým pohrdáním Vrba. Je tedy blízké opakovému odstínu odporovacího vztahu (srov. § 26), při němž se též v druhé větě uvádí, co platí místo popřeného obsahu věty první. Např. Nestál se kořistí cizích, nýbrž je ve vlasti Jirásek. Ale proti vztahu odporo-vacímu je zde navíc vytčení větší závažnosti druhého děje: nejen že se nestalo A, nýbrž se dokonce stalo B. Kde lze v první větě užít příslovce nejen, jde o souvětí stupňovací, nikoli odporovací.2
V obou významových odstínech lze užít všech druhů prostředků, které slouží
1 Stupňovací vztah se může navrstvovat i na vztah vylučovací, uvádíme-li dvě eventuality lišící se intenzitou nebo závažností: Bylo to místo nejskrytější a nejpokojnějH v celé myslivně, a nehrozilo nebezpečí, že by mohl býti vyrušen, nebo dokonce spatřen Vrba.
2 Jen v jednom případě nemůže býti ani v souvětí jasně stupňovaoím v první větě nejen: vy dnes nemluvíte, ale křičíte. Zde jde o děje téhož druhu, ale různé intenzity, nikoli o opak prvního děje; proto jsou obě věty neslučitelné. Naproti tomu při opako-vém vztahu lze stupňovací souvětí převést na sluěovací: nepozdravil se a přitížilo se mu; nikdo naň nedbal a smáli se mu. ■
78
79
k -vyjádření stupňovacího vztahu: speciálních spojek ba, ano, slučovací spojky a (popříp. odporovací ale) s příslovci nadto, dokonce, ještě aj., samotných příslovcí, dvojitých spojek nejen — ale, nejen — nýbrž apod. A je možné i spojení cistě asyndetické. Tvoří tedy stupňovací souvětí skutečně jeden souvětný typ (třebaže významově diferencovaný) s charakteristickým repertoárem spojovacích prostředků, a nesplývá ani se souvětím slučovacím, ani s odporovacím.3
3
V staré češtině netvořilo stupňovací souvětí zpočátku samostatný typ; zformovalo se teprve během XIV.—XV. stol.
Stupňovací souvětí s lexikálními prostředky
Za nejstarší můžeme považovat vyjádření stupňovacího vztahu lexikální-mi prostředky (příslovci a příslovečnými výrazy nadto, k tomu, viecjej); věty se spojovaly bud beze spojky, nebo slučovací spojkou a, anebo odporovací spojkou ale. Vedle toho se tyto spojky spojovaly též s vytýkacím i (spojka a ojediněle, ale častěji). Taková souvětí se drží po celou dobu historickou; v lid. nářečích jsou dodnes takřka jediným způsobem vyjádření stupňovacího vztahu. Např.:
souvětí asyndetické: sedlka velmi krásna bieše, k tomu ovšem stydlivé nravy mějieše DalC 41 (78b); protož uzdravovalo sě jest sirdce mé, i zveselí sě jazyk máj; nad to i tělo otpočine v naději ŽaltWittb 15.9; stejně ŽaltPod; nejeden sě v úřad vkúpil proto, aby lidi lúpil .. .a nájem pánu zaplatil, k tomu tobolku zbohatil NRada 660;
se spojkou a: dámy-li sě nynie těmto bradáčom zbiti, budú šlechetnými pannami chlapi bradatí smiech pobíjeti, a viec ny mužie budú za robotné jmieti DalC 10 (20ab); [stařec] své dávné úsilé ztratil a nad to hubeně svuoj život skonal OtoB 124a (insuper); též řeč šeradná a nestydatá všem neslušie, a nad to slyšeti ji od ženy jest ohyzdno a přiéliš břidko ŠtítSáz 50bl; protož abychom sě k tomu neobmeškali připravěti, ten den předpověděl nám proroky svými, a i sám ml/uvil o tom dni súdném a o znameních, ješto mají prvé býti StítSvát 68b 1;
se spojkou ale: on sě tú hrózú nic nerozpači, ale viece počě slibovati Ote lila (sed magis); takže jest i z jiných zemí lidi učené nemalým nákladem k sobě vyvolával, ale nad to vajš i sám také mnohé krajiny... shlédl CestPref 6; by pak ona
3 Se slučovacím souvětím spojoval stupňovací V. Zikmund, Skladba 537n., a J. Gebauer, Hist. mluvnice IV, 47. (Spojku nejen (netoliko) — nýbrž i (ale i) uvádí v souvětí slučovacím; při odporovacím souvětí je o tomto spojení znovu zmínka (str. 49), ale ta je zde asi přejata doslova z Příruční mluvnice, kde se jinde o něm nemluví. Gebauer nestačil zřejmě v rukopise obojí pojetí sjednotit, ale protože doklady jsou citovány v souvětí slučovacím, je zřejmé, že při souvětí odporovacím jde o pouhý odkaz.) V odporovacím souvětí probírá stupňovací v celé šíři Fr. Trávníček, Mluvnice II, 672—673. — Podobně jako v češtině bylo by třeba odlišit stupňovací souvětí jako zvláštni souřadný typ i v jiných slovanských jazycích.
[urozená mládež] sobě v mravích a v svém obcování jinak a naproti ve všem od svých předkův počínala, nemravně, nečině, nechvaUtebně, ale mnohokráte i pesky živa byla CestPref 6.
Stupňovací souvětí se spojkou netoliko — ale, nejen — ale
V překladové i původní próze nábožensko-filosofické se ustálila již ve XIV. stol. dvojitá stupňovací spojka netoliko — ale. Skládá se z příslovce netoliko, které stálo u první části stupňovacího spojení, a z odporovací spojky ale, která se většinou zesilovala vytýkacím i nebo příslovci viece, nadto, ješče, také.
Konstrukci s netolik — ale najdeme již v Alx, ale není zde ještě ustálena a také stupňovací význam neproniká dosti zřetelně: káza, by sě hotovali, a chtě sě za moře brati, netolik s tiem bojevati, jenž jeho zemi ochudil, ale tak sě bieše vzbudil, všem králem vzdávaje přietu AlxV 513—515 (podobné členské spojení v. AlxH 80—84). Ale teprve v próze se toto spojem tak upevnilo, že můžeme mluvit o dvojité spojce. Ta pak žije jako výrazný spojovací prostředek až do nové doby. Zdá se, že měla vždy povahu knižní. Např. i přijidu netoliko pro Ježíše, ale aby Lazařě viděli EvZim J 12.9 (non tantum, sed); buoh ... naši cestu do Egypta zřiedil a tu nám mnoho divuov zjevil, z nichžto netoliko nám zjevilo sě jest spasenie, ale mnohem viece všemu ščedi užitečné rozprávěnie i ke cti i ke všie dobrotě i k vieře prichýlenie OteB la (ex quibus non solum nobis causa salutis oriretur, verum ex história exemplum salutis atque doctrina pietatis aptissima conderetur); A pak, když uzříme a poznáme plnost a pravdu všie pravdy, tehdy netolik nám míla bude, ale ta milost až v nevýpravnú obrátí sě rozkoš ŠtítSvát 77bl; kněz, obdržie-li kostel penězmi, netoliko buď kostela zbaven, ale i kněžství buď oblúpen HusSvatokup 161b; a netoliko jest tak štědrú pout do Říma otevřel všem zemiem, ale ještě jim domuov posiela na svých listech za z (l)até odpustenie všech hřiechuov a muk zbavenie ChelčSíť 33a; netoliko mého libého liknuje sě objímanie, pohrdá družstvím a přítomnosti sě vzdaluje, ale také mé lepoty a krásy jakožto ohavné poškvrny nerodí opatřiti ŽalobaBud 2b; Vaše Milost pak, pane milostivý, netoliko pošli jste z ctné a šlechetné krve a z rodu knížecího, velmi starého, znamenitého, ale také předky své a slavné paměti pana otce Vaší Milosti ve vší cti a šlechetnosti následovati ráčíte CestPref 6.
Vedle ale bývá ojediněle druhá věta připojena spojkou a nebo i: neb netoliko tí, ješto bohaté a rozkošně přebývají, i mají veliký a těžký hřiech při sobě, a opět ti všicni obecně, ktož sprostný pokrm z lakomstva přijímají, jako by rozkošně živ byl, při tejt nesmieřě ostávají OtcB 5b (srov. též konkurenci netoliko — ale nad to v OteB 107a x a nad to OtcC); nebo netoliko tupíše sobotu, i otce svého nazváše bohem EvVíd J 5.18.
U Štítného najdeme kromě netoliko — ale také nejen—ale:1 oni [Kristus] sám přídě do tvé duše, nejen aby ji navštievil, ale aby v ní odpočinul a připravil
4 Vedle nejen může zde býti i starší podoba adverbia nejedno, např. ne jedno chtě živ sobě býti, ale i k užitku jiným ŠtítŠaoh 296b. Ojedinělé je souvětí s nejen v první větě,
80
B  Vývoj českého souvětí
81
sobě v ni na věky bydlo ŠtítSvát 75bl; abychom nejen báli sě jeho jako pána všeho světa vzvýšeného v jeho mocné velebnosti, ale abychom jej dietětem s sebú jmajíc milovali také jako dětátko ŠtítSvát 18bl.
Zdá se však, že se tato podoba neujala, neboť se pak po celá staletí užívalo pravidelně netoliko — ale; doklady s nejen se šíří až velice pozdě; srov. a nejen vzbuzuje, ah. i na to vede, aby, což více dobré, libé, pohodlné jest, to sobě vice libo-val KomLab 189. Převládly teprve v ně. spis. jazyce, v němž se netoliko cítí jako archaické.
Spojky netoliko — ale, nejen — ale odpovídají úplně lat. non tantum — sed, non solwm — sed. Protože se ustalují v památkách, na něž měla latina po syntaktické stránce značný vliv, můžeme se domnívat, že k jejich vzniku přispěl latinský vzor. Dispozice pro jejich vytvoření tu však jistě byly; o tom svědčí paralelni útvary v jiných slov. jazycích.8
Jiný výklad konstrukce nejen — ale podává Fr. Trávníček.8 Vychází z původní větné platnosti ne jedno (> nejen), takže souvětí se skládalo z tří vět. Tak např. souvětí typu nejen přišli, ale přivedli s sebou i známé by bylo třeba vyvozovat z této podoby: ne jedno (= ne to jedno se stalo), f že J přišli, ale. .. Sloveso přišli by bylo obsahovou větou k jmenné větě ne jedno, připojenou beze spojky. Věta ne jedno je k větě přivedli s sebou i známé v poměru odporovacím, nikoli stupňovacím; tak bychom vysvětlili užití odporovacího ale.
Domnívám se však, že Štítný zde užil slova nejen (popříp. nejedno, v. pozn. 4) již jako hotového adverbia; užíval adverbia jen i v jiných spojeních. Spojení netoliko — ale nebylo asi v jeho době ještě pevně ustáleno, takže mohl vedle něho šáhnout i po jen, které bylo též vhodným protějškem latinského solwm? Protože však běžnější než jen bylo ještě dlouho toliko, zůstal tento jeho pokus osamocen a teprve po dlouhé době, když už jen zcela zobecnělo, znovu ožil.
U adverbia toliko není v naší konstrukci třeba předpokládat větnou platnost, ani kdybychom vyloučili cizí vliv na její vznik: bylo to asi určení míry (ne toliko = ne tolik, ne v takové míře se něco dělo; tak dobře pochopíme i viece v druhé větě).
Typické je, že bb slov nejen a netoliko užívalo téměř výlučně ve větě kladné.8 Vyjadřoval se tedy i v tomto typu stupůovacího souvětí odstín blízký slučova-címu. Později přibývá případů odchylných, ale k úplnému uvolnění zde dochází až v nové češtině.
ale bez spojky před větou_druhou: a nejenť jsú zřejmí Sinové tělesni, takéí jsú ně(k)teři i nezřejmi ěinové duchovni ŠtítSvát 234b 1. Srov. téŽ tento doklad: anit jest jen v žádosti sbožie lakomstvo, také jest lakomstvo v žádosti cti ŠtítVrť 131 (G-). Zde není záporka spojena s adverbiem jen jako v jiných dokladech, proto není také stupňovací vztah tak zřetelný a vystupuje spíše vztah odporovací opakový („není jen — nýbrž také").
6 Srov. V. Vondrák, Vergl. sl. Orammatik II, 464—465. Podobné spojky jsou i v jiných evropských spisovných jazycich — jde tedy v jistém smyslu o evropeismus. Latinská spojka má zase předlohu řeckou.
" Mluvnice II, 672; bylo by však třeba uvést příklad s první větou kladnou (srov. níže).
' Srov. a takú v sobě jmijte milost, ješto by nejen přátel došla, ale také až i nepřátel ŠtítSvát 75b2—76al (quae non solum usque ad amicos, sed etiam usque ad ipsos perveniat inimicos).
8 Srov. Fr. Trávníček, Nesl. věty II, 59. Ojedinělý doklad na zápornou větu s netoliko ze staré doby cituji v § 60 (HusSvatokup 156b); srov. též PorokBud 16b: a toho netoliko nezdržala, ale bržs jeho za milostného přietele přijal.
V XVI.—XVTI. stol. poklesla v adverbium s významem nejen i původně samostatná věta nerci, nercili, neřkuli (v nč. jazyce spisovném nebyla tato konstrukce oživena): o tom jsme ničehož nercili nemluvili, ale ani nikdy neslyšeli Zyga bakalář — 1543 (Z); tak aby se z nich [hříchů] nerci vyvoditi nedali, ale jich ani za Mích míti nechtěli BiblKral výklad k Is 8.11 (J); že jest toho seznáno do něho, že nerci otce haněním dotýkal, a i otcovským chválám záviděl Hrubý z Jel. Petr 43 (J); žab, hlemýžďů, šiltkrotů, austrií přirozený Turek neřkuli jisti, ale ani se dotknouti nechce MitrPříhody 58.
I k této konstrukci najdeme paralelu v stč., zejm. u Štítného, který podobně užívá neřku (plné ustrnutí zde ovšem nenastalo), např. a jest-li co trpěti pro bůh, i to mine, a dobrý bóh věčnu odplatu neřku nahradí to, ale převýší ovšem hojně ŠtítSvát 234al; členské spojení: neb ani pro se, ani pro koho jiného ijeden, neřku škodného lidem, ale neužitečného neměl by děhxti ŠtítSáz 93al; ó, co jich, jenž sú pilnějše krav, voluov, ovcí, sviní, peněz i koní, nežli neřku cizích, ale více nežli i svých duší! HusSvatokup 136a.
Stupňovací souvětí s ano, ba
Vedle dvojité spojky netoliko — ale, mající asi od samého počátku knižní zabarvení, vznikly už v staročeském období jiné stupňovací spojky, jejichž původ — nesporně domácí — je třeba hledat v živé, mluvené řeči.
Už ve XIV. stol. se setkáváme ve stupňovacím souvětí se slovem ano, od původu deiktickým citoslovcem, které pokleslo v náladovou částici.9 Stupňovací vztah vyplýval původně z obsahu spojených vět; ano uvozovalo druhou větu, vyjadřující většinou něco nečekaného, překvapivého. Když se jeho náladový význam stíral, přehodnocovalo se samo ve výrazový prostředek stupňovaoího vztahu a rozšířilo se i do spojení, kde by ve svém původním významu nebylo možné. Ve XIV. a XV. stol. je výrazných dokladů málo; teprve v XVI. stol. se ano (často zesílené vytýkacím i) ve funkci stupůovaoí spojky ustálilo a začalo se ho užívat hojněji.10 Srov.:
trpí muku nezaviniv ani co zlého učiniv; ano beze všeho práva. .. jest zlým nevinně obuzen Hrad 50b; takéžmnozí lidé dobří sbierali rozličné písmo a psali..., a zlý starý had ďábel pustil starý jed závisti své v jich ruku...; ano mnozí rádi by české knihy zatratili, a tož jen dobré ŠtítErb 3.5 (T); a pak v skutcích nic těch ctností sem nenalezl, ano plno pýchy, lakomství, netrpělivosti a nestatečnosti Hus
9 O původu ano v. § 86. O jeho stupňovacím významu pojednává Fr. Trávníček, Nesl. věty I, 106—107.
10 V této době nabývalo ano již i významu potakaclho (srov. Fr. Trávníěek, Nesl. věty I, 98—104). To mohlo přispět k rozvoji stupňovacího ano po větě kladné: ano dotvrdilo platnost první věty a pak přišlo nové sdělení. Byl by to jistý protějšek značně staršího vývoje ne (v. níže). Dnes se v povědomi mluvících souvislost mezi stupňovacím a potakacím ano pociťuje, podobně jako u ba.
57
82
83
Svatokup 185b; duchovní. . . listy k tomu vydali a rozpisovali, ano i mnišie na záhubu jezdili KorMan 10b (T); a zranění jejich naplní údolí jejich a potoky, ano i řeka rozvodněná mrtvými jejich naplněna bude BiblKral Jdt 2.5.; kosatec mezi šaty do truhel vložený zachovává je od molů a kazů, ano i libou trůni jim dává Bylinář 1596 (J); s touto ženou svou... měl sem činiti, ano i také s jinými kuběnami sem obcoval Soln 37b— 1611 (O).
Později — první doklady jsou až z XV. stol. — prošlo podobným vývojem i pův. citoslovce ba:a již vše [náboženství] minulo, ba již jim to nevoní RokPostKl 166a (G); rady jeho Bratří uposlechše, knihy toho Petra Chelčického s mnohou pilností čtli, ba i s ním mluvení mívali BlahPůvod 4; pak se o to s velikým křikem hádali, ba i o sama jména travin těch veliké byly nesnáze Kom (Z); je v maštali, koňskou kůží místo peřin se vodívá, ba někdy v ní i chodívá Kocmlnter 446.
Obě slova, ano i ba, zakotvila pevně ve spisovném jazyce; v nové spis. češtině se stala nejběžnějšími stupňovacími spojkami. V nářečích však, pokud je mi známo, nežije ano ve stupňovacím významu vůbec, a ba (popříp. baj, baji < ba i) vyjadřuje stupňovací vztah jen sporadicky. Srov. z Hranická: a toš sem hrával, baj flétnu sem pískal (Skulina).
Stupňovací souvětí s ne (né, nie), nébrž
Ve XIV. a XV. stol. přecházela ve stupňovací spojku také původní záporka ne (né, nie). Ta měla původně, jak ukázal Fr. Trávníček,12 nepochybně větnou platnost a znamenala „není tomu tak". Popírala tedy to, co bylo řečeno v předešlé větě, opravovala a upozorňovala na to, co je správnější a co bylo vyjádřeno výrazem nebo větou za ne. Taková spojení najdeme i v nové češtině, srov. např. rovnou utíkala, ne, řítila se tím směrem Horký.18 Ale časem ztrácelo ne větnou platnost a stávalo se adverbiem s kladným významem „dokonce", „ba", lat. „imo". Přitom ovšem zanikla pauza mezi ne a následující větou a ne se stalo její částí. Zesilovalo se pak často vytýkacím i (v záporné větě mí),14 příslovci také, zajisté, komparativem viece (a brže, ale o tom níže). Mohlo stát po větě kladné nebo záporné (v tomto případě vlastně původně opakovalo a zdůrazňovalo negaci, vyjádřenou už v první větě); setkáme se s ním i po řečnické otázce. Po větě záporné se někdy významově blíží platnosti opakově odporova-oí, ale skutečného výrazně odporovacího významu nabylo jen zřídka.16 Srov.
11 Doklady na užití 6a ve funkci citoslovce a citové částice v. u Gebauera, Slovník I, 22.
ía ýr Trávníček, Nesl. věty II, 57—58. V nie se může podle jeho výkladu skrývat ne + je (str. 96).
" Doklad Š mil auerův, ^c. skladba 378.
14 Jungmann uvádí ve Slovníku z Pulkavy 222 i ne a: Vladislav Bořivoje na milost jest přijal, ne a takú s nim milost učinil.
16 Předpoklad Strakův (K'vývoji potakaciho významu příslovce ano, LF 46, 1919, 86) o vývoji stup. významu ne z odporovacího pokládám za nesprávný; stav v stě. památkách svědčí o opaku.
po větě kladné: přezřít diábel, ne i ponuknet k tomu, aby takové čáry [lidé] dobrým něčím přikryli ŠtltMus 88b (G); Vladislav bratra svého zase k milosti jest navrátil, ne takú s ním milost učinil, že ... PulkR 85b (G); 6a i kde pýcha? ba i kde smilstvo i kde lakomstvie ? v bohatých zajisté a v urozených i v mocných naj-viece. Nie i lotrové, jsú tací všichni... JeronM Ha2 (zde je stupňovací spojení volnější; před nie byla asi koncová pauza; podobně i v dalších dokladech); a když na prvním místě u stola jich [kněží] neposadí, divně se dmú a o první místo v školách mnoho mají sváróv. Né, viem, že jeden mistr, Mařík mnich, dobyl sobě od papeže bull, aby mu bylo dáno nad jiné mistry místo.. . HusSvatokup 185b; neb na tomto kusu duchovní zákonníci i jiní kněžie lakomí velme klamají pány světské bohaté i jiné mnohé chudé sprostné, kciyž své modlitby a své zaslúženie bláznivě velebie před lidmi; né někteří Hekají, že modlitba toho, ješto pôjde na zotročenie, jest jim velme užitečná k spasení JakVikl 202b2;
po větě záporné: když mysl nemôž pomyslili o ňem nic, ne ani jest které skývo, by vlastně mohlo o ňem řečeno býti ŠtítPař 20a (G); [na těle Kristově] ijedna mrzutost nebyla, ne i vlasy na jeho hlavě nemátly sú sě ŠtítBrigF 58a (G); ani jest to bylo prvé vítězstvie svatého Antonie proti diáblu, ne zajisté byla jest v ňem moc našeho spasitele OtcB 174b; též také všichni bohatí a nadaní kněžie málo nebo nic nejsú prospěšní lidskému spasení v cierkvi svaté; ne viece jsú shodni svú zlú radú a zlými příklady proti lidskému spasení, nežli prospěšní JakVikl 204b 1; é běda, kolik jich dnes v svaté cěrekvi jest ne pastýřiev, ale mezdnářóv, k nimžto nic ne-příslušie (o) ovciech Jezu Kristových, točíš jich netbáním. Nie viec ješče, abych pravdu pověděl, i oni sami sú vlcie chvátající, ješto i ovcí lapají i lapajíc rozpuzuji JeronM 8a 1; neb vím, že kdyby duchovního haněl, neb jemu kradl, neb s ženu léhal, že by toho netrpěl, né ihned by mstil, mohl-li by HusSvatokup 188a;
po řečnické otázce: ktož ohýrá, takový i komuí dá pokoj? ne i sobět neučiní pokoje ŠtitMus 76a (G).
Taková souvětí s ne, ně, nie byla poměrně řídká a již v XV. stol. zanikla. Jistě k tomu přispěla homonymita se skutečnou záporkou, která ovšem byla daleko častější. Zachování nového významu nebylo nutné, protože stupňovací (i opakově odporovací) vztah bylo možno vyjádřit božnými a zřetelnějšími prostředky jinými, a tak spolu se zužováním významu a zánikem mnoha jiných gramatických slov zaniklo i stupňovací ne.
Dalo však vznik nové spojce, která se zachovala ve stupňovacím a odporo-vacím významu dodnes — nébrž (> nýbrž).1' Původně zde šlo o zesílení né komparativem brže „spíše", obdobné jako při viece. Když však ne ztratilo větnou platnost a zanikla po něm pauza, spojovalo se těsněji s brža časem s ním splynulo
16 Zúžení é > ý proniklo v XVI. stol. (Jungmann však dává přednost tvaru nezúženému: „nýbrí mel. nébrž.'1) U Štítného je doloženo i nie brž: aby srdce mohlo obmysliti, nie brž jakž takž pomysliti jeho převeliké dósiojenstvie ŠtítKlem 104a, pod. 74b (G.) — Zasluhuje pozornosti, že ne v nébrž vykládá'jako původní negaci již F. Miklosioh, Vergl. Syntax der slav. Sprachen* 183.
v jediné slovo.17 Stejně jako pouhé ne kladlo se nébrž po větě kladné i po větě záporné; v tomto případě u něho pronikal dosti často i význam odporovací opakový a časem se ustálil jako druhý základní význam této spojky (v. § 51). Srov.:
po větě kladné: člověčie srdce, jemuž sde na světě jedno čticě svědomá jest, nébrž jenž jest čticí doříceno Kruml 305a (G); a tak sluší člověku kúpiti svatů věc, nébrž nebude mífi radosti nebeské, nekúpí-li jie HusSvatokup 115a; on zajisté muž ctnostný, životnú zeleností sě zelenaje, nébrž, jakož sě naději, všech ctností živý obraz ZalobaBud lb; želé král, želé královna, želé Paris i všichni pňetelé i dvořané, nébrž i všecka obec trojánská TrojD 148a; a když předce [vítr] trval, nýbrž po poledni se tužil.. . CestPref 543 (J); a *já budu lékařem tvým, nýbrž já budu životem tvým KomLab 301; srov. i členské spojení: a tak bludně věře, jich sě popravčí, nébrž katem býti nestydíš PorokBud 13a;
po větě záporné: my v Cechách nesjednáváme sě v měrách, nébrž v jednom městě v Praze jiná měřice jest na Novém Městě a jiná na Malé Straně HusEřb 2.36 (G); obci k spasení nic neprospievajíce, nébrž obci svým pokrytstvím velmi škodiece JakVikl 205b 1 (zde spojuje dvě přechodníkové vazby); [lidé] v paměti toho [dobrodiní] nemají ani jemu odplatili dbají, nébrž radujít se zlobě Baw 24b; Pálamides, úkladu jich nevěda, nébrž úplně tomu věře, sleze do studnice Troj 215a (G); neb skuoro nic na svém místě zuostati nemuože, aby sebou nehýbalo se a nez-převracoválo a jedno o druhé netlouklo, nýbrž ani člověk pro to kolébání a sem i tam zmítání v ní rovné stati nemuož, leč se něčeho drží CestPref 326; poněvadž i říkají: Nemáme žádného krále, nýbrž aniž se bojíme Hospodina BiblKral Os 10.3.18
Zikmund (Skladba 553) uvádí i zajímavý doklad, v němž je spojeno ba s nýbrž: Ti pak jsou nevěrní ochránce a nevěrní služebnici učení křestanského, ba nýbrž jsou nej-ukrutmějM nepřátelé jeho Zyga bakalář — 1543.
Užívání nýbrž po větě kladné se udrželo dlouho. Zaznamenává je i Dobrovský ve své mluvnici,19 Jungmann ve Slovníku (II, 655) a ovšem Zikmund ve Skladbě (str. 553); ti se však opírají o jazyk století XVI.—XVII. Ale i ve skutečném úzu se s ním po obrození nejednou setkáme (Příruční slovník jazyka českého [III, 653—654] je dokládá ze Světlé, z Palackého a z Lumíru). K jeho zániku přispělo jistě to, že odporovací nýbrž bylo možné jen po záporu.
Pro celé období od vzniku spojky nébrž až do doby obrozenské je typické, že se této spojky takřka vůbec neužívalo po netoliko, nejen v první větě. Zachytil jsem jen jeden takový doklad se stupňovacím spojením větných členů, nikoli vět: nebo jsi netólik tesalského královstvie, nébrž i má čest i sláva TrojD 79b.
17 Srov. Fr. Trávníček, Nesl. věty II, 58—59.
18 Stupňovací význam mělo i ojedinělé ani brž, ale oba komponenty si zde zachovaly samostatnou platnost (je to záporný protějšek kladného a brž, v. § 60): [zaslepení rodiče] božských věci na dětech neznají, ani brž toho znoji, k čemu děti mají ChelčPost 83b (G>.
19 Srov. J. Dobrovský, Podrob, mluvnice 674 a 675. Cituje zde tento doklad: kterýž umřel za ně, nýbrž i z mrtvých vstal.
V archivu stč. slovníku je jediný pozdní doklad: chceme a ustanovujeme, aiby) vyslavené vrchnosti... netoliko všelijakou náležitou uctivost činili, nýbrž jemu obyčejné platy... dobrovolně dávali a vyplňovali ArchČ 51, 78.18—-1574. Domnívám se, že to souvisí s původním významem nébrž: né buď dodatečně popíralo předcházející větu kladnou, nebo opakovalo a tím zesilovalo plný zápor v ní obsažený, ale nebylo dobře možné po nejen, netoliko, které platnost první věty nepopíralo, nýbrž jen omezovalo.20 (Můžeme si to ilustrovat na nč. příkladu: jdeme, ne, letíme // nejdeme, ne, letíme, nikoli však: *nejen přišli, ne, přivedli s sebou i známé, nýbrž: nejen přišli, ale. ..) V té době, kdy se ustálilo stupňovací nébrž (tedy v XV. stol.), bylo již spojení netoliko (event. nejen) — ale v jazykovém úzu pevně ustáleno, takže řídké nébrž sem neproniklo. Bránil tomu přechodně, pokud se nejen užívalo pouze ve větě kladné, jistě i druhý význam spojky nébrž — stále více se upevňující význam opakově odporovací, neboť v něm podtrhovala věta s nébrž plné popření děje první věty uvedením opaku nebo něčeho zcela odlišného. Tak si vysvětlíme neobyčejnou historickou stálost takového rozlišení po celá staletí, i když se původní význam ně v nébrž dávno úplně setřel.
Dobrovský a po něm Jungmann i Zikmund zaznamenávají netoliko (nejen) ■— nýbrž, ale bez dokladů.21 A v obrozenské češtině se ho zpočátku užívalo vcelku zřídka.22 Spadá tedy jeho rozšíření až do dalšího vývoje nové spis. češtiny, do doby, kdy se ho přestávalo užívat ve stupňovacím významu po větě kladné a kdy se tedy uvolnilo pro nové použití.
Stupňovací souvětí s a brz, alebrž, anóbrž
Komparativ brS/e! přistupoval i k jiným spojkám, kterých se užívalo v stupňovacím souvětí — ano, ale, a.
Velice řídké je spojení ä brž. Setkáme se s ním jen v XV.—XVI. stol., pak zaniká. Např. zda-li cesta má nenie pravá a nejsú brž viece cesty vaše nepravé BiblOl Ez 18.25 (G) (et non magis) — zde je původní význam brž ještě úplně zřejmý; když sme chtěli pluti, nedali nám pohané, a některé brž z nás kyji bili CestLobk 139b (G); zde svědčí odtržení brž od a jasně, že nenastalo splynutí v jedno slovo; a nenie široké údole, a brž miesty velmi úzké CestLobk 89a (G);
20 Jak jsem již připomněl, užívalo se netoliko, nejen zpravidla ve větách kladných.
21 Je otázka, nepřispělo-li ke kodifikaci spojení nejen — nýbrž i u Dobrovského aspoň částečně německé nicht nur — sondern auch: nýbrž odpovídalo v odporovacím souvětí něm. sondern, bylo tedy nasnadě přenést je jako ekvivalent sondern i do spojení stup-ňovacího. Významové předpoklady k tomu byly; kromě toho se mohla uplatnit i analogie s alebrž, kterého se užívalo stejně jako nébrž v souvětí stupňovacím i odporovacím (ve spojeních stupňovaoíoh i po netoliko, v. § 60). V XVII. stol. pronikala po netoliko, nejen místo ale i spojka než, např. nejen mladí, než i ti starci vespolek se drancujíce KomLab 224.
22 Srov. M. Grepl, Vývoj mluv. stavby 292n.
60
86
87
srov. i spojení členské: tím Ezop dobytého statku velikého, abrž nesmírného synu svému po sobě nechal Hrubý z Jel. Pet 28 (J). Srov. též ani brž (pozn. 18).
Zato spojení ale + brž se ustálilo a vznikla nová spojka alebrž: nadto i služebníci jejich sužovali lid, čehož jsem já nečinil, boje se Boha. Alebrž také i při opravování zdi pracoval jsem BiblKral Neh 5.16—16; netoliko že ji [duši] mrzí všeliké utíšenie, ale brže hledá smutka Kruml 228a (G); aj tedmáš, že netoliko odjal Šalomún požitek najvyššímu biskupu, alebrž ssadil s kněžství HusSvatokup 198a; neb netoliko jich zboží chudým nenie óbecno, alebrž mezi nimi druhdy jedno dvéře kostelnie a k tomu některé viecky sú obecný HusSvatokup 166b; na popleněnie mé i mých dětí záhubu rukotržnú rukú rozsypuje a mých synóv chléb netoliko mece psóm k jedení, ale brž z některých mých přemilých synóv vzteklé psy jest zdělal ŽalobaBud 5a; Demadesa pak netoliko netrestal, alebrž se všemi z vězení propustil Veleslavín (Z); oni netoliko těch nepravostí neubíhali, alebrž jich ani za hříchy nepokládali Blažej Borovský —■ 1616 (Z).
Po větě záporné nabylo alebrž, stejně jako nébrž a anobrž, i významu opakově odporovacího (v. § 51). Uchovalo se v obou významech, zejména ve stupňova-cím, až do nové češtiny; dnes je to ovšem silný archaimus.
Také ze spojení ano -f brž/ej vznikla nová spojka — anobrž (později též v podobě anbrž podle an). Po větě kladné mělo anobrž význam čistě stupňovací; po větě záporné bylo blízké k významu opakově odporovacímu, a ten mohl převládnout. Když se pak původní význam komparativu brže zcela otřel, začalo se anobrž, anbrž chápat jako spojka odporovaní. Nepochybné je však takové pojetí, jak zjistil Pr. Trávníček, teprve u Vusína a v době obrozenské.23 V té době zaniklo po přechodném rozšíření i užívání anobrž po větě kladné. (Byl zde tedy zčásti paralelní vývoj s nébrž.) Srov.:
po větě kladné: [člověk] hněvá se, ktož [= „když kto"] jemu při těch věcech svědomí činí, ano brž to za nevinné má anebo za ctnost ChelčPost 154b (G); že jest i manžela jejího k témuž prodaji konečná a jistá vůle byla, anobrž že jest ji [jistou věc] byl i prodal ArchKolčč 136b — 1551 (G); mezi tím pak Mistr Rokycan těm, kteříž se ho tak přidrželi, totižto Bratřím Řehořovi a jiným tovaryšům jeho ukázal na psáni Petra Chelčického, aby je sobě čítali; kterýchž on také sám požíval, anobrž některé knihy Petr Ghelčický hned zejména Mistru Rokycanovi psal BlahPůvod 4; děd... nařídil ho gubernátorem všech království..., anobrž i Hišpanové větší k němu zření měli, že v nich narozen a schován [= „vychován"] byl VeleslavínKal 138 (T); aj, při jdet hodina, anobrž již přišla, že se rozprchnete jeden každý k svému, a mne samého necháte BiblKral J 16.32 x BlahNZ a;
po větě záporné: již nižádný nepohrzie první cierkvl, ana jest brž hrozná ne-přátelóm HusŠal 142b (Zb); nebí sě nemá buoh jako sova, jenž nemiluje světla, an
brž chce, aby v domu srdce tvého zažžena byla lucerna poznanie tvého Hugo 74 (Zb); a jakož ta žena bláznivá, když již jednu bude ot toho zlého milovníka porušena, potom sě nesmie jemu nikdy protiviti, ana brž někdy jsúci již přemožena nerada a proti své vuoli druhdy jest jeho poslušná Hugo 146 (Zb) — v posledních dvou dokladech odporovací význam zřetelně převládá.
Vývoj spojek s brž nemá ve slovanských jazycích přímé obdoby — je to jev specificky český. Podobné spojky nejsou ani ve slovenštině; pronikají tam nanejvýše jako bohemismus v starších textech.24
Závěr
Z uvedeného přehledu je dobře patrné, že se české stupňovací souvětí v plném rozsahu vyvinulo až v XV. stol. a ustálilo v stol. XVI. V té době se už začínala stírat ostrá hranice mezi spojeními s odstínem slučovacím a odporovacím: spojky nébrž a anobrž mohly býti v obou případech; není tedy divu, že se stejně užívalo také spojky alebrž, a to i ve spojení s netoliko (nejen). Tím se zároveň otvírala do souvětí s netoliko (nejen) cesta i pro nébrž; této možnosti však využila až nová spisovná čeština, která se zároveň vzdala nébrž po větě kladné a zatlačila do pozadí jako archaické spojky alebrž a anobrž. Tak se dokončilo skutečné sjednocení stupňovacího souvětí i po stránce výrazové: oba významové odstíny mohou býti vyjádřeny všemi základními prostředky.
Vedlejším výsledkem vývoje stupňovacího souvětí byl vznik nových odpo-rovacích spojek, významově specializovaných na opakový vztah: nébrž, anobrž, alebrž. Z nich se nýbrž udrželo dodnes. (Viz § 51.)
V nářečích se stupňovací souvětí ve skutečný typ s ustálenými výrazovými prostředky nevyvinulo.25 J de zde tedy o vývoj charakteristický pouze pro jazyk spisovný, souvisící s jeho většími výrazovými potřebami.
23 V. Fr. Trávníček, Nesl. věty I, 97. O stupňovacím alebrž srov. poznámku M. Grepla, K podmínkám diferenciace spoj. prostředků v obroz. spis. jazyce, Studie ze slov. jazykovědy 111.
24 Viz J. Stanislav, Dejiny II, 651.
25 Nářeční monografie se o stupňovacím souvětí obvykle nezmiňují a v textech najdeme doklady se stupňovacím vztahem vět velice zřídka. J. Skulina (Severní mor.slov. pomezní nářečí, Brno 1958) uvádí několik příkladů s boj (v. výše). J. Chloupek zachytil v moravskoslovenských nářečích sporadickou konstrukci ne aňi — než, např. bil ne aňi na okresi, než bil na krai Doubravy (Stavba věty a souvětí v archaických nářečích východomoravských, Studie ze slov. jazykovědy 69). Zdá se mi však, že zde jde jen o opakový vztah odporovací. Ojedinělost takových souvětí ostatně sama svědčí, že nejde o živý typ.
61
88
89
SOUVĚTÍ VYLUČOVACÍ
82 Souvětí vylučovací je spojení dvou nebo více vět vyjadřujících různé eventuality, z nichž platí nebo by mohla platit jedna nebo druhá nebo některá další. V dnešní spisovné češtině je to výrazný souvětný typ, jasně odlišený od jiných typů souvětí souřadného. Můžeme v něm rozlišovat dva podtypy, rozlišené významově i výrazově:
1. Z možností uvedených ve spojených větách platí buď jedna nebo druhá nebo některá další. Neslučitelnost obsahu spojených vět za týchž okolností časových nebo prostorových může být jednoznačná, výrazná: bud platí A, nebo platí B, anebo platí C — nemohou však platit zároveň všechny, např. Buďto sem dáte dva krejcary nebo táhněte nazpátek K. Čapek. Může však býti oslabena, takže se sice uvádějí různé eventuality, ale nevylučuje se, že platí třebas všechny zároveň; např. Děti si tam hrály, nebo sbíraly jahody, nebo trhaly květiny; Snad si tak již navykl, nebo nemohl se dosyta na umělecké to dílo nadívati Jirásek. Takové spojení se v některých mluvnicích odtrhuje od skutečného spojení vylučovacího a nazývá se eventualitní.1 Mezi oběma druhy spojení je však úplně plynulý přechod a po stránce výrazové nejsou rozlišeny; proto je považujeme za jediný podtyp vylučovacího souvětí. K vyjádření tohoto druhu vylučovacího vztahu se užívá v dnešním spisovném jazyce dvojitých spojek budjtol — nebo, buď/to/ — anebo a jednoduchých spojek nebo, anebo (kniž. nebo arch. též v podobě neb, aneb). V starší literatuře se objeví i silně archaická opakovaná spojka aneb — aneb: Aneb Kamenici z jitra v moci máme, aneb zde naše moc na věky se zláme Čelakovský.
Ve vylučovacím spojení zjišťovacích otázek se užívá spojky či, arch. též čili (především ve spojení čili nic). Např. Zklamán ve svých přáních a svém očekávání v chvíli smutné skleslosti mysli tato beznadějná slova napsal! Jsou-U výrazem nálady chvilkové, či tížila jej ta myšlenka, že národ zahyne, až do posled-, ního okamžiku života jeho? Oi obsahuji smutnou pravdu? Jirásek; Doprovodme jej společně k faře a uhlídáme pak, otevře-li se mu čili nic Baar. Ale běžnější je zde už spojka nebo, anebo; srov. Copak se stalo babě, snad na ni nedopustil Pánbůh nemoc, aneb snad dokonce umřela? Němcová.
2. Z uvedených možností může platit v dané situaci libovolně kterákoli — at jedna, nebo druhá, nebo další. Taková souvětí nebývají samostatná, ale užívá se jich zpravidla jako části složitějšího souvětí. Mívají v něm význam pod-
mínkové přípustkový (uvádějí obvykle dvě krajní eventuality, příznivou a nepříznivou, za nichž se uskuteční děj další věty) nebo vyjadřují různé eventuality v další větě souhrnně pojmenované; např.: Můžeš ke mně přijít kdykoliv, at mne potřebuješ nebo ne Benešová; Zde také rozbíjeli své stany potulní komedianti, ať již to byli cirkusoví umělci nebo krotitelé zvěře Vrba.2 Nejčastějším výrazovým prostředkem jsou zde dvojité a opakované spojky at — nebo, at — at, atsi — nebo, atsi — atsi. Zastaralo již spojení vět s přísudkovými slovesy v imperativu a se spojkou nebo, anebo: Peklem jim hroz nebo pěkně pros, nic při nich nespravíš (O). Svým původem sem patří i asyndetická spojení kladného a záporného imperativu, která však ztratila větnou platnost a ustrnula: chtěj nechtěj, volky nevolky (< vol nevol) apod., např. Pan Roubínek tu volky, tu nevolky ke všemu svolil Jirásek.
K těmto dvěma podtypům vylučovacího souvětí se volněji druží třetí: 3. V souvětí skládajícím se ze dvou vět se říká, že se bud uskuteční nutný nebo žádoucí děj první věty, anebo (// jinak) nastane nevítaný děj věty druhé; jde tu vlastně o důsledek, který by nastal, kdyby se neuskutečnil děj první věty: Jiného mi sem nevodte, nebo vám uříznu uši i 8 hlavou K. Čapek; Musíš si pospíšit, jinak // sice přijdeš pozdě. Tento vztah vět vyjadřujeme spojkou nebo, příslovcem jinak a knižním sice.
Uvedené tři podtypy vylučovacího souvětí existovaly již v staré češtině a byly i formálně jasně rozlišeny. V prvním podtypu se kromě toho výrazně uplatňuje rozdíl mezi spojením vět tázacích a netázaoích.
1. Vylučovací souvětí vyjadřující neslučitelnost dějů nebo různé
eventuality
V souvětí netázacím se vyjadřoval vylučovací vztah vět od počátku doby historické spojkami anebo a nebo, často s apokopou koncového -o (aneb, neb) a někdy s příklonným -t (< -ti): anebot, anebt, nebot, nebí.
V některých památkáoh, zejména právních, zesilovalo se nebo, anebo ještě částicemi li a to: neboli, nebolito, aneboli, aneboUto, dokonce i aneboližto (srov. J. Gebauer, Slovník II, 528). Jde tu však většinou jen o spojení členská; v souvětí jsou tyto podoby spojek řídké. Např. jestliže by ryby pres pole prodal aneboUto sám nesl ArchKolAO 16b—1506 (G).'
Rozlišení nebo = spojka vylučovací x nebot = spojka důvodová se ustálilo poměrně pozdě v novočeském jazyce spisovném. Jungmann takový rozdíl ještě nezachytil.
1 Tak napr. u V. Šmilauera, Ní. skladba 394—395, a Fr. Kopečného, Základy 265.
' V takových spojeních, zejména členských, může být vylučovací vztah tak oslaben, že se blíži slučovacímu: Studentům, ať nynějším, ať budoucím, věnuji tuto knihu (srov. jak nynějším, tak i budoucím // nynějším i budoucím). Viz Fr. Kopečný, Základy 258. V souvětí se vylučovací význam drží lépe.
J Srov. obdobné útvary v památkách slovenských (J. Stanislav, Dejiny II, 647).
63
90
91
Přiruční slovník jazyka českého uvádí už u nebo důvodový význam na druhém místě a dokládá jej jen ze starších klasiků a z Jiráska; dnes se pociťuje nebo, neb v důvodovém souvětí za archaické. Naproti tomu neboť se přestalo užívat v souvětí vylučovacím již mnohem dříve. V jazyce staročeském se užívalo všech uvedených podob spojky nebo také v souvětí důvodovém; zesílení částicí 4 bylo tu však častější než v souvětí vylučovacím. Ve funkci důvodové spojky se užívalo dokonce i anebo, třebaže vcelku zřídka (v. § 216). Formální rozlišení obou typů souvětí nebylo tedy důsledně a obecně provedeno, ale někde se přece jen již rýsovalo: v souvětí vylučovacím byly velmi časté opakované spojky a v některých památkách (tak už v některých pracích Štítného a ještě více v textech pozdějších) se dávala přednost spojce aneb/ol (alespoň v užiti větném; při spojení větných členů je neb\o[ běžné). Samotné neb/o/ má pak v souvětí i ve funkci navazovací obvykle význam důvodový.
Obou spojek se velmi často užívalo jako spojek opakovaných: kladly se ke všem spojeným větám, i k první. Např. nebo té dievky dobudu, neb svého života zbudu DalC 80b //DalL 42.11—12 nebo — nebo; anebo zaplať, anebo svú paními ostav v základě za nájem PasME (Výb 525); aneboť je bohům našim uvěřiece chválu vzdáli.. ., neb mukami rozličnými těžce umučenu býti LegKat 2703—8; ani ve dne ani v noci neměl odpočinutie: anebtě četl, anebtě psal OteB 107a (na témž místě je v OtcAE aneb — nebo, OtcC anebt— anebo, OtcD aneboť — aneb); protož aneb o něm [Barlaamovi] pověz otci, anebo s ním nechaj řečí, aneb mne odbuď, ať dá král miesto mne jiného ŠtítBarl 118a; anebo musíš lidem nepokoj činiti, aneb od lidí nepokoj trpěti ŠtítSáz 67bl; aneboť kněžie tehdy musejí toho křivě přieti, byť Kristus měl moc nad ciesaře, zet mu jest nikdéz v svém zákoně toho nadánie nepotvrdil; aneboť musejí pájčiti, že to jich nadánie jest neřádné a velmi škodlivé...; aneboť musejí ukázati, kde má založenie a potvrzenie v Kristově zákoně to nadánie ciesařóv, kniežat a jiných pánóv JakVikl 188al; anebt buoh všeho stvorenie trpí násile, aneb všeho světa stavenie se zboří TrojD 83a; čim kdo za učenějšího aneb sám sebe držel aneb od jiných jmín byl, tím více různic začínal KomLab 224.
Toto výrazné vyjadřování vylučovacího vztahu se zachovalo až do doby nové a setkáváme se s ním poměrně hojně i v obrozenské spisovné češtině;4 v průběhu XIX. stol. však bylo stále více zatlačováno a stalo se prostředkem silně archaickým, neživým.
Na jeho místo nastoupily nové dvojité spojky buď/to/ — nebo a bud\to\— aneb/oj, které vznikly v druhém podtypu vylučovacího souvětí (v. § 69), pozvolna ztrácely významový odstín libovolnosti a pronikaly do spojení čistě vylučovacích. V členském užití docházelo k tomu přechodu od XVI. stol., srov. item v zemi Svaté bude patron povinen panuom poutníkuom, kdežkoli budou jezditi, bud k Jordánu nebo jinam, zjednati lidi a jízdné CestPref 18 (s jasným odstínem libovolnosti) // item jest povinen patron téhož barvíře bud jednoho nebo dva na svůj náklad chovati CestPref 22 (přechod k prostému vylučování); aby zlata dobývali, budto v skalí aneb píscích Háj 78a.
Naproti tomu v souvětí nastala tato změna později; jasnější doklad (třebaže ještě ne jednoznačný) jsem zachytil až u V. Vratislava z Mitrovic a u Komenského: zabíjí-li buď hovado hovězí nebo zláme-li kůň, velbloud, osel nebo mezek nohu aneb pro vohněteninu jiti nemůže a zabijí jej..., toliko samo maso na dlouhé šnyty neb kousky zkrájejí MitrPříhody 158; kdež jaké sem potvorné věci buď spatřil, neb se s nimi potkal, . .. vše to v přítomném traktátu sem jako vymaloval KomLab 190. Doklady, které uvádí Zikmund (Skladba 566), mají vesměs význam libovolnosti. Doklady Jungmannovy (Slovník I, 197) jsou až ze XVII. stol. apozděj-ší a ani ty nejsou jednoznačné. Také Dobrovský (Podrob, mluvnice 668—669) cituje jen doklady s významem libovolnosti. Srov. § 69.
Vedle toho se užívalo spojek nebo, anebo jen v druhé části vylučovacího souvětí dvoučlenného, event. v druhé, třetí a dalších částech souvětí vícečlenného. Např. [Alexander] posla ottad posly čtyři k městu, jemuž Téba diechu,... aby jej míle přijeli, nebo mu otpověděli AlxV 443; svú rukú musíš sě sám oběsili, neb svým mečem sám sě proklatí, nebo na této stále státí, dolov samému skočiti... DalL 21.53—54 // DalC 41a neb — neb; také túto čtveru věcí omráčí hněv člověka i jeho rozom: bude-li nenáviděli bližnieho svého aneb jeho nemleti za nic, aneb bude-li jemu záviděti aneb jej hyzdili OtcB 69a // OtcACE anebo — anebo — anebo; a tak zablúdi onen v hrdost a v pýchu, onen v lakonstvo..., onen v rozkoš lakoty nebo smilstva, aneb se pak poddá lenosti ŠtítSáz 65b2; uč sě neb sě modl, uč jiné, nebo čti, nebo dělej HusErb 1.105 (G); proto že sem tu na větším díle své vlastní příhody, s nimiž sem se v nemnohých těch letech života svého již potkal, některé pak při jiných spatřil, aneb o nich sobě návěští dané měl, vymaloval KomLab 191; neblázni a nechej těch žen, anebo se radše vožen, nemůžeš-li bez ní býti Kocmlnter 480.
Vznik spojek nebo, anebo spadá do doby předhistorické — už v nejstarších památkách vystupují jako hotové spojovací prostředky s významem vylučovacím, popříp. důvodovým. Spojka nebo vznikla z negace ne5 a z partikule bo, hojně ve slovanských jazycích rozšířené zejména ve funkoi důvodové spojky. I pro češtinu máme samostatnou existenci bo historicky dosvědčenu (DalL 94b, v. § 219). Podle Trávníčka (Nesl. věty II, 60) musíme vycházet z původní větné platnosti záporky ne. Věty typu ■pošlu ti to, nebo přijdu sám vykládá z původních tří vět: pošlu ti to; ne, bo['= „nebot"] přijdu sám. Tento výklad je z dosavadních pokusů nejpravděpodobněji!.6 Je možné, že ne nabývalo přechodně významu podmínkového: [jestliže] ne, bo [= „jistě"] přijdu sám. Ještě pravděpodobnější je to u anebo: větu pošlu ti to, anebo přijdu sám bychom mohli vyložit z původního pošlu ti to, ane[ = „ale ne"//„a (když) ne"], bo [= „jistě"] přijdu sám. V obou případech musíme tedy předpokládat, že opakování vylučovacích spojek nebo, anebo u všech spojených vět nebo členů je sekundární. (Sám stč. materiál nedovoluje tuto otázku rozhodnout.)
4 Srov. M. Jelínek, Výběr syni. prostředků 492—493; M. Grepl, Vývoj mluv. stavb 302—303.
5 J. Geb auer (Slovník II, 527) pomýšlel i na druhou možnost — na pův. »©. Pro tuto domněnku však nemáme žádnou oporu, kdežto záporka ne se stala souěástí i jiných spojek (zejm. než, nébrž). Srov. Jar. Bauer, Slovanské spojky s -bo, Studie ze slov. jazykovědy 84n.
8 Jiný výklad podal F. Miklošiě (Vergl. Syntax 183) a ještě jiný V. Vondrák (Vergl. sl. Grammatik II, 467). Srov. o tom v cit. stati Slovanské spojky s -bo 84-^85.
92
93
Podobným způsobem jako vylučovací význam vznikl asi v jiném kontextu důvodový význam nebo (v. § 219). Naproti tomu u anebo bude řídké důvodové užiti spise sekundární (pod vlivem dvojího významu samotného nebo).
Spojky nebo, anebo jsou útvary specificky české. Žijí ve vylučovacím významu ve spisovném jazyce i v nářečích mimo část nářečí východomoravských, kde jsou místo nich spojky lebo, alebo (v lašských nářečích okrajově i abo); v současné době ustupují však vlivem spisovného jazyka před nebo, anebo? V starší době najdeme spojky nebo, anebo i v slovenských památkách,8 ale je velmi pravděpodobné, že se tam rozšířily pod vlivem češtiny. Nebo proniklo i do památek dolnolužických, ale jako zřejmý bohemismus (srov. Muka, Slownik I, 1003).
Ostatní západoslovanské jazyky vytvořily si podobné spojky, ale s jiným prvním komponentem: slovenština má lebo, alebo, v nářečích též 060, luž. srbština abo a polština albo (asi z alibo) vedle nářečního abo. Tyto spojky zasahují i do běloruštiny a ukrajin-štiny. Ostatní slovanské jazyky mají naproti tomu vylučovací spojky jiného typu, zejména ili (ruština, bulharština, makedonština a srbocharvátština) a ali (slovinština). Srov. o tom podrobněji ve stati Jar. Bauer, Slovanské spojky s -bo, Studie ze slov. jazykovědy 79—92.
Zdánlivou pararelu k čes. nebo tvoří stsl. a csl. nebom a zřejmě pozdější esl. nebo. Ale vznik těohto spojek probíhal docela jinak. Srov. M. Bauerová, Staroslověnské spojky bo, *nebo, nebom a ibo, Studie ze slov. jazykovědy 93—101.
V souvětí tázacím, v němž jsou spojeny vylučovacím vztahem dvě zjišťovací otázky, užívalo se v stč. v druhé otázce pravidelně částice čili. Nebyla to skutečná spojka, protože v sobě spojovala s vyjádřením vylučovacího vztahu funkci tázací partikule (a mohlo se jí užít i v samostatných otázkách, v nichž o vylučovací vztah k předcházející větě nešlo). Jen ojediněle se místo čili užilo tázací partikule či; tu však nemůžeme pro staré období považovat za skutečný výrazový prostředek vylučovacího vztahu.
Částice čili, resp. či, se užívalo bez rozdílu ve vylučovacím spojení otázek samostatných i závislých. V první větě bývá nejčastěji tázací partikule li, v samostatných otázkách zřídka též či, zda apod. Při spojení otázky kladné a záporné kladlo se někdy místo druhé věty čili nic.9 Např.:
nevědiech sě co přijeti: mahom-li se otpierati, čili tak v porobě stati AlxV 868; věděli-li sú židé o ňem, či nevěděli, nikomému sá toho nepověděli DalL 65.17, pod.
? O ústupu lebo v sev. části moravskoslovenského nářečí informuje A. Vašek, Nárečí na Božnovsku a Valaškomeziříčsku (rukopis, disertace, Brno 1952, 443).
s Hojně jsou doloženy v Žilinské knize vedle alebo, lebo; v. Fr. Ryšánek, Slovník 67—68 a 332—333. Doklady z dalších památek cituje J. Stanislav, Dejiny II, 646n. V nářečích však nejsou (srov. J. Stanislav, Liptovské nárečia 478—479). Uvážíme-li, že v českých nářečích neobsáhly ani celou východní Moravu, těžko můžeme přijmout domněnku, „že např. anebo bolo aj v slovenčine; preto sa zapisuje aj s ň" (J. Stanislav, Dejiny II, 648). Tato sporadická grafika spíše svědčí o částečném poslovenštění české spojky.
» Čili nic mělo větnou platnost. Srov. Fr. Trávníček, Nesl. věty II, 57. — V několikanásobném vylučovacím spojení mohlo stát čili až u posledního členu: nevieme, kdy [umřiti máme], ráno-li, večer-U, dnes-li, čili zajtra GestaB 79b (T).
94
DalC 114a; či na věky zavirže bóh... ? čili do skončenie milosirdie své ostříže.. . ? čili zapomene smilovali sě bóh? či sdirží v hněve svém milosirdie své? ŽaltWittb 76.8—10 x čili — anebo — anebo ŽaltKlem (numquid — aut — aut — aut); ty-U jsi, jenž jmáš přijití, čili jiného čákámy? EvZim Mt 11.3, pod. EvOl,
. BlahNZ; i zda jsi ty v panenstvie čistci nežli ona? zdali nábožnější? čili tvój panenský stud duostojnější matky božie čistoty... ? StítSáz 38al;
neb nevie zajisté, padne-li ten konečně od boha čili nepadne, ani vie, jest-li od večnosti napsán... čilinenie JakVikl 191bl; [pláčeš] chce slyšeti, kto co k tomu die, kterak k tomu kto odpovie, želet (i)-li tebe kto bude čit sě posmievati bude čilitsě tobě pomôže truchliti a žalostiti u přiezni čili v posměchu TkadlS 30a; aby pravdu po-
} vědělbyla-U jest vále jejie či nebyla RádZem 84 (Výb. 785); však nesmím toho jistili, on-li tě byl čili kdo jiný BlahPůvod 11; v raddu vešli, mají-li se císaři
y brániti, čili se jemu pokořiti Háj 82b; nevěděli, živi-li sou čili mrtvi MitrPříhody
I 120; at popatřím, si-li ty syn mój Ezau čili nic BiblMus Gen 27.21 (G); zkúšejí
' děti, pravého jsú-li lože čili nic CestMandA 171bl.
Vylučovací význam čili je sekundární. Samotné či je tázací částice, které se užívalo I (vedle jiných částic) v otázkách zjišťovacích. A čili je či zesílené partikulí li, podobně k jako za-li, zda-li nebo spojky neboli, ač-li. Částice li se snad připojovala k Si nejčastěji tehdy, když stálo v několikanásobné otázce na druhém nebo dalším místě — podobně I jako se v takových případech připojovala k tázacím zájmenům a příslovcím v několikanásobných otázkách doplňovacích (v. § 24). Protože mezi dvěma souřadně spojenými otázkami zjišťovacími je velmi často vztah vylučovací, začala se partikule původně tázací chápat jako vyjádření tohoto vztahu — stávala se vylučovací spojkou. Při tom si však udržovala i funkoi tázací; proto se jí užívalo jen v souvětích tázacích. Dnes už v jazykovém povědomí tento význam odumírá (vždyť i samotného či se v živé mluvě neužívá vůbec a v jazyce psaném jen archaistioky), a tak proniká i do vět netázacích, stává se spojkou vylučovací synonymní s nebo.1" Zároveň — v souvislosti s ústupem tázacího či — se setřel rozdíl mezi či a čili a obou se užívá záměnné. Silnější je však tendence nahrazovat či, čili spojkou nebo; čili se v dnešním jazyce drží vlastně jen ve . významu „neboli".
Částice či se užívalo jen v otázkách zjišťovacích. Proto se i disjunktivního čili 1 užívalo jen při vylučovacím spojení otázek zjišťovacích. Otázky doplňovací se spojovaly — stejně jako věty netázací — spojkou nebo:
ženo, proč tak pláčeš silní neb která j' věc smutka tvého? Hrad 36a; on sám vie, 1 proč činí co aneb proč na koho co přepustí StítSáz 53al; pověz mi, otkad jsi neb kak tobě dějí PasMA (Výb 529); kdo poznal mysl Páně? aneb kdo jemu radil? BiblKral R 11.34.
Avšak i do vylučovacího spojení otázek zjišťovacích pronikalo už v stč. nebo, anebo místo čili, třebaže jen sporadicky: či mirtvým učiníš divy,
10 Nejvíce pronikla do spojení s významem podmínkové přípustkovým a do spojení xrTTZlaéní9}1 (óispíse, či lépe, či uf); řidčeji spojuje dva výrazy totožné (= „neboli"). V těchto případech ji spisovná norma připouští; jinde se považuje za nespisovnou brov. Jír. Danes, Nebo — či?, Jazykový koutek Cs. rozhlasu, první výběr, str. 257—258.
95
nebo lékaři [= in6tr.] vzkřiesie sě.. .? ŽaltWittb 87.11, pod. ŽaltKlem; dřieve s nim neobcuji, až vždy dřieve božie jméno přivolají; zdali by který přelud byl aneb která diábelská obluda byla, tehdy tu před svatů modlitbu ruče z(hy)ne OtcB 9a (zde nabývá celé tázací souvětí vylučovací významu podmínkového); neb jediné to ovoce na té púšti bieše. Ale neviem, sadie-li je čili sě samo od sebe plodí, aneb snad pán buoh, jenž jest věděl budúcie prebývanie na púšti svých sluh, ten je to zpósobil OtcB 109a (zde je v druhé větě čili, v třetí aneb); jehož jsem nikdy zdo-speteb ani znala, ni viděla, kak jest vzrostlý na životě, hrbovat-li, či v lepotě,.. . nemúdrý-li či věhlasný, chromý-U jest, nebo pravý, nemocný-U, či pak zdravý LegKat 295 (v řadě osmi vyluč, spojení s li — či, li — čili je jednou li — nebo).
Zvláštní situace je v ŽaltKlem, kde je ve vylučovacím souvětí tázacím pravidelně čili — nebo IJ anebo, li — nebo. Např. 6ili zpoviedati se bude [tobě] prach, nebo zvěstovati bude pravdu tvú? ŽaltKlem 29. 10 X ŽaltWittb či— či; čili jiesti budu masa býkova? nebo krev kozlóv piti budu? ŽaltKlem 49. 13 x ŽaltWittb ačti — čili; aby viděl, jest-li rozumný neb hledající boha ŽaltKlem 52.3 {pod. ŽaltWittb); srov. i výše citovaný doklad ŽaltWittb 76.8—10 x ŽaltKlem. Je možné, že se tu uplatnil vliv latinské předlohy (latina užívá aut ve spojeních tázacích i netázaclch), který byl v této památce velice silný (srov. mj. též poznámku o užití relativ, § 143); také menší počet stejných konstrukcí v ŽaltWittb a jiných žaltářích, které jsou již samostatnější, bychom tak vysvětlili. Ale otázka je asi složitější, neboť je tu nápadné i pravidelné používání čili na začátku takových tázacích souvětí a užití anebo v ŽaltKlem vůbec. Mívá funkci citové částice nebo citoslovce na začátku vět proti a toti v ŽaltWittb, např. hora, na nieí mílo jest bohu chodiH — anebo hospodin bydliti bude do skonanie ŽaltKlem 67.17 x ŽaltWittb a toti, BiblKral jistě žer (etenim).
Vcelku však spisovný jazyk zachovával výrazové rozlišení vylučovacích spojení netázacích a tázacích až do nové doby; od obrození je však čili, či jako prostředek knižní stále více zatlačováno. V méně pečlivých projevech převládlo anebo, nebo již dříve; srov. např. tak má mysl k tomu měří, zdáli se ti matka bouři aneb zdalit kámen škodí, jenž divné nemoci plodí Kocmlnter 458. To souvisí s vývojem v českých nářečích a v obecné češtině, kde zobecnělo nebo, anebo. A také v archaičtějších nářečích moravských je či na plném ústupu.11 Nejde zde o nějaké ochuzení jazyka, nýbrž o vnitřní sjednocení souvět-ného typu: týž odstín vylučovacího vztahu se vyjadřuje stejně, bez ohledu na povahu spojovaných vět. To bylo možné tehdy, když u spojek zaniklo omezení v jejich užití, souvisící s jejich původem — staly se pouze výrazem významového vztahu mezi větami nebo větnými členy.
České vylučovací souvětí tázací má přímou paralelu v západoslovanských jazycích, které — kromě luž. srbštiny — ustálily opakovanou vylučovací spojku či — či; ta se
11J. Hošek (Nářečí českomor. II, 134) výslovně píše, že zde je ve vylučovacích otázkách jen nebo. Monografie o moravských a slezských nářečích (Svěrákový, Kopečného, Skulinova, Chloupkova, Vaškova, Kellnerova, Lamprechtova) mluví souhlasně o ojedinělém výskytu a ústupu či; největší životnost má asi na jihovýchodní Moravě, kde je Chloupek zaznamenává jako normální prostředek v samostatných vylučovacích otázkách (vedle lebo v závislých).
rozšířila i v ukrajinštině a běloruštině. Ostatní Slované využili zase partikule K (li — li, li — ili); v dluž. je zde léc — lěc, v hluž. Jiač — hač.
2. Vylučovací souvětí vyjadřující libovolnost eventualit
Charakteristickým rysem toho typu souvětí je časté užití imperativu v prísudku spojených vět;12 ve větách jmenných je v imperativu spona býti (buď, buďte), pokud ovšem nejde o věty čistě jmenné, beze spony. Vylučovací vztah se vyjadřuje i zde nejčastěji spojkami nebo, anebo; vedle toho se tu užívalo i opakované spojky leč — leč, popříp. kombinace obou (leč — nebo, leč — leč — nebo atp.) a ojediněle také opakované spojky lib jol — lib joj; vedle toho mohou býti věty spojeny asyndeticky.
Poměrně řídké je spojení vět Slovesných. Jde obvykle o spojení kladného a záporného imperativu. V stě. tu ještě nenastala ztráta jejich větné platnosti a ustrnutí — imperativy jsou v náležitém čísle a v náležité osobě —, ale některá spojení se frazeologizovala. Např.:
souvětí se spojkami nebo, anebo (je to většinou jen ustálené spojení chtěj nebo nechtěj a jde výlučně o věty imperativní): chtěj kto neb nechtěj, vždyt v těle ostane nepřietel ŠtítOpat 26 (G); jsmy-lii nepokorni, neposlúchaj, ale chtějmy nebo nechtějmy, vždy nás trestktáním mysU [= imper.] spasiti ZrcSpas 7b = = Kruml 70b (G); [rytíř] polapiv ten kuon chtějte nebo nechtějte naň vsedl KřižA 315 (G); chtěj já neb nechtěj, musím činiti tvú voli Troj (G); a žetnás chtěj aneb nechtěj v jistotě uzři TrojD 81b; a mezi tiem, chtěj aneb nechtěj, budet tě Filip za ženu mieti AlexPov 235a2; chtěj neb nechtěj, ty naším biskupem býti musíš Háj 85b; stoj to dlúho nebo krátko, někdy zlost vyjde na jevo Štít Vrť 155 (G); nepřátelům božím, dař se jim podlé vůle jejich nebo nedař, všecko se ve zlé obrátí BiblKral (Z); peklem jim hroz nebo pěkně jich pros, nic při nich nezpravíš BiblKral (Z);
se spojkou leč— leč: — věty s imperativem: vždy mni, byt sě nedostalo [„že by se mohlo nedostávati"], leč měj mnoho, leč měj málo Vít 64b (G); leč sě vy modlte, leč nic, což vaše přirozenie nese, to sě vám i přihodí PasMA 291 (G); s indikativem: leč piete, leč jiete, leč cožkóli jiného činíte, všecko čiňte ve jmě božie ŠtítSvát 20al (= 1. C 10.31 x BlahNZ buďto že jíte, nebo pijete, anebo cožkóli činíte); i tohoí mienim, jenž se sudí křiv jsa, lečí se brání, leč dobývá sudem ŠtítSáz 77a2l, — s kombinací spojek leč a anebo: a k tomu to také všecko budú dobří skutci, cožkolivěk činiete věrně podlé božieho zpósobenie, leč pánóm slúžíte v pravdě, leč piete aneb jíte v svój čas ku potřebě, anebo pospiete pro posilnenie ŠtítSáz 57a2;
12 Užívalo se jen imperativu prostého, protože opisný s at nebyl ještě ustálen a nebyl ani nutný (prostý imperativ měl .i platnost 3. osoby). Užití imperativu zde souvisí s imperativem ve větách podmínkové přípustkových (v. 6 252; srov. též Fr. Trávníček, Skladba 70—71).
67
se spojkou lib — lib :13 [řezník] lib kup lib nekupí, jižt bez škody neotstúpí, vždyt škodu učiní Hrad 135a.
Častější bylo spojení vět (event. přísudků) sponově jmenných i čistě jmenných. Imperativ spony bud stával často jen při první ze spojených vět nebo při prvém ze spojených přísudků. Např.:
souvětí asyndetické: pakli nepěkná přídě s dary, téjt lacniej dadie páry, bud od črta, bud od chlapa, i posledniej dadie kvapa MastMus 186; co by na šiju mJél, bud od jídla, bud od pití, má mu dáti CestPref 18;
souvětí se spojkami nebo, anebo: a také nečiň přísahy, menujě boha, neb jest hriech; ale věruj mnú hriešnym, buď práv neb křiv OtcB 139b; a ti zlí, kteréž já mienim — buďte mniší anebo jeptišky — ačt se i rozhněvají, tohot netbám ŠtítSáz 68b2; aby jeho ižádný člověk... nechoval, buďmarkrabie, arcibiskup neb pán aneb jiný kterýž kolivěk člověk, až do šesti neděl ŘádZem 47 (Výb 783); řád svój a stav svój, buď vysoký nebli nízký, nám vyprav TkadlS 3b; abyste nedali sebou rychle hýbati od smyslu pravého ani se kormoutili, buď skrze ducha, buďto skrze řeč, neb skrze list jako od nás poslaný BlahNZ 2. Th 2.2; těch před žádným nezavírají; buď on křestan nebo žid, bohatý aneb žebrák, všechněm zároveň ku pohodlí otevřeny jsou MitrPříhody 41;
souvětí, se spojkou leč—1 leč, leč—leč— nebo apod. a s imperativem spony: nebo ktož sám sobě hřímá, tomu búřě nic neotjírná, leč buď léto leč buď zima AlxV 1448; leč buď bába, leč buď kmet, musí jeho býti se mnú vet MastDrk 38; když nás Hospodin z kterého nebezpečenstvie vypraví, nebo z které buolesti uzdraví: leč buď nemoc, leč buď rána, leč která kolivěk potřeba, nebuďmy nevděční Mat 100b; úfál bych v to, ž' by za málem leč buď Litva, leč Tateři, kakž sú menovaní kteří, Besermené nebo Prusi, leč nepotvirzení Buši přišli by k takej přípřětě AlxB 230-^233; a na ty on nic nedbáše, jediné té čti hledáše: leč buď mladý neb jinoše, chudý, pán aneb panoše, každéhot po pravdě súdil Baw 77b; — s indikativem spony: leč bylo v noci, leč ve dne, zavše smutná, mysli jedné LegJid 246; hospodář v své čeledi — leč jest chudý, leč bohatý '-— každý podlé svého běhu má se při-roimati slunci ŠťítSáz 47b2;.— beze spony: tiem sbožím slúžil tak hotově, leč sirotkám, leč chudéj vdově Hrad 16a; leč křiv, leč práv, vzdal sě toho Vít 63b; ktož kóli pohostinu k nim přijde, leč muž, leč žena, leč mladý, leč starý, leč známý, leč neznámý OtcB 9a; každý mní, by byl den súdný, neb leč dietě, muž, žena, všem zajedno smrt složena AlxV 2070; ktož tu bieše, taký — leč bohatý, chudý — všaký jeho řěč pokornú slyše. .. AlxV 1294 (stejně AlxH 163);
,. souvětí se spojkou libjoj — lib/o/: po chuti nechut bývá, lib sladec lib hořec TkadlS 34a; trup zjédá cuzé úsilé, Ubo málo libo velé Hrad 107a (zde jde spíše o spojení členské i z hlediska stč.).
Jediný známý doklad tohoto typů; Ostatní známé doklady, zachycené už Gebaue-rem, cituji dále.
Spojka leč v našem typu souvětí během XV. stol. vymizela. (Žila však v jazyce dále ve své druhé funkci — jako spojka výjimková, a vedle toho nabyla i významu odporovacího; v. §§ 36, 269.)
Ze slovanských jazyků ji zná kromě češtiny jen polština, kde dosud žije v odporova-cím významu, a v témž významu je doložená i v památkách slovenských.14 Stará polština zachovala i ojedinělé stopy užití vylučovacího: lecz bedí mieszczanin, lecz bedž gosé BZ; lecz mieszczanin jest on, lecz przychodzieA BZ; lecz rycerz albo panosza, czci * zeúskq twarz, toč przyslusza (XV. stol.).15 Kromě toho zachycuje Muka z dolní lužičtiny vylučovací lěc — léc, ale nikoli s odstínem libovolnosti, nýbrž ve vylučovací otázce („zdali — či"): ňewěmy, lěc buéo měr lěc wójna.1"
O pravděpodobné genezi spojky leč v. § 269. Jak se u ní vyvinul >význam vylučovací, nedá se na základě stč. materiálu rekonstruovat.
Spojku liblol, doloženou jen v uvedených třech dokladech, je nutno vykládat přehláskou z původního příslovce ľubo. Má přímý protějšek v pol. lub — lub a v starém ljubo, doloženém již v stsl. a v csl., v starých památkách východoslovanských i jihoslovanských. Výklad z li -\- bo (srov. rus. libo), běžně u nás přijímaný,17 nepočítá s tím, že na naší půdě nebyly ke vzniku takového útvaru předpoklady^ Sróv. Jar. Bauer, Slovanské spojky s -b o, Studie ze slov. jazykovědy 86—87, 91—92.
Zaniklé spojky leč— leč a libo — libo nahradila nová spojka bud, užívaná jednak jako spojka opakovaná (buď — buď), jednak jako součást dvojitých spojek buď — nebo, buď — anebo. Viděli jsme, že původní imperativ spony buď stával v asyndetickém spojení u obou členů, ve spojení se spojkami nebo, anebo většinou jen u prvního. Paralelně existovala vylučovací spojení vět čistě jmenných, beze spony (se spojkou leč). Protože imperativní věty podmínkové byly řídké a zanikaly, nebyla imperativní forma buď již průhledná. To vše vytvořilo předpoklady k jeho přehodnocení ve spojku a k ustrnutí. Nejdříve k tomu asi docházelo ve spojeních, která ztratila větnou platnost a měnila se ve spojení větných členů. Ták už v ŠtítSáz 35b 1 čteme: neb tak tiem snáze zdržie v{š)elikú práci i tesknost i což je kóli potká, buďto chudobu neb kterůkoli potupu tohoto světa od přátel anebo od kohožkoli, když obmysle svú odplatu. Původně zde mohlo být vylučovací souvětí, tvořené jmennými hominativními větami; první měla sponu v imperativu: což je kóli potká, buďto chudoba [„ať je to chudoba"] neb kterákoli potupa tohoto světa. Obě jména však byla vztažena ke slovesu zdržie a dostala stejný tvar jako jeho předměty všeliká práci i tesknost,
68
69
14 J. Stanislav, Dejiny II, 650.
15 Slownik stpol. I, 71; J. Jjos, Krotka gramatyka histor. 343; Z. Kíemensiewicz— T. Lehr-Spláwinaki—S. Urbanozyk, Gramatyka histor. 441 (doklad je tu neprávem zařazen k lecz odporovaoímu).
™ E. Muka, Slownik I, 813.
17 Tak vykládají libo etymologické slovníky Holuba-Kopéčného a V. Machka.
akuzativ. Tak pozbyla imperativní spona buď svou původní funkci a začala se spolu se spojkou neb chápat za výrazový prostředek vylučovacího vztahu.18 A obdobně se ve spojení asyndetickém přehodnocovalo opakované buď— bud.1'
Neklamnou známkou přechodu buď ve spojku je to, že se ho začalo užívat i ve spojení se slovesným přísudkem, anebo že se po něm znovu kladla spona. Takové případy se šíří v XVI. stol. Přitom však se buď nespojovalo se slovesem přímo, nýbrž spojkou že a zesilovalo se často slovcem to, např. několik Řekuov a jiných z těch ostrovům..., kteří když jsme k těm ostrovuom přistali, v nich ostali, buď že tu obydlí své měli, buď že tu nětco činili měli CestPref 44; nepostavil nás Bůh k hněvu, ale k nabytí spasení, skrze Pána našeho Jezukrista, kterýž umřel za nás; abychom buďto že bdíme, buďto že spíme, spolu s ním živi byli BlahNZ 1. Th 5.10; bud že by hovado bylo, buď člověk, nebudet živ BiblKral Ex 19.13; a tak buď že jsme živi, buď že umíráme, Páně jsme BiblKral R 14.8. To je jistě svědectví, že se ještě aspoň částečně pociťovala imperativní platnost buď a že se mu zpočátku připisovala větná platnost. Je to velmi blízká obdoba ke vzniku spojky jestliže (v. § 240).
I po přechodu ve spojku zůstávalo buď, buďto, buďže omezeno na vylučovací vztah s odstínem libovolnosti. Teprve během dalších staletí pronikalo do vylučovacího vztahu s odstínem neslučitelnosti, a to ■—• jak jsme ukázali výše (§ 63) — nejprve ve spojeních členských. Ještě v době obrozenské má ve velké míře svůj původní význam.20 Až když zde bylo v dalším vývoji novočeského spisovného jazyka nahrazeno novou dvojitou spojkou at—^nebo a opakovanou spojkou at — at (atsi —■ atsi), uvolnilo se zcela k vyjadřování neslučitelnosti dvou obsahů a zastoupilo opakovanou spojku aneb — aneb.
Ze starší doby jsem nezachytil žádné doklady na opsaný imperativ s ut nebo necht v našich souvětích. Za obrození se s nim setkáme; častější bylo zpočátku necht, později zcela převládlo at. Srov. M. Grepl, Vývoj mluv. stavby 310—312, M. Jelínek, Výběr synt. prostředků 665. Dnes se pociťuje at spíše za součást dvojité spojky at — nebo než za součást imperativu. E
Lidová nářečí následovala v tomto vývoji vcelku spisovný jazyk, ovšem v rámci svého systému. (Tak např. v moravskoslov. nářečí je podle zápisů Chloupkových protějškem spisovného at — nebo, at — at nářeční nech — nebo, nech—nech: nech ňe to pomôže, lebo nepomôže; neh je řezník, neh je minář.) Ale
18 Jde nám zde o ilustraci pochodu, jakým došlo ke vzniku spojkové platnosti budjtoj. V. konkrétním prípade mohlo být buďto — neb přeneseno odjinud ha místo leč —■ leč (v StítErb 76.10—11 je na paralelním místě leč chudobu, leč kterúž koli potupu).
M Fr. Trávníček (Skladba 72) vykládá vznik spojky bud ztrátou větné platnosti vět s leč bud. Zde však byl vylučovací vztah vyjádřen spojkou leč, takže podmínky k přechodu bud ve spojku tu byly mnohem méně příznivé. Spíše by bylo možno říci, že Be leč přestávalo klásti proto, že se bud analogií s větami bez leč začalo samo chápat za spojku. Ale přeměna bud vě spojku probíhala dlouho a nebyla, jak se zdá, ještě plně dokončena ani v XVI. stol., tedy v době, kdy leč již ve vylučovacím užití úplně zaniklo. Je tedy možné, že naopak ústup leč vyvolal potřebu vytvořit novou spojku. Nejpravdě-podobnější je vzájemné působeni obou faktorů.
20 Srov. v cit. pracích M. Jelínka str. 486n. a M. Grepla str. 304n., 307n.
vedle toho se v nich zachovaly i zbytky stavu staršího: opakovaná spojka k vyjádření neslučitelnosti, např. nebo je to od nuh, nebo ot srca Hranicko (Skulina); spojení imperativů k vyjádření libovolnosti, např. hnoj nebo nehnoj, nic tam neurúste tamt.; chcete nechcete, do večera to hotovy bet mosi císařovské nářečí (Malovaný). Malovaný zachytil v císař, nářečí i typ buď —• nebo v původním významu: o třech hodinách nasepal koňom, a jak bele štere, buďte nažhrani nebo nenažhrani, jel; jak bel čas do pola zamčel a, buďte vepraveni nebo nebuďte, poďte.
Český vývoj má jen částečné paralely v jiných slovanských jazycích. V slovenských památkách najdeme spojky typu bud — bud, budjtol — anebo, ale „ťažké je povedať, či všetky tieto spojky boli aj v živej slovenskej reči" (J. Stanislav, Dejiny II, 648). V nářečích nežijí a ve spisovném jazyce se konstrukce s bud, buďto pociťují jako archais-tické.21 V polštině, kde existovaly konstrukce s badí —albo, badí — badí i jiné (btov. Slovník stpol. I, 23, 71—72), ustálilo se v novém Bpisovném jazyce jen badí to — bqdí to s pronikajícím významem libovolnosti. V hovorové ruštině existuje vylučovací typ s 6ydb — 6yb\, ale jde zde o typ libovolnostní a 6yh má povahu spony (srov. Velký rusko-český slovník I, 96).
Přehlédneme-li vývoj obou základních podtypů vylučovacího vztahu vcelku zjišťujeme, že se přes přechod spojky buď — nebo z jednoho do druhého zachoval rozdíl mezi nimi po celou dobu historickou; přechodně byl oslaben v době od XVII. do XIX. stol. V nové češtině došlo k výrazovému sjednocení tázacího a nétázacího souvětí.
3. Souvětí, v němž drahá věta vyjadřuje, co by bylo důsledkem nesplnění toho, co sě říká ve větě první
Vztah mezi větami se v stč. vyjadřoval spojkou nebo, anebo a příslovcem M jinak, např.:
náhle oprávěj svúpřěslicu, nebí dám pěstú po tvém lícu MastMus 385; nemhiviž mnoho, nebot mě bude hněv z toho Hrad 126a; daj mi dietě, anebot umru Comest 37a 1 (G); malý se s nimi nevaď, neb nalezneš odpovědi rovné ChelčSíť 9b;  * <
to sě stati musilo, jinak by člověk byl ztracen Hrad 57b; protož jak najspieše můžeš, běž na cestu svatého pokánie a již břiemě hřiechóv slož s sebe, jinak, neučiníš-li toho, orudovníkem a stráží tvým mne jmieti nebudeš JeronM 66b 1; znamenajte, abyste své pravdy neujžili před lidmi, abyste od nich viděni byli, jinak odplaty nebudete jmieti od vašeho otce Mat 76a; nezmeškávaj toho nikoli, jinak tě velice zlé potká CestMandA 163b2.
Tento způsob vyjádření se zachoval beze změny dodnes. První věta má vždy rozkazovací nebo prací význam (bývá v ní imperativ nebo modálni výraz s významem nutnosti, povinnosti, žádoucnosti).
21 Srov. K, a M. Kálal, Slovenský slovník z literatúry aj nárečí, str. 7 a 301; Jánošík—Jóna, Slovník spisovného jazyka slovenského I, 177—178.
100
101
V stč. se mohly oba prostředky — nebo a jinak — spojití: druhá stránka cierkve mé svaté má panovati obyčejem tohoto světa, ... a má jmieti panstvie a zbožie, nebo jinak ten stav svého řádu nemohl (by) věsti užitečně k obraně mé cierkve svatě JakVikl 181b2; též také kaj se, neb jinak přijdu k tobě brzo a bojovati budu s nimi mečem úst mých HusSvatokup 123b (citát z Ap 2.16, lat. si quo minus).
Ojediněle proniká stejný vztah i v souvětí asyndetickém a v souvětí s adverbiem obakt: vskočě na kóň, žen pryč v skóřě, dobydlíš sě u tvého bratra hoře DalL 30.9—10, pod. DalC 55a; proste za nás snažně boha, obakt nás neostane noha DalL 68 vs. (64a).
Adverbia sice se v staré češtině v těchto větách ještě neužívalo. Objevuje se až později, a to nejprve ve spojení sic jinak: aniž lejí vína nového do nádob starých; sic jinak rozpuknou se sudové, a víno se vyleje BiblKral Mt 9.17. Také Zikmund (Skladba 571—572) má doklady jen z bible Kralické. Samotné sic uvádí až z Komenského, např. podobně malíř každému malování základní barvu dáti hledí: sic se barvy otírati, opadati, blednouti a zacházeti budou a práce v nic.
Souvislost se základními podtypy vylučovacího souvětí je zde dána jednak užitím vylučovacích spojek nebo, anebo, jednak i významovým vztahem: buď uděláš A, nebo se stane B. Ale zároveň proniká vztah důsledkový, a ještě spíše účelový (udělej A, aby nenastalo B). Jde však o typ výrazně parataktioký. V některých větách s jinak převládá zase vztah důvodový (v. § 78).
Slovanské jazyky vytvořily si různé prostředky k vyjádření tohoto vztahu — srov. stal. aite li ni, jihoslov. ako li, výehodoslov. a to, ne to, a ne to.aa Značně rozšířeno je adverbium jinak (trnane, inaczej atd.) i užití vylučovacích spojek.
SOUVĚTÍDŮSLEDKOVÉ
Souvětí důsledkové je spojení vět, v němž druhá věta vyjadřuje, co vyplývá z celého děje věty první jako jeho následek (děj první věty působí to, co se říká ve větě druhé), anebo co vyplývá z obsahu první věty jako logický závěr (protože platí to, co se říká v první větě, tedy platí to, co říká věta druhá). Přitom se první větě nepodřizuje (na rozdíl od věty účinkové), nýbrž je s ní rovnoprávná. Někdy proniká důsledkový vztah jen slabě a blíží se vztahu slu-čovacímu, jindy je velice výrazný a blíží se vztahu účinkovému.
V dnešní češtině se vyjadřuje důsledkový vztah bud v souvětí asyndetickém, nebo spojovacími výrazy jaj proto, jaj tak (vyjadřují následek děje první věty), jal tedy,-jaj tudíž (vyjadřují většinou závěr vyplývající z obsahu první věty). Např. Lež má krátké nohy, daleko neujde Přísloví; Tvůj bratr je člověk dobrý, proto jsem mu požehnal; ty jsi zlý, proto mému trestu neujdeš Němcová; Neměl kdo děti opatrovat, a tak Paleček přicházel mezi ně Herben; Jsme všichni, můžeme se tedy vydat na cestu Němcová. Knižní je vyjádření důsledkového vztahu spojovacím relativem pročež: Nebylo lze dorozumění docíliti, pročež nastal nový boj Jirásek. Důsledkový smysl mají někdy i věty s takže: Celý den pršelo, takže jsme museli zůstat doma.1
V jazyce stč. byly všeehny uvedené výrazové typy již dobře zastoupeny.
71
32 Srov. Jar. a M. Bauerovi, Staroslověnské ašte, Slávia 26, 1957, 161—162; Jar. Bauer, Slovanské spojky s -bo, Studie ze slov. jazykovědy 82—85.
V asyndetickém souvětí vyplývá důsledkový vztah z obsahu spojených vět: nebeskěí jest dvorstvo krásné, blaze tomu, ktož tam pojde PísVácl; pro buoh nemohu nic trpěti, asa tu smrt pro mého tvorce chc'u mile přijieti DalC 55b, pod. DalH x DalL 30.17—18 když — osa; tu Silvanus vece: Tys člověk duchovni, nenie tobě třeba toho pokrma; ale my, jako srny tělesní, i slušie nám jiesti, a protož i dělámy OtcB 64a; aj, Macharí, máš ženu; třěbat je viece dělali, aby ji mohl odži-viti OtcB 74a (necesse est ergo ainplius operari); byls nad málem věren, nad mnohými věcmi tebe ustanovím Štít Vrť 238 (G); darmo ste vzali, darmo dajte HusSva-tokup 139b; zlí duchové mi tu bydlili nedadí, puojdu a někde jinde bydliti budu Háj 66a.
Důsledkový vztah proniká často v souvětích se spojkou i, např. bohu sě jich dielo neslíbí, i jich jazyky tak zmýli, že ... DalL 1.20, pod. DalC 4a; Jene, tys
72
1 Srov. J. Gebauer—V. Ertl, Mluvnice česká II, 79; Fr. Trávniček, Mluvnice II, 676—677; K. Svoboda, O souřadných souvětích vysvětlovačích a dúsledkových, NR 39, 1956, 11—18. K odušení vztahu důsledkového od účinkového v. též § 206.
102
103
môj přietel zvlášSný, i budeš apoštol v nebi zácný MastDrk 370; již bieše pro buóh všecko rozdal, neb jmu buóh byl smrt zvěstoval; i bieše sě všeho zbavil Hrad 19a; nebo on jest řek, i učiněna sú; on přikázal, i stvořena sú ŽaltKlem 32.9, pod. ŽaltWittb x ŽaltPod, BiblKral a; a to ten svatý muž mějieše za dielo s svým volem, že vždy poléváše svú zahrádku, váže svým volkem vodu. I plodieše sě jem tak krásně, jako by mohl požádati Ote 108b (eiiim); jemu nemohl turecký ciesař odepřieti, i vzal s nim smlúvu a drží ji až do dnes CestKabK 6b.
73 Výrazovým prostředkem důsledkového vztahu se stávala slova tož a tehdy. U obou je dosvědčen deiktický význam;2 v dalším vývoji se tož stalo prostředkem lidovým, tehdy > tedy zase spíše knižním. Srov. chceš-li ty kněžství českému, musíš prvé Oldřichovi hlavu stieti; tož teprv v Cechách budeš pokoj jmieti DalL 35.15, pod. DalC 68b;'/eáŕžŕ by byl viece blučal, tož král kynu, aby mlčal NRada 776; — tys pověděl ústy svými a řka kako slovy t(ě)mi: Jáz miluji vôbec také ty, jež milují všakě; a ktož ráno bude bdieti ke mně, ten mě bude jmieti. Tehdy tato smutná žena, podle těch slov obluzena, když tak velmi ráno zašla k tobě, proč tebe nenašla ? Hrad 34a; pane, všakž dobré siemě sál na svém poli ; odkudž tehdy má stoklasu? Mat 221b X EvZim Mt 13.27 proto odkud jmá kúkol?; nejsmeť synové noci ani tmy: nespěmežtedy jako i jiní, ale bděme BiblKral (Z).
Velice pozdě se ustálil důsledkový význam u tudiež,tudy. Jsou to od původu místní adverbia, ale v přeneseném smyslu mohla nabývat významu důsledkového. (Srov. k tomu kudy, odkud — §§ 117, 164.) Staré doklady jsou ojedinělé, např. popros jeden za druhého, tudiež také za mě hriešneho ElajšPam 39; jenž chce smysla viece mieti, nežli jeho móže dosieci, sám se svým bláznovstvím vieže i béře škodu tudieže Baw 48a; pilně a rádi se s bylinkami obírají a tudy slavně jméno spůsobili Byhuář (Z). Srov. též: ostrovid zraku mocného jest. Odtud říká se: jako ostrovid viděti Kom (Z).
Ojediněle se vyjadřoval důsledek adverbializovaným instrumentálem ukazovacího zájmena tfem/ž/: na mě pak aé něco domniš, tiemž ho vieee než mě pomníš LegJid 263.
Běžnější bylo adverbium tak, popříp. a tak: když mužie kam jeti chtiechu, dievky dievkam pronesiechu, tak na cestě dievky muže ztepiechu DalC 22b // DalL 11.24 a tak; [diábel] v padení žádal klaněnie a v postě modlenie, tak žádal i naj-' vyššieho poctenie HusErb 1.73 (G); v tvrzech bude obleněnie a tak země jisté ztracenie DalL 27b (31. vs.); jehožto hrózú rozpršechu sě bratřie a po všech krajinách mnichy rozehnachu; a tak o těch Origenových kněhách néby nižádného dokonanie OtcB 106b.
Základním prostředkem k vyjádření důsledkového vztahu bylo po celou
2 Podrobný rozbor funkoí slovce to, to-to, to-že a jeho sémantického vývoje v. u Trávníčka, Nesl. větyl, 135n. O tehdy, tehda v. tamtéž, 212—214. Srov. též užití tehdy > tedy v apodozi podmínkového souvětí (§ 275). Četné doklady s tedy z Kom a BiblKral přináší V. Zikmund, Skladba 575—578. Navazovací tedy je obvykle přlklonné.
dobu historickou a je dodnes příslovce proto. Ve funkci důsledkové spojky vystupuje buď samo, anebo spolu se spojkou a (a proto), ojediněle též i (i proto). Sepětí vět v souvětí bývá volnější, jako u důsledkového vztahu vůbec; hojné jsou i doklady na užití navazovací. Adverbium proto se často zesilovalo . příklonným -ž (jsou i doklady na plné -že, takže vzniká homonymita s příčinnou spojkou protože — v. doklady z Hrad), řidčeji príklonkou -ť (<. ti). Např.:
ktěl-li bych to vše klásti, co v téj straně měst i vlastí, dotud ti bych řěč rozvláčil, až by sě snad i rozpáčil. Protož tu řeči ukráci, v své pravenie sě nevráci AlxV 671; v tom městě umře český hrdina, všie zemi by proto smutná hodina DalL 45.44; vřeť každému srdce po jazyku svému, a proto Němkyně nebude přieti lidu mému DalL 41.24 x. DalC 79b proto; často chvostiště prodávala, protoť velikú čest jmáta MastMus 409; svatý Prokop téj chvále nechtieše, protože takto mluvieše; Milá bratří... Hrad 10b (v. též ibid. 10a); a toho dne, kteréhož k svatému Janu. přijide, tehdy jeho žena dojide pracného času, nemohúci dietěte porodili, a proto jí bieše blízko k smrti OtcB 3a x OtcAC pro něž, OtcE proňž; tito světí měli jsú panstvie veliké a zbožie, a tyto obyčeje neb jiné vedli, protož nám též učiniti hřiech neňie JakVikl 189bl; proč velí pozdvihnuti hlav ? nebo v hlavě jest rozum a pamět; i protož aby těm věcem hrozným rozuměli a na ně pamatovali RokPost 30b; pohané i křesťané, oboji jsú moji poddaní, protož chci já oboje rozmnožovati Háj 65a.
Již v nejstarších památkách se místo odkazovacího příslovce utvořeného z de-monstrativního zájmena kladlo spojovací nebo navazovací relativum. Xej-častější bylo pro něžjtoj, které se drželo až do XV. stol.: tak mi sě vda uzřieti, ande sě tako prosvieti, jakžto když bude z hromu blesk; proněž sobě tak velmi stesk, až zapomanuch sám sebe AlxV 884; ... dábel... proti tobě sě ostře připravuje, pro ňežto musíš mnoho přětrpěti PasMB (Výb 525); tato mastí umazala nohy mé. Pro něžto pravi tobě: otpúščějí sě jí hřieši mnozí EvZim L 7.47 x BlahNZ protož; snad ten, jehož hledáš s pláčem, čije tě k sobě nie na čem, proněž sě nezjeví tobě Hrad 35b; a tak je všecky tři mezi svými čeledíny za nejpočestnějšie měl, pro něž ode všech dvořenínóv u veUkéj poctivosti jmieni biechu CestMil 8b (propter quod); [Raab] byla špehéře židovské skryla, pro něžto ona sama s svým národem byla zachována CestMandA 182bl.
Ojediněle najdeme pro niž, za něž: apoětoli mistra svého a my spasitele ctného ztratili sme po našem hřiechu, pro niž nám nenie do smiechu DivVel 28 // DivHrob 18 pro něž; věřil sem, za něž sem mluvil ŽaltKlem 115.10 x ŽaltPod, BiblKral protož (ŽaltWittb má proto že).
V XV. stol. nastoupilo na místo pro něž/to/ nové relativum pročež; drží se jako knižní prostředek dodnes. Srov. duch Boží nad mě; pročež pomazal mne, abych kázal chudým... EvOl L 4.18 (215b); a vážíš-li sobě svedomie a chceš-li svědectvie přijieti, tehdyt mohu jmieti tisíc věrných pravého svedomie proti velmi málo kacieřóm; komuž tehdy viece slušie věřiii? Pročež dávný obyčej, od tak mnoho
74
104
105
svatých potvrzený v cierkvi svaté, všem vespolek ukazuje, aby. . . JakViM 188a2; " měli je za otroky; pročež volali k Bohu svému BiblKral Jdt 5.9; svině pak mořské jsou dvoje: jedny špičatého nosu jako husy, druhé tak tupého, že když jej z moře vystrčí, všecken se jako koule okrouhlý býti zdá, pročež sme je pro tu podobnost, kterouž s mnichy zároveň mají, hlavami mníšskymi nazývali CestBras 18b.
Vedle pročež objevují se řidčeji i jiné vztažné výrazy: tm chytrosti dlúhý čas Mieléie tu zemi, pro kterúžto věc mnozí mocní a velicí páni... jemu sé v daň, poddáváchu Cesťftfil 23b (ob quam causám); od některých Taeneryfe se nazývá, domnívajících se, že tu někdy Atlantes, totiž obrové přebývali, odkudž moře to slove Atlanticum CestBras 12a.1
"Užití nepravých vět vztažných k vyjádření důsledkového vztahu se rozšířilo vlivem latiny (podobně jako v souvětí slučovacím, v. § 25). V původních památkách, psaných prostějším jazykem, jako je Dal nebo legenda o sv. Prokopu (Hrad), je nenajdeme vůbec nebo jen sporadicky. Největšiho rozšíření dosáhly za humanismu; nová spisovná čeština se jich postupně vzdávala a přibližovala se tak živé řeči.4
Slovanské jazyky si vytvářely k vyjádření důsledkového vztahu prostředky většinou obdobné s češtinou a ustálily příslovečné výrazy vzniklé z demonstrativních zájmen; ve spisovných jazycích se vedle toho šířily nepravé věty vztažné.5
0 užití účinkových spojek že, takže k vyjádření důsledkového vztahu v. §210.
SOUVĚTÍ VYSVĚTLOVAČI A DŮVODOVÉ
Je to spojení vět, v němž druhá objasňuje, proč nastal nebo platí děj věty první. Vyjadřuje bud skutečnou příčinu, která vyvolala děj první věty, anebo pouhou motivaci, vysvětlení obsahu první věty. V obou případech však jde o spojení koordinační — druhá věta se nepodřizuje první. Tím se toto souvětí liší od podřadného souvětí příčinného a důvodového (v. § 215).1
V dnešní spisovné češtině se věty v souvětí důvodovém spojují asýndeticky nebo se jejich vztah vyjadřuje spojovacími výrazy vždyt, však (při citově zabarveném vysvětlení nebo zdůvodnění), totiž (pouhé vysvětlení, často v podobě dodatku nebo vsuvky), jinak, zastar. sice (blízké vylučovacímu typu 3) apod. Knižní je připojení druhé věty príklonkou -t, -tě. Např. Paní Berwitzová byla smutná: jedno ze tří lvíčat zašlo Bass; To psaní snad není pro mne, vždyt na něm není adresa K. čapek; Dej mi je, však jsou moje Erben; Slova ta mi zněla jako líbezná hudba; pan Bružek byl totiž nejen Cech, ale i vlastenec S. Cech; Že někdo tu byl, tot jisto, jinak by Vlk byl nestekal Jirásek; Volalo se na něj marně, byU nahluchlý Capek-Chod.
Obvykle se sem řadí i věty se spojkou nebot (arch. též neb). Ty však dnes vyjadřují nejčastěji skutečnou příčinu prvního děje a jsou synonymní s vedlejšími větami se spojkami protože, poněvadž; z původní parataktické povahy zbylo větám s nebot jen to, žě nemohou stát v souvětí na začátku. Někdy se však5 přece jen užívá nebot i ve funkci vysvětlovači — proto musíme považovat tyto věty za přechodný typ mezi parataxí a hypotaxí.2 Srov. Říká se, že z jara se příroda zazelená; není to tak docela pravda, nebot se také začervená brunátnými a růžovými pupeny K. čapek x Nuže, někdy dne osmého nebo ještě později se z ničeho nic, v nějakém tajemném a nekontrolovaném okamžiku (nebot nikdo to nikdy neviděl a nepřistihl) tichounce rozhrne půda^a zjeví se první klíček K. čapek. V jazyce starém byla tato přechodnost ještě mnohem patrnější (v. § 217n.).
75
3 Srov. též V. Zikmund, Skladba 577—578.
1 Za obrození se z relativ užívalo pročež. Nejčastějsí bylo proto/ž[. Výrazy vyjadřující logický závěr z předchozího děje se teprve ustalovaly (tudíž, tudít, tudy\ž\, následovně aj.) v souvislosti s potřebami abstraktního myšlení. Srov. M. Jelínek, Výběr. ' prostředků 542n.
s O stavu v ruštině v. Jar. Bauer, Souřadné souvětí, Kapitoly II, v tisku.
106
V jazyce stě. se setkáváme často se spojením asyndetickým nebo se souvětím, v němž se stávala výrazovým prostředkem vztahu slova citoslovečného a příslovečného původu. Dominující postavení však měly věty se spojkou nébjoltj.
1 Viz K. Svoboda, O souřadných souvětích vysvětlovačích a důsledkových, NR 39, 1956, 1—18; J. Gebauer—V. Ertl, Mluvnice česká II, 79—80; Fr. Trávníček, Mluvnice II, 683—684; V. Smilauer, Ně. skladba 315—316; B. Havránek—A. Jedlička, Stručná mluvnice 176—177.
2 Viz Jar. Bauer, Parataxe a hypotaxe při studiu souvětí, O věd. poznání 272—273; srov. též Fr. Kopečný, Základy 283.
107
Asyndetická souvětí, v nichž vysvětlovači nebo důvodový vztah není vyjádřen ani žádným lexikálním prostředkem a vyplývá jen z obsahu spojených vět, zachovávají se po celou dobu historickou.3 Např. nebyla by to dobrá rada, stala by sě proto větčie sváda DalL 42.43—44, pod. DalC 81b; dobrý rytier, chovaj sé jména zlého, nic dražšieho nenie jména dobrého DalL 44.37—38, pod. DalC 85b; brzo masti natluc dosti, po čas budem mieti hosti MastMus 195; tu jemu ten stařec vece: Vejdiž do města, duostojen si OtcB 70b (ingredere ergo civitatem, quia dignus es); třebať se na uzdě mieti, ještět sme c(í)le nedobehli StítSáz 64b 1; každýtradí, cožt sám činí, v tom já jich nic neviní: mluvie podlé přirozenie NRada 581—583.
V druhé ze spojených vět bývalo často příklonné -t. V stě. nebylo původně výrazovým prostředkem důvodového vztahu (kladlo se do nejrůznějších typů vět a zesilovalo i různé spojky, částice a relativa).4 Vyzvedalo však slovo, ke kterému se připojovalo. Pokud toto slovo bylo pro motivaci předchozího děje nej důležitější, pronikal významový vztah zřetelněji. Proto se mohlo později, když se kladení -i jinde omezilo, chápat za výrazový prostředek důvodového vztahu, Např. kto sě môže toho střieci, komuž poruče své věci? Neniet nic tak protivného, jakž nepřiezen člověka svého AlxV 104; Pane, spas ny, hynemf EvOl Mt 8.25 (216b), pod. Mat 112a, BiblKral; veď jest-lit páně dědina, ale svobodnií jsú lidé, člověkt jest božie ŠtítSáz 86al;jái od nás, nechcemt učení tvých cest StíťVrt 176 (G); doujaj, synu, odpúštějíf sě hřiechové tvoji HusErb 1.33 (G).
Citově zabarvené zdůvodnění toho, co se říká v předchozí větě, vyjadřovaly věty uvozené partikulemi citoslovečného původu; v našich souvětích nabyly již asi významu blízkého k nč. „vždyť". Setkáme se tu s aj, tot, toto, ano, ande. Xejčastější z nich bylo ano a shodné an,ana,ano (o jeho poměru k ano v. § 87); to se udrželo až do nové spisovné češtiny, kde se ho za obrození velmi hojně užívalo (i v různých zesíleních dříve nedoložených, např. anžto, antož apod.),5 ale pak rychle ustupovalo a dnes je to prostředek úplně mrtvý. Ostatní partikule jsou v důvodových souvětích řídké; ande je pouze v Alx. Srov.:
aj: ô pane, smiluj sě nade mnú, aj již umru GestaB 95b; ale čso jste vyšli viděti? člověka měkkým oděného? Aj, kteříž měkkým oděni jsú, v domích králových jsú EvOl Mt 11.8 (208a) X EvZim však;   i co proti tomu dieš? aj ano němá tvář
3 To ovšem neznamená, že nenastaly zmeny ve využití asyndeta: kde nebyl vztah dosti zřetelný, nahrazovalo se někdy v pozdějších rukopisech asyndetické spojení spojkovým. Srov. B. Havránek, Text. kritika, Studie ze slov. jazykovědy 57.
* Srov. V. Zikmund, Skladba 581—583.
5 O důvodovém užití ano, an v starém jazyce v. Fr. Trávníček, Nesl. věty I, 90—96. O stavu obrozenském pojednává M. Grepl, Spojka an ve spis. ěeštině 1. pol. XIX. stol., Sborník fil. fak. Brno 1956, A 4, 45n.; týž, Vývoj mluv. stavby 356;' M. Jelínek, Výběr synt. prostředků 725n. An se stalo skutečnou příčinnou spojkou a spojovalo se dokonce i s kondicionálem v anby.
1W
Jezukrista chválí OtcB 149b; běžte sěm všickni, běžte sěm, áj tot nešlechetný a zlostný Silvanus netolik ženy hyzdí, ale... JeronM 55a;6
tot, toto: komu nás, otče svatý, ostavíš? komu-U nás po sobě poručíš? Tot srny po tobě osiřeli nebožátka, auvech! jako po slepici kuřátka! Hrad 21b; otče, čemus to učinil? Tot všickni ti, ješto sú tě viděli, řekli sú: Ten stařec má běsa! OtcB 76b (omneš enim); i kako jest tomu býti? Toto sě blíží svátek, jenž obecně sluove jarmark, a já k svým sudencóm nemám držadlOtcB 84a; nenávist a hněv vyvrž z srdce; tot ovšem překážie, žet nebudú modlitby hodny uslyšenie ŠtítBarl 115a;7
ano s významem „vždyť": proč mentíš? ano puo řeči znáti, ež mentíš PasU 192a2 (T); již nemohu stati, ano mi sě chce velmi sráti MastDrk 152; zdali jen viera bude jej spasiti moci? ano i črtie také věřie ŠtítSvát 46a 1; bez viéry nelze sě jest Ubiti bohu, ano nelze i domu bez základu udělati ŠtítKlem 8al (T); vesel Arnošt 8 svými bieše, neb mu se dobře vedieše, ano jej ctie na vše strany, Arnošta i jeho paní Baw 95b; — podobný význam mělo asi v řečnických otázkách, kde stálo za lat. nonne (a věta měla ráz zvolací):8 a jestliže milujete je,'kteříž vás milují, kterú odplatu budete mieti? Ano to zjevní hříšníci činí! A jestliže pozdravíte bratří vašich s toliko, čsož potom učiníte? Ano to pohané činie EvOl Mt 5.46—47 (221b) x EvZim: nebo to obecní hriešnici činie! ... však to i pohané činie (nonne... ? nonne... faciunt?) — s jasnějším významem důvodovým („neboť"): nalit i bude hoře jim, anot je diábel potrhne Hrad 99a; a poče to jemu v srdci těžko býti, ano jemu vždy u mysli tato věc byla nová ŠtítBarl 18b; aj tot již blízko smutek, ano nenie, kto by spomohl JeronM 35a (T); i byla by hanba veliká, bych já byl menší u vieřé než ti sedláci aneb ti oráčlcově, ano jich viera skrze měkbohu jest přivedena OtcB 30b; nic pravého nemuož se v nich založiti, ano srdce plno vždy nepokoje ChelčPost 67b (T);
an, ana.. .: nebuo buohu nic nenie nesnadno učinili, an jest slovem vše stvořil PasU 75a 1 (T); nenie to nedôstojné našemu vykupitelovi, že sebe dal pokusiti, an proto přišel, že za hřiešné chtěl umřieti Mat 47a (S); a nenie to div, že mně to činie, neb sem jim pro své člověčstvie neznám, ani jsú to i otci mému činili, takú známost majíce jeho, však ostáváchu jeho Mat 205b (S); když svítali počalo, an jemu žádný neodpírá, vskočil do Prahy Háj 159b (T); aby [disciplina] discipulům nezvetšela, ne často jí užívati...; an lékařství, užívá-li se často, přivykne mu přirození KomDid (T) (zde je již zase ustrnulé an) ;8
8 Všude tu jde o poměrně volná spojení, v nichž se podává motivace prosby nebo otázky (jde tu o řečnické otázky smyslem záporné: „nepřišli jste přece videti..., vždyť takoví lidé. . ."). Deiktická povaha aj zde není setřena. Viz Fr. Trávníček, Nesl. věty I, 197—198.
7 I zde jde o spojení podobného typu. O to, tot, toto v. Fr. Trávníček, Nesl. věty I, 135n., zvi. str. 144.
8 Viz O. Hujer, Lat. nonne, Prace lingwistyczne 126 a 129—130.
9 Další doklady v. u Trávníčka, Nesl. věty I, 79n. O důvodovém významu ano svěděl to, že se ho mohlo užít za lat. quia: ó, íenvu mi to dieš, ano sú mi všichni protivni, a nechtiec mé rady poslúchali? OtcB 65a (quomodo istud mihi verbum dicis, quia omneš mihi contrarii faoti sunt). I když předloha nemůže býti důkazem o hypotaktické platnosti našeho prostředku (srov. Fr. Trávníček, Nesl. vety I, 91—95), potvrzuje aspoň,
. ánde (důvodový vztah zde jen doprovází jiné odstíny): kto má tako světlá zraku, by mohl ty cesty poznali, onde sě každá potratí? AlxV 16: nejedna [žena] své čstnosti želé, ande jí pojiti velé, Icdežto jiej viděli vraha AlxV 1887; vzdýcháše vál všeliký, ande nenie kto jím ořě AlxV 2253; [Darius] sedí sám, svých stanov střěha, ande jho každý pobieha AlxBM 282.10
K těmto dokladům se řadí ojediněle případy, kdy důvodový význam proniká v souvětí se spojkou a + osobním zájmenem : jahžkoli přídu ke vsi, inhed bojuji se psy, an každý preč běží, skolí, a já jej ranil svú holi Podk 254; kterak se móž to stati, a já muže nechci poznati EvPraž L 1.34 (T) x EvZim když já muže neznají x EvOl poňvadž X BiblNorimb neb já muže nemíním poznati, pod. EvSeitst. O původním významu a v takových konstrukcích v. § 90.
Podobný význam mělo v stč. (a zčásti má dodnes) i však: neuč mne, však mám svá léta DalL 50.41, pod. DalG 98b; Prokope, křivdu mi činíš, že mě ven ottudto pudíš; však jáz tobě nic neskozi, ač s tiemto člověkem chozi Hrad 11a; za lat. nonne: přieteli, nečiním tobě bezprávie; však jsem tě najal sobě na den z peniez 'EvZim Mt 20.13, pod. EvOl, BlahNZ. Viz též § 44.
Naproti tomu vždyt mělo v stč. převážně svůj původní význam „vždycky", „Btále" ^ jen zcela ojediněle snad mohla proniknout nová platnost: [víno vece vodě:] protož jsi pravá chudomačka, vždyt se s tebe strhá sračka Svár 191. Zdá se však, že i zde má význam „vždycky". Srov. podobný doklad z DálC 108b: to miesto Pražené dobře znají, vždyt mu bojiště řiekajl. Dnešní význam nezaznamenáva ani Jungmannův Slovník.
Velmi řídké jsou i důvodové věty s jinak, např. znamenajte, abyste své pravdy neujžili (!) před lidmi, abyste od nich viděni byli, jinak odplaty nebudete jmieti od vašeho otce Mat 76a; též to má věděli ten, ješto kupuje, jinak móž lehce jeden nebo druhý v tom kupectví klamán býti JakVikl 201b2; jeho smrt zatajena byla, jinak kdyby o ní vojáci byli zvěděli, město byli by zloupali MitrPříhody (J).11
Sice v stč. důvodový význam nemělo. V pozdních památkách se objevuje též zajisté: porodiť pak syna a nazůveš jméno jeho Ježíš: on zajisté vysvobodí lid svůj od hříchů jejich BlahNZ Mt 1.21 x EvZim nebo, EvOl nebt (quia); oči mé vždycky patří k' Hospodinu, on zajisté z leče vyvodí nohy mé BiblKral Ps 24.15 x ŽaltKlem nebo, pod. ŽaltWittb, ŽaltPod.
Zato měla stč. důvodové a vysvětlovači věty s vědě, veď: skryjú obličej máj ot nich i známe (na) ju poslednie jich: pokolenie vědě oťvráceiné) jest, a nevěrní synové ŽaltWittb Cant Dt 32.20 (213a), pod. Žalt Mus x ŽaltKlem nebo pokolenie, potvořené jest, BiblKral nebot národ převrácený! jest;   ač ciesařě mój meč doteče,
že se už v stč. chápalo ano důvodově. Srov. též střídání ano x že: ti [lide], veliký smutek v svém kraji trpieohu, ano ješter uřitný lidi jedieše i dávieše OtcB' 23b- x OteACE že. 1 10 O deiktiekém významu ande v, Fr. Trávníček, Nesl. věty j, 211—212.
11 Důvodový význam se tu (zejm. v starších dokladech) těsně stýká se vztahem, který jsme volně přiřadili k souvětí vylučovacímu (odstín 3, v. § 70). V důvodovém, významu se užívalo i spojeni neb jinajc: a jim přikázal, aby tělo přěpsotné. . . v ohni inhed spálili, neb jinak ten pohrom nemoKl.by přěminúti JeronM 65a2.
110
z jehoť boku mléko nepoteče, takét ved z ňeho krev poteče DalL 44.21; ješto pak ne-chtie od sebe púštěti lidí. .., ovšemt jsú před bohem křivi. Vedjest-liťpáně dědina, ale svobodnií jsú lidé ŠtítSáz 85al. V dnešním spisovném jazyce se ved nezachovalo, ale znají je nářečí (chodské a moravská); žije též ve slovenštině a v ruštině. Vzniklo z vědě ( = archaická 1. os. sg. prés. slovesa věděli)?3
'Základním výrazovým prostředkem důvodového a vysvětlovacího vztahu byla spojka nebo. Již v nejstarších textech se jí však užívalo i jako protějšku lat. quia, quoniam a přetvářela se ve spojku hypotaktickou: mohlo se na ni odkazovat příslovcem proto, užívalo se jí i v odpovědi na otázku proč? a kladla se dokonce i do anteponovaných příčinných vět. Ale vedle toho nepřestala být ani spojkou souřadicí a navazovací. Protože by nebylo výhodné odtrhovat od sebe obojí užití, pojednáme o ní na jednom místě, a to v podřadném souvětí příčinném; to nám umožní ujasnit poměr nebo k podřadicím spojkám důvodovým, zejm. k ze (protože). Viz § 216 n.
K našemu typu souvětí se volně přiřazují větyvysvětlovacív užším smyslu, tj. věty objasňující obsah předchozí věty nebo vysvětlující některý větný člen. (častěji jde o spojení členská; dokladů souvětných najdeme málo.) Srov. ze sta jeden se nevrátil, a to každý život ztratil AlxV 543; sluha jeho nenutí k dávaní, ale béře, což mu dobrovolně dadí; a to není hřiech, jakož die sv. Řehoř HusSvato-kup 145a; — jako by řekl: Ktož na tobě přebývá, nad sě sě pozdvihne, točíš duše, k bohu žiezlíva jsúci, nade všecky zemské věci sě povzdvihne k uopatření svého spasitele OtcB 103a; a ona poctivých mravuov plna bieše, ale jalová, totižto že plodu neméjíše OtoG 17b.
12 Srov. V. Machek, Etym. slovník 565 (s. v. vid); M. Vasmer, Russ.. etymolog. Wörterbuch I, 177—178. Analogické bylo stpol. wiem, dochované v bowiem, álbowiem (Gra-matyka histor. 485—486).
111
II. TYPY PODŘADNÉ
Podřadné typy souvětné vznikaly ze spojení vět, z nichž jednu zaěal mluvčí chápat jako determinaci věty druhé. Velmi často zde šlo o věty patřící původně k různým modálním plánům nebo s různým citovým zabarvením (tázací a oznamovací, žádací a oznamovací, zvolací a normální větu oznamovací); přitom se věta oznamovací stávala zpravidla větou hlavní. Ale mohlo jít i o spojení dvou vět téhož druhu, zejména když patřily k různým projevovým situacím. Ve všech těchto případech byly už juxtaponované samostatné věty v různé rovině a nemohly se tedy vyvíjet ke koordinaci a k parataxi.
Přehodnocení juxtapozice v hypotaxi a pouhého kontextového sepětí vět v determinaci probíhalo jistě pozvolna, v souvislosti s vývojem abstraktního myšlení. A juxtapozice podobných vět byla přitom možná i dále, přežívala vedle nově vzniklých konstrukcí. Ještě v době historické se setkáme s jejími přežitky. Také sepětí vět v hotových už podřadných typech nebylo všude stejně těsné.
Vztahy mezi větami v rodících se podřadných typech byly dosti rozmanité, podle toho, jaký byl obsahový poměr vět v jednotlivých druzích spojení, která se gramatikalizovala. V dalším vývoji se souvětí spjatá podobnými vztahy mezi sebou sbližovala, nositelé jazyka si uvědomovali, co je v nich společného, abstrahovali od konkrétních odstínů spjatých s jejich genezí a docházeli tak k chápání abstraktnějších typů. Zároveň si uvědomovali i rozdíly mezi takto vzniklými typy. To se odráží ve vnitřním sbližování konstrukcí spjatých v jeden typ a jejich odlišování od typů ostatních. Kde se hranice starého spojení nekryly s novými rozdělením (srov. podmínkové a přípustkové ač, různé funkce že, by atd.), dochází buď.k jeho zúžení na výraz jednoho vztahu, nebo k rozštěpení na typy dva, popříp. i více, projevující se i formálně ve vývoji spojek. Jen tam, kde byla jasná významová souvislost mezi novými typy (např. mezi obsahovými větami žádacími a větami účelovými, podmínkovými a časovými atp.), nebo kde nemohlo dojít k nejasnostem, zachovala se jedna forma. (Srov. str. 358n.)
Toto vnitřní sjednocování a vnější rozrůzňování širších, abstraktnějších sou-větných typů začalo v době předhistorické, ale plně probíhá teprve v době historické v jazyce spisovném. V nářečích zůstal souvětný systém jednodušší a méně diferencovaný.
Společné vývojové tendence nám dosti výrazně spínají souvětné typy v tři větší skupiny, spjaté mezi sebou širším obecným vztahem (v. § 6):
8  Vývoj českého souvětí
113
A. souvětí s vedlejšími větami obsahovými,
B. souvětí s vedlejšími větami vztažnými (doplňovacími),
C. souvětí s vedlejšími větami příslovečně určovacími.
Stručně mluvíme o souvětí obsahovém, vztažném (doplňovacím) a příslovečném (určovacím).
A. SOUVĚTÍ S VĚTAMI OBSAHOVÝMI
Obsahové souvětí se Uší od obou ostatních širších podřadných typů tím, že se 81 v něm spojují věty patřící k dvěma situačním plánům: řídící věta je v rovině celého projevu, kdežto věta obsahová přináší sděleni týkající se původně jiné situace a přenesené s pomocí řídící věty do vyprávěcího plánu,1 Srov. Když jsem se s nim zase setkal, vyprávěl mi, že byl v cizině a teprve před týdnem se vrátil, a ptal se, co jsem v té době dělal já. Proto má řídící věta povahu věty uvozovací: naznačuje obecně, o jaké-sdělení v obsahové větě jde (vyprávění, zážitek, myšlenku, dotaz, přání atp.), a informuje o primární situaci, k níž se vztahuje (o čí myšlenku, výrok, výkon, přání apod. jde, za jakých časových, místních a jiných okolností její děj nastal apod.). Zvláště živě vystupuje dvojí projevový plán v souvětí, v němž se podává reprodukce výroku v jiné situaci skutečně proneseného (formou tzv. přímé nebo nepřímé řeči). Proto se o tomto druhu obsahových vět pojednává ještě souhrnně ve zvláštní kapitole.
Obsahová věta se může vztahovat i ke stejné situaci jako věta řídící: Ěíkám ti, abys toho už nechal f j že mne to nezajímá. To je však sekundární splynutí obou plánů, které tvoří jen zvláštní případ obvyklého poměru vět.2
Uvedený společný rys spojuje v jeden širší typ věty, které by v primárním projevu patřily k různému modálnímu plánu: oznamovací, tázací a žádací (rozkazovací a prací). To je důležitý rozdíl a podle toho obsahové věty dále dělíme, ale všechny tři typy mají ve vývoji i mnoho společného a navzájem 'na sebe působí. A odlišují se tak od vět vztažných a příslovečných, s nimiž se v některých případech stýkají po stránce výrazové, popříp. i geneticky (obsahové věty tázací a věty vztažné, obsahové věty žádací a věty účelové, obsahové věty oznamovací a věty příčinné a důvodové) — tyto věty jsou se svými větami řídícími v téže projevové rovině, pouze je determinují, nevyjadřují jejich obsah. Existují ovšem i případy přechodné.
OBSAHOVÉ VĚTY OZNAMOVACÍ
Jsou to věty, které vyjadřují vlastní obsah toho, co je ve větě řídící obecně 82 označeno jako sdělení, smyslový vjem, myšlenka, domněnka, událost apod.
1 Fr. Trávníček (Skladba 21, 42, 115) mluví zde výstižně o projevech situačně druhotných^ v protikladu k projevům situačně prvotním.
a Odlišné postavení mají věty vyjadřující obsah toho, co se ve větě řídící h o d-np tí „ např. Bylo by směšné, abychom se o to hádali Neruda; Škoda, že nemohla smrt přimrazit na lavici Majerová. Zde splývají oba plány velmi často; srov. Je pěkné, že na to pamatuješ // Bylo pěkné, že jsi na to pamatoval x Jé pěkné, že jsi na to pamatoval.
114
115
Jako věty. samostatné by měly platnost oznamovací. Připojují se asyndeticky nebo podřadicími spojkami.1
Na užití spojek a slovesného způsobu ve vedlejší větě má značný vliv přesvědčení mluvčího o věrohodnosti toho, co se říká ve větě vedlejší, a jeho citový postoj ke sdělovanému obsahu.
V dnešní češtině se projevuje vnitřní diferenciace obsahových oznamovacích vět takto:
1. Jestliže mluvčí podává obsah vedlejší věty jako prosté sdělení, aniž projevuje své stanovisko k jeho pravdivosti nebo reálnosti, užije spojky že a indikativu přísudkového slovesa: Viděl, že starý plot okolo haldy je zbořen Majerová (věta předmětová); Sluha se vrátil s novinou, že tam ani chatrče ani lidí není Erben (věta přívlastková); Mně zdálo se, žes umřela Hálek (věta podměto-vá).2 Může užít i spojení asyndetického: Já vím, jsou všude překrásné chvíle K. Čapek. Jestliže je děj obsahové věty vázán na nějakou podmínku, bývá v ní kondicionál (stejně jäko v samostatné větě oznamovací): Tak vidíte, žě by to šlo! Majerová. Podobně se užívá kondicionálu i ve větách vyjadřujících děj zamýšlený, žádoucí: Vzkázal, že by se mnou rád mluvil Jirásek.
Obrací-li se pozornost na průběh sdělovaného děje (zejména za živého a názorného představování), lze užít spojky jak; nejčastěji stává po slovesech smyslových vjemů: Dívali se, jak vlny po splavu prudce dolů stékají, vzhůru sě vyhoupnuvše v miliony kapek roztřískány nazpět padají. .. Němcová; Hudec cítil, jak celý překypuje šumivou radostí Majerová. (TJ spisovatelů XIX.'stol. sé tů objevuje i spojka an, ona. . ., dnes zcela mrtvá: V tom se ohlédla vidí, ana Bída jde k němu Erben.) Zde má jak funkci spojky: není větným členem a lze je nahradit spojkou že. Naproti tomu v jiných obsahových oznamovacích větách jde již o příslovce jak, které je členem věty vedlejší (určením'způsobu).3
Příslovce jak a zájmena jaký se užívá při sdělení o něčem, co mluvčího udivuje, překvapuje, rozčiluje (samostatná věta by tu měla podobu zvolací): Biskup se v duchu divil, jak je statečná Jirásek; Povídávál nám o něm, jaký je brulivý podivín Němcová.
Obsahových oznamovacích vět s jak, jaký se užívá kromě toho i tehdy, když se v nich jen obecně naznačuje obsah sdělení. >jJsou to od původu věty tázací. Stejně se tu užívá i jiných tázacích zájmen aVpříslovcí; např. Jařmila vypravuje znova, jak se jedenkrát setkaly na náměstí s paní adjunktovou Olbracht; Psal mi, jak se dostal do ciziny, kde všude byl a co tam viděl; Pověděl otci, co viděl a kterou pannu si vyvolil Erben.
2. Choe-li mluvčí vyjádřit, že tlumočí sdělení nejisté, o jehož platnosti
1 Srov. Gebauer—Ertl, Mluvnice Seská JI, 94—95; Fr. Trávníček, Mluvnice II, 686 n.
2Žde siee vyjadřuje vedlejší větaobsah zdání, ale prostě jej sděluje jako reálnou skutečnost. Lze však přímo vyjádřit jeho nereálnost i ve větě vedlejší — v. níže 3). 3 Nejde zde o příslovce vztažné, nýbrž zvolací, od původu tá*zací.
ne
není přesvědčen nebo za něž nechce brát záruku, může užít v obsahové větě se spojkou že větného příslovce prý: Bombardovali mě za to hanlivými telegramy. Ze prý zrazuji svého klienta Pujmanová; četl jsem kdesi, že prý byl objeven hrob Metodějův. V starším jazyce se zde někdy kladl kondicionál po spojce jako (kdysi též po spojce že): Cizozemci mu našeptávali, jako by se české panstvo proti němu spiklo Třebízský. Obvyklé jsou zde však jen věty s že -f indik., protože přesvědčení o věrohodnosti závislého sdělení lze vyjádřit dostatečně ve větě řídící.
3. Jde-li o sdělení domnělé, pouhé zdání, lze je vyjádřiti obsahovou větou se spojkou jako + kondicionál: Připadalo jim, jako by nebyla z nich Majerová. Podobno při ději jen předstíraném: Dělal, jako by o tom nic nevěděl; Tvářili se, jako by se jich to netýkalo*
4. Vyjadřuje-li se ve větě obsahové děj, o jehož pravdivosti mluvčí pochybuje nebo který se v řídící větě přímo popírá, užije se spojky že a kondicionálu: Pochybuji, že by až posud kdy byla zkouška konána s tak vážnou zevnitřností Havlíček; Nestalo se dosud, že by komu ublížil Majerová; Matka říkávila, že starší dcera je nevěrná, ale otec to nedoznával, že by taková byla Kulda. Méně obvyklé je tu užití aby: Již neslyšela matka ani jednou, aby Józa manžela od sebe odpuzovala slovy opovržlivými a divokými Světlá.
Zato při citovém zabarvení se zde užívá spojky aby běžně (samostatná věta by byla zvolací): Není možné, aby to byla pravda; Jak by to bylo, aby jí žádný z těch prostředků nepomohl! Němcová.6 Jde tu jen 6 souvětí s obsahovou větou podmětovou (řídící věta je tedy přísudkovou částí a podobá se větě jednočlenné).
Ve všech typech obsahových oznamovacích vět je přitom dnes základním spojovacím prostředkem ze s indikativem; ostatní prostředky slouží jen k výraznějšímu vyjádření některého odstínu (jsou tedy vlastně příznakovými variantami bezpříznakového že).
V jazyce starém byla situace podstatně odlišná: rozlišení naznačených typů bylo mnohem výraznější. Všimneme si proto pozorně u jednotlivých spojovacích prostředků, s jakým významovým odstínem byly spjaty a jaké zde nastaly během historického vývoje změny.
Souvětí asyndetické
Asyndetické připojování obsahové oznamovací věty nebylo v stč. časté (věty se spojkami mají drtivou převahu), ale není ojedinělé. Zdá se, že častější bylo v projevech bližších řeči mluvené a v prostém vyprávění. Jsou to zejména
4 Tyto věty se stýkají s větami způsobovými: nenl-li sloveso tvářiti se v přeneseném významu („předstírati"), odpovídá věta na otázku jak?.
5 Zde jde v řídící větě o řečnickou otázku smyslem zápornou.
117
83
podmětové věty, označené v řídící větě jako událost (sta sě apod.); např. tehdy sě sta v tu doba, on poče sě raditi sám s sobů AlxV 761; tah sě sta královi tomu, lově zapomněhi domu LegPil 52; sta sě druhů noc nazajitřie, jdiechu na jitřní všě bratřie, zjěvi sě svatý Prokop Hrad 26a; přihodí sě toho času, včě Pilát na ščěpy zřieti LegJid 166—166; přihodilo se v jedné krajině k západu slunce na jednom vysokém zámku, kteréhož nepotřebi mi jmenovali, jedna velmi pěkná paní na tom jistém zámku měla jest obydli své HynRozpr 212b. Srov. též: zdieše sě jemu v těj hodině, uzřě ve sně tři bohyně AlxV 735.
Dosti hojné jsou asyndeticky připojené předmětové a přívlastkové věty v přímé řeči a v živém výkladu, např. jimžto sem přisáhl v hněve mém: nevejdu u pokoj máj ŽaltKlem 94.11;" tot pravím, otčíku milý, byl sem kevšiej zlosti čilý Hrad 109b; pomni, synu, vzal si dobré věci za života svého HusErb 2.245 (G); králi, věz to cele, veš svět muší na tě zřieti NRada 546; jíž. nemôžem řeci u pravdě: vierat jest těžká ŠtítBarl 110a; než tolik buď řečeno, tak smrtí jich všickni želéchu jako své vlastnie TrojD 143a; — třetí obyčej jest: pro příbuznost dávaní dóstojenství HusSvatokup 177b; stala se nám tu příhoda: když jsme již z města jeli, póklúzl se velblúd s vršku i rozčiesl se, že hned dále odtud nemohl CestKabK 8a.
Zvláštní případ tvoří souvětí, v nichž je obsahová, věta rozvita antepo-novanou větou vedlejší. Obsahová spojka by tu měla stát před spojkou věty rozvíjející, ale to nebylo zřejmě obvyklé,' a proto se často nekladla vůbec: jáí to dávno dobře vědě, budem-li v tom hověti tobě, učiníme hanbu i škodu sobě DalL 18.20—22, pod. DalC 34a; tot je ot starých slýcháno i u písmě také jest to psáno: ač co s bláznem kdy ulovíš, ale nerovně s ním rozdělíš MastMus 97—99; i sta sě, když uslyše Alžběta pozdravenie Marijino, vzradova sě dětátko v jejiem životě EvZim L 1. 41, pod. EvOl, BlahNZ; milá bratří, nedivte sě, a však ve čtení čte sě: Budete-li jmieti mieru a k bohu pravedlnů vieru ..., čso chcete, to obdržíte Hrad 10b (zde má obsahová věta povahu přímého citátu); čtem o jednom králi, když měl býti korunován, vzal v ruku korunu ŠtítŠach 296b.
Při antepozioi obsahové věty má větařídícl ěasto povahu dodatku, dodatečného zdůrazněni nebo vysvětlení věty obsahové; začíná obvykle odkazovacím to: [boží této} ve všech miestiech vše jedno je, tako věří srdce moje Kuhn 74—75; podoben si k ňemu, to věz MastDrk 125; nejmái obyčeje na ženy hleděli ani s nimi mluvití, tot dobře viem
8 ŽaltWittb zde má: ač vendú v pokoj máj. Jde tu o přísežný slib. Takové věty byly v Septuagintě uváděny partikul! si, která je zde hebraismem; podle řečtiny užilo se pak si i v lat. překladu. Některé stč. překlady pak lat. vzor napodobily a užily zde ač. Srov. k tomu Jar. Bauer, Kilka uwag do hasel spójnikowych v iSlowniku stpol., Jezyk Polski 38, 1958, 14—15; J. a m. Bauerovi, Staroslověnské ašte, Slávia 26, 1957, 167—168.
7 O užití spojek v takovém, případě v. § 10. Setkáme se s případy dodatečného doplněni spojky v pozdějších opisech, např. sta sě, když skrze jednu ves jědieše, uzřě, že sedlská dievka na potoce stase DalH 41. 2—3 x DalC 78b sta sě, že když. . . Srov. B. Havránek, Text. kritika, Studie ze slov. jazykovědy 56—57.
OtcB 3b; milý hosti, prosím, radiž mi k méj cnosti; umieš raditi, to vědě NRada 601.5 Jindy byla do obsahové věty vložena; tu se její význam většinou oslabuje a věta nabývá povahy modálni vsuvky, která ztrácí i větnou platnost. Např. počátek visme svatého čtenie! Tehdy, praví, přijide Ježíš k Jordánu k Janovi Mat 39a (S) (tuno venit, inquit, Iesus).
Asyndetické připojování obsahových vět se udrželo po celou dobu historickou, zejména v živých projevech.
V některých souvětích původně asyndetických stala se výrazovým prostředkem vztahu slova, která měla původně jinou funkci. Srov. další kapitoly.
Souvětí s nali\t\, ano, cm, ande, a, až
Do vyprávění se někdy přenášely věty v té podobě, v jaké byly nebo by byly 84 proneseny při bezprostředním prožívám nějaké situace. Aby byly v novém kontextu jasnější, uvedl je vypravěč větou, která navozovala prvotní situaci.9 Tak se staly součástí souvětí i věty uvozené deiktickými citoslovci nalili/ a ano (s významem blízkým nč. „hle"). Je pochopitelné, že se těchto citoslovoí užilo původně jen při bezprostředním smyslovém vjemu, nejčastěji zrakovém, popříp. též sluchovém; proto se užívalo obsahových vět s těmito slovci původně též jen po slovesech smyslového vnímání, např. i vezřěch, naliti z nebe jeden krásný člověk {s)stúpi, jenž... AlxV 886; Jiří tady jeda zazřel, ano panna ná-dobná stojiec žalostivě pláče PasMA (Výb 528); ten otec svatý uslyšě, ano matka buožie s svým milým synem mluví PasU 180a2 (T).
Taková souvětí byla původně parataktická a skládala se ze tří vět, např. uviděl jsem: hle! z nebe sestoupil nějaký krásný člověk. Srov. obdobné užití aj: i stalo sě jest, když myslí přemítal (i) jsú o tom, aj dva muže stáchu podlé jich v rúchu stkvůclm EvOl L 24.4, pod. BlahNZ (et factum est, dum mentě conster-natae essent de ipso, ecce duo viri steterunt secus illas in veste fulgenti).
V souvětném užití, odtrženém od aktuální situace, nemohla si původní citoslovce podržet svůj deiktioký význam a poklesala v pouhé náladové partikule bez určitého významu, které se však tradicí v obsahových souvětích tohoto typu dále držely. Tu je nasnadě, že se jim mohl přikládat nový význam, že se mohly začít chápat jako vyjádření obsahového vztahu.
JVaíť (popříp. nalit, naliti s příklonným -ti)w bylo vcelku řídké a během XV. 85 stol. zaniklo; proto nebylo časté ani v obsahovém souvětí. Srov. jednožtCtirad
8 Taková věta se mohla připojit i spojkou a: nynie požívaj, coí tělo žádá, a tot jest nášě rada OtcB 6b.
• Fr. Trávníček (Skladba 21) mluví zde výstižně o projevech situačně prvotních a situačně druhotných.
10 Existovala i ojedinělá podoba nálet, bud obměna nalit podle ale (v. J. Zubatý, Nali, nalit, Studie I. 2, 48—49) nebo složení na + le (Trávníček, Nesl. věty I, 43),
118
119
povleče sě, uzřě, nalit dievka pláče DalL 13.15 // DalC 25b nali; a když na Brusnici bieše, uzřě kněz Vladislav, nalit jede silně kněz srbský Vácislav na pomoc Bořivojovi DalL 58.12, pod. DalC 107b; uda sě jemu óbrátiti i uzřě, nalit na skále plást medu přilnul bieše OtcB 28b; [jelen] uslyše, nalit psi skučie Baw 52b.
Podle našeho cítění jsou to souvětí podřadná a nali\t\ znamená „že", „jak". Ale „o skuteěné větové podřadnosti při nali snad lze ještě plným právem po-ehybovati".11 Svědčí o.tom i volná spojení, v nichž je věta s nálijtj zřejmě samostatná: kněz u městě v okně stojieše, na město snažme Medieše. Nalit z Řězna měštěnín jedieše, jenž jemu dvěma penězma dlužen bieše DalC 131a, pod. DalL 77.19; i uda se Hektorovi na zdi městské vzhlédnuti. Nalit Elena i žena jeho v hluku urozených žen a panen stojie na zdi, dívajíce, se boji TrojD 134a. Při ojedinělém užití po slovese stati sě odpovídá nalit lat. ecce: i sta sě, když on sedieše v domu, nalit mnoho zjěvnlkóv a hriešnikov přišedše jědiechu s Jezukristem Mat 124b // BiblKral Mt 9.10 a aj (et factumest, discumbente eo in domo, ecce multi publicani. .. discumbebant cum lesu).
Přechodu nali ve skutečnou spojku bránilo jistě i to, že v jiném kontextu bylo vtlačováno do funkce podstatně odlišné — odporovací (v. § 30). Rozhodující však asi bylo, že to byl prostředek řídký, takže se nemohl v společenském úzu ustálit.
Správný výklad o vzniku a významovém vývoji nali podal J. Zubatý, NaM, nali-ť, Studie I. 2, 44—57. Vyvrátil Šafaříkovu etymologii z ns + ali, přijímanou Gebauerem (Slovník II, 471) a Vondrákem (Vergl. slav. Grammatik II, 471), a vyložil je z partikulí na + li. Ukázal i jeho slovanské protějšky (v ruských nářečích" a v bnl-harštině). Podrobný obraz významového vývoje nali v stč. přináší Fr. Trávníček, Nesl. věty I, 43—55.
Daleko hojnější bylo v jazyce stě. ano; proto se s ním setkáváme často i ve větách obsahových. Stávalo nejčastěji po slovesech videndi (uzřieti, viděti, opatřiti apod.), řidčeji audiendi (slyšěti, uslyšěti apod.) a některých jiných s významem dozvídání se, poznávání (požnuti, nalézti, učúti, uznamenati, vzvěděti). Např. uzřě, ano jeho žena duši béře DalL 20.15 X DalC 37b že; vidíš, ano křestěné umějí svými čáry mák zbývali a naše bohy tupili PasMA (Výb 529); takéž i vy, když uzříte, anot sě tato znamení stávají, vězte, žet blízko jest království boží EvOl L 21.31 (207a), pod. BlahNZ (cum videritis haec fieri, scitote quoniam prope est regnum Dei); a vsědavše na člunky, i pluehom tam. A když opatřichom, ano nikděžnic nenie, jenž by bylo k užitku..., i pojidechom dále OtcB 104b x OtcA a (cum vacua omnia ab humano cultu cerneremus); a uzřel sem, znamenav pilně, ano vše marnost, co jest na světě ŠtítBarl 5b; uzře, ano vojska řečská... po něm pospiechaji TrojD 90b; a ohledl se uzřel, ano se béře ukrutný Kájn na bratra svého Ábele spravedlivého Háj 73a;—bláznové panny a paní vzbuzují se..-.,
jakož slyšie, ano o nich zpievají mladí blázni ŠtítSáz 56b 1; [vlk] slyšel, ano dítě pláče Ezop 116a (T); — ten pozná v duchu, ano jemu Hospodin zjevil toto vše ŠtítBarlK 179a2; a když již učí [= aorist], ano jemu oči trneta a všecno (!) tělo svrabem sě osulo, k dřěvniemu pokrmu oleje přičinieše OtcB 156a X OtcACE že; a ona [krotká vlčice] bieše v tu obyčenú hodinu přišla a nalezši, ano jejieho pána nenie doma u peleši, a všedši i poěě hledati, kde by chléb byl OtcB 109a x OtcE že (cum familarem patronům abesse sentiret); [rytier] uznamenál, ano od krále špeh před domem ŠtítŠach 303b 1.
Ojedinělé byly jiné obsahové věty s ano: zač by byli tu čest dali, když sú již v svých domiech stali, ano jich meči ščerbivi biechu, z oděnie krvaví potoci tečiechu, kořist jich panie vidiecku, avšak sami zdrávi biechu DalC 126b, pod. DalL 74.41; patř, otče, kakot jest dobré, anot já jiem jej [mazáček] OtcB 63b.
Konkurence ano x že v Ote pěkně ukazuje, že ano bylo synonymní s podřa-dicí spojkou že. Je pravděpodobné, že se už v době staré aspoň zčásti za spojku považovalo. Svědčí o tom i užití minulého času v obsahové-větě při současnosti s minulým dějem věty řídící v některých dokladech (srov. výše OtcB 156a, DalC 126b). Při užití samostatné věty s citoslovným ano v primární situaci byl tu vždy prézens, a ten se z největší části zachoval i při přenesení věty do projevu situačně druhotného (stejně je tomu u nali).13 Vyrovnání časů v obou větách mohlo nastat až po těsnějším splynutí obsahové věty s větou uvozovací v souvětí.
• Citoslovečný původ čes. ano odkryl J. Zubatý (O jistém způsobu užíváni zájmen an o bn a o jeho původe, LF 26, 1909; nově otištěno ve Studiích II, 53—106) na základě široce založené srovnávací analýzy. Pochází z a + ono, ale nabylo významu deiktiekého ,,hle"; když pakpův. citoslovce pokleslo v souvislých projevech v náladovou partikuli, mohlo být vtlačováno do různýoh funkcí spojkových podle kontextu. Zubatý uvádí i slovanské protějšky čes. ano z ruštiny, srbocharvátštiny, slovinštiny a polštiny,1* které nám dovolují promítnout jeho vznik až do praslovanštiny. Podrobnou vývojovou analýzu stě. ano, an na základě bohatého materiálu podal Fr. Trávniček, Nesl. vély I, 58—135.
Vedle ano objevuje se záhy an,ana,ano, shodující se s podmětem věty vedlejší nebo jej zastupující (podle našeho cítění má význam „a on", „a ona" atpod.); silně se šíří od XV. stol. a brzy ano vytlačuje všude, kde se může shoda uplatnit. Shodné an.. . je zřejmě sekundární a nastoupilo na místo absomtivní-ho ano.1* K tomuto vývoji došlo asi nejdříve ve větách doplňkových,
11 J. Zubatý, Nali, nalit, Studie I. 2, 47 .
12 Nové doklady v. u A. B. Šapira, OuepKU no cmmaKCUcy jryccxux Hapodmxx eosopoe 278.
13 Minulý čas byl však ve větách s ano, naU asi od původu tam, kde šlo o děj předčasný; mluvčí se tu pozastavoval nad jeho výsledkem (stavem z děje vzešlým) — srov. zejm. doklad na nali z OtcB 28b a na ano ze ŠtítBarlK 179a2.
11 Doklady ze stpol. památek přináší Slownik stpol. I, 33—34 (an) a 39—40 (ano); o stavu v XVI. stol. informuje O. B. Tkaěenko, 3 iemopii s'jicyeaMmx cnojiyvmmie y nomaxiú mm. Moei, CAoB'aHCBxe MOB03HaBCTBo I, 181n.; v. též materiál ve stati H. Gráp-pina, O pewnym stpol. typie užyeia ezasu teraéniejszego (przyszedl, a oni épiq,), Jezyk Polski 37, 1957, 329—343. (Autor bohužel nezná stať Zubatého ani práci Trávnlěkovu.)
15 Srov. J. Zubatý, Studie II, 74—75 a 82—84; Fr. Trávníček, Skladba 23n. a 52—55.
87
120
121
které vznikly tak, že se podmět obsahové věty přesunul do věty řídící jako její předmět: typ viděl sem, ano jeden rytier stojí (PasMA 371) se změnil v typ viděl, sem rytieřě, ano stojí > an stojí (ně. „jak stojí").
Doplňkové věty jsou vývojově sekundární; nejsou také v slovanských jazycích obecně rozšířeny (nemá je např. ruština).16 Je pravděpodobné, že k jejich vytvoření dala podnět latina. Větami s ano, an se totiž běžně překládaly latinské vazby akuzativu s infinitivem a akuzativu s participiem, v nichž je činitel vedlejšího děje vyjádřen jako předmět; v Btč. se zčásti užilo věty předmětové, zčásti věty doplňkové:
invenit dominus Nicolaus uxorem suam esse defunctam = nalezl pan Mikuláš, ano žena jeho umřela CestMil 7b; cum videritis haec fieri L 21.31 = když uzříte, anot sě tato znamení stávají EvOl 207a;1' et invenernnt infantes pecora pascentes, et aliquotiens inter se loquentes verba turpia = i nalezechu ta bratřie, ano robota pasiechu skot a mnohokrát mluviechu nekázané OtcB 71a; srov. též výše cit. doklad z OtcB 109a;
vidit daemonem venientem in figura hominis, vestitum tunica linea perfbrata = uzři črta v člověčie tvárt, an de v kytli, a ta bieše děravá OtcB 65a // utkal dábla..., an jde u plátměném, zedraném rííáéPasTJ49a2; vidit eum discipulum. . . sequentem J 21.20 = uzřě onoho uéenníka. . .,anpo něm jde EvOI 212a.
Rozhodující úlohu tu měly asi vazby akusativu s participiem, které měly protějšek v stě., ale záhy byly nahrazovány doplňkovými větami s an. Srov. invenerunt Saul iacentem et dormientem in tentorio 1. Rg 26.7 = i nalezla sta Saula ležiee a spiee v stánku BiblOl x nalezli sú Saule, an leží a spí v stanu BiblŠafhúz, pod. BiblPraž.18
Doplňkové věty s an se v češtině značně rozšířily. Srov. tehdy u Praze uzřěchu zjevně svatého Václava, an stoje u povětří město žehnává DalL 52.24, pod. DalC 102a; tehdy'mnoho mužóv na loži nalézáchu, ani zbiti a zbodeni noži DalL 11.30 X DalC 23a: tehdy mnoho mužóv nalézáchu na loži zhodených noži; tu on jemu pokáza své tělo, ano vše zedráno OtcB 67b; poznán bude Hospodin, an súdy činí ŽaltWittb 9.17 (iudicia faoiens) x ŽaltKlem sudy čině; již slyši hlas smrti, ana volá ŠtítKlem 160al (T); uhlédali jsú svú paní, ana proti nim vyšla Háj 11a (Zb); nalezla děvečku, ana leží na loži BiblKral Mr 7.30 (invenit puellam iacentem supra lectum).
Na převládnutí shodného an, ana... měla pravděpodobně vliv podobnost těchto vět s větami vztažnými, v nichž shodné relativum jenž (později též který) převládalo.19
Neshodné ano se v doplňkových větách drželo jen ojediněle; vedle něho najdeme i ustrnulé an. Např. nebo tu slyšie ďábelské hlasy, ano jě volaj(í) jich vlastními jmény CestMil 32a; viděli srny ženu, an vzhledala HrubLobk 77b (G); nalezl jsem některé ze synů tvých, an chodí v pravdě BiblKral 2. J 4 (ambulantes).
19 Srov. Bauer—Mrázek — Žaža, Příruční mluvnice ruštiny II — Skladba 337.
" Vedle vět s ano, an se zde užívalo i vět sže&by (v. § 97 a 103.) I zde vznikaly věty doplňkové, jenže zřídka.
