MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA STARÁ ČEŠTINA PRO NEFILOLOGY Jana Pleskalova FF OU katedrová knihovne českého jazyka t lingvistika ev. i. Ostravská univerzita 3212087699 Univerzitní knihovna Ostravské univerzity pfír. l.:mSMMM$ J Slgnamra: um Brno 2009 3212087699 Obsah ÚVODEM..................................................................................................................9 Prameny k poznaní historického vývoje češtiny........................................................10 Základní rozdelení českých nářečí............................................................................12 Vývoj českého pravopisu - české pravopisné systémy..............................................13 Vývoj interpunkce....................................................................................................19 Transliterace a transkripce.......................................................................................22 HLÁSKOSLOVÍ Pračeské vokály........................................................................................................25 Pračeské konsonanty................................................................................................27 HLÁSKOVÉ ZMĚNY V CHRONOLOGICKÉM POŘADÍ Změna dz> z'..........................................................................................................28 Pračeská depalatalizace ...........................................................................................28 Změnag>Y>h........................................................................................................30 Změna 'a> 'a>ěa "ä>ě.........................................................................................30 Staročeské asibilace ť> c', ď> dz', r' > ř.................................................................32 Přejetí konsonantu f.................................................................................................33 Slabikotvorné hlásky r, 1...........................................................................................33 Vývoj pobočných slabik............................................................................................35 Změna 'o> ě............................................................................................................36 Změna 'u>i.............................................................................................................37 Hlavní historická depalatalizace..............................................................................38 Změna ě> e..............................................................................................................39 Změna ó>uo...........................................................................................................40 Vývoj konsonantu v......................................................................:...........................40 Hlásky v proudu řeči.................................................................................................41 Protetické hlásky......................................................................................................41 Asimilace znělosti ....................................................................................................41 Neutralizace znalostních protikladů.........................................................................42 Disimilační změny ...................................................................................................43 Další hláskové změny v proudu řeči .........................................................................44 Druhá historická depalatalizace...............................................................................44 Zménaý>ej.............................................................................................................45 Změna ú>ou...........................................................................................................45 Změna y >i ..............................................................................................................46 Změna ie> í .............................................................................................................47 Změna uo>ů ...........................................................................................................47 Změnaé>í ..............................................................................................................48 5 Změna aj > ej............................................................................................................48 Nářeční diferenciace................................................................................................49 TVAROSLOVÍ Skloňování...............................................................................................................50 Deklinace jmenná ....................................................................................................52 Deklinace vokalická.................................................................................................52 Mužské o-kmeny......................................................................................................52 Mužské jo-kmeny.....................................................................................................54 Mužské ijo-kmeny...................................................................................................56 Kolísání mezi o-kmeny a jo-kmeny...........................................................................57 Substantiva na -janin, -tel', -ar' ...............................................................................58 Mužské u-kmeny......................................................................................................59 Střední o-kmeny.......................................................................................................59 Střední jo-kmeny......................................................................................................60 Přechod od jo-kmenům k nt-kmenům......................................................................61 Střední tjo-kmeny....................................................................................................61 A-kmeny...................................................................................................................62 Ja-kmeny..................................................................................................................63 Kolísání a přechody mezi a-kmeny a ja-kmeny.........................................................64 bja-kmeny................................................................................................................65 I-kmeny....................................................................................................................66 Ženské u-kmeny.......................................................................................................68 Deklinace konsonantické.........................................................................................69 Mužské n-kmeny.......................................................................................................70 Střední n-kmeny.......................................................................................................70 Střední nt-kmeny.....................................................................................................71 S-kmeny...................................................................................................................72 R-kmeny..................................................................................................................72 T-kmeny...................................................................................................................73 Jmenné sklonění adjektiv a slov adjektivní povahy...................................................73 0- kmenová a a-kmenová deklinace..........................................................................73 Jo-kmenová aja-kmenová deklinace........................................................................74 bjo-kmenová a tja-kmenová deklinace ....................................................................74 1- kmenová deklinace................................................................................................74 U-kmenová deklinace ..............................................................................................75 Konsonantické sklonění...........................................................................................75 Deklinace zájmenná.................................................................................................77 Zájmena bezrodá .....................................................................................................77 Zájmena rodová.......................................................................................................78 Deklinace složená ....................................................................................................82 Časování ..................................................................................................................83 Staročeské konjugační typy......................................................................................88 1. třída Vzor vedu, vésti ........................................................................................................88 Vzor peku, péci.........................................................................................................90 Vzor mru, mřieti.......................................................................................................91 Vzor pnu, pieti..........................................................................................................92 Vzor mažu, mazati....................................................................................................93 Vzor beru, bráti.........................................................................................................95 2. třída Vzor tisknu, tisknuti .................................................................................................96 Vzor minu, minuti ....................................................................................................98 3. třída Vzor