18 Srov. Jar. Bauer, Vliv řečtiny a latiny, Čsl. přednášky 88 a 92.
18 Viz Er. Trávníček, Skladba 53. —■ Nejbližší jsou vztažným větám doplňkové věty, které nezávisí na slovesech smyslových vjemů a nemají proto již povahu obsahových vět, např. podlé něho David napsánXi an své řúcho svlekl Vít 4b; když bychu v králově domu, střetnu ses jejie mateří, ana jde s tú žádnu dceří LegKat 190. Srov. § 157.
Doplňkové věty s an se udržely až do nové spisovné češtiny, např. Spatřil bílou ženu, ana sbírala klasy Erben.20 Teprve v novém jazyce bylďaw nahrazeno spojkou jak, která se sem dobře hodila, protože vyjadřovala — podobně jako ano, an — živě představovaný děj převážně po slovesech smyslových vjemů. V nářečích nejsou doplňkové věty rozšířeny — jde o jev charakteristický pro jazyk spisovný.
Předmětové věty s an, ana.. . se ve spisovném jazyce udržely též až do doby nové.21 Srov. nalezli, ana nebyla mnichem, ale divící PasU 105al (T); a muž uzře, ana prst probodený uvázala ŠtítŠach 300a; že si slyšal, an mluví mistr Jakub ChelčPař 182a (T); měl sem této noci ve spaní vidění, an muž velmi veliký ke mně přišel Háj 81a; Ježíš pák jakž uzřel, ana pláče, i Židy, kteříž byli s ní přišli, ani pláčí, zastonal duchem J 11.33 BiblKral x EvOl 239b když uzřel ji plačíce i židy... plačíce, pod. EvZim (ut vidit eam plorantem et Iudaeos... plo-rantes); v tom se ohlédl a vidí, ana Bída jde k němu Erben.
Ojediněle najdeme a on nebo pouhé on: to uzřev ten stařec, a on k ňemu přišel, jě sě jeho uíiti OtcB 44a x OtcACE an; veliký zástup lidi, když zvěděchu, on tu u Setani, jidechu tam EvPraž J 12. 9 (T). V obou případech není v obsahové větě vyjádřen substantívni podmet, jak je to ve větách s ano, an jinak pravidlem; on zde tedy má funkci podmětu. Obdobně je tomu v tomto asyndetiekém souvětí obsahovém: tehdy sě sta v tu dobu, on poěe sě raditi sám s sobů, vece AlxV 751—752. Když an ustrnovalo, užívalo se a oni vyjádření shody ve větách doplňkových: blaze služebníkům těm, kteréž při/jda Pán nalezl by, a oni bdí BiblKral L 12.37 (// L 12.43 nalezne, an tak Siní):
časem ustrnul tvar an a užívalo se ho absolutivně:32 že mu se zdálo, an ho dva andělé nahoru uvedli Ezop 135a; neb rovně jak se u nás zde.zdá, že sluonce zapadá za horu, ták se tam zdá, kde nic neviděti než nebe a moře, an se sluonce topí v moři, když zapadá CestPref 51; uhlídal sem, an jedna baba prodlí ukradla... rubáš PrantPr 5a (T); Izák... uzřel, an velbloudové jdou BiblKral Gn 24.63. Srov. z doby obrozenské: vidí, an skála černá nad jeho hlavu se vypíná Klicpera.
Ojediněle se do obsahových vět závislých na slovesech smyslových vjemů dostávalo onde, u něhož spolu s deiktiekým významem „hle" pronikal většinou i místní (srov. ně. tamhle). Mám doklady z Alx, z ModlLeg, z LegKat (onde) a z Hrad (z legendy o sv. Prokopu; zde jde o věty doplňkové): zřév všady dlí i na přieky, uzřě, ande silné řeky, z nich teče široce voda AlxV 690; tak mi sě uda uzřieti, ande sě takto prosvieti, jakžto když bude a hromu blesk AlxV 882; však na to očima hledáš, andet na tvého milého syna Jezu-krisia židovské starosty nevražie ModlLeg 90a (Zb); uzřesta, onde anděli v korónach podlé ní stojie LegKat 2559; sta sě to pak v jedny časy, uslyševše všákě hlasy, ande črtie volajíce,
80 O stavu v obroz. češtině viz M. Grepl, Spojka an v spis. češtině l.pol. XIX. stol., Sborník fil. fak. Brno 1956, A4, 47—48.
11 Srov. tamtéž; podle zjištění Greplova často za obrození konkurují s větami doplňkovými. Jazyková teorie (Dobrovský, Jungmann), která zavrhovala an ve funkci relativní, měla vliv i na hodnocení an ve větách doplňkových.
22 Není vyloučeno, že aspoň v některých případech mohlo an vzniknout i odsutím koncového -o z ano. Viz J. Zubatý, Studie II, 56—57 (pozn. 1) a Fr. Trávníček, Nesl. věty I, 117.
122
123
mezi sobů to mluviece Hrad 12a; i vezřě ten na své tělo, ande jako sniežek bielo Hrad 22a.
O deikticktm užití ande v. Fr. Trávníček, Nesl. věty I, 211—212; srov. též ande v souvětí odporovacím, § 32.
89 V památkách ze XIV.—XV. stol., ojediněle i později, setkáváme se s obsahovými větami, které jsou uvozeny „souřadicí spojkou" a. Hned po ni stojí pravidelně podmět věty obsahové, vyjádřený zájmenem 1. nebo 2. osoby. Např.:
a já: poď se mnú, uzříš, a já sí bohu modli PasMA (Výb 529); uzříš a já třetí den vstanu PasMA 295 (G); vidíš a já umřev třetí den sem z mrtvých vstal PasMA 295 (G); — a ty: a již vizi,,a ty na smrt jdeš PasMA (Výb 528); naleznu-li to, a ty k Alexandrovi přišel PasMA 392 (G); jakž otec uzří a ty jdeš k ňemu, samí vyjde protiv tobě ŠtítKlem 11b (G); a vizi, a tys se smútil ŠtítBarl 52a; když sme viděli a ty jsi lačen EvPraž 5a- (T); vidúc, a ty sám tak pilen, budet každý hotověji NBada 634;. — a my: [buh] vida, a my z prohřešenie otce prvnieho upadli v zřejmú tělesnu nemoc, ustanovil tu sedmeru svátost ŠtítMus 147b (G).
Podmět věty obsahové bývá někdy vyjádřen již ve větě řídící jako její předmět, takže obsahová věta má funkci věty doplňkové; přitom však se podmět osobním zájmenem v obsahové větě vždy vyjadřuje:23 uzřev mne a já stojím ŠtítBrig (T); — aby všichni ti, ktož tě uzrie, a ty neseš a oferuješ, vzdali chválu Hospodinu Mat 101b (8); necht tě jiní slyšie, a ty jim rovnú věc přikazuješ, a vidie tě, a ty sám velikú činíš ŠtítMus 127b (G); abych tě opatřila, a ty se ve zdraví vracuješ TrojD 87a; — naleze ny a my vně stojíme AnsOp (T); učenníci nalezše ny a my spíme, jeho tělo ukradli ModlLeg 121b (G).
Srov. též pozdější doklady: nikdy jsou ode mne neslyšeli, a já sobě stýšti a tesklivím BartošPísař (Z); nalezne vás, a vy spíte BiblKral (Z).
Doplňkový typ je pravděpodobně sekundární (stejně jako u vět s ano, an).
Jak je patrné z dokladů, užívá se obsahových vět s a já, a ty. .. po týchž slovesech, jáko vět s nali a ano: viděti, uzřieti, spatřiti, slyšěti, tedy po slovesech smyslových vjemů, k nimž se řadí i nalézti. Po jiných slovesech stojí jen výjimečně: když zvie tvój známý, a ty jej zpravoval kromě očí, zdali se viece , nerozhněvá? ŠtítMus 112b (G). Podobnost je i v tom, že také zde převládají doklady s indikativem prézentu v obsahové větě, a že je možná jen postpo-zice obsahové věty — obojí souvisí s původně parataktickým charakterem těchto souvětí.
_ Přitom je mezi větami s a a větami s ano, an zajímavý rozdíl: vět s a se užívalo takřka výlučně při podmetu v 1. nebo 2. osobě, vět s ano, an jen při třetí osobě.24 Toto omezení vyplývá z původního významu ano: byla to deiktická
23 Typ *uzřU mě a vstanu jsem nenašel; nezjistil jej ani Fr. Trávníček (Nesl. věty I, 125 pozn.).
24 J. Zubatý (Studie II, 84 pozn. 1) uvádí ojedinělý doklad na obsahovou větu s a, která má podmět v/3, osobě: uzřěsta a židé kryji toho miesta PulkLit 125. Ano se dostávalo do vět první a druhé osoby pozdě, když. již jeho původní význam byl zapomenut
124
částice ,,s významem původně ukazování do dáli, a znamenalo asi »hle, onde«" (J. Zubatý, Studie II, 76; v. též 84). Proto nemohlo dobře ukazovat na děj konaný přítomnou osobou — mluvčím nebo posluchačem. Zato. při ukázání na 3. osobu ano úplně převládlo a vytlačilo pouhé a.
Věty s a já, a ty mají přímý protějšek ve větáeh se shodným an, ano. . ., popříp. pozdějším a on, a ona. . . (v. § 87). Proto se myslilo na možné vzájemné působení těchto typů: J. Zubatý považoval za pravděpodobné, že věty s a já, a ty. . . vznikly napodobením vět s an (Studie II, 75). Ale tyto věty jsou starobylé a liší se od vět s an tím, že v nich je pravidelně vyjádřen podmět (srov. Fr. Trávníček, Nesl. věty I, 125); jde tu o sblížení sekundárni, v důsledku vlastního vývoje vět s ano, na nějž mohly mít věty s a já... sotva významnější vliv. Nezapomeňme též, že on nemělo snad až do konce XV. stol. ještě funkci osobního zájmena, takže paralelismus je zčásti jen zdánlivý. (Srov. k tomu Fr. Trávníček, Nesl. věty I, 127n.)
. Jaký byl asi význam a v obsahových větách ? Jistě zde nešlo o slučovací spojku. Naše souvětí vzniklo spojením vět. původně samostatných a jen ■ volně k sobě přiřazených; slučovací ani jiný koordinační vztah mezi nimi nikdy nebyl. Proto zde nemělo a původně funkci souřadicí spojky a významový vztah vět ani nedovoloval, aby se zde rozvinul. Musela to býti partikule, která patřila k druhé větě a neměla spojovací funkci.
' Užití obsahových vět s a je vázáno na slovesa smyslových vjemů, stejně jako užití vět s ano a nali. I v mnoha jiných rysech se tyto věty shodují. Z toho by bylo možno soudit, že a mělo zde původně stejnou funkci, jakou dokázal pro nali a ano Zubatý — funkci deiktické partikule.26 Nešlo by zde však o ukazování na něco vzdálenějšího, nýbrž nejspíše o prostou deixi; tak bychom pochopili jak užití ve větách s 1. a 2. osobou, tak spojování a s ono, onde v ano, ande, které vyjadřovalo deixi vzdálenou.
Naši domněnku podporuje to, že se a často spojuje s jinými interjekoemi: a tot, a seova, a hle, a a;.23 Spojování několika partikull je jev obvyklý, spojování spojky s partikul! v kontextech, v nichž nejde o jasný významový vztah vět, pochopili bychom tíž. Tak tedy i v ano, ande máme útvary vzniklé splynutím dvou citoslovečnýeh parti-kulí, a + ono, a + onde, nikoli spojky a citoslovce.
Důležitou podporou tohoto výkladu je i to, že si o v historické době jasně zachovalo vedle funkce spojkové i funkci citové partikule, popříp. též samostatného citoslovce. Srov. Horova.. . jě sě mluviti: A běda mni jest nebohú! DalC 66b x DalL 34.51 ach běda; i vece jemu: A kéž ste mne zavolali! Oto B 64a; rozuměli ste tomu všemu? Vecechu jemu: A. Mat 227a; i ktož to vie, a snad ty spasíš otce svého ŠtítBarlK 196a2:
99
. a „když ochabovala již tradice jazyková, která aspoň ze začátku i po zapomenutí onoho původu udržovala ano, an atd. celkem v původní míře" (J. Zubatý, Studie II, 84); nejstarší doklady Zubatého nepatří k větám obsahovým.
25Deiktický původ a přijímá Fr. Trávníček, Skladba 41—42. O částici (a nikoli spojce) o mluví i J. Zubatý při výkladu o vzniku ano (Studie II, 76), a připouští i možnost spojit citoslovné a se stid. citoslovcem a (ibid. 100); sám se proto nerozhoduje, protože nechce trhat partikuli a od spojky a. To však není nutné ani při našem předpokladu— srov. dále. • v; 25 Srov. Fr. Trávníček, Nesl. věty I, 45, 51, 190 aj.
125
Adam. . . zkřikl hlasem velikým: Ó Evo, a ty opět oklamána/ Solf 56 (J); Pane, ke komu půjdeme? A ty slova věčného života máš BiblKral J 6.68. Srov. další doklady u Gebauera, Slovník I, 1, a u Jungmanna, Slovník I, 1.
Přijetí teorie o deiktickém původu a nám umožní dobře vysvětlit jeho užití v apodozi podřadných souvětí (v. § 274), ve větách smyslem časových (§ 169), podmínkových (§ 237) a přípustkových (§ 257). Zde všude jde zřejmě o relikty nespojkového užití, které rychle zanikají, protože kolidovaly se základním směrem vývoje a — ke spojce souřadicí. Také při objasnění vzniku některých spojek, jejichž komponentem je a, je nutno vycházet od partikule a nikoli spojky a. Srov. §§ 43, 86, 126, 130, 176, 260 aj.
Je otázka, lze-li takto vyložit i základní funkce a — spojkové užití slučo-vacíaodporovací. Pro J. Zubatého byly tyto funkce důvodem k odmítnutí možnosti chápat a jako původní interjekci (viz pozn. 25), V. Machek (Etym. slovník 15) odděluje citoslovečné a od spojkového. To však není nutné. Ve výkladu o souvětí slučovacím (§ 18—22) a odporovacím (§ 38) jsme ukázali, že oba významy a se zřejmě rozvinuly v různých kontextech z jednoho: a připojovalo větu, která přinášela něco nového, často nečekaného nebo stojícího v rozporu s tím, co se říká ve větě předchozí. (Cistě slučovací funkce a je v slovanských jazycích zřejmě sekundární.) K takovému užití vede od funkce upozorňovací partikule přímá cesta. I v tom nám poskytuje pěknou vývojovou paralelu mnohem pozdější vývoj citoslovce ano, které se vyvíjelo k podobným odstínům odporovacím jako a. Zachovávalo si ovšem daleko více expresivní význam, takže se uplatnilo nejvíce v odporovacím vztahu blízkém k pří-pustkovému. Naproti tomu a nabývalo funkce spojovací nesporně již v době praslovanské. Přesto však lze na jeho užití v historické době stopy původního významu deiktického postihnout.
J. Kurz zjišťuje stopy citoslovečného významu také u a, které připojuje participiální vazbu k určitému slovesu.2' Vidí tu důraznější připojování („přitom, zároveň, k tomu, nadto, a to, dále, a pak"). Vstč. je užití a k připojení následujícího přechodníku časté, proto lze tyto odstíny rekonstruovat jen zčásti.28 Srov. [Alexander} káza, by sě hotovali, a chtě sě za moře brati AlxV 512; jeden muž v tom městě blízkém přěbýváše, a svuoj život poddav rozkoši i smrtedlným hriechom OtcB 6b. Daleko průkaznější je to, že tu v mnohých dokladech proniká u as význam odporovací blízký přípustkovému, podobně jako v souřadných souvětích; ten má k citoslovečnému užití nejblíže. Např. činíš sě biskupem a nemoha toho dolíčiti DalL 49.37, pod. DalC 96a; dlúho na to usilova, a nemoha toho od sebe zapuditi OtcB 112a (diumultumquediscutereeonatusest, sed repellere peni-tus non potuit). Podobně je tomu i v jiných jazycích slovanských.
Našemu výkladu neodporuje snad ani etymologie a, která se obecně přijímá: a <~ véd. St < ide. *5í (ôd) z demonstrativního kmene zájmenného. J. Zubatý ukazuje
(Studie II, 98), že i stid. Od stávalo v apodozi podřadných souvětí; ve spojení äd ít pěkně funkčně odpovídá našemu ano. Upozorňuje též na možnost spojení a s citoslovcem é (ibid. 100). Nesmíme však na základě pozdějšího stavu v češtině od sebe odtrhovat o slučující větné členy, a slučující věty a a odporovací, a spojovat je pak s jistými funkcemi odpovídajících slovcí v starých jazycích indoevropských — je třeba předpokládat samostatný (a zčásti paralelní) vývoj v každém jazyce z východiska méně diferencovaného.
Souhrnně bychom si mohli představit vývoj slovanského a českého a takto: Byla to partikule se slabším deiktickým významem, která již v praslo-vanštině přecházela ve spojku s funkcí adjunkťivní: připojovala něco nového. Přitom se v různém kontextu různě uplatňovaly zbytky jejího deiktického významu. Hlavní směr významového vývoje byl k významu odporovacímu a slučovacímú (ten převládl v různé míře v jazycích západoslovanských). Protože se a stalo výrazným prostředkem parataktiokým, byly potlačeny jiné — méně časté — případy jeho užití, k nimž došlo od deiktického významu jinou cestou, zejména užití v souvětích smyslem podřadných.- To souvisí s vývojem myšlení, s potřebou specializace prostředků k vyjádření různých vztahů •— proto se tento proces poměrně rychle dokončuje po vzniku spisovných jazyků.
Ojediněle nacházíme v stě. obsahové věty uvozené spojkou až. J. Gebauer našel dva doklady29 ze starých evangeliářů (Slovník I, 21): co je to, až ste mne hledali? EvSeit L 2.49 x EvZim co jest, že jste mne hledali?, pod. EvOl 214a, OhelčPost 35b (quid est, quod me quaerebatis?); přihodí sě, až pojide pop jeden túž cestu EvSeit L 10.31 x EvOl 291b přihodilo sě, že kněz jeden jdieše tá cestu (accidit, ut sacerdos descenderet).
Obsahovou větu s až mohli bychom snad vidět i v ojedinělých dokladech jiných:20 sta sě to časa jednoho, když jezdi v lese mnoho, až sě ot lovcóv žblúdi AlxV 729 (zde by mohlo jít i o až v apodozi časového souvětí s když, které by jako celek bylo připojeno k sta sě asyndetieky; příklady asyndetického připojení takových vět v. v § 83); ó Maria, což dieš k tomu, až snad schován jest [Ježíš] v tom domu, v ňemž sě svatý [Petr] ohrieval? Hrad 45b.
Je pravděpodobné, že zde jde o ojedinělé náběhy k využití až v obsahových větách. Hojnější doklady jsou v památkách staropolských81 a v dolní lužičtině se až jako obsahová spojka obecně rozšířilo;"2 ojedinělé doklady najdeme i v památkách staroruských.3S Vysvětlíme je nejlépe z původní citoslovečné platnosti až.34 O jeho původu v. § 176.
27 J. Kurz, Problematika zkoumání syntaxe stsl. jazyka a nástin rozboru významu částic i, a apod. v konstrukcích participiálních vazeb s -určitými slovesy, K hist.srov. studiu 89—107, zvi. 99n.
28 O povaze těchto spojení srov. Jar. Bauer, Stč. věta a stě. souvětí na podklade-srovnávacím, K hist.srov. studiu 117.
28 Třetí doklad, EvVíd L 24.21, má smysl časový, nikoli obsahový.
80 J. Mikulášková (Stč. až 25) našla při pročteni mnoho stč. památek jen dva přesvědčivější doklady, AlxV 729 a Hrad 45b. Vtřetim, z OtcB 45b, nejde o vztah obsahový.
31 Srov. Slownik stpol. I, 44—45. Ad. Kellner uvádí obsahové až z východolaš. nářečí (Východolašská nářečí II, 127).
82 Viz E. Muka, Slownik I, 5 (podle jeho názoru může jít i o změnu ež > až); B. Š-tfe-la, Qrammatik 105.
22 Srov. 1.1. Sreznevskij, Mameptmjm I, 8; L. A. Bulachovskij, Hcmopwieaam kom- . Meumapm 367: J. S. Istrina, CmnumciPiecKue neivsmia 189. Bulachovskij pokládá obsahový význam awce za sekundární: vznikl prý v důsledku střídání ame \\ omx ve větách podmínkových. Srovnávací pohled tento názor vyvrací.
24 Tak soudí i Pr. Trávníček, Skladba 95. Srov.též výklad Grappinův, Jezyk Pol-ski 37, 1957, 339.
91
126
127
Obsahové věty s jakloj, kak/ol, kaký, jaký 1
V některých stě. památkách, zejména v Alx, najdeme sporadicky obsahové oznamovací věty s jako (jak, jakožjej, jakž). Spojka jako je zde synonymní s ze — nelze zde postřehnout ani její omezení na jistý okruh výrazů ve větě řídící, ani citové nebo jiné zabarvení (obrácení pozornosti na průběh děje)'. Srov.:
avšak svedčí Písmo o tom, jakož to místo potom opět sě jest opravilo AlxV 2085 / / Alx Vid 21 jakože; Paris... jest to i dokonal, jakož je jim unesl ženu naj-krašší v světě, Helenu AlxV 791; bě obyčej basa toho, jakože doma nikoho své čeledi neostavili AlxV 1272 x AlxH 131 že; o němž Danielem prorokem jest pisáno dávným rokem, jakož jemu od polnoci bylo příti v silnéj moci AlxB 251; když viděli, jako byl učinil divy, řekli GlosLekc 109b (G) (cum vidissent, quod fecerat signum, dixerunt).
Toto užití jako v pozdějších památkách, pokud je mi známo, nepokračuje. Jde zde možná o náběh k užití jako ve funkci obsahové spojky nebo snad o relikt dřívějšího většího rozšíření.
Relikt dřívějšího obecně slovanského rozšíření obsahové spojky jako vidí v obdobných dokladech polských85 O. B. Tkačenko (3 icmopii fncyeaiMUix cnojiywuxis y nojactjKiú, jiimep. mosí, Ciioe'nHCbicé Moeo3uaecmso 1, 202—209); opírá se o jeho velké rozšíření v stsl. a o zbytky užití v jednotlivých slovanských jazycích (Brov. V. Vondrák, Vergl. slav. Grammatik II, 505—509). Ale sotva přijmeme už hotový hypotaktický prostředek pro praslovanštinu — spíše šlo o částici zájmenného původu, které se ve větší nebo menší míře v jednotlivých jazycích paralelně využívalo. I pro stsl. předpokládá J. Kurz (K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků 92—93) u jako význam interjekce, nikoli hypotaktické spojky. Stč. obsahové jako vykládá z deiktické inter--jekceFr. Trávníček (Skladba 58), ale přiznává, že „vznik a vývoj této obsahové spojky není dost jasný".
Pro novočeské jak po slovesech smyslových vjemů a v jiných případech, kde jde o názorné představování děje (stejně jako jak ve větách doplňkových), nemáme tedy dosvědčenu přímou kontinuitu se stč. jako: rozšířilo se až v době nové místo ano, an, které mělo tyto funkce v jazyce starším. Východiskem mohlo býti jak, které nastoupilo za kok ve větách citově zabarvených (v. dále § 94), nebo i srovnávací jako, jak. Blízkost obou typů dosvědčují stč. doklady, v nichž nelze dobře rozhodnout, jde-li o ják]oj obsahové nebo srovnávací, např. protožto tobě děkujem, že juž na tobě to čujem, jaks sě věrně s námi smířil, když si na ny neuvěřil tak nevěrné mysli ludem AlxBM 243. Zcela blízké obsahovému jak jsou tyto pozdější doklady, uváděné Zikmundem: vidíme, jak pán bůh jistě dokázal, co předpověděl Harant; i oznámili, jak množství toto prchá a vždy' více potírá BiblKral; to jest mi v dobré paměti, jakož jest soud měla s Salomenou
sestrou svou v radě Svěd. Že se cítila souvislost s větami s původním kak, dosvědčuje užití kterak: toho v jistotě došli, kterak v jedné staré a vyschlé studnici veliký zlata poklad leží Troj.36
Hojnější jsou obsahové věty s jak\o\ž\ a s kondicionálem (jako by, zřídka jakžto by). Na rozdíl od indikativních vět s jako máme dosvědčenu i jejich kontinuitu až do nové češtiny. Obsahové věty s jako by vyjadřovaly: a) domněnku nebo zdání, b) lživé, nepravdivé sdělení (někdy v řídící větě popřené), c) předstíraný děj. (Stýkaly se tedy s větami obsahovými s by; v. § 103 n.) V posledním užití jsou živé dodnes. Srov.:
a) sv. Kliment počě sě domnievali, jakožto by toho člověka někda vídal PasMA 291 (G); a jakž sě ona napi nelestně, tak sě jim zdáše oběma, jako by byla na smysle něma Trist (Výb 384); najprve učišta horký chléb po vuoni. A když jej vzěsta, zdáše sě jima, jako by byl prostydlý OtcB 108b; častoí to bývá, že mnohá žena mni, by muž její toliko jí ctěn byl a jako by jí k ničemuž úžitečen nebyl ŠtítSáz 49bl; král má na té zlé domněnie, jako by ty táhl královstvie k sobě ŠtítBarl 13b; uzdálo se jemu [Husovi], jako by již potom křesťané nebyli dlužni následovati v trpělivosti apoštolov a prvotnie cierkve svaté ChelčPař 156a (G);
. b) a ten [vladař] bieše omluven před ním, jako by byl rozplútvál jeho zbóžie EvZim L 16.1, pod. BlahNZ ten obžalován jest před ním, jako by mrhal statek jeho; když die „seděli sú", nemínit, jako by o nich mluvil, jenž sú před ním byli, ale mínit Kristus ty, kteříž sú po něm HusSvatokup 184b; nepraviž toho, jako by všecky syny zabili BiblKral (Z);
c) podlé ňeho tak ležala, činieci, jako by spala LegJid 255; učinil lestně, jako by se bohu modlil PastT (G); často učinie, jako by poběhlí CestMil 45a (saepe fugám arte similant); Villagagno tak se stavěl a ukazoval, jako by pravou horlivostí k rozšiřování náboženství pravého zažžen byl CestBras 3a.
I do těchto vět proniká na místo jako by v pozdější době kterak by: toho času přišly jsú lživé noviny do Boleslavi k Boleslavovi knížeti, kterak by Vácslav.., úkladné kázal svou a jeho máteř zamordovali Háj 71b. V CestMil 37a najdeme zajímavé spojení jakžto by + že: a některé z nich [model] jsú na deset kročejí veliké, a ty zdají sě, jakžto by že leží (quae iacere videntur).
Odlišný typ obsahových vět tvořily i po stránce výrazové věty citově zabarvené, které by jako věty samostatné byly zvolací. Uvozovaly se zájmen-nýmpříslovcem feafe/o/, popříp. kterak, nebo zájmenem kaký; od původu to
*5 v polštině zobecnělo jako v přísežných formulích, ale tu potom už nešlo o živý úzus, nýbrž o klišé.
sa Obsahové věty s jak znají však lidová nářečí naše i polská (srov. Gramatyka histor, 457); obdobně se užívá v ruštině kak. To vnucuje otázku, zdali k vytlačení jako nedošlo jen ve spisovném jazyce, zatímco v lidové mluvě mohlo žiti dále (tím spíše, že se vní asi nerozšířilo nebo záhy zaniklo obsahové ano, an). Citovaný doklad ze Svěd by mohl být pro to svědectvím. (Z knih černých však Oberpfalcer—Jílek neuvádí žádný doklad.) Roz* šířeni jak místo knižního an v novém jazyce by pak bylo jedním z projevů sblížení spisovného jazyka s mluvenou řeči.
128
9 Vývoj Českého souvětí
129
96
jsou řečnické otázky (odtud užití interrogativ). Byly v stč. dosti časté a udržely se dodnes, jen s tou změnou, že kak, kaký bylo vystřídáno stejně jako v závislých otázkách i jinde zájmeny jak, jaký (v XV. stol.). Tím se setřel formální rozdíl mezi větami s původním kakjoj a jakjoj. Srov.:
vizte, kaktna nich zlato hoří AlxV 1508; vizže každý, kak jest vrátka seho světa čest hi chvála, kak jest na mále postála čáka škariotské vlasti.' LegJid 99—101; učená i tak věhlasná, že to divno pověděti, kak jest hlubokéj paměti i přerozšafnéj múdrosti LegKat 1501; podte a vizte činy božie, kako hrozný v radách na syny člověčie ŽaltKlem 65.5 x BiblKral jak; viz, kak jsú oni světské věci netbali, mysl svú nebeskej žáduosti zdvihli! Mat 55a; pomni také, kakt jest krátký čas, ješto mine, proti věčnosti, kak vše jest lútová věc, ješto jest na světě, kak jest všeliká tělesná krása jako tráva na lúce ŠtítBarl 116b—117a; — potí, kterákot mezi nimi (visí) [Ježíš mezi lotry] ModlKruml 28b (G);
zřete na všě strany v pole, kaká v těchto zemiech vole AlxV 696; vizte, kaké psal bláznovstvo! AlxV 1034; znamenajte, kaký byl to lud DalL 18.37, pod. DalC 35a kákýtě;
vizte, bratři najmilejší, jaký hřéch byl, že pokánie nezasbážíl doplniti OtcG 20b; rozpomeniž se na mne, jak kratičký jest věk můj BiblKral Ps 88.48 x Žalt Klem rozpomeň, která má postava; ty víš, jak jsem sloužil tobě a jaký byl dobytek j při mně BiblKral Gn 30.29.
Obsahové věty s nebo, co
Obsahové věty oznamovací vznikly kromě toho také přehodnocením původních vět tázacích: ve větě řídící je sloveso nebo jméno s významem pravení, vodění apod. a obsahová věta pak obecně udává jeho obsah. Užívá se v ní tázacích zájmen a' příslovcí, mezi nimi i kak a kaký, za které později nastoupilo jak, jaký. Např.:
a on jemu poče praviti, co je král s ním mluvil, kak-li jest králi odpověděl, a že král k téj řeči ukázal postavu nelibé tváři a hroznú ŠtítBarl 13a (s-rov. zde paralelní spojení vět původem tázacích s co a kak a oznamovací věty s že); rozpomenuv sě na svatého Eustachia..., kak jest často proti ciesařovým protivníkuom vítězsky sě jmieval PasMB (Výb 526); opat... počě praviti, kak by sě mu přihodilo PasMB (Výb 534); povědět, kako jest ta země k Čechám přišla DalC 44b, pod. DalL 24.4; — druhá kapitola praví, kterak Jason přišel tajně v noci k Medee TrojD 85a;
Osorius... vypravuje, jak nad jiné v věcech válečných Lusitáné vzneseni byli, jaké národy a jak rozličné přemohli CestBras 15b.
Novóčeské obsahové oznamovací věty s jak mají tedy několikerý původ: po slovesech smyslových vjemů a ve větách doplňkových nastoupilo jak na místo ano, on; ve větách citově zabarvených (pův. zvolacích) a v zobecňujícím oznámení je jak na místě kak loj; ve větách s kondicionálem, vyjadřujících předstíraný děj, udrželo se bez přervy od doby staré.
V stč. překladech žaltáře a evangelia najdeme obsahové oznamovací věty se spojkou nebo. Je to jistě chybný překlad: lat. quia, quoniam se v důvod, významu překládalo pravidelně spojkou nebo; proto není divu, že jí překladatel užil i za quia, quoniam obsahové („že"). Jde zde tedy o jevpřekladový, nikoli jazykový. Srov. a vzvédie, nebo bóh panovati bude Jákob i kraju země ŽaltKlem 58.14, pod. ŽaltWittb x BiblKral že; Hospodin vie myslenie ludská, nebo ješutná sú ŽaltKlem 93.11, pod. ŽaltWittb x BiblKral že;   poznal sem, Hospodine, nebo pravedlní sudové tvoji ŽaltKlem 118.75, pod. ŽaltWittb
X BiblKral že; a vězte to, nebo vzdivil hospodin svatého svého ŽaltKlem 4.4 X ŽaltWittb žeti jest udivil; on vece: nebo prorok jest EvVíd J 9.17 (G) x EvZim, BiblKral že (dixit: quia propheta est); rozpomenuchu sě závěrně uěenníci jeho, nebo psáno jest EvVld J 2.17
X E vZim, BiblKral že (quia); ivecé jim -.nebo tak psáno jest, a tak musieše Kristus trpéti EvZim L 24.46 X EvOl, BlahNZ že. Jednou stojí nebo jako protějšek kako: okuste a vizte, nebo rozkošný jest hospodin ŽaltKlem 33.9 x ŽaltWittb kako sladký jest (videte quoniam suavis est).
Pozdější překlady tuto nesprávnost odstranily.
Ojediněle je vtlaěováno do významu obsahové spojky „že" i zájmeno co s funkcí původně tázací (v nepřímých otázkách). Znám jen Gebauerovy doklady (Slovník I, \92) z Tkadl.: [Medeá] měvši sobě prvé v obyčeji, co svým pěti smyslům byla přezděla vlastnic sestry Tkadl 14a; pravili sem . .., co činíš, jako činil Alexander Tkadl 35a; pomni a rozvaž . . ., cot mói [reě] býti užitečná Tkadl 23a; pomni potom, co máš zlé za zlé a dobré za dobré mieti Tkadl 37b. Ojedinělé užití v jediné památce nedovoluje nám dělat žádné závěry; všechny doklady nejsou ani jednoznačné. Zaznamenáváme je proto, že zájmeno *čvto přecházelo ve slovanských jazycích (východních a jižních) v obsahovou spojku; není zde tedy náznak obdobného vývoje vyloučen.
Chybným překladem lat. quod dostalo se čso do významu „že" v ŽaltWittb 118.7: zpoviedaju sě tobě v opravenú sirdcě, v tom čsož jsem sě naučU sudám pravedlnosti tvé (confitebor tibi in directione cordis, in eo quod didici iudicia iustitiae tuae), pod. Žalt Pod x ŽaltKlem v tom, že sem sě naučil sudám pravedlnosti tvé, pod. ŽaltKap v tom, ež. (Srov. J. Daňhelka, Sborník Vys. školy pedagog, v Olomouci 6, 1959, 5—6). O vývoji čso ke spojkovému užití nelze na pokladě tohoto dokladu mluvit — je to jen jeden z četných syntaktických latínismů nejstaršlch biblických překladů.
Obsahové věty s že (ž, žež), ež, jez, ješto, jenž
Z typů, které jsme dosud probíraH, bylo v stč. častější jen souvětí s ano, an. Ale i to mělo v systému jen skrovné místo ve srovnání s dvěma základními způsoby vyjadřování obsahového vztahu — souvětím s že a s by.
Obsahové oznamovací věty se spojkou že vyjadřovaly v stě. zpravidla děj reálný, o jehož platnosti nevyjadřuje mluvčí pochybnost nebo nějakou výhradu. Naproti tomu věty uvozené kondicionálem by, vtlačeným do spojovací funkce, vyjadřovaly většinou děj jen domnělý, nejistý, popříp. předstíraný,-nepravdivý, popřený. V dalším vývoji věty s by vcelku ustupovaly, by se nahrazovalo spojkou aby, a přibývalo vět s že by (tj. že + kondicionál). Proto probereme nejprve věty s že ve funkcích, které měly již ve XIV. stol. a které si větši-
97
130
131
nou dále zachovávají, potom věty aby v jejich historicky dosvěděeném nejstar-ším rozsahu a nakonec si všimneme jejich dalších osudů.
Vedle spojky že a jejích obměn existovaly v stě. ve stejné funkci ještě spojky ež, jež, ježto (ješto) a ojediněle i jenž. Funkčně představují vlastně jen varianty základní spojky že. O jejich rozšíření a o otázce jejich genetické spojitosti pojednáme po analýze vět s že (§ 101—102).
Spojka že bývá v stě. někdy v apokopované podobě ž' a ojediněle ve zdvojené podobě žež. Tyto podoby vymizely definitivně v XV. stol. Kromě toho se mohla zesílit príklonkou -t (< ti): žet, popříp. žetě z že +tjij -f je (pomocné nebo sponové sloveso). Srov. čuju to po tvém vzdýcháni, že sě tobě nic nemílu LegJid 258; — zrado, vědě, ž' nic nemineš LegJid 118; urozomě dobře tomu, ž' zlo v porobě býti komu AlxV 163; — hlédajte, žež jsem jáz bóh ŽaltWittb 45.11 x ŽaltKlem vizte, že; běda mně, kak mi sě je stah, žež já jeho tak miluji Trist 109 (Výb 386); tuž na tom mieste přebývaje, chleba sobě do roka dobýváše a s velikú radosti, žež po svú rukú jest živ na púšti OtcB 193a x OtcACE, D že; — věz to, žet pomsta božie na tě přídě PasMB (Výb 533); pověz tam svatému opatu, žetě Pemen přišel OtcB 72a x OtcE: žet jest.
Stejně jako v dnešní češtině měly obsahové věty s že i v jazyce staročeském nejčastěji funkci předmětovou, řidčeji podmětovou a přívlastkovou.
Předmětové věty s že stávají po slovesech cognoscendi et sentiendi (např. věděli, vzvěděti, poznati, shledati, vzpomenuti, rozpomanúti sě, znáti, rozuměli, věřiti, znamenali, domyslili sě, mieniti), percipiendi (uzřieti, viděli, patřiti, slyšěti, čúti, čisti aj.), declarandi (praviti, řeci, pověděli, dieti, mluviti, vecěti, svědčiti, učiti, zvěstovati, otpověděti, psáti, slíbiti, přisahali, vyznali aj.) a některých jiných (učiniti, obdrželi, otpustiti, ukazovali, utajili, báti sě aj.). Např.:
vědě, že nenie bohu vzácen, ktož sbožie miluje Hrad 3a; i poznachom, že jest ten náš hospodář pop OtcB 105b (cognoscimus illum hospitem nostrum esse presbyterům); již to právě znamenají, že všichni Němci českého zlého hledají DalL 59.35; — i uzře, že jeho bratřie ležie zbiti DalL 28b (32. vs.); a to srny viděli očitě, že někteří ne pro žádost modlitby své, ale viece pro pokrm života svého padají a klekají na modlitbách velmi dlúho OtcB 114a; slyšal jsem, že drahých mastí ptáte MastMus 232; — věrně vám pravi, že toto všecko přídě na toto porozenie! EvZim Mt 23.36, pod. EvOl, BlahNZ; hi řku to bez řeci křivé, že on hi mrtvé hi živé bude hi napokon sudě LegDuch 40; páni otpověděchu, že o jeho volení nevěděchu DalL 50b (55. vs.); slibují..., že chtí brániti práva kostelnieho HusSvatokup 152b; svědče také mistři umní, že sě jmu [měsíci] světlosti umní, když pristúpi k slunci blíže AlxV 2407; — proč tak činíš, že svú duši velmi črníš? Hrad 18a; za čest velikú přijechu, že jedno o ohařích zmluviechu DalL 79.20, pod. DalC 133b; odpust mi, otče, žet sem tak nemúdřě učinil, žet sem šel od tebe, nevzem odpuščeňie OtcB 66a; toho sě najviece ubá, že sě po něm, vojna hrubá bieše vzbudila v téj chvíli AlxV 2228.
Po výrazech vyjadřujících duševní stavy blíží se předmětové věty někdy větám příčinným: ještě bych k vám mluvil viece, ale strach, že poběhnú k řěcě AlxV 1519; až mi jest žěl velmi toho, že sebe nelituješ mnoho Hrad 18a; proto mě mrzí, že což má, musí preč dáti DalL 55.16; auveeh, vece, kako mě to velmi rudí, že náši zemi žena sudí DalL 3.22, pod. DalC 7b; ale on [poustevník] toho žěléše, že jeho ostálo jeho zchovanice OtcB 109b; děkuji, že ste věrni jazyku svému DalL 49.29, pod. DalC 95b. Srov. též: i jechu sě tomu smieti, že dievka na koni okročmo sedieše DalL 8.29.
Věty podmětové stávaly po výrazech znamenajících událost (nejčastěji, zejm. po stati se, přihoditi sě, udati sě), hodnocení (jest div, pravda, dobře, věrné jisto, divno, přirozeno, protivno, škodno, plátno aj.), po výrazech s významem trpným (pověděno jest, řečeno jest, vědomo jest, položeno jest aj.) a některých jiných (to jeM řěč, přišlo jmu to k váli, na mysli tane apod.). Např.:
mezi tiem sě to pak uda, ž' vyněde Pilát hi Juda LegJid 155; sta sě, že kněz Oldřich v jeden čas lovieše DalL 38.1, pod. DalC 73a; a když se přihodie, že nemohu rozeznali, či kůle jest blíže k zmielce, tehdy vezmú míru HusSvatokup 205a; — nejedna slovutná žena nedôstojné obnažena, a zajisté div ot diva, že je mohla kdy býti živa AlxV 1883; věrně to jest, že mě bolí, že arcibiskup. .. tělestně biskupa učinil HusSvatokup 141b; tot mi jest divno, k tomu tak velmi protivno, že ty již žádáš chlúby mnoho Svár 235; ve všech zemiech tajno nenie, že vaší radú i pomocí veš svět byl pod jeho mocí NRada 41; snad to tvému jazyku jest přirozeno, že druhé kniežě od vás v Čechách zahubeno? DalL 98.32; a že sú lúpežníci, to jest jisto HusSvatokup 182a; to královi škodno bieše, že své myslenie jim pravieše DalL 96.28; — přebýváše u městě, ješto slove Nazareth, aby sě naplnilo, což jest povědieno skrze proroka, že Nazaren búde sluti EvZimMt 2.23, pod. EvOl, Blah NZ; dávnotjest to vyneseno, že jest vše vhod dobro a že ctnost záleží v střiedmé mieře ŠtítŠach 297a; řečeno jest, že papež dává obroky neb dóstojenství jedné hodným HusSvatokup 131a) protož dobře položeno, že svatokupecstvie jest zlá vuole k směnění duchovní věci za tělestnú HusSvatokup 133b; — ato mu na mysl tanu, že pro jeho řěč nemúdru bóh naň to přepustil DalL 76.21, pod. DalC 128b; móže mi to na mysl vníti, že vy káži všecky zbiti DalL 54.26; potom přišlo jmu tu k vôli, ž' chtěl do Alexandrie jiti LegApŠ 98.
Věty přívlastkové stojí při podst. jménech patřících do stejných sémantických okruhů jako uvedená slovesa, např. řěč, pověst, odpověď, slovo, rada, príslovie, novina; znamenie; viera, úmysl; obyčej, nedostatek, nemúdrost; příhoda aj. Např.:
přiteče.. . posel, pravě ty noviny, že již řěčské hrdiny s svým králem i s svú vší mocí zase běžie AlxV 1348; protož ta řeč vyjide mezi bratří, že ten učedlník neumře EvZim J 21.23, pod. EvOl x BlahNZ že by neměl umříti; a tu sú sě ta slova naplnila, ješto súdřieve popsána v svatém písmě, že bratr, bratru pomáhaje dobrým příkladem i slovem, jako město obezděné povýšen bude OtcB 9a; odpověď jest, že jediný jest pán všeho světa HusSvatokup 125a; slýchali sem dávné príslovie, žet žákóm draho varenie Podk 139; dalt mi jest kněz tuto radu, žet chci vyložili
132
133
tuto svádu Svár 8; Soběslav ten obyčej jměji&še, že ve mši nikdy nemluvieše DalL 67.33; v tomž tvrdá jest má naděje, což jest mluvil, že mi sě zděje AlxV 912; když který pro svú hospodu bojuje a vezme škodu, že snad svój dobrý oř stratí, slíbí mu pán jiný dáti Hrad 94b; jeden od sebe nedostatek jmějieše, že ovšem neudaten bieše DalL 17.4, pod. DalC 31b; za toho času sta sě příhoda, že vsta Leva z Vlastislavova roda.. . DalL 22.10, pod. DalC 42a.
Zřídka se setkáváme se souvětími, v nichž je podmět věty obsahové vtažen do věty řídící jako její předmět, takže obsahová věta má funkci věty doplňkové (srov. podobné věty s ano, an, § 87). Např. v žluči hořkosti a v zavázání zlosti vidím tě, že jsi HusSvatokup 124a. Zde jde o citát z A 8.23: in felle enim amari-tudinis, et obligatione iniquitatis video te esse, srov. BihlKral: v žluči hořkosti a v svazku nepravosti tebe býti vidím. Hus zde zřejmě odstranil vazbu akuz. s inf. a vytvořil uměle větu doplňkovou. Někdy snad docházelo ke vzniku doplňkových vět i bez přímého vlivu latiny, domácím vývojem. Srov. a kohož spatříš, že ty miery jako stébla k jednomu lépe příleží než k druhému, tehdy drž s tiem HusSvatokup 205b; páni na chlape vzvěděchu jeho jmě, že jmu Přemysl diechu DalC 11a x DalL 5.12 páni na chlape vzvěděchu, že jemu Přemysl jmě diechu (zde má obsahová věta v DalC funkci spíše vysvětlovači).
Podobné útvary vznikaly i v polštině. Srov. O. B. Tkačenko, 3 icmapii naxbmcux 3'ncyoamíHux cnonyacwda (3'ncysanad cnojiyvnuHU iz, že, iže), G,\OB!irac]>Ke MOD03naBCTBO II, 204n.
Ojedinělé jsou obsahové věty s že ve funkci vět přísudkových (přitom se blíží větám účinkovým). Srov. i sám sem ten pohřiechu byl, že sem pravdy upřie-mo a zjevně kázati nesměl HusSvatokup 186a.
Jak je zřejmé z uvedených příkladů, vyjadřuje se v obsahových větách oznamovacích se spojkou že obvykle děj reálný, o jehož platnosti mluvčí nevyslovuje žádné pochyby. S tím souvisí i to, že věta obsahová závisí obvykle na výraze kladném. Ale ani v nečetných případech se záporem ve větě řídící se nevyjadřuje v obsahové větě děj popřený, nepravdivý (srov. § 104), nýbrž reálný, např. řeci neslušíc, že ju kázal rozřezali LegApD 168; či toho nevieta, žet jest ten násilník sšel s tohoto světa? DalL 39.58, pod. DalC 76a; snad sú byli nepomněli, že múdří sú za príslovie jměli DalL 8.36, pod. DalC 16a; Filipe, za tomu právě neuvěříš a to jistě nemníš, že, ktož mě vidí, mistra svého, týž vidě i otce mého? MastDrk 395; a nevědieše, že Ježíš jest EvZim J 20.14, pod. EvOl x BlahNZ by Ježíš byl; za nevieš, že pro vinu takú potratíš věčnu otplatu? Hrad 18a.
Ojedinělé jsou v památkách ze XIV. stol. doklady, v nichž je věta obsahová s že závislá na výraze vyjadřujícím předpoklad, zdání (mnieti, jmieti zato; zdáti sě). I zde však cítíme, že se předpoklad podává jako určitý, jasný, o jehož správnosti je jeho nositel přesvědčen (a vypravěč se nevyslovuje o jeho ne-
pevnosti nebo nesprávnosti). Např. pohanstvo tak za to jmaji, že ti lidé neumierají AlxV 1227, pod. AlxH 60; já mním, že ty smyslíš věkem LegKat 1322; i zdá mi sě to zajisté, že těch lidí na pobězě tu stonu v hlubokém břězě tolikéž. .. AlxV 1819; každému sě nevěra zdieše, že saský vévoda, zemi zha, Prkošovi neškodieše DalL 44.68, pod. DalC 87a (zde jde jasně o děj reálný: „pokládali to za nevěru"); zdá mi sě, že ten, jemužto viece otpustil [jeho viece miluje] EvZim L 7.43, pod. BlahNZ mám za to, že ten, kterémuž více odpustil; a zdá mi se, že to mluví svatý Řehoř ŠtítSáz 33bl.
K vyjádření domněnky, nejistého předpokladu, nepravdivého tvrzení, neuskutečněného děje apod. sloužily v této době takřka výhradně obsahové věty aby a jen zcela ojediněle věty s že + kondicionál. Teprve později se sem dostávaly i věty s že + indikativ, ale poměrně zřídka. Viz § 106—107.
Protože se v obsahových větách s že vyjadřoval veskrze děj reálný, užívalo se v nich indikativu. V starých textech byl běžný indikativ i ve větách, které reprodukovaly zprávu nezaručenou, známou jen z doslechu, o níž vypravěč pochybuje; rozšíření kondicionálu je tu jev pozdější (v. § 108). Srov. jakž i mluvie jiní mno(zí), ze sě juž hnevajú i boz(i) AlxH 380; uslyšav, že Sasici jdú s druhé strany... DalL 44.25, pod. DalC 85a; tento jest syn váš, jehož vy dietě, že slep urozen jest? EvZim J 9.19, pod. EvOl X BlahNZ žeby se slepý narodil; a uslyšav, že Archelaus kralováše v Židovství miesto Eroda EvZim Mt 2.22 // EvOl ža (!) kraluje x BlahNZ že by kraloval.
Kondicionál byl v podstatě omezen na stejné případy jako ve větě samostatné: kladl se při ději nějak podmíněném nebo při ději žádoucím (ve větě smyslem prací) — tedy v obou případech nereálném. Srov.:
by takýž byl českým králem, úfal bych v to, ž' by za málem leč buď Litva, leč Tateři..., přišli by k takej přípřětě... AlxB 229 (obsahová věta je součástí podmínkového souvětí); by mi sě to stati mohlo.. .,to jistě viz'u hi vědě, že bych dobyl toho sčědie, za ňehož... LegPil 65; myslili poče, že by jeho zamútil viece, by jemu nepovolil těch věcí ŠtítBarl 17b; ale tuto dobrých skutkuov.neslušie tajiti, když by viďal, že tiem by svého bližnieho mohl polepšiti OtcB 5b;
chtělať bych mu to učiniti, žet by do zajtřie nemohl živ býti DalL 36a (39. vs.); chtěl bych to právo nalešti, že by musil [zlý kovář] čtvernoh Ústi Hrad 132b; tehdy jej podjide to myslenie, diáblem vzbuzené, že by sě bylo lépe vrátili do své vlasti i bohu vzácnějě spasili syna jediného a svú paní a všicku čeleď, nežli sě samému odlúčiti tohoto světa OtcB 112b (quod rectius esset, ut rediret ad patriam).
V takových větách se udržel kondicionál po celou dobu historickou dodnes, např. věrně byl by veliký div, by se taký papež nynie zjevil; a viem to, že by jemu nedali jeho apoštolove býti živu dlúho HusSvatokup 196b; pravě, že by z práva neměl mieti nápadu v tom království pro své ukrutenstvie TrojD 166a; a král zvěděv, že by již hrad hladem dáti musili, i táhl jest s velikým vojskem KronZižk 159a; jakož sem zpraven, že všecko obilé a víno, což se v nie urodí, žeby nestačilo na dva měsíce obyvatelóm též insule CestLobk 52a; mám zato, že by tento svět ne-
mohl přijíti těch kněch CestPref 140 (srov. naproti tomu ibid.: tak mám za to, že tu byl někdy nějaký kostel); Uhři znamenavše, že by tu nezvítězili, obrátili se do Rákús Háj 79b.
9»
Užití času v indikativních větách obsahových s že řídilo se dvěma činiteli, kteří se zčásti rozcházeli: 1° zaohovával se čas, jaký by byl ve větě samostatné, pronesené v primární situaci; 2° uplatňovala se oasová souvztažnost, podřízení času ve větě vedlejší času přísudkového slovesa věty řídící. Srov.:
1° ciesař to zemanom zahĺbi, že zemi viec nechce škoditi DalL 64.51; múdrý jemu za dobré jmějieše, že cizozemcóv v zemi nepáštieše DalL 67.18 (obsahová věta je přímou součástí vyprávění; věta řídící má význam jen hodnotící, nepřenáší obsahovou větu do nové, sekundární situace); ale v tom tehdy dobře činiechu, že zádušnieho nepleniechu DalL 79.30 x DalC 134a v tom tehdy dobře činiechu, zá-dušnieho nepleniechu (podobný případ; oprávněnost užití minulého času pěkně dokládá DalC, který má imperfektum i v souřadném asyndetickém spojení vět); viděli.. ., že ten člověk by uzdraven Hrad 22b; sta sě, že Švábi u Chrudimě sě sebrachu DalL 100.33; — to já tobě chcu řeci, že já tvého syna uléču MastMus 296; vědě, ž' tvá moc všecko maže LegMar 25; viem to, že tě dřiev miloval Hrad 32b; — písmo praví, že tací řiedko udatni bývají DalL 44^6, pod. DalC 85b;
2° pověděchu, že Boleslave zdíti nechliechu DalL 31.48 x DalC 60a v tom odpo-věděchu, toho učiniti nerodichu (znění DalL je zřejmě sekundární; čas věty obsah, se zde přizpůsobil času věty hlavní, ačkoli v primární situaci by tu musil býti prězens: Boleslave zdíti nechceme); vzvěděv, že ciesař v lese bieše, káza... DalL 44.43 X DalC 86a že již jest v lese (znění DalC odpovídá primární situaci); po všech Němcích pověst jdieše, že Soběslav Němcóv nenávidieše DalL 67.16, pod. DalC 116b; uzřě, že sedlská dievka na potoce stáše, bosa i bez rukávkóv rúcho práše DalC 78b, pod. DalL 41.3 x DalL 28b (32. vs.) uzře, že jeho bratřie ležie zbiti.
Ve všech příkladech sub 2° pozorujeme, že nebyl zachován přít. čas, který by byl na místě v projevu situačně prvotním a který se zpravidla zachovává (starší text DalC jej někde zachoval).57 Zvítězil zde vyprávěcí plán: jde o události minulé, proto se užilo minulého času, ovšem trvacího — imperfekta, které ve vedlejších větách často vyjadřovalo současnost s minulým dějem věty řídicí a které mělo podobnou funkci i v souvětí souřadném. Napomohly tomu jistě případy, kdy věta obsahová má minulý čas od původu (měla by jej i v situačně primárním projevu); je to většinou tehdy, když věta řídící vyjadřuje jen hodnocení děje věty obsahové, nebo když jej prostě označuje za minulou událost: tuhu jmějiechu, že je Němci právě zahladiti chtiechu DalL 93.48; v tom jest zlú
" Že imperfektum pronikalo do takových vět sekundárně, dosvědčuje pěkně tento příklad: uzřě, Že kněz Václav zlatý křiž na Sele jmějieše, a dva anděly s obú stranu jeho DalL 28.36, pod. DalC 52b. Zde pronikl minulý čas jen do první z obou paralelních obsahových vět, bližší k větě řídící; naproti tomu druhá věta si udržela původní podobu (asi též proto, že je to věta jmenná, beze spony, kterou by bylo nutno dodat).
radu jměl, že nikomému věřiti nesměl DalL 39.30, pod. DalC 75a; sta sě, že ciesař v Řezně dvorem bieše DalL 39.35, pod. DalC 75a; i přihodí sějemu ^poustevníku], že po svých hodinách z svého obyčeje chtieše svého těla u večer pokrmiti OtcB 8a // Ote CF ž'. Srov. i doklady citované sub 1°. Ale vcelku jazyk toho řeŠBní nepřijal. Snad k tomu přispěl zánik imperfekta, které bylo pro takové užití velice vhodné; nedokonavé opsané préteritum mohlo spíše vésti k nesprávnému chápání, že děj obsahové věty probíhal před dějem věty řídící.38 O poměrech v nepřímé řeči v. § 135.
Pro stavbu souvětí s obsahovými větami oznamovacími v jazyce stč. je "M> charakteristické hojné užívání odkazová čího to ve větě řídící, a to i v platnosti nominativu a akuzativu (nejen při jiných pádech, kdy užíváme odkazová- 1 čího zájmena dosud). Např.:
to jest řěč zvěstá, ž' mne bóh ješče jest pošciedil šest dní LegApiŠ 134; to jest pravda ve všiej věci, že kohož bóh chce ostřieci, nemôž ho kto lap dosieci AlxV 2111; každý to za jisté měj, že bláznům, jest hrdinstvo dáno DalL 17.11; viem to, že tě dřiev miloval Hrad 32b; tož vám praví i jinéj bratří, že vás buoh ve všem opatří Hrad 20b; ale to z vás každá věz, žer pěkné léčí bez peněz MastMus 183; — co toho za div nejmieti, že tak byla bez paměti? Hrad 31a; v tom sem poznal, že jsi mně chtěl ZaltKlem 40.12; snad póhřiechu přijdu k tomu, že by jeho na pomoc (znovu) vykopali rádi z rovu DalL 97a (dopl. 7.19).
Větosled byl v obsahovém souvětí se spojkou že už v stč. volný a řídil se kontextovým členěním projevu. Obsahová věta přináší pravidelně jádro sdělení; proto stojí obvykle po větě řídící, která má jen funkci východiska. Opačný sled vět je mnohem řidší a je vždy nějak motivován: buď jde o zdůraznění obsahové věty v projevu citově zabarveném, nebo se stává jádrem věta řídící (zejména jde-li o větu hodnotící). Srov.:
slyšal jsem, že drahých mastí ptáte MastMus 232; zvěděšta, že jich otec velmi nemôže DalL 70.11, pod. DalC 118b;
však pravic všichni, bych já byl z urozenie šlechetného. Vzpomenete-li na mého praděda, Přemysla prvého, že z chlapuov šlechtici sú, vzviete, že ijeden druhého šlechetnější nic nenie, dietě DalL 37a (41. vs.) — zde se mohla uplatnit i potřeba rýmu;
„Činíš sě biskupem a nemoha toho dolíčiti." „Že sem biskupem, to chci listy dosvědčiti." DalL 49.38 // DalC 96a ež; — král český tomu je se právem bránili,
ss Podobně jako v češtině pronikal minulý čas do obsahových vět našeho typu i v jiných slovanských jazycích. Situaci v ruštině od XVII. stol. do současnosti věnoval pozornost W. Boeck ve studii Der Tempusgebrauch in den russischen Objekt- und Subjektsätzen, seine historische Entwicklung und sein stilistischer Wert (Zeitschrift für Slawistik 3, 1958, 209—234). Zjistil, že se při šíření préterita uplatňoval i cizí vliv (zejména francouzský). Podobně se jistě mohl uplatnit latinský vliv v jazyce stě. Ale právě rozbor užiti času v obsahových větách v původní památce, v kronice Dalimilově, psané prostým narativním stylem, který je podkladem našeho výkladu, jasně ukazuje, že takový vývoj mohl probíhat a probíhal i z vnitřních příčin.
136
137
ale ze z své rady Němcóv nerodi pustili, to královi škodno biele DalL 86b (96.26 vs.); — aha, poznajte se, lúpežníci chudých lidí, mordéři, zloději a svatokrádci!... a že sú lúpežníci, to jest jisto, neb berú chudým jich statek; a že sú zloději, jest vědomo, neb kradu cizie věci.. . HusSvatokup 182a.
V ojedinělých případech je obsahová věta do věty řídící vložena: posli, že jest ta řeč jistá, zvěděchu DalL 29a (32. vs.).
Setkáme se i s opačnými případy: věta řídící je vložena do věty obsahové a spojka stojí až po ní, tedy před druhou částí obsahové věty. Pozornější analýza však ukáže, že tu jde vlastně o vsuvky, které dnes nemají povahu věty řídící a nejsou přímo syntakticky spjaty s větou, do níž jsou vloženy. V jazyce stč. se však zřejmě kategorie takových vsuvek ještě neustálila, proto se cítí vztah vložených vět k větnému celku i v případech, kdy bylo jejich užití vyvoláno lat. předlohou, a vyjádřil se spojkou. Srov. ktožt otce neb mater, syna neb dceru miluje viece než boha, diet to syn boží, ež nenie jeho hoden ŠtítSvát 31al; a opat, pro jeho vieru i skutky, vece, že je to dáno OtcB 108b (abbas vero illius íidei ac virtuti ascriberet); pak, jakož srny pověděli dřieve, že po všem Egyptě dvanádcte žalmuov držie na jitřní i na nešpoře, tak že jediné dvě lekcí čtiechu po žalmiech OtoB 113a (igitur per universam [ut diximua] Aegyptum duodenarius psalmo-rum numerus); Eliáš, to jest pravda, že má přijití a navrátiti všecko Mat 279a (S) (Elias quidem venturus est et restituet omnia).39 Podobně se někdy kladlo že i po vložené větě s jak: též tu dole u toho kříže jest stříbrná ruka, a jak nám pravili, že v ní ruka svaté Barbory CestPref 273.
Větnou platnost si v stč. zachovávaly i jiné výrazy, které později poklesly ve větná příslovce; svědčí o tom, že se po nich klade spojka že. Např. i dofeěe: Zamálem, že mého přiebytka v zemi, točíš u pekle, nedokonachu OtcB 9a (OtcCF: ž'); závěrné, že nenie to jediné, což sem já o tobě slyšal OtcB 72a (in veritate non sunt illa sola quae audivi de vobis); zajisté, otče svatý, žet smě [opraveno ze sve\ pohřiechu této noci bez mužiev nebyle OtcB 73a (crede nobis, quia nec praesenti nocte a maritorum lecticulis fuimus separatae); neb ty naše jaté tři osoby .. . bezpochyby že jsou mu pověděti musely, kdo jsme CestPref 276.
Větnou platnost mělo i jest-li jtoj, které později splynulo se spojkou že ve spojku podmínkovou (v. § 240), např. jest-li to, že [braní odúmrtí] omluva obyčej jiný, však by měl, ktož béře odumrli, dávati almužnu StítKlem 87b (G). Stejně vysvětlovači to jest: a všakž jsú velmi ehuraví, to jest Se nejsú tlustí na životě CestMil 27a.
101 Spojky ež, jež, ješto a jenž vyškytají se v památkách XIV. stol. a jen částečně přesahují do stol. XV. Jde tedy o prostředky archaické, kterých se jazyk vzdal — jejich místo zaujalo častější že.
Spojka cf byla z nich nej častější. V jejím užití jsou značné rozdíly mezi jednotlivými památkami. Tak v Pas převládá (spolu s jež) nad že. Pvidčeji se s ní setkáme v Dal, Mast, Hrad, LegKat, Mat a někt. j. Zajímavý stav je zachován v některých rukopisech štítenských (v ŠtítSvát, v první části ŠtítBarl):
39 Obdobné konstrukce uvádí z polštiny XVI. stol. O. B. Tkaěenko v cit. stati, Cxoe'jmcbKe Moeomaecmeo II, 208n.
138
běžně se užívá ež, jenom před je, které autor s oblibou apokopoval v příklonné j', je vždy že (že j'). Např.:
již já vizi, ež je zle PasMA (Výb 529); to já uslyševši hned sem poznala, ež to byl Ježíš PasMB 32 (Výb 525); a to sě boží náhodu přihodilo, ež i pastýři i oráči z jedné ulice bydlem biechu... PasMB 85 (Výb 526); to jeho svatý obyčej bieše, ež někdy zívne, někdy oblášče svú bratříci milosrdně u bozě napomínáše PasMB 72 (Výb 532); vzvěděv, ež Vít opat v Uhřiech bieše, své posly poň... poslal PasMB 139 (Výb 534) (zde je užito imperfekta místo prézenta podobně jakové větách s že, v. § 99); — zdát mi sě, ežt ondeno stojie, ežt sě o nich ludé brojie MastMus 225 až 226; ješče by to byli učinili, ež by jej proboštem vzvolili, ale svatý Prokop, v(i)da čvětskú lest, potupí toho přiebytka čest Hrad 2b (zde je užito kondicionálu, protože jde o děj podmíněný: kdyby k tomu byl svolil); a nad tot povědí viece, ež najmenší jeho dietce u múdrosti tí přemáhá LegKat 508; v tom vidíní sě jiej zdáše, ež na jednej lúcě spáse LegKat 710 (obsah snu je zde podán jako reálný děj, srov. § 98); vědieše [Jan] do sebe, ež je viece než prorok Mat 211a; — čte sě oni [královně Ester], ež trháním svých vlasóv s sebe ta miesta naplnila, na nichž byla veselá bývali obykla někdy ŠtítSvát 28a2 x neb ukazuje, že j' toho miloval zvláště... ŠtítSvát 29b2. — Srov. též ojedinělou větu doplňkovou: což lidé ěinili pro svět neznajíc boha. . .,tobudú poznajíc boha, ež jest s nimi, proň činili ŠtítSvát 20al.
V XV. stol. se spojce ež zřejmě už dobře nerozumělo. O tom svědčí např. to, že ji vynechal upravovatel textu DalL 27.16: k tomu ji jejie zlost přvpudi, pohany na křestany zbudi x DalCF ež. Rukopisy DalV, Cr, Fs, P a Jš ji zase nahradily spojkou že.10
Spojka jež je vzácnější. Najdeme ji v Kunh, v Pas (odtud je nejvíce dokladů), v Alx, ojediněle v evangeliářích. Např. to každému jmieti za to, jež jest srdcem takež vzato, jakož usty vzemše svato Kunh 64; vizi, ež jsi smělého srdce, jež sě smrti nebojíš PasMA (Výb 528); to ciesař Dacianus uslyšal, jež jeho mukami přemoci nemôže (Výb 529); píše sě v jedněch starých knihách, jež byl jeden člověk v Jeruzalémě PasMA (Výb 200); i pomysli sobě svatý Eustachius, jež abú dietatú nemuož pospolu přes řeku přěnésti PasMB (Výb 526); to mi také z Písma známo, jež bylo v téj straně tamo Babylon, město veliké AlxV 630; to sem tak vídal právě, jež jmieše na svý hlavě korunu AlxV 894; avšak sěmuto dostalo, jež pobi ty vší voje AlxV 1138; viztež, pročti sě to stává, jež sě měsiec proměňává AlxV 2401; což jest, jež ste mne hledali? EvVíd L 2.49; potom věda Ježíš, jež jsú již všecka svrchována EvZim J 19.28 X EvOl že; tehdy přijdúce prví, posuzováchu, jež by viece měli vzíti EvOl Mt 20.10 (218b) x EvZim že jmají vzieti viece, BlahNZ že by více míli vzíti (věta s neskutečným dějem žádoucím, srov. § 98).
Zcela ojedinělé je zesílené ješto (jež + to): tehdy ješče viece, kdyžto vidi, ješto bohu obět vzdávámy OtcACE x OtcB 114a ano.
1 Viz B. Havránek, Text. kritika, Studie ze slov. jazykovědy 57—58.
139
Řídké je jenž v platnosti obsahové spojky. Kromě několika dokladů z Vít najdeme je jen ojediněle:
Uvozuje obsahové věty předmětové (po slovesích vidění, slyšení, vědění, poznání): když uzřéchu, jenž nemuož kříže nést (i), kázachu Šimonovi... Vít 53b (G); když uzřéchu, jenž Tinas plakáše tak žalostivé, pykáchu jeho Trist 196 (G); patřete mne, jenžt sem já tichý a pokorný, a naleznete pokoj dušiem svým OtcB 59b X OtcACE žeť (quia mitis sum); mnohým to tak protivno slyšeti, jenž v něm jest spasenie NRada 263; či nevieš, jenž mám moc tě pustiti a také t (ě) mohu mučiti? Vít 52b (G); věz to bez pochybenie, jenž jest on byl múdreho přirozenie Trist 186 (G); v ten den vy poznáte, jenž jsem já u mém otci Krist 90b (G); svědčí svatý Lukáš, jenž jeden bohatec bieše, ten. .. Vít 42a (G); tento žalm Chore ustavil a skrze ňen osvědčil královi a zákonníkom, jenž on správnu vieru má ŽaltPod ad Ps 138.
Obsahové věty přívlastkové a podmětové: tehdy pojide řeč..., jenž mládenec staré poklady nalezl OpatMus 22b (G); k tomu radování mohlo by nás přichýliti to, jenž bóh jest studnice všie dobroty AlbRáj 39a (G).
Po slovese vyjadřujícím domnění je jenž s kondicionálem: za to sem mněla cele, jenž by jej [židé Krista] byli pustili Vít 50b.
V předchozích kapitolách jsme viděb, že mezi spojkami že (ž', žež), ež, jež (ješto) a jenž není v stě. rozdíl ve funkci, nýbrž jen ve frekvenci a v dalších osudech — všechny ustupují nejčastějšímu že v podstatě již během XIV. stol. Přitom vystupují všechny již od nejstarších dob vedle sebe (s rozdíly mezi jednotlivými památkami); nelze-doložit, že by některá podoba vznikala přímo z jiné (např. že z eže, ež z jež apod.). Spojka že pouze nastupuje na místo ež, jež, jenž (často už v mladších redakcích téže památky), ale nemůžeme ukázat, že by z nich vznikala. Musíme si tedy položit otázku, jaký je mezi nimi genetický vztah a jak vznikla jejich spojková platnost.
Přitom je třeba vžit v úvahu, že jde o prostředek starý (platnost hypotaktické spojky byla plně rozvinuta už na počátku doby historické, jak svědčí volný větosled a změny v užití času — v. § 100 a 99). A nejde tu o spojky pouze české — jsou rozšířeny ve všech jazycích západoslovanských a mají paralely strus. a jihoslovanské.41 Jejich vznik spadá asi do doby těsnější jazykové jednoty západoslovanské a dispozice k němu byly praslovanské. Ostatní slovanské jazyky šly však při utváření obsahových spojek jiným směrem: sáhly po původním zájmenu tázacím čbto a přetvořily je ve spojku. To platí obecně pro jazyky východoslovanské, v nichž se v pozdějších památkách drží spojky iže, eže, že asi jen vlivem polským a českým.42 V jazycích jihoslovanských se vedle toho
41 Srov. přehledně u Vondráka, Vergl. slav. Grammatik II, 491—497. Strušt. má zejména ome, eMce, méně wme, srbocharv. ježe > jer/e/.
43 Srov. J. F. Karskij, Bempycm II—III, 475—477; O. J. Petrenko, Hapucu 3 icmopii einammmwcHux cnojiymwcie e jncpaiticwiü Moei, MoB03HaBCTBO 12, 1953, 58—68; V. I. Borkovskij, Ciaanaxcuc dpeempyccnux zpaMom II, 136—138 aj. Doklady strus. přináší Sreznevskij, Mamepmxbi I, 819 a 1029; v. též T. P. Lomtev, Onepxu 542, L. A. Bulaohovski j, Hcmop. KOMMmmapuü 367
uplatnily spojky jiné, zejména da a v bulh. též če, v maked. oti; srbocharv. zachovala ježe > jere > jer jen jako spojku příčinnou.48
V jazycích západoslovanských je tato situace: horní lužiětina má zo < ho, dolní luž. zachovala žo částečně v dialektech (jinak zobecnila až).44 Slovenština má dnes jen že; V starých textech též ež (a polským vlivem iže).45 V stpol. byly vedle řidšího že rozšířeny na různém území spojky ežjej a ii/e/; brzy však malopol. ei/ef ustoupilo před velkopol. iž/e/. Později převládlo že; řidší iz se cítí jako jeho stylistická varianta.46 Proti stavu českému nejsou tedy doloženy podoby jel, ješto, jenž, ale zato je navíc iže.
Výklad českých spojek podal Fr. Trávníček (Skladba 55—57). Ve spojce že vidí pův. upozorňovací citoslovce „hle"47 a uvádí doklad, kde je ho užito za lat. ecce: že otec tváj i já... tebe srny hledali EvPraž L 2.48 (274); srov. EvZim: synáčku, cos nám tak učinil? Tof otec tvój i já bolejíce jsme tebe hledali, EvOl aj (ecce pater tuus et ego dolentes quaerebamus te).48 Na jiném místě upozorňuje na užití že ve funkci citové částice, které je dodnes živé: že se řízneš!; že jsem tam chodil! j j půjdeš se mnou, že? (Nesl. věty I, 193—194). Z jazyka stč. mohu uvésti poněkud odlišný doklad na citové užití že: ach, lakomstvo hubené, jsa vnitř zlé, proč si svrchu ruzené! že pokážeš málo sladkého, i dáš za to mnoho hořkého! že majíce kněze dobrotivého, pro malý vzatek vyvrhše jej, vzešte lítého DalL 55.35—37.
Paralelní doklady typu uzřě, že sedlská dievka na potoce stáše (DalC) // uzřě, nali dievka pláče (ibid.) jsou pak podle Trávníčka svědectvím, že i spojkové že mělo význam deiktický „hle"; pro to svědčí též obdobné příklady s ano.i9 Rozdíl je v době, kdy že přešlo ve spojku (už někdy před stol. XIV.), a v tom, že se u něho spojková platnost ujala veskrze a trvale.
48 Srov. Andrejěin—Kostov—Kikolov, Ehnzapcua zpanuamaca 276—277; B. Ko-neski, ľpaMamuKa na Maxed. xumep. ja3wt II, 246; M. Rešetar, Mluvnice jazyka srbochorvátskeho 129—130; M. Stevanovič, ľpaMamrna cpncKoxpeamcKoz jemca 309 a 303; Bajec-Kolarič-Rupel, Slovenska slomica 306.
44 G. Liebsch, Syntax 189—190; E. Muka, Slownik II, 1150.
4ä Viz J. St anislav, Dejiny II, 658—659; J. Ružička, Podraďovacia spojka že Jazykovedné štúdie III, 321—356.
48 Srov. Gramatyka histor. 453—455; O. B. Tkačenko, 3 icmopii nojibCbKux s'myeaimmx ctwjvptHwcis, GAOB'flHCBKe MOB03HascTBo II, 196—221; o ústupu ié před ež E. Nieminen, Beitrage zur histor. Dialektologie der poln. Sprache, Lud Slowianski II, 1931, A 19—32.
47 Slo by tu o že < ide. *gue, stejné jako jo v zesilovacím -že, připojovaném k imperativu, zájmenům a spojkám (budiž, jenž, což, aniž, když. . .), a v csl. a rus. adjunktivním že. Srov. V. Machek, Etym. slovník 591—592.
48 V dokladech z Chelčiekého, na něž Trávníček upozorňuje (Skladba 56), jde podle mého názoru o že označující pokračování v citátu nebo nepřímé řeči, nikoli již o že citoslovné: dále tu mluví (tenie vo pastýřích, kterak.. .; a že jsú pastýři řekli. .. Srov. napomenuv anebo prošiv, aby se vadili o vieru jednu daná svatým, přiečinu pravic, proč by to měli učiniti, a že proto, poněvadž... ChelčSlť 9a. Uvádění citátů slovcem ano u Štítného, na které se Trávníček odvolává (Skladba 56), je jiného rázu. Srov. a když který [král] nedrží té spravedlnosti, často i zde přepúštie Bóh na jeho královstvo rozličné rány a někdy nedá po něm dětem jeho neb vnúčatám kralovali. Ano Písmo svědčí, ež pro hřiech Sálomúnóv odtrhl bóh stranu královstva od syna jeho ŠtítSvát 210b2.
48 Doklad s že má však imperfektum. To svědčí jasně o tom, že se zde už deiktický význam že vůbec nepociťoval — v takovém případě bychom čekali aktuální prézens, jako je v doklade s nali (srov. J. Zubatý, Studie II, 81—82). Spadal by tedy přechod že ve spojku do doby značně vzdálené.
140
141
Spojky ež, jež vykládá Trávníček z e, je + partikule ze, stejné jako ve spojce ze. První komponent je nejspíše zájmenné neutrum e (běžné v nepřímých pádech v histor. češtině s předrážkovým jako osobní zájmeno, srov. akus. je), které bylo původně ukazovacím zájmenem téhož významu jako to. „Má-li to v historické době platnost upozorňovacího citoslovce, je pravděpodobné, že ji mělo původně též e, je. Dosvědčuje to rus. srno < e + mo »hle-to«, na které upozornil Zubatý. Je tedy ež, původně jistě eže, a také ježe složenina jako to-hle, aj-tot, se-ova, ej-hle" (Skladba 56). Citoslovečná funkce ez je v stč. doložena lépe než u že, zejm. z EvVíd, ale ojediněle i jinde. Citované místo z L 2.48 zní v Ev Vid la: ež otec tvój i já želející hledáehom tebe. Srov. též: ež anděl buoží zjevil se ve sně Jozefovi EvVíd lb // EvSeit 140b seova // EvBen 61 ova // BiblBen aj; ež matka jeho a bratřie stáchu EvVíd 42b // ibid. 3b tot máti jeho; ež matka má a bratřie má! EvVíd 42b // ibid. 4a toť máti má...
Spojkové jenž není neshodné relativum, vtištěné ve význam spojky že, jak soudil Gebauer — užívá se ho v případech, v nichž nemůže o relativní platnost vůbec jít. „Nabízí se proto výklad, že jenž souvisí vývojově s citoslovcem ježe, jež (eže, ež), a to tak, že přímo z něho vzniklo": stává převážně ve vět& s mužským podmětem, takže tu mohlo dojít ke změně jež > jenž podobně,, jako k ní později dochází při ano > an (srov. zde § 87). „Celý jev je svou povahou přechodný; nerozvinul se proto, že toto spojkové jenž bylo v rozporu s jenž vztažným, plně rozvitým" (Skladba 57).
Trávníčkův výklad pokládám za pravděpodobný; odstraňuje většinu nedostatků dosavadních výkladů, které nedovedly uspokojivě objasnit přechod relativa ve spojku. Přidrželi bychom se však jeho staršího názoru, že o deiktické že, ež, jež citoslovečné povahy jde jen v některých větách (po slovesech smyslových vjemů), kdežto jinde že může jít od původu o ukazovací ježe „to". „Není a priori nijak nutné se domnívati, že všechny věty s že mají týž původ" (Nesl. věty I, 196). Věty s že, ež, jež se liší od vět s nali, ano, a (já) výrazně tím, že stávají po širokém okruhu sloves a dějových jmen, nikoli jen po slovesech smyslových vjemů. Mohlo by tu sice teoreticky jít o pozdější rozšíření hotové spojky, ale je pravděpodobné, že v mluvených projevech vznikla potřeba vytvořit obsahové spojky k nepřímému vyjádření myšlenky, sdělení apod. stejně brzy jako při líčení smyslových vjemů. Přechod odkazovacího zájmena ve spojku (dosvědčený i německým daß < das „to") dobře pochopíme: východiskem vět typu jdi a pověz jim, žet nejsem prázden (OtcB 72a); vědě, že nenie bohu vzácen, ktož sbožie miluje (Hrad 3a) byla asi spojení pověz jim toto: nejsem prázden; vím to: není bohu vzácen... Na přímou platnost deiktickou „hle" nelze tu dobře myslit. (Srov. výklad V. Machka, Etym. slovník 591—592.) Podporou tohoto výkladu je hojné užívání odkazovacího to v řídící větě. Můžeme se domnívat, že se do nich dostalo náhradou za staré ježe, když to ztratilo odkazovači význam. Ve větách s původ, citoslovci nali, ano odkazovači to nebývá.
Pro původní demonštratívni nebo deiktickou platnost že, ež, jež, jenž vbIhií
pěkně svědčí naše zjištění, že se ve větách s těmito spojkami vyjadřuje v stč. děj reálný, na který lze ukázat. Toto omezení v užití vyplynulo jistě z původního významu spojek (podobně jako v jiných případech); udržovalo se pak dlouho tradicí a jistě i proto, že pro vyjádření obsahu nejistého nebo domnělého zde byl prostředek jiný — by.
Přijetím tohoto výkladu nejsou odstraněny všechny potíže. Tak rozdíl mezi ež/e/ a jež/e/ je hlubší, než nedostatek předrážkového j-: bud musíme předpokládat původ z dvou různých zájmenných kmenů — *e/o a *je/jo, nebo zánik /-, které bylo součástí kmene, nebo přidání předrážkového k slovci utvořenému od kmene *e. Berneoker (Slav. etym. Wbrterbuch 416—ill) dává přednost možnosti, že v nepřlzvučném slově zaniklo j-, popříp. celá slabika je- (jeze > že). Neobjasněno zůstává pol. iže: mohl by to býti relikt původního tvaru mužského *jt> + že (ve funkci relativní a odkazovači mají západoslovanské jazyky jen nový tvar jen < *jb + m, srov. ťa + na), ale těžko vyložit užití mužského tvaru. Mohlo by ovšem jít o ide. nom.-akuz. neutra *id + že.í0
Také výklad o původu spojky že z partikule *gue budí námitky (jde o partikuli jinak příklonnou a vyvíjející se jiným směrem); lze myslit na vznik že z ježe, eže.
Pozdější zobecnění že bylo v západoslovanských jazycích umožněno jistě i tím, že užití zesilovací partikule -že zde bylo omezeno (a byla již zpravidla pevně spjata se slovem, k němuž se přichylovala); volné užití adjunktivní zde není. Naproti tomu podoby jež, jenž, zčásti i ež, kolidovaly s relativy.
Spojek že, ež, jež, jenž se užívalo i ve větách příčinných a účinkových. Viz §§ 210—211, 220, 223.
Obsahové věty oznamovací s by, aby, že by
V obsahových oznamovacích větách vyjadřujících děj nějak modálně zabarvený plní v stč. funkci spojky kondicionál by. Je ohebný (stejně jako ve spojkách aby, kdyby) a klade se po něm vždy 1-ové příčestí, takže s ním tvoří kondicionálový tvar slovesný.51 Ale proti normálnímu kondicionálu stojí až na ojedinělé výjimky na začátku obsahové věty á má zřejmě přízvuk (mohou po něm stát príklonky, srov. neb sú sě nenadáli, by sě k nim navrátila BiblOl Jde 13.15). To jasně svědčí, že tu by nabylo funkce spojovacího výrazu. Napomohlo k tomu i to, že se po stránce významové výrazně liší od obvyklého kondicionálu v samostatné větě oznamovací i v jiných typech vedlejších vět, kde vyjadřuje děj žádoucí nebo podmíněný. O hypotaktické povaze vět s by svědčí, že mohou za stejných podmínek jako věty s že býti anteponovány, např. by Čechové děti jedli, Vlaši mniechu DalL 47.30, pod. DalC 92a; a protož Najam, by jej král měl připásti, zvěděti nemohl CestMil 53a (propter quod Nayam de eius oceursa
60 Proti výkladu že, ež, jež z interjekce se staví B. Havránek; hlavni překážkou jsou mu uvedené alternaoe (K hist.srov. studiu 80).
« Nenašel jsem žádný jednoznačný doklad, v němž by bylo samotné by bez 1-ového příčestí, takže bychom v něm mohli vidět aorist slovesa býti. Rozlišení kondicionálu minulého a přítomného nebylo v stě. ještě jasně provedeno (srov. § 246), takže tvary typu bychřekl mohly mít i platnost minulou: nikdy nečteme, by kdy které vojsko... s takým neštěstím i nesnází z lodi na břeh nepřátelský vystúpilo, jakož tuto se přihodilo TrojD 117b. Srov. ještě § 130.
102
142
143
praescius esse non potuit). Je to však jev velmi řídký, daleko vzácnější než u vět se spojkou že.
Vzhledem k větě řídící plní obsahové věty s by stejné funkce jako věty s že: nejčastěji jsou to věty předmětové, řidčeji podmětové nebo přívlastkové, ojediněle přísudkové nebo doplňkové (zřejmě sekundárně a s cizím vlivem). Srov.:
věta podmětová: nezdá mi sě, by vlastná mátě... kde takú věc obdiržala AlxM 56; — věta předmětová: ktož se vínem podpil směle, mnít, byť měl za sto hřiven směle, mnít sám, byt byl pravý vítěz Svár 380—381; -— věty přívlast -kové: nenie toho zvieřete, by přes rok počna svój plod nosilo neporodě Štít Vrť 258 (významově se blíží větě účinkové); nebo jsú neměli čáky k němu, by co již mohlo spomoci jemu Svár 229; — věty přísudkové: kto je, by to mohl věděti, kto by byl otec jeho Štít Vrť 174 (G); kto jest, by nebyl dlužník HusErb 2. 390 (G) (jsou též blízké větám účinkovým); —věty doplňkové: a to by prvá vada hubené chlubě. A ta sě jemu nezdáše, by škodná byla, ani jie chtieše tbáti OtcB 7b; blázni byli, pravice mnohé lidi, by bozi byli ŠtítBarl 170a; keř Mojžéšóv... zdáše sě, by horal, ale... Mat 15b.
104 Obsahových oznamovacích vět s by se v stč. užívalo k vyjádření děje, k jehož reálnosti měl mluvčí nějakou výhradu. To se odráží i v okruhu sloves a jiných výrazů, po nichž se tyto věty kladly: jde převážně o slova s významem domnění, zdání, pochybnosti, anebo o výrazy záporné, popírající platnost děje věty obsahové. (Srov. s tím podmínky, za nichž se užívalo vět s že — § 97.) Rozhodující však byl postoj mluvčího k sdělovanému obsahu. Věta s by byla např. na místě i po slovese s významem tvrzení, jestliže mluvčí považoval obsah tvrzení za nepravdivý. Na druhé straně se neužilo věty s by třebas po slovese zdieti sě, nechtěl-li mluvčí podtrhnout nereálnost děje, ani po slovese záporném, šlo-li o popření reálného děje (v. § 98). Z toho vidíme, že ve větách s by šlo o vyjádření postoje mluvčího k obsahu závislého sdělení. A na pozadí vět s by měly modálni funkci i věty s ze — signalizovaly podávaný obsah jako reálný. V dnešní češtině jsou naproti tomu neutrální a k vyjádření postoje mluvčího stačí zpravidla uvozovací výraz ve větě řídící (srov. § 82).
Okruh modálních významů vyjadřovaných větami s by byl ve XIV. stol. poměrně přesně vymezen:
a) Vyjadřoval se v nich obsah domněnky, zdání, naděje. Příslušné výrazy ve větě řídíoí byly většinou kladné, ale mohly býti i záporné (záporné nezdieti sě apod. přechází však významově do druhé skupiny — znamená totiž obvykle „pochybovati"). Nejčastější je tn sloveso mnieti. Např.:
zda mníš, by v tej čsti stál dlúho? LegJid 227; nechtě, by sě Ho domněl, by v čem své moci zapomněl, káza ... AlxV 958; a před Děvín sě brachu, mniece, by dievky měchýřem zahnali, a mniece, by jich na hradě nedočekaly DalL 10.15—16, pod.
DalC 18a; židové byli by ji ukamenovali, domniece sě, by byla počala z cizoložstva Mat 16b; hrdýť nemóž poslušen býti, nebí mní, by on sám najlépe smyslel ŠtítSáz 37bl; zdáše mi sě ve sně, bych syna urodila velmi nepokojného a zlostného PasMA (Výb 200); zdáše sě jim, by nic kráse na všem světě nesvítalo, ani v květu prokvi-talo, než ta panna LegKat 220; a já jsem sě nadál, bych já tě slovutně za muž dal PasMA (Výb 528); co sě my chceme nadieti..., by nám nebylo trpěti něco? Štít Svát 235al; — nemni, synáčku, byt tu milost hospodin s tebú pro mě neduostojného učinil PasMB (Výb 531); nerodíc mnieti, bych byl přišel, abych zrušil zákon nebo proroky Mat 65b; nemienim, by bylo přehledali zřejmě proti bohu ŠtítSáz 48b2.
b) Vyjadřoval se v nich děj přijímaný s nedůvěrou: o čem mluvčí pochybuje, co se mu nezdá, čemu nevěří, nebo co neví. Ve větě řídící jsou zpravidla slovesa záporná. Např.:
a tak divné rúcho jmieše, jakž mi sě nezdá nikake, by kdy člověk vídal také AlxV 892; ni co jiného újáše, by viec milovati mohla Hrad 30a; vyšli jsú z té naděje a z toho čakanie, by jměl spasitel přijití ŠtítSvát 18bl (řídící věta je smyslem záporná: „přestali očekávat"); ve všem ženském pořiedě nechtie, by kde taká [krasavice] byla LegKat 271; nesnad bych již tomu věřil, by nynie která bez omyla tak věrnéj milosti byla LegKat 2354; by onen přál jeho dietěti, tento nevěří, a tento mní, by druhý před ním kradl pro své děti ŠtítSáz 30a2; ale bysta bratry byla, to nevědiešta PasMB (Výb 526); i počě po ostrvách v hrad lézti, neb sě nemôže nikoho dovolati, a by v ňemkto byl, nemože znamenali DalL 38.12, pod. DalC 73a.
c) Vyjadřoval se v nich děj, který mluvčí považuje za nemožný, kterému nemůže uvěřiti. Jde o souvětí silně citově zabarvená, s řídící větou zápornou (nebo aspoň smyslem zápornou); věta obsahová má vždy funkci pod-mětovou. Např.:
zlé by nebylo popraveno, to nemóž býti Túl 72a (malum impunitum esse non potest); kak by to mohlo býti, by mi bóh chtěl Miechy odpustiti? MastDrk 94; hlédaj, móžeš-li v které zemi to uzřieti, by cizozemce při sobě měli a v svú radu je púštěli DalL 102.11; na světě nenie slyšáno, by kto otevřel oči slepce urozeného EvOl J 9.32 (237b) x EvZim že by, BlahNZ aby (quia quis aperuit oculos).
d) Vyjadřovalo se v nich, že jde o falešné tvrzení nebo nepravdivý děj. V řídící větě je sloveso kladné, když jde o reprodukci něčího nepravdivého tvrzení, anebo záporné, popírá-li v ní mluvčí pravdivost sdělovaného děje. Např.:
i mluvie to sprostní dědi, by jej tehdy [měsíc při zatmění] jedly vědi AlxV 2353; [Boleslav] jě sě na lidi volati, by jeho. bratr chtěl zabiti, je sě žalovati DalL 30. 50, pod. DalC 56b; zatiem kázala toho dietěte tajně chovati, a potekši sě, by byla těžká dietětem^ toho léta podlé času, by dietě jměla, pronésti kázala PasMA (Výb 201); ty pravíš, bych já blúdil, ale svého nic nesúdíš LegKat 1315; kterak pak dieš, by tvój čas byl? ŠtítSáz 94b2; pakli by kto obžalován byl, by jej choval, a on sě k tomu neznal ŘádZem 49 (Výb 783) (zde jde o neprokázanou obžalobu);
nevizu, by kto vás pravú i svit-chovanú žádost k nebesá (m) jměl Túl 33a (non
144
10 Vývoj Českého souvětí
145
video, quod aliquis vestrum vera et perfecta cupidine caelestium teneatur); hi jeden z vás nevěř tomu, bych tuto věc sám o sobě zamyslil AlxB 319; nikdy (n)eviděli, by smál, ani kdy s die(t}kami vec jh(rál), jedno... Hrad 2a; neměj tohoto domyslu, by mně jiesti neho piti aneb který pokrm žiti dávali od dvora tvého LegKat 2676; neb jest nikdy neslýcháno, by šel déšť v těch krajinách OtoB 105a (fuisse autem illic pluviam nec aJiquando quidem auditům est).
e) Zřídka a teprve v pozdějších památkách se užívá vět s by po větě záporné, v níž se pouze popírá, že mluvčí nebo někdo jiný pronesl nějaký výrok nebo měl nějakou myšlenku nebo něco vykonal, aniž se zaujímá stanovisko k platnosti tohoto výroku. Srov.:
jest-li v tom který hřiech jměla, nepřim, by toho nesděla Hrad 33b (si ho^ peecatum est, negare non possum, quin ipsa faeiebat hoc); my nedieme, by naši ciesaři někteří proto byli štastni, že jsú dlúho a mocně panovali ŠtítSáz 86a2; ty tři vdovy byly sú pohanky a nerozuměly jsú, by z vdovstvie byla duši věcná odplata ŠtítSáz 39b 1.
/) K vyjádření nezaručené zprávy, k tlumočení cizího mínění užívalo se v stč. vět s by jen ojediněle, např. ještě stojí u svatého Víta noha sviecnová, pravie, by byla diela Šalamúnova DalL 47.54, pod. DalC 93a; tak praviechu, by se v féj zemi také dietě neurážalo ŠtítBarl 9a. Normálně se zde užívalo indikativních vět s že (V. § 98); „kondicionál cizího mínění" je jev pozdější.
Jak jsme viděli, tvoří obsahové oznamovací věty s by již na počátku doby historické plně ztvárněný souvětný typ, mající zřejmě povahu hypotaktickou. Jsme proto při výkladu o jejich vzniku odkázáni na hypotézu.
Ani srovnávací pohled mnoho nepomůže, protože obdobné věty byly rozšířeny jen vpolštině, a tam je v historické době už zastihujeme na pokročilejším stupni vývoje než v češtině. (Srov. Slovjnik stpol. I, 181 a 12—13; Jar. Bauer, Kilka uwag do hasel spójnikovjych w Slovmiku stpol., Jezyk Polski 38, 1958, 11—13; Gramatyka histor. 454—455, 466; O. B. Tkačenko, OuepK ucmopuuustMHumejiwiivc cmo3oe e nonbCXOM jiumtp. arnice, Kijev 1954, 12—14.)
J; Gebauer (Hist. mluvnice IV, 70) vykládá naše souvětí jako původně asyndetioká: „výraz složitý pro plpf. bych nesl atd. béře se také za kondicionál, vtiskuje se do významu ferrem, feram a tulissem, tulerim." Při změně pojetí béře se bych za pouhou spojku kondicionální = ut, si, quod..., aby, kdyby, že, že prý atp. „Tím způsobem souvětí souřadné změnilo se v souvětí podřadné."
Také Fr. Trávníček (Skladba 59—61) vychází z aoristové platnosti bych: souvětí ty pravíš, bych já blúdil znamenalo „ty pravíš, já jsem bloudil". Přítomná platnost sé zde ujala vlivem vět pracích, účelových a podmínkových, v nichž minulá platnost zanikla.
Takový vývoj by byl musel nastat už v značně odlehlé době předhistorické, protože v převážné většině dokladů nemá už by s 1-ovým příčestím platnost minulou (ta je velmi řídká), nýbrž přítomnou nebo i budoucí (přesněji bychom
146
í
měli mluvit o předčasnosti, současnosti a následnosti). Kromě toho se zde neužívalo samotného bych, by,. . jako spony, nýbrž pravidelně jen spolu s 1-ovým příčestím byl, např. mněl, by bylo něco dobrého Trist (Výb 384) (srov. naproti tomu a kdy by syn buoží již křštěn, na tom miestě vynide z vuody Mat 40b). O nedostatku minulé platnosti vět s by svědčí i to, že nastupují na místo konstrukcí s přechodníkem přít., např. mníš sě kúpěu Vltavě? DalC !)8b x DalL 50.33 mníš, by sé kúpal u Vltavě?52 Nevysvětleno zůstává omezení vět s by na souvětí modálně zabarvená — z reálné platnosti minulé by se byly mohly rozšířit i do souvětí typu to sě jest ukázalo, jež byli všichni vieru potratili Pas.
Snad bude na tyto otázky možno odpovědět po prozkoumání vzniku, vývoje ,a významu slovanského kondicionálu. Není vyloučeno, že se zde použilo již hotového kondicionálu jako výrazového prostředku pro nereálný děj (stáří kondicionálu nám dosvědčuje stsl. bimb // bychh), nebo že kondicionál aspoň určil směr významového vývoje našeho souvětného typu.
Pro další vývoj obsahového souvětí je charakteristický ústup oznamovacích vět s by. Byl to proces velmi složitý, ale pokusíme se jej načrtnout aspoň v přehledu.
Příčin ústupu vět s by bylo jistě několik. Předně se jistě uplatnilo to, že by, které ani nebylo skutečnou spojkou, bylo mnohoznačné: zobecnělo v ireálných větách podmínkových (v. § 246), uvozovalo obsahové věty žádací (§ 128) a příslovečné věty účelové (§ 231), zčásti též účinkové (§ 212) a příčinné (§ 222). Při sílící tendenci odstranit disparátni užití základních spojek, kterou pozorujeme od konce XrV". stol., bylo obecně zatlačováno i by prostředky výraznějšími a speciálnějšími. Je pochopitelné, že nejsnadněji ustupovalo právě v našem typu souvětí, protože zde bylo významově nejvíce vzdáleno od jiných funkcí kondicionálu. Základní obsahová spojka že v této době zřejmě již ztratila významový odstín spjatý s jejím vznikem, a mohla pronikat i do vět s dějem podávaným jako nereálný.
K odstranění obsahových oznamovacích vět s by se nabízely tři možnosti : 1° nahradit je indikativními větami s že; 2° zaměnit by spojkou aby (převažuje nad by a nahrazuje je ve většině hypotaktických typů); 3° dodat spojku že a ponechat kondicionál. A skutečně pozorujeme, že se všech využívá.
K oncem XIV. stol. a v XV. stol. se by drželo, ale vedle něho se stále častěji objevují souznačné věty s že, aby a že by, a to zpočátku bez výraznějšího významového rozlišení. Srov.:
Věty s by: mniechu, by je nadstúpila žalost smrtedlná Trist (Výb 385); a tu jistu modlu na čistém miestě postavie a mnějí, by také ten jejich buóh měl ženu a syna CestMil 43a (credunt autem ipsum habere uxorem ex fllium);
41 Zastupovaly však jistě i přechodníky a jiné konstrukce vyjadřující děj předčasný, např. mniech ztepa věě kniežatá, proto tni dána pravá otplata DalL 40. 17, pod. DalC 78a; jehož smrti želela, toho otnesena mněla Hrad 28b (nune dolebat ablatum).
147
potom zdáše se jemu, by ten obraz nesl někeraký list v ruce TrojD 169b (odstín a); — po vše časy v noci loviece, nemuožem jisti býti, bychom jednoho ku pokání ulovili ChelčSíť 5b; a to sě ovšem nepodobno zdálo, by který člověk mohl býti, ješto by měl sto ok CestMil 89b (impossibile videbatur omnino, ut quisquam hominum esset) (odstín 6); — zabili sú Pána Ježíše, pravíce, by se rúhal Hus Svatokup 113a; aniž muožeš řieci..., byť naše vojsko bez tvé rady nemělo býti vedeno i pracováno TrojD 138a (odstín d); — žádnéj péče nemajíce, by se jim co mělo přihoditi CestMil 53b (odstín e).
Věty s že nastupovaly po slovesech kladných: a tu modlu, kteráž viece ruk má, mnějí, že věčšie moci jest CestMil 102b; a takto sě toho domním, že mu sama pověděti musím Trist (Výb 387); on vece: Kohož lidé navštěvují, toho světí andělé navštěvovati nebudú. A protož ti, ješto tu okolo přěbýváchu, mějiechu za to, že jeho andělé často navštěvováchu OtcB lila (fáma vulgaverat sanctum illum ab angelis visitari); úfám u milého boha, že jej vždy ohledám a v tom nic nebudu obluzena OtcB 66b (confido in deo meo, quia videbo illum) (odstín a); — v tom také rúhaní jsú, kteříž praví, by papež byl buoh zemský..., a kteří praví, že on muož proti zákonu božiemu jiný ustanoviti HusSvatokup 112b; bohuóv svých obrazy velmi černí, praviece, že všickni bohové jsú černi i všickni svatí CestMil 112b (odstín d).
Věty s aby se šířily po slovesech kladných i záporných: i mněla tato žena, aby inhed, jakož by z mrtvých [Kristus] vstál, tak by (!) na tomto světě kraloval Mat 314a (putavit eum mulier post resurrectionem illico regnaturum); [Alexander] kázal sobě oběci s modlitbami učiniti... maje za to, aby bohem byl TkadlS 1 la (odstín a); a odkad mně jest to, aby přišla matka pána mého ke mně? EvOl L 1.43 (208b), pod. BlahNZ x EvZim že jest přišla (et unde hoc mihi ut veniat) (odstín c); — a nepraví [Kristus], aby svú duši dal za všech vykúpennie, ale za mnohých vykúpennie Mat 316a (non dixit animam suam dare pro omnibus, sed pro multis) (odstiň d).
Věty s že by šíří se hlavně po slovesech kladných: páni mněli, že by tudy znikli zlého podání, a druhé mněli, by oni lépe podávaU! HusSvatokup 153b; mnoho dělajie prací těch, o nichž se domnievají, že by radosti nebeské za ně hodni byli ChelčSíť 2b; oči se někdy něco v nich zdá, že by zlé nebylo, avšak vždy nějakáx lež při tom jest ŠtítSáz 50al; a Saracéni nadiechu sě, že by inhed měl vešken sklep toho kostela padnuti CestMil 29b (a saracenis per consequens ruina totius ecclesiae sperabatur) (odstín a); — i neuvěřichu židové o onom, že by slep byl ' a viděl... EvZim J 9.18 x EvOl, BlahNZ by; aby... prosili papeže od něho, aby k němu sto mudrcuov Mesiánských poslal, jenž by uměli rozumně a múdřě ukázati jeho mudrcom, jest-li to pravda, že by viera křesťanská byla najlepšie mezi všemi a že by bohové tatarščí byli dábli a že by oni i všicky jiní na vzchod slunce byli sklamaní v modlení svých bohuóv CestMil 6b (si verum erat, quod christianorum fides esset mehor inter omneš et quod dii tartarorum essent daemones et quod ipsi et orientales alii erant (!) decepti in suorum cultatione
deorum) (odstín 6); — on se křesťanem povede a pústenníkem, a jméno zjevi, že by Barlaam Hekali jemu ŠtítBarl 138b; sudce. .. neshřeší výdada súd tak, jakž jest doveden, neb ne on jej zabie, ale ti, kteříž jsú naň dovedli, že by on zlý byl ŠtítSáz 76bl; tací vyznávají, že by boha znali, ale skutky zlými zapírají Hus Svatokup 110b; dva listy falešná složili, na nichžto bylo psáno, že by Palamides s Trojánskými o zradu řečskú skrytě jednal TrojD 162a (odstín d); — nebo ještě neumějiechu písma, že by musil on z mrtvých vstáli EvZim J 20.9 x EvOl že musil (odstín e).
Znatelně narůstá užití vět s že by k vyjádření cizího mínění nebo nezaručeného sdělení: protož pověst jeho po všem království běžéše, že by mistrný lékař byl, a mnohým od jich nemoci že by pomáhal GestaB 2b; křivda k němu se přitočí, po všech zemiech list potočí pravieci, že by v jednom slově všicek je byl lid v hotově Baw 16a; to jisté město veliký kám na jinú stranu řeky přestavil, neb jest od hvězdářuov slýchal, že by někdy po budúcich časiech mělo by (!) sě jeho ciesařství protiviti CestMil 58a (quia ab astrologis didicerat, quod imperio eius futura rebellis erat); i pověděchu jemu, jež by Ježíš nazaretský šel EvOl L 18.37 (220b) x EvZim, BlahNZ že jde (dixerunt autem ei, quod Iesus Nazarenus transiret); když uslyšal Ježíš, že by Jan zrazen byl, jide do Galilee EvOl Mt 4.12 (214b), pod. BlahNZ (cum autem audisset, quod Iohannes traditus esset, secessit in Galilaeam). Zde jde o nový jev (nikoli o nástup že by na místo by); zdá se, že se tu uplatnil vliv lat. konjunktivu.
Vcelku lze shrnout, že kondicionálové věty si udržely zhruba původní rozsah, jen dostaly zčásti nové spojky (aby, že by); vedle toho se šíří indikativní věty s že. Na užití té nebo oné spojky začala mít vliv kladná nebo záporná podoba řídící věty. Kromě toho se šíří věty s že by nad původní míru a zaěíná se rýsovat jejich nové využití k vyjádření nejistého sdělení.
Od sklonku XV. stol. až do stol. XVII. proniká v obsahových větách 107 oznamovacích nová vnitřní diferenciace: vedle reálných vět s že, ano, an + in-dik. a dále trvajících kondicionálových vět vyjadřujících domnění a nepravdivý nebo popřený děj se nově ustalují jako výrazný typ věty vyjadřující nezaručenou zprávu nebo cizí mínění. Toto rozlišení nastalo zřejmě jen v jazyce spisovném, popříp. v kulturní podobě jazyka mluveného; nezasáhlo však asi lidová nářečí. To je pochopitelné, neboť šlo o vývoj podnícený zvenčí —■ vlivem latiny. Spisovný jazyk tento podnět přijal, protože k tomu měl vnitřní předpoklady.
Ve větách vyjadřujících domnění, pochybnost a nepravdivý nebo popřený děj se při řídící větě kladné dále šířila spojka že + indik. a skoro úplně vytlačila spojky kondicionálové. Např.: neboštík domnívaje se, že bezpečnější před střelbou bude, za ní [kotvou] se položil CestPref 265; vy (prý) mníte, že sou praví křesťané, však sou zhola pohané, vodou omáčení BlahPůvod 4; či mníš, že se darmo po světě toulati volno? KomLab 214; tu se zdálo, že nás
148
149
proti nám jdoucí neb poboční vlna přikvačí a hned na- místě potopí KomLab 216. Vedle toho se kladlo i že s kondicionálem: myť sme za to měli, ze by ty již toho zapomenul Malíř 60 (T); ona domnívající se, že by zahradník byl, řekla jemu BlahNZ J 20.15 x EvZim mnieci, by, pod. EvOl (illa existimans quia hortula-nus esset); lidé. .. budou se domnívati, že by blud byl BlahPůvod 11; pohané.. . to velmi nesli těžce, pravíce, že by sobě Bořivoj peleš udělati dal, aby se v ní před lidmi schovával Háj 64b.
By se drželo po řídící větě záporné ještě v XVI. stol., ale stále více ustupovalo aby (popříp. že by); v XVII. stol. jsem je již nezachytil. Srov. proto sem nemuohl znáti, by [poturčenec] co lepší byl než jako prvé CestKabK 2a; nezdá se, by co bylo u něho [božího hrobu] opravováno CestKabK 15b; a nezdá mi se, by se co na nich rodilo [na, horách tureckých] CesíLobk 52a; a žádný tomu živý neuvěří, ktož toho nevidí, by tak přemisterné dielo ruka člověčí udělati mohla CestLobk 7a; kdo by chtěl, mohl by s sebou peřiny vžiti, ale mezi námi nevím, by je byl kdo měl CestPref 48; mnozí toho nesoudí, by to co neslušného bylo BlahGranl ův.; kázal jim město jedno... obořiti, tak aby znamení tu nezuostalo, by město bylo Háj 75b.
Aby bylo obecně rozšířeno po řídící větě záporné nebo aspoň smyslem záporné (se slovesy pochybovati, odpírati apod.). Např.: kterýž snad sobě toho nemyslí, abych v takové vuoli byla anebo v úmyslu, jakož jsem HynRozpr 220a; neb nehádám, aby Boží hrob takový spuosob měl zevnitř toho času, když tělo Krysta Pána do něho bylo položeno, jak nyní má CestPref 112; však nepamatuji se, abychom kdy na čem jistém zůstali BlahPůvod úv.; nevěřím, aby v moři a v jakýchkoli řekách co chutnějšího a lahodnějšího nad ni [rybu] najiti se mohlo CestBras 18b; kdož tedy říci může, aby to z Boha nebylo, což boží pře hájí? BlahPůvod 11; otec můj i matka má již nemají naděje, aby mne uzřeli BiblKral Tob 10.9; nikoli tomu nevěřím, aby ta těžká zimnice tebe tak lehce ostati měla Háj 74a; tu naříkali na sebe i vůdce své počnu nevěře, aby živu zůstati možné bylo KomLab 216; nevidím nic, aby jim barvy.. . co přibývalo KomLab 221; nevěděli, aby kradený takové obilí bylo, ale ta Mandalena věděla, že jest takové obilí kradené byla Chlum 107b — 1622 (O); já pochybuji, abyste ráčili ode mne všechny psaní dostati, neb jsem častokrát psal ČernH 11; aby to pravé býti mělo, někteří odpírají Veleslavín (Z) (odstín b); — oznámil jim, že jemu to možné není trpěti, aby se lidé tak hanebně měli puovodem jeho mateře vespolek mordovati Háj 69b; ach nemožné jest, dím já, aby ta věc na dobré vyšla s těmi obyčeji KomLab 217; nebo aby potěšení pravého požívali, možné není KomLab 280 (odstín c); — aby je [Mi zabite] z šatův jejich svláčeti jměl nebo zakopával, tópravda nejní Chlum 127b — 1625 (O); aby tento Jan Malej mimo to, co dobrovolně vyznává, nitčímž více neměl vinen býti, toho mu se nemůže věřiti PardA 213b — 1590 (O) (odstín d).
Také sem pronikalo že by: ale lid nevěděl, že by odšel Jonata BiblKral 1 Rg 14.3; nedomnívejte se, že bych přišel rušiti Zákon anebo Proroky BiblKral Mt 5.17 x Mat 67b neroďte mnieti, bych byl přišel zákon zrušiti nebo proroky.
Vcelku vidíme, že se modálně zabarvený typ obsahových oznamovacích vět, dříve jednotný, rozpadal na dvě části podle toho, byl-li v první větě zápor nebo nikoli: po řídící větě kladné převládly věty s že, popříp. že by; po řídící větě záporné se udržely věty s aby, které nastoupily na místo vět s by; i sem však pronikalo ze by.
■ Obsahové věty vyjadřující nezaručené sdělení měly pravidelně že s kondicionálem: atak sem slyšal, že by na té hoře zabil Kain Ábele a že ten kostel na památku toho ustaven jest. A to nám pravili křesťané i arapi, že by se tu naj-prvnějše vražda stala CestKabK 10a; kterýžto prsten praví býti, že by byl svatého Marka CestLobk 15b; toto jsem proto tuto napsal, že někteří praví, že by Boží hrob, který nyní jest a se ukazuje v Jeruzalémě, nebyl ten pravý CestPref 117; tu někteří o nějakém divu praví, že by se stál, ale o tom žádný z těch, kteříž přítomni byli, psaného nic nepozůstavil BlahPůvod 8; slyšal jsem, že by Neklaň kníže zemi tuto zpravoval toho času, když sem já sem všel Háj 66a; někteří Icronikáři píší..., žeby on Boleslav také byl všel tajně do příbytku, kdež sv. tělo ležalo Háj 74a; kdosi o tom psal, že by mořské laštovice blízko klauzy moře Magellanicského vídány byly CestBras 16b; víš, jakýt jsou zde noviny nejistý, i taky praví, že by měli sem soldáti... přitáhnouti ČernZ 10; já sem slyšel u nejvyššího Colloredy, že by. .. nepřítel ku Praze táhnouti měl CernH 11.
V XVI. a XVII. stol. šířil se však mnohdy kondicionál v obsahových oznamovacích větách i nad tuto míru a pronikal do vět s obsahem zcela reálným. Např. uzřev, že by oklamán byl od mudrců BlahNZ Mt 2.16 x EvZim uzřev, že jest oklamán, pod. EvOl (videns quoniam inlusus esset); znamení rychlé podle obyčeje dal, že by pět šífů viděl CestBras 14b. Jde tu o šíření kondicionálu ve vedlejších větách po vzoru lat. konjunktivu; v obsahových větách oznamovacích však nenabylo takového stupně, jako v jiných typech vedlejších vět, a načrtnutá diferenoiace jím nebyla zastřena. U některých autorů vystupuje zvlášť zřetelně.53
Když pominul tlak latiny a byla přervána tradice spisovného jazyka, ustupovalo i užívání kondicionálu ve větách obsahových. V živé mluvě se podle svědectví archaických nářečí vůbec nerozvinul „kondicionál cizího mínění"; byly v ní však věty s aby po záporných slovesech ve větě řídící a vyjadřovaly modálni odstíny, naznačené v § 104 v odstavcích a—e; nejčastější je odstín 6. K modálnímu zabarvení však přistoupilo i zabarvení citové. Srov. mňe ani nenapadlo, aby Janek už přesil z vojne císařov. (Malovaný); gdopak by byl pomyslel, aby do rána už byla neboškó slavkov. (Gregor); nepamatuju, abyzme
108
63 O šíření konjunktivu ve vedlejších větách za humanismu informuje na základě srovnání tří textů novozákonních VI. Kyas, K latinismům humanistické češtiny, rukopis, sborník k 70. narozeninám prof. Fr. Novotného, Brno 1951; v. též Jar. Bauer, Vliv řečtiny a latiny, Čsl. přednášky 93. O vlivu latiny na syntax češtiny v XVI.—XVII. stol. v. B. Havránek, Vývoj spis. jazyka 50n.
150
151
m'eli dochtora mor.slov. (Chloupek); prvej nebilo, abi jél do nemocnice ibid.; nevjeřili zrne, aby už mjeli po žňách hranie. (Skulina). Méně časté jsou zřejmě věty s že by (mimo věty s dějem podmíněným nebo žádaným), např. zdálo se jim, že by přynesla málo do gruntu hranic. (Skulina).
Nová spisovná čeština přejala s repertoárem syntaktických prostředků ze XVI. stol. i hypertrofii kondicionálu v obsahových větách.54 Postupně se ho však zbavovala a blížila se k dnešnímu stavu, naznačenému v § 82. Ve srovnání s východními dialekty je charakteristické, že ve spisovném jazyce bylo zatlačeno aby i po větách záporných s výjimkou citově zabarveného typu c (není možné, aby to byla pravda); místo toho se rozšířilo že s kondicionálem, ovšem jen jako prostředek fakultativní.
noucí pozice spojky že dále posílena. Může stát ve všech typeoh obsahových oznamovacích vět, a všechny ostatní spojky cítíme jako její varianty. Po vytlačení aby se oznamovací věty jasněji odlišily od zadácích (a účelových).
OBSAHOVÉ VĚTY TÁZACÍ
Jsou to věty, které vyjadřují vlastní obsah toho, co je ve větě řídicí označeno jako otázka, výzva k odpovědi, nedostatek vědomostí o něčem apod. Jako věty samostatné by měly povahu tázací — jsou to vlastně závislé otázky. Připojují se tázacími částicemi, zájmeny nebo příslovci.
Můžeme je rozděliti stejně jako samostatné otázky na zjištovací a doplňovací.
110
Závěr
Složitý vývoj obsahových oznamovacích vět, který jsme sledovali, je odrazem vývoje spisovného jazyka vůbec a souvisí úzce s jeho zdokonalováním, aby mohl plnit rostoucí úkoly.
Ve XIV. stol. se setkáváme se značným množstvím spojovacích prostředků tvarově neustálených a významově zatížených svým původem. Jsou to citoslovce naU, ano (an), předcházející ve spojky, ale uvádějící jen názorně představovaný děj. Jsou to původní tázací zájmena kalco a kaký ve větách zvolacích. Jsou to již jasně hypotaktické spojky — řídké a ustupující jako, které má přitom nejširší oblast užití, pokrývá celý typ; základní spojka že (v různých podobách — ž, žež — as řidšími variantami ež, jež, jenž), která je však omezena jen na vyjadřování dějů reálných; ve spojku stlačený kondicionál by, uvádějící děje domnělé, popřené apod.
XV. stol. přináší zjednodušení: hyne nali, zanikají varianty spojky že, sbližují se věty s jak/oj a s původ, kakjof, nahrazeným jak [oj. Ale v souvislosti s výrazovými potřebami (a ne bez cizího vlivu) se konstituují věty doplňkové s an a obohacují tak soustavu obsahových vět. Spojka že se zbavuje omezení, kterým byla poutána — začíná se jí hojněji užívat i při dějích nereálných, domnělých apod. Hranice mezi reálnými a modálně zabarvenými větami se přesunuje, dochází k vnitřnímu přeskupení výrazových a významových typů v rámci obsahových oznamovacích vět. Složité úkoly, před něž je stavěn spisovný jazyk za humanismu, vedou k novému využití kondicionálu, zčásti podle vzoru latiny. Vládnoucí postavení spojky že se posiluje — stává se v obsahových větách oznamovacích takřka univerzální spojkou, stmeluje celý souvětný typ. V novém jazyce se tento vývoj, spojený s diferenciací od jiných souvětných typů, dovršuje: že (že by) vytlačuje skoro úplně aby. Tím je vlád-
ZJIŠŤOVACÍ OTÁZKY
Zjišťovací jsou ty otázky, v nichž se ptáme na platnost nějakého obsahu, m žádáme o jeho potvrzení nebo popření. Vytvářejí souvětí s větou, která nás informuje o tom, kdo a za jakých okolností otázku klade, komu tane na mysli, kdo nezná správnou odpověd apod. Jako vedlejší věty nemají vlastní modálni platnost a vlastní intonaci, proto se připojují vždy tázacími partikulemi, vyjadřujícími jejich prvotní tázací ráz. (V samostatné zjišťovací otázce stačí k vyjádření tázací platnosti intonace, proto se v dnešním jazyce normálně tázací partikule nekladou. Užívá se jich jen v otázkách citově zabarvených — mají tedy funkci citovou.) Ve spisovném jazyce máme partikule -li, zda, zdali, v obecné češtině též jestli, např.: Čekal, půjdou-li z nádraží lidé Olbracht; Babička se musela jít podívat, zdáli se jim [psům] příliš neublížilo Němcová.1
V jazyce starém se uvozovaly závislé zjišťovací otázky částicemi li (zřídka s apokopou -i v podobě ľ) a zda (též v podobě za, azda, zali, zdali); v otázkách vylučovacích také čili, Si. Ojediněle bylo do tázací funkce vtlačováno ač. Protože se týchž partikulí užívalo i v otázkách samostatných,2 byl rozdíl mezi samostatnou a závislou otázkou méně výrazný než dnes — záležel především ve ztrátě tázací intonace a v přizpůsobení tvaru přísudkového slovesa větě řídící (v osobě, částečně v čase a způsobu).
Mezi oběma základními prostředky, částicemi li a zda, byl snad kdysi vý- l*2 razný rozdíl; jeho zbytky jsou v stě. ještě patrné: li (V) stává nejčastěji v konkrétních, reálných otázkách, v nichž bývá sloveso v indikativu; zda (za, azda, zali, zdali) stávalo zase častěji v otázkách vyjadřujících nejistotu, rozvažování,
51 Srov. M. Jelínek, Výběr synt.prostředků 564n. ;M. Grepl, Vývoj mluv. stavby 316 n.
152
1 Srov. Fr. Trávníček, Mluvnice II, 692n.
2 Srov. např. Milý otče, i nebylo-liť to protivno, což jest ten stařec tobě řekl? OtcB 71b.
153
někdy s odstínem pracím — v takových otázkách bývalo přísudkové sloveso v kondicionále. Je zde tedy jistá obdoba k rozdílu mezi obsahovými oznamovacími větami s že a s by, ale daleko méně konsekventní. Odchylky jsou oboustranné; později (zejména v XVI. stol.) v souvislosti se sířením kondicionálu ve vedlejších větách kondicionálových otázek s li přibývá. Srov.:
li s indikativem a s kondicionálem: počě Smila tázali, umie-li zlato plavati DalL 76.34, pod. DalC 129a; boh s nebi sezřěl na syny člověčie, aby uzřel, jest-li [človék] rozumný nebo hledajúcí boha ZaltWittb 52.3, pod. ZaltKlem x BiblKral byl-li by kdo rozumný (si est intelligens); a juž neviem, tba ľ co tebe Hrad 32b; král toho káza zkusiti, móž-li to chlap učiniti Hrad 95a; a když přijide k svatému Antoni, tu jeho otáza, učinil-li jest, jakož jemu byl kázal OtcB 67b (requisitus est, si fecisset, quod ei praeceperat); neb nás sedm tovařiškuov pocestných k němu jdiechom a nevěděchom, byl-li jest který žák svěcený mezi námi OtcB 4a x OtcAC byl-li by; pokus sám sebe člověk, jést-li svedomie čisto a jest-li se mysl as a něco povzdvihla k bohu StítKlem 122a (G); papež člověka, jehož nikdy nevídal. .., nezná, dobrých-li jest óbyčejóv, aniž ví, hodí-li se tomu lidu, nad nimiž chce ho posadili za biskupa neb faráře, aniž ví, příjme-li ho mile lid dobrý HusSvatokup 128b; — počě do Ůech své špehéře sláti, chtel-li by kto proti královi vstáti DalL 86a (96. vs.); a chtěl-li by do Čech, jeho otáza DalL 59.58; i poče sě pilně tázati, jměl-li by které dobré činy nebo skutky k spasení OtcB 11b; a otázal jich, byla-li by to pravda CestMil 14a;
zdaftj, za, zdali s indikativem: chtě rád od něho zvěděti, zdali kdy jest... učinil který skutek milosrdný OtcB 11b; vizme, zdali ne pilnějie klanieme sě bohatcóm tohoto světa, nežli pánu bohu HusErb 1.68 (G); pros boha, zdat snad odpuštěno bude tobě HusErb 1.342 (G) (zde proniká význam prací); ctný muži, rač mi pověděti, ač móžeš právě věděti, aneb zdali tvá milost jeho schovala, pověz mi, kde bych jeho optala DivMar 33 (zde lze větu se zdáli chápat jako podmínkovou k větě další); protož nyní hledaj i přehledaj, zdali nalezneš biskupa, jenž by následoval Krista HusSvatokup 149a; — s kondicionálem: pro něžto veš hněv ochabí, mysle veždy na to, za by přišlo jmu s lepšú příčinu AlxBM 172 (zde proniká odstín prací); ožídál sem, za by kto spolu želal. .., za by kto utěšil ŽaltKap 68.21 (G); inhed počě švec hledatí, zda by mohl s kým v kostky jhráti Hrad 124b; protož sě pokusili [duchovníci], zda by pochlebováním mohli jej lstivě obtéci Mat 336a; protož jeho oba spolu počesta prošiti, záalii by je mohl smieřiti Svár 405; ptaje se všech, kteříž ho potkávali, zdá by kde ztraceného jeho vola viděli? Aneb zdá by slyšeli, že by jej kdo nalezl? Ezop 167a3.
Prací platnost (popříp. účelová) převládla zřetelně např. v těchto dokladech: raději chci tieže usilovati svýma rukama, azda bych tudy zbyl diábelského přěkážěnie OtcB 47a; neb když sem vyšel, hledaje, zdá bych kde co uloviti mohl.. . Ezop 118b. Srov. též § 132.
3 V Ezop se pravidelně píše zdá (s dlouhým á).
Zajímavé jsou i rozdíly v užití obou částic mezi památkami. V Abi uvozuje -li jen otázky přímé a v závislých je pouze zda.1 To připomíná stav v jazyce staroslověnském, kde se -li užívalo též pouze v otázkách samostatných (v závislých otázkách bylo obvykle ašte za řec. si).5 Je pravděpodobné, že to je stav původní (v Alx ještě jako relikt dochovaný): v psi. nabyla už partikule li funkce tázací, ale v té době asi závislé otázky jako pevný typ ještě neexistovaly. Když se pak ustalovaly (dálo se tak až v jednotlivých slovanských jazycích a z větší části asi až po vzniku spisovného jazyka), sáhlo se bud po partikuli jiné (v stsl.), anebo se použilo -li (např. v rušt.), anebo se-užívalo -li i parti-kulí jiných. — V Dal* je naopak li jedinou partikuli v závislých otázkách zjišťovacích — zda zde nenajdeme ani v závislých otázkách s kondicionálem. Snad to souvisí s prostým a hovorovým rázem jazyka této památky; závislé otázky se zde nevzdálily příliš od otázek samostatných. V HusSvatokup je jen jedenkrát zdali vedle devíti -li.
Partikule -li se v stč. kladla za výraz, který je jádrem zjišťovací otázky, a to i za jméno.7 (Dnes je možná jen u určitého slovesa.) Např. již vidíte páni, dobré-li jste rady DalL 102.51; velikou-li jsme my pak škodu naší střelbou Tur-kuom udělali a mnolw-li jsme jich postříleli, toho se věděti nemůže CestPref 269; v. též citovaný doklad z Husa. — Dosti často stávala za sponovým jest; časem spojení jest-li ustrnovalo a měnilo se v tázací partikuli, podobně jako v jiných kontextech v podmínkovou spojku (v. § 240). Ale význam slovesa jest se dlouho cítil, takže se ho užívalo jen v 3. osobě sg. a neužívalo se ho v jiné časové platnosti než prézentní. Srov. a biskup spatře, jest-li rozumný farář neb třídník, měl by řieci. . . HusSvatokup 164b x shledají. . ., jsú-li mezi kacíři a mezi Antikristy položeni ibid. 138b; aby se otázala, bude-li syn jeho živ ibid. 176b. Spisovný jazyk se nové partikuli jestli bránil a spisovným prostředkem se nestala dodnes; je však běžná v nářečích i v obecné češtině. Jungmann ji zaznamenává bez literárních dokladů: ptal se, jestli vstali (z mluvnice Tomsovy); zeptej se, jestli je doma (Slovník I, 605). Je pravděpodobné, že k ustrnování jest-li docházelo paralelně se vznikem podmínkové spojky jestli/žel už v XV. až XVI. stol. (do této doby spadá i vznik spojkové funkce jiného tvaru spony —• imperativu bud; v. § 69). Staré doklady jsem však nezachytil.8
Závislé otázky zjišťovací měly v souvětí podobné funkce a podobnou polohu jako ostatní typy obsahových vět. Nejčastěji měly platnost předmětovou, řidčeji přívlastkovou nebo i jinou, např. také otázka jest, slušie-li přisahali na
4 Zlomky legend a apokryfů a jiné nejstarší dochované texty neposkytují bohužel žádný materiál.
5 Srov. Jar. a M. Bauerovi, Staroslověnské ašte, Slávia 26, 1957, 165—168. Je zajímavé, že stsl. ašte nabývalo stejně jako naše zdajlij, zda/li/ by též významu pracího nebo účelového. Viz tamtéž, str. 166.
" Zkoumal jsem po té stránce DalL ve srovnání s DalC.
' Byl tu podobný stav jako v dnešní ruštině. Srov. Bauer-Mrázek-Žaža, Přiměni mluvnice ruštiny II — Skladba 369.
8 V Hodurově a Horákově vydáni Milionu (str. 29 ř. 20) čteme jestli je to pravda, ale jde zřejmě o omyl — v diplom, vydání Práškově zde je pouhé jest-li to pravda (CestMil 6b). — Podobně jako v češtině vznikala tázací partikule ješli v polštině. Srov. H. Safar ewiczowa, O pochodzeniu i užyciu vjyrazów ješli, ježeli v jazyku polskim, Wilno 1937, 76—82. Naproti tomu v ruštině k takovému vývoji nedošlo (je tam jen podmínkové jesli, nikoli tázací).
113
stvořeni HusErb 1.103 (G); dosti byla sprostná rada, za by juž, sě boje klada, přědsě tamo netáhl hlúbe AlxV 2301, pod. AlxH 332. Stávaly za větou řídící a jen zřídka před ní: v oděni by na voři seděl a na všě by strany hleděl, nepřátel sě ostřie-haje, skóro-li vyniknú, zdaje DalL 50.38 (ale DalC 98b má nepřátel sě ostřiehajě. skóro-li vyniknú z hájěl); a chtěT-H by do Cech, jeho otáza DalL 59.58.
V překladech biblických textů, které byly pod silným vlivem latinské předlohy, bylo někdy vtlačeno do funkce tázací partikule i ač jako stálý ekvivalent lat. si. Samostatnější texty však mají na paralelních místech li. Např. i viz, ač cesta zlosti ve mně jest ŽaltWittb 138.24, pod. ŽaltPod X ŽaltKlem jest-li (et vide, si via iniquitatis in me est); Hospodin s nebes sezřěl na syny ludské, aby viděl, ač jest rozomný nebo hledajúci boha ŽaltWittb 13.2, pod. ŽaltPod x ŽaltKlem byl-li by rozumný (ut videat, si est intelligens); ve skoro stejném citátu v Ps 52.3 (citovaném výše) má jest-li i ŽaltWittb a pouze ŽaltPod zde má aby viděl, ač jest rozumný a hledající boha; ač hříšník jest, nevědě EvOl J 9.25 (237b) x EvZim jest-li hriešnik, nevědě, pod. BlahNZ (si peccator est, nescio). Už toto střídání ukazuje, že nejde^o zbytek tázacího užití ač, nýbtž jen o jev překladový.9 V původních nebo samostatných textech jsem tázací ač nezjistil.
Pro vyvozování až z a + či nemáme v češtině podkladu ani důvodu. Znám aice jeden doklad s tázaoím oči, ale to je nutno interpretovat jako volné spojení o + či: a či chléb moci bude dáti, nebo učiniti stál ludu svému? ŽaltWittb 77.20. Jde zde o vylučovací spojení či — nebo, v žaltářích obvyklé (v. § 65); ŽaltKlem zde má čili i chléb móže dáti, aneb . . . (numquid et panem poterit dare aut...). Podmínkové a přfpustkové užití aČ nepochází z tázacího (v. § 260).
Partikule či, čili stávaly jen v závislých otázkách vylučovacích (v. § 64); jinak obsahové věty tázací neuvozovaly. Např. věděli-li sú židé o ňem, či nevěděli, nikomému sútoho nepověděli DalL 65.17, pod. DalC 114a; dle kto vie, bude-li tak či nebude HusSvatokup 153a; neb nevie zajisté, padne-li ten konečně od boha čili nepadne, ani vie, jest-li od věčnosti napsán.. . čili nenie JakVikl 191bl.
Původ partikule li je nejasný (V. Machek, Etym. slovník 266). Tázací užití je asi sekundární — původně to byla náladová částice (J. Zubatý, Studie 1. 2, 52—54). Tak pochopíme i její užití ve funkci odporovaeí (§ 39) a můžeme ji bez rozpaků spojit s le.
Výchozí podobu částic za, zda, azda, zali, zdali1" vidí V. Machek (Etym. slovník 583—584j v aza: je to spojení původní interjekce a s partikulí za < *gho, příbuznou
8 Obdobué je vtlačeni stsl. ašte do tázací funkce vlivem řec. ei; v stsl. jako jazyce knižním mohlo však zobecnět a stát se jevem skutečně jazykovým. Srov. v cit. stati, Slávia 26, 1957, 166—167. Pro původnost tázací funkce ačjel nenajdeme podporu ani při pohledu srovnávacím (v. tamtéž 167; rozbor stavu stpol. v. Jezyk Polski 38, 1958, 15—16). Jedinou výjimkou je luž. hač, ac, ale v tom se může skrývat i partikule či (Liebsch, Syntax 54—55, myslí na čo).
10 V samostatných otázkách je také izda (např. OtcB 140a). V závislé otázce jsem je nezachytil.
156
114
snad se zesilovacím že < *ghe. „Tázací význam dostalo aza z tázacího smyslu celé věty; d podle kda = kdy?" (ibid. 584). Tento výklad umožňuje dobře pochopit citové zabarvení a významové odstíny otázek se zda; u mnohem staršího li bylo citové zabarvení naproti tomu jistě již setřeno. Z uvedených podob zobecnělo a udrželo se jen zda samotné nebo zesilené partikul! -li. Podoba za zanikla již ve XIV. stol., azda, izda v XV. stol. — došlo tu tedy k podobnému zjednodušeni, jako u některých spojek (srov. zvi. že, § 97).
částice či souvisí se zájmenným tázacím kmenem, který je základem zájmena co ( < čtso, pův. gen. k čhto). Srov. V. Machek, Etym. slovník 72. V češtině bylo její využiti vždy skromné; naproti tomu v sic, v ukraj. a zejména v pol. je živá; převládá ovšem v samostatných otázkách.
DOPLŇOVACÍ OTÁZKY
Doplňovací jsou ty otázky, kterými se ptáme na některý větný člen, abychom tak doplnili svou znalost nějakého děje nebo jevu. Proto obsahují vždy tázací zájmeno nebo příslovce, kterým se na příslušný člen ptáme (kdo, co; čí; který, jaký; jak; kde, kam, kudy, kdy; proč; kolik aj..).u V souvětí se spojují stejně jako otázky zjišťovací s větou, která naznačuje prvotní situaci: kdo a za jakých okolností otázku položil, komu tane na mysli, kdo má na ni odpovědět atp. Tázacím zájmenům a příslovcím zůstává jejich původní funkce (zastupují větný člen, na který se ptáme), ale zároveň se stávají vyjádřením vztahu mezi větami. Protože jde o věty vedlejší, přizpůsobují se větě řídící v užití osoby, někdy i času a způsobu.
V staré češtině měly závislé doplňovací otázky vcelku stejnou podobu jako dnes a během dalšího vývoje neprošly velkými změnami. Hlavní změny se týkají rozdílů v podobě některých tázacích zájmen a příslovcí a v jejich frekvenci (některé zanikly), změn ve využití kondicionálu a zániku konstrukcí participiálních.
V souvětí měly většinou platnost vět předmětových, řidčeji přívlastkových nebo podmětových. Užívalo se v nich zájmen kto (> kdo), čso (> co); čí, který, kteraký, kaký (pozd. jaký), kokový, ký, koliký, kakjoj (pozd. jak), kterak, koliklol; kde, kam, kudy // kady, odkud, pokud; kdy; proč // poč; zač, nač. Např.:
Věty předmětové: a před prahem naleze otrusky, i pozná, kto je ten krádež učinil OtcB 109b; otáza, čso by to bylo EvOl L 18.36 (220b) X EvZim co; ale slyš, co sě potom učini Hrad 24b; nevědí, čieho jsú duchu ChelčPost 254a (G); pověz mi, otče, skrze kterú věc mohu k spaseni přijití OtcB 70b; již muožeš rozeznali, kteří sú dědicové Balámovi HusSvatokup 123a; z té řeči svaté muož člověk znamenati, kteraké jest převrácenie dnešní den... (v) ustavování biskupuov HusSvatokup 193a; kací sú lidé [zpytáci tatarští], bylo jim [Čechám] vzvěděti,
11 Srov. Fr. Trávníček, Mluvnice II, 646n. a 693n.
157
skrze své zemi bylo jich nepúštěti DalC 136a, pod. DalL 82.21; viděl pán buoh, kokového je člověka stvořil ŠtítMus 141a (G); jest pilné poznati, ké j' cesta pravá aké nepravá ŠtítSvát 13 a 2; a tomu vy nechcete věřiti, koliku ste ránu učinili světu skrze ten očistec ChelčPař 163b (G); pověz mi, kak ti pravé jme děje MastMus 5; a vidy své to myslile, kterak bychově mohle do kláštera přijití OtcB 73b; Kochan tehdy nevědieše, koliko kur doma mějieše DalC 67b, pod. DalL 34.74; tu poznáme, kde jsme byli, odkud nám pomohla milost božie Štít Vrť 171 (G); tehdy jak brzo to povědě, kam sě podě, živ nevědě AlxV 908; ani vědieše, kudy jiti ku peleší OtcB 54b; najprve sě s hvězdáři rádie, kdy by měli ta těla k spálení nésti CestMil 33a; aj teď ukazuje Písmo, proč jest Pán shladil krále Jeroboam i lid jeho Hus Svatokup 177a; odkud bychom byli neb poč bychom přišli, velmi pilně nás vztáza OtcB 5a; rač nem to zjěviti, zač nem jest tu mast jmieti MastMus 356; teprv tu bude poznáno, nač komu kak ščěstie dáno LegJid 217.
Věty přívlastkové: ráčil jest nám Pán dáti příklad, kterak, kdy a proč mámesě modliti HusErb 1.135 (G); kak sta [Petr a Pavel] na smrt vedena, kak-li sta od sebe odpuščenie brala, o tom s. Dionysius s. Timotheovi list napsav poslal Pas MA 302 (G); odkudž dávno mezi moudrými otázka byla, kde a v čem by vrch dobrého (summum bonům) bylo KomLab 190; dává syn buoži naučenie, kudy bychom mohli zbyti pohoršeme Mat 288b; pak svatý Prokop da mu vnadu, kady by ven z lesa vyjel a pak k ňemu zase přijel Hrad 7b; tehdy král lev rukú kynu, chtě jim zjeviti příčinu, proč se jim {kázal) sebrati a všem vuokol sebe stati NRada 35.
Věty podmětové: shledáno, když sta umřela, kto jest vyšší a dôstojnejší, že Lazar, a kto nižší, že bohatec HusErb 1.243 (G); povědieno jest, kterak cierkev svatá jest hrozná moci diábelské HusErb 3.7,8 (G); je tu v podobenství ukázáno, kak spasitel chtěl svój lid vykúpiti Štít Vrť 301 (G); divné jest, proč, jakž kto bude biskupem římským, ihned jeho nazývají otcem svatým HusErb 1.8 (G).
Řídké jsou věty doplňkové: chci pravili o jeho diviech i o jeho svatých činiech, co jest činil teho časa Hrad 9a; buoh byl rozkázal koráb Noé, kak zvýš a kak vzdél jměl býti, i také, kterak širok Štít Vyš 109bl (G) (tato věta je zřejmě umělá); další doklady v. v § 122.
Větosledbyl zde obdobný jako v jiných typech obsahových vět: pravidelná je postpozice věty obsahové, kdežto antepozice je vždy nějak motivována. Vedle toho se mohla obsahová věta tázací do věty řídící i vložit. Srov.:
proč ten hrad byl na púšti postaven, proč by byl pust ostaven, takže i cesta k nemu nebieše, proč to bylo, kronika mě německá zpravieše DalL 39. 1—4, pod. DalC 74a proč — proč li; ještě, kterak svatokupci v pohřebě zákonníci, měl bych psali, ale bylo by dlúho HusSvatokup 160b;
Pilát, co sě stálo, tieže LegJid 199; k niejžto sě otec vrátiv, ot jejie dievek, kam by děla [modly], vzvěděv, kázal... PasMA 347 (G); rádi bychom, co j' buoh,. srozoměli ŠtítBud 6.
158
Tázací zájmena a příslovce v závislých otázkách se mohla zesílit příklon-ným -t, ti: slyš, kakoti jě bóh dvorně sklidi DalC 52b // DalL 28.34 kakof; znamenaj, coť písmo praví Hrad lila; patř, kterákot mezi nimi [visí, tj. Ježíš mezi lotry] ModlKruml 28b (G); hlédaj, kňěžátko, kdet ryby stojie, kakot sě dvorně brojie! DalL 21.19—20, pod. DalC 39b.
Velice zřídka, třebas ne ojediněle, přidávala se k tázacímu zájmenu nebo příslovci partikule ž lej: z té řeči muožeš znamenati, ktož duchovně hledí, kto jest v svatokupecství kadeř nad kadeři Hus Svatokup 189b; a všákž vieš to, silný bože, což sem kdy myslila LegMar 75; když se sebrali biechu, což král káže, ne-vědiechu NRada 32; pověz nám, když to bude Mat 348b. Byla možná i v otázce samostatné: pane, když sme tě viděli lačného... ? HusSvatokup 182a.la Pravidelně však bylo tázací zájmeno a příslovce bez příklonného že — tím se právě lišilo i formálně od stejně znějících zájmen vztažných, která se tak většinou zesilovala. (Srov. §§ 140, 148).
V několikanásobné otázce kladla se k druhému a dalšímu zájmenu často částicB li, např. tu řěč dachu jiej věděti, co Drahomiř umluvila, co-li sta ta dva jiej sľúbila DalC 48b (26. 7—8); ani kto kdy potom vzvěděl, kto sú, odkad-U sú byli PasMA 412 (G); povězte mi, kde jste sě zde vzěli, co-li jste na tomto miestě sděli? Hrad 25b. Viz § 24.
Někdy se však li připojovalo k i prvnímu zájmenu: proč-lit pláče, neb proč stojí, v tom sě tento rozum dvojí Hrad 28b; kam-li pojdu neb co sději, živa řeci neumějí Hrad 37a.
V podobě a užívání jednotlivých zájmen došlo k těmto změnám: Zájmeno kto se změnilo v kdo.(asi podle kdy, kde apod.). Ojedinělé doklady
jsou již ve XIV. stol., ale ještě v XV. stol. převládá stará podoba a teprve od 2. pol. XVI. stol. je kdo pravidlem.13 Srov. když by nebyl, kdo by vysvobodil BiblKral Ps 7.3; však jsme nevěděli, kdo jsou CestPref 256. (O užití přechodníku ve větách s kto v. § 121.)
Zájmeno čso se vyskytuje v této podobě zřídka; již ve XIV. stol. bylo obvyklé co. Srov. šedše odpovězte Janovi, čso jste slyšeli a viděli EvOl Mt 11.4 (207b) X EvZim co; kněze, rač to věděti, ěso chci tobě o ňem pověděli Hrad 14b; —pověz, co chceš ode mne vzieti MastDrk 130. (O užití přechodníku ve větách s co v. § 121.)
Zájmeno který je jednou doloženo v archaické podobě koterý: abychom mohli urozuměti, lcoterá jest vôle bož{ie) GlosOpat 153a. (Srov. J. Gebauer, Hist. mluvnice I, 250.)
Obvykle se ho užívá adjektivně, při podstatném jméně; ojediněle je najdeme
11B
13 Zde má -že zřejmě funkci citové partikule. Podobné užiti -že zná i nová čeština, např. kdože to byl?; cože chtěl?; divil se, jakže se tak mohl odvážiti Jirásek. Viz Fr. Trávníček, Mluvnice II, 693.
la Viz J. Gebauer, Hist. mluvnice I, 449—460.
159
117
i v platnosti substantívni (v původním významu: „který z nich"): Hospodin vie, který dóstojen kterého tohoto sbožie vratkého Hrad 96a.
U zájmen který, kteraký a příslovce kterak někdy zaniká v souhláskové skupině í,u např. král přikáže ěaroděníkóm a hvezdárom svým, aby pověděli uhodnúce, kerakej by konec jejich boj měl vzieti CestMil 40a; poznajž..., kerakf drahá jest duše tvá a kerak těžké rány na duši jsú HusErb 3.143 — 1469 (G).
Zájmeno kaký a zájmenné příslovce kakjoj během XV. stol. zaniklo a místo něho se začalo koncem XV. stol. užívat pův. relativ jaký, jak/oj. Tato změna souvisí s vývojem vztažných zájmen a příslovcí: stará zájmena od kmene *jo- se nahrazovala tázacími, takže došlo k homonymii mezi zájmeny vztažnými a tázacími (v. § § 143, 153). Jenom jaký a jak se v západoslovanských jazycích držely — a tak došlo k vyrovnání opačným směrem, zájmena relativní přejala i funkci tázací. Změna však neprobíhala tak bezprostředně. V období, kdy kaký, kak už začaly naplno ustupovat, (kolem polovice XV. stol.), nebyla asi tázací funkce u jaký, jak ještě ustálena. A tak v mnohých památkách z této doby nenajdeme ani tázací kaký, kak, ani jaký, jak — místo nich se široce využívá synonymních zájmen kteraký a kterak. Zjistil jsem to např. v Hus Svatokup, CestMil, TrojD. Zdá se, že střídání kokový s kteraký, kakjoj s kterakjoj, které nacházíme v některých textech starších, je už začátkem ústupu zájmen-ného kmene kako-. Např. prorok.. . nepraví, kteraká by to zvěř byla ŠtítOp 69b (G) x ŠtítMus 76a koková; a protož vězte, kakť jest poslušenstvie před bohem vzácno OtcB lila, pod. OtcA kakot X OteCE kterakjtj, OtcD kteraket. — Doklady s jaký, jak: pověz mi, Hajmkyne..., jaká jest toho příčina? HynRozpr 123b; a myslila, jaké by to bylo pozdravení BlahNZ L 1.29 X EvZim, EvOl kteraké; a učil je, jak by měli sloužiti Hospodinu BiblKral (Z); jak by přes ten potok přejeti mohli, rozmlúvali Háj 74b. Zájmeno kteraký pak rychle zastarávalo a ustupovalo; naproti tomu kterak se drželo daleko více a jak se vedle něho prosazovalo později a pomaleji. Zachovalo se až do nové spisovné češtiny a dodnes je možné, třebaže je cítíme jako knižní až archaické.
Zájmeno ký „jaký" zaniklo v podstato už ve XIV. stol. Vedle tvarů shodných se užívalo též ustrnulého ké: poznaj, kel jest slovo škodlivé Hugo 303 (G) // rád bych o hřiešiech tuto promluvil, ké jest smrtelný a ké všední štítKlem 132a (G); zda-li kto vie jinak, ké otec jeho nebo máti, jen ež věří? ŠtítSvát 78a2.
Bjídké zájmeno koliký melo význam kvantitativní („jak veliký" apod.): kolikýž čas Maria živa byla po Kristově vstúpení, o tom nemámy jistého pravenie Kruml 80a (G). if!
Zájmeno kudy mělo vedle významu místního velmi často význam způsobový „jak", „jakým způsobem": počěchu snažně prošiti i tázati, kudy by mohli osidla diábelského prázdni býti OtcB 8b (interrogaverunt quoque eum, quomodo quis diaboli laqueos possit efFugere). V obou významech se vyskytovalo též v po-
době kady: [Matodiana] hledáše, kady by sě tomu obránila PasMA 286 (G); pak svatý Prokop da mu [Oldřichovi] vnadu, kady by ven z lesa vyjel Hrad 7b.
Také vedle pokud je doloženo pokad: ižádný nevie, pokud sahá [moře] Cest MandA 216a2 x CestMandC 123a pokad.
Zájmenné příslovce poč, které v stč. bylo vedle častějšího proč, zaniklo zřejmě v souvislosti s ústupem důvodového užití předložky po.
Slovesný způsob a čas v závislých otázkách doplňovacích
V závislých otázkách, kterými si chceme doplnit znalost o nějakém reálném ději, užívá se obvykle indikativu. Užití času je obdobné jako v obsahových větách oznamovacích se spojkou že: zachovává se částečně týž čas, jaký by byl v otázce přímé, takže prézens vyjadřuje současnost a min. čas předčasnost; při minulém čase věty řídící však proniká v obsahové větě nedokonavý čas minulý. Srov.:
a nižádný nevie, co jest to-^lest ani krádež OtcB 105b (quid sit fraus atque furtum nesciunt); znamenajte, kakýtě byl lud DalC 35a, pod. DalL 18.37; slyšte..., kak ny jest bóh v to ustavil LegDuch 33;
otázasta jie v tej chvíli, co hledá nebo proč kvílí Hrad 31b—32a; a když jeho otáza, kterak jemu dějí, vece diábel OtcB 65b; Pán Ježíš ukázal jest, kde má hriech hniezdo HusErb 1.347 (G);
kdežto byl mnohý nevěda, kam chtěl král, kam-li byl jeda AlxBM 64; tehdy vidieše, co sě prostřed jistby dějieše MastMus 291; tehdy ten svatý muž teprv urozomě, co je lvice chtěla OtcB 110a (tunc demum sanctus advertit quid bestia postularet).
Prézens se drží hlavně v souvětích, kde je co nejvíce zachován tázací ráz věty (srov. doklady se slovesem otázali v řídící větě) nebo kde má děj vedlejší věty trvalou platnost. Minulý čas proniká nejvíce tam, kde se tázací ráz vedlejší věty více stírá (kde původní otázka naznačuje spíše obecně obsah věty řídící), a zejména tam, kde se zvláště silně cítí současnost obou dějů (když jsou oba děje trvací). Srov. i dříve citované doklady.
Užití kondicionálu se v historické době dosti měnilo.15 Od nejstarších textů dodnes se užívá kondicionálu, ptáme-li se na děj nějak podmíněný nebo žádoucí (tedy v případech, kdy je kondicionál běžný i v samostatných větách), např. a na kmetiech práva potáza, komu by bylo zemi opatrovali, donidž by sobě kněz nemohl rady dáti DalL 27.3, pod. DalC 49b; jedno na to všdy ptaj a těch miest pýtaj, kde bychom mohli svój krám vyklásti MastMus 19; v jedny časy počě mysUti,
118
119
14 Srov. J. Gebauer, Hist. mluvnice I, 398.
15 O dnešním užití kondicionálu v otázkách v. Fr. Trávníček, Mluvnice II, 659 a 1402;Grebauer—Er11, Mluvnice česká II, 237—238; Fr. Kopečný, Základy 287 až 288.
160
11 vývoj českého souvětí
161
kterým by činem... přivinul se k svému milému hospodinu Jezukristu PasMB (Výb 530); [Durink] o svém pánu lest kladieše, kak by mohl jej zabiti DalC 39b // DalL 21.15 kde by; ot dávných časóv to jest myslil, kde by kromě lidí bydlil Hrad 3b.
Dále je kondicionál v závislých otázkách, jejichž obsah není reálný, protože jsou ve větě řídící popřeny (zejm. unejmieti, nebýti):čím by sě bránil, nejmějieše DalL 39.76, pod. DalC 76b; a nejmám, co bych předen položil EvZim L 11.6, pod. EvOl, BlahNZ (et non habeo quod ponam ante illum); Syn člověka nemá, kde by hlavu svú sklonil HusSvatokup 128a; nenie v smirti, kto by pomněl na tě ŽaltWittb 6.6., pod. ŽaltKlem. Srov. § 104.
Naproti tomu u jiných záporných sloves byl možný indikativ: viemy, že tento jest syn náš a že slep urodil sě jest. Než kterak nynie vidie, nevímy, aneb kto otevřel jemu oči, jeho my nevímy EvOl J 9.21, pod. BlahNZ x EvZim ale kterak by nynie viděl, nevieme, nebo kto by otevřel jeho oči, my nevieme; a já nevědě, kterak svády bývají OtcB 73a (nescio, quemadmodum fit lis); ale nynie onoho [biskupa] papež dá na penězích, neznaje, kto jest a kaký jest HusSvatokup 196a.
Hojně se užívalo kondicionálu v otázkách, které vyjadřovaly nejistotu, rozpaky, údiv mluvčího apod., tedy v otázkách deliberativních a citově zabarvených. Např. i počěchu jeho tázati, proč by bylo jemu mih na železe sniedati DalL 5.32, pod. DalC 12a; jakž sě včěchu diviti, co by to jim chtělo býti, že... Leg Duch 52; a ihned počěsta mysliti, co bysta z toho dietěte učinila PasMA (Výb 201); a protož ti jistí slavní světí otci o to pomlúváchu mezi sebú, který by řád nebo obyčej na božie službě svým posledkóm ostavili OtcC 113b; vadili se, kto by byl větší mezi nimi HusSvatokup 130b; neb žádáše slyšeti rozumně a otvořitě, která by viera měla spravedlivějšie následována býti CestMil 6b (desiderabat enim audire.. ■., quae fldes esset rationabilius mútanda); jak by přes ten potok přejeti mohli, rozmlúváli Háj 74b; než tu mi se opět nesnadně zdálo, které a jaké by to takové povolání bylo poznali KomLab 192.
Tyto případy motivovaného užití kondicionálu byly východiskem pro jeho další šíření, které bylo jistě podporováno vlivem latinským (konjunktiv v závislých otázkách), popříp. německým. Tento vývoj nastal už v době staré a není omezen jen na památky překladové — jde tedy skutečně o jev jazykový, * nikoli jen překladový. Za humanismu frekvence kondicionálu silně vzrostla (podobně jako v jiných typech vedlejších vět), takže převažuje nad indikati-vem. Srov.:
otáza (jié), coby tu činila, pročby tákokvielila DalL 13.19-—20, pod.DalC 26a; kde by byl kněz, vzvěděchu DalP 33a2 (76. vs.); včě rybitva ptáti, chtě na úem sě dotázali, kak by jho přejal na moři LegJid 55; svatý Petr otáza jeho, kto by byl a odkad-li přišel PasMA 339 (G); a otáza jie, proč by na téjto púšti blúdila, kterak-li sě jiej to přihodilo OtcB 6a; nebo on vědieše, co by byl učinil EvZim J 6.6 (jde o děj budoucí zamýšlený!) // BiblKral on sám věděl, co by měl učiniti X EvOl 234b neb on vědieše, čso měl učiniti (quid facturus esset); i otázal král
162
o Marku, kto by byl CestMil 8b (interrogavit verp rex de Marco, quis esset) — většina starších dokladů je tohoto druhu; v jiných lze skoro vždý najít motivaci kondicionálu (ovšem i zde může'jít někdy o otázky citově zabarvené, spojené s překvapením apod.);
tehdy Herodes tejně povolav mudrců, pilně se jich ptal, kterého by se jim času hvězda ukázala BlahNZ Mt 2.7 (diligenter didicit ab eis tempus stellae quae apparuit eis); ptala se na to velmi pilně, s které by strany padlo v té bitvě více lidu Háj 68b; potkal se s ní litý Boleslav, ptaje se, co by tam dělala Háj 74a; s počátku jaká by příčina byla tak dalekého a přenebezpečného našeho se tam plavení, kratičce oznámím CestBras lb.
Kondicionálu se užívá bez rozdílu o ději minulém (předčasném) i přítomném (současném), ba i o ději zamýšleném: sv. Klimenta mátě počě tázati, kam by sě otec děl PasMA 290 (G); a v tu dobu papež otáza, proč by kněz dřiemal DalL 32. vs. 11; vytanoval sě na nich, kde by sě Kristus narodil EvOl Mt 2.4 (213b) X EvZim kde by sě jměl Kristus naroditi (ubi nasceretur); aby sě řěč Ježíšova naplnila, znamenaje, kterú by smrtí umřel byl EvZim J 18.32 x EvOl 263a zjevuje, kterů smrtí měl jest umUti (signiůcans, qua esset morte moriturus).
Konkurence kondicionálu s préteritem v paralelních textech snad svědčí o tom, že se v kondicionál mohl přehodnocovat i původní aorist:18 nevědieše, kto by ten byl EvZim J 5.13 x EvOl 225b nevědieše, kto jest byl (nesciebat, quis esset); okusi starý svat vuody učiněné vínem a nevědieše, odkud by to bylo EvZim J 2.9 x EvOl 215a a nevědieše, odkud bylo (non sciebat, unde esset); srov. též ibid. J 9.15, J 13.11. Srov. k tomu § 105.
Infinitiv se kladl v otázkách deliberativních. Jsou závislé většinou na záporném slovese nevěděti, např. nevieme, co tomu učiniti, ani vieme, kamo jiti DalL 34. 39—40, pod. DalC 66a; nevědieše, co učiniti tomu Hrad 9b; a již neviem, co zvoliti Hrad 37b; nejmámt co dáti Hrad 127b; ani vědieše, kudy jiti ku peleši OtcB 54b; již neviem, co řeci sobě Baw 65a (zde infinitiv zřejmě již ztrácí větnou platnost).17
V jiných případech má infinitiv jinou platnost modálni (zpravidla nutnostní): jižt já tó dobře vědě, komu býti vaší hospodu DalL 4.35; nenaučil tebe, koko ruce držěti u ctného DalL 83.20, pod. DalC 138b.
Modálni význam má i infinitiv se sponou: i je sě jeho učiti, koko jest mu k tomu přijití DalL 12.26 (nutnost); sotně mohu dočekali, kdy by bylo léci spáli AíxV 592 (možnost; spona je v kondicionálu); a když nejmějieše, čím by zaplatiti (!), káza jej pán prodali Mat 293a (možnost; zde je asi vynecháno bylo nebo je třeba čisti zaplatili, srov. EvOl 300a, Mt 18.25: odkud by byl zaplatil).
18 Srov. Fr. Trávníček, Skladba 60—61.
17 O zániku větné platnosti srov. Fr. Trávníček, Nesl. věty II, 45—46.— Infinitivy po kladných slovesech typu mám co jisti jsou asi pozdější a rozšířily se až po ztrátě větné platnosti deliberativních infinitivů ve větách záporných. Srov. vím toho na kóm posahati Svěd (Z).
163
121
122
V stě. se ve dvou typech závislých otázek doplňovacích kladl místo určitého slovesa přechodník přítomný.
V původních textech ze XIV. stol. se užívalo konstrukce kto + přechodník přítomný ve funkci podmětové věty u záporného existenciálního slovesa nenie, nebyl.. ., např. vzdýcháše vól všeliký, ande nenie kto jím oře AlxV 2253; nebieše kto hromad boře ani křovie kto kopaje AlxV 2254—2255; neby kto za právo sě postavě, ni kto české cti opravě DalL 102.25—26; by nebyl kto poslúchaje, nebyl by také kto zpravuje ŠtítKlem 110b (G).18 Najdeme je i v ŽaltWittb a v ŽaltPod, ale na stejných místech má ŽaltKlem po kto určité sloveso v kondicionále; stejně i ŽaltWittb a ŽaltPod na jiných místech. Srov. nenie kto pomoha ŽaltWittb 21.12, pod. ŽaltPod x ŽaltKlem nenie, kto by spomohl (qui adiuvet); nenie, kto vykúpe, ani kto spasena učině ŽaltWittb 7.3, pod. ŽaltPod x ŽaltKlem když nenie, kto by vykúpil, ani kto by zdráva učinil; — nenie, kto by učinil dobré ŽaltWittb 13.3, pod. ŽaltKlem, ŽaltPod.
Vazby s přechodníkem by bylo možno chápat nevětně: není nikdo orající, pomáhající... Ale proti tomu svědčí už to, že u zájmena nemůže stát přívlastek.19 Pr. Trávníček (Nesl. věty II, 46—47) ukázal, že tu participia měla původně větnou platnost; proto se také nahrazovala celou větou.20
Podobně se kladl přechodník přítomný s co ve funkci předmětové věty k zápornému slovesu nevěděli, zřídka i jinde, např. neviete co prosiet Krist 81a (T); nevědieše, co odpovedá PasMA 367 (T); nevědieše, co učiniti, ani kam sebú vrha Ote A 403a (T); — dáváš komuž co ráče LegMar 66; co chtiece z nich učinímy DalL 8.20, pod. DalC 15b. I zde měly konstrukce co -f- přechodník přítomný původně větnou platnost; po její ztrátě zanikly podobně jako věty s kto + přechodník přítomný (již ve XIV. stol.). Jejich mÍBto zaujaly věty innhitivní, od původu deliberativní otázky: neviem co řeci sobě Baw 65a; nevědieše, co sobě učiniti OtcB 54b. Srov. výklad Trávníčkův, Nesl. věty II, 46—47.al
Souvislosti obsahových tázacích vět s jinými typy souvětí
Závislé otázky přecházejí v obsahové věty oznamovací, označující obecně nějaký obsah, když jsou závislé na slovesech dicendi apod. Srov. písmo praví, kakú žalost měl Adam pro své děti Štít Vrť 15 (G); a tu jemu vypravi-
18 Další doklady v. u Gebauera, Hist. mluvnice IV, 598—599.
19 Podobně chápal asi naši konstrukci překladatel nebo opisovatel ŽaltWittb, ale užil vztažné věty přívlastkové závislé na kto ,,nikdo": a nebude kto, jenž zprosti Žalt Wittb 49. 22 x ŽaltKlem a nebyl by, kto by vypravil (qui eripiat).
m Srov. obdobnou konkurenci" útvaru co + přechodník a infinitivní deliberativní otázky: nevěda živ co uěině pro veliký stud a hanbu PasMB (Výb. 525) //ibid. 526 nevěda, co tomu učiniti.
31 Konstrukce obojího typu byly ve slov. jazycích značně rozšířeny a mají obdobu i v jazycích baltských. Srov. A. A. Potebnja,ířs semucoKnopyc. apoMMamaxe I—II, 208n. V. též V. Jagié, Beiträge zur slav. Syntax 68.
chom, kterak ny moře vyvrhlo k břehu OtcB 106a; z těch desieti přikázaní prvnie tři jsú, kterak se máme mieti k bohu, jiných pak sedm jest, kterak sě mají mieti k svým bližním Štít Vrť 291 (G); povědět, kako jest z'té země [koruna] Čechám přišla DalL 24.4, pod. DalC 44b; a potom [Neštěstí] vypravuje, proč druhdy člověk jest počeštěn a kudy to jde a proč v t(é) počestnosti trvá... TkadlS 16b. Srov. § 95.
Zejména zvolací věty s kok a kaký (od původu citové otázky) staly se citově zabarvenými větami oznamovacími: zvestujú vám..., kak mnoho učinil duši mé! ŽaltKlem 65.16; vizte, kaké psal [Darius] bláznovstvo! AlxV 1034. Viz § 94.
Plynulý je někdy přechod mezi obsahovými větami tázacími a vztažnými větami substantivními. Formami rozlišení tázacích zájmen a příslovcí od vztažných tázacího původu nebylo ještě důsledně provedeno (srov. poznámku o příklonném -ž/ej v § 116). V obou typech byl volný větosled, třebaže u vět vztažných substantívni oh převládá antepozice věty vedlejší a u vět obsahových postpozice. Většinou však oba typy rozlišoval významový vztah k větě řídící: obsahová věta vyjadřuje obsah některého jejího členu, věta vztažná do ní některý člen doplňuje (v. § 6), např. ješče vám viece povědě, co o svatém Prokope vědě Hrad 11b x a což dosáhne, to vše zdéře DalL 20.16. V některých případech není však tento rozdíl zřetelný, např. připraviv, což shišie k hradu DalL 11.14 (spíše věta vztažná); a což mnich mluvieše, je sě přieti DalL 24.24 (podobně); neb na Rajském dvoře nalezeno to psáno, což mnú o tom jest pověděno DalL 20.34 (přechodný typ); o té královně jest mnú opuštěno, což o ni jest v kroniku vloženo DalL 49.48 (vztažná); co sě s nimi uradieše, to vše král římský vzvědieše DalL 96.29 // DalC 161a což (vztažná); což bieše dobré, to mu ukazoval OtcB 110b (quae innoxia noverat, eligebat) (vztažná); rač to věděti, čso chci tobě o ňem pověděli Hrad 14b (obsahová).
Ke vztažné větě přívlastkové se blíží doplňkové věty obsahové s co: tu řěč dachu ji věděti, co jest Drahomiř mluvila, co biešta ta dva slíbila DalL 26. 7—8; (us)lyšíte divóv mnoho, co jest činil v českéj zemi Hrad la; srov. též Hrad 9a (§ 115).
V překladech náboženských textů ze XIV. stol. dostala se do funkce tázacích z á j men několikrát stará relativa od kmene *jo-, např. hospodin osvěta má, a zdravie mé, jehož sě báti budu? Hospodin obránce života mého, ot něhož sě třiesti budu? ŽaltKlem 26.1 // ŽaltWittb hospodin osvěta má i spasenie mé, jehož sě boju? Hospodin záslona života mého, před kýmž sě budu střiesti? x BiblKral kohož se budu báti? kohož se budu strašiti? (quem timebo?a quo trepidabo?); vstávajíce svědci lstiví, jehožto nevědiech, otazova-chu mne ŽaltKlem 34.11, pod. ŽaltWittb x BiblKral na to, o čemž nevím, dotazují se mne (quae ignorabam, interrogabant); a oni vyprávieehu, ježto sě biechu stala na cistě a kterak sú poznali jej na rozlomení chleba EvZim L 24.35 x EvOl 267a a oni pravie-chu, což sě stálo bylo na cestě a kterak jsú poznali jeho (et ipsi narrabant, quae gesta erant in via et quomodo eognoverunt eum).
Jde zde zřejmě o chybný překlad latinských interrogativ, která překladatel při doslovném tlumočení textu vzal za relativa. Ale sotva by to bylo možné, kdyby v jeho
164
165
27
12§
době vedle sebe nestála relativa z interrogativ a stará relativa demonstrativnlho původu. Kde docházelo již k zatlačování starých relativ novými (v. § 161), vysvětlíme nevhodné užití .relativa ve funkci tázací z vratnou analogií: tito . . . všech jazykov řeči jmajú a nás všakž obáé neznajú, otňadž srny sě porodili LegDuch 7.
OBSAHOVÉ VĚTY ŽÁDACl
Jsou to věty, které vyjadřují vlastní obsah toho, co je ve větě řídící obecně označeno jako rozkaz, výzva, prosba, varování, obava nebo přání. Jako věty samostatné by to byly věty rozkazovací nebo prací;1 vyjadřují tedy závislou formou rozkaz nebo přání. Řídící věta vedle obecného označení obsahu věty vedlejší informuje o autoru, popříp. i o adresátu rozkazu nebo přání a o okolnostech, za nichž bylo proneseno. Např. Po obědě poručil král Jiříkovi, aby mu osedlal koně a aby ho doprovázel Erben.2
V dnešní češtině je souvětí s obsahovou větou žádací mluvnicky buď souřadné, nebo podřadné.
Spojení souřadného se užívá většinou jen v přímé řeči. Obsahová věta je připojena asyndeticky a je v ní prostý nebo opsaný imperativ: p rosímtě,počkej na mne! j j dejte pozor, at se vám něco nestane!
Užití prostého imperativu je silně omezeno: v živé mluvě se ho užívá prakticky jen po uvozovacím prosím, prosíme, které se obvykle nechápe jako nadřazená věta k větě obsahové, nýbrž spíše jako pouhá vsuvka. Proto má také obsahová věta vlastní rozkazovací intonaci. Např. Tati, prosím tě, zastav! Lada; Prosím vás tedy, buďte mi k ruce! Němcová.
Opsaný imperativ stává zase převážně po větě s prostým imperativem: Pane, dej, aí navždy nezhynu! Mácha. Ale je možný i po jiných větách: Vyzval mladého člověka, ať mu odevzdá napsanou feíPujmánová.3 V takových případech se však částice at chápe (na pozadí vet s aby) jako spojka.
Spojení podřadné je daleko častější, protože není ve svém užití nijak vázáno. Věta obsahová se připojuje spojkou aby,11- archaicky též pouhým by, např. Rozkázali mu, aby se oblékl Olbracht; Pobídla, by sobě ukrojili T. Nová-
1 Srov. Geba.uer—Ertl, Mluvnice česká II, 95—96 a 78; Fr. Trávníček, Mluvnice II, 677—681 a 690—692, O poměru vět pracích k rozkazovacím a o svéprávnosti pracích vět jako zvláštního modálního typu v. R. Mrázek, Syntax přacich vět v ruštině, Čs. rusistika 1958, 1—19.
2 Vlastní rozkaz v primární situaci by zněl: „Osedlej mi koně a doprovázej mě!", popříp. „Ať mi Jiřík osedlá koně a doprovází mě!" Ve větě řídící se obecně označuje, že vedlejší věta vyjadřuje rozkaz, a zároveň se informuje, kdo jej pronesl, komu je adresován a kdy byl pronesen; věta řídící tedy navozuje v projevu situačně druhotném prvotní situaci závislého sdělení.
8 O možnostech užití prostého a opsaného imperativu a o významových rozdílech s tím spjatých informuje podrobně Fr. Trávníček, Mluvnice II, 677n. ■ •
4 Je to vlastně a s kondicionálovým by, které tvoří spolu s 1-ovým příčestím opsaný slovesný tvar (v. Fr. Trávníček, Mluvnice li, 690). Je zde možný jen kondicionál přítomný s významem futtirálním, protože přání nebo rozkaz má vždy relativní platnost budoucí.
ková. Nesmělé, skromné přání nebo prosba se vyjadřuje větou se zdali -j- kondicionál nebo s kdyby: Popros jich, zdali by nás na nocleh nepřijali Erben; Tato nevěsta vás prosí, kdybyste jí něco přidali Bartoš. Ve větách vyjadřujících obavu nebo zákaz, popříp. bránění v nějakém ději bývá sloveso záporné8: Je opravdu strach, aby se nerozrušil Olbracht. Záporným větám obavným konkurují kladné věty s že, patřící do vět oznamovacích: Báli se, že se rozzlobí x aby se nerozzlobil. Věta ohavná s aby ne vyjadřuje vlastně přání, co by se nemělo stát; věta oznamovací s že prostě sděluje předmět obavy.
V jazyce staročeském byly již plně rozvinuty všechny uvedené typy obsaho^ vých vět zadácích.
Souvětí asyndetické
V souvětí asyndetickém jé v obsahové větě přísudkové sloveso ve tvaru prostého imperativu; v první větě bývá obvykle sloveso prošiti, které někdy nemá podle našeho pojetí daleko ke vsuvce, řidčeji raditi. Protože se takových souvětí užívá jen v přímé řeči, stojí tato slovesa pravidelně v 1. osobě. Např.:
jednohot na tobě prosimy: pověz nám věštbami svými, z které země radíš nám kněze vzieti DalL 3.46, pod. DalC 8b; raži vám, neroďte jim věřiti DalL 12.29, pod. DalC 24b; prošit, přijmi mě spieše k sobě MastDrk 122; v téjto mě prosbě nemeškaj, prosím, svatý mně zákon daj Hrad 4a; protož, králi, razi tobě, měj boží bázeň při sobě NRada 175; protož razi, drž se toho, cot k věcné radosti vede NRada 400; milý hosti, prosím, radiž mi k méj cnosti NRada 600; protož vás pro milý buoh prosím,, mějte mne v své paměti HynRozpr 221a.
Uvedené uvozovací věty ustupují v souvětí silně do pozadí a necítily se asi ani v stč. jako skutečné věty řídící. Svědčí o tom, že se mohly připojit i jako dodatek: přizři náhle sama k sobě, tot já razi věrně tobě Hrad 105a.
Asyndetické souvětí s arohaickým užitím minulého času v pracím významu" tvořila toto spojení: neslušiet na vozném koni seděti králi, bóh dají zaň sto hřiven dali DalL 100b (dopl. 6.26); bóh daj mě črtie vzěli HusErb 1.94 (G). Věta bóh doj ztrácela už v stč. větnou platnost a přetvářela se v částici prací; hláskovými změnami a po zesílení príklonkou 4 nebo -ž vzniklo tak nč. bodejí, bodeji, např. Bodejt jsi se byl ani nenarodil! Stroupežnický; Bodeji jej hadi uštípaliJ Šmilovský. (Viz J. Gebauer, Hist. mluvnice IV, 563.)
Vedle toho se po bóh daj kladla i prací věta s by (odtud bodejt by): daj bóh, by to již přestalo DalL 97b (dopl. 7.32); bóhdaj by mne v tom bóh posílil, cos mi radil NRada 368 (zde je už zřejmé ustrnutí bóhdaj — jinak by se sotva mohl opakovat podmět bóh).
124
5 Výklad v. u Trávníčka, op. cit. 692. • Srov. k tomu § 130.
166
167
125
Jinou povahu má asyndetické připojení v složitém souvětí, v němž funkci žádací věty plní celé souvětí s anteponovanou větou vedlejší. V takovém případě se spojka někdy nekladla proto, že nebylo ještě vžité odtrhávat ji od věty, ke které bezprostředně patřila. To je časté zejména u obsahových vět oznamovacích (v. § 83); v obsahových větách zadácích je aby zároveň součástí kondicionálu, takže je lze těžko vynechat, aniž se setřel žádací ráz věty. Proto se aby, by spíše opakovalo dvakrát (před anteponovanou větou rozvíjející i po ní) než vynechalo; asyndetické spojení bylo možné jen tam, kde byl žádací ráz obsahové věty vyjádřen jinými prostředky. Srov. i učini to ustavenie, ktož by proti knězi českému vstal nebo mu vítanie dal, beze všie řeči hlavu jemu ' stieti DalL 29.6—9, pod. DalC 53b (zde je rozkazovací ráz vyjádřen konstrukcí infinitivní) x aniž sě hodí, by ten, ktož pták pustil, aby po něm šel CestMil 65a.
Obsahové žádací věty s at
Obsahové věty žádací s ať a s indikativem prézentu přísudkového slovesa byly v stč. už ve XIV. stol. dosti časté a zachovaly se takřka beze změny po celou dobu historickou. Zachytil jsem je pouze v přímé "řeči,7 a to nejčastěji po větě s imperativem (vyjadřujícím rozkaz, prosbu, přání, varování), řidčeji po tázací větě s chtieti (v 2. os.). Např.:
ó svatý Prokope, pomoz mi, ať tě uzři dřiev, nežli budeš v zemi! Hrad 22b; prosiž s velikú pokoru téj zmilitkéj panny krásnéj.. ., at svého syna pokáze LegKat 666; jdiž k 'hernu a pokoř sě jemu a rci jemu, at to vyloží, což jest pověděl OtcB 66a (age poenitentiam apud ipsum, ut dicat tibi virtutem verbi illius); [jsi-li rozhněván] střěziž, at jazyk nemluví OtcB 69a (custodiat linguam, ne lo-quetur illud); kaž bohatým, at své naděje nepokládají v nejistém Štít Vrť 222 (G); Mistře, řci bratru mému, at rozdělí se mnú dědicství! HusSvatokup 127b (=L 12.13, srov. BiblKral rci bratru mému, ať rozdělí se mnou dědictví!); vystřiehaj sě také z toho, at jich nenie v radě mnoho NRada 482; pros jeho, at tobě tu cestu ukáže CestMandA 206b2; proste jeho, ať mě u pokoji nechá HynEozpr 221a; jeďte rychle a povězte jemu, ať lidu svého i mého nedává v zahynutí Háj 71b — imperativem v první větě se zde mluvčí obvykle obrací k posluchači (k'2. osobě) se žádostí, aby někdo třetí něco vykonal nebo nevykonal;
chceš, at ukáži ti lidi, ješto v také rúcho svatebně jsú oblečeni? Mat 334a; chceš-li, at pójdemy, at vytrhámy jej? EvZim Mt 13.28 x BlahNZ chceš-liž tedy, půjdeme a vytrháme jej? (vis, imus et colligimus ea?); čso chceš, ať tobě učiním? EvOl L 18:41 (220b), pod. BlahNZ x EvZim co chceš, abych tobě učinil? (quid tibi vis faciam ?); chceš-li, at tě koupím ? Ezop 6b; po yětě podmínkové původem
tázací: pane, rač mi zaplatiti, chceš-li at budu slúžiti HynManž St. ski. 5.142 (J) — otázkou obrací se zde mluvčí k posluchači stejně bezprostředně jako imperativem, ale přitom zjišťuje, co by měl on sám podle posluchačova přání udělat.8
Jiné věty jsou ojedinělé: lépe jest, at dám bohu na obět HusErb 2.154 (G).'
Obsahové věty žádací s at stávaly také po imperativu nechaj, který měl větnou platnost: jediné mé dcery nechajte, at tak hanebně nesende PasMA (Výb 528); jhraj pro ni preč, nejměj péče, nechaj, at sě hořem vsteče Hrad 125b; když toho žádá, nechaj at jde k rádsi svému LegKat 837; nechaj, at sě právo skoná LegTJmuč 2a (G); nechaj, at mrtví pohřěbují mrtvě své EvOl L 9.60 (217a) // BlahNZ nech at mrtví pochovávají mrtvé své (sine ut mortui šepeliant mortuos suos). Jak ukazuje poslední doklad, ztrácel imperativ záhy větnou platnost, ustrnul a splynul s at v částici: nechaj at > nechají j j nechat > necht; ve spojení s indik. préz. se jí užívalo k tvoření opsaného imperativu. Srov. J. Gebauer, Hist. mluvnice IV, 560.
Vedle toho se kladl ve větách s at i kondicionál. Jde vesměs o věty předmětové po slovesech chtieti a prošiti,-řidčeji po jiných slovesech. Přitom není užití těchto vět vázáno na jistý tvar slovesa v první větě. Např.:
mistře, chceš-li, at bych slúžil, abych toho dobrým užil, přej mi nékákého panoše MastDrk 105; met jest.. . k tobě sem mocný buoh poslal, chtě tomu, at bych zvěstoval nenie to poselstvie v Hedě LegKat 1611; co chceš, at bych učinil? a on vece: Pane, ať bych viděl! ŠtítSvát 114a (je to citát z L 18.41, který v EvZim zní: co chceš, abych tobě učinil? . . . Hospodine, abych viděl //EvOl 220b: čso chceš, aťtobě učiním? .. .Pane, abych viděl;\a,t.\quid tibi vis faciam?... Domine, ut videam); ó králi! chceš-li, at bych pověděl, proč se jest to stah, vyluč své nepřá-tely ŠtítBarl 3b; pros za mne pána boha, at bych to pokánie dokonali woM;OtcG 20b; ale chceš-li, atby sek tobě přiblížil a přišel milý Pán, učiniž takto RókPost 8b; poněvadž vy chcete, at bych vaším césarem byl CestMandD 675 x CestMandA 210al abych; hlediž, at by se tolikéž nepřihodilo Ezop 173b; chceš-li, at by vlasy rostly HájHerb 148b (G).
Vidíme zde, že věty s at by jsou blízké druhému druhu vět s at + indikativ: vykonavatelem přání má být sám mluvčí. Zřídka pak stojí na místě prvního typu (doklad z Ezop) nebo mezi nimi (RokPost). Konkurence s aby svědčí o blízkosti obou typů, ale at by zpočátku nepřekračovalo oblast přímé řeči. Zachovalo se až do nové spisovné češtiny; Dobrovský je charakterizoval (Podrob, mluvnice 444) jako zesílené aby. Teprve během 1. pol. XIX. stol. věty & atby mizí.
7 Stejně V. Zikmund (Skladba 422—423) a J. Jungmann (Slovník I, 27—28). Užití at nad tento rozsah se zřejmě rozvinulo až v nové spisovné češtině. Je svědectvím přehodnocování at v podřadicl spojku.
8 Srovnáme-li oba typy vět s ata obsahovými větami imperativními (§ 124), vidíme, že ty měly zase jinou funkci: mluvčí žádal v první větě, aby posluchač něco učinil. Nebyly to tedy typy synonymní, které by si konkurovaly.
9 Srov. s tím trochu nejasný doklad z ŽaltKlem 153b (Job 10.3): čili dobré sč tobě zdá, at potupíš a zatishneš mě, dielo rukú tvú, a radě nemilostimjch spomóžešt x BiblKral jaký máš na tom užitek, že mne sužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých ? (si calumnieris me).
168
169
Skoro stejně je vymezena oblast užití účelových vět s at, ať by, jen poměrná frekvence je jiná (účelové věty s ať by jsou častější na místě prvního typu vět s aí + indikativ). Srov. § 229.
Spojka a partikule ať (ati) je dnes rozšířena jen v češtině. V době staré ji však najdeme v obdobném užití jako v památkách stě. i v textech staropolských, slovenských a zejména staroruských. V polštině bylo (NÍ málo rozšířeno a brzy zaniklo; je možné, že se ho užívalo pod vlivem češtiny.10 V slovenštině jde skoro jistě o bohemismus.11 Zato v staré ruštině vznikalo zřejmě samostatně; po přechodném rozšíření však také zaniklo. Vedle amu, amt je tam též ana, amo.1*
V dnešní češtině, kde at tvoří s indikativem préz. opsaný imperativ, hodnotíme i souvětí s at jako asyndetická, třebaže se eítí blízkost at ke spojce. V staré češtině však at původně imperativní částicí nebylo; tato funkce se u něho rozvinula zřejmě sekundárně.13 Užití at v souvětí je starší, takže z hlediska stě. jde jasně o spojku at. Proto musíme i při výkladu o genezi at vycházet z jeho užití souvětného.
Obdobná situace je i v staré ruštině, kde anzb vystupuje jako spojka větná a jen zřídka ve větách samostatných (srov. Bräuer, Untersuchungen 179) i v staré polštině, kde je imperativní užití zřejmě sekundární. Přechod v imperativní částici ze spojky vět zadácích, užívaných v přímé řeči a paralelně s prostým imperativem, snadno pochopíme; napomoci tomu mohly i konstrukce, na jaké jsme upozornili v pozn. 13. Viz též Fr. Trávníček, Skladba 66—67.
Dosavadní výklady vidí v at většinou spojení slučovací spojky a a dat. osobního zájmena ti: „význam původní byl a-ti = et tibi, ergo tibi, dativ ti klesal z významu reálného ve formální, tzv. etický, a ze znění plného v kratší t: núnie-li tě lén slyšeti, a ti budu vyprávěli AlxV 716 et tibi narrabo, narrabo
10 O rozšíření at, ati v. V. Vondrák, Vergl. sl. Grammatik II, 523—524. Pro stav stpol. srov. materiál v Slowniku stpol. I, 20.
11 Srov. J. Stanislav, Dejiny II, 657.
12 Viz doklady Sreznevského, Mamepuaím I, 32—-33. Podrobné informace o stavu v jednotlivých památkách s hojnými příklady uvádí H. Bräuer, Vňtersuchungen zum Konjunktiv 98n. passim (zvi. 102, 113—115, 180).
"'Imperativní částicí jeví se nám at na prvni_pohled již v tomto dokladu: obraň jazyku tvému ot zlého, a rty tvá at nemluvita lsti ŽaltWittb 33. 14, pod. ŽaltPod. Ale ŽaltKlem zde má: zabraň jazyk tvój ot zlého, a rty tvá aby nemluvila lsti za lat. prohibe linguam tuam a malo, et labia tua ne loquantúr dolům. Jde zde o paralelní spojení nevětného výrazu s obsahovou větou (zde jistě pod vlivem lat. originálu, ale taková spojení byla v starém jazyce dosti častá). V BiblKral je disproporce odstraněna tím, že i místo žádacl věty bylo zvoleno vyjádření nevětné: zdržuj jazyk svůj od zlého a rty své od mluvení lsti. V jiných dokladech však již asi o částici at jde: Hospodine, ku pomoci měj pfizfi! Vháněni buďte i zastyďte sě spolu, již hledajú duše mé. . . Obráceni budte zase i zastyďte sě, již chtie zlému mému. (A)t nesú birzo hanbu svú, již mně fiekaji: Jej, jej. At sě radují i veselé nad tobú všicni hledajúce tebe, ať fiekajú vešdy. . . ŽaltWittb 39. 14—17, pod. ŽaltGlos at nesú hanbu svú. V ŽaltKlem jsou zde ještě prosté imperativy: neste inhed hanbu svú. .\ radujte sěi veselte nad tobú všickni hledajúcí tebe, a řkú veždy... Důležité je a s indikativem v posledním dokladu. — Vedle at stávalo se imperativní částicí necht (srov. J. Gebauer, Hist. mluvnice IV, 560), a to ve větách samostatných (pův. souvětích, srov. § 125); do zadácích vět obsahových neproniklo, pouze do vět účelových (v. § 230). Zatlačení necht jako imperativní částice částicí ať spadá až do nové češtiny.
170
igitur" (J. Gebauer, Slovník I, 20). Fr. Trávníček (Skladba 64n.) myslí i na nominativ plur. zájmena ten na základě dokladu z Rožmb 78: kaž komorníkom a ti provedu třetí pohon. Významový vývoj představuje si takto: „časem zaniklo povědomí, že je 4 zájmenný tvar a složenina at se začala chápat za součást slovesného tvaru... a tak vznikl nový opsaný tvar, imperativ, který má nejen rozkazovací platnost v užším smyslu, nýbrž i ve smyslu širším, a to vybízecím a pracím" (65). Původní smysl souvětí typu učiň, at budem zdrávi (Pas) byl „učiň, a budeme zdrávi", pod. v účelových souvětích typu dej nám vody, at piti budeme (EvOl) „dej nám vody a budeme pít". (Srov. dosud lid. řekni á udělám to), „časem si mluvčí začali uvědomovat obsahovou souvislost obou vět v tom smyslu, že druhá věta vyjadřuje to, co si přejí. Tak nabyl indikativ s ať platnosti prací: kéž jsme zdrávi, kéž budeme pít. Z této prací platnosti se vyvinula dále platnost účelová, a to tak, že mluvčí začali chápat přání za vyjádření pohnutky toho, co vyslovuje věta první" (66). .
Sporným bodem tohoto výkladu je zejména vysvětlení původního významu -ti, -i. Již V. Vondrák (Vergl. sl. Grammatik II, 523 a 462) považoval za pochybné, že by tu byl etický dativ zájmena ty, a mysbl na souvislost se slučovacím ti (doloženým už v stsl., v Supr a v Euch), které patří k zájmennému kmeni to a může se spojit s Ht. teí, got. Pei „daB, damit".
Případů, kdy ti mohlo mít ještě plný význam „tobě", nebylo asi mnoho (častější mohly býti v druhém typu zadácích vět s at, ale ten byl řídký). Proto musíme vycházet spíše od hotové zesilovací částice -t (-ti), v níž se původní význam již necítil a které se v době, kdy věty s at vznikaly, již hojně užívalo. U dativu ti „tobě" bychom též nedovedli vysvětlit pravidelné postavení po spojce a, neboť jde o stálou príklonku (a po spojce a se príklonky nekladly a nekladou). To už se mohla připojit k a spíše hotová partikule, zejména došlo-li k takovému spojení v době, kdy a neztratilo zcela zbytky svého prvotního citoslovečného významu (srov. § 90). Ve spojeních vět, z nichž se vyvinula naše souvětí, je to velmi pravděpodobné: nešlo tu o sepětí vět skutečným slučovacím vztahem, jak jej chápeme dnes, nýbrž o pokračování starého způsobu řazení vět obsahově spjatých vedle sebe. A zde mělo silnější význam než slučovací (snad „tu", „a to", „a tak")14 a mohlo mít přízvuk. Typické je, že at prízvučné je, že se za ně príklonky kladou: ty sě varuj, at sě též nepřihodí HusErb 1.277 (G).
Druhá věta tu vlastně vyjadřuje důsledek, který bude mít splnění toho, co je v první větě vyjadřováno jako rozkaz, přání anebo dotaz na přání (přičemž se předpokládá kladná odpověd). A protože jde o žádoucí důsledek děje, který má být teprve vykonán, může se druhá věta chápat jako vyjádření
14 Snad pro to mluví rus. amo, které má v některých dokladeoh tento význam zcela zřejmě (např. ceyoKe Hiopn ecme yňunu, amo [v rúznočtení \earrtb] noxoponuMh mano eaoLavrent. letopis), jindy je zcela synonymnl s amb-.aseoeu Kvmmi ecm, amo (varianta amt>) MOjieuma cu Myotca Jiecmb VepHtaoecKax khh3uu ibid.
171
účelu. Ale to je již pojetí abstraktnější, předpokládající těsnější sepětí myšlenek i vět; docházelo k němu asi na pozadí skutečně hypotaktických vět s aby, by. Na rozdíl od nich je zde však účel podáván jako zcela reálný důsledek realizace děje první věty, jehož uskutečněni mluvčí někomu ukládá nebo si přeje. Domnívám se proto, že účelový význam vět s at se vyvíjel přímo, vedle žádacího, nikoli přes žádací — záleželo zde na smyslu spojených vět (a především na sémantice slovesa v první větě). Ojediněle se mohlo takové souvětí přehodnotit i v reálné souvětí podmínkové: nýnie-li tě lén slyšeti, a ti budu vyprávěli, proč sě mu [městu Tróji] rušenie stah AlxV 716; kmotře, kaké sukno jmáml Třěbal-lit, at jeho prodám Hrad 112b. (Srov. s tím žádací věty po tázacím chceš-li.)
Podporou tohoto výkladu jsou ojedinělé stč. doklady, v nichž je po první větě imperativní druhá připojena spojkou a. Proniká v nich převážně smysl účelový, méně prací: panice milý, náhle běž pryč, a se mnú tuto nesendeš! PasTJ (Výb 528) (v PasMA je as se mnú, lat. ne mecum pariter moriaris); otevři nám vši mysl svoji a myt skážem žádost tvoji Hrad 36a (aperi nobis. .. et nos indicabimus); puojdem až do Betléma á vidíme toho slova... EvZim L 2.15 // BlahNZ a vizme x EvOl 210b abychom uzřeli (ut videamus); přizři náhle sama k sobě, tot já razi věrně tobě, a sě v túž tvář neproměníš jako má dci, jižto vidíš Hrad 105a; — anjelom svým přikázal o tobě a na ruce uchopí tě ChelčPost 75b (T) — jde tu o Mt 4.6, srov. BiblKral andělům svým přikázal o tobě, a na ruce uchopí tebe (angelis suis mandavit de te: et in manibus tollent te) x EvZim aby tě v ruce pochytili, EvOl 222a aby tě v ruce vzeli (podle lat. varianty s mí).15 V pozn, 13 jsme citovali doklad z ŽaltKlem, kde po řadě prostých imperativů je a proti at v ŽaltWittb. Ještě výraznější je tento doklad: přijmi mě podlé výmluvy tvé, at živ budu a at nebudu póhanien od své čáky! Spomoz mi, a budu tsvú mysli vždy v tvých věcech přemietati. Obrat oči moji, at nevidie marnosti, na své cestě obživ mě! ŠtítBarlK 231 bl. Zde je vedle vět s at úplně stejně užito a a príklonka t je až za dalším slovem.
Při výkladu ti jako nom. plur. zájmena ten by nebyly potíže s jeho polohou, protože jde o slovo prízvučné. Ale k setkání tohoto ti s a docházelo ve spojeních našeho typu zřídka. Ani pro strus. arra, které by bylo lze obdobně vykládat z a + tr> (nom. sg. ukaz. zájmena), nemáme dokladů, které by to potvrzovaly.18
Spíše by bylo možno přijmout souvislost s *to- přes partikuli ti, jak na ni myslel Vondrák. Na závadu je to, že na západoslovanské půdě ji nemáme jinak doloženu (pokud se neskrývá v příklonném 4 i jinde) — a přece právě u nás je hlavní ohnisko vzniku at.
15 Jde tu bohužel vesměs o překlady z latiny, což průkaznost dokladů oslabuje. Cenný je doklad z Hrad 105a, kde je možné pojetí obojí, podle toho, ke které z předchozích vět větu s ať vztáhneme. Poloha sě se tu vsak nedá zcela srovnávat s polohou pův. ti, protože sě nebylo původně stálou príklonkou (v stč. je ovšem už pravidelně příklonné).
ls Srov. arra> caju ncmb /,' arra H3i novny dlb)nb csou, arm mu ôccmch atp. (v. Bräuer, Unter-suchungen 180).
172
Z toho, co jsme uvedli, plynul by asi tento závěr: Ke vzniku at došlo v souvětném spojení vět; vzniklo asi jako spojka větná a sekundárně se stávalo i partikuli, která s indik. préz. vytvořila časem opsaný imperativ. Šlo tu o přiřazení vět, z nichž první vyjadřovala nějaký rozkaz, přání nebo dotaz po přání a druhá důsledek splnění tohoto příkazu nebo přání. Druhá věta se připojovala slovcem a, které v sobě asi spojovalo funkci spojkovou se zbytkem významu citoslovného (,,a tu", ,,a tak") — proto mohlo být prízvučné a zesílit se partikuli ti, i. Nešlo zde o vztah prostě slučovací, a tedy ani o slučo-vací spojku a; proto také at nemělo ani ve zbytcích slučovací význam (v. § 16). Při těsnějším sepětí obou vět v souvětí pak pronikal v druhé větě buď význam účelový (důsledek požadovaného děje — účel) nebo žádací podle sémantiky slovesa ve větě první (a mohl proniknout i vztah podmínkový, když první věta byla tázací, když se ptala na přání posluchače). Tím se sblížily s obsahovými & účelovými větami s by, aby — a nejspíše podle nich se zde vedle indikativu začalo užívat i kondicionálu. Věty s kondicionálem pak už nebyly tolik vázány na podobu věty řídící (imperativ, dotaz ná přání posluchače).
Ke vzniku at docházelo asi již v době předhistorické, ale dokladů z nejstar-ších památek je pořídku. Je to jev, který zasáhl severní část slovanských jazyků — snad spadají jeho počátky do doby jejich těsnějšího styku, nebo zde byly z té doby dispozice pro souběžný vývoj. Ale jen v češtině at skutečně zakotvilo -— v jazycích východoslovanských i v polštině (kde na jeho přechodné rozšíření mohla mít vliv čeština) již v době staré zaniklo.
Obsahové žádací věty s aby, by
Základním typem obsahových vět zadácích jsou po celou dobu historickou věty s aby a by. Přitom jsou věty s aby již ve XIV. stol. častější než věty s by a časem je téměř úplně vytlačily.
Obsahové věty žádací s a&y měly už v stě. vcelku stejnou podobu jako dnes. Plnily funkci vět předmětových u sloves a výrazů znamenajících rozkaz, prosbu, radu (např. kázali, při-, roz*, ustaviti, nalézti, veleli, nutiti, žádati, prošiti,1,7 raditi), též u sloves dicendi užitých v těchto významech (řeci, učiti, mluviti, volali, pověděti aj.), chtění (chtieti), snahu a péči (tbáti, pilen býti, opatřili aj.), zákaz, bránění, ostražitost a obavu (zapověděli, přěkaziU, varovali sě, střieci sě, chovali sě, vystíiehati sě, báti sě aj.) a některých jiných. Při jménech podobného významu, zejména dějových, mají funkci vět přívlástkových (ustavenie, prikázanie, zápověď, vyrčenie, naučenie, rada, žádost, prosba, příklad, odpověď, potaz, úmysl, obyčej aj.). Zřídka mají funkci vět podmětových, zejména při výrazech hodnotících (slušie, jest hodné, dobré, jest potřěbie aj.). Ojedinělé jsou žádací věty přísudkové. Srov.:
173
17 Po slovese prošiti stávají nejčastěji.
127
věty předmětové: proto prosím, bože, tebe, živý i rozkošný chlebe, aby otvore dnes nebe, dál nám ščedré dary z sebe Kunh 91; to na každý den mysli, aby mohl dobrým svědomím tohoto světa otstúpiti Tul 85b (hoc quotidie meditare, ut possiš aequo animo vitam relinquere); naleze to dievčie rada: aby vši zemí Vlasta vládla DalL 14.3 x DalC 27a by; radilt bych, aby přestala MastMus 380; biskupa pražského poprosichu, aby ho potvrdil v opatství Hrad 24a; a když biskup toho miesta přijě ji [Rimanku] s velikú ctí, i počě jeho prošiti, aby ráčil raditi i prikázali svatému Arsení, aby sě jie dál viděti OtcB 66b (rogavit eum, quatenus perauaderet beatum Arsenium, ut eam suscipere dignaretur); jakž sem mnichem, tak sem to na svém srdci uložil, aby hněv z mého srdce nevyšel OtcB 71a (statui apud me, ut iracundia mea foris guttur meum non procederet); učilť jest mistr Aristotileš Alexandra, aby umluven byl s lidmi svými, alevšak aby v nepotřebné řeči nepřielišil ŠtítŠach 294b; to pamatuj vždy najviece, aby najprv boha svého hledal nežli co jiného NRada 417; nechtěli jsú Saracéni jich vzieti, chtiece, když by kámen vzali, aby ten slúp padl a kostel sě zbořil CestMil 29b; a tak skrze posly smluvili, aby žádnému z nich jeho lidé nepomáhali Háj 71b;
věty přívlastkové: a tu jemu radu dachu, aby s Křivokláta jiezdy činil DalL 72.23 x DalC 121b by; že jest to vaše ustav (e)nie, jakož svědčí svaté čtenie, aby nic vlastného nejměli a poslušenstvie drželi, abychom všechno prodali a ve jme božie rozdali' Hrad 3b—4a; vyjide zápověd od ciesařě Augusta, aby byl popsán vešken svět EvZim L 2.1, pod. EvOl vyrčení... aby (exiit edictum a Caesare Augusto, ut describeretur universus orbis); tehdy ten opat s dobrým potazem, aby ta mládce nerozbujěla, oba metlami zbi OtcB 108a; a také jest ten obyčej křesťanský, aby zvěděli, kde křěstěné přebývají OtcB 105a X OtcACE zvěděti; a tak tím činem dal jest králóm příklad, aby svatokupce a zlú knězi pudili HusSva-tokup 199b; tehdy Saracéni obdrží tu prosbu na něm, aby kresťanom kázal jim jejich kámen vrátiti CestMil 29b;
věty podmětové: ktož chce od zlých příhod i zlého spadenie bezpečně stati a milost božskú i známost ozračně mieti, i jest hodně, aby sám o sobě na púšti přebýval OtcB 7b X OtcACEF by; protož dobré jest člověku, aby jsa živ, dával chudým HusSvatokup 182b; když jiných dobrých skutkov nemôžte jmieti, ale to vám skutek bud, aby se pilně Miechu střehli ŠtítKlem 62b (G);
věty přísudkové: ktož chce býti, aby jej nad jiné ctili OtcB 69a (si quis vult se honoribus sublimari); pravé pak mysli uspokojení. .. v tom jest, aby člověk... samého sobě Pána Boha hleděl KomLab 190.
Po slovesech a výrazech znamenající zákaz, překážku, obavu apod. je v obsahové větě sloveso záporné; např. zapovědě, aby toho nečinili Hrad 18a; popově najvěčší... zapovědáchu, aby nižádný nečetl ani měl knih Origeno-vých OtcB 105b (ne quis Origenis libros legeret aut haberet); ale chovaj sě, aby nikdy do svých dobrých škutkuov přieliš nedoufal OtcB 9a X OtcACP by; ale obránil sem sě, abych mu toho neřekl, a prosil sem hospodina, aby mě toho ostřěhl, abych jemu tak neřekl OtcB 71a (et repugnavi, ut non illum dicerem, sed petivi
Dominům, ut tolleret a me); varujte se, aby domu božieho v jeskyni lotrovu nepřevrátili HusSvatokup 117b; aby večeře nezmeškali, strach jest ChelčPost 176b (G).
Zápor je zde zdánlivě nelogický a v nové době se někdy neklade (zejména po slovesech znamenajících zákaz — uplatňuje se tu i vliv paralelních infinitiv-ních konstrukcí). Ale geneticky zde byl zápor zcela na místě, protože žádací věta vyjadřovala děj, který by neměl nastat — ať už proto, že je zakázán, nežádoucí, nebo proto, že z něho má někdo strach.18 Ohavné věty mají kladný protějšek ve větách s že, ale ty jsou ve své podstatě oznamovací: konstatují prostě obsah obavy, ať kladný nebo záporný. Srov. a ti dva bratřie zákonici . .. bojiece sě, že by nemohli k tatarskému královi dojiti, s mistrem chrámu arménského v Arménii ostali jsú CestMil 8a.
Obsahové věty žádací s 6y byly v staré době různě rozšířeny podle památek. Někteří pisatelé zřejmě dávali přednost by, jiní aby; ve skladbách veršovaných bylo by oblíbenější snad i pro svou krátkost (podobně jako však místo avšak aj.). Věty s by mají stejné funkce a kladou se zhruba po týchž výrazech jako věty s aby. Zdá se však, že byly zvláště oblíbeny po slovesech záporných19 a po výrazech vyjadřujících obavu. Např.:
jě sě s pláčem prošiti, by mu to bóh odpustil DalL 76.22, pod. DalC 129a; neb tak jemu bieš(é) otec kázal, by o českéj prosbě nic netázál DalC 166a x DalL 99.30 aby; protož prosu,by vtom stáli,v úemž byste sě bohu vzdali LegApŠ 136; protož snažně prosu tebe, by ráčil mému synu z mrtvých kázati vstáti MastMus 283; i přietelé k tomu rádie, by šla za muž u manželstvie pro rozličné bezpečenstvie LegKat 465; počě mu k tomu raditi, by to ráčil učiniti bohu na čest Hrad 7b; dobré jest, by člověk i nad to, nežli jest k spaseni dosti, činil své činy v šlechetných skutciech StítSvát 234b2; a to bieše dobře slušno, by slyšeli jeho slovo, neb.... NRada 13; tečete dóm od domu, hekajíce a chtiece tomu, by vám dáli jíchy mastné Podk 119;
netbají', by čest u méšé byla DalL 18.39, pod. DalC 35a; nechcem toho dopustiti, by psie hlavě bylo naším biskupem býti DalL 49.22, pod. DalC 95b; nechtě, by ot ňeho který div byl zjeven Hrad 13a; ale oboří-li se co v kostele, toho netbají, by opravili HusSvatokup 171b; nechtěl, by krev králového kmenu prolita byla Cest Mil 54a (noluit, ut sanguis stirpis suae regiae funderetur);
strach mě, by jeho nebyla snad svým pláčem urazila Hrad 35b (timeo, ne plo-rando ipsum offendas); toho sě silně bojieše, by tiu) milost.. . pro túž{e)nie již nejměla Hrad 29a; [lide] se bojí, by lačni nebyli ChelčPost 78a (G); poslové bojíce sě, by král jejich přílišném chvílením se nezamútil... Cest Mil 7b (metuentes, ne rex ex mora ipsorum nimia turbaretur).
128
M Srov. Fr. Trávníček, Mluvnice II, 692; Skladba 63.
19 Věty s by jsou zřejmě častěji užívány po záporu i ve funkcích jiných (účinkové, účelové; srov. s tím i věty obsahové oznamovací s by po záporu).
174
175
Ústup vět s by dokumentuje pěkně rozdíl mezi různými rukopisy téže památky. Tak DalC dává zřetelně přednost by před aby, kdežto v DalL převládá aby. Našel jsem 13 míst, kde má DalL v obsahových větách aby proti by v DalC, ale skoro žádný případ opačný. Podobně má OtcB takřka důsledně aby proti hojnému by v OtcACE. Např. i káza sě všem Némcóm sníti, aby při ňem na roce byli DalL 72.31 X DalC 121b by; ukázal příklad všem záblúdilým, aby nezúfali sami do sebe OtcB 7a x Ote ACE by; často mne prosíte, bratřie milá, abych vám mé púti po zámořských vlastech pověst vypravil, to, což sem tam viděl OtcB 104b x X QtcAE bych.
Příčinou tohoto ústupu byla zajisté tendence, která se obecně projevuje v 2. pol. XIV. stol. a ve stol. XV.: ustálit hláskovou podobu spojovacích prostředků a rozlišit prostředky homonymní, pokud to bylo možné. Samotné by se specializovalo přechodně na věty podmínkové neskutečné a na obsahové věty oznamovací (později ustoupilo i v těchto dvou typech), aby se stalo výrazovým prostředkem navzájem si významově velmi blízkých vět zadácích, účelových a účinkových.20
I89 Větosled v souvětí se žádacími větami s aby i by byl vcelku ustálený: vedlejší věta stála pravidelně na druhém místě. To souvisí s genezí tohoto souvětí i s kontextovým členěním, neboť žádací věta obsahová je snad vždycky jádrem výpovědi. Odchylky od uvedeného sledu vět jsou ojedinělé: neb Vršovici je vadiechu, aby u míru bratřie byli, nechtiechu DalL 53.22.
Drobné nepravidelnosti najdeme v stč. textech v užití kondicionálu. Jsou to případy dvojího typu:
•1° Kondioionálu je užito nadměrně, obvykle tehdy, když stojí by, aby již v různovětné poloze před anteponovanou vedlejší větou rozvíjející větu obsahovou nebo před obdobně užitou přechodníkovou vazbou; kondicionál.(popříp. spojka aby) se pak ještě jednou opakuje. Např. ale tdy cheu tomu, by nepraviece nikomu, ták, ač chete, by živi byli, by mi lekárstva dobyli LegApŠ 177—-179; aniž sě hodí, by ten, ktož pták pustil, aby po něm šel; neb tito jsú pilní toho, aby sě pták neurazil CestMil 65a.
2°.Místo 1-ového příčestí je po spojce aby, by indikativ: Němci .. . chtie dožda-ci, by na mo{s)cě Praze, jehož bóh snad nechá, nebude viděti Čecha AlxB 240; srov. též ve větě účelové: račiž seslati anděla, jenž by la železa zkazil..., abych já tvú moc velikú ohlásila i tvé panstvo, aby tak to hlúpé pohanstvo, vida tvú moc i tvé divy, nechaje všie svéj protivy, odolá bludnému kmenu LegKat 2863n. (Viz J. Ge-bauer, Hist. mluvnice IV, 563; srov. též Er. Trávníček, Skladba 62.) Jde zde asi o skutečný anakolut — spojkové aby, by je tak vzdáleno od slovesa, že se tam omylem dal tvar indikatívni. V LegKat by mohlo jít i o záměnu původního at spojkou aby, ale bez provedení změny způsobu. Viz též § 231.
20 Pro zajímavost uveďme, že v HusSvatokup je vedle desítek zadácích vět s aby jediná s by (a to citovaný doklad se záporem ve větě řídící).
176
Velmi blízké obsahovým větám žádacím jsou účelové věty s aby, by (v. § 231).
Obsahové věty žádací s aby, by jsou charakteristické pro západoslovanské jazyky; výlučné postavení mají v češtině. (V pol. je vedle nich žehy, iiby, v hluž. zobecnělo soby.) Historický vývoj polský byl z velké části obdobný s českým.21
V staré době bylo však žádací (a účelové) a6u, 6u dosti hojné i v staré ruštině; časem ustoupilo spojce umoóm. Je však — vedle běžného tgeSw — v ukrajinštině (aSa).22
Genezi obsahových zadácích vět s aby, by osvětluje Er. Trávníček 180 (Skladba 61—63). Vychází z toho, že kondicionál je od původu aorist nejen tvarem, ale i platností. „Prací odstín tvarů typu by sě hotovali vyvinul se z původní platnosti oznamovací, jak to vidíme ještě dnes u některých minulých tvarů typu nesl jsem, které jsou zcela nepochybně od původu indikativy a tuto platnost si zachovávají zpravidla ještě dnes. Např. vzal to ďas = ať to vezme, kéž to vezme, kéž by to vzal ďas" (62). Stejně vznikly účelové věty s aby, by: i zde, ,měl opsaný tvar typu šel bych původní platnost oznamovací. Např. svolili, aby byl papežem« [Pas] znamenalo původně svolili [jej] a byl (stal se) papežem«. V této souvětné souvislosti nabyl tvar šel bych významového odstínu, který nazýváme účelový a který vyplývá z jiné myšlenkové povahy vět uvozovacích" (str. 64).
Vznik těchto souvětí spadá do doby předhistorické; jejich počátky je nutno klásti do doby těsnějšího styku jazyků západoslovanských. (V strus. památkách proniká aby, by až později; není—podle zjištění Bräuerova— např. v Pověsti vrem. let; může tu tedy jít o paralelní vývoj.) Na počátku doby historické jsou pevně ztvárněna a aby i by, které tu vystupují vedle sebe, mají znaky spojek: stojí na počátku věty vedlejší (mají přitom prízvuk) a vyjadřují vztah mezi větami. Zůstávají však spolu s 1-ovým příčestím i součástí slovesného tvaru a jsou ohebné.
Děj vedlejších vět zadácích je vzhledem k ději věty řídící vždy budoucí (následný): má se teprve uskutečnit — to si podmět hlavní věty přeje nebo za tím ú čelem koná nějaký děj. V obou případech jde o děj žádoucí — je zde tedy kondicionál v jednom ze svých dvou základních významů (vyjadřuje děj žádoucí a děj podmíněný). Nezachovala se zde žádná stopa významu préteritální-ho. Je tedy nejisté, můžeme-li prací význam kondicionálu vyvozovat z préťeri-tálního. Věty typu vzal to ďas, zdrávi došli nabyly asi pracího významu na základě významu rezuhSativního: mluvčí vyslovuje žádoucí děj jako dovršený, hotový. U antepréterita, kterým by byl původní aorist bych + 1-ové příčestí, bylo by takové pojetí sotva možné. Řešení této otázky bude možné jen na základě hisforickosrovnávací analýzy vývoje slovanského kondicionálu.
Velmi zajímavá je konfrontace s větami žádacími a účelovými se spojkou
21 Srov. materiäl v Slowniku stpol. I, 12—13 a 180—181; Gramatyka histor. 454.
22 Srov. I..I. Sreznevskij, Mamepuajiu I, 4; T. P. Lomtev, Onepxu 526n.; zejmena väak H. Bräuer, Untersuchungen 103n. passim; Eypc eynaemijixp. jiimep. mocu II, 222.
12 Vývoj českého souvětí
177
ať: v těch se vyjadřuje přímý apel k nějaké činnosti a její reálně chápaný výsledek, zde se vyjadřuje rozkaz nebo přání nepřímo nebo se mluví o konání nějakého děje a uvádí se jeho žádoucí výsledek, spíše nereálný.23 Ten se pak v obou případech může chápat bud jako vyjádření obsahu přání (rozkazu), nebo jako vyjádření účelu děje, o němž informuje první věta. Kdyby se podařilo prokázat, že se kondicionál původně kladl jen po řídící větě minulé, mohli bychom mu přičítat minulou platnost, ale sotva prostou, bez optativního odstínu. Avšak ukazuje se, že ani v jazycích, kde můžeme nástup kondicionálu v zadácích a účelových větách přímo sledovat, v církevní slovanštině a v staré ruštino (nastupuje tu za dokonavý indik. préz. s da), není vázán na minulý čas v uvozovací větě, jak soudil pro staroslověnštinu Meillet.24 Ostatně i tak bychom těžko pochopili, proč se zde o minulém ději následném užilo formy antepréte-rita — spojení aoristu pomocného slovesa s 1-ovým příčestím.25 Je pravděpodobnější, že tento tvar byl sem přenesen již jako hotový prostředek k vyjádření žádoucího děje, že se v našich typech souvětí nekonstituoval.26 Rozdíl mezi větami s aby a, s by vysvětlíme tak, že v prvním případě byly věty spojeny spojkou-částicí a, stejnou jako v at (§ 126), v druhém byly spojeny asyndeticky. Byly tedy asi obě podoby od počátku vedle sebe (tak se to jeví i podle stavu v památkách); teprve v době historické převládlo zřetelnější aby.
Obsahové žádací věty s že, zdajli/, kak by
Zřídka se setkáváme v stč. památkách s obsahovými větami žádacími uvozenými spojkou že. Je v nich pravidelně kondicionál.
Věty a že + indikativ mohou býti též blízké větám pracím, ale nelze říci, že prací význam u nich je základní. Srov. a kněze na to namluvichu, že před Srby do Prahy pojede DalL 58.17, pod. DalC 108a (zde se mluví již o výsledku přemlouvání — nč. „přemluvili ho, že j el", vztah blízký účinkovému); eheut sě tu tak péci, žet to musí sama řeci dobrú vuolí z srny ala svého, ežt . .. LegKat 1543 (zde proniká jasně smysl účinkový, podtržený příslovcem ták v první větě); přirozený oheň v těle . .. kdaž naplní svá miesta, tehdy jest potřébie, že vyjde z člověka svým obyčejem OtcB 31b (ut) (asi chápáno jako „jest potřebné, že vyjde", nikoli „aby vyšel"); když sme byli s vámi, to sme vám rozkazovali,
aa Přenášením kondicionálu do vět s at se příkrý rozdíl mezi oběma typy stíral a věty s at by pak zaujímaly postavení mezi nimi; přitom se přibližovaly v dalším vývoji k větám s aby.
24 Srov. H. Bräuer, Untersuchungen 8n.
25 Srov. užití dokonavého prézentu po da v stsl. a v staré ruštině. Zde kondicionál zřejmě vstupuje v případech zvláště motivovaných na místo indikativu — nelze tu mluvit o tom, že by zde jeho kondicionálový význam vznikal. H. Bräuerovi se podařilo přesvědčivě ukázat, že se ve všech dokladech stsl. a skoro ve všech starých dokladech strus. (před zobecněním kondicionálu) využívalo kondicionálu k vyjádření přání nebo účelu jen možného, jehož splnění nebo dosažení se podává jako nejisté.
sa Aoristové tvary bych, by. . . asi vystřídaly starší biím,, bi. .., dosvědčené staro-slověnštinou. O "otázce původního významu kondicionálu srov. u Bräuera, Untersuchungen 1—2 (tam odkazy na literaturu).
že, nechce-li kto pracovali, aniž také jez HusSvatokup 166b—167a (zde jde o polopřímou řeč, uvozenou spojkou že; odtud imperativ ve vedlejší větě! — srov. § 137).
Naproti tomu věty s že + kondicionál zřejmě žádací význam měly. Např. a to svatý Pavlín prosieše ne proto, by na to velmi tbal, že by jeho telo shnilo přikryto, neb jemu takéž nahé jako přikryté bieše vše jedno, ale aby nemel [sv. Antonín] tak veliké žalosti OtcB 151a X OtcACE aby; tu on již bieše žádostí mučedlník; ale nemoha již nikudyž k tomu přijití, že by jej také jeli, a tu slúžé těm svatým mučedlníkóm OtcB 191b; nebo již sě biechu zdýchali židové, že kto by ho svědčil Krista, zevna snatka by byl EvZim J 9.22 x EvOl 237a a již sě biechu smluvili židé, ač by kto svědectví vydal, že jest Kristem, ven z školy aby byl (ut si quis eum confiteretur Christum, extra synagogám fieret) (zde jde-v EvZim asi o neumělý překlad latinské různovětné spojky ut před větou se si).
Tyto ojedinělé doklady nabývají jistého významu z hlediska srovnávacího — sousední jazyky, zejména polština a horní lužičtina, užívají v žádaeím významu i spojky žeby, zo by." Nelze z nich však vyvozovat nějaké závěry.
Později — za humanismu — rozšířilo se v zadácích větách že s indikativem. J. Gebauer (Hist. mluvnice IV, 696) vidí zde asi právem vliv německého daß. Např. protož Vaší Milosti k ochraně se poroučeje prosím, že tuto mou práci ode mne vděčně a laskavě přijití ráčíte CestPref 8; nejponíženěji prosím, že račte Evičku, pannu tetu na stotisíckrát pozdravovali ČernH 12; já Vaše Milosti prosím, že ráčíte mne vyslyšeti Chlum 116a—1614 (O); pro Boha prosím, že mně víc trápiti nedáte Bol 98b — 1616 (O).28
V. Zikmund (Skladba 423) hledá mezi žádacími větami s aby a s že významový rozdíl: vět s že se užívá tehdy, oěekáváme-li s jistotou vyplnění přání, prosby nebo rozkazu.
Nesmělé, nejisté nebo zdvořilé přání vyjadřujeme spojkou zdali s kondicionálem. Taková spojení existovala již v stě.; užívalo se v nich partikuli za, zda, zdali s kondicionálem. Srov. dosti byla sprostná rada, za by juž, sě boje hlada, přědsě tamo netáhl hlúbe AlxV 2301; pro něžto veš hněv ochabi, mysle veždy na to, za by přišlo jmu s lepšú příčinu AlxBM 172; hna toho dne mil třidceti, k ne-přieteli pospiechaje, vždy sě toho domnievaje, zda by, to Darius zvěda, potkal jej v horách, přědjeda AlxV 1186, pod. AlxH 17; také já chci pokusiti toho, zdaĚ bych mohla užiti koho Trist (Výb 386). Jde zde o přehodnocenou závislou otázku — v. § 112.
Podobně nabyla pracího smyslu původní věta tázací s kak by: za tiem jelenem sě oddal, hledaje všemi činy, kak by jeho dostihnu zabil PasMB (Výb 524).
"'Srov. Gramatyka histor. 454, G. Liebsch, Syntax 194.
M Oberpfalcer-Jílek uvádí takových dokladů z Knih černých dosti. Je otázka, odráží-li to skutečný stav v živé mluvě nebo úzus písařů.
178
17Ö
K podobnému vývoji dochází i v jiných slovanských jazycích. Tak např. stsl. aéte nabývalo významu účelového a žádaoflio (v. Slávia 26, 1957, 166), v ruštine se ustálila spojka Kax 6m ve větách obavných apod. Jde tu o samostatný vývoj v jednotlivých slovanských jazycích. Přechodným stupněm od užití tázacího bylo užití zvolací, v němž se rozvil prací smysl našich vět.
PŘÍMÁ A NEPŘÍMÁ ŘEČ
us
Přímá, nepřímá a polopřímá řeč jsou různé způsoby reprodukce něčího výroku jiným mluvčím, popříp. reprodukce vlastního výroku v nové situaci.
0 přímé řeěi mluvíme tehdy, když se něčí projev tlumočí v takové podobě, v jaké by jej pronášel sám jeho původní autor, se všemi charakteristickými znaky mluveného projevu bezprostředně spjatého se situací.1 0 situaci projevu a jeho autoru informuje tzv. věta uvozovací; přímá řeč je k ní v poměru obsahové věty předmětové a připojuje se asyndeticky. Je to řeč přímo uvozená. Je možno reprodukovat něčí projev i bez uvození — to je neuvozená přímá řeč.2
V nepřímé řeči tlumočíme naproti tomu obsah něčího výroku ve formě vedlejší věty, tedy v podobě mluvnicky změněné. Nejvýraznější změnou je přitom závislé užití mluvnické osoby, nemožnost užít prostředků apelových (tj. obracejících se přímo k posluchači — oslovení, prostého imperativu, pří-mýoh otázek) a citoslovcí, a nedostatek vlastní intonace.
V nové době se v jazyce umělecké literatury rozšířila tzv. polopřímá řeč, která v sobě spojuje některé znaky řeči přímé a řeči nepřímé: nastává v ní „pošinutí" osoby, neužívá se v ní imperativu a přímých otázek, ale bývají v ní oslovení, citoslovce a jiné emocionální prostředky.3
V jazyce starém existovala řeč přímá a řeč nepřímá. Mezi oběma útvary byl typ přechodný: reprodukce něčí řeěi uvedená podřadicí spojkou, ale s nezávislým užitím osoby, popříp. i způsobu, apelových prostředků a ostatních znaků přímé řeči. Tento útvar budeme pro krátkost nazývat závislá přímá řeč.
Souvětí s přímou i nepřímou řečí patří k širšímu typu souvětí s větou obsahovou. Je to užší typ, který zahrnuje některé obsahové věty oznamovací, tázací i žádací (podle toho, obsahoval-li prvotní projev oznámení, otázku,
1 Obvykle se říká, že je to vyjádření, které uvádíme přímo tak, jak bylo proneseno. Ve skutečnosti ovšem nemusíme reprodukovat cizí projev nijak přesně nebo můžeme vložit hrdinovi do úst projev, který vůbec nepronesl (srov. k tomu V. I. Koduehov, Cnocoóu nepedauu uyi(coůpeHuepyccK0Mji3viKe,Y'i.3auíic&HAeHííHrpiLA.rocyA.^A^Tor. HHCTHTyTa 104, 1955, 119n). Nejde tu o přesné tlumočení obsahu projevu, ale o to, že projev uvádíme v té mluvnické podobě, jakou měl nebo by mohl mít v bezprostřední situaci — bez mluvnických změn. Viz Fr. Trávníček, Mluvnice II, 746.
8 Fr. Trávníček, Mluvnice II, 746—748.
8 Srov. J. Halier, Řeč přímá, nepřímá a polopřímá. Naše řeč 13, 1929, 97—107, 121—130; Fr. Trávníček, Mluvnice II, 748—751; L. Doležel, Polopřímá řeS v moderní české próze, SaS 19, 1958, 20—46 (tam literatura i nové pojetí problému).
180
rozkaz nebo přání), na základě některých společných mluvnických a sémantických znaků, odlišujících je od ostatních obsahových vět. Tyto zvláštnosti vyplývají všechny z toho, že jde jasně o přenesení projevu ztvárněného v jiné situaci do nové, sekundární situace — proto se tu střetávají dva plány časové a modálni: vyprávěcí s prvotním plánem bezprostředního projevu. (Srov. Fr. Trávníček, Skladba 115n.) Dvojí plán projevový vystupuje sice u všech obsahových vět (v. § 81), ale ne tak jasně, protože se v nich nepodává obsah zážitku, vjemu, činnosti atp. jako v prvotní situaci jazykově ztvárněný a přenášený do situace druhotné; uvádí se pouze jeho obsah. Z hlediska genetického tu o výrazný rozdíl nejde, ale už v jazyce stč. se pociťoval a ve stavbě souvětí projevoval. Napomáhala tomu přímo uvozená řeč tím, že po mluvnické stránce reprodukovala projev v prvotní podobě. (Jasným svědectvím o tom, jak se povědomí prvotní podoby projevu drželo, je existence závislé přímé řeči.) V nepřímé řeči se pak závislé užití osoby, způsobu a jiné rozdíly od přímé řeči oítily jako změny, i když už v jiných obsahových větách to bylo více méně samozřejmé.
přímá řeč
Souvětí s přímou řečí mělo už v stč. zhruba stejnou podobu jako dnes. Uvozovací věta obvykle předcházela; přitom se po slovese dicendi kladl velmi často ještě přechodník a řka, který měl zřejmě při nedostatečné interpunkci podobnou funkci jako naše dvojtečka a uvozovky: signalizoval, že následuje přímá řeč (nepřímá řeč nebyla po takto připojeném přechodníku obvyklá). Např. počěchu sě kanovníci diviti a řkúc: „Co chcetny učiniti?" Hrad 2a; jeden bratr tázáše starce a řka: „Mohu-li pro příhodu anebo pro nemoc schovaii dva šilinky peněz?" A uznamenav stařec myslenie jeho, vece: „Schovaj." A všed do peleše ten bratr, poče mysliti a řka:,,Dóbřě-li mi řekl stařec či zle?" I jide opět k "hernu a prose jeho a řka: „Pro buóh, otče, pověz mi pravdu, nebi pro ta dva šilinky peněz přěká-žie mi myslenie." I vece jemu stař(e)c a řka: „Neboťsem viděl tvú mysl chtiece jě mieti, protoť sem řekl: Schovaj." OtcB 67b—68a.
Mnohem řidší je vložená věta uvozovací. Když ji tvořilo holé sloveso pravení, mohlo snadno poklesnout v pouhou vsuvku naznačující, že jde o cizí výrok. Tak vzniklo prý (praví > praí > praj > prej > prý).1 Např. pak když k tomu starci bratřie přijidechu, a tiežíce jeho o rozličných věcech, odpovede jim. „Ale o tom odpovědění sveta," řiekáše, „otiežte tohoto bratra, nebt já nic o tom nevědě" OtcB 67b; pristúpivší žena k němu, povede tak muži svému: „Muži", vece, „nedámt jhráti, slíbils mně ten věrdunk dáti" Hrad 125a; i pověděl stařec ještě jiné podobenství. „Milovníci", praví, „světa tohoto jsou podobni jednomu, jenž měl tři přítele..." ŠtítBarl (G); odkavad svatý apoštol Pavel: „Na díle, prý, známe,
134
4 V západosloven. dialektech je praj; spisovná slovenština má vraj (< vraví). Obdobné partikule vznikly i v jiných slovanských jazycích.
181
na díle prorokujeme." StítBarl (G); až někdy při příčině mezi jinou řečí toto jim řekl: ,,Vy (prý) mníte, že sou toto praví křesťané, však sou zhola pohané, vodou omáčení" BlahPůvod 4 (prý je v závorce v pův. textu).
Velmi řídká je postpozice věty uvozovací. Kladla se po delší přímé řeci a připojovala se jako dodatek, vysvětlení: „.'. . až já to vzvědě, aby od lidí úkorům) netrpěl, a já vstav i jidech sěm; a proto sem na tutopúšt přišel." A to vše sám o sobě vypráví svatý Macharius OtcB 74b.
Přímá řeč je útvar, který přesahuje hranice věty a souvětí. Může být jakkoli rozsáhlý. A může sám obsahovat zase tlumočení další přímé řeči. Srov. tot jest ten, jenž skrze proroka sám o sobě praví: Buoh otec ke mně řekl: Tys muoj syn, já jsem tě dnes urodil Mat 18b.
Dosti časté jsou v stě. textech případy, kdy se na potvrzení výkladu autor odvolává na Písmo nebo nějakou jinou autoritu větou s jak, a po této větě ještě klade přímou citaci: a k tomu jest velmi užitečno každému sluzě božiemu samému přebývali od hluku lidského podál a než. . . své práce i modlitby opustiti, jakož slova Davidova v žaltáři pravie a řkúc: Od svěcské chuti sě oddaluji a na púšti přebývají a tu svého pána boha žádají OtcB 5b. Když je věta s jak do přímé řeči vložena, pociťuje se jak za vyjádření vztahu mezi uvozovací větou a přímou řečí, odkazuje na přímou řeč (jak praví = tak praví); v takových případech vznikly asi pozdější uvozovací věty s jak. Srov. vymyslil sem knihy tyto, jako by děti tázaly otce a otec jim ddpoviedál. Neb, jakož die s. Aug(ustin), chtě o svaté trojici knihy psáti: užitečno jest, ež rozliční rozličné a rozličným činem ne v rozličné, ale v jedné vieře knihy píší... ŠtítBud 4. Častěji se po uvozovací větě s jak kladla k vyjádření vztahu mezi větami spojka že: neb jiný k ňemu nemožieše pro ne-snadnú cestu a pro velikú tmu, jakož obecně praviechu, že bezmál ižádný nesmějieše k ňemu aniž možieše pro nesnadnú cestu OtcB 169b.
nepřímá řeč
Nepřímá řeč tvoří s větou uvozovací podřadné souvětí, stejně jako jiné obsahové věty oznamovací, tázací a žádací. Připojuje se stejnými spojovacími prostředky: oznamovací spojkou že (nikoli však spojkami citoslovečné povahy), tázací tázacími částicemi, zájmeny a příslovci, a žádací spojkami ať, aby, by. Ojedinělé je spojení asyndetické, např. mnich tako počě mluviti, toho chce svým mečem dolíčiti DalC 45b x DalL 24.26 že, srov. dále; máme psáno, když svatý Petr lid učil, v skrúšeném srdci počechu řeci ŠtítBarlD 95b (zde není užito spojky různovětné před antepovanou oasovou větou; srov. §§ 10, 83).
Ve větě uvozovací bývají nejčastěji slovesa znamenající různé druhy jazykového projevu (řeci, praviti, dieti, pověděti, učiti, přisahati, slibovati .'.; otázati sě, ptáti se, mysliti.. .; přikázati, raditi, prošiti aj.), zřídka jména nebo jiné výrazy podobného významu. Uvozovací věta stojí obvykle před nepřímou
182
řečí; postpozice je neobvyklá a také vložení uvozovací věty do nepřímé řeči je řídké, (většinou jde o věty povahy vsuvky, srov. § 83). Např. i jechu sě u vojště i u městě mluviti, že ciesaři jedů lidé na pomoc.. . DalL 47.19, pod. DalC 91b; a posel z toho veselé mezi tiem juže potázal, kak by jemu vzdieti kázal LegPil 103; biskupa pražského poprosichu, aby ho potvrdil v opatství Hrad 24a; — ale, jakž sám pravieše i jeho učenníci to svědčiechu, že od diábluov huhlanie ve dne i v noci slyšieše OtcB 169b; tomu se velmi divili a kde by ucho jeho bylo, s pilností se ptali Háj 75a.
Je-li nutno nepřímo reprodukovat nějaký projev skládající se z většího po čtu vět oznamovacích, tvoří nepřímá řeč několikanásobnou větu obsahovou. Spojka že se většinou opakovala, zejména když by nebylo zcela jasné, že jde
0 pokračování nepřímé řeči: pak vypraví Barlaam Jozafatovi obyčej bydla pústen-ničieho: že mají jediné na tom pokrmu dosti, ješto jim púšť přinese. .. A pakli okolnie dadie jim kdy chleba, že to jako nehodní přijmu od nich s požehnáním StítBarl 97b; a tu polévku, v nížto maso vařeno, prolejí před modlami a praviece, že by tak milost svých bohuov obdrželi, že jim skrze to dadie hojnost a plodnost země etc. CestMil 51a.
V takových případech stávalo že někdy hodně daleko od uvozovaoí věty; zaěínalo se pak zřejmě chápat jako znak nepřímé řeči a užívalo se ho dokonce i při nepřímé reprodukci nějakého sdělení bez věty uvozovací, např. WUipus, král Hispaniarum . . . vypraviv touž armádu vojenskou . . . na moře proti nadepsané královně englické k konečnému jí s puntovníky jejími vyhlazení; nebo táž královna s nydrlantskými stavy... v puntu byla, a ona když přemožena bude, že snadno sprotivení Nydrlandové v jeho dokonalou moc přivedeni a tak podmaněni budou DačPam 68a.
Podobně mohly tvořit několikanásobnou obsahovou větu věty tázací nebo prací: opět Vlasta tomu za právo chtěla a to všie zemi pověděla: aby dievka toho za muž měla, kteréhož by sama chtěla; u dvora by žena byla, muže v dielo poslala; [DalP:] a když by který nechtěl poslušen býti, aby jeho mohla žena zapuditi DalL 14.21—24 a DalP 6a.
Při reprodukování výpovědi skládající se z několika vět různých modálníoh plánů mohly být všechny závislé na jednom slovese uvozovacím, ale častěji se ke každé kladla zvláštní uvozovací věta, aby nedošlo k nejasnosti. Např.:
tehdy pán ten přikázal služébníkóm svým, aby jedli husi darmo daně, a že sám chce jisti krmě hrubě, jimž jest přivykl HusSvatokup 140b (první věta je rozkazovací a druhá oznamovací); a Barlaam poče mluviti o Bohu krásně, a pravdu viery okazuje: že Buoh jest stvořitel všech věcí; a kterak jest člověka učinil a dal jemu přikázání. . .; a kterak.. . ŠtítBarlD 121a (spojení normální oznamovací věty s větou od původu tázací, naznačující pouze obecně obsah sdělení);
1 otázali sú se císaře knížata, proč by včíra tak těžkú zápověd jim o Českém knížeti učinil a sám že jest jemu velikú učinil poctivost Háj 70b;
ale Barlaam, těše jej, mnoho dobrého k němu mluvíše, aby stál v dobrém počatém bez pohnutí, a prosil jeho, aby jej pustil, a právě jemu, že ne po dlúhém čase budeta
183
spolu v tom tovarystvi ŠtítBarlD 122ab; shledav jich počestný obyčej a vzácne mravy, radil jim, aby s ním (k) velikému králi tatarskému došli, a slibuje jim, ze jim chce velikú libost ukázati a velmi ctíti CestMil 6a.
Základním znakem nepřímé řeči je závislé užití mluvnické osoby (tzv. polinutí osoby). Záleží v tom, že se mluvnické osoby neužívá tak jako v bezprostředním přímém projevu, nýbrž z hle'diska mluvčího, který tento projev jako nepřímou řeč reprodukuje. Jen sám o sobě užívá 1. osoby, a to stejně v nepřímé řeči jako ve větě uvozovací, a o svém posluchači, k němuž se přímo obrací, užívá osoby druhé; všude jinde užije osoby třetí. Proto se užití osob nepřímé řeči liší od řeči přímé, protože v té volí osobu její autor ze svého hlediska. Srov. Řekl mi: „Já mu to dám." x Řekl mi, že ti to dá // že mu to dá (osobní zájmeno ti j j mu se volí podle toho, týká-li se slib posluchače nepřímé reprodukce projevu nebo někoho jiného). — Ptal se: „Dals mu to?" x Ptal se, zdali jsem ti 1/ mu to dal. — Ptal ses: „Dal jsem ti to?" x Ptal ses, zdali jsi mu to dal.5 Kde autor projevu ani vypravěč nevstupuje do děje, není ani příležitost ke změně osoby: to také písmo vykládá, ž' toho města čstná ohrada deset let plně horala AlxV 824.
Pošinutí osoby bylo běžné už v stě., např. mnich to počě mluvili, že chce toho svým mečem dolíčiti DalL 24.26 (v DalC 45b je nepřímá řeč připojena asynde-ticky, ale s pošinutím osoby; v přímé řeči by byla 1. os.: „toho chci..."); die spasitel knězím tím, jenž sú ho zabili, že oni sú z otce diábla HusErb 3.244 (G) (v přímé řeči: „vy jste..."); a sediece sama dva, i počě ho tázati, kterak jest jeho věc OtcB 65b (dixit et senex: Quemadmodum est tecum, fili); zapovědě, aby toho nečinili Hrad 18a („nečiňte toho"). Další doklady v. v kapitolách o obsahových větách a u Gebauera, Hist. mluvnice IV, 74.
V nepřímé řeči nelze užít prostého imperativu, protože se jím obvykle obracíme přímo k posluchači. Místo něho je zde kondicionál (tj. obsahová věta žádací s aby nebo by), popříp. at s indikativem (v. § 125), např. a také rozkázal jim král, aby toho oleje, jenž visieše u hrobu božího v Jeruzalémě, jemu přinesli, když sě vrátí CestMil 7a („přineste mi..."); rci jemu, at to vyloží, což jest pověděl OtcB 66a („vylož to...").
V stč. se imperativ vztahoval i k 3. osobě, takže by se dalo očekávat, že v takových případech zůstane i v přímé řeči. Ale i zde se stejně nahrazoval; zřejmě se příliš pociťovala jeho výzvová, apelová povaha. Např. a protož Židóm, Saracénóm, i všem jiným přikazuji, aby žádný pro tu věc bohu vašemu ani kříži viec potom sě neporúhal CestMil 55a. Jen zcela ojediněle je imperativ zachován: když sme byli s vámi, to sme vám rozkazovali, že, nechce-li kto pracovali, aniž také jez HusSvatokup 166b—167a (je zde spojka že jako znak nepřímé řeči!).
V nepřímo uvozených větách oznamovacích a tázacích se užívalo často
kondicionálu. Podmínky jeho užití jsme probrali v kapitolách o obsahových větách oznamovacích (§ 103—108) a tázacích (§§ 112, 119). Speciálním jevem nepřímé řeči se stalo zejména užívám kondicionálu v obsahových oznamovacích větách se spojkou že k vyjádření nezaručené zprávy (v. § 108), např. a pravili nám o tom domu, že by na ten duom naloženo bylo sto tisíc zlatých Cest KabK 27a; pátého dne přišly jsou noviny k Boleslavovi, že by Pražané a jiní křesťané tajně a nočně chtěli zed Boleslavskú podkopali a rozbořili Háj 77b.6
závislá.  přímá řeč
Jak jsme viděli, bylo vládnoucím způsobem k uvedení nepřímé řeči užití spojky že; kladla se dokonce i mimo věty oznamovací.7 V staré češtině se však nezřídka setkáváme i s tím, že se touto spojkou připojuje i přímá řeč bez pošinutí mluvnické osoby a beze změny způsobu. Spojka že vyjadřuje formálně závislost přímé řeči na větě uvozovací (proto jsme pro tuto konstrukci zvolili název „závislá přímá řeč"), ale jinak nedochází k mluvnickému přetvoření řeči přímé v nepřímou. Jde tu zpravidla o věty oznamovací, ale mohou se tak připojit i věty žádací. Naproti tomu do vět tázacích že neproniklo. Např.:
sv. Pavel jemu vece, ež ten havran na každý den mně [tj. Pavlovi] chléb nosi PasMA 88 (G); a on pravieše, že já jsem EvZim J 9.9, pod. EvOl, BlahNZ (ille dicebat: quia ego sum); i vycháziechu. běsové ot mnohých, volajíce a řkúce: že ty jsi syn boží! EvZim L 4.41, pod. EvOl x BlahNZ říkající: „Ty jsi Kristus, Syn Boží"; totdie pán buoh isráhelský, že povýšil sem tebe mezi lidem a dal sem tě vódeí na{d) lidem mým israhelským... HusSvatokup 176b; odpovede jemu Bařktam, že já sem to rúcho v tu potřebu vzal od jiného, že by nebylo podobné v onom rúchu před tě přijíti... ŠtítBarlD 115b; a poslali sú do Konstancí listy páni, rytieri, panoše a tak sú psali, že jste nám to k hanbě učinili, že jste nám naše mistry spálili Let 53 (G); znal se k tomu ke všemu, co na něho pravil: že jest tak, že sem jeho na to navedl RakŠ 10.80 (O).
Další hojné doklady stč. viz u Gebauera, Hist. mluvnice IV, 73—74.s Oberpfalcer-Jí lek přináší množství dokladů z Knih černých (str. 121—123).
5 Srov. J. Gebauer, Hist. mluvnice IV, 71—73; Fr. Trávníček Mluvnice II, 1053—1057, Skladba 116—117.
6 Srov. užití že by k vyjádření cizího mínění bez věty uvozovací: Filipus, král hispánský, zosobil sobě moci svou království portugalské, kteréž že by jemu dědickým nápadem náleželo, vyhnav odtud krále Antonia. . . DaěPam 64a.
1 V lid. nářečích pronikla i do nepřímých otázek a vět zadácích. Srov. z mor. slov. nářečí: pravili, že lesti negdo nespal na hůře; ona mňe napsala, že préj lesti cheu, že abih přijet za ňú (J. Chloupek, Syntax východomqr. nářeči 48).
8 Dva doklady z DalC, které Gebauer uvádí, je asi nutno vyloučit: ciesaf zěti káza povéděti, že t sem jedl chléb tvój, ale žes ty bezděčný zět môj, na život odpovedajú DalC 39 (76b) x DalL 39.70^-71: ciesaf káza zěti pověděti: „Stušiet to, zěti, věděti, žet sem jedl chléb tvój... (že je v DalC vynechán verš, o tom svědčí chybějící rým); ciesařovna. . . jě sě tako volati: vece, že t po mém milém nechci děle živa býti, nezabie-li mne jiný, chci sě sama zabiti DalC 39 (77a) x DalL 39.83 takto volati: „Vězte, že po mém milém živa nemohu býti" (spojení je sě tako volati, vece je málo pravděpodobné; kromě toho tako
137
184
185
Snad ještě častější je přechod od nepřímé řeči k závislé přímé řeči v reprodukci delších projevů., např. král sě s nimi je raditi, co by (bylo) z toho učiniti, „že chce ciesař (v Cechách) a u Moravě šest měst mieti, a proto mě i chce jieti." DalL 83.27—30, pod. DalC 138b—-139a; ten svatého Apolinařišě počě prošiti, aby osa mezi malomocnými na čas sě pokryl, mezi nimižto tebe na čas hledali sě nedomysli, až by hněv pohanský i minul PasMA 346 (G); strážný tlumočí odpověděl, že by to učiniti chtěl, než nesmiem... CestKabK 27b; tu jemu na to odpovědíno bylo, že my stav manželský chválíme a mnoho velebíme proti těmto hanebnostem. A vám nic, pane doktore, za zlé nemáme, ani se co na vás horšíme proto, že jste vy aneb jiní v tomto stavu zvlášťCestyBrat 62; — rodidlě jeho vecěchu," že léta jmá, jeho tiežte EvZim J 9.23, pod. EvOl 237b x BiblKral „mát léta..."; tehdy řekl jim kalifus a přikazuje, aby to učinili v deseti dnech, aby se ta hora hnula s toho miešta, nebo viery se odřekněte aneb smrti na sě čekajte CestMil 14ab; a tu v soukromí v jednom pokoji požádal jest, abychom jemu oznámili, oč chceme s ním mluviti, že jest nám plná svoboda: oč toliko chcete, mluvte CestyBrat 59 (v posledních dokladech je zachován i imperativ).
Jindy se nepovažuje že v této konstrukci za spojku, nýbrž za interjekci g významem ,,hle". Jednoznačně se tak vyslovuje o stsl. jako J. Kurz.3 Er. Trávníček (Skladba 117—118) naproti tomu považuje za pravděpodobné, že tu došlo k přímému přechodu citoslovečného že ,,hle" ve spojkové jen částečně a upozorňuje, že situačně druhotné projevy mohly vzniknout ze situačně prvotních i tehdy, když už že nabylo platnosti spojkové. Pro jazyk stč. považuje však že už za spojku, která byla výrazem závislosti věty jí připojené. To je jistě správné — vidět zde citoslovce by byl anachronismus. Kromě toho, jak jsme se již zmínili, neužívá se post verba dicendi vůbec slovcí nali a ano, u nichž citoslovná platnost jistě ještě pronikala. Kdyby zde šlo o citovou platnost, jistě by sem aspoň dosti časté ano proniklo. Spíše Zde jde i geneticky o odkazovači a nikoli přímo deiktické že < ježe „to". Srov. § 102.
V nové češtině nebyla závislá přímá řeč obnovena.
Tyto doklady jsou důležitým svědectvím pro vznik závislé přímé řeči: zřejmě se jasně pociťovala souvislost mezi přímou a nepřímou reprodukcí projevu, a proto bylo možno přejít od nepřímé řeči k přímé tam, kde by mluvnická přestavba složitější přímé řeči v nepřímou byla příliš komplikovaná. Druhým motivem pro užití formy závislé přímé řeči byla možnost doslovného tlumočení něčího výroku při těsnějším sepětí s větou uvozovací (a tedy méně nápadném porušení vyprávěcího pásma). Kromě toho se taková reprodukce projevu cítila asi jako živější.
Při výkladu závislé přímé řeči se někdy pomýšlí na cizí vliv. Tak E. Kieckers (Zur oratio recta in den idg. Sprachen, IF 35, 1916, 14—34) došel na základě studia omezeného materiálu k závěru, že tento značně rozšířený jev vznikl domácím vývojem jen v některých jazycích (staré indiětině, perštině, řečtině a litevštině), kdežto jinde (a to i v jazycích slovanských) se prý rozšířil sekundárně z překladových památek. Předlohy jistě mohly mít vliv na frekvenci závislé přímé řeči v překladech biblických textů, popříp. i jiných památek, ale nemohly být jejím východiskem. Uvedené doklady jasně svědčí o tom, že se rodila z konfliktu mezi přímou a nepřímou reprodukcí cizího projevu. Proto je tak rozšířena i v památkách neliterárních, např. v soudních výpovědích. STa některých přímo vidíme, jak písař kolísal mezi přímou a nepřímou reprodukcí: Vaněk Luda vyznal jest, když byl tázán právem outrpným: že sem syna svého kyjem z hněvu (zabil), chtíc jeho potrestati, že sem před ním pokoje žádného neměl. Gožkoliv žena má jest od dojiva nadělala, jí jest to bral. A tak že jeho bez žádného návodu zbil a jej do maštale, dokud ještě živ byl, vtáhl, A tam sem ho uvázal, a on jest umřel Soln 4b—1572 (O). Podobně jest tomu např. v líčení rozhovorů a disputací v CestyBrat.
ukazuje spíše na přímou řeč — proto je možné, že jde o zkomolené vězte). Sotva by zde mohlo jít v DalL o odstranění archaičtější konstrukce. V obou textech je závislá přímá řeč doložena, v. dále.
* J. Kurz, Problematika zkoumání syntaxe stsl. jazyka..., K hist. srovn. studiu 92—93. Soudím, že i v stsl. byla již obdobná situace jako v češtině: u jako pronikalo i při uvození přímé řeči chápání spojkové, bez ohledu na jeho původ. (Odpovídá tu ostatně řec. 5u.) Je ovšem jisté, že reprodukce projevu jako závislé přímé řeči je živější než reprodukce nepřímá.
B. SOUVĚTÍ S VETAMI VZTAŽNÝMI
139 Vztažné věty doplňují ve větě řídící větný člen, nutný k její úplnosti a v ní samé bud vůbec nevyjádřený nebo jen zastoupený souvztažným odka-zovacím zájmenem. Podle toho, jaká je syntaktická povaha zastupovaného členu, rozdělují se na substantívni (podmětové, předmětové, popříp. přísud-kové) a adjektivní (přívlastkové); oba typy jsou dnes jasně rozlišeny výrazovými prostředky vztahu.
V dnešní češtině se užívá ve větách substantivních zájmen kdo (ve vztahu k osobám), co (ve vztahu k věcem) a který (na místě kdo, je-li třeba rozlišit rod nebo zřetelně vyjádřit číslo, anebo ve spojení se substantivem). Odkazovacím zájmenem je nejčastěji ten, to, ale může to býti i každý, všichni, vše, všechno. Vztažná věta většinou předchází před větou řídící s ten, to; naproti tomu při souvztažném každý, všichni, vše je postponována a stává hned za tímto zájmenem. Má platnost podmětovou nebo předmětovou, zřídka pří-sudkovou. Např. Kdo chudý je, ten dvakrát dává Halas; Co tě nepálí, nehas Přísloví; Už jsou všichni v hrobě, kdož mně přáli Neruda (běžněji: všichni, kdo lj kteří mně přáli); Která hodně mlátí, která hodně žne, to je hodná holka, ta se hodí mně Erben (Písně); Který rytíř nejvíce těch dřevcí polámal, toho slavili vítězem Jirásek. Ojedinělé jsou podmětové věty s čí + substantivum: Cí chleba jíš, toho píseň zpívej Přísloví.
Ve vztažných větách povahy adjektivní, které plní funkci přívlastku k nějakému substantivu ve větě řídící, je běžné zájmeno který vedle knižnějšího jenž (běžnější je jenž zejm. v předložkových pádech); vztažná věta stává bezprostředně za určovaným podst. jménem: Tu jsme bývali oslněni nádherou, jež kamsi zmizela, jíž jste pozbyl anebo kterou jste promrhal Vančura. Výlučné postavení má přivlastňovací jehož, jejíž, jejichž: Odúmrtí se nazýval každý statek, jehož pán zemřel bez dědiců Čelakovský. Věty se zájmenem jaký ukazují na kvalitu určovaného substantiva: Letěla Václavovi pro noviny s ochotou, jakou nebývá zvykem prokazovati bratrům Pujmanová. V projevech hovorově zabarvených se užívá místo který, jenž, jaký absolutivního co, jak]o\: Komupak asi patří ty krásné hvězdy, co se tak lesknou? Němcová; Měla na sobě jen ten mohérový kabát, co v něm běhala po posílkách Pujmanová; Tahový člověk, jako je ten pomocník, si ani začínat nemá Rais; Vojenský bílý frak s červenými výložky, jak jej nosila rakouská pěchota Jirásek. K substantivům označujícím místo nebo čas mohou se vztahovat přívlastkové věty s příslovci kde, kam,
kdy apod., např. Sedlák hleděl zasmušile v tu stranu, odkud přijeli Jirásek; Odměnou vaší budou chvíle, kdy uzříte zemi světlem své lásky Březina1.
V jazyce staročeském byly oba uvedené typy vztažných vět výrazně rozlišeny i po stránce výrazové, neboť byly různého původu: ve větách substantivních se užívalo zpravidla jen relativ původu tázacího (od kmene *ko-), ve větách adjektivníeh relativ původu demonstrativního (od kmene *jo-). Teprve během historického vývoje na sebe oba typy navzájem pronikavěji působily a sbližovaly se; přitom se rozšířila vztažná zájmena původu tázacího i do vět adjektivních a silně zatlačila stará relativa.
VZTAŽNÉ VĚTY SUBSTANTÍVNI
Podle našeho dnešního pojetí zastupují vztažné věty substantívni podmět, předmět nebo i jiný člen věty řídící, vyjadřovaný obvykle podstatným jménem. Jde-li o obecně pojatý podmět, předmět nebo jiný člen osobní, vyjadřuje se větou se zájmenem ktojžj, popříp. který fS/ nebo přivlastňovacím čijžf; jde-li o obecně pojatý člen neosobní, užije se věty se zájmenem co/žj. Vztažná věta v obou případech tento obecně pojatý člen blíže charakterizuje. Jde-li o konkrétní osobu, zvíře nebo věc, vyjádří se přímo substantivem ve vztažné větě s přívlastkové užitým zájmenem kterýjž/. I zde podává vztažná věta jeho bližší charakteristiku. Např. ktož božím slukám přékážie, skoro s tohoto světa scházie Hrad 25a; kteří v těle jsú, totiž kteří tělesných žádostí neskrovnie, nemohu se Ubiti bohu Štít Vrť 203 (G); čiež pře nenie, nemá do šraňkuov jiti VšehK 25b (G); neb tvrze v paměti leží, což oko opatří, než to, což ucho uslyší po lidech OtcB 5a; — kterýž sě pacholík urodí, at sě viec k boji nehodí DalL 14.9, // DalC 27a kterýt; kteříž potok voděn bude, ten sě vždy viece zabude, než která hluboká řeka, ješto široce vytieká AlxV 229.
Vztažná zájmena jsou obyčejně zesílena příklonnou částicí -žjej, která se v stč. zřejmě stávala znakem relativa (proti zájmenu tázacímu, srov. § 116), třebaže ne nutným. Někdy se užívalo i zájmen nezesílených nebo s pří-klonným -t (< ti): kto nepočne, nebude konati, a ktot nekoná, nedokoná Štít Vrť 12 (G); ale nynie požívaj, cottělo žádá OtcB 6b // OtcA co x OtcEC cožt, OtcF což.
V hlavní větě bývá nejčastěji souvztažné zájmeno ten, to, řidčeji týž, každý, všichni, vše, všecko, ojediněle i jiná. Např.:
140
1 Srov. Gebauer—Ertl, Mluvnice česká II, 150—153;Fr. Trávníček, Mluvnice II, 1160—1167; J. Zubatý, Jenž, který, kdo, co, Naše řeč 2, 1918, 37—44; J. Bečka, .Zájmeno který a jenž v nové češtine, LF 61, 1934, 138—147; V. Flajšhans, Jenž, ježto, co, LF 62, 1935, 27—37 (v těchto statích jde o otázku významového rozdílu mezi který a jenž; stati Zubatého a Flajšhansova, zčásti i Bečkova, seopírajíostavstč.).
188
189
bez souvztažných zájmen: kto chcete rádi slyšěti, mažete sěm rádi hleděti MastMus 133; ktož své vuóle nepotlačí pod sě, nemuož mnichem býti OtcB 70b; smrt hriešnych peská, a kteříž nenáviděli sú pravého, zhynú ŽaltKlem 33.22; ,
se zájmenem ten: neb ti, ktož jeho kacieřem nazýváchu, tit zajisté sami blúdie OtcB 107a (nam qui eum haereticum esse arbitranťur, insaniunt); kohož lidé navštěvují, toho světí andělé navštěvovati nebudú OtcB lila (qui ab hominibus fre-quentatur, non potest ab angelis visitari); kteří chtie u měkkém a krásném oděvu choditi, ti u domov králových pochlebují HusErb 2.18 (G); což bieše dobré, to mu ukazoval OtcB 110b; k čímuž tělu najviece ptáků přiletí, ten má býti naj-světější CestMandB 94a x CestMandA 221b2 k kterémuž tělu; — se zájmenem -týž: ktož mě vidí, mistra svého, týž vidě i otce mého MastDrk 395;
se zájmeny každý, všichni, vše, všecko aj.: ktož tu biechu, každý spáse AlxV 870; bylot sě dřieve v svatém, písmě učiti, žet sě má zde každý ponížiti, ktož chce po skončení povýšen býti OtcB 6a; a v tom městě bieše jeden stařec velmi múdrý a ten sedieše ú brány. A všech, ktož diechu do města, chtě zkusiti jich, protivnú řečí jě nuzieše OtcB 70b (omnesque ingredientes experiendi causa convi-oiis affigebat); chci zevně věděli dáti těm všem, kteříž po čsti stojie... AlxV 65; jeden král pohanský byl uprosil na svých boziech, že čehož se jen dotekl, to vše ozlatělo ŠtítKlem 33b (G); k svému sě bohu prichýlili a od ňeho jako milosrdného tatíka vše, což sú žádali, to sú obdrželi OtcB 2a; — to jest ot mnohých viděno, ktož s svatým Prokopem biechu Hrad 10a.
Odkazovači funkci plnilo archaicky i zájmeno *jen, jeho...: obec jest každého ohrada, ktož ji tupí, minulat jej jest rada DalL 4.8; ktož ostojí, bud jeho hlava zdráva DalL 86.10, pod. DalC 144b; bóh jeho poraz, ktož jho hanie! MastMus 63; a kteřížkoli jsú jeho přijeli, dal jest jim moc syny božími býti EvZim J 1.12, pod. EvOl; běda jemu, kto se pase, a ne ovcí HusSvatokup 148a.
141 V staré češtině nebyla však zřejmě členská funkce vztažných vět našeho typu ustálena a nebyla asi ještě funkcí hlavní. O tom svědčí souvětí, která se nám zdají neobvyklá, s anakolutem: synku, když vendeš v turský boj, prvý, ktož tě potká, tomu stáj DalC 36a, pod. DalL 19.24; ktožkoli chce spasen býti, mimo vše potřěbno jest, aby držal kresťanskú vieru ŽaltKlem 146a (Athan. 1); posla po všech vlastech, aby jeho hledali, a kto by jeho nalezl, veliké dary slibuje dáti PasMB (Výb 526); dobrýmit sě činy chlubiti neslušie, ktož jě do sebe má OtcB 5a; — kterúž stranu peniez sudí, druhú sě naprázdno trudí AlxV 253; kteříž koU byli nemocni, také mnozí malomocní, bez čísla uzdraveno jich mnoho Hrad 18b; — čie kleště liška ohryzla vědúci, vzdálila by sě od ňeho, a potřebu jmajíci DalL 92.45, pod. DalC 153a.
Vztažné věty zde připomínají vytčený větný člen, který též stává v nominativu bez ohledu na funkci ve větě. Jak ukázal Fr. Trávníček,2 vznikly takové
2 Srov. Fr. Trávníček, Nesl. věty II, 144n.
větné členy z původních nominálních vět, které ztratily samostatnost a přimkly se k další větě. V našich konstrukcích jde o něco podobného: vztažná věta byla původně samostatná doplňovací otázka-, ale přimkla se těsně k další větě, vyjadřující, co vyplývá z předpokládané kladné odpovědi na otázku, a vytvořila s ní souvětí3. Přitom ztratila tázací ráz a do popředí vystoupil významový vztah mezi větami: druhá vyjadřuje nějaký důsledek nebo závěr vyplývající z obsahu věty první, tedy první vyjadřuje okolnost, za níž platí děj věty druhé4. Je tedy mezi oběma větami vztah skoro stejný jako v souvětí podmínkovém, které vzniklo obdobně — splynutím samostatné otázky zjišťovací s následující větou (v. § 239). Věta se zájmenem původně tázacím plnila funkci věty podmínkové. Tento významový vztah proniká jasně v citovaných dokladech a v převážné většině dokladů dalších, zejména pokud je zachován původní sled vět s větou vztažnou na prvním místě. Najdeme dokonce doklady s paralelním užitím věty vztažné a věty podmínkové, které pěkně potvrzují náš závěr. Např.: ■.
kto chce zbyti strasti, neroď prsta mezi dřvi a podvoj klesti DalL 85.57 // DalC 144a kterýž; ktožby chtěl snad ten svatý prst uzřieti, v Osěcě mohl by jej viděli DalL 91.21 x DalC 150a když by; ktož budú živi, uzřie v světě hrozné divy LegPil 66; komu která nemoc škodí a chtěl by rád živ býti, on jeho chce usdraviti, žet musí duše zbyti MastMus 31; ktož nevládne nad svým jazykem v svých hněviech, ten žádosti tělesné nebude moci trpěti, když jemu přídě které pokušenie OtcB 71b (si quis linguam suam non tenuerit in tempore irae, nec passionem carnis suae aliquando poterit continere); — kteréž kniežě po přirození zchodí, když ho zabijí, mátě ho druhé nenarodí, ale kteréž kniežě volenie rodí, toho kniežěte smrt nemnoho škodí DalL 64.41—43; — přiezen jest vždy hotova, což by sprostného viděla, by to svým pláštěm zastřela AlxV 59; což budú mluviti, neroď řečníku za zlé mieti DalL 66.30; ten hřiech závist pravdy netrpí, a čehož sám jmieti nemaže, toho na všech zlostí postíhá PasMB (Výb 533);
ktož tomu nechce věřiti a chtěl-K by tiem jíst býti, otěž pana Jana Vartmberského
3 Takový výklad vzniku vztažných vět s relativy tázacího původu přijímá pro ide. i mnohé neide, jazyky už F. Korš, Cnocoiu ommaimemMozo nodmamma, Moskva 1877, 24n. Pro češtinu v. Fr. Trávníček, Skladba 107. Hlavní námitkou proti tomu je předpoklad, opřený zejména ó stav stsl., že relativa tázacího původu nastoupila i zde na místo starého relativa původu demonstrativního jtže. Srov. k tomu další výklad v § 153 ay. též Sborník fil. fakulty Brno 1957, A5, 126—127. — Dosti rozšířen je výklad o vzniku relativní funkce původních zájmen tázacích z jejich užití jako indefinit (tak např. V. Vondrák, Vergl. slav. Grammatik II, 480n.) To je však málo pravděpodobné. Srov. též St. Urbaňezyk, Wyparcie stpol. wzgled. jen, jenže przez pierwotnie pytajne który, Krakow 1935, 4n. (sám myslí na podmínkové věty s aez który apod.). Oprávněnou kritiku tohoto názoru podal E. Kľieminen, Beiträge II, 7n. (Srov. též I. Poldauf, Sborník VŠP v Olomouci, Jazyk a literatura II, 1955, 183.)
4Fr. T ravnicek (Skladba 107) pěkně ukazuje, že vztažná věta původně neurčuje blíže některý větný člen ve větě hlavní, „nýbrž rozvíjí celou větu. . ., neboť vyjadřuje okolnost, za které platí obsah celé této věty. Je větně rozvíjející. Ona okolnost je podmínka nebo určení jí blízké. . . Vztažná věta tu má obdobnou platnost jako věty spojkové, vyjadřující různé okolnosti, za jakých platí věta hlavní (řídící)."
190
191
DalL 99.7, pod. DalC 165a; ktož z nich na moři plavá, ač jest kde v kterém nečasu, vzdada prosbu svého hlasu, v kteréjž koli práci bude, té jeho pomocú zbude LegApŠ 123—126; ktož je boden nebo sečen neb snad palicemi mécen neb snad jmá-li v svém uše zpary, příde-li k mému mistři s dary, máj mistr jeho tak naučí... MastMus 64; avšak ktož jmá dobré nravy, któliž jest své viery pravý, nebo ač i pokolenie některý zbožného nenie: však jsú dôstojní čstnosti, když dbajú o múdrosti AlxV 236n;5 protož kterakékoli skutky veliké svatosti anebo slavně pověsti měl by člověk, a nepošlA-U jsú z pravdy slov Kristových, nemuož v nich vuole boží naplmiti ani se jí slíbiti ChelčSíť 3b.
Většinou bychom zde mohli užít věty podmínkové: „jestliže někdo.. .", „jestliže některé kníže...", „jestliže něco...". V dokladu z OtcB 71b je českým ktož přímo přeloženo lat. si quis; takových dokladů lze najít v překladových památkách dosti. Jasně cítíme významovou blízkost našich vět s podmínkovými větami s ač kto, ač co apod., např. ač by kto tomu nechtěl věřiti, věčšief chci divy pověděti OtcB 109b; ač co budete prošiti otce mého, dát vám HusErb 1.310 (G).6 V stč. jsou tyto věty dosti řídké, jistě proto, že se místo nich užívalo vět vztažných.
O původní samostatnosti vztažných vět s kto, který, co svěděl ojediněle dochované užití partikulí (resp. spojek) i, a v apodozi, tj. na počátku věty hlavní po antepono-vané větě vedlejSí: a -protož, ktož chce od zlých příhod i zlého spadenie bezpečně státí a milost božskú i známost ozračné mieti, i jest hodné, aby gám o sobě na púšti přebýval OtcB 7b j a ten [bratr], kteréhož koli otce svatého slovutného zvědieše, i chodieše k ňemu OtcB 64b (quoscumque audivisset magnos senes, pergebat ad eos); cot ona prvá [puška s masti] neduha zapudí, a tatot viece nedúha zbudí MastMus 143; a což jest koli tu učinil všelikých divuov,-a proto je to činil, aby táhl lid od služby modlám ŠtítBarl 30b.
Podmínkový vztah je ještě výraznější a často přechází v podmínkové pří-pustkový, když se vyjádří jasně všeobecná platnost podmínkové věty připojením částice koli (popříp. zesílené kolivěk). Je to od původu časové adverbium7, ale už v stč. pokleslo v částici s významem zevšeobecňovacím á spojovalo se s relativy a některými spojkami. Spojení bylo původně volné, koli se často odtrhovalo od zájmena jinými slovy.8 Např.:
svědčie..., že, ktož koli srdcem čistým věrně bude k ňemu mieně, ten vezme hriechov sproščenie LegDuch 44; ktož sě koli světa odpovědie i milují peniezě, takéž jě diabli zderú v horúciem pekle OtcB 67b (quicunque renuntiant saeculum et volunt adhuc habere pecunias, sic a daemonibus lacerantur); — v Merýžkoli-
5 Zde svědčí o tázacím původu vztažné věty připojení -li k druhému zájmenu — tak se spojovaly několikanásobné otázky. Srov. § 24.
6 Stejně jasně proniká podmínkový smysl v obdobných souvětích z jiných slovanských jazyků.
' V stč. je koli dobře doloženo ve význanra adverbia s neurčitým významem časovým „kdysi, někdy", např. tento cný muž, ostav koli s Kateřinu sám jediný, povědě k nie LegKat 452. (Srov. J. Gebauer, Slovník II, 80.) K jeho etymologii srov. V. Machek, JStym. slovník 214.
8 Stejně se užívalo koli v polštině. Sro,v. E. Nieminen, Beiträge II, 24—64.
věk den smútu sě, nakloň ke mně ucho tvé; v kterýžkolivík den vzývati budu tě, rúčě uslyš mě ŽaltKleni 101.3, pod. ŽaltWittb; kteříž kolivěk nemocní neb kteří při tom byli pracní, všichni biechu uzdraveni Hrad 23a; — cožkolivěk činiechu, mužských srdcí neóbmíkčichu DalL 15. 43, pod. DalC 30b; cožkoli vám povie, to učiňte! EvZim J 2.5 // EvOl 216a čsožkolvěk die vám, BlahNZ což by koli vám řekl;   cožkolivěk sviežeš na zemi, bude svázáno i v nebi HusErb 1.27 (G).
Zájmeno původně tázací nabylo však po ztrátě tázací intonace věty nové funkce — vztažné: odkazuje na některý člen věty řídící a vyjadřuje jeho totožnost s členem věty vedlejší, který samo zastupuje.9 Proto se naše věty (proti původním zjišťovacím otázkám s li, kde takové přehodnocení nastat nemohlo) neudržely ve funkci vět podmínkových a nabyly nové funkce — substantivních vět vztažných, vyjadřujících některý člen věty řídící. Podmínkový vztah se zčásti zachovával jako doprovodný odstín. Vedle toho vyplynul z tázacího původu našich vět ještě jeden důsledek: užívalo se jich vesměs o osobách nebo věcech neznámých (na které se mluvčí původně ptal) anebo o takových, které se právě charakteristikou ve vztažné větě stávaly známými.10 Při tom přehodnocení se také definitivně uvolnil věto-sled, třebaže převaha vějt anteponováných se nadále zachovávala. Srov.:
králi, daj své, komu chceš, Ihóty DalL 49.25, pod. DalC 95b; kto sě môže toho střieci, komuž poručí své veď! AlxV 103; kázal, aby sě sešli, kto by chtěli viděti, ano... PasMA (Výb 529); nebo jej všichni milováchu, ktož koli s ním přebý-váchu Hrad 16a; — aby dievka toho za muž měla, kteréhož by sama chtěla DalL 14.22 // DalC 28a kterémuž by; chci zevně věděli dáti těm všem, kteříž po čsti stojie... o králi AlxV 65; — cos prosil, na toms uslyšán PasMA (Výb 530); a proto což sě z tebe urodí svaté, bude sluti syn boží EvZim L 1.35 // EvOl 208b čsož sě narodí, pod. BlahNZ; všechno, cožkoli chtěl, učinil ŽaltKlem 113.3 // ŽaltWittb cožkolivěk; a juž vše přihotováno, což k tomu potřebováno LegPil 30; — blažený, čí bóh Jalcubóv pomocník jeho ŽaltWittb 145.5 X ŽaltKlem jehožto.
Důsledkem tohoto vývoje bylo sblížení s druhým typem vztažných .vět, v nichž bylo původně relativum demonstrativního původu jenž. Projevilo se to jednak střídáním obou relativ v přechodných případech, jednak proniknutím původních interrogativ na místo původních de-monstrativ. Srov.:
s Srov. Fr. Trávníček, Mluvnice II, 1160.
10 Toto omezení v užití vztažných vět s kto, co, který, či pěkně vystihl J. Zubatý {Jenž, který, kdo, co, Naše řeč 2, 1918, 37—44). Fr. Trávníček však právem upozornil, že to není jejich znak základní, podstatný — rozhodující je to, že to byly věty větně rozvíjející (Skladba 106—107). Dodejme, že do popředí vystupovalo toto omezení tehdy, když se větně rozvíjející platnost oslabovala a ustupovala platnosti vztažné; přechodně se stalo rozlišujícím znakem mezi větami se starými relativy demonstrativního původu a novějšími relativy z interrogativ.
192
13 Vývoj českého souvětí
193
144
hlédaj, čemut sě hodí taká skúpost! Pravý jest blázen, ktož ji má za múdrost DalL 33.12 x DalC 63b pravý'jest blázen, jenž ju jmá za múdrost; vy sě modlíte, jehož nevieste, my sě modlíme, komuž viemy, nebo spasenie židóv jest EvZim J 4.22 x EvOl 233a vy následujete, čsož nevíte; my následujemy, ěsož viemy (vos adoratis, quod nescitis: nos adoramus, quod scimus); nebude bydlili u prosědcě domu mého, ktož činí pychost ŽaltKlem 100.7 x ŽaltWittb jenž činí pýchu (qui facit superbiam); — v ohlavi{e) a v uzdě obličeje jich sepni, kteříž sě nepribližujú k tobě ŽaltKlem 31.9 x ŽaltWittb jich stiehni, již; — aby sě naplnilo, co jest povědieno bohem skrze proroka EvZim Mt 2.15 x EvOl 212a aby naplněno bylo, jenž řčeno jest (ut adimpleretur, quod dictum est); všeliké, ješto v ústa vchodí, u břicho jde.. .,ale kteráž vychodie z úst, z srdce vychodie, a ta poškvrnijí člověka EvZim Mťl5,17—18 x EvOl 232a všechno, čsož v ústa vchodí, do břicha jde.. . ale čsož z úst pochází, z srdcet vychází (omne quod in os intrat, in ventrem vadit... quae autem procedunt de oře, de corde exeunt, et ea.. .).
V posledním dokladu se projevil zřetelně vliv latiny: za quae ... etea bylo proti duchu jazyka dáno plurálové kteráž ... a ta (i J. Blahoslav zde má které věci ... o tyt); jen EvOl překládá konstrukcí ěeskou.11
V žaltářích se vůbec projevil vliv latinské předlohy na užití relativ velmi silně: protože má latina jediné relativum, šířilo se při doslovnéma mechanickém překládání jenž na místo ktož, kterýž a užívalo se ho pak i za lat. pafficipia. Např. kteříž milujete Hospodina, nenáviďte zlého ŽaltKlem 96.10 x ŽaltWittb již; smrt hriešnych peská, a kteříž nenáviděli sá pravého, zhynú ŽaltKlem 33.22 x ŽaltWittb a již (et qui). Srov. ještě dále v § 152. Vliv předlohy byl tak silný, že se zájmena jenž užilo dokonce i ve funkci tázací (v. § 122).
O rozšíření relativ který/žj a absol. colžj na místo jenž viz § 146. Ojediněle sem pronikalo i ktož, což: tohoto Ježíše skřísil buoh, komuž my všeckni svědkové jsmy EvOl A 2.32 (145a) X BiblKral jehožto my všickni svědkové jsme (cuius omneš nos testes sumus); svědek zajisté mně jest buoh, komuž slúžim v duchu mém EvOl R 1.9 (99b) x BiblKral kterémužto sloužím duchem svým (oui servio in spiritu meo); -— a na všecko vezmúce ščít viery, v čemž byste mohli všecky střely zlostníka ohnivé zhasili EvOl E 6.16 (169b) x BiblKral štít víry, kterýmž byste mohli. .. uhasiti (scutum fidei, in quo possitis.. . extinguere). Gebauer myslí na vliv latiny, který se v EvOl projevoval velice silně; Zubatý (NĚ 2, 1918, 43—44) upozorňuje na východní původ památky (v morav. nářečích pronikala původní interrogativa, zejm. co, na místo jenž silněji než v Čechách).
K užití jednotlivých relativ je třeba připojit několik poznámek. Zájmena ktojžj se užívá i v platnosti množného čísla; přísudek vztažné věty pak je v plurále: všichni, ktož toto slyšíte, 'proč takeže nečiníte?Hrad 16b12.
11 Srov. podobné užití plurálu zevšeobecňujícího v ŽaltKlem 134.6: všéckna, kteráž-koli chtěl jest, hospodin učinil x ŽaltWittb což kolivěk (omnia, quaecunque voluit).
la Singulár se zde nekladl. Tím se liší čeština např. od ruštiny, kde sg. převládá Srov. Bauer—Mrázek—Žaža, Příruční mluvnice ruštiny II ■—Skladba, 359 a 363.
194
Když bylo třeba zřetelně vyjádřit číslo nebo rod, užilo se místo něho zájmena který jžf: kteříž koli při rtem biechu, všichni jmu v tom povólichu Hrad 5b; dóbud sobě, kterého móžeš mieti MastDrk 110; kteréžť já dosahu v sej zub, tat nebude jiesti hub MastDrk 26.13
Nahrazení původního kto\ž\ novější podobou kdojžj probíhalo stejně jako u zájmena tázacího (v. § 117): kdo zobecnělo teprve v 2. pol. XVI. stol. Srov. kdo by tomu nechtěl věřiti, muož to každý tu na Tetíně svýma opatřiti očima Háj 69b.
Zájmeno co se zachovalo v starší podobě čso jen zřídka, např. čso chcete, to obdržíte Hrad 10b (srov. též výše doklady z EvOl).
Nezřídka mívá význam kvantitativní „kolik"; přitom se spojuje s parti-tivním genitivem substantiva. Např. cot mzhóv pat set možéchu, to s ním pokladá nesiechu AlxV 1277; a což bylo V ňem křesťanstva, všecky zbichu DalL 74.4 // DalC 124b co; neb což v světčlútě zvěři, tej sě ta zlob nepřimieří, južjest on jměl LegApD 162; . . .všecky ovce, což jich jměli, tak vydali PasMA (Výb 528); což jich kolivěk přišlo, jsú zloději a lotři HusSvatokup 149a.14
Zájmeno čifž/ bylo ve vztažných větách vystřídáno přivlastňovacím relativem jehož, jejíž, jejichž. Srov. jejich střídání v cit. dokladu z Ps 145.5: blažený, čí bóh Jakubóv pomocník jeho ŽaltWittb x jehožto ŽaltKlem. Definitivní vítězství relativa jehož... spadá až\do nové spisovné češtiny.16
Všechna relativa tázacího původu ztratila v nové spisovné češtině -ž, které bylo původně znakem jejich vztažné funkce. Nejčastější bylo za humanismu, hojně se ho užívalo ještě za obrození.16 V dnešním spisovném jazyce se připojuje jen ke spojovacím a navazovacím relativům v nepravých větách vztažných.
Ve vztažných větách s relativy tázacího původu se kladl v stč. obvykle indikativ. Užití času a vidu se řídilo poměrem k času věty řídící a nelišilo se vcelku od dnešního jazyka. Srov.:
děje současné: komuž sě co nedostáváše, u druha jako své mějieše DalL 2.45; ktož kak umie, ten tak pěje AlxV 53 ;17 ktož ti rád sedí v radě, tent ostojí v každej
13 Srov. J. Zubatý, Nit 2, 1918, 40—42.
" Podobný význam mívá co, čbto i v jiných slovanských jazycích. E. Nieminen se domnívá, že zde vystřídalo co staré kvantitativní relativum jeliko a odtud vyvozuje jeho užití jako relativa absoluta (Beiträge II, 65n.). Byl to však nanejvýše jeden z pramenů pozdějšího rozšíření co (srov. k tomu mé poznámky ve Sborníku fil. fak. Brno 1957 . A5, 127—128).
16 Čeština nevyužila k vyjádření přivlastňovacího vztahu relativa který jako jiné slovanské jazyky (zejm. slovenština, polština, ruština). Jisté náběhy k tomu byly; srov. za mnou jde silnější mne, kteréhožto nejsem hoden pádna rozvázati ŕeménka u obuvi jeho BlahNZ Mr 1.7. x EvZim jehožto nejsem duostojen rozvázati řemýka jeho obuvi (venit for-tior post me, cuius non sum dignusprocumbens solvere corrigiam calceamentorum eius).
" Srov. M. Grepl, Vývoj mluv. stavby 386n.
" Zde jde o dvojí relaci v jednom souvětí; přitom nelze říci, že by jedno ze zájmen bylo relativní a druhé neurčité. V nč. jazyce nejsou podobná souvětí možná.
195
145
svádě DalC 17a, pod. DalL 9.15 (hlavní děj nastane během trvání děje vedlejšího); — děj vztažné věty přechází: kto sú kázali Bořivojovi v zemi vníti, těm všem káza oči vynieti DalL 59.21; ktož tam býval, tenť lép povie MastDrk 226; kteříž na tvrzech ostali biechu, zvěděvše od svých, přeč všichni běžěchu DalL 72.57 // DalC I23a kteří;   což dosáhne, to vše zděře DalL 20.16.
Eondicionál se kladl především tehdy, když vztažná věta vyjadřovala . podmínku možnou nebo neskutečnou, např. tehdy mu káza mezi volencě vjíti, a komu by dal, tomu ciesařem býti DalL 48.18 // DalC 94a komuž; učini to ustavenie: ktož by proti knězi českému vstal nebo mu vítanie dal, beze všie řeči hlavu jemu stieti DalL 29.7, pod. DalC 53b; aby ráčil jeho přietel býti a z jeho klenotov vzieti, co by jedno ráčil jmieti DalL 29.28 // DalC 54a. což (zde proniká význam prací); ktož by se bál všie věci smrti, nebyl by, pokrmuov pilen kupovati ŠtítBarl 14b.
Později, zejm. v XVI.—XVII. stol., užití kondicionálu v substantiv-ních vztažných větách se rozšířilo všude, kde šlo o děj pouze myšlený, možný, nikoli reálný. Např. oznámil, pravě, že chce křestany rozmnožovati v Pražském knížetství, a ktož by se koli křtíti nechtěl, že má toho vůli, aby šel kde koli (a kam koli) se jemu líbí Háj 69b; což by koli vám řekl, učiňte! BiblKral J. 2.5 x EvZim cožkoli vám povie; kterýmžkoli odpustili byste hříchy, odpouštějíc se jim; a kterýmžkoli zadrželi byste je, zadržánit jsou BiblKral J 20.23 x EvZim kterýchž otpustíte Miechy, odpuštijí sě jim; a kterýchž zadržíte, zadrženy jsú;ls pakli by časem i viditedlného tovaryšstva předce žádostiv byl, těch,, kteříž by téhož ducha byli, hled... KomLab 303. V nové spisovné češtině se nadměrné užívání kondicionálu postupně omezovalo.
Vedle substantivních vztažných vět původu tázacího byly v stě. i substantívni věty s relativem jřěnž (jež, ješto).
V stě. památkách se ještě dosti výrazně lišily od vět s kto/žj, cofžj, kterýjžf tím, že se nevztahovaly k větě jako celku, nebyly větně rozvíjející, nýbrž jen zastupovaly (a zároveň charakterizovaly) jeden člen věty řídící — byly tedy člensky rozvíjející.19 Nebyl zde doprovodný odstín podmínkový, tak charakteristický pro věty původem tázací. Přitom většinou charakterizovaly osobu nebo věc již známou nebo jedinečnou, určitou, nikoli všeobecně platnou nebo neznámou.20 Např.:
ve vztahu k osobě: ti, jisto biechu ostali [po potopě světa], ot vzchodu slunečného vstali DalC 3b (1.3); jehož někdy najvernejšieho mnieše a jemuž... zemi poručil
18 Narůstání kondicionálu v biblických textech dokumentuje V. Kyas srovnáním dokladů z ev. Markova v překladu Optátově, Lukášově a Blahoslavově. Nej větší rozšíření je u Lukáše; Blahoslav se zčásti přiklonil k tradičnímu textu a počet kondicionálů příliš nerozšiřoval. (K latinismům humanistické češtiny.)
" Srov. Fr. Trávníček, Skladba 100 a 111—113.
20 Srov. J. Zubatý, NPv 2, 1918, 38n.
bieše, tomu káza na nátonu bradu obrubati DalL 55a (59.50 vs.); seděl si na sudě, jenž súdíš pravdu ŽaltKlem 9.5, pod. ŽaltWittb (ve vztahu k Bohu); běda mně, kak mi sě je stalo, žež já jeho tak miluji a jemu věrna býti slibuji, jenžto mysli té nikdy on neměl... Trist (Výb. 386); ale mezi vámi jest stal, jehož vy neznáte. Ten jest, ješto po mně přijde, jenž jest přede mnú učiněn, jehožto já obuvi nejsem duostojen rozvázati řemýka EvZim J 1.26—27 (jde o osobu neznámou, ale určitou, jednu); jehož smrti želela, tohoto otnesena mněla Hrad 28b; i vece ten, jenž mi posluhováše OtcB 74b;
ve vztahu k věci nebo jevu: ten Zlicko za svój diel měl. Jemuž tehdy diechu Zlicko, tomu potom vzdechu Kúřimsko DalL 22.5, pod. DalC 41b; podlé této rady Vršovicóm sě stalo, jehož sě jim nikdy nezdálo DalL 55.74, pod. DalC 105b; stvrď to, jež si učinil v nás, bože ŽaltKlem 67.29, pod. ŽaltWittb toho, ješto; ale to, ješto praví... tomu takto jest rozuměti Mat 315a (quod autem dicit); i proč to děláte, ješto hyne, ku pokrmu? OtcB 64a (quare operamini escam quae perit?).
Uvedený rozdíl vyplývá asi z původního odkazoyacího významu relativa jenž. Pochází od kmene demonstrativního, a třebaže jeho přechod v relativum je asi velice dávný, zůstalo dlouho zachováno omezení v jeho užití.
Ve větách vztahujících se k osobám drželo se relativum jenž v stč. poměrně dobře, přestože i zde se záhy objevily případy kolísání a střídání se zájmeny od původu tázacími (srov. § 143), např. blázen jest, jenž cizozemce dobrým sudí DalL 21.50 x DalC 40b ktož; blažený jest, jenž sě na mně nepo-horší EvZim Mt 11.6 x EvOl 208a ťew, fcřerýs (beatus est qui non fuerit scandali-satus); abychom odpověď dali těm, kto jsú nás poslali EvZim J 1.22 x EvOl 209a těm, jenž poslali nás (his qui miserunt nos.)
Časem převládla nová relativa v substantivních větách úplně. Srov. např. rozdíly mezi EvZim a BlahNZ: ty-li jsi jenž jmáš přijití EvZim Mt 11.3 x BlahNZ ten, kterýž; a ti, ješto biechu vysláni, z duchovníkům biechu EvZim J L24 x BlahNZ ti pak, kteříž byli posláni atp.
Ve větách vztahujících se k věcem nebo jevům rozšířilo se cojžj na místo jež, ješto mnohem dříve a již v památkách ze XIV. stol. převládá;21 brzy ovládlo úplně. Srov. připraviv, což slušie k hradu DalL 11.14; rád tomu kněz Břěcislav bieše, což o svatém Prokope slyšieše Hrad 14b; biešta... divná nad tiem, což o něm praviechu EvZim L 2.33 (mirantes super his quae dicebantur de illo). Srov. i doklady citované v § 143.
Relativum jenž vystupuje v našich větách jednak v náležitém tvaru pádu, čísla a rodu, jednak jako relativum absolutum v podobě jenž nebo nejčastěji ješto.*2 Např. uzřevše striebro, mluviti sě jechu, jenž u pól létě mluvili
21 Srov. Fr. Trávníček, Skladba 111.
aa částicí to se zesiluje i relativum shodné, např. ten, mním, jehožto ty hledáš a proň sobě klidu nedáš, snad nechce tvých slez hléďati Hrad 32a. O absolutivním jenž, ješto v. § 149.
!
nebiechu DalL 37.24 x DalC 72a již; mnozí sú, ježto nasledujú mě ŽaltKlem 118.157 x ŽaltWittb již; a ti, jenž tu přebývají po těch půstech, najviec sú živi těmi jabléčky palmovými OtcB 109a x OtcACE ješto; protož ti, jenž pravú vieru držie, mají něco, v ňemž by mohli pochybovali, nemohúc tomu rozuměli, i ti, ješto nedržie pravé viery, mají něco zjevného k rozumu, pro ňež by mohli i tomu, což je skryté ještě, uvěřiti ŠtítVrč 172 (G); jeden vece k těm, ješto bratří u stolu slúžiechu OtcB 63b (unus ministrantibus dicit); byste sě chovali toho, ješto mnozí to činíte Hrad 131a (zde svědčí o ustrnutí ješto anaforické to; srov. § 149).
V Túl je doložena podoba děšto:*3 ti, děšto jsú v klášteře, prázdnu jim nebýti 24a; ti, děšto malženstva jsú otpověděli sě 25b.
Odkazovacím slovem je většinou zájmeno ten; archaicky je doloženo - též jen, např. čekajiech jeho, jenž mě zdráva učinil ŽaltKlem 54.9, pod. Žalt Wittb; vecechu židé jemu, jenž uzdraven bieše EvOl J 5.10 (225b) x EvZim k tomu, jenž; já musím dělali jeho skutky, jenž poslal mě EvOl J 9.4 (236b) x EvZim toho, jenžto. Ojediněle najdeme souvztažné on: jenžto mluví s tebú, onC jest EvOl J 9.37 (238a) x EvZim ten (qui... ipse). Srov. též: viz, kak co kda přídě k čemu, jehož sě člověk ňedomní LegJid 210.
Relativum je ojediněle bez -ž v podobě jen: ale ten, jen bieše uzdraven EvZim J 5.13 x EvOl 225b jenž.
147 Ojedinělé je v substantivních větách vztažných absolutivní relativum jako: jest, jako hledá a súdi GlosLekc 113b (G) (qui quaerit et iudicat); spadl jest duch svatý na všecky, jako posMcháchu jeho slova GlosLekc 174a (G); blahoslavení, jako slyšie slovo božie GlosLekc 104a (G) (qui audiunt); kto jest ten, jako tě zradí? GloslLekc 27a (G) (qui est, qui tradet); a tu jsúce počtli jsú z těch, jako ■ s nimi jdi, jenž jsú byli na cestě zemřeli, pět set a dva a osmdesáte CestMil 9b . (de sociis, qui in via mortui fuerant); kdo jest onenno, jako tamto daleko před námi jde? Ezop 5a. Srov. § 151.
.VZTAŽNÉ VĚTY A D J E K T I V N 1
lis Vztažné věty adjektivní přinášejí charakteristiku nějakého podst. jména ve větě řídící; mají tedy funkci přívlastkovou. V jazyce stč. se v nich původně užívalo skoro výlučně relativa jenž.
Vztažné zájmeno jenž/el vystupuje v adjektivních větách sporadicky bez -žjej v podobě jen (popříp. též jento)21; je to archaismus, který se udržel jen v některých památkách ze XIV.—XV. stol. Např. ten [kříž] byl kázal kněz Mezka učiniti z zlata, jím sě mohl třikrát převážili DalC 83b x DalL
43.28 jímž; i nezavinie všicci, ji úfají ven ŽaltWittb 33.23 x ŽaltKlem jižto ven úfajú // ŽaltPod jenž (qui sperant); viděli jsú veštie tvé, bože, veštie boha mého, krále mého, jen jest v svatém ŽaltWittb 67.25 x ŽaltKlem jenž jest v svatosti, pod. ŽaltPod (qui est); pochválen hospodin, jen nedal nás v jětie zubóm jich ŽaltWittb 123.6 x ŽaltKlem, ŽaltPod jenž (qui non dědit); šli anjela mého, jen učiní cestu před tobú EvSeit Mt 11.10 x EvZim jenž x EvOl 208a kterýžto (mitto angelům, qui); protož jeden, v ňem diábel bieše, voláše a řka AlbRáj 60a (G); srov. též ojedinělý doklad ve větě substantívni v § 146.
Pouhého jen se užívalo též v druhé ze souřadně mezi sebou spojených relativních vět:25 vida, že onen bor kvielí, jemuž sě všě žalost skladla a jich čsti korona spadla AlxH 209—210; neb juž nejmáš viery na něch, jimž si. .. čsti dohodil a jě z chudých ľudí vzplodil AlxBM 99—100; voda, jež všě křesťany ophda, jú své Miechy omývány UmučRajhr 190 (G); svazček té zelinky, jiež on natrhal a nesměl sě jie dotknuti OtcB 110b (fasciculum herbářům, quem collectum pri-die attingere eremita non audebat); bratře, tys roven domu, jenž jest s předu velmi krásný a tvrdý, ale s zadu veň padúchové, kudy chtie, lezů OtcB 71a (aedifi-catio quae quamvis habeat ingressum ornátům, per posticam tamen a latroni-bus expugnatur). Vedle toho se však užívalo už v stč. relativa s -ž[ej v obou větách: již slušie božie prikázanie oznámiti, jenž jsú cesta k životu věčnému a bez nichž nenie člověku spasenie HusErb 1.52 (G).
Obvyklé bylo však od nejstarších dob vztažné zájmeno jenžfej; partikule -žjej s ním byla pevně srostlá a udržela se po celou dobu historickou. (Bylo toho zapotřebí k odlišení od nepřímých pádů zájmena 3. osoby.) Vedle toho se mohlo jenž dále zesílit partikulí to (pevně splynula zejm. s absolutivním jež v ješto), popříp. též příklonným -tjij: vzradujeta sěrtymá... a duše má, jušto si vykúpil ŽaltKlem 70.23 x ŽaltWittb juž; požehnaný, jenžto přišel EvOl Mt 21.9 (206a) x EvZim jenž; každý mladý, jestot netbá starých rady DalL 50.64 x DalC 99b již netbáte.
Vztažné věty přívlastkové s jenž se kladly již ve stč. pravidlem za substantivum, které určují; toto substantivum mívá často při sobě demon-' strativum ten, zvláště je-li v nepřímých pádech. V tom se shoduje stč. s územ ně. Srov. např.: Aldík krásen jako anjelik, jenž u bláti sě válé PřípJiř; a uzřev on toho bratra, jenž mu chléb kradieše, i vece jemu OtcB 68b.
Ale dosti často bývají relativní věty přívlastkové odtrženy od substantiva, které určují, jiným větným členem, nejčastěji slovesem nebo přísudko-vým jménem; např. {s)lovo do světa stvořen (i)e v božství schováno, jež pro Evino z(h)řěšenie na svět posláno PísOstr 3; zastřelili jelen chtieše, jenž před ním nedaleko tečieše Hrad 5b; uzřev, že to město ještě daleko, do ňehož jiti chtieše OtcB 8b; a také sem tu horu viděl, jiežto Sinaj dějí OtcB 110b X OtcAE ješto jí. Zcela
23 Jde tu o změnu je- > dě-; srov. Fr. Trávníček, Hist. mluvnice 136. 21 Viz J. Gebauer, Slovník I, 629—630.
25 Obdobné příklady najdeme i v době pozdější, kdy jerež bylo již zastoupeno zájmenem který. Srov. doklad z CestDon 156 v § 153.
198
199
149
výjimečná je antepozice věty vztažné: jakž svědčte, již v tom neblůdie, proroci svědečstvem jistým LegDuch 42.
Na rozdíl od dnešního úzu stávala relativní věta přívlastková i při adjektivu přivlastňovacím, např. tof jest řěč bratrova, jenžt mě je smútil OtcB 71a (sermo erat fratris, qui me contristaverat); popové najvěčší... zapovědáchu, aby nižádný nečetl ani měl knih Origenových, jenž bieše skladatel i vykladatel svatého Písma velmi učený OtcB 105b (ne quis Origenis libros legeret aut habe-ret, qui tractator sanctarum Scripturarum peritissimus habebatur).26
V stě. památkách se setkáme i s. atributivním užitím jenž při podst. jménu ve větě vedlejší: před jedno město přijel, před ním.žto městem bylo jedno veliké jezero PasMA (Výb 527); a tu v jednej jeskyni... přebýval, v niejžto jeskyni tisíc dáblóv tajně přěbýváše PasMB (Výb 531); diábel žalováše a řka: Ját sem jěšitenstvie, jímžto s' ty hřiechem rozličně hřešil PasMA 397 (G). Jde zde zřejmě o napodobení latiny, usnadněné snad analogií s atributivním užitím zájmena který. „Ale takovéto věty zněly našim předkům asi stejně nečesky, jako znějí nám" (J. Zubatý, NŘ 2, 1918, 40 pozn.).27
Zájmena jenž se užívalo nejčastěji v pádě, kterého si žádala jeho funkce jako členu věty vztažné; v rodě a čísle se pak shodovalo s jménem, ke kterému se vztahovalo. Tento úzus se v dnešním spisovném jazyce uznává za jedině správný. V jazyce stč. se však setkáváme už oďnejstarších památek s absolu-tivním užitím jenž, a to v podobě jenž, je ž a nejčastěji ješto. Pokud bylo nutno vyjádřit pád, užilo se při absolutivním relativu anaforického zájmena jeho, jemu... Např.:
shodné relativum: v srbském jazyku jest země, jiež Charváty jest jmě DalL 2.2; a také sem byl ve dvú klášterů svatého Antonie, v nichžto sú i dnes jeho učenici OtcB 110b (monasteria, quae hodieque ab eius discipulis incoluntur); srov. i výše citované doklady;
absolutivní relativum jenžjtoj, jež, ješto bez anaforického zájmena: ze všech ujide jediný Straba tú radů, jenž mu byla dala bába DalL 20.12 x DalC 37b již; pomaten jest byl slova svatého, jenž jest měl k Abrahamovi ŽaltKlem 104.42 x ZaltWittb ješto (verbi, quod habuit); a proto Maria... dobru jest částku, vyvolila, jenž jiej nižádný neotejme OtcB 64a; a tof měsiec jest šestý jiej, jenžto slove neplodná EvOl L 1.36 (208b) X EvZim ješto; [Darius] bliz jmieše tisíc buvolův, jež.... na voziech věže táhniechu AlxV 2274; [Neguzar] oboři sě po Pilotě, jež už bě v velikém potě, hna naň s uostrú bradaticí,.. a snad by ho tu
2* Snad se vztahuje i k zájmenu přivlastňovacímu jeho v tomto dokladu: řka, že to slušie jeho dobrotě i milosrdenství jeho, jenžto jest ztraceného člověka k spasení navrátil, aby pán hospodin taktéž propadlého diabla % pekla vysvobodil OtcB 106b. Ale je možné, že zde má jeho ještě význam odkazovači, nikoli posesívní.
27 Fr. Trávníček (Skladba 100—101) zde naproti tomu vidí odraz původní ukazovací platnosti zájmena jenž. Spíše však jde o konstrukci novou, sekundární — o tom svědčí její rozšíření právě v památkách překladových.
1
byl zabil, by jemu rány neoslabil Amyvtas, jež ščít navrže AlxV 1698n.; — Vršo-vici, ješto byli knězi svadili, těch sů Moravěné mnoho zbili DalL 53.47 x DalC 103b již; Jesukrista nebeského, ješto nás často utěšoval MastMus 261; zástupy, ješto napřed jdiechu EvZim Mt 21.9 x EvOl 206a kteříž předcházichu; dva rytieřě... do té ulice, ješto svatý Eustachius bydléše, náhodu přijědešta PasMB (Výb 526) (zde lze ješto interpretovat jako adverbium s významem místním „kde"); poviem vám dva veliká a k vieřě nepodobná divy, ješto sem viděl OtcB lila;
s anaforickým zájmenem: o mníšku, jenž mu pán buoh pokrm dáváše OtcB 7b; Závišě v tom, klášteře, jenž jej založil, pohrabán Pulk 162b (G); aj, tof jest učinil ten mnich, ještos ty jej chválil OtcB 74a (hic, pro quo tu testimonium perhibebas); nebot přijdu pústenníci, bratřie tvá, k tobě, ještos ty jě dřieve dobrotě učil, a budút tobě blahati OtcB 9a x Ote CPA jichžtos, OtcE jichž jsi; tu jest ta kápla, ješto svatá Helena v nie... mši slýchávala CestLobk 99b; budeš-li pohnán z dědictvie, ješto za to správce máš VšehK 76a (G) (zájmeno to je v anaforickém užití řídké; srov. též Hrad 131a v § 146); jsú jiní listové, ješto těch listóv množ-stvie jest VšehK 245b (G) (zde se opakuje substantivum s demonstrativem); tak sě bieše tu učinilo, jako na onéj svatbě bylo, ješto bieše hospodin sám tákýže div učinil tam, když bieše v Kana Galilee Hrad 7a (zde je anaforické zájmenné adverbium tam: ješto tam = „kde"). Hojné doklady uvádí J. Gebauer, Hist. mluvnice IV, 254—256.
Kladení anaforického zájmena jedoloženo až z památek pozdějších (od 2. pol. XTV. stol.). V památkách starších se užívalo absolutivnlho relativa obvykle jen v platnosti nom. a akuz., tedy v pádech, v nichž nebylo anaforické zájmeno nutné.28
Užívání absolutivního relativa se v pozdějších památkách šíří. Zachovalo se až do nové spisovné češtiny, kdy se užívalo absolutivního jenž a ješto (mluvnice XIX. stol. je uvádějí zpravidla jako zvláštní zájmeno vedle jenž). Ale během XIX. stol. ustupovalo a Gebauer připouští ve své kodifikaci už jen shodné jenž.
Absolutivní jeáío se kladlo i v přivlastkových větách, které se vztahují k podstatným jménům znamenajícím místo nebo čas; jeěto zde má podle našeho pojetí význam „kde", „kam", „odkud", „kdy". Např. „kde": i běže na to miesto, ješto ten bratr bieše Ote 72b (cucurrit usque ad locum, ubi erat ille fráter); a záhradu mějieše a v nie zelé předosti, a to proti přirození púštskému, ješto vše zhyne a vyhoří horkostí slu-nečnú OtcB 108b x OtcACE: kdežto (id quidem contra náturám eremi, ubi omnia
28 Tak např. v DalL se užívá shodného relativa mimo nom. a akuz. úplně pravidelně, kdežto v platnosti nom. sg. fem. a neutra i nom. plur. mask. afem. se klade skoro všude absolutivní jenž (nom. sg. fem. 8.2, 39.15, 106.30, dopl. 7.2; nom. sg. neutra dopl. 4.31, dopl. 7.31; nom. plur. mask. dopl. 4.18, nom. plur. fem. 12.6, dopl. 7.34), v platnosti nom. sg. mask. a nom. plur. mask. je doloženo ješto (50.64, 53.47). Typické je, že DalC má všude na dochovaných paralelních místech tvary shodné; i v DalL js nejvíce absolutivních relativ v doplňcích. Jednou najdeme v obou památkách shodu podle smyslu: že nebyl v nich nynéjšieho lidu blud, již netkají.. . DalL 18.39, pod DalC 35a.
200
201
150
161
arentia, exusta solis ardoribus);28 — „kam": chvátá) k věčnému životu, jestot všichni věrní spějí NRada 1515; — „odkud": bratřie s toho miesta, ješto on bieše vyběhl, sebravše sě OtcB 72b (de illo loco unde egressus est); — „kdy": podletnieho času, jestot ožívá hořenie NRada 1701; v tu hodinu, ješto ku prime zvonie RádZem 66 (G). Srov. též užití ješto ve větách místních, § 166. ■' V Rožmb je zde i pouhé jež: nepohnal-li ho [póvod žalovaného] z Boždalovic, jež s ženu sedí, proto pohon sšel [ = „je neplaten"] Rožmb 44 (G) „kde"; ód toho dne, jež pohon byl svědčen Rožmb 76 (G) „kdy".