kryju, kryti........................................................................................................99 Vzor kupujú, kupovati............................................................................................100 4. třída Vzor prosu, prošiti..................................................................................................102 Vzor trp'u, trpěti.....................................................................................................103 5. třída Vzordělaju, dělati...................................................................................................105 Vzorsázěju, sázěti ..................................................................................................106 Slovesa atematická.................................................................................................109 Přechody mezi třídami ...........................................................................................110 Tvoření slovesných tvarů........................................................................................113 Indikativ prézenta ..................................................................................................113 Imperativ ...............................................................................................................115 Participium nt-ové..................................................................................................116 Imperfektum..........................................................................................................117 Aorist.....................................................................................................................118 Infinitiv..................................................................................................................120 Supinum......................................................................................'■.........................120 Participium 1-ové....................................................................................................121 Participium s-ové...................................................................................................121 Participium n-ové a t-ové........................................................................................122 Opisné tvary slovesné.............................................................................................122 Préteritum..............................................................................................................122 Plusquamperfektum ..............................................................................................122 Futurum.................................................................................................................123 Kondicionál ...........................................................................................................123 Složené neboli opisné tvary pasivní........................................................................123 Spojení typu jsem nesa, jsem nes............................................................................123 SKLADBA ............ Jednoduchá věta .... Vyjadřování záporu 124 125 126 Věty s významem možnosti, nutnosti a záměru ......................................................127 Větné členy Podmět...................................................................................................................127 Přísudek.................................................................................................................128 Předmět..................................................................................................................128 Příslovečné určení..................................................................................................129 Přívlastek...............................................................................................................130 Doplněk.................................................................................................................130 Polovětné útvary s participii...................................................................................131 Souvětí...................................................................................................................132 Neobvyklé spojovací prostředky (v abecedním pořadí)..........................................133 Syntaktická specifika humanistického období.......................................................138 Seznam základní literatury.....................................................................................141 Seznam nejdůležitějších zkratek starších písemných památek...............................144 Zkratky a symboly..................................................................................................146 Rejstřík odborných termínů...................................................................................148 8 £___ii.-:__'■ __l___:•' . ___- . _......._ — — -____—J—^±jii,^*r.- Úvodem Jako stará čeština bývala většinou označována čeština 14. století (pro svou výraznou odlišnost od vývojových etap následujících), nebo čeština 13. - druhé třetiny 18. stol., tj. do počátku češtiny nové. Pro naše pozorování je účelnější toto širší pojetí. Počátky češtiny spadají do konce lO.stol. n.L, kdy se čeština - stejně jako ostatní slovanské jazyky - začala vydělovat ze společného prajazyka - praslo-vanštiny. Již z tohoto období pocházejí první písemné doklady o její existenci (např. česká vlastní jména Mysläta, Boleslav, Mělník na českých denárech z přelomu 10./II.stol.), ale jsou zcela ojedinělé. Důkazů přibývá až od druhé poloviny 12. století, takže teprve od této doby lze češtinu považovat za jazyk historicky doložený. V jejím vývoji bývá rozeznáváno několik stadií. 1. Před historické stadium zahrnuje nejstarší období češtiny nedoložené písemnými doklady (konec 10. - pol. 12. stol.). Proto bývá nazýváno pračeské a jazyk té doby pračeština. Její podoba byla odhalena pomocí rekonstrukce založené na srovnávání jazykových faktů z obou konců jejího časového rozmezí: z historicky doložené staroslověnštiny (a rekonstruované praslovanštiny) na straně jedné (9.—lO.stol.) a z nejstaršího historického stadia češtiny a příbuzných slovanských jazyků na straně druhé (12.-13. sto!.). Pračeština je pro nás důležitá jako východisko vývoje staré češtiny. Staroslověnština je jediný historicky doložený útvar praslovanštiny a zároveň nejstarší slovanský spisovný jazyk. Zakládá se najižním (makedonském) dialektu. Byl vytvořen (spolu s náboženskou literaturou) v druhé polovině 9. stol. Konstantinem Filosofem jako součást přípravy na misijní činnost na Velké Moravě. - Staroslověnština je pro nás důležitá, protože reprezentuje pozdně praslovanské období (8.-10.stol. n.L). - Podoba praslovanštiny byla rekonstruována na základě srovnávání nejstarších stadií slovanských jazyků. 2. Historické stadium, tj. období doložené českými písemnými památkami: 2.1 Stadium rané staré češtiny začíná 2. polovinou 12. stol. a končí na sklonku 13. stol. Ranou češtinu známe jen z nesouvislých písemných památek (tj. bohemik, glos, přípisků) a dvou kratších literárních děl z konce 13. stol. (Píseň ostrovská a Kunhutina modlitba). Jak ukazují dochované písemnosti, vytvářela se v té době psaná podoba češtiny. Až do konce 13. stol. plnila totiž na našem území funkci spisovného jazyka latina (do 11. stol. zčásti i staroslověnština). 2.2 Stará čeština 14. století je již plně rozvinuta a má vysokou úroveň; prosazuje se v literární tvorbě, proniká do oblasti odborné, právní a administrativní. Stává se jazykem spisovným. 9 2.3 (Stará) čeština v období husitském (15. stol.) je výrazně ovlivněna česky psaným dílem Jana Husa. Je pro ni charakteristické částečné sblížení s jazykem mluveným. 2.4 Humanistická čeština je vyspělý jazyk 16. a počátku 17. stol. O její vytříbenou podobu se zasloužili česky píšící humanisté, kteří usilovali o to, aby se přiblížila tehdejšímu ideálu dokonalého vyjadřování - antické latině. 2.5 Jako barokní čeština je označována čeština od poloviny 17.stol. až do začátku národního obrození (poslední třetina 18. stol.). V důsledku nepříznivých historických událostí ztratila čeština některé své funkce a s odchodem české inteligence také vzdělané publikum pro díla vysokého stylu. Tyto skutečnosti omezily její působnost většinou jen na díla středního a nízkého stylu. 2.6 Od národního obrození začíná nová čeština. Její vývoj (v návaznosti na vývoj období předchozích) je popsán např. ve skriptech Spisovný jazyk v dějinách české společnosti z pera D. Šlosara a R. Večerky (1982), nejnověji v heslech D. Šlosara ve slovníku Čeština v jazykovedných pojmech. V dnešním pojetí se tedy starou češtinou rozumí čeština od druhé poloviny 12. stol. do konce 15. stol. Jazyk od nástupu humanismu do počátku národního obrození je označován jako střední čeština (čeština střední doby, případně starší čeština), národním obrozením začíná čeština nová. V našem výkladu se soustředíme na starou češtinu od 12. do konce 15. stol. Z doby střední vybíráme jen a) exkluzivní jazykové jevy, které by mohly znesnadnit porozumění tehdejším textům, a b) jevy nářeční potřebné pro zjišťování místní provenience textu. Prameny k poznání historického vývoje češtiny Jsou trojího druhu: 1. Rekonstrukce: uplatňuje se především při zkoumání před historického stavu jazyka (viz Předhistorické stadium češtiny). 2. Písemné památky literární i neliterární: 2.1 Pro nejstarší historické období češtiny máme k dispozici především památky nesouvislé. Jsou to bo-hemismy, bohemika, glosy, přípisky. V našem případě považujeme za bohemismy české hláskové, tvarové a lexikální prvky v staroslověnských textech vytvořených v českém prostředí. Nej-důležitější z nich jsou v Kyjevských listech (10.stol.) a Pražských zlomcích hlaholských (11.stol.). Např. místo předpokládaného staroslověnského akuzativu molitvg se objevuje tvar molitvu s českou střídnicí u za nosovku g. Bohemika jsou česká vlastní jména, ojediněle apelativa zapsaná v cizojazyčných (nejčastěji latinských) textech týkajících se české reality. Jde většinou 10 o slova nepřeložitelná nebo záměrně nepřekládaná (vlastní jména - in urbe Gradec, právní termíny - chomútné ,poplatek z chomoutů, vlastně z koňů v chomoutech'). Poměrně často byla bohemika využívána k zpřesnění latinského překladu: porcarius, qui sclauice dicitur suinar „p., který se slovansky nazývá svinar'" (pasák sviní). Mezi nejvýznamnější zdroje bohemik patří a) listiny administrativní a právní povahy (jejich reprezentativní soubor obsahuje edice Codex diploma-ticus et epistolaris regni Bohemiae, 1904-1907 - 1993), b) různé seznamy, zvláště nekrology (tj. seznamy jmen zemřelých členů nebo příznivců kláštera pořízené do kalendáře k jejich úmrtnímu dni, např. nekrolog Podlažický z 13. stol.), c) literární díla historická (především Kosmova Chronica Boemorum z počátku 12. stol.). Největší význam mají bohemika nejstarší, tj. z 12. a první poloviny 13. stol., kdy nemáme doloženy souvislé české texty. Poskytují jedinečné svědectví o tehdejší grafice (koselug, tj. kožělug „koželuh", ozzada, tj. osada, Tsymin, tj. Črnín, Ivrshik, tj. Juřík), o českém hláskosloví (Boguslaus, svinar' „svinař", tóna „tůně"...) a slovo tvorbě (vlastní jména Běhař, Rváč, Milík, Miláček, Hlupec, Ščedwň, Črnek, Črnoch, Dobrota, Vlček, Janík, Kubáta, Vojtěch „útěcha voje", Budivoj „kdo povzbuzuje vojsko", grnečné „poplatek z hrnců" atd.). Glosyjsou překlady jednotlivých slov nebo rozsáhlejších úryvků cizojazyčného textu vepsané přímo do tohoto textu. Možnost srovnání s cizojazyčnou předlohou zvyšuje jejich informační hodnotu. K nejstarším patří Glosy svato-řehořské (Pražské) a Glosy vídeňské (Jagičovy) z počátku 12. stol. Ve 13. stol. glos přibývá a mnohé z nich již překládají celé větné úseky nebo věty a souvětí (např. glosy v Homiliáři opatovickém a vTúlci sv. Bonaventury). Přípisky jsou krátké zápisy v českém jazyce, které nesouvisí s textem rukopisu, do něhož byly vepsány. Nejstarším a nejznámějším přípiskem jsou první dvě samostatné české věty, které byly připsány na počátku 13. stol. do zakládací listiny kapituly litoměřické (z r. 1057): Původní zápis: Pauel dalgejt plojcoucih zemu Wlah dalgejt dola/zemu bogu i Juiatemu. fcepanu feduema dujnkoma bogucea a fedlatu Přepis: Pavel dal jest Ploskovcích zem 'u. Vlach dal jest Dolás zem 'u bogu i sv 'atému Ščepánu se dvěma dušníkoma, Bogu-čěja a Sedlatu. 2.2 Z konce 13. stol. pocházejí první souvislé české texty (Kunhutina modlitba, Píseň ostrovská). Ze 14. stol. se dochovalo poměrně velké množství souvislých českých textů, zejména literárních děl. Tento materiál je základním pramenem pro poznání staré češtiny. Jednotlivé památky citujeme ustálenými a normovanými zkratkami (jejich zevrubný seznam je uveden v závěru). 11 ->--:----- - ■■ ■■ ■ 3. Současný i starší stav teritoriálních dialektů (nářečí). Jazykové změny se neuskutečňují na území jednoho národního jazyka najednou, nýbrž postupně. Mají své centrum vzniku a z něho se šíří přirozeným stykem obyvatelstva po celém území. - Jazykové změny, které formovaly spisovnou češtinu, vznikaly v středních Čechách (protože Praha a její okolí byly od zániku Velkomoravské říše politickým a kulturním centrem českých zemí). Odtud se šířily za příznivých podmínek po celém území až na jeho okraje. V době ztížené komunikace měly rozsah menší, většinou nedosáhly okrajových oblastí. To znamená, že se v okrajových regionech prováděly tyto změny se zpožděním nebo se neprovedly vůbec. Jsou tedy okrajové dialekty, uchovávající po jistou dobu nebo až dodnes starší stav jazyka, důležitým svědectvím o vývojových etapách češtiny. Avšak také v ostatních dialektech nacházíme pozůstatky staršího stavu. Proto jsou nářečí - a zvláště územní rozšíření jednotlivých nářečních jevů - cenným doplňujícím pramenem pro poznání historického vývoje jazyka. Např. stč. změna ú > ou byla provedena ve spisovné češtině i ve většině dialektů (múka > mouka, ve střmor. nářečích se ou dále měnilo v ó - moka). Původní ú zůstalo zachováno jen na okrajích českého jazykového území: na západě na nejzazším okraji jzč. nářečí (muka, chalúpka/chalúpka), ve vmor. dialektech a ve zkrácené podobě v nářečích slez. (vmor. múka, slez. muka). Má tedy např. vmor. slovo múka stejnou podobu jako v češtině 11.-14. stol. Do konce 14. stol. se hláska v vyslovovala bilabiálně (obouretně - je označována jako [w] na rozdíl od retozubného v), poté se změnila ve v retozubné. Nová výslovnost v češtině převládla a užívá se na celém území dodnes. O někdejší bilabiální výslovnosti vypovídají především okrajová nářečí: nejznámější je severovýchodočeské u namísto retozubného v na konci slabiky (kreu, prauda) s přesahem na severozápadní okraj Moravy, stopy po bilabiálním v nacházíme i v jižních a jihozápadních Čechách (Horaždouce, Horažďojce < Horažďovice) a prostřednictvím změny w > b v jednotlivých slovech porůznu po celém území pabouk „pavouk", břes, břas „vřes" apod. Zevrubné informace o rozšíření nářečních hláskových, tvaroslovných a lexikálních jevů na území ČR podává Českýjazykový atlas I-IV, 1992-2001. Základní rozdělení českých nářečí A Česká nářečí v užším smyslu (tj. na území Čech a přilehlé části Moravy) Jejich dílčí části představují: 1. středočeská nářečí 2. jihozápadočeská nářečí 3. severovýchodočeská nářečí 4. českomoravská nářečí 12 B Nářečí středomoravská (dř. hanácká) 1. centrální střmor. nářečí 2. jižní střmor. nářečí (specifické úseky: horský, znojemský) 3. západní okrajové úseky 4. východní okrajové úseky (se specifickým úsekem čuháckým) C Nářečí východomoravská (dř. moravskoslovenská) 1. západní okrajové úseky: hranický, kelečský a dolský 2. východní archaická oblast (severní část bývala nazývána etnografickým termínem Valašsko, jižní část Slovácko) + při jv. okraji státní hranice se Slovenskem - nářečí kopaničařská (slovenského původu) D Nářečí slezská (dř. lašská) 1. jižní (moravský) úsek (štrambersko-frenštátský) 2. západní úsek(opavský) 3. východní úsek (ostravský) 4. nářečí slezskopolská (úseky: karvinský, bohumínský, těšínský, jablunkovský) Vývoj českého pravopisu - české pravopisné systémy Od počátků češtiny se užívalo k jejímu zápisu latinky, a to středověké obměny latinského písma, jak to bylo běžné v západní Evropě. Latinka nebyla pro český jazyk příliš vhodná, protože má méně písmen než čeština hlásek. Hledání možností, jak označit ty české hlásky, které latina neměla, sehrálo ve vývoji českého pravopisu důležitou roli, neboť všechny pravopisné systémy, které v průběhu vývoje češtiny vznikly, představují různá řešení tohoto problému; době jejich užívání odpovídají jednotlivá stadia českého pravopisu. Do 11. stol. (a později jen ve specifických případech) se na našem území užívalo též staro-slověnštiny. K jejímu zápisu sloužila dvě písma - hlaholice a cyrilice. Protože byla vytvořena pro záznam slovanského jazyka, měla pro všechny slovanské hlásky specifické znaky. Jejich zápis tedy nečinil žádné potíže. 1. Přípravné stadium českého pravopisu sahá až do konce 13. stol. Tehdy se při zápisu českých písemností uplatňovala latinka nesystematicky, bez jakékoli úpravy, a proto je tento nejstarší způsob zápisu českých textů označován jako pravopis primitivní nebo jednoduchý. Jeho „primitívnosť' spočívá vtom, že onu disproporci mezi větším počtem českých hlásek a menším počtem grafémů středověké latinské abecedy řešil na úkor jednoznačnosti zápisu domácích hlásek. Hlásky v latině neexistující byly zapisovány literami pro podobné hlásky latinské: např. dete (přepis: dietě, nč. dítě). Tak se stalo, že jedna 13 litera označovala více hlásek (např. písmeno c označovalo nejen české vyslovované c a k jako v tehdejší latině, ale i české č {Miculcici, tj. Mikulčici - dnešní Nikolčice), písmeno z zase označovalo všechny sykavky - z, ž, s, š, c, č, písmeno r označovalo r i ŕ atd.), a v důsledku této nejednoznačnosti a neustálenosti byla táž hláska zaznamenávána různými písmeny: hláska c byla označována literami c, z, s, hláska k literami c, k, g atd. Největší pestrost panovala při zachycování sykaveks, š, c, č. Nejstarší grafika zpravidla neoznačovala kvantitu vokálů; jen ojediněle je vyznačena zdvojováním samohlásek (comaar, tj. komár), čárkou, příp. oběma prostředky současně (Noóstup, osobní jméno Nástup). Rovněž neoznačovala měkkost konsonantů (Lubuffa, tj. L 'ubuša s měkkým /', dnešní Libuše); známe jen několik případů, kdy v této funkci vystupuje i: MUlóin, tj. Miloň. S přibývajícím počtem českých písemností vzrůstala potřeba jednoznačnějšího záznamu českých slov. Řada dokladů ukazuje, že byla nejnaléhavější u vlastních jmen: např. zápis osobního jména v podobě Cas lze číst jako „Čaš, Kaz', Kas, Kaš, Čas". Všechna uvedená osobní jména jsou ve staré češtině doložena, takže odhalení konkrétního jména, které se pod zápisem skrývaje nemožné. Jisté východisko z této situace nabízely spřežky, kombinace dvou i více liter, které se spolu obvykle nevyskytují. Také ony začaly sloužit k označení některých českých hlásek. První ojedinělé spřežky pocházejí z 11. stol. a jsou doloženy ve vlastních jménech: např. Cressicsi (Krěšici, tj. dnešní obec Křešicé) se spřežkami ss pro š a cs pro c. Od konce 12. stol. spřežek významně přibývá, ale jsou nadále využívaný nesystematicky: např. spřežka ch označovala hlásky c, č, ch, h, k, s, š, spřežka czs hlásku z, spřežka sch hlásky č, s, š, ž atd.; nejvíce spřežek bylo vytvořeno k označení sykavek. - Teprve na začátku 14. stol. vznikl na jejich základě první skutečný pravopisný systém. Listinný materiál vypovídá o tom, že se ke spřežkám, zvláště k těm neobvyklým, uchylovali nejčastěji písaři neznalí češtiny, kteří se jejich pomocí snažili zachytit vlastní jména jim neznámých osob nebo míst. Glosy, přípisky a souvislé české texty bylo možno alespoň zčásti domýšlet, a nadto byly psány Čechy, takže jejich zápisy - ve srovnání s bohemik}' - využívají spřežek mnohem méně, viz prvni české věty v kap. Prameny k poznání historického vývoje češtiny. Příklady bohemik zapsaných primitivním pravopisem: vlastní jména osobní: Bareš (Bareš), Bochchek {Boček), Csaztovoy (Častovof), Psid (Přeď), Conaza (Konašä), Mizlata (Mysläta), Scori (Skorý), Vneg (UnekAJňek); apelativa: glaua (glava, později hlava), grrnecne (hrnečné), homuthne (chomútné) -právní termíny, tona (tóna, dnes tůně). Pro vědecké účely je žádoucí, aby transkripce textů zapsaných primitivním pravopisem odpovídala dobové výslovnosti: měly by být rozlišovány dvojice tvrdých a měkkých (palatalizova-ných a palatálních) konsonantů, např. sen „představy nebo děje ve spánku" x s 'en „zájmeno tento", a další specifika té doby (Pleskalova, Tvoření nejstarších českých osobních jmen, 1998). V dnešní době bývá termín primitivní (jednoduchý) pravopis odmítán, protože tento nejstarší způsob zápisu českých slov nemá žádný systém. Zevrubný popis nejstarší české grafiky podává článek J. Pleskalové K počátkům českého pravopisu (viz seznam literatury). 