.Původně zde mělo ješto asi význam odkazovači partikule významově nediferencované (asi jako ně. lid. co).20.
O původu absolutivního relativa v. § 156.
Užití způsobu, času a vidu přísudkového slovesa se v přívlastkových větách vcelku nelišilo od dnešního úzu a bylo obdobné jako ve vztažných větách substantivních (v. § 145).
Kondicionál zde byl ještě řidší, protože jejich obsah byl většinou reálný. Užívalo se ho nejčastěji tam, kde přívlastková věta vyjadřuje žádoucí a dosud neexistující vlastnost (je pak významově blízká větám účelovým nebo spíše účinkovým), např. by mi lekárstva dobyli, jímž bych mohl dietě jmieti LegApD 180; jest-li tu který otrok..., ješto by chtěl věrně slúžiti MastDrk 115; postaviv hrad, je sě naň ztravy dobývali, jíž by mohl sto let živ býti DalL 39.23, pod. DalC 74b; nebieše tu ijeden člověk, ješto by jeho převezl vděk k svatého Prokopa domu Hrad 9b. Nad tuto míru se kondicionál v podstatě nerozšířil ani později; stejně se ho užívalo i ve větách s který, jež nastoupily na místo vět s jenž.
t
Zřídka najdeme v jazyce stč. vztažné věty adjektivní uvozené vztažným zájmenemjakýlžj. Určují jméno po stránce kvalitativní; odkazuje na ně zájmeno taký. Např. a to vše v takém veselí, jakéhož nikdy nejměli AlxB 204; i vytesá Mojžieš dvě dště, jaciež napřed biešta BiblOl 34.4 (G) (quales fuerant).
Mohlo stát i při substantivu (věta vztažná pak má povahu věty substantívni): jakémuž chceš, panno, muži, takéhožt já nikdiež nevědě LegKat 472.
Daleko častější jsou věty s absolutivním relativem jako/žj, jak/ž/, zesíleným někdy o -to. V nejstarších dokladech proniká vždy vedlejší významový odstín kvalitativní a někde je možné i pojetí srovnávací nebo způsobové. Srov. všici v hedbábnéj vilně biechu, u předrahém rúšě, jakž takým kniežatám slušie AlxH 73; nezdá mi sě, by vlastná mátě. .. kde takú věc obdiržala, jakož sě téj ženě stála AlxM 58; nerozpomanuli sú rukú jeho, dne, jehožto vykúpil jě z ruky zamúcujúcieho, jakož je položil v Egyptě znamenie svá... ŽaltKlem 77.43, pod.
29 Zde se vztahuje k adjektivu odvozenému od podst. jména s významem místním. (Srov. § 148.)
30 Srov. též Fr. Trávníček, Skladba 104. Trávníček zde vidí v ješto pův. citoslovce deiktické (podobně jako byla citoslovci adverbia tu, tehdy, ted); pro výklad lze však vystačit s platností odkazovacl částice, která je pravděpodobnější (v. § 156). ^
žaltWittb; kde sú milosrdenstvie tvá stará, Hospodine, jako si přisáhl Davidovi u pravdě tvéj? ŽaltKlem 88.50 // ŽaltWittb jakož; zbil jest všecky děti... od dvú letů a níže, podlé času, jakž sě bieše přeptal od mudrákuov EvZim Mt 2.16 // EvOl 212b jakžto x BlahNZ na kterýž (secundum tempus, quod exquisierat); co je divnejšieho, než člověčie vykúpenie, jakož učinil jest pán náš Kristus Ježíš ŠtítVrí 315 (G); s významem časovým „kdy": by syn vhod králevi čstnému; nebo by juž na téj době, jakož mu třeba po sobě bieše ostaviti hlavu AlxV 91.
V pozdějších dokladech je jako/ž/ bez takových významových odstínů a .je velmi blízké absolutivnímu ješto. Např. a takž ta bratry, navštievivše toho pústenníka, jakož sta žádala, i vrátišta s(e) do kláštera OtcB 110a x OtcACE jehož (anachoreta, quem desideraverant, visitato); všichni velicí kámové po smrti toho, jakož od Ohynchiše zabit byl v boji, dcery své vdávali jsú za ty krále CestMil 48b; mezi rudú, jakožto u hor kopají, nalézají jakžto některaký pramen zemní CestMil 21a; k tretiemu roku vezme téhož komorníka, jakti-tě byl na prvniem ííádZem 3 (G); jest dietě jedno zde, jako má pět chlebuov GlosLekc 108a (G) (puer qui); v té dieře seděl jest ten kohout, jako zazpieval, když svatý Petr Pána Krista zapřel CestLobk 118a; Žigmund, jako kosy prodává, na místě se přiznal ArchLoun 1533 (G); Petr Ryšavý, jak v šatlavě sedí, mne navozoval Chlum 20a — 1590 (O); měla sem u sebe tu Aničku, jak umí krumplovali CernZ 71 (G).
časem obliba jako v přívlastkových větách velice vzrůstala, zejména v textech blízkých řeči lidové. Oberpfalcer-JIlek (Jazyk knih černých 132—133) zachytil mnoho dokladů ze soudních výpovědí.
Podobně jako při absolutivním ješto vyjadřoval se i při jako pád osobním zájmenem. Nejstarší doklad tohoto druhu znám z Dal, ale proniká v něm smysl srovnávací: řka to, vyně zpod pláště hlavu, jakž bieše ji stal, ještě krvavú DalL 21.36, pod. DalC 40a. Hojnější doklady jsou od XV. stol. (v textech spíše neliterárních) a pak jich rychle přibývá. Např. hrnec, jako v ňem jahody jsú Lék 62a (G); hrnec, jakožto jím hrách cedie Lék 62a (G); se vším lidem, jako jej tu byli přivedli Mart 34b (G); od listu přiznávacího, jako mu rekog-nicí Hekají VšehK 269a (G); sou jie musili ukázati... ty hřeby, jakož jimi Pán Kristus na kříži přibit byl Cest Lobk 66b; tomu hospodáři, jak u něho ten zlatník jest, jak sem mu prodával, co sem vyznal, vzal sem mu plást Chlum 68a — 1607 (O); tý panny Aničky z Ghotěboře má čepec, jak sem jí jej strhl s hlavy Chlum 67b — 1607 (O); ten doktor, jako ho tak chválíš ČernZ 64 (G). V jazyce lidovém jsou tyto přívlastkové věty běžné dodnes. Ve spisovném jazyce byly téměř odstraněny, stejně jako jiná absolutiva.
Přívlastkové věty s absolutivním jákjoj žijí v lidovém a hovorovém jazyce dodnes (spisovný jazyk se jim vyhýbá). Tím se liší od vět s ješto, které se držely jen v jazyce psaném: jak/o/ se v češtině v platnosti relativní plně udrželo (a dokonce samo proniklo do platnosti interrogativní), nebylo zatlačeno jako ostatní relativa od kmene *jo- (mezi nimi i ješto), která se zachovala jako prostředek knižní jen v jazyce spisovném. V našich nářečích konkurují vztažné věty s jak 1
202
203
8 větami s co. Např. z Hranická to je ten kůň, jak sa ti Ubil (Skulina); mor.slov. chodíval na bukvy, jak pršíja s týh buků (Chloupek). Mají i význam místní „kde", „kam", „kudy": to je cesta, jak sa ide do hory (Skulina); cosi špléchalo v řece, jag je stav (Chloupek). • O původu absolutivního jak/o/ v. § 156.
152 Užití relativ jenž i jaký, ješto i jako bylo původně omezeno: odkazovalo se jimi na názvy osob a věcí určitých, většinou již známých.81 Pěkně to vidíme i z většiny citovaných dokladů. Je tu tedy obdoba k užití jenž ve větách substantivních (v. § 146). Příčina je táž: jenž i jaký pocházejí od demonstrativního zájmenného kmene *jo-, a třebaže se již od pradávných dob specializovaly převážně jen na funkci odkazovači, užívalo se jich jen ana-foricky, k odkazu na jmenovaný již určitý předmět nebo jev. Odkaz na předmět nebo jev kterýkoliv, obecně míněný, vyjadřoval se zájmenem kterýjžf, např. hubená jest to máti, která s dětmi smie těchto lidí dočěkati DalL 47.34, pod. DalC 92a; protož každé dřevo, které nečiní dobrého ovoce, bude podťato a v oheň uvrženo BvZim Mt 3.10 (omnis ergo arbor, quae non facit fructum bonům)— v. dále § 153. Pravidlem zde ovšem byla věta substantívni (v. § 143). Srov. rozdíl v užití kterýž a jeěto v tomto dokladu: kteráž muže žena jmá, ješto v noci nevstává, kup u nás masti této. .. MastDrk 255—256. Toto pravidlo se časem překračovalo, ale zpravidla jen jedním směrem — který pronikalo na místo ustupujícího jenž. Opačné případy vcelku nenastávaly, aspoň ne domácím vývojem.
Do funkce zevšeobecňovací dostávalo se jenž zejména v překladech z latiny, která měla jediné relativum v obou funkcích. Citlivější překladatelé však dobře rozlišovali i zde. Srov. blažený muž, jenž úfá veň ŽaltKlem 33.9 x ŽaltWittb kterýž. Podle quicumque bylo utvořeno dokonce jenžkoli,32 jistě zcela cizí duchu jazyka: všecky vlasti, jěž si koli učinil, přídú ŽaltWittb 85.9 x ŽaltKlem všickni národové, kteréžskoli učinil (quascumque). Podobně ve funkci substantívni (srov. §§ 143, 146): nebo pisáno jest, že (aby) jeho že kolivěk diela činíš, z ňeho jsi robotil vezván GlosOpat 152a (quod cuiuscunque opera facis, illius es servus appellatus).
Trochu jiná byla situace u jaký, jako, protože to nezanikalo a neustupovalo původnímu tázacímu káký, káko — naopak, samo do tázací funkce pronikalo. Proto nebylo jistě ani jakýž koli I věk j útvarem umělým. Srov. vše utěšenie s tobů jmiech, jakéž kolivěk sama chtiech Hrad 54a.
Např. daru má ot boha mnoho, kdyžčstnú ženu daří koho; kteráž z založenie kázni, téj netřeba časté bázni AlxV 77; zlý člověk musí to býti, kterýž pro své dobré dá obci zlým užiti DalL 4.6, pod. DalC 9a, DalHr; blažený oči, kteřěj vidíta, jenž vy vidíte EvSeit L 10.23 x EvOl 291a jenžto vidie, EvVíd ješto vidie; Hospodine, zdráva učiň krále (i uslyš ny) v den, v kterýž tě vzývati budem (e) ŽaltKlem 19.10, pod. ŽaltWittb v den, kteréhož vzvolámy tebe (in die qua invocaverimus); poslúchajte hostákové, k tomu všichni lejcheřěvé, kteří po světu blúdíte a na lidech k tomu lúdíte, ješto rádi béřete cuzie, chovajte sě duše ztracenie Hrad 16b (druhá věta má ješto snad proto, že se vztahuje k substantivům již blíže vymezeným);38 chci všě objíti miesta, kteráž mohu sjíti Hrad 37a (omnia loca, quae potero); těch duše, kteříž sobě sami život otjímají, těžkú muku trpie PasMA 289 (G); mnich, kterýž nedá Vkole svému břichu a v(lád)ne svým jazykem a netúlá s(ě) • t)udy i onudy, ten zajisté neumře věčnu smrtí, ale bude živ na věky OtcB 66a; všeliká rána, kteráž předvedena bude, vždy jie spieše člověk zbude NRada 1191; sluneční poprslek, skrze kteréž projde stklo, toho barvu na se vezme ŠtítKlem 45b (G); že by to dobré, kteréž má [naše mysl], bud to duchovníc nebo tělesné, měla sama od sebe StítVrť 159 (G). .
S zevšeobecňující částicí koli: sezva lovce, kteréž koli biechu Hrad 5b; to mnozí lidie vidiechu, kteříž koli při tom biechu, Hrad 11b.
Je velmi pravděpodobné, že přívlaatkové věty a kterýjžl vznikaly zpočátku přestavbou vět substantivních. Pěkně to ukazuje doklad z AlxV 77, kde kteráž lze vztáhnout k substantivu žena, ale přitom cítíme, že věta jím uvozená tvoří těsné souvětné spojení spíše s větou následující: která — té). Podobně v citovaném dokladu z OtcB 66a by mohlo býti kterýž mnich—ten. Citovaný doklad z NRada 1191 ukazuje na takový původ i „anakolutem", stejným, jaký jsme viděli u vět substantivních (v. § 141) — zřejmě zde nebyla přestavba důsledně provedena.34 Srov. též tento doklad: mnich, kterýž chce které sbožie mieti v své peleši..., často jej z peleše vynutká a tak jej ďiábel přelstí OtcB 68a.
Význam všeobecnosti nebo neurčitosti, vyplývající z jejich vzniku, udržovaly si přívlastkové věty s který většinou i po celé XV. stol. Vedle toho však už v památkách starých najdeme ojedinělé doklady, kde je kterýjžj ve stejné funkci jako jenž: blíže určuje substantivum určité nebo známé. Např. ještě bieš ruky neoltrhl, kterážto sě biese zavrhl, tak ho bieše dosáhl krutě, ruku mu po loket utě AlxV 1691; jejie bělúcie nahé tělo před pohanstvem stkvieše, na němžto črvená ktvieše barva ot jejie krve svaté, kterú jížto ty panoše klaté zkro-
163
Už ve XIV. a XV. stol. najdeme adjektivní vztažné věty se zájmenem kterýjž/, odlišené (jak jsme ukázali) odvet s jenž významově: vztahují se k jménu užitému s platností všeobecnou nebo označujícímu něco neznámého.
81 Srov. J. Zubatý, Naše řeč 2, 1918, 37n.
32 Stejně umělé bylo asi stsl. iže koližbdo, které najdeme v stsl. evangeliích několikrát, než zobecnělo iže ašte podle řec. ôq 5y (éúv). Srov. Slávia 26, 1957, 168.
** Srov. podobné střídání ješto a který v Hrad 17a: svěj bratři radieše, tém, ješto biechu v tu dobu, i také kteříž potom buiú (první relativum se vztahuje k určité skupině osob, druhé všeobecně ke všem budoucím).
34 Který znam3nalo původně „který z obou" nebo obecněji „který z nich, z lidí" atp.; tato platnost někdy zřetelně proniká, např. a který z nají živ ostane, ten v obojiem kněžství knězem stane DalL 28.25. Tu mohlo býti který v poloze přívlastkové od původu a napomoci tak — vedle vět s jenž — k uvedené přestavbě. Srov. vuol ze dvého, kteréž ráčíš LegKat 2698.
205
pichu tu bělost stkvúcí LegKat 2333 — zde „pisatel změnil kterú v jížto a nedopatřením nechal i kterú";35 to je oprava jistě velmi příznačná.
Později se kterýjžj šíři a jenž od konce XV. stol. rychle ustupuje; v živé mluvě zamklo úplně, v jazyce spisovném se však tradicí zachovalo a v nové době tvoří stylisticky zabarvený protějšek neutrálního který. Srov. abychom skutky náboženstvie i utrpenie i divy popsali, ty, kteréž srny svýma očima viděli, toho srny sě pochytili OtcB la; milost Ducha svatého... rač osvietili srdce i rozumy naše i všech věrných, kteříž sou se zasadili o pravdu Pána našeho všemohúcího VojŘády Ž 9 (proniká význam všeobecnosti); a proto zbiti cepami [Němci], kteří jsú hlav nezlámali KronZižk 161a; avšak se tomu těšil, že ta všecka diela, kteráž činil Nutkal, dělati uměl lépe než on HynRozpr 112a; a odtud jsme přijeli... do jednoho miesta, kteréž slove Bajsar CestKabK 6b; a položil jej na patenu, kteráž byla málo větči než naši kněžie mievají CestLobk 9a;se byla jest nave nebo šíj nový, kterýž toho roku teprva dodělán jest byl CestPref 15; grammatyka ne samému mluvení toliko učí, ale řeč tu, kteréž vyučuje, v její čistotě, vlastnosti i ozdobnosti zachovává BlahGram; nejštastnější jest člověk, kterýž svět z očí a mysli pustí KomLab 190.
Jak je zřejmé z dokladů, kladla se věta s kterýjžj většinou hned za substantivum, k němuž se vztahuje; dosti často však byla odtržena slovy jinými. Jako pravidlo ustálilo se kladení který bezprostředně za podst.-jméno až v nové spisovné češtině. V novém spisovném jazyce ustoupila též podoba kterýž podobě bez příklonného -ž (srov. § 144).
V starším jazyce mohla se věta s který [žj vztahovat ikpříd. jménu přivlastňovacímu, popříp. i k jinému vztahovému denominativnímu adjektivu: Boleslav, vévoda český, zbožie Kuňšovo, kterýž bez děti umřel a naň připadlo [tj. zbožie na Boleslava], Vladivojovi dal jest VšehK 182b (G); milosrdenství Boží budiž pochváleno, kterýž i mně mé oči otevřel KomLab 190.
V dokladu z VšehK vidíme, že podobno jako u vět s jenž (v. § 148) kladlo se při dvojnásobné větě vztažné v druhé větě zájmeno 3. osoby. Srov. též z pozdější doby: na konci placu jest jáma plná vody černé, která ústavně vře a velký dejm a pára z ní vychází CestDon 156.
Nástup kterýjžj na místo jenž můžeme pěkně sledovat např. v pozdějších redakcích biblických překladů. Tak EvZim zachovává ve své první části, která patří k 1. redakci biblického překladu, rozdíl mezi oběma relativy velmi přesně (který má význam všeobecnostní, v. doklad citovaný v § 152). V EvOl ' je na místech, kde má EvZim jenž nebo ješto, již několikrát kterýjžj, a ještě častěji je v pozdějších překladech, např. v BlahNZ. Je zajímavé, že Blahoslav zachovává nejčastěji nom. sg. mask. jenž. Např. blahoslavený, jenž jest přišel ve jmě hospodinovo EvZim Mt 21.9 // EvOl 206a jenžto, BlahNZ jenž se bére
35 J. Gebauer, Slovník II, 168.
86 Mezi CestKab a CestLobk je dosti výrazný stylistický rozdíl, který se znatelně odráží i v užívání relativ: CestLobk zachovává jenž, ješto častěji. \
(individuálně užito ve.vztahu k Ježíšovi); ale sluhy vědiechu, jižto biechu načřěli vuody EvZim J 2.9 // EvOl 215a jenž x BlahNZ kteříž; vzvěděv od nich čas hvězdy, ješto sě jest jim zjevila EvZim Mt 2.7 x EvOl 213b kteráž; úzřě onoho učedlníka, jehož milováše Ježíš, jenž jest otpočíval při večeři na jeho prsech ■ EvZim J 21.20 x EvOl 212a jehož milováše Ježíš, kterýžto odpočíval (zřejmě k styhstickému rozlišení místo opakování téhož relativa) x BlahNZ kteréhož... kterýž.
Podle zjištění V. Kyase nahrazuje se v stč. biblích staré jenž zájmenem který zejména v 3. redakci překladu.37
Vedle zájmena kterýjžj se šířilo na místo ustupujícího jenž, ješto také abso- í6* lutivně užité relativum čsolžj, cojžj. Začátek tohoto procesu spadá jistě už do XIV. stol.; později je cojžj častější (zejména v památkách neliterárních), ale ve spisovném jazyce se nikdy ve větší míře nerozšířilo. V platnosti nepřímých pádů mimo akuz. při něm může být zájmeno 3. os. v- náležitém pádě. Srov. střěžiechu svědečstvie jeho a kázanie, čsož dal jim ŽaltWittb 98.7 x Žalt Klem prikázanie jeho, ješto dal jim (quod); a za striebro, co jsú vzěli, (at) svá těla posadie DalL 53.38 // DalC 103a což; mezi kořistí, co sú tu vzěli, pól tretieho -tisíce prsteňov s rúk zbitých rytieřóv sněli DalL 68.29; opovie tu škodu, což sě byla stala Rožmb 221 (G); se vší zvolí, což k tomu příslušie VšehK 100b (G); a jeden mi svěcský člověk bohabojný potřebu činieše, prodávaje mé dielce, což sem udělal OtcB 74a // OtcAG co (opere meo vendito ministraret); i vecěchu, že je dosti na těch knihách, což jest svatá cierkev přijala OtcB 106a // OtcA co (libri, quos ad se iam recepisset Ecclesia); a tu vždy čekáše, až jiej [vlčici] chleba dadieše, což mu po večeři zbudieše OtcB 109a // OtcACE co (panem, qui in cena supererat); Klimkovice městečko i s tiem fojtstvím, což jsme my k tomu právo jměli DeskyOpav 1451 (Zb); peněz, co litterati vykoledovali ArchKolČC 89a — 1548 (G); ten člověk, co tu byl Rosa (J); že jej [valacha] má od bratra svého, co v Suchý na kvartýru ležel Chlum 97a — 1671 (O).
V některých dokladech, zejm. starších, proniká kvantitativní význam co „kolik".
V nářečích východomoravských, kde co vedle absolutivniho jako široce zobecnělo, jsou časté zejména tvary bez zájmen 3. osoby, např. mor.slov. fčíl neudělá tu prácu, co sem já udělala; trdlo je, co sa ttěú zemňáky prasatom (Chloupek) ,•• vem opratě, co visa u chlíva; vzál kartáč, co kone česal (Skulina). Naproti tomu v nářečí hanáckém a obdobně i v obecné a hovorové češtině jsou tvary se zájmenem 3. osoby velmi časté a silně konkurují nepřímým pádům zájmena který. Srov. Fr. Kopečný, Nářečí Vrčic a okolí 110—111.
IJstup relativa jenž, ješto a jeho nahrazení relativy původu tázacího I55 je součástí procesu, který proběhl ve všech slovanských jazycích i v ně- '
37 Srov. sborník Josef Dobrovský 1753—1953, 234.
206
207
kterých jazycích ide. Viděli jsme, že při něm nejde o prosté vystřídání jednoho prostředku druhým, nýbrž o splynutí dvou různých typů souvětí v jeden, přičemž převládly prostředky specializované původně na jeden typ a rozšířily se i do druhého.
V jiných slovanských jazycích zanikla relativa typu jbže úplně a byla nahrazena v přívlastkových větách relativy hhteryjb (hotpryjb), kzjb (który, kotoryj, kóji atd.). Srov. V. Vondrák, Vergl. slav. Orammatik II, 479n. Průběh ústupu relativ od kmene *jo- byl obdobný, ale ne stejný. V jazycích jihoslovanských a v ruštině zanikla skoro beze stop jak sama relativa, tak i spojky z nich vzniklé (zůstalo jen srbocharv. jer; ako je asi jiného původu, není to pokračování jako). Naproti tomu jazyky západoslovanské a s nimi ukrajinština a bělo-ruština zachovaly jaký, jako. A spisovná čeština zachovala některé spojky relativního původu (ježto, jelikož, poněvadž) a dokonce i samo relativum jenž.3*
čím vysvětlíme tuto konzervativnost češtiny? Domnívám se, že hlavním důvodem byla různá doba vzniku spisovných jazyků a různé podmínky jejich ustálení a dalšího vývoje. V češtině došlo k ustálení spisovného jazyka už ve XTV. stol., tedy v době, kdy bylo rozlišení obou relativ ještě, živé. Spisovná tradice nebyla pak až do XVII. stol. přervána, třebaže husitství otevřelo do spisovného jazyka cestu mnoha prvkům z živé mluvy. Proto se jenž, ješto drželo, i když v lidových nářečích jistě již nežilo a i v mluveném kulturním dialektu bylo asi silně potlačeno; značná autonomnost vývoje spisovné češtiny v XVI.—XVII. stol. umožnila zachování prostředků v živé mluvě odumřelých. Zanikly však mnohé spojky a vztažná příslovce z relativního kmene.
V polštině zastihl plný rozvoj písemnictví relativum jenže již na plném ústupu, který nebylo možno zastavit ani za pomoci českého vlivu. Srov. postup tohoto procesu, jak jej zachytil St. Urbaňezyk, Wyparcie stpol. wzglednego jen, jenže przez pierwotnie pytajne który, Kraków 1935; pro neliterární památky v. E. Nieminen, Beiträge I.
V ruštině byla situace složitější. Relativum tufcese dlouho drželo, ale stalo se příznačným pro památky csl. a pro paBáže náboženské povahy v památkách staroruských. Památky neliterární je nemají buď vůbec nebo ojediněle. Proto loice zaniklo spolu s ostatními csl. prostředky při konstituování nové spisovné ruštiny. O stavu v ruštině srov. A. A. Potebnja, IÍ3 3amia>k no pyc. zpaMMamuKeIII; A. I. Sumkina, Kucmopuuorrmocu-memmzo nodutomau e pyccK. H3bvce XIII—XVII««., TpyvtM HHCTmyra s3MK03HaHHH 5, Moskva 1954, 139—202; G. A. Kače vska j a, K ucmopuu cjioim.mnoimmeHH.vix npedjumcemiu c npudamou-tcbvu onpedeMumeMHbíM, ibid. 203—223; T. P. Lomtev; Oiepxu 549 n.; V. I. Borkovskij, CwimaKCUc dpeenepyccKux epoMom II, 112n.; N. A. Sirokova, OmmcumejibHoe nob\tmemie e pyocx'. mimep. mvwe XVII eena, Yi. 3aruicKii Ka3aHCKoro roc. yHHBepcjrreTa, t. 112, kh. 6, 1952, 65—108.
V jazycích jihoslovanských bylo také rozhodujíoím momentem zlomení Csl. tradice. Nové spisovné jazyky se opřely o mluvený jazyk a se starými prostředky opustily i relativum jbže. Srov. pro sch. A. Gallis, The Syntax oj BelaUve Clauses in Serbo-Groatian, Oslo 1956; pro bulh. K. Mirčev, Mcmopuueaca ípaMamma na SbjuapcKUx eiwc, Sofija 1958a, 170 —171 a 237 —239.
Zájmeno který a jeho protějšky se stalo v severní části slovanských jazyků (a podobně koji apod. v jazycích jihoslovanských) vhodným nástupcem jenž proto, že se přestavbou vět s který + subst. v typ subst. + který dostalo do vět přívlastkových; záleželo tu tedy už jen na setření rozdílu mezi oběma typy vět.
Zachování zájmena jaký a absolutního jak/o/ se někdy vysvětluje tím, že jako plnilo velmi často funkci spojky (a dodejme, že jaký bylo y adjektivních větách vztažných řídké; v korelaci jaký — taký pak mělo význam příslovečný, který je značně odlišný) — proto nemohlo býti ve svých nejčastějších funkoíoh zájmeny původu interrogativního nahrazeno.39 Kromě toho se věty s kaký a kako neměnily ve věty vztažné buď vůbec nebo jen sporadicky, takže nebyla příležitost, aby zobecněly.
Rozšířeni absolutivních relativ pozorujeme ve všech slovanských jazycích (i v jiných jazycích ide.); většinou jde o jev charakteristický pro jazyk mluvený a jazyk psaný dává přednost relativům shodným. To je snad jedna z příčin, proč jsou v stě. absolutivní relativa poměrně řídká.
Ještě řidší bylá v stsl., třebaže jsou dobře doložena.40 Protože v dalším vývoji neshodných relativ přibývalo, soudí se obvykle, že absolutivní relativum vzniklo sekundárně ustrnutím relativa shodného (tak např. J. Gebauer, Hist. mluvnice IV, 254n.)
Opačný názor vyslovil Pr. Trávníček (Skladba 103): „neshodné ješto nevzniklo ustrnutím ze shodného jenž, nýbrž je to pozůstatek staršího stavu, kdy ješto ještě relativem nebývalo"; „je to vývojově archaismus".
Proti tradičnímu výkladu namítá: 1° Jazyk by se sotva vzdával na jedné straně shody a na druhé straně se snažil ji vyjadřovat osobním zájmenem. 2° Neshodné relativum Be zpravidla nevyskytuje místo shodného relativa který (éso/ž/ se vyskytuje v starším jazyce velice zřídka a později; v nářečích, kde je rozšířeno proti spisovnému který, „to není zachovaný stav starobylý, nýbrž pozdní novota, která vznikla, až když jenž v nářečích úplně odumřelo nebo odumíralo", str. 102). 3° Stč. ješto je slovo mnohovýznamové: má platnost příslovečných relativ kde, kam, kdy, obsahové spojky že, příčinné spojky protože, účinkové spojky že a odporovacl spojky kdežto. „Je velmi málo pravděpodobné, že by relativum, třebas neshodné, nabylo několikeré platnosti spojkové" (str. 102—103). 4° Vedle ješto je v stč. absolutivní jako/íj'tof, které nelze vyložit ustrnutím z jaký (str. 103).
Z těchto důvodů soudí, že u stč. ješto „se různá spojková platnost i platnost jako relativního zájmena vyvinula z nějaké platnosti starší, a to z oitoslovné platnosti upozorňovací »hle«" (103). Je to neutrum ježe, které samo mívalo
38 Pol. poniewaé je asi přejato z češtiny. Zato má polština ile <
*• Srov. I. Poldauf, Vztažné věty v angličtině a v češtině, Sborník VŠP v Olomouoi, Jazyk a literatura II, 1955, 169. Poldauf zajímavým způsobem naznačuje předpokládaný vývoj vztažných slov v jazyoíoh ide. (Btr. 161n.) a vznik a rozvoj absolutivních relativ (162, 168n.). O poměru tázací, relativní a neurčité funkce srov. str. 183.
40 Viz V. V. Vondrák, Vergl. slav. Orammatik II, 490n.; Aksl. Grammatik 623n.
15«
tm < pmb.
208
14 Vývoj českého sauvěíí
209
platnost upozorňovacího citoslovce „hle", spřežené s -to, které mělo rovněž upozorňovací platnost (srov. toto „tohle"). Z deiktické platnosti lze vyložit všechny druhy funkcí stě. ješto.
„Další vývoj byl zcela obdobný jako u ano: ješto ztratilo větnou i upozorňovací platnost, nabylo úkonu citové ěástice a později platnosti vztažné" (104). Rozdíl je v tom, že z ano vzniklo shodné relativum an, kdežto shodné jenž vzniklo přímo z původní platnosti ukazovací „ten" (na to ukazuje i rozdíl v grafice — ješto se píše pravidelně s -š-, tvary zájmena jenž s -ž-). Snad přispělo jenž i k relativnímu chápání absolutivního ješto. Neshodné jenž/to/ vzniklo asi „spřežením shodněho zájmena jenž s neshodným ješto, pochopitelným v době, kdy vedle sebe existovaly dva základní typy relativní, s jenž shodným a s původním citoslovečným ješto" (104). Deiktického původu je i absolutivní relativum jako.
' Trávníěkův výklad dává podnět k přezkoumání dosavadních výkladů o vývoji slovanských (a ide.) relativ vůbec. Jeho výklad o dvojím samostatném vzniku relativ — interrogativních a demonstrativních — a o původním významovém rozdílu mezi nimi se hodí na všechny slovanské jazyky a vyplňuje mezery, kterými trpěly podobné výklady dřívější; k jeho definitivnímu.prokázání bude nutná analýza stavu stsl., který aspoň zdánlivě svědčí o původním všeobecném rozšíření jednoho relativa.41
Také výklad o deiktickém původu absolutivního relativa ješto bude nutno ověřit a doplnit srovnávacím zpracováním tohoto problému na materiálu slovanském nebo i širším; materiál český nestačí k jeho prokázání. Vznik relativa jbže spadá totiž do doby velmi dávné, nejen pračeské, ale snad praslovanské — a myslí se i na původ ide., třebaže asi neprávem.42 Bylo by též možno mít doplňky a výhrady k některým argumentům:
1° Při užiti absolutního relativa se jazyk skutečně vzdal shody a neobnovuje ji ani v případech, kde se vedle relativa začalo užívat osobního nebo odkazovaeího zájmena: to totiž neslouží k vyjádření shody (proto nestojí hned za relativem), nýbrž k vyjádření funkce podst. jména, které zastupuje, ve stavbě vedlejší věty. Vztažné zájmeno jej větným členem, absolutivní relativum má naproti tomu povahu ěástice a nemůže plnit funkci větného členu; proto musí býti tam, kde není nevyjádření dobře možné (tj. mimo nom. a zčásti akuz.), zastoupeno zájmenem osobním.
2° Jak ukazuje svědectví jiných slovanských jazyků, nastupovalo v živé řeči zájmeno čbto (co) asi přímo na místo jenž, ješto i ve větách adjektivních; nejprve se šíří místo vztažného zájmena v nom. a akuz., tedy ve stejných funkcích, v nichž se od nejstarších dob užívalo absolutivního ješto, jenž. Zájmeno který (a jeho slovanské paralely) se naproti
" Srov. k tomu mé poznámky ve Sborníku fll. fakulty Brno 1957, A5, 125—127, a zde výklad v § 141.
11 Pravděpodobnější je paralelní vývoj relativních vět ze starých ide. základů —■ z užívání anaforických zájmen a částic od kmene *jo- (srov. J. Zubatý, Studie II, ■ 41—42; E. Hermann, Gab es im Indogermanischen Nebensätze? str. 13—16; K. Brug-mann, Kurze vergl. Grammatik 660—664). Staré slovanské jazyky zachovaly ještě zbytky preparativnlho užití zájmena *jb (srov. §§ 140, 146), vedie užití relativního, které pochází z užití anaforického. Mezi obojím užitím se jistě cítila souvislost, takže lze předpokládat, že se i v užití relativním držely zbytky pouhé platnosti odkazovači, že relativní funkce nebyla v psi. plně ustálena.
210
tomu šířilo spíše v jazyoích spisovných, které dávaly přednost shodě; pro svou adjek-tivni povahu ovšem nemohlo ustrnovat.**
3° Vývoj relativa k mnohonásobné funkci spojkové je možný — je názorně doložen na ítito v jazycích východoslovanských a jihoslovanských. Také v našich nářečích má co mnoho funkci (srov. J. Chloupek, Východomoravské věty se spojkovým co, SaS 20, 1959, 261—271).
4" Absolutivní jako/ž/ je doloženo ve funkci čistě relativní poměrně pozdě (v. § 151). Nelze je sice spojit se srovnávací korelací jaký — taký, ale má blízko k jaký ve větách přívlastkových (v. § 151).
To všechno však nevyvrací předpoklad, že ješto nevzniklo ustrnutím jenž, nýbrž nabylo relativní platnosti vedle něho. Je dobře možné, že vedle odkazovaeího zájmena zde byla i odkazovači partikule od téhož kmene, která mohla (jako neutra demonstrativních zájmen vůbec) nabývat i platnosti deiktického citoslovce. Ale není nutné vycházet při výkladu všech funkcí ješto přímo od významu citoslovečného „hle"; kontexty, v nichž se v historické době klade, to nepotvrzují (není např. po slovesech smyslových vjemů, nezachovalo zbytky citoslovečného užití). Spíše lze předpokládat'platnost odkazovači partikule; z té vyložíme většinu funkcí. A zcela přirozené je pak i užití relativní, zpočátku řídké, později narůstající a pronikající za původní meze. O nevyhraněné odkazovači funkci svědčí mnohé doklady, v nichž nemůžeme význam ješto jednoznačně stanovit, např. ztratily srny svú útěchu, ješto nám Židie odjěchu, Jesukrista laskavého MastMus 249; jakož sě těm sokóm stalo, ješto jsú přěbyli na světě málo Hrad 25a. Také různé funkce spojkové, zejm. příčinná, se ustalují teprve časem (srov. § 223).
Stejně je pravděpodobné, že absolutivní relativum jako je podobného původu — že jde o odkazovači partikuli zájmenného původu, která někdy mohla nabývat i povahy citoslovečné, ale častěji se měnila ve spojku nebo v relativum.
Proti citoslovečné platnosti, spojené s platností větnou, svědčí to, že se príklonky volně kladly za ješto a jako/žj není zde stopy po původní pauze jako u ani, nali a jiných původních citoslovcí.
Zájmeno co se nejlépe hodilo k zastoupení absolutivního ješto: užívalo se ho v substantivních větách obvykle jen v tomto tvaru a zastoupilo zde záhy neutrum jež/to/. V jazycích východoslovanských a jihoslovanských se ho široce využilo i ve funkci spojky. V tom je jistá paralela k mnohofunkčnosti stč. ješto (u toho jde ovšem o jev ustupující, kdežto zde o progresivní vývoj).
18 Srov. pro polštinu E. Nieminen, Beitrage 1, 19n.; S. Urbaúczyk, Zdania roz-poezynane wyrazem co w jezyku polskim 23n. a zejm. 50n.; pro ruštinu A. I. Sumkina, K ucmopuu ortmocumemutzo nobrnmatua s pyccK. nmxe XIII—XVII ae., Tpy^M HnCTHTyTa a3bi-KoaHasHa 5, 139n. (zvi. 172n.); V. I. Borkovskij, Cumnaxcuc dpeenepyccKux zpaMomlI, Moskva 1958, 112n. (tam odkazy na další literaturu); pro srboeharvátštinu A. Gallis, The Syntax of Belative Clauses in Serbo-Croatian a stať Flektiertes Belativum und Belativum generale — insbesondere im Serbokroatischen, Scandoslavica 4, 1958, 137—148.
211
Přívlastkové věty s an, a/na, anó
Slovce an, původně deiktická interjekce, uvozovalo i věty doplňkové (v. § 87), v nichž odkazovalo na podst. jméno ve větě řídící. Tím se blížilo funkci relativa — a odtud asi u něho relativní funkce vznikala. Druhým pramenem byl asi zbytek odkazovacího významu v an, vyplývající z původního významu deiktického a snad i z toho, že se v něm cítila spojitost s a on. Typické je, že v starých dokladech je ve větě s an pravidelně indikativ prézentu. Srov. uzřě v hrušce hniezdo vrabie, a hájcě jho sedí, vábě vrabata, ana kričiece vzdvíhajú sě, z hniezda chtiece LegMar 42; [Filotá] na Mazea iam pomieni, an sé štvi v zlatém odění AlxV 1607; mnoho sto honí uvázú... v onom piesce, an sě mútí AlxV 2185; Jonáš bieše na lodí, ana sě u vlnách mece, a všichni báchu sě ZrcSpas 10a (G); ó kak tvrdě a těžké jest podstúpenie pýchu, ana jest anděly s nebe svrhla Štít Vyš 2a 1 (T) (quae); tehdy přivezechu předen člověka, jehožto dna lámáše, an ležieše na loži Mat 120b (iacentem) ;41 šacha krále byl udělal mudřec onen jako 'člověka v ruše krásném na stolici a v koruně, an drží jako vardu okrúhlu v ruce králové jablko StítŠach 293b 1; chléb 8 nebe dals jim, an má v sobě všicku rozkoš HusErb 3.171 (G); a čtvrtý den, kdyžto provodieše ta bratry, ana pryč dela, i uzřiechu velmi velikú lvici proti sobědúce OtcB 110a // OtcD ani x OtcE ješto (cum prosequeretur abeuntes).
Později an někdy ustrnuje: a tu zevnitř nad tím veslem byla namalovaná Fortuona neb Štěstí, an se plaví na delfínu CestPref 33. (Viz též doklady Jung-mannovy, Slovník I, 18.)
Zřídka se blíží relativní platnosti absolutivní ano (pád je pak vyjádřen osobním zájmenem): [liška] uběže do jedněch pústek, ano v nich jediný chrústek Hrad 129a; přivede jeho (dceru) s sebú, ano jě diechu Marina OtcC 207b (T); pák se náhodi tomuto pánu nadjeti jednoho, ano zvěř jemu nohu zetřel ŠtítBarl 11a. Doklad z Hrad ukazuje, že zde jde o oslabení původního deiktického významu v odkazovači relativní.
Přestože se an velmi přiblížilo k relativní funkci, neztratilo docela původní odstín aktuálního děje; to přibližovalo věty s an větám doplňkovým.
Relativní an bylo oživeno v nové spisovné češtině, ale brzy zanikalo, stejně jako v jiných funkcích.46
44 Zde se rozlišuje skutečně přívlastková věta s jenž, vyjadřující trvalý příznak, od věty s an, která vyjadřuje stav za děje, v aktuální situaci, a může tedy býti chápána doplňkově. Ale jindy se užívá obou relativ bez výrazného rozdílu, např. zlé by bylo, by ty toho miloval, jenž se tobě ve všem protiví, an tě zpravuje, ani sě posmieva, an tě svými hriechy uhárá, ant, kudy móž, cti i sbožie utrhá ŠtítVyš 4al (T). Někdy si i v paralelních textech konkurují; srov. dále OtcB 110a.
46 Viz M. Grepl, Spojka an ve spis. óeštině 1. pol. XIX. stol., Sborník fll. fak. Brno 1956, A4, 45n. (zvi. str. 47).
212
SOUŘADNÝ PROTĚJŠEK VZTAŽNÝCH VĚT
Vedle souvětí vztažných zachovala se v jazyce i parataktická souvětí s podobným vztahem vět.
Výjimečně najdeme prosté přiřazení věty přívlastkové bez všech odkazovacích prostředků a beze spojky: [mouku ukradenou] prodali sme jednomu sousedu, má příjmí Jezuvít, jest v Starém Městě pekařem, má dům u brány WintObr 2.139 — 1585 (G).
Mnohem častější jsou souvětí, v nichž je v přívlastkové větě připojené spojkou a odkazovači demonstrativum ten, např. před zástupem v samém čele... táhniechu vóz osm koní, a ti byli všici broni AlxH 48; opět vidieckom jiného popa v téjž krajině přebývajíce, a tomu jmě bylo Apellen ták řečený OtcB 10a x OtcACE jménem A. ták řečeného; a potom jidechom s nim do kostela, a ten bieše bezmál za dvě míli odtud v jedné skále rozsědlé OtcB 105b (ad ecclesiam processimus, quae... aberat); i počě nositi vodu z Nila, z té rajské řeky, a ta jest byla odtud dobře za dvě míli OtcB 111b x OtcACE ješto; a já sem viděl to jisté dřevo, ješto z té holi vyrostlo, a to i dnes v klášteře v sieni stojí zelenaje sě OtcB 111b x OtcACE ješto (arbusculam vidi, quae).46
Ojediněle plní anaforickou funkci zájmeno 3. osoby: viz'ut ondeno dobrého druha syna, a u ňeho jesť veliká lysina MastMus 218.47
Řídké jsou i věty s odkazovacím ten, připojené asyndeticky: ten poje dcerku z Stodor krabie ctného, té diechu Drahomiř, z kraje žateckého DalL 25.8 // DalC 48a tej; a pod město potok teče, ten sobě Pšovka jmě řeče DalL 25.28, pod. DalC 48a; že v každém městě vóz bieše, ten jiného nečinieše... DalL 94.6.
Blízké jsou větám přívlastkovým někdy i věty se spojkou a, ale bez anaforického zájmena: podlé Nila, té rajské řeky, nedaleko od púště, bylo jest mnoho klášteruov, a v některém klášteře do sta mnichuov přěbýváše, a ve všem biechu poslušní opata svého a nic o svém umě nečiniechu, a vše ukládácJm k jeho pomoci OtcB 107b; tehdy na nás na každého pilně vzhlede i pozná jednoho tajného jáhna mezi námi, a pro pravú pokoru svěcenie tajieše OtcB 4a.
Konkurence s ješto v Ote ukazuje, že zejména věty s a ten měly po významové stránce velmi blízko k větám vztažným. Ostatní spojení byla volnější.
Podobná souvětí existovala (a dosud existují) i v jiných slovanských jazyoích. Značnou pozornost jim věnují zejména jazykovědci ruští a sovětští, kteří v nich vidí přežitek útvarů, z jakých se rodily vztažné věty. (Srov. zvi. v cit. stati A. I. Sumkinové, TpVÄH HHCTHTVTa «3MK03HaHHa 5, 142—153.)48
ls Podobně se užívalo a + ten k připojování nové věty, tedy ve funkci navazovací. Přitom se někdy opakovalo substantivum, na něž se navazovalo: i uzriěchom bržec v piesku. A toho brícě střécJía bieše pokryta dobře mocnými prokolemi, jako bárky přikrývají OtcB 105a x jakož obyěěj byl z dávna ustaven. A ten ješce někteří zákonnici ,držie OtcB 113a (qui modus).
47 Snad sem patří i některé doklady s jen bez -ž, uvedené v § 148.
48 Na přežívání primitivnějších útvarů po vzniku nových, pokročilejších, upozorňuje jako na jeden ze základních vývojových principů ve skladbě B. Havránek, Metod, problematika historickosrovnávaciho studia slovanské syntaxe, Csl. přednášky 152—153.
213
C. SOUVĚTÍ S VETAMI PŘÍSLOVEČNÝMI
159
160
Společným rysem všech těchto souvětí je to, že vedlejší věta nabyla (popříp. v historickém vývoji teprve nabývá) podobné funkce, jakou má v jednoduché větě příslovečné určení: vyjadřuje místní, časové, způsobové nebo příčinné okolnosti hlavního děje nebo podmínky, za nichž se uskuteční. Nejednou však cítíme, že plné podřízení řídící větě nenastalo, že vztah vět je volnější. Vedle typů hypotaktických, s nimiž se setkáváme už na začátku doby historické, najdeme i souvětí dosud jasně neztvárněná. Vedle toho proniká příslovečně určovací povaha někdy i mezi větami (většinou citově zabarvenými), které se ve skutečné hypotaktické souvětí nesemkly. časem většinou zanikají.
I příslovečné typy vznikaly sblížením rozmanitých spojení vět, mezi nimiž pronikal podobný významový vztah. Jakmile je mluvčí začali chápat jako různé způsoby vyjádření jednoho širšího, abstraktnějšího vztahu, otevřela se cesta k jejich vzájemnému působení, k přecházení prostředků z jednoho odstínu do druhého i k jejich specializaci; zároveň docházelo k odlišení od typů jiných. Viz str. 355 n.
VETY MÍSTNÍ
Věty místní jsou určovací věty, které vyjadřují příslovečné určení místa své věty řídící nebo zpřesňují příslovečné určení místa v ní obecněji vyjádřené. Připojíme k nim i věty, které vyjadřují bližší určení podstatného jména znamenajícího místo — mají sice funkci vět přívlastkových, ale užívá se v nich týchž spojovacích prostředků a stejně se vyvíjely jako příslovečné věty místní.
Y dnešní češtině jsou místní věty připojovány vždy vztažným příslovcem místním: kde, kam, kudy, odkud, zřídka též pokud (= jak daleko). O volbě příslovce rozhoduje obsah věty místní, protože je jako vztažné slovo jejím členem. Naproti tomu druh místní okolnosti věty řídící se naznačuje odkazovačmi slovem — příslovci tu, tam, tudy, odtud, potud [tak daleko) apod., nebo podst. jménem s obecným místním významem jako místo, směr, strana apod. (obyčejně s ukazovacím zájmenem), které plní ve větě řídící formálně samo funkci příslovečného určení místa. Shoduje-li se druh místní okolnosti ve větě řidlcí i vedlejší, není užití odkazovacího slova nutné; když se neshodují, bývá nutné, zejména když by mohlo dojít k nejasnosti. Např. Šel, kudy jej nohy nesly Jirásek; Volně jako boží dech, který vane, kam chce Zeyer; Půjdu hned, odkud jsem přišel Třebízský (zde není shoda místních okolností úplná —
214
cíl X východisko, ale v obou případech jde o směrové určení) X Přicházím odtamtud, kde věčný sídlí mír Vrchlický (ve větě hlavní se určuje východisko, ve větě vedlejší místo děje); Stanul na místě, odkud bylo Hrádek viděti Jirásek; Sedlák hleděl v tu stranu, odkud přijeli Jirásek // Kam střídmost nechodí, tam chodí lékař Přísloví; Kudy přišel, tudy odešel Erben (užití odkazovacího příslovce je motivováno stylisticky — zdůraznění, paralelismus stavby obou vět apod.). K vyjádření všeobecnosti užije se buď korelativního příslovce všude ve větě řídící, nebo vztažného příslovce s částicí -koli, popříp. obou prostředků zároveň: Kde se ukázal, všude se mu s tím smáváli Herben; Posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš Kollár.1
Je-li ve větě řídící vyjádřeno příslovečné určení výrazem s vlastním lexikálním významem, zpřesňuje věta místní toto příslovečné určení: Kleofáš bydlel na plácku, kde stojí panský mlýn Šmilovský; Pan Brych se postavil nad otvorem, kudy vedl žebříček do nitra bagru K. Čapek; Zatočil doprava, kde byla lepší cesta.
Vztahuje-li se věta uvozená místním příslovcem vztažným k jménu, které není ve větě řídící příslovečným určením místa, má funkci věty přívlastkové: Je to stará zahrada, kam nechodí nikdo Karásek.
V jazyce stě. řídila se stavba souvětí se vztažnými větami místními v podstatě týmiž pravidly. Přitom však měly vztažné věty místní blíže k vztažným větám substantivním a adjektivním než dnes, kdy vystupuje jasněji jejich souvislost s jinými typy vět příslovečných, spojkových i vztažných, než blízkost k pod-mětovým, předmětovým a přívlastkovým větám vztažným.
Vznikaly také dvojím způsobem: 1° spojením původně samostatných 1*1 otázek s další větou, přičemž nabyly nejprve funkce větně určovací s odstínem podmínkovým nebo podmínkové přípustkovým; 2° z vět s anaforickým příslovcem od demonstrativního zájmennóho kmene *jo-, které měly funkci člensky rozvíjející, popříp. samy zastupovaly určení místa ve větě řídící.
Stopy tohoto rozlišení se zachovaly do doby historické, např. tito kamž sé vrhů, tudy tesknosti nezbudu Kruml 246a (G) = „ať se vrhnou kamkoliv" (vztah podmínkové přípustkový, srov. § 254); kam sě kto obráti koli, byly zbitcóv hory, doli AlxV 1745 x i blížiechu sě k hrádku, jamžto jdiechu EvZim L 24.28 // EvOl 266b jamž x BlahNZ k městečku, do kteréhož šli (castello quo _ ibant); šedši k tomu miestu, jamžto jiej anděl jiti kázal PasMA 473 (G).
Avšak právě vztažná příslovce od kmene *jo- začala nejdříve ustupovat, a tak většinu starých místních relativ zastihujeme na počátku doby historické jen jako řídké archaismy (častější-je pouze jamlžj) a rozdíl mezi oběma typy
1 Mluvnice věnují místním větám jen malou pozornost. Srov. Gebauer-Mluvnice Seská II, 98 a 96; V. Šmilauer, Nč. skladba 267.
-Ertl,
215
162
je vcelku setřen. (Srov. Fr. Trávníček, Skladba 108—109.) Příčinou tak časného ústupu byla asi právě příslovečná funkce, které věty obou typů záhy nabývaly a v níž se významový rozdíl mezi nimi mohl lehce setřít — snadněji než u vět substantívni ch a adjektivních.
Všimneme si osudu jednotlivých místních relativ. Pro všechna platí, že se v stč. většinou a později skoro pravidelně spojovala s příklonným -ž/ej; teprve v nové spisovné češtině vítězí podoba bez něho (podobně jako ú ostatních relativ mimo spojovací a navazovací). Některá se nadto zesilovala partikulí to: kdežto, kddyžto, jamžto, jadyžto, otňadžto. Větosled je už v stč. volný.
V užití způsobu, času a vidu se místní věty vztažné nelišily od dnešního úzu. Pravidlem je v nich indikativ; kondicionál je tehdy, když jde o žádoucí místní okolnost, která má dějem teprve vzniknout (je zde odstín účelový). Srov. v dokladech dále citovaných.
Věty s vztažným příslovcem hdejžjtoj2 nemají už přímý protějšek s relativem od kmene *jo-; vztažné příslovce typu stsl. ide, ideže se v češtině nedochovalo.3
V některých dokladech zachovává si věta s kdejžj jasně větně určovací funkci s pronikajícím vztahem podmínkovým nBbo podmínkově přípustkovým, např. kdež pravý boj vzvěděl, těm na pomoc jel DalL 96a (dopl. 4.5); tiemto mužom poteku, kdežto mocí nedoteku DalL 9.20, pod. DalC 17b; neb kdež jáz stojů nebo choz'u, tul vešdy tvú čest phz'u MastMus 209.
Jinde zůstal aspoň jasný odstín zevšeobecňovací nebo Ľbovolnostní; k vyjádření zevšeobecňování se kde/žj spojovalo někdy s kolijvěkj. Např.^ kde Brábanti a Frizové, Rýněné a Švábově, Durinkové i Bavorové, vši Sasici i Flan-dřěné, ti sě všickni na českú škodu sebrachu DalL 68.3; kněz český, kdež přistú-pieše, tu každého hradu dobudieše DalL 57.14; - - proto sě Němcům české báby smějiechu, neb kdež koli jě uzřiechu, Hynkem Dubským jě strašiechu DalC 156b X DalL 93.44 kdež; kdekoli {sem) sě stavila, tu sem v hřiešě vždy bydlila Vít 2a; po všem Egyptě i v Tebajde, kdež koli sú klášterové kteří, ti mají tak způsobený řád na hodinách. .. OtcB 113a // OtcE ktež koli (ubicunque).
Většinou měly však věty s kdež již jednoznačně význam místní a vztahovaly se často i k místu zcela konkrétnímu. V řídící větě nebyl buď žádný souvztažný výraz, nebo tam byla odkazovači příslovce tu, tudiež, tam, tady, anebo podstatná jména ve funkci příslovečného určení místa (s odkazovacím zájmenem ten nebo bez něho); vedle toho určovaly věty s kde/žj někdyipodst. jméno v jiné větné platnosti, takže měly povahu vět přívlastkových. Srov.:
2 V starých rukopisech se někdy píše foneticky gde./ž/. Ve shodě s transkripěními pravidly k tomuto čistě grafickému rozdílu nepřihlížíme.
3 Někdy mají^klidový místní význam věty s jarní, které je většinou protějškem kam/ž/, např. já vezde učil jsem v snaicé i v chrámč, jamžto sě všiekni schodie EvZim J 18.20 X EvOl kdež vSěchni židé scházeli sé, pod. BlahNZ (in sinagoga et in templo, quo omneš Iudaei conveniunt); a tam stezka, jamž pokázu jemu spasitele božieho Žalt Wittb 49.23 X ZaltKlem cesta, kdežto ukážu jemu zdravie bože.
kdež sě bylo boju sníti, kotvy byly na vše strany králem pohanským metány AlxB 31; a kdež žáka nebo křesťana přěmožieše, živu jemu býti lze nebieše DalL 27.13, pod. DalC 49b; by na lov v hojnéj čsti jěno, kdež mnoho zvěře věděno LegPil 34;
nejednu smirtelnú ránu oboje sobě tu dachu, kdež sě najpirvě potkachu AlxB 101; stavte město, to vám razi, tu, kdežto já vám ukáži DalL 7.20; všelikyž sú tu nebyli, kdež nás kto kde domem sedí LegDuch 9; třěsiechu sě strachem tu, kdežto nebieše strachu ZaltKlem 52.6 // ŽaltWitťb kdež; — a kdež my jsme, tudiež ty máš býti OtcB 6b; — protož mé srdce tam spěje, kdež mi sě, bohdá, čest zděje AlxV 856; hna sě preč v púšču s svým skotem, tam, kdež ho měsiecóv pěti nikte nemohl byl vzvěděti LegMar 6; had zkřěnuv nemohl utéci tam, kdež chtěl přes zimu léci LegJid 87; [Macharius] jide tam, kdež bratřie na modlitbách biechu OtcB 61b; — uda sě jmu jeti tady, kdežto sú trojské ohrady AlxV 712;
ale k nimžto sě přičěstil, při těchž skončal jest v tom bydle, kdežto zlí duchové bydle LegApš 67; bera sě... v túže zem'u, kdež Herodes byl čsti zbaven LegJid 128; a také sem byl na tom miestě, kdež svatý Pavel, prvý pústenník, přebýval OtcB 110b (locum, in quo); a běžev na tu púšť, kdež s. Jan přebýváše, i poče jemu snažně děkovati OtcB 3a; — bral sě pak do Macedonie, kdež jmu pitie dáno bylo LegApŠ 76; jež sě stalo v Čechách nénie, kdež přívuzných králóv nenie LegJid 105; přijidechu k jejie jeskyni, kdežto ona mějieše patero lvíčenec ostaružných OtcB 110a;
Mohuč jedno město sláve, kdež potok hi řeka plóve LegPil 10.
Zřídka se kladlo kdejžj místo očekávaného kamjžj i tam, kde jde o vyjádření směru pohybu: si jmajúce rychlé koně, svobodně, kdež chtie, přihonie AlxŠ 9; duch, kde chce, dýchá HusErb 2.234 (G).
Věty s kdejžj měly v stč. někdy i smysl časový („kdy"), např. ten byv živ devět let ke stu, bohem daný život (zvěs)tu, kdež jedné chvíle nóchabil, píše, až.., LegApŠ 10.
V užití slovesného způsobu, času a vidu se místní věty s kdejžj shodovaly s dnešním územ. Jen ojediněle stál po kdež přechodník na místě očekávaného určitého slovesa, např. i je sě jich tupiti a kdež moha hubiti DalL 92.28, pod. DalC 152a; pánom razi múdru býti, kdež móhúc, pokoj činiti DalL 106.16; vždy bránil čechóv náviec po vše časy, kdež moha DalL 97b (dopl. 7.47). Měl asi větnou platnost.4 Úplně paralelně se tu užívá určitého sloveBa: Vršovici sě neslúpi, kdež mažeš, tu jě tupi DalC 70b—71a, pod. DalL 36.38.
Proti kdejžj má směrové adverbium kamjS/ v stč. dobře zachovaný demonštratívni protějšek jamžjtoj — setkáváme se s ním po celé XIV. stol. až po Štítného. Rozdělení funkcí, které jsme naznačili (§ 161), není již jednoznačné, ale přece jen vystupuje dosti jasně.
16a
4 Srov. obdobné užití přeohodníku ve větách obsahových, § 121. Viz též Er. Trávníček, Nesl. věty II, 46—-47.
216
217
Příslovce kam jo j zj mívá v řídící větě jako korelát nejčastěji tam/o/ nebo je bez souvztažného výrazu; v dokladu z Kruml 246a (§ 161) jsme měli korela-tivní tudy v souvětí smyslem podmínkové přípustkovém. V starých památkách se nevztahuje k podst. jménu, nemá tedy funkci přívlastkovou. A hojné je-zevšeobecňovací kamjžj koli. Např.:
kamož ten [člověk nesa vodu] šende, tamež pójdeta Drk 154b (G); kamž plavec mieni, tam [loď] sama bě&i OtcP> 8a; — i jde každý do svého domu, i kamž libo bylo komu Hrad 17b; až sú mohli rozoměti, že [lvice] chce, aby za ní šli, kamž jě povede OtcB 110a (ut quo illa ducebat, anachoreta sequeretur);
kam sě kto obráti koli, byly zbitcóv hory, doli AlxV 1745; [Alexander] kam sěkoli obrátieše, tu na všě strany vidieše, kdežto vína, žita ktviechu AlxV 685; jediného mám přietele, ten mi povoluje, a kólikrýát koli) co uzři, tam se obrátí, kamž mi koli libo OtcB 65b; puojdu za tobú, kamžkoli puojdeš EvOl L 9.57 (217a), pod. BlahNZ kam se koli obrátíš (sequarte, quocumque ieris); aj, hotoví sem za tebú jiti, kamž koli puojdeš ŠtítBarlD 77b.
Jamž/tol bývá též v korelaci s tam, popříp. s jiným adverbiem, nebo bez protějšku v řídící větě, ale vedle toho sc vztahuje i k substantivu. Např.:
jakžto trest, jam vieter pochytí, tam taký člověk sě schýlí AlxBM 233; déšč tam splynu, jamž on [Ježíš] chtieše LegDětJež 6a (G); jamžto já jdu, tam ty nynie přijíti nemôžeš ModlLeg 4a (G); tam je uvede dar božie milosti, jamž jsú byli... upřeli úmysl ŠtítSvát 60b 1; — abychom, odtud vstanúc, jamž jsme vpadli, počeli jiti ŠtítMus 82b (G) x ŠtítOp 85a kamž; — jakž každý, jamž mohl, utekli LegApD 113; očima jě [pohřebníky] provodichu, jamž najdále vidiecku Vít 41a (G); beř sě, jamž chceš PasMA 361 (G); mnozí zhynuli rozličně a nedošli, jamž mienili ŠtítSvát 187al;
přišel jest Jeremiáš na to místo Tophet, jamžto ho poslal hospodin prorokovat Pror Jr 19.14 (G); poslal jepřěd sobů podvú, jamže jiti jemu bieše, ve všě města EvVíd L 10.1 x EvOl 322a v každé město i v krajiny, kamž on bieše příščí (quo erat venturus); a najviec k tomu cíli jdúc obecnému, jamž— chtěj nebo nechtěj — bohatý jde jako chudý, blíže se k smrti ŠtítBarl 88a; srov. též doklady citované v § 161 a v § 162 pozn. 3.
Ojedinělé jamž koli je jistě analogií podle kamjžjkoli: chtěl bych s tobú jiti..., ■jamž by ty mi kázal koli UmučRoud 11b (G).
Podoby kudyjžj a kadyjžj žily vedle sebe v různých památkách až do XV. stol., kdy archaičtější kadyž ze spisovného jazyka ustoupilo.5
V řídící větě odpovídá adverbiu kadyjžj, kudyjžjtoj často souvztažné tady, tudy, někdy tu, nebo jsou bez protějšku; mohou se vztahovat i k substantivu. Např.: ,
i kadyž jich byla cesta, tady sežhú vsi i města AlxV 2296 x Alx H 329 jadyž; hna za ním veždy po sledu, kadyžto jej vodce vedú AlxV 2313 x AlxH 362 jadyžto: [Darius] hnu sě inhed s toho miesta, kadyž mu upřiemá cesta proti nepřátelóm jiti AlxH 26 (i zde, stejně jako v předchozích dokladech, je kadyž zřejmě na místě jadyž); nejedna batožná duha... modráše sě. .., mezi rány sě rozpřáhši, kadyž mukař bičem mieřil LegKat 2352; k ráji nejde, jedno jediná cesta .. ., kadyž Adam a Eva byli jsú vyhnáni CestMandA 220b2 // CestMandD kudyž X Cest MandBS když;6 a vždy, kadyž Štěstie běží, tu<t) vždy bliz bývá od něho Neštěstie TkadlS 11b (zde proniká odstín všeobecnosti);
kudy sem já chodila, tudy tráva zelená MastDrk 56; chodil jsi, kudy tobě libo Mat 144b; tys roven domu, jenž je s předu velmi krásný a tvrdý, ale s zadu ven padúchové; kudy chtie, lezú OtcB 71a X OtcE kdyžfi (ve všech třech dokladech jde o všeobecně nebo libovolně pojaté místo); a druhý den sta na tom miestě, kudyž by ten súdeě jda i uzřel jej OtcB 191b (určité místo).
V přeneseném významu mají věty s těmi adverbii smysl způsobový („jak"), např. dává syn buoží naučenie, kudy bychom mohli zbyti pohoršenie Mat 288b; svatá Alžběta, kudy mohla, tudy radila svému muži OtcA 462a (G); zlí pokoje dobrých... nenávidie a rušie jej, kudyž mohu ŠtítMus 139a (G); kudyž mažeš, zbývaj zlého Baw 39a.
Věty s jadyž/to[ mají v řídící větě korelativní tady nebo se vztahují k substantivu; zřídka jsou bez souvztažného slova. Např. by jho duše nešla tady, jadyž slovem zlé prorady v cělováňú dal znamenie LegApŠ 57; jadyž [obr] šel, tady piršě před ním běhal prečľud, siršě.. . AlxB 170; jadyž v zem(i byla) cesta, tahdy vzežhú (vsi) i města AlxH 329 x AlxV 2296 kadyž; bera sě jaklo po s)ledu, jadyžto ho v(ódcě) vedú AlxH 352 x AlxV 2313 kadyžto; běžav bra sě preč na moře, jadyž ni cesty ni sledu LegJid 78; ve významu zřejmě způsobovém (chybí řídící věta): a jadyž člúšby dob)yla svému králevstvu dědice, jímž dávno chodila nice, nemohúci jmieti plodu LegJid 1.
164 Také u adverbii vyjadřujících, kudy probíhá děj, hudyjžj a kadyjžjtoj, je zachován demonštratívni protějšek jadyžjtoj, ale jen jako archaismus v nejstar-ších rukopisech Alx a některých jiných památkách z počátku XIV. stol. Významový rozdíl je zčásti zachován: jadyžjtoj se vztahuje jen k místu určitému, kudyjžj a kadyjžjtoj někdy také (neboť nastoupilo na jeho místo, např. v mladších rukopisech Alx), ale vedle toho se často vztahuje i k místu pojatému všeobecně nebo k místu libovolnému. Je doloženo i kadyž koli: a kadyž koli hná-chu, jakžto mhla bieše ot prachu AlxV 1382.
Demonštratívni protějšek je zachován (a .drží se po celé XIV. stol.) i u adver- 165 bií vyjadřujících východisko děje. Stará relativa se tu vždy vztahují k substantivu ve větě řídící (uvozují tedy věty člensky rozvíjející), relativa původu
5 Pro korieo XIV. stol. a stol. XV. je vůbec charakteristické ustalování jedné podoby spojovacích prostředků a zánik variant.
• Střídání kudyjžj, kadyž s když by mohlo být významově motivováno v Ote, kde proniká smysl podmínkový. V CestMand by mohlo jít spíše o pisárskou chybu nebo synkopu samohlásky v první slabice.
218
219
166
tázacího zčásti též, ale v některých dokladech mají význam všeobecnější nebo přenesený; stávají v korelaci s odtudjžf.
Příslovce měla několikerou podobu: otkudlžj // odkudjžj,otkadlžl j j odkad jž j, odkovad'žjtoj', odkavaď\ž\? Také zde převládla ve spisovném jazyce podoba odkud/žj a ostatní vyšly z užívání. Srov.:
... otkudž viec nemohli dále mdlobu pro veliké rány AlxM 81 (řídící věta chybí); ale oni zajisté odkud sě jměli diviti, odtud jej pak tupiechu Mat 237a (v přeneseném smyslu, proniká vztah odporovací); když obilé v zemi seto bude, inhed tam hyne a skryto jest od našich oči; ale odkudž hnie v zemi, odtudž zelenie a obnovuje Mat 274b (lze chápat i časově); lani neštěstí svého velice želela, že odkavádž se bála, odtud se jí nic zlého nestalo, a odkudž se nenadála, odtud jest zrazena a o hrdlo připravena Ezop 103a; vracu sě v dóm máj, otkedž (!)* vynid EvA Mt 12.44 // EvZim odkudž jsem vyšel, EvOl 223a odkud (revertar in domům meam, unde exivi);—chovajte sě duše ztracenie, otkadž nenie vykúpenie, jedno tam věčné bydlenie Hrad 16b; vzvedl sem oči moji na hory, odkad přídě pomoc mně ŽaltKlem 120.1 // ŽaltWittb otkad by přišla x ŽaltPod odkovad prichodí; že má člověk do nebes přijíti, odkadžon [dábeľ] jestsstrčen OtcB 104a (unde); — a inhed sě vrátiv na túž púšt, odkovadžto bieše poběhl, i polepši sebe sám a jiným by na příklad OtcB 113a // OtcAC odkavadž // OtcE odkudž x OtcD z kteréž (ad eremum, unde discesserat).
Podobně je protiotňadžjtoj j] odňadžIejtákéodňavadž.-berasekJeruzalém'u, otňadž pošel LegJid 127; podbichu všě Kapadoky a jednu zemicu Lydu, odňadž jedyžto přijidú do Tyrie. .. AlxH 6; tu stranu ot slunce vzchoda okceána, moře, voda i, otňadže vzchodí zoře, obteče Polednie moře AlxV 602; druhde sě prach krví spekl, avšak viece s oné strany, otňadžto sekli pohany AlxV 1730; otňadž byl vsel, tamož vznide a odtovad opět přídě zase LegKat 2008; ■— všed v nebe, odňavadž nikdy podlé božstvie neodcházal a kdež nikdy člověčstvlm nebyl ŠtítBarl 208a.
Adverbium dokud, vyjadřující prostorovou hranici děje, najdeme v místním významu jen ojediněle (pravidelně má význam časový, v. § 189): napíši číslo dotud, dokud najdéle kapitola jest psána HusErb 1.362 (G).
V lidových nářečích udržely se vedle adverbií s -ku- (kudy, odkud) též podoby B -ka-(kady, odkad), ale ve funkci místních relativ jsou tato adverbia velice řídká. Ve slovanských jazycích jsou rozšířeny podoby obě i odpovídající útvary předložkové; staré útvary od kmene demonstrativního všude záhy zanikly (nejvíce byly rozšířeny v stsl. a csl.).8
Jak jsme již upozornili (v. § 149), vyjadřoval se místní význam „kde" také absolutivním relativem ješto, ojediněle jež (v Rožmb). Vztahuje se ke korela-
' O původu různých podob místních příslovcí vztažných v. V. Machek, Etym. slovník 245.
8 Otkedž asi pisárskou chybou za otlcudž nebo otkadž.
9 Srov. V. Vondrák, Vergl. slav. Orammatik II, 478n. a 514n.
220
tivním příslovcím tu, tudiež, tam, odtud, popříp. k podst. jménu. Např. nepohnal mne tu tirhem, ješto moji ludie chodie Rožmb 29 (G); tudiež, ješto sě mu Kristus zěvil, sě postavil PasMB (Výb 525); šed tam, ježto křestany pohané mučili, počal křestany v boze potvrzovali PasT (Z); i mienímí tuto jen to pověděti o modlitvě, jehož sem nepravil tam, ješto sem o modlitvě viece pravil StítSvát 253b2; že mě odtud sehnal, jež má dědina nenie Rožmb 43 (G); — na to miesto, ješto bratřie sedajíc mluvie PasMA 416 (G); vtrhl před Siraz, ješto sě Loktek tu zavřel Pulk 167a (G); nášt jest zákon velmi ukrutný, aniž ho budeš moci trpěti. A protož jdi do toho kláštera, ješto snadnějie budeš moči strpěti OtcB lila (ahud potrus monasterium, ubi facilioribus legibus viveretur, expeteret).
Absolutivní jako stávalo v místním významu jen ve větách přívlastkových; doklady jsou až pozdější. Srov. hlíza v miestech, jako žlázy bývají na hrdle LékErantB 45a (G); a to miesto Qazara jest to miesto, jako Samson podtrhl na se slúp CestLobk 75a; podlé cesty, jako k Čtitařuom jedou ArchKolČČ 220b—1554 (G); vzal sem ten kalich v Nymburce u toho Pavla, jako ty listy sem vzal Chlum 68a—1607 (O).
VĚTY ČASOVÉ
Příslovečná věta časová vyjadřuje časové okolnosti děje věty řídící; má tedy vzhledem k ní funkci příslovečného určení času. Přitom bud odpovídá na otázku kdy? a vyjadřuje prosté časové zařazení děje věty řídící, anebo odpovídá na otázku jak dlouho? a vymezuje nějak trvání děje věty řídící. Kromě toho se v časové souvětí spínají věty s rychlým sledem dějů, z nichž druhý někdy náhle (popříp. i nečekaně) přerušil děj první dříve, než se mohl rozvinout nebo dokončit.
Nová spisovná čeština má k vyjádření časového vztahu mezi větami větší počet spojovacích prostředků.
1. časové zařazení děje věty řídící (na otázku kdy?) provádí se uvedením jiného děje, který je buóľ současný nebo před ním předchází anebo po něm následuje — podle toho mluvíme o současnosti, předčasnosti a následnosti vedlejšího děje. K vyjádření tohoto vztahu máme jednak základní časovoxi spojku když, stylisticky neutrální a vhodnou k vyjádření jak současnosti, tak předčasnosti, popříp. i následnosti, jednak spojky a spojovací výrazy stylisticky zabarvené (hovor, a lid. jak) nebo významově specializované: až pro časový vztah mezi ději budoucími, kdykoli pro vyjádření vztahu mezi ději opětovanými; jakmile, hned jak) jen co, jen, sotva\že{, kniž. jedvajžej pro před-ěasnost s rychlým nástupem hlavního děje; zatímco, mezitlmco, co pro současnost dějů (někdy s odstínemprotiklädnosti); než, dřívenež pro vyjádření následnosti vedlejšího děje (nebo spíše toho, že se děj hlavní realizuje před dějem vedlejším). Např.:
221
167
Když se loučil s Cilkou, řekl jí povzbudivě . . Branald; Když král to psáni přečetl, zavolal k sobě své dva syny Erben; Když se vrátil domu, byli už všichni pryč; — Až vy budete starší, budete také jinaká Němcová; Přijď za mnou, soudružko, až tady budeš hotova Řezáč;1 — Rolničky zazvonily, kdykoli sebou koně pohnuli Němcová; — Jak to pověděla, duši vypustila Erben; — Jakmile se to dozvěděl, přiběhl k nám; Promluvím s Tietzem, hned jak budeme hotovi v Oudolíčku Řezáč; Starý se zle rozláteřil, sotvaže se mu Baruška zmínila Rais; —Zatímco ti dva se namáhali, Trnec procházel halami textilky Řezáč; — Nežli se kdo nadál, byla jich plná hospoda Holeček.
2. Průběh děje věty řídící (na otázku jak dlouho?) se určuje: a) uvedením současného děje, jehož trváním je vymezeno i trvání děje hlavního (časová míra na otázku po jakou dobu?); b) uvedením děje, po němž začal hlavní děj (začátek — odkdy?); c) uvedením děje, který ukončuje hlavní děj (konečná mez — dokdy?). K vyjádření těchto vztahů máme spojky a spojkové výrazy dokud, pokud; co, od té doby co; dokud ne, než, až. Např.:
Dokud bylo koní víc, bylo všude rozsypáno zrní K. čapek; — Nevedlo se jí dobře, co česká parta odsud zmizela Bass; — My se odtud nehneme, dokud nám neslíbíte, že nikam nepojedete Pujmanová; At se [kůň] pase, nežli se vrátíme Erben; Počkáte tam, až to u Tiet-zů vyřídíme Řezáč.
3. V souvětí vyjadřujícím rychlý sled dvou dějů nemívá jedna věta funkci příslovečného určení věty druhé — obě vyjadřují děje poměrně samostatné. Vztah mezi nimi může být dvojí:
a) Jeden děj se nestačil rozvinout nebo se pouze začal uskutečňovat, a už nastal děj druhý, který jej přerušil. Vyjádření je bud parataktické, např. Ani se nenadál, a byl v Budňanech Vachek; Pan Jakub sotva stačil odložit zimník a vymotat se ze šály, a už byl v pokoji K. J. Beneš; Jen vyšli z branky, od plotu se oddělil kluk Pujmanová (zde by bylo možno chápat jen za spojku), anebo hypo-taktické, formálně shodné s větami vyjadřujícími předčasný děj, např. A než se vzpamatoval, už byla z vozu pryč Drda; Sotvaže to dořekl, tu již Sojka se hlásil Hálek.
b) Jeden děj probíhá a je nečekaně přerušen dějem druhým. Druhá věta bývá uvozena spojovacími výrazy když tu, když vtom, až vtom, nemá však povahu věty vedlejší (není časovým určením první věty). Např. a už prve sáhl po telefonu, chtěl ji volat, když vtom vešel Anderle T. Svatopluk.2
1 Užije-li se o budoucím ději když, proniká často odstín podmínkový: Zastav se u nás, až půjdeš kolem X když půjdeš kolem (reálně očekávaný děj) X možnost: půjdeš-li kolem).
2 Srov. výklady o časovém souvětí v mluvnicích (Fr. Trávníček, Mluvnice II, 696—699; V. Šmilauer, Nč. skladba 274—278; Gebauer—Ertl, Mluvnice českáII, 98—99) a zejména ve statích Jar. Bauera (Časové souvětí, sborník Rodné zemi, Brno 1958, 236—239; Časové souvětí v ruštině a v češtině, Sovět, jazykověda 5, 1955, 321 až 339) a L, I R o jzenzona Upudam&mme npedjioncenuH epeMenu. e coepeM. ueuicxoM nsbine, Tpy^h Y36eK. roc. ymmepcuTeTa 62, 1956, 3—44; 79, 1957, 41—89; K časovému souvětí v dnešní češtině, Slovo a slovcsnost 20, 1959, 10—18).
222
Některé z uvedených ěasových spojek, zejm. dokud, pokud, považují se za vztažná příslovce.3 Geneticky to jsou relativa — stejně jako když, jak, co —, ale přešly již ve spojky, neboť již nemají funkci členu věty vedlejší a vyjadřují pouze vztah mezi větami.
Funkci vztažného příslovce s významem časovým mají formálně tehdy, když se vztahují k časovému určení vyjádřenému podst. jménem, ale i zde vyjadřují vlastně zpřesnění příslovečného určení: Do pozdního podzimu, dokud nezačaly plískanice, chodil bos.
Skutečným relativem časovým je kdy (ojediněle a archaicky též když), vztahující se k podst. jménu s významem časovým, které nemá v řídící větě funkci příslovečného určení času; vztažná věta má pak povahu věty.přívlastkové: Odměnou vaší budou chvíle, kdy uzříte zemi světlem své lásky Březina; Děti vzpomínaly na ten den, když s Hortensií po zahradě chodily Němcová.
V jazyce stě. bylo oasové souvětí již v nejstarších památkách ztvárněno jako výrazný hypotaktický typ a vyjadřovaly se v něm všechny uvedené odstíny časových vztahů. Přesto nastaly v jeho stavbě během historické doby velké změny, zejména v ustálení spojovacích prostředků, v zániku některých a ve vytvoření nových (především specializovaných na jistý odstín časového vztahu), v užívání odkazovacích výrazů apod.; ba zanikly i celé typy.
Ve stavbě stč. časového souvětí můžeme pěkně rozlišit dva základní typy, souvisící s jeho genezí:
a) Východiskem jednoho bylo prosté řaaení vět vedle sebe. Časový vztah mezi nimi vyplýval z jejich obsahu, popříp. byl vyjádřen prostředky lexikálními, zejm. příslovci. Z některých těchto příslovcí vznikly pak abstrakcí od jejich věcného významu a zobecněním spojovací funkce časové spojky (jedno, jedva, sotva). Pozorujeme i jisté náběhy k tomu, aby se jako výrazu oasového vztahu využilo partikulí původu citoslovečného (nali, ano, an, ande, a), ale vývoj se tímto směrem nedal a uvedené partikule v souvětí smyslem časovém buď záhy zanikly nebo zakotvily jen přechodně (an). Vznikl i svérázný typ souvětí, v němž se vyjadřuje rychlý sled dějů; časem zanikl, ale přispěl k rozšíření spojky než v časovém souvětí. A měl význam i pro vývoj spojky až, třebaže představoval jen její slepou vývojovou větev. Nejdůležitějším dědictvím po tomto typu časového souvětí je jednak skupina spojek vyjadřujících předčasný děj s rychlým nástupem děje druhého, jednak rozšíření a upevnění spojek než, až, které patří k nejdůležitějším českým časovým spojkám. V obou případech došlo ke sblížení časového souvětí s těmito spojkami s druhým typem časového souvětí s prostředky původu relativního.
b) Druhý typ vznikal a vyvíjel se obdobně jako věty vztažné. Spojky jsou zde odvozeny jednak od relativního kmene *jo-, jednak od původního tázacího kmene *ko-; přitom staré spojky (s výjimkou jako) ustupují novějším původu tázacího podobně jako vztažná zájmena a příslovce (v. § 155). Na po-_ 1
1 Např. Fr. Trávníček, Mluvnice II, 699.
223
168
částku doby historické je to už hotový hypotaktický typ; v historické době ovšem prochází dalším vývojem. K nejdůležitějším pozdním novotám tu patří rozšíření co do funkce časové spojky.
Sblížením obou uvedených typů vznikl dnešní systém časového souvětí. Spojky obojího původu v něm mají pevné místo a rozdělily si funkce.
" V dalších výkladech probereme vývoj ěes. časových vět podle těchto typů; u každého spojovacího prostředku však věnujeme pozornost jeho významu, aby vyniklo, do kterého z významových typů patří a jaké bylo jeho místo v systému časového souvětí v různých dobách. Závěrem pak naznačíme synteticky systém oasového souvětí, jak se ustálil ve XIV.—XV. stol.
ČASOVÉ SOUVĚTÍ SE SPOJKAMI Z PARTIKUL! A Z NEGACE
Náběhy k využití partikuK citoslovečného původu
169 Věty s náladovými partikulemi citoslovečného původu nali\i\ a ano vyjadřovaly často okolnosti doprovázející děj nebo nečekaně vzniklo.4 To záleželo původně na kontextu, do kterého byly zasazeny. V těchto případech se mohly tyto partikule stávat výrazem oasového vztahu.
Řídké nalijtj jsem v souvětí s jasně oasovým vztahem vět nezachytil. Snad by se dalo časově chápat toto souvětí: Zderad... vojsku káza zase hnáti, nalit Sasici na kněz udeřili DalC 99a, ale v DalL 50.53 je náli, kterému se asi již nerozumělo, nahrazeno spojkou neb, takže je zřejmé, že tu převažoval vztah důvodový.
Mnohem více rozšířené ano, popříp. shodné nebo ustrnulé^ art, bylo ve větách smyslem časových hojnější, a mohlo se proto začít chápat jako výrazový prostředek časového vztahu.5 V starých dokladech se po něm kladl aktuální prézens; věta jím uvozená vyjadřovala časovou okolnost doprovázející1 hlavníděj: neustrkuj sě ižádný nato..., by chtěl řeci, ano jeho bóh zóve k svěj službě, mlád sem PasU 106bl (T); zítra, ano sě zabřězkuje, rytieřstvo zdvihlo sě Pulk 112b (G); přišel sem do hospody, ano se již setmievá CestKabK 24a; — [David] vjide v stan králóv, an všichni spie Comest 138a (G). '
"Zřídka pronikl i význam „dokud" nebo „dokud ne"; na prvním doklade pěkně vidíme, jak je sekundární (bylo by tu možno vidět i vztah odporovací): [bůh] tak dVůhočaká, ano jemu neotevru AlbRájA 54a (T); pak-li opověděl [žalobník škodu], ano ješče čas jistině vynětí Rožmb 227 (G).
Srov. střídání ano s když v paralelních textech: který hřiech smieš malým na-zvati, ano každý hřiech. .. utrhá bohu, nečest mu činí ? ŠtítSvát 132al X ibid.
4 Srov. o jejich původu a vývoji v § 85—86.
5 K hodnocení významu ano v. Fr. Trávníček, Nesl. věty I, 93 (otázka průkaznosti' lat. předlohy s cum nebo quando pro určení významu stč. ano) a 90 (střídání ano// když).
224
218bl: který hřiech smieš malý řeci, když každý hřiech jako hanbu činí bohu? Zde proniká smysl podmínkový, popříp. důvodový.
časem se ano, an ve funkci časové spojky ustálilo a začalo se po něm klást i préteritum; zůstávalo však omezeno na věty uvádějící průvodní děj. Srov. a když tam nemeškajíce přijeli, ano slunce z hory vycházelo, Lidmila duchem Božím, že jsú to nepřátelé její, poznala Háj 69a // když pak k jednomu žaláři v Menším městě Pražském..., ano slunce z hory vychodí, tělo přivezeno bylo, volové se zastavili Háj 74b; k lodí jsme přijeli, an již plachty rozkládali Harant (J); [ženy] přišly k hrobu, an již slunce vzešlo BiblKral Mc 16.2. Ožilo přechodně i v nové spisovné češtině v 1. pol. XIX. stol., ale pak zanikalo jako spojkové an, ano vůbec.6
Ojediněle nabývala časového smyslu i věta s ande: tehdy Jezus, ande mrka, venda v tu zahradu, da svým apoštolom dobrú radu Hrad 79b.
' Také věty s a + zájmeno 1. nebo 2. osoby, které tvořily paralelu k větám s ano, an v souvětí obsahovém i jinde (v. §§ 77, 89, 169, 237, 257), lze někdy interpretovat jako časové. Např. o příkrovu co sobě stýskáš, a ty udatnú ženu jmáš, ješčet zetce plátna v domu, jestot bude dosti k tomu Hrad 108b (zde je možná interpretace „vždyť", „vždyť přece"); druhú noc mně, a já spím, slavný Jerony-mus zjeviv sě u vidění, mnoho velikých věcí mně jest zjevil JeronM 74 (G); ež, a my ještě nepřietelé, dal nám syna svého ŠtítSvát 17bl; 6, nadtot nám sluší děko-vati našemu milému Ježíšovi, jenž nám pravú cestu ukázal do nebeského království, a my blúdili, hříšní lidé RokPost 6b; Jan čapek přišel do hvozdu, a my snídali Svěd (Z). I zde byl v starších dokladech pravidelně indik. préz. a teprve časem pronikalo préteritum. Vcelku se však tyto věty nerozšířily a postupně se jich přestálo užívat (v XV.—XVI. stol.).
Souvětí vyjadřující rychlý sled dějů
časový vztah pronikal mnohdy zřetelně i v souvětí asyndetickém, zejména když se mohl opřít o lexikální význam některých slov. Např. jednu Bořivoj přijede k královu dvoru, král jemu učiní velikú vzdoru DalL 23.5—6, pod. DalC 43a (funkci časové věty zde má první věta — vyjadřuje časové zařazení druhého děje „když jednou..."); to povědě v svěj truchlosti, hned sě k ňe{m)u člunek zprosti Hrad 10a (zde jde o rychlý sled dějů, vyjádřený adverbiem hned v druhé větě).
Rychlý sled dějů se vyjadřoval příslovcem jedno (jednožt, jedné, též jedině), později též jedva a sotva:1
6 Viz M. Grepl, Spojka an ve spis. 1956, A4, 46, 48—49. ' Řídké ledva jsem nezachytil.
15 vývoj českého souvětí
1. pol. XIX. stol., Sborník fll. fak. Brno
225
17»
Zderad málo s lepšími odjede, jednožt nad knězem prach vznide DalL 50.50, pod. DalC 99a jednožti; kněz Vladislav pány sebral bieše a s nimi u veselí chvíli krátieše, jednožt knězi pověděchu, že Poláci v zemi biechu DalFs 49b (60. vs.) (zde vyjadřuje jednožt nečekaný nástup drahého děje jako ně. „když vtom" — typ 3);
jednožt Pražené vynikli a na Vršovice křiku, Vršovici sě rozběžěchu DalL 34.67, pod. DalC 67a (v tomto dokladu se blíží jednožt významem spojce „jen", „sotvaže": druhý děj se uskutečnil, sotvaže nastal první); jedinét ted masopust přídě, uzříš, jak... RokPost 24b; neb jedné sme Jordán přejeli, hned se nám zdálo, jako bychom do jiné země přijeli CestKabK 11b (zde je rychlý nástup druhého děje podtržen adverbiem hned v druhé větě);
nevěře se nelze skryti; načas muož tajná býti, však jedm někdy^vyjde na jevo, lest pronikne, vzejde právo Baw 206b; sotva jsem se na chvilku uprázdnil, honem mne co nedbalce udali SychPhr (J).
V takových souvětích vznikala spojková platnost původních příslovcí jedno > jen, sotva a jedva, blízká platnosti spojek jak\ž\, jak/ž/ brzo, jakmile apod. (srov. § 191). Přitom se zesilovala — zejména poslední dvě — příklonným že: sotva že se postřelený daněk potoka doplazil, bylo po něm Sych Phr (J); sotva že vyšel Jákob od Izáka otce svého, Ezau bratr jeho přišel z lovu svého BiblKral Gn 27.30; všel tedy Gedeon a sto mužů, kteříž s ním byli, na kraj vojska při začátku bdění prostředního, jen že byli proměnili stráž BiblKral Jde 7.19 („sotvaže"). Toto že by bylo možno vykládat jako spojku po adver-biu s větnou platností (jedno [se stalo], že...), ale pozdní výskyt takových dokladů a starší příklady s pouhými adverbii svědčí, že tu jde o dodatečné zesilování analogií podle jiných časových spojek. Srov. staré zesílení adverbia jedno příklonným -ž a -t v dokladech z Dal.
Adverbii jedno, jedině, jedva a sotva se užívalo též v souvětích, v nichž druhá věta začínala slovcem až (v. § 172n.). Stála v první větě bud na začátku, nebo až u slovesa. Celé souvětí vyjadřuje rychlý sled dějů: jen se uskutečnil první děj // sotva se stačil uskutečnit, už nastal děj druhý: pakli která tvá chudoba, měšce sě jedno dotiežeš, až s potřebu vyviežeš AlxV 986; ale lehký člověk, jediné se naň nějaké protivenstvie voškeří, ažt prchne pryč ChelčPost 39a; jedinét malé nějaké pokušen{ičko) přídě, ažt jím ihned šine RokPost 24b; — od města jedva sú byli u míli, až věže s uobrazy jest spadla GestaB 97b; sotva ta slovadokonala, až se hned zase její krása navrátila LomPých 98 (J).
Zde přechod ve spojky zřejmě nenastal;8 také nč. pokračování tohoto typu (jen ji sotva — a už, v. § 167, typ 3a) je parataktické. Podobné doklady najdeme již v stô.: ty jednak počneš kvísti a inhed uschneš JeronU 38b (G).
! Q příslovečné platnosti jedva svědčí i to, že se mohlo klást i k přechodníku: jedva svítání dočekav opět s svými lidmi na les jel PasT (Z).
Rychlý sled dvou dějů se vyjadřoval výrazně též v souvětí asynde- 1J1 tickém, v němž se v první větě říkalo, že se nějaký děj nestačil rozvinout nebo ukončit před započetím děje druhého. Proto je v první větě vždy záporné sloveso, a obvykle to bývá fázové sloveso netáhnuti „nestačiti" ve spojení s infinitivem významového slovesa. Např.: netáhl na poli řeky býti, ozřě sě, ano vlk dietě pochopiv s ním do lesa běží PasMB (Výb 526); a netaže toho řeci, tak sě inhed uzřě na břězě u svého kláštera OtcB 83a; netáhl náš milý syn boží navščieviti tento svět, inhed jest měl protivníky mnohé WaldhPost 123al; netaže toho dořéci, žák sě chtieše hněvy ztéci a řka Podk 181; netěže had k síle přijití, poče hned vešken dóm jedem przniti Baw 24b—25a.
Ojediněle se připojovala druhá věta spojkou a: ještě ten den nebieée přiěel k hodině nešporní a již Briseida svú vuoli zrněni TrojD 133b.
Srov. též po větě kladné (její smysl je obdobný jako u vět záporných: ještě trval = = neskončil první děj, a již . . .): jesče pokrm jich bieše v ústech jich, a hněv bozi vznide na ně ŽaltKlem 77. 30—31, pod. ŽaltWittb, ZaltPod // BiblKral a v tom (adhuc—et).
Pravidelným a značně rozšířeným způsobem vyjádření rychlého sledu dějů se stalo souvětí, v němž byla druhá věta uváděna spojkou až a v první větě se nějakým způsobem vyjadřuje, že se první děj sotva uskutečnil, trval jen krátce nebo se nestačil rozvinout před nástupem děje druhého. Spojka až má tu podle našeho pojetí význam ,,a již" nebo „když vtom už".
Velice zřídka stává po první větě kladné. Uvedli jsme již příklady s příslovci jedno, jedva, sotva v první větě (§ 170). Srov. dále: krátký čas toho vynide, až král Filip s světa snide AlxV 114; on tak ještě stoje mluví, až přiteče z řeckých voji posel AlxV 1347; na mále, až mě neuzříte; opět na mále, až mě uzříte EvSeit J 16.19 (modicum et iam non videbitis me, et iterum modicum et videbitis me), pod. EvSeit J 16.169; malá rána přijde, ažt vypadnú ChelčSíť 47b.
častěji bývá první věta záporná, aby se vyjádřilo, že její děj se ještě nedovŕšil, když nečekaně začal děj druhý. K výraznějšímu vyjádření vztahu se nadto používalo v první větě lexikálních prostředků: adverbii (ještě ne, ne tak brzo) a zejména slovesa netáhnuti „nestačiti". Rychlý nástup druhého děje se někdy podtrhoval užitím adverbia inhed (ihned, hned) v druhé větě. Např.:
nezapěje kokot, až mě zapflš třikrát Krist 90a (G); cesta nemilostivých tmavá jest, že nezvědí, ažt klesnú ChelčPost 52b; nepomine národ tento, až se ty věci stanou RokPost 33b; nedošli sú až ku podlaze jámy, až je lvové pochytili Bibl Pernšt Dn 6.24 (G); a daleko nejediechu, až přijede lidu mnoho Baw 93b;
ne tak brzo král rozkáza, až sě voj před městem skáza AlxV 421: ne tak brzo vesl dosehú, ažběchu bliz při břehu AlxV 576; — ješče všéj řeči nebieše dokonala až sě jiej tu anděl zjevi LegKat 1592;
9 Srov. výklad tohoto dokladu v § 17.
226
227
netaže jmu řeci birže, až sS Judáš přes zed virže LegJid 175; [liška] toho řeci netaže, až ji čbán k sobě přitaže Hrad 131a; netaže vstáti ona, až hned ručí oblak vznide LegKat 2872; netáhl toho dořéci, až ješčer z jezera sě vyklopil PasMA (Výb 528); a netažechu připraviti jiesti, až ti bratřie přijidechu OtcB 30a; netiehne chtieti mysl, ješto j' v hlavě, aby se hnula noha aneb prst ruční, až to učiní noha nebo prst ŠtítKlem 66b (G); [biskup] netáhne míti od papeže listóv, až ihned svolá žákovstvo, aby dáli pomoc zaplacenie na plaší HusErb 1.461 (G); netáhnet den býti, aži král Lamendon zvie náš příjezd do své země TrojD 89b.
Ještě výrazněji se oasový vztah obou vět vyjadřoval pomocí spojek než, prvé než, dřéve než v první větě (byl tu tedy vlastně dvojitý spojovací výraz neS— až): než se dokončí nebo provede děj první věty, už nastoupí děj druhý. Přestože jde o spojky už v stč. hypotaktické, zachovává si časové souvětí dále znaky spojení parataktického: jde tu o dva samostatné děje, nikoli o časové určení jednoho děje druhým, a pořadí vět je pevně dáno. Nevyjadřuje se zde zpravidla následnost prvého děje a předčasnost druhého, ale přerušení již trvajícího prvního děje druhým; druhý děj nenastupuje před dějem prvním, nýbrž před jeho dovršením.'Srov.:
než — až: pak tehdy, než na nepřátely vyjediechu, až své zemi drahně zhu-biechu DA1L 79.27—28 x DalC 134a dřéve než; ano než by kdy řeknúti slovo mohla která ústa, až by ta divoká spústa ji na kusy roztrhala LegKat 2823; [lakomec] zbořili chtěl stodoly staré a nové ustavěti..., a než jimi dospěl, až z něho čertí duši vydřeli ChelčPost 58b; než jednu [věc] požřem, až na jinú hledíme, mysléce ji požierali ChelčPost 124b; než se vypravili, až Němci vsi zapálili Háj (J); ale než mu ta [nevěsta] přinesena, až ženich umřel Veleslavín (J);
dřéve než — až: dřieve než šest dní pominu, až strati lidu třetinu, jež v tom piesce stonuchu AlxV 2188; dřéve než mužiekmečóm dospěchu, až je jako ptáky jechu DalL 13.43—44, pod. DalC 26b; dřieve než kokot zapěje..., až třikrát Petr svého pána zapře Vít 49b (G); budte jako seno strešné, ješto dřéve než vynde, až zahyne ŽaltKlem 128.6 x ŽaltWittb dřiev než sě vytirhne, zsechh jest, pod. ŽaltPod; dřéve než den súdný přídě, až to všecko... naplněno bude Mat 68a; dřieve než [pán] minu naši jeskyni, až inhed jej lvice pochytivši i zadávi OtcB 146a; nebo dříve, nežli jest milý buoh člověka stvořil, až jest bylo uloženo v raddě Trojice svaté, aby člověka vykúpil RokPost 5b; dřéve nežli ti [štěpové] odektvú, až druzí kvísti počnú CestMandA 171a2; dřív než služebníci jeho k koňům a k mečům přišli, až je ony z lukův postřílely Háj 19 (J);
prvé než — až: ženo, věř méj duši, prvé než tři krošě ztraci, až dřievnie tri všě navráci Hrad 125a; prvé než jest Abraham byl, až jsem já Krist 79b (G); prvé než sluha almužnu přinese, až tato dva pústenníky vecěsta PasMA 284 (G); prvé než on [kněz] je múdrosti naučie, až oni z něho blázna učiní ChelěSít 166a.
228
Časová spojka než
Spojka než má v mnohých dokladech stejný význam jako pouhá negace (popírá se dovršení děje). Protože z negace skutečně vznikla (v souvětích a obratech srovnávacích, v. § 205), mohli bychom předpokládat, že k jejímu vzniku docházelo i v probraném typu souvětí.
Tak soudí Fr. Trávníček, který zde vidí ne s větnou platností a obsahovou spojkou že: souvětí typu než, ho dojela, až jí na cestě poselství oznámeno (Veleslavín) znělo původně: ne, že ho dojela, a mělo pův. smysl: „Není tomu tak, že ho dojela, a hle, bylo jí oznámeno poselství" (Skladba 97). „Dalěí vývoj byl ten, že ne ztratilo větnou platnost, že platnost obsahové spojky, obě slova splynula v meze, než, které nabylo úkonu časové spojky. V tomto novém úkonu se přidávalo příslovce dříve nebo prvé, vyjadřující srovnávací povahu spojky než, to, že uvozuje větu, jejíž děj nastane dříve než děj vyslovený ve větě druhé ... V některých takových případech stalo se než členskou spojkou srovnávací, např. jsem starší než ty" (Skladba 97—98).
Časové rozložení dokladů s než, dřéve než, prvé než však svědčí o tom, že samotné než je v našem typu souvětí pozdější (v dokladu z Dal je jen v mladším rukopise L proti dřéve než v C!); naproti tomu dřéve než a prvé než je poměrně hojně doloženo už pro 1. pol. XTV. stol. To je sotva náhodné. Domnívám se proto, že do časového souvětí vyjadřujícího rychlý sled dějů bylo přeneseno celé dřéve než, prvé než jako vhodný prostředek k vyjádření časového poměru obou dějů (zřetelnější než pouhá negace), a časem že se vedle něho rozšířilo i pouhé než, stejně jako v souvětí vyjadřujícím pouhý časový vztah dějů (následnost, typ 1). Když sloveso netáhnuti — druhý častý prostředek k vyjádření vztahu — zastarávalo, zobecnělo souvětí s dřéve než — až, prvé než — až, než — až, dokud ovšem tento typ souvětí nezanikl.
V časovém souvětí vyjadřujícím prosté časové zařazení hlavního děje (typ 1) uvádějí spojky dřéve než, prvé než, než vedlejší větu s dějem následným (hlavní děj se uskuteční dříve, než nastane děj vedlejší). Proti probranému souvětí s IdřéveI než — až se zde nic neříká o rychlém nástupu hlavního děje a nejde o přerušení již trvajícího, ale nedokončeného děje vedlejšího. Souvětí má už v stč. povahu hypotaktickou; to dosvědčuje i volný větosled.
Nápadné je, že v nejstarších památkách není doloženo ve funkci oasové spojky pouhé než — vždy je vázáno na komparativ dřéve nebo prvé (zejm. v Alx), který je ve větě řídící anebo splývá s než v složenou spojku. (Jde tu zřejmě o zánik, popříp. přesun pauzy, když věta s než následovala hned po komparativu — a tak tomu obvykle bylo).10 Nej starší ojedinělý doklad
10 Kdy došlo ke vzniku složené spojky, nelze bezpečně říci, protože stě. památky nemají dostatečnou interpunkci. Významové kritérium (ztráta samostatného významu složek) zde selhává, protože zde k většímu oslabení významů komponentů nedošlo. Snad svědčí o splynutí ve spojku to, že se celý výraz dřéve než (prvé než) kladl již ve XIV. stol. na začátek souvětí. Vedle toho se však po celou dobu historickou drželo i volné Bpojenl komparativu dřéve se spojkou než, která už sama nabyla časové platnosti.
229
174
175
s pouhým než jsem zachytil z Dal (mají ho texty C i L), kde je vedle několika dokladů s dřéve než, ale jde tu asi o elipsu komparativu radéjše ve větě řídící. Také později je samotné než v časových větách řídké.11 Tento stav, který nemůže býti náhodný, vysvětlíme tak, že než nebylo od původu výrazem-časového vztahu, nýbrž že se jím stávalo teprve dodatečně při užití po komparativu časových příslovcí dřéve, prvé, která vyjadřovala časový poměr dějů svým lexikálním významem. Spojka než zde měla původně funkci srovnávací jako po jiných komparativech (v. § 204).
Podobně jako ve srovnávacích obratech a souvětích zesilovalo se než někdy partikulí -li: nežli. .  Několik příkladů:
za tiem malečko postoje, prvé než dojedu boje AlxV 1485; prvé nežli sé nadviže, hlavu jemu mečem střiže AlxV 1690; prvé jest buoh..., nežli tvá duše jest HusErb 1.5 (G);
pojme ovšem mnoho strasti dřieve, než doby té vlasti AlxM 65; dřéve než na hrad přiběžěchu, mužie po nich na zvoditý most zběžěchu DalL 15.33, pod. DalC 30a; ó svatý Prokope, pomoz mi, af té uzři dřiev, nežli budeš v zemi Hrad 22b; dřieve než počé mluviti, milost v ústech sě jie rosu [= rozsu] Vít 3a; otpust mi, abych otdechl, dřéve než bych otšel, a viec nebudu ZaltKlem 38.14 // ŽaltWittb dřieve než otejdu, stejně ŽaltPod (priusquam abeam); dřéve než hory byly, a než země ijvět, ot věku až u vek ty si bóh ZaltKlem 89.2 // ŽaltWittb dřéve než — aneb, ŽaltPod dřéve než — a; nazváno by jeho jmě Ježíš, ješto jest jemu bylo vzděno od anděla, dřéve než sě v životě počal EvZim L 2.21, pod. EvOl x BlahNZ prvé než (prius quam in utero conciperetur); co máme činiti my hubení dřieve než máme ztratiti pána a paní? Trist (Výb 388); v Egyptě bieše jeden stařec dřieve, nežli tam bieše přišel Pemen opat, a ctiechu jej velmi všicni OtcB 71b (antequam veniret illuc abbas Poemen); ta hubeníce dřieve, nežli jest porodila, musila jest vyznati, že tě jest darmo vinila OtcB 74b (priusquam); když by taková panna dřieve, nežli by zbyla panenstvie svého, rozmyslée se Bohu panenstvo zalíbila. . ., mohla by dojiti duostojenstvie panenského ŠtítSáz 29al; mnět se zdá hodné, abychom hned dřieve, nežli den nastane a také nežli by se naše přijetie ohlásilo, abychom my i lid náš na dvé byli rozděleni TrojD 89a; kníže Vácslav dřív než se vladyky a zemane rozjeli, hned své křesťanství přede všemi zjevně oznámil Háj 69b; — všdy by sě dřéve zatočil, než by jednu nohú kročil MastMus 170;
než to bude, dajmy sě zbiti DalC 139a, pod. DalL 83.34 (cítí se zde elipsa komparativu raději ve větě řídící) x DalP 35b dřéve než tomu dáme býti, radějše sě dámy zbiti; za žádnéhot nepojdu muže, nežt jej ohledají LegKat 347; ont přenáší hory, než kdo shlédne BiblKral Job 9.5; a ted nedávno před tiem, než sem já tam
"Jediné „staré" doklady Jungmannovy (Slovník II, 723) a Zikmundovy (Skladba 450) s neže jsou z rukopisu Královédvorského! — Pozdní doložení samotného než a jeho vznik z dřéve než zjišťuje též L. I. Rojzenzon, fis ucmopuueacočo cmmaiccucaveuiCK. imma, Tpy^H y36eKCKoro rocyA.yHHBepcHreTa,HOBascepHa92, Samarkand 1958, 150—155 K podobnému závěru dospěl už T. Maretió, Věznici, Rad 89, 1888, 80—81.
230 '
byl, ubořilo se kus zdi kostelnic CestKabK 16a;12 srov. i další doklady níže.
V dnešní češtině uvádí spojka než též věty vymezující trvání hlavního děje {jak dlouho? — „dokud ne"), např. počkám, než to vyřídíš. V jazyce " starém nebylo toto užití spojky než ustáleno; v některých dokladech však podobný významový vztah zřetelně proniká a dobře na nich vidíme, jak mohl vzniknout: a to jie [masti] neponesu ty panie dřieve, než mi hřivny tři zlata dadie MastMus 371; [Kristus] v ten čas, než jest z mrtvých vstal, sstúpil do pekel HusErb 1.45 (G); an hrobu svého nemá, ani prostěradla, več by jej vobinuli mrtvého, než Josef s Nikodémem to vopatřili RokPost 10b.
Ve větách se spojkou nežjlij se klade obvykle indikativ. Užití času a vidu nevyžaduje zvláštních poznámek — je stejné jako v jazyce dnešním. Trochu častější snad byla nedokonavá slovesa, asi vlivem vět s než — až. V XVI. až XVII. stol. narůstá užití kondicionálu, dříve zpravidla jasně motivovaného: klade se všude, kde děj věty časové se má teprv uskutečnit a je chápán jako možný, nejistý nebo žádoucí (popříp. nežádoucí). Např. • koření jeho má se kopati hned z počátku jara, dříve než by listí z-sebe pustilo Byhnář (Z); protož byla jest rada toho města nejprve dobyti, než by dále táhli Konáč (Z); prvé než kohút dvakrát hlas dal by, třikrát mne máš zapřieti LukášNZ Mr 14.30 x Bible Severínova prvé než zazpívá (priusquam gallus vocem bis dederit).
Spojky dříve než a než™ jsou živé v češtině dodnes; prvé než je knižní až archaické. Žijí i V lidových nářečích, zejména samotné než. Pokračováním stě. typu než — až je zde než — už, srov. mor .slov. nes sem kona zapřýhl, us sem býl spocený (Skulina); nes sa oblečú, us sú cell unavení (Chloupek).
Ze slovanských jazyků má podobné útvary zejména polština (místo než je zde však niž). I zde je podle zjištění K. Nitsehe východiskem užití srovnávací a starší jsou podoby s komparativem (drzewiej niže, pirzwi'ej niili apod.).14 Historicky je driev než doloženo ze slovenštiny.16 Polským vlivem se rozšířily podobné spojky v památkách ukrajinských a běloruských.16 Ruština znala a zná jén npemóe w«« (vedle npeoade neM), tedy spojení neže + li s komparativem." Jiné útvary jsou vzdálenější (srov. V. Vondrák, Vergl. slav. GrammatiklI, 541n.).
Časová spojka až
Spojka až v druhé části souvětí s rychlým sledem dějů má podle našeho chápání význam „a již", „když vtom", „už". Ale v některých dokla-
la Zde je časový vztah podepřen výrazem před Um, který bývá později protějškem spojky než dosti často. Vedle něho se klade v řídící větě též komparativ spíše.
18 K většímu rozšíření samotného než dochází podle zjištění Rojzenzonova teprve v XVI. až XVII. stol.
11 Srov. K. Nitsch, Póki i nim; Studia z historii pol. slowmctva, 42n.
15 J. Stanislav, Dejiny II, 650. Může to být bohemismus.
16 Srov. Karskij, Benopycu II—III, 485.
17 Srov. E. I. Korotajeva, BpeMemoe cmomumoiN.iamoa>e npedjuntcenue, BecTHHK Aemm-rpafl. rocya. ymmep. 1953, 6, 81; o vzniku neotcejiu ve větách a obratech srovnávacích v. Bulachovskij, Hcmop. KOMMetanapuň 378—379.
231
176
dech je vedle až ještě juž, inhed apod. (v. § 172) — to svědčí proti významu „již". Nanejvýše můžeme připustit význam „a tu", „a vtom" (tedy citový odstín překvapení, nečekanosti).
Původ až v této konstrukci objasnil J. Gebauer (Hist. mluvnice IV, 671—672) tak, že jde o slučovací spojku a + enklitická částice -ž/e/; původní význam spojení byl: „nestalo se A, o stalo se B." Pr. Trávníček {Skladba 94n.) vykládá stě. až\e\ vůbec ze spojení slučovací spojky a s citoslovnou částicí deiktického původu že „hle"; celá spřežka až nabyla pak platnosti citové částice vyjadřující překvapení.
Oba vcelku shodné výklady jsou jistě správné, ale bude je asi třeba trochu modifikovat. Kdybychom v -že viděli s Gebauerem příklonnou částici, těžko bychom vysvětlili, proč se připojila k slučovací spojce, která je vždy neprízvučná. Vidíme-li v něm s Trávníčkem citoslovce „hle", překvapuje, že se po až už v starých památkách volně kladly príklonky — není zde stopy po bývalé pauze, kterou by muselo být odděleno od další věty.
Domnívám se proto, že až/ef vzniklo v našem typu souvětí i jinde již v době, kdy a ještě nepřešlo plně ve spojku — kdy v sobě spojovalo zbytky původního citoslovečného významu s funkcí spojovací (podobně jako ve spojeních, v nichž vzniklo at, v. § 126). Byla to asi prízvučná partikule, k níž se mohla připojit příklonná citová partikule že; přitom však a už nebylo skutečným citoslovcem s větnou platností a nebylo od další věty odděleno pauzou. Nebylo ještě ani vyhraněnou slučovací nebo odporovací spojkou — i zde můžeme vyjít od významu, který jsme pro a stanovili jako výchozí: bylo výrazem vztahu mezi juxtaponovanými větami s obsahy, které se od sebe liší, kontrastují (v. §§ 20, 38). Do našeho typu souvětí se takový význam zvlášť dobře hodí. Celé až se zde pak v stě. asi chápalo jako spojovací partikule s významem nečekanosti.18
Náš výklad podporují doklady s až U aj v apodozi čas. souvětí se spojkou když při podobném vztahu dějů. Srov. a ješče když to mluvieše, až sě [soiL je] oblak světlý zasláni EvZim Mt 17.5 x EvOl 225b jeíce jeho mluvíce, aj oblak světlý obstínil je // BiblKral když on pak ještě mluvil, aj, oblak světlý zastínil je (adhuc eo loquente, eece nubis lucida obumbravit eos) — zde ukazuje užití za lat. ecce citovou funkci až (ale nemusíme v něm vidět svědectví plné platnosti citosloveěné). Jindy se střídá v souvětí vyjadřujícím rychlý sled dějů až s an: a vzdvih sě se zlým úmyslem, i pojide pryč od bratfi, ani vsicni, toho velmi želejíce, po ňem hlediechu. A netažechu jeho ti bratřie sezřieti, až inhed zlý duch veň vstúpi OtcB 112b x OtcC an (et vix a conspectu eorum abscesserat, mox impletur daemone).
V souvětí s rychlým sledem dějů se spojka až neudržela — během XVI. stol. tento typ zaniká. Vysvětlení je snadné: v této době již v první větě zobecnělo jdUvej než (a souvětí se sblížilo s běžnými větami s touto spojkou), takže
se až ocitlo vlastně v apodozi — na začátku věty hlavní po anteponované větě vedlejší. To bylo v rozporu s jeho běžným užitím v časovém souvětí (v. dále §§ 177—178), a kromě toho se v této době jazyk spojek v apodozi všeobecně vzdával (a omezoval i částice; v. § 276) — proto se zde až přestalo klást. Souvětí s než pak formálně splynulo s následnými větami s jdřívej než; ve větách s příslovci jen, sotva, jedva se místo až kladlo a Južj nebo se druhá věta připojila asyndeticky — v tomto případě došlo zase k formálnímu sblížení nebo i splynutí se souvětím vyjadřujícím předčasnost s rychlým nástupem hlavního děje.
České souvětí s ne — až, než — ož, jedva — až má přímou paralelu v staré polštině, kde byly konstrukce obdobné: nie — aže, pirwiej nižli — aže, jedno — aže, jedwo — aže. Sloumik stpol. (I, 46) je však dokládá jen ze dvou památek (Kázania Gniežnieňskie a Rozmyslania Przemyskie). V ukrajinštině existuje konstrukce mimcu mp — a«c oct". Jde o protějšek ruské konstrukce momco umo — kok, edea — kok, v níž je však v podobné funkci využito spojky kok. Úplnou paralelou stě. souvětí s neteře —.až je dnešní ruský typ s neycnea — kok."
Vedle uvedeného užití v souvětí s rychlým sledem dějů mělo v stě. až v časovém souvětí ještě dvě jiné funkce, které se udržely dodnes.
(1) Věta s až vyjadřovala časovou míra děje věty řídící (typ 2), a to konečnou mez: uváděla děj, který ukončí trvání hlavního děje. Byla zde do jisté míry synonymní se spojkami jeliž a donidž (dokud/ž/), v. §§ 186, 187.
Nejčastěji stávala po větě kladné (větosled byl zde až na nepatrné výjimky pevný); vyjadřovala trvání nějakého děje nebo stavu (zejm. čekání nebo přebývání, ale nebyla do té míry vázána na sémantiku slovesa věty řídící jako v nové češtině); proto je ve větě řídící obvykle sloveso nedokonavé a ve větě s až dokonavé (jde o děj, který nastoupí, začne). Normálně jsou věty s až indikatívni; jen tam, kde proniká silně odstín žádoucího účinku (resp. účelu) hlavního děje, bývá kondicionál. Časový vztah vystupuje výrazněji, užije-li se v řídící větě odkazovacích výrazů dotud (dotad, dotavad), tak dlúho.21 Např.:
dotad lovec rád si trudí, až jho sotně noc zapudí LegPil 50; po břehoví s bratrem chodě..., dotad sě s ním vodú kropi, až ho popad hi utopí na své prohřešilé hoře LegJid 75; dotud sě súdichu, až zemi Vladislavovi přisúdichu DalL 59.8, pod. DalC 109a; pak dotavad s/ním tu bydlil, až sě dobře zákonu naučil Hrad 4a; [Kateřina] stínace poprosí-míle, by sě vzdržal malú chvíli, až by svú potrebnú
18 Tento význam má auc v ukrajinštině: připojuje větu vyjadřující nečekaný děj. Srov. Kype cjntacHoiyKp. mimep. mosu II, 174n.
19 yKpaincaco-pociůctKuú cjwemm I, Kyjiv 1953, 8. Viz též pozn. 18.
ao Srov. Jar. Bauer, Časové souvětí, v ruštině a v češtině, Sovět, jazykověda 5, 1955, 326—327, 336—337.
21 L. I. Kojzenzon (ve stati cit. v pozn. 11, str. 159—160) soudí, že dotud apod. proniklo do vět s až z vět se spojkami typu donidž, dokud/žj, kdežto tak dlúho že vzniklo přímo v souvětí s až. To je velmi pravděpodobné; užití tak s adverbiein je zde obdobné jako ve větách účinkových a —-jak dále ukážeme — časový význam až s účinkovým úzce souvisí.
232
233
píli i modlitvu k bohu zdělá LegKat 3311; prodávajž jě [masti], ažt někto stepe tvé kosti MastMus 193; a tak dlúho světle viděl, až svatého Prokopa tělo pochovali PasMB (Výb 533); a tu vždy čekáše, až jiej chleba dadieše OtcB 109a (exspectaret, donec ille panem. .. offeret); utec do Egypta a bud tam, až tobě poviem EvZim Mt 2.13 x EvOl 212a ažt jeliž povím x BlahNZ dokavádž nepovím (usque dum dicam tibi); moc hřiecha... držala je mě v žádosti marných věcí těchto uvázána, až i ráčil z své dobroty Pán Hospodin vynieti mě z vězenie toho ŠtítBarl 5b; a tam v těch vodách tak dlúho jsú, až ten vítr pomine CestMil 19b (tamdiu ibi morantnr, donee pertranseat ventus); pobuď tu chvilku před domem, ažt já tam s ženou svou o tebe rozmluvím Ezop 7a; a tak držal císaře pod sebú, až jej císař hrdlem i zdravím ubezpečil Háj 84b.
Hojně stávaly věty s až „dokud ne" i po větě záporné; v té bývá sice sloveso dokonavé, ale smysl je ten, že neuskutečnění nějakého děje potrvá až do nástupu vedlejšího děje.22 Např.:
jedné chvíle nóčhabil píše, až jho bóh povábil, řka LegApŠ 11; Jindřich se jinak nedal jieti, až sem jemu prvé musil sUbiti jeho životu nic neučiniti DalL dopl. 2.72 (95a); [Simeon] žádal, aby jmu to buoh otec dal, aby tak dlúho neumřel, až by jeho syna uzřel Hrad 69b; neuvěřiechu židé o tom, by slep byl a potom viděl, až zavolachu starost jeho, jenžto viděli EvOl J 9.18 (237a), pod. EvVíd 13b až povolachu, BlahNZ až zavolali x EvZim jčliž zavolachu (donec vocave-runt); aby nechodil do Jerusalema, až by sě dřve (!) v galilejskéj zemi stavil Mat 30b; ale on jemu neotevře, až i den byl OtcB 64b (noluit ostium aperire, usquequo illucesceret); Udské pokolenie. .. nikoli nemohlo se přiblížiti k buohu, až on, milý Pán, ráčil se k nám přiblížiti RokPost 6a; přijeli sme k jednomu městečku a neviděli sme ho, až sme do něho vjeli CestKabK 22a; volové se zastavili a dále jiti nechtěli, až tu ne dlúhú chvíli odpočinuli Háj 74b.
V stě. se až někdy spojovalo s jeliž: tak jeho chci ostavili, až jeliž prídu J 21.23 EvOl 212a x EvZim poňadž nepřijdu x BiblKral dokudž nepřijdu; nikákž mu nedaj v tom trváti, aniž daj pokoje sobě, ažt sě jeliž poddá tobě NRada 914. Viz § 186.
V dalším vývoji češtiny došlo k omezení vět a až v tomto významu: užívá se jich většinou jen po slovesech kladných, a to hlavně o dějích budoucích (při ději minulém nastoupilo na místo až většinou než; srov. o jeho pronikání do významu „dokud ne" v § 175).23 |s
V památkách ze XIV.—XV. stol. najdeme vedle výrazných dokladů s až
22 Někdy se vztah blíží výjimkovému, napr. Hospodin našich obětí nechce přijieti, až prvé hněv s mysli bude pwšcen^WaldhPost 112b2. Srov. konkurenci leč // až v tomto dokladu: jakožto včela nevrátí sě do úle, leč medu přinese, takéž on činieše OtcB 173a x OtcACE až.
23 Styčný bod tvořila souvětí tohoto typu: kněz. . . z země dřéve nepojede, až vši zemi popelem postaví DalL 89.53, pod. DalC 148a; nelze Trojánským nás s břehuov sehnali dřieve, ažt jich větší zbiti budu TrojD 104a. Srov. kumulaci obou spojek: ale toho Sem neobdržel dříve, než až sem také ponoukáním Všezvěda několikerý ty brylle sobě zjednal KomLab 231.
„dokud ne" mnoho dokladů, v nichž vedle vztahu časového proniká silně i vztah účinkový (v. § 208) anebo v nichž jde o volnější sepětí dvou dějů, z nichž druhý (uváděný spojkou až) znamená dovršení prvého (v. § 17). Např. i kázal jej král. .. tak dlúho sem i tam voziti a honiti, až by sě i zadechl CestMil 54b (donec sedulo an elitu necaretur); bil jej mezi uši a v srdce, až lev umřel Ezop 90a; páni po koni pojedechu, až Bieliny řeky dojedechu DalL 5.2, pod. DalC 10b; tú válků zemi mnoho zlého učinichu, až je potom však smířichu DalL dopl. 5.26 (100a). O tom, jaký vztah převládá, rozhoduje mnohdy obsah spojených vět. Teprve později dochází k jasnějšímu rozlišení a přechodných dokladů ubývá, třebaže významová souvislost mezi uvedenými třemi typy souvětí s až se cítí stále. Je zřejmé, že původ až je zde stejný — k rozlišení došlo v dalším vývoji v různých kontextech.
Je velmi pravděpodobné, že i zde bylo až původně citově zabarvenou spojovací parti-kull s významem „a tu". Srov. takž jede dlúhé časy, až mu se přihodí někdy, že jedu skrze veliký les Baw 157a ,, a tu se mu přihodilo"; ciesař pilně na to dietě patřieíe, až na čele některaké znamenie uhlédál GestaB 43a „a tu uviděl". Avšak zatímco v některých případech vystupoval do popředí nečekaný a rychlý sled dějů, takže se až mohlo chápat jako „ a tu již", „a již" a stát se výrazovým prostředkem tohoto vztahu, ve spojeních našeho typu vyjadřuje druhá věta dovršení děje věty první. Proto se zde stíralo citové zabarvení neěekanosti, překvapení, a pronikal odstín jiný — „a nakonec", „a potom", když šlo o sepětí volnější a nástup nového samostatného děje, anebo význam časový nebo účinkový při těsnějším sepětí vět, při čemž se druhá věta mohla začít chápat jako zakončení děje prvního („dokud ne", „než" < „a potom") nebo jeho výsledek I („až", „takže" < „ a potom").
Ve významu „dokud ne" žije až i y lid. nářečích. Srov. mor.slov. ženit se nemohl, až byli fšeci zaopatřeni (Skulina); bosky sem chodíval, aš sřieh nametl (Chloupek).
Bylo rozšířeno obecně v jazycích západoslovanských. V staré polštině se ho užívalo vedle áliž*1 a žije zde dodnes;25 živé je v dolní lužiětině, zatímco vhorní se skrývá ve změněné podobě Äaí;25 má je slovenština.2' Rozšířilo se částečně i do ukrajinštiny a bělo-ruštiny; ruština však časové až nezná. (Srov. též V. Vondrák, Vergl. slav. Grammatik II, 528, 542n.)
(2) Mnohem řidčeji, ale nikoli ojediněle uvozuje až v stč. věty vyjadřující prosté časové zařazení hlavního děje (na otázku kdy? — typ 1); obvykle uvádí děj v budoucnosti předčasný před dějem hlavním. Převládá antepozice časové věty, ale je možná i postpozice. Např.:
až sě s vojny vráci, zaválejí Cechóm velikú práci DalL 92.49, pod. DalC 153a;
178
21 Viz K. Nitsch, Studia z historii pol. slownictwa 24—25. Alii tvoří svým zachovaným významem oitové partikule pěknou paralelu k předpokládanému významovému vývoji a vzniku až.
25 Srov. Slownik j§zyka pol. I, 275.
28 Viz E. Muka, Slownik I, 5—6; G. Liebsch, Syntax 204.
27 J. Stanislav, Dejiny II, 657; Jánošík—Jóna, Slovník I, 58—59.
234
235
nebuď lén do tretieho dne zde býti; až mě do rovu doprovodie, tutot mú sukni tobě dadie Hrad 19a; aží svým bohóm chválu vzdámy, tuž sě s tebú i poznámy LegKat 1238; až bude o světiem Václave, jestot již daleko nenie, přijmut já prvé svěcenie Podk 402;
což mluvi, dobře poznáte, až skrze jich štíty zlaté železná kopie proskočie AlxV 1515; to uslyšíte, až ješče počtu málo Hrad 19b; jednak, mistře, před tobú [masti] budú, až jich z pytlíka dobudu MastMus 130, pod. MastDrk 248; otče, což pak budevě dělati po tomto, až to udělávě? OtcB 94b; avšak přijde čas jiný, v němž budú vážiti, až své zatracení poznají HusSvatokup 124b; a přisáhni mi, že mi nechceš škoditi, až před otce tvého přijdeme Ezop 89b.
Ojedinělá je současnost v budoucnosti: až budeš stár, tuž se budeš hriechov káti ŠtítErb 206.34; [děti] takéž budú šedivěli, až budú staří Lucid Neubg N 24a.
Stejně ojedinělé je až při předčasnosti děje minulého: od jitra až do večera sta Vlastislav a boj bera. Až sě však k ňemu Styr přibra, kněz Vlastislav sě naň vybra DalL 20.5, pod. DalC 37a; Němcóm sě vždy špíle zdáše, čso jě svatý Prokop upomínáše, až sě jim zjěvi třetí noc, tu ukáza nad nimi svú moc Hrad 26b (zde lze však vztáhnout větu s až k větě předcházející — pak by ovšem měla význam časové míry „dokud ne"; taková interpretace není vyloučena ani u předcházejícího dokladu); mnozí to za nepodobné velmi mnějí, a jáf sem též mněl; ale až sem opatřil, tak jsem věřiti musil CestMandA 198a2; potom pak až sě již rozmohl lid taterský, bál sě ten král, by jeho to mnostvie někdy neurazili, když by chtěli protivni býti CestMil 38b. — Ve spojení s pře-chodníkovou vazbou: odtad, až dcery i syny vydavše, došlo sě, aby královna... byla tomu ješčeru vydána PasMA (Výb 528).'
V tomto užití konkuruje až spojce když. V stě. mělo když převahu i při vyjadřování předčasnosti v budoucnosti (užívalo se ho i v dokladech bez odstínu podmínkového, který je s ním dnes v takových dokladech spojen — v. § 184); časem se až šířilo. Zato časový vztah minulých dějů přestalo vyjadřovat vůbec.
Tato funkce spojky až se výrazně odlišuje od všech ostatních jejích funkcí v stě. a nelze ji dobře vysvětlit přímým vývojem vět s až. (Je příznačně, že se-ož neužívalo ani při nevětných časových určeních typu přijdu aí večer)1*. Jde o funkci, která je ve slovanských jazycích mimo češtinu a slovenštinu neznámá28— tedy o speciální vývoj český, resp. též slovenský.
Považuji za pravděpodobně, že se až do této funkce nedostalo vlastním vývojem, ale že se tu rozšířilo na místo jeliž. Konkurovalo s ním ve významu „dokud ne" a zčásti nastupovalo na jeho místo, a tak mohlo lehce proniknout i do těch funkcí, které samo
28 J. Mikulášková v této funkci až v stě. památkách z XIV.—poě. XVI. stol., které zkoumala, vůbec nenašla (Stě. až 119).
29 Srov. Jánošík—Jóna, Slovník I, 58.
původně nemělo. Srov. § 186. Tomu nasvědčuje i to, že převzalo po jeliž také funkci časově omezovaciho příslovce „teprve", která se dosti úzce stýká s významem spojkovým."'
Časové souvétIse spojkami původu zájmenného
V historické době máme v češtino doloženy dvě vrstvy časových spojek 179 zájmenného původu: archaické a ustupující spojky od anaforického kmene *jo- a šířící se spojky od původního tázacího kmene *ko-. Vytlačování starých spojek začalo už v době předhistorické a bylo dokončeno v XV. stol.; jenom jakojžf se z tohoto procesu vymklo podobně jako ve všech jiných typech souvětí.
Nejde zde o pouhou výměnu spojovacích prostředků, nýbrž o přestavbu souvětného typu. Nové spojky nevznikaly totiž jako náhrada starých, nýbrž f( vedle nich jako prostředky významově odlišené, a časem — po sblížení obou typů — nastupovaly i na jejich místo, zachovávajíce si i své dosavadní funkce. Je to podobný proces jako v souvětí vztažném a místním. Klíč k jeho výkladu dává Trávníčkovo objevné vystižení původního rozdílu mezi relativy obojího původu, podané ve Skladbě (str. 99n.) a zdařile aplikované i na výklad vět s když (str. 86—88).
časové věty se spojkami jedyž, jedaž a kdy jíl, kda/&/, kehdyl&l
Tyto spojky uvádějí časovou větu vyjadřující prosté časové zařazení 18* hlavního děje (typ 1); přitom vyjadřují časový vztah obecně, nejsou specializovány na některý odstín (současnost, předčasnost apod.).
Staré spojky od kmene *jo- jedyžto a jedaž jsou doloženy jako vzácný archaismus jen ve třech dokladech z archaického rukopisu AlxH (AlxV má na paralelních místech už když, kda): [Řekové] podbichu... zemicu Lydu, odňadž jedyžto přijidú do Tyrie, kdež králbieše..., přěčakav tu noc jedinú,... vojsce odtad vstáti káza AlxH 6 x AlxV 1175 když zase přijidú; komu sě tu 'dálo býti, co jest tu uslyšal hrázy, jedyžto juž hnuchu vozil AlxH 30 x AlxV 1199 když sě hnuchu ottud vozi; neb jim bě věděti dáno, že jakž jutřě bude ráno, jedaž sě slunce prosvietí, tu sě spolu vojem snieti i dojiti bylo boje AlxH 156 x AlxV 1287 kda sě slunce prosvietí.
Ve všech třech případech vyjadřují časové věty zcela určitý, známý děj (srov. s tím funkci místních relativ od kmene *jo-, § 161).
30 Ojediněle vyjadřuje věta s až i jiné druhy časových vztahů: „dokud": a to přikáže ten hospodář toho domu, inhed sě béře preč a domův sě nevráti, až ten host v jeho domu bude chtieti býti CestMil 35a; — „od té doby co": třetí den dnes jest, až sě to stalo EvVíd L 24.21 X EvZim jakž sú sě tato stalá, pod. EvOl 266b (tercia dies est hodie, quod haec faeta sunt).
236
237
Fr. Trávníček (Skladba 87) považuje za pravděpodobnou domněnku, „že tato příslovce měla jako jiná ukazovací příslovce (tehdy, tedy ...) původně citoslovečnou platnost upozorňovací »hle«."31 Platnosti časové spojky pak nabývala podobně jako později původní citoslovoe ano. Doklady samotné takový výklad připouštějí, ale vystačíme i s prostě odkazovacím významem. Paralela s ano je jen částečná (nejde zde o průvodní časovou okolnost s prézentem přísudkového slovesa — v. § 169), ale je tu veliký chronologický rozdíl, který mohl původní podobnost setřít.
181 Na místo jedyžto, jedaž vstoupila spojka ftdyž.32 V jazyce stč. vystupovala už nejčastěji v této podobě, ale měla nezřídka i podobu kdy bez příklonného -žfej (důsledné rozlišení když = spojka x kdy = vztažné a tázací příslovce je; až novočeské)33 a vedle ní se užívalo i kda, kdaž a kehdy, kehdaž; časovou funkci mělo někdy i kdejžj. Všechny mohly býti dále zesíleny částicí to: kdyžto, kdažto, kehdyžto, kdežto; dosti často se k nim připojovala i partikule -t. Přitom mezi nimi nebylo významového rozdílu; proto budeme v dalších výkladech mluvit prostě o spojce když. Srov.:
kdyže: v ten den, Alexander kdyže na vojnu sě s moci zdviže, všě sě řecká země vzhrozi AlxV 404; — kdyžt: a snad lépe nežs úfala, kdyžt sě ta příhoda stala Hrad 32a; — kdyžto: v skóřě potom král uherský, Václav, vznide, kdyžto jeho otec snide DalL 98.2;
kdy: a ten, jenž srdce lidské vidí, kdy uslyší co sličného, přijme hotově každého Hrad 18b; kdy srny po tom dolu a po tom krušci šli bosými nohami, tu nás zědl krušec do krve i maso s našich noh sedráno bylo OtcB 40b x Ote ACEFD když; tu byl jest jeden opat, jenž kdy umřieti měl, mnišie byli jsú velmi smutni CestMand A177a2-bl;
kda, kdaž, kdažto (častěji doloženo zejména v AlxV): jakž jutřě bude ráno, kda sě slunce prosvietí, tu sě spolu vojem sníti i dojiti bylo boje AlxV 1287; kdaž z dětiných let vystúpi, urozomě dobře tomu, ž' zlo v porobě býti komu AlxV 161; myšlenie nečisté kdaž přijde, nilcake nášě duše neposkvirní Túl 31a; — kdažto sě hlava ztrudí, tu zemdlejí všickni údi AlxV 1793; přijměte kázn, kdažto rozhněvá sě hospodin, a nezahynete s cesty pravé ŽaltKlem 2.13 x ŽaltWittb ne někdy rozhněvá sě, ŽaltPod at někdy nevzhněvá se (nequanto irascatur);34
kehdyžfel, kehdyžto (několikrát zejm. v Hrad): kehdyž seto dielo skona..., svatého Prokopa opatem vzvoli Hrad 8a; a kehdyž těch šest let mine, kněz Sbyhněv nemilostivý zhyn{e)  Hrad 21a; kehdyže sbor veliký.. . blížiechu sě, povědě
■ 31 Citoslovečný význam tehdy, tedy je v stč. dobře doložen. Viz Fr. Trávníček, Skladba 16 a Nesl. vety X, 212—214.
32 Spojky kdyl&l, kde/ž), kdafíj se v nej starších památkách píší někdy se spodobou gd- (srov. J. Gebauer, Hist. mluvnice I, 324), např. gdyžto juže v ten dál sstúpi, taká jho světlost ostúpi, jakože... LegApS 30. Ve shodě s transkripčními pravidly k tomuto ryze grafickému rozdílu nepřihlížím.
33 Ve spojkovém a vztažném užití převažovalo když, v tázacím a neurčitém kdy. Vedle když však bývá v prvním případě i kdy; opačné případy jsou ojedinělé. Srov. např. tázací když:nebo když jsmy tě vídali nemocna... ? EvZim Mt 25.39 x EvOl kdy.
34 V. též AlxV 675, 861, 1092, Túl 31a (ve významu podmínkovém). Srov. tázací: kda/ž/: kdaž umře? ŽaltKlem 40. x ŽaltWittb když.
238
rovenstvie EvSeit Mt 13.3 (O); — co jest činil teho basa, kdež jest všecka lidská spása, kehdyžto s kříži chodiece a za tři dni sě postiece, lid s kříži chodil, zpieva-jě... Hrad 9a; horník tento obyčej jmá: kehdyžto peněz drahně jmá, nechcel nikdy utrpěli, mušie dobrú ztravu jmieti Hrad 134a;35
kdež, kdežto: ale tu neby čas bránie, nebo dieše k času tomu, kdež bě péče ne o domu, jedno životě jediném AlxV 2451; ten byv živ devět let ke stu, bohem daný život (zvěs)tu, kdež jedné chvíle nóchabil píše, až.. . LegApŠ 10; — a to se v tom ta moc okáže, kdežto k jeho vuóli i moře i zemské věci i nebeské... divná znamenie na sobě vokáží RokPost 26a (zde se cítí přechodný význam mezi časovým a místním).
Významový vztah věty s když k větě řídící není vždy čistě časový. Velmi často proniká doprovodný odstín podmínkový (ten často i převládá — v. § 243), popříp. též přípustkový, důvodový nebo zřetelový. Např.:
když sě chce co sdieti, to sě vešdy někak sklade LegJid 167; uč sě v tom rady chovali: když dobudeš, tehdy dávaj, a když nejmáš, oběcévaj AlxV 280; tehdy nebudu pohaněn, když prozřu ve všech přikázáních tvých ŽaltKlem 118.6, pod. ŽaltWittb;
a proto nebudeme sě báti, když zamútí sě země ŽaltKlem 45.3, pod. ŽaltWittb, ŽaltPod x BiblKral byt se pak i země podvrátila; když juž mní kto, by byl zíščě, všakž ho strach bude odtiščě AlxBM 199; když bieše mužom toho bránili a každému svú dcerku biti, dvorno jim to bieše viděti DalL 8.25; ale kniežatá popova jemu [Janu Křtiteli] věřili nerodili, a potom když Jezukrista poznali a věděli, že on svým kázaním i svými divy kázanie Janova potvrzuje, však věřiti nerodili ani pokánie činili chtěli Mat 325a (v. § 261);
když ste nerodili o dievcě tbáti, bude vás máj rod železnú metlu kázali DalL 5.35, pod. DalC 12a; tut nám tento ani jiný žádný viec nepřekazí, když nám tento Prokop bydliti tuto nedá PasMB (Výb 532);
kterak sě to stane, když já muže neznají? EvZim L 1.34 x EvOl 208b poňvadž muže nepoznávám // BiblKral poněvadž (quoniam virům non cognosoo).
Příčina je v dvojím původu vět, v nichž se užívalo v stč. spojky když.
Jde tu jednak o pokračování toho typu souvětí, které vznikalo sepětím původně samostatné otázky s kdyjžj s následující větou; přitom mohl podle obsahu spojených vět pronikat vedle významu časového i podmínkový, popříp. i podmínkové přípustkový a snad i přípustkový (pod. jako v místních a vztažných větách původu tázacího — v. §§ 141, 161). Velmi často měly takové věty obecnou platnost, nevztahovaly se na určitý reálný děj. Šlo-li o děj ireálný, jen žádoucí nebo možný, užívalo se v nich kondicionálu, např. káza na vojnu všě psy vésti a všě ptáky s sebú nésti, aby je lidmi krmili, když by
35 Viz též Hrad 15b, 138a.
239
188
Praženy všecky zbili DalL 18.6, pod. DalC 33b (odtud podmínkové když by, kdyby, v. § 247).
Vedle toho jde o pokračování vět, v nichž bylo původně na místě jedaž, jedyž. Byly to věty, v nichž se ukazovalo na nějaký děj (obvykle určitý, reálný), vytýkal se — a přitom se podle konkrétního obsahu vět chápal jako příčina druhého děje nebo jako skutečnost, která je s ním v rozporu, vzhledem k níž nemůže první děj platit (srov. poslední doklad, kde by mohlo býti „vždyť přece"; podobně se kladlo ano, a já, v. § 257).36
Na místě jedyž, jedaž stojí když zřejmě i v souvětích, v nichž se vztahuje k nějakému substantivu s časovým významem ve větě řídící (časová věta má tedy formálně platnost vztažné věty přívlastkové, ale většinou jde o podst. jméno obecného významu ve funkci příslovečného určení času a tedy o jeho zpřesňování konkrétnějším časovým určením, např. v ten den, Alexander kdyže na vojnu sě s mocí zdviže, všě sě řecká země vzhrozi AlxV 404; tehdy jednoho času, když za tmy do výhně k svému dielu jdieše, tehdy diábel proměniv sě v krásné tvář ženskú, k němu přijide OtcB 10a; létě, když bývá čisté, jasno velmi bývá RokPost 32a.
Vésti jasnou hranici mezi větami, v nichž je když na místě původního jedaž, jedyž a v nichž se dostalo do funkce časové spojky přímým vývojem z platnosti tázací, není pro stě. již možné. Vznik časových vět s když a jejich expanze spadají do časné doby předhistorické (srovnání se slovanskými jazyky ukazuje, že jde o proces, který nastal nebo aspoň začal už v období těsnější souvislosti jazyků západoslovanských). Když se ustálily jako souvětný typ, dostalo se když i do vět, v nichž bychom je přímým vývojem z původního stavu vyložit nemohli.
Na počátku doby historické tvoří časové souvětí s když již jasně hypotaktický typ. Uvolnil se už větosled. Převládá sice antepozice věty vedlejší, ale její poloha už není vázána na její původ (k přímému vzniku když docházelo asi jen ve větách anteponovaných, kdežto věty s původním jedyž, jedaž byly asi častěji postponované) — řídí se kontextovým členěiiím projevu.
Zbytkem původního volnějšího sepětí vět, resp. jejich samostatnosti, je kladení spojek a partikulí v apodozi (na začátku věty hlavní po ante-ponované větě časové). Ze slovcí, která mají též funkci spojek, je zvláště hojně doloženo i, vedle něho pak řidčeji a, ale, však, an, až; z partikulí to, tu."" Jejich užití bylo původně vázáno na to, jaký významový odstín doprovázel časový vztah (i bývá při odstínu důsledkovém; a, ale, však při nečekaném
»s Viz Fr. Trávníček, Skladba 87—88.
*' Partikule tu se výjimečně kladla i jinak než v apodozi: tu jeden den, když bieše naplnil vody sudek, inhed mu sé na zemi prevráti OtcB 73b. Je stejně jako to citosloveč-ného původu (srov. Fr. Trávníček, Nesl. věty I, 135n. a 203n.).
ději, který je v rozporu s očekávaným důsledkem plynoucím z děje věty časové, an vyjadřuje odstín překvapení, později též rychlého sledu dějů, až vyjadřovalo rychlý nástup druhého děje), ale mnohde se již motivace cítí velmi slabě. V průběhu XV.—XVI. stol. se přestalo slov se spojkovou platností v apodozi postupně užívat. (Srov. § 272n.) Např.:
kdyžto biech ještě mlád a biech na púšti, i učinichu mě popem bezděky. A když nechtiech v tom miestě býti, i jidech do jiného miesta OtcB 74a (dum essem iuvenis, et tamen in cella residerem, invitum me tenentes clericum ordinaverunt in vico. Cum autem nollem illic esse, in vicum alterum effugissem); a když se tak silně ptáchu, i pověděno jest jim, že... TrojD 100a; když již bylo po pochovávaní, i Mi jsme my poutníci z Salinu do městečka Arnyky CestPref 272; — Bubíne, móžeš prudkým, zlým, nevěrný, synem býti, že kdy tebe volajú, a ty nechceš ke mně přijití MastMus 206; tehdy když chtieše tu žádost dokonali, a tu mu sě diábel da poznati OtcB 6a; a když tak kvapiechu Trojánští, a tito tiem hlučnějie klesají, duše púštějíc TrojD 89b; — do téhož kláštera jiný přijide a prose, aby jej přijeli v zákon. A když jemu najprvé přikázachu poslušnú býti, ale on k tomu slíbí i utrpenie držěti OtcB 11 lb; — a když Nestor a Ulixes s ním mnoho mhiviešta, všakž s čímž biešta poslána, na něm nemožiešta mieti TrojD 144a; v. též doklady z AlxBM 199 a Mat 325a v § 182; — kdyžho [ševce] žena jme tresktati, nedadúc jmu v kostky jhráti, an sě rozhněvaje z toho, častoí jéj přibije mnoho Hrad 124a; a když diabli tu řěč dokonachu, an ležieše slzami tvář obmývajě a nic neibajě na jich chytrú řěč OtcB 6b—7a; — a ješčě když to mluvieše, až sě [scil. je] oblak světlý zasláni EvZim Mt 17.5 x EvOl aj (v. § 176); na něž když sě rozpomanu, až mi sě v srdci zavine AlxV 801;
a když obyčejiev lidských tázachom, to srny od nich zvěděli přěšlechetnú vášni, že ničehuož neprodáváchu ani kupováchu OtcB 105b (cum hominum mores quaereremus, illud praeclarum animadvertimus...); a když sě v ten les vebrachu, tu všichni kněze ostachu Hrad 5b; a kdyžto nás plavci počěchu k moři volati, tu opět miechom dobrý spěch OtcB 105b x OtcC i.
O kladení částic a spojek v apodozi podřadných souvětí v. souhrnně na str. 34Sn.
Odlišná je situace u tehdy: také ono stává nejčastěji v apodozi, ale stalo se korelátem když a kladlo se i před ně nebo na jiné místo: když přineseš na své dráhy, tehdy poznáš své všě vrahy DalL 19.29 X DalC 36b tu; a když na kampna vsedieše, tehdy vidieše, co sě prostřed jistby dějieše MastMus 289; a když by o poledni, tehdy ten bratr počě hleděti, zda by jeho zavolali k jedení OtcB 64a;
tehdy když jedné noci ráno vstachom..., zimnice, ješto třetí den bývá, popade bratra našeho OtcB 4b; tehdy když jsú ty noviny krále došly, velikým hořem šlak jej těžký napadl KronŽižk 157a; — rači s námi tehdy býti, když jest duši těla zbyti Kunh 138; když se jest psalo léta od narazenie syna Božieho 1410, povstal jest tehdy mistr Jan Hus KronŽižk 156a.
240
16  Vývoj Českého souvětí
241
Citosloveěná povaha tehdy v apodozi časového souvětí je dosvědčena několika doklady z EvZim, kde se jím překládá ecce proti aj v jiných památkách, např. a když to myslete, tehdy anděl Hospodinov ve snách jemu zjěvi sě EvZim Mt 1.20 x EvOl 210a aj (haec autem eo cogitante, ecce angelus Domini in somnis apparuit ei); když jest umřel Brodes, tehdy anděl Hospodinov zjevil sě jest ve snách Ozěpovi EvZim Mt 2.19 x EvOl 213a po smrti Herodesově aj anděl boží zjevil sě x BlahNZ když pak umřel Herodes, aj anděl Páně ukázal se Jozefovi (defuncto autem Herode, ecce apparuit angelus Domini in somnis Ioseph). (Srov. též Fr. Trávníček, Nesl. věty I, 212n.)
Jiným zbytkem pův. samostatnosti vět s když jsou zdánlivé výšinyzvazby: v postponované řídicí větě je jiný podmět, než jaký očekáváme na základě věty vedlejší. Např. když to svatý Prokop uslyšě, že sě ten bratr Masem chlubieše, svatému otci protivná bieše Hrad 17b. Nápadnější jsou takové případy, když je podmět vedlejší věty vytčen před spojkou a není pak podmětem věty hlavní: stromi když z sebe ovoce púščějí, tehdy juž viete, že bliz jest léto Krist 84a (G); zatiem Dacianus, když sě za sě na své sieni odtad vrátil, přišed oheň z nebes jeho i s sluhami spálil PasMA (Výb 530); ten kat, když vyšel ven z domu, utkav jej lev, roztrhav i snědl PasU 201a (G); jeden bratr když bieše v klášteře, tu jej často hněv popadováše OtcB 73b.
Vytýkání společného podmětu před spojkou je dosti časté: Macharius opat, když bieše v Egyptě, i vyjide jednu z peleše OtcB 68b.
Podle výkladu Trávníčkova (Nesl. věty II, 142—143) jsou kořeny vytýkání větného členu domácí: jde tu o původní nominální věty. Na frekvenci těchto obratů mohla však mít v překladových památkách vliv latinská předloha, v níž je kladení podmětu před spojku časté.