14 2. Spřežkový pravopis řeší rozdíl mezi menším počtem latinských grafémů a větším počtem českých hlásek pomocí spřežek. 2.1 Starší (složitější) spřežkový pravopis vzniká na samém počátku 14. stol. a vychází z užívání v rozmezí 1330-1340. Jeho základním rysem je důsledné rozlišování sykavek. Spřežka/litera označuje hlásku zz = s zzam, uzzfyffaw, muzzil jJJ š neznawffe, lepMm, vf/e, w/em cz c czo, wíecze, otecz chz = č chzezzt, chzazz z z mezí, zemíe, znay s = ž siwot, czos, se, sena ch ch ducha, hrziechow • = ř morse, rsieka ie,ye č (tzv. jať) wíecze, chtyel c zvi před a,o,u,r = k cozztelu, gen.sg. poclada g j v přejatých slovech g: ginu, gedno; zgaliley Poznámka: Litera /se nazývá dlouhé s. Spřežky ie, ye označují dlouhé i krátké š. Dlouhé ě transkribujeme jako ve, krátké jako ě. Krátkost nebo délku poznáme podle pozdější podoby slova. Jestliže je v nové češtině pokračováním tohoto ie dlouhé í, bylo ě původně dlouhé (přepisujeme je jako ie: wíecze - přepis viece, protože nč. je více). Je-li v nové češtině namísto této spřežky grafický znak e, ě, šlo o ě krátké (přepisujeme je ě: zzie -přepis sě, protože nč. se, chzlowyek - přepis člověk, protože nč. je člověk). Délka samohlásek se většinou neoznačuje, a pokud se tak děje, bývá vyjádřena zdvojením příslušné samohlásky, přičemž se píší zpravidla nad sebou (ktereL'm). - Spřežkový pravopis většinou neodráží tehdejší výslovnostní rozdíl mezi i a y. Obou písmen se užívá promiskue, nadto ještě označují hlásku j (ya-blek). Diakritická znaménka jsou většinou jen grafickou záležitostí. Nelze sice vyloučit, že v některých textech mohla sloužit k označení kvantity vokálů nebo měkkosti konsonantů, ale malý počet dochovaných děl (většinou jen jejich zlomků) neumožňuje tyto hypotézy s určitostí potvrdit ani vyvrátit. Starší spřežkový pravopis je patrně dílem jednoho tvůrce nebo několika vynikajících jedinců. Důsledně byl užit jen v nejstarších opisech staročeských legend, méně důsledně v nejstarších rukopisech Alexandreidy a v opisech staročeských legend z 1. čtvrtiny 14. stol. (v tzv. Klementinských zlomcích). Příklad textu zapsaného starším spřežkovým pravopisem: Transliterace: Transkripce: Tu rsíechzíu hi tyem zamutkem Tú řěčú hi tiem zámutkem -edJi do zzwe ff chzíepownýczíe [š] edši do své ščěpovnicě 15 -a plachzíuczí pade nýczíe -a plačúci pade nice, -bohu wzdi.fííuczí zzpokoru. [k] bohu vzdyšúci s pokoru. Legenda o R Marii z počátku 14. stol. Zevrubný popis staršího spřežkového pravopisu obsahuje úvodní studie k edici Nejstarší české veršované legendy z pera J. Cejnara, 1964 (viz seznam literatury). V ostatních textech té doby, zejména v neliterárních zápisech českých vlastních jmen, se starší spřežkový pravopis neuplatňuje. Doklad}' neliterární povahy (vlastní jména místní, osobní apod.) jsou i nadále psány nejednoznačnou grafikou vycházející z primitivního pravopisu, ale již méně pestrou a do jisté míry ustálenou. Její podoba se postupně vyvíjí směrem k spřežkovému pravopisu mladšímu. Příklady vlastních jmen místních z období 1300-1340: Telcz (Telč), Tozicze (Tožice), Dalesicz (Dalešice), Zablatie, Zeletaw (Želetava), Crisanowicz (Kři-žanovice), 7<0Wtfr.zow, Chotiebors, Bresínka (Březinka). 2.2 Mladší (jednodušší) spřežkový pravopis se formoval od konce 30. let 14. stol, držel se - vedle nově zavedeného diakritického pravopisu - po celé 15. stol. a v jednotlivostech přežíval ještě v dalších stoletích (zvláště v rukopisech). Na rozdíl od staršího spřežkového pravopisu nerozlišuje sykavkové dvojice s-š, z-ž, c-č, zato více respektuje znělost hlásek (odlišuje z-s, ž-š). Je sice méně přesný než starší spřežkový, ale je jednodušší a jeho částečná nejednoznačnost není na úkor srozumitelnosti. Specifické rysy mladšího spřežkového pravopisu: Spřežka/litera označuje hlásku zly, wizte zena, když yasny, bijcupi budeš, faecz do/Jel, awffak dczeiy, nechczy acz, czejt Borzywoy, rzyeka z = z - ž = s - š // = zejm. š cz = c = č rz = r Ostatní prostředky včetně označování kvantity zůstaly stejné jako ve starším spřežkovém pravopisu. Pouze samohláska u se na začátku slova označovala důsledněji než dříve literou v {vita - ústa). Příklad: Transliterace: Transkripce: Knyez Hafywyt potom jnyde Kněz H os tivít po tom snide, Borzywoy na otczow ftolecz wznyde Bořivoj na otcóv stolec vznide. 16 Tehdy Swatopluk v Morawye králem byeffe Tehdy Svatopluk u Moravě králem bieše, knyezcze/ky gemu fluzyef/e kněz čes!<ý jemu slúžieše. Dal Poznámka: Ani tento pravopis nebyl ve všech dílech té doby dodržován důsledně. Často v nich nacházíme stopy po grafice obou předchozích období. 3. Diakritický pravopis řeší rozpor mezi rozdílným počtem latinských písmen a českých hlásek pomocí diakritik (čárek a teček nad písmeny). Jeho tvůrcem je s největší pravděpodobností Jan Hus. Svůj návrh diakritického pravopisu, který znamenal podstatné zjednodušení dosavadního pravopisu, představil v traktátu De orthographia bohemica. Místo spřežek zavádí litery s tečkou (punctus rotundus): č, š, ž, ř, d, i, ň,l = dnešní č, š, ž, ř, ď, ť, ň a původní tvrdé /; kvantitu označuje příslušnou literou s čárkou (gracilis virgula): á, é, i apod. Označování kvantity ovšem nebylo ještě dlouho důsledné (zvláště v rukopisech), takže při transkripci ji většinou musíme rekonstruovat. Hus vyžadoval zapisování í", y podle jejich původní výslovnosti a tento úzus se dodržuje dodnes (liška, slyšet). Ostatní prostředky ponechal většinou beze změny (např. nechal spřežku ch, protože byla spřežkou už v latině, uprostřed slova psával u v platnosti v - fiouo, vokál u na počátku slova psal jako v - vjta). Diakritický pravopis se prosazoval velice pomalu, po celou dobu jeho trvání (tj. 15.-1.pol.16. stol.) se paralelně užívalo mladšího spřežkového pravopisu. Prosadil se až v 16. stol., a to v upravené podobě tradičně nazývané pravopis bratrský. Příklad textu zapsaného diakritickým pravopisem: Transliterace: Aby ktož budeš čifú rozvmiel me čefke réči/viez/žet fem p/al tak iakož obyčeiňie mluwim/neb wgednom kragí Čechoweginak mluwie/a wginem ginak /vpňkladie /Ja piji / nižádný nevie / agini riekagi / žádny nevie / Opiet ia diem muffiem včiňiti/Agini rku muffim. Transkripce: Aby, ktož budeš čisti, rozuměl mé české řeči, věz, žeť sem psal tak, jakož obyčejně mluvím, neb v jednom kraji Čechové jinak mluvie a v jiném jinak, u příkladě já píši: nižádný nevie, a jiní nekají: žádný nevie. Opět já diem: musiem uči-niti. A jiní řkú: musím. Hus, Postila (doslov). 4. Pravopis bratrský byl užíván od 16. stol. až do počátku národního obrození. Jde v podstatě o upravený diakritický pravopis Husův. Podle tvůrců těchto úprav a jeho prvních uživatelů - členů Jednoty bratrské - se nazývá bratrský. Charakteristické znaky: Tečka nad konsonanty byla nahrazena háčkem (č, ž, ř, ň...), ale ne ve všech případech. Souhláska š se vrátila ke spřežce fj, příp. 17 ke f, protože kladení háčku nad vysoká písmena působilo potíže. Dvojí / se rozlišovalo jen v některých bratrských rukopisech a tiscích: tvrdé l se značilo jako / s obloučkem vpravo, měkké / jako pouhé L Slabiky dě, tě, ně se už píší dnešním způsobem. Délka vokálů se sice označovala čárkou, ale ne u všech samohlásek. Dlouhé í se zapisovalo jako/ Tento způsob záznamu / vznikl zjednodušením staršího psaní ij, což je pozůstatek starobylého označování kvantity zdvojováním liter. Užití j pro /' mělo své opodstatnění: dlouhé í s čárkou se totiž nesnadno rozlišovalo od krátkého /, které už mívalo pravidelně tečku. Délka u samohlásky ú vzniklé ze staršího ó se začala označovat kroužkem (kůň < kón); jde o využití staršího způsobu zápisu ú z dob jeho diftongické výslovnosti [uo], kdy se diftong psával nad sebou - kůň, vyslovováno [kuoň], později [kúň]. Dvojhláska ou se nadále psala jako au. Hláska g se někdy označovala jako g s tečkou nebo háčkem, protože pouhá litera g označovala j (vedle písmene y). Po c,s,z se nepsalo i, nýbrž výhradně y. Litera/spřežka označuje hlásku (dvojhlásku) j(ij) = í : widjš au = ou : odpaujftěgte JJ = š : odpufftěno w = v : wám v = u : vmyj g j : gejt g,g, častěji g = g : ffigůry, grunth ay,ey,oy = aj,ej,oj : naymileyfíij Příklad textu napsaného bratrským pravopisem: Transliterace: Když Pán Bůh zpřjčin gemu Jarnému známých, na Čejicý Národ w Nábo-ženjtwj čijiém pojtawený/z Wlajti wyhnanjtvtj dopu.ltil/'y my toho včajtni bywffe, dojtali Jme Je Božjm řjzenjm do koruny Poljké, pod Wrchnojt/ kteráž nám Nábo-imjtwj čijtého wedlé Slowa Božjho prowozowánj/ y bytu/ y žiwnojti / na gruntech jwých přála, y nad námi ruku Ochrannou držela: tak že .Hnepokogně od mnohých vtijků a s/auženj kteráž Jme w jwé wlajti trpěli až pojawád pod touž Wrchnojt} odpočjwali. Transkripce: Když Pán Bůh z příčin jemu samému známých na česlcý národ v náboženství čistém postavený z vlasti vyhnanství dopustil, i my toho účastni byvše, dostali sme se božím řízením do koruny polské pod vrchnost, kteráž nám náboženství čistého vedle slova božího provozování i bytu i živnosti na gruntech svých přála i nad námi ruku ochrannou držela; takže sme pokojně od mnohých útisků assoužení, kteráž sme v své vlasti trpěli, až posavad pod touž vrchností odpočívali. (Komenský, Zpráva kratičká o morním nakažení) 18 Bratrský pravopis se uplatňoval především v tiscích. Písařský úzus se od tiskařského odlišoval malou mírou využití diakritického pravopisu. Pravopisné změny prováděné v úzu tiskařském pronikaly do pisárskeho úzu se zpožděním a v nestejné míře, některé z nich nepronikly vůbec. Pokud se v něm přece jen uplatnily, představovaly pouze další možnosti zápisu příslušných hlásek a tím zvyšovaly nejednoznačnost jejich záznamu. Zcela nedůsledné bylo označování měkkosti konsonantů diakritickými znaménky a označování kvantity čárkou. V písařském úzu se běžně užívalo řady spřežek (cž=č, cz=c, ti-i, rž-ř, uo=ů), litera ž pronikla jen zčásti, zaměňuje se užívání i, y (zvláště v 17. stol.) atd. Rozdíly mezi obojím územ se postupně prohlubovaly. Okolo r. 1530 byly už tak nápadné, že šlo v podstatě o dvojí pravopis. Tuto skutečnost museli vzít na vědomí i gramatikové (včetně autorů školních učebnic) a vlastně tento rozdíl kodifikovali. Zevrubný popis grafiky v 15.-17, stol. (v tiscích i rukopisech) obsahuje dílo J. Poráka Humanistická čeština, 1983 (viz seznam literatury). 5. Novočeský pravopis vzniká v době obrozenské úpravami bratrského pravopisu. K nejdůležitějším patří: a) Tzv. analogická úprava, realizovaná z popudu J. Dobrovského. Po c se začalo psát jen i, í, po s, z i, ř nebo y, ý podle etymologie nebo morfologické analogie: např. tisíc, syn, nom. sg. kosi podle páni, akuz. sg. kosy podle pány atd. Úprava byla přijata r. 1819. Byl také zaveden dnešní způsob psaní spojky i (dříve se psávala jako y) a počátečního u- (dříve v-). Ve dvacátých letech byl změněn typ písma: stará gotická fraktura (švabach) byla nahrazena latinkou (renesanční antikvou). V této souvislosti byla odstraněna spřežka Jfz nahrazena písmenem š. b) V r. 1842 se uskutečnila tzv. reforma skladná. Je spojena se jménem P.J. Šafaříka. Písmeno/ bylo nahrazeno písmenem í a v důsledku toho mohla být písmena g a y y platnosti j nahrazena písmenem j; litera g se tak uvolnila pro označování g (a nemuselo se užívatg s háčkem): např. její místo dřívějšího gegj. c) Třetí reforma proběhla v letech 1849-1850. Bylo zavedeno psaní v místo w a ou místo au. - V té době se prosadily ještě další změny, jako např. nad počátečním ú se začala označovat délka (úřad), pomocné tvary bych, bys... se začaly psát zvlášť, príklonka s tiretem. Tak byl novočeský pravopisný systém postupně zbaven všech nevyhovujících archaismů. Jeho dnešní stav představují Pravidla českého pravopisu. Vývoj interpunkce 1. V období 10.-13. stol. se interpunkčních (tj. rozdělovačích) znamének téměř neužívalo. Jen ojediněle se nesoustavně uplatňovala tečka uprostřed řádku, která označovala místa pauz při hlasitém přednesu: Hore mně hospodine mój • neb otevšad mně boj i válka • otevšad šípi letie • otevšad nebezpečenstvie • otevšadprěkaza i škoda • Glosy kTúlci sv. Bonaventuryz pol. 13. stol. - Hranice větných a souvětných celků bývají často vyznačeny velkým písmenem. 2. Ve 14. stol. je interpunkce nadále jen fakultativní. Častěji se uplatňuje ve verších, zejména jsou-li psány in continuo. Vyskytuje se na hranicích veršů, řidčeji jinde a slouží k označování pauz při hlasitém přednesu. V každém textu se užívá vždy jen jeden druh interpunkčního znaménka (buď tečka uprostřed řádku, nebo dvě tečky, barevná tečka, šikmá čára přes celý řádek apod.). -V próze se interpunkční znaménka téměř nevyskytují. Příklad užití interpunkce v Dal: Jim Libuše odpovědě: Řkúc: To vám beze Istipovědě: Kok koli ste mě uhanili: když ste mě tak potupili: 3. Také v 15. stol. se uplatňuje jediné interpunkční - pauzové znaménko, ale je rozšířeno více než v období předchozím. Univerzálním znaménkem se oddělují souvětí, jednoduché věty a ty věty souvětí, které jsou při hlasitém přednesu odděleny pauzou. Ostatní věty v souvětí, např. vedlejší věty spojené s řídící větou tzv. korelativními výrazy (ten - který, tak - jak(o)(ž)...) jím odděleny nejsou, protože při hlasitém čtení mezi nimi pauza nebývá. Viz text z Husovy Postily v kap. Vývoj českého pravopisu. Dále se interpunkční znaménko vyskytuje uvnitř věty jednoduché, kde nebývá předěl syntaktický, nýbrž jen pauza ve výslovnosti: Např. Aby panovatel muoj .jich známosti dosiehna. budúcich věci. jistotu mohlpoznati (VavřineczB Rezové, Snář). V souladu s tím, co bylo řečeno, se nadále neoddělují vokativy (oslovení), přístavky a také většina kratších vložených vět. Z toho plyne, že v edicích staročeských děl je interpunkce doplňována editorem, a to podle našich dnešních zásad. 4. Na počátku 16. stol. se stále ještě užívá jediného interpunkčního znaménka, ale již v průběhu 16. století se interpunkce rychle zdokonaluje. Její rozvoj je reakcí na tehdejší prudký rozvoj souvětí. Složitým a bohatě rozvitým souvětím dosavadní jednoduchá interpunkce nestačila, a proto byla zavedena trojstupňová interpunkce podle vzoru latinských gramatik. Jde o tečku (lat. periodon), dvojtečku (lat. geminus, colon) a čárku (virgula, suspensivus, comma). Tečka ukončovala souvětí, dvojtečka byla užívána k členění složitějšího souvětí nebo periody (viz oddíl Perioda) a dále k uvozování přímé řeči, to znamená, že se mohla vyskytnout v jednom souvětí i víckrát, čárkou byly oddělovány úsek}' menší. Pravidla jejich užití byla formulována velmi obecně, a proto nebyla interpunkce důsledná. V podstatě šlo o znaménka pauzová, ale jejich troj stupňovitost už napomáhala k lepší orientaci v psaném textu. 20 A jakž sem jich jen pominula / takž sem našla toho kteréhož miluje duše má: chopila sem ho/aniž ho pustím /až ho uvedu do domu matky své/a do pokojíčků rodičky své. Bibl Kral. Pokud se vyskytl středník, přebíral funkci znaménka uvozujícího přímou řeč: Např. Řekli to; Zlapejte nám lišky/lišky pravím i ty maličké/ješto škodu dělají na vinicech /poněvadž vinice náše teprv kvete. Bibl Kral. Ale mnohem častěji vystupovala při uvozování přímé řeči dvojtečka. 5. Také v období barokním převládá v interpunkci princip pauzový; vedle tečky, dvojtečky a čárky se v tiscích začíná uplatňovat středník (semicolon). V hierarchii interpunkčních znamének stojí mezi dvojtečkou a čárkou (tedy níže než dvojtečka). O jeho postupně se vyhraňující úloze vypovídají tisky ze 17.-18.stol. Spolu s dvojtečkou sloužil k optickému zpřehlednění dlouhého, často až rozvleklého barokního souvětí a zároveň postihoval jeho zvukovou organizaci. (Proto je třeba při vydávání barokních děl původní rozložení dvojteček a středníků respektovat.) Ó laskavý spasiteli náš! ty si přislíbil/ že všecko k sobě potáhneš/ když od země pozdvižen budeš; nyní si nade všecka nebesa od země pozdvižený/ pamatuj na zaslíbení tvé/ a táhni nás za sebou: nebo po odejití tvém do nebe/ žádné nám na zemi potěšení nepozůstává; nýbrž jako žíznivý jelen touží po studnici vod: tak duše naše touží po tobě. KONIÁŠ, Postýlka,..., 1750 Z barokní doby pocházejí první náznaky syntaktizace interpunkce, tj. užívání interpunkčních znamének podle principu syntaktického. Nacházíme je v exilovém díle J.A.Komenského. Komenský - na rozdíl od dosavadních zvyklostí - neodděluje čárkou východisko výpovědi od jádra v jednoduché větě a naopak odděluje čárkou vedlejší věty spojené s větou řídící dvojicí korelativ-ních výrazů, např.: Akadémia, ku projití plnému té profesí, k níž kdo oddán bude:... Do domácího prostředí však jeho podnětné interpunkční zásady nepronikly. 6. Novočeská interpunkce byla vytvořena až v 19.stol. Starý princip interpunkce založený na výdechovém členění textu byl postupně opouštěn a nahrazován principem syntaktickým; jím se řídí interpunkce dodnes. Podrobné poučení o dnešní interpunkci podávají Pravidla českého pravopisu z r. 1993. 21 Transliíerace a transkripce Písemné památky staré a starší české literatury jsou širší vědecké veřejnosti a ostatním zájemcům zpřístupňovány jejich vydáváním. Vycházejí buď v podobě transliterované, nebo transkribované. (Stranou ponecháváme volnější zpracování pro laiky.) Transliterace je přepis každé litery jedné grafické soustavy literou jiné grafické soustavy, takže je možný zpětný přepis. Transkripce je přesné zachycení zvukové podoby textu pomocí novočeské-ho pravopisu. Pro ty hlásky nebo jevy, které novočeský pravopis neoznačuje, se užívá zvláštních znaků. Transkripce staročeských a starších českých textů se řídí vlastními pravidly. Pro texty do začátku 17. stol. platí transkripční zásady uveřejněné v článku J. Daňhelky Směrnice pro vydávání starších českých textů (sborník Husitský Tábor, 1985, 285-301), pro vydávání textů z doby barokní mají zásadní vyznaní pravidla, která vypracoval J. Vintr (Zásady transkripce českých textů z barokní doby, Listy filologické, 1998). Obě publikace obsahují další odbornou literaturu. Obecnější poučení o transkripci staročeských textů podává též Staročeský slovník, Úvodní stati..., 1968,46n. Podle zaměření konkrétní edice jsou výše uvedená pravidla často modifikována. Jejich konkrétní podoba bývá představena v úvodní části vydávaného díla. Základní pravidla transliterace a transkripce jsou představena v naší kapitole Vývoj českého pravopisu. Podrobnější údaje o platnosti jednotlivých liter podává kap. Abecední přehled běžnějších případů záznamu hlásek pravopisem primitivním a oběma systémy spřežkového pravopisu (in: Bělič-Kamiš-Kučera, Malý staročeský slovník, 1978, 699-704). Další zásady: Při psaní velkých písmen se řídíme dnešními Pravidly českého pravopisu, hranice slov v písmě upravujeme rovněž podle pravopisného úzu novočeského (např. slova bych, bys... píšeme zvlášť), pokud nám nejde o specializované svědectví o starším vývojovém stadiu. V tom případě odlišné dobové pojetí respektujeme. Např. u tzv. příslovečných spřežek a jiných výrazů, které postupně vznikaly ze dvou slov, ponecháváme většinou psaní původní: na mále, kterýkoli. Římské číslice nahrazujeme arabskými. Zkratky v textu rozepisujeme, rekonstruované části, které do textu doplnil editor, uvádíme v hranatých závorkách. Grafické zvyklosti, které se nezakládaly na výslovnosti, nerespektujeme (např. letka, offěra přepisujeme jako léta, ofěra), ale tam, kde jde o pozůstatek starší výslovnosti, původní grafiku ponecháváme: smrtedlný. Ad interpunkce: Do transkribovaných staročeských textů (tj. do konce 15.stol.), v nichž většinou interpunkce chybí nebo je nedostačující, se vkládá interpunkce odpovídající syntaktickému členění vět a souvětí, a to podle zásad obvyklých v nové češtině. Doplněná interpunkce slouží k zpřehlednění a větší srozumitelnosti textu. 22 Interpunkce v textech z doby humanistické a barokní představuje problém mnohem složitější. Hledá se vždy takové řešení, které by moderními grafickými prostředky (tečkami, čárkami, středníky, dvojtečkami, pomlčkami atd.) vystihlo zvláštnosti starších větných a souvětných útvarů (viz citované publikace J. Daňhelky, J. Vintra). V našich skriptech věnovaných staré češtině se touto speciální problematikou nezabýváme. 23 Hláskosloví Zabývá se především hláskami, tj. samohláskami (vokály), souhláskami (konsonanty), dvojhláskami (diftongy), a jejich změnami. Systém hlásek prose! během tisíciletého trvání češtiny rozsáhlými změnami. Většina z nich se odehrála v průběhu 10.