184 Věty se spojkou když vyjadřují časové zařazení děje věty řídící (na otázku kdy?) tak, že uvádějí děj s ním současný nebo k němu předčasný (čistá následnost se ve větách s když nevyjadřuje).38 Časový poměr dějů vyplývá přitom z užití času a vidu přísudkových sloves, sama spojka jej nevyjadřuje. Ve vedlejší větě vyjadřují časové formy čas jen relativně, vzhledem k ději hlavnímu. Jejich volba se vcelku neliší od dnešního úzu, využívalo se ovšem i tvarů impf. a aoristu (na místě dnešního nedokonavého a dokonavého préterita). Srov.:
současnost v minulosti: když biechu v miestě tudieže, často bývajúce spolu, pyta rád druh družňú vôľu LegDuch 70; i po sestře vzkazováše, aby k ňemu přišla byla, kdyžto jsi při ňem nebyla Hrad 32b (cum abesses); s odstínem obvyklosti
38 O následnosti se někdy mluví v případech tohoto typu: když prvú noc na jitřni vstachu. svatý Prokop u drví stáše Hrad 25b. Ve skutečnosti se tu však neříká, že děj věty řídící nastal před dějem věty časové (že Prokop tam už přišel), nýbrž že v době uskutečnění vedlejšího děje-děj hlavní již trval. Jde tu vlastně o speciální případ současnosti. Podobný je sled dějů při tzv. obráceném časovém vztahu (když hlavní věta obsahuje ěasové určení a vedlejší vyjadřuje vlastní děj: by den té svaté neděle, když. .. rozkáza podlé oltáře svému rovu dól vytieti LegApŠ 22). (V ruštině např. následné věty s Kozda existují — srov. Jar. Bauer, Časově souvětí v ruštině a v češtině, Sovětská jazykověda 5, 1955, 322.)
nebo opakování: když tak divně k nám přichodíš, s sobů anjely přivodíš Kunh 45, pod. Modl 134a; a když mužie kam jediechu, dievky dievkam pronesiechu DalL 11.22, pod. DalC 22b; i počě [vlčice] jako dřieve choditi, když on večeřieše OtcB 109b // OtcACE kdyžto; jeden mládenec bohatý odpovede sě tohoto světa, ale častokrát, když dieše na pást, rozličné myslenie vracováše jej zase, neb bieše bohatý OtcB 67b (frequenter aggressum revocabant eum cogitationes) (zde je opětování vyjádřeno i lexikálně);
současnost v přítomnosti (často při obecně platných dějích): jako sě ovčičky rozběhujú, kdyžto pastušky nejmajú, takéž my bez mistra svého MastMus 258; hi ten [had] sě tdy raduje, když sě plodem sbožen čuje LegMar 63; jmáš andělské utěšenie, jmějž v tom dosti, kdyžt ho [Ježíše] nenie Hrad 35b;
současnost v budoucnosti: když budeš v klášteře s jinými přebývali, nevrt sě s jednoho miesta na druhé OtcB 132a;
předčasnost v minulosti: když sě s tiem městem umíři, posla ottad posly čtyři k městu, jemuž Téba diechu AlxV 438; a když k ňemu přijide, uzřě jej s velikú radostí OtcB 65b; pak Jan když uslyše skutky Kristovy, jsa v uokovách, poslav dva z svých učedlníkóv, povědě jemu EvZim Mt 11.2 // EvOl 207b když uslyšě Jan (Iohannes autem cum audisset);
předčasnost obecně platných dějů (vyjádřená prézentem): ale když sě sdravie ruší, teprv tu bude poznáno, nač komu kak ščěstie dáno LegJid 215 (blízké současnosti); mnohé ženy ten obyčej jmajú, když sě zap'ú, tehdy mnoho bajú Mast Mus 373;
předčasnost v budoucnosti: ráno, kdyžt vstane s postele, pojdvě přědeň AlxBM 14; když nad nimi svítězlmy, co chtiece z nich učinímy DalL 8.19; když otvrátí hospodin vězenie snatka svého, vzraduje sě Jakob a vzveselí sě Israhel ZaltKlem 13.7, pod. ŽaltWittb; zítra, když vstanu s pokojíka svého, to řku, že... OtcB 79b; a když přijde, ont trestali bude svet z Miechu ChelčPost 127a; sv. Michal duši mú, když jí z těla vypustím, Bohu mému... ji do života věčného donese Háj 73a (v tomto užití konkuruje s když spojka až, v. § 178); — s odstínem podmínkovým: a kdyžt přídě které myslenie, nikdy sě neohlédaj za sě, ale vzhuoru patř v nebe, a inhedt hospodin bude na pomoc OtcB 65b.
Při předčasnosti se mohl vyjádřit rychlý sled dějů lexikálními prostředky — zpravidla adverbiem inhed (ihned, hned): když bielý chléb uzřieše, ihned režný povrlieše MastDrk 173; zloději na ne přvjdu a ihned, když v chýše vnidu, jechu sě striebra hledati DalL 37.36 x DalC 72b asyndet.; a když črt od neho odjide, tehdy svatý stařec inhed jide na tu púšt n(ajh}lubší. A když jej bratřie uslyšěchu dúce, inhed vyběžechu proti ňemu, a každý naděje sě, by u ňeho ostal OtcB 65b.
Podobně jako vztažná zájmena a místní vztažná příslovce mohlo se i kdy lži spojit s partikulí koli (pův. příslovcem „někdy" — v. § 142) k vyjádření libovolnosti, neurčitosti ěasové okolnosti, časem vystoupilo více do popředí to, že ve větách s kdy[£/koti jde pravidelně o děj opětovaný,
185
242
243
a odstín libovolnosti (který hraničil až se vztahem podmínkové přípustkovým „ať kdykoli") zeslábl. Tak vznikla časová spojka kdykoli. V jazyce starém bylo prvním komponentem pravidelně když a koli se mohlo od něho odtrhnout jiným slovem. K ustálení dnešní podoby a k pevnému sepětí obou komponentů došlo s definitivní platností až v nové spisovné češtině. Srov.:
aneb když koli jemu [Pemenovi] myslenie přišlo a řka: „Já sem neduostojen-stvie velikého", tehdy opět takto řiekáše OtcB 74b (nam quoties illi cogitatio sua dicebat..., tunc et ipse respondebat ad se); a když koli diábel jej zamútieše, zúfanlm a mukami hroze a řka..., ale on pak řiekáše OtcB 74b (quando vero daemon conturbans eum suggerebat ei desperationem et poenas, dicens..., dicebat iterum ipse); kdyžkoli duch zlý nadlapieše Saula, David vzhudieše BiblOl 1. Eg 16.23 (G) (quandocunque); tu pečet on [komorník] má vždycky mieti, když koli pohoní, kohož koli pohoní anebo jakéž koli právo vede VšehK 80b (G); tot jest na každé posviecenie, v ničemž nedostatka nenie: když to koli u nás bývá, mámy přieliš dosti piva Podk 97; kdyžkolivěk kto duchovní dar... nezřiezeně... dává, tehdy svatokupci HusSvatokup 116a; kdyžkolivěk by papež ustavil neb přikázal co nehodného a zbor křesťanský by to poznal, tehda ihned ten zbor.. . poznaje, že to ustanovení jest nehodné, má je míti za nehodné HusSvatokup 132a (zde je kondicionál, protože jde o děj jen možný, připouštěný); ten [duch] kdyžkoli jej pochopí, lomcuje jím BiblKral Mr 9.18 x EvOl 303b kdežkolvěk jeho popadne (ubicumque); také potomně, kdy se nám koliv Ubilo, na procházky... sme jezdívali MitrPříhody 88; ženy turecské, kdyžkoliv na ulici jdou, zakuklené sou MitrPříhody 89.
Vedle kdy/S/ koli měly časový smysl i věty s kolikrát/i/ feoli/užfc/, vyjadřující libovolné opakování děje (libovolnou násobenost). Samotná korelace kolikrát — tolikrát má význam kvantitativního srovnávání (v. § 202). Srov. kolikrát kolivěk sě kochají, tolikokrát hřěsie Kruml 251a (G); opat Macharws to bieše ustanovil na svém srdci, že kolikrát koli s bratří víno pijieše, tolikéž dní pak i vody neokusil OtcB 63b; a kolikrát koli jeho [poustevníka] nábožní mužie navštieviti chtiechu, na béh sě oddadieie po púéti neb po húšti, a nechtě sě dáti viděii ižádnénm člověku OtcB lila; to čiříte, kolikrátkoli piti budete, na mou památku BiblKral 1. C 11.24 // EvOl 152b koUkrátžkolvěk (quotieseum-que bibetis).
Podobno jako u všech ostatních konstrukcí s koli jde zde o jev týkající se pouze spisovného jazyka, v nářečích neznámý.
Ojediněle se využilo k vyjádření časového vztahu věty uvozené adjektivnim relativem při substantivu s časovým významem: v (kjterýž kolivěk den obrátil sě bude hřieéný od své zlé cesty i od své zlosti, j., životem Sw bude GlosOp 130a (in quacunque die) — zde jde jistě o napodobení latiny, ale věta má zevšeobecňující význam, jaký věty s kterýjžj mívaly; koli tento odstín podtrhuje; v kúž hodinu zapověd-ného ovoce sniete, smrtí umřete PasMA 174 (G) — zájmeno kýž vyjadřuje totožnost časů.
časové věty se spojkou /eřiž/e/
Bez přímého protějšku tázacího původu zůstala spojkajeUS, která se držela ještě v XV. stol. (v XVI. stol. se již pociťuje jako archaismus, srov. Blah Gram 175).
Její základní význam byl časově omezovači „teprve až". Podle toho, zdali se jí užilo při řídící větě kladné nebo záporné, pronikal pak dvojí význam: po větě kladné „až když", „teprve když", po větě záporné „dokud ne" s odstínem výjimkovým „leda když". Souvislost obou významů ukazuje pěkně užití jeliž ve funkci příslovce: oba [novomanželé] vstávše modlišta se a jeliž po třech dnech sjidešta se StítOpat 352a (G) // nezvěděli sú toho, jeliž nazajtřie ráno BiblMus 1. Mach 12.29 (G) X BiblKral nezvěděli až ráno (tj. teprve ráno [zvěděli]).39
Ve spojkovém užití při řídící větě kladné má jeliž někdy ve větě řídící souvztažný protějšek toliž: jeliž — toliž „(až) když — teprv", jindy tam bývá adverbium teprv, ale může býti i samo jeliž, bez korelace. Větosled je volný. Např.:
tóhož veselé dotud by, jeliž všecka ta noc sjide, toliž ľud pak domov jide AlxB 210; jeliž jéj věrdunk óběcě, toliž teprv baba šedši získa koláč na jinoši Hrad 105b; jeliž bude nebo střeh, vyňata z jězveného těla, toliž lékař všelikého tak uléčí raněného Hrad lila; — ale jeližť let dojde, teprvť učiní slib čistoty ŠtítOpat 328b (G); jeliž sě [Náman] kúpal u vodě, sedmkrát svému zdraví hodě, v Jordáně, v tom přerozkošném, teprv jest byl zdráv v životě svém Svár 209;
jest ta [studnice Ammonova] toho obyčeje, že když slunce z hory spěje, tak sě jejie voda vzvařl. .., jeliž bude ku pólnoci, opět jiej přibude moci, studenosti jiej přibývá AlxV 2213; fyári] móž skrovně v takých kratochvíléch sě utěšiti někdy, ale jeliž by prvé pilnému podle svého úřadu učinil dosti ŠtítMus 42a, pod. Štít Opat 315b (G); vtom úmysle stáj tvrdě, jeliž vstúpiš v mužská léta NRada 1421.
Jak ukazují příklady, užívalo se jeliž volně o ději minulém i budoucím; šlo-li o děj žádoucí, který má teprve býti uskutečněn, užilo se v časové větě kondicionálu.
Stejný význam jako samotné jeliž má jeliž když „teprve když" [jeliž zde má zřejmě funkci adverbia časově omezovacího): Jakub prvé z Lie měl plod šest synův a dceru, tuž pak, jeliž když s tú krašší [tj. s Bachel] měl výborná dva syny ŠtítMus 35b (G).
Opačná je situace při spojení až jeliž — spojkovou platnost jeliž dotvrzuje souvztažné toliž: ti Vlaši všickni smysla zbyli, až jeliž ta svatá mučedlníky spolu v hrobě ležala, toliž tito uzdraveni byli PasMA 403 (G).
Po větě záporné stojí věta s jeliž pravidelně na druhém místě; v první větě bývá adv. prvé, dřéve, podtrhující časový vztah. Význam „dokud ne",
244
" Srov. další doklady u Gebauera, Slovník I, 625—626.
245
kterého zde jeliž nabylo, přechází někdy ve výjimkový „leda když", zejména když jde o děj budoucí. Např.:
Judáš... pirvé cestuje nepřěsta, jeliže sě dobra města LegJid 139; a nikdy je dřieve pokrma nebral..., jeliž slunce večer zašlo OtcB 156b; — ani já sám budu svój, jeliž ty mój budeš Modl 3a (G); boh těch Miechóv nezbaví, jeliž bude vráceno to, což jest bezprávně otjato Hrad lila; nikoli nevstanu, jeliž pryč puojdeš OteB 94a (nisi discesseris); nevyjdete odtud, jeliž přijde bratr váš Comest 47a (G); nehnu sě odtadto, jeliž mi povieš, proč tuto plačíc stojíš PasMA (Výb 628); že odtud [z vězeni] nevyndú, jeliž najmenší dluh zaplatie GestaB 80a, pod. Štít Mus 163a, ŠtítOpat 287a (G); jsú jiní, ješto sobě pokoje nedadí, jeliž toho dojdu, oč stojie TkadlM 257; aby nižádnému nebylo ohlášeno dánie, jeliž by položil penieze HusSvatokup 127a.
Ojediněle má jeliž význam „dokud": Bože, neopúščej mne, jeliž bych zvěstoval rámě tvé národu všelikému ZaltKlem 70.18 x ŽaltWittb donidž nezvěstuji // ŽaltPod doniž nezvěstuji x BiblKral ožŕ v známost uvedu (donec adnuntiem).
Vevýznamu „dokudne" se kladlo ve XIV.—XV. stol. též až jeliž, ojediněle též jeliž až. Je velmi pravděpodobné, že jedno z obou slovcí mělo povahu spojky a druhé příslovce. Na rozdíl od až jeliž „až když" se zdá, že váha mluvnického vyjádření vztahu se přenášela na až. Tomu nasvědčuje, že se vět s až jeliž užívalo i po řídící větě kladné, tak jako vět se samotným až (v. § 177), kdežto věty s pouhým jeliž „dokud ne" byly možné jen po větě záporné. Srov.:
tak jeho chci ostavili, až jeliž přídu EvOl J 21.23 (212a) x EvZim poňadž nepřijdu // BiblKral dokudž nepřijdu (donec veniam); srov. s tím EvOl J 21.22: tak jej chci ostavili, až sě vráci (EvZim, BiblKral a lat. stejně jako v J 21.23); utec do Egypta a budiž tam, ažt jeliž povím tobě EvOl Mt 2.13 (212a) x EvZim bud tam, až tobě poviem x .BiblKral dokavadž nepovím tobě (esto ibi usque dum dicam tibi); znamenajme, kak máme každý nás jiti skrze každý kuor. andělský, od najnižších počnúc, až se jeliž u najvyšších měli bychom staviti ŠtítKlem 98a (G); mní, by byli přietelé, až jeliž jej povedú na zatracenie Hugo 281 (G);
odtud [zvezení] nevyjdú, až jeliž zaplatím ŠtítKlem 154a (G); ani muž čakaj, až by jeliž žena řekla: „Pod!" ŠtítMus 23b (G); aniž daj pokoje sobě, ažt sě jeliž [protivník] poddá tobě NRada 914; aby ižádnému nepravili..., jeliž až syn člověčí vstane BiblLit Mc 9.8 (G) X BiblKral než až (nisi cum resurrexerit).
Střídání v uvedených dokladech z evangelií ukazuje, že zde zřejmě nastupovalo až na místo jeliž. A časem je vytlačilo úplně a rozšířilo se i do ostatních funkcí, které dříve plnilo jeliž, kdežto až v nich není doloženo. Viz § 178.
Vnucuje se otázka, proč nevznikl k jeliž protějšek původu tázacího jako v jiných případech. Můžeme na ni odpovědět s velkou dávkou pravděpodobnosti. Hlavním důvodem bylo jistě to, že omezovači význam jeliž nepřál vzniku tázacího protějšku — nebyla zde prostě možnost, aby vznikala
246
obdobná souvětí spojením původní otázky s další větou (taková spojení měla pravidelně význam zobecňující). Odpovídající interrogativum zde bylo koli. Ale to se v češtině už v době předhistorické vyvinulo jen v neurčité příslovce a stávalo se částicí k vyjádření všeobecnosti — vyvíjelo se tedy směrem diametrálně odlišným od omezovacího významu jeliž. I v těch slovanských jazycích, kde se koli vyvíjelo ve spojku, dostávalo význam čistě časový a podmínkový — tak jako jiné spojky tázacího původu.40
Snad právě proto, že nebyla po ruce přímá náhrada, drželo se jeliž tak dlouho; časem bylo nahrazeno spojkou až, která mu však neodpovídala přesně a nemohla je proto tak rychle nahradit.
čes. jeliž má protějšky ve slovanských jazycích, ale vyvíjely se většinou jiným směrem: u pol. jele > ile (je to pouze útvar paralelní z je + lě) převládl význam kvantitativní, který mělo v češtině jeliko; stsl. a csl. má vedle omezovacího adverbia jelě „sotva" většinou předložkové spřežky (doňe-li/žel, doňe-lejžej, ohňeli/žej), v strus. bylo jeli, jelě, jeh řídké a zaniklo; srbocharv. jel nabývalo významu důvodového.41
Odchylně od jeliž se vyvíjelo jcZ£feo/ž/,42 které mělo význam měrově srovnávací (v. § 202) nebo zřetelový (v. § 263). časový význam ,;pokud" proniká u něho jen sekundárně a ojediněle. Srov. neb jelikož slunce svieti, tólikož nám jest dne jmieti Vít 7a.
Oasové věty se spojkami donid/ž/, doHadjil ... a dokudjij,
dokadjéj ...
Velmi hojné byly ve XIV.—XV. stol. časové věty se spojkami, vzniklými jako spřežky z předložky do a, z různé podoby zájmenného kmene *jo-; nadto byly i různě zesíleny. Doloženy jsou zejm. tyto podoby: donid/ž/, doniž; doHod/ž/, doOaž; doňud/ž/, donuž; donědž, doněvadž, doňavadž, doňovadž, donivaž, doňvadž.ía Významového rozdílu mezi nimi není, proto je budeme považovat za formální varianty téže spojky a pro krátkost budeme mluvit jen o spojce donidž, pokud nám ovšem nepůjde o vytčení některé podoby. Také koreláty těchto spojek jsou dosti rozmanité,. zejm. dotud, dotad, dotovad, dotavad,
40 Srov. V. Vondrák, Vergl. sl. Grammatik II, 512—513. Je však nutno opravit jeho informaci o ruštině a východoslovanských jazycích vůbec: koli je řídké jen v památkách rázu literárního, kdežto v listinách a v jednacím jazyce vůbec je takřka jedinou časovou (popříp. časově podmínkovou) spojkou (xiada se v něm vyskytuje ojediněle). Viz' V. I. Borkovskij, CmmaKcucbpeeHepyccKuxzpaMom.il, 152n. (tam odkazy na literaturu); E. I. Korotajeva, BpeMewtoe cjioncHonoduiammoe npedjuwcemie. Bccthhk AemjH-rpa^. ymmep. 6, 1953, 70—71.
41 Srov. E. Bernecker, Slav. etym. Wörterbuch 418—419; V. Vondrák, Vergl. slav. Grammatik II, 511—512; Er. Slawski, Etym. slownik I, 448—449.
42 Fr. Trávníček (Skladba 109) je neprávem probírá společně. Obě slova se lišila významem i dalšími osudy.
43 Podoby donidž a doňudž se po přehlásce u > i vyrovnaly, ale geneticky jsou různé. K objasnění různých útvarů v. E. Bernecker, Slav. etym. Wörterbuch 417—418.
247
zřídka též tak dlúho; užívalo se jich (jako u všech spojek z relativního kmene *jo-) dosti hojně. Kromě toho se mohly věty s donidž... vztahovat i k podst. jménu ve větě řídící, ale obvykle to bylo substantivum obecně časového významu (chvíle, čas apod.) a samo plnilo funkci příslovečného určení času, takže nejde o větu s funkcí skutečného přívlastku, nýbrž spíše zpřesňujícího příslovečného určení. Iv tom je shoda s ostatními časovými větami, které mají geneticky příbuzné spojky.
časové věty s donidž... byly ve XIV. stol. úplně živým typem a teprve v XV. stol. ustoupily nové spojce původu tázacího, dokudž a jejím variantám (v. § 189); ke konkurenci docházelo zřejmě již v 2. pol. XIV. stol.
Věty s donidž... vymezovaly vždy průběh děje věty hlavní, a to stejně jako nč. dokud: 1° když byly kladné, určovaly dobu jeho trvání (vyjadřovaly děj, na jehož trvání bylo vázáno trvání děje hlavního); 2° když byly záporné, určovaly jeho konečnou mez (vyjadřovaly děj, který ukončí děj věty hlavní).44
Užití času a vidu se řídilo stejnými pravidly jako dnes: v řídící větě se vyjadřuje vždy trvání nějakého děje nebo stavu, proto v ní bývá sloveso nedokonavé;46 ve větě časové bývá kladné sloveso nedokonavé (vyjadřuje se děj, který trvá) anebo záporné sloveso dokonavé (vyjadřuje se děj, který nastoupí). Odchylky jsou vždy významově motivovány. Jde-li o žádoucí a dosud nereálnou časovou okolnost, mohlo se v časové větě užít kondicionálu.
Větosled byl v tomto typu souvětí volný.
Kladné věty časové s donidž... (— „dokud"): ve vztahu k substantivu ve větě řídící: toho sě najviece ubá, že sě po něm vojna hrubá bieše vzbudila v téj chvíli, doňadžto v Libyi byli AlxV 2230; s korelativním příslovcem: když kněz v ciesařově dvoře stojieše, donidž ztravu jmějieše, dotud cten bieše DalL 76.8, pod. DalC 128a; dotavad dřevo dobré nenese zlého ovuoce, doňavadž jest ustavičná v dobrých skutciech Mat 92b; donižs sě světu hodil, dotuds svú vuoli ve všem plnil OtcB 6b // OtoD donidž x OtcAP poněž x OtcC dokudž; doněvadž tu svatý Amon bieše, dotud oni tu byli OtcB 23b (astante Ammone); dotad tě přiezen miluje, doněvadž zisk u tebe čije Baw 61b; — neb zapověděl-lit jest pán buoh byl kněžím v starém zákoně tak tvrdě a tak dlúho, doňavadž by najdále trvali, aby zbožie neměli v světě.. ., kterakž... JakVikl 186bl;
bez korelace: doňadž své živa, za to tiem té viny pokúpívě, jakž tebe viec nódstúpívě
44 Ojediněle má význam časové meze i věta kladná (pod vlivem lat. donech): musili jsú očekávali na cestě, doněvadž.. . vody, jenž sě biechu rozlily, pominuly CestMil 6a (donec); mne čakajú praví, donědž otplatiS mně ŽaltKlem 141.8 X ŽaltWittb doňudž neotplatiš (donec retribuas mihi).
45 V záporné větě hlavní, v níž se říká, jaký děj pro jistou dobu nenastane, může ovšem býti sloveso dokonavé, ale celá věta vyjadřuje trvání záporného stavu, např. £rt v Strachkvasa vstúpi, a donidž měduěi v tele, dotud z ňeho nevystúpi DalL 32.44//DalO 62a doňudž.
248
AlxBM 42; donidž byl živ, svú škodů je vinil DalL 89.60; mocná ruka kniežěcie tu mi moc dala, abych tiemto klášterem, donidž sem živ, vládl PasMB (Výb 533); slaviti bohu budu mému, doňavadž najdéle sem ŽaltKlem 103.33 x ŽaltWittb donidž jsem // ŽaltPod doniž (quamdiu; najdéle v ŽaltKlem asi doslovným překladem lat. spojky); neúfaj ty sám v sě, doniž si na tomto světě v tělesenstvi OtcB 76a // OtcC doňaž // OtcD donidž // OtcA donivad x OtcE dokudž; já z mladu na svéj hlavici nosil sem těžkú přílbici, doniž sem rynéřem byl Podk 361; doňavadž tohoto čásku hračičkého živi jsmy, rozsievajmy tak dobré skutky JeronM 20a 1; doněvadž tu dobrotivost hostem jsú ukazovali, bohuov svých milost jsú obdrželi CestMil 35b; a tak ten jisté král, doňovadž jest živ byl, popa Jana ctil CestMil 73a (quamdiu vixit).
Záporné věty časové s donidž... (= „dokud ne"): s korelativním příslovcem: jáz.. . veždy toho žádají, by sě v to [v sepsání kroniky české] někto múdrý uvázal, vše české skutky v jedno svázal, a dotad sem toho žádal, donid sem toho právě nezbadal, v to sě nikte nechce otdati DalC lb (úv. 1); dotavad by jemu viděnie dáno, doňavadž tělo svaté nepochováno Hrad 22b; donidž neprídem k tomu cíli, dotud nám plného blaže (nie) nemôž býti ŠtítSvát 31al; král Artuš ten obyčej jměl, doněvadž novin nezvěděl, dotud nejedl ižádný den Baw 150b; pod ložem sě tajil tak právě dlúho, doňadž jie usnuvše neucítil JeronM 69al;
bez korelace: rači svým ludem toho popřieti sebe na čas podržěti, doňadž ta smirtedlná střela nevyjme sě z tvého těla AlxŠ 91; ach, kakú my žalost jmáme, donidž tvorce neoptámy DivHrob 27 x DivMar 16 dokavadž; a v stieňu křídlu tvú úfati budu, donědž nepřejde zlost ŽaltKlem 56.2 // ŽaltWittb doňadž j j Žalt Pod doniž x BiblKral až přejde; zajisté praví vám, žet nemine pokolení toto, doňovadž všecko toto sě nestane EvOl L 21.32 (207a) x EvZim dokudž x BlahNZ ažt se stane (donec omnia fiant); kde pak buoh jest, kde-li j' byl, donižd jest nestvořil světa? ŠtítBud 11; [pôvod má komorníkom] ztravu dáti po cestě, doňuž sě z póhona nevrátie Rožmb 7 (G); [křiví proroci] zákony kacierské uvozovachu, doňvadž den tento byl se nezasvietil JeronU la (G).
Z doby, kdy již donidž... ustupovalo, máme doloženo doněvadž kolivěk. Je to spojení sekundární, odporující původnímu významu spojky; nejde zde také o libovol-nost časové okolnosti, nýbrž o libovolnost jejího trvání: a doněvadž kolivěk u toho jistého ta ztracená věc jest, buď kuoň nebo pták, káže jeho velmi pUnu býti a dobře chovati CestMil 65b (quam diu autem ille rem tenuerit).
Zřídka se užívalo ve stejné funkci spojek podobně tvořených, ale s pomocí předložky po: poňadž, ponidž, poniž, poněš.** Srov.:
kladné věty („dokud"): ponidž jest tu opatem byl, klášterského nic je nežil Hrad 9a; musejí všichni v jednom králevství býti, aby mezi nepřáteli a zlodějcemi
46 Naproti tomu spojky poněvadž, poňvadž oasový význam neměly. (Ojedinělý příklad z Ote v. v § 189.)
249
počteni nebyli, a poniž by jiní kralovali, aby oni nezhynuli Mat 370a; poněž si sě světu hodil, vežde jsi svú žádost plodil OtcAE X OtcB 6b doniž;
záporné věty („dokud ne"): tak chci jeho ostaviti, poňadž sě nevrátím EvZim J 21.22 x EvOl 212a, EvSeit 140b až sě vráci x BlahNZ dokudž nepřijdu (donec veniam); raň tě pán biedú..., poňadž nezhyneš HusErb 1.55 (G); viece mne neuzříte, poňadž nediete... EvZim Mt 23.39 x EvOl 211b jeliž dietě x BlahNZ až i dítě (donec dicatis).
Spojky typu donidž byly zatlaěeny v XV. stol. obdobně tvořenými spojkami, ale od základu tázacího *ko-: dokud\ž\e\, dokad\ž\, dokavadfž/, doko-vadjž/. (Dále budeme mluvit prostě o spojce dokuá\i\, protože ostatní podoby představují z hlediska funkce jen její formální varianty.)
J£ vystřídání došlo poměrně pozdě — mnohem později než u jedyž, jedaž. Příčina je podobná jako u jeliž: věty se spojkou donidž vymezovaly trvání děje věty řídící, ukazovaly na určitý děj, na který je trvání hlavního děje vázáno. Kontextů, v nichž mohlo dojít ke vzniku paralelních vět časových, ale s platností všeobecnou (popříp. podmínkovou), bylo málo, takže ke konkurenci docházelo jen zřídka. (Úplně opačná byla asi situace u jedyž // když.) Tak např. v DalL najdeme jediný doklad s dokud ne-, který je právě tohoto druhu (proti četným dokladům s donidž): dokud koho obyčej a příhoda nevyučí, dotad mladý jako štimel hlučí DalL 50.67. Ale DalC 99b má zde ještě substantívni vztažnou větou s kto: kohož příhoda a obyčej nenaučí, dotud každý jako ščmel bez smysla hlučí. Nemusí to být čtení původnější, ale ukazuje aspoň, že dokud nebylo v takových větách obvyklé. Proto docházelo k nahrazení starých spojek tak pozdě — v době, když už byl ústup výrazů utvořených ze starých relativ všeobecný, kdy ustupovaly i ty, k nimž nebyl přímý protějšek (jako jeliž, srov. § 186).
V dalším vývoji došlo k ustálení jedné z podob nových spojek — dokud. Ale ještě v obrozenské češtině byla vedle ní podoba dokavádlžl.17 Příklonné -ž se po ní přestalo klást jako u relativ. Z nářečí se dokud nepřipomíná — zřejmě je to prostředek vlastní jen jazyku spisovnému.
Věty s dokudjžj... měly stejnou funkci jako věty s donidž...: kladné vymezovaly dobu trvání děje věty řídící, záporné určovaly jeho konečnou mez. Tento význam si zachovaly dodnes. Jako souvztažné příslovce se kladlo od nejstarších dob dotud, dotad, zřídka dotovad (tyto podoby ustoupily spolu s odpovídajícími podobami spojek), nebo výraz tak dlúho; kladné věty byly většinou bez korelátů. Větosled byl volný. Volba času a vidu byla stejná jako u donidž a jako je dodnes. V XVI.—XVII. stol. narůstalo užívání kondicionálu ve větách s nereálným a žádoucím dějem (zejm. ve větách záporných). Např.:
« Srov. M. Jelínek, Výběr synt. prostředků 578—579; M. Grepl, Vývoj mluv. stavby 350—353.
250
kladné věty („dokud"): a dokudž ti hosté před ním jsú..., dotud stojie jeho strážní oděni s meči CestMandA 167a2; neb sú oni mněli, by pán buoh měl tak
dlúho pnieti na kříži, dokudž by tělo mělo trvati CestMand 159al; _ dokudž
kto muož najdál, toho taj OtcB 22a x OtcA ponivadž // OtcC poněvadž // OtcCE poněvažd; aby toho nižádnému nepravil, dokudž jest on živ OtcB 197b // OtcC dokovadž X OtcA donivadž; nižádný z nás zde na světě, dokavad putujeme k blahoslavenství, nenie bez všednieho Miecha HusErb 1.23 ^G); vyberú sobě [panny], kteréž chtie, a tu s sebú chovají, dokudž tu budú CestMil 76b; kaj se Miecha, dokadž v síle, at tě tvořec přijme mile Baw 29b; tento sv. kníže, dokavadž jeho sv. duše v tomto těle obývala, rád činil skutky milosrdné Háj 75a;
záporné věty („dokud ne"): plakati vždy budu dotud, jeho nenaleznu dokud Hrad 40a (neobvyklý slovosled je tu asi z důvodů veršových, k dosažení rýmu); svatý Krištof or dokad viery nepřijal, dotad slúlReprobus PasMA 357 (G) (podmět je vytčen před větu vedlejší); dokudž jest země i nebe, dotud mezi vámi příměří ukládám Svár 467; a to tomu bratru novotnému za dielo přikáza, aby dotovad tu huol zaléval, dokudž by nezakvetla, na každý den OtcB 111b X OtcA donidž, OtcC doniž (ut tam diu virgulae aquam irriguam ministraret, donec.. . virga arida in solo arente viresceret); chot milost svú jie [králové] tak dlúho odpoviedal, dokadž by té okrasy nevzala HusŠal 3a (G); aby mohli napřed nám i našiem všem obciem láti, přimlúvati, stavovati, jímali, šacováti tak dlúho, dokudž bychom jim svrchupsaného základa nevyplnili VojRády Ž 1; — beř sě preč, dokad hanby nedojdeš PasMB (Výb 533); neprijímaj mého těla země, dokavadž neuzřím, co sě jest Eufrozyně.. . stálo OtcC 204b (donec videam); a já znám se, že, dokavad sem rozumu toho nemel, že často sem sě mútil pro smrt dobrého člověka HusErb 1.227 (G); daj mu bez meškanie ránu, dokudž neodstúpi v stranu NRada 592; předešle celý Frankrejch, Hispánie i Vlaská země stříbro všecko z Němec měli, dokud plavení do Indie odevříno nebylo CestDon 25; a bojujte proti nim, dokudž byste nevyhladili jich BiblKral (Z).
Pokudjž/ nebylo v starých památkách v časovém významu rozšířeno. Proniká teprve v textech pozdějších, např. pokudž dědic maličký jest, nic není rozdílný od služebníka BiblKral G 4.1 x EvOl 98b kolikýž čas (quanto tempore).
Tľtvary podobné českým spojkám typu doniž a dokud/ž/ byly v slovanských jazycích široce rozšířeny. Staré podoby od kmene *jo- jsou doloženy zejména ze stsl. a esl. Srov. V. Vondrák, Vergl. sl. Grammatik II, 513—515.
Časové věty se spojkou jakjojžj
Už v nejstarších památkách má jak/o/žj i funkci časové spojky. A udrželo si ji po celou dobu historickou, třebas ne beze změn. Nebylo totiž vystřídáno nějakou novou spojkou původu tázacího, stejně jako jaký, jako ve všech ^ ostatních funkcích. Očekávali bychom zde kákjojžj, ale to na jeho místo ani
190
251
nemohlo vstoupit, protože již v době předhistorické nabyly věty jim uvozené funkce vět přípustkových (v. § 258).
Ojediněle je vedle jak/o/ž/ doloženo ak, jinak v češtině neznámé; jde zřejmě o prvek nářečni: neb ak sě jest stal hlas pozdravenie tvého v uších mých, veselilo si v radosti dietě v životě mém EvOl L 1.44 (208b) x EvZim jakž (ut facta est vox salutationis tuae).
Věty s jákjojžj vyjadřovaly v stě. dva druhy časových vztahů: 1° vymezovaly trvání děje věty řídící udáním počátku {odkdy?), popříp. i trvání vůbec (po jakou dobu?); 2° určovaly dobu děje věty řídící uvedením děje, který před ním předcházel (obvykle s ryohlým sledem obou dějů).
Trvání hlavního děje na otázku odkdy? („od té doby co") určovaly věty s jako v stč. zřídka. Některé doklady nasvědčují tomu, že zde jde původně o jákjojžj ve funkci absolutivního relativa, které se vztahovalo k substantivu s obecným oasovým významem a plnícímu v řídící větě funkci příslovečného určení, popříp. k příslovci óttad v téže funkci. Jákjojžj zde samo časový vztah vět nevyjadřovalo. Srov.:
[Filip] by juí na téj době, jakož mu třeba po sobě bieše ostavili hlavu AlxV 91 (zde nemá subst. doba v řídící větě funkci příslovečného určení času, proto ani věta s jakož nemá funkci věty časové) // od téj chvíle, jakž království obdržal, jedinú byl vyjel na vojnu CestMil 52a; juž běchu pominuli ottad, jakož na moře vzply-nuli, cosi jednoho měsiece AlxV 560 (v těchto dokladech se zpřesňuje obecně vyjádřené časové určení, proto nabývá věta s jakož funkce věty časové; ale o jaký druh časového vztahu jde, to vyplývá ze souvztažného výrazu ve větě řídící).
Většina z nehojných dokladů nemá však v řídící větě žádný korelát. K elipse odkazovacího výrazu v řídící větě mohly přispět věty s jákjojžj, vyjadřující pouhou předčasnost vedlejšího děje; některé doklady jsou přechodné, např. jakž sě jěchu [Cechové] v turnej hráti, ták za nic počěchu v boji stati DalC 141a, pod. DalL 84.17; neb sen hi on byl posošen k zlému, jakž na rukú nošen Leg Jid 145.
Je-li v časové větě vyjádřeno trvání nějakého stavu nebo děje, přechází význam „od té doby co" ve význam „po tu dobu co", určuje se tedy doba trvání hlavního děje. Např. i vece jemu stařec: Jakž sem mnichem, nejedl sem ani pil ani spal do sytosti OtcB 66a (ex quo factus sum monachus); jakž sem mnichem, tak sem to na svém srdci uložil, aby hněv z mého srdce nevyšel OtcB 71a (lat. stejně); [krúpy] sú nikdy nezjevovaly sě tak veliký v zemi ejip-skéj, jakž jest ta vlast stvořena BiblMus Ex 9.24 (G) (ex quo).48
48 Čistě překladovým jevem je jakož dlúho a kterak dlúho za lat. quamdiu: jakož jste dlúho činili jednomu z této mé bratřie najmenšie, mně jste učinili EvZim Mt 25.40 x EvOl 223a dokud X BlahNZ cožkoli (quamdiu fecistis uni ex his fratribus meis minimis, mihi fecistis); kterak dlúho sem na světe, světlo jsem světa EvOl J 9.5 (236b) x EvZim donidž X BlahNZ dokudž (quamdiu sum in mundo, lux sum mundi). t
252
Velice blízko k tomuto odstínu časového vztahu mají souvětí s tzv. obráceným časovým vztahem (ve větě řídící se vyjadřuje časové určení a ve větě vedlejší vlastní děj). Srov. jsú čtyři dni, jakžto [Lazar]'v rovu leží Krist 74a (G); a již tomu osmý den bieše, jakž ten pústenník, boží člově(k), hlad mřel OtcB 108a (iamque octavus dies fuerat emensus quo se homo Christi infra periculum famis ipse concluserat).
V těchto funkcích se ják\ž\ drželo až do doby novočeské, ale už od XVI. stol. mu začalo konkurovat co, a tb v novočeském jazyce spisovném převládlo49 (v. § 192). Srov. pozdější doklady na jákjžj: neb jak sem k ní přilehla, od té chvíle sem žádného snu neučinila HynRozpr 135a; a více pravím, že sem dobře ■na šestkrát přes pole přejel, jakž sem od tebe vstal HynRozpr 134a; již minul rok i viece, jakž sme do této země vtrhli Troj D 117a; odpověděla oslice Balámovi:... Jezdíval jsi na mně, jak jsi mne dostal, až dodnes BiblKral Nu 22.30; již jest čtrnáct let, jakž mne žádný člověk neviděl Háj 66a; a nebylo toho ani pél hodiny, jakž odešli od nás S věd (Z).
časové zařazení děje věty řídící (na otázku kdy?) uvedením bezprostředně předcházejícího děje vedlejšího se vyjadřovalo větami s jaklojžj mnohem častěji. Ve větě řídící mu často odpovídá souvztažné tak/oj. Srov.:
jakž nás ze svého těla krv vykúpil jest..., synové jsmy skirze milost božú zpodjeti GlosOp 152a (postquam); tehdy král jakž tu řěč vzvědě..., by jmu v srdcu radost vele LegPil 98 (s „anakolutem" po vytčeném psychologickém podmětu); jakž umřeš, všeho zbudeš AlxV 1872; a jakož sě jeho dotku, Přemysl vdruži v zemi otku DalC 11a x DalL 5.15 a když; ó Maria, rúččs vstála, jaks ta slova uslyšela, když to sestra řekla k tobě:... Hrad 32b; ba, jakž oni navyknú, ztěžka již co učiníš RokPost 11b;
jakž ta troje věc pomine, táko i jich sled pohyne AlxV 17; [dievky] jakžt na muže vyniku, tak všecky plavecky křiku DalC 21a, pod. DalL 10.79; a jakž sě ona napi nelestně, tak sě jim zdáše oběma... Trist (Výb 384); a tu sě jest ta řěč v krev obrátila u mých ústech. A jakž sem ji vychrk, tak sem ostál s pokojem a zapomněl sem smutka i té řeči OtcB 71a (et postquam exspui, requievi).
Okamžitý nástup hlavního děje po vedlejším se často vyjadřoval lexikálními prostředky. V řídící větě se kladlo adverbium inhed (ihned, hned):50 jakž by jie [masti] kto prvý u nás kúpil, hnedf by jej črt do pekla i s mastí zlúpil MastDrk 291; a jakž ta slova otmluvi, inhed jmu o sukně vzmluvi Hrad 112b; jichžto jakž svatý Eustachius zazřě, tak jě inhed poznal. .. PasMB (Výb
49 Srov. M. Grepl, Vývoj mluv. stavby 343n.
50 Ojedinělé je užití jiného příslovce, např. prosřěd noci náhle vstachu, jakž trubači hlas poznachu AlxV 2439. Rychlý nástup hlavního děje pomáhá vyjadřovat i tu on\\an v tomto dokladu: i poleze had velmi uřitný proti nima. A jakž jeho dojidešta a nic sě neu&asie, tu on sě stoči jako zakletý před nima OtcB 107b x OtcAC cro//OtcE o on.
253
191
527); a jakž jemu to rozlíči, inhed mu [diábel] méně přěkážieše OtcB 64b (et mox ut aperuit causám, levior impugnatio eius apparuit); — slušie ihned udusili hněv, jakž sě zažže ŠtítVrť 122 (G).
Přitom se li/hned někdy dostalo těsně před spojku: trsti ihned jakž vietr dotkne, na stranu ji hne HusErb 2.17 (G). V takových případech docházelo časem k zániku nebo přesunu pauzy a příslovce se těsněji spojilo s jakjžj ve složenou spojku hned jak/žj. Srov. neb hned jak bylo dáno věděti do městečka, že nějaké gaUe viděti jest, a patrona našeho se to doneslo, i porozuměl tomu, že by... CestPref 276; hned jak se do ní [vsi] vjíždí, jest pěkná turecská moškea aneb chrám MitrPříhody 42.
Rychlé skončení vedlejšího děje se zase vyjadřovalo příslovci brzo „rychle", náhle a rychle, později též jedno > jen, kladenými do věty vedlejší (v hlavní větě přitom mohlo býti ještě příslovce ihned). Např.:
[Alexander] pobi ty všě voje, jakož brzo došel boje AlxV 1139; a jakž to brzo povědě, tak žena očima vzhlede Hrad 13b; a jakž brzo skončěji, tak tobě bude má suknicě dána PasMB (Výb 533); — a jakož brzo úraza sě zhoji, ihned sě do Uher vzbroji DalL 57.5 // DalC 106b jakž brzo; jakž sem brzo páteř pěti počal, ták sem inhed pomyslil. .. PasMA 453 (G);
a jakož jej náhle potka, pode před ním velmi zkrotka AlxV 921; takž, jakž náhle v řeci bysta, oba sobě sě sľúbišta LegJid 146; moře, jakž náhle vietr pověne, tak se vzmútí ŠtítKlem 25a (G);
jakož jej rychle potka, nejme před ním živótka AlxV 1558; a jakž to rychle [slepec] povědě, ták oběma očima vzhlede Hrad 22b; jakž rychle do Prahy přijel, hned kázal kostel krásný založiti Háj 70b;
jakž jedno pes zaštěká, zloděj se by pak preč vleka Baw 35b.
Časem se tato adverbia, zejm. nejčastější brzo, začala chápat za součást spojky. Připojovala se k ní ovšem volně (podobně jako koli ke spojkám a relativům) — príklonky, popříp. i jiná slova, je od spojky oddělovaly. Takto vzniklé složené spojky se zachovaly až do nové spisovné češtiny. Ale tu se vedle nich objevuje nová spojka jakmile (ze staršího jazyka jsem ji nezachytil; Dobrovský, Jungmann i Zikmund ji citují bez dokladů), která poměrně rychle převládla,61 a dnes je základní spojkou tohoto druhu (vedle jak jen a jinak tvořeného hned jak).
Ojediněle se kladlo do věty s jak/o/žf i adverbium koli; věta však přesto neměla význam všeobecnosti nebo neurčitosti (jako jiné věty s koli); to jistě svědčí, že tento úzus není původní. Srov. než jakékoli shřěšiU [andělé'], tak jě ihned do pekla strčil ZrcSpasB 2b; ach, veciě) [umírající bohatec], hubené sbožieJ'..., jáz sem sě s tobú rád obchodil, jakž jsem se koli narodil.. . Hrad 141a; jakž kolivěk mrkne [= se setmí], tak zvieratá smutek mají, ptáci všichni světla žádají Levšt 150b (G). Složená spojka jaklžfkoli
51 Srov. M. Grepl, Vývoj mluv. stavby 336n.; M. Jelínek, Výběr syni. prostředku 571—577. — Zikmund (Skladba 447) uvádí bez dokladů i jak li b ě. Motivace adverbia, mile a Ubě v našich větách není jasná; je otázka, nenl-li to napodobení něm. wóhl.
254
1,
se v těchto větách udržet nemohla, protože smysl vět nesouhlasil s obvyklým významem -koli; kromě toho vstupovalo jakjžjholi na místo staršího kaklžfkoli do funkce spojky přípustkové (v. § 259), takže by byla nastala nepříjemná homonymie.
Samotné jak je velmi častou časovou spojkou v našich nářečích; složené spojky typu jakmile, jak brzo v nich však neexistují. Pouze spojka hned jak je běžná i v řeči mluvené.
Stejně dobře je jak/o/ a jeho nástupce v jazycích jihoslovanských a v ruštině, hákloj, doloženo v časovém významu v jiných jazycích slovanských. Vznikly v nich většinou i podobné složené spojky jako v češtině (pol. jak tylko, rus. kok. mojtbKO, arch. kok cmpo, sin. kakor hitro aj.). Srov. V. Vondrák, Vergl. sl. Grammatih II, 541.
Vznik oasové funkce stě. jahjolžj vykládá Fr. Trávníček z prvotní platnosti citoslovečné, a to upozorňovací ,,hle". Jistou překážkou v přijetí tohoto výkladu je nedostatek stop prvotní větné a citoslovečné platnosti jako v tomto užití: príklonky se kladly bez omezení hned za ně, není zde prézens, tak charakteristický pro věty s ano, nali (tyto znaky se ovšem mohly časem setřít, protože přechod jako z citoslovečné platnosti do spojkové by bylo nutno klást do minulosti velmi vzdálené) — a nejde zde o přímé ukazování, nýbrž spíše jen odkaz. Proto vystačíme s předpokladem, že jde — jako u absolutivního vztažného jako (v. § 156) — o odkazovači částici zájmenného původu (která jistě mohla v některých případech nabýt i plné platnosti citoslovečné).
Časová spojka co (zatímco, mezitímco)
Zájmeno co v stč. funkci časové spojky nemělo. Dostává se do ní ve větší míře až v XVI. stol. a časem nastupuje na místo jak/žj vymezujícího trvání hlavního děje („po tu dobu co", „od té doby co"). Přitom zřetelně cítíme jeho relativní původ. Srov. po ta léta, co jsme u nich byli, společně nám najímali a společně od nás peníze brali Svěd (Z); již minul rok a více, co jsme do této země vtrhli LetTroj (Z); co ho znám, dělával u otce Svěd (Z); co jsem přišel, nemohu ani jednou vyhrotí Rosa (J).
Teprve v nové spisovné češtině se začalo spojovat s adverbiem zatím, a to nejprve v podobo co zatím, později zatím co; tak vznikla ně. spojka zatímco vyjadřující souběžnost dvou dějů (popříp. s odstínem protikladnosti). Paralelně se rozvila spojka mezitímco, dnes pociťovaná jako knižní varianta spojky zatímco.52
Závěr: Systém stč. časového souvětí
Naše výklady, sledující vznik, funkce a další vývoj jednotlivých spojovacích prostředků, mohly poněkud zastřít systémový obraz stč. časového souvětí,
52 Srov. M. Grepl, Vývoj mluv. stavby 343a.; M. Jelínek, Výběr synt. prostředků 577—578; St. Zaža, Složené spojky ve spisovné češtině, Studie ze slov. jazykovědy 122—123. V. též L. I. Rojzenzon, IIpiidamovXMe npebxooKemn epeuenu e coepeMeHHOM mouck. mwce, Tpyflw y36encKoro rocyfl. yHHBepcHTera 62, 1956, 13—15.
255
193
193
jak se ztvárnilo ve XIV. stol. Proto stručně naznačíme vzájemný poměr prostředků a jejich využití k vyjádření jednotlivých odstínů oasového vztahu. K ojedinělým a okrajovým případům nepřihlížíme.
1. Prosté časové zařazení hlavního děje vyjadřovaly nejčastěji věty s kdyžjtoj (též v podobě kdažjtoj, kehdyžltoj — v. § 181). Užívalo se jich při současnosti dějů a při předčasnosti děje vedlejšího. V souvětí zde často pronikal doprovodný odstín podmínkový, relikt pův. platnosti když. K vyjádření časového vztahu opětovaných dějů zde ještě nebyl ustálený mluvnický prostředek; volné spojení kdyjžj koli vyjadřovalo spíše libovolnost vedlejšího děje (§ 185). — Při vyjádření předčasnosti budoucího děje konkurovala spojce když spojka až, ale jen zřídka; proces jejího rozšíření do této funkce teprve začínal (§ 178). Častějším konkurentem spojky když bylo jeliž, které zároveň vyjadřovalo jisté omezení („teprve když" — § 186). — Prostředkem k vyjádření oasové průvodní okolnosti děje se stávalo ano; ustálení této platnosti je však pozdější (§ 169).
Stará čeština měla i speciální spojky k vyjádření jen jednoho druhu časového vztahu. Předčasnost s rychlým sledem dějů vyjadřovala spojka jakjo/ž/, často s pomocí lexikálních prostředků (brzo, náhle, rychle ve větě časové, ,inhed ve větě řídící) — § 190—191. Následnost vedlejšího děje vyjadřovala se komparativem dřéve nebo prvé se spojkou než; postupně přejímala vyjádření vztahu spojka sama a komparativ se nemusel klást — §§ 174—175. Nebylo však dosud speciální spojky k vyjádření souběžnosti dějů (typu ně. zatímco) — jen zčásti tuto úlohu plnilo jak\o\ž\ (§ 190). .
2. K určení průběhu hlavního děje měla stč. speciální spojky. Jeho trvání se vymezovalo spojkami typu donidž („dokud"), přičemž sloveso časové věty bylo kladné (§ 187). Konečná mez hlavního děje (dokdy?) se vyjadřovala týmiž spojkami, ale užitými ve větě záporné (§ 187). Podobný smysl měly i kladné věty s až, stojící převážně po řídící větě kladné (§ 177), a kladné věty s jeliž, užívané zase po větě záporné (§186). Mezi těmito prostředky byl zřejmě jemný rozdíl: v prvním případě se říkalo, že hlavní děj potrvá, dokud nenastane (a nepřeruší jej) děj věty časové; věta s až původně říkala, že nejprve bude probíhat děj první věty a pak nastane děj jiný, který bude dovršením (a mnohdy i důsledkem) děje prvého (odtud převážné užití po ději budoucím); věta s jeliž zase naznačovala, že děj druhé věty nastane teprve tehdy, když nebude už probíhat děj věty prvé. Tyto jemné rozdíly se ovšem stíraly v té míře, v jaké se všechny tři typy časových vět chápaly jako pouhé oasové určení hlavního děje. — Počátek hlavního děje se vymezoval větou s jak/o [ž/ („od té doby, co" —- § 190).
3. K vyjádření rychlého sledu dvou rovnoprávných dějů se využilo spojky až, kladené do druhé věty; umožnil to její původní význam („a tu"), který se zde plně nesetřel. Kromě toho však musel být vztah jasněji vyjádřen i prostředky lexikálními: v první větě se příslovci jedno, jedva, sotva naznačilo,
že se její děj sotva stačil rozvinout, když už nastal děj druhý (§ 170), anebo se negací a často i slovesem netáhnuti jasně vyjádřilo, že se ještě nerozvinul nebo nedovŕšil (§ 172); totéž se vyjadřovalo i výrazy dřéve než, prvé než, později i samotným než při vhodné sémantice prísudku prvé věty (muselo z ní být jasně patrné, že nejde o prostou následnost, nýbrž o nedokončení již trvajícího děje nebo stavu —■ § 173). Mnohem řidší a méně výrazné bylo obdobné spojení vět bez až; uplatňovalo se tu i příslovce jednojžjtj (§ 170).
Je jisté, že v mnoha spojeních, která se nám dnes při sebepozornější analýze jeví jako jasně hypotaktická, pronikaly stopy staršího volného řazení vět. Jistě se ještě plně neotřel prvotní lexikální význam některých prostředků. A nebyla ustálena podoba většiny nejfrekventovanějších spojek. Ale přesto všechno je nutno říci, že časové souvětí bylo v stč. už ve XIV. stol. na vysokém stupni vývoje a umožňovalo jasně a často s jemnými významovými nuancemi vystihnout všechny druhy časových vztahů.
Přitom však už v samém systému časového souvětí, jak' se ztvárnil ve XIV. stol., byly skryty nebo už jasněji vystupovaly zárodky dalšího vývoje.
VĚTY ZPŮSOBOVÉ A MĚROVÉ
Jsou to rozvíjející věty, které vyjadřují způsob nebo míru děje věty řídící, anebo kvalitu nebo kvantitu nějaké vlastnosti ve větě řídící vyjádřené. Rozvíjejí tedy — podobně jako příslovečné určení způsobu a míry — budpřísudek,. nebo některý jiný člen věty řídící. Jde tu obvykle o člen vyjádřený příd. jménem nebo příslovcem označujícím kvalitu nebo kvantitu, anebo podstatným jménem téhož významu (v tomto případě má způsobová věta formálně povahu věty přívlastkové).
Způsob a míru děje nebo vlastnosti vyjadřujeme větně dvojím způsobem:' 1° srovnáním, 2° účinkem. Podle toho dělíme způsobové a měrové věty na dva typy, věty srovnávací a věty účinkové.
K těmto typům se přimykají volněji další dva typy: věty vyjadřující způsobovou průvodní okolnost hlavního děje a věty prostředkové, vyjadřující prostředek k uskutečnění hlavního děje.
Ke způsobovým větám se obvykle radí i věty zřetelové, popříp. též věty omezovači. Jde tu však o typ funkčně i formálně značně odlišný, mající v historickém vývoji styčné body i s jinými souvětnými typy; proto je probereme jako typ samostatný a ne-; podřizujeme je pod širší kategorii vět způsobových a měrových.1 . . .
1   — ' ■
1 Srov. Gebauer—Ertl, Mhmnice Seská II, 99^-101; VI. Šmilauer, Nč. skladba 278n.; Fr. Trávníček, Mluvnice II, 717—721 a 712n.; Havránek—Jedlička", Stručná mluvnice 173.
256
17 Vývoj českého souvětí 257
VETY SROVNÁVACÍ
Věty srovnávací určují způsob nebo míru děje nebo vlastnosti, vyjádřené některým členem věty řídící, a to tak, že uvádějí, čemu děj nebo vlastnost odpovídá, s čím se shoduje, čemu se podobá nebo od čeho se liší.
V dnešní spisovné čeltmě můžeme stanovit tyto druhy srovnávacích vět, charakterizované po stránce výrazové i významové:
1. Věty vyjadřující srovnání ve smyslu shody nebo podobnosti. Základním výrazovým prostředkem je tu spojka jak. Tento typ se dále diferencuje podle odstínu významového vztahu k větě řídící:
a) Věta srovnávací vyjadřuje, že určovaný děj nebo vlastnost odpovídá něčí vůli, zvyku, předpisu, že se shoduje s podanou zprávou apod., např. Udělal jsem všechno tak, jak jsi poručil // jak jsem sám chtěl; Kovářka přiběhla jako na koni a s ní houf nezvaných kmoter, jak to uí bývá Němcová. V těchto větách je pravidelně indikativ; kondicionál se tu klade jen tehdy, když obsah srovnávací věty je podmíněn (Jednej vždy tak, jak by si to přála maminka), nebo když je podmíněna platnost celého souvětí (Udělal bych to, jak by sis přál).
b) Věta srovnávací uvádí, čemu se určovaný děj nebo vlastnost podobá, jak vypadá. Přitom jde bud o srovnání s něčím reálným, samostatně existujícím (pak je v srovnávací větě jako s indikativem, např. Láska sama není věrná, jako vítr není stálý a oblaka nejsou pevná Bass), anebo s něčím jen myšleným, neskutečným, co určovaný děj připomíná (v srovnávací větě je jako když s indikativem nebo jako s kondicionálem, popříp. jako kdyby, např. A už šly historky šedovlasého pána jedna za druhou, měkce a vláčně, jako když medu nabírá Bass; Večer mu zmizí a ve dne je dočista nezvěstná, jako by neexistovala Bass); často se tu uvádí okolnost, za jaké by určovaný děj normálně nastal, a tím se nepřímo charakterisuje způsob jeho průběhu (např. A jako když je vítr odnese, hned zase byli bůhvíkde Šrámek; Nejprvnější bylo hejno vrabců, jako by jim to volání platilo Němcová).
c) Věta srovnávací udává vzdálenost (popříp. dobu) přirovnáním k ději, který by rňěl stejný rozsah: Co by kamenem dohodil, běžela srna Vrba. Jde tu většinou o ustálené věty,' uváděné spojkou co s kondicionálem.
2. Věty vyjadřující srovnání ve smyslu stejné vlastnosti nebo stejné míry anebo ve smyslu úměrnosti.
a)-Shodné vlastnosti se uvádějí v souvětí se souvztažnými zájmeny jaký — takový: Jaký pán, takový krám Přísloví; S jakou přišli, s takovou odešli A. Mrštík. Je zde možné i absolutivní jako.(zejména v platnosti věty přívlast-kové): Tatínek nechce, abych kamarádil s takovými, jako jsi ty Šrámek.
6/Stejná míra anebo stejný počet se vyjadřuje korelací kolik — tolik, při dějích násobených kolikrát — tolikrát, např. Původně kolik bylo žup, tolik bylo hradů Palacký. Řídké je jiné vyjádření: Mnóho-U sněhu do hromnic, tolik i po hromnicích Erben; Co stezek tam a skrýší, všechny zná je Čech.
258
c) Úměrné rozvíjení dějů nebo vlastností se vyjadřuje korelací čím — tím s komparativy v obou větách: Čím dále na kolovrátek hleděla, tím více se ji líbil Němcová.
3. Věty vyjadřující srovnání ve smyslu nestejné míry vlastnosti uvozují se spojkou než ve vztahu ke komparativu, k zájmenu jiný, příslovci jinak apod. ve větě řídící, např. Budeš bydlet v daleko krásnějším bytě, než jaký by se dnes dal vůbec najít Glazarová; Jiří chtěj míti šaška jiného, než měli druzí králové Herben; s kondicionálem k vyjádření neskutečného, odmítaného děje: Spíš ta chatrč nade mnou se shrouti, než bych postoupil z ní třísky jedné Čech.
V jazyce sti?. byly už ztvárněny všechny tři uvedené typy srovnávacích vět.
1. Věty vyjadřující srovnání ve smyslu shody nebo podobnosti
Základním prostředkem k vyjádření tohoto srovnávacího vztahu bylo jako — vztažné zájmenné příslovce, které se změnilo ve spojku. Mělo různé podoby, protože se často apokopovalo -o, někdy se místo něho kladlo analogicky podle jiných příslovcí -e,2 většinou se připojovalo příklonné -žfej a někdy i zesilovací -to: jako, jak, jake, jakož je/, jakž/e/, jakéž jej, jakožto, jakžto. V řídící větě mu většinou odpovídalo souvztažné tako (tak, take, často s příklonným -ž\e\), popříp. adjektivum takýfžj. Jiné výrazové prostředky byly ojedinělé: asyn-detické spojení při srovnání samostatných reálných dějů (typ 6) a vňuž (vři/až koli) v témž vztahu, ale většinou při srovnání s dějem nereálným, myšleným. Později se objevuje ve funkci srovnávací co.
a) Věty, v nichž se vyjadřuje, že děj věty hlavní odpovídá něčí vůli, zvyku, že je v souhlase s něčím výrokem apod., uvozují se spojkoujafe/o/ž/to/ s indikativem. Souvztažné tak\o\ Btává v řídící větě při antepozici vedlejší věty dosti často, jindy zřídka. Např.:
■ hi jakžs chtěl, takžs vše obřiedil LegMar 68; jakož jedno sami chtěli, tak v loviš-ěích válu jměli LegPil 43; jdi, a jakož si uvěřil, tak bud tobě! EvZim Mt 8.13 // EvOl 216b jdi, a jakž jsi věřil, budiž tobě; — proši tebe, milý hospodine, jakžs mi slíbil, rač mi zěviti, co... PasMB (Výb 525); svatý Prokop, jakož jim sliboval, před bohem dobrý pokoj obdržal Hrad 28a;
hi jest to tak z obyčeje, jakž sě snad hi ješče děje... LegPil 46; že tak učinil, jakž jemu neslušieše Hrad 17b; — pro dar neprevracaj práva, jakž juž pohřiechw sě stává AlxV 253; všici v hedbábnéj vilně biechu, u předrahém rúšě, jakž takým kniežatám sVašie AlxH 73; tehdy šedše učedlníky učiništa, jakož jima přikázal Ježíš EvZim Mt 21.6, pod. EvOl 205b // BlahNZ tak jakož jim přikázal (sicufc praecepitillis Iesus); ni v Cechách, ni u Moravě, jakžto učení mistři pravic, ni... krátce řkúce, po všem světě, nikdiež jemu nenie rovné MastMus 50; řku...., že on
* Srov. B. Havránek, Mnéma 356n.
259
106
197
hi mrtvé M živé bude M napokon sudě, jakž svědčie, již v tom neblúdie, proroci svědečstvem jistým LegDuch 42; onen se prodává na penězích mši zpievati, onen kázati, onen, jakož řečeno, jiných posvátných věcí dávati HusSvatokup 122a.
Od dokladů, které jsme uvedli jako poslední, je jen malý krůček k velice častým větám s jak\o\ž\, v nichž se mluvčí odvolává na autora výroku nebo na nějakou autoritu. Někdy mají tyto věty povahu vsuvek, jindy je po nich užito obsahové spojky, takže se stávají větou řídící k další části výroku (v. § 134), např. ale poklad ten když člověk skrúšený nalezne, schová jej v svém srdci buojě sě a střiehá jeho, aby diábel protivník náš — jenž, jakž praví svatý Petr v svěj kanonice, túlá sě hledaje, koho by sežral — aby jeho nevyňál z jeho srdce Mat 228a; také to do ňeho [Prokopa] bieše, jakož tamo o ňem čte sě, že sě lidské chvály kryjieše Hrad 17a; a tací jsú horší v některých kuších než Judáš zrádce; jakož Parisiensis die, že Jidáš zrádce tajemně prodal jest pravdu... Hus Svatokup 122a.
Mimo tyto případy trvá popsaný typ srovnávacího souvětí vcelku beze změn dodnes.
V sto. se ve větách tohoto typu mohlo užít po jakjojžj i participia. Doloženy jsou většinou jen ustálené výrazy jakž chtě, jakž moha, jakž mohúc, stojící na přechodu k větám zřetelovým, např. jakž chtě dary své dělíš LegMar 49; jakž mohúc najlép jej uctišta DalC 75b; s těmi, jakž moha, král sě bránieše DalL 85.21, pod. DalC 142b; — ojediněle s přechodníkem minulým: dachu jmu řěč, jakž uměvše LegApD 205.3
Ojediněle je zde kah: chvátaje, lealc moha, sbožie Legjid 213. Sotva je zde kakjoj skutečně na svém místě, spíše jde o záměnu s jako (snad pod vlivem souvětí typu ktož kah umie, ten tak pěje AlxV 53; kdež kto kah chtěl, válu maje LegPil 41, kde je kák po relativu vlastně ve funkci příslovce neurčitého).
Stejně ojedinělé je kakoti v dalším typu srovnávacího souvětí (6): kakoti sě smiluje otec nad syny, slitoval sě jest hospodin nad bojúcími sebe ŽaltWittb 102.13, pod. ŽaltPod x ZaltKlem jakož (quomodo). Domnívám se, že zde nejde o ojedinělý případ vzniku srovnávacího relativa z interrogativa, nýbrž o matení obou zájmennýeh příslovcí, jak jsme to viděli v žaltářích vícekrát (v. §§ 122, 143). Podnět k tomu dala asi lat. předloha, která má relativa jen jednoho druhu — z interrogativ. V tomto jediném dokladu přejaly koko z češtiny i žaltáře polské (srov. Gramatyka histor. 479).
Celý uvedený typ souvětí je okrajovým případem srovnávacího vztahu a je od něho plynulý přechod k větám zřetelovým.
6) Vlastním jádrem srovnávacího souvětí je druhý typ — srovnání s něčím, podobným nebo shodným.
3 Zde má přechodník význam děje reálného, stojí tedy na místě indikativu. Častěji míval platnost kondicionélovou — srov. dále typ jako chtě „jako by chtěl" a obsahové věty typu nenie kto pomoha, neviem co ěině (§ 121; k tomu Fr. Trávníček, Nesl. věty II, 46—47). Reálný děj vyjadřuje přechodník také v oasové větě s kdyfžj: budem sobě muže voliti, a kdy chtiece budem je biti DalL 10.48 // DalC 19b když chtiece.
260
Mohou se srovnávat reálné, samostatně existující děje (přitom ovšem jeden z nich slouží k charakteristice druhého).
Zde se setkáváme i se spojením asyhdetiokým: velmi často sě stává, že když nemáhá hlava, ve všech údech statka nenie: takéž pro kněze všecka země oblené DalL 17.29—32, pod. DalC 32b—33a; šafrán zimnici krotí; tak pravá láska žádosti tělesné uhašuje HusErb 3.64 (G). — Takové srovnání může přecházet v konfrontaci (to záleží na obsahu spojených vět): [svatáMaří Magdalena] jakož bujně svój vešken život vzhoru nesla, tak vším tělem k zemi padla; mnohokrát očima hleděla smilně, tuto v pokání hořké slzy prolévala; dráždila k smilstvu vlasy svými, tuto jimi nohy třela, syna božieho, nechrániec jich a nelitujíc; ústy hrdé mluvila řeči a smilné, smilně sě jimi uskrvajíc, a tuto jimi prašné nohy celovala; tváři své činila pohodu drahými mastmi, tuto jie nelitujíc nohy mazala syna božieho; a tak čímž hřešila, vším sě kála ŠtítSvát 28bl (první dvojice vět je spjata souvztažným jakož — tak; tím se signalizuje, že i dále ^de o srovnání).
Obvyklé je souvětí s jak/ojžtoi — íafe/o/ž/, se srovnávací větou na prvním místě. Oba členy spojovací korelace stojí na začátku spojených vět (ukazují na shodu celého jejich obsahu). Např. jakož na nebi jsi slavně, takož v oplatce jsi divně Kunh 43; jakžto ten mák Řeci zobí, tak vašeho krále pobí AlxV 1080; jako róž'u prostřed lúky postaví, takež bóh českú žemľu Přemyslem oslávi DalC 146b, pod. DalL 89.3; jakožto jelen žádá k studniciem vod, tak žádá duše má k tobě, Hospodine ZaltKlem 41.2, pod. ŽaltWittb, ŽaltPod (quemadmodum); jakéž sem náhodu tato dva rytieřě nic sě nenaděje uzřel, takež mě rač na tom utěšili, abych mohl někda ješče svú hospodyni viděti! PasMB (Výb 527); jakž dřiev v Simeonově domu nohy živého mazala..., tak tu bieš' přišla za celo, chtiec zmazati jeho tělo; i jakž k jeho nohám svatým silně slzila, úmyslem tím k jeho rovu přišla byla Hrad 29a (sicut — sic, sicut — ita); jakožto ciesařuov oř vždy oblečený stojí, hotový k boji, takéž duše má býti hotova proti diáblu, svému nepřietéli, aby sě jemu protivila, OtcB 65a (quemadmodum imperatoris spatharius semper illi assistit armatus, ita et animam adversus daemonem huiusmodi oportet esse semper paratam); jakožto zrna piesková nedržie se vespolek, takež ti, kteříž rozličnými domněními dvojie sě, na piesku sě zakládají ChelčPař 142b (G).
Opačný sled vět je řidší: na všě strany střely letie, jakžto kropě z búřě létě AlxB 57 (zde jde již o spojení členské, nikoli souvětné); jmáš mnoho pokušenie trpěli, jako trpěl svatý Job PasMB (Výb 526); kolikrát sem chtěl shrnuti syny tvé, jakžto slepice shrnuje svá kuřátka pod křídla, a ty jsi nerodil EvZim Mt 23. 37 // EvOl 211b jakožto jj BlahNZ tak jako (quemadmodum gallina congregat pullos suos sub <alas); tu on nic nepomeškav, do peci vleze prostřed ohně. A ten oheň pro udatnú vieru jeho inhed úhase a rozdělí sě od ňeho, jako oněm trému dietkám židovským oheň jest u vrúcie peci uhasl OtcB lila. Cítíme přitom, že se srovnávací věta více podřizuje větě řídící, ztrácí svou rovnoprávnost a stává se v pravém slova smyslu určením způsobu. Ještě jasnější je to tehdy, když
261
odkazovači tak nestojí před celou větou, nýbrž před členem, který se srovnávací větou určuje: neniet nic tak protivného, jakž nepřiezen člověka svého AlxV 105. Srov. i spojení bez tak: budete, svrchovaní, jakéž váš otec svrchovaný jest Krist 39b (G).
Nejvýrazněji vystupuje určovací povaha srovnávací věty tehdy, když se srovnává s něčím nereálným, jen myšleným. V stč. zde byla několikerá možnost vyjádření:
Užilo se přechodníkové vazby se spojkou jaklojžj, např. jako ze sna vzdyšúci podlé ňeho tak ležala LegJid 253; mluvieše jako o ciesařovi nic netbajě DalC 76a; král, jako chtě meč ohlédati, vzě meč ot ňeho, ohleduje meč, prokla třčva jeho DalL 50.23, pod. DalC 98a; a jako hrajíce Sirazě dóbychu DalL 94.24, pod. DalC 158a; ale jako by již v nebesiech bytedlně před bohem stojíce, slovo svatého Eliáše pověděli tak řečené... OtcB 9b (zde je dokonce jako by!); paste stádo božie opatřujíce, ne přinucením... ani jako panujíce v žákovství, ale příklad učiněni jsúce stádu ChelčPař 173a (G); oslík... jde jako dřiemě Baw 49a.
Užití přechodníku ve srovnávacích větách ireálných bylo mnohem živější než v reálných typu jakž chtě, jakž moha (§ 196; srov. pozn. 3), ale udrželo se jen do XV. stol. Jiné slovanské jazyky srovnávací obraty s přechodníkem zachovaly, zejm. ruština a polština.4
Od nejstarších dob převládaly však srovnávací věty s jako -j- kondicionál. Vyjadřují obvykle okolnost, za jaké by normálně nastal určovaný děj (takže mají blízko k větám podmínkovým), a tím nepřímo charakterizují způsob děje, popříp. vlastnosti. Tím se liší od vět indikativních, srovnávajících s dějem podobným neho s podobnou vlastností. Srov. a juž dievku viděv slúbil, jakžto by juž dávno tu byl LegPil 83; běžiechomy, jako bychomy sě vstekli Hrad 27b; mezi oběma lotroma a na prostřědcě [pověšen Ježíš], jakožto by on těch lotróv hlava byl Kruml 328b (G); diábel, proměniv sě v krásnu tvář ženskú, k němu přijide, jako by některého jeho diela potřeboval OtcB 10a; — se souvztažným tak: tento Prokop tako jest tich, již jako by byl ovšem mnich Hrad 2a; tiem tak milosrdně chudě krmil, jakti by před sebú Jezukrista viděl PasMB (Výb 531); neb mnozí z nich, z těch svatých pústenníkuov, ode všeho zlého pomyslenie byli; a tak Mechu odchýleni, jako by na světě nic zlého nepomněli OtcB lb;5—s velikú žádosti v své ramena ji stiskl, rovně jako by některak zamúcen byl, mlčiec Hyn Rozpr 139b (příslovce rovně stávalo později při jako tak často, že celé rovně jako jbyj nabývalo povahy složené spojky).
Tyto věty se udržely dodnes; jen zčásti se v nich dnes užívá i jako kdyby. To je však velmi pozdní.
4 Viz rpoMMOtnuxa pycacoto xmxa II, 2, 373n.; -z pol. srov. např. Szedl niby kulejqc; TJsiadl i milezal, niby to udajqc zmeezenie (polské mluvnice nevěnují tomuto jevu pozornost).
5 Kondicionál mohl býti i ve větě, která patří spíše k typu a: i plodieěe sě jem tak krásně, jako by mohl požádati OtcB 108b („jak si jen mohl přát").
262
Už v stč. však byly vedle kondicionálových vět i srovnávací věty s jako Mí/ž+indikátiv, např. tak duše letěly hustě, jakžto když stáda rozpustie AlxB 145; a to všechno, jako trávením sě stává, že sě některého mésiecě třasů, jako když to korenie ožívá, takéž on trpieše OtcB 112a; hned jiná slova počal mluvili, jako když se ze sna probudí Hyn Rozpr 136a; i budef to město, jako když se lačnému ve snách zdá, an jí, ale když procítí, prázdný jest život jeho BiblKral (Z); nali nenie co zahřésti, kroměž v rově by nalézti mannu na dně po všem rově, jakžto koli kdyžto v nově piesek z studně, kdyžto bývá, že sě s vodu smiesiv vzplývá LegApŠ 41.
V posledním dokladu je jakžto koli když. Samotného jakžto koli se užívalo při srovnání s dějem reálným. Např. jakžto koli vepř divoký..., když naň vyvrú láji někde v luze nebo v háji, bude-li neučená láje, stane vepř, nic netbaje; ač který pes k němu vnočí, vezma ránu i otskočl; .. .takéž vítěze onoho potka Saracénstva mnoho AlxV 1620—1630; srov. též AlxV 1412; neb, jakž koli voda čistá tělo oplákuje, takéž bolest a nemoc a smutek duši očiscuje OtcB 4b—5a (ut enim — ita). Toto spojení však bylo řídké a zaniklo; jeho rozšíření zřejmě bránilo to, že zde koli nemohlo nabýt významu zevšeobecňovacího, jako při zájmenech interrogativního původu (dostalo se sem asi sekundárně jako výrazový prostředek podmínkového smyslu, podobně jako když), a kromě toho hrozila homonymita s přípustkovým jakjžj koli, které nastupovalo na místo-kakjžjlmli (v. % 259).
Vedle jákjojžj dochovalo se v srovnávacích větáoh našeho typu v památkách ze XIV. stol. ještě archaické vňuž (po přehlásce u > i vniž). Dosti hojné je v Alx a Hrad v platnosti spojky členské, např. jej svieži vniž vál léní AlxV 1008; ona bolestí jata, všechna vňuž smyslu otjata Hrad 36a. V platnosti spojky větné uvozuje obvykle srovnání s něčím myšleným; přitom se pojí někdy s indi-kativem, častěji s kondicionálem (vňuž by, vňuž by koli) nebo s když + indi-kativ (vňuž koli když): tako na smrt teku slepě, vňuž ptáci váznu na lepě AlxV 2045; brzo vňuž pták sě svinuje, [zlý duch] letí preč, sě nelenujě Hrad 11b; —■ v tom sě nic byl nerozpáčil, vniž by vesvět byl podtlačil AlxV 702; taký běchu [trúby] křik stvořily, taký dieše vzuk pod zoře, vniž by sě třásl svět i moře AlxV 1211; — tak sě běchu tvirdě sněli, vňuž by koli z firmamentu všecka čtyři ehmenta chtěla sě vydřieti z kořen AlxB 66; — inhedž sě velblúd prevráti, vňuž koli když sě vyvrátí javor ot moci větrové: tak to tělo velblúdově učini lom, k zemi spadnu AlxB 91.
Spojka vňuž je spřežka z předložky v a akuzativu sg. fem. relativa jtíes «s» jgže. Do srovnávacího významu se asi dostala elipsou výrazu, na který původně jako vztažné slovo odkazovala, nejspíše jv tu, mieru!, v ňuž.e
6 V. Zikmund (Skladba 491) vychází z výrazu vňuž mieru, ale přívlastkové užití zájmena jbže je ojedinělé a není asi domácí. Vznik spojkové funkce by tu byl obdobný jako u [od toho ěasa] jákjojžj „od té doby co", „co" (v. § 190).
263
Máme i ojedinělé případy, v nichž vňuž nemá srovnávací význam: sludenosti jéj přibývá, vňužto když poledne bývá AlxV 2216, stejně AlxVid 89; Poleně když to smamenachu, že Čechy svého kněze netbachu, vňuž na zemi udeřichu DalC 120a.' Zdá se, že tu je vňuž už ěásticí, popříp. adveřbiem.
Na místo jakjojžj by proniká od XV. stol. co s kondicionálem. Je to asi důsledek konkurence obou slov ve funkci absolutivního relativa (a paralela k nástupu co za jak\o\ž\ časové ve významu „od té doby co"). Srov. a podoben-stvie má, coby živý byl CestLobk 17b; nebe oblaky hroznými a černými povlečené bývá a se zamračí, zakalí a zatmí, co by noc byla CestPref (Z); běží, co by ho vítr nesl Veleslavín (Z).
Ve spisovném jazyce však co by v této funkci nezobecnělo a v nové spisovné češtině se ho neužívá.
Ojediněle bylo do srovnávacího významu vfclaěeno zdali by; známy jsou jen dva doklady z PísSoud: [při skonání světa] potřeset sé země z kořen, zda-li byl Kristus umořen 28; [při skonání světa vyjde moře] lak velikú búři stvoře, zdali by Kristus na moři 36."
c) Prostorový nebo časový rozsah udávaný srovnáním vyjadřovaly též věty s jak/o/íl; pravidelně jde o srovnání s něčím neskutečným, myšleným, proto je v nich kondicionál. Věta srovnávací se vztahuje většinou k výrazu tak .daleko, tak dlúho apod. ve větě řídící, popříp. k podst. jménu s místním nebo časovým významem. Srov. by ot břěha pláně taká, jakž by mohl dovrci s praka AlxV 578; tak daleko sed, jako by mohl kamenem dólúčiti Kruml 161b (G); [JežíS] vzdálil se jest od těch tří apoštolov tak daleko, jakož by kto mohl kamenem dólúčiti OpatMus 79a (G); od toho místa Yasdy tak daleko, jako by mohl za sedm dní ujiti,... není lidského přebývání CestMil 17a; a ten stuol tak připravený tu stojí ták dlúho, jako by sí mohl živý človek najiesti CestMil 33b (tam diu — quous-que); i vedli jej nějakou štolou ták daleko, jako by mohlo býti za dvoje hony Háj (Z).
V takových případech bylo jakojž/ by už v XVI. stol. vystřídáváno spojkou co by (co + kondicionál), a zároveň se vypouštěl odkazovači výraz (tak daleko apod.), např. odběhl od nás, co by kamenem dovrci mohl Svěd (Z); od řeky k vrchu, co by býti mohlo za troje hony, stálo vojsko jeho Veleslavín (Z); a tu asi co by mohl z ručnice dostřelili od kláštera Hory Syon... jest vršek CestPref 161. Uplatnil se tu kvantitativní význam, který byl s co spojen velmi často (srov. § 144). V nové češtině je tu možné jen co by.
Srovnávací užití jako vysvětlíme z odkazovacího, později vztažného: v korelaci s táko ukazovalo na dva podobné děje. Přitom jako mělo (proti jen/ž/) odkazovači význam s odstínem kvalitativním, ukazovalo na
1 Jiné rukopisy zde vňuž, kterému se již zřejmě nerozumělo, všelijak měnily (mocně F; silně P, Z, Jš; ihned Cr, Fs) anebo je prostě vynechaly (DalL 71.13). Viz B. Havránek, Text. kritika, Studie ze slov. jazykovědy 59.
8 Srov. Slovník sté. (ukázkový sešit), Praha 1956, 71: J. Gebauer, Hist. mluvniceIV. 701.
264
kvalitu děje nebo vlastnosti.9 Na počátku historické doby je srovnávací funkce jakojžf již plně rozvinuta a je rozšířena ve slovanských jazycích vůbec (zčásti, zejména v jazycíoh jihoslovanských a ve slovenštině, mu konkuruje ako, v stsl. áky). Musíme proto její počátky nebo dispozice k dalšímu vývoji klást už do doby velmi dávné, snad i praslovanské. V té části slovanských jazyků, kde se staré relativum jako a spojky s ním souvisící neudržely, zobecnělo buď ako (v jazycích jihoslovanských) nebo nastoupilo na místo jako původně tázací kákjoj (v ruštině).10
Srovnávací jak je obecně rozšířeno i v našich nářečích. Vznikla v nich i spojka taják (tak jak) splynutím s odkazovacím tak: chytne mne to, tajag dyby ščípál mor .slov. (Chloupek). Náběh k vytvoření složené spojky rovně jako byl v XVI. stol. a obnovuje se v obrozenské spisovné češtině, ale spisovný jazyk ji trvale nepřijal.11
2. Věty vyjadřující totožnost vlastnosti, stejnou míru a úměrnost
dějů
a) Totožnost vlastností vyjadřuje se zpravidla srovnávací korelací jaký j ž j — 201 taký/S/: jakýž otec, takýž syn, takýž i svatý duch ŽaltKlem 146b Ath. 7 (qualis
— talis); nravy člověčie jazyk zjevuje, a jakáž slova mluví, takým na sirdcu sí . vftutř pókazuje Túl 56a (qualis — talis); a to vše v takém, veselí, jakéhož nikdy nejmili AlxB 204; jakýž pán, takýž i sluha HusErb 2.242 (G).
Místo korelativního spojení zájmennýoh adjektiv bylo možno užít i adverbií (jakjojžj — tak/ojž/J, popříp. adverbia jak\o\ž\ v korelaci s taký: jakžjsú byli dědové, takéž buďte i vnukové AlxV 1492; nic sem sě nerozhníval, neb, jakož sem svrchu, takéž sem vnitř OtcB 71b (sicut sum deforis, ita sum deintus); — nenie svatý, jakož je Hospodin ŽaltKlem 136b (Cant 1. Rg 2.2).
Zřídka se setkáme se synonymní korelací kterakýyz/ —■ taký [ž j a kvantitativní koliký — toliký: Meracíž sú oni k vieří, tacíž tito jsú k skutku HusPost 58b (G); kolikého stupně on bude krevníkem, tolikého ona příbuznou Brikcí 314 (G).
b) Srovnání ve smyslu stejné míry vyjadřovalo se korelací vztažného kvan- 2ť,a titativního adverbia jeliko/žj s odkazovacím tolik j oj, ojediněle tak: jelikož ho [máku] zrn zzobete..., tolikéž pohan pobijete AlxV 1068; jelikož otstojí vzchod ot západa, tak daleky učinil zlosti naše ot nás ŽaltKlem 102.12 // ŽaltWittb jelikož dalek v (z) chod ot západa, daleka učiněn (!) ot nás nepravedlnosti naše // ŽaltPod jelikož dálek jest — tak daleko (quantum distat — longe fecit); Nero káza jě
' Jsou i případy přechodné; srov. jakož vám řekla Libuše, též povědě DalL 5.34 X DalC 12a jaž vám Libuše pověděla, též vám povědě. Srov. s tím: ale že jest brzo vzkvetla [otká], jakž Libuše vem jest řekla DalL 6.10, pod. DalC 13a.
10 Srov. V. Vondrák, Vergl. sl. Grammatik II, 505n. Pro slovenštinu v. J. Stanislav, Dejiny II, 652; Lipt. nárečia 478.
11 Srov. V. Zikmund, Skladba 484n.; M. Jelínek, Výběr synt. prostředků 709.
[rytíře] inhed v žaláři zavřieti, aby jelikož jě dřieve miloval, toliko je nemilostivějie mučiti kázal PasMA 300 (G); a jelikož náš duch tělesný a světský v nás pohyne, s tolik v nás boží ruch roste ŠtítSvát 15a2; jelikož kto má kterú věc milovati, s tolik má tomu protivného nenáviděti ŠtítVrť 208 (G) — s opačným pořadím vět (a se záporem při toliko, popírajícím totožnost míry): aby [zlí duchové] netolik škodili, jelikož by chtěli ŠtítBud 96 (G); to narazenie netolik anjelé přijieti žádali, jeliko i otci světí žádáchu Kruml 18b (G).
Již ve XIV. stol. konkurovaly srovnávacím větám s jeliko\ž\ věty s kvantitativním adverbiem tázacího původu kolikojžj; časem je úplně vytlačily. Srov. kolik bude mieti [člověk] dobrých skuthuov, tolik jako drahých kamewuov bude mieti v své koruně ŠtítVrť 24 (G); kolikéž máme dní v témdni, tolikéž mámy planet menších LucidFurst 137b (Gr);neb jest jeho [bůh člověka] toliko okov zbavil, kolikož hřiechy Slovek byl obvázán Kruml 198a (G).
Ve srovnávacím spojení nebyly asi vhodné podmínky pro vznik relativ z interrogativ (šlo zde o ukázání na stejnou míru). Soudím, že koliko vzniklo v případech jiného typu typu a do našich konstrukcí se rozšířilo sekundárně, v souvislosti s celkovým ústupem starých relativ. Pramenem k jejich rozšíření mohla býti takováto souvětí, v nichž koliko zastupuje vlastně obsahovou větu tázací: dáno mu zbožie toliko, do smrti třeba koliko AlxV 339; [Alexander] by tiem radosten toliko, nevedie) řieei koliko AlxV 2015; a fuž na zdi tuda tolik, jakž nevědě řeci kolik AlxH 297.
Pro srovnání násobených jevů máme doloženu jen korelaci kolik\o\krát jko-livěkj — tolik/ojkrát. Protože jde vesměs o spojení s významem libovolnosti („ať.. . kolikrátkoli"), je možno předpokládat přímý vznik z interrogativ (a ovšem rozšíření i místo nedoloženého *jelikokrát): kolikrát sě tam [kněz k jeskyni] jiti pokusieše, tolikrát sě jemu vždy též přihodí PasMA 341 (G); kolikokrát kolivěk sě kochají, tolikokrát hřěšie Kruml 251a (G); kolikkrát tak darmo přisahají, tolikokrát hlůbe v jámu diablovu padají HusErb 1.102—103 (G).
c) TJměrné rozvíjení dějů nebo vlastností vyjadřovalo se už v stč. korelací ěímjSI — tiem ve spojení s komparativy příslovcí nebo adjektiv. Ojediněle se dochovala stará korelace jímž — tiem. Srov.:
tu jsa, jímž smutnějie chodil, tiem bóh skot jho viece plodil LegMar 8—9; neb viece věčší pláč jmieše, jímž dále ot neho bieše Hrad 29b (eoque magis plorabat, quo ille magis durat) — s odchylnou stavbou hlavní věty;u
vrba, čím čestějie ji obrubáš, tiemt sě húšte obalí ŠtítKlem 84a (G); čím kde dalši pravda, tiem dáleji bóh ŠtítKlem 86b (G); [duše] čímž prázdnější bude těchto věcí, tiem oněch plnější bude ŠtítSvát 186bl; čím bude nečistší, tiem bude méně vzácna ŠtítOpat 334b (G); a čím viece z pravé milosti pojde poslušenstvie, tiemt jest méně porobené a jest chutné ŠtítSáz 53a2; čímž toho pokladá jiným viece udidejí, tiem
l* Od těchto dokladů je nutno odlišit vztažné (a nikoli srovnávací) souvětí s jimi — tiem, y němž tato zájmena mají funkci vztahového předmětu: jimž mě Hilbrant viní, tiem jsem nevinen VšehK 55a (G). Zde má souvětí smysl zřetelový.
sami bohatějše bývají OtcB la; opět jed{e)nbratr, čímž jej kto viece hyzdieše a jemu sě posmieváše, tiem on viece běháše a řka: Totsuti, jestot nám cestu klidie k spasení OtcB 69b (quidam fráter, quanto plus eum aliquis iniuriabatur aut deridebat, tanto plus ille gaudebat); načež čím sem myslil více, tím mi se ta cesta líbila lépe KomLab 193.
Ojediněle je v apodozi místo tiem spojka a: čím viece zlého učinie, a huoře jim ŠtítVrť 121 (G). O jeho funkci srov. § 272n.
Stará korelace *jimbže — těmbže se zaohovala v polštině, kde je im — tym živé dodnes. (Srov. Oramatyka histor. 479—480.)
3. Věty vyjadřující srovnání ve smyslu nestejné míry vlastnosti
Srovnávací věta vyjadřuje, nad co vyniká, co kvalitou nebo kvantitou převyšuje nebo od čeho se odlišuje věta řídící. Ve větě řídící je vždy komparativ nebo zájmeno jiný, adverbium jinak apod., anebo výraz podobného významu.
Je tu možné i asyndetické spojení vět: dobřes učinil, žes sem zase přišel k nám. Neb jednomu muži u takového ženského pohlaví ujednotí se, lépe by bylo u čerta býti HynRozpr 112a.
Obvykle je však věta srovnávací připojena spojkou než, která se může zesílit partikulí -li v nežli. Následuje zpravidla po větě řídící; opačný sled vět byl velmi řídký.
Týká-li se srovnání děje reálného, klade se ve vedlejší větě indikativ: spieše oráč dobrým knězem bude, než taký Němec věrně s Čechy zbude DalL 70.50, pod. DalC 119a; pro ňežto jeho viece všecka bratřie u bozě milováchu, než sě jeho jako starosty bojiechu PasMB (Výb 532); jechu sě takto spolu obchoditi a obyčějnějie s sebú býti, nežK jsú kdy dřéve činili Trist (Výb 385); a od toho biskupa bychom přijeti velmi mile, lépe, než sě nadiechom OtcB 106b x OtcACE nežli (melius quam opinabar excepit); viece dobré lidi oklamáváš, nežli jim užitka dáváš Svár 317.
Ale v stč. se kladl indikativ budoucího času (resp. dokonavého prézenta) i tehdy, když je děj věty nereálný, když by se podle přání mluvčího neměl uskutečnit (nč. zde je obvykle než by, než aby). Kondicionál pronikal zřídka, zejména šlo-li o větu citově zabarvenou (jako věta samostatná by byla zvolací). Srov.:
kok jest smiřt velmi nesnadná, však raději v ňu upadnu, nežli sě tak svých ukradnu AlxBM 132; lépe nám jest sě nynieobrániti, než ny budú potom nášě děti haněti DalL 57.42, pod. DalC 107a; neb vem jest lépe země samým pokojiti, než nepřietelé vaši budú vás súditi DalL 106.18;
než bych to chtěl učiniti, raději chci zabit býti DalL 92.66, pod. DalC 154a (věta citově zabarvená, proto i málo obvyklá antepozice věty s než); já chci sama čest zachovati, by mi bylo život dáti, než bych jemu pověděla Trist (Výb 387) (s elipsou
266
267
komparativu radějši); radějše jdem na pole, než bychme sě modlili v kostele, radějše jdem k tanci, než na Miechy k pláči HusErb 1.128 (G); — v pozdějších dokladech je zde než aby: větší je nepravost má, než aby mi odpuštěna býti mohla BiblKral (Z); co se prohledání radostného způsobu Bohu oddaných srdcí dotýče, tot více in idea vypsáno jest, nežli aby se to tak plně při všechněch vyvolených nalézalo KomLab 191.
Kondicionálu se užívá i o ději podmíněném: lepšího zisku dochází, než by stříbra a zlata nabyl BiblKral (Z).
Kromě toho se užívalo (podobně jako dnes) po než i kdylžj, jestliže se přirovnávalo k něčemu myšlenému nebo pronikal -li smysl podmínkový: spade v ne-přátely brže, než kdy kámen vrhů z praka AlxV 1524; co móž býti bludnějše, než když stvorenie repce proti stvořiteli HusErb 3.226 (G).
Po zájmenu jiný v řídící větě blíží se někdy srovnávací věta platnosti výjimkové (uvedení výlučného případu, srov. § 270): co ta žena mohla sdieti j(i)ného, nežU pláč dieti ? Hrad 30a (nisi plorare); jiného je srdce jeho nemělo za práci čeho, než je po ní vidy myslilo a po ní ustavičně tužilo Trist (Výb 387).
Spojka mez vznikla, jak vyložil J. Gebauer (Hist. mluvnice IV, 207—208), z negace ne a enklitické partikule -že, event. též -li. Věta typu lepí mohutý sedlák než vladyka chudý (ŠtítKlem 97a) měla původně tento smysl: „lepší je zámožný sedlák, ne (nikoli) chudý vladyka".
Záporná platnost než po komparativu je dosvědčena užitím spojky ani místo i ve větě srovnávací: ti budú lepší a slastnější nežli my ani naši předší OtcA 284a (G); [Antiochenští] přijěchu tělo svatého Simeona... radějše než striebro ni zlato OtcB 141b (et); nesmierne ty máš viece věřiti tomu slovu Pána Ježíše nežli andělám, ani mrtvým, by z mrtvých vstali, ani lidem, ani dáblóm z pekla horúcieho RokPost 33b—34a. Záporná platnost než proniká jasně i v tomto dokladu: a k tomu jest velmi užitečno každému sluzě božiemu samému přěbývati od hluku lidského podál, a než s častými příchozími hostinnú práci mieti a své práce i modlitby opustiti OtcB 5b (a než = ,,a nikoli"). V Hrad 36b je než proti et non v lat. v předloze: těžci jsú utěšitelé mně, všichni také přietelé viece tiežie nežli těšie mé srdéčko v tuhách pěšie (grauunt me et non consolantur).
A zachovaly se i dva doklady s pouhým ne, bez -že: bóh najlépe to vie, že, ne bych v také príslovie jáz hi môj ľud byl upadna, kak jest smirt velmi nesnadná, však raději v ňu upadnu AlxBM 128; raději uzřu smrt všeho rodu svého, nepotupi ani zaVú jazyka svého DalC 112a x DalL 63.60 než potupu a hanbu jazyka příbuzného.
Tento výklad nám umožní pochopit užití budoucího- indikativu o ději nereálném, který by se raději neměl uskuteěnit. Tak např. cit. doklad z DalL 57.42 měl asi tento smysl: „lépe jest nám se nyní úbrániti, nebudou nás potom naše děti haněti".
Příklonné žjej mělo při vzniku než asi platnost partikule a nikoli obsahové
spojky;13 při srovnání členském mělo ne větnou platnost nikoli samo o sobě, ale i s jménem, ke kterému se přirovnává: jsem starší než ty < jsem starší, ne ty. Záporka zde stála sama o sobě a mohla se protopartikulí -že zesílit, zvláště když na ní byl důraz. Snad zde bylo že slabě odporovací: ne že ty = „a ne ty".
Ze souvětí srovnávacího se než rozšířilo — nejprve při komparativu dféve, prvé — do souvětí časového — v. § 174. — Pravděpodobně působilo i na vznik než odporova-cího, k němuž došlo asi samostatně (v. § 49).
Spojky typu než jsou rozšířeny ve všech slovanských jazycích. V jazycích jihoslo-vanských je ne zesíleno partikulí go (nego); v polštině je východiskem záporka ni: •niž, nižli. Všude se též zesiluje partikulí -li. Srov. V. Vondrák, Vergl. sl. Grammatik II, 330."
V nářečích se rozšířilo po komparativu místo než zčásti jako, např. z Hranická: naša Hana bylo pjekňejšý jak susedovo děfča (Skulina). Zčásti je tomu tak i v hovorovém jazyce. Ojedinělý doklad tohoto typu najdeme už v stč. CestMil 108a: král toho ostrovu krašší rubín má, jako jej kto vídal ve všem světě (quam umquam visus est).
Stejně ojediněle je doloženo přenesení než k superlativu (v. Gebauer, Hist. mluvnice IV, 211): tot jest nejvýbornějšie lázna, než kdy byla v lékařství zamyšlena LékFrantB 197b. Spíše je to však individuální odchylka než jazykový jev.
věty účinkové
Věty účinkové vyjadřují způsob nebo míru děje nebo vlastnosti, vyjádřených některým členem věty řídící nebo celým jejím obsahem, a to tak, že uvádějí, jak se děj nebo vlastnost projevily nebo jak by se mohly projevit, co je, mohlo by býti nebo má být jejich výsledkem. Přitom jsou první větě podřízeny, plní funkci jejího příslovečného určení.1
V dnešní češtině tvoří účinkové věty výrazný a vnitřně diferencovaný sou-větný typ.
1. Reálný účinek, kterým se charakterizuje způsob nebo míra děje nebo vlastnosti, vyjadřuje se větou se spojkou Se; u určovaného členu přitom stojí . odkazovači adverbium tak, tolik nebo adjektivum takový (jde-li o určení pří-sudkového děje, může tak stát na konci řídící věty před větou účinkovou): Byla tak krásná, že se to nedá ani slovy vyslovit Erben; Němec dostal z toho nemoc
13 Tak soudí Fr. Trávníček (Skladba 97J,když vykládá vznik než v jiném souvetném typu (než — až, srov. k tomu § 174); v Nesl. větách II, 57 však pro než při komparativu předpokládá jen enklitické -že, -ž.
14 O vzniku nezeli srov. též L. A. Bulachovskij, Hcmop. KOMMeumapuú 378. V rus. památkách je ve stejné platnosti doloženo i a ne, a mi: nyvrne xjieó c eodoro, a ne nupoz c 6e-dow; nytme ceMtu („sedmkrát)" eopemu, a nu odnoea 6 eboeemu.
1 Tím se liší o d vět důsledkových, které jsou s první větou rovnoprávné a vyjadřuji, co vyplývá z celého jejího obsahu jako jeho následek anebo logický závěr (v. § 71).
268
269
a tak se Viktorky bál, že raději odtud odešel Němcová; Za maličkou chvilku opadla voda tak, že Dlouhý lehoučko dna dosáhl Erben.
Vyjadřuje-li se následek vyplývající z obsahu řídící věty jako celku, připojí se účinková věta spojkou takže (popříp. že bez odkazovacích slov ve větě řídící): Pan Buzek přišel pozdě, takže nebylo možno seznámit se předem s jeho zprávou Řezáč. Tento typ účinkových vět se po stránce významové, stýká s větami důsledkovými.2
Jde-li o účinek jen možný, myšlený (který by popříp. nastal, kdyby se o to někdo pokusil), užije se ve větě účinkové se spojkou že, takže kondicionálu: Vchod je chrastím zarostlý, že by to nepovědomý nenašel, a ještě ho zatarasila chvojem Němcová.
2. Účinek vyplývající z velké míry nebo intenzity děje nebo vlastnosti vyjadřuje se větou se spojkou až; ve větě řídící bývá přitom též odkazovači tak, takový, tolik. V těchto větách jde většinou o účinek reálný, takže se v nich klade indikativ: Ůernokněžník zlostí zařval, až se zámek otřásl Erben; V zahrádce rozkvetlo tolik pampelišek, až celý trávník plápolal Benešová. Kondicionál je řídký: Pil bych, až bych plakal. Vedle až se užívá i že až: Tu se zas Dlouhý natáhl tak vysoko, že se mu až hlava pohřížila v oblacích Erben.
3. Účinek, který by byl málem nastal, vyjadřuje se zápornou větou se spojkovými výrazy div, div že, málem že, taktak že: Hledám, hledám, div jsem na jetelině oči nenechala, ale nic jsem nenašla Němcová; V každém okně byla panna vyobrazená, jedna krásnější než druhá, div že královic na nich očí nenechal Erben.
4. Účinek nereálný, ale žádoucí (popříp.nežádoucí), vyjadřuje se účinkovou větou se spojkou aby. Užívá se jí: a) Po větě záporné (nebo aspoň smyslem záporné); zde vyjadřuje účinek, který nemůže nastat, protože se popírá to, co by jej mělo způsobit, např. Není takové písničky, aby konce neměla Erben (formálně je to věta přivlastková); Zachovali zákon pralesa a nebyli tak důvěřiví, aby před ním zalehli do svého lože Olbraeht. — b) Po výraze s adverbiem příliš, které vyjadřuje, že účinek nemůže nastat pro přílišnou míru nějaké vlastnosti, např. Okna jsou příliš malá, aby jimi bylo možno prolézt Olbraeht.3 Pro blízkost k větám srovnávacím pronikla sem spojka než: Byla ještě příliš mladá, než aby mohla trvale truchliti Majerová. — c) Po výrazech, které vyjadřují dostatečnou míru vlastnosti, aby se mohl účinek uskutečnit: Zásoby v domě jsou! Ale přitom měly za celý den již dosti zkušeností, aby věděly, jak málo by se bylo na každou znichdostalo Olbraeht. —d) K vyjádření účinku, který by měl vyplynout z děje: Rozkázal chlapcům, aby tu skálu zamkli tak, aby ji nikdo nikdy neotevřel, a oni
2 Srov. K. F. Svoboda, O souřadných souvětích vysvětlovačích a důsledkovúch, Nft 39, 1956, 11—18. ,
■ Stejnou povahu mají i věty bez adverbia příliš, mají-li podobný smysl (takže by se . dalo příliš doplnit): Koho k nim může věsti cesta ted, pozde již, aby mohl někam dojiti? ' Olbraeht.
tak učinili Olbraeht. Tyto věty se stýkají s účelovými, ale na rozdíl od nich určují způsob provedení hlavního děje, nikoli jeho cíl.4
Větosled je v účinkovýoh souvětích stálý — účinková věta je vždy na druhém místě. ,
V jazyce staročeském bylo účinkové souvětí již plně ztvárněným hypotak-tickým typem, ale zůstaly v něm ještě stopy staršího stavu a došlo i k dosti pronikavým změnám.
Vyjádření účinku v souvětí asyndetickém a v souvětí s ano
V stč. bylo značně rozšířeno vyjadřování účinkového vztahu v souvětí asyndetickém. V první větě bylo vždy odkazovači adverbium tak nebo zájmeno taký, signalizující, že v další větě bude vyjádřen účinek děje nebo vlastnosti; proto je zde významový vztah skoro stejně zřetelný jako v souvětí se spojkou že. Jde zde vždy o vyjádření účinku reálného. Např. tak biechu strachu poddáni, přěmohú je bez všie bráni AlxV 484; tak ho bieše dosáhl krutě, ruku mu po loket utě AlxV 1692; máj mistr jeho tak naučí: pomaže sě, jako pes vskučí a potom sě náhle vzpruči MastMus 68; tak sě jim bydlo ostudilo: běžiechu nedas kde bylo Hrad 27a; a taký pokoj buóh vám učiní, viec budete jmieti i po vás jiní Hrad 21a; a když dřieve řečenú chválu boží, ješto oni řiekáchu synaxys, chtiechu bohu slúžili, a sebrachu sě v také mlčěnie a tak mezi nimi bieše, mezi takým množstvím nižádného hlasu nebieše slyšeli, nežli ten, jenž chválu bohu pějieše OtcB 114a (tantum praebetur a eunctis silentium, ut cum in unum tam numerosa fratrum multitudo conveniat, nullius vox, excepto canentis, personet); dievka tak raněna bieše, již mluviti nemožieše Baw 114a.
Později se někdy doplňovalo v takových souvětích že nebo až; např. i jich jazyky tako smyli, bratr bratru neurozumě DalC 4a X DalL 1.21 tak zmýli, že bratr bratru neurozumě; v div sě dievčie srdce proměnichu, proti mužóm jako kámen bychu DalC 17b X DalL 10.6 v divná sě dievčie srdce obrátichu, že proti mužóm jako kámen tvrdý biechu; ti páni tak sirotky súdiechu, jich dědiny sobě přisúdiechu DalC 159b x DalL 95.26 až jich dědiny k sobě přisúdiechu.
Bezespoječně se připojovala i účinková jmenná věta div („takže byl div"), a k ní se pak spojkou že (ež) připojila obsahová věta objasňující, co bylo divné, časem ztratilo slovo div větnou platnost a stalo se spolu s následující spojkou vyjádřením účinku, který by byl málem nastal. Srov. stáchu před ním v smutném líci a srdce jde rózno čšticí, ande nenie kto ottušě — div, že nevyskočí duše
4 O účinkovém souvětí srov. v mluvnicích: Gebauer—Ertl, Mluvnice česká II, 100; Fr. Trávníček, Mluvnice II, 699—702; VI. Smilauer, Nč. skladba 286 a 294 až 295. O větách s než aby v. Fr. Daneš, Vedlejší věty účinkově přirovnávací se spojkou než aby, NPv 37, 1954, 12—22. -
270
271
208
AlxV 1903; dvě tak přielišniej bolesti div ež mohla v svém srdci snésti Hrad 29b; již sě tělo dolov boří a mé srdce v tuhách hoří, viece, viecež tuhy spoří, div, že mne hned neumorí Hrad 53b; paralelně se spojkou tak jakž: a u Gindorfa most Bavoři podrúbichu, takž jakž ledva stromieše a div že neletieše DalL 89.40, pod. DalC 147b.
Nezachytil jsem samotné div bez následující spojky že. Vedle toho se div užívalo i po spojce že, takže, tedy jako spojkové věty účinkové, popříp. už bez větné platnosti jako adverbiální součásti spojkového výrazu: tak veliká žalost bude, že div sami mrtví, i ta Ráchel nad svými potomky naříkati bude BiblKral na Jr 31.15 (J).
Nč. spojkové výrazy málem že, taktak že jsou asi pozdní a vznikly podle všeho analogií k div že. Málem mělo v starším jazyce jen funkci příslovečného určení a mohlo ovšem stati i ve větě účinkové a modifikovat tak její obsah. Zachytil jsem souvětí s obdobným bezmál, bez zamal: a bolest srdečná vznide, ež bezmál hořem nezstyde Hrad 29b; i by tak protivné povetrie, že bez zamal neztonuchom OteB 104b.5
Zato máme doloženu větnou platnost adverbia jedno, odpovídajícího nč. jen v souřadném souvětí smyslem účinkovém (zlatý vlas upadl na zem, jen to zazvonilo Erben). I po něm je spojka že: vyprnu sě jim všem z očí, jedné že sě vicher zatočí Podk 230.
Smysl účinkový proniká někdy slabě ve větě uvozené původní citoslovečnou partikul! ano,6 ojediněle i ande: mluvieše hospodin s Mojžiešem, ano všickni vidiechu BiblOl Ex 33.10 (G) (cernentibus universis); zlořečil mu, ano to slyší všecken lid Blah 130 (T); v takovém stojiece ohromě, ande na vše strany lomie ruce AlxH 194. Ale ve všech případech jde vlastně o vyjádření příslovečné průvodní okolnosti, nikoli skutečného účinku.
Účinkové věty se spojkou až
Jak jsme viděli při rozboru dokladů s až v souvětí slučovacím (§ 17) a časovém (§ 177),7 vyjadřovala věta s až původně dovršení předcházejícího děje, popříp. jeho nečekané přerušení. Podle obsahu spojených vět se pak až vyvíjelo jednak k platnosti slučovací („a konečně"), jednak časové („dokud ne"), jednak účinkové. V jazyce stě. najdeme ještě mnoho dokladů, v nichž neproniká výrazně žádný z těchto vztahů, takže je cítíme jako doklady přechodné; jde tu však o relikt původní nediferencované funkce až: na každý den šturmo-váchu, aže však zed podebrachu AlxVíd 12 // AlxV 2055 až (zde proniká zároveň odstín účinkový, časový i slučovací „a nakonec" — jde o dovršení dlouhou dobu trvající činnosti); na němž [hradě] jest sám s ní za pět let tajně seděl, až jeho žádný člověk nevzvěděl DalC 75a, pod. DalL 39.34; tomu Němci mnoho slíbišta,
* Pr. Trávníček (Mluvnice II, 700—701) myslí ve všech případech na původní větnou platnost (div; málem < málo; taktak). Je to možné, ale mimo div nemáme starých dokladů, které by existenci takových jmenných vět ve funkci vět účinkových potvrzovaly. Nezaohyouje je ani Jungmann.
6 Srov. Fr. Trávníček, Nesl. věty I, 87.
' Srov. též až v souvětí odporovacím (§ 33) a obsahovém (§ 91).
až jej na té cestě i postavišta, že sě je o tom chodili... DalL 54.10, pod. DalC 104a; mnohot jest tvój otec jemu sliboval, až jemu i klášter dělal Hrad 14b; nic leže nesměje v nebesa hlédati, ani sě tu směl ohlásiti, ani božieho ména v svá ústa vzieti, a v smutcě a ve slzách lkáše, až pro mdlobu ledva v tom trváše OteB 6b X OtcE a již.
Blíže ke skutečnému významu účinkovému má až v dokladech tohoto typu: svatý Vojtěch neda sebe vzieti, až mušichu za tři dni post přijieti DalL 43.12, pod. DalC 83a; nalezše ucho, k hlavě přiložichu, a ihned přicěle, až sě všichni podivichu DalL 31.32, pod. DalC 95a; mistře, již sem tuto mast tlúkl dosti, až mě bolejí mé všě kosti MastDrk 244; dřéves mi jie [masti] byl dal málo, až sě jie mnohým nedostalo MastMus 197; bez čísla uzdraveno jich mnoho, až nemôž počisti toho Hrad 18b; toho [psa] za tři dni nekrmí, až by ten psík lačen velmi Hrad 103a; opět jednoho času vnide k bratří zavřenými dveřmi do domku, až sě ta bratřie podivichu OteB 26b; tu pláč a zubóm škřípenie, věčné peklo bez skončenie, až jest pomysliti hrozno NRada 2089; a když hrál s kniežaty a s dvořany krále toho ten mudřec, ano se jim hra velmi líbí, až i sám král vzechtě, aby té hře naučil jeho Štítišach 292b; hlad sú veliký měli, až jsú již žito vaříce jedli Kron Žižk 159a.
Věta s až má zde významově blíže k větě důsledkové než ke skutečné větě účinkové: nevyjadřuje způsob nebo míru toho, co se říká ve větě řídící, nýbrž důsledek'vyplývající z celého jejího obsahu. V některých dokladech má zde až stejný význam jako nč. takže.8 V dalším vývoji toto užití až ustupovalo; věty s až se specializovaly postupně na vyjádření účinku vyplývajícího z velké míry děje nebo vlastnosti.
V této funkci se užívalo až už v době stě. Ve větě řídící bylo obvykle odkazovači adverbium tak, tolik anebo adjektivum taký. Např.:
pro něž sobě tak velmi stesk, až zapomanuch sám sebe AlxV 884; Pražené tak Lučany tepiechu, až potočí krvaví tečiechu DalL 20.10 pod. DalC 37b; tak jě velmi opsovachu, až jě ottud i vyhnachu Hrad 25a; a když v své radě črtie neprospěchu, rozhněvavše sě, inhed uchopivše toho člověka mezi sě, i počěchu mu tak veliké rány dávati, až on ubohý ledva dýcháše OteB 7a; zimnice, ješto třetí den bývá, popade bratra našeho tak těžce, až musil v loži ležeti OteB 4b; a v té žalosti lev zařva tak silně, až se všecka země třesieše Baw 5b; — prostřed Prahy taký boj vzěchu, až krve potoci tečiechu DalL 27.18, pod. DalC 50a; a s takú pokoru jeho sě pridržal, až sě ten stařec vždy divil jeho poslušenství OteB 117a x OtcACE že;
tolik Kochan na Jaromíra bratru soci, až i káza kněz bratru vylúpili oči DalL 36.28, pod. DalC 70b; toliko škody od ní jmieše, až již z země jiti chtieše DalL 100.22, pod. DalC 167b;
8 Tím si vysvětlíme, že bylo možno užít i tak až jako spojovacího výrazu. Jde o ojedinělý případ a jistě se v něm uplatnil vliv lat. předlohy: a oj hnutí veliké učini sě v moři, tak až sě lodička přikrýváše vlnami, a on zajisté spal EvOl Mt 8.24 (216b) x EvZim tak jakž x BlahNZ takže (ita ut navicula operiretur rluctibus).
272
18  Vývoj Českého souvětí
273
kto na má vrata tluče, až mi v mú uší búče? MastDrk 304; Vlachy bez rozpači tepiechu, až krvaví potoci tečiechu DalL 61.28.
Vedle toho jsou i doklady, v nichž je až synonymní s že: pak zemené mezi králem a královu tak radichu, až je spolu i svadichu DalL 100a (dopi. 5.16); paúci tak jeho svými paúčinami zakryli, až jeho nikte nalézti nemohl PasU 49b (G). V mnoha dokladech z různých rukopisů Ote se obě spojky střídají, např. a ten činieše veliké divy, až jej za proroka mějiechu OtcB 30b x OtcACE že; a v tu dobu zamračí sé velmi, až pravú cestu ztratišta OtcB 122b x OtcACE že; byl sem na moři a vzbuřoval sem vicher veliký, až sú korábi s lidmi ztonuli OtcB 131a X OtcACE že.
Velmi řídké je ve větách s až užití kondicionálu, ale i tak přesahuje dnešní míru.
Především se klade tehdy, když je celé souvětí podmíněno: by mi ciesařě třikrát pobili, až by pól tretieho tisíce prsteňov s ruk zbitých řitieřóv sněli, tehdy by v své řeči pravdu jměli DalL 84.25, pod. DalC 141a; velme j' jich málo, by v takém to hoři smrtelném byli při sobě v náboženství, až by pro žádost věčného života, žádajíc býti s Kristem, umřeli rádi ŠtítErb 277.10.
Dále Be ho užívá po záporu ve větě řídící, kde je dnes obvyklé aby (v. § 206, typ 4a): [zpovídající se] nemá zaplesti řeči tak, až by nebylo rozuměti, co praví ŠtítErb 247.2; a tak zlí vždy budú mieti bolest v pekle, vždy jsúc v smrti, vždy mrúc, ale tak nikdy nedomrúc, až by nebyli ŠtítErb 300.35; anit jsú [slova] tak tajná, až by jich nebylo praviti ŠtítBrigC 80 (G).
Na místě dnešního aby je až také ve větách vyjadřujících žádoucí účinek (§ 206, typ 4d): měj nádeji do milosrdenstvie božieho, až by spravedlnosti jeho nezapomněla ŠtítBrigF 8b (G); tak mysl [„mysli"] na spravedlnost jeho, až by i milosrdenstvie jeho v paměti jměla ŠtítBrigP 8b (G); buď tak huben, až by žádný nebyl, kto by tvé tělo pochoval Baw 217a. Všude je tu po řídící větě imperativní.
Ojediněle je ho užito o účinku jen myšleném, nereálném (= nč. že by): uzří v něm [v koláči] přehrozné diery..., až by ven vložil tři pěsti Hrad 137b; boha shišie tak milovati, ažby i jedné odplaty od něho nechtěl ŠtítErb 35.33; Postrpalku, mohl by mluviti tíšě, až by sě obořily chýše MastMus 397.
V dalším vývoji jazyka se přestalo kondicionálu po až kromě prvního případu (podmíněný obsah celého souvětí) v podstatě užívat.
Rozbor dokladů nám ukázal, že v stč. nebyl význam vět s až ještě tak specializován jako dnes: jejich významové rozpětí sahalo od vyjádření pouhého dovršení děje přes odstín důsledkový a prostě účinkový až k účinku z velké intenzity děje nebo velké míry vlastnosti. V tomto užití byly nejčastější a na něj se jejich význam zpřesnil; tak se odlišily od vět s že, takže, aby.
O genezi ai\e\ jsme pojednali u vět časových v § 176. Fr. Trávniček (Skladba 98) vidí v něm i ve větách účinkových původní „a hle", tj. spojení eitoslovečného že se spojkou a. V dohě, kdy docházelo ke vzniku účinkového souvětí, mělo však zřejmě
274
jen slabší citový význam „a tu"; není aspoň stop po původní větné platnosti až (príklonky se kladou pravidelně hned za ně).
Spojka až je v účinkovém významu rozšířena i v našich nářečích. Není zd.e — pokud mohu soudit z přístupného materiálu — tak výrazně odlišena od jtakjže jako ve spisovném jazyce a v mnohém připomíná její užití stav stč., ale převládá užití ve významu účinku z velké míry děje nebo vlastnosti. Hojně je dokladů přechodných mezi významem časovým a účinkovým. Srov. mor .slov.: cápeme po tom, až je to vimlácené; dotút sa s ňím hrál, až dobyteg býl zdravý (Chloupek); pršelo, aš polehly ofse (Skulina).
Účinkové až bylo rozšířeno ve všech západoslovanských jazycích, v ukrajinštmě a v běloruštině, znají je i západní ruská nářečí. Není však doloženo v strus. památkách, takže v jeho dnešním rozšíření je nutno vidět expanzi z území západoslovanského. Největší životnost má však na půdě české; v pol. a v sic. je dnes jeho užiti velice omezeno.8
Účinkové věty se spojkou jakž (tak jakž)
Plně už ztvárněným a velmi častým typem účinkových vět byly v 1. pol. XIV. stol. věty se spojkou jakž. Vyskytovala se skoro vždy v této podobě; jen ojediněle je doložena plná podoba jakož. Spojení s příklonným -ž\e\ je zcela pravidelné;10 dále se někdy zesiluje príklonkou -to v jakžto. Srov. byla Mas zima veliká, jakž stala řeka všeliká LegJid 85; po jeho lícu vrásky plákáním byly tak švadly hi tak suchotu opadly, jakož po všem jeho lícu.. . byla všě plet jeho zprahla LegAp 154; to [osudie] rúchami a smolu tak uhradili, jakžto tam voda jiti nemohla PasMA 156 (G).
Stejně jako podoba spojky byl jasně vyhraněn i její význam: když se jí užilo po řídící větě bez odkazovacího adverbia nebo zájmena, vyjadřovala většinou následek plynoucí z celého obsahu řídící věty (= nč. takže); naproti tomu v korelaci s odkazovacím adverbiem tak nebo zájmenem taký vyjadřovala účinek plynoucí z kvality nebo intenzity vlastnosti nebo děje ( = nč. tak — že). Eladl se v ní pravidelně indikativ a vyjadřovala účinek reálný. Srov.:
jímž smutnějie chodil, tiem bóh skot jho viece plodil, jakž ni jeden z toho kraje byl, tak mnoho skota jmajě LegMar 10; milost pro ni obdrželi, své dedičstvo vše přijeli, jakž v ni v čemž nevzěli ztrátu AlxM 54; tu bez čísla lidí zbito, jakož řiedký
' Srov. V. Vondrák, Vergl. sl. Grammatik II, 528; E. Muka, Slovmik I, 6; G. Liebsch, Syntax 207 (v horní luž. je skryto v podobě haó); Slovmik stpol. I, 45, 48; Slownik jezyka pol. I, 276; Jánošík—Jóna, Slovník I, 59; J. Stanislav, Dejiny I, 657; J. F. Karski j, Bělorusy II—III, 492—493; Kype cytactuňyxp. mm. mosu 315.
10 J. Gebauer cituje jen jeden doklad s jak: byl jest tak dobrý, jak ižádný nemohl naň žalovali Kruml 147b. V DalL 18.32 je jako by, ale může tu jit o neshodné relativum; tomu nasvědčuje konkurence s jenž by v DalC 34b: uUň (mi) tak vysoký rov, jako by uzřel veš Ghýnov.
275
kto hostaven AlxV 817; jedné Mechu všitci vôle, jakž, kdy vyndú na pole, dobře by za to přisáhl, že bratróv zástup vytáhl AlxV 379; ti sobě osobichu země, jakž i dnes má každá své jmě DalL 1.28, pod. DalC 4b; ale nemúdry, malú příčinu jmajě, trútí, jakž pronikne, nic netbaje DalL 17.16 x DalC 32a až; bieée pohanstvo uhrozil, jakž sě třiesli jeho zrakem jako kwřě před luňákem LegKat 13;
hrozné blýskoty, jiež sě byli táko lekli, jakž každý, jamž mohl, utekli LegApŠ 113; a stane sě diva viece ot slunce hi ot měsiecě, že sě tak otmíta ovšem, jakž bude tma světu po všem LegPil 75; tak mnoho luda bieše, jakž juž trub nedošlyšieše AlxB 306; aspis slove hádek jeden, ten jest tak velmi nezbeden, jakž nedbá i jedněch kúzel AlxV 221; tak-li vy na vašem smysle ženská moc již obludila i svú řečí přesúdila, jakž vás každý zmámen stojí? LegKat 2150; ale Jezus Kristus té noci jeho navščievil, jehožto přěoslavným viděním tak sě posílil, jakž nic na ty muky netbal PasMA (Výb 529); tak sě chci nad nimi pomstiti, jakžto mi sě viec ižádný z nich nebude posmievali PasMA 351 (G); — taká jho světlost ostúpi, jakože při blsketu takém nelze by tam hnuti zrakem po všem kostelu, v EfeŽě LegApŠ 32; taký zvuk, třesk hi křik taký by v zástupiech stranu obú, jakž sě zdáše, by v tu dobu sto hromóv spolu vzehřměli AlxB 63; v rozličných krajích taká povodeň byla, jakž mnoho vsí i s lidmi zahubila DalL 105.4; k tomu bieše v takém rúšě, jakž jeho bohatie měny nikle nevědieše ceny LegKat 225.
Už od nejstarších dob se užívalo i celého tak jakž na počátku věty účinkové (podobně jako nč. takže a ve stejném významu); časem se jistě celý výraz chápal jako složená spojka. Udržel se mnohem déle než samotné jakž nebo rozdělené tak — jakž. Srov. dar svatého ducha spade hi všech jich mysl obpopade, tak jakž sě včěchu diviti LegDuch 51; vše pro to budúcie hoře té přě-nevěrné prorady, jiež nelze juž zbyti kady, takž jakž jest pojiti všemu vždy k času ustavenému AlxBM 275; most Bavoři porubichu, tak jakož ledva stromieše DalC 147b // DalL 89.39 tak jakž; stkvúciesě hvězda zjevila, tak jakž veš svět osvietila Vít 22a; i učini sě velmi ticho, tak jakž lidé diviechu sě EvZim Mt 8.27; ondet střieleji výborně, obracejíc mnohé vzdorně, ták jakž jich mnoho set ležiechu Baw 81a.
Ojedinělé bylo jakž s kondicionálem. Ve všech dokladech, které jsem zachytil, vyjadřuje žádoucí účinek („tak — aby", typ 4d): inhed v tom miestě rozkáza, aby sě hotovi jměli, jakž by náhle k městu jeli AlxV 419; bože, rač mi toho dopomoci, bych mluvila s dievkú v noci, jakž by nevzvěděli soci LegKatB 247 (G); milí synáčkové, pokoj a mlčěnie vždy milujte a učením svatého písma nehrdajte a tak sě sami zpósobujte, jakž byste svú jasnú mysl vždy bohu vzdávali a na modlitbách svých nepřekáželi sobě! OtcB 9b (atque exercete vosmetipsos, ut frequenti collatione mentem vestram puram exhibeatis Deo).11
Již ve XIV. stol. začalo účinkové jakž ustupovat spojce že, takže; v XV. stol. zaniklo zcela. Jeho ústup pěkně dokládají různočtení
11 V ŽaltWittb je jednou v témž významu jakž + imperativ: zhyňte hříšní z země, a nepraví tak, jakž jich nebuď Ps 103.35 X ŽaltKlem tak, aby nebyli. Je to individuální odchylka, dosvědčuje však prací význam účinkových vět tohoto typu.
276
z Ote: tehdy diábel počě hrozně vólati, a jda od ňeho, i huhláše žalostivě, ták jakž všecka jiná bratřie, ješto odtud bliz přěbýváchu, jeho huhláni >,e) slyšiechu OtcB 10a X OtcC tak že; třetí noc diablove opět k ňemu sě navrátivše, ranami naj-věčšími tak jej přěnásilně zbichu, tak jakž sě již ničemuž nehodieše OtcB 7a x OtcEF ták že; a takž ten ubohý by nalezen v dobrých skutciech i v žádosti prospěšné i v milosti krále nebeského hojné naplnenie, tak jakž sě jeho diábelská říše baše a postupáchu před ním jako před andělem OtcB 7a X OtcCE tak že.
Poslední dva doklady zároveň pěkně dokumentují, že se tak jakž chápalo už jako složená spojka, v níž se význam prvního komponentu už otřel: v řídící větě je znovu odkazovači tak]ž\.
Zánik účinkového jakž je jediný případ (spolu s málo zastoupeným jako „od té doby co" časovým, v. § 190) zániku spojky pocházející ze zájmenného adverbia jako — ve všech jinýoh funkcích se jako udrželo. Snad to souvisí s tím, že jako bylo již příliš zatíženo a k tomu přejímalo právě nové funkce — vstupovalo na místo přípustkového kak/ž/koUl, nahrazovalo tázací a neurčité kakjoj. Účinková funkce byla dosti odlehlá od ostatních významů jako a byla po ruce náhrada v konkurujíoírn že. A tak bylo jen v duchu ustalování a zpřesňování spojovacích prostředků, které probíhalo v XIV. až XV. stol., že jakž v této funkci zaniklo.
Původ jaklo jž/ v této funkci vykládá Fr. Trávníček (Skladba 99) stejně jako všechny jiné jeho funkce z deiktického citoslovce s významem „hle". Zdá se, že pro dobu, kdy docházelo ke skutečnému ztvárňování souvětí účinkového, můžeme předpokládat asi už jen odkazovači význam jako. Tak např. souvětí typu tak jasně mluvieše, jakž i poslední rozumieše (ModlLeg 57b) mělo asi původně význam: „tak jasně mluvil: takhle [při takovém způsobu řeči] i poslední rozuměl". Šlo zde o souvztažnou korelaci táko — jako, stejnou jako v souvětí srovnávacím a jinde, a sotva již o citoslovce s plnou větnou platností a s přímým deiktickým významem „hle". Citoslovečná platnost mohla ovšem v minulosti ještě vzdálenější předcházet platnosti odkazovači; déle se snad držela tam, kde nebylo v první větě preparativní zájmeno nebo adverbium
Účinkové jakojžel bylo rozšířeno zejména v stsl. a v csl.12 Stojí v dokladech pravidelně samo, bez korelace s tako a s významem „takže", tedy blízkým důsledkovému; tím se od čes. jakž zčásti liší. V strus. památkách18 a jinde je těžko rozhodnout, do jaké míry je lze považovat za domácí nebo za prvek csl. (Srov. též v. Vondrák, Vergl. sl. Qrammatik II, 536 a 505n.)
Účinkové věty se spojkou že (tak &e)
Účinkové věty s že jsou dobře dosvědčeny již od počátku doby historické vedle vět s jakž, kterým stále silněji konkurovaly, až je vytiskly. Srov. k dokla-
18 Viz St. Sloňski, Die Uebertragung der griechischen Nebensatzkonstruktionen in den altbulg. Sprachdenkmalern 42n.
18 Srov. T. P. Lomtev, Ouepxu 532.
277
dům na střídání jakž /I že, uvedeným v § 209, ještě tento: svatý Jan v dobrých skutciech nic sě nepromění a u m{od)litbě ústavně stase, že z jeho noh pro veliký trud tak ďl(ú)hého stánie krev potoky tečieše OtoB 10b x OtcA jakž.1*
Vedle spojky že se užívalo i ostatních jejích podob, dosvědčených v jiných typech souvětí (srov. § 97): ež, jež, ž', např. a již sem nebožtík k tej sirobě přišel, jež nikdie nic nejmám, a tak sem osiřel, ež sem i svú hospodyni i své milé dietky šeredně roztratil PasMB (Výb 526); tej sě ta zlob nepřimieři, juž jest on jměl, ž' neľutoval... LegApD 164; tatmá mast velikú moc, žet usdravuje všelikú nemoc MastMus 328.
Celou svou strukturou i významem se souvětí s že podobá souvětí s jakž. Vyjadřuje pravidelně účinek reálný. Není-li v první větě odkazovači tak, taký, má druhá věta smysl skoro důsledkový; podobně při užití tak že, které je rovněž (jako tak jakž) doloženo již od nejstarších dob. Naproti tomu v souvětí s odkazovacím zájmenem nebo příslovcem jde o skutečné vyjádření způsobu účinkem. Srov.:
samotné že: kam sě ti peniezi dějů, na něž sě lakomě žědíš, ž' peklo sobě jimi dědíš? LegJid 233; chráně vše, což jest, ot hlada, v ňemž si neztišil hi hada, že hi ten sě tdy raduje LegMar 62; chcit slúžili, že mi nebudeš děkovati MastDrk 138 (s poměrně jasným smyslem účinkovým); snad jsi chůd, že nejmáš dáti? AlxV 278; proto budú jich koni svázáni, že nemoci budú sebú hnuti DalL 19.37, pod. DalC 36b; nebo mnozí na vás kročie, že vy ottadto vysoěie Hrad 20a; a uměl jest latině i řecky i židovsky, že sě jemu ve všem umění nižádný nemohl přirovnali OteB 107a;
tak že: za ňehož, ktož búdú živi, uzřie v světě hrozné divy, takže všecka sirost zempná bude po všem světu tempna LegPil 68; tehdy ho kniežě se svými stařějšími. s velikú prosbu nadstúpi, tak jež jako bezděky přijieti opatstvie musil PasMB (Výb 532); pohani [počěchu] velmi sě ostražitě brániti, tak ež nikte nesměl po řebří na měsckú zed vstúpiti PasMA (Výb 530); veliký mor na jeho všecky lidi udeři, tak jež jeho sluhy brzce sě roznemáhajíc mřiechu PasMB (Výb 525); proč by byl [hrad] pust ostaven, takže i cesta k ňemu nebieše DalL 39.3, pod. DalC 74a; kněz ot pánóv u potupě bieše, takže často jiesti nesmieše DalL 103.2; mějiechu pomluvu o zákonné řehole mezi sebú, tak že již biechu slavnú chválu nešporní obrátili mezi sebú v pohádku OteB 113b (essetque inter eos pro religionis gloria pia contentio, ita ut tempus vespertinae solemnitatis sacratissimae quaestioni succederet); a když lékaři chtěli z jednoho neduhu pomoci jemu, jiných neduhóv posilnili, tak ež i lékařóv několik kázal na smrt dáti ŠtítSvát 33a2; to malomocenství leze s jednoho na druhého, takže jeden svatokupec mnoho jiných zprzní HusSvatokup 114b;
tak — že: jehož rozum byl tak jasný, že jmu bylo všecko známo AlxV 3; atak
11 Zde je jakž v archaickém rukopise OtcA, kdežto B má již že. V § 209 jsme citovali doklady, v nichž OteB zachovával ještě tak jakž, zatímco mladší rukopisy je už nahrazovaly spojkou tak že.
278
všě své súsědy uhrozichu, že po všech Němcích jechu sě mluviti DalL 78.21, pod. DalC 132b; chcut sě tu ták péci, žet to musí sama řeci dobrú vuólí z smysla svého, ežt. .. LegKat 1543; tak puol čtvrtá dne ležiechu, že oba ani pichu ani jechu Trist (Výb 387); a tak jich srdce roznieti ohňem ducha svatého, že jeden po druhém jidechú na púst, aby na púšti přebývali OteB 108b (tantus omneš inscenderat ardor animarum, ut certatim ad eremum et sacras soktudines ire properarent);
_ojediněle tolik — že, to — že: stolko nebo lútoščivý i milostivý jest hospodin
podlé křehkosti naš{i)e, že jakže nás ze svého těla krv vykúpil jest, žeže [?ježe?J robotní dôstojní nebylismy vzývali sě, synové jsmy skirzě milost božú zpodjetí GlosOp 152a (tantum enim pius et clemens est dominus circa fragilitatem nostram, ut postquam nos de suo sanguine redemit, qui servi digni non eramus vocari, íilii sumus per gratiam adoptivi); ale tolik mi m'ôj tvořec míl, že tvé krve pro veš svět bych neprolil DalL 30.44 // DalC 56b tolikot — že; k tomu jej jeho nemúdrost připudi, že vše Zlicko proti nemu na vojnu zbudi DalL 28.6, pod. DalC 51b (blízké větě obsahové); — taký — že: takého byl šlechetenstvie, že jemu buoh zjevil proročstvie Hrad 19b; taký hlad v zemi vznide, že proň třetina lidu snide DalL 47.6, pod. DalC 91a; — tázací kak, kaký, kteraký — že: vidíš-li, Jiří, kak jsú milostivi naši bohové, ež viduje tě protiv sobě stojiec, však to od tebe trpie PasMA (Výb 529); znamenajte, kaký byl to lúd, že nebyl v nich nyniešieho lidu blud DalL 18.38, pod. DalC 36a; kteraký jest tento, že větrové i moře jeho poslúchajl? EvZim Mt 8.27, pod. BlahNZ x EvOl 216b kteraký jest tento, jenž větrám přikazuje i moři a poslušní jsú jeho? (qualis est hic quia et venti et maře oboediunt ei?).
Velmi řídký je ve větách s že kondicionál (při ději podmíněném nebo žádoucím): tvá naděje jest dva šilinky. Ale ažt by sě přihodilo, že by jě ztratil, azdalibuoh nemá nad námi péče, žeby nás neobmyslil? OtcCB 68a x OtcACE by; tehdy to uzřev, i jěsě v sobě mútiti a své slzy prolévati, alevšakž ne toliko ani tak mnoho, že by jimi mohl plamen smilstvie v sobě uhasiti OteB 8a x OtcACEE tak by (po záporu ve větě řídící); taká milost k vnitřním věcem, že by až tržala k nim žádost Štít Vrť 244 (G) (spojení že by až „až by").15
Spojka \tak —/ že, takže stala se od vítězství nad jakž, tak jakž základním výrazovým prostředkem účinkového vztahu a zůstala jím dodnes. Dělí se o tuto funkci s významově odlišeným až a aby.
Původ že (jež, ež) je zde asi stejný jako v jiných funkcích: je to patrně jednak původní citoslovná partikule že s deiktickým významem (blízkým nč. „hle"), jednak odkazovači partikule zájmenného původu ježe, která jistě též nabývala deiktického významu.16 Ke vzniku užití účinkového došlo asi z oslabeného významu náladového a odkazovacího.
15 V dokladu ze ŠtítBarlD 84b má jenž možná platnost relativa, ne spojky: proč se tak lekáš? Však si nic zlého neučinil, jenž by hoden byl smrtil Srov. § 211.
16 Citoslovný původ že zde předpokládá Fr. Trávníček, Skladba 98.
279
Viděli jsme, že u nás vznikly na základě odkazovacíeh partikulí (popříp. citoslovcí) tři účinkové spojky: až/e/, jafc/o/ž/e/ a že (ježe, ež). Na jejich deiktickpu povahu ukazuje to, že všechny uvádějí skoro výlučně nebo aspoň převážně věty vyjadřující účinek reálný. Přitom jakž a že se nám jeví jako souznaěné, ale původně byl asi mezi nimi přece jen rozdíl: jakž ukazovalo na kvalitu, kdežto s že (ježe) tento odstín spjat nebyl. Relikt toho vidím v tom, že při jakž se nekladlo odkazovači toUk\o\, kdežto při že je máme dosvědčeno, třebaže ne často. Od obou se významově od samého počátku trochu lišilo ož/e/; postupně se pak (po jistém kolísání) stalo prostředkem k vyjádření jiného odstínu účinkového vztahu než že.
Účinkové že, takže je rozšířeno i v našich nářečích (takže je řidší a nejspíše představuje mladší vrstvu).
Účinkový význam se rozvinul u že (iž, ež, jež.. .) i v jiných slovanských jazycích, které tuto spojku mají, zejména v jazycích západoslovanských,17 a vedle nich v srbo-oharvátštině (jer). Srov. V. Vondrák, Vergl. si. Grammatik II, 536 a 492n.
Účinkové věty s ješto a jenž
Absolutivní ješto, které mělo v stč. různé spojkové užití, uvozovalo někdy i věty účinkové. Zachytil jsem jen doklady pozdější, takže je těžko vyslovit předpoklad o přímém vývoji odkazovacího ješto k této funkci (analogickém s ježe). Může zde jít i o pozdější rozšíření. Srov. a komory, v kterých hosté bývají a zbožie svá v nich chovají, jsú tak čistě připravené, ješto o nich v zemi české... jest nesnadné rozprávěli, neb jest k pravdě nepodobno CestKabK 5a; země tak jest biedná ta a nuzná, ješto v nie nenie chleba ani dřévie CestKabK 6a; i byla jest ta přepěkná paní jednomu muži dána dosti potvornému a k ní časem velmi netrefnému a k tomu příliš skúpému, ješto on nikda nebyl jest jí hoden Hyn Rozpr 213a (zde lze chápat ješto i jako absolutivní relativum).
Jiného druhu jsou doklady s jenž: dvě stě let nenarážel se rytieř taký, jehož by chválil jazyk všaký DalL 96b (dopl. 4.14) — zde jde o větu přivlastkovou s pronikajícím významem nedosažitelného účinku, nedosažitelné vlastnosti (v. § 206, typ 4a); Maria sě nebojieše ni co tak hrozného mnieše, jehož by sě strachu • lekla Hrad 30a (quia nil suspicabatur sibi superesse, pro quo timere deberet) — užití kondicionálu je motivováno stejně jako v předchozím dokladu; srov. též příklad ze ŠtítBarlD, citovaný v pozn. 15; jest-liž jaká věc, o níž by někdo říci mohl: pohled, tof jest cosi nového? BiblKral (Z) — zde má tázací hlavní věta smysl záporné věty oznamovací; žádné tak veliké těla síly neměl, ježto by neduhem nebyla přemožena Hrubý z Jelení (Z).
Tento typ vztažných vět přívlastkových s významem účinkovým žije dodnes; konkurují mu věty s aby (typu není na světě člověk ten, aby vyhověl lidem všem Přísloví).
" Srov. Gramatyka histor. 504—505; G. Liebsoh, Syntax 207; J. Ružička, Podraďovania spojka že, Jazykovedné štúdie III, 1958, 335—336 a 343—346.
280
Účinkové věty s by, aby, at by
Věty s kondicionálem měly už v stč. podobný význam jako dnes: vyjadřovaly neskutečný účinek, a to pravidelně účinek žádoucí (resp. nežádoucí).
Nejčastěji stávají po větě záporné, v níž se popírá předpoklad, z něhož by měl vyplynout žádoucí účinek; může to býti i řečnická otázka jen smyslem záporná. Zde se nejvíce drží prostý kondicionál by bez a-, ale aby proniklo i do těchto vět už v stě. a později vytlačilo by úplně (tak jako ve větách obsahových zadácích a účelových). Např.:
hi jakžs chtěl, takžs vše obřiedil, jediné mnes v to nedědil, bych byla vňuž jiné tváři LegMar 70; nebyl by člověk tak lítý, by to vida stál nepláče LegKat 2794; nejmám takých hriechov mnoho, bych lúpil nebo zabil koho Hrad 144b; nikdá sě proničse tak nezamútil, by sěnad svými mlazšími leda přieliš řečí unáhlil PasMB (Výb 532); žádný nemá tolik smysla, by vypravil jeho chválu a štědrost jeho nemalú NRada 307; nenie partéka tak sucha, bych jé nerozmočil jíchu Podk 85; — nebývajte tak nemúdri, aby sě neb jiné dráždili k smilstvu ŠtítSvát 102al;
kto má tako světlá zraky, by mohl ty cesty poznali... ? AlxV 15; co je tak pevné ve světě, by nehynulo? Štít Vrť 114 (G); i kterýž jest ten papež nad sv. Petra povýšený, by nemohl zde hřešiti? HusSvatokup 112b; řídký jest, ješto by prošel, by neupadl jim v ruce CestMil 18a (qui non) (řídící věta je smyslem blízká větě záporné); nemoci budeš býti v čísle mezi dívkami i dcerami Kri(stovými), ač tak přebýváš, by mohl tebe kto milovali Túl 24b (quae sic vivis et vadis, ut possis ab hominibus adamari) (řídící věta má smysl výjimkový).
Vedle toho stávají po větě kladné a vyjadřují účinek, kterého má být na základě toho, co se říká ve větě hlavní, dosaženo (jsou blízké větám účelovým); v těchto větách bylo už v stč. zpravidla aby. Např. byste byli tepruv ot Libuše vyjeli, abych byl mohl tuto ulehl vzórati, viec by bylo oráči chleba netřeba kupovali DalL 5.19 // DalC 11b bycht mohl; ostřiehati budu cest mých, abych neshřěšil v jazyce mém ŽaltKlem 38.2, pod. ZaltWittb; temny buďte oči jich, aby neviděli ŽaltKlem 68.24 x ZaltWittb at nevidie; ten bieše přišel na svědeč-stvie, aby svědečstvie dal o světlosti, aby všichni skrzěň uvěřili EvZim J 1.7, pod. EvOl, BlahNZ; to on rúcho nosieše, aby nebylo velmi zlé ani velmi dobré OtcB 68b (talibus enim vestibus utebatur, ut nec satis bonae, nec satis malae cuidam apparerent); věř tak, aby věřil, že věčný jest duch svatý HusErb 1.22 (G); dále také prosímet vás, abyste všichni vespolek po dnešní den věrně všecky nechuti, hněvy, kyselosti... konečně odpustili, tak abyste mohli spravedlivě páteř pěti VojŘády Ž 5.
V tomto typu účinkových vět se užívá též at by: takéž svět světlost vášě před lidmi, at by viděli vášě skutky dobré i pochválili otce vašeho, jenž v nebesích jest EvOl Mt 5.16 (328a) x BiblKral atvidí; mocen jsi... dáti slovo své neumělým, ať by jiného nic nemluvili, než... ChelěPost 25b (G).
281
Užití kondicionálu — samotného by i aby, at by — má zde stejný původ jako v obsahových větách zadácích a ve větách účelových, v. § 130.
Obdobně jako v češtině užívá se v účinkových větách kondicionálu i v jiných západoslovanských jazycích.18
'   VETY PROSTŘEDKOVÉ
213      Věty prostředkové vyjadřují, pomocí čeho se uskuteční děj věty řídící. Jsou velmi blízké větám účinkovým.
V jazyce novo českém se uvádějí spojkou ze a v řídící větě mají odkazovači zájmeno v tvaru tím, popříp. i adverbium ták: Nejvíce nám pomohli tím, že nás upozornili na některé chyby; Život můžeme zkoumati jen tak, že zkoumáme živou hmotu.19
V jazyce stč. byly organizovány podobně: uvozovaly se spojkou jakž nebo že (stejně jako reálné věty účinkové) a v řídící větě mívaly odkazovači zájmeno tiem; kde vztah vyplýval dosti jasně z obsahu vět, nemuselo se ho užít. Srov. tiem té viny pokúpívě, jakž tebe viec nódstúpívě AlxBM 44;— rušils tiem jeho krásu, £' si nedoždal svého času LegApD 207; Muteus opat bieše sobě vydělal jednu peleš na tomto miestě, ješto sluove Erakleona. A tu když jemu pfěkážiechu lidé tiem, že k ňemu přichodiechu, a proto jide na jiné miesto OtcB 72a; [voda] chváléci se násilně tiem, žet jest stvořena bohem samým Svár 119; — a ty hodiny nebo modlitby takto počínáchu i dokonáváchu, že po žalme, ješto jest na konci ten verš po každém, to jest „sláva otci i synu i duchu svatému", a tu inhed padniechu na klekánie OtcB 113b (s odkazovacím takto); — buóh nad ní pomstil, že ji ve psí tvář proměnil Hrad 104b (bez odkazovacího slova).
K vyjádření myšleného, nereálného prostředku se užilo souvětí s tiem— by: a mne tiem nehanějě, by řekl: „Plete sě a neuměje" DalL 2a (úv. 58).
VĚTY   VYJADŘUJÍC!   ZPŮSOBOVOU   PRŮVODNÍ OKOLNOST
214 Ve výkladu o souvětí oasovém (§ 169) jsme se zastavili u vět s ano, které nevyjadřují časové určení hlavního děje, nýbrž doprovodný děj. Někdy má taková věta spíše povahu určení způsobového než oasového — vyjadřuje způsobovou průvodní okolnost. Např. jediné mi pověz, coť jest a proč tuto stojíš, ano vešken lid z města na tě patří PasMA (Výb 528); kam sú sě děla ta léta, v nichžto u veliciej cti bydlech, ano sě rytieřstvo okolo mne broji PasMB (Výb 526). Nová čeština podobné věty nemá.
Zato má nová čeština jako zvláštní typ věty, v nichž se vyjadřuje záporná průvodní okolnost: Odešel, aniž mi co řekl. V jazyce stě. vystupoval někdy podobný významový vztah v souvětí slučovacím s první větou kladnou a druhou zápornou; z takového spojení vět nč. typ vznikl (v. § 23). Např. v toho mysli veždy blúzi, ni jě kdy cele posúzi AlxV 24. Vedle toho se rozvil už v jazyce starším hypotaktický typ s podobným významovým vztahem vět, ale s první větou zápornou: tuto toho pominouti nemohu, abych o tom zmínky neučinil, že jsou mnozí lidé. . . CestPref 271; moře v sobě nic mrtvého netrpí. . ., ale ani nic jiného, co plave, ono v sobě netrpí, aby toho časem svým k břehu nepřihnalo CestPref 272; a do smrti své nikdy na ni nezpomenul, aby nezdechl a nezapla-kal Veleslavín. ■
VĚTY PRÍČINNÉ A DŮVODOVÉ
Věty příčinné a důvodové vyjadřují, co vyvolalo děj věty řídící, z čeho 215 vyplývá nebo proč platí. Mají tedy vzhledem k větě řídící obdobnou funkci, jako příslovečné určení příčiny a důvodu ve větě jednoduché. Tím se liší od souřadných vět důvodových a vysvětlovačích (v. § 75).1
V dnešní spisovné češtině se nejčastěji uvozují spojkami protože (též, v rozdělené podobě s odkazovacím proto ve větě řídící), poněvadž, jelikož, ježto. Mezi nimi není dnes rozdíl významový, nýbrž jen stylistický: protože je stylisticky neutrální, poněvadž poněkud knižní, jelikož a ježto knižní až archaické. (Zcela archaické a neživé je an). Jde-li o příčinu reálnou, klade se ve vedlejší větě indikativ; jde-li o příčinu neskutečnou, jen možnou, myšlenou, popříp. popřenou, užívá se kondicionálu: Ledové květy bují spíš chudým lidem než bohatým, protože bohatým okna lépe přiléhají K. Čapek; Děti ale nesměly se dívat, ani když se kuře zařezávalo, jen proto, že by je litovaly a ono pak umřít nemohlo Němcová; Nedělám to proto, že by mne to těšilo, ale proto, že ti chci pomoci.
Omezený je okruh užití samotné spojky že, bez odkazovacího proto ve větě řídící: a) vyjadřuje důvod duševního hnutí (přitom se příčinný vztah stýká s obsahovým), např. Starý král plakal radostí, že se synovi jeho tak poštěstilo Erben; b) vyjadřuje důvod, o který se opírá tvrzení vyjádřené ve větě řídící, např. To je jistě nějaké moc malé děcko, že ještě ani nedosáhne na kliku Lada; Zles učinil, synu můj!, žes odkryl, co bylo zastřeno Erben; c) uvádí antepono-vanou větu příčinnou zvi. v projevech hovorově nebo lidově zabarvených, "např. Šel po louce, a že bylo teplo, sundal si čepici a šel prostovlas Němcová.
Spojka když, trochu hovorově zabarvená, spojuje příčinný význam s odstínem podmínkovým nebo i časovým: Když tomu nechcete věřit, tak vám to psaníčko přečtu K. Čapek.
18 Srov. V. Vondrák, Vergl. sl. GrammatiklI, 537; doklady z polštiny viz v Slowniku stpol. I, 13 a 181, a v Gramatyce histor. 505. Pro sic. v. Jánošík—Jóna, Slovnik I, 5.