-16. stol., poté se hláskový vývoj spisovného jazyka postupně uklidňuje. O jednotlivých změnách se dozvídáme z tehdejších písemností, popř. rekonstrukcí nejstaršího stavu. Zpočátku zaznamenávali písaři především zvukovou podobu slov, takže probíhající hláskové změny pronikaly do psaných textů poměrně rychle. Lze počítat s tím, že doba jejich provádění nebyla příliš vzdálená od doby vyhotovení příslušných písemností. Např. v listině z r. 1169 je pro češtinu poprvé doloženo h {Bohuslaus, Bohuše; předtím se na místě dnešního českého h vyskytovalo důsledně g) a na základě tohoto svědectví víme, že změna g > h započala v 2. polovině 12. stol. Od 15. stol. se prosadila jistá písařská a později i tiskařská tradice, která bránila narušování ustáleného grafického obrazu a tím i spontánnímu pronikání změn z jazyka mluveného do psaného. Hláskové změny se dostávají do písemností s jistým zpožděním, v jednotlivostech dokonce až v období novo-českém. Např..změna ú > ou je spolehlivě doložena na konci 14. století. Vzniklý diftong byl nejčastěji zapisován jako au a tento způsob zápisu přetrval až do roku 1849, a to bez ohledu na skutečnost, že se tento diftong již v 15. století vyslovoval jako [ou]. Znalost staročeského a pozdějšího staršího českého hláskosloví je důležitá pro jazykovědce i pro historiky. Jazykovědci využívají spolehlivě datovaných písemností k určení chronologie starobylých hláskových změn, historikové zase mohou využívat hláskoslovného rozboru pro dataci textu nebo určení místa jeho vzniku. Při dataci textu na základě jeho hláskového rozboru je třeba přihlížet také k jeho územní provenienci, neboť zrněny se ze svého centra šíří postupně a do vzdálenějších oblastí se dostávají později (nebo se nerealizují vůbec). Poznámka: Při hláskovém rozboru textů administrativní povahy je třeba vycházet z těch částí, které se obměňují. Úvodní a závěrečné formule listin se z tradičních důvodů po dlouhou dobu stereotypně opakují, a proto mívají podobu tradiční (tj. jazykově neodpovídající období, v němž dokument vznikl). Jak ukážeme dále, je dobrá znalost staročeského a staršího českého hláskosloví velmi důležitá jak pro správné porozumění dobovým textům, tak pro dataci písemných památek dosud časově nebo místně nezařazených. S ohledem na uživatele těchto učebních textuje výklad složité hláskoslovné problematik}' podán zjednodušeným způsobem. Nejprve je popsáno pračeské 24 (v nutných případech též praslovanské) východisko a poté jsou představeny jednotlivé změny v chronologickém poradí se zdůrazněním těch faktů, které jsou důležité pro posluchače historických oborů. Pračeské vokály Tvořily následující systém: Vy 'u/u 'ě 'e/e 'ä/ä 'o/o 'a/a e = zavřená, úzce vyslovovaná samohláska e; nazývá se jaťpodle názvu písmene v staroslověnské abecedě. Samohlásky byly krátké a dlouhé. Dělily se na přední ('ä, 'ě, % 'i) a zadní (a, o, u), přičemž přední samohlásky (kromě 'ě) měly za jistých podmínek zadní vý-slovnostní variantu (ä, e, y) a zadní samohlásky zase výslovnostní variantu přední ('a, 'o, v). Tento stav byl výsledkem pozdně praslovanských změn 10. století. Rozdělení na přední a zadní samohláskyje založeno na jejich artikulaci (tj. na jejich tvoření). Při výslovnosti předních samohlásek (v grafickém zobrazení systému jsou uvedeny v předním sloupci na prvním místě) se jazyk zdvíhá k přední části patra, při výslovnosti samohlásek zadních (v grafickém zobrazení jsou na druhé pozici druhého sloupce) je jazyk zdvižen více vzadu. Podobně se polohou jazyka odlišovaly i výslovnostní varianty ( u předních variant zadních vokálů byl jazyk - ve srovnání s výslovností jejich základních podob - posunut trochu více dopředu, v případě zadních variant předních vokálů tomu bylo naopak). - Ve staré češtině se výslovnostní rozdíly mezi základními podobami samohlásek a jejich variantami graficky nevyjadřovaly. Tam, kde je to pro pochopení výkladu nutné, označujeme přední samohlásky a přední varianty zadních samohlásek důsledně znaménkem ' před příslušnou literou. Jinak se držíme obvyklého způsobu psaní. Podle polohy jazyka se samohlásky ještě rozdělují na nízké, středové a vysoké (v grafickém zobrazení odpovídá uvedenému členění rozmístění jednotlivých hlásek: nízké - 'ä/ä, 'a/a, středové - 'e/e, % 'o/o, vysoké - 'i/y, 'u/u). Co do šířky otevření úst (čelistního úhlu) jsou nízké samohlásky otevřenější (širší) a samohlásky středové a vysoké postupně zavřenější (užší). Samohláska a měla přední variantu v pozici mezi dvěma měkkými konso-nanty (slyšaťi x volaťí) nebo po měkké souhlásce na konci slova (duša x vo-da). Samohláska ä měla zadní variantu před tvrdou zubodásňovou souhláskou {svätý x sv 'ät lt 1). U hlásky e se zadní varianta vyslovovala po tvrdé souhlásce (nom. sg. dobré x dobr'e, dnes dobře), u o zase naopak přední varianta po kon-sonantu měkkém (ďedlc'ovl x synov'í). Podobná distribuce jednotlivých podob platila též pro 'u/u, l/y : přední varianta 'u následovala po měkkých kon-sonantech - akuz. sg. dušu x u - vodu, zadní varianta y po tvrdých konsonantech - slyšaťi x i - lichý. Rozdělení samohlásek na přední a zadní varianty je velmi důležité, neboť vedlo k řadě hláskových změn. Hláska ä vznikla na přelomu 10./11. stol. z praslovanské nosovky e (tj. [en]) a vyslovovala se jako široké (otevřené) e (tak také bývá nazývána): 25 psi. meso > pč. m 'äso, psi. svetiti > pč. sv 'ät 'it 'i, psi. svetbjb > pč. sv'ätý. (Toto ä se po retnicích zachovalo ve slovenštině: mäso.) - Další praslovanská nosovka g (tj. [on]) se v pračeštině změnila v u a zvětšila tak rozsah u, 'u přejatého z praslovanštiny: psi. rqka > pč. ruka, psi. bgdg> pč. budu. O někdejší existenci nosovek svědčí nejstarší zápisy českých a jinoslovanských slov, zejména vlastních jmen, a jejich tehdejší přejímky do jiných jazyků. - Osobní jména doložená v listinách z 9.-10. stol. ( v kopiích z 11. stol.) a na českých mincích z 10.- 11. stol. dokládají nosovku e (Venceslaus, Myslenia, Sventopolkus) i počátky její vokalizace v ä (Veceslav, Mysleta, Svetopulk, tj. vlastně Vaceslav, Mysläta, Svätopluk). O existenci nosovky gv 10. stol. svědčí např. lat. název Maďarů Ungari ('< slovan. ggri), - V českých jazykových památkách z 11. stol. jsou už na místě nosovek samohlásky ústní, např. v Praž. zlomcích hlaholských akuz. sg. molitvu (modlitbu) místo očekávaného stsl. molitvq. Ještě před změnou nosových samohlásek v ústní byly v pračeštině (rovněž v 10. stol.) odstraněny jiné praslovanské hlásky; byly to velmi krátké samohlásky h (tvrdý jer) a t> (měkký jer). V praslovanštině se původně vyslovovaly jako velmi krátkéy, i, na přelomu psi. a pračeského období nabývaly e-ového zabarvení a poté se změnily v e, nebo zanikly. Zákonitost vokalizace nebo zániku jerů postihuje tzv. Havlíkovo jerové pravidlo: ve slovech se souvislou řadou slabik obsahujících jer počítáno od konce slova liché jery zanikají a sudé se vokalizují, tj. mění se v plné samohlásky (v češtině v e). Např. psi. stnh > pč. sen, psi. gen. sg. shna > pč. sna, psi. dbnbSb „den tento" > stč. dnes. Do souvislé řady jerů patřila i případná předložka, a jestliže obsahovala jer, byla její stč. podoba závislá na jeho pozici: např. psi. st? pbShmb > stč. se psem x psi. Sb šbVbCbmb > stč. s ševcem. Z h Vznikla zadní varianta e a umožnila opozici typu pč. sen < psi. s-bn-b x s 'en < psi. sbiib „tento". Tato pravidelnost byla později narušena analogií. Např. podle gen. sg. domečka (< donihčbka) dotvořil se v češtině nový nom. sg. domeček, kdežto náležitý nom.sg. domček (< psi. domtčbk-b) se stal zase východiskem ve slovenštině, srov. sloven, domček, domčeka. Narušování původní pravidelnosti nebylo ve staré češtině časté, ale později těchto případů přibývalo. Např. místo stč. mech, mcha (< psi. im>chb, m^cha)}e novočeské mech, mechu (s vkladným e) atp. (Ve střední slovenštině převažuje za tvrdý jer o (statok), vyskytuje se však i e (sen), za měkký jer je většinou e (deň), ojediněle o (ovos). Rozdílné výsledky vokalizace jerů patří k nejstarším diferencím mezi češtinou a slovenštinou.) Jména knížat na českých denárech vyražených po r. 995, např. Boleslav < psi. Boljestav-b, podávají důkaz o tom, že jery v liché pozici na konci slova už neexistovaly. Další (z chronologického hlediska však v pořadí první, neboť začala na počátku 10. stol.) praslovanskou změnou, která výrazně přispěla ke vzniku jednotlivých slovanských jazyků, bylo stahování neboli kontrakce ve skupení hlásek vokál + j + vokál. V první fázi změny zaniklo intervokalické j, v druhé splynuly obě samohlásky v jednu dlouhou. (Stahování se účastnily také jety i nosovky.) V případě stejných hlásek byla výsledná samohláska přirozeně táž 26 (psi. dobraja > pč. dobrá), v případě různých probíhalo stahování podle následujících pravidel: první vokál rozhodoval, zda bude výsledná slabika „tvrdá" či „měkká", druhý vokál určoval kvalitu samohlásky: psi. stojatí > pč. stát'i - výsledkem je zadní samohláska á, protože oje samohláska zadní x psi. dějati > pč. ďáťi (stč. dieti, nč. díti) - výsledkem je přední varianta 'á, protože ě je samohláska přední. Podobně psi. dobnjb > dobrý, psi. dobriji > dobr 1 (nč. dobří), psi. dobroje > dobré, psi. vojevoda > vévoda. Tam, kde se výsledek stažení odlišuje od očekávaného výsledku, najdeme vždy motivaci morfologickou: např. psi. dělaješb > děláš - nepravidelný výsledek byl motivován snahou o uchování -a-, které je též v infinitivu a participiu 1-ovém (dělati, dělal). - Ke stahování nedocházelo v tvarech, kde by se narušila morfologická nebo slovotvorná struktura slova (tj. velmi zjednodušeně řečeno např. struktura předpona - základ - přípona/y - koncovka), srov. psi. gen.sg. ra-taj-a, stč. ra-taj-ě (rataj = oráč), nikoli *rató.(V střední slovenštině nenastalo stahování v 7.p. sg. a-kmenů, srov. psi. ženojg> ženoju > ženou proti psi. že-nojg> pč. ženó> stč. ženu. Tento výsledek bývá považován zajeden z nejstar-ších rozdílů mezi češtinou a slovenštinou.) Pračeské konsonanty Souhlásky Ústní Nosové závěrové (ražené) úžinové (třené) kmitavé bokové' závěrové neznělé znělé neznělé znělé znělé znělé znělé Retné P-P' b-V v-v' m - m' Zubodás-ňové t-ť c' č d-ď dz' s-s' š z-z' ž f—ř' l-ľ n-n' Předopat-rové i ň Zadopat-rové k g ch Vpračeštině existovaly: retnice (labiály): b, b', p, pv, vm, m'; zubodás-ňové souhlásky (alveodentály): d, d', t, ť, r, ť, l, ľ, n, n'; c', dzz, z', s, s', č, š, ž; předopatrové (palatály): j, ň; zadopatrové souhlásky (veláry): g, k, ch. (Termíny označují místo artikulace.) K typickým rysům pračeského konsonantického systému patří: 1. Dvojice hlásek lišících se od sebe měkkostí, tj. páry složené z tvrdé a měkké, popř. změkčené hlásky: b - b', p -p', v -v', m- m', d- ď, t-ť, r- r', l-ľ (jako l označujeme ve stč. období / tvrdé; pouze pro zvýraznění a lepší pochopení výkladu někdy používáme označení í), n - n', z - z', s - s'. Párové měkké a tvrdé souhlásky od sebe odlišovaly různá slova nebo jejich různé tvary, srov. např. val - substantivum x valimperativ slovesa valiti. 27 2. Dvojice hlásek lišících se od sebe znělostí x neznělostí: znělé b - neznělé p, podobněd-t,z-s,ž-š,c'-dz',g-katd. 3. Neexistence souhlásek/, hsř, 4. Dvojí měkké n, jednak měkké ň < psi. nj (napf. stě. vóňa < psi. vonja), jednak změkčené rí (v pozici před předními samohláskami, např. nic, n 'efsem). - Měkké a změkčené varianty ostatních konsonantů, které vznikly obdobným způsobem, od sebe graficky neodlišujeme, protože se vyslovovaly zhruba stejně; z týchž důvodů označujeme obě varianty většinou termínem „měkké hlásky". 5. Hláska dz', znělý protějšek k c' (do 11. stol.). V odborné literatuře bývá někdy označována jako j'. V té době byl v konsonantickém systému nejdůležitější rozdíl mezi tvrdými a měkkými souhláskami, protože na něm závisela řada hláskových změn. Zubodásňové souhlásky bývají též označovány jako dásňové (alveoláry). Znělé hlásky se vyslovují s účastí hlasivek. Při jejich výslovnosti hlasivky kmitají, při výslovnosti neznělých zůstávají v klidu. - Termín měkká hláska zahrnuje jak hlásky měkké v užším smyslu (palatály), artikulované na tvrdém (předním) patře (palatu) - ň, j, tak změkčené (palatalizované), tj. ty, které podlehly palatalizaci ~n', s'atd. Měkkost se ve staré češtině většinou neoznačovala, pro potřeby výkladu ji označujeme znaménkem ' (kromě č, š, ž,j, které byly jenom měkké; po nich mohla v době rozvinuté měkkostní korelace následovat pouze přední samohláska nebo přední varianta zadní samohlásky). Jinak se držíme obvyklého způsobu psaní. - Palatalizace neboli měkčení je změna hlásky záležející v tom, že se její artikulace přesune do oblasti předního (tvrdého) patra (palata) nebo že se její artikulace spojí s pohybem střední části jazyka směrem k tvrdému patru. Druhý případ platí pro výslovnost předních samohlásek. Hláskové změny v chronologickém poradí Změna dz' > z' V z se měnilo každé dz', jak z psi. palatalizovaného g' (např. dat.sg. psi. nog'e > nodz'e > noz'é), tak z psi. skupení dj (psi. medja > medz'a > mez'ä). Změna proběhla na celém území českého jazyka, pouze ve vmor. a slez. nářečích se v některých případech zachovalo dz < dj (slez. pokludzac', pokludzeny, místy ve vmor. nář. hrádza atd.). - Změna je doložena v bohemismech Kyjevských listů a Pražských zlomků hlaholských (např. imperativ dazr ťt > tt) i měkká zubodásňová (c', č, š a patrně in'). Depalatalizací patrně nepodlehlo ľ; o tom svědčí např. nář. led (v případě provedené depalatalizace by muselo být led). K depalatalizací docházelo v následujících třech pozicích: 1. V slabikách typu ťet > tet (ť = měkká párová souhláska nebo c', e = původní přední samohláska e, nikoli vzniklá z měkkého jeru, t = tvrdá zubodásňová souhláska): psi. petero > p'äťero > p'ätero > pätero > patero. Výsledkem uvedené depalatalizace je např. novočeský rozdíl mezi nom. sg. přítel a gen. pl. přátel. Psi. nom. sg. prbjatelb > pc. pr'áťeľ > přieťel'> přítel (přední varianta 'á se v sousedství měkkých konsonantu změnila v ie a to pak později ví) x psi. gen. pí. prbjateh > pč. pr'áťel>pr'átel> přátel (tvrdé koncové / depalatalizo-valo t, v důsledku toho přešla přední samohláska 'e ve svou zadní variantu e a celá slabika te ztvrdla. Ztvrdlé t pak zabránilo přehlásce 'a > ie, protože ta se prováděla jen v sousedství měkkých konsonantu). 2. V slabikách typu ťät, v nichž ä tät > tat: psi. svetiti > pč. sv'äťiťi > světití ('ä v měkkém souhláskovém okolí přehlasovalo v ě) x psi. svettjb > sv 'ätý > svätý > svatý (tvrdé í depalatalizovalo v' a zabránilo přehlásce 'ä > ě; po ztvrdlém v se 'ä změnilo ve svou zadní variantu a nakonec přešlo v a; stejně Svatopulk < Sveto-). Podobně je tomu v případech p' dtý> pátý a p'äť > pět, m 'äso > maso atd. Postupně prováděné depalatalizace svědčí o tom, že první typ (ťet) byl nejstarší: psi. Veceslavb > pč. Vac 'eslav> Vaceslav (ťet) > Vaceslav > Váceslav (ťät) > s pozdějším vypuštěním e a následným splynutím cs Václav. 3. V souhláskových skupinách, které vznikly po zániku lichého jeru (tbt > ťt > tt): např. psi. gen. sg. starbca > pč. star'c'a > starc'a (vlivem c'ztvrdlo měkké ŕ a nemohlo se později změnit v r), ale psi. nom. sg. stancb > pč. star'ec > stařec (zde depalatalizace neproběhla, takže měkké /-'zůstalo a později se změnilo v ř). Psi. platbno > pč. plát 'no > plátno, imperativ rbci > r c 'i > rc'i (tvar raje mladší a analogický), zatímco psi. rbka > řka (před k k depalatalizací nedocházelo). Stč. morsí<ý<-r s- ä > ě, která započala v druhé polovině 12. stol., jsou depalatalizační procesy počínající v 10. stol. omezeny tímto datem, tzn. že proběhly ještě před koncem 12. stol. Je pravděpodobné, že ve skupině ťet začala depalatalizace dříve než v pozici ťät, už před zánikem jerů, protože se nerealizovala ve slabikách s e, které vznikly z měkkého jeru (sbm>>s'en 'tento' xsenn-b 'představy nebo děje ve spánku'). 29 Změna g > y > h V bohemikech z 10.-1. poloviny 12. stol. je na místě dnešního českého h důsledně konsonantg: napr. Boguzlau, Spitigneu, Jarogneu, Golesouici (dnešní Holešov). Teprve v listině z roku 1169 se poprvé objevuje h (Bohuslaus, Bohuše), ovšem vedle g (Groznata, místo očekávaného Hroznatá). Tato nejednotná grafika je prvním svědectvím o změně g> y> h (literou y označujeme mezistupeň změny, zadopatrovou hlásku, která se vyslovovala jako znělé ch). Dokladů s h přibývá ponenáhlu; v písemnostech 13. stol. už h sice převládá, ale g je stále ještě běžné (grmecne „celní poplatek z hrnců", glava, Gradec, Dlugomiľ), a setkáváme se s ním dokonce i na počátku 14. stol. Na základě těchto skutečností lze přibližně stanovit počátek a konec této změny, tj. 2. pol. 12. stol. - zač. 14. stol., její průběh však kvůli nejednoznačné grafice přesněji popsat nelze. Až do konce 13. stol. označoval grafém g nejen pč. g, ale i ch (např. Gwalo = Chval, Gotezlav = Chotěslav) a grafém h poměrně pravidelně ch (Hual = Chval) a k tomu i nové y či h. Kdy se tedy ze zadopatrové hlásky /stala hltanová souhláska h, z grafiky nepoznáme. Změna se provedla důsledně na celém území českého jazyka, pouze skupina zg se vyvíjela odlišně. V některých případech sezgvzh změnilo a po nějaký čas trvalo (stč. mezh „mezek"), ale většinou změna provedena nebyla (stč. mozg „mozek"). Když po ukončení g > h přestal konsonantg načas v souhláskovém systému češtiny existovat, změnilo se skupení zgv zk, např. stč. mezh, mezk „mezek" a mozg, mozk „mozek". Dočasná nepřítomnost g v souhláskovém systému vedla k tomu, že se po tu dobu nahrazovalo g v přejímaných slovech souhláskou k: Markéta < něm. Margarette < lat. Margarita. Pozůstatky tohoto stavu nacházíme v některých archaických nářečích. Nedostatek g je typický především pro některá nářečí jzč.: v cizích slovech je nahrazováno souhláskou k, např. kroš, cikareta, v domácích, v nichž g vzniká asimilací (gdo, gde), je místo něho h (hdo, hde). - S dalším přílivem cizích slov proniklo g do češtiny znovu a dnes se vyskytuje především ve slovech přejatých. Znělé ch se dodnes vyslovuje před znělými souhláskami, např. Bojdan. Přehláska a > ä > ě a ä > ě (po ľ > e) Jak bylo vyloženo výše, vyslovovala se v pozici mezi dvěma měkkými kon-sonanty nebo po měkkém konsonantu na konci slova přední varianta zadní samohlásky a (značíme ji jako 'a). V druhé polovině 12. stol., ale zejména ve století třináctém nacházíme doklady, v nichž je místo onoho 'a a také místo přední samohlásky 'ä (< e) nejprve litera e a později spřežky ie, ye. Např. osobní jména 1169 Tuuridisse, tj. Tvrdišě, 1175 Cec, Ciec, tj. Čieč< {Čáč). Jde o svědectví o probíhající změně (tzv. přehlásce) 'a, 'ä > ě. V Čechách patrně došlo nejdříve ke sblížení 'a s 'ä, obě samohlásky se začaly vyslovovat jako široké e 30 (zapisujeme je jako 'a) a to se později změnilo v ě (dlouhé 'á, 'a v ě dlouhé, zapisované jako ie). Na Moravě se a i ä měnilo v ě nezávisle na sobě; o tom svědčí mor. nářečí, která za ně mají rozdílné výsledky. 1. Původní 'a, tj. a mezi dvěma měkkými konsonanty a po měkkém konso-nantu na konci slova: Jan e > Jene (vok. sg., nč. Jene), čáša > čiešě (nč. číše), dušami > dušemi, slyšaťi > slyšěti, i'eiaľi > leželi, z'em'a > země, gen. sg. otca > otce, božá > božie (nč. boží), náša > nášě. (U nepárových měkkých hlásek č, š, ž je měkkost vyznačena háčkem, uy neexistoval tvrdý protějšek, a proto je nespojujeme s diakritikem '.) 2. Přední samohláska 'ä < e rovněž po měkkých uprostřed a na konci slova a ve skupení měkký konsonant + ä + k: m 'äkký > měklcý, p 'ät' > pět, sv "ôt 'it 'i > světití, t 'ähn 'eš > tiehneš (ale táhnu), kur 'ä > kuře, s 'ä > sě, t 'ä > ťe, trp 'á"> tr-pie (nč. 3.os.pl. trpí), part. nt-ové trp 'ä > trpě atd. Po T se 'a i 'ä měnily rovnou v e: vôľa > vôle (novočes. vůle), ťeľä > tele, ldťi>léti atp. Původní pravidelnost byla později narušena analogií. Dělo se tak zvláště v případech, kde přehláska způsobila střídání samohlásek ve jmenných a slovesných paradigmatech a narušila tak jejich jednotu (srov. ležal (protože koncové tvrdé / přehlásce zabránilo) - VeiěVi, podobně smál se- sm'ieľi se, táhnu -ťiehn'eš, čas, Iok.sg. v čěse atp.). K analogickému vyrovnávání tvarů (smáli se podle smál se, Iok.sg. v čase podle čas, nč. dvojí podoba významově rozrůzněná táhnout a tíhnout) docházelo až po 14. stol.; dnešní úzus pochází až ze století šestnáctého. Podle historických dokladů lze klást přehlásku 'a > ě, 'd > ě do období 2. pol. 12. - 1. pol. 13. stol. Sporadické starší doklady patrně zachycují jenom její mezistupeň ä (tzv. široké e). V úplnosti proběhla změna pouze v Čechách a na sz. Moravě, na ostatním území Moravy je situace velmi pestrá. Obecně lze konstatovat, že směrem k východu přehlasovaných podob ubývá. V nářečích střmor. a've vých. úseku nářečí čes.