19 Srov. VI. Šmilauer, Nč. skladba 304.
1 Viz K. F. Svoboda, O tzv. větách příčinných a účinkových, NĚ. 37, 1954, 1—11; O souřadných souvětích vysvětlovačích a důsledkových, NĚ. 39, 1956, 1—18, zejm. 3—4.
282
283
Spojka jak uvádí příčinnou větu, která vyjadřuje příčinu plynoucí z velké míry, velké intenzity děje nebo vlastnosti: Královic nemohl s té panny ani očí spustit, jak byla krásná Erben. Stejný význam má věta uvozená zájmenem jaký: Nemohl jsem ani vydržet, jaká to byla bolest. (Jde o věty od původu zvolací.)2
Na přechodu mezi souřadností a podřadností jsou souvětí s nebot (srov. § 75.)3
V jazyce stč. se souvětí příčinné a důvodové v době historické dotvářelo a přetvářelo, třebaže už v nej starších památkách máme několik prostředků k vyjádření příčinného vztahu. Velmi dlouho trvalo, než se rozlišily a ustálily funkce základních důvodových spojek, neb jo j a že (později protože); pozvolna se specializovaly na vyjádření důvodového vztahu spojky poněvadž, jelikož a ješto (ježto).
Příčinné a důvodové věty se spojkou nebjof
216 Spojka nebo měla v stč. (stejně jako v užití vylučovacím, v. § 63) vedle plné podoby i podobu apokopovanou a dosti často se zesilovala partikuli 4 (-ti): nebo, neb, nebot, nebí. (K ustálení důvodového nebot proti vylučovacímu nebo došlo až v nové spisovné češtino.) Zřídka se užívalo v důvodovém významu i spojky aneb loj; pravděpodobně sem pronikla ze souvětí vylučovacího vlivem homonymity důvodového a vylučovacího nebo. Např.:
sudce nejmějiechu, nebo sobě nešJcodiechu DalL 2.54, pod. DalC 6b; a ten [stařec] mějieše vola, jenž kolem vodu z té studnice táhnieše, neb bieše hluboká tisíci noh aneb hlubšie OtcB 108b // OtcACE nebo; utec do Egypta a buď tam, až tobě poviem, nebot bude Herodes hledati dietěte, chtě je zatratiti EvZim Mt 2.13, pod. EvOl, BlahNZ; vezři na nepřátely mé, neboti rozmnoženi jsú ŽaltWittb 24.19 // ŽaltKlem, ŽaltPod nebo; učte se ode mne, nebt jsem tichý a pokorný srdcem ŠtítVrí 230 (G); kněžně Lidmile Drahomiř závidieše, aneb sama vlasti chtieše DalL 25.30 // DalC 48a neb; aby mšě pořád zpievali, když by lidie u mšě bývali, anebo na každý svátek bývá zde veliký sňatek Hrad 17a; milý mistře, odpust mě vyníti..., aneb již nemohu stati MastDrk 161; vrátím sě já zase do kláštera, anebo všady jest potřěbie protiviti sě diáblu a mieti pokoru OtcB 73b (revertar in coenobium, quia ubique pugna opus est et patientia).
217 Spojka neb joj měla v stč. jak funkci souřadicí spojky důvodové nebo vysvětlovači, popříp. navazovací, tak i funkci podřadicí spojky příčinné. Obojí užití nebylo od sebe ovšem nijak výrazně odlišeno a velkou část dokladů můžeme interpretovat obojím způsobem. Jasně ovšem prosvítá
2 Srov. Fr. Trávníček, Mluvnice II, 702—704; VI. Smilauer, Nč. skladba 314 až 315; Gebauer—Ertl, Mluvnice česká II, 101.
8 Viz Jar. Bauer, Parataxe a hypotaxe při studiu souvětí, O věd. poznání 272—273.
284
původní parataktická povaha nebo (zejm. v tom, že až na necetné výjimky nestává ve větě anteponovanó)1, ale využívalo se ho v obou funkcích a byl .zde zřejmý náběh k jeho přetvoření v podřadicí spojku.
Ve funkci souřadicí připojovalo nebjoj větu, která vysvětlovala, zdůvodňovala obsah věty předcházející, např. Otta, kněz moravský, chvíli krátě, na horu vznide, nebo za horů stojieše a o tom skutcě nic nevědieše DalL 62.21; kakž pak jest v tu dobu [ovoce] lacno, všakž jest pro novinu vzácno, nebo všeliká novina lubši jest nežli věc jiná LegJid 162; čili ne bohu poddána bude duše má? nebo ot něho zdravie mé ŽaltKlem 61.2 // ŽaltPod anebo x ŽaltWittb asynd.; nechaj jich s pokojem, nebo bóh jich pravý po nich stojí PasMA (Výb 529); já nic o tom nevědě, nebot sem já sě nikdy světa neodpověd(ě)l OtcB 67b // OtcA nebo // CE neb JI D nebt.
Ve funkci navazovací po koncové pauze mělo we6/o/ často, význam velmi ' oslabený: vzvedl mě nad stezky pravdy, pro své jmě. Nebo ač choditi budu u prostřed stieně smrti, nezboju sě zlého, nebo ty se mnú si ŽaltKlenl 22.4; slyšte ještě viece, cot vám poviem. Neb sem viděl ješče jiné diábelské pokušenie, ale ne takéž dokonanie OtcB 6b x OtcAC Jinét sem viděl; ale ti, ješto nám blahají, tif nás mútie. Aneb to jest psáno, že, ktož koli nám blahají, ti nás přělstie OtcB 69b (scrip-tum est enim).
Tyto funkce zachovávalo si neblo) ve spisovném jazyce i v jeho dalším vývoji až do doby nové. Např. po západu sluonce připlavil se k nám do navi náš patron a hejtman se vší svou čeledí, neb byli na břehu u Jaffy a tam své kupectví jednali CestPref 254; i dali jemu radu, aby rozkázal v starých letopisích... hledati, co jest někdy Libuše... prorokovala a lidu budúcímu země této oznamovala (neb Přemysl byl to všecko litterami slovanskými dal a rozkázal písákům zapsati) Háj 78b; též stiti dal Ivana řečeného Podkova, hejtmana kozákuov, muže síly veliké; nebo podkovu koňskou železnou holýma rukama prelamoval DačPaměti 66b; mrzí mne ten život. Nebo mi se žádná věc nelíbí pod sluncem, proto že jen všecko marnost jest a bída KomLab 190.
Ve funkci spojky podřadicí připojovalo větu příčinnou, mající funkci příslovečného určení věty řídící. Ukazuje to významový poměr vět a dotvrzuje i to, že se jím v mnoha památkách běžně tlumočilo lat. guoniam, quia apod., např. ani sě divte, že zlí prospěch (n)a tomto světě jmajú a vy protivnú věc i nedostatky, nebo nenie dóstojno k{řěst)anó(m) na tomto světě vznesenu býti Tul 12b (quia non est cristianae dignitatis...); jako po svém veždediechu, neb spytáci je vediechu DalL 82.26, pod. DalC 136b; žebráním sě obchodieše, neb dělati neumieše Hrad 22b; a protož měj u bozě naději, nebot jemu jest péče nad námi, když my ůfámy OtcB 68a (iacta ergo cogitationem tuam super Deum, quoniam ipsi
4 Samostatnější překladatelé měnili někdy — pokud to dovoloval kontext — i věto-sled originálu: přines soli nemnoho, nebot tento bratr nejie nic vařeného OtcB 64a x quoniam coctum ille fráter non comedit, parum illi salis afferte.
285
218
eura est de nobis); — i nemá král býti nespravedlivý, neb jiné nespravedlné má hubiti StítSvát 210bl.
Ještě důležitějším svědectvím hypotaktické povahy některých souvětí s nebfoj je to, že se v určované větě užívalo odkazovacího proto. (Adv. proto přímo signalizuje příslovečnou příčinnou funkoi věty, na kterou odkazuje.)6 Taková souvětí najdeme už v starých památkách a držela se velmi dlouho. Srov. ale proto nás netbají, neb jehož by sě bály, nemají DalL 50b (55 vs.); proto nedána sta jemu zraky delšie, nebo člověk taký bieše: žebráním sě obchodieše Hrad 22b; kako jeden stíháše.tus'úc, a dva puzala deset tus'úc? čili ne proto, nebo bóh svój prodal jě, a Hospodin zaklenul jě? ŽaltKlem 141b (Cant Dt 32.30) x ŽaltPod 130b avšak proto, že bóh jeho prodal je; proč jest jmenoval FiKppa, ješto jest město Gesarea? Zajisté proto, nebo jsta dvě městě, jimažto oběma ději Césara* Mat 268a (quia); protoť sě veď apoštolská měna v kostelech-zvěstují, nebt sě jich skutky lidé polepšijí OtcB 5a; ti proto maji břicha veliká, neb žerú, nesvětiece svátka HusErb 1.123 (G); ale volení boží a spravedliví, tiť stanou u povětří jedno proto, neb sou to naplnili, co svatý Pavel die RokPost 21b; a tato příčina bieše, preč jest věčšího vojska neshledal: proto, neb chtěl brzce na nepřátely udeřiti CestMil 52b (causa autem haec fuit. .., quia subito voluit... irruere); tyto rejthary páni Benátčané z rok do roka proto v ostrovu Cypru chovají, neb se trefuje, že.. . CestPref 276; ti jsú nosili za znamení sviní hlavu proto, neb jsú byli z rodu Bivojova Háj 69a; ale ohněm žádné nečinili škody proto, neb sú se tu chtěli osazo-vati Háj 80b.
Najdeme dokonce i doklady, v nichž je věta s neb/o/ anteponována:6 ti všickni neostavili jména dobrého; nebo Mechu jich hlúpi nravi, proto o nich písmo nic nepraví DalL 16. 17—18, pod. DalC 31b; i vece jemustař(e)c a řka: Nebot sem viděl tvú mysl chtiece jě [peníze] mieti, protot sem řekl: „Schovaj" OtcB 68a // OtcD nebo — protož (quia vidi cogitationem tuam volentem reti-nere eos, dixi tibi ut retineres); nebot jest sě Kristus proměnil u mé [víno], protož z toho chvála jest mně Svár 373. Podobně neobvyklé by bylo pro větu hlavní vložení do určované věty: protož zajisté věděti nám jest, že všecky krmě — neb jsú stvuořěnie božie ■— samy od sebe čistý jsú Mat 253b (S).
Větami s nebo bylo možno i odpovídat na otázku s proč: proč velí pozdvihnuti hlav? nebo v hlavě jest rozum a paměti RokPost 30b; a proč to? proto, neb sú byli viece pilni zemských věci než nebeských RokPost 19b.
To všechno ukazuje, že se v stč. začal vývoj k přetvoření nebo v podřadicí spojku. Nebyl však dovršen a nebo zůstalo na hranici mezi souřadností a pod-řadností, ba převládla u něho funkce souřadioí [proto, neb se drželo snad spíše
5 Na hypotaktickou povahu takových vět myslí J. Gebauer, Hist. mluvnice IV, 70.
8 V některýoh dokladech nejsme si jisti (pro nedostatek interpunkce), nevztahuje-li se věta s nebot k větě předcházející. Tak by tomu mohlo býti v dokladu z Dal, ale další příklady jsou bezpečné.
286
tradicí). Tak tomu bylo už v XVI. stol.7 Příčina byla pravděpodobně ta, že v XV. stol. měl už jazyk výraznou hypotaktickou příčinnou spojku protože a ustálilo se už i poněvadž, takže potřeba výrazového prostředku příčinného vztahu byla naplněna. Proto nebylo třeba nutit do této funkce nebo, které bylo stále velmi časté v souvětích souřadných a ve funkci navazovací. Postupné omezení nebo na spojení parataktioká a přechodné povahy se tedy jeví jako zpřesnění v systému výrazových prostředků příčinného vztahu. Jako vedlejší faktor se mohlo uplatnit i to, že důvodové nebo postupně vycházelo z živého užívání v mluvené řeči; naproti tomu protože v ní mělo jistě podporu.8
O vzniku nebo jsme již pojednali v souvislosti s jeho významem vylučovacím (§ 63). Jde tu o negaci ne, která měla asi větnou platnost, a důvodovou spojku (popříp. partikuli) bo. (Srov. Fr. Trávníček, Nesl. věty II, 60; Jar. Bauer, Slovanské spojky s -bo, Studie ze slov. jazykovědy 84—86.) Přechodně mělo nebo zřejmě jen platnost odůvodňovací partikule a teprve časem se vyvinulo v jasnou spojku. Srov. ani mi sě posmějú nepŕietelé moji, anebo všickni, ješto tě zdr&ie, nebudú pohaněni .ŽaltKlem 24.3 x ŽaltWittb a todieti // ŽaltPod a to // BiblKral a takt; ovšem, pane, neboť i ščenci jedí od stříd, které padají z stola pánóv jejich EvOl Mt 15.27 (226a), pod. BlahNZ nebo x EvZim ale však.
Samo bo se dochovalo jen v ojedinělém dokladu: tu s svými poče se král styděti, ale i chtiechu Lipského Jindřicha inhed jieti, bo je svú hanbu vinieše DalL 94b (dopl. 2.42) x DalV nebo.9 Je ho zde užito na začátku věty, jak je to u důvodového bo v západoslovanských jazycích obvyklé (proti příklonnému bo v stsl. a csl.).
K rozšíření bo, nebo a spojek obdobně tvořených v slovanských jazycích v. § 63 a cit. stať Jar. Bauera (Studie ze slov. jazykovědy 79—92).
Příčinné a důvodové věty se spojkou že, protože
Spojka že, která se stala v dalším vývoji základním prostředkem k vyjádření příčinného vztahu, nebyla na počátku historické doby v příčinném významu ještě ustálena. Také její hlásková podoba byla neustálená, stejně jako v jiných funkcích (v. §§ 97, 101, 210): vedle nejčastějšího že máme doloženo arch. ježe, jež, ež, apokopované ž' a ojedinělé jenž (o ješto v. dále § 223). Např. chvála tobě, bože, z toho, ježe činíš divóv mnoho Kunh 26; ale jež nanéj straně lodí bieše, přievoza mieti nemožieše PasMB (Výb 531); děkujemy tobě z tvého z milovanie velikého..., ež si ráčil ny stvořili, velmi draze vykúpiti.. . Kunh 21; bolí ju srdce, to právě, ž' nebydlila v dobrém stavě, a pak že sě jí nemílil, že myslú jinamo
7 Srov. výstižnou charakteristiku funkcí nebo u Zikmunda, Skladba 566—570.
8 Jistý vliv na diferenciaci nebo x že mohly mít i překladové památky, z nichž mnohé obvykle kladly nebo za lat. enim, nam, že za quia, quoniam.
" K zdánlivým dalším dokladům v. V. Plajšhans, LP 59, 1932, 403.
287
chýlil LegJid 249—251; — a protož, jenž Josef bieše ot národa Davidova posel, pojem Marii... z Nazareta do Betléma s ní šel PasMA 46 (6); a blažená, jenž jsi uvěřila, nebot dokonáno bude v tobě, čsož... EvOl L 1.45 (208b) x EvZim blažená jsi, žes uvěřila, pod. BlahNZ (et beata quae credidit).
Samotná spojka že, bez odkazovacího výrazu ve větě řídící, vyjadřovala jen tři odstíny příčinného vztahu:
a) Důvod duševního stavu, díků apod. Příčinná věta stojí pravidelně až po větě řídící. V této funkci se příčinná funkce že těsně stýká s funkcí spojky obsahové. A to je asi důvod, proč se tu zachovalo užívání samotného že dodnes. Např. ješčež mi sě viece mete, ž' neviz'u mého družete, jímž sě ľudské řeči styz'u, že pět měsiec ho neviz'u LegMar 29—31; žěl mi jest, že ste tak ráno přijeli! DalL 5.17, pod. DalC 11b; počě jeho litovati, že jemu nejma co dáti Hrad 19a; chvála tobě, tvorce žádný, že v tvém království pyšný žádný čiesti žádné nemôž mieti MastDrk 14; a nikde nenalezše velmi jeho žěléchu, ež byl rytieř vzácný a všemu ciesařovu dvoru vzchovalý PasMB (Výb 525); velebí duše má hospodina, a utěší sě duch môj u bozě, spasiteli mém, že jest vezřěl na pokoru ruoby své; nebot budú z toho mě vzývati blaženu všickni národové, žet mi jest učinil velikú věc EvZim L1, 46—49 (quia respexit humilitatem ancillae suae; ecce enim ex hoc beatam me dicent omneš generationes. Quia fecit mihi magna); tehdy sě bratřie smútichu, že skrze jich ruce dáni sú padúši k rychtářovi v jeho moc OtcB 70a (fratres ergo illi maesti facti sunt, quia propter ipsos latrones traditi essent iudici).
6) Zdůvodnění platnosti toho, co se říká v předcházející větě (příčinná věta je vždy na druhém místě). I v této funkci se prosté že udrželo dodnes. Srov. proč sem jáz hi môj muž hyna, ž' nám nedáš dcerky ni syna? LegMar 27; máz ten rytieř dobrý býti, že pro své země čest směl v taký boj jiti DalL 96a (dopl. 3.40); běda mně nebohu, že to tak pozdě znamenach DalL 85.66, pod. DalC 144a; blaženýs Slovek, Eustachl, jež si svatý křest přijal PasMB (Výb 525); i co je nám sobě sdieti, že nemôžem tebe viděli? MastMus 241; či tě rozhněvala kako, žes sě ot nie vzdálil tako? Hrad 33b (quia sic recedis ab ea).
c) V anteponované větě vyjadřuje, z čeho vyplývá nebo na čem se zakládá to, oo říká věta hlavní. I v tomto užití se pouhé že dochovalo dodnes. Např. ale že ještě kněz Václav mlád bieše a země opravili nemožieše, poručichu jej svaté Lidmile DalL 25.17, pod. DalC 47b; ale že řetězy Mechu přepěli, nejmiechu kudy vyníti DalL 103.29; milý pane, že tak mnoho škriekaš a svým na mě žvádlem bekáš, velikým sě pánem zdáš MastDrk 186; as jež, jakžto svaté čtenie praví: ,,Světlo na sviecen vstavené své světlosti nemôž skryti," takéž tohoto svatého otce svatost... po všech krajích sě pronesla PasMB (Výb 531); avšak, že milost bratrská na hoře Olivecské přebývajících chtěla ny jest k tomu vzbuditi, abychom skutky náboženstvie i utrpenie i divy popsali, ... toho srny sě pochytili OtcB la (quoniam); a král, že velmi toho milováše a jmějieše jej nad jiné ve cti, uslyšav do něho to, co je učinil, žel mu bylo, že jej ztratil ŠtítBarl 3a (zde je že ještě jednou v užití typu a); a že
T
židé mněli, by svého nepřětele přemohli, jeho ruce sú na palmové dřevo přikovali CestMand 159a2.
Konkrétní příčina, která vyvolala děj věty hlavní, se původně větami se spojkou že nevyjadřovala. I výrazné vyjádření důvodu (mimo uvedené tři případy více méně okrajové) je velmi řídké, např. juž v službě nýnie otplátka, že hospodnie milost vrátka AlxV 274.
Častější jsou případy s nevýraznou funkcí spojky že, přechodnou mezi obsahovou a důvodovou, prostředkovou a důvodovou apod. Srov. Prokope, křivdu mi činíš, že mě ven ottudto pudíš Hrad 11a; to-li je mé k hodom nové rúcho, že mě tepeš za mé ucho? MastMus 387.
I v uvedených funkcích konkurovala spojce že v některých památkách spojka nebo, např. Ráchel.. . nechtěla sě jest utěšiU, že jich [dětí] nenie EvZim Mt 2.18 x EvOl 212b nerodlše sě utěšiti, nebo nejsú x BlahNZ proto že (noluit consolari quia non sunt); miloval sem, že uslyšal hospodin hlas modlitvy mé ŽaltKlem 114.1 x ŽaltWittb nebo. Jinde však pozorujeme pěkné rozdělení funkcí obou spojek: D tom chváli muže toho veka, neb sú od múdrych dôstojní dieka, že i/jeden muž neda svěj paní zlého zlým užiti DalL 11.43, pod. DalC 23b (zde uvádí neb větu vysvětlovači, blízkou větě vložené, a že vyjadřuje důvod chvály); a bratr jeho Kunrát na kniežécí stolici vznide, neb zemane nerodichu královici země dáti, že byl směl proti otci svému vstáti DalL 53.4, pod. DalC 102b (věta s neb uvádí důvod konkrétního děje první věty, věta s že zdůvodňuje nechuť zemanů ke královici — jde tedy o případ typu a); tehdy vzradujú sě všechna drva lesa ot oblííěje božieho, že jest přišel; nebo přišel súdit země ŽaltKlem 95.13.
Jiná byla situace v souvětích, kde bylo v řídící větě odkazovači příslovce proto. To samo svým původním významem odkazovalo na vyjádření příčiny nebo důvodu, zastupovalo příslovečné určení příčiny ve větě řídící. Proto nabývala i věta, na niž se takto odkazovalo, funkce příslovečné věty příčinné, podřizovala se řídící větě jako její člen — příslovečné určení. Viděli jsme to pěkně již u vět s nebo.
V souvětí se spojkou že najdeme odkazovači proto v nejstarších památkách jen sporadicky,10 ale pak se objevuje stále hojněji. Stejně jako jiná odkazovači slova se někdy zesilovalo příklonným -z; později tento úzus zanikl, poněvadž protož\e\ kolidovalo svým zněním se vznikající složenou spojkou protože. Užívalo se ho jak při postpozici, tak při antepozici příčinné věty; nejednou stálo i bezprostředně před spojkou. Srov.:
jedni proto nepochválé, že majúc smysla u mále, nerozumějíc skladanie, cuzie slova brzo vzhanie AlxV 39; an proto přišel, že za hřiešné chtěl umřieti Mat 47a; a proto v svých chalúpkach podál bydléchu, že sobě nic na svém mlčení a na svých modlitbách ani hlasem ani zvukem ani prázdnu řečí neškodiechu OtcB lb;
221
10 V zlomcích apokryfů a legend je jedůiý_nejasný případ v LegApŠ 61—64, ale spíše zde jde o normální důsledkové protož. V ŽaltKlem je jediný doklad, ale možná pod vlivem lat. pro eo quod: shlazena bud s země pamět jich, proto, že sě nerozpomanuli uíiniti milosrdenstvie 108.16, pod. ŽaltWittb. V leg. o sv. Prokopu v Hrad není žádný doklad; v Alx jen dva atp. Hojnější je v Dal, ale jen při antepozici příčinné věty (srov. k tomu pozn. 11).
288
19  Vývoj českého souvětí
289
Poděbradští, že první na zed lézti směli, proto sú ot kněze řebfí na štít vzěU DalL 47.59 x DalC 93b Poděbradští prví lézti směli, proto sú od kněze řebfí na štítě přijeli;11 ale že se psy rád přebýváše, snad proto jej noha boléše DalC 135b // DalL 81.23 a snad proto; že jedinú jest buoh, protož jediný jest stvořitel HusErb 1.13 (G-); ale že bych chtěla, aby tento zákon zvláště o žákovstvu pilně byl pamatován, protož jsem zjednala, aby byl popsán v starém i v novém zákoně... JakVikl 182a2;
v truchhsti jsú všicci zvolenci boží, nebo kati sě s pláčem svého popeščenie neprestávajú, a také proto, že těžkú žalost jmajú, nebo daleko ot viděnie svého tvořitéle jsú zavirženi Tůl 92b;12 v tomž hněve sě voza dotra..., na Patrona sě pochápav, jehož ho snadno odtiskú, že nebylo na něm zisku, proto že chtěl naň nevinně a také že jel příčinně AlxBM 169; a proto, že svatá Lidmila mnoho lidem byla míla, jedny křesťanské děti tu řěč dachu jí věděti DalL 26.3, pod. DalC 48b; nebo věz to, jež ďábel proto, ježs jeho ostal, proti tobě sě ostře připravuje PasMB (Výb 525); i vzjide Ozěp z Nazareta... do Židovstvie, do města Davidova, ješto slove Betlém, proto že bieše z domu i z čeledi Davidovy EvZim L 2.4, pod. EvOl 210b (eo quod esset de domo et familia David); a když jie tázachu, proč by to bylo, ona odpovědě a řkúc: Proto, že sem nevinnému mnichu vinu dala OtcB 74b (quia); v. též doklad ze ŽaltKlem v pozn. 10.
V takových případech, jaké jsme uvedli v posledním odstavci, vznikala složená spojka protože. Nedostatek interpunkce nám nedovoluje přesně určit dobu jejího vzniku, neboť nevíme, kdy zanikla pauza po proto; ale podle některých znaků můžeme soudit, že existovala už v 2. pol. XIV. stol. Srov. a protože darem božím mně poddáno a když sem jich tělesně viděl přiebytek a pilně obezřel o každém jich, což mi buoh ku paměti ráčil přivésti, chci sě ku vypravení snažně pokusiti OtcB 2a (quia ergo Dei munere donatum mihi est, ut viderem eos..., enarrare tentabo) — zde je věta s protože — proti předloze — paralelní s větou uvozenou spojkou když; kdyby bylo proto ještě samostatné, odkazovalo by na obě věty; kacieři jeho nenávidiechu, protože sě jim vždy protivieše. Žákovstvo jeho také nenávidieše, proložena ně žehráše z nehodných činuov OtcB 107a (ode-runt eum haeretici, quia eos impugnare non desinit. Oderunt eum clerici, quiavitiaeoruminsectaturetcrimina); [Jan] odpověděl a řka: „Nejsem prorok." Protože vědieše do sebe, ež je viece než prorok, proto zapřel sebe o sobě, by nebyl ' prorok Mat 211a (S) (qui enim se plus quam prophetam noverat, esse prophetam
11 DalC má zde tedy souřadné souvětí důsledkové. Srov. též v obdobném příkladu, kde není ani proto: Cechové, že prvni v městě biechu, najlepSi klejnoty z města vzěchu DalL 47.51 X DalC 93a óechové v městě prvi biechu, z města. . . Takových rozdílů mezi rukopisy Dal je více. Asyndetické spojení je asi starší. (Srov. B. Havránek, Text. kritika, Studie ze slov. jazykovědy 67.) Je tedy možné, že v některých příkladech s ze — proto jde o původní souvětí důsledková, takže skuteěná frekvence příčinných vět s odkazovacím proto se v původním znění Dal nelišila od Alx a jiných památek. (Srov. i znění a proto z DalL v dalším cit. dokladu.)
la To jejediný doklad v Tůl vedle 4 vět s nebo za quia (dvě z nich jsou v citátu), a snad nejstarší doklad na proto že vůbec. Vidíme v něm, jak je jeho užití v kontextu motivováno.
290
negabat) — v řídící větě je znovu odkazovači proto, takže lze předpokládat, že u prvního se už samostatná odkazovači platnost necítila.
Splynutí obou komponentů nebylo však jistě hned pevné, a složeni spojky se jasně cítilo i proto, že dále existovala i v rozdělené podobě. Dlouho se psalo i tisklo protože, např. mrzí mne ten život. Nebo mi se žádná věc nelíbí pod sluncem, proto že jen všecko marnost jest a bída KomLab 190. Zpočátku nebyla ustálena ani podoba komponentů; srov. protož že: a protož že některé odpúščeje a některé hněvaje sě hospodin zpósóbuje, protož lekl sě [žalářník] toho, jehožto rozuměli nemohl Mat 148a (S) (při odkazovacím protož ve větě řídící)18; protož že jest vtipná hra šachová, hra počestná jest ŠtítŠach 292a.
Věty s že, protože vyjadřovaly v stč. příčinu reálnou (obdobně jako obsahové věty s že reálné sdělení a účinkové věty s že reálný účinek, v. §§ 97, 210). Proto se v nich kladl pravidelně indikativ. Kondicionál najdeme v památkách pozdějších, jde-li o příčinu nereálnou, myšlenou, anebo když jde o příčinu nejistou, známou z druhé ruky a přijímanou s nedůvěrou (srov. že by v obsahových větách, § 108). Srov. ale že by se prodloužilo a jinam to vlastně náleží, protož toho nyní pominu Veleslavín (Z); a jsa religionu náboženství římského a že by něco postranního proti též královně Elizabeth... tejně praktikovala a před sebe brala, jest [Maria Štvard] ... hrdla odsouzena DačPaměti 67a.
Pozdější je také užití že s kondicionálem k vyjádření příčiny popřené. V jazyce stě. zde bylo pouhé by (ne proto — by) a že by proniklo na jeho místo. Srov.:
páni proti ciesařovi kněžě volichu a Vladislava, bratra jeho, knězem učinichu, ne pro to, by lepší byl, ale aby ten, jehož ciesař dal, nebyl DalL 67.33; věz, proč to chtěl učinili. Ne proto, by právu rád byl, ale aby kněz český silen nebyl DalL 59.29; ale to, ješto jie syn buoží tázal..., nebylo proto, by on nevěděl všeho, což jmá býlí, ale od svého člověctvie mluví Mat 314a; a to svatý Pavlín prosieše ne proto, by na to velmi tbal.. .,ale aby... OtcB 151a; ale to jest pověděl ne proto, by o chudých příslušalo k němu, ale že zloděj bieše EvZim J 12.6 X EvOl 250a ne proto, aby x BlahNZ ne že by (non quia — sed quia);
a onen stojí-li tluka, pravi vám, a neda-liť jemu vstana, že by přietel jeho byl, všakž pro neudatstvo jeho vstane i dá jemu EvZim L 11.8 x EvOl protože přítel jeho jest, pod. BlahNZ (eo quod amicus eius sit); nepsal jsem vám proto, že byste neznali pravdy, ale že ji znáte BiblKral (Z); o tom vidělo mi se něco v místě tomto předložití, ne že bych vám naučení dávati chtěl, ale aby se jiní mladší a neumělejší v té věci zpravili uměli Kocín (Z).
Vývoj těchto vět připomíná vývoj obsahových vět s by; srov. i pronikání aby, dosvědčené dokladem z EvOl.14 Srov. § 106—108.
" K nadměrnému užití odkazovacího výrazu viz J. Straka, Příspěvek k vývoji české hypotaxe, Mnéma 107—108.
14 V nářečích je zde někdy aby proti spisovnému že by podobně jako ve větách obsa-
291
Vznik příčinných vět byl jiatě obdobný jako vznik obsahových a účinkových vět s že: jejich východiskem byla jednak partikule že, původní deiktické citoslovce, jednak partikule ježe, původní nom. sg. neutr, zájmena *jbže, která mohla též mít platnost citoslovečnou. Ve spojeních vět, z nichž se vyvinulo souvětí příčinné, bylo však méně příležitosti k přímé deixi, k upozornění na aktuální děj nebo fakt, než při vzniku souvětí obsahového; proto se asi ve větší míře uplatnilo ježe v platnosti pouze odkazovači, nikoli citoslovečné. částečně by pro to mohla svědčit častá korelace s proto/žf (< pro to /že/ = „pro tohle"); jde tu však o jev narůstající a nemáme nijak zaručenu jeho původnost.15
. Rozšíření odkazovacího proto a vznik spojky protože týká se jistě národního jazyka jako celku, ale charakteristický je zejména pro jazyk kulturní. Nářečí zachovala v daleko větší míře pouhé že a jeho využití v mnohém připomíná stav stč.
Spojek příbuzných s naším že využilo se k vyjadřování příčinného vztahu zejména v jazycích západoslovanských: slovenština má že a složené pretože, v starší době a západoslovensky též protože,16 polština vedle nej častějšího bo má ie, iž (v nejstarších památkách též eše), většinou v korelaci s prze to, dla tego,17 horní lužiětina zo, přeto zo, tehodla zo, za to zo (dolní lužičtina má naproti tomu až, péeto až).1B Ale příčinný význam ježe máme dosvědčen už ze stsl., skrývá se v srbocharv. jer a slovin. ar; v jazycích východoslovanských máme v starých památkách příčinné iže, resp. i že.10
Příčinné a důvodové věty se spojkou ješto (ježto)
V stč. nebylo ješto ještě příčinnou spojkou. Bylo to slovo širokého významu — nejčastěji absolutivní relativum, jindy spojka. Přitom jeho konkrétní spojkový význam vyplýval spíše z obsahu spojených vět — samo vyjadřovalo jen velmi široce hypotaktický vztah vět.
V některých stč. dokladech proniká příčinný vztah dosti výrazně, v jiných nelze rozhodnout, jde-li spíše o doprovodný odstín spjatý s větou vztažnou,
hoyých, srov. mor.slov. ranilo ho, ne aby třeba bil opili = „ne proto, že by snad byl opilý" (Chloupek).
15 K otázce interjekční platnosti že srov. B. Havránek, Metod, problematika, K hist.srov. studiu 80—81. Fr. Trávníček, který rozebírá ve Skladbě 89—91 zejména vznik spojky protože, vidí v užívání spojky že v příčinném souvětí archaismus z doby, „kdy se nerozlišovaly výrazově a původně ani myšlenkově věty obsahové od příčinných" (91). Zdá se nám však, že oba typy vznikaly zároveň paralelním vývojem už z pův. pouhé juxtapoziee vět, každý se svými zvláštnostmi, třebaže s využitím prvků příbuzných. Výrazové rozlišení je pak projevem a důsledkem zdokonalování jazyka v době, kdy se nároky na něj kladené v souvislosti s rozvojem písemnictví a kultury podstatně zvětšily — v období zhruba od poloviny XIV. stol.
16 Srov. J. Stanislav, Dejiny II, 665; J. Rrfžička, Podradovacia spojka že, Jazykovedné štúdie III, 348—352.
" Gramatyka histor. 487—488.
18 G. Liebsch, Syntax 209—210; E. Muka, Slownik II, 237 (a I, 6). " Viz V. Vondrák, Vergl. sl. Grammatik II, 535 a 492n; I. I. Sreznevskij, Mame-puaia* I, 1029; J. F. Karskij, Benopycu II—III, 486.
292
popříp. o vztah zřetelový apod.20 Srov. a by nebyla [Maria] dána v manželstvo Josefovi, ješto ničemu dobrému nevěřie nepřietelé buoží, židové byli by ji ukamenovali, domniece sě, by byla počala z cizoložstva Mat 16b (S) (si enim non fuisset desponsata Ioseph, omnium bonorum incredibiles et inimici Iudaei lapidibus eam occidissent); ale hoře vám, mistři a duchovníci, pokrytci, ješto zavierate královstvie nebeské před lidmi.. . Hoře vám. .., ješto jiete domy vdovie... Mat 342a (S) x EvOl Mt 23.13 (287a) jenž zavierate X BibľKral že zavíráte. .., neboť sžíráte (qui // quia clauditis.. ., qui // quia comeditis); běda vám, písařové a zákonníci lucoměrní, ješto desetinu dáváte mátu a česnek a opustili ste, ješto těžšie jsú zákona EvOl Mt 23.23 (287a), pod. Mat 342b X BibľKral neboť dáváte desátky (qui // quia decimatis); i neradě sme, ješto nemáme nižádné rodiny OtcB 73a; řkúce, že to písmo slušie ovšem zatratili, ješto jest škodno nemúdrym viece než užitečno múdrým čisti OtcB 106a (respuendamque esse penitus lectio-nem quae plus esset nocitura incipientibus quám profutura sapientibus); neb prázdnost, v níž múdrosti nehledá člověk, smrt jest a pohřeb člověka živého, ješto mátě jest hriechom a macecha šlechetnostem ŠtítŠach 292a; ješto pak nechtie od sebe púštěti lidí, a nemajíc k nim ijedné vinny..., ovšemť jsú před bohem křivi ŠtítSáz 85al.
V dokladu z Mat 132a napsal písař ješto a pak vedle něho ještě protože, asi proto, že se mu nezdálo dosti výrazným ekvivalentem lat. quare: těm také, jižto o něm vrtráchu, ješto (sj zjěvníky protože a s hřiešniky jědieše, proč také odpověděn nehrdal? (qui etiam reprehensoribus suis, quare cum publicanis et peccatoribus manduearet, rationem reddere non despexit).21
Teprve v XVI. stol. se ustálil důvodový význam ještoyk. odlišení od relativa se pak psalo zpravidla ježto. Srov. neboť jsem se bál tebe, ježto jsi člověk přísný BibľKral L 19.21 x EvOl 328b nebo bál sem sě tebe, že člověk náhlý jsi (timui enim te, quia homo austerus es); a med schovával v jednom soudku zavěšeném nad hlavou lože svého, ježto byl med velmi drah těch dní Konáč (Z); a jakož píšete, že lehkým věřím, já jsem jich nevážil, jsou-li lehcí čili těžcí, než vy byste měli je vážiti, ježto vám to lépe sluší a potřebněji jesti Lev z Rožm. (Z).22
V nové češtině je ježto archaické; mluvený jazyk je nezná.
Spojkový význam ješto vysvětlíme z toho, že se toto původní zájmenné neutrum stalo odkazovači částicí velmi širokého významu, která prostě vyjadřovala vztah mezi větami, odkazovala k obsahu věty druhé; v různém kontextu se pak u ní mohl ustálit různý spojkový význam. Srov. též výklad o absolutivním relativu v § 156.2S
20 Příčinnému významu ješto v dokladech z Mat a ze ŠtítSvát věnoval pozornost J. Straka, Mnéma 104—105.
21 J. Straka na cit. místě.
22 Srov. též V. Zikmund, Skladba 455—456.
28 Fr. Trávníček (Skladba 92—93) vychází i zde z citoslovečné platnosti ješto „hle".
293
Příčinné a důvodové věty se spojkou poněvadž
224 Spojka poněvadž měla v stě. vedle sebe ještě podobu poňavadz, zřídka též poňvadž, poňadž a poniž. (Srov. obdobnou rozmanitost časových spojek doňadž, doněvadž..., § 187—188.) Časem převládla podoba poněvadž a zachovala se jako knižně zabarvená důvodová spojka dodnes.
Věty s těmito spojkami vyjadřovaly důvod děje věty řídící, se silným zabarvením zřetelovým: vzhledem k tomu, že platí jeden děj, platí i druhý. (Připomíná to význam ruského nocKomKy.) Časem se toto zabarvení stíralo, ale v podstato zůstaly omezeny na vztah důvodový a konkrétní příčina se jimi nevyjadřovala.21 Z toho už plyne, že byly časté zejména v textech nábožensko-filosofického rázu (mimořádně časté jsou např. v Husových Knížkách o svato-kupectví). Větosled byl volný. V řídící větě se někdy užívalo odkazovacího příslovce tehda, později i proto, ale vcelku zřídka. Srov.:
poniž sem tak velmi krásný, mezi jinými anjěly vzácný, chcit sě vrovnati naj-vyšímu MastDrk 1; kterakž bude to, poňvadž muže nepoznávám? EvOl L 1.34 (208b) // BlahNZ poněvadž X EvZim když (quoniam virům non cognosco); poňadž každý člověk, jenž sě narodí, na počátku svého narozenie pláče a lká a psoty sě lekaje, ta tvá tobě milá zdali toho byla prázdna TkadlS 17b;
pro něžto bojte sě, synáčkové milí, poňavadz v jiných hřiešiech slušie. sě přě-vélmi báti, čím pak viece v tomto JeronM 18b; dokavad ty želéš Saule, poňavadz já zavrhl jsem ho? HusErb 2.193 (G); a poňavadz ta božie pravda jest Kristus a diábel jest lež..., protož slušie pravdě boží počieti tuto řeč JakVikl 181al; odpoviedá... a pravě, že by to nebylo ani podobno, by své choti neželel a sobě žalosti pro ni nečinil, poňavadz jest ztratil tak libú, milú, dobrú a šlechetnú choí TkadlS 7b; poňavadz já tebe z tvého smysla bláznivého vyvěsti nemohu, tehdat já tobě požádám, aby... CestMandA 190b2 // MandBM ponadž // MandDN poněvadž; ale co platná byla udatného Proteslaa obrana, poňavadz ledva sedm tislcóv Ěekóv bojovalo proti sto tisícom Trojánských TrojD 117b; poněvadžtě buoh neodpustil andělám, než jakž koli zhřešili, tak jě ihned do pekla strčil, ovšem takéž lidem hriešnym a pyšným, ješto bez pokánie umrú, jim neodpustí ZrcSpasB 2b; poněvadž vás tam [na Onom světě] budu viděti, zdet... na vás nebudu hlédati OtcB '86a (si); poněvadž otec jest vždy, tehda také syn je vždy Štít Vrť 185 (G); ti, ač se kdy i poklúznú..., avšak se ihned vzhuoru vzchopie,jooněvadž nade vše milují boha ŠtítSáz 62b 1; poněvadž my vám dáváme duchovní věci, neveliká věc jest, že bychom vaše tělesné věci brali HusSvatokup 115a; a poněvadž nemají, ani darmo, ani nedarmo komu dáti mohu HusSvatokup 135b; má milá pani, poněvadž mi to přiříkáte toho dále nevynášeli, tehda vám to poviem HynRozpr 124a; poněvadž ste nám zlú a nevděčnú přinesli novinu, protož vám za to nevděčnú učiníme odplatu Háj 76a.
84 Srov. vymezení Zikmundovo [Skladba 457—458), opírající se o materiál z XVI až XVII. stol.
Už z povahy uvedených spojek je zřejmé, že jde o útvar žijící pouze ve spisovném jazyce; v mluveném jazyce asi nebyly nikdy živým prostředkem. Proto snadno pochopíme, že se spojka poněvadž vymkla z celkového vývoje, který vedl k nahrazení starých relativ a spojek ze základu *jo- útvary původu interrogativního. Viděli jsme již, že i časové spojky typu doňadž, doněvadž se dlouho držely (v. § 187n.), ale protože šlo o prostředky daleko běžnější, byly nakonec přece nahrazeny spojkou dokud, dokad, dokavad.
Spojková platnost zřetelově důvodová vznikla zřejmě z odkazovači (resp. relativní) platnosti pův. *po — n^je — }vad\ — že; ostatní podoby nejsou dosti jasné. Důvodové pone, poňeže má již stsl. a csl., v strus. památkách je poňevaže a stsrb. ponevare (< -že). Pol. poniewaž je asi přejato z češtiny.25 Zřetelový odstín plynul z významu předložky po „pro" // „podle"; celé poňelvadjže tedy odkazovalo na obsah věty ve smyslu „podle tohoto [platí i to druhé]".M
Důvodové věty se spojkou jelikož
S jelikož jsme se již setkali jako s měrově srovnávacím relativem (v korelaci s toliko, v. § 202). Vedle toho mělo i vyznám zřetelový, odpovídající asi našemu „nakolik" (v. § 263); terito význam přecházel v ojedinělých dokladech už v stě. a později přešel zcela ve význam důvodový, velmi blízký významu spojky poněvadž. Kvantitativní odstín, který byl původně s jelikojžj spjat, časem úplně vyprchal.27 Srov. Bóh. .. se mnú jest, jelikož mě stvořil Krist 12a (G); jelikož jeho [lotr Krista] mrúce vidieše, za pravého jej člověka jmějieše, a jelikož proséše, aby naň vzpomněl, v tom jeho božstvie poznáváše Hod 49a (G); nenie [Kristus] syn jeho, jelikož ho nazývá pánem HusErb 2.374 (G); ale jelikož telata [při óbäi] znamenala sú Krista, obět pravú za Miechy, protož v Kristu jsú nám viera telata [tj. víra zastupuje oběti] ChelčSíť 7a; aniž co vyňal [Putifar] ze správy mé, kromě tebe, jelikož jsi ty manželka jeho BiblKral Gn 39.9.
Obdobou čes. jelikož je polské ile téhož původu (srov. Gramatyka histor. 490—491).
Spojka jelikož se zachovala v češtině až do nové doby; dnes je to ovšem prostředek knižně zabarvený.
aí Srov. V. Vondrák, Aksl. Grammatik 627; Vergl. slav. Grammatík II, 535 a 513n. O pol. poniewaž v. Gramatyka histor. 488—489.
a» Srovnávací pohled nepotvrzuje výklad Trávníěkův (Skladba 91—92), že ponevad mělo původní význam „proto", takže poněvadž vzniklo stejně jako protože z ponevad + že (= pův. citoslovce „hle"). TJž samo poňe mělo v stsl. důvodový význam (což je u slova pocházejícího z relativa pochopitelné); -že je zde již jen v platnosti partikule jako u jiných relativ a spojek relativního původu.
a' Srov. V. Zikmund,.Skladba 456; Pr. Trávníček, Skladba 93—94.
225
294
295
Príčinné a důvodové věty se spojkou jakjo/žj
228 V staré češtině měly pořídku důvodový význam i věty uvozené absolutivním relativem /"afeo/o/ž/. Např. Bessus pak, jakž nerozuměl, vztáza, jenžto Měčsky umel hi jenž byl jima tlumočil AlxBM 153; tys člověk duchovní, nenie tobě třeba toho pokrma; ale my, jako srny tělesní, i slušie nám jiesti OtcB 64a x OtcD ješto (nos autem tanquam carnales opus habemus comedere); těla omylná, jež duch zlý na sě vezma lidem sě ukazuje, nemohu jiesti, jakož nejsú živa HusErb 2.148 (G); buď milosrdenstvie tvé nad námi, jakož sme úfali v tě ŽaltKlem 32.22, pod. BiblKral // ŽaltWittb jakožto (quemadmodum speravimus in te).
Z dokladů vidíme, že u jak/ojž/ v stě. nepronikal ani jeho kvalitativní význam, ani odstín příčiny z velké míry děje. Jako je zde významově neutrální — podobně jako ve funkci absolutivního relativa, ve funkci časové spojky aj. Je to protějšek k užití ješto v důvodovém významu. Východiskem tohoto užití byla platnost vztažně odkazovači partikule jako.
Později se jako specializovalo hlavně na věty blízké přístavkovým: vyjadřují něčí vlastnost, která je zároveň důvodem hlavního děje. Např. ale on, jako byl muž dobrý, nechtěl toho učiniti Háj (Z); kníže jako muž povolný, pověděl k svým vládykám, že to chce rád učiniti Háj (Z). Podobné konstrukce najdeme v stč.: což [král] chtěl, musi seto stati, jakžto jemužto moc dána LegPil 90; a ten král, jakžto jenž movit, zamysli chtě jeti lovit LegPil 27. Vedle toho se držel i širší důvodový význam, např. ale jakož žádná z nich [divošek] není nalezena, kteráž by... svého spasitele Krista poznala..., ták také... žádný z Francouzů nebyl, kterýžto by sobě tu kterou za manželku pojal CestBras 52a.
Naproti tomu nč. věty vyjadřující důvod z velké míry děje nebo vlastnosti (nemohl jsem vydržet, jak to bolelo // jaká to byla bolest) nejsou zřejmě přímým pokračováním stč. vět s jakjol. Vznikly asi v mluveném jazyce z vět zvolacích,23 které byly v stč. uvozovány adverbiem a zájmenem kakjoj, kaký (popříp. kterak, kteraký). V starém jazyce jsem však podobné útvary s důvodovým významem nezachytil.
Důvodové jako nacházíme v starých památkách mnoha slovanských jazyků, zejm. v stsl. Srov. V. Vondrák, Vergl. si. Grammatik II, 534—535 a 505n.
Příčinné a důvodové věty se spojkou když
Věty s když měly už v stě. a mají po celou dobu historickou někdy příčinný nebo důvodový význam. Srov. když si směl tu řěč na ciesařě mluviti, musíš toho svým mečem dolíčiti DalL 24.29,: pod. DalC 45b; již nebudu v nedostatku, když hlezi na jeho líce LegKat 1009; kterak sě to stane, když já muže neznají? EvZim L 1.34 x EvOl 208b poňvadž // BlahNZ poněvadž (quoniam); tehdy Joseph, muž její, když bieše spravedlivý, nechtieše jiej pronésti, chtieše tajně pustiti
ji EvOl Mt 1.19 (210a) x EvZim že (cum esset iustus); a protože darem božím mně poddáno a když sem jich tělesně viděl přiébytek a pilně obezřel, o každém jich, což mi buoh ku paměti ráčil přivésti, chci sě ku vypravení snažně pokusili OtcB 2a (věta s když je zde paralelní s větou uvozenou spojkou protože); Muteus opat bieše sobě vydělal jednu peleš na tom miestě, ješto sluove Erakleona. A tu když jemu přěkážiechu lidé tiem, že k němu přichodiechu, a proto jide na jiné miesto OtcB 72a (et dum ibi a multis molestaretur, alterum locum introgressús est); vizte, když tak sebe uhryzáte, abyste spolu nezhynuli Štít Vrť 234 (G).
Příčinný význam vět s když, častý zejm. v mluveném jazyce a v nářečích, souvisí s jejich genezí: byly to původně samostatné otázky, které se těsněji spjaly se sousední větou v souvětí. Věta s když nabývala přitom nejčastěji funkce spojky oasové, ale velice často i podmínkové nebo příčinné — to záleželo na smyslu spojovaných vět. V. § 182. Částečně pak převzalo když zřetelově důvodovou platnost i po jedaž, jedyž, které záhy zaniklo. (Takové povahy je např. doklad z EvZim.)28
V polštině se gdyž časem na vyjádřeni příčinného vztahu specializovalo. (Srov. Qramatyka histor. 489—490; A. Kuziorowa, XVI ■ wieczny przelom w znaczeniu i užy-naniu spójnika gdyž, Jezyk Polski 33, 1953, 326—334.)
VĚTY ÚČELOVÉ
Věty účelové vyjadřují děj, k jehož dosažení je zaměřena činnost vyslovená ve větě řídící, nebo který by měl vyplynout jako výsledek ze stavu v ní vyjádřeného. Určují tak účel hlavního děje, podobně jako příslovečné určení účelu ve větě jednoduché.
V dnešní spisovné češtině se připojují spojkou aby, jejíž komponent -by tvoří s 1-ovým příěestím kondicionál. Protože v účelových větách jde vždy o děj, který se má uskutečnit, je v nich možný jen kondicionál přítomný. Větosled je volný, ale převažuje postpozice vedlejší věty. V řídící větě bývají někdy odkazovači výrazy, zejm. adverbium proto. Např. I odhrnul tu oponu, aby viděl co pod ní Erben; Vy jste se se Šuhajem sešli proto, abyste s ním smlouvali nějaké šmejdy Olbraoht. — Knižní, popříp. archaické jsou účelové věty s pouhým by: Odhrň nám s očí tmu, by lépe viděly Hora.
V přímé řeči, ojediněle i mimo ni, jsou běžné účelové věty s af. Jde tu vlastně z dnešního hlediska o asyndetieké připojení věty imperativní, protože at s in-dikativem prézenta tvoří opsaný imperativ. Těchto vět se užívá jen po větách, které obsahují výzvu k nějaké činnosti nebo vyjadřují, že je nutno tuto činnost vykonat k dosažení nějakého cíle (jsou to věty s prostým imperativem nebo s modálními výrazy nutnosti, potřeby), např. Sedni však, at spolu pohovoříme!
Srov. Fr. Trávníček, Mluvnice II, 704.
2» Srov. Fr. Trávníček, Skladba 87—88.
296
297
Jirásek; Musíme si pospíšit, at nás Robert nehledá Glazarová. V starším jazyce se zde kladlo i nech, necht: Dej mi ruku, nech ji přitisknu k sobě Hálek. Tento typ souvětí je na přechodu mezi parataxí a hypotaxí; po formální stránce má blíže k parataxi. Větosled je pevný — věta s at (necht) je vždy na druhém místě.
Účelový smysl proniká méně výrazně i v některých souvětích skutečně souřadných (vyplývá však jen z obsahu spojených vět): Pustime tam kocoura, ten tu myšku vyšťourá Píseň; Ukažte, podívám se na to. '
O větách s jinak, sice, nebo, v nichž vystupuje účelový vztah „aby ne", v. v kapitole o souvětí vylučovacím, § 70.
Poněkud archaické je vyjádření nejistého účelu větou, se zda by, zdali by: Na všechny strany rozbíhali se poslové a vyslancově, zdaž by někde nalézti nebylo děvčete Kapper.1
V jazyce stě. tvořilo účelové souvětí už na počátku doby historické jasně ztvárněný typ. Po výrazové stránce se účelové věty stýkaly s obsahovými větami žádacími a procházely obdobným vývojem; tato blízkost obou typů trvá dodnes. Vyplývá z významové příbuznosti: v obojích větách se vyjadřuje děj žádoucí, který se má uskutečnit; jednou je však v souvětí uveden jako rozkaz nebo přání, po druhé jako žádoucí výsledek nějaké činnosti.2
Účelové vety s ať, at by, nechjaj/tj
V stč. textech najdeme řídké doklady, v nichž je účel vyjádřen ve větě připojené spojkou a. Předcházející věta obsahuje přitom většinou imperativ anebo jiným způsobem vyjadřuje, co je třeba učinit, aby se děj druhé věty uskutečnil. Např. panice milý, náhle běž pryč, a se mnú tuto nesendeš! PasMB (Výb 528) (ne mecum pariter moriaris); patnáct, jedenáct, sedmi rovně a se potom chlubí skrovné DivKlemC (Výb 268); a ona mnějíci, by zahradník byl, vece jemu: Pane, zdas ty zdvihl jeho, pověz mi, a kdes položil jeho, a já jej vezmu EvOl J 20.15 (268b) x EvZim at já jej vezmu, pod. BlahNZ (et ego eum tollam); viem, čso učiním, a když odválen budu od vladařstvie, přijmu mě v domy své EvOl L 16.4 (287b) x EvZim asynd. (bez spojky a) X BlahNZ aby, když budu zbaven vlada/řství, přijali mne (scio quid faciam, ut, cum amotus fuero a vilica-tione, recipiant me); co chcete mi dáti, a ját vám kostel posvětím? HusSvatokup 122a; co chceš dáti, a dámttělo boží? HusSvatokup 115b. Srov. též doklady citované v § 126.
V podobných spojeních došlo v předhistorieké době ke vzniku spojky at tím
způsobem, že se k a připojila příklonná partikule t (< ti). Původní smysl spojení byl ten, že první věta vyjadřovala děj, který se má uskutečnit, a druhá výsledek, ke kterému to povede. Viz výklad v § 126.
Proto také užití vět s at bylo podobně vázáno: setkáváme se s nimi jen v přímé řeči po větě s uvedeným významem. Obvykle je to věta imperativní, zřídka jiná. Např.:
dojmy sě jim v hromadu zbiti, at kniežat a bratří nevadíc DalL 53.37 // DalC 103a at ti; Rubíne, rozprostři mój krám, at sě jáz sde ľudem znáti dám! MastMus 115; oběste chlapa na hřědě, at mu provaz hrdlo stáhne, k mému pití viec nesáhne Hrad 95b; otevřete vrata kniežatá vášě, a vzdvihněte vrata věčná, at vejde král chvály ŽaltKlem 23.9, pod. ZaltWittb x ŽaltPod i vende x BiblKral aby vjíti mohl (et introibit // ut ingrediatur rex gloriae); nerod již hřěšiti, at sě něco horšieho nepřihodí EvZim J 5.14 x EvOl 225b aby hóře něčso tobě nepřihodilo sě (ne deterius tibi aliquid contingat); daj jemu kniehy, cd čte OtcB 64a (da illi Codicem ut legat); vyved mě s sebú, ať dalek budu bludu světa tohoto, a vezma znamenie v svatém pokřštění spasitedlném, budu tovariš bydla tvého StítBarl 98a, pod. ŠtítBarlD 116a; čiňme zlé věci, ať přijdu dobré HusSvatokup 134b;
vzvolichu ho súdcí sobě, řkúc: „Dáváme tu moc tobě, at [psáno acz] sě nepřem dele o to" AlxV 746; slušie každému dobrým býti a své země životem brániti, pro svój jazyk i smrt přijieti, atztoho i tvé děti budú čest mietif DalL 95b (dopl. 3.32); a proslmt, aby mě přivedl před královice, at ten kámen pokáži jemu ŠtítBarl 19a.3
Tyto věty se zachovaly bez podstatné změny dodnes. Vedle toho existovaly i věty s kondicionálem po at (podobně jako prací věty v souvětí obsahovém). Vznikly asi sblížením mezi větami s ař a větami s aby. Nejčastěji se jich užívá za stejných podmínek jako vět š ať + indikativ, ale někdy tyto hranice překračují. Zachovaly se až do doby nové; po přechodném oživení za obrození však zanikly.4 Srov.:
umý se, at by bylo i to, což jest ze vna, čisto Krist 83b (G); kto jsi, pověz nám, at bychom odpověď dáli těm, jenž poslali nás EvOl J 1.22 (209a) x EvZim kto jsi, abychom odpověď dali x BlahNZ kdožs (pak), at odpověď dáme (ut responsum demus); pros od boha milosti, at by krutým sudem nesúdil tebe Štít Vrť 26 (G); daj odpověď lidu celú, at každý s tváři veselú od tebe jda byt děkoval, a což dieš, at by zachoval, ať by ti lidé netáli, ješto sú dřiev děkovali NRada 522n. (zde je v první větě kondicionál neobvykle odtržen od at a stojí až při slovese; zpravidla stojí hned za at, takže s ním téměř splývá);
chovaj sě, aby nikdy do svých dobrých skutkuov přieliš nedoufal, atbytebediábel opět neoklamal OtcB 9a x OtcE by // OtcE aby (ne ultra elatus decipiaris); dnes jsi volil hospodina, at by on tobě byl bohem, a ty chodil v cestách jeho ŠtítSvát
1 Srov. Gebauer—Ertl, Mluvnice česká II, 80 a 101; VI. Šmilauer, Nč. skladba 320—322; Fr. Trávníček, Mluvnice II, 681 a 704—705.
2 Srov. Přál si, aby byl brzy doma x Pospíchal, aby byl brzy doma.
298
3 Zdánlivě sem patří doklad z Hrad 105a: mé dcerky zlú příhodu vieš a každěj ji taciej povieš, at sě nedopustí toho. Rukopisné powies je však nutno čisti pověz (tak čteme i v Desateru z rkp. Kapitulního).
'Dobrovský označuje aí by jako zesílené aby (Podrobná mluvnice 444).
234a2; i také posielam do vašich mést, ať by všichni věrni byli nynie s Veliký noci v středu neb konečně ve čtvrtek u Brodu Němecského VojRády Ž 8.
230 Zřídka nabývaly platnosti vět účelových věty s částicí nechaj/ij, nech.lt/. Je to od původu imperativ slovesa nechati (v. § 125),6 který ztratil větnou platnost a poklesl v partikuli s významem ně. „ať". V starých dokladech, v nichž asi ještě pronikalo něco z platnosti imperativní, není účelový význam jednoznačný (spíše proniká vztah podmínkové přípustkový), např. nebraň jim zlého, nechť co chtie, činie, neda tobě neškodie StítKlem 108b (G); nebite ho, nechať mi laje ModlLeg 78b (G).
Teprve v pozdějších dokladech vystupuje účelový vztah jasně: přikryté mě v temném kůtě, nechají tma máj stien zacloní Baw 60a; pomoz mi, malému člověku, nechajžť toho užívám, že tvú sestru vlastní za sebú jmám Baw 188b.
Tyto věty však v češtině šíře nezakotvily. Plnily stejnou funkci jako věty s ať a jazyk dal přednost starším a hojnějším větám s ať.
Účelové věty s at byly ve slovanských jazycích rozšířeny stejně jako obsahové věty s at (v. § 126). Jsou i v našich nářečích.
Věty s nech\t\ jsou především v nářečích východních, srov. mor.slov. desky zastrkáme, nech teče; idem to nabalit, nech to jede (Chloupek). Souvisí to s větší frekvencí nech jako imperativní částice. Ze slovanských jazyků je obdobná situace ve slovenštině a v polštině, kde se nech, niech stalo běžnou imperativní částicí a užívá se ho obdobně jako čes. at; nexau (xau) je rozšířeno i v ukra-jinštině.
Účelové věty s aby, by
231 Základním typem účelových vět jsou už v stě. věty s aby, by. Jde tu o součást kondicionálu, bud samostatnou nebo spojenou s a- (proto je po aby, by v účelové větě vždy 1-ové pří čestí jako druhá složka kondicionálového tvaru), ale užitou ve funkci spojky: stojí na začátku věty, je prízvučná jako podřadicí spojky a stává se i vyjádřením vztahu mezi větami.
Poměr aby: by je stejný jako v obsahových větách zadácích (v. § 128): už v nejstarších textech jsou obě podoby vedle sebe, ale časem by ústupu j e před zřetelnějším a výraznějším aby a do doby nové se udržuje jen jako řídký archaismus.6 Srov.:
daj dôstojne tě vídati i dôstojné přijímati, aby mohl ty s matku jmieti chvály z toho i vši světí Kunh 95; potočichu posel brzy, aby sě král Darius střehl, že jeho
5 Srov. užití nech at v tomto dokladu: hrají tam s žáky hazarta, a nech at já veselé plodím MastDrk 78.
6 Příznačné jsou pro ústup by např. poměry v Dal: v mladším rukopise DalL je 15 x aby proti by v DalC, kdežto opačný případ nenajdeme žádný. Už v 2. pol. XIV. stol. aby silně převládalo nad by.
300
rtepřietel přitiehl AlxV 943; Vlasta jim da u pití mieru, aby Hustosti zbyly DalL 9.9, pod. DalC 17a; a přid, aby zdrávy učinil ny ŽaltKlem 79.3, pod. ŽaltWittb {ut faeias); nikdy na jednom miestě nebiechu, aby k nim lidénechodili OtcB 109b až 110a; chcit krátce dotknuti, aby tomu porozuměli ŠtítSvát 18a2;
[Juda] musil sě v poly rozdřieti, aby zlých úst čest v tom schoval, jimiž byl boha cěloval, by těch as tak nepoškvrnil LegApŠ 52—54; ti vše obilé na poli sieci chtie-chu, aby öechy hladem sě rozlezli a švábi u pustú zemi vešli, hradov by nemohli drželi DalL 101.5—-7; -stuojmy tiše, nemluviece a všichni sě utajiece, abychom hanby neměli, byt nem jeho hradí nevzěli MastDrk 323—324;
čili snad vody nejmámy, by tito svatý křest vzéli LegDuch 61; jemuž jej byl král poručil, by jej čsti, múdrosti učil AlxV 129; toho jemu přeji ráda, by sě mému milému nestala proň váda DalC 76a x DalL 39.62 aby; i poslal jě on obaké.. ., by jeho vstánie zjevili Hrad 36a (ut annuntient); vám jest přisúzena psota, byste ji měli do života Podk 384.
Větosled je obvykle ten, že věta účelová následuje po větě řídící; zřídka je vedlejší věta před větou řídící, nebo je do ní vložena. Např.:
aby zed mohla rovně jiti, kněz káza pec rozbořiti DalL 45.21 x DalC 88b by; však aby potom jměl bázn, dachu jemu osličí kázn Hrad 18a; aby dobrá myslenie mohli jmieti, mosíte brániti sě myšlení zlému StítKlem 61b (G);
ihned hrál pro tu škodu, aby nevsel v horší příhodu, s zemany sě snide DalL 96a (dopl. 3.42); každýt má najprve své srdce, aby spravedlivě jiné pořiedil, v spravedlnosti ustanoviti ŠtítSvát 210bl.
V řídící větě bývají někdy odkazovači výrazy protojžj, na to, z toho, k tomu apod., např. jáz to mieni, ciele na to, že sú proto přišli byli, by tvé bolesti umnili Hrad 32a; proto bychom chtěly umazali jeho tělo, aby sě tiem šlechetnějie jmělo MastMus 342; proto kovář má kleště, aby se neožehl HusSvatokup 146b; že j' na to bohem ustaven, aby jím, svět byl usdraven LegDuch 38; cizozemec nepřišel jest hledat tvého dobrého, ale na to, aby hledal ůžitka svého DalL 63.20; — a já sem z toho tři léta slúžil, abych to trpěl, ješto mi sě dnes darmo děje OtcB 70b; — já jsem na to vyjel z domu i své všecky pojal k tomu, abych učinil tvú vuoli, což jedno rozkážeš koli NRada 119; — to učini takú radú, aby ižádný nevěděl toho hradu DalL 39.28, pod. DalC 75a; úmyslem tím k jeho rovu přišla byla, aby s pláčem slzy prolila Hrad 29a;
potom jide do svého kraje, tajně sobě bydla ptaje, ne proto, aby přátely viděl, jedno kde by na púšči seděl, tu kde by bylo miesto sličné Hrad 4a; srov. též v § 222 doklady, v nichž je po popřené příčině vyjádřen účel.
Podobně jako ve větách obsahových zadácích (srov. § 129) setkáme se s nepra videl-nostmi v užití způsobu: místo kondicionálu je imperativ nebo indikátiv. Srov. osvětí sě tvé jmě, aby onoho v nás jmě budposv'aceno GlosOp 152a; příklad dal semvám, aby, jakož jsem já učinil vám, takéž i vy učiňte EvOl J 13.15 (261b), pod. EvZim takéž i vy čiříte x BiblKral abyste... i vy též činili (ut quemadmodum ego feci vobis, ita et vos faoiatis); — abych já tvú moc velikú ohlásila i tvé panstvo, aby tak to hlúpé pohan-
301
sivo, vida ívú moc i tvé divy, nechaje všie svěj protivy, odolá bludnému kmenu LegKat 2863. V GlosOp jde patrně o mechanický doslovný překlad (ut illus in nobisnomen sit sanotificatum), v dalších dokladech spíše o anakolut (sIovbbo je od aby odtrženo větou nebo přechodníkovou vazbou).7
Srov. též připojení účelové věty spojkou a: vyjděte z něho [z Babyloná], a nebuďte účastni hriechov jeho a ran jeho abyste nevzeli HusSvatokup 191b. Spojka aby je zde vložena do věty (podobně jako by ve výše citovaném dokladu z DalL 101). Je to jev řídký.
O vzniku účelových vět s by, aby jsme pojednali společně s obsahovými větami žádacími (v. § 130). Také jejich rozšíření v slovanských jazycích je stejné jako vět obsahových.
V stě. památkách konkurovala někdy s účelovými větami konstrukce složená z pře-chodnlku slovesa chtieti a infinitivu významového slovesa (podobné útvary jsou i v jiných slovanských jazycích, např. v stsl.). Srov. i jdieehu věickni, chtiece sé osvěděiti, každý do svého města EvZim L 2.3 X EvOI 210ab aby sě každý ukázal v svém městě, BlahNZ aby zapsáni byli (ut profiterentur); tak tu bies" přišla za celo, ehtiec zmazati jeho tělo Hrad 29a (ut.. . ungeret); chtiec viděli Prokopa svatého, jeden tudiež přišel bieše Hrad 9b.
Účelové věty se za, azda, zdajlij
Účel, jehož dosažení pokládá mluvčí za nejisté, o který by se chtěl pokusit, aniž je si jist výsledkem, vyjadřoval se větami uvozenými pův. tázacími partikulemi za, azda, zda, zdali. Bývá v nich většinou kondicionál, nebot jde o děj neskutečný, nejistý a žádoucí; indikativ je řídký. Srov.:
s indikativem: poďmy tam, řitieři, k tomu hrobu, zat vstane z hrobu v tuto dobu, byť nepřídúc apoštoli a v noci nem jeho nevzeli řkúc MastDrk 316 (zde je pův. tázací ráz věty jasně patrný); protož razi u sedláka pristáti v dobréj dédině, zda té tady psota mine Podk 432; chcif se hin ku pútnikom brati, azda uslyším novinu o svém milém synu Baw 147a;
s kondicionálem: kdež sě bylo boju sníti. kotvy byly na vše strany králem pohanským metány, zda by točúš as juž tady učinil něco převody u přělščení dosti malém AlxB 34; ale tito, již sú tací, již po miršě jakžto ptáci sem hi tamo sobů mecú a zisku dle všady lécú, zda by z nich kto cuzích uživ byl tu, kdež byl dřéve slúživ AlxBM 223; stáše a hlédáše za sě na všě strany, také před sě, zda by snad uzřela toho, jehož milováše mnoho Hrad 28b (si forte videret); z nepřátelskú rukú rač nás vyniti, byt nad námi svo(u) mo{c) nejm{ě)li, za by pro t{ě) v našéj vieřě stali MastDrk 378; těch časuov také byl jeden člověk. .. přiveden k svatému Prokopu, zdáli by mu svatý Prokop pomohl PasMB (Výb 532); pojděm k ňemU, uči-
7 Jako typický latinismus můžeme uvést účelovou větu s ne kda + indikativ. za lat. nequando: zprosi mě,ne kda uchopí jako lev duš'umú ŽaltKlem 7.3 (ne quando rapiat ut leo animam meam). I ŽaltWittb zde napodobil lat. ne: ne aby nikdy vytirhl (srov. BiblKralobi/ neuchvátil). Podobně ŽaltWittb 2.12; popadněte kázn, ne někdy rozhněvá sě Hospodin (ne quanto irascatur) X ŽaltPod ai někdy nevzhněvá se.
302
niece pokrm některý a vína s sebů vezmúce, azda bychom jej tiem okojili OtcB 72a // OtcACE zda (ao pariter cum eo gustemus, forsitan in hoc possumus animam eius placare); i posla na vše strany po púšti, zdáli by ho kde nalezli ŠtítBarl 3a; paklit běžie nepřátelé, ty ihned nemeškaj déle rychle sě po nich zdvihnuti, zda by je mohl postihnuti NRada 1498; protož buď ho pilen...» měj se k němu pěkně, zda by tím raději při nás zústati chtěl HynRozpr 113b; od té chvíle v {ž) dycky mořská vlaštovice po březích mořských lítá i sedá, zdá-li by kde moře její měď vyvrhlo Ezop 99a.
Jsou to od původu rozvazovací otázky, které se při užším sepětí s předcházející větou přehodnotily ve vyjádření nejistého účelu. Obdobné věty vznikaly i v jiných slovanských jazycích; zná je již stsl. (s ašte ubo).8
Stejně jako ve větách tázacích (v. § 112) zamkly částice za a azda a zachovaly se jen zda a zdáli. Účelové věty jimi uvozené žijí dodnes.
Omezovači účelové věty s neda, Itda
Účel, na který se výlučně soustřeďuj e úsilí anebo kterým se naopak spokojuje, třebaže je nicotný nebo málo užitečný, vyjadřoval se v stč. většinou podobně jako jiné vztahy doprovázené odstínem omezovacím (v. § 266): přidáním adver-bia jedno, popříp. as ke spojce aby, by. Např. Maria jiného ciele nemyslila ani znala, jedno aby milovala Hrad 31a (přechod k větám obsahovým); apoštol Antikristov dále nesáhá, jedno áby práva ustavená vyplnil tělesně ChelčPař 136a (G); druh družce juž zapomanul, každému o sobě péče, každý sám podává meče, as by tiem život probavil AlxM 26.
Vedle toho měla však stč. dvě speciální spojky k vyjádření tohoto odstínu účelového vztahu, neda a leda. Obě měly i jiné významy, zejména omezovači význam podmínkový (v. § 249). Neda je v účelových větách ojedinělé a brzy zcela zaniklo; leda bylo častější a zachovalo se až do nové spisovné češtiny.9 Po obou spojkách se v účelových větách kladlo 1-ové příčestí (a to samotné, bez pomocného slovesa býti; ovšem doloženy jsou takřka jen tvary 3. os. sg. a pl., v nichž není jeho vyjádření stejně obvyklé). Srov.:
hlédaj, nenie-lit zlost, téměř vše snaženstvie své obrátiti na to, neda mladí blázni řekli: „Totjsú praví tovařišie" ŠtítKlem 36b (G) X ŠtítSáz 29al: aby leda řekli; bláznové panny a parde budú hrdy tiem, ež zpievají o nich mladí blázni, rozbúzejíc sě k smilstvu, a někteří, neda nemlčeli ŠtítSvát 102al; [ďábel] jen vždy toho láká, neda as a někdy dokonal Štít Vyš 48bl (Stč. slovník);10
a tak cos jiného bude v srdci pýcha štěbetali, netbajíc, v světském-U běhu či v du-
» Srov. Jar. a M. Bauerovi, Stsl. ašte, Slávia 26, 1957, 166. • Srov. Fr. Trávníček, Mluvnice II, 705.
10 Znám jen tyto tři doklady; poněkud častější jsou souvětí, v nichž převládá smysl podmínkový (v. § 249).
303
chovním, leda srdce něčím podnesla ŠtítBud 198—199; aby [lidé] lecjaks toho života zbyli nedbajíce, co potom bude, leda vyzdháléli čas po času lecjaks ŠtítPař 101b (G); a v tom biešta spolu let několiko..., nedbajíce hověli telu, leda trváti mohlo, aby bezpřiemostí nezahynulo ŠtítBarlK 232a2; aby ne leda bylo páteř odriekal Rok 305a (Gr); ty nás takúžto řečí právě potýkán, leda [psáno lehda] ty nás proti sobě zbudil a popudil k protivné řeči, a z téj aby s námi v svár vsel a s námi sě svadil a s námi zašel TkaldS 41b; staří nebývali skoupí, leda jen povinnost vykonali BiblKral (Z); chatrně ho odívá, leda se před zimou a deštěm ochraňovali mohl Veleslavín (Z); ti s žáky přebíhají umění, leda se odbyla Komenský (Z).
Obě spojky mají společný druhý komponent — partikuli da, rozšířenou ve slovanských jazycích hojně i jako žádací a účelová spojka a prací partikule. Partikule le- měla význam omezovači „jen" (v. § 40), takže celé leda by se mohlo vyložit jako „jen ať", „jen aby" (třebaže da ve funkci spojky západoslovanské jazyky jinak nemají). Stejný význam mělo asi ne-, pocházející z negace; pro celou partikuli neda je dosvědčen prací význam už ze stsl. (v. V. Vondrák, Vergl. slav. Grammatik II, 449). Zdá se, že obě spojky měly v čest. v předhisto-rické době funkci pracích partikuli „kéž by", „jen aby", a odtud mohly v souvětí nabyti smyslu účelového nebo podmínkového, vždy s odstínem omezova-eím. Kladení 1-ového participia souvisí snad s pracím významem vět typu zdrávi došli, vyplývajícím asi z rezultativního významu 1-ových participií (v. § 105).11 Bylo by ovšem možno myslit i na analogii s kladením 1-ových pří-čestí po aby, by.
Ke vzniku a rozšíření leda v. E. Berneoker, Slav. etym. Wörterbuch 698; V. Machek, Etym. slovník 261.
Vztažné věty s významem účelovým
Účelový význam mívají vztažné věty s kondicionálem: na Brodě pány silně posadí, jenž by země bránili a před ty hrady jiezdy činili DalL 94a (dopl. 2.12); jižt jsem vystavil dům k přebývání tvému, místo, v němž by přebýval na věky BiblKral 3. Rg 8.13; zdali i neposlal bůh syna svého, skrze něhož by napraveno bylo porušení naše? Komenský (Z). Dnes se takové věty cítí jako knižní, popříp. archaické.
Účelový význam těchto vět vyplývá z pracího významu vztažných vět s kondicionálem. (Srov. k tomu § 150.)
11 Už v PsaltSin je v pracím významu věta: neda ispravili s§ pgtbe moi Ps 118.5; srov. BiblKral ó by spraveny byly cesty mé. Zde je rezultativní význam dobře patrný. —Některé doklady jsou na přechodu mezi větou účelovou a obsahovou prací (vyjadřující, na co se jedině dbá). Záleží to na sémantice věty řídící.
304 >. ■ .
VĚTY PODMÍNKOVÉ
Věty podmínkové vyjadřují okolnost, na kterou je vázáno uskutečnění děje věty řídicí nebo na kterou je vázána její platnost: jestliže nastane A, nastane i B // je-li správné A, je správné i B, např. To vám dle povídám, vy chlapci, budete-li zase dovádět, jako to děláváte, nevezmu vás vícekrát s sebou Němcová; Záviděl-li někomu, tož jen klukům ze statků, Bass.1 Vzhledem k větě řídící, plní podmínková věta funkci příslovečného určení podmínky, je to tedy věta příslovečně určovací. Podmínka se podává buď jako reálná (tj. jako okolnost, jejíž uskutečnění se předpokládá), jako možná (tj. jako okolnost, která by mohla nastat),2 anebo jako nereálná (tj. jako okolnost jen. myšlená, jejíž uskutečnění buď nenastalo nebo se s ním nepočítá). Přitom se podmínka možná po výrazové stránce stýká buď s podmínkou reálnou, nebo ireálnou, netvoří výrazný typ.
V dnešní spisovné češtine vyjadřujeme podmínkový vztah obvykle podřadným spojením se spojkami -li, jestliže, hovor, též jestli (nespis.) při podmínce reálné a kdyby při podmínce ireálné, např. Vyhraješ-li ty, budeme tvoje, i všecko, co je našeho; vyhrajeme-li my, budeš ty náš Erben; Máj by nebyl májem, kdyby nebyl za noci ukořistěn z cizího lesa Holeček. Ze souřadných spojení je nej-výraznějším vyjádřením podmínky reálné věta s imperativem, spojená s druhou větou beze spojky nebo spojkou a, vyjádřením podmínky ireálné věta in-finitivní připojená asyndeticky, např. Postavte vedle neho i největší mistry a zpatr-ní se vám celý rozdíl mezi nimi Šalda; Nebýt dřevěnka dobře kovaná, prasknout by musila Baar.
Podmínka s doprovodným odstínem časovým (většinou reálná) se vyjadřuje větou s když: K vůli odměně neléčím, a když mi někdo něco dá, nikdy neřeknu, že je to málo Holeček; Zůstal bys ty, když by ti šlo o kůži? Jirásek.
Závislost realizace hlavního děje na splnění nějaké podmínky se zdůrazňuje, uvede-li se podmínková veta spojkovým výrazem jen když nebo knižní spojkou ačli, ač jestUjžej; přitom se nepřímo říká, že v opačném případě nastane i opak hlavního děje (proto bychom mohli mluvit o větách opakově
1 V druhém případě vyjadřují věty podmínkové často okolnost, na niž je vázána věrohodnost obsahu věty řídící — mají tedy funkci modálni a blíži se zároveň i větám zřetelovým. Srov. 06a článečky byly vytištěny, pamatuji-li se dobře, jak jsem je napsal Zubatý (//pokud se pamatuji). —Vlastní podmínka může býti s hlavním dějem v příčinné souvislosti (její uskutečnění děj přímo vyvolává, např. stoupá-li teplota, stoupá i teploměr), anebo může býti motivem vedoucím k jeho uskutečnění (chceš-li být zdravá, musíš být na sebe opatrná), anebo uvádí jen okolnost umožňující jeho uskutečnění (dostanu-li ještě lístek, půjdu do divadla) anebo nasvědčující, že se uskuteční (když vlaštovky létají nízko, bude pršet). Srov. K. Svoboda, Nfi 37, 1954, 3—7. Na jazykové vyjádření podmínkového vztahu mají tyto rozdíly vliv jen malý (především jde o větší nebo menší obvyklost ireálných vět); nestaly se podkladem pro vnitřní diferenciaci podmínkového vztahu. , 2 Např. Vévoda navrhl, že zejtřejši představení dá odložit, jestliže by tam snad jít nemohla Jirásek.
30 vývDj českého souvStí 305
omezovačích).3 Např. Jen když jej oslovil některý zvláště vážený strejček, nevrlost nebyla s to přemoci zakořenělou úctu Holeček; Mladé srdce brzy se tiší, ačli se smělo ozvati vůbec Rais.4
Za zvláštní typy souvětí považujeme věty výjimkové (§ 265—271) a věty podmínkové přípustkové (§ 251—255).
V jazyce stč. tvořilo podmínkové souvětí souvětný typ s mnoha výrazovými prostředky. Nebylo však po výrazové stránce plně odlišeno od souvětí pří-pustkového a také po významové stránce byl mezi těmito typy plynulý přechod, protože se v samostatný typ ještě plně neztvárnilo souvětí podmínkové přípustkové. (Přesto o něm pojednáváme zvlášť, abychom ukázali, jak se jako typ formovalo.)
Podmínkové souvětí asyndetické a se spojkami a, ano, an
Podmínkový vztah vět pronikal v stč. jasněji zejména v dvou typech asyn-,detického souvětí:
a) První věta, vyjadřující podmínku, má sloveso v indikativu přítomného nebo budoucího času anebo v kondicionálu. Např. chceš mi odplatu dáti, chcit slúžiti, že mi nebudeš děkovati MastDrk 137—138; chtěl by ty mě sobě mieti, musil by jiej život otjieti. A tot sě móž dobře stati, chceš jie na téjto cestě ždáti DalC 24a x DalL 12.9—12: čhtěl-li by..., ač jie chceš;5 máš mě zapána, kéžsě mne bojíš, a máš-li mě za otce, kéž mě miluješ HusErb 1.58 (srov. paralelní souvětí podmínkové s -U); a ovšem v panenstvie: jedinú j (e) ztratíš, věčně jeho mieti zase nebudeš ŠtítSáz 34a2.
Většinou zde jde asi o původní zjišťovací otázky, které po ztrátě samostatnosti a těsnějším spojení s další větou ztratily tázací ráz. Obdobně vznikly — ale z otázek s tázací partikulí — podmínkové věty s li, zdali (v. §§ 239, 242).6
b) V první větě je imperativ: učiň {mi) tak vysoký rov, jako by uzřel veš Chýnov: budu sě rád s Lučany biti a v tom boji chci rád sníti DalL 18.31—34; pí hrdlo, jez hrdlo, zaplatíš hrdlo Štít Vrť 133 (G). Častěji se vyjadřuje v asynde-tickém souvětí s větou imperativní vztah podmínkově přípustkový (v. § 252 až 253).
Oba uvedené typy asyndetického souvětí žijí v češtině dodnes, zejména v jazyce mluveném.
Vedle asyndetického souvětí s imperativní větou podmínkovou bylo dosti časté obdobné souvětí, v němž však byla druhá věta připojena spojkou a.
0 Srov. Fr. Trávníček, Mluvnice II, 712—713.
4 O podmínkovém souvětí srov. Gebauer-—Ertl, Mluvnice ěeská II, 81 a 101—102; VI. Smilauer, Nč. skladba 324—325; Fr. Trávníček, Mluvnice II, 705—710.
5 Další doklady z Dal uvádí B. Havránek, Text. kritika, Studie ze slov. jazykovědy 57.
8 Asyndetické jsou od původu i věty s by (v. § 246n.).
I tento typ je živý dodnes. Např. těš sě hospodinu, a dá tobě žádost srdce tvého ŽaltKlem 36.4 x ŽaltWittb i (spojka i je zde neobvyklá); otvor ústa tvá, a naplňu jě ŽaltKlem 80.11, pod. ŽaltWittb; rci slovem, a bude uzdraven pacholík máj EvZim Mt 8.8, pod. EvOl, BlahNZ (dic verbo et sanabitur); obratle se ke mně, a játse obrátím k vám ŠtítBarlD 100b; nebud zbožie u kostela, a nenalezneš k ňemu kniežka HusErb 2.81 (G); varuj se hriechov a kaj se, a smilujetse buoh nad tebou! RokPost 27a.
Ojediněle je místo a užito an: a řku jednomu: „Jdi!" an pojde; a jinému: ,Jřřid!lí an přijde; a slúzě mému: „Učiň toto!" an učiní EvZim Mt 8.9 x EvOl 216b a řku-li tomuto: „Jdi", pôjde; a jarnému: „Příď", a přijde (dico huic „Vade" et vadit...).
Stejně řídký je indikativ místo imperativu: pokropíš mé yzopem, a očiščen budu; obmyješ mě, a nad snieh oběleju ŽaltKlem 50.9. x ŽaltWittb pokropí — a, umy-jeS — i (adsperges me — et; lavabis me—et)—jde tu zřejmě o vliv předlohy; ŽaltWittb má však aspoň v první větě imperativ.
Se spojkami a, ano, an se setkáme i v jiném typu souvětí, v němž proniká aspoň částečně podmínkový vztah, ale poměr vět je tu obrácený — podmínku vyjadřuje věta uvozená těmito slovy. Jde vesměs o souvětí citově zabarvená, v nichž jedna věta je tázací: ptáme se v ní, proč nebo jak by mělo něco platit, když je zde okolnost vyjádřená větou s ano, an, a. Po spojce a stojí pravidelně zájmeno 1. nebo 2. osoby. Většinou přitom cítíme, že tázací věta má povahu řečnické otázky opačného smyslu, a druhá věta že vlastně vyjadřuje motivaci, zdůvodnění toho, co je v první řečeno („vždyť") — je zde tedy přímá obdoba k větám, které jsme probrali v souvětí důvodovém a vysvětlovacím (§ 77). V citovém zabarvení vět s ano, an, a já... se obráží citoslovný původ těchto partikulí, později spojek (v. § 86 a 90). Např.:
kam má duše pojde, a já jsem ješče nekrstená ? PasMA (Výb 529); proč ty zákona žádáš, a ty velikú čest sbožím jmáš? Hrad 3b; čeho bych sě měla styděti, a tys tak počestný kmet, a já jsem tak nemilostivě zbita? PasMA 144 (G); ale kterak tomu uvěříme [že papežnežádal za duchov, úřad peníze], a my za pražské arcibiskupství do Říma veliké penieze vždy nosíme, když nového arcibiskupa máme míti ? HusSva-tokup 134a; proč prosíte otpočinutie, a vy ste nic neučinili? ModlLeg 20a (G); kok tento móž spasen býti, an jest velmi poskvrněn PasU 160b2 (T); Augustine, ano malá robotka... buohu slúžie, azda ty téhož nemažeš učiniti? PasU 186bl (T); neb co plotno jest, že člověka svatým nazývají, an jest před bohem zlořečený? HusSvatokup 126b; ano kněžie tak jsú živi, proč bychom ne též živi byli HusErb 1.353 (G).
Řídká jsou podobná souvětí s určovanou větou netázací: divné mi jest to, kak by mohl tvój buoh mú dceru uzdraviti, an tebe ote mne z tohoto vězenie zprostiti nemôže PasU 102al (T); k větčie škodě jest zaléčiti ránu, ano v nie střela vězí, neb hnisu plna jest ChelčPař 162a (T).
V tomto významu, blízkém podmínkovému, však ano, an v jazyce neza-
.306
307
kotvilo a v XV. stol. se jich v podstatě přestalo užívat. Stejný osud měly věty s á já...,.
Podmínkové věty se spojkou ač
Podíl asyndetického souvětí a souvětí s a, ano na vyjadřování podmínkového vztahu byl v stě. velmi malý — nelze říci, že by byl nějak podstatně větší než . dnes, třebaže srovnání různých redakcí téhož textu ukazuje pronikání spojek namísto původních spojení asyndetických.7 Hlavní váhu měly věty spojkové, které byly ětyř druhů: 1° se spojkou ač, později z podmínkového souvětí ustupující; 2° se spojkami z původních tázacích partikulí (li, později jestliže, přechodně zdali); 3° se spojkou když (k nim lze přiřadit i vztažná souvětí smyslem podmínková); 4° se spojkově užitým kondicionálovým by, později se spojkou kdyby.
Vět se spojkou ač se užívalo v stě. ve XIV. stol. k vyjádření podmínkového vztahu velmi často. V XV. stol. pozorujeme, jak ač postupně zužuje svůj význam na přípustkový a z podmínkového užití ustupuje. Jen v užití opakově * omezovacím se drželo více (a jako knižní prostředek je tu možné i v nové češtině), srov. my poslední žádáme opatfiti prvnie veci a k nim se přivinuti, ač nám toho buoh popřeje ChelčSíť la; máte-li vy k němu pravú vieru? Ano, ačbuoh dá, máme, ved-li? RokPost 8a. V XVI. stol. bylo v normálních podmínkových větách již úplným arehaismem.8
Po stránce významové bylo ačsouznačné s -li; užívalo se jich i souběžně nebo se v různých rukopisech střídaly. Např. ač padúchové mě napadnú, a chtiec mé zahubiti, a budu-li já jě moci, velíš-li zahubiti, když jě přemohu? OtcB 69b (si latrones aut barbari super me irruerint, occidere me volentes, et ego si praeva-lere potuero, iubes occidam eos?); — ač jim nechcem našich žen a sbožie dáti, tehdy nám slušie pohromadě stati DalL 44.53 x DalC 86b nechcete-U; vězte, že po mém milém živa nemohu býti, ač mne jiný nezabie, sama sě chci zabiti DalL 39.84 x DalC 77a nezabie-li. V pozdějších textech jde ovšem v takových případech o nahrazování podmínkového ač: ač vzlačněju, neřku tobě ŽaltKlem 49.12, pod. ŽaltWittb x BiblKral zlačním-li.
Také ve větě s ač se někdy kladlo ještě li, a to většinou až k určitému slovesu, řidčeji hned ke spojce ač, takže vznikala složená spojka ačli: oni sěrozprášie k jedenú, ač-li pak nebudú sytí, i vztytčú ŽaltWittb 58.16 x ŽaltKlem ale ač; —
' Srov. pozn. 5. — Češtinu nelze po této stránce srovnávat třeba s ruštinou, kde je podíl parataktických konstrukcí podstatně větší. Viz B. V. Lavro v, ycjwmme uycmynu-mejuame npedjioMcmim 7—39.
8 B. Havránek ukazuje na variantách z rukopisů Dal (Text. kritika, Studie ze slov. jazykovědy 58), jak pozdější upravovatelé různě měnili nebo vypouštěli podmínkové ač, kterému již dobře nerozuměli. — V. Philomates v 1. české mluvnici z r. 1533 zamítá ač za lat. si a doporučuje spojky jiné, zvláště -U. (Srov. V. Kyas, SaS 13, 1952, 146.)
308
ač přikazuje-li to moc, což nemáš činiti, tu chutně pohrzej mocí HusErb 1.90 (G); radu tobě dávám, kterou ač chceš-li zachovati, budeš moci živ býti Háj 52a (G).
Větosled byl v souvětí s ač volný. Převládá však velmi výrazně antepozice podmínkové věty; vedle postpozice najdeme i případy jejího vložení do věty řídící: ač je nynie potepemy, věčnu pamä a chválu vezmemy DalL 10.45, pod. DalC 19b; túž [vieru] jmějte k dětem mým, ačt budú dtžěti k svým DalL 70.44, pod. DalC 119a; môžeš tu nohu, ač chceš, před oltářem ohlédati DalL 47.57, pod. DalC 93a.
Věty s ač vyjadřovaly většinou podmínku reálnou a kladl se v nich indi-kativ. Mnohem méně časté jsou věty vyjadřující podmínku neskutečnou, s přísudkovým slovesem v kondicionálu. Srov.:
bóh sešli ránu na mě, ač toho zapomanu AlxV 453; ač srny tvú rozhněvali milost, učiň to pro svú muku.. ., odpu(s)t nám nášě zlé činy MastDrk 343; však jáz tobě nic neškozi, ač s tiemto člověkem chozi Hrad 11a; a mnozí z těch svatých otcuov, ač sú čeho k sobě potřební byli, s tiem sú pomoci tělesné nehledali, ale k svému sě bohu prichýlili OtcB lb (si in aliquo forte necessariis ad usus corporis eguerint); ač co budete prošiti otce mého, dát vám HusErb 1.310 (G);
bych as mrtva jho viděla, peču bych o duši jměla, ač bych mohla kterým skutkem Leg Mar 34 (s odstínem omezovacím); pro něžto sě [tadvaprorádcě] velmibásta, ač by jho kok maně jala, by sama v tom neostala AlxBM 9; Jaromíra káza biskupem učinili, ač by sě dřieve událo biskupovi sníti DalL 46.26, pod. DalC 90b; ač bych pravil o posteli, o téj jste dřieve slyšeli Hrad 23b; nebo ač by byl nepřietel i můj zle řekl mně, strpěl bych byl ovšem ŽaltKlem 54.13, pod. ŽaltWittb; ač by kto tomu nechtěl věřiti, věčšief chci divy pověděti OtcB 109b.
Věty s ač mají často i význam podmínkové přípustkový a přípustkový (v. §§ 255, 260). Stojí-li přitom věta s ač na prvním místě, začíná často věta řídící odporovací spojkou ale nebo však, avšak. V souvětí ryze podmínkovém se těchto slov v apodozi neužívalo; zřídka tu bývá tehdy: ač mně panovali nebude, tehdy neposkvrněn budu ŽaltKlem 18.14, pod. ŽaltWittb (si — tunc).
O pravděpodobném vzniku vět s ač v. § 260.
Podmínkové souvětí s -li, jestliže, pakli, azda, zdajlij
Věty s příklonnou spojkou -Iť byly už od počátku doby historické nej častějším typem podmínkových vět. Stejně jako věty s ač vyjadřovaly zpravidla podmínku reálnou a kladl se v nich indikativ; ireálné věty s kondicionálem jsou řídké. Větosled je už volný, ale antepozice vedlejší věty má velkou převahu nad postpozicí. Spojka -li bývá někdy i v apokopované podobě -V, jindy se zase zesiluje příklonným -t. Srov.:
ve větách reálných : nebudú-lit svých milovati, neroďte o nich nic tbáti DalL 70.45, pod. DalC 119b; chcete-V, bych sě k vám nevinila, vaši váli učinila...,
309
optajtež muže takého. . . LegKat 371; dal-li vám jest knéz klášter, za to ote mne vám bude dnes otjato Hrad 26b; jsi-li syn boží, spust sě dóluov! EvZim Mt 4.6, pod. EvSeit, EvOl, BlahNZ (si filius dei es); nebude-lit božie vuole k tomu, nižádné ženě nebude lze sěm přijití OtcB 67a (si vult Deus, nullam huc venire per-mittat); — dostúpim [1. plur.] všie škody, nepřímem-li své hospody AlxV 430; 6, tot mé tělo blažené bude, bude-V položené podlé mého mistra hrobu Hrad 38a; nepuojdem odtadto nikam, nebudemy-li s nim mluvili a nepoklonlmy-li sě jemu OtcB 72a (nisi digni fuerimus adorare eum); rádat chci tak s nim umřieti, bude-te-V mi toho přieti Trist 53b (G);—o němž něco, dá-li pán buoh, napíši HusSvatokup 113a (věta vložená);
ve větách ireálných: ktěl-li bych to vše klásti, co v téj straně měst i vlasti, dotad ti bych řěč rozvláčil AlxV 667; Závišě káza královi pověděti, chtěl-li by jemu milostiv býti, chtěl by mu zajtra užitečně poslúžiti DalL 92.63, pod. DalC 153b; ktož tomu nechce věriti a chtěl-li by tiem jist býti, otěž pana Jana Vartmberského DalL 99.8, pod. DalC 165a; já bych radějši s nimi umřela, mohla-li bych, a to bych neproměnila Trist (Výb 388); odkovadžto, chiěli-li by, že by se mohli vrátiti do svých vlastí CestMil 9b (si vellent).
Spojka -li se přikláněla pravidelně ke slovesu; stejně mohla stát i za predikativním příslovcem třeba: třéba-li, hory převrátíte Hrad 10b; třéba-lit k čritu jiti, protot já budu pivo piti MastDrk 153. Při opsaném futuru mohla stát za infinitivem; v opsaném préteritu naopak zase u pomocného slovesa: a moci-li budu kdy s ni býti, nelze jí bude íwu býti DalL 10.71; sem-li ten pes ukradl, bóh daj, bych opsěl Rožmb 176 (G).' i
V apodozi podmínkového souvětí s -li stávaly v stě. spojky a partikule a, ale, tehdy, to/ž/tj, např. nýnie-li tě lén slyšeti, a ti budu vyprávěli, proč sě mu [městu] rušenie stalo AlxV 716;10 třěba-li sě jemu v Čechách vztéci, a ját tehdy budu v Němcích žéci DalL 42.39—40 //DalC 81b třěba-V mu sě v Čechách vztéci, a jáz budu v Němcích žéci; moci-li tak budeš uěiniti, a ty učiň; pakli nemoci budeš, já tvé bohy zboři PasMA 460 (G); — bude-lit muž hospodárný, ale ženat nebude tbavá ŠtítSáz 32a2; podle řádu měl by kněz křtíti; nenie-li kněz, ale muž některý; a nebylo-li by při tom muže, ale žena ŠtítMus 149b (G); nebudeš-li chtieti branú vjeti, ale chcemet zed za honu položití, aby jel jako pán KronŽižk 158a; — vězte: jest-li obecné, má moc prvé volenie, a nenie-li obecné neb jest druhé, tehdy nic nenie DalL 54a (59.14 vs.); vymietám-li prstem božím diábly, tehdy přišlo jest mezi vy královslvie božie HusPost 47b; — jest-li [člověk] nemocen, tožt bolest hubí Hus Erb 3.109 (G). Srov. k tomu § 274.
Podmínkové věty s -li vznikly zřejmě ze samostatných zjišťovacích otázek, které se těsnčji spojily s následující větou a ztratily tázací ráz. Teprve po jejich přehodnocení se asi uvolnil větosled. Původní smysl takových volných spojení vět byl asi ten, že druhá věta říkala, co vyplývá z očekávané kladné
" Její postavení za přísudkovým slovesem bylo pravidelnější než postavení tázací partikule -li v závislých otázkách zjišťovacích (v. § 112). 10 K výkladu tohoto dokladu srov. § 126.
310
odpovědi na předcházející zjišťovací otázku. Např. máš-li mast s myrrú a s tymiánem, s kadidlem a s balšánem, dobrý druže? tu prodaj nem (MastMus 343) > „jestliže máš mast..., tu nám prodej". Otázku mohl mluvčí klást i sám sobě (jako otázku rozvazovací), např. budem-li v tom hověli tobě [?] — učiníme hanbu i škodu sobě (DalL 18.21). Užití spojek a, ale v apodozi je přežitkem původní juxtapozice samostatných vět: nepřímá odpověd na otázku začínala citovou částicí a, ale, tojžj, tehdy (ta snad měla už i význam oasového adver-bia), která se po splynutí obou vět v souvětí dálB držela, třebaže ztratila svou původní funkci. Spojkového úkonu zde nabýt nemohla, proto časem zanikla. Srov. z uvedených dokladů např. bude muž hospodárný? ale žena nebude dbalá! Spojka ale vnáší do souvětí odstín rozporu mezi podmínkou a jejím důsledkem, proto se věty s ale v apodozi významově blíží větám podmínkové přípustko-vým.11
Jak jsme viděli, užívalo se tázací partikule li převážně v otázkách reálných, s indikativem přlsudkového slovesa (v. § 112). Proto vyjadřují i podmínkové věty s -li zpravidla podmínku reálnou; k vyjádření podmínky ireálné vytvořil si jazyk prostředek jiný.
Vznik podmínkových vět přehodnocením původních otázek vidíme velmi pěkně u vět s partikulí azda, zda, neboť u těch probíhal později než u vět s li a proces zůstal nedokončen — podmínkové věty se zda, azda se nestaly produktivním typem. Srov. dále § 242.
Příklonná spojka -li se připojovala i k 3. os. sg. indik. prézentu slovesa býti: jest-li to čie rozkázanie, ten mi v tom násile činí Legjid 187.
Již v nej starší oh textech se setkáváme s tím, že3.os.sg. slovesa&ýťise spojkou -li měla větnou platnost a vlastní vyjádření podmínky bylo k ní obsahovou větou (připojovala se spojkou že, ež, jež); podmínka se tak vlastně vyzvedala, zdůrazňovala. Sloveso býti mohlo být přitom v různých časových, vidových a způsobových tvarech, jak si to žádal kontext. Kromě toho bylo součástí takové věty často odkazovači to, tak. To vše jasně svědčí o její plné větné platnosti. Srov. bude-lit to, že chlap snide, tobě s sbožím žena přídě LegJid 204; věz to, hospodáři, jest-li to tak, ježt jsem té noci dietětem počala, nebylo jest toto. sprostného snu videnie, ale pravé zjěvenie PasMA (Výb 200); nebo jest-li to podle jich rozumu, že dřevo dobré (ne)muož kdy nésti zlé ovoce, kak jest Mojžieš, jsa dřevo dobré, shřěšil u vody, ješto slove protivná... ? Mat 92a (S) (si iuxta intelli-gentiam eorum arbor bona malos fructusfacere numquam potest, quomodo Moy-ses, arbor bona, peccaverit ad aquam contradictionis... ?);12 lidé, ješto v sobě
11 Srov. též výklad Trávníěkův, Skladba 80—81. Náš výklad se odlišuje tím, že předpokládáme vývoj od juxtapozice k hypotaxi přímo, nikoli přes parataxi slučo-vacího nebo odporovacího typu.
12 V textu je sloveso kladné (muoz kdy nésti), třebaže smysl je jasně záporný. Fr. Trávníček {Skladba 82) to vykládá tak, že jde o původní citové otázky, jejichž smysl byl záporný; kladnpu podobu zachoval autor Mat i v souvětí, kde je citový ráz setřen. Je to svědectví o původní tázací platnosti takových vSt.
311
240
mají diabla, když by byli téj bolesti a té nemoci zbaveni, byio-li by to, že sě nepolepšili, ale pohoršili, u věčšie zlé a věčší nemoc a v moc diábelskú by vpadli Mat 208b (S) (si negligentiores fíant, graviorem sibi attrabunt phantasiam).
Vedle toho pozorujeme už počátky ustrnování takových vět: sloveso je ve tvaru jest, když se podmínka týká děje budoucího nebo minulého: jest-li to, že suol zhyne, čím budú suoliti? Mat 65b (S) — je to citát z Mt 5.13; EvOl 327b zdB má již jestliže (quodsi sal evanuerit); a jest-li to, že bude poslušen, zíščemy duši jeho Mat 291b (S) (si quidem audierit).
Není-li v takové větě odkazovači to, připomíná již úplně spojku jestliže: ale jestli že jsú těm slovám nerozuměli, proč jsú tehdy tak velme sě báli ? Mat 285a (8); my ovšem máme ctíti božie přátely, jest-li ež milujem boha ŠtítSvát 29bl.
V takových případech skutečně došlo ke ztrátě zbytku větné platnosti, ustrnulý výraz jest-li splynul se spojkou že a vytvořil složenou spojku jestliže. Bezpečné doklady na ni máme již od XV. stol., např. a jestliže chcete vžiti, ont jest Heliáš, jenž přišel jest Mt 11.14 EvOl 207a x EvZim chcete-li, pod. BlahNZ (si vultis reoipere) ;1S a jestliže toho neučiníte.. ., tehdy my s boží pomocí. .. chcme sě k tomu přičiniti a mstíti VojRády Ž 5; jestliže jsme jemu zachovali to všecko, co sme na křtu slíbili, tehdy máme vieru pravú RokPost 8a; a jestli že by neměl co dáti, protot se neslitují CestKabK 7b; jestliže jest hluboko a provazy od kotví nestatčí, tehdy se s navi k zemi neb břehu blíž přibližují CestPref 38; pán náš.. . dávno od nás odjel a nevíme, jest-li živ čili není. A jest-li že již jest umřel, tobě jako knížeti jest naším pánem býti Háj 81b li.
Podobu jestli (bez -že), která je běžná v mluvené řeči, jsem ze staré doby nezachytil. Z pozdější doby srov.: protož nech svého úmyslu, jestli se zdá a líbí Troj (Z); jestli ustanovení má zavržete, uvedu na vás strach BiblKral (Z).
Vznik spojky jestliže má blízkou analogii ve vzniku vylučovací spojky buď (buďto, buďtože); v. § 69. Podobná byla i imperativní konstrukce buď to že s významem podmínkové přípustkovým, v. dále § 252.
V našich nářečích žije složená spojka jen v podobě bez -že: jestli > esli, esi, eši, lesti atp. (je homonymní s tázací částicí).
Tázací částice li měnila se v podmínkovou spojku na větší části slovanského území (srov. V. Vondrák, Vergl. sl. Grwmmatik II, 646—547)."
Spojky typu čes. jestli/že/ jsou rozšířeny.— nepoěítáme-li nejisté stsl. a csl. jeli — v jazycích západoslovanských a východoslovanských. Ve slovenštině sice ve spisovném jazyce ustoupila spojce ak, ale v památkách je dobře dosvědčena a žije v podobě jesli apod. i v nářečích (J. Stanislav, Dejiny II, 661). V polštině vznikla a upevnila se spojka jestli > jeéli (v. H. Safarewiczowa, O pochodzenvu i uéyciu wyrazów jeéli, ježeli w jazyku polskim, Wilno 1937, 87n). Luž. srbština má je-li, je-lizo (// hejzo-li; srov.
13 EvOl má jestliže proti -li, když v EvZim velice často. Srov. ještě např. jestliže kto sluha boži jest a váli jeho činí, tohot uslyší EvOl J 9.31 (237b) X EvZim jest-li.
14 Srov. též Fr. Trávníčok, Skladba 81—82.
15 Vondrákův výklad o přeohodu tázacího li v podmínkové není však pravděpodobný. Srov. k tomu J. a M. Bauerovi, Staroslověnské ašte, Slávia 26, 1957, 166—167.
G. Liebsoh, Syntax 210n.). V jazycích východoslovanských je tem, rozšířené snad i vlivem polštiny (srov. B. V. Lavrov, ycjiomme uycmynwnejmm npeinoMceuua 64n.; V. A. Plotnikova, K eonpocy 06 oôpasoemuu cow3a e c mu e pycacoM Hsvrne, Tpyzuj HHcraTyra h3biko-3Harora 5, 1954, 224—264; J. F. Karskij, Bempycu II—III, 495).
Na základě spojky -li vznikla i složená spojka pukli (v. § 29), v době novo- 241 české podle jestliže i v podobě pakliže, spojující v sobě funkci odporovací k předchozímu kontextu a podmínkovou k následující větě. Kladl se po ní většinou indikativ k vyjádření podmínky skutečné, řidčeji kondicionál k vyjádření podmínky možné nebo neskutečné. Z adjunktivní funkce pakli plyne, 1 že je možné jen v antepozici. Např.:
když zbožie neb smysla nenie, v šlechtě bude porušenie. A pakli sě kdy to udá vztazovati tobě suda, pro dar nepřěvracuj práva, jakž juž pohřiechu sě stává AlxV 249; pakli jest múdry udaten, viec jeho skutek nenie zmaten DalC 32a x DalL 17.19 a jestli pak; náhle, soci, ottudto ven; pakli toho neučiníte, boží kázeň nad sobů uzříte Hrad 26a; náhle ucti sě a beř sě preč, dokad hanby nedojdeš. Pakli toho neučiníš, věz to, zet pomsta božie na tě přídě PasMB (Výb 533); mluvil-li sem zle, laj mi; pak-li dobře, proč mě tepeš? Mat 78b;
Jaromíra káza biskupem učiniti, ač by sě dřieve událo biskupovi sníti; a pakli by sě nemohlo stati, neb bylo-li by mu úsilno ždáti, dotud mu Hradecko držěti DalL 46.27, pod. DalC 90b; sem člověk v těle chvorý a nejsem duostojen takých daruov. A pakli by co toho do mne bylo, jakož mníte, izdali toho ne viece v skutciech prorokových i v apoštolských nevidíte? OtcB 5a.
Podobně jako po -li stává i po větě s pakli v apodozi ale, a, tehdy: pak-li [pohnaný] sě zmešká pohonu odpierati, ale tehda pohon prošel Rožmb 30 (G); pakli by i u manželstvo chtěla vstúpiti taková panna, však by jměla těch svých obyčejóv polepšiti pokáním se zpovědí ŠtítSáz 29al; paklit bude žena ráda pořadu, ale mužt nebude tbavý ŠtítSáz 32a2; — paklit bude láti druhé [žena zlobivá], a ty jí kup třěvíce nové Žena 5; — pakli jiný kterýkolivek hřiech smr-tedlný drží, tehdy ihned jest proti některému Písmu HusSvatokup lila.
Pa7Ddaí zjišťovací otázky s p artikulemi azda, zda, zdali spojovaly se někdy též těsněji s následující větou a vytvářely s ní souvětí podmínkové. Docházelo k tomu však později a vcelku zřídka, takže tyto věty nevytvořily skutečný souvětný typ a časem zanikly. Nebylo jich ani zapotřebí, protože plnily stejnou funkci jako daleko častější věty li a s by, kdyby.
Tak jako v závislých otázkách (v. § 112), kladl se i ve větách podmínkových s azda, zda často kondicionál, takže vyjadřovaly podmínkuireálnou. Srov.: věty indikatívni: pane, zda jsi ty otnesl jej, pověz mně, kdes položil jej EvZim J 20.15, pod. EvOl x BlahNZ vzál-lis ty jej (si tu sustulisti eum); zda žádáš tvář mú opatřiti, vstaň a hled, dokudž chceš OtcB 66b (si faciem meam tan-tum videre desideras, ecce, intuere); azdas to jediné na své mysli ustanovil,
312
313
vzdajvaž nynie modlitbu bohu OtcB 69a; rady požívej, zda najdeš; buď při sobě a nezahyneš Tkadl 3b;
věty s kondicionálem: a sem juž tajně vypravil Medateš posly, své rádce, v stany k Dariově matce, prose za to, zda by směla, by za ně prosbu zprostřěla AlxM 30; azda by sl to komu zdálo nepodobno, tomut jest sám Jezus Kristus svědek OtcB 148b; dřieve s ním neobcují, až vždy dřieve božie jméno přivolají; zdali by který přelud byl aneb která diábelská obluda byla, tehdy tu před svatů modlitbu ruče z{hy)ne OtcB 9a (quia si fuerit aliqua transformatio daemonis, continuo oratione facta diffugiet); dotud stojie jeho strážní oděni s meči, s oštěpy, s sekyrami i s jinú braní, zda by co mluvili nelibého žoldánovi, aby jě inhed zabili CestMandA 167a2; a v každém těch měst veliký kám posadil stráže, zdali by sě chtěli protiviti CestMil 95a.
Geneze těchto vět je ještě patrnější než u vět s -li, protože mnohde cítíme zbytek tázaoího významu. Tak doklad z OtcB 66 by měl tento původní smysl: „chceš spatřiti mou tvář? vstaň..."
Podmínkové souvětí se spojkami kdyé, jak, až
24S Při rozboru časovýoh vět s když a výkladu jejich geneze jsme viděli, jak a proě byl u nich časový vztah spjat často se vztahem podmínkovým (v. § 182; srov. též Er. Trávníček, Skladba 76). Mezi oběma vztahy je ostatně těsná souvislost, zejména tam, kde jde o časový vztah mezi ději ještě nerealizovanými nebo opakovanými — sled dějů může vyplývat z jejich vzájemné podmíněnosti. Proto je v mnohých dokladech možná obojí interpretace, a proto se také souvislost mezi časovým a podmínkovým souvětím udržuje po celou dobu historickou: vedle čistě podmínkových typů se udržují i věty podmínkové časové. Přitom někdy podmínkový vztah nad časovým převládá. Často bývá doprovázen i odstínem příčinným, který částečně souvisí s genezí našich vět (v. § 227), částečně je dán také tím, že časová spojka vyvolává představu realizovaného děje — a realizovaná podmínka bývá příčinou hlavního děje.
Podmínkový význam vět se spojkou když máme pro stě. bezpečně dosvědčen jejich paralelním užitím vedle vět s -li, pakli, střídáním spojky když s jinou podmínkovou spojkou v různých rukopisech a užitím když za lat. si. Např.:
když který pro svú hospodu bojuje a vezme škodu, že snad svój dobrý oř stratí, slíbí mu pán jiný dáli; pakli ho zabí samého, pán nemôž vrátiti jeho Hrad 94b; když jmáš ten vafnrok na sobě, věrně jmáš buoží hněv k sobě; chceš-li boží milost jmieti, musíš diáblóv klejnot snieti Hrad 100b;
nebo když milujete ty, ješto vás milují, kterú odplatu budete jmieti? EvZim Mt 5.46 x EvOl jestliže // BlahNZ li (si); když ty jim dáváš, a oni sběrů Žalt Klem 103.28 x ŽaltWittb ač dáš ty jim, sběrů, pod. ŽaltGlos;
když nebudem malé věci chtieti trpěli, kterak pak budem trpěli, když nám věčšie přijde pokušenie? OtcB 71b (si parum hoc non porto, quomodo, si maior mihi tentatio advenerit, portabo?); i vece prvý:Má je toto cihla... Druhý jemu vece: A kdyžt jest tvá, vezmiž ji sobě a méjž ji sobě OtcB 73a (et si tuus est, tolle illum).
Přece však se většinou pociťuje jemný významový rozdíl mezi větami s když a větami ěistě podmínkovými; dobře patrný je zejména tehdy, když je jedna věta řídící rozvita dvěma nebo vťoe větami podmínkovými s různými spojkami. Srov. ač padúchové mě napadnú, a chtiec mě zahubiti, a budu-U já jě moci, veUš-li zahubiti, když jě přěmohu? OtcB 69b (si latrones super me irruerint, occidere me volentes, et ego si praevalere potuero, iubes occidam eos?); pak druhý stařec, když jej kto hyzdieše, byl-li od ňeho blízko, dobré dary jemu dáváse, a pakli byl podál, ale posláse jemu po svém učeníku OtcB 69b (alter senex, si quis detraxisset ei, ille festinabat — si vieinus ei erat —■ per seipsum bene illum remunerari: quod si longius manebat, transmittehfit ei munera).
Podmínkové věty s když stávají většinou před větou řídící (v apodozi pak bývá tehdy, někdy i jiná slovce), ale větosled je volný. Převládají věty s indikativem vyjadřující podmínku reálnou, ale dosti je i dokladů na ireálné věty s kondicionálem. U těch bývá časový význam potlačen nejvíce a také bývají častěji postponovány. Např.:
hi jest to tak z obyčeje, jakž sě snad M ješče děje, když sě komu lov pochyči a čas sě k tomu požiči LegPil 47; když jest šlechta s chlapstvem smiešena, tehdy Božena bude má žena DalL 41.17 // DalC 79a bez tehdy (proniká odstín příčinný); nebo často sě to stává, že, kdyžto nemáhá hlava, ve všech ůdiech statka nenie DalC 32b // DalL 17.30 když; což tehdy křstíš, když ty nejsi Kristus ani Eliáš ani prorok? EvZim J 1.25, pod. EvOl X BlahNZ poněvadž (si tu non es Christus) (silný odstín důvodový, srov. § 227); když se smrti nebojíte, proč ste vyšli? ŠtítBarl 15a; všet povědě, když to učiníš ŠtítBarl 4b; zajisté tot já dobře vědě, žet toto hlůpé hody budú, když k tomu vína nedobudu Svár 275;
o nichž [skutcích] by nikte nevěděl, když by jich kto nepověděl AlxB 334; proto ciesař da Čechám svobodenstvie a u volení dobrovolenstvie: když by přirozeného kněze nejměli, kohož by volili, toho by za kněze vzěli DalL 51.19, pod. DalC 100b; aby mšě pořád zpievali, když by lidie u mšě bývali Hrad 17a (silný odstín oasový); uložil sem ústóm mým strážu, když by sě vzprotivil hriešnik proti mně ŽaltKlem 38.2 x ŽaltWittb když predstúpil x BiblKral dokavadž bude bezbožník přede mnou; synáčku, když by mohl křivotu a protivenstvie trpěti mlče, tot jest veliká věc nade vše přěkážěnie OtcB 70b (si potueris iniurari et affici conviciis, et por-tare ac tacere, magna est res, et super aha mandata); když by v skutcích Kristu se protivil, tehda pro jich nazývaní nic by svat nebyl HusSvatokup 125b.
Vedle když mívá podmínkovou funkci také pouhé kdy, ojediněle kdaž 8** a trochu častěji kdež, např.:
a z toho také máš, že netoliko kdy již trh se stane..., jest svatokupecstvie, ale když
314
315
má chvěle nezřízenu vuoli k tomu k směnění [duchovní věci za neduchovní] Hus Svatokup 115a; o vzniku kdyby < kdy by v. dále § 247;
myslenie nečisté kdaž přídě, nikake nášě duše nepoškvirní, jedinké kdaž bude sě v něm kochati Túl 31a; ač jich s tobú jest přemnoho, což jest obak do toho, kdaž jsú měkči vniž mák zralý AlxV 1092;
neobleními sě, kdež chybám, tázati, anižt sě styděli budu, kdež bych póblúdil, dáti se pravdě naučiti ŠtítBud 8; to se trojím obyčejem přiházie: kdež dědice poručníci v dědictvie pustiti nechtie, kdež vdovy. .., kdež nápadníka v dědictvie jeho pustiti nechtie VšehK 256a (G) — v obou případech se cítí souvislost s místním významem kdež.
Podmínkový význam může pronikat i ve větách s jak/o/ž/, jde-li o děj nerealizovaný (obvykle předčasný v budoucnosti), ale pouze jako doprovodný odstín:18 jakž sě túto mastú pomaže, tak sobě třetí den zvoniti káže MastMus 331; by byl kto tak silen jako lev, a jakž břicho plní, upadne v jámu a moc jeho všecka zhyne OtcB 67a; jakž je potká pokušenie, tak ne{s)tojie v svém úmysle ŠtítBud 162 (G); — a proto ti jistí té modlitvy konec dokonají, neb snad, jakž by prodlili modlitvu, některá nečistota aneb kašlánie překazilo by jim modlitbu OtcB 114a; — vedle vztahu srovnávacího: ještě, králi, pravím tobě, jakž chceš milostiva k sobě boha mieti k každéj vině, tak bud milostiv chudině NRada 1106.
Ojediněle proniká podmínkový význam i ve větách s až, např. tvá naděje jest dva šilinky. Ale ažť by sě přihodih, že by je ztratil, azdali buoh nemá nad námi péče, že by nás neobmyslil? OtcB 68a (et si contigerit ut pereant, numquid Deus non cogitat de nobis?); co by ty k tomu řekl, až by k tobě padúši přišli OtcB 156b; na kohož bychom se schukli, tohoí viec buoh zapomane, až sě nám v ruce dostane NRada 736. V tom se stč. liší podstatně od staré ruštiny, kde se OMce stalo v některých památkách skutečnou spojkou (srov. B. V. Lavrov, ycjwsKbie uycmynumejmme npedjioofcmun 78—80). V polštině je situace podobná jako v češtině (v. Slownik stpol. I, 44n.).
Podmínkový význam vztažných vět
Vztažné věty substantívni s relativy kto, čso, který vznikaly ze samostatných otázek doplňovacích a měly původní funkci větně určovací; proto u nich silně pronikal i význam podmínkový. Srov. § 141. Nejvýrazněji se projevoval u vět se zájmenem kto. Byl tak silný, že se jich mohlo užít i za lat. podmínkové věty se si quis (věty s ač kto jsou proto v stč. velmi řídké). Srov. radějše služte mocnému svému králi nebeskému: ktož tomu poslúži snažně, tomut dá otphtu
16 Zdánlivě výrazný doklad, uváděný Trávníčkem z Alx (Skladba 76), má v kontextu smysl účinkový: ač ny svú moci polomie, česti zbožie potratíme, jakž sě viec neopravíme AlxV 1329. Stč. materiál nedává dosti předpokladů k teorii, že by podmínkový význam jakž vznikl přímým vývojem z platnosti odkazovači, popříp. citoslovečné.
věčně; ktož sbožie neb život ztratí proň, to obé jmu navrátí Hrad 94b; ktož by silné na trest zpolehl, trest by sě zlámala a on by upadl Štít Vrť 190 (G); zdalit nenie kupectvie [ = svatokupectví] v řeči chytré, že, ktož chce mieti odpustenie hriechov a muk zbavenie, aby tolik dal peněz, jako by utratil jeda nebo jda do Říma HusErb 2.153 (G); —komuž sě mní, by tento svět opustil i všecky činy diábelské vuole i tohoto světa za sobů ostavil, ještě to k spasení nenie dosti; ale, sám sebe zapomana, hledajž božie mihsti OtcB 5b (si quis ergo est, qui se putat renuntiasse mundo et operibus diaboli, non sufficit in ore renuntiasse); túto čtveru věcí prichodí hněv člověku: skrze žádost lakomú vzieti dar nebo dáti; a ktožsvuoj smysl nad jiné chválí; a ktož chce býti, aby jej nad jiné ctili; a ktož chce mistrem a múdr býti nad jiné OtcB 68b—69a (ira per has quattuor res exsurgit: per cupiditatem a vari -tiae, dando et accipiendo; et si quis propriam sententiam amans, ut nec satis bona nec satis mala cuidam appareat, defendat; et si quis vult se honoribus sublimari; et si quis se doctorem esse velit, et plus omnibus sapientem sperat); nebo již sě biechu zdýcháli židově, že kto by ho svědčil Krista, zevna snatka by byl EvZim J 9.22 x EvOl 237a ač by kto (ut si quis).
Podobně měly podmínkový smysli věty s jinými relativy: kterýž člověk všecky dobré činy muož uměti a zdá sě jemu, by to sám od sebe mohl mieti, a pánu bohu nechce chvály vzdáti, tent v svých skuteiech odplatu ztracuje OtcB 5b (cum quis); a cožt sě koli protivného přihodí, vždy rci, žet sě jest to pro tvé hřiechy stalo, a milému pánu bohu to vše poruč OtcB 69b. Srov. též v kapitole o větách vztažných.
Věty s relativy všeobecného významu (s koli) měly častěji význam podmínkové přípustkový (v. § 254).
Podmínkové věty ireálné s by, kdyby
Probrané typy podmínkových vět vyjadřovaly převážně podmínku reálnou, a jen zřídka možnou nebo ireálnou. Tato specializace byla možná proto, že stará čeština již měla od počátku doby historické plně vyvinutý zvláštní typ podmínkových vět ireálných — věty uvozené kondicionálem by (bych...).
Podobno jako v jiných typech souvětí chová se by jako spojka: stojí obvykle na začátku věty, má přízvuk (mohou za ním stát príklonky) a slouží zřejmě jako výrazový prostředek významového vztahu vět. Přitom zůstává součástí slovesného tvaru: je ohebné a klade se po něm 1-ové příčestí. Ve větách podmínkových — proti obsahovým větám žádacím a větám účelovým — měl kondicionál dvojí oasovou platnost, přítomnou a minulou. Protože-však v stč. nebylo tvarové rozlišení obojí platnosti ustáleno, plnily tvary by + 1-ové příčestí významového slovesa obě funkce; vedle toho ovšem už existovaly tvary typu bych byl vedl, které měly j en funkci kondicionálu minulého.
Větosled byl v tomto typu souvětí volný; mírně převládá antepozice vedlejší věty.
316
317
Kondicionál by se někdy zesiloval parfcikulí -t, a to ve všech osobách (nikoli jen ve třetí, jak je tomu v nové češtině u podmínkové přípustkového byt): bycht já byl h vám přišel, ját bych vás byl poslušen OtcB 201b; byt nejměl viny na sobě, nevodili bychomy jeho k tobě Hrad 85a.
Věty s tvary kondicionálu přítomného v platnosti přítomné: kak by mi pomohlo, by mi sě to stati mohlo, což viz'u, z mého pohodli bych byl mé králové podlé LegPil 61—63; kde bych sě stavil, bych tobě veš svój rod vypravil! MastMus 424; já bych tvá ráda byla, by má tetka živa nebyla DalL 12.8, pod. DalC 24a; bylat by toho hanba moje, byt se co mezi vámi zlého stalo Svár 422; — by mě u prvémboji [dievky] pobily, máj by rod brzo nepřietelé zbili DalL 10.21 // DalC 18b zbyi" bych mohl vzvěděti od mistra Severina, by mi mohl uléčiti mého syna; chtěl bych jemu dáti tři hřiby a pól sýra MastMus 276; proto ty to mluvíš, že jediné to, což jest svrchu, to vidíš; ale by ty mě videí ze vnitř, co by ty pak řekl? OtcB 71b (nam si ea quae intersecus sunt videres, quanto plus haberes quod diceres 1);
v platnosti minulé: snad by ho tu byl zabil, by jemu rány neoslabil Amyntas AlxV 1703; a byl by sě utopil, by božie moc nevzbránila PasMB (Výb 526); nikdy by byl druhé prorady nespáchal, byt tvé srdce nebylo prorazeno OtcB 70a; — a by tu les bliž nebyl, ijeden by byl muž smrti nezbyl DalL 10.91; pod. DalC 21b (živ by nebyl); by bylo kam lze utéci, každý by rád pryč vypjanul AlxM 21; pane, by byl zde, nebyl by umřel bratřec môj EvOl J 11.32 (239b), pod. EvZim, BlahNZ (si fuisses hic); by buoh mně neráčil pomoci, bezmála by má duše u pekle měla prebývanie OtcB 8b (nisi Dominus adiuvisset me, paulominus habitasset in inferno anima mea).
Věty s kondicionálem minulým: bychom byly pně za král jměly, toho zlého bychom netrpěly DalL 55.67, pod. DalC 105b; v rově by ho nehladala, by byla pamatovala sl(o)va jeho Hrad 31ab; ten jistý blud... ani by sě byl tak daleko pronesl, by bylo o to pohádek tak velikých nebylo OtcB 106b.18
V hlavní větě bývá v ireálném souvětí zpravidla též kondicionál. Jen ojediněle je tam indikativ: v ten čas budieše bez něho, by nebylo otce jeho AlxV 1633; udatně po nepřáteléch jdieše a ovšem po nich v hrad vendieše, by byl s ním most u priekop neletal DalL 104.27; ale již právě jat bieše, by sě neopravil spieše DalL 104.22.
V apo do z i souvětí s by najdeme ojediněle ale, i: by to kněz dal za pokánie někomu, vstanúc za ranie téci k jútřni takýmž skokem, ale by vstonal svým bokem-Hrad 96b; a inhed nerodí viece na púšti býti. Ale by sě byl svých hřiechuov s nadějí kál a s duchovní radú vstúpil v pokánie, i byl by jemu pán buoh svú milost dal OtcB 6b. (Srov. § 274).
17 DalC má zby ještě na jiných místech (34b). Nejde-li tu o pouhé vyplnení místa (v dokladu 18b je psáno červené), mohlo by jít o chybné psaní místo aby, ale to bychom, zde těžko mohli očekávat (v. § 128). Za málo pravděpodobné bych považoval čtení í'by, které nemá vůbec v stč. památkách v této funkci jinak oporu.
18 Jak je zřejmé z dokladů, bývá kondicionál minulý aspoň v jedné ze spojených vět — to stačilo k zařazení celého souvětí do minulosti.
Vedle podmínkového významu měly věty s by i význam podmínkové pří-pustkový, v. § 255.
Podmínkové věty s by se držely nejdéle ze všech vedlejších vět, v nichž plnilo by funkci spojky. Ale i ony byly od konce XIV. stol. postupně zatlačovány. ,
Ojediněle vstupuje na místo by spojka aby: i řekl, aby roztratil jě, aby nestál Mojžieš, vyvolenec jeho, v prelomenie před ním ŽaltPod 105.23 x ŽaltKlem, ŽaltWittb by; proto byla v manželstvo dána Josefovi, jakž jest povědieno. Aby nebyla dána v manželstvo Josefovi. .., židové byli by ji ukamenovali Mat 16b — zde však může jiti o navazovací a a pouhé by. Tímto směrem pak vývoj nešel, protože by to bylo odporovalo tendenci rozlišit souvětné typy i výrazově. Kromě toho zde nemělo užití aby v češtině žádnou oporu.19
Na místo by vstupuje složená spojka kdyby: setkáváme se s ní už koncem XIV. stol. (je už v Mat a ve spisech Štítného), silně se šíří ve stol. XV. a pak už převládá. Nezatlačila však by úplně — jako knižní prostředek se dále drželo a existuje ve spisovném jazyce dosud.
Jak jsme viděli v § 243, mělo když často funkci spojky podmínkové a spojovalo se i s kondicionálem k vyjádření podmínky ireálné. Tento úzus se zachoval i po vzniku spojky kdyby, takže vedle ní existuje volnější spojkový útvar když by. Naproti tomu kdy bylo řídké i v platnosti časové a v platnosti podmínkové ojedinělé. (Proto Gebauer myslil jako na východisko k utvoření kdyby na relativum kdy, nikoli na spojku.) Přesto se stalo základem nové spojky kdy a nikoli když. Pravděpodobně tomu tak bylo proto, že koncové -ž bránilo těsnějšímu splynutí obou komponentů; zvolilo se tedy kdy, třebaže samo bylo řídké. Lze ostatně soudit, že částice -ž se v době vzniku spojky kdyby ještě nepociťovala za integrální, neoddělitelnou součást spojky když, takže kdy se cítilo jako jeho varianta (obdobně jako tomu bylo u mnoha jiných spojek a u relativ).
V některých dokladech s kdyby je přitom zachován odstín časového vztahu,20 ale většinou jde o čistě podmínkový vztah. To je pochopitelné, protože kdyby vystřídalo čistě podmínkové by. Větosled je volný stejně jako v souvětí s by. Už to samo svědčí o tom, že zde nejde o přímý vznik těchto vět z vět časových. Např.:
nebo darmo by divové zjevně ukázáni byli, kdyby vnitř v srdci žádného užitka neučinili Mat 149b (S); kdyby horám na jiné miesto hnuti sě kázali, byly by to učinily, kdyby chtěli OtcB 2a x OtcACE by..., když by chtěli (rukopis OtcB zde představuje pozdější redakci, nikoli původní znění); třetie potkalo, ež
19 Jiná situace jev stsl., kde je v Supr několikrát podmínkové aby (abi ),av některých jiných slovanských jazycích. Srov. Slovník jazyka staroslovenského 1, 2; T. Maretié, Věznici, Rad 86, 1887, 111.
80 Srov. např. tento doklad, kde je možná interpretace obojí: každý sobě nakoupí.. . i vina láku aneb puol láky, aby měl a mohl se napiti, kdy by chtěl CestPref 49.
318
319
trpeli skutkem pro boh a nemyslivše; kdyby lze bylo, byli by toho rádi prázdni ŠtítSvát 27a2; co bychom my vieře křesťanské rozoméli, kdybychom jie od svých starost neposlúchali. . .? ŠtítBud 3; aniž bych jich [nepřátel] mel mnoho, kdyby české žákovstvo lidí nesvodilo HusErb 3.280 (G); měli by jim obmysliti dobré věci věčně, kdyby je sami znali ChelčSíť 131 (G); méně by jemu uškodil, kdyby jemu za deset tisíc kop vzal aneb by jemu všecko spálil RokPost 47b (charakteristické je opakování kondicionálu by v druhé větě); kdybyste mne znali, i Otce mého znali byste BlahNZ J 8.19 x EvZim, EvOl byste mě věděli.
Také po větách s kdyby stává ojediněle v apodozi ale, an, i: a kdyby viec pomohl, ale zbyl by tolik pokuty onoho světa.. . ŠtítOpat 291a, pod. ŠtítMus 163b (G); kdyby kto nevěřil ničemuž, an by se nemohl i mluviti naučiti ŠtítKlem 7a (G); a kdybychom to Božie ustavení drželi, i kto by směl svatokupčiti neb jinak smrtedlně zjevně hřešiti? HusSvatokup 204a.
248 Geneze podmínkových vět s by nedá se na českém materiálu přímo doložit — jsme odkázáni na hypotézy.
Fr. Trávníček (Skladba 68—69) soudí, že je nutno vycházet z prací platnosti kondicionálu (jak vznikla z minulé platnosti indikatívni v obsahových větách zadácích a ve větách účelových). Souvětí by ty byl syn boíí, pomohl by sobě i nám by tedy pův. znamenalo: „kéž jsi byl syn boží a kéž jsi pomohl sobě i nám". První věta se pak začala chápat za vyjádření podmínky, za jaké se přání vyslovené druhou větou mohlo splnit.
Kondicionál se kladl v podmínkových větách už v nejstaršíeh slovanských památkách, v stsl. — nejprve ovšem jen ve větách s ašte, později i ve spojení s a (abi, áby).a A stejně se ho pak využívalo ve všech slovanských jazycíoh. Musíme proto kláBt vznik podmínkové funkce kondioionálu již do doby velmi dávné, asi praslovanské. Je přitom otázka, zdali vznikla v souvětí nebo ve větě jednoduché, kde kondicionál obecně slouží k vyjádření nereálného děje — žádoucího nebo podmíněného. Do souvětí mohl býti přenesen již jako hotový tvar. Rozřešit tuto otázku by mohla pouze zvláštní historicko-srovnávací studie. (Srov. též § 130.)
Souvislost mezi pracím a podmínkovým významem kondicionálu ovšem existuje. Pěkným svědectvím toho jsou případy, v nichž nabývá prací věta podmínkového smyslu: ó bóhdaj smyslili a bóhdaj srozuměli a na budúcie věci pamatovali, nikdy by nehřešili RokPost 17a, stejně 30b.
Spojka kdyby je v českém jazyce obecně rozšířena, a to i v lidových nářečích (gdyby, dyby apod.).
Podobný vývoj jako v češtině měly podmínkové věty ireálné v polštině: na místo vět s pouhým by nastoupily věty s gdyby, popřip. kiedy by, kieby (zejm. v nářečích). Srov. Gramatyka histor. 495n. A také v slovenštině a luž. srbštině probíhal vývoj zřejmě obdobně. (Srov. J. Stanislav, Dejiny II, 654n.; G. Liebsch, Syntax 210—211.) Jde tu tedy o proces charakteristický pro jazyky západoslovanské vůbec a s obdobami u jiných Slovanů (v. V. Vondrák, Vergl. sl. Grammatik TI, 549—551).
Podmínkové věty s neda, leda
Věty se spojkami neda a leda vyjadřovaly v stě. též okolnost, na niž se 24' výlučně soustřeďuje pozornost při realizaci děje, na níž jedině záleží. Stýkají se úzce s účelovými větami s týmiž spojkami, neboť ty vyjadřují zase cíl, na němž jedině záleží (v. § 233). Jsou to vlastně tytéž věty, původně citově zabarvené věty prací, které v různém kontextu nabyly poněkud odlišné funkce; prací význam však většinou proniká. Přitom jsou doklady opačně rozloženy: v účelovém smyslu bylo častější leda, v podmínkovém neda.
I zde se po nich klade zpravidla minulé příčestí, ale ojediněle je po neda doložen i indikativ prézenta: nebraň jim zlého, necht což chtie činie, neda tobě neškodie ŠtítKlem 108b (G). Kromě toho je jednou doložen kondicionál (alB proniká tu vztah podmínkové přípustkový): a pakli jest na cestě jdúc pochybeno, neb jeden jde cestu drže se viece strany pravé, druhý levé a třetí prostředkem cesty a některý se jda přidrží té strany každé, protož, neda bych byl na cestě kdež Icolivěk, prošit, to mi odpusťte milostivě ŠtítKlem 158b (G).22
Obě spojky, zvi. neda, jsou velmi řídké a záhy zanikly. (Nezachytil jsem žádné další doklady na neda mimo ty, které shromáždil J. Gebauer v Slovníku stč. z památek XIV. — zač. XV. stol. Také v archívu Stě. slovníku je navíc jen jeden doklad ze Štít Vyš, který níže cituji.). Srov.:
synové boží, točíš z plemene Setova, pojímali dcery z plemene Kainova... pro smilstvo jen, netbali, by dobré byly, neda byly krásné ŠtítSvát 102b2; netbaj, nebu-deš-li z najvětších svatých, neda tam [v nebi] za dveřmi byl ŠtítKlem 113b; a pust to k boží milosti, ačt jest i těžká věc čistcový oheň, at podlé milosti s tebe senme tvé poskvrny, neda tě zbavil věčného hoře ŠtítKlem 153a; jsa mládec výtečný, bujný, netbav na buohw svém zdraví, neda den za dnem minul ŠtítErb 271; [Němci] běžiechu, nedas kde bylo Hrad 27a; nenie žádost lakomstva, neda mohli potřebu mieti ŠtítBrig 48; aniž sě [mládec] rozmýšlel na smrt, neda den za dnem minul Kruml 338b; jedva poslední potřebu k životu jměl, neda živ byl Štít Vyš 70b 1;
nedbají, že ovce hynú, leda oni svú vuoli jměli ŠtítBrigF 81b; dosti bude tobě, leda srdce čáku k nebesóm jměla ŠtítBrigF 110b.
Nad význam okolnostní (podmínkový) vystupuje někdy význam prací.23
O původu neda a leda v. § 233.
Podmínkové věty opakově omezovači
Opakově omezovači odstín podmínkovýoh vět, který má v jazyce 250 novočeském zčásti své speciální výrazové prostředky, netvořil v stč. ještě
J1 Srov. Jar. a M. Bauerovi, Stsl. ašte, Slávia 26, 1957. 159n.
" Podmínkové přípustkový význam věty s neda vyplývá především z užití zevšeobecňujícího zájmen, příslovce kdeí kolivěk (srov. § 253-—254).
88 Zejména věty se slovesem tbáti v hlavní větě bychom mohli interpretovat jako prací: někdo nedbá, aby bylo a, jen aby bylo b! (tj. dbá jen o B). Ale stejně dobře je tu možno vidět vyjádření žádoucí podmínky: nedbá se o a, jen když je (bude) b.
320
21 výva] českého souvětí
321
svérázný podtyp podmínkového souvětí. Užívalo se zde normálních podmínkových spojek, nejčastěji ač, a příslušný odstín podmínkového vztahu vyplýval z obsahu spojených vět. Srov. např. chcit jemu k tomu pomočen býti, ač jeho chtie kanovníci voliti DalL 49.32, pod. DalC 96a ač ho však chtie; slyš, lüde môj, a usvédču tě, Izraheßi), ač mne poslušen budeš ŽaltKlem 80.9, pod. ZaltWittb x BiblKral budeš-li mne posknichati; budeš ty žebrákem vskóřě, ačf sě nestane ješče hóře MastDrk 185; s vyjádřením omezovacího odstínu adverbiem jedno: dnes vám jest čest v ruce dána, ač jedno budete chtieti svú šlechtu i rod pomnieti AlxV 1496. Právě v tomto odstínu držela se nejdéle (a částečně se udržela) spojka ač v rámci podmínkového souvětí.
No. větám s jen když odpovídaly věty s jedno kdy/ž/, ale měly spíše smysl výjimkový než pouze omezovači. Např. řiedko kdy co mezi sebú mluviechu, jedno kdy bič v svěj ruce mějiechu DalC 71b // DalL 37.13 jedno když bič držieše.
Omezení věrohodnosti obsahu hlavní věty na platnost jisté podmínky vyjadřovalo se podmínkovými spojkami až v pozdější době, např. jest poddaná, jestliže se dobře pamatuji, pana Přecha Hodčjovskýho Bol 53b—1601 (O). V starší době zde byla pravidlem souvětí zřetelová (v. § 263).
VĚTY PODMÍNKOVÉ PŘÍPUSTKOVÉ
Jsou to věty, které vyjadřují okolnost uskutečnění hlavního děje nepříznivou, ale nikoli jako překážku, přes niž se uskutečňuje hlavní děj, nýbrž jako okolnost (podmínku), za níž se ještě děj uskuteční — stejně jako za okolností jiných, příznivějších. Stojí tedy na pomezí mezi větami přípustkovými a podmínkovými.
V jazyce novoceském vyjadřujeme připuštěnou podmínku trojím způsobem:
1. Vytkne se krajní okolnost, za níž se ještě uskuteční hlavní děj. Jde-li
0 okolnost reálnou, užije se věty se spojkou i když, jde-li o okolnost jen myšlenou, možnou, užije se věty se spojkou i kdyby (ani kdyby) nebo byt: 8 chudákem,
1 když dělá hlouposti, si vždycky poradíš Řezáč; Já své dítě nezůstavím cizím rukám, i kdybych měl poslední zbytek masa z těla si vyrvati Píleger-Moravský; Rodná země, byt byla pouze s píd velká, naplní srdce lidské nejkrásnější láskou Holeček.
2. Vyjádří se, že se hlavni děj uskuteční za libovolných okolností (tedy i za nepříznivých). Podmínkové přípustková věta se uvozuje spojkou at a je v ní vždy nějaké zájmeno (popříp. zájmenné příslovce) s všeobecným významem, anebo je v ní ustálený výraz všeobecné platnosti (obvykle imperativní), např. Mně je to vše jedno, at bys byl čímkoliv Němcová; Ale dělej co dělej, plamínek zápalky v téhle tmě neukryješ Řezáč.
3. Vyjádří se vylučovacím spojením krajní okolnosti, za nichž
se děj ještě uskuteční. Užívá se tu vylučovacího spojení s odstínem libovolnosti, v němž je dnes obvyklá dvojitá spojka at — nebo, popříp. opakovaná spojka at — at, např. Začal mluvit a musel zdvihnout oči, at se mu chtělo nebo ne.1
V jazyce stě. netvořily podmínkové přípustkové věty souvětný typ jasně odlišený (po stránce výrazové i významové) od vět podmínkových a přípustko-vých. Přesto však základy dnešního souvětného typu již existovaly a byly zde vedle prostředků společných s větami podmínkovými a přípustkovými i prostředky speciální.
Připuštěnou podmínku vyjadřovaly v stě.: a) věty imperativní, a to buď s pouhým imperativem nebo obsahující nadto zevšeobecňující zájmeno (nebo příslovce, popříp. vylučovací spojení); b) věty vztažné se zevšeobecňujícími relativy; c) věty se spojkami ač a by, resp. i jinými.
Imperativní věty podmínkové přípustkové
Věty s imperativem přísudkového slovesa se spínaly s následující větou buď v souvětí smyslem podmínkové (v. § 236), nebo podmínkové přípustkové:— to záleželo na obsahu spojených vět. Původní smysl spojení byl asi ten, že se v první větě vyjadřovalo nějaké přání nebo nějaký rozkaz a druhá věta říkala, co vyplyne z jeho splnění. Je to jistá obdoba spojení původní otázky s další větou (vyjadřující, co plyne z předpokládané kladné odpovědi) v souvětí smyslem podmínkovém. Při imperativní větě mohl snadněji vystoupit doprovodný prvek rozporu mezi oběma jevy (typ „udělej si to!, stejně ti to nepomůže"). Proto jsou také imperativní věty podmínkové přípustkové častější než podmínkové. Vcelku je to však v češtině typ málo živý a v dalším vývoji jazyka ustupující.
Doloženy jsou věty s imperativem sponového slovesa buď: buď veliký oheň zde mezi námi, neučiní toho, by drobet vody nemohl veň padnuti ŠtítSvát 193b2; buď najvětší v člověče přirozený rozum, věčnéhot spasenie nedovede sám o sobě ŠtítSvát 224a2. Původní význam „aťsi je..." přecházel jistě v ireálný „i kdyby byl", protože jde o připuštěnou podmínku neskutečnou, myšlenou.
Tak jako se místo podmínkové věty s -li užívalo opisu — jest-li (bude-K...) + obsahová věta připojená spojkou že (v. § 240), nahrazovala se podobným opisem i imperativní forma podmlnkovó přípustkové věty s významovým slovesem: užilo se imperativu buď. často s odkazovacím to (buď to), a k němu
1 Větám podmínkové přípustkovým věnovali pozornost Fr. Trávníček, Mluvnice II, 709—710 (nazývá je „věty s vytýkanou podmínkou"), a VI. Smilauer, NS. skladba 327—328 (užlvánázvu věty podmínkové přípustkové). Srov. též Bauer—Mrázek—Za-ža, Přlruíni mluvnice ruštiny II — Skladba, 406—409.
322
323
se připojilo vlastní vyjádření připuštěné podmínky jako obsahová věta. V té pak bylo možno užít kondicionálu k vyjádření její ireálnosti. Např. a buďž, ež by byla z postu malá odplata, ale zbaví veliké pokuty, ješto by v ni upadl, ktož by z netbánie kostelnieho ustavenie nedržal postu ŠtítSvát 207a2; a buď to, že papež napřed netrží ani sám, ani skrze Oezí, ale již jest prvé ustanoveno od papeže Jana Dvamezcietmého, co který biskup má dáti HusSvatokup 131a; avšak buď to, že by všickni lidé svatým neb najsvětějším ho nazývali, když by v skutcích Kristu se protivil, tehda pro jich nazývání nic by svat nebyl HusSvatokup 125b; vozy také mají, kteréžto velblúdi táhnu, a ti jsů také plstí tak misterně přikryti, buďto že by celý den na ně déší šel, nemuož nic zmoknuti, což jest pod nimi CestMil 41b (si die tota super eas pluat, nihil sub eis valeat madidari). Smysl těchto souvětí byl tento: „Buďsi [= připusťme], že by za půst byla jen malá odplata! Ale zbaví veliké pokuty [= trestu], do níž by upadl, kdo by... nedbal půstu" > „i kdyby byla za půst jen malá odplata, přece aspoň. ..". Podobně: „Budsi to [= připusťme to], že papež nic netrží [za udělení duchovního úřadu] ani sám, ani skrze Gezí [— své služebníky]. Ale je už předem ustanoveno.. ." > ,,i když papež.. .". Časem věta bud to ztrácela plnou větnou platnost a klesala ve spojku; protože však šlo o řídký souvětný typ, nedovŕšil se tento vývoj a buď fto/ bylo nahrazeno prostředky jinými.2
Už v stě. nastoupilo na jeho místo nechaj at, nech\aj\ž\tl, nechat, necht, mající původně platnost zcela obdobné imperativní věty jako buď (srov. též § 230); navíc vyjadřovalo nechat už svým lexikálním významem, že jde o pouhý předpoklad, připuštění něčeho (ve smyslu permisívním). Záhy poklesalo v částici a v našich spojeních nabývalo funkce spojky. Např. má by duše v tom dost jměla, potom nechat bych umřela Hrad 40b; nechžt by bylo dobré, užitečné, rozkošné i ctné tomuto světu, však zde ústavně a věčně nemaž býti ŠtítBud 113; necht utnu tobě prst, však proto neumřeš HusErb 1.264 (G); rataj vece: nechajžt vstane, tot se jemu vždy dostane, žeť opět zase letí Baw 64b (G). Původní smysl zde byl obdobný: „Připusť, že by to bylo dobré pro tento svět. Avšak věčně tu nemůže být" > „i kdyby to bylo dobré. .., věčně zde přece nemůže být". Tyto věty trvaly až do doby nové.
Kromě toho se ustálily i opisy s necht jest tak že, podobné opisům s buď to, že: nechat jest tak, že jsem zbloudil, při mně zůstane hlud můj BiblKral (Z); necht jest tak, že se některé hlavy k študování nehodí, pravé však to, což přednášíme, bude o zdárných aneb aspoň zdravých hlavách Kom (Z).
V novém jazyce zde je obvyklá částice at, popříp. atsi ve funkci spojky. Rozšířila se sem však až v době nové; v starém jazyce jsou takové případy ojedinělé: co plátno člověku, at vešken svět zíšťe, a své duši uškodí HusErb 1.281 (G). K většímu rozšíření do tohoto typu nemělo tehdy at předpoklady — věty
2 V pozdějším jazyce se vet s budže užívalo i k vyjádření prosté podmínky, např. prvního dne daleko se nevydají, aby — bud ze sou nétco zapomněli a se nedostává — tím blížeji jsouce, sobě to spravili a přivésti dáti mohli MitrPříhody 116.
324
jím uvozené (původně obsahové žádací a účelové, v. §§ 125, 229, pak i samostatné) neměly zevšeobecňující nebo připouštěcí význam.3
častější byly imperativní věty, v nichž byla výslovně vyjádřena libovolnost připouštěných podmínek. Vyjadřovala se buďzevšeobec-ůujícím zájmenem, popříp. příslovcem, anebo vylučovacím spojením s odstínem hbovolnosti (se spojkou nebo, leč — nebo, leč •— leč, libo — libo, v. § 66n.). Např.:
rytiersky člověk každý pojmi sobě ženu jakéhokoliv řádu, muož jie věno dskami klásti VsehK 311b (G); a kdežkolivěk král zvie aneb uslyší o kterém krásném dřevu, káže jě vykopali i s' kořenem přinésti, buď kakžkolivěk daleko CestMil 57b; nechť pak soudí kdo chce jak chce aneb jak se mu dobře líbí toto mé vydání, já všecko mlčením a trpělivostí snésti chci CestPref 10 (s opsaným imperativem); jednomu každému do třetího dne... misku rejže neb krup a kus skopovýho masa jisti, buď on kdo buď, dávati musejí MitrPříhody 51;
daj jie [smrti] kúry nebo husi, každý s ní v hoři býti musí Vít 34a; prosme my neb neprosme, vždy jeho [boží] vále bude HusErb 1.326 (G); ale aby člověk zlých skutkuov zjevných u mysli své neměl za zlé, buďte papežovy neb jiného člověka HusSvatokup 132a; leč vy sé módíte, leč nic, co vaše prirazenie nese, to sě vám stane PasMA 291 (G); leč bez viny, leč buď s vinú, ját sě vždy uvieži v dědinu NRada 725; [řezník] lib kup lib nekupi, jižt bez škody neotstúpí, vždyť škodu učiní... Hrad 135a. V nové češtino se sem rozšířila dvojitá spojka ať— nebo.
Ojediněle nabývalo podmínkové přípustkového smyslu i vylučovací souvětí tázací: věděli-li sú židéoňem, či nevěděli, nikomému sú toho nepověděli DalL 65.17, pod. DalC 114a.4
Vztažné věty s významem podmínkové přípustným
Podmínkově přípustkový význam měly zejména vztažné věty uvozené zájmenem nebo příslovcem s koli: vyjadřovaly totiž libovolnou okolnost, za níž platí děj věty hlavní. Např! v {k)terýžkolivěk den obrátil sě bude Miešný od své zlé cesty i od své zlosti..., životem živ bude GlosOp 130a (in quacunque die conversus fuerit..., vita vivet); kamož kolivěk sě obrácu, i jednoho nikdiež nenie bezpečenstvie Túl 30b (quocunque vertam me, nulla usquam securitas est); což kolivěk [dievky] činiechu, mužských srdec neuměkčiechu DalC 30b, pod. DalL 15.43; aby byli zbaveni tuhy, v kteréj koli núzi jsúce, k ňemu nábožně volajíce Hrad 21a; neb kakž jest koli povolila, povolila ŠtítSach 299a; a také praví, že
3 Srov. Fr. Trávníček, Skladba 73—74.
4 V ruštině se stala taková spojení hlavním prostředkem k vylučovacímu vyjádření libovolné podmínky; imperativní typ se tam nevyvinul. Srov. Bauer — Mrázek — Žaža, Příruční mluvnice ruštiny II — Skladba, 353n. a 408.
325
nižádný na světe nemá proti němu, cožkolivěk činí, mluviti HusSvatokup 112b.
Stejný význam měly i věty s adverbiem jedno, popříp. i věty s pouhým relativem: jeďtež ctnější po mého koně vodu, kamožt jedno on poteče a k komužt jedno on přiteče, toho na ten kón vsadiece, veďtež ho sěm DalL 4.37—38; potom kdež budú kopati, tu jeho [stříbra'] budú dosti jmievati DalL 7a (7.vs.); neniet tak hříšný i jeden, kterýž by sě obrátil den, hned jemu buóh Miechy odpustí a všecky jemu viny spustí MastDrk 98.
Spolu se ztrátou podmínkového významu ztrácely relativní věty i význam podmínkové přípustkový. V novém jazyce jej mají jen věty s at, které jsou pokračováním typu imperativního, ale nastupují i místo vět vztažných, za obrozeni ještě hojně užívaných.5
Podmínkové přípustkové věty s by a ač
Věty s by měly podmínkové přípustkový smysl dosti často: vyjadřovaly, že by se děj hlavní věty uskutečnil, i kdyby nastal (nebo i kdyby nenastal) děj věty vedlejší. Ve větě s by sě někdy užívalo vytýkacího i; jindy se před ně kladlo a (aby; srov. lat. etsi). Při antepozici vedlejší věty stávalo v apodozi. však. Spojkově užité by se mohlo zesílit partikulí -t. Větosled byl volný. Srov.:
by nikdy bohové nemstili hriechu a by sě mohl hřiech před lidmi utajiti, ještě bych hřešiti nechtěl pro tu mrzkost, ješto j' v Miechu ŠtítSvát 30a2; by na oheň dal své tělo, .. .žádnému to nepomaž NRada 187; by mi opat v uoheň kázal, já bych neodpověděl OtcB lila; žádný muž takového nízkého rodu, by neviem jak bohat byl, hoden jí nebyl HynRozpr 218a;
koho táhne úmysl k věčným věcem, by i všeho světa byl pánem, vidí svú chudobu Štít Vrť 245 (Gr); neb lidem jest ovšem nelze jeho chvály a jeho moci vypraviti, byt se mohli i v jeden jazyk sníti všech lidí jazykové ŠtítBarl 91a; — a by všicek tento svět jako moře uzřel a všecky hněvy na ny rozbudil, a by všicci větrové, tověz diabli proti nám liti byli, a by všecka búřě mořská, tověz kniežatá a králové tohoto světa vzbuzeni byli a svój hněv proti kterémuž kolivěk nás až do nebe pustil (i), neroďte sě báti, neroďte sě smucovati Mat 114b—115a (S) (et si omnis iste mundus tanquam maře ebulliat. .., et si omneš venti... saeviant, et si.. .); přijde-lit mi to maličko na mysl, zeť na tě rohy vstavím, aby měl sto očí, jakož jedné dvě máš HynRozpr 161b; po trápení k ničemuž víc, aby hned na smrt šla, že se neví co přiznati Dobr 23b—1611 (O);
a by smrt na vy udeřila, však jste jměli ustavičné trpěli Mat 113b (S) (et si mors irrueret, nonne eam debuistis constantissime sustinere?); byt také muž nemiloval tebe, však ty jej miluj a ukazuj jemu milost skutky ŠtítSáz 50a2.
V tomto užití se by ve spisovném jazyce drželo i,tehdy, když v čistě pod-
5 Viz M. Grepl, Vývoj mluv. stavby 375—376. 326
minkových větách bylo nahrazeno spojkou kdyby, a udrželo se jako knižní ] prostředek dodnes (pravidelně však v podobo byť, takže se ho užívá jen pro 3. os.). Tím si vysvětlíme, že v starším jazyce nenajdeme v podmínkové pří-pustkovém významu kdyby, popříp. i kdyby, které je zde dnes základním výrazovým prostředkem. Po obrození se značně rozšířilo a by, a byt, a podle něho též a kdyby, např. dnes nás neuslyší, a kdyby troubením kruchta spadla Tyl (v. M. Grepl, Vývoj mluv. stavby 372—373).
Zatímco věty s by vyjadřovaly připuštěnou podmínku ireálnou, myšlenou, věty s ač vyjadřovaly zpravidla připuštěnou podmínku reálnou; ireálné věty s kondicionálem jsou řídké. Užívalo se tu i samotného ač, ale výraznější byla souvětí, v nichž bylo ve větě s ač vytýkaoí * (které nestávalo většinou hned u spojky)6, nebo v nichž bylo v apodozi a, ale. Např.:
ače té pomsty otdálí, čakajž téhož veždy na sě AlxM 117; naše kniežatá, ač budú kdy chtieti, nemoci nem budú nic zdieti DalC 68a, pod. DalL 35.8; ač ustavie proti mně hrady, nevzbojí sě srdce mé ŽaltKlem 26.3 X ŽaltWittb když x Bibl. Kral byt i stany své proti mně rozbili; — ač by nám dal nynie kněze jazyka našeho, pak by nám dal rodicě svého DalL 57.37;
co do toho, ač by chvě myslila i déle AlxBM 13; češíc své, ač i krastavo, nedaj v své cizozemci, česká hlavo DalL 4.29, pod. DalC 10a; a ti zlí, kteréž já mienim — buďte mniší anebo jeptišky — ačt se i rozhněvají, tohot netbám ŠtítSáz 68b2;
darmot sobě tušie ty panny s tiem panenstvím; neb, ač kto pochlebuje jim, a tuší jim zlým ŠtítSáz 28b2; — ač co s bláznem kdy ulovíš, ale nerovně s ním rozdělíš MastMus 98, pod. MastDrk 143; ač mají lidé v té práci knězi živili, ale oni nemají té práce prodávali, ani šacovali, neb tak by každé svatokupecství vymluvil HusSvatokup 141a; — to juž také, bratříce milá, ač by čtenie mlMo, ale svět witáMat 148b (S) (etiam si Evangelium taceat, mundus clamat).
Užití spojky ale v apodozi odlišovalo souvětí podmínkové přípustkové dosti výrazně od podmínkového, které tuto spojku v apodozi nemívalo (v. § 238), i od přípustkového, které zde mělo obvykle však, avšak. Tento rozdíl se stíral jen tehdy, když ve větě s ač byl kondicionál; podmínkové přípustkový vztah tu pronikal i v souvětí s však v apodozi: ač by něco mohl jmieti, však nemóž-li pravdu dojiti toho, radějše bez toho býti ŠtítSvát 13bl.
Ojediněle proniká podmínkové přípustkový vztah v souvětí s pakli — ale: pakli se kto nemuože postiti, ale od masa se zdrzeti, ujímati tetu, aby bujno nebylo RokPost 12b. Normálně zde je vztah čistě podmínkový. Najdeme podobné doklady i s li — však, např. a nedá-lit jemu vstana, že by přietel jeho byl, v&akž pro neudatstmo jeho vstane i dá jemu EvZim L 11.8 x EvOI 274a ač — víak (etsi — tamen). Je to však odchylka, protože věty s -li mají jinak jen funkci čistě podmínkovou. Pravděpodobně tu jde o doslovný překlad lat. etsi — a.. .li.
6 Ojedinělé je ač si v AlxH 339.
327
256
257
Spojka acz měla podmínkové přípustkový význam také v polštině; podobně i by: I v jiných slovanských jazycích se vyjadřuje podmínkové přípustkový vztah pomoci spojek, které plní i funkci spojek podmínkových nebo přípustkových.8
VĚTY PŘÍPUSTKOVÉ
Věta přípustková vyjadřuje okolnost pro děj věty řídící nepříznivou, která mu však nezabrání v uskutečnění: hlavní děj se uskuteční přes to, co se říká ve větě řídící. Obvykle jde o okolnost reálnou a jen zřídka o okolnost jen myšlenou, předpokládanou (pak bývá v přípustkové větě kondicionál): Míří do výšky, ačkoli by mu nikdo konec konců nemohl zazlívat, kdyby si s nimi chtěl vyřídit účet Řezáč.1
V dnešní spisovné češtině vyjadřuje se přípustka nejčastěji větami se spojkami ačkoli, ač, třebaže, přestože (popříp. v rozdělené podobo přesto — že), např. Ačkoli tvář jeho byla klidná, přece tajný hluboký žal zatajit nemohla Jirásek; Hnalo mě to za ním, třebaže jsem nevěděl proč Pfleger-Moravský; Slyšela mnoho zvuků, a přes to, že všechny se k ní zdály přicházet jako z velké dálky, uvědomovala si je přesně Řezáč. Archaická je spojka jakkoli: Měl za svatou svoji povinnost, vrátit se co možná rychle a opatrně do svého vězení, jakkoli ho slunce k delšímu pobytu v zahradě lákalo, a jakkoliv ho přítomnost Agrafény vábila Zeyer. Také užití věty s -li k vyjádření přípustky není dnes živé, srov. Miluji-li já k smrti rád, ještě raděj se peru Neruda (zde proniká smysl odporovací).2
Souřadným protějškem přípustkového souvětí je souvětí odporovací (srov. § 26, typ 2c a 2d).
V jazyce stě. tvoří přípustkové souvětí plně ztvárněný hypotaktický typ; má ovšem styčné body se souvětím podmínkovým a podmínkové přípustkovým (věty s ač), ale i tu je částečně provedeno výrazové rozlišení; kromě toho má i své speciální výrazové prostředky (kako).3
Velmi blízko mají k souvětí přípustkovému některá souvětí odporovací. Pokud má smysl přípustkový první věta (typ 2c), jde o jasně
' Srov. Jar. Bauer, Kilka uwag, Jezyk Polski 38, 1958, 13n. 8 Srov. např. stsl. ašte, ašte i (v. Slávia 26, 1957, 162n.).
1Ireálná přípustka má velmi blízko k neskutečné připuštěné podmínce, proto se k vyjádření obou vztahů někdy užívá spojky i kdyby. Bozdíl zde však je, srov. Udělal bych to, i kdyby to bylo oblizne X Udělal bych to, ačkoli (třebaže) by to bylo obtížné. V prvním případě se říká, že by se děj uskutečnil za všech okolností, i za té nepříznivé; v druhém případě se předpokládá, že by uskutečnění děje bylo obtížné, ale přesto se slibuje jeho uskutečnění.
8 Srov. Gebauer— Ertl, Mluvnice česká II, 102—103 (neodlišuje věty podmínkové přípustkové); VI. Smilauer, N6. skladba 326—327; Pr. Trávníček, Mluvnice II, 710—712 (neprávem jsou tu v přípustkových větách ponechány věty s byt, smyslem podmlnkovS přípustkové).
* Srov. Jar. Bauer, K vývoji čes. souvětí, SaS 18, 1957, 31—32.
328
souřadný typ — nejen po stránce výrazové, ale i významové: vyjadřuje se tu rozpor mezi dvěma rovnoprávnými ději. Srov. odporovací souvětí se spojkou a (§ 38), ale (§ 41), jajvšak (§ 44—46), ale však (§ 47).
Naproti tomu odporovací souvětí, v nichž má přípustkový smysl druhá věta (typ 2d), mají již blíže k myšlenkové podřadnosti. Jde tu zejména o věty s o + zájmeno 1. a 2. os. (v. § 38) a o věty s ano, an (v. § 31), např. pohnal mě holomkem, a já paní jmám Rožmb 31 (T); Němče, proč si mě řeči nepřijal, a já tě přieznívě napomenul? PasMB (Výb 534); což sě tiežete, a vy viete mé proročstvie? Krist 107b (G); — tu jest otázanie, proč sú ti třie králi do Jeruzalema přišli, ano sě jest tu Ježíš nenarodil, ale jinde PasTJ 47a2 (T); ale jeho [Ježíše] mučie nevinného, an neučinil nice zlého Hrad 90b. Zčásti zde pronikají i jiné významové odstíny: důvodový (v.. § 77), podmínkový (v. § 237).
Zcela mimořádně nabývalo an funkce blízké skutečné přípustkové spojce, a to v anteponované větě při však v apodozi: an dřieve byl volem, trávu jedl, však opět byl člověkem a kraloval StítŠach 290b.
Přípustkový vztah pronikal někdy velmi jasně i mezi přechodníkovou vazbou a větou, k níž patří. Srov. činíš sě biskupem a nemoha toho dolíčiti DalL 49.37, pod. DalC 96a; — tak jsůc chudá, avšak tak s dobrá myslí vzdáváš chválu Bohu, jakot by dal veliké věci ŠtítBarl 87b; a král, znaje toho vieru k sobě, vŠakž ho pokusí tak, jakž ho oni biechu naučili ŠtítBarl 12a. Je to úplná obdoba k odporovacim souvětím stejného významu.
Přípustkové věty se spojkami hdk\o\í\, kák\o\ž\koli, jakjžj holi,
kterak/éj holi
Od nejstarších dob mají přípustkový význam věty se spojkou kako. Bývá též v apokopovanó podobě kak a často se zesiluje příklonným -ž (kakž, kdkož), popříp. ještě -t, -ti. Věty s kak\o\ž\ vyjadřovaly přípustku reálnou, proto se v nich užívalo indikativu. Vět o sled byl sice volný, ale drtivou převahu mají věty anteponované. V apodozi se pak po nich kladlo většinou však, zřídka avšak. Srov.:
kakž jich bě velmi mnoho, ze sta jeden se nevrátil AlxV 541; kakoti bieše tich, všem na vojnu vstáti káza DalC 51b—52a x DalL 28.16 kakž kolivěk; kakož ovšem chůd bieše a jiesti nic nejmějieše, usmiev sě počě Smila tázati, umie-li zlato plavati DalL 76.31 // DalC 129a kakž; král... musí sě vrátiti opět, kak bě přič před sě pomienil AlxV 2219;
kakž pak jest v tu dobu [ovoce] lacno, všakž jest pro tu novinu vzácno LegJid 160; kak mu jdieše vše po zboží, avšak sě v tom neostřěže AlxV 2103; ktož v tom boji málo raněn byl, kako málo odřen, však ihned života zbyl DalL 58.24 x DalC 108a tak málo odřen, však inhed života zbyl; kak byl ciesař v hněvnéj vadě, však sě s múdřejšiemi tázal LegKat 78; kakž k němu svým životem přijíti nemohli, však syn buoží jich žádost přijal za skutek Mat 317a.
329
Většinou se však ke kakjo/žj připojovala partikule holi, popříp. kolivěk; v pozdějších textech mělo kakj ojžj kolijvěkj v přípustkových větách už výlučné postavení. Např.:
kákoi koli i prokniemu málo dáno jest věrnému [božího těla], všako cele jest prvniemu, cele dáno i druhému, cele dáno jest tretiemu.. . Kunh 65, pod. Modl 134b; kakž koli byl všem povolil, všakž nevinně svú krev prolil LegJid 114; kakž jich koli mnoho bylo, však k seči jich málo zbylo AlxV 1735; a kakžkóli nepřátelský boj lítý byl, však ijeden z nich života nezbyl DalL 98a (dopl. 1.27); kakž jest kolvěk tvá vina, všakt chci všecko odpustili LegKat 3183; neb kakž koli vlito je od stvořitele to obé [hněv a žádost] přirození ku potřebě, však u vás ... to obé činí nepřátelsky ŠtítBarl 4a; a kakž koli pravie, by ta koruna byla z hlohu nebo z trnie, však toho nenie CestMandA 159b2; — kakž kolivěk mdle dýcháše, proti diáblu dva dni bojováše Hrad 21a; kakž kolivěk již duši sbieráše, bohu sě modle ďáblu bránieše PasMB (Výb 533); a kakž koli mnoho j' těch [nebezpečenství], čtyř dotknu ŠtítSvát 19a2; — nebo obrové srdce jmějéše, kakž koli děťátko bieše AlxV 308; toť vám beze lsti povědě, kakož kolivěk ste mě uháněli DalL 4.3 // DalC 9a kok koli.
Přípustkové věty s kakjojžl vznikly pravděpodobně ze zvolacích vět, které splynuly v kontextu s další větou. Od původu jsou to ovšem věty tázací, ale z tázací funkce není možno přípustkovou dobře vyložit.4 Jak jsme viděli v § 94, měly věty s kakjo! už v stě. velmi často funkci vět zvolacích, vyjadřujících údiv nad kvalitou nebo kvantitou nějakého jevu; v nč. jsou jejich pokračováním zvolací věty s jak. Přlpustková funkce těchto vět mohla vzniknout v kontextu tak, že se mluvčí nejprve pozastavil nad nějakým předmětem nebo jevem, který ho udivil, překvapil apod., ale v další větě řekl, co přesto platí. Např. souvětí typu kakž mnoho věž bě ve zdi, však sě jemu nic to nezdí (AkcH 302) mělo asi původně tento smysl: „jak mnoho věží bylo v hradbě! a přece se mu to nezdálo ničím". Přidání původního příslovce koli (nebo zesíleného kolivěk), obdobné jako v mnoha typech vět s původními interrogativy, vnášelo do vět odstín libovolnosti. Brzy se však pevně sepjalo s kako, které ztratilo při sepětí v souvětí zvolací ráz a změnilo se ve spojku. Konfrontujeme-h nejstaršl doklady na přípustkové věty s kako a s ač, vidíme ještě zbytky původního způsobového významu kako. Po přeměně původního volného spojeni vět v hypotaktioké souvětí se uvolnil i větosled; zůstala však velká převaha dokladů b přípustkovou větou ante-ponovanou.
Stejně jako tázací a zvolací kako, ustoupilo i přípustkové kak/ojžj, kakjožj koli původnímu relativu jakjojij. Věty s kakjojž koli se udržely do první poloviny XV. stol.; potom rychle ustupují. Tak např. ve starších rukopisech štítenských je pouze kakjojž koli (v. doklad ze ŠtítSvát a ŠtítBarl), v mladších jen jakž koli: a jakž koli byl by ho nepoznal po postavě..., však jej pozná duchem svatým ŠtítBarlK 231b2; jakž koli opitie jiným jest škodno, avšak zvláště ohavná věc jest opilá žena ŠtítSáz 50b 1. Podobný obraz poskytují různo-
4 Srov. výklad Trávníčkův, Skladba 84—85.
čtení z Ote, kde rukopisy CE už nahradily starší kakjo/žj novějším jakž, např. kakž koli já v mukách budu, avšak črty hlúbe pod sebú naleznu OtcB 74b // OtcA kaž x OtcCE jakž (quamvis ego in tormenta mittar, tamen vos subtus me invenio); a proto k jednému [poustevníku], jenž tak přěbýváše, dva mnichy z Nytry, z té púště, kakž koli i daleko bieše, jdiešta OtcB 110a x OtcOE jakž koli.
Zdá se, že spojka jakž se dostala do přípustkových vět sekundárně, náhradou za kakjojzl, nikoli samostatným vývojem. Tak vysvětlíme i její pravidelné spojování s koli, které je u původních demonstrativ-ních relativ všude sekundární. Svědčí pro to i materiál: doklady jsou vesměs až z XV. stol. Nejstarší a zcela ojedinělý je doklad z AlxM 13: jakož jmá výsost neskrovnú toto město i priekopy, čsož sě vás každý přichopí, vaše moc všemu odolá. Snad je to jeden z prvních případů pronikání jakjojžj na místo kakjo/žj, snad tu o přípustkový vztah původně nešlo. Jinde je v Alx všude kakjojžj (srov. i AlxM 39 a 70).
V pozdějších textech je všude jakž kolijvěkj; samotné jakž přípustkovou funkci nemělo. V apodozi stává též většinou však, avšak. Např. jakž koli Řekové kresfané jsú, však drzé některé kusy, jichž my nedržíme CestMandA 161a2; a jakžkoli Řekové silni byli, avšak nepřátelóm třikrát větším ledva možiechu odolati TrojD 114b; lid obecný, když zprávců neměl, rozprchl se, jakžkoli více ho bylo než vás BlahPůvod 8; ale císař Maximilian... byl od odporné strany... bslyšán, jakžkoliv i od stavuov království českého legát... k nim byl vypraven DačPaměti 61a.5
Spojka jakž koli však nebyla jedinou střídnicí za kakjojž koli. Vedle ní se objevuje na počátku XV. stol. i kterak/ž j koli/věk/, např. kterakž kolivěk to marné ozdobenie na něm bieše, ode všech však přielišným milováním byl milován JeronM 62b (G); kterakž kolivěk tolik... mrzkých skutkov spáchal, však slavného Jeronýma náboženstvie vždycky některé jmějieše JeronM 66al (G); myslenie, buď kterakolivěk nečisté, duše nepoškvrní HusErb 3.13 (G); kterak kolivěk byl jest člověk dobrý, toho zatratí HusErb 3.121 (G). Je tu tedy částečná obdoba k prostřednictví kterak při zatlačování tázacího kak (v. § 117), ovšem jen velice slabá, protože k vystřídání kakž / jakž tu došlo přímo a kterakž se objevuje jen jako jev okrajový. Ojediněle se s ním setkáváme i později.
Kromě toho nastupovalo na místo kakž koli i ač, které tu už bylo vedle něho. Tak k němu proniklo i -koli, takže v dalším vývoji převládla podoba ačkoli nad samotným ač.
V našich nářečích se přípustka vyjadřuje vedle vět s třeba, třebas i větami s jak (ač, ačkoli v nich nežije), např. ž mor.slov.nářečí: to já ešče fšecky práce podělám, jak sem stará (Skulina); jak su starý Čert, takové příšery sem neviděl (Chloupek). Je možné, že to je pokračování starého zvolacího typu s jak za kak.
6 Spojka měla až do nové doby dvě podoby: jakžkoli a jakkoli; v nové spisovné češtině se udržela jen druhá z nich. Podoba s koliv je pozdní (asi vlivem -kolivěk), stará čeština ji neznala. ■>
330
331
český vývoj má přímou paralelu v polštině, kde bylo též přípustkové kakokole, kákoékoli vystřídáno spojkami jakokoU, jakozkolwiek, jakkolwiek; dodnes žije jakkolwiek. Srov. Gramatyka histor. 500. Jakž koli a jakž kol/oěk je doloženo i v Knize žilinské (v. Fr. Ryšánek, Slovník 200; je zde však -věk/); dnešní slovenština zná jen podobné akokótvek, souvisící s ako, ak (v. Jánošík—Jóna, Slovník I, 18).
Přípustkové věty se spojkami ač, ačkoli
Věty s ač měly přípustkový význam (vedle podmínkového a podmínkové přípustkového) už v nejstaršíeh památkách.6 Stávaly většinou před větou řídíoí, zřídka po ní následovaly. Při antepozici přípustkové vety bylo na začátku věty řídící skoro vždycky však, popříp. avšak, později i ale. však nebo ale. Jde pravidelně o věty indikativní, vyjadřující reálnou přípustku;, ireálné věty s kondicionálem jsou velmi řídké (v.ďále doklad ze ŠtítSáz 42bl). Spojka ač se někdy zesilovala příklonným -t (ačt), ojediněle i -ž (pak je v plné podobě ače-ž, v. doklad z CestKabK). Srov.:
hi mušu, ač nerad, řeci o toho ciesařě zlobě LegApŠ 159 (ač nerad nemělo již asi plnou větnou platnost); ač před lidmi biskupským ruchem stkvi se, již před božíma očima kněžství zbaven jest HusSvatokup 118b; neb tam všechna srdcem bieše, tu kdež jejie milý mistr byl, ač nevěděla, kde j' přěbyl Hrad 30b; mně sě to zdá za podobné, ačkoli jest mi škodné Trist (Výb 387);
(j)enže ač boh jest a člověk, ne dva však, (a)le jeden jest Kristus ŽaltMus Athan. 32; nebo svatý Job, ač jest byl sbožie ztratil, však jest jměl svuoj hnuoj, na ňemžto sedě odpočívati mohl PasMB (Výb 526); sdejšie rozkoši, ač jsú libé, však je slušie odvrci ŠtítBarl 12b; tut také, ač neumiem, však rád poviem, což rozumiem NRada 101; ačež sem mezi nimi býval často, však proto mezi nimi zablúdil sem jednu také CestKabK 28a; velblúdi, ač vysoci, avšakž jsú jich léni skoci AlxŠ 6; a ta lvice, ač i všech tří [poustevníků] bieše nedošla, avšak vědieše koho prošiti, lehši k nohám toho pústenníka laika OteB 110a; — ač tě kniežě tu moc dál, ale ját ji tobě odjímají PasMB (Výb 534); ač jeho před sebú neměla, ale srdcem jej viděla Baw 145b; — ač i syn i duch svatý jest stvořitel, ale však přidává se tuto stvorenie otci HusErb 1.13 (G).
Někdy se po ač kladlo vytýkací i (obvykle hned za spojku), např. a v těle, vidy jsa buoh pravý, ač i umrtven položen v hrob, třetí den . .. vstal z mrtvých ŠtítBarl 32b; mnich, jenž mnoho jie a mnoho usiluje, nemá v to ujati, ale ten, jenž málo jie, ač i mnoho usiluje OtcB 66b.
V XV. stol., když ač nastupovalo na místo zanikajícího kakjojžl koli, začalo se též spojovat s partikuli koli (kolivěk); podoba ačkoli nabyla časem
$ V Dal má ač význam jen podmínkový. Přípustkovou platnost bychom mohli vidět nanejvýš v tomto málo jasném dokladu: divie sě, ač je ta řěč mohla pravdu býti L 50.15 //ĎalC 97b div'u sě, ač. Zde může jít o zbytek nevyhraněného pův. významu aě (v. dále): „divím se tomu — a mohla ta řeč přece být pravdivá!"
7 Souvětí s aě —■ ale má obvykle smysl podmínkové přípustkový; v. i 255.
332
převahy nad ač. Srov. [dobytek] ryby nové jako i lidé jedie, ačkolivěk k sušeným rybám jest zvyčený CestMil 124a (quamquam); ačkoli by mi to dobro bylo, však pro užitek lidský chci rád na světě pracovati ŠtítSáz 42b 1; ačkoli ten mnich hrubého a hlúpeho rozumu člověk byl, však proto dobrý život a svatý vedl jest Hyn Rozpr 219a; ačkoli pak jsou méně utratili, ale však podlé mého zdání lépe jest s patronem smlouvu míti CestPref 43; ač pak koli ten bratr Řehoř za znamenitého, pobožného, ba svatého člověka držán byl..., avšak on proto vždycky o těch věcech ne zouplna, aby se všecky Ubiti bohu měly, jest držal BlahPůvod 4; maso v ní \rybe] jest převelmi tvrdé, nebo ačkoli (!) sme byli hladovití, však ji za 24 hodin pořád vařivše ještě sme pro tvrdost jí jisti nemohli CestBras 37a; není báseň, čtenáři, což čisti budeš, ačkoli básně podobu má KomLabl91.
Přípustkové věty s ačkoli, ač se zachovaly áž do nové češtiny. Přestaly se v nich však klásti v apodozi odporovací spojky a místo nich se začalo užívat nově vzniklého příslovce přece (v. § 45), např. nazejtří, ačkoli taková nouze, Villagagno předce nás velice... k práci hnal CestBras 40b. Nejdéle se udrželo však, s nímž se setkáme dokonce i v nové spisovné češtině.
Spojky v apodozi přípustkového souvětí mohly zaniknout proto, že samo ačkoli, ač bylo dostatečně zřetelným vyjádřením přípustkového vztahu; po zániku jeho podmínkové funkce nebylo třeba takto odlišovat souvětí přípustkové od podmínkového.
Spojky ač, ačkoli jsou živé jen ve spisovném jazyce, nářečí je neznají. Mají však široké příbuzenstvo ve slovanských jazycích a zejména v jazycích západoslovanských se staly jedním ze základních výrazových prostředků přípustkového vztahu; v polštině a v slovenštině byly však zatlačeny novějšími spojkami choč, chocia/il; hoci, hoc?
Vznik spojky ač\e\ spadá tedy do doby předčeské — lze předpokládat, že byla utvořena už v době těsnějšího styku severoslovanských jazyků. Je ovšem otázka, jakou měla původně funkci.
Složení aěe je celkem jasné: a + če. Těžší je stanovit význam komponentů a celé spojky.9 Domnívám se, že je nutno vycházet z partikule a, stojící často na začátku vět jako prostředek citový; podmínkový význam pak mohla vnést do spojení partikule če (< ide. *gue), která podobnou funkci plní i sama v bulharštině. (Také její etymologický protějšek, stid. (a, nabyl funkce podmínkové). Celá věta s aěe měla pak asi ráz citově zabarvené zvolací věty (podobně jako věty s kako); proto vznikal vedle významu podmínkového i význam přípustkový.10 Vznikal tehdy, když se zvolací větou vlastně
8 Srov. V. Vondrák, Vergl. st. Grammatik II, 552—554; J. Stanislav, DejinylI, 667—669; Gramatyka histor. 499—500. O užití v ruštině v. B. V. Lavrov, Ycnoenue u ycmymmemMWS npediíOMcemin 51—52. Jihoslovanským protějškem severoslovanského aěe je ako; v stsl. zde bylo ašte. Akokoľvek má i slovenština (v. Jánošík— Jóna, Slovník I, 18).
9 Srov. etymologii Machkovu, Etym. slovník 15; viz též E. Bernecker, Slav. etym. Wôrterbuch 22.
10 Méně pravděpodobný se mi zdá výklad, že jde o větu původně tázací (Fr. Trávníček, Skladba 84). Slovo ač nemělo asi původně tázací funkci,a pokud se do ní dostávalo, dálo se to do značné míry oizfm vlivem (srov. § 113). V hluž. hač asi splynuly
333
reagovalo na rozpor mezi jevy; však v druhé větě pak tento rozpor přímo vyjadřovalo. Např. souvětí ač zvěř i daleko zbehne,, však [pes] teče, až ho dosiehne (AlxV 2324) mělo asi původně tento smysl: „a zvěř zaběhne i daleko! přece však běží. . ." Kde takový rozpor nebyl, vznikal smysl podmínkový, např. ač mně [hřiechj panovali nebude, tehdy neposkvrněn budu (ŽaltKlem 18.14) < „a mně (přece) nebude panovat! tehdy (tu) budu neposkvrněný". Je možné, že ač mělo dokonoe deiktickou platnost citosloveínou „hle"; jistě to byla citová partikule. Tak pochopíme i vývoj k jiným významům, ve slovanských jazycích dosvědčený. U vět postponovaných se přímo nabízí analogie se zachovaným odporovacím typem 2d (§ 26), např. často zloděje oběéují, ač jistiny při něm nenalezují (Vít ,45b) < a nenalézají (přece) u něho jistoty! (= „nemají jistého důkazu").11 Jak jsme viděli, užívá se v tomto typu v stč. citových partikulí, zejména ano (v. § 31), jestliže si souvětí zachovalo citový ráz.
Skutečné řešeni těchto otázek bude možné jen na širokém základě srovnávacím.
Jiné vyjádření přípustkového vztahu
Vedle uvedených základních typů přípustkových vět najdeme v stě. zřídka i jiná souvětí, v nichž proniká přípustkový vztah.
Pro přípustkový význam vět s když máme doklady jen z překladových památek, a tu odpovídá obvykle lat. cum, popříp. je zde a když za etsi asi otrockým překladem (v paralelních textech je dokonce i a jestliže); nezdá se tedy, že by se když dostávalo do přípustkového významu domácím vývojem. (U slova původu tázacího k tomu ani nebyly předpoklady; spíše by to bylo možné v případech, kde když nastoupilo na místo jedyž, jedaž). Např. ale kniežatá popova jemu věřili nerodili [Janu Křtiteli], a potom když Jezukrista poznali a věděli, že on svým kázaním i svými divy kázanie Janova potvrzuje, však věřiti nerodili ani pokánie Hniti chtěli Mat 325a (S); ale to jest velmi divné, že, když všeliká věc přědobrá ta jest řiedka a nesnadná dobyti, avšak u těch svatých otcóv obě jest bylo, že biechu číslem mnozí a duostojenstvím svým k nám nepři-rovnaní OtcB 2a; jedno vědě, že když biech slep, nynie vizi EvZim J 9.25 // EvOl 237b že když biech slep, a již vizi (quia caecus cum essem, modo video); ač proto vy, když jste zlí, znáte dobré dání dávati synóm vašim: čím viece otec váš s nebe dá vám ducha dobrého EvOl L 11.13 (274a), pod. EvZim (cum sitis mali); a když já svědečstvie dávají o mně samém, pravé jest svědečstvie mé EvZim J 8.14 x EvOl 240a a jestliže x BlahNZ ačkoli (etsi ego testimonium perhibeo' de me ipso, verum est testimonium meum). Srov. též kdyžkolivěk Mat 49b.
Zmínili jsme se již, že lat. etsi se neporozuměním překládalo a... li: a ne-
různé partikule. Kromě toho poohopíme z pův. vět tázacích spíše vznik vět podmínkových, jak to máme dosvědčeno na větách s li, zdali, když, než vět přípuBtkových 11 K citovanému dokladu z Hrad 30b (Maří Magd.) máme lat. předlohu, která podporuje předpoklad o souvislosti těchto typů: neb tam všechna srdcem bieše, tu kdež je?íe milý rmstr byl, ač nevěděla, kde j' přěbyl (de quo tamen, ubi esset, nesciebat) — „a nevěděla přece..." Srov. i pozn. 6.
dá-lit jemu vstana, že by přietel jeho byl, všakž pro neudatstvo jeho vstane i dá jemu EvZim L 11.8 x EvOl ač — vsak (etsi non dabit illi..., tamen). Tak se dostávalo do přípustkového významu i li (a jestliže, jako v uvedeném dokladu z EvOl). To však je jev překladový, nikoli jazykový.12
Ojediněle mají přípustkový smysl věty s ješto: bóh dá mladost, krásu, zdravie, sílu, múdrost, sbožie, a pak hubený člověk, ješto by bohu tiem vším jměl slúžiti, to bude tiem slúžili světu ŠtítSvát 6b2; běda tobě, jenž hubíš, ješto sám nebýváš huben, a kterýž nevěrně děláš, ješto tobě nečinili nevěrně BiblKral (Z), bije se sé mnou, ješto jsem mu nic neudělala Sved (Z).
Spojka třeba [s/, třebaže v starším jazyce neexistovala. Do přípustkového významu se původní příslovce třeba dostávalo nejprve v užití Sienském; pěkně to dokumentují doklady Jungmannovy (Slovník IV, 625) z XV.—XVII. stol. Přechod ve spojku se dovršil až v nové češtině.18
Vznik spojky přestože spadá až do 2. poloviny XIX. stol. V starším jazyce je doloženo jen členské přes to anebo přes s podst. jménem: ale oni to vždy tajně přes zápověd činili Háj (J).
VĚTY ZŘETELOVÉ
Věta zřetelová vyjadřuje, čeho se týká děj věty hlavní nebo čím je omezena jeho platnost. V prvním případě se někdy blíží k vytčenému členu věty, v druhém k modálni vsuvce vyjadřující stanovisko mluvčího k platnosti výpovědi.
V dnešní češtině jsou zřetelové věty prvního typu (tj. ty, které uvádějí, čeho se týče, vzhledem k čemu platí hlavní děj) po výrazové stránce ustáleny: jejioh kostru tvoří výrazy co se týče nebo pokud jde o, pokud se týká. Např. A co se týče stravy, tak já při práci jím jako dravec K. Čapek; Pokud šlo o úklid, byla tu stará posluhovačka Mahen.
V druhém typu se užívá vět se spojkami co, pokud, jak. Vyjadřuje se v něm:
a) že uskutečnění děje je omezeno možnostmi činitele, napt. Natahoval ty své malé nožky, co mohl nejvíce Lada; Žijí, pokud poměry dovolují, obyčejně po vlastní chuti a náklonnosti Arbes; Myslil, že to provedl, jak mohl nejlépe Lada (tento typ zřetelových vět má někdy blízko k větám měrově srovnávacím, v. §195);
b) že tvrzení platí jen v mezíoh toho, co si mluvčí pamatuje nebo co
12 Jde o doklady z druhé části EvZim, kde je závislost na předloze velmi silná, podobně jako v EvOl.
13 M. Jelínek (Výběr synt. prostředků 555—558) již třeba\s\ jako spojku zachycuje. Podobně M. Grepl, Vývoj mluv. stavby 382 (např. tak ti rozumím, třeba si ani slova nepromluvila Tyl), ale častěji ji našel ve významu podmínkově přípustkovém „i kdyby" (ibid. 373—374, např. třeba desetkrát klepali, ono se jim přece neotevře Tyl.)
334
335
ví, např. Takové drahoty, co já pamatuji, v tomhle kraji ještě nebylo Třebízský; Je moc moudrá a spálila se jenom jednou, pokud vím Langer; Soud, jak se zdá, myslí si o tom své?
c) že platnost tvrzení je omezena na jistou dobu, do níž sahá zkušenost mluvčího, např. Nic takového jsem, co jsem na světě, nezažil; srov. ustrnulé jaktěživ, jakživ (tento typ se stýká s větami časovými).2
V staré češtině byly k vyjádření těchto vztahů prostředky zčásti stejné jako dnes, zčásti jiné.
První typ zřetelových vět (vyjadřující, čeho se sdělení týče), v stě. ještě nebyl; ustálil se teprve v XVI.—XVII. stol. Užívalo se v něm spojky co a slovesa dotýkali, tknouti se, např. avšak což se tklo navrácení šífu týmž Dusitanům, mořským zlodějům, víru jim v tom zdržeti se vzdalovali CestBras 13b; co se pak jiných ryb dotyce, o nichž sem vejše zmínku učinil, bonita ryba tak řečená ze všech nejlepší jest CestBras 17a; co se položení města dotýče, vidí mi se, že to místo hned od přirození k tomu přihotoveno, aby na něm město císařské vystaveno bylo Veleslavín (Z); co se prohledání radostného způsobu Bohu oddaných srdcí dotýče, tot více in idea vypsáno jest, nežli aby se to tak plně při všechněch vyvolených nalézalo KomLab 191. Spojky pokud se zde ještě neužívalo.
Věty se spojkou co vyjadřovaly už v stč. omezení vyplývající z možností činitele (2a), např. přinestej mi jej sěm, cožmóžte,najspie(še) MastDrk 46; nikdy sem hněvu nedržal při sobě přes noc; a což jest v měj moci bylo, ani tomu, s nímž sem s$ hněval, dřieve, nežli bych sě s ním nesmířil, usnuti sem nechtěl OtcB 72b; směj což móžeš chvály vzdáti, nestačíš jeho vychválili ŠtítVrť 317 (G); čtvrté, hřiechy smrtedlně na svém zboží aby stavoval, což móž najdál VojRády Ž 1. Někdy se po zřetelové větě s co kladla spojka že, takže věta dnes řídící byla pojímána jako obsahová (srov. podobné kladení že po vsuvkách s jak, § 134), např. viděl sem město veliké, a což sem rozuměli mohl ..., že se nám tak veliké zdálo jako tři Prahy CestKabK lb; jakož se mnozí na tureckú vieru dávají a což sem rozuměli muohl, že najviec proto, aby peněz dosti měli CestKabK 2a.
V druhém odstínu — omezení jistoty sdělení (2b)—jsem,co zachytil až z doby pozdější: dala mně za ně [prasata], co se pamatuji, asi 6 kop Chlum 49a — 1603 (O); co já vím, on tam byl sám čtvrtý Sved (Z).
V stč. se tyto odstíny zřetelového vztahu vyjadřovaly častěji větami s jelikož (jelikž) „nakolik";3 co je tu zřejmě aspoň zčásti jeho pokračováním. Srov. řeči prázdné, jelikož mohu, mysli ukrátili DalC 2b (úv.); kdežto mnohý s obú atra-
1 Srov. též podmínkový typ těchto vět, § 235.
"Pojímání zřetelových vět není u nás ustáleno. Srov. zejména VI. Šmilauer, Nč. skladba 299 a 309; Fr. Trávníček, Mluvnice II, 713—715. t
* Srov. čistě zřetelový význam jelikož v členském užití: ty panny, jelikož k bohu [„pokud jde o poměr k bohu"], jsú psotnějše nežli ženy ŠtltSáz 28b2.
336
nú, jelikž rozuměti mohu, zboden dřel sedlo ostrohu AlxB 176; má táhnuti, jelikž kto móž, výšež výšež ŠtítSvát 233bl.
Cistě zřetelový význam zde vyplývá i z významu slovesa vedlejší věty — jde zde vždy o možnost. Kde není tato možnostní modalita, nabývá věta s jeliklojž významu důvodového anebo má význam kvalitativně srovnávací (srov. §§ 202, 225), např. každý, jeiikoíto stvořen jest od boha, jest syn boží, .. . každé stvorenie, jelikožto jest od boha, jest dobré HusPost 56a (G); neb nelze j" duši odpočinuti, jediné v pravdl, a jelikož bude protiven pravdě, stolik bude v nepokoji ŠtítŠach 294a.
Omezení platnosti děj e možnostmi činitele vyj adřoval vstč.častopřechod- 264 nik slovesa moci se spojkou jakž, např. mužie... jakž mohúce sě sébrachu DalC 18a. Srov. § 196.
Plnou větnou platnost měly věty omezující platnost hlavního děje na dobu něčího života (2c), např. [Kateřina] najprvé právě múdrého, jakž tě živa, dnes uslyší LegKatl546 (z pův.;'aHř je); aniž sem kdy tak rozmyslil, jakž sem živ, na nebezpečenstvie těch, ješto sě k smrti nepřipravují ŠtítKlem 154b (G); nikdy, jakž je živ, nepil sladšie vody OtcA 135b (G); prosímet vás, abyste všichni vespolek po dnešní den věrné všecky nechuti, hněvy, kyselosti, kteréžto ste mezi sebú, jakž ste živi, od roka nebo nynie měli, konečně odpustili VojRády Ž 5. Později poklesly tyto věty v doplněk a pak v příslovečné určení.4
Věty s jak/ojž omezovaly též platnost sdělení (typ 2b): avšak, jakž srny urozoměli, ten jistý blud neb ta bratrská viera... nemohla dokonali sě mnohými sváry popovými... OtcB 106b; Hospodine, již nám tebe nenie potřěbie, aby námi pilen byl; nebo, jakož tento bratr die, my sě sami muožemy a chcmy mstíti OtcB 69a // OtcAC jakž (sicut fráter iste dicit). V druhé větě jde o odkaz na autora výroku, takže je to už přechod k velmi častému větnému typu, který jsme probrali v souvětí srovnávacím (§ 196).
Spojka pokud (ojed. též v podobě pokad), dnes nejběžnější zřetelová spojka, má spojkovou platnost v stč. až od XV. stol.; v platnosti zřetelové jsem ji zachytil až z konce toho století. Srov. než tak krátce pravím, pokudž já ji [jpaní Salomenu] znáti mohu, že s každú v světě najpěknější ve všem se srovná HynRozpr 213a; pokad živ by se tomu naučili nemohl Harant (J); aby nepříliš řeči prodlužoval, ale pokudž býti může v nejkratších slovích přímluvu svou zavřel Veleslavín (J); a tak, pokud jsem já spatřili mohl a soudili, v tě částce chvály hodný jest ViUagagno CestBras 53a.
VĚTY OMEZOVAČI A VÝJIMKOVÉ
Věty omezovači netvoří samostatný souvětný typ, který by byl v jedné rovině 265 s jednotlivými typy podřadného nebo souřadného souvětí. Jde zde o modi-
1 Srov. Fr. Trávníček, Nesl. vety II, 162—163. 22 Vývoj českého souvětí
337
fikaci základního vztahu mezi větami: hlavní děj se uskuteční jen za jisté okolnosti, jen za jistým účelem, jen z jisté příčiny, jen za jisté podmínky, obsah vety hlavní ss jen na něco omezuje. Toto soustředění děje na jistou okolnost vyjadřujeme v nč. příslovci jen, jenom, zříd. jedině nebo pouze, toliko, která se kladou obvykle před spojkou věty vedlejší, a buď zůstávají součástí věty řídící, nebo se přiklánějí již k větě vedlejší. Např. Chtěla jedině, aby v novém domově jejím byl mír a pokoj Rais; Srdce z prsou by si za Antoše vyřízla — jen kdyby mu pomohla A. Mrštík; Řekl mi pouze, že se vráti až za týden.
Věty výjimkové mají v podstatě podobnou povahu, ale nejde zde jen ó modifikaci, nýbrž spíše o navrstvení nového vztahu na běžný vztah mezi vedlejší a hlavní větou v souvětí. Proto se odlišují mnohem výrazněji od normálních vět a bylo by lze říci, že výjimkový vztah nad základním vztahem převažuje; proto by bylo možno mluvit o výjimkových větách jako o skutečném souvětném typu vedle jiných druhů podřadného souvětí.
Základem výjimkového vztahu je to, že se z obecné platnosti obsahu věty řídíoí vyjímá jistý případ, na který se tvrzení nevztahuje. Tím se ovšem jeho platnost i omezuje. Výrazovým prostředkem jsou zde spojky leč, leda a ledaže. Řídící věta bývá obvykle záporná a věta vedlejší uvádí okolnost, která je z platnosti záporu vyňata, za které neplatí.
Spojky leč (knižně zabarvené) se užívá zejména k vyjádření podmínky, za níž neplatí obsah věty hlavní (častěji s kondicionálem), např. Nepustím tě, leč mi odpovíš Majerová; Kydal tu boudu neprodá, leč bych za ni klopil nesmyslné peníze Stašek; po větě kladné: Už se Uhrům bohdá ubráníme, M by nás hladem vyleželi Jirásek. S jinými spojkami se obyčejně nespojuje.
Spojka leda se obvykle spojuje s jinými spojkami, zejména -li, když, kdybypři základním vztahu podmínkovém (vedle pouhého leda by), aby při účelovém: Nepotěší se, leda dá-li Pán Bůh a bude letos hojný rok Holeček; Píseň se ted neozvala, leda když ráno stará Bartoňka najednou pobožně zapěla Jirásek; Jinak prý ta věc stati se nemohla, leda by pan Brouček po druhé na měsíc byl zabloudil Cech; A o tebe se stará jiný a ty při tom nemusíš ani rukou pohnout, leda aby ústům podál Holeček. Spojka ledaže stává samotná (obvykle s kondicionálem): Odpoledne měl pan doktor posud prázdno, ledaže by se byl někdo roznemohl F. X. Svoboda.
Zvláštní "případ výjimkového vztahu tvoří souvětí, vyjadřující výlučný, jedině platný případ: neplatí nic jiného,než co říká věta vedlejší, pro nic' jiného, za žádné jiné okolnosti se děj neuskuteční. Platí tedy pouze to, co se říká ve větě vedlejší — po této stránce tvoří věty, vyjadřující výlučný případ, zesílený protějšek vět omezovačích: neplatí nic jiného než A = platí pouze A. Hlavní věta, která pravidelně předchází před vedlejší, je vždy záporná a obsahuje obvykle slova jinak, jiný, jinde apod. (anebo by je bylo možno doplnit). Vedlejší věta je uvozena nejčastěji spojkou než spolu se spojkou vyjadřující základní vztah. Např. Tak mi nic nezbývalo, než abych oživil svou starou myšlen-
338
ku Vančura; Nic si nepřejeme, než aby on to uznal Šimáček; Nemyslil jinak, nežli že i jeho poslední hodinka odbila Herben. Řidčeji se zde užívá spojky leč: Nedostalo se mu jiné odpovědi, leč že jej inženýr pánovitě očima změřil od hlavy k patě Čapek-Chod; Víme, že si nepřeješ nic jiného, leč abys nás z nesvobody zas vyvedla Olbracht. Na užití leda v tomto odstínu nemám příkladu. Při základním vztahu podmínkovém splývá vyjádření výlučného případu s prostou výjimkou: Není možná jich \$ytláM\ dostihnout, leč bych jim trochu broků do těla vehnal Němcová. Spojka než zde proto není obvyklá.1
V staré češtině nebylo vyjádření pouhého omezení, výjimky a výlučného případu tak diferencováno jako dnes; nadto byla ještě živá souvislost s omezova-oím odstínem odporovacího vztahu (v. §§ 26, 36). Základním výrazovým prostředkem zde'bylo adverbium jedno (popříp. jediné), které nabývalo i platnosti výjimkové spojky. Vedle něho vystupovalo zřídká toliko a kromě. O speciálních omezovačích spojkách neda, leda jsme již pojednali u souvětí .účelového (§ 233) a podmínkového (§ 249). Platnosti výjimkové spojky nabylo leč, výlučný případ vyjadřovalo než.
Omezovači a výjimkové věty s jedno, jediné
Adverbium jedno bývá v stč. i v podobě jedné, event. jedné2' (zjednodušené 266 jen jsem v omezovacím a výjimkovém významu nezachytil); vedle něho je zřídka i jediné a ojediněle jedinké:
nemuož člověk poznali kacieřství, jedné ač pozná Písmo svaté, proti kterému jest to kacieřství HusSvatokup lila; Buóh nic nemiluje aniž se jemu co libí, jediné to, což on zvoluje a čemu chce ChelčSíť 3b; neniet spasenie, jedinké v něm! ŠtítBarl 136a.
Ve svém vlastním lexikálním významu vyjadřuje jedno omezení; tento význam má i ve spojení se spojkou vedlejší věty (popříp. s relativem). Stává před ní, zřídka i za ní, např. dobře urozený a veliký muž pojme chudú ženu, jedné jestli krásná CestMil 47b; jedno což svýma rukama vyděláše, tiem sě krmil i odieval Hrad 16b; — dnes vám jest čest v ruce dána, ač jedno budete chtieti svú šlechtu i rod pomnieti AlxV 1496. Srov. i jedno v odporovacím užití, § 36.
Původní význam má jedno i v těchto dokladech: kam sě uteku? jedno k tobě, bože máj! ŽaltPod Lekc. IV (161a); ktož móž učiniti čisté z nečistého pošlého z semene? Jedno ty, jenž sám si! ŽaltPod Lekc. Job 14.4, pod. ŽaltKlem. Věta s jedno má zde jistě povahu zvolací, třebaže odpovídá lat. nonne. Na stejný původní význam ukazuje i další doklad: protož več mají již ujati Trojánští, než ústavně čekati své záhuby, a my čeho se máme nadieti, jedno že v krátkém času
1 Omezovacím a výjimkovým větám věnují více pozornosti Fr. Trávníček, Mluvnice II, 715—716, a VI. Šmilauer, N6. skladba 285 a 299. ' K podobám jedné, jedné viz B. Havránek, Mnéma 356 a 360.
339
nad nimi (svítězime) TrojD 137b. Spojka ze po jedno svědčí o tom, že adverbium vtákových případech mělo původně větnou platnost (asi:,, čeho se máme nadití ? jednoho, že.. ."). Ale souběžné užití s než ukazuje, že zde jde již o užití v nové funkci — výjimkové („ledaže").
Výjimkový význam mělo jedno v stč. již běžně po větě záporné. Staré doklady ukazují, že se k němu došlo od větné platnosti jedno. Srov. by dievka králem poznána, což k tomu, mlču o jiném, jedno to, že počě synem LegPil 93 („jenom to [povím], že... "); všakž srdce ni v čemž svědomo, jedno tolik, že lako-mo, ve všem, což tu bylo, vláda LegJid 223 („jen tolik [ví], že... ").
Větná platnost však asi záhy zanikala a význam „jen, pouze" se měnil v „leč", popříp. při vyjádření výlučného případu (po jiný apod.) v „než". Srov.:
my srny potom neslyšeli ot nie Miecha ni vzvěděli, jedno že velmi za ranie ..." sešla k tvému hrobu dolov Hrad 33b; v každém městě váz bieše, ten jiného nečinieše, jedno že umrlce přes celý den vozieše DalL 94.7, pod. DalC 157a; ten kněz o jiném péče nejmějieše, jedno že rád boži muž býti chtieše DalL 100.6, pod. DalC 166b; nevizit já na tomto člověku nemoci jiné, jediné že pro někakú žalost poddal se tesknosti ŠtítBarl 127a — všude tu jde o navrstvení výjimkového vztahu na obsahovou větu oznamovací;
kto umyt jest, nepotřebuje, jedno aby nohy umyl, nebo jest čist vešken EvZim J 13.10 // EvOl 261b jediné aby x BiblKral než aby (non indiget nisi ut pedes la vet); avšak se ihned vzhuoru vzchopie, poněvadž nade vše milují Boha, a sebe pro jiné nemilují, jediné aby v Bohu svú žádost naplnili ŠtítSáz 62bl — základní vztah zde je v 1. dokladu obsahový žádací, v druhém účelový;
my jsmy bratřie velmi chudí, nám jinak nic nepřichodí, jedno což vy pomáháte, svú almužnu nám dáváte Hrad 110a; nižádnému svatému, kterakkoUvěk dobrého života, tak velikého naučenie neslušie věřiti, jedné což by sě s Kristem sjednávalo JakVikl 188bl — základní funkce věty s co je v dokladu z Hrad vztažná, v dokladu z JakVikl zřetelová;
a sprostní mnějí, že by nikdy nebylo svatokupecství, jedné když by se tržil kněz o tělo Boží HusSvatokup 115b; [prostřednic brány] nikdy neotvierají, jedno když sám král tam jede nebo zase CestMil 56b — základní funkce časově podmínková;
neměl by protiv mně žádné j [moci], jedno ač by tobě dáno by bylo svrchu EvOl J 19.11 (264a) x EvZim jedno by X BlahNZ byt nebylo dáno (nisi tibi esset datum); a tak sám by nepracoval a jiných by nevydal, jedné ač by vydal ty, jenž by v své pytle ziskuov hledali, ale ne spasení duší a chvály Spasitele Jezu Krista HusSvatokup 129b — navrstvení na vztah podmínkový.
Při základním vztahu podmínkovém stalo se jedno ač, popříp. jedno-li ekvivalentem lat. nisi; v překladových památkách se pak celého tohoto spojovacího výrazu užívalo za nisi i ve výjimkových větách antepono-vaných: jedno ač hospodin ustaví-li dóm, naprázdno dělali sú, jižto stavějú jej.
Jedno ač hospodin střieci bude města, darmo bdí, ježto střeže ho ŽaltKlem 126.1, pod. ŽaltWittb (nisi dominus aedificaverit. .., nisi' dominus custodierit); jedno ač zrno, žitné padna v zemi umrlo bude, to samo ostane EvZim J 12.24 x X EvOl 250b ač.. . neumřelo by j j BlahNZ neumře-li (nisi... mortuum fuerit); jedno byl-li by ten od Boha, nemohl by učiniti ničehéhož EvZim J 9.33 x EvOl 237b leč by byl x Blah NZ byt nebyl (nisi esset).
Vedle toho se však užilo ve významu nisi i samotného jedno nebo jedno že, a to při řídící větě kladné: jedno zákon tvoj myslenie [mé] jest, tedy snad zahynul bych byl u mém poníženú ŽaltKlem 118. 92 // ŽaltWittb, ŽaltPod jedno že x BiblKral byt nebyl (nisi quodest); již [vieru] jedno každý cělú a nepoškvrnenú bude držeti, bez omyla na věky zahyne ŽaltPod Äthan. 2 x ŽaltKlem jedno ač.3
Takové užití jedno bylo umělé, nečeské, a v jazyce nezakotvilo.1 Domácím vývojem dostalo se jedno do významu nisi „leč" jen ve větě postponované a po větě záporné.5 Srov. neudatný neumie, jedno láti DalL 28.13,' pod. DalC 51b; nikte ho nevěděl, jedno buoh sám Hrad 5a; základu jiného nižádný položití nemuož, jediné Krista Ježíše ChelčSíť lb; — a div jemu nebude dán, jedno div proroka Jonáše EvZim Mt 12.39, pod. EvOl // BiblKral jedině (nisi signum Ionae prophetae).
V takovém užití drželo se jediné, jedině dále (jen < jedno mělo jen význam omezovači), např. ani co jiného obmejšlíš, jediné naši poctivost a svobodu Háj 15 (J). A užívalo se ho sporadicky i za obrození;6 později však zcela zaniklo. Na jeho místo nastoupilo leda, které v stě. výjimkový význam nemělo,7 a než (jestliže šlo o vyjádření výlučného případu; v. dále § 270).
Vedle jedno je ojediněle-doloženo ledno: ale proto jej trhy třmi pohonie tkáče, že svého nikdie nejma domu ani sboiie, ledno tká sě, že nenie zasedlý, a proto je odnikudž sehnán Rožmb 60. Může tu jit o hláskovou obměnu (srov. jen // len, jedva // ledva aj.), k niž mohlo dát podnět i souznáčné leč.
Českému jedno, jediné odpovídá významem i vývojem polské jedno, jeno, jednak, jedynie. Srov. Gramatyka histor. 442 a 497.
■   Jiná adverbia se do funkce výjimkových spojek nedostávala.
Adverbia toliko užívalo se pouze s významem omezovacím, popříp.
3 V ŽaltKlem Äthan. 40 bylo k původně samotnému jedno později doplněno ač: jedno jačj ktožkoli věrně a tvrdě věřil by, spasen býti nemohl by. Srov. ŽaltPod: jedno každý věrně a silně bude věřiti, spasen jinak býti nemaže.
' J. Gebauer (Slovník I, 616) označuje je právem za „přeložení neumělé".
5 Po větě kladné' dostalo význam odporovaoí; podobně i po větě záporné, když chyběly sémantické předpoklady pro vznik výjimkového významu (sémantická proti-kladnost spojených vět), např. prvé chleba nejmějiechu, jedno maso a ryby jediechu DalL 2.38; ciesařovu moc všicku s sebú jmějieše, jedno že samého tu ciesařé nebieie DalL 74.22. Srov. § 36.
6 Srov. M. Jelínek, Výběr synt. prostředků 703; M. Grepl, Vývoj mluv. stavby 277—278.
' J. Jungmann (Slovník II, 279) uvádí doklady jen z úzu. Za obrození bylo již hojné (srov. M. Jelínek, op. cit. 700—702).
340
341
odporovacím, a to až v dobé pozdější. Např. Kouřimané chtěli se rádi smluviti a statky své všecky dáti, toliko při životech aby zůstaveni byli Háj (Z); list břízy podobný jest černému topolí, toliko že vnitř jest drsnatější Bylinář (Z).8
Adverbium kromě mělo v stě. funkci omezovači, která přecházela i ve výjimkovou. Např. ľud sě o jho rove svinu: nali nenie co zahřésti, kroměž v rové by nálézti mannu na dni po všem rove LegApš 39; nejmám, pane, nice toho, rozdal sem málo i mnoho; kromé ješče dva voly jmám Hrad 108b (srov. též kromě ač Hrad 35a); toto já neučiním pro jiné, kromě kdyžt deščem zmoknu jediné, aby mé rúcho zsechlo k jitru Podk 326; neviděli jsme než nebe a moře, krom po pravé straně na puolnoci viděti bylo zemi dosti blízko CestPref 268. V členském užití kromě výjimkový význam má, ale plní zde spíše funkci předložky než spojky: nic nenalezl kromě listí BiblKral Mc 11.13 Spíše však vyjadřuje, co se do základního sdělení nezahrnuje, např. v tom střílení a šarvátce zabito a zastřeleno v naší navi, kteří tu hned na místě ostáli, 9 osob..., krom co jich zraněno bylo a potom zemřelo CestPref 265.
Podobnou funkci mělo i mimo to že „praeterquam quod", užívané v antepozioi: mimo to, že barvy jest černé, i to při něm se vidi, že náramně tvrdé jest. (Srov. V. Zikmund, Skladba 510—511.) Je to napodobení konstrukce cizí.
Výjimkové věty se spojkou leč
Základní výjimkovou spojkou se nestalo jedno, nýbrž leč. V nejstarších textech není tato funkce leč doložena (je tam jen ve významu vylučovacím, v. § 66—68), takže musíme výjimkový význam leč pokládat za mladší Pro to svědčí i vtlaěování jedno do významu výjimkového — kdyby zde bylo bývalo hotové leč, nebylo by to nutné. Ustálení výjimkového významu sotva můžeme položit dále než do poslední třetiny XIV. stol. Potom se však spojky leč užívá dosti hojně ve větách reálných i ireálných (leč by), většinou po větě záporné, ale i po větě kladné. Pravidlem je postpozice věty s leč; anteponované věty jsou řídké a našel jsem je pouze v překladových památkách, takže tu jde zřejmě o cizí vliv. Srov.:
nikoli jeho nepustímy, leč nám kto zaň slíbí, že dá té dievcě ztravu OtcB 74a X OtcAE jinak nežli (nulla hune ratione dimittimus, nisi pro alimentis puellae praestandis aliquis pro ipso satisdator accesserit); leč by byl ten od boha, nemohl by ničehož učiniti EvOl J 9.33 (237b) x EvZim jedno byl-li by (nisi esset); nižádnému neškodí, leč ji rozhněvají CestMandA 162b2; slibuje, že svých očí ke spaní nechce zavřieti, leč svých statečně pomsti TrojD 146a; náš patron jim zase odpověd dal, že toho učiniti nemůž, lei, se prve s svými o to poradí CestPref
9 Toliko že je zde zřejmě podle jedno že, jen'že; původní větnou platnost toliko nelze z chronologických důvodů předpokládat.
259; — nemažeš mým milíkem býti, leč by byl rytieřem CestMandA 163al; jako slepý, ješto by v husté tmě byl, že by nemohl nikam jistě kročiti, leč by Ho jemu ruky podal a vedl jeho bezpečně ChelčSíť 6a; Turci kostelóv svých mají mnoho, než žádný Žid, Ěěk ani křěstan do něho nechodí, leč by chtěl jich vieru přijeti a obřezali se dáti CestKabK 2a;
když sudce zle sudí protiv právu..., dlužen jest onomu navrátili, jemuž jest učinil svým sudem křivdu, leč by onoho navedl, jemuž jest naložil křivým sudem, aby onomu vše vrátil ŠtítKlem 80b (G); (ji}stě každému muži, leč by pravá potvora byl, líbila by se žena pokorná sličně a ne šeradně ŠtítSáz 52al; protož máme sě lekati a smilovánie čekali, abychom zbyli plamene; leč má kto srdce kamenné, tož sě ku pláči nezbudil NRada 1992 (po větě kladné stojí vesměs věty s kondicionálem);
těm leč bude hned spomoženo, budú věčně bláznili LékRhas 37 (G); leč on bude zahuben, nám jest nelze svltěziti TrojD 128a; pane můj, leč mne hned prodáš, jinak sice od tebe uteku Ezop 7a.
K výraznějšímu vyjádření výjimkového vztahu se leč spojovalo s jedno, jediné, kromě: žádný nepřijdete ke mně, jedné leč otec máj nebeský potáhne jeho HusErb 3.11 (G); a nemohút sě od toho vymluviti, jedině leč by chtěli řeci ti, ješto přestupují ten zákon, že nejsú Kristovi kněžie ani jeho stránka JakVikl 184al; od mateřet mu nalaji: kromě leč (by) byla Mucha, tožť jéj nepovzní u ucha Podk 165.»
Výjimkové leč se udrželo až do dnešní češtiny. V pozdějším vývoji se spojovalo i se spojkami až, když (v. V. Zikmund, Skladba 476); dnes to není obvyklé. V nářečích nežije (je tam jen výjimkové leda a než). V slovanských jazycích nemá ve výjimkovém významu obdoby, jen slovenština je zjiá (J. Stanislav, Dejiny II, 539), ale jako archaismus a asi bohemismus (vedle živého lež); polština má jen leč odporovací.
Vznik leč se obvykle vykládá z le + či, tj. z partikule le (*lě) a pův. tázacího zájmena čb(to).1" Přitom však dělá veliké potíže vyložit významový vývoj *čb. Mnohem snadněji vyložíme výjimkové užití, předpokládáme-li složení z dvou partikul!: le, které je historicky doloženo ve významu blízkém „jen", a če, které známe z oce a které mohlo mít blízko k podmínkovému významu (v. § 260). Souvětí typu nižádnému neškodí, leč ji rozhněvají (CestMand) by podle toho mělo původně tento význam: „nižádnému neškodí, jen když ji rozhněvají" (nelze ovšem předpokládat plný podmínkový význam *ce).u Jedinou závadou je poměrně pozdní ustálení výjimkového významu; je otázka, do jaké míry v té době mohl pronikat význam komponentu *če. Odporovací význam leč vznikl zřejmě z výjimkového (v. § 36). Nedovedu však uspokojivě objasnit nejstarší dosvědčenou funkci leč — jeho užití ve vylučovacích spojeních
9 Srov. též leč jedno ač v JeronM 64a2: leč jedno ač jáz mýlim sě, do věčných radostí králevstvie nebeského dojili přěúzká cesta jest.
10 Tak Vondrák, Berneeker, Maohek aj. Viz zejm. J. Zubatý, Studie I. 2, 208n.
11 Ojediněle má výjimkový význam i ale: nižádný neber sobě dóstojenství, ale který povolán jest od Boha, jako Aron HusSvatokup 128b. Zde by bylo možno vidět obdobný vývoj: „nižádný neber si důstojenství, (a) jen který (= jestliže někdo) povolán jest".
342
343
é
270
g významem libovolnosti (v. § 66n.). Z tohoto významu, který leč pak mělo i mimo vylučovací spojení,12 bych pak vysvětloval jeho užití jako partikule u zájmen [leckdo < leč-si-kto; srov. J. Zubatý, Studie I. 2, 206n.).
Výjimkové věty s než
Ani výjimkové užití než nesahá do nejstaršíoh textů.18 V nejstarších dokladech po větě záporné nemá ještě hypotaktickou funkci a jde tu spíše o vztah odporo-vací, např. psal sem o těch staviech celé knížky, tuto nebudu mluviti o tom, než řku krátce, ež stav panenstvie.. . jest najdôstojnejší z nich neb z jiných.. . ŠtítSvát 30a; v. § 49.
Nejdříve se ustaluje nežpo záporné větě s jiný, jinak k vyjádření výlučného případu. Srov. [Antonius] nikdy nechtěl s těmi kadeři. . . nižádné řeči mieti, než to, jímž by jě byl mohl od bludu odvrátiti OtcB 200a (nisi tantum); ani jiná příhoda jich padenie činila, než že nebyli naučeni od starších OtcB 124a (nisi quod); jinak těch zvierat nemohli sme poznali dotčením, než jako by medvědie byli a svině CestMandA 217a2; také koně jejich jiným nejsú živi, než tú trávu sprostné CestMil 43b; na nic jiného péči nemají, než aby lecikakési hry str opili a veselí byli CestMil 34b (ad nihil enim aliud nisi ludis et solaciis vacare viden-tur); a nemuož o jiném to řečeno býti, než o tom, ktož mysle a žádá z viery živ býti ChelčSíť 6a; že se nejinak zdálo, než že jak hlemejžd na slunci, tak my tu na té vodě se rozplyneme KomLab 216.14 V tomto užití žije než dodnes.
Vedle toho vyjadřovalo pak též vlastní vztah výjimkový, a to i po větě kladné: přisáhl, že nechtě korun(y) královskěj nikdy na sě vzieti, než až by sě nad nimi pomstil jejich zrady a smělosti CestMil 52b (nisi... se vindicaret); a žádný jí [branou] nesmie jeti, než sám král CestMil 57a (nulli enim per eam nisi regi patet ingressus); ty všecky patron v zemi Svaté i jinde všudy opatroval a jim raden i pomočen byl, rovně co nás, kteří jsme s ním smlouvu měli a na jeho stravě bylt, než že za nás platil a nám stravu dával, ale oni sami za sebe. .. museli platiti CestPref 43. V této funkci se však než nerozšířilo.
K vyjádření výlučného případu slouží než i v nářečích.
Rozšíření než jako výrazového prostředku výlučného omezení mělo oporu ve srovnávacích větách s než po jinak, jinačí apod. (srov. § 204). Jde tu o styčný bod mezi než odporovacím a než srovnávacím, tedy mezi případy, v niohž pravděpodobně vznikalo z původní negace.
12 Srov. pannám, kteréž chtie za muž, leč sú i panici ŠtítSáz 29a2 („aťsi to jsou i panici'', „nechť jsou").
11 Ojedinělé je členské užití v AlxB 270: smilstvem, jehož viece nenie poně nMcdie než u Babylóně. Ale spíše tu jde o srovnávací než po komparativu viece.
14 Podle jedno že, jen že se užívalo i než + že; v. V. Zikmund, Skladba 510.
344
Závěr
Z rozboru stč. materiálu vyplynulo, že stč. neměla na počátku historické doby ustálený prostředek k vyjádření výjimkového vztahu. Využívalo se proto para-taktického omezovacího jedno; ale již koncem XIV. stol. se ustaluje ve výjimkové funkci leč a, h vyjádření výlučného případu než; vedle nich dále žilo jedno a zejm. jediné. Nakonec se ho jazyk vzdal (snad proto, že to nebyl skutečno hy-potaktický prostředek a že v sobě kumulovalo různé významy). Mnohem později se stává vyjádřením výjimky leda, původně jen omezovači (při základním odstínu účelovém nebo podmínkovém, vyplývajícím z původního významu pracího); v nové spisovné češtině i v nářečích pak převládlo. Leč se zachovalo jako jeho knižní protějšek, než zůstalo hlavně vyjádřením výlučného případu.
271
SPOJKY A PARTIKULE V APODOZI PODŘADNÉHO SOUVĚTÍ
V několika typech stč. podřadného souvětí jsme se setkali s tím, že se na počátku hlavní věty po anteponované větě vedlejší užívalo nejen příslovcí a částic (tak, tehdy, tu, to) nebo původních citoslovcí pokleslých v částice (anjol, nali), ale také souřadicích spojek slučovacích (i, a) a odporovacích (dle, však, avšak, álevšák). Vedle toho se setkáme v apodozi i s až. Český stav má hojné paralely v slovanských jazycích, zejm. v ruštině, kde mnohé z nich jsou dosud běžné ve spisovném jazyce i v nářečích.1
Užití souřadicích spojek mezi větami v podřadném souvětí není z dnešního hlediska pochopitelné a vzniká otázka, jak k němu došlo, jakou zde měly tyto spojky funkci a jaký byl jejich další osud.
Dosavadní výklady vycházejí většinou z toho, že hypotaktické souvětí vznikla z parataktických; proto vidí ve spojkách v apodozi zbytek původní souřad-nosti spojených vět. Rozdíl je v hodnocení jejich funkce v stč. dokladech: buď se v nich vidí „prostě arohaismus, pozůstatek staršího stavu, kdy souvětí byla souřadná a slova a, i.měla v nich ústrojně úkon spojek",2 nebo se soudí, že z původního spojkového významu slučovacího nebo přiřazovacího „vyvinul se v pojetí umělejším význam tedy, igitur, also" (u ale, a; analogicky to lze rozšířit i na i}3.
Správnější je jistě hodnocení spojek v apodozi jako reliktů staršího stavu, ale to nemusí znamenat, že neměly v stč. žádný význam, že nevnášely
1 Srov. Jar. Bauer, Pycacue coiome conocmaexemtu c ibuickumu, Sborník fil. fak.Brno 1957, A5, str. 12—14.
2 Fr. Trávníček, Skladba 47 (předpokládá přitom původní citoBlovečnou platnost uvedených spojek vůbec, v. 46—47).
2 J. Gebau^er, Hist. mluvnice IV, 676 a 680.
272
345
do souvětí žádný dodatečný odstín. Viděli jsme při rozboru souvětí podmínkového, podmínkové přípustkového a přípustkového se spojkou ač, jak se hojně využívalo ale a však, avšak k rozlišení vztahu (§§ 255, 260). Přihlédneme-Ii blíže k užití spojek i, a v souvětích, kde si konkurují, zjišťujeme též, že mezi nimi rozdíl byl. Srov. v souvětí časovém:
a když se tak silně ptáchu, i pověděno jest jim. . . Troj D 100a;
a když on umře, i sjidechu sě bratřie k řtemu OtcB 68b;
v souvětí vztažném:
ktož chce od zlých příhod i zlého spadenie bezpečně stati a milost božskú i známost ozračně mieti, i jest hodné, aby sám o sobě na púšti přebýval OtcB 7b;
v souvětí podmínkovém:
by sé byl svých hřiecfmov s nadějí kál a s duchovní radú vstúpil u pokánie, i byl by jemu pán buoh svú milost dal OtcB 6b;
a když tak kvapiechu Trojánští, a tito tiem hlučnějie klesají, duše púštčjíc TrojD 89b;
tehdy když chtieše tu žádost dokonati, a tu mu sě dabei da poznati OtcB 6a;
ktož sě sám vzhuoru výší, a buoh jej pak doluov níží; a ktož sebe ponižuje, a buoh jeho povyšuje Vít 38ä;
by kterého [tj. něco z toho, co je ustanoveno] neučinil, a je pohon sšel Rožmb 36 (G).
Vybral jsem výrazné doklady, ale i v četných příkladech jiných proniká podobný rozdíl a zřídka se najde doklad, který by mu odporoval: s p o j k a i uvozuje hlavní větu,jejíž děj vyplývá jako prostý důsledek z obsahu věty vedlejší; spojka a je ve větách, jejichž obsah nějak kontrastuje s obsahem věty vedlejší, odporuje mu (přitom může býti i důsledkem, jako v posledním dokladu). Srov. některé další doklady:
i: a ten kteréhož koli otce svatého slovutného zvědieše, i chodieše k jitému OtcB 64b; a když on načesa hrst jablek, i počé jemu [lvu] podávati OtcB 109a;
a: coť ona prvá [puška s mastí] neduha zapudí, a tatot viece neduha zbudí MastMus 143; čím viece zlého učinie, a huoře jim ŠtítVrť 121 (G); miluješ-li ješče však, a proč jejie dlíš žádost tak? Hrad 34b; paklit bude [žena] láti druhé, a ty jí kup třěvíce nové;. . .paklit jest nemilá proč, a ty k ní pak vesele kročŽena, 6,16.
Vedle toho bývá i ve větách, které vyjadřují něco nečekaného, překvapivého, např. času jednoho, když bieše na modlitvách svatý Macharius, i přijide k ňemu hlas a řkúci OtcB 73a; kolikrát koli chcem tebe zkusiti k zúfání a ponížiti tebe, i povýšímy tebe OtcB 75a (zde jde o překvapující, nečekaný výsledek, takže proniká až odstín rozporu).4
Mohlo by se namítnout, že významové zabarvení základního vztahu vyplývá
1 Významový rozdíl mezi a a, i v apodozi, obdobný jako při připojování přechodní-kových vazeb, zjišťuje ve slovanských jazycích Jos. Kurz (srov. jeho referát ve sborníku K hist.srov. studiu 100). Přikládá jim význam oitosloveěný, nikoli spojkový.
346
z obsahu spojených vět, že proniká stejně jasně i v souvětích beze spojek v apodozi. To je jistě správné; užití a nebo * v apodozi bylo jen fakultativní. Ale nemůže být náhodné, že se kladly právě při těch významových odstínech, které jsou s nimi spjaty i v souvětí souřadném, kde jsou samy výrazovým prostředkem vztahu. Souvislost se zde asi cítila a spojky a, i v apodozi jistě daný odstín podtrhávaly, podobně, jako jej rozlišovaly spojky ale, však (avšak) v apodozi souvětí s ač. Kdyby neměly už žádný význam, mohly by se udržet jen za předpokladu, že se jejich užívání zmechanizovalo; k tomu jsou však příliš řídké, třebaže ne ojedinělé.5
Plně oprávněná je námitka, že naznačený význam a, i y apodozi je blízký významu příslovečnému, a že není pravděpodobný vývoj od abstraktnější mluvnické funkce spojkové ke konkrétnější funkci příslovečné, od významu mluvnického ke slovníkovému.6 Ale není nijak v rozporu s naším výkladem, jestliže předpokládáme, že užití spojek v apodozi je reliktem z doby, kdy tato slova ještě neměla plně rozvinutou spojkovou funkci, kdy se ještě neoprostila od zbytků lexikálního významu. I ve skutečném užití ve funkci spojkové zachovávají se u spojek sledy lexikálního významu po celá staletí a omezují níožnost jejich použití nebo vystupují jako doprovodné odstíny vedle vyjadřovaného abstraktního vztahu. To jsme viděli u většiny stč. spojovacích prostředků. Tím spíše se mohly zachovat zbytky jejich původního významu tam, kde o skutečnou funkci spojovací nejde, kde je výrazem základního vztahu jiné slovo, jiná spojka.
Podřadné souvětí nevzniklo ze souřadného' (v dnešním pojetí), nýbrž z volného řazení obsahově spjatých vět v souvislých projevech.7 Proto nemůžeme ani spojky v apodozi vykládat jako souřadicí spojky slu-čovací nebo odporovací; mají s nimi jen stejný původ. Lze předpokládat, že to byly partikule s funkcí odkazovači, citovou, příslovečnou nebo i jinou,8 které se při těsnějším spojování vět stávaly vyjádřením jejich vztahu. U spojek i, a, ale k tomu docházelo už ve velmi dávné minulosti, ale jen v těch pozicích, kde niezi. větami jasně pronikal příslušný významový vztah. Naproti tomu na začátku projevů nebo vět nespjatých těsněji s předcházejícím kontextem si zachovávaly povahu partikul!. Srov. ... a řka: Gemu se tak smeješ? A já tě protivnú řeči haniem, a ty sě pak směješ? — Odpovede jemu mládec a řka: I nevelíš mi sě smieti? A já sem z toho tři léta slúžil, abych to trpěl, ješto mi sě dnes darmo děje OtcB 70b; i vecěchu jemu a řkúc: I co tu, huběnce, činíš? OtcB 6b; Pemen
E Příkladem takového zmechanizovaní je spojování přechodníkových vazeb s určitým slovesem spojkou i (při antepoziei) nebo a (při postpozici), ale i zde vystupuje nejednou významové zabarvení spojky (srov. např. § 38; v. též cit. stať Kurzovú). Podobně jako anteponované přechodnlky připojují se někdy i vztažné věty přívlastkové, např. opět jiného času starosta, jenž bieše nad rytieře ustavený, i přijide na tu púši OtcB 3a.
« Fr. Trávníček, Skladba 46—47.
* V. § 7. Srov. B. Havránek, Metodická problematika, K hist.srov. studiu 81—82.
* Po dobu ještě starší lze u nich předpokládat zčásti i funkci deiktickýeh eitoslovoí.
S73
347
opat . . . vece k bratří svým: I kak je tomu býti? OtcB 72a (quid facimus?); i co ty Úžíš, Izáku? MastMus 305.
V podobné situaci byla tato slova i v takových spojeních vět, kde pronikl vztah hypotaktický a našel si výraz v jiném slovci, patřícím původně k první ze spojených vět. Zde se spojovací funkce rozvinout nemohla, takže si a, i, ale, však zachovaly funkci partikul!. Po této stránce byly tedy v jedné rovině s parti-kulemi anjoj, nali, to, tu, tehdy.
K předpokladu, že a je od původu partikule, snad kdysi deiktické citoslovce, vedla nás i analýza jeho spojkových funkcí (srov. § 90). Proto není třeba odtrhovat od spojkového a ani a s větnou platností v dokladech tohoto typu: rozuměli ste tomu všemu? Vecechu jemu: A. Mat 227a. Také při výkladu spojek, jejichž komponentem je a, museli jsme většinou vycházet z jeho předspojkové platnosti. Užití a v apodozi naše výklady potvrzuje.
Obdobný je asi i původ spojky i, třebaže vznik její spojkové funkce sahá do minulosti ještě vzdálenější než u a. Funkci citové partikule zachovává si na začátku přímé řeči (srov. citované doklady), máme i doklady na užití citoslo-večné: i plakáše [Jeremiáš] a řka mezi jiné řečí: I, i, kak jest potuchlo zlato! Štít Klem 71a; Rubíne! Hi, Rubíne!Žef vran oka nevykline! MastMus 203.9 1 kdybychom chtěli citoslovečné i odtrhnout od spojkového, nemůžeme od něho odtrhnout i vytýkací, protože vytýkací odstín je spjat i se slučovacím i. Spojkové * má pak vedle funkce slučovací (§ 19) i funkci důsledkovou (§ 72) a odpo-rovaoí (§ 37). To všechno svědčí při nejmenším o tom, že * není od pradávna jen slovem mluvnickým, ale že muselo mít konkrétnější význam, z něhož se pak v různých kontextech vyvíjelo různým směrem. Mohlo to být vyjádření podivu, překvapení, popříp. ukázání na překvapující jev, deixe;10 záhy však, už v době praslovanské, poklesalo v citovou nebo spojovací partikuli. V apodozi si povahu partikule zřejmě zachovalo. Srov. i konkurenci i // tu: a kdyžto nás plavci počé-chu k moři volatí, tu opět miechom dobrý spěch OtcB 105b x OtcACE i.
O pravděpodobné genezi spojkového ale a o jeho původním významu v. § 43. Jeho omezovači význam vystupuje i v apodozi podmínkových a podmínkové přípustkových vět; srov. některá [ženská] bude-litnízká, ale naplatit se holčuchami; bude-li mieti krátké vlasy, ale nafálšujet je vacúnem dlúhým ŠtítOpat 13a (G); pakli kto má ženu zlobivé, ale kup ji sukni novú Zena 2; pitie bratří nesu; a protož jich [láhví] mnoho jmám: ač sě jim nebude jedno Ubiti, ale ukáži jim druhé OtcB 65a; ač šíje pod meč neskyteme, ale mečem duchovním tělesné žádosti mrtvíme ŠtítSvát 28b2; by to kněz dal za pokánie někomu [kdo rád tancuje], vstanúc za ranie téci k jutřni tákýmž skokem, ale by vstonal svým bokem Hrad 96b; do
' Srov. Fr. Trávníček, Nesl. věty I, 196—197.
10 Citoslovečný původ i přijímá J. Kurz (K hist.srov. studiu 101—106), Fr. Trávníček (Skladba 46) a V. Machek (Etym. slovník 167). J. Kurz vykládá z citoslovečné platnosti také užiti i k připojení participiálních vazeb.
téhož kláštera jvný přijide a prose, aby jej přijeli v zákon. A když jemu najprvé přikázachu poslušnú býti, ale on k tomu slíbi i utrpenie držěti OtcB 111b. V podmínkovém souvětí přecházelo ale skoro ve vyjádření důsledku, ovšem jiného druhu než i: nejde zde o to, co z děje přirozeně plyne, nýbrž čím lze nežádoucí děj kompenzovat. Tento odstín pronikal i ve větách s ač, proto nabývaly smyslu podmínkové přípustkového, zejm. v kontrastu s však, které vyjadřovalo přímo rozpor obou dějů („přece", „přesto"). Srov. doklady v kapitole o přípustkovém souvětí.
Však nemělo v apodozi povahu spojky, nýbrž příslovce s významem blízkým našemu „přece", „přesto"; plný spojkový význam nemělo ostatně ani jinde (v. § 44—45). Proto se do apodoze přípustkového souvětí tak dobře hodilo a bylo zde častější než avšak, ale však, které měly již jasně rozvinutou platnost spojkovou. I u nich se při užití v apodozi uplatňoval význam komponentu však, který se přímo podílel na vyjádření přípustkového vztahu. Tím se korelace ač— však blížila dvojité spojce. Stejně časté bylo však po spojce kakjžj koli (§ 258).
Spojka až je ojediněle v apodozi časového souvětí (ovšem mimo typ než — až, v. § 170—173). V EvZim Mt 17.5 je za lat. ecce: a ješče když to mluvieše, až sě [scil. jě] oblak světlý zasloni x EvOl aj. V dokladu z AlxV 801 může jít o až ve funkci měrového příslovce: na něž když sě rozpomanu, až mi sě v srdci zavine.
Partikule ano, an a nalijtj byly v stč. v apodozi podřadných souvětí jen zřídka; zdá se, že k tomu měly ještě příliš silný citový ráz, takže by souvětí příliš roztrhovaly. Srov. vyjdu-lit na pole, anot zbiti mečem; a pakli vejdu do města, anot přepadli hladem Pror Jr 14.18 (G); protož často, když mní která, by měla dobré bydlo mieti s mužem, nalit se jí nahodí snad kostkář, opilec, cizoložník... ŠtítErb 63.21 (Zb).
Teprve an s významem vBlmi otřelým proniklo ve větší míře zejména do souvětí časového, např. když ho [ševce] žena jme tresktati, nedadúc jmu v kostky jhráti, an sě rozhněvaje z toho, častot jéj přibije mnoho Hrad 124a; a když diábli tu řěč dokonachu, an ležieše, slzami tvář obmývajě a nic netbajě na jich chytrú řěč OtcB 6b—7a.11
Partikule tojž/tj, tu jsou také původu citoslovečného,12 ale neměly zřejmě již v stč. tak silný deiktieký význam jako ano, nali, takže se mohly v apodozi dobře uplatnit. Srov. a když obyčějiev lidských tázachom, to srny od nich zvěděli přěšlechetnú vášni, že ničehuož neprodáváchu ani kupováchu... OtcB 105b; jest-U [člověk] nemocen, tožt bolest hubl HusErb 3.109; i poleze had velmi uřitný proti nima. A jakž jeho dojidešta a nic sě neužasše, tu on sě stoči jako zakletý před nima OtcB 107b x OtcAC an, OtcE a on; a když to míle přijě, tu my jide-chom ot něho OtcB 105b X OtcACE vynecháno tu.
11 Připomíná zde a v apodozi. Srov. když — a on: a když z toho Hebora úlomek kopie s hrotem (vytržechu), a on tu před Achilem skona TrojD 142b. 11 Srov. Fr. Trávníček, Nesl. věty I, !39n. a 203n.
348
349
, Tehdy je v stč. dosvědčeno též ve funkci citoslovečhé,13 a dokonce i v apodozi stojí za lat. ecce: a když odjidechu, tehdy jedeni (!) z strážných přišli jsú do města EvOl Mt 28.11 (271a) X BlahNZ když pak ony odešly, aj někteří z strážných přišedše do města oznámili (quae cum abissent, ecce quidam de custodibus venerunt in civitatem). Srov. též střídání tehdy j j tu: když v húšti oštěpem nimečem može vlasti, tehdy dojide veliké strasti DalL 15.23 X DalC 29b tu dojide. .. Přitom však mělo už i funkci časového adverbia a v souvětích smyslem podmínkových nabývalo významu důsledkového; tak vzniklo tedy < tehdy. .
ZÁVĚRY
VZNIK SOU VĚTNÝCH TYPŮ
Další osud spojek a partikulí v apodozi byl různý.
Spojek se záhy přestalo užívat. Již v XV. stol. mizí doklady s a, i, ale. Příčinou jejich zániku byl rozpor mezi jejich základní funkcí souřadicích spojek a užitím mezi větami podřadného souvětí — při upevňování souvětné stavby a zpřesňování významu spojovacích prostředků, které v té době obecně probíhalo, musely z apodoze jako přežitek staršího stavu ustoupit. Nezachránil je ani významový odstín, který do souvětí vnášely, protože při těsnějším sepětí vět (a to bylo odrazem přesnějšího chápání jejich vztahu) vyplýval dosti jasně z jejich obsahu.
'-' Jiná byla situace u však: spojkové užití u něho nebylo ani zdaleka obecně rozšířeno a jasně pronikal jeho příslovečný význam. Kromě toho bylo daleko častější a v XV. stol. bylo k přesnému vyjádření vztahu ještě potřebné (odlišovalo souvětí přípustkové od podmínkového). Proto se v apodozi přípustkového souvětí udrželo až do doby nové, kdy bylo nahrazeno příslovcem přece < před-se < před sě (v. § 45).
Nali záhy zaniklo. Zato an se stalo prostředkem ve spisovném jazyce častým a oblíbeným; mimo jiné funkce stalo se i výrazem rychlého, nečekaného nástupu děje. V tomto významu se ho od XVI. stol. hojně užívalo, např. hned jakž povane'vétrem svým, ani tekou vody BiblKral Ps 147.18; to když já přemýšlím, ant myse.. . na, jakés náramně vysoké věži octneme KomLab 197. částečně ožilo i za obrození.
Z partikulí to a tu žije dnes ve spisovném jazyce tu. Jejich frekvence byla omezena s celkovým ústupem korelace. Tehdy se udrželo jako časové příslovce; tedy slouží ve spisovném jazyce dosud v souvětí podmínkovém.
Vcelku je pro vývoj českého souvětí charakteristický rychlý ústup spojek v apodozi, a to i odporovacích, třebaže se v přípustkovém souvětí držely déle než kde jinde. A podstatně bylo ve spisovném jazyce omezeno i užívání partikulí v apodozi.14
ls Viz Fr. Trávníček, Nesl. věty I, 212n.
14 Tím se liší čeština výrazně zejména od ruštiny, kde je užití odporovacích spojek, v apodozi přípustkového souvětí živé a kde se hojně užívá i partikulí, zejm. mo (v. ,pozn. 1). I v historickém vývoji ruštiny byla situace podstatně odlišná; srov. E. I. K o rotajeva, Comsme noduuHenue epyccxoM mmep. usaxe emopou nojioewm XVII cmoji., BecrHHK: AeHHHrpafl. rocy^. yHHBepCHTeTa 8, 1952, 95n. (zejm. 97—109).
Vznik souvětných typů se obvykle vykládá tak, že zpočátku vznikl spojením vět menší počet typů značně širokých, významově blíže nediferencovaných, a ty že se pak postupně rozčleňovaly v důsledku přesnějšího rozHšování významových vztahů. Tento proces se dokládá nejčastěji na větách s ač: „Z užívání spojky ač ve větách přípustkových i podmínkových vyplývá, že se původně platnost přípustková a podmínková nerozlišovala. Mluvčí si jen uvědomovali, že první věta vyjadřuje prostě okolnost, za které platí věta druhá. Když se již rozlišovala přípustka od podmínky, vytvořil si jazyk na vyjadřování podmínky spojky nové, spojku ač si ponechal v platnosti přípustkové
Tento výklad právem uvádí rozlišení souvětných typů v souvislost s vývojem' myšlení; rozlišení souvětných typů souvisí s poznáním rozdílů mezi vztahy. Můžeme jej však na základě podrobné analýzy struktury souvětných typů stč. a jejich vývoje doplnit a částečně modifikovat.
U většiny typů jsme zjistili, že jsou vnitřně diferencovány, a to po stránce významové i výrazové. S většinou spojovacích prostředků byl spjat nějaký konkrétní významový odstín, který bránil jejich užití v celém typu, jak jej dnes chápeme, a jenom někde byl vedle těchto významově užších prostředků i obecnější, pokrývající celý typ (jako např. odporovací ale vedle speciálních spojek avšak, než a pozdější nébrž, nebo a slučovací vedle speciálního i, ani). Tak v souvětí vylučovacím se nezaměňovalo neb joj s čili; v obsahovém souvětí měly rozděleny funkce oznamovací věty s ze a s by, speciální užití mělo ano, nali, a + osob. zájmeno, kak\o\; v obsahových větách tázacích byl ještě patrný rozdíl mezi reálnými otázkami s li a ireálnými se za, zdajlij + kondicionál; v zadácích mělo speciální užití af; byly významově a funkčně rozlišeny vztažné věty původu demonstrativního a původu tázacího atd. V každém souvětném typu najdeme tuto vnitřní diferenciaci, někde zcela jasnou a tak hlubokou, že bychom mohli skoro mluvit o samostatných užších typech, jinde méně výraznou nebo zcela zastřenou. Ale i u tak maximálně zobecněných prostředků, jako bylo už v stě. slučovací a nebo odporovací ale, jsme zjistili stopy užšího významu a z toho plynoucí menší funkční rozpětí.
1 Fr. Trávníček, Skladba 84.
350
351
278
Příčinu tohoto stavu můžeme stanovit s velkou mírou pravděpodobnosti: významové odstíny spjaté se spojkami a bránící v jejich širším využití k vyjádření abstraktnějšího vztahu jsou zbytky jejich staršího lexikálního významu, pozůstatky z dob, kdy neměly ještě spojkovou funkci. Abstrakce od věcného významu nebyla ještě dovršena, třebaže hlavní funkcí už u nich bylo vyjadřování vztahu. Můžeme to na mnoha příkladech historicky přímo doložit. Tak odporovací však mělo v stč. převážně příslovečnou platnost (asi jako ně. „přece"), nepřešlo plně ve spojku. Proto se ho mohlo užít jen v takovém odporovacím souvětí, v němž šlo o ostrý rozpor mezi větami (blízký vztahu přípustkovému). A také spojky obsahující však, avšak a alevšak, byly na tento odstín vázány. — Vylučovací čili bylo v stč. ještě tázací partikuli; proto bylo jeho užití vázáno na vylučovací otázku a nebylo možno je přenášet do vět netázacích. (Teprve v nové češtině, kde tázací funkci již zoela ztratilo, pozorujeme pronikání či i do spojení netázacích.) — Slovce ano a nali neztratila v stč. ještě zcela zbytek svého deiktického významu. Proto jich bylo možno užít k uvození obsahových oznamovacích vět jen tehdy, když se v nich vyjadřoval děj smysly vnímaný, na který bylo možno přímo ukázat. Atd.
Jak dlouho se mohlo držet omezení, vyplývající z geneze spojky, dokládá nám krásně stupňovací nébrž: vzniklo v XV. stol. jako stupňovací spojka, ale drželo se po celá staletí jen v typu, s nímž bylo geneticky spjato (druhá věta nahrazuje nebo opravuje něčím významnějším to, co se říká v první), a nerozšířilo se do souvětí s netoliko, nejen v první větě. To se stalo až v nové spisovné češtině; byly pro to už systémové předpoklady, ale hlavní jistě bylo předcházející přervání tradice, která zachovávala starší stav i po otření věcného významu komponentů spojky.
Na základě těchto historických faktů můžeme usuzovat i o prostředcích jiných, u nichž přechod ve spojku nastal v době předhistorické. Tak např. obsahová spojka že měla širší okruh uplatnění než ano možná proto, že se v ní slila pův. citoslovečná partikule že (odtud užití vět s že po slovesech smyslovýoh vjemů stejně jako u ano) s odkazovacím ježe, které mohlo odkazovat i na obsah výroku apod. (řekl, že... <řekl tojtoj:...). Ale protože šlo o ukazování, užívalo se ho jen ve větách s reálným obsahem, na který lze ukázat — nikoli o dějích popřených, nepravdivých, zdánlivých apod.
Domyslíme-li, co plyne z těchto zjištění, musíme přijít k závěru, že širší souvětné typy, jak je chápeme dnes, kdysi neexistovaly. Místo nioh zde byla tříšť drobnějších typů, v nichž pronikal vztah konkrétnější, speciálně zabarvený zbytkem lexikálního významu spojovacího slova.
Ale analýza stavu stč. souvětí odkrývá ještě jinou perspektivu, která je s uvedeným závěrem zdánlivě v rozporu. Mnoho spojovacích prostředků bylo totiž z dnešního hlediska mnohoznačných, užívalo se jich ve dvou nebo i více typech souvětí.
352
Tak zmíněná spojka ač uvozovala věty podmínkové, podmínkově přípustkové a přípustkové. S kondicionálem by ve funkci spojky se setkáváme v obsahových větách oznamovacích a zadácích, ve větách účelových, účinkových, příčinných, podrnlnkových a podmínkově přípustkovýeh. Spojku až najdeme v souvětí slučovacím, ve třech typech vět Ďasových (než—až, až „když", áž „dokud ne"), ve větách úôinkovýoh a sporadicky i jinde. Spojky jaklojžj se užívalo v obsahových větách oznamovacích, ve větách časových, srovnávacích, účinkových aj.; vedle toho mělo jak/o/žj i funkci relativa. Spojka když vyjadřovala vztah časový, podmínkový a příčinný, popříp. i přípustkový. Spojka než měla funkci spojky odporovací, výjimkové, srovnávací a časové. Spojka nebo byla běžná v souvětí vylučovacím a důvodovém. Spojka že uvozovala obsahové věty oznamovací a kromě toho příslovečné věty účinkové a důvodové: Atd. Není ani třeba uvádět užití prostředků tak mnohoznačných, jako bylo a, ano, ješto.
Kdybychom z toho, že máme jeden prostředek pro vyjádřenídvou nebo i více vztahů, chtěli mechanicky vyvozovat, že zde šlo původně o vztah jeden, který se časem diferencoval, došli byohom k absurdním závěrům. Museli bychom spojit např. vztah vylučovací s důvodovým, protože oba se vyjadřovaly spojkou nebo. Ale na druhé straně bychom důvodový vztah spojili s obsahovým a účinkovým, neboť se všechny vyjadřují spojkou že. Věty účinkové bychom však na základě společného užití spojky až spojili v jeden typ s časovými; časové zase s podmínkovými, přípustkovými a příčinnými podle užití spojky když, ale též se srovnávacími, odporovacími a výjimkovými, protože v těch všech se užívá spojky než. Atd.
Přitom nelze popřít, že v některých případech skutečně jde o jeden vztah, který se později diferencoval. Tak je např. jasně patrná souvislost všech tří typů vět s když, obsahových zadácích a příslovečných účelových vět s at a s aby, časových vět s až „dokud ne" s účinkovými, odporovacích a výjimkových vět s než aj.2 Jenže to neznamená, že kdysi splývaly celé souvětné typy v dnešním našem vymezení — časový s účinkovým, časový s příčinným, srovnávací s časovým atp. Nediferencovanou skupinku, užší typ tvořily právě jen věty s když, které se časem začaly diferencovat v časové, podmínkové a příčinné. Naproti tomu časové věty s než vůbec nesouvisely s větami podmínkovými, ale tvořily jeden celek s jedním konkrétním podtypem vět srovnávacích,
. a V jiných případech došlo však ke vzniku vět s jednou spojkou sice obdobným způsobem, ale v různém kontextu. To se týká např. nebo v souvětí důvodovém a vylučovacím, než srovnávacího a odporovacího, kakó ve větách obsahových oznamovacích a přípustkovýeh, by ve větách obsahových oznamovaoíoh, podmínkových a obsahových žádaelch spolu s účelovými (pravděpodobný je trojí samostatný vznik vět s by), jakjoj v obsahových větách oznamovacích a v různých typech příslovečných vět, atd. Jinde jde o sekundární rozšíření prostředku z jednoho typu do druhého: než z vět srovnávacích do vět časových, záa\U\ do vět obsahových zadácích a účelových, jak/ž/ do vět přípustkovýeh (na místo kak[o/ž) apod.
Vývoj českého souvětí
353
279
v němž se dosud užívá téže spojky. Je možno předpokládat, že nediferencovaný typ tvořily pozdější podmínkové, podmínkové přípustkové a přípustkové věty s ač, ale z toho neplyne, že vůbec splýval vztah podmínkový a přípustko-vý. Byly zde přece věty s -li a s by, které přípustkový význam neměly, a věty s kákjolžf, které zase neměly význam podmínkový.3 Společný původ celých dnešníoh typů můžeme předpokládat jen u vět obsahových zadácích a příslovečných účelových, protože tam pozorujeme shodu v obou základních spojovacích prostředcích, a( i aby.
Zjištění, že nediferencované celky nebyly tvořeny celými dnešními souvětnými typy, nýbrž jen jistými jejich částmi, podtypy, — přičemž různé podtypy měly různé souvislosti — doplňuje se velmi pěkně s prvním zjištěním, že totiž dnešní souvětné typy netvořily většinou homogenní celky, nýbrž že zde v jistém vývojovém období byly samostatné drobnější typy. Z obojího vyplývá, že se tyto drobnější typy svými hranicemi nekryly s typy dnešními: patřily k nim věty, které se později vyvíjely různým směrem, ale nepatřily do nich všechny věty, které později vytvořily jeden souvětný typ. Souvětný systém tedy vypadal zcela jinak než dnes.
Je třeba hned podotknout, že tu rekonstruujeme stav předhistorický, z něhož se do doby historické zachovaly jen relikty. Ale tyto stopy bývalé diferenciace jsou dosti výrazné, aby stačily k poměrně přesné a dobře zdůvodněné rekonstrukci staršího stavu. Přesto nelze rekonstruovat předpokládaný souvětný systém jako celek. Brání nám v tom nerovnoměrný vývoj sou-větných typů: některé staré typy se vnjtřně diferencovaly zřejmě již v daleké předhistorii, u jiných tento proces probíhá teprve v době historické. A obdobu starého vývoje pozorujeme i u typů, které v historické době teprve vznikají. Tak např. věty s nébrž, abrž, anobrž tvořily v době svého vzniku zřejmě jeden typ a teprve časem se diferencovaly na stupňovací a odporovací; pak se postupně začlenily mezi již existující prostředky vyjadřující odporovací a stupňovací vztah. (Přitom z přechodné existence nediferencovaného typu souvětí s nébrž, abrž, anobrž nijak neplyne, že se v té době nerozlišovaly oba vztahy — odporovací a stupňovací.)
Můžeme tedy předpokládat, že ve vývoji souvětí bylo období, kdy místo dnešních širokých a vnitřně diferencovaných typů existovaly typy jiné, užší a konkrétnější, charakterizované obvykle jedním spojovacím prostředkem anebo prostředky zcela blízkými. Nedovedeme však říci, které typy v tom nebo onom chronologickém průřezu existovaly a na jakém stupni vývoje už byly. Stáří souvětných typů je tak rozdílné a jejich vývoj tak nerovnoměrný, že jsme odkázáni jen na dohady.
3 Viz Jar. Bauer, K vývoji čes. souvětí, SaS 18, 1957. 31-
-32.
354
Situaoi ještě komplikuje to, že vedle velmi pokročilých souvětných útvarů dále přežívají útvary nediferencované, zachovávající starou podobu. Na pozadí vývojově pokročilých typů se však asi již nově hodnotily.4
Naznačený starší vývojový stav souvětí se plně shoduje s vědeckým pohle- 280 dem na vývoj myšlení — k rostoucí abstraktnosti na strano jedné a k jasnějšímu rozlišování vztahů mezi předměty a jevy skutečnosti na straně druhé.
Jednotlivé typy souvětí vznikaly ze spojení vět,5 která se v jazyce častěji opakovala, takže se do jisté míry automatizovala. Ustálení formy spojení umožnilo, aby mluvčí abstrahoval od konkrétních vztahů mezi obsahy spojených vět a uvědomil si, co je všem spojením tohoto druhu společné. A toto uvědomění obsahového vztahu vyjadřovaného jistým souvětným útvarem způsobilo, že se forma spojení začala hodnotit jako vyjádření vztahu; hlavním ukazatelem vztahu se přitom obvykle stávalo některé slovo nezapojené do stavby vět a ztrácející v souvětí svou prvotní funkci (partikule cito-slovečné a náladové, odkazovači, prací, zvolací, tázací aj.). Spojovací funkce pronikala postupně a byla zpočátku doprovázena zbytkem původního významu.
Souvětných typů tohoto druhu, s málo abstraktním vztahem mezi větami, vznikalo v různých jazykových projevech jistě mnoho. Některé vyjadřovaly vztahy podobné a mluvčí si uvědomili jejich blízkost; abstrakcí od rozdílů došli pak k pojetí abstraktnějšího vztahu, a různé drobnější typy se potom sbližovaly, vytvářely jeden širší souvětný typ. Jindy se zase překrývaly jen zčásti a nemohly proto tak snadno splynout. Teprve při jasném rozlišení abstraktnějších vztahů se takový primitivnější typ rozpadl a jeho části se nadále účastnily vývoje různých typů souvětí.
Vznik abstraktnějších souvětných typů*je tedy odrazem pokroku v myšlení, jeho vyšší abstraktnosti a zároveň i větší přesnosti, projevující se ujasněním podstaty vztahu mezi větami. Významový vztah tu už nebyl vázán na jeden výrazový prostředek — naopak, podřizoval si prostředky různého druhu. Rozpor mezi vyšším stupněm poznání a starší formou vyjádření stal se hnací silou dalšího vývoje souvětných typů.
1 Přežívání typů historicky starších vedle typů nových je jedním ze základních vývojových principů syntaxe. Srov. B. Havránek, Metod, problematika, K hist. srov. studiu 79—80.
5 V syntaktické literatuře se dosti často setkáváme s předpokladem, že vedlejší věty vznikají dvojí cestou: 1° spojováním vět původně' samostatných, 2° rozrůstáním větného členu ve větu. Analýza vývoje českého souvětí ukazuje pouze na první vývojovou cestu; druhý předpoklad nemá žádnou oporu. .Něco jiného je to, že vedlejší věty nastupuji mnohde na místo přechodníků nebo jiných útvarů majíoích funkci větného členu — jde tu o sekundární rozšíření vedlejších vět již hotových, nikoli o přetvoření dané konstrukce ve větu.
355
HLAVNÍ VÝVOJOVÉ TENDENCE ČESKÉHO SOUVĚTÍ
Na počátku doby historické, v nejstarších souvislých spisovných projevech, nacházíme souvětí na dosti vysokém stupni vývoje. Skoro všude již zřejmě pronikalo abstraktnější a přesnější chápání významových vztahů a na jejich základě vznikly širší souvětné typy.
Zbytek staršího stavu, formální i významová rozdrobenost těchto nových typů, udržuje se někde déle, někde brzy zaniká — to souviselo s tím, jak brzy se otřel konkrétní významový odstín spojovacího prostředku spjatý s jeho původem, jak byl rozdíl mezi spojenými primitivnějšími typy hluboký a jak silně pronikala abstraktnější společná funkce. Mnoho záleželo na tom, zda se vedle spojkového úkonu spojovacího prostředku udržovala v jiném kontextu'i jeho výchozí funkce, nebo zda se na vyjadřování vztahu mezi větami specializoval. Tak např. u čili se stále cítila souvislost s tázací partikul! či, čili. Podobně tomu bylo u zda, zdali, které se sice stávalo vyjádřením podmínkového vztahu, ale častěji plnilo funkci tázací partikule, a to i v otázkách samostatných. Naproti tomu -U z této funkce ustupovalo — mohlo se tedy spíše měnit ve skutečnou spojku podmínkovou. (Druhá funkce -li — připojovat závislé zjišťovací otázky, tomu nebránila, protože to byla také funkce spojovací a struktura obou sou-větných typů byla značně odlišná.) Rozhodující byla jistě i okolnost, že se ho užívalo velmi často, takže se jeho užití zmeehanizovalo. V obsahových větách oznamovacích otřel se u že záhy odkazovači odstín, který bránil původně jeho rozšíření do celého typu, kdežto řidší ano si citové zabarvení zachovávalo, a proto zůstalo omezeno jen na jistý typ vět; v dalším vývoji pak zaniklo.
V celku se české souvětí v historické době vyvíjí tak, že se rozdrobenost souvětných typů odstraňuje nebo přehodnocuje. Vnitřní sjednocování souvětných typů je jednou z hlavních vývojových tendencí, které v historii českého souvětí pozorujeme. Uplatňuje se stejně v období starém, jako za kvalitativně nových okolností při vytváření novočeského souvětného systému za obrození.
Realizace tohoto procesu je dosti rozmanitá. Především pozorujeme ve většině souvětných typů, jak se jeden prostředek (bývá to prostředek nej-častější a dobře vystihující daný vztah) zobecňuje pro celý širší souvětný typ; není pak už spjat se žádným konkrétním významovým odstínem, nýbrž vyjadřuje obecně základní vztah vět. Takovým prostředkem se v souvětí slu-čovacím stává na prahu doby historické a, v souvětí odporovacím již v době předhistorické ale, v souvětí stupňovacím dvojitá spojka netoliko (nejen) — ale, v souvětí vylučovacím poměrně velmi pozdě nebo (aspoň jako součást dvojitých spojek), v souvětí důsledkovém proto, v souvětí s větami obsahovými oznamovacími že, v obsahových větách zadácích aby, v adjektivních větách vztažných který, pronikající i do vět substantivnlch, ve větách časových když, než
356
a dokud, ve větách srovnávacích jako a než, ve větách účinkových že v korelaci s tak, takový, ve větách příčinných a důvodových protože, ve větách účelových aby, ve větách podmínkových -li (/j jestliže) a kdyby, ve větách podmínkové pří-pustkových i když a i kdyby (až v době nové), ve větách přípustkových ačkoli, ve větách výjimkových v starší době leč a v novější leda; ve větách zřetelových pokud (dosti pozdě).
U ostatních prostředků dochází někdy též k zobecňování významu, takže se stanou synonymy základního prostředku, zpravidla stylisticky odstíněnými. To pozorujeme např. u odporovacího však (ale ne v plné míře), u stup-ňovacího ba, ano, nýbrž, u vztažného jenž ve větách přívlastkových, u časového jak, u příčinného a důvodového poněvadž, u podmínkového když ve větách reálných aj.
Častěji si však zachovávají užší význam a slouží dále k vyjádření speciálního odstínu základního vztahu. Jejich systémové místo se však mění: pociťují se jako speoiální varianty základního prostředku. Jednota celého typu je dostatečně vyjádřena základním prostředkem a bývalé jeho rozdrobení se přetváří v harmonickou vnitřní strukturu. Vedle starých speciálních prostředků se pak vytvářejí i nové (nebo se aspoň základní prostředek různě zesiluje), aby bylo možno všechny odstíny vztahu pregnantně vyjádřit, když je toho zapotřebí. Srov. např. vnitřní rozčlenění odporovacího vztahu, obohaceného o nové spojky nýbrž, jenže, kdežto a zatímco (popříp. též -li), vztahu časového s novými prostředky k vyjádření rychlého sledu dějů (sotva, jen, jakmile) a současnosti (zatímco), vztahu přípustkového (nové spojky třebas, třebaže, přestože) aj.
Zachovaných spojovacích prostředků se vedle toho využívá k stylistické diferenciaci. Srov. zejména příčinné spojky ježto, jelikož, neboť reále jmenovaných spojek základních.
V některých případech staré prostředky užšího významu zanikly. Obvykle je to motivováno tím, že nebyly potřebné, anebo se dobře k vyjádření vztahu nehodily, protože docházelo k nepříjemné homonymitě. Tak např. v souvětí s obsahovou větou oznamovací zůstalo vedle základního že jen významově odstíněné jak a na speciální případy vázané aby; stará modálni diferenciace, v stč. tak výrazná a v dalším vývoji zčásti ještě prohloubená, zcela zanikla.
Vnitřní sjednocení souvětných typů se projevovalo i v tom, že spojovací prostředky mohly přecházet z jednoho odstínu do druhého. Pěkný příklad nám poskytuje vývoj souvětí vylučovacího. V něm se vnitřní významové rozčlenění zachovalo velmi výrazně a nebylo zcela překlenuto užíváním jednoho obecného prostředku (v libovolnostním spojeni je nebo jen jako součást dvojité spojky ať — nebo). A přece mohla spojka bud — bud a bud — nebo přejít ze spojení s významem hbovolnosti do základního odstínu neslučitelnosti dějů. Podobno se nakonec překlenul v souvětí stupňovacím rozdíl mezi větami
357
s nýbrž a s nejen — ale, takže spojka nýbrž přešla ze své staré funkce do nové— je stylistickou variantou ale jako součást dvojité spojky nejen — nýbrž.
Nejmarkantnější příklad splynutí dvou typů původně samostatných a podstatně odlišných po stránce významové i formální máme ve vývoji vět vztažných. Funkční sblížení vět se zájmeny který, kdo, co a vět s jenž vytvořilo podmínky pro zatlačení jenž ze substantivních vět vůbec a z adjektivních částečně. Jenž se stalo stylistickou variantou zájmena který. Konkurence obou prostředků způsobila, že se jenž zčásti šířilo i do funkcí vlastních původně jen relativům tázacího původu (srov. např. stě. jenž koli a námitky teoretiků proti jenž ve větách s všeobecným významem).
V historickém vývoji se odstraňuje postupně i druhý důsledek dřívější rozdrobenosti souvětných typů: nežádoucí homonymita konstrukcí, které se začlenily do různých vyšších souvětných typů a vyjadřují různé vztahy. Odstraňuje se ovšem i homonymita jiného původu, pokud snižovala zřetelnost projevů. Jen tam, kde se blízkost mezi vyjadřovanými vztahy stále pociťovala, zachoval se týž spojovací prostředek. Můžeme tedy jako druhou základní vývojovou tendenci českého souvětí pozorovat jasnější odlišování souvětných typů a odstraňování homonymity spojovacích prostředků.
Vývoj zde šel trojím směrem:
1. Užití spojky se zúžilo na jednu funkci; v ostatních funkcích se jí buď přestalo užívat vůbec, nebo se zachovala jen ve speciálních případech. Typickým příkladem je spojka ač, ačkoli, která si podržela jen funkci spojky pří-pustkové (vedle knižního ačli s omezovacím odstínem podmínkovým). Spojky leč se přestalo užívat ve vztahu vylučovacím a specializovala se na vztah výjimkový. V nové době se jí začalo užívat též v souvětí odporovacím, ale to není na závadu, protože mezi oběma typy je významová souvislost (srov. též staré užití než v obou funkcích). Spojky jelikož a ježto mají dnes jen funkci spojek důvodových; ostatní funkce, v stě. převládající, postupně zanikly. Omezeno bylo i užití spojky a v odporovacích souvětích a zcela zaniklo její kladení v apodozi i jinde. Spojka však slouží dnes jen k vyjádření odporovacího vztahu — ztratila význam adverbiální „přece" a není už možná v apodozi. Atpod.
2. Ustálila se korelace spojky s odkazovacím výrazem nebo se vytvořila složená spojka. Tak se odlišilo účinkové že (tak — že j j takže) a příčinné že (proto — že II protože) od obsahového. Už v starém jazyce se nahrazovalo spojkové by spojkami aby (ve větách účelových, účinkových a obsahových zadácích), kdyby (ve větách podmínkových); zaniklo po dosti složitém vývoji by v obsahových větách oznamovacích. Vznik spojky jestliže umožňuje rozlišit podmínkovou větu od závislé otázky zjišťovací. Časová spojka jak se spojovala s příslovci, pomáhajícími vyjádřit rychlý sled dějů (jakž brzo, jakžnáhle, jakmile) a zároveň se tak odlišila od jak v jiných funkcích. Zaniklo jakž účinkové. Do funkce přípustkové proniklo jen složené jakkoli. Apod.
358
284
3. V každé funkci se ustálila jiná podoba spojky nebo relativa místo volného střídání podob v starém jazyce. Již v sto. se ustalovalo odlišení relativ od interrogativ příklonným -žjej; za humanismu to bylo velmi časté, skoro pravidelné; nový jazyk se však tohoto rozdílu vzdal. Zato ustálil podoby s -ž u nepravých relativ (což, přičemž, Merýžjtoj apod.). Záhy se rýsovalo rozlišení časové spojky když a vztažného a tázacího kdy; závazný je tento rozdíl teprve v jazyce novočeském. Rozlišily se aspoň částečně funkce jak a jako. V nové češtině se odlišilo důvodové nebot od vylučovacího nebo, anebo (již v jazyce starém byla tendence klást důvodové neb/oj a vylučovací aneb tam, kde mohlo dojít ke kolizi obou funkcí). Podobně v některých jiných případech.
Jednoznačné vyjádření vztahu mezi větami v souvětí, jehož se takto dosáhlo, umožnilo omezit korelaci a jiné zbytky starého spojováni vět.
Vedle uvedených základních tendencí, které se projevovaly ve vývoji souvětí jako hlavní, je možno uvést ještě jeden důležitý jev: ustaluje se zpravidla jen jedna podoba spojovacího prostředku místo staré rozmanitosti. Názorně jsme to viděli na spojkách časových typu doňadž, ale týká se to většiny spojek a relativ.
Zcela jiného druhu je ústup spojek a relativ od kmene *jo a jejich nahrazení prostředky původu tázacího. Tento proces začal již v době předbisto-rické a přestal být živý asi v XVI. stol.; ve spisovném jazyce se nedokončil (zachovalo se jenž, jelikož, poněvadž, ješto). Zachování spojek lze vysvětlit tím, že se v povědomí mluvících odtrhly od relativ. Zachování jenž vysvětlíme tradioí a značnou autonómností spisovného jazyka. Zcela se z vývoje vymklo jako, jaký. Předpoklady k výměně spojovacích prostředků vytvořilo všude sblížení, popřip. splynutí dvou užších typů vět. Nejde zde o mechanické nahrazení jednoho prostředku druhým, ale o expanzi mladších relativ do sféry užití starých relativ. Obdobný vývoj pozorujeme i v jiných slovanských a ide. jazycích.
Všimneme-li si blíže chronologie změn, ke kterým ve vývoji souvětí 285 docházelo, snadno postřehneme souvislost s celým vývojem a uplatněním spisovného jazyka. A vývoj spisovného jazyka je podmíněn vývojem společenským.
V obecné charakteristice vývoje českého souvětí jsme již upozornili, jak rozvoj písemnictví ve XIV. stol. kladl na spisovný jazyk velké nároky. Musel se s nimi vyrovnat i ve stavbo souvětí; proto byly už ve XIV. stol. v podstatě dotvořeny všechny souvětné typy (nově vzniklo souvětí stupňpvací a výjimkové), a významně pokročilo jejich vnitřní stmelování. Pokročilo i rozrůznění jednotlivých typů, třebaže v menší míře. Byly již položeny základy ke vzniku složených spojek a některé se koncem století ustálily. Hlásková podoba spojek však zůstávala neustálena — jistě v souvislosti, s rušným vývojem hláskového systému.
359
Další vývoj až do XV11. stol. můžeme označit jako jasné zdokonalování souvětné stavby. Neprobíhal v tomto období vždy stejně rychle, ale všude můžeme sledovat, že ani v dobách největších změn nedocházelo k nějakému skoku. Prostředky, které se střídaly, žily obvykle delší dobu vedle sebe; ke změně docházelo často nepozorovaně tak, že stoupla obliba jednoho prostředku a ustupoval druhý. Zdá se, že si nositelé jazyka průběh změn ani neuvědomovali, že k nim docházelo bez nějakého přímého zámoru, prostě v jazykové praxi, v živém jazykovém styku. Takové změny, jako je vystřídání jedněch spojovacích prostředků druhými, pronikaly asi do psaných projevů z jazyka mluveného, kde pro ně byly spíše podmínky. Mluvená řeě se podílela i na vzniku některých novýoh prostředků (ba, nébrža,].), které bychom v psaných projevech těžko vysvětlovali. Vedle toho se však uplatňovaly i změny, které můžeme přičíst spisovnému jazyku, např. vznik stupňovací spojky netoliko — ale, vytvoření výjimkového souvětí, šíření kondicionálu ve vedlejších větách, stavbu složitých souvětí, rozšíření navazovacích relativ aj. Tyto změny nebyly ovšem tak spontánní jako změny v jazyce mluveném: autor projevu přemýšlel nad formulaci, napodobil cizí vzor, hledal vhodné vyjádření apod. Za humanismu pak šlo o vědomé napodobování latinské souvětné stavby.
Stav souvětí se v jednotlivých obdobích jazykového vývoje přizpůsoboval nárokům na jazyk kladeným, rychle se vyrovnával s novými úkoly. A byly to někdy úkoly nemalé, jako třebas při vytváření české vědecké prózy u Štítného. Je přirozené, že vedle prvků, které se společensky ujaly a staly se skutečnými jazykovými jevy, objevovalo se i dosti individuálních výtvorů, když pisatel hledal nový výrazový prostředek. Vznikaly i konstrukce nevhodné nebo chybné (srov. např. nebo ve funkci obsahové spojky v biblických překladech, užití relativ v tázací funkci v žaltáři aj.). Ale spisovná čeština byla jazyk živý, s rostoucím okruhem nositelů, takže společenský úzus sám nevhodné prvky odvrhl.
Zvláštní situace byla za obrození. Spisovná tradice byla přervána, bylo třeba spisovný jazyk obnovit navázáním na starší stav. Navazovalo se na jazyk XVI. stol. a bez velkých obtíží se přejala tehdejší norma hláskoslovná a tvaroslovná. Horší to bylo se syntaxí, a nej svízelnější byla situaoe v oblasti souvětí. Nebyla podána skutečná kodifikace syntaxe, výstižný a instruktivní popis. Osvojit si souvětnou stavbu četbou starých textů nebylo snadné. Ale i tak chyběl cit pro významové a stylistické odstínění prostředků. Nerozlišovaly se přesně chronologické vrstvy, takže se vedle sebe objevovaly prostředky různého stáří. Kromě toho byl veleslavínský systém ke splnění současných potřeb příliš strojený, komplikovaný.
Důsledkem toho byla veliká pestrost spojovacích prostředků a velké rozdíly v souvětné stavbě v počátcích novočeského písemnictví. Prostředky nebyly významově ustáleny ani stylisticky diferencovány. Pronikaly prvky lidové
a z úpadkové češtiny pobělohorské. Tvořily se i nové spojky (anito, antoi, nobrž, co zatím.. .).
Ale i tu přinesla společenská praxe poměrně rychle řešení. Spisovný jazyk začínal skutečně prakticky žít, uplatňoval se v stále širším měřítku. Rozvíjela se krásná i odborná literatura. V praktickém užívání rychle postupovala diferenciace spojovacích prostředků: vítězily ty, které měly oporu v živé řeči nebo které dobře splňovaly požadavek pružného a jasného vyjádření, ustupovaly prostředky mnohoznačné, umělé a zastaralé.6 Je příznačné, že novo-český souvětný systém, který z tohoto složitého procesu vzešel, jeví se při pohledu ze staré doby jako ústrojnó pokračování a dovršení vývoje z doby starší. Nových prostředků, které nemají kořeny v starším jazyce, objevuje se jen málo. Nenastal tedy přes tak nepříznivé okolnosti, jakými prošla čeština v XVIII. stol., nějaký zlom ani ve vývoji nejkompliko-vanější složky jazykové stavby, v souvětí. Tradice byla přerušena a navázání na ni nebylo lehké, ale ústrojný systém, který vznikl v průběhu předcházejícího vývoje, musel v oproštěné a očištěné podobě zase vyplynout na povrch a stát se vlastnictvím nositelů jazyka, protože tvořil nedílnou součást jazykové struktury, byl vázán na její ostatní prvky a byl realizací vývojových zákonitostí, kterými se řídil vývoj spisovného jazyka. Proto nám také poznání vývoje souvětného systému pomáhá hlouběji pochopit dnešní stav.
" Srov. M. Grepl, K podmínkám diferenciace spoj. prostředků v ohroz. spis. jazyce, Studie ze slov. jazykovědy llln.; podrobněji v. v jeho práci Vývoj mluv. stavby 233n. a v práoi M. Jelínka VýbSr synt. prostředků, str. 378n.
360
361
PA3BHTHE CAOJKHOTO nPE4AOÄEHHfl B H E III G K O M H3LIKE
Bae^eHKe (§ 1—3). CcvtepasamieM pa6oTBi ubahctch oiuicaHne pasBirrua Bceit CHcreMw CAOatHoro npeAAOJKeHHS b *ieincKOM AHTeparypHOM assise, c yieTOM noAOJKeHHa b HapoflHux AHaAeKTax h co cpaBHirreABHO-HCTOpjraecKHMH 3aMeiainiHMH. B ijeHTpe BiniMarnur ctoht cTaHOBAeHne h pa3BHTne OTfleABHiix TiinoB CAoamoro npe^AoaceHHa; HanĎOAee noApoGHO o6i>HCHaeTca cipoä caoíkhoto npe^AO»eHK8 b ApeBHCieiircKOM s3i>Dce XIII—XV bb. Abtop onnpacrca Ha am™ SoraToro MaTepnaAa h HcnoAb3yeT KaK ace HMeronniecB paôoTbi no CHHTaK-CHcy leracKOro CAoacaoro npeA^oaceHHH h cotosob, Tan h MHOroiHCAeHHue paooTBi no chhtük-
CHCy flpyrHX CAaBaHCKHX K3BIKOB.
CAoacHoe npeflAOaeeHHe h ero SAaccH$iiiiagM (-i—7). Caojkhoc npe,aA0»;eHne ecrb coieTamie npe^AoaceHHH b 6oAee CAOJKHoe CMBiCAOBoe h rpaMMaxmcecKOe ijeAoe, b KOTOpOM raraeTaiojjjHeca npe^AoaieHHH, Tepaa cbok> caMOCToareAbHOCTB, acTynaioT bo B3anMHbie chh--raKCiraecKHe OTHOineHHa. Ohh B3anMOcBH3aHM hah OTHOmeHHeM KOopAHHanHH n o6pa3yioT Tor^a CAOHO£oco^HHeHHoe npeflAoateHHe, hah Hce OTHOineHHein ^erepMHHauHH n o6pa3yioT CAOHíHono^THHeHHoe npe4AO»eHHe. OraoiiieHHe npe^AOaceHHÄ BbipajKaeTca hah cpe^craaMH napaTaKTinecKHMH (b ihcto SeccoiosHOM COTeraHHH npe^AOHceHHä, npn noMonjH AeKciraec-
KHX Cpe^lCTB, npH nOMOnJH COlHHHTCAbHHX COK>30b), HAH nmOTaKTITqeCKHMH (nOAlHHHTeAB-hbimh COK)3aMH, COI03HHMH CAOBaMH, BOnpOCHTeAbHBIMH CAOBaMH -íaCTHnaMH, MeCTOHMeHH-
HMH h HapcmaMH — b KOCBeHHBix BOnpocax). B lenicKOM a3UKC pa3BHAOCb nieCTb mnos
CAOJKHOCO*IHHeHHOrO   npe^AOaCeHHfl:   COe/UIHHTCAbHbm,   npOTHBHTeAbHBIH, pa3^eAHTeAbHEiIH,
rpa/íaHHOHHBni, pe3yAbTaTHBHHH (cAe^cTBeHHtifi) h nOHCHHTeABHO-oôocHOBaTeABHWH. Gao»-HonofliHHeHHoe npe4AOaceHHe o$opMHAOCB b TpH rpynnw: 1. c npH^aTorawMH H3T»acHHTeAb-
irLIMH   (KOCBeiniO-nOBeCTBOBaTeABHblMM,   KOCBeHHO-BOnpOCHTeABHbIMH HAH KOCBeHHO-noßy^H-
TeABHBTMH h KOCBeHHO-noÄeAaTeABHbiMH); 2. c npHflaTOTOMMH OTHOCHTe abhhmh (cynjecTBHTeAL-hhmh, t. e. noflAe»:anjHMH hah flonoAHHTeABHBiMH, h npHAaraTeABH&iMH, t. e. onpe^eAHTeAB-hbimh); 3. c npHflaTOiHUMH oöcToaTeABCTBeHHtiMH (MecTa, BpenteHH, o6pa3a AeäcrsHa hah MepBi, npimuubi, ucah, ycAOBHBie, ycTynirreAbHO-ycAOBHbie, ycrynHTeABHbie, orpamrqHTeABHBie, MCKAioíHTeABHbie). Hs-bacHHTeABHoe npHflaToiHOe npe^AOjKeHHe pacKpsroaeT KOHKperHoe co^epacaHHe KaKOro-h. ^AeHa rAaBHoro npe^AOateHHa (npeHMynjecTBeHHO CKa3yeMoro), otho-CHTeABHoe npHflaToiHoe npe^AoaceHHe Dbipaataei xapaicrepHCTHKy KaKoro-h. lAeHa rAaBHoro npe^AoateHiia (ecAH oh He BbipajKeH cynjecTBHTeAbHbiM, to no^pa3yMeBaeTca Aioöoe ahho hah AioCoä npe4MeT), oocToaTCAbCTBeHHOe npH^aTOUHoe npe^AO»eHHe BBipa»aeT KaKoe-K. ofícToareABCTBO, npn KOTopoM npoxoflHT fleltCTBHe rAaBHoro npcAAoateima. OyinajHOHaAbHOe yno^oOAeHHe npHflaTO^Hbrx npeflAOJKeiuiii HAeHaM iipocroro npe^AO»eHHa aBAHerca BTopira-HLiM h CLirpaAO b o6pa30BaHHH THnoB cAOaoaoro npeflAoaceHHa ahihb BTopocTencHHyio pOAb.
Oônjaa xapaKTepncTHKa pa3BHTHa lenicKOro caohchoto npeflAOaceHHa (8—11). Boabihhhctbo THiioB o$opMUAOcb euje b florxHCBMeHHyio Bnoxy, ho B03HHKHOBeHHe AHTepaTyp-Horo a3bn<a hmcao cynjecTBeHHoe 3HaiCHHe fífJi ^aAbHeäniero pa3BHnia CAOÄHoro npe^Aoace-hhs: nocTeneHHO HciesaAH ocraTKH o^HopoAHoro CAe^OBaHoa npeAAO%eHnft 6e3 acHoro pa3rpaHiraeiniH CHHTaicc. e^umoj, Bbipa6aTBiBaAHCb CAOxcHbie npe^AOxceHHa ycAo>KHCHHoro
THIia, B03HHKaAH HOBbie THnbl CAOHC HpeflAOÄeHHH, CTa6HAH3HpOBaAHCB 3HaieHHH H $OHeTH-
necKHe o6ahkh cokoob. CncTeMa caohchoto npe^AoaceinM, CAoacHBinaaca b TeqeHHe XIV b.,
363
noABeprAacb b XV b. 3HaiHTeAiHOMy npeo6pa30Barano (b cbhsh c AeMOKpaTH3airneH AHrepaiyp-Horo H3MKa bo BpcMs rycHTGKoit peBOAiormM); HOBaa CTa6HAH3aHHa npOH3oniAa b XVI b. IIocAe anoxH rAyooKoro yna^Ka AHTepaiypHoro ususa b XVIII B. bo3poahbihhhch HOBO^ein-
CKHH AHTepaTypHblft A3BTK HepBOit nOAOBBHM XIX b., OITHpaaCb Ha B3BIK XVI CTOA., OaCHBHA
TaKace ero ycAoacHeHH&rii cTpoS CAoacHoro npeAAOaceHHH. Ha stoh ochobc, ho tioa chabhum BAiiarnieM HapoAHO-pa3roBopHoro H3BiKa, BBipaSoTaAact b hchbom h3bikobom oSigeHHH cospe-MeHHaa CHcreMa caojkhoto npeAAoaceHHa.
PA3BHTHE THIIOB CAOJKHO-rO nPE^ACtfKEHHfl CTaHOBACHHe THnoB cao«Horo npeAAOJKeHHH npOHCxoflHAO ot npocToro OflHopoAHoro CAe^o-
BaHHH npe^AOHíeHKH K B03HHKHOBČHHK> AByX OCHOBHblX THIIOB CAO»C. npe/JAOÍKOHHfl: CAOatHO-
coíHHeHHoro h CAoatHOnoflTOHeHHoro.1
Tunu cAOKHocoiiHeHHoro npeíAosteHHa
pa3BHAHCB Ha ocHOBe COTeTaHHH cMeKHBrx npeAAoaceHHH, coAepwaHHe KOTopbix BOcnpinnrMa-aocb KaK paBHonpasHoe, BCAeACTBHe iiero npeAAOHceHHa ocTaAHCB paBHonpaBHbíMH Taicace b rpaMMaTiraecKOM OTHOineHHH. GAOatHwe npeAAoaceHHa, BbipaacaBirrHe 6ah3khc cmbicaobbic
OTHOUieHHS, ofí-beAHHHAHCb b OTfleABHbie THUbl (12).
Coiíjunnn-ejrbHOe CJiosKHoeoqxiHeHHoe iluejiíiojKemie — bto cOTeraHHe npeAAoace-hhh, BBipaacaronnrx tiacni ochoto o6pa3a hah coCbrnia, hah caMOCTOHTeAbHbie, TeMa-nraecKH CBs3aHHbic MBiCAH, hah ace AaAbHeihnee pa3BHTne b ApyroM npeflAOaceHHH toto, ito BBicKa3ti-BaeTca b nepBOií (13). CoeAHKHTeALHaa CBH3B npe^AOsceHnit b .apcBHeteincKOM a3bme cpaBHH-TeABHO pe^KO BBipaacaAacb b 6eccott>3HOM coieTaHHH npeAAOaceHHň (14); pa3HBie ottchkh SHaieHHa BBipaacaAHCb XeKCHiecKHMH cpeflCTsaMH (ta. o6p. HapeiHanm; 15). GAOBa an (15) h aí (16), pe^KO BCTpCTaBnnieca b coe^HHHTeABHBrx COTCTaHHax npeAAOacemin, He BtipaacaAH caMH no cette coeflHHHTeABHyio CB3ab; cok>3 a£ hmca SHaieHiie «£a h», «h HaKOHeij» (17). Ochobhbtm coeAHHHTeABHHM coio3om 6biao a, BbrrecHHBinee er/je b AOHCTopiraecKoe Bpeiua no 6oABraeít lacra i. 06a coi03a He 6biah nepBOHaiaABHo paBH03Ha<iHbiMH: a npHCoe,4HHaAo npe^AoaceHHe, BHpaacarornee Herm Hoaoe (iaK tto coeflHHHTeABHoe OTHOineHHe 3AecB 6biao OTeHB 6ah3ko conocTaBHTeABHOMy), i o6i.eAHHaAO npeAAoaceHHa, AeitcTBHa kotopbdc Haxo^H-
AHCL BO BHyTpeHHeii CBH3H (llHOIyía C pe3yABTaTHBHbIM OTTeHKOM) HAH fíblAH laCTBMH OCHOTO
o6pa3a (18—22). OTpHnaTeABHbie npeflAoaceHHa npncoe,4HHaAHCb npn noMorgH coio30B ni (niž), ani, aniž, BbraoAHaBinHX OAHOBpeMemTO q>ymcHHio OTpmjaTeABHOií lacTHHbi (aniž c noAOacHTeAb-hbim rAaroAOM BCTpeiaeTca flaace b XIX b. ; Tenepb oho y.CTapeAO hah npeBpaTHAOcB b noA<nj-
HHTeABHBIjH   COK13   CO   3Ha^eHHeM   «6e3  TOTO,  TTo6bI»   (23).   B   COeAHHHTeABHblX COieTaHHHX
BonpocHTeABHbix npeAAoaceHHň craBHAacb bo btopom hah nocAe^yionjeM npeAAOaceHíra nocAe BonpocHTeABHOro MecTOHMeHHa hah Hapeina uacTHna li (24). CoeflHHHTeABHoe OTHorneHHe BBipaacaAOCB TaKace mnoTaKTEniecKHMH cpe^CTBaMH (He 6es BAHaHna AaTHHCKOro a3Bnca): coi03iibiMH CAoaaMH jenž, ješlo, CMeHHBniHMHca MecroHMeHHaMH kterýž/to/, což (25).
l) B OT/íeAbHBix rAaBax CHaiaAa ^aeTca xapaKTepHCTHKa HOBOieuiCKoro THna, a 3aTeM aHa-AH3HpyeTCa ero pa3BHTHe, c ccbiAKaMH Ha noAoaceHne b AHaAeKTajc vt b Apyrnx CAaBaHCKHX a3M-Kax.
364
UpoTHBhtbjibuob cjiositnopOTímcniioc npoj(.-iomeilH« — sto coieTajme flByx npe^Aoace-hhh, co^epacaHHe KOTopbix npoTHBope^HT Apyr Apyry hah npoTHBOnocTaBAaerca. B npoTHBHTeAb-hom OTHOineHHH MoacHO pa3ABraaTb TpH ocHOBHbix oTTCHKa: 1. conocTaBAeHHe hah npoTHBonoc-TaBAeHHe flByx fleftCTEHÍt; 2. orpaHHieHHe toto, ito roBopirrcH b nepBOM npeAAoaceHiiH, neM-s. npoTHBoperarnHM; 3, orpHijaHHe ochoto AeiícTBHa h npHBeAeHHe bmccto Hero ^pyroro, npo-THBopeianjero eMy AeůCTBHa (26). B ApeBHeieracKOM a3HKe cpaBEHTeABHO pe^KO BCTpeqaeTca 6eccoK)3Hoe coieTamie npcAAoaceHHH (27). KpOMe toto BCTpeqaKrrca npOTHBHTeABHBie npeflAO-xemra c pa3HbrMH CAOBaMH (HapdHaMH, ^acranaMH), He pa3BHBnxHMHca BnocAe^cTBini b HacTO-anpie npOTHBHTeABHBie coro3bi, hah BbinOAHaBnnrMH 9Ty $yHKijiiio AHirrb BpoMCHHo: ^a^BbipaacaAO conocTaBAemie (28) h cTaAO cocTaBHoít lacTbio coio3a pakli «a ecAH», «ho ecAH» (29); ^acTHDBi MeacAOMeTHoro npoHcxoacAeHHa nali, ano, onde ynoTpefíAaAHCB b npoTHBHTeAbHO-ycTynHTeABHOM OTHOineHHH; 6oAee iacTOe ano, an coxpaHHAOCB BnAorb p,o XIX b. (30—32); perlené CAyqan ynoTpeSAeHHa coio3a až HeAb3a ciHTaTb CBHAereABCTBOM o ero nepBOHaqaAbHOM npOTHBHTeAb-hom 3Ha-qeHHH (33); naperna as, obúk, obáč ii všelik/oj npn6AH3HAHCb k cJvhkijhh npoTHBHTeAbHwx COK530B b XIV b., ho 3aTeju HCie3AH (34—35); HapeTOajWno (jedné, jen) ajediné, H3pe^Ka TaKace toliko h kromě, CAyacHAH BbipaaceHHeM npOTHBHTeAbHO-orpaHHiHTeAbHoro h npoTHB.-HCKAio-iHTeAbHoro OTHomeHHH; b nepBOM 3HaienHH 3aKpenHAca C0103 jenže (jenomže), bo BTopovt coxpaHHAOCB jen, jenom (36). HpOTHBHTeAbHoe suaieHue coio3a lei pa3BHAOci> toabko b hobo-"terucKOM a3bnce. IlfJOTHBHTeAbHO-ycTynHTeABHoe 3HaieHHe 3acBHfleTeABCTBOBaHO y cok)30b i, anijžl, nijžl (37). /(oboabho <iacTBTM BHpaateHHeM npoTHBHTeAbHoit cna3H cAyxcKA cok)3 a, ynOTpeSAaBiiiHHca ta. o6p. npn conocTaBHTeAbHOM h npOTHBHTeAbHO-ycTynHTeAtHOM OTreHKe (Tajcace b coieTaHHH c pak, obáč, všelik, no3ace přesto) (38). B eAHHiraHbix npHiiepax b npoTHBH-TeABHOM 3HaieHmi coxpaHHAHCb CAcma li h ali (39), HeMHoro lamě le (c npoTHBHT.-orpaHHqH-TeABHMM SHaiemieM); b peieHHH le tak oho He hmcao SoAbme npoTHBHTeABHoro SHaiieHHa (40). <I>yHKnHio ocHOBHoro npoTHBHTeABHoro coK)3a, ynoTpe6HTeABHoro bo Bcex OTTeHKax npOTHBH-TeAbHOro OTHomeHHa, BbmoAHHA cok)3 ale; MoacHO, o^Haico, paCKpBrrB cAe^Bi ero nepBOHanaAb-HoroorpaHHiiiTeABHoro3HaieHna (ak<_a + fe«roABKO») (41—43).EoAbinyK>poAbBpa3BHTir« npoTHBHT. CAOac. npeflAoaceHHa CBrrpaAO caobo však, xotb oho caMOflOAro He craHOBHAOCB HacTO-arrjHM C01030M, coxpaHaa 3Haiemie «BeAb» h «Bce-TaKH» (toabko c XVI—XVII bb. pa3BHAOCB 3HaieHHe «Bce-TaKH» y Hape^na přece < přld sě, a oho b HOBOqemCKOM AHTep. asBnce mofao ciue-HiiTb však b stom 3Ha-<ieHHH; 44—4-5). KaK cocraBHaa iacTB cok»30b avšak h alevšak, však npHAa-BaAO hm orpaHHiHTeABHO-ycTynHTeABHBiH ottchok 3HaieHHa (46—47). IIo CBoeMy npoHcxoac-4eHHK> 9to MecTOHMeHHoe HaperHe, HMeBiuee, Bepoarno, oTqacin Taicace 3Ha*ieHHe AeiiKiiraec-Koro MeacAOMeTHa (48). C0103 než, CHaiiaAa BCTpeiaK>urHíica aoboabho pe^KO, pacnpocTpaHaeTca c KOHVia XIV b. (rA. o6p. nocAe oTpmiaTeABHoro npeAAoaceHíia, peace c ottchkom orpaHHqHTeAB-iilim) ; oh B03HHK nyTeM CAHaHHa orpHijaTeAbHOH ^acTHHbi ne c amcAHTH^iecKOH lacraneň že (49). OqeHb pe^KO ynorpeSAaAocb o^ho ne (ně, nie; 50). B XV b. bo3hhkah cok)3BI alebrž, nébrž h anobrž, BTOpBiM komiiohchtom KOTOpBrx aBAaeTca cpaBHHTeXbHaa CTeneHb Hape«HH brzo (brže «CKopee», <o\y<irae»); iHCToe npOTHBHTeAbHoe 3HaieHHe pa3BHAOCb y hhx no3ace, ieM 3HaieHHe rpaflauHOHHoe (y anobrž, anbrž oho btophtho) ; 04ho nébrž > nýbrž coxpaHHAOCB 40 Haniero BpeMeHH (51). yace b ApeBHeHenicKOM wtbux BCTpeiaeTca ranOTaKTHqecKoe BBipaaceHHe npoTH-BirteAbHOH CBa3H, xoTa peflKO: coi03hbtmh CAOBaMH ješto (BnocAeACTBHH yrpa^eHHbíM), kdež, kdežto
(fíOACe n034HHMH) h HaKOHCIJ co (zatímCO B03HHKAO AHnrb b XIX b.) (52). B 3aKAK>TieHHH HaMe-
laioTca ocHOBHbie iepTbi pa3BHTHa npoTHBHTeABHoro CAoacHocoiHHeHHoro npe4AoaceHHa (53).
rpaHamioHHoe caoatHOCOHHHeHHoe npejTJioaseHHe — sto coneTaHHe npe4AoacenHH, H3 KOTOpBix BTopoe BbipaacaeT 4CHCTBHe, npeBOCxoAaigee no CBoeMy 3Ha»ieiinio hah hhtchchb-hocth AeHCTBHe nepBoro npe^AOJKeHHa h, TaKHM o6pa30M, npc4CTaBAaK>mee coSon ero rpa^a-HHK> (55). rpa4aHHOHHoe OTHOineHHe BbipaacaAocb cHaiaAa toabko AeKCH^eCKHMH cpe^cTBaMH (HapemaMH nadto, k tomu, viece; 55). B oco6bth ran cAoacHOCoiHHeHHoro npeAAoaceHHH oho npeBpaTHAOCB ahiiib b KOinje XIV h b XV bb., nocAe 3aKpenAeHHa 4BOÍiHoro coK)3a netoliko —
365
ale (raiute nejen — ale; neřku, nercillij — ale; 56) h npeBpaujeHHa lacnin. Meav(OMeTHoro npoHC-xojKflemra ano, ba b cok>3ki (57); HOBue coio3bi bo3hhkah nyreM CAnaHHa Hape^na brže c OTpa-naTeAbHOH lacTHueii né (nébrž; 58—59), coHMan™ a, ale h ano (pe^Koe a brž, aoboakho pacnpo-CTpaHeHHoe alebrž h anobrž; 60). IIpoHAa CAOJKHoe pa3Bimie, coh>3bi ano, ba, nejen (netoliko) — ale i flomAH p/o HOBOieincKOro asuKa; nýbrž coxpaHHAOCb toabko KaK tacTB aboůhoio coK>3a nejen — nýbrž (b 6oAee aPCbhcm npiiMCHeHUH btot coh>3 BBnneA H3 ynoTpeĎAeHHa) (59, 61).
PaitHejiHTCibHoe cjioasHOCuiaiiemioe iipejj,jiO!iteHHe ecnb coieTaHHe npe^AOjKeiiHii, BBipajKaionjHx HecoBMeciHMue, BsaaMOHCKAio-iaioijjMeca AeiícTBHa. IIo pa3H&iM OTreHKaM 3Ha-leHHa oho pasna^aeTca Ha TpH rpynnu: 1. HecoBMecTHMbie $aKTBi hah pa3HBie bo3mojkhocth (6e3 conpOBOacflaionjHX ottchkob SHaiemra) BBipaacaAHCb coK>3aMH nebjoj, aneb/oj, npocTHMH hah noBTOpjnonjHMHCH (nebo — nebo = «hah — hah») ; noBTOpaioinHHca coh)3 no34Hee aaineHHA-
ch ^bohhbim COI030M budftoj -         ttebo, B03HHKIHHM BO BTOpOH rpymTe (63). B pa3fleAHTeAbHOM
Bonpoce pOAB coio3a BbmoAHaAacb coi03OM-*iacTHHeH čili (no3ace či); 9Ta pa3HHua coxpaHaAacb nocAeAOBaTeAiHO (64—65). — 2. Pa3£eAHTeAbHoe oTHoniemie conpoBO>K4aeTca chalhlim 4o6aBú<uu>iM OTreHKOM: b ^aHHOít o6daHOBKe (no oTHomeHHio k ^aAiHeHinei»ry npeflAOJKeHHio) 6e3pa3AinHO, Koi-opaa jara npHBOAHMBix B03MO»tHOCTeit ocynjecTBHTca. B caojkhom npeflAoaceHHH BToro pO£a ynoTpeoAaAHCB rAaroAH b <j>opMe noBCAHTCAbHoro HaKAOHeHna, b tom ihcac h CBa3Ka býti b $opMe bud, 3acn.romeii noaate b noBToparoHmiíca cok»3 bud/loj — bud\to\ hah b cocTaEHyio iacTi 4BoftHoro cOH>3a bud/tof — nebo «ah — hah». 9tot HOBwit cok)3 saMeiuiA ynoTpeOAaBímie-ca 34eci> Hapa^y c nebo com3m leč — leč h libo — libo (66—69); 3HaiirreAbHO no3ace ero 3HaieHHe
H3MSHHAOCb (CM. 63), h BMeCTO HCTO b HOBOTeiHCKOM aSMKC nOSBHACa COH13 aí-        fflť HAH oí-
nebo. — 3. B coieTamra 4Byx npe4AO>KeHHťl BTopoe BupaacaeT to, tto npoH30H£eT, ecAH He-coBepmHTca AeitcTBHe, o KOTOpOM roBopuTca KaK o Heo6xo4HMOM b nepBOM npeAAOJKéHHH;. 3TO OTHOmcHHe BbipajKaeTcaí^c ApeBHeininix BpeiueH coi03aMH nebo, anebo h Hape*meM jinak, c XVII b. TaKHte sice (70).
Pe3yjn>TaTHBHoe cjioaKHOCOHHneniioe npejTiioiKPiini- ecrc. coieTaHHe AByx npe^AoxeHHH,. H3 KOTopbix BTopoe BbipajKaeT pe3yAbTaT flencTBHa nepBOro npeAAOaceHHa hah BbrreicaioigHH H3 Hero bmb04 (71). 9to OTHomeHne BBipaacaAOCB 6eccoK)3hwm coieTaHHeM npe^AOJKeHirJS, coio-30m i (72), CAOBaMH tož, tehdy ( > tedy), tudiež (tudy), tiemž, tak, h npescAe Bcero HaperaeM proto (73); rHnoTaKTHqecKiiM cpe^CTBOM BMpaateHHa CTaAO coi03Hoe peqeHHe pro nežito), ycry-nHBraee b XV b. coro3HOMy CAOBy pročež «no>ieMy», «3a ito» (74).
IIiiii('iiiiTť.ii.u<)-oOoťuUBaTCjn,noc ejiosKnoeoiuncnnoe npcHJlOJKCHHC — 3to coieTaHHe 4Byx npeAAOxceHKfi, BTopoe H3 KOTopbix noacHacr, noieMy npoH3oniAO ^eitcxsHe nepaoro, hah Ha ocHoaaHHH iero mo>kho 3aKAKmHTb to, o veii roBopHTca b nepBOM npeAAO>KeHHH (75).
B  6eCCOK)3HOM  CO^eTaHHH npe^AOSKCHHťt BHpaateHHCM 4aHHOÍÍ  CBB3H HHOT^a CTaHOBHAHCb
aHKAHTHiecKaa "lacraga -i (-ti) (76), HacTHnu MeawoMeTHoro nponcxOHC/ieHHa aj, tot, toto, ano, an, onde, «00103» a + MecroHMemie 1-ro hah 2-ro AHua (77), uape<ina vlak, jinak (H3peAKa) h o^eHb no3AHO vždyt «BC^b»; pe^Koe vědě, veds AHTepaTypHOM a3biKe BbiniAO H3 ynOTpe6AeHHa
(78). Ochobhmm cpe^ctbom BbipajKcmia 6mao nebo (cm. 216).-B pe^KHX 1HCTO noacHHTeAb-
hbtx npe/iAoaceHHax (6e3 3HaieHHa o6ocHOBaiiHa) ynorpeSAaAOCb a to h točíš > totiž (79).
II. Thhh CAoacaono^iHHeHHoro npeflAOxeHHa
pa3BHAHCb H3 coqeTaHHH npeAAOjFeHHH, b KOTopbix oflHO BocnpHHHMaAocb KaK pacnpocTpaHa-roigee, BCAe^CTBHe lero oho no^HEiaAOCB ^pyroMy npeflAOaceHHio, npeBpanjaacb b npH^aTÓi-Hoe npe^AOsceHHe. 9tot npoijecc HaiaAca b ^OHCTopmtecKoe BpeMa h npo^OAacaAca b HCTOp. BpeMH. Bo3HHKimre MeAKHe THnbi oSbe^HHHAHCb c TeieroieM apeMerin b SoAee nnipoioie h a6c-TpaKTHBie runu (80).
366
1
A. CjtoMCHonobmiHeHHbie npednomeHusi c tipudamouHUMu u3oHCHumejibHViMu xapaKTepHsyioTCH TeM, ^ito coieTaeMbie npe^AoaceHHa npHHa^AeacaT b 6oAbraHHCTBe CAy^aeB
K AByM CHTyaHHOHHblM UAaHaM (81).
HsMCHHTeAbHbie npeAAoaceHHa KOCBCHHO-noBeciBOBaieAbHHe pacnaflaiOTca Ha HeCKOAbKO rpynn b 3aBHCHMOCTH ot toto, KaK roBOpanjHit OTHOCHTca k hx coAepacaHHio hah: KaKHM eMy sto coAepataHHe npeACraBAaeTca (82). Be3 cok)3ob npHCoe^HHaAHCb ta. o6p. npe^-AoaceHHa, BBipaaoBiirae coflepacairae KaKoro-H. coSbirna (83). Co^epacaHHe TyBCTBeHHOro BOcnpHSTHa nepeflaBaAOCb npeflAOíKeHHaMH co CAOBaMH Meac^oMeraoro (fleSKTrnecKoro) npoac-xoavteHHa (84): nali, KOTopoe ncieSAO b XVb. (85), ano, no3«e TaKHte an, ona..., coxpaHHBiiiHMca AO noAOBHHbi XIX b. (86—87), h oieHB peAKHM onde (88). To ace caiioe 3Haiemie hmcah npe^-AOaceHHa c a já, a ty, a my, a vy (89). Caobo a 3^ecb He coíHHHTeAbHbrii cok>3, a coros-iacTHna, pa3BHBmaaca caMOCTOaTeABHO H3 nepBOHaiaAbHOro ^eiÍKTirqecKoro MeavtOMerHa a. COTHHHTeAb-Hoe a, no Bceft BepoaTHOCTH, toto ate npoHcxosKfleHiia, ho oho nepBpaTHAOCb b coion euje b oiem OTflaAeHHyio anoxy (HeKOTopwe CAe^bi ero HCKOHHOro sosnám* coxpaHHAHCb) (90). B eAHHirq-Hbrx npHMepax $yHKUino H3"bacHHreAbHoro coio3a BbmoAHaAO až (91). Pe#KO 3acBHAeTeABCTBO~ saHHoe H3i>acHHTeAbHoejaAo HCT[e3AO (92), ho noaBHAOCb hoboc jak/o/, CMeHHBniee kakjoj h kterak
b H3T.HCHHTeAI>hlix lipe/lAOaíeHHHX, KOTOpbie pa3BHAHCb H3 BOCKAHHaTeAbHblX npeflAO»(eHHH.
Tóro ace npoHcxoatfleHHa 6mah npe^AoateHiia c kaký, CMeHHBiiniMca mcctohmchmcm jaký (94}. B HOBoienicKOM a3MKe jak saMeHHAO an. KpOMe toto b KOCBeHHO-noBecrBOBaTeAbHbie npe^ao-;Keima npeBparHAHCb n nepBOHaiaAbHiie KOCBCHHbie BOnpocM c kak\o\, kaký (no3Hte c jak, jaký), KaK h c ApyrHMH BonpocHTeAbHbíMH MecTOHMeHHaMH h Hape^HBMH (95). IIpeAAOJKeHHa cjako by, BbipaacaionjHe sevio toabko Kaacyrgeeca, MHHMoe hah HecocTOHTeAbHoe, OTpHuaeMoe, ^oni-ah OTqacTH 40 coBpeMeHHOro asbnca (93). HenpaBHAbHHM nepeBOflOM AaTHHCKoro quia o6i>ac-HaeTca ynoTpeSAeHHe nebo b $yiiKHHH H3T.aCHHTeABHOfo coKraa; coMHHTeAbHOfl aBAaeTca H3T.HC-HHTeABHaa $yHKuna nepBHiiHoro MecroHMeHHa čso > co (96). — Bce yKa3aHHbie coK)3Hbie cpeACTBa 3aHHMaAD b flpeBHe^emcKOM a3bn<e MaA03Ha^HTeAbHoe Mecro no cpaBHeHHio c ochob-HbiMH cOKraaMH že h by. C0103 Se (ž, £ež) bbo^ha npeflAoateHHa, BbipaacaronjHe KaKoe-An6o co^epacaHHe KaK peaAbHO cyjgecTBylODjee (97) ;— 9to OTpa!KaeTca B npHMeHCHHH H3taBHTeAb-Horo HaKAOHemia noCAe že (98; 06 ynoTpeSAeHHH bpcmchh cm. 99, o CTpoe npeAAOaceHHJt c COI030M že cm. 100). PaBH03Ha*iHbie coio3bi ež,jež,ješto mjenž cyigecTBOBaAH toabko b XIV b., a b XV b. HCie3ai0T (101). Bce ohh ABOaKoro npOHCxoaífleHHa: H3 MeatAOMeTHMX iacTHH že, eže, co 3HaieHHeM «bot», h H3 yKa3aTeAbHOJi lacrHHbi MecTOHMCHHoro nponcxoac^eiiHa ježe <oto» (102). — Caobo by bboahao npeAAOaceHHa, BbipaacaioujHe KaKoe-AnSo co^epacaHne KaK MHHMoe, HeBepoaTHoe, HeBO3MO»tH0e, HenpaBAHaoe hah OTpnríaeMoe (103—-104).Oho npefl-CTaBAaeT cocTaBnyio iacTb cocAaraTeABHoro HaKAOHeHHa b ij>yHKHiiii coio3a; oB-bacHCHHH stoíí ero <J)yHKrjHH noKa ne BnOAHe yAOBAeTBopHTeAbHH (105). B ^a.vbneiluieM pa3BHTHH by coxpaHH-aocb ta. o6p. b npeflAOaceHHsx, 3aBHcaujHX ot OTpnríaTeAbHOro rAaBHoro npeAAOaceHHa, Ho li Sflea, oho noa#Hee cmchhaocb cok>30m aby; Meaviy TeM, nocAe noAOaaiTeAbHirx rAaBHbrs npe4AoaceHHH pacnpocTpaHHAHCb npeAAOaceHHa c cok>30m že (OTqacTH c H3-baBHTeAbHMM, oT^ac-th c cocAaraTeAbHKM HaKAOHCHHCM ■—-že by; 106). B XVI—XVII bb. s^to hoboc pacnpefleAeHHe $yHKnHit Meayry npeflAOaceHiiaMH c by, aby nc že 3aKpenHAOCb: HenpaBAHBoe hah OTpnnaeMoe coAepacaHHe BMpaacaAOCb oobiKHOBeHHO HSTsacHHTeAbHbíMH npeAAoaceHHaMH c aby, mhhmoc cOAepataHHe npeAAOateHHaMH c že h hhahkuthbom; 3a npeAAOaceHHaMH c že by 3aKpenHAacb HOBaa ijiyHKHHa — Bupaacarb He snoAHe AOcroBepHoe cooSiijeHHe (107). B hobotichickom a3bnce npoH3oniAO ynponjeHHe: BCio^y ynOTpeĎAaioTca npeflAoaceHHa c že H c HuzoncaTHBOM, h toabko H3pe4Ka c KOH4HHHOHaAOM (nocAe OTpinjaHHa); ahub b ocofíux cAyraax BCTpe^aioTca npe^Ao-aceHHa c aby (108).KpaTKHH o630p pa3BHTna Bcero raná cm. b § 109.
H3T.acHirreAi.Hbie npeAAOxteHHH KOCBeHHO-BonpocHTeAbHbie pacna^aMTca Ha 4Be rpynnbi (110): l.Bi. Ha3. 3aMKH)'TMx (hah noAHbrx) Bonpocax ynoTpe6AaAHCb ^acTHUbi li (ta.
367
o6p. c hh^HKaTHBOM) h zdajlij, zajlij, azda {<ia.mp c Kon/uujjionaAOM) — aro npe,4CTaBAaeTiacTH»i-hvk> aHaAonno k pasAimno Meayry npeAAoaceHHHMH c le ví c by (111—112). B nepeBOAHtrx naMjrrHHKax b kocbchhuc BOnpocbi HHor^a iipom-iKaAO ač (käk nepeBOfl AaT. si). B pa3fleAirreAB-hbjx Bonpocax BCTpeiaerca čili, « (113). — T. Ha3. pa3BepHyTbie (hah lacTmHMe) BonpocH
Ha^IHElAHCb BOnpOCHTeABHblMH MeCTOHMCHHaMH H HapeiHSMH (114—116), B COCTaBe KOTOpHX
npon3oniAH HeKOTopwe iiiiMeHeHHs; caMbiM BaaujtiM HBAHeica CMraaa MecroHMeHna ioAjř n Ha-pemia kakfoj nepBOHa^aABHO othochtc abhbimh jaký, jak j o / (117). XapaKTepHBíM jnsAčHiieM 6mao HapaCTaHHe ynOTpeoAeHiiH KOHyniijHOHaAa b kocbchhhx Bonpocax, ta. o6p. b XVI—XVII bb. (118—119); b AeAHÔepaTHBHux Bonpocax BCTpciaeTca hhcJhhhthb, b cneijnaAbHOM rane npeAAOaceHHä c kto, co (pa3BHBiiiHxcH H3 KOCBeHHbix BOnpocOB) ^eenpiraacTHe HacT. BpeMeHB (120—121). KocseHHMe Bonpocbi conpHEcacaAHCB b CBOesi pa3BHTim c ApyrHMH THnaMH npn-flaTOTOHX npe^AoaceHHä (122).
HtrbHcmiieAjjHbie npeAAoaceHHH KOCBeHHO-no6yAKieAbHHe h KOCBeHHO-noace-AaTeABHbie (123) hmcah — KpoMe pe^KHX CAyqaeB 6eccOK>3Hoíi: cbh3h (124) — ^se ochobhbic <pop\n.i: c coiosOM aí + HH^HKaTHs (125) h c cok)30m aby, cocraBHoii lacTbio KOToporo 6ha KOHAiajHOHaA by, hah c o^hhm by b $yHKUHH coM3a (npuraeM by ycTynaAO MecTo 00103y aiy; 127—129). IIpoMeacyTOiHWM xmiOM 6mah npeAAOJseHHs c aíby (125). Cok>3 bocxo^ht k coío-3y-iacTHHe a + shkaht. ti (126); b o6-bscHeHHHX B03HHKHOBeHira npe^AOKemiit c by, aby ocraioT-CHHeacHOCTH (130). BTopiraHO noHBHAHCBKOCBeHHO-nOHteAaTeAbHbie npe^AOMteiiiia cíe &y (131), c lacraijeH za, zda/lil h b e^HHCTBeHHOM npmnepe oTMciemiBíM kok by (132).
UpaMannKOCBeHHaH peib npc^craBAHCT ocoôyiopa3HOBH^HOCTtH3T»HCHHTeAbHbix npe^Ao-HfeHHH Bcex Tpex THiiOB (133); napatý c npaMoii peiBio (o ee ocoSěhhocthx cm. § 134) h kocbch-hoh pcibio (135—136)|cyajecTBOBaA nepexo^Hbiä tboi c noAíHHHTeAbHHM coi03OM, ho 6e3 H3Me-hchhh b rpaMMaTiraecKOM CTpoe (b ynoTpeSAeHHH Anna, HaKAOHeHHa h t. a.) —mm ero Ha3MBaeM 3aBHCHMaa npsMaa pe<n> (137—-138).
E. CjiOMHonoduuHeHHhie npedjiomemtA c npubamovHUMU ommcumejibHtitMU
pacna^aiOTca Ha ^Be rpynnu, b .qpeBHOCTH pe3KO OTAiraaBuiHeca, no3^Hee B3anMO^eňCTBOBaB-nme flpyr Ha Apyra (139):
1. OTHOCHTCAbHbie npHAaTOiHbie iipeAAOacéHMH cynjecTBHTeABHbie BBO^HAMCb nocpe^-
CTBOM OTHOCHTCAbHBIX MeCTOHMeHHH ktoJÍJ, kterýlíl, ČílŽl H co/ŽI (140; 3aMeTKH 06 OTfleAbHWX
MecTOHMemiax h o npiiMCHCHmi <j>opM HaKAOHeHHa h BpeMeim cm. b §§ 144—145). 9th othoch-TeABHMe npe^AojKeHHa bo3Hhkah H3 BonpocHTeABHHX npeflAOJKeHHÍt h hmcah CHaiaAa oGctoh-TCABCTBCHHyio ^yHKipito, 6AH3KyK> ycAOBHoft (sto 3HaneHHe oco6eHHO BbicTynaer npn ynoTpe6-AeHHH lacTHHH koli{vék\ npn MecTOHMeHirax); o^HaKO BCKope 3a hhmh saKpenHAacB <5>yHKijHH npe^AoateHHH no^Aestannix h flonoAHHTeAbHBix (141—142). BcAe^cTBHe stoto ohh c6ah3hahcb
C  ApyTHM  THnOM  OTHOCHTeABHHX  npeAAOHCeHHH,   BBOAHBIBHXCH  HOCpeACTBOM MeCTOHMeHHS
jenž,ješto (143), KOTOpoe yKa3biBaAO Ha h3bccthoc, onpe^eAeHHoe ahho hah hbachhc; MecTOHMe-hha o6ohx ranoB Ha^aAH *iepeflOBaTi>cH, h HaKOHeg MecTOHMeHHejen^ (jež,ješto) 6mao Bbrrec-HeHO MecrOHMCHHHMH kto ( > kdo), který, co (146). Oiem> peflKO BCTpeiaAHCb cynjecrBHxeAbHMe oraocHTeABHBie npe^AOSKeHHH cjako (147).
2. Othochtcatihmc npH^aTOMHbie npe^AOateHHa npHAaraxéABHBie bboahahcb, KaK npaBHAO, MecTOHMeHneMj'eři£ (corAacoBaHHBíM hah sa.ciamaimíjen£,jei,ješto; 148—150), peate jaký/žl hah HCH3MeHHCMBiM jakoj£j (151). Ohh yKa3BroaAH Ha iKujBairtin hsbccthmx, onpefleAeH-Hbix AHg, npe^MeroBhahSBAeHHit (152). HapaAy c hhmh čynjecTBOBaAH OTHOCHTeABHbie npe4-AOaceHHH oSoSigeHHoro 3HaieHHH c mcctohmchhcm kterýlíl (ohh bo3hhkah, no Bceft BepoHTHOc-
368
th, BCAe^cTBHe nepecTpoftKH OTHOCHTeAbHbix npe^oaceHHH cynjecTBHTeAbHHx). BcKOpe Haia-aocb lepeflOBamie o6ohx MecroHMeHaä, h kterýlíl BbrrecHaAO jenž, ješto; KpOMe toto, Ha MecTO Jen^,jeÄopacnpocTpaHHAOCi>TaKaceHeH3MeHíreMoeío/í/(153—155).OnpoHCX02CfleHHHHeH3MeHH-eMBrx coio3injx caob" jeUo, jakolíl, co/£! cp. § 156. —■ C onpefleAHTeABHHMH othochtcalheímh npeflAoaceHHHMH c6ah3hahcb npe^SAoaceHaa c an, ana, ano (157). B ApeBHeM a3bnte BCTpeiaiOTCíi napaTaK-nnecKHe cootbctctbhh othochtcabhbix npeflAoaceHaít (158).
. B. CjiooMHonodmrnetmue npedjiojtcenua c npudamowbiMu oôcmoAmemxmeemmMu
o6pa3yK)t MeHee o^Hopo^Hbiň ran, ho ohh Bce ace c6ah3hahcb Ha ocHOBe hcckoabkhx o6ihhx HepTpa3BHTHa (159).
lIpnAaxoTiHBie MecTa BBo^aTcn othochtcabiíbimh HapeinaMH (160); b flpcBHCTenicKOM a3BiKe ohh 6biAH ^BoaKoro po^a: 1. IIpeflAOaceHHa c flpeBHHMH OTHOCHTeAbHMMH Hape^naMH jamiltol (163), jadyž/tol (164), otňadijtof, odňavadí (165), b pe^ncHx CAyqaax raxyaĚJeSto,jež h jako (166), OTHOCHAHCb k H3BecTHOMy, onpefleAeHHOMy MecTy. 2. IIpeAAOHcemia c OTHOCHTeABHBíMír HapemaMH BOnpocHTeABHoro npoHcxoac^eHHH kdelíjtol (162), kam/ž/ (163), kudy/ž/, kadyžjtoj (164), otkudlž/, otkad/zl h T.n. (165)]aMeAH nepBOHaiiaAbHO ofíoÔnjeHHoe 3HaieHHe (oho noflqepKH-BaeTca HHor^a tacTinjeH kolilsěkl), ho ohh pacnpocTpaHHAHCB B TeieHHe XIV—XV bb. TaKHee
BMeCTO ApeBHHX OTHOCHTeAbHbTX HapCTTHH H COBepIHCHHO HX BBTTeCHHAH.
IlpHflaTO^HLie BpeMeHB pacna^aioTCx no CBoeMy 3Ha^eHino Ha Tpn rpynnM: 1. npeflAO-5KeHna, oTBe^iaiorgHeHa Bonpoc Kozia; 2. oTBcraioiijHe Ha Bonpoc kok domo; 3. BHpajKaroiinie BHe3anHO HacTymroniee fleftCTEHe (167). IIo csoeMy npoHcxoaweHHio onu ABomcoro pofla (168):
á) BpcMeHHbie npeflAOHceHHs c coK>3aMH H3 ^acTinj h Hapettaií. BpeMeHHoe 3HaiieHHe pa3BH-aocb y ano, an; y flpymx lacrag Mest^oMeTHOro npOHCxoae^eHHH oho He sajcpemiAOCb (169). B ocoSbift ran o$opMHAHCL CAOjKiiOBpeMeiniMe npeAAOJKemia, b KOTopwx BHpaaíaAoct BHe-sauHoe HacxyiiAeHHe Bioporo ^eitciBiÍH; b hcm Ľ03HHKAa cojoŠHaa cpyHKUHH Hape^nä jedno > jen,jedva h sotva (170), pacnpocTpamiAOCb aí noCAe OTpHgaTeAbHoro npeflAoaceHHH (rA. o6p. netaíe — aí, 171—172) h coK>3Hbie peqeHHa dféve než,prvé neí, neí bmccto OTpHHainiaB nep-bom npe^AoateHHH (173). BpeMemiaji $yHKHHH coio3a neí/li/ flBAaeTca BTOpinHofl — oh
B03HHK B CpaBHHTeAbHHX KOHCTpyKHHHX (174-175). CoK>3 aí (BOCXOAaHDlit K COKMy-iaCTHIje
a h K smcAHnraecKOH ^aCTHHe Meac^OMeTHoro npoHCXoaMeaira £e, 176) ynOTpeÔAaACa TaKace b 3HaieHHH ,,nOKa He", ta. o6p. nocAe noAOacirreAixHoro rAaBHoro npe^AO»eHHa (177); BTOpira-hbim moikiio c<niTaTb ero ynoTpefíAeHHe b npeAA.oaceHHHx, Bupaacaronpix npczmrecTBOBaime b 6yÄyajeM (178). B XV b. oh 3aMemiA OTqacTH coio3 jelií.
6) BpeMeHHbie npe^AOaceHHa c coKraaMH, o6pa30BaHHbiMH ot MecTOHMeHHBix ochob. Anna TpcMa npHMepaMH npeflCTaBAeHbi cokmbi jedyíto mjedaí (180). Ha hx mccto enje b flOHCTOpH-■qecKoe BpeMH BCTynnA coio3 když (// kdy, kdojí/to/, kehdyíjtol, kdeí/tol; 181). Ero BpeMeHHoe 3HaieHHe íacTO conpoBOayiaeTCH ycAOBHMM hah ^pyrHM ottchkom ; sto MoacHO oô-bHCHHTB ero npoHCXOHtfleHHeM (BpeMeHHbie npe^AoaceHHa c kdyjíl pa3BHAHCb H3 BOnpocHTeAbHHX npeflAO-ateHHä; 182—183). npe^ao»ceHnsMH c kdyí BbipamaeTca AciícrBHe, o^HOBpeMeHHoe c rAamiMM fleltCTBHeM hah npeAinecTByioiijee euy (184); kdyjíl koti CTaAO BbipasKeHHeM noBTopemoi (185). — Goio3 jelií HMeA BpeMeHHO-orpaHHinrreAbHoe 3HaieHHe («TOAbKO Kor4a» //«pa3Be Kor^a» > «nOKa He»); b XV b. oh nocreneHHO BbrxoflHT H3 ynOTpeÔAeHHa h Ha ero Mecre noaBAaerca aí (186). Tajcace cokism donid/íl, doňadjíl h t. h. (co 3HaieHeM «noKa») ycTynaiOT AHnn.b XVb. mccto HOBOo6pasoBasHbiM coH)3aM dokudjíl, dokadjíl h t. h. (187—189). BpeMeHHbie npe^AO-aceHHH c COI03OM jak/o/í/ oraacTH coxpaHHAHCB ao HacToanjero BpeMeHH (b aHa^emra <ocaK TOAbKO», <osaK»), paflOM c HOBOo6pa30BaHHbiMH CAOSKHMMH coio3aMH jak náhle, jak rychle,
24 Vývoj Českého souvětí
369
jakmile, hned jak; 191); b 3Ha«teroni «c Tex nop KaK» jak/o/ž/ Sbiao 3aMeHeHO cokoom co (190), y KOToporo coiosHaa fyymsgpsi pa3BHBaAacB c XVI b. (192). B o6igeM moscho CKa3axB, *rro cok)3bi ot ochobíi *jo- coxpaniiAHCL .íOAbiiie b Tex Tiinax BpeMeHHBix npe^AOKeHHit, r^e BpeMCHHoe 3HaieHne conpOBOac^aAOCb KaKHM-HH6y,íB orpaHHTHTeAbHbíM orreHKOM. 0630p chctembi CAOatHOBpeMeHHOro npeflAOaceHHS b XIV b. flaeTca b § 193.
IIpH^aioiHMe o6pa3a AeňCTBHa h MepBi pacna^aioTca Ha 4Ba Tuna (194): IIpHflaToqHHe cpaBHHxpAbHBie BbipaaiáiOT: 1. ^eňcTBHe, KOTopoMy yno4o6AaeTC« ^efiCTBHe rAaBHOro npeflAOHXHna. Bo Bcex hx pa3HOBHflHocTax b (Jivhkijhh 00103a BMCTynaAO OTHOCKreABHoe Hape^ne jak/o/žltoj (c HnyíHKaTHBOM hah c KOH#HHHOHaAOM, Taxase c fleenpH-lacTneM); c XV—XVI bb. c hhm HaiaAO KOHKypHpoBaTb co (co by; 196—200); b naMSTHHKax XIV b. BCTpe<iaeTca eige apxamiecKoe vňuž (198). — 2. ToaMecTBemioe Ka^ecTBO íjakýlil — taký/i/ h t. n.; 201) hah KOAiraecTBO (jeliko/ž/ — toliko, 3aMeHemrc>e 6oAee no3,zpiHM kolik/o/ — tolik/o/; 202), hah ace cooxBeTCTBeHHyio Mepy (čím/ž/ — tiem c KOMnapaTHBaMH, BBrreCHHBniee enje b XIV b. apxairaecKoejími: — tiem; 203). — 3. ^eiicTBHe hah cbohctbo, OTAiraaionjeeca ot toto, tto BBipaxcaeTcx b rAaBHOM npeAAoaceHHH KOMiiapariiBOM: sth npe^AOxeHHa bbo^htch
COI030M  tieŽIH/,  B03HHKIIIHM  H3  OTpHIjaTeABHOH  laCTHUBI  ne H  SHKAHTiraeCKOň ^aCTHUBI že
(204—205).
IIpH^aTOTiHBie CAe^ctbhh (206) npucoe^HHHAHCb k rAaBHOMy npe^tAO^eHHio AOBOAbHO lacTO 6e3 coH)3a (h3 HMeHHOro npe^AoaceHHa div pa3Bii.\c« cok>3 divže ;207); o^HaKO c ^pesHeit-hihx BpeMeH npeo6Aa^aAH npe^AOSKemra c coio3aMH. Coioa až nponieA HirrepecHbiií nyn (208); cok)3 jakž (tak jakž) b XV B. HCie3aeT (209) h 3aMenaeTca cyigecTBOBaBíHHM Hapa#y c hhm cok)30m že (takže; 210) — Bce sth coio3bi, KaK h pe^ko BCTpeiaBmeecH jeSto, jenž (211), Bbipa-acaAH ta. o6p. peaAMtoe CAeflciBHe (nosTOMy nocAe hhx o6bikhobchho daBHAOCb n3i»aBHTeAb-Hoe HaKAOHeHHe). HepeaABHoe CAeflcmae (oTpHnaeMoe, ateAaTeABHoe h t. n.) BupajKaAOcB b npe^AoaceHHax c by, aby, at by (212). — IIpeAAOHceHHHM CAe^CTBHa OTeHB 6ah3kh npa^a-toihhc npeflAoaceHHa, BBipaacaionjHe cpe^ctbo (tiem —jakž // že // by; 213).
k npe^AOxeHHSM o6pa3a ^eiícTBiM npnMBntaiOT npeflAoacemia, b KOTopBix BBipajKaioTca o6cTOHTeAbCTBa, conpoBoat^aioigHe TAaBHoe ^eňcTBHC (c ano, aby ne, aniž; 214).
IIpHflaTO^HBie npnuHHbi (215) bso,3hahcb npeac^e scero coiosom nebjo/t/ (216), KOTopBift orqacTH coxpaHaA xapaKTep coio3a coíHHirreABHOro (ooocHOBaieABHoro, 217), OTiacTH npe-BpanjaACa b C0103 no^mfflTeABHbiií (218); sto pasBHTHe He 3aBepniHAOCB. EflHHCTBeHHBM npHMepoM npe^cTaBAeH npocToit cok>3 bo (219). Cok>3 že (//ježe, ež,jenž) hmča ahihb orpaHH-letrayio ofíAacTB ynoTpeĎAeHHH (220); KorncpeTHyio npiraHHy oh BbipaataA toabko b cootho-ihchhh c proto b rAaBHOM npeflAoaceHHH, h BCKope B03HHK CAOiKHBrii coio3 protože, CTaBinHit BnocAe^cTBHH ochobhbim cpe^CTBOM BBTpáíKCHÍw npHiHHHOň CBa3H (221). OTpmjaeMaa npn-«raHa BBipawaAacb b caokhom npe^AOJKeHHH c ne proto — by «He nOTOMy — Tro6bi» (222). IIpiraHHHoe 3HaiieHHe cok)3ob ješto (ježto; 223), poněvadž «nocKOABKy» (224) h jelikož (225) 3aKpennAOCB noa^Ho; pe^KO BCTpeiaAHCB npiraraHBie npeflAOseČHHa c jak/o/ž/ (226). B Ka-tecTBe ^oGaBOiHOro OTremca 3Ha^eHHs, KOTopBift HHor^a npeoĎAa^aA, BCTpe^aeTca npnqHH-Hoe ynoTpe6AeHHe npHAaTOTOBix npe^AOJKeHHH c cok>30M když (227).
IIpHflaTo<iHBie LjeAH (228) no CBoeity crpoio o^jchb 6ah3kh hsmchhtcabhbim kocbchho-noaceAaTeABHBíM npe^AoaccHHaM: ohh BBOflaTca hah CO1030M at c im^HKaTUBOM (229) (pa^oM c hhm H3pefli<a noaBAaAOCB nech/aj/í/; 230), hah cocTaBHoS ^acTBio KOH^nnHOHaAa by b ^yHKHHH coio3a, KOTopas Hepe^oBaAacB c cok>3om aby h BnocAe^cTBHH hm 6biAa 3aMeHCHa (231); npo-MOKyTOTHBiň THn npe^cTaBABAH npeAívoMceHHH c at by (229). BwpaaceHHeM HeAH BTopiraKO CTaHOBHAHCB npe^AoxeHHa c lacTHHaMH za, zda/li/, azda (BonpocHTeABHoro npOHCxoacAeHHa; 232). KpoMe toto, b ^peBHeieoiCKOM a3BiKC cynjecTBOBaAH npe^AOaceHHH geAH c orpaHHqHTeAB-hbim ottchkom; ohh bbo^hahcb coio3aMHneda h leda «AHmB 6bi toabko» (233). 3HaieHne HeAH
HMeAH HHor/ia OTHOCHreABHBie onpeAeAHTeABHbie npeAAOJKeHHH c cocAaraTeAbHbiit HaKAOHe-HHeM (234).
IIpHAaTOiHBie ycAOBHBie hmcah napaTaKTiraecKoe cooTBeTCTBHe b acHHAeTiraecKH npHCoeflHHeaHBix npe^AoaceHHax (236) h b npeaAoaceHHax c a já, a ty..., ano; an (237). 06BranbiM Btipaa;eHneM ycAOBHa 6biah npeAAOJKeHaa c coicraaMH: c coki30m ač, KoropBin b XV b. noTepaA ycAOBHoe 3Ha^emie (238); c cOK>3aMn, pa3BHBiiniMHCa H3 BonpocHTeABHBix iacrHH — li (239), Ha ocHOBe KOToporo boshukah coro3Bijestliže (<,jestli \to\, že; 240) apakli (241), zda/li/ h azda, y KOTopBix nepexo^ b ycAOBHbrit cok>3 He 3aBepinHAca (242); c BpeMeHHBíMH coiooaMH — když (y aTOro co£03a ycAOBHoe 3Ha>ieHHe pa3BHAOCB c caMoro Ha^aAa pa^om c BpeMeHHbíM; 243), jak/o/ž/ h až (r^e ycAOBHoe aHaieHHe aBAaeTca btophthbim ; 244). YcAOBHoe OTHoraeHHé BBipa-acaAOCB TaioKe othochtcabhbimh noe^AoateHHaMH cýinecTBHTeAbHMMH (245, cp. 141). Bo Bcex yKa3aHHBix mnax ycAOBHbrx npe^AoaceHait BBipaataAOCb, ta. o6p., peaAbHoe ycAosne; BBipa-aceroieM HepeaABHoro ycAOBHa craAH npe^AOxeHHa c by b fiyHKUHH coi03a (246), 3aMeHCHHbiM no3flHee C01030M kdyby (247; o B03HHKHOBeHHH ycAOBHBix npev(AoateHHH c by cm. § 248). Ycaob-■ Hoe 3HaiieHHe c orpaHHqHTeABHbíM ottchkom («ecAH toabko») BbipaaiaAocb coioaaini neda H leda (249; cp. 233). ycAOBHKte npe^AOaceHHH, b KOTopBix oco6eHHO nOAiepKHBaeTca BBipa-xaeMoe ycAOBHC, o$opmhahcb b OT^eABHyio rpynny ahhib b 6oAee no34Hee BpeMa (b hhx OTqacm coxpaHHACa COKJ3 ačli; 250).
IIpHflaToiHbie ycTynHTeABHO-ycAOBHbie BBipaacaiOT; iro TAaBHoe ^eitcTBHe ocy-igecTBAaeTCa Aaace npa HefíAaronpHaTHBEi; hah npH aioSbix ofícTOaTeABCTBax (251). B flpeBHe-lemcKOM a3bnce sto OTHOHieime o6cAyaoiBaAOCB npe^AOaceHHaMH c HMnepaTHBOM cb33kh bud; Ha ero ocHOse Ha^aA 3apoat4aTBca cok)3 budže (< bud/to/, že), ho BCKope Ha ero Mecro HaiaAO npoHHKaxb nech/aj/t/; b HOBOiemcKOM a3Bnce 3^teCB 3aKpemi.\acb ^acnnja at (atsi) b KaieciBe coK)3a (252). Aiofísie oficroaTeABCTBa, npn KOropbix ocynjecTBAaeTca TAaBHoe ^eiicTBHe, bbi-pasKaAHCB Taxate oco6bim TnnoM paafleAHTeAbHoro CAoacHOCO^HHeHHoro npe^AOHceHHa (cp. § 66 ca.) hah MecTOHMeHHaMH h HapeiHaMH c HacTHHeft koti/věk/ (ktož koli »kto hh« h t. n.; 253—254). ycTymTreABHO-ycAOBHoe OTHomeHHe HHOr^a npeoCAa^aAO b npe^AOSKeHaax c by (pejtce aby), npoflOAateHHeM KOToporo aBAaeTca HOsoieracKoe byt, ví b npeflAO>KeHHax c ač (255).
IIpH^aToiHBie ycTynHTeABHBie (256) hmcah napaTaKTHHecKoe cooTBeTCTBHe b npo-THBHTeABHbrx npe^AOHieHHax c a já, a ty..., ano, an h Ap. (257). HacTo BCTpeiaioimieca npeAAO-
XCČHHa C COI030M kak/o/Ž/, kakŽ koli, B03HHKIHHe H3 BOCKAHÍjaTeABHBIX npe,4A05KeHHH, coxpaHH-AHCb AHBXB flO nOAOBHHM XV b. (258) ; kakŽ koU 6biao 3aMeHeHO COI030M jak/Ž/ koli, ot^aCTH
Taicace kterak/ž/ koli/sěk/ (259). o^Haico ochobhbim BupaaceHHeM ycTynHTeABHOH cbhsh CTaA C0103 ač, yTpaTHBDTHH b XV b. ycAOBHoe 3HaieHHe; no4 BAHHHHeM kakž koli bo3hhkao ačkoli - (260). /^pyrae cpe^crea BBipajKCHHa ycrynHTeABHOro oTHonieHHa 6biah pe,zpCHMH; cok)3m tfeba/že/ w přestože noaBHAHCB toabko b hobo^chickom a3Bnce (261).
B oco6biH THn pa3BHAHCB npe^AOMteHHa, BLipaiKaioimie: 1. xoro hah nero KacaeTca 4eiSciBie rAaBHoro npežtAoaceHna (b XVI b. ; sto KOHCTpyiojHH c C01030M co ™na co se dotyce h t. n.); 2. ieM orpaHHieHa BO3MoacH0cTB éro ocyujecTBAeHHa hah ero flOCTOBepHOCTi. (npe^AoaceHHa c jelikož // co/ž/ h cjakž); no3>Ke 34ecb pacnpocxpainiAca cok)3 pokud (262—^264).
IIpeflAoateiiHa orpaHHHHTeABHBie h HCKAroiHTeABHLie OTAmaiOTca ot Bcex Apyrax ranoB npHAaTOHHBix npeAAOJKeHHH tcm, 'ito 3HaTieHHe orpamneHHa hah hckakpxchhh HacAan-BaeTca Ha flpyrae OTHonieHHa (265). B ^peBHe^cmcKOM a3Bme orpaHH^irreABHoe h hckak>™-TeABHoe 9HaTCHne pasBHAOCB b Hapeinax jedno, jediné (ae 6es AaTHHCKoro bahbhh3 — ohh craAH 3KBHBaAeHTaMH AaT. nisi; 266—267); Hapeqna toliko h kromě BCTpe^aiOTca b noAOĎHbix ^yHKQHax ahiiib aapeAKa (268). Ochobsbimh íicK.uoiMieAbHfaiMn coK>3aMH cxaAH leč (c 2-oit noAOBHHBi XIV b.; 269) h než (b KOHCTpyícnHax Tuna nic jiného než «He *rro hhoc, KaK»; 270); b HOBOnemcKOM a3Bnce pa^oM c ycTapeA&iM lei pacnpocTpaHHAOCB leda (271).
370
371
AHaAH3 THnOB CAOHcHonxvfgiiHeHHoro npeAAoateHna nonoAHaeica rAaBOň 06 ynoTpeÔAe-hhh coioaoB h lacTHrj b Haiaie rAaBHoro npeflAoateHHH nocAe npeAinecTByionjero npímaToiHoro (272—276). ABiop r.iHTaeT sto HBAemie peAHKTOM nepBOHa^aABHoro o^Hopo-^hoi-o CAe^oBamra npe^AOaceHHH H VKa3HBaeT, *rro y caob i, a, ale, však h Ap- » TaKOM ynoTpe-6\emm He paaBHAacB noAHaa coK>3HaH $vHKrraa. 9to o6ctohtcabctbo nOMoraer pacKpuTB nx HCX04HV10 $yHKrrtno, npe^niecTBOBaBinyio $ynKHHH coinraiiTeAbHbix cokwob (cp. oStacHemie npoHcxojK^eHHS i h ap.; 274—275). B ^aAtHemneM pa3BHTHH coxou b tskom ynoTpeSAeHini nciie3AH h ynorpeÔAeHHe lacTHij vMeHbinHAOCb (276).
b11b0411
h3 aHaAH3a HcropiraecKoro pa3BHTHH h iryTeä B03HHKHOBeHna Bcex thtíob leniCKoro caojk-Horo npe^AO»esHH B&rrcKaioT HHrepecHbie o6njHe 3aK.uo'ieHiiji 06 o5pa30Bamm h H3MeHeHHxx rjeAoft chctcmbi caojkhoto npe^AOřKeHna. BHyTpeHHaa ,4H$<j>epeHHHanH» Bcex Tnnos aBAaeTca CAe^om ^peBHeitniero coctohhhs CAOaaioro npe^Aoaceinra, Kor^a ero HUHeramic iirupoKne k afícTpaKTHHe rraiw enje He caojkhahcb: cyuiecTBOBaAH to.\i>ko fíoAee npHMHTHBHbie, y3Kiie „npaTHmvi", rpaHmjH KOTopux He coBnaflaAH c rpaHHijaMH 6oAee no34Hnx thtiob (tcm oôtac-HaioTca MHoro^HCAeHHbie CAyqan omohhmhh cohmob b ^péBHeM a3HKe; 277—278). HoBbie tmím b03hhkah b SoAbiiiHHCTBe CAyqaes nyreM caiiiuihs hcckoabkhx „npaTHnOB1', HacTOAbKO 6ah3khx no BHpa>KaeMOMy OTHOineinno, tto ohh pa.jBiiuaAiiCb b nocToaHHOM B3aHMOfleflCTBna. 9to pa3BHTiie npOHCxo^HAO HepaBHOMepKO, b pa3Hwe anoxa (HeKOTopbie THnbi caojkhahcb TOAbKO b HCTopiraecKoe Bpeiia, MOattio CKa3aTb, Ha Hannrx TAa3ax); nosTOMy neAbaa peKOHcrpyHpoBaTb neAyio CHCTeiay caojkhoi-o npe^Aoscemia b Ty hah 4pyryio flonncbMeHHyio snoxy (279—280).
^Aa flaABHeííniero pa3BHTna caoíkhbuimxch TnnOB CAoamoro npeAAOJKeHHa xapaKTepHbi ABe TeH^eHrniH: K BHyTpeHHcä cnaaHHOCTH Kaavtoro Tana (281—282) h k ero 6oAee ot-leTAHBOMy OTrpaHinemno ot CMeaarHX thtiob, npmeMAHKBHflHpyeTca HeaceAaTeABHaa omohii-«ma (nyreM cyaceHHa 3naieKHa coiosob, npH noMonpi o6pa30BaHHa caoähmx coh)30b 6oAee y3Koro 3na^eHHH, hah 3aKpenAeHHeM pa3Hbrx ooahkob toto ate corosa b pa3Hbrx 3HaieHHax; 283). Ha6AHV(aeTCH TeHfleHHHH CTa6HAH3HpOBaTB OflHH ooahk KajK^oro coK)3Horo cpe^CTBa. (GoBceM Apyroro po^a 6bia npouecc BbrrecHeHHa coiosob h coio3Hbrx caob ot ochobbi *jo-CAOBaMH BonpocHTeAbHoro npoHcxoHVieHHa; CBHAeTeAbCTBO leniCKoro B3MKa sfiea, otchb BajKHO ^Aa oĎtaCHeHHa stoto oGrgeCAaBHHCKoro pa3BHTHa; 284).
H3yqemie xpoHOAorHH Ba»HeiiniHx H3MeHemiít b cTpoe CAOÄHoro npe^AoaceHHH noKa3bi-BaeT íipaMyio csasB ero pasBHTHa c rjeAtiM pasBrnneM AirrepaTypHOro a3MKa, o6ycAOBAeimbiM pa3BHTHeM HapoAa. Pe3yABTaT 3Toro pa3BHTHH — CHCTeMa CAOJKHoro npe^AOHteHHH b coBpe-MemiOM lenrcKOM AirrepaTypHOM a3bnce — aBAseTca opraHHíecKHM npoAOAHteHHeM h 3aBepme-HHeM flpeBHe^eniCKOro pa3BHTHH, HecMOTpa Ha nepeptm b XVIII b. ; b xchbom a3biKOBÓM o6rge-
HHH He MOTAH He npOUBHTLCH BHVTpeHHHe 3hkohbi pa3BHTHa H3bIKa, BHTeKaBHIHe h3 eľO CTpyK"
TypHoro xapaKTepa.
SEZNAM JAZYKOVÝCH PRAMENŮ
I
V dokladů novočeských se uvádí plné jméno autora. Kde není uvedeno, jde o upravený přiklad nebo běžnou větu z úzu.
TJ dokladů staročeských je vždy uvedena zkratka památky, list nebo strana rukopisu, popříp. verš, u textů biblických je obvyklá lat. zkratka knihy, kapitola a verš. TJ dokladů přejatých z druhé ruky je označena provenience těmito zkratkami: (G) = J. Gebauer, Hist. mluvnice nebo Slovník ste.; (J) = J. Jungmann, Slovník česko-německý; (O) = Fr. Oberpfalcer-Jílek, Jazyk knih černých, jinak smolných; (S) = J. Straka, z jeho článků; (T) = Fr. Trávníček, Neslovesné věty v češtině aj.; (Z) = V. Zikmund, Skladba jazyka českého; (Zb) = J. Zubatý, stať o ano. Stejná značka je v seznamu pramenů u památek, z nichž jsou v práci citovány pouze doklady přejaté (z některých památek, které byly excerpovány jen částečně, uvádějí se doklady vlastní i přejaté).
TJ dokladů nářečních je v závorce uvedeno jméno autora dialektologické práce.
ZKRATKY STČ. PAMÁTEK
Zkratky se uvádějí v podobě zavedené pro staročeský slovník. Od zkratek Gebauero-výeh se liší zejm. uváděním tematického okruhu, např. LegAp x Ap, CestMil x Milí. Zkratky pozdějších pramenů jsou upraveny obdobně, pokud nejsou již ustáleny.
AlbRáj (G) AlexPov (G) Alx
AlxB
AbťBM
AlxH
AIxM
AlxŠ
AlxV
AlxVíd
AnsOp (T)
ArchČ (G)
ArchKol (G) ArchLoun (G) BartošPísař (Z, G)
372
sborník Ráj duše, rkp A, 1383 povídka o Alexandru Velikém, tisk 1513
stě. Alexandreida, vyd. V. Vážný, Praha 1947, R. Trautman Heidelberg 1916
zlomek Budějovický z 1. čtvrt. XTV. stol.
zl. Budějovicko-musejní z téže doby
zl. Jindřichohradecký z téže doby
zl. Musejní z pol. XIV. stol.
zl. Šafaříkův z téže doby
zl. Svatovítský z poč. XV. stol.
zl. Vídeňský z pol. XIV. stol.
Rozmluvy sv. Anselma s P. Marii, zlomky Opatovioké z 3. čtvrtiny XIV. stol.
Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, sebrané z archivů domácích i cizích; uveden i letopočet
excerpta z archivů kolínských, udán letopočet
z archivu lounského, udán letopočet
Kronika Bartoše Písaře z třetiny XVI. stol.
373
Baw
BiblBen (G) BiblKral
BiblLit (G) BiblMus (G) BiblOl (G) BiblPernšt (G) BiblPraž (T) BiblŠafhúz Bible Severinova
Blah
BlahGram BlahNZ . BlahPůvod
Bol (O)
Brikcí (G)
Bylinář (Z, J)
CestBras
CestDon CestKabK
CestLobk
CestMandA
CestMU
CestPref
sborník hr. Baworowského z r. 1472, vyd. J. Loriš, Sbírka pramenů I, I, 6, Praha 1903
bible Benátská, tisk z r. 1506
bible Kralická (šestidílka) z 1. 1579—1593, cit. většinou podle přetisku: Biblí svatá, Kutná Hora 1949; Apokryfy, Praha 1952
bible Litoměřická (Zmrzlíkovská) z 1. 1411—1414
bible Musejní z r. 1429
bible Olomouoká.z r. 1417
bible Pernštýnská z r. 1471
bible Pražská, tisk z r. 1488
bible Šafhúzská, z XV. stol. (III. redakce)
vydání bible od Pavla Severina 1529
Jan Blahoslav (1523—1571) Gramatika ôeská z r. 1571
Nový zákon z r. 1568, vyd. J. Konopásek, Praha 1931 O původu Jednoty bratrské z r. 1547, cit. kapitola
smolná kniha mladoboleslavská, uveden letopočet
Brikcí z Zlioka, Práva městská z r. 1536
Bylinář Matthiolův, vyd. z r. 1596
Jeana de Léry Historie o plavení se do Ameriky, kteráž i Brasilia slove, překlad Pavla Slováka a Matěje Cyra z r. 1590, vyd. Q. Hodura a B. Horák, Praha 1957
cestopis Bedřicha z Bonina z poč. XVIII. stol., cit. strana vydání A. Grunda, Praha 1940
Martina Kabátníka Cesta z Cech do Jerusalema a Kaira (1491—1492), rkp Kapituly praŽBké asi z r. 1500, vyd. J. Prášek, Sbírka pramenů I, 2, 1, Praha 1894
Jana Hasištejnského z Lobkovic Putování k Svatému hrobu, r. 1493 vykonané, rkp asi z 1. 1505—1515, vyd. F. Strejček, Sbírka pramenů I, 2, 4, Praha 1902
cestopis tzv. Mandevilla, ěes. překlad Vavřince z Březové, rkp A z r. 1445, vyd. Fr. Šimek, Sbírka pramenů I, 1, 9, Praha 1911; různočtení z rkp B (2. pol. XV. stol.), C (z r. 1484), D (1472), N (asi 1500), M (před 1449), S (konec XV. stol.) podle vydání Šimkova
Milion Marka Pola, rkp z XV. stol, vyd. J. Prášek, Sbírka pramenů I, 1, 3, Praha 1902; Q. Hodura—B. Horák, Praha 1950
Cesta z Prahy do Benátek. . . Voldřicha Prefáta z Vlkanova (1546), tisk 1563, vyd. K. Hrdina, Praha 1947, cit. strana vydání
CestyBrat Comest (G)
Čem DačPam
Dal DalC
DalL
DeskyOpav (Zb) DivHrob
DivKlemC
DivMar
DivVel
Dobr (O) Drk (G) EvA
EvBeneš (T) EvOl
EvPraž (T,G) EvSeit
EvVíd
Cesty Českých bratří Matěje Červenky a Jana Blahoslava, pol. XVI. stol., vyd. T. Č. Zelinka, Praha 1942, cit. strana
Petra Comestora História soholastica, rkp K (u Gebauera A) z 2. pol. XV. stol; rkp C z r. 1404 vyd. J. V. Novák, Sbírka pramenů I, 2 9, Praha 1910.
korespondence Zuzany Černínové z Harasova s jejím synem Humprechtem Janem Černínem z Chudenic 1638—1648, vyd. Z. Kalista, Praha 1941; Z = dopisy Zuzaniny, H = dopisy Humprechtovy, cit. číslo dopisu
Paměti Mikuláše Dačického z Heslová, 3. recenze z 1. 1621 až 1626, vyd. E. Pražák (spolu s vydáním Prostopravdy od E. Petrů), Praha 1955
nejstarší česká rýmovaná kronika t. ř. Dalimila
rkp Cambridgeský, po r. 1350, vyd. E. Mourek, Praha 1910!; cit. list rukopisu
rkp Lobkovický z 1. pol. XV. stol., cit. kapitola a verš, vyd. B. Havránek—J. Daňhelka, Praha 1957; varianty z rkp F8 (Furstenberský z konce XV. stol.), H (zl. Hanušovy z 1. pol. XIV. stol.), P (rkp Pelclův z pol. XV. stol.), V (Vídeňský z konce XIV. stol.) a Z (Zebererův z r; 1459) podle Havránka
desky zemské opavské, uveden letopočet
lat.-česká divadelní hra zvaná Hrob boží nebo Druhá hra tř£ Marií, cit. verš; vyd. J. Máchal, Stč. skladby dramatické, Praha 1908, 106n.
Hra o vzkříšeni Páně z rkp Klementinského z 1. 1616—1526, cit. verš; vyd. J. Máchal, op. cit. 186n.
Musejní zlomek hry tří Maril, rkp z XV. stol, cit. verš, vyd. J. Máchal, op. cit. 116n.; Výbor z ěes. literatury 268n.
lat.-česká První hra tří Marií, rkp z konce XIV. stol., cit. verš; vyd. J. Máchal, op. cit. 98n.
smolná kniha města Dobrušky, uveden i letopočet
rkp Drkolenský z 2. pol. XIV. stol.
zlomek evangeliáře asi z 2. čtvrtiny XIV. stol., vyd. V. Flajšhans, Nejst. památky jazyka i písemnictví ěes., Praha 1903, 143n.
Čtenie kněze Benešovy, rkp z konce XIV. stol., vyd. V. Měrka, Prostějov 1918
evangeliář Olomoucký z r. 1421, vyd. Fr. Černý, Sbírka pramenů I, 1, 4, Praha 1901
evangeliář Pražský, kdysi Třeboňský z 1. pol. XV. stol. evangeliář Seitenstettenský z XV. stol., vyd. F. Menčík, Dva evangelistáře, Praha 1893
evangeliář Vídeňský z 2. pol. XIV. stol., vyd. tamtéž
374
375
EvZim Ezop
FlajšPam
FrantFr (T) GestaB
GlosLeko <G)
GIosOp
Háj
HajHerb (G) Harant (Z, G)
Hod (G) Hrad
HrubLobk (G)
Hrubý z Jel. (Z, J) Hugo (G, Zb) HusErb (G)
HusPost (G) HusSvatokup
HusŠal (G) HynManž (J) HynRozpr
ChelčPař (G, T)
ChelěPost
čtenie zimnieho času z konce XIV. stol., vyd. A. Patera, Sbírka pramenů I, 1, 7, Praha 1905
Jana Albína Ezopovy fabule a Brantovy rozprávky, podle sborníku prostějovského z r. 1557, vyd. A. Truhlář, Sbírka pramenů I, 2, 3, Praha 1901
V. Plajšhans, Nejstarší památky jazyka a písemnictví českého I, Praha 1903, cit. strana vydání
Frantova práva, tisk z r. 1518
Gesta Romanorum, rkp Březnickýzr. 1443, vyd. J. V. Novák, Sbírka pramenů I, 2, 2, Praha 1895
lat. lekcionář s čes. glosami a s meziřádkovým překladem některýoh perikop z XV. stol.
homiliář Opatovický s českými glosami z 2. pol. XIII. stol., vyd. V. Flajšhans, Nejst. památky 113n.
Václav Hájek z Libočan, Kronika česká z r. 1541, vyd. V. Flajšhans, Praha 1923
Herbář Tadeáše Hájka z Hájku z r. 1562
Krištofa Haranta z Polžic Putováni neb cesta do Sv. země z r. 1608
Hodinky sv. Marie aj., rkp z poč. XV. stol.
rukopis Hradecký ze 70. let XIV. stol., cit. list bez nahrazeného ztraceného 2. listu; vyd. A. Patera, Praha" 1881, část J. Hrabák, Stč. satiry, Praha 1947; Dvě legendy z doby Karlovy, Praha 1959 (spolu s LegKat)
Poslání a naučení Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic panu Petrovi z Rožmberka z r. 1497
Řehoř Hrubý z Jelení (zemřel r. 1514)
Hugovy Knížky o připravení Bvého srdce z poč. XV. stol.
Mistra Jana Husi sebrané spisy české I—III, vyd. K. J. Erben, Praha 1865—1868, cit. díl a strana
Husova Postilla česká, rkp 1414 (sb. Hořěičkův)
Husovy Knížky o svatokupectví, z rkp Budyšínskeho z 2. pol. XV. stol., vyd. A. Gregor, Praha 1954
Husův Výklad piěsniěek Šalomúnových, rkp z r. 1448
Hynka z Poděbrad báseň o manželství, rkp kolem r. 1500
Hynka z Poděbrad Rozprávky rozličné, týž rkp, vyd. A. Grund, Boccaciovské rozprávky, Praha 1950
traktáty Petra Chelěického v rkp Pařížském z 2. pol. XV. stol.
Petra Chelěického Postilla (psána po r. 1434), tisk 1522, vyd. E. Smetánka, Praha 1900—1903
ChelôSíť P. Chelěického Sieť viery, tisk 1521, vyd. E. Smetánka, Praha
1929
Chlum (O) smolná kniha Chlumce nad Cidlinou, uveden i letopočet
JakVikl M. Jakoubka ze Stříbra překlad Viklefova Dialogu, rkp z XV.
stol., vyd. M. Svoboda, Sbírka pramenů I, 2, 7, Praha 1909
JeronM O svatém Jeronýmovi knihy troje, rkp Musejní z 1. 1365 až
1385, vyd. A. Patera, Sbírka pramenů I, 1, 5, Praha 1903
JeronTJ (G) téže památky rkp NUK z XV. stol.
Kocín (Z) Jan Kocín z Kocinétu (1543—1610)
Kocmlnter Václav Frant. Kocmánek, Sedm interludií, rkp z 2. třetiny
XVII. stol., vyd. J. Hrabák, Praha 1953
Kom Jan Ámos Komenský (1592—1670)
KomDid (T) Didaktika KomJan (J) Janua hnguarum
KomLab Labyrint světa a lusthaus srdce, vyd. J. V. Novák, Veškeré
spisy XV, Brno 1910, cit. strana vydání
Konáô (Z) M. Konáče z Hodišťkova spisy z r. 1547
KorMan (T) M. Václava Korandy Manuálník, rkp z konce XV. stol.
Krist (G, T) život Kristův, rkp A ze XIV. stol.
KronŽižk Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi, rkp z 2. pol. XV.
stol., vyd. F. Svejkovský, Stč. vojenské řády, Praha 1952
Kruml (G) sborník zv. Krumlovský z 1. čtvrtí XV. stol.
Kunh modlitba Kunhutina „Vítaj králů všemohúci", rkp A kolem
r. 1300, vyd. A. Škarka, Nejst. česká duch. lyrika, Praha 1949; Výbor z čes. literatury 212n.
LegAp zlomky verš. legendy o apoštolích, kolem r. 1300
LegApD zl. Duryehův 1 vyd. V. Flajšhans, Nejst. pam. 158n.,
LegApš zl. Šafaříkův  J Výbor z české literatury 184n.
LegDětJež (G) zlomek verš. legendy o dětství Ježíšově z 1. pol. XIV. stol.
LegDuch legenda o seslání Ducha sv. ze zač. XIV. stol., vyd. V. Plajš-
hans, Nejst. památky 172n., Výbor z české literatury 191n.
Legjid verš. legenda o Jidášovi z poč. XIV. stol., vyd. V. Flajšhans,
Nejst. památky 182n., Výbor z čes. literatury 200n.
LegKat legenda o sv. Kateřině, rkp Štokholmský, kolem r. 1400,
vyd. F. Spina, Praha 1913; J. Vilikovský, Praha 1946; V. Vážný, Dvě legendy z doby Karlovy, Praha 1959
LegMar zlomek legendy o P. Marii, okolo r. 1300, vyd. V. Plajšhans,
Nejst. pam. 168n.; Výbor z čes. literatury 194n.
LegPil zlomek leg. o Pilátovi z poč. XIV. stol., vyd. V. Flajšhans, op.
cit. 178n.; Výbor z čes. literatury 197n.
LegTTmuč zlomek leg. o umučení Páně z l.pol. XIV. stol., vyd. V. Flajš-
hans, Nejst. památky 191n.
376
377
Lék (6) Lékařstvie proti (11) neduhóm, kolem r. 1400
LékFrantB (G) sbírka rozprav lékařských apatykáře františkánského, rkp B
z r. 1440
LékRhas (G) Bhazesovo ranné lékařství, rkp z XV. stol.
Let (G) Staří letopisové čeští 1378—1627
Lev z Rožm. (Z) Lev z Rožmitálu, 2. pol. XV. stol.
Levšt (G) Levšténova veršovaná Svaté Marie s nebes chvála ze sklonku
XIV. stol.
Lom (J) Šimon Lomnický z Budce (1562—1622), Hosp = Hospodář,
Pýoh = O pýše
LounA (O) druhá kniha černá města Loun, uveden i letopočet
LucidFiirst (G) Lucidář Fůrstenberský z 2. pol. XV. stol.
LucidNeubg (G) prvotisk Lucidáře z r. 1498
LukášNZ vydání Nového zákona od br. Lukáše z r. 1525
Maliř (T) stanovy praž. cechu malířského z 1. 1348—1527
Mart (G) Beneše z Hořovic překlad kroniky zv. Martimiani z 1. pol.
XV. stol.
Mast Mastičkár, zlomek divadelní hry velikonoční
MastDrk zlomek Drkolenský z 2. pol. XIV. stol., vyd. J. Máchal,
Stě. skladby dramatické, Praha 1908, 81n.
MastMus zlomek Musejní z pol. XIV. stol., vyd. tamtéž 63n. a Výbor
z čes. literatury 247n.
Mat evangelium sv. Matouše s homiliemi z 2. pol. XIV. stol.,
vyd. J. Holub, Sbírka pramenů I, 1, 10, Praha4913
MitrPříhody Příhody Václava Vratislava z Mitrovie, seps. 1599, z rkp
Klementinského vyd. J. Daňhelka, Praha 1950
ModlKruml (G) sborník modliteb kdysi krumlovský z poě. XV. stol. (u Ge-
bauera ModlB)
ModlLog (G) modlitby a legendy z konce XIV. stol.
ModlMil (G) milíčovský sborník modliteb z 80. let XIV. stol. (u Gebauera
ModiA)
NRada Nová rada Smila Flašky z Pardubic z 2. pol. XIV. stol.,
cit. verš, vyd. J. Daňhelka, Praha 1950
OpatMus (G) sborník Opatovicko-musejní z pol. XV. stol.
Ote Životy sv. Otců
OtoA (G) rkp A z XV. stol.
OtcB rkp B z poô. XV. stol., vyd. E. Smetánka, Sbírka pramenů
I, 1, 8, Praha 1909; varianty z rkp A, C (1480), D (1485), E (2. pol. XV. stol.), F (konec XV. stol.); G = úryvek Ote v Musejním rkp z 2. pol. XV. stol.
PardA (O) registra smolná města Pardubic, uveden letopočet
378
Pas PasMA
PasMB PasT (G, Z) PasU (T)
PísOstr
PísSoud (G) PfsVácl
Podk PorokBud
Pror (G)
Přípjiř
Pulk (G) PulkLobk PulkR
RakC (O)
RokC (O)
Rok
RokPost
RokPostK (G) Rosa (J) Rožmb
RádZem
Solf (J) Solk (O) Svár
Svěd (Z)
Passionál
rkp Musejní z různých dob XIV. stol.; cit. z (G) nebo
úryvky vyd. ve Výboru z čes. literatury 523n.
rkp Musejní z r. 1379, cit. stejně
tisk před r. 1487
rkp Klementinský z r. 1395
píseň Ostrovská „Slovo do světa stvorenie" z 1. 1260—1290, vyd. A. Škarka, Nejst. česká duchovní lyrika, Praha 1949, str. 70; Výbor z čes. literatury 109
píseň o dni soudném z pol. XV. stol.
píseň svatováclavská, vyd. A. Škarka, Nejst. čes. duchovní lyrika 68—69; Výbor z čes. literatury 109'
Podkoní a žák, rkp NUK z r. 1409, cit. verš, vyd. J. Hrabák, Stč. satiry Smilovy školy, Praha 1951, 29n.
Porok koruny české králi uherskému (1420), z rkp Budyšínskeho 1448, vyd. J. Daňhelka, Husit. skladby Budyšínskeho rukopisu, Praha 1952, 32n.
stě. překlad proroků Izaiáše, Jeremiáše a Daniela, rkp ze sklonku XIV. stol.
přípisky v chorál, knize kláštera sv. Jiří, z konce XIII. stol.
kronika Pulkavova z doby kolem r. 1380 rkp Lobkovický z XV. stol. rkp Raj hradský, kolem r. 1400
černá kniha města Rakovníka, uveden letopočet
černá kniha města Rokycan, uveden letopočet
M. Jan Rokycana (zemřel r. 1471)
Postilla, rkp z 2. pol. XV. stol., vyd. F. Šimek, Praha 1928—1929
Postilla, rkp okolo r. 1500 Václav Jan Bosa (1620—1689)
kniha Rožmberská, rkp ze XIV. stol. (1360), začátek z XV. stol., cit. podle (G), (T) a úryvek z Výboru z čes. literatury 777n.
Rád práva zemského z 3. desetiletí XV. stol., cit. podle (G) a z vyd. Výboru z české literatury 781n.
Solfernus, tisk z r. 1600
smolná kniha města Solnice, uveden letopočet
Svár vody s vínem ve sborníku Opatovickém z pol. XV. stol., cit. verš, vyd. J. Hrabák, Stč. satiry Smilovy školy, Praha 1951, 45n.
Knihy svědomí
379
ŠtltBarl
ŠtítBarlK ŠtftBarlD
ŠtítBrig (G, T)
ŠtítBrigF (G) ŠtítBud
ŠtítErb
StítKlem (G) ŠtítMus (G, T)
ŠtítOpat (G) ŠtítSáz
ŠtítSvát
ŠtítŠach
štítVrť (G)
ŠtltVyš
TkadlS Trist
Troj (G, Z)
TrojD
Túl
UmučRajhr (G) UmuěRoud (G)
Veleslavín (T, J, Z) Vít
VojRády VžehK (G)
380
Tomáš ze Štítného (zemřel v prvních letech XV. stol.)
Štítného zpracování Barlaama a Josafata, rkp B z poč. XV.
stol., vyd. P. Šimek, Praha 1946
rkp z r. 1470, vyd. tamtéž (doplnění lacun)
kratší redakce, rkp z r. 1469, vyd. F. Šimek, T. ze Štítného
Knížky o hře šachové aj., Praha 1956, 22ln.
zjevení sv. Brigity ve zpracování Štítného, rkp C z poč. XV.
stol.
totéž v rkp z r. 1453
Reči besední, rkp Budyšínsky z poč. XV. stol., vyd. M.
Hattala, Sbírka pramenů I, 1, 1, Praha 1897
Knížky šesterý o obecných věcech křestanských, text ze Štít
Klem vyd. K. J. Erben, Praha 1852, cit. strana a řádek
vydání
sborník Klementinský z r. 1376
sborník Musejní, obsahuje Knihy naučení křesťanského, rkp z r. 1450 (opis textu z r. 1400) sborník Opatovický z poč. XV. stol.
sborník Sázavský z r. 1465, vyd. (část) F. Šimek, T. ze Štít-niho Knížky o hře šachové aj., Praha 1956, 37n. Reči nedělní a sváteční, opis rkp z r. 1392, vyd. J. Straka, Spisy T. ze Štítného 2, Praha 1929
Knížky o hře šachové, kolem r. 1400, vyd. F. Šimek, Praha 1956, 349n. .
A. J. Vrťátko, Thómy ze Štítného Knihy naučení křest, (text ze ŠtítMus), Praha 1873
sborník Vyšehradský asi z r. 1396, cit. podle (T) a z arohlvu Stč. slovníku
Tkadleěek, rkp S z pol. XV. stol., vyd. Hrubý—Šimek, Sbírka pramenů I, 1, 11; varianty z rkp M (opis ztraceného rkp pořízený kolem r. 1800)
Tristram a Izalda, rkp z r. 1449, cit. (G) a úryvek vyd. ve Výboru z ěes. literatury 383n.
Kronika Trojánská, tisk 1487
rkp Kroniky Trojánské z r. 1469, vyd. J. Daňhelka, Praha 1951
Túlec sv. Bonaventury, tzv. Zlomky Mnichovské, z konce XIII. stol., vyd. V. Flajšhans, Nejst. památky 118n.
O božím umučení, rkp Rajhradský z r. 1310—1340
Summa aneb Pravenie o božiem umučení, rkp Lobkovické knihovny v Roudnici z 2. pol. XXV. stol.
Adam Daniel z Veleslavína (1546—1599)
rkp Svatovítský z 1. 1380—1400, vyd. A. Patera, Praha 1886
Stč.; vojenské řády, vyd. F. Svejkovský, Praha 1952, Ž = Ušty . Žižkovy, uvedeno číslo listu; XV. stol.
Viktorin Kornel ze Všehrd,. O práviech země české knihy devatery, rkp Kinského z r. 1515
ŽaltGlos
ŽaltKap (G) ŽaltKlem
Výb Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu, vyd.
B. Havránek, J. Hrabák aj., Praha 1957
WaldhPost stě. zpracování postily studentů svaté university pražské
Konráda Waldhausera, vyd. F. Šimek, Praha 1947
WintObr (G) Z. Winter, Kulturní obraz českých měst XV. a XVI. stol.
I—II, 1890—1892, uveden letopočet
ZreSpas Zrcadlo člověčieho spasenie
ZrcSpasA (G) rkp z 3. čtvrtiny XIV. stol.
ZrcSpasB rkp z téže doby, vyd. A. Patera spolu s EvZim
ŽalobaBud Žaloba Koruny české k Bohu na krále uherského a sbor
Kostnický (z r. 1420), rkp Budyšínsky 1448, vyd. J. Daňhelka, Husit. skladby Budyšínskeho rukopisu, Praha 1952, 23n.
žaltář Glosovaný Musejní ze ski. XIII. stol., vyd. V. Flajšhans, Nejst. památky 130n.
žaltář Kapitulní z 2. pol. XIV. stol.
žaltář Klementinský z 1. pol. XIV. stol., vyd. A. Patera, Praha 1890
ŽaltPod žaltář Poděbradský z r. 1396, vyd. A. Patera, Sbírka pramenů
I, 1, 2, Praha 1899
ŽaltWittb žaltář Wittenberský z 2. třetiny XIV. stol., vyd. J. Gebauer,
Praha 1880
Žena O ženě zlobivé, satira ze XIV. stol., cit. verš, vyd. J. Hrabák,
Stč. satiry Smilovy školy, Praha 1951, 65n.
CITOVÁNI DOKLADŮ A STČ. SLOV V TEXTU
Novočeské doklady větné začínají velkým písmenem, staročeské malým; odděleny jsou středníkem. Kde je v stč. dokladu jasná koncová pauza, je označena tečkou a nová věta začíná velkým písmenem (zejm. při dokládání navazovaoíoh spojek a relativ).
Konjektury jsou uvedeny v lomených závorkách {), slova doplněná z kontextu pro porozumění úryvku v hranatých závorkách [], obojí jsou tištěny stejně jako vlastní dokladový text kurzívou. V hranatých závorkách jsou též mluvnické nebo významové vysvětlivky (ty jsou tištěny stojatě, význam je uveden stojatě v uvozovkách).
Kde se u stč. spojovacích prostředků a jiných slov uvádí pouze jejich význam, je uveden v uvozovkách stojatě, kde se naproti tomu uvádí ně. protějšek, je tištěn kurzívou.
Různé varianty stč. spojek, relativ a částic jsou v textu uváděny zkráceně tak, že ty hlásky, které přistupují jen fakultativně nebo se někdy apokopují, jsou odděleny šikmými vlasovými čarami. Tak např. jak/o/ž/to/ znamená, že existují tyto podoby: jak, jako, jakož, jakožto, jakž, jakžto.
Stč. doklady jsou transkribovány podle pravidel pro vydávání památek staré české literatury. V dokladech excerpovaných z transkribovaných vydání se ovšem někdy odrážejí zvláštnosti těchto edic (např. psaní jé za jie apod.).
J
381
SEZNAM LITERATURY1
Andrejčin L.—Kostov N.—Nikolov E., Bíjaapaca zpaMcamma, Soíija 1947
Bajec A.—Kolarič R.—Rupel M., Slovenska slovnica, Ljubljana 19S6
Bartoš Fr., Dialektický slovník moravský, Praha 1906; Skladba jazyka českého, 8. vyd.,
(upravil F. Jokl), Brno 1899 Bauer Jar., Oasové souvétí, sborník Rodné zemi, Brno 1958, 236—239; Oasové souvětí v ruštině a v češtině, Sovětská jazykověda 5, 1955, 321—339; Kilkauwag do hasel spójnikowych w Slovmiku stpol., Jezyk Polski 38, 1958, 10—17; Klasifikace souvětí, Jazykovedné štúdie IV, 1959, 131—140; Klasifikace souvětí v českých a ruských mluvnicích, Sovětská jazykověda 5, 1955, 8—19; Parataxe a hypotaxe při studiu souvětí, O vědeckém poznání soudobých jazyků, 270—278; IIpoÓMMa penoHcmpyKUfiu npacjiaemwKOto cmmwzo npedmimmuR, Sborník fil. fak. Brno 1958, A6, 43—55; Pyc-acue omšu e conoanaenenuu c nemacuMu, Sborník fil. fak. Brno 1957, A5, 8—24; Slovanské spojky s -bo, Studie ze slovanské jazykovědy 79—92; Souřadné souvětí, Kapitoly ze srovnávací mluvnice ruské a ěeské II, v tisku; Vliv řečtiny a latiny na vývoj syntaktické stavby slovanských jazyků, Ös. přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě, Praha 1958, 73—95; Vývoj stupříovacího souvětí v češtině, Sborník fil. fak. Brno 1956, A4, 24—36; Vývoj vylučovacího souvětí v češtině, Slávia 24, 1955, 390—401 Bauer Jar.—Mrázek R.—Žaža St., Příruční mluvnice ruštiny II — Skladba, Praha 1960
Bauerová M., Existovala v staroslověnštině spojka nebo částice ali?, Slávia 26, 1957, 572—575; Staroslověnské spojky bo, *nebo", nebom, a ibo, Studie ze slovanské jazykovědy 93—101
Bauerovi Jar. a M., Staroslověnské ašte, Slávia 26, 1957, 157—179
Bečka J., Zájmeno který a jenž v nové češtíme, LF 61, 1934, 138—-147; Úvod do české stylistiky, Praha 1948
Bělič J., Sedm kapitol o češtině, Praha 1955
Benni T.—Loš J.—Nitsch K.—Rozwadowski J.—Ulaszyn H., Gramatyka jezyka
polskiego, Krakow 1923 Bernecker E., Slavisches etymologisches Wörterbuch I, Heidelberg 1908—1913 Boeck W., Der Tempusgebrauch in den russischen Objekt- und Subjektsätzen, seine
historische Entwicklung und sein stilistischer Wert, Zeitschrift für Slawistik 3,.
1958, 209—234
Bogorodickij V. A., 06m,uü xypcpycacoü zpaMMamiaat, 3. vyd., Kazaň 1911 Borkovskij V. I., Cimmaxcuc dpeeuepycacux zpaMom II — Cmucnoe npconojiauue, Moskva 1958 Bräuer H., Untersuchungen zum Konjunktiv im Altkirchenslavischen u. im Altrussischen,, Wiesbadenl957; Zur Entwicklung der ursprünglichen AbwehrsätzeimAltksl. u.Altrus., Festschrift für Max Vasmer zum 70. Geburtstag am 28. 2. 1956, 74—82
1 Seznam literatury je výběrový: práce o českém souvětí a spojkách se snaží zachytit všechny, pokud mají pro osvětlení vývoje souvětí význam, kdežto z prací o slovanském souvětí a obecnějších uvádí jen ty, které se v textu přímo citují nebo které nepřímo-pomáhají pochopit vývoj český. Další odkazy viz v mých statích.
Bräunlich A. F., A Theory oj the Origin of Hypotaxis, IF 35, 1915, 237—244 Bröndal Viggo, Le probléme dej'hypotaxe. Réflexions sur la théorie des proposiüons,
Mélanges linguistiques et philologiques offerts ä M. A. Bělič, Beograd 1937, 241—249 Brugmann K., Kurze vergleichende Grammatik der idg. Sprachen, Strassburg 1904 Bulachovskij L. A., Hcmopmeaam xoMMtmnapuu kpycacoMy mmepamypHOMy nsuacy, 5. vyd.,
Kijev 1958 CCM = časopis českého musea
čeredryěenko I. H., CKxadHonidpxdHi pevemtx e cyuacuiü ytcpatuaiciü Moei, öernivci 1959
čerkasova J. T., Ilpimoome am>3u u tue sHmenun e cmapocimexHCKOM mwce, y^emvie aaniicKH HHCTHxyra CAaBaHOBeflemia 9, 1954, 5—49; Cnyme6m>e awao 6o u eeo mianmiua e dpeeus-pyccxoM Hiwce, YieHtie 3anncKH Ka$e,4p)u pyc. H3MKa MlllH hm. B. H. Aemma VI. 2, Moskva 1948, 77—122 '
československé přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistu v Moskvě, Praha 1958
ČMM = časopis Matice moravské
Daneš Fr., Nebo — či? Jazykový koutek Cs. rozhlasu, 1. výběr, Praha 1949, 257—258; Vedlejší věty účinkově přirovnávací se spojkou než a by, NŘ 37, 1954, 12—22; Intonace a věta ve spisovné češtině, Praha 1957
Daňhelka J., K vazbě naučiti sě čso v staré češtině, Sborník Vysoké školy pedagogické v Olomouci, jazyk a literatura 6, 1959, 5—7
Delbrück B., Vergleichende Syntax der idg. Sprachen III (Grundriss V.), Strassburg 1900
Dobrovský J., Podrobná mluvnice jazyka českého v redakcích z r. 1809 a 1819, vyd.
M. Weingart a S. Petíra, Praha 1940 Doležel L., Polopřímá řeč v moderní české próze, SaS 19, 1958, 20—46 Dvořáček J., Chybné věty relativní, NŘ 15, 1931, 107—111; Nejčastějšígálicismy v no-
vočeské skladbě, NŘ 16, 1932, 65n„ 97n., 129n., 161n. Erban K., Parataxe v řeči lidové, NŘ 20, 1936, 173—177; O mnohovýznamnosti spojek
jestliže, jestli, -li, NŘ 28, 1944, 8—12 Erban K.—Halier J., O novočeském užíváni spojek jestli, jestliže, -li, NŘ 21,
1937, 145—158 Ertl V., Novočeské leda, NŘ 12, 1928, 217—229
Flajšhans V., Jenž, ježto, co atp., LF 62, 1935, 27—37; Příspěvky lexikální a exegetic-ké, LF 59, 1932, 398—403
Fraenkel E., Zur Parataxe und Hypotaxe im Griechischen, Baltoslavischen und Albanischen, IF 43, 1926, 290—315
Gallis A., Flektiertes Relativum und Relatwum generale — insbesondere im Serbokroatischen, Scando-Slavioa 4, 1958, 137—148; The Syntax oj Relative Glauses in Serbo-Oroatian, Oslo 1956
Gebauer J., Historická mluvnice jazyka českého: I — Hláskosloví, Praha—Vídeň 1894; III.l — Tvarosloví — skloňování, 1896; III.2 — Tvarosloví — časování, 2. vyd., Praha 1909; IV. — Skladba, vyd. Fr. Trávníček, Praha 1929; O větách složených a o vývoji formy podřadné ze souřadné, LF 2,1875, 30—48; Slovník staročeský I—II, Praha 1903—1916
Gebauer J.—Ertl V., Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské II — Skladba, 9. vyd., Praha 1926
Gebauer J.—Trávníček Fr., Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium
soukromé, 5. vyd., Praha 1936 Gramatyka historyczna, v. Klemensiewicz Z.
rpaMMamuKa pyccKoeo nmxa II—CmmaKCUc, iacTB 1, 2, vyd. AN SSSR, Moskva 1954
38Ž
383
Grappin H., O pewnym stpol. typie užycia czasu teražniejszego (przyszeďl, a oni spiq), Jezyk Polaki 37, 1957, 329—343
Gregor AI., Ze skladby nářečí moravských (Parataxeahypotaxe), Výroční zprávaI. čes. reálky v Brně za škol. rok 1914/15, 6—16.
Grepl M., K podmínkám diferenciace spojovacích prostředků v obrozenském spisovném jazyce, Studie ze slovanské jazykovědy 109—118; Spojka an ve spisovné čeátině první poloviny XIX. století, Sborník fil. fak. Brno 1956, A 4, 45—50; Vývoj mluvnické stavby v jazyce Tylovy prózy, rukopis, kandidátská disertační práce, Brno 1959 (íilos. fakulta); Vývoj spisovné češtiny za obrození a jazyková teorie, Sborník fll. fak. Brno 1958, A6, 74—87; Spojovací výraz však ale v obrozenské češtině, Rodné zemi 246—248
Halier J., Ale, kdežto, nýbrž, NR 27, 1943, 106—110; Parataxe a hypotaxe v lidovém jazyce, LF 58, 1931, 28—38, 132—149; Ěeč přímá, nepřímá a polopřímá, NR 13, 1929, 97—107, 121—130 Hattala M., Srovnávací mluvnice jazyka českého a slovenského, Praha 1857 Hausenblas K. Věty se spojkami kdežto a zatímco v dnešní češtině, Studie ze slovanské jazykovědy 133—140 Havránek B., Genera verbi v slovanských jazycích I, Praha 1928, II, Praha 1937; K otázce mezislovanských vztahů spisovných jazyků, Slávia 24, 1955, 179—-187; Metodická problematika historickosrovnávaoiho studia slovanské syntaxe, Cs. přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě 151—157; Metodická problematika historickosrovnávacího studia syntaxe slov. jazyků, K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků 77—88; PHsuvné vokály (FUckvokale) v slovanských jazycích, Mnéma 353—379; Textová kritika a primitivní typy spojováni vět v staré češtině, Studie ze slovanské jazykovědy 53—60; Vývoj spisovného jazyka českého, Čsl. vlastivěda, řada II (spisovný jazyk), Praha 1936, 1—144 Havránek B.—Jedliěka AI., Stručná mluvnice česká, 7. vyd., Praha 1958 Hermann E., Gab es im Indogermanischen Nebensätze?, Gütersloh 1894 Hirt H., Indogermanische Grammatik VIII, Syntax II, Heidelberg 1937 Historická mluvnice česká III — v. Trávníček Fr., Skladba
Horálek K., K problematice dějin spisovného jazyka, Studie a práce linguistické I,
Praha 1954, 369—375; Úvod do studia slovanských jazyků, Praha 1955 Hošek I., Nářečí českomoravské II, Praha 1905
Holub J. — Kopečný Fr., Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1952
Hujer O., Latinské nonne v biblických překladech stč. a stpol., Prace lingwistyczne ofiarowane Janowi Baudouinowi de Courtenay, Krakow 1921, 124—132; Úvod do dějin jazyka českého, 3. vyd., Praha 1946
Chloupek J., Stavba věty a souvětí, v archaických nářečích východomoravských, Studie ze slovanské jazykovědy 61—73; Syntax východomoravských nářečí, rukopis, kandidátská disertace, Brno 1957 (ÚJC ČSAV); Východomoravské věty se spojkovým co, SaS 20, 1959, 261—271
IF = Indogermanische Forschungen
Istrina J. S., Cmmaxcuuecxuč jie.ieHux CuHohcuamzo ônuaca 1-oü Hoezopoixxoü Jienwnucu, Petrograd 1923
Jagió V., Beiträge zur slavischen Syntax, Wien 1899
Jánošík—Jóna, Slovník spisovného jazyka slovenského I, Turč. sv. Martin 1946
Jedlička Al., K otázce jazykové kultury v 30. a 40. letech XIX. stol., Studie a práce
linguistické I, Praha 1954, 459—472 Jelínek M., Výběr syntaktických prostředků v obrozenské odborné literatuře, rukopis.
kandidátska disertaoe, Brno 1958 (TJJČ ČSAV)
384
Josef Dobrovský 1763—1953. Sborník studií k dvoustému výročí narození, Praha 1953 Jungmann J., Slovník ěesko-německý I—V, Praha 1835—1839
K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků (sborník projevů z konference o historickosrovnávacím studiu slovanských jazyků dne 28. ledna až 2. února 1957 v Olomouci a v Praze), Praha 1958
KačevskajaG. A., Kucmopm cwimomitouHemMxnpe&junKemücnpudammhMM onpebemanejmauM, TpyflH EtacTuryTa aawK03HaHna 5, Moskva 1954, 203—223; HaÔiaobemia Had apxavHemuMU KmcmpyKuunMU cmjuchoío npedmoKtuvm e noMjmmuKaxpyccK. Jt3vaca XVI e., OrepKH H HCCAe^o-BaHHH no HCTOpmi a3HKa, Yi. 3anncKH ATT hm. A. A. /K^aHOBa, JY° 197, cepna (jntAOAorH-tockhx HavK, smi. 23, Leningrad 1957, 3—24
Kálal m.—Kálal K,, Slovenský slovník z literatury aj nárečí, Banská Bystrica 1923
Kapitoly ze srovnávací mluvnice ruské a české II, v tisku
Kar ski j J. F., Eenopyaa, Usrnc íejwpycoíozo napočet, Bán. 2—3, 2. vyd., Moskva 1956 Kawyn—Kurz Z., O funkcjach spójnikow že, žeby, izw Pamietnikach Paska, Pořadník
Jezykowy 1958, šéš. 5, 221—232 Kebrle V.—Halier J., O správném i nesprávném užívání spojky či, NR 24, 1940,
232—236
Keller G. S., Das Asyndeton in den baltoslavischen Sprachen, Heidelberg 1922 Kellner A., Štramberské nářečí, Brno 1939; Východolašská nářečí I—II, Brno 1946 až 1949
Kieckers E., Zur oratio recta in den idg. Sprachen, IF 35, 1915, 1—93; 36, 1916, 38n. Klemensiewioz Z., Skladnia opisowa wspólczesnej polszczyzny kulturalnej, Krakow 1937
Klemensiewicz Z.—Lehr-Splawiáski T.—TJrbaňczyk St., Gramatyka histo-ryczna jezyka polskiego, Warszawa 1955
KoduchovV. I., CjumamenpedjiamemiHcKoceenmüpewM epyccn,nabwe emopoänojioeimaXVII— XVIII es., AeHHHTpafl. rocy* nea. HHCrirryT hm. A. H. ľepijeHa, Yi. 3anucKHT. 122,1956, 101—1.37; Cnoco6m tiepebawi vpmüpevu e pyccxoM sowie, tamtéž 104, 1955, 107—172
Kolomijec V. T., Cimmaxcwwo-cmuMcmmm aywcufi cnojiyumme i, ani y cyuacuiü temniü Moei, CAOB'sHciiKe MOB03HaBCTBo I, Kyjiv 1958,160—180; Cimmtaccwmo-cmujiicmuwi cßywcuju cypudnux enoxfmwcis y cynacniä vecaciü jômep. mosí, CAOB'aHCbtce mobo3hsbctbo II, Kyjiv 1958, 164—195
KoneskiB., rpoMamwca na MaxedoHCKuom xumepamypeu j asm II, Skopje 1964 Kopečný Fr., Nářečí Určic a okolí, Praha 1957; Základy české skladby, Praha 1958 Korotajeva-Ě. I-, Commie noiiunemie e pycacoM mmsp. asbiKe errwpoü no.wewibi XVII anoji., BecTHHK AeHHHrpa^cKoro ymmepciiTeTa 1952, N° 8, 95—123; Comsu, supaMcawyjue omKOiumuR npmvHm, nem u cjiedcmeux, HccAeAOBaHHH no rpaMMarmte pyccK. s3HKa I, Yi. sa-nncKitAry235, cepuH$HAOAor.HayK38, 1958, 50—78;ycjioem>ie npedmrnemst, HccAeAOBa-hhh no rpaMMannce, Yn. 3anncKn ATV, JNs 180, cepira $HAOAOr. HayK, bxjti. 21, 1955; Bpe-jueHHoe cjiootcHonaduuHeHHoe npednowmue, Bccthhk ATY, 1953, N° 6, 63—93 Korš F., Cnocoům omnocumeMnoso nodmmemui, Moskva 1877
Kozlovskij I., Zwei syntaktische Eigentümlichkeiten der russischen Sprache, Archiv
für slav. Philologie 12, .1890, 103—119 Kypc cyvxwHoiyKpaü<axoi jtimepatnypuoi mobu II— CimTaKCHc, red. L. A. Bulaehovskij, Kyjiv
1951
Kurz J., Problematika zkoumání syntaxe stsl. jazyka a nástin rozboru významu částic i, OrOpod. v konstrukcích participiálních vazeb s určitými slovesy, K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků 89—107
Kyas V., Dobrovského třídění českých biblických rukopisů, ve světle pramenů, sborník
25 vývoj českého souvětí 385
—-
Josef Dobrovský 1753—1953, 227—300; K latmismúm humanistické češtiny, rukopisný sborník k 70. narozeninám prof. Pr. Novotného, Brno 1951
Kuznecov P. S., O sabanax cpaemcmeÄtm-ucmopunecKozo uspaním cmesmcKux M3wcoe, Slávia 21 1953, 169—181
Kuziorowa A., XVI-wieczny przelom w znaczeniu i uiywaniu spójnika gdyž, Jezyk
Polski 33, 1953, 326—334 (v. též JP 34, 1954, 128n.) Lamprecht A., Stfedoopavské nářečí, Praha 1953
Lavrov B. V., Ycmenvie uycmymimejibnw npedmmemui e dpeenepyccKÓM nsvace, Moskva 1941 LF = Listy filologické
Liebsch G., Syntax der wendischen Sprache in der Oberlausitz, Bautzen 1884 Lomtev T. P., rpoMMamma 6empyccKOio niaxa, Moskva 1956; Oueptcu no ucmopunecKOMy cuu-
maxcucy pycctcoeo jtswca, "Moskva 1956 Los J., Krotka gramatyka historyczna jazyka polskiego, Lwów 1927 Maehek V., Etymologický slovník jazyka českého a slovenského, Praha 1957 Malovaný J., Skladba nářečí císařovského, ČMM 23, 1899, 33—49, 150—164, 220_230,
360—367; 24, 1900, 62—69, 137—151, 260—274, 336—348 Maretié T., Gramatika i stylistika hrvatskoga üi srpskoga književnog jezika, 2. vyd.,
Zagreb 1931; Věznici u slovenskijem jezicima, Rad Jugoslavenske Akademije zna-
nosti i umjétnosti 86, 1887, 76—150; 89, 1888, 61—128; 91, 1888, 1—80- 93 1888
1—77
Mathesius V., Rozpor mezi aktuálním členením souvětí a jeho organickou stavbou, Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, 360—366; Gesty k jasnému výkladovému slohu v češtině, ibid. 367—379
Meillet A., Le stave commun, 2. vyd., Paris 1934
Miklosich Fr., Vergleichende Syntax der slavischen Sprachen, 2. vyd., Wien 1883 Mikulášková J., Staročeské až (na základě srovnávacím), rukopisná diplomová práce;
filos. fakulta Brno 1958 Mladenov S., Geschichte der bulgarischen Sprache, Berlin 1929 Mněma, sborník Jos. Zubatého, Praha 1926
Mrázek R., Syntax pracích vět v ruštině, Čs. rusistika 3, 1958, 1_19
Muka E., Stownik dolnoserbskeje rěcy i jeje narécow I, Petrograd 1921, II—III Praha 1928
Hapuaa na aicmopvii cejiapyacaü jmeu, Minsk 1957 (red. P. F. Hlebka, M. H. Bulaohau, M. A. Žydovič)
Nieminen E., Beiträge zur altpolnischen Syntax I, II, Helsinki 1939, 1950; Beiträge zur historischen Dialektologie der polnischen Sprache, Lud síowiaňski II 1931 A 1—32
Nitsch K., Póki i nim, Studia z historii polskiego slownietwa, Krakow 1948, 1_65
Novotný Fr., Historická mluvnice latinského jazyka II, Praha 1955 NR  - Naše řeč
O vědeckém poznání soudobých jazyků, sborník, konference VIII..sekce ČSAV v Praze
dne 26. XI.—1. XII. 1956, Praha 1958 Oberpfalcer-Jílek Fr., Jazyk knih černých, jinak smolných, Praha 1935 Opravil A., Spojování vět, Druhé hovory o éeském jazyce, Praha 1947, 23—42 Patera A., Stč. glossy v latinském žaltáři musejním XIII. stol., ČčM 53, 1879, 398—417,
481—537
Paul H., Deutsche Grammatik IV — Syntax, Halle 1920
Pauliny E.—Ružioka J.—Štole J., Slovenská gramatika, 2. vyd., Martin 1955 Peškovskij A. M., Pyeamů cmmaKcue e nayuHOM oceeujettuu, 6. vyd., Moskva 1938 Petrenko O. J., Hapucu 3 iemopii linomaxmuwux cimnyvmaáe sytepam. mosí, IIonepedHi 3ayea-
386
ueemui, npmuxm cnojiymuKU, XapbKŮt. y^epat. ne^aror. íhcthtvt ím. T. C. Ckobopo^h, t. XXV, i$nAOAor. cepisr, 1957, 3—29; 3'acyeanbHÍ cnojiyiHwu, Moso3HaBCTBO 12, 1953,
58_68; OuepK no ucmopuu zunomaKinwunxux comsoe e yicpaimcKOM H3bixt, Ha MamepuoM nema-
nucu C. Be.imKO (aBTope$. Kanfl. .zniccepT.), Charkov 1952
Peterson M. N., OuepK cmanaxcuca pymtozo asbvta, Moskva—Petrograd 1923
Plotnikova V. A., K eonpocy 06 o6po30eamw uno3a ecm « pyaxOM sisbixe, Tpy^w Hhuimj fia H3HK03HaHna 5, 1954, 224—264
Poldauf I., Vztažné věty v angličtině a v češtině, Sborník Vysoké školy pedagogické
v Olomouci, Jazyk a literatura H, 1955, 159—194 ' Popov P. V., CoumtimexbHbie KoucmpyKum c cok30m a e dpeenepycacoM xsbixe, (aBTope$. KaH^n^. ^HCcepTaijHH), Leningrad 1953
Popova I. A., Pa3jimmae munm suacameaHUji a coepeM. pyccxoM jawee. GmpyKmypa c coh)3om a, -©HAOAOr. HHCTHiyr ATy, $OKAa^h h coo6iijeHiiH, Bsra. 3, 1951, 120—134; CmotcmcaiaaaH-noe npedjwmemie e coepejueuHOM pycctcoM nsmte, BonpocM CHHTaKcuca coBpeM. pyccK. jramea, 355—396; 3ncnmw u gjymc%uu cow3a a « dpeempycacoM umne, HayqHMÍl SroAAeTem, Aemni-rpa^. rocyfl. yHHBepcirreTa 2, 1945, 30—33
PospelovN. S., O zpaMMamwecKoú npupode u nputtuunax Knaccuc/hacanm 6eccom3Kbix cwMomx npedjioucenuu, Bonpocw cmn-aKcnca cospem. pyc. »3HKa, 338—354; O epoMMammecKoů npu-pode cjumcHoeo npedjioxcemm, tamtéž 321—337; O pasxmunx e cmpyjcmype cjioxcHonodnuHeimoeo npednoMceHUH, HccAe^oBamia no cinrraKCHcy pyccKoro AHTep. jratnca, Moskva 1956, 48—77
Potebnja A. A., Ha jqnucoK no gyccKOU epoMMamwce I—II, 2. vyd., Moskva 1958, III, Charkov 1899
Preobraženskij A., SmuMOJiočUHecKuů cmeapb pyemozo jawta I—II, Moskva 1910—1914,
III, Moskva 1949 , Příruční slovník jazyka českého I—VIII, Praha 1935—1957 Rešetar M., Mluvnice jazyka srbocharvátského, přel. V. Hroník, Praha 1945 Bodné zemi. Sborník prací k 70. výročí trvání Musej. spolku v Brně a k 70. narozeninám
AI. Gregora, Brno 1958 Rojzenzon L. I., H3 uemopmeacoio ammaKCUca veuuxozo mvaca, TpyflH V36eK. rocyA. ynHBep-CHTera, HOBan cepmi 92, CUaBHH. ctjopHHK, 1958, 131—163, K časovému souvětí v dnešní češtině, SaS 20, 1959, 10—18; K uiyveuwo npupodu cmoíkhwx npedjumcenuú (o g>pa3eoMKu-3auuu cjtoMCHaepeMeKHbix xoHcmpyícuuů), Tpy^m YsoeK. roc. yHHBepcHTera 62,1956,83—117; O neKomopux apxawieacux KOHcmpyKUUJix cnoommepexamtax npediuauenuů. s dpesnenemcKOM aiwce, tamtéž 73, 1957, 101—123; IIpudamouHbie npebiumcenux. epesmm e coepeM. lewcxoM nsbixe, tamtéž 62, 1956, 3—44; 79, 1957, 41—89; CmomionodvUHemoe npedjiomenue c epeMemniM npudamowmMsvemcKOMjiSbixe (eucmop. njurne), aBTope$. kíuiajia. ^Hccepiamni, Ľvov 1957 Ružička J., Spojka lebo, Slovenská reč 19, 1954, 135—142; Podradovacia spojka ked, tamtéž 21, 1956, 339—352; Podradovacia spojka že, Jazykovedné štúdie III, 321 až 356; Používanie spojky aby v spisovnej slovenčine, Slovenská reč 20, 1955, 290—301
Ryšánek Fr., Slovník k Žilinské knize, Bratislava 1954
Safarewiczowa H., O pochodzeniu i užyciu wyrazów ješli, ježeli w jazyku polskim, Wilno 1937
Salonius A. H., Vitae patrům, Kritische Untersuchungen uber Text, Syntax und Wort-
sčhatz der spätlat. VP, Lund 1920 SaS = Slovo a slovesnost
Sborník fil. fak. Brno = Sborník prací filosofické fakulty brněnské university, řada jazykovedná (A)
Skulina J., Severní moravskoslovenská pomezní nářečí, rukopis, kandid. disertace, Brno 1958 (ÚJČ ČSAV) ,
20"  Vývoj českého souvětí
387
Slotty F., Zur Theorie des Nebensätzen, Travaux du Cercle Linguistique de Prague 6, 1936, 133—146
Slovník jazyka staroslověnského, ses. 1, Praha 1958; seš. 2 a 3, 1959
Slovník staročeský, pracovní zásady a ukázky hesel, TJJö ČSAV, Praha 1956
Slawski Fr., Sloumik etymologiczny jezyka polskiego I, Krakow 1952—1956
Sloň ski St., Die Uebertragung der grieah. Nebensatzkonstruktionen in den altbulg.
Sprachdenkmälern, Kirchhain 1908 Sloumik jezyka polskiego I, red. W. Doroszewski, Warszawa 1958 Sloumik staropoUki I, red. S. Urbanezyk, Warszawa 1953—1955
Srezrievskij I. I., Mamepuam* bnn cjioeapn dpeanepycoíoio mvoca I—Moskva 1958 (přetisk pův. vydání)
Stanislav J., Dejiny slovenského jazyka II— Tvaroslovie, Bratislava 1958; Liptovské nárečia, Turö. sv. Martin 1932
Stevanovié M., rpaMamwca cpncKoxpeamacot jeswca, 3. vyd., Beograd 1957
Straka J., K vývoji potakacího významu příslovce ano, LF 46, 1919, 21n.; O původním deikUckém významu zájmenných neuter to a ono, i kterak přecházel ku platnosti příslovečné a spojkové, Program táborského gymnasia 1914/15, 1—15; Příspěvek k vývoji české hypotaxe, Mnéma 86—108; Zájmeno on a spojka an, ano, Program tábor, gymnasia 1926/27, 1—9
Studie ze slovanské jazykovědy, sborník k 70. narozeninám akad. Fr. Trávníčka, Praha 1958
Sumkina A. I., K ucmopuu omnocumemMoio mbwHemin epycmoM samce XIII—XVIIee., Tpyzrbi
ÜHCTirryTa a3WK03HaHHH 5, Moskva 1954, 139—202 Svěrák Fr., Boskovické nářečí, Brno 1941
Svoboda K. F., O souřadných souvětích vysvětlovačích a důsledkových, NR 39, 1956, 1—18; O tzv. větách příčinných a účinkových, NR 37, 1954, 1—11; Souvětná stavba v jazyce Hýblových časopisů. Studie o jazyce a literatuře národ, obrození, Sborník Vys. školy pedagog, v Praze, Jazyk—Literatura I, 1959, 73—136
Šapiro A. B., OvepKU no cmmmccucy pycacux napodmax loeopoe, Moskva 1953
Širokoval*N. A., OmuocumeMHoe nodummue e pyccKOM xumep. xsuxe XVII e., V*i. 3anncíOi Ka3aHCKoro rocys. yHHBepcHTeTa, t. 112, kh. 6, 1952, 65—108
Swela B., Grammatik der niedersorbischen Sprache, 2. vyd., Bautzen 1952
Šmilauer V., Novočeská skladba, Praha 1947
Tkačenko O. B., OuepKiicmopuuu3!íHaiwnejmbixcoto3oeemjB)CmMMumepamypHOMíi3wce (XVIa.), aBTope$. Karvjw,?;. .flHccepTaurai, 1954; 3 icmopii i'ncyeaxbnux cnonymaocie y nojaaciü jiimepam. Moei (3'xcyeaJibHÍ cnoJiyvHUKU a, ano, jako), CAOß'aHCbKe MOBoanaBCTBO I, 181—209; 3'xcyeajiwi cnonyunwcu iž, že, iie, tamtéž II, 196—221 Tokarski J., O junkejach spójnika aby, Pořadník Jezykowy 1951, č. 8, 1 —9 Trávnlěek Fr., Historická mluvnice československá, Praha 1935; K netázacímvedlejším větám 8 -li, jestliže, jestli, SaS 8, 1942, 124—130; Mluvnice spisovné češtiny II — Skladba, 2. vyd., Praha 1951; Neslovesné věty v češtině I. Věty interjekční, Brno 1930, II. Věty nominální, 1931; Skladba, Historická mluvnice ěeská III, Praha 1956; Věty se spojkou aniž, SaS 9, 1943, 13—19; Samostatné časti věty v češtině, Slávia 7, 1929, 808—818 J^KpatHcbKo-pociucTcuu CAOciiwc I—II, red. I. N. Kyryěenko, Kyjiv 1953—1958 Urbaáczyk St., Wyparcie stpol. ivzglednego jen, jenže przez pierwotnie pytajne który, Krakow 1935; Zdania rozpoczynane wyrazem co w jezyku polskim, Krakow 1939
Vasmer M., Russisches etymologisches Wörterbuch I—III, Heidelberg 1953—1958
Vašek A., Nářečí na Božnovsku a Valašskomeziříčsku, rukopis, disertace, filos. fakulta Brno 1952
Veěerka R., Ke genesi slovom, konstrukcí participia praes. act. a praet. aer. Sborník
fit fak. Brno 1959, A 7, 37—49 Vondrák V., Altkirchenslavische Grammatik, 2. vyd., Berlin 1912; Vergleichende sla-
vische Grammatik II, 2. vyd., Gčttingen 1928 Bonpocw cwanaKcuca coepeju. pycacoso xrwca, red. V. V. Vinogradov, Moskva 1950 Zikmund V., Skladba jazyka českého, Litomyšl—Praha 1863
Zima L., Njekoje, veéinom sintaktiine razlike izmedju čakavštme, kajkavštíne i štokav-štine, Zagreb 1887
Zubatý J., Aniž bych . . ., NR 2, 1918, 87—89; Jenž, který, kdo, co, NR 2, 1918, 37_44; Nali, nalit, Studie a články I. 2, 44—57; O jistém způsobu užívání zájmen on a on a o jeho původe, Studie a články II, 53—106; Srovnávací skladba jazyků indoevropských, Studie a články II, 7—44; Studie a články I — Výklady etymologické a lexikálni, J—2, Praha 1945, 1949; II — Výklady tvaroslovné, syntaktické a jiné, Praha 1954
Žaža St., Složené spojky v spisovné češtině, Studie ze slovanské jazykovědy 119—132
388
383
SLOVNf REJSTŘÍK
Rejstřík zachycuje české spojky, vtažná zájmena a příslovce i všechna ostatní slova, která nějak pomáhala vyjádřit vztah mezi větami. Čísla udávají stránky; kurzívou jsou označena místa s hlavním výkladem; indexová čísla znamenají, že se odkaz týká příslušné poznámky pod čarou. U mnohovýznamových prostředků se zkratkou označuji typy souvětí, v nichž se daného prostředku užívalo (nikoli skutečný význam heslového slova).
a 353, sluč. 28—29, 34—39, 42, 351, 356; připojuje přechodník 126; odp. 45, 46, 69—61, 64, 65, 329; stup. 79—80; důsl. 103—105; obs. ozn. 1198, 124M; přívlast. 213; čas. 227; účel. 298, 302; podmiň. 305, 306—307; přip. 329; v apodozi 192, 240—241, 267, 310, 311, 313, 327, 345, 346—347, 350; cit. partikule 124—126, 347; původ 125—127, 348; —o + osob. zájmeno (a já, a ty, a my, a vy) 18, 22, dův. 110, obs. ozn. 119, 124—125, 351, čas. 223, 225, 240, podm. 307—308, příp. 329; — a aj 125; a ani 40, 41; a (i 156; a dokonce 79—80; a Kle 125; a i 80; a jestUže 334; a ještě 79—80; a již 34, 227; a -li 42, 334—335; a nadto 79, 80; a ne 40, 41, 47; a nikoli 47; a obáě //obák 54, 61; o on 123, 125; a onde 53, 125; a ono 125; a pak 60—61; a pakli 49—50; a proto 103,105; a přece 46, 61; a přesto 46, 61; a seova 125; - a tak 103, 104; a tedy 103; a ten 42, 44, 213; a tot 72, 125; a tudíž 103; a viec 80; a všélik 55, 61; a zatím 46, 56; — v. též abrž, anebo, avšak
a- jako součást spojek 54, 66, 67, 93, 121, 156, 170—173, 178, 232, 274, 298—299, 333
ábo dialekt. 94
abrž, a brž 354, odp. 75; stup. 86la, 87—88
aby 353, 354, 358; odp. 77; obs. ozn. 117,143, 147,148, 149,150—152, 153, 357; obs. žád. 15, 166—167, 168, 169, 172, 173—176, 177—178, 179, 182—184, 356; úěink. 270—271, 274, 280, 281—282; účel. 297, 299, 300—302, 304; podmiň. 319; podm.-příp. 326; původ 177—178; — ne — aby ne 283; ne proto, aby 291; než aby 268, 270
aě, aěe, -ž, -t, ač i 343, 346, 347, 351, 353, 354, 358; obs. ozn. 118«; obs. táz. 153, 166; podmiň. 23, 308—309, 322; podm.-příp. 323, 327; příp. 328, 330, 331, 332—334; původ 333—334-, — aěco 192; aě jestliže 305; aě kto 192, 316; jedno aě 56, 340—341
ačkoU/věk/ příp. 46, 328, 331, 332—333, 357, 358
aěli podmiň. 95, 305—306, 308—309, 358
aj dův. 108—109; v apodozi 232, 242; — aj tot 142
ak čas. 252
ale odp. 14, 15, 45, 55, 63—66, 73, 77, 119", 351, 356; stup. 80—81; výj. 343"; v apodozi 240—241, 309—311, 313, 318, 320, 327, 345—347, 348—349, 350; adv. 65; citosl. 66; původ 66; — ale ne, nikoli 47; ale pakli 50; ale přece 46, 71; ale viece 80; ale všelik 55; ale zato 46; nejen — ale 81, 82; netoliko — ale 81, 82
alebrž odp. 53, 74, 75; stup. 88, 89; — netolik — alebrž 88
alevšaklž/ odp. 53, 58, 65, 67, 71, 329, 352; v apodozi 332, 345
alebo dialekt, vyluč. 63; dův. 94
ali odp. 61, 120
an, ana, ano (též absol. an) 11; sluč. 32; odp. 51—52; dův. 108, 109, 283; obs. ozn. 116, 390
119, 121—123, 125, 128, 130, 134, 152; vztaž. 210, 212; čas. 223, 224—225, 232 podmiň. 307—308; příp. 329; v apodozi 240, 320, 345, 349; — an brž v. anobrž an obak 54; an pak 51—52; — v. též ano ande odp. 53;   dův.   108, 110; obs. ozn. 119, 123—124; čas. 223, 226; účink. 272; citosl. 72
anébjol, -t vyluč. 23; 42, 90, 91—94, 95—96, 97—100, 101—102, 359; dův. 284; citosl.
287; původ 93—94; — aneb/o/ — aneb/oj 90, 92, 100; bud /toj — aneb\o\ 92—93; —
aneboli/to/ vyluč. 91 ani brž stup. 86la
ano 11, 21—22, 210, 353; odp. 50, 51—52,53, 59; stup. 80, 83—84, 357; dův. 108, 109; obs. ozn. 119, 120—121, 122, 124, 126, 128, 130, 134, 141, 142, 152, 187, 351, 352, 356; vztaž. 212; čas. 223, 224—225, 238, 240, 255; účink. 272; prův. okol. 282; podmiň. 307—308; příp. 329; v apodozi 345, 349; citOBl. 51, 72; — ano pak 51—52
anobrž jj an brž, ana brž 354; odp. 74, 75—76; stup. 88—89
antož, anžto 361
as odp. 53; — as by 303
at 232, 353; sluč. 32—33; obs. žád. 15, 166, 168—173, 178, 182, 184, 351, 354; účel. 297, 298—299, 300; podm.-příp. 322, 324, 326; částice imper. 170; původ 170 až 173; — at — at 90—91, 100, 323; at — nebo 90—91, 100, 323, 357
at by obs. žád. 169, 170, 178; účink. 281—282; účel. 298, 299—300
atsi 324; — atsi — atsi 91, 100; atsi — nebo 91
avšak/o/, -ž odp. 45, 53, 55, 64, 65, 67, 69—71, 77, 329, 351, 352; v apodozi 71, 309, 327,
332, 345, 346, 347; po přechod. 71, 329; citosl. 70; — avšak obáě 54 *aza 156—157
azda obs. táz. 153—157; účel. 302—303; podmiň. 311, 313—314; původ 156—157; v. též za, zda
až 22, 353; sluč. 29, 33—34; odp. 53—54; obs. ozn. 119, 127; čas. 221—222, 223, 227, 231—237, 243, 246, 247, 256, 257; účink. 270, 271, 272—276, 280; podmiň. 316; v apodozi 240—241, 345, 349; původ 54, 274—275; — až by 274; až jeliž 234, 245; jeliž až 246; že až 270; jedno, jedva, sotva — až 226; ne — až 227—228, 233; dřéve než, prvé než, než — až 228, 229, 331
ba stup. 23, 83, 84, 357, 360; — ba i, dialekt, boji, baj 84; ba nýbrž 86 bo dův. 287
-bo jako součást spojek 99, 93, 287 bodejž, bodejt 167; bohdaj 320 brzo — brzo sluč. 31
brž/e/ 74—76; -brž jako součást spojek 24, 85—86, 87
bud, buďto, -že vyluč. 97—101; podm.-příp. 323—324; — bud — bud 99—100, 357; bud/to/ — nebo, anebo 15, 90, 92—93, 99—101, 357
by 353, 358; obs. ozn. 129, 131—132, 135, 143—147, 147—151, 152, 154, 351; obs. žád. 166, 168, 173—174, 175—176, 177—178; úěink. 281, 282; účel. 297, 300—302, 304; podmiň. 313, 317—319, 320, 354; podm.-příp. 323, 326—327; původ 146—147, 177—178, 320; — by i 326; ne proto — by 291; tiem — by 282
byt 322, 326—327, 328»
co, -t, -ž, 11; sluč. 43, 44, 359; odp. 15, 77; obs. ozn. 130, 131; obs. táz. 157—159, 161 až .    165; vztaž. 16, 188, 189—197, 358; vztaž. absol. 188, 202, 204, 207, 211; čas. : 221—223, 253, 255; srovn. 258, 260", 264; podmiň. 317; zřet. 335, 336; — co by 264; co zatím 317; — v. též ěso
391
což koli/věk/ 193
-č, -če jako součást spojek 333, 343—344
Si vyluč. 42, 90; obs. táz. 94—96, 153, 156, 157, 356; —či — 6Ui 94; či — nebo 95—9
156; původ 157 čí, -ž obs. táz.      —158; vztaž. 188, 759—195 Mi vyluč. 42, 90, 94—96, 351, 352, 356; obs. táz. 153, 156 eimjžj — tíem (> tím) srovn. 259, 266—267; čímž — a 267 &o, -ž obs. táz. 157, 159, 162, 165; vztaž. 193, 195, 207; v. též eo
-da jako součást spojek 304
děšto vztaž. „ješto" 19 Ä
div, divže účink. 270, 2Í7—272
dokadjžl, dokavad/žl, dokovad/ž/ čas. 250—251, 295
dokonce stup. 80
dokudlž/ míst. 220, 222, 223; čas. 233, 250—251, 295, 356; — dofatd ne 16, 222
doňadjžf, doňaž, donavadž čas. 23, 247—249, 295, 359
ťžonédž, doněvadž čas. 23, 247—249, 295; — doněvadž koUvěk 249
donidž, doniž, donivaž čas. 23, 233, 247—249, 250, 251, 256
doňud/ž/, doňuž čas. 23, 247—249
doňvadž čas. 23, 247—249
dotad, dotavad, dotovad, dotud odkaz. čas. 233—234, 247n., 250n. dřéve — jeliž čas. 245—246
dféve než/K/ > drive než/li/ čas. 221, 22«, 229—233, 256, 257, 269 dyby dialekt. 320; v. kdyby
ež obs. ozn. 23, 138—139, 140, 152; účink. 278—280; přič. 287n.; oitosl. 142; původ 142—143; — ež bezmál 272; bud ež 324; div ež 271—272; — v. též jež, že
gd- ve spis. slovech v. kd-gdyby dialekt. 320; v. kdyby
hi v. i
hned — hned sluč. 14, 29; chtě + infinitiv účel. 302 chtěj nechtěj 91 chvíli — chvíli sluč. 14
- hned jak/ž/ čas. 221—222, 254; v. též inhed
i (hi) sluč. 28, 29, 34—39, 268, 351; odp. 58—59, 66; stup. 80; důsl. 103—104; v apo-dozi 192, 240—241, 318, 320, 345, 346—347, 350; citosl. 347—348; původ 348; — i — i 15, 36, 40; i kdyby 322, 3281, 357; i když 322; i proto 105; — a i 81; oč i 332; ale i 81; ano i 83; ba i 84; by i 326; ně i 84
inhed, ihned, 243, 253—254; v. též hned
ini sluč. 39"
izda táz. I56l°, 157
jadyž/to/ míst. 218—219
jak/oj, -ž/to/ (též jaké) 251, 353, 358, 359; obs. ozn. 116, 117, 128—130, 152, 357; obs. táz. 157, 160, 162; vztaž. 188, 198, 202—204, 208—211; míst. 221; čas. 221—223, 226, 237, 251—255, 256, 357; srovn. 258—265, 269; účink. 275—277, 278—280,
358; přič. 284, 296; podmiň. 316; příp. 330—331; zřet. 335, 337; vsuvka 336; původ 264—265, 277; — jako by obs. ozn. 129; srovn. 258, 262n.; účink. 276; — jakžto by že 129; jakjolžj brzo 226, 254, 256, 358; jakž dlúho 252«; jak/ol&l jedno, jen 254; jako kdyby 258, 262; jako když 258, 263; jakžto koli když 263, v. též jakkoli; jak libě 254; jofc/o/ž/ náhle 254, 256, 358; jak/ojžj rt/cAZe 254, 256; — Jaklovi — tak\o\žl 44, 265; roiroč jafco 262, 265; íiem — jakž 282 jakmile 221—222, 226, 254, 357, 358
jakkoli < jofc/o/l/ koli/věk/ čas. 254—255; příp. 263, 328, 330—331, 358
jaký, -ž 359; obs. ozn. 116, 130; obs. táz. 157, 160, 162, 163; vztaž. 16, 188, 202, 204,
208, 209, 211; Čas. 251; srovn. 211, 258, 265; přič. 284, 296; — jaký/i/ kóli\věk\
204
jamž/to/ míst. 215—217, 218
jedaž čas. 237—238, 240, 250, 297; původ 238
jediné (jedinké), jedině čas. 225—226; omez. a výj. 338, 339—341, 345; — jediné až 226
jednak — /a/ jednak sluč. 31
jedno, jedné (-é) 12; odpor. 56—58, 62; čas. 223, 225—226, 256, 257; účink. 272; podm.-příp. 326; omez. a výj. 56, 339—341, 345; původ 57—58, 339n.; — jedno až 34, 226; jedno aby 303; jedno ač 56, 340—341; jedno když 56, 322; jedno U 340 až 341; jedné že 272; jedno že 341; — v. též jen
jedva 221, 223, 225—226, 256; — jedva — až 226; jedva — a už 230
jedj/žfo čas. 237, 240, 250, 334; původ 238
jehož, jejíž, jejichž vztaž. přivlast. 188, 195
jeHk/o/, -ž vztaž. 195"; čas. 247; přič. 24, 208, 283, 284, 295, 357, 358, 359; zřet. 336 až
Z37; — jeliko/ž/ — tolik\o\ 265—266; jeUkokrát 266 jeliž čas. 233, 236—237, 245—247, 250, 256; — jeliž — toliž 245; jeíiž až 246; až jeliž
234
jen, jenom odp. 46, 56—58; důsl. 272; čas. 221, 226, 233, 357; omez. a výj. 56, 338; — jen — a už 226, 233; jen co 221; jen když 305—306, 322; v. též jedno, jenže
*jen, jeho (jento) odkaz. 190, 198; anafor. při absol. relativu 200, 201, 203, 212; vztaž. 198—202, 206, 213
jenž 1. spojka obs. ozn. 132, 138, 139, 140, 152; přič. 287n.; původ 142—143;
2. zájm. vztaž. 11, 16, 23, 24, 122, 188, 194, 196—200, 204, 205, 206—208, 209, 212", 264, 357, 358, 359; vztaž. absol. 197, 200—201; sluč. (vztaž.) 42—44, 77; táz. 165—166; účink. 275, 280; účel. 304; původ 210; — jenž koUjvěkj 204, 218, 358
jenže, jenomže odpor. 14, 46, 57, 357; v. též jedno, jen
jestli obs. táz. 163, 155; podmiň. 305, 312
jestliže (též jestli ež, jestli jež 311—312) odp. 15, 76; podm. 50, 138, 155, 305, 311—312,
313, 322, 323, 357, 358; — a jestliže příp. 334 ještě stup. 80
ješto, ježto 1. spojka 24, 353; odp. 77; obs. ozn. 132, 138, 139, 140; úíink. 280; přič.
208, 283, 284, 292—293, 296, 357, 358, 359; příp. 335; původ 142—143;
2. zájm. sluč. (vztaž.) 42—44; vztaž. absol. 197n., 200—202, 203, 204, 206—208,
211; míst. 220—221; původ 209—211 jež 1. spojka obs. ozn. 23, 132, 138, 139, 140; účink. 278—280; přič. 287n.; původ
142—143;
2. zájm. sluč. (vztaž.) 42—44; vztaž. absol. 200—202; míst. 220—221; původ
209—210 "'" *ježe odkaz, částice 187, 279, 292, 352 ježto v. ješto
392
393
i — tíěm srovn. 266 jinak vyluč. 91, 101—102, 298; dův. 107, 110; — jinak — než/U/ 267, 268 *jo- zájmenný kmen 23, 160, 165, 189, 203, 204, 208, 21042, 215, 216, 223, 237, 247, 295, 359
kady, -žito/ obs. táz. 157—158, 161; míst. 218—219; 220; v. též kudy; — kadyž koli
míst. 218 kak by obB. žád. 179
kak/oj, ■&, ,t 353; obs. ozn. 129—130, 152, 351; obs. táz. 157—158, 159—164, 183; čas.
251; srovn. 260; přič. 296; příp. 328, 329—332, 333, 354; původ 330; — kakjo/ž/
koli/věk/ příp. 263, 330 kokový obs. táz. 157—158
káký obs. ozn. 129—130, 152; obs. táz. 157—158, 160, 161, 162, 164; přič. 296 kam/oj, -ž obs. táz. 157, 158,161, 163; vztaž. 188—189, 209; míst. 214—215, 217—218;—
kam/žj koli míst. 218 každý odkaz, vztaž. 188, 190
kda/ž/toj 157; čas. 237, 238, 256; podmiň. 315—316
kdeji/to/ obs. táz. 157—169, 161—163, 183; vztaž. 188—189, 201, 209; míst. 214—215,
216—217; čas. 239; podmiň. 315—316; — kde/z/ koli/věk/ 216 kdežto, kdež odp. 14, 15, 45, 76—77, 209, 357 kdo obs. táz. 157—158; vztaž. 11, 16, 188, 358; v. kto
kdy obs. táz. 157—158, 163; vztaž. 189, 209, 223, 359; čas. 238, 256; podmiň. 315—316;
v. též když kdykoli 221—222; v. kdy/žj koli
kdyby obs. žád. 167;podmín. 143, 240, 305, 313, 317, 319, 327, 357, 358; v. též když by když (-e), -to, -t 353; obs. táz. 159; čas. 219, 221—223, 224—226, 236, 237, 238—243,
256, 260", 356, 359; přič. 283, 296—297; podmiň. 312«, 314—315, 337; příp.
334; původ 239—240; — když by 239—240, 319, v. též kdyby; když tu, v tom 222;
jako když 263; jedno když 56; jeliž když 245; než když 268; vňuž když 263; — kdy/ž/
kólijvěkl čas. 221—222, 256, 243—244; — v. též kdy kehdy/ž/to/ čas. 238—239, 256 kerý, kerak, keraký 160; v, kt-*ko- zájmenný kmen 189, 223, 237, 250
koli adv. 192; '-koli částice 192—193, 215, 216, 218, 243—244, 254—255, 263, 317, 326—326, 330—331
kolik/o/ obs. táz. 157—158; — kolik/o/ž/ — tolik/o/ srovn. 258, 260; kolik/ojkrát — tolikrát 258; kolik/o/krát koli/věk/ čas. 244; k. — tolik/ojkrát srovn. 258, 266 koliký obs. táz. 157—158, 160; — koliký — toliký srovn. 265 koterý 159, v. který
kromějžj odp. 56—58; omez. a výj. 56, 339, 342; — kromě že 58
kterak, -ot obs. ozn, 129; obs. táz. 157—158, 159, 160, 161, 162, 164, 165, 183, 184;
kterak by,obs! ozn. 129; kterak dlúho čas. 25218; kterak/ž/ koli/věk/ 331 kteraký obs, t6,z.l57—158, 160; — kteraký/ž/ — taký/ž/ srovn. 265
který, -ž/to/ sluč. (vztaž.) 15, 43, 44, 359; důsl. (vztaž.) 106; odb. táz. 157—160, 162, 163; vztaž. 11, 16, 122, 188, 189—196, 204—207, 209, 210, 356, 358; podmiň, (vztaž.) 317; původ 191; — kterýž koli/věk/ vztaž. 192—193, 205; čas. (vztaž.) 244
kto, -ž, -t sluč (vztáž.) 43, 44; obs. táz. 157—159, 161—163, 164, 165, 260»; vztaž. 189—197, 260; podmiň, (vztaž.) 316—317; původ 191; — ktož kólijvěkl vztaž. 192—193
k tomu sluč. 31; stup. 80; odkaz. účel. 301
kudy, -ž obs. táz. 104, 157—158, 160, 163, 164; míst. 214—215, 218—219, 220 ký, -ž /I absol. ké obs. táz. 157—158, 160; čas. (vztaž.) 244
le odp. 62—63, 78; původ 63; — le tak 62—63; le- 11910, 304, 343; -le 64, 66 lebo dialekt. 63, 96", v. nebo .
leč 63, 358; odp. 47, 58; vyluč. 23, 97—99; výj. 56, 234, 338, 339, 341, 342—344, 345, 357; původ 343—344; — Uč — leč, leé — nebo vyluč. 97—99, 325
leda omez. a výj. 63, 303—304, 321, 338, 339, 357; — leda aby, by, kdyby, když, -li 338—339
ledaže výj. 338; — ledaže by 338
ledno výj. 341, v. jedno
ledva čas. 63
len dialekt, omez. 63, v. jen lež dialekt. 63, v. než
li (V, lit) sluč. (otázky) 41—42, 159; odp. 15, 61, 76, 78, 357; obs. táz. 153—156, 157, 193, 351; podmiň. 193, 306, 308, 309—313, 314, 323, 354, 356, 357; původ 156, 310—311; — li — čili, či vyluč. 94, 96, 325; li že odp. 61; a -li podmín.-příp. 327, příp. 334—335; ale -li odp. podmiň. 50; -li partikule 49,' 95, 99, 120, 230, 267, 268
lib/o/ — lib/ol vyluč. 97, 98, 325; původ 99 li se 61 (= li že) Tubo 99
málem že účink. 270, 271 mimo to že omez. 342 mezitímeo čas. 221; 255
no- částice 11910, 120 nač obs. táz. 157 načež sluč. (vztaž.) 44
nadto stup. 80; — a nadto, ale nadto 80; netoliko — ale nadto 81 nálet 11910, v. naU/tl
nali, -i, -ti 11, 18, 22; odp. 50—51, 53, 59; obs. ozn. 119—120, 121, 124, 141, 142, 152, 187, 351, 352; čas. 223, 224, 255; v apodozi 345, 349, 350; původ 120; — nalit pak odp. 51
naopak odp. 47
napřed — potom sluč. 14, 29
následovně důsl. 106*
ne zápor (po zápor, spojkách) 39 —41; čas. ne — až 34, 227—228; 229, 233; stup. ne
jedno — ale i 814; dialekt, ne aňi — než 8926; ne- 73—74, 87, 93, 229, 268—269,
287, 304; — spojka srovn. 268; účel. ne, ne kda, ne někdy 302'; — ne, ně, nie odp.
74; stup. 23, 84—85; ně i, také, viece, zajisté 84—85 neb/o/, -t 353, 359; vyluč. 23, 90, 91—94, 95—96, 97—102, 298, 325, 351, 356, 357; dův.
a přič. 97, 101, 111, 284, 285—287, 289, 290", 357; obs. ozn. 131, 360; citosl. 72;
původ 93—94, 287; — něb/oj — neb/o/ 92, 101; bud/to/ — nebo 92—93; neb jinak
110"; — neboli/to/ vyluč. 91, 95; — v. též anebo nébrž > nýbrž 12, 93s, 360; odp. 14, 46, 53, 64, 74, 76, 351, 352, 354, 357; stup. 23,
85—87, 88, 89, 357, 358; — netoliko, nejen — nýbrž 86—87, 89, 358; — v. též niebrž neda 18, účel-, omez. 303—304; podmiň, omez. 321 nech dialekt.: nech — nech, nech — nebo vyluč. 100
394
395
nechaj, -í, -žt > nechat, necht účel. 298, 300; podm.-příp. 324; původ 169
nejen adv.: stup. nejen — ale 79—80, 81—82, 356, 358; nejen — nébrž (nýbrž) 79—,80,
87, 89, 352, 358; nejen — než i 87!1; nejen — také 82* nerci/K/ — ale, neřku/li/ — a, ale stup. 83
netoliko adv.: stup. netoliko — a nadto 81; netoliko — ale 81—82, 83, 356, 360; netoliko — alebrž 88, 89; netoliko — i 81; netoliko — nébrž (nýbrž) 86—87, 89, 352
než, -e, -li 12, 22, 93B, 353, 358; odp. 47, 58, 61, 65, 72—74, 77, 351; čas. 221—222, 223, 229—231, 232, 233, 257, 356; srovn. 259, 267—269; výj. 58, 338—339, 344, 345; původ 73—74, 268—269; — než — až čas. 34, 228, 229, 353; než — už 331; než aby, by srovn. 267—268, 270; než když 268; než že výj. 344
ni, -t, -ž sluč. 39—41; odp. 58—59
nicméně odp. 43, 56
niebrž odp. 76; stup. 851"; v. též nébrž
nobrž stup. 78, 361
nýbrž v. nébrž
obáě odp. 54—-56, 67; a věakž obáě 54
obak, -o, -e, -y, -ž // obák odp. 54—55, 56, 58, 67; vyluč. 102; v apodozi 56; — a obak,
an obak 54 od té doby, co čas. 222 odkad, odkud, odňadž v. ot- , odtud adv. důsl. 104; odkaz. míst. 214—215; v. též ottad on obs. ozn. 123, 125; odkaz, vztaž. 198; v. též an, ano, ono onde obs. ozn. 125; — onde — onde sluč. 31; —y. též ande ono 11; ono — ono sluč. 31; v. též ano, on, an
otkad/žj > odkad/žj, otkavad/ž > odkaiiadjžl, otkovad/ž/to/ > odkovad/ž/toj', otkudj&j > odkud\ž\ důsl. 104, 106; obs. táz. 157—158, 162, 163; vztaž. 189; míst. 214—215,
■ 220
otňadž/to/, othavadž > odHadž/toj, odňavadž obs. táz. 166; míst. 220 ottad odkaz. čas. 252; v. též odtud
pak sluč. 29, 31; odpor. 48—49, 51, 53
pakli, -že odp. podmiň. 49—50, 313, 314; — pakli — ale podm.-příp. 327
poč v. proč
pokad obs. táz. 161
pokud obs. táz. 157—158, 161; míst. 214—215; čas. 222, 223, 251; zřet. 335, 337 poňadž, poňavadž čas. 249—250; přič. 294 poněž čas. 249—250 ,
poněvadž, poňvadžóua. 249«; přič. 107, 208, 283, 284, 287, 294—295, 357, 359; vznik 295 ponidž, poniž čas. 249—250; přič. 294 potom sluč. 31 pouze omez. 338
proč U poě obs. táz. 157—158, 161, 162—164, 183
pročež důsl. (vztaž.) 15, 44, 103, 105—106; v. též pro něž/toj
pro kterážto věc důsl. 106
pro nežito/, pro niž důsl. (vztaž.) 105; v. též. pročež proti tomu odp. 56
proto, -ž/el důsl. 103, 104—105, 106», 290", 356; odkaz. přič. 283; — proto — oby, by 301; proto — nebo 286; proto —• že 289—290, 292; proto — poněvadž 294; — a proto, i proto důsl. 705; však proto odp. 69
protože přič. 107, 111, 209, 283, 284, 287, 289, 290—291, 293, 357, 358 prvé: prvé — jéliž čas. 245—246; prvé — již sluč. 31 prvé něž čas. 256, 257, 269; prvé než — až 228, 229—231 prý 117, 181—182
přece odp. 46, 56, 68; v apodozi 333, 350; původ 69; — přece však 46 přestože příp. 328, 335, 357 přičemž sluč. (vztaž.) 15, 359 příliš — /než/ aby účink.-srovn. 270
rovně jako srovn. 265; rovně jako by 262
sic/e/ odp. 45; vyluč. 91, 102, 298; dův. 107, 110; — sice — ale přece 46
sotva, -že čas. 221—223, 225—226, 256, 357; sotva — a už 226, 233; sotva — až 34, 226
-t dův. 107, 108; zesilovací 50, 91—92, 105, 159, 189, 199, 226, 309, 329, 332; v. též -ti tady odkaz. míst. 216, 219 taják dialekt, srovn. 265
tak důsl. 103, 104; v apodozi 345; odkaz. čas. 253, úěink. 269, 270, 273, 275—278;
tak daleko odkaz. míst. 214—215; tak dlaho čas. 233, 248n., 250n.; — le tak 62—63 tak až 273
tak jakž 275, 276, 277, 278, 279
také/ž/ sluč. 31; ně také stup. 84—85
tak/o/ž/, též take odkaz, srovn. 259
takový, taký odkaz, účink. 269, 270, 273, 275—278
tak tak že účink. 270—271
takže důsl. 106; účink. 270, 273, 276—280, 358
tam/o/ odkaz. míst. 214—215, 216, 218
tehdy > tedy důsl. 103, 104; v apodozi 241, 309—311, 313, 315, 345, 350; odkaz. čas.
241, přič. 294; citosl. 238, 242 ten odkaz, vztaž. 188, 190, 198, 199 teprv — jeUž čas. 245
-ti částice a komponent spojek 119, 170—173, 299; v. též -( tiem — by, jakž, že prostř. 282; — tiemž důsl. 104 točíš, totíž/to/ > totiž dův. a vysvětí. 107, 111 tolik odkaz, účink. 269, 270, 273, 279
toliko omez. 338, 339, 341—342; — jelikož — toliko 295; v. též netoliko toliž: jeliž — toliž čas. 245 totiž v. točíš.
to zájm. a odkaz, částice 11, 137, 172; v apodozi 240—241, 349; — tot dův. 108, 109; —
toto dův. 108, 109; citosl. 210 -to zesil, částice 199, 202, 210, 216, 238, 275 tož/t/ důsl. 104; v apodozi 310, 311, 345, 349, 350 třeba, -s, -že příp. 331, 335, 357
tu odkaz. míst. 214—216, 219, čas. 240—241; v apodozi 345, 349, 350; — tu — tam,
tu — tu sluč. 29, 31 tudiež > tudíž důsl. 103, 104, 1064; odkaz. míst. 216 tudy 106«; odkaz. míst. 214-^-215, 218, 219 toliko odpor. 56—58
vědě, ved dův. 110—111; částice 72
viecje/: stup. a viec, ale viece 80, 81, 82; né viece 84
396
397
vnuž > vniž sroyn. 263-—264; vftuž když, vnuž koli když, vňuž by koli 263 volky nevolky, vol nevol 91
viakjol, -ž/e,j též všake odp. 15, 45, 47, 55, 56, 58, 64, 66, 67—72, 329, 357, 358; dův. 67—68, 107, 110; po přechod. 329; v apodozi 240—241, 309, 327, 332, 334, 345 až 347, 349, 350; původ 71—72; — však ale 71«, 78; však proto 69; ale však 71, v. alevšak; pfeee však 46 všelik, -y odp. 55—56, 58, 67 všickni, všecko, vše odkaz, vztaž. 188, 190 všude odkaz. míst. 215 ' dův. 107, 110
za, zali obs. táz. 95, 153—157, 351; obs. žád. 179; účel. 302—303; původ 156—157;
v. též azda, zda zač obs. táz. 157—158
zajisté dův. 72, 110; — né zajisté stup. 84—85 za něž důsl. 105; v. též pro něž zase odp. 56
zatím odp. 56; a zatím 56
zatímco 24, odp. 15, 45, 76, 77, 357; čas. 221—222, 255, 256, 357 zato odp. 14, 46; — zato však 46
zda, zdali táz. částice 42, 94—95; obs. táz. 153—157, 351, 353, 356; obs. žád. 179; účel. 302—303; podmiň. 311, 313—314, 334"; — zdoU by srovn. 264
-ž, že příklon, částice nebo komponent spojek 41, 44, 78, 105, 141«, 143, 157, 159, 189, 195 199, 202, 206, 216, 238, 260, 276, 329, 332, 359; 50, 54, 73—74, 229, 232, 268 až 269, 274, 312; 57—58, 226, 271—272, 323—324, 341
žby podmiň. 318
že, 4, též ž\ žež 353, obs. ozn. 15, 23, 111, 116—117, 121, 128, 130, 131—138, 139, 140, 143, 144, 147, 148—150, 151—154, 157, 161, 182—186, 209, 336, 351, 356, 357; obs. žád. 178—179; účink. 106, 269—271, 274, 276, 277—280,351, 358; přič. 283, 284, 287—291; původ 141—143, 187, 279, 280, 292, 352; — že až 270; že bez zamál 272; ž prý 117; — proto — že 283, 289—290, 291, 358; tak, tolik — že 269, 358; Uem — že 282
že by obs. eozn. 116, 131, 135—136, 147, 148—151; účink. 270, 274, 279; přič. 283, 291; — ne proto, že by 283
asyndetické souvětí: sluč. 30—31; odp. 47—48; stup. 80; vyluč. 97,98; důsl. 103; dův. 107, 108; obs. ozn. 117—118; obs. žád. 166, 167—168; př. řeč 181—182; přívlast. 213; čas. 225, 227; srovn. 261; účink. 271; účel. 298; podmiň. 305, 306; podm.-příp. 323.
398
OBSAH
Předmluva............................... 5
ÚVOD (1—3).............................. 7
SOUVĚTÍ A JEHO KLASIFIKACE (4—7)................ 13
CELKOVÁ CHARAKTERISTIKA VÝVOJE ČESKÉHO SOUVĚTÍ (8—11) . . 19
VÝVOJ SOUVĚTNÝCH TYPŮ
I. TYPY SOUŘADNĚ (12)
27
Souvětí slučovací (13)................... 28
Slučovací souvětí asyndetické, s příslovci a s an, ana .. . (14—16)   .... 30
Slučovací souvětí se spojkami aí, až (16—17). ...',.>."■........ 32
Slučovací souvětí se spojkami i (hi), a (18—22)............ 34
Slučovací souvětí se spojkami ni, niž, ani, aniž (23)........... 39
Spojení tázacích vět partikul! li (24)................. 41
Hypotaktické vyjadřování slučovacího vztahu (25)........... 42
Souvětí odporovací (26)................... 45
Souvětí asyndetické (27)....................... 47
Souvětí s příslovcem pak; spojka pakli (28—29)............ 48
Souvětí se slovci nalijtj, ano, ande (30—32)............... 50
Náběhy k využití jiných slovcí k vyjádřeni odporovacího vztahu: as, až, óbák,
obáč, všeliko (33—35)....................... 53
Odporovací souvětí s adverbii jedno, jediné, jedné, jen, kromě, toliko; odporovací užití leč (36)........................ 56
Odporovací souvětí Be spojkami i, ani/ž/, nijžj (37)........... 58
Odporovací souvětí se spojkou á (38)................. 59
Odporovací souvětí s li, ali, le, ale (39—43).............. 61
Odporovací souvětí s však, avšak, alevšak (44—48)........... 67
Odporovací souvětí se spojkou než a souvětí s ne, né, nie (49—50)..... 72
Odporovací souvětí se spojkami alebrž, anobrž, nébrž (51)......... 74
Odporovací souvětí s podřadieími spojkami (52)............ 76
Závěr (53)............................. 77
Souvětí stupňovací (54).................. 79
Stupňovaeí souvětí s lexikálními prostředky (55)............ 80
Stupňovací souvětí se spojkou netoliko — ale, nejen — ale (56)...... 81
Stupňovací souvětí s ano, ba (57)................... 83
Stupňovací souvětí s ne (né, nie), nébrž (58—59)............ 84
399
Stupňovací souvětí s a brž, alebrž, anobrž (60).............. 8T
Závěr (61)............................. 89-
Souvětí vylučovací (62)................... 90
Vylučovací souvětí vyjadřující neslučitelnost dějů nebo různé eventuality (63—65)......................... 91
Vylučovací souvětí vyjadřující libovolnost eventualit (66-—69)...... 97
Souvětí, v němž druhá věta vyjadřuje, co by bylo důsledkem nesplnění
toho, co se říká ve větě první (70)................. 101
Souvětí důsledkové (71—74)................. 10&
Souvětí vysvětlovači a důvodové (75—79).......... 107
II. TYPY PODRADNÉ (80)....................... 113
A. Souvětí s větami obsahovými (81)........... 115
Obsahové věty oznamovací (82)................. 115
Souvětí asyndetické (83)...................... 117
Souvětí s naliliI, ano, an, ande, a, až (84—-91)............ 119
Obsahové věty s jak/o/, kak/o/, kaký, jaký (92—95).......... 128
Obsahové věty s nebo, co (96).................... 131
Obsahové věty s že (l, lei), ež, jel, ješto, jenž (97—102)........ 131
Obsahové věty oznamovací s by, aby, že by (103—108)......... 143
Závěr (109)............................ 152
Obsahové věty tázací (110).................... 153
Zjišťovací otázky (111—113)........,......... 153
Doplňovací otázky (114—117),.................. 157
Slovesný způsob a ěas v závislých otázkách doplňovacích (118—121) .  . 161
Souvislosti obsahových tázacích vět s jinými typy souvětí (122)   .... 164
Obsahové věty žádací (123)................... 166
Souvětí aByndetické (124)..................... 167
Obsahové žádací věty s at (125-^126)................ 168
Obsahové žádací věty s aby, by (127—130) ............. 173
Obsahové žádací věty s že, zdajlij, kak by (131—132)......... 178
Přímá a nepřímá řeč (133).................... 180
Přímá řeč (134)......................... 181
Nepřímá řeč (135—136)....................... 182
Závislá přímá řeč (137—138).................. 185
B. Souvětí s větami vztažnými (139)........... 188
Vztažné věty substantívni (140—147).............. 189
Vztažné věty adjektivnl (148—156)............... 198.
Přívlastkové věty s an, ona, ano (157)................ 212
Souřadný protějšek vztažných vět přivlastkovýoh (158) .... 212
C. Souvětí s větami příslovečnými (159)......... 214
Věty místní (160—166)...................... 214,
400
Věty oasové (167—168)...................... 221
časové souvětí se spojkami z partikulí a z negace.....224
Náběhy k využití partikul! citoslovečného původu (169)........ 224
Souvětí vyjadřující rychlý sled dějů (170—173)............ 225
Časová spojka než (174—175).................... 229
Časová spojka až (176—178).................... 231
časové souvětí se spojkami původu zájmenného (179) .... 237 časové věty se spojkami jedyž, jedai a kdy lži,' kda/ž/, kehdy/ž/
(180—185)........................... 237
časové věty se spojkou jeližlel (186) ................ 245
časové věty se spojkami donidž, doňadž... a dokud II/, dokad/ž/.. .
(187—189)........................... 247
Časové věty se spojkou jaklofll (190—191).............. 251
časová spojka co (zatímco, mezitimco) (192)............. 255
Závěr: systém staročeského časového souvětí (193).......... 255
Věty způsobové a měrové (194)................. 257
Věty srovnávací (195)..............•.......258
Věty vyjadřující srovnání ve smyslu shody nebo podobnosti (196—200) . 259 Věty vyjadřující totožnost vlastnosti, stejnou míru a úměrnost dějů
(201—203)........................... 265
Věty vyjadřující srovnání ve smyslu nestejné míry vlastnosti (204—205) . 267
Věty účinkové (206)...................... 269
Vyjádření účinku v souvětí asyndetickóm a v souvětí s ano (207) .... 271
Účinkové věty se spojkou až (208)   . . . :".............272
Účinkové věty se spojkou jakž, tak jakž (209)............. 275
Účinkové věty se spojkou že, tak že (210)..............277
Účinkové věty s ješto a jenž (211) .................280
Účinkové věty s by, aby, ai by (212) ................281
Věty prostředkové (213)....................282
Věty vyjadřující způsobovou průvodní okolnost (214) .... 282
Věty příčinné a důvodové (215)................. 283
Příčinné.a důvodové věty se spojkou neb/oj (216—219)......'. . 284
Příčinné a důvodové věty se spojkou že, protože (220—222)....... 287
Příčinné a důvodové věty se spojkou ješto (ježto) (223)........ 292
Důvodové věty se spojkou poněvadž (224).............. 294
Důvodové věty se spojkou jelikož (225)............... 295
Příčinné a důvodové věty se spojkou jak/o/l/ (226).......... 296
Příčinné a důvodové věty se spojkou když (227)............ 296
Věty účelové (228)........................297
Účelové věty a ai, at by, nech/aj/tl (229—230) ............ 298
Účelové věty s aby, by (231).................... 300
Účelové věty se za, azda, zda/li/ (232)................ 302
Omezovači účelové věty s nedá, leda (233).............. 303
Vztažné věty s významem účelovým (234) ............. 304
Věty podmínkové (235)..................... 305
Podmínkové souvětí asyndetické a se spojkami a, ano, an (236—237) .  . 306
Podmínkové souvětí se spojkou ai (238)............... 308
Podmínkové souvětí s -li, jestliže, pakli, azda, zda/lil (239—242)    .... 309
Podmínkové souvětí se spojkami když, jak, až (243—244)....... 314
401
Podmínkový význam vztažných vět (245).............. 316
Podmínkové věty ireálné s by, kdyby (246-—-248)........... 317
Podmínkové věty s neda, leda (249)................. 321
Podmínkové věty opakově omezovači (250)............. 321
Věty podmínkové přípustkové (251)........... 322
Imperativní věty podmínkové přípustkové (252—253)........ . 323
-  Vztažné věty s významem podmínkové přípustkovým (254)...... 325
. Podmínkové přípustkové věty s by a ač (255)............. 326
Věty přípustkové (256—257)................... 328
Přípustkové věty se spojkami káklojžj, kak/o/ž/ koU, jak/%1 koli,
kterakjzl koU (258—259)    .................... 329
Přípustkové věty se spojkami ač, ačkoli (260). ,............ 332
Jiné vyjádření přípustkového vztahu (261).............. 334
Věty zřetelové (262—264)..................... 335
Věty omezovači a výjimkové (265)............... 337
Omezovači a výjimkové věty s jed/no, jedině (266—268)........ 339
Výjimkové věty se spojkou leč (269)................ 342
Výjimkové věty se spojkou než (270)................ 344
Závěr (271)........................... 345
Spojky a partikule v apodozi podřadného souvětí (272—276) .  . . 345
ZÁVĚRY
Vznik souvětných typů (281—285).......
Hlavní vývojové tendence českého souvětí (281-
-285)
351 356
PA3BHTHE CAOaCHOTO IIPE4AOÍKEHHJI B HEHICKOM ÍI3LIKE
SEZNAM JAZYKOVÝCH PRAMENŮ . Citováni djkladů a stě. slov v textu
SEZNAM LITERATURY.......
SLOVNÍ REJSTŘÍK.......
OBSAH...............
363
373
381
382 3P0 399
Jaroslav Bauer VÝVOJ ČESKÉHO SOUVĚTÍ
í Pozn. Čísla v závorkách označují paragrafy; v textu jsou paragrafy označeny polotučnými číslicemi na Vnějším okraji stránek.
Obálku navrhla Dana Izbická Redaktor publikace: Dr. Jaroslav Vácha Technický redaktor! Jindřich Řehák
Vytiskl Mír, novinářské závody, n. p., závod 1, Praha 31,65 AA — 32,13 VA — 8001 — D-13* 01170 Náklad 800 výtisků — 12/5 — I. vydáni
Cena brožovaného výtisku 40,— Kčs 56/VI-3
402