-mor. není provedena v deklinačních koncovkách měkkých typů, protože mají -a místo očekávaného e: ulica, gen. sg. koňa, pola, instr. pl. ulica-ma atd., ale 'ä > ě proběhla, srov. střmor. [pjet, hřibje, jehňe, ťe}. V dialektech vmor. a slez. se přehláska 'a > ě vůbec nerealizovala v krátkých slabikách (jasle, zjaviť, naša kaša), kdežto za původní 'ä (< e))e tu rovněž ě (ale s výjimkou koncového, jež zůstalo nepřehlasováno - kuřa < kur'ä ), např. valašské [měkký, p'eť]. V slabikách dlouhých většinou k přehlásce došlo, a to v obou případech, pouze koncové dlouhé -a opět zůstalo nepřehlasováno: vmor. oni sedá. V ostravském úseku neproběhla přehláska ani v samohláskách dlouhých. Poznámka: Přehláska 'a > ě, 'a > ě spolu s pračeskou depalatahzací odstranila přední a zadní varianty nízkých samohlásek a nakonec i samotnou samohlásku ä; po těchto změnách zůstala ve staročeském vokalickém systému jen jediná zadní samohláska a. 31 Staročeské asibilace: ť > c', ď > dz', ť > ŕ V průběhu 13. a 14. stol. se ve staročeských zápisech na místě palatalizo-vaných zubnic ť, ď nesoustavně objevují c a méně často dz: dzyecze (tj. dieťe), dzyelo (dielo), mylofcy (milosti), czychi (tichý), Jtaczi (stati) atd. Jedná se o asi-bilovanou výslovnost ť, ď, tj. provázenou sykavkovým šumem, tedy o jakési ťs ,d'z, zapisované jako c, cz, dz. Asibilace není sice pravidelná, aleje doložena z různých oblastí českého jazyka, a proto ji nelze považovat za pouhý dialek-tismus (nář. jev), nýbrž za jev staročeský. Teprve později ustupuje a její zbytky nabývají nářeční povahy. Dodnes je zachována ve slez. dialektech (c'icho, dz'edzlnd), a jak ukazují různé hyperkorektní podoby, např. vmor. tíhla, tísař (tj. „cihla, císař"), vyskytovala se na Moravě ve větším rozsahu než dnes. (Asibilace se uplatňuje rovněž v dialektech slovenských.) Hyperkorektnost (též zvratná, mylná analogie) je snaha o správnou podobu slova založená na jeho nesprávném pochopení. Ve staročeských zápisech se s ní setkáváme poměrně často (tzv. písařská hyperkorektnost). Např. na pozadí asibilace r' > c' se původní c (původní stč. ciesař apod.) někdy chápalo jako výsledek této změny, a proto bylo písaři, kteří už neměli oporu v dobové výslovnosti, „opravováno" na jeho domněle původní, tedy „náležitou" podobu ( stč. tie/arz). Některé stč. hyperkorektní podoby nakonec převládly: stč. francyjjek (< lat. Franciscus) a jeho rovněž stč. hyperkorektní podoba frantiffek - dnes František, nč. totiž < totiž < točíž < točúž < stč. to čujž (tj. „to slyš") atd. - Obdobně si později počínali nářeční mluvčí, když chtěli navrátit slovu „původní", tj. nenářeční podobu (mor. nář. tíhla, tísař). O tom, že asibilace měla v češtině 13. a 14. stol. své místo, svědčí celočeská a pravidelná změna ť> ř, jejíž podstatou je vznik sykavkového šumu mezi jednotlivými kmity měkkého r'. V v se změnilo každé měkké r', tj. r', které vzniklo z psi. skupení rj, i r'před předními samohláskamie, ě, ä, b. Např. psi. morje> pč. mor'e > moře, psi. tri > pč. tr'i > tři, psi. starbCb > pč. star'ec'> stařec, psi. kure > pč. kur'ä > kuře, psi. rbka > r'ka > řka. Ojediněle vznikalo ř ze spojení -rs- (trstina > třtina), většinou však ve slovech přejatých (střhn. ors > oř). Poznámka: V pozici před tvrdými zubodásňo^'mi konsonanty a před č, š, c', n 'se pračeské /•'neudrželo; v důsledku pračeské depalatalizace ztvrdlo (10.-12. stol) - psi. stanca > pč. star 'c 'a > starc 'a > starce, a proto se později nemohlo změnit v ř. Tupý sykavkový šum, který je pro starou češtinu dobře doložen tehdejší grafikou, přiblížil ŕ tupým sykavkám č, š, ž a v důsledku podobné výslovnosti docházelo k vzájemným záměnám, tj. ř > ž : pč. r 'ebro > řebro > žebro, pč. r 'ebr 'í > řebří> žebří (nč. žebřík), ž > ŕ. nář. krádeř, drůbeř. O změně ť > ř vypovídá tehdejší grafika. Pivními doklady o provedené změně jsou bohemika v podobě vlastních jmen místních Lukohorfany, Orjechow zapsaná v listině z r. 1237,. ale v průběhu 13. stol. stále převládá na místě dnešního ř litera r. Pokusy odlišit novou hlásku ř od r byly ojedinělé a spíše náhodné: s - 1263 Psid (tj. osobní jméno Před), rsh - 1257 Ivrshik (tj. Juřík). K důslednému rozlišování hlásek r a ř dochází až na počátku 14. stol., kdy se 32 konsonant r zapisuje jako r a konsonant ŕ jako spřežka rf(rs)\ odchylky nebyly příliš časté: např. rzz (hrzziechy (hriechy). V některých rukopisech je rozlišováno znělé ř spřežkou rz (brziucho, tj. brucho) a ř neznělé spřežkou rj (krivdu), ale jinak od 40. let 14. stol. převládá při označování ř spřežka rz. Spřežky pro ř se obvykle skládaly z litery r a litery či spřežky, které zároveň označovaly tupé sykavky ž, š (rjj. V dalším století zavedl Hus pro označení ř literu r á ta se později začala psát s háčkem místo tečky. Změna proběhla na celém území českého jazyka a provedla se i v polštině. (Nenastala ve slovenštině, v ní ť ztvrdlo, např. tri. Neexistence ř je dalším významným znakem, který odlišuje slovenštinu od češtiny.) Nedostatek ř v kopani-čářských nářečích jižni Moravy není výsledkem odlišného vývoje češtiny, nýbrž pozůstatkem po slovenských kolonistech, kteří tuto oblast v 17. stol. osídlili. Přejetí konsonantu f Jedním z typických znaků pračeštiny byl nedostatek/. Tato hláska existovala jen ve slovech onomatopoických (zvukomalebných) a citoslovečných, např. fučati, fi. O tom, že v pračeském konsonantickém systému/scházelo, svědčí přejímaná slova, jejichž/bylo v češtině nahrazeno konsonantem p nebo b: srov. střhn. biscof> biskup, lat. Josephus > Josepus, později Josef, Fabian > Pabian, Babian, lat. firtnare > biřmovat, střhn. fasant > bažant. První doklady s f pocházejí z konce 13. stol., ve 14. stol. jsou už běžné (fík,frejieř 'záletník', firmament 'obloha' atd.). Patrně v této době vznikalo české/z nečetných skupení pv (>Pf>f)> např. stč. úfati (z pč. úpvati). Z uvedeného vyplývá, že stará čeština cizí konsonant/přijala, a je třeba dodat, že se tak stalo z vnitrojazykových příčin. Tehdy se totiž v konsonantickém systému začala prosazovat opozice znělost x neznělost, to znamená, že většina souhlásek tvořila páry, jež se od sebe lišily právě jen znělostí, jako např. b-p, d-t, a jejich členy se v některých pozicích navzájem zastupovaly (viz asimilaci znělostí). Konsonant / jenž k nám pronikal s přílivem cizích slov, se nabízel jako vhodný neznělý protějšek k v, které bylo do té doby osamoceno. Obě hlásky se ovšem lišily více znaky než jen znělostí (v bylo bilabiální a /retozubné), a proto se bilabiální v změnilo v dalším vývoji (patrně po 14. stol.) v retozubné. Souhláska/se nejčastěji psala zdvojeným ff (uffati, tj. úfati), méně často grafémem/ (faljbwati, tj. falšovati), ojediněle spřežkamijinými, naptph (yozeph). Slabikotvorné hlásky r, 1 České souhlásky r a l mají za jistých podmínek schopnost tvořit slabiky stejně jako samohlásky (prst, plný). Jsou to tzv. hlásky slabikotvorné (při výkladech bývají často označovány jako ra I). Zvláštností stč. slabikotvorného r 33 a /byly výrazné průvodní samohlásky, tj. hlásky, které stály buď před slabikotvornými hláskami, nebo za nimi a provázely jejich výslovnost: sirdce, srydce, Vilček, Vliček (osobní jméno Vlček). První zápisy slabikotvorných hlásek pocházejí již z 11. stol. {Plizen, tj. dnešní Plzeň, Svetopvlc, tj. SvätopuŔ < psi. Svetop-blkb, dnešní Svatopluk, na českých denárech) a v průběhu 12.-14. stol. jich výrazně přibývá. Hojnost dokladů poskytují jak bohemika a glosy 12.-13. stol., tak souvislé texty z konce 13. a následujícího 14. stol. K nejstarším dokladům patří: 12.-13. stol. Dlugomil, Dulgomil, Dligomil, Dilhomil, Verchozlaus, Wurchozlaus, Wirchozlaus, tj. vlastní jména osobní (antroponyma) Dlúhomil (< pč. Dlgomií) a Vithoslav, zauír/ení (tj. zaviženi) atd. Existovaly následující možnosti zápisu: 1. Hlásky r a /se označovaly stejnými literami jako r a / souhláskové: czrw (tj. čiv, dnešní čer\>),/mrt, plny, wlk. 2. Zdvojenými literami rr, 11: czrrt {čit, tj. čert)> Jrrdcze, wllnu, napllneno. 3. Nejvýstižnější a patrně i nejužívanější byl způsob, který zachycoval výslovnost ra /s průvodním vokálem. K dispozici bylo několik možností. a) Nejčastější bylo i,y: převládala grafika ir, yr, il,yl, druhý způsob, tj. ri, ry, li, ly, se uplatňoval méně, ve větší míře pouze v památkách do konce 13. stol. Např. Jirdcem, do hirdla, Yahodina chyrvena (tj. čirvená, dnes červena), tyrpietí (tj. trpěti), pyrweho, Wiltaua, pilnoft (tj. plnost), mylczyety; sridce, tryhaty, Vli-ceg (osobní jméno Vliček, tj. Vlček). b) Častá je též grafika lu. Jak ukazují např. bohemika Chulmec, Chlumec vedle výchozí podoby Chlmec < chlm, označovalo lu zprvu rovněž spojení / s nestabilizovaným průvodním vokálem u, ale už od konce 13. stol. bylo téměř pravidelnou strídnicí za pč. /tvrdé a ztvrdlé. V této pozici se skupina lu uchovala do nové češtiny: mluwyty, czlun, dluhy (tj. dluhy). Od 14. stol. je tedy jen jedno slabikotvorné / a to původní měkké po retnicích (plný < psi. pblm), v ostatních případech je dnes lu. - Zápisy ul, ur, ru se sice vyskytují po celé období 11.-14. stol., ale jen zřídka: zamulczeno, Zuatopulch, Surbia... c) Ojedinělý je průvodní vokál v podobě e: zamerzla, velna. Častěji se obje-vujejen ve spojení či; žr{k czertu, czerny, žernov), ovšem vedle jiných možností (ještě ve 14. stol.: čmý, černý, čirný, čiv, čyiy, Šery, červenost, čirvenost). Případy s čer, žer postupně převládají a nakonec se na místě původního spojení či; žr ustálila skupina čer, žer. Stopy někdejší výslovnosti r se uchovaly jen v některých dialektismech ve středním úseku vmor. nářečí (ščík, tj. štěrk, žid', tj. žerd). Podobně jako samohlásky byly i slabikotvorné hlásky ra /dlouhé a krátké (roztptatí, víti, vlče). Grafika délku nezachycovala, teprve v Husově době byla někdy označována čárkou (wrci). Tato délka se uchovala pouze v archaických vmor. nářečích (vjča, tíňí) a ve stejné oblasti se jako okrajovýarchaismus uchovalo dlouhé tvrdé slabikotvornéí(tkť, tj. tlouct).- Jinak se původní délka nebo krátkost slabikotvorného tvrdého /projevuje v délce průvodního u: dluh x dlúhý, nč. dlouhý. Tehdejší grafika nám podává spolehlivé svědectví o tom, že se slabikotvorné hlásky r a Iv průběhu 11.-14. stol. vyslovovaly buď s minimálním hlásko- 34 vým doprovodem podobně jako v nové češtině, srov. vlk, plný, nebo - a to patrně častěji - se zřetelným průvodním vokálem. O i-ové výslovnosti průvodních samohlásek přesvědčivě vypovídají rýmy ve veršovaných památkách: např. noíjyty - dojmy rty, tj. nositi ~ do smirti. Pestrost v zápisech slabikotvorných hlásek však ukazuje na skutečnost, že průvodní vokály byly hlásky nepevného postavení a neurčité kvality. Po 14. stol. se grafika slabikotvorného r a / ustaluje do té podoby, jak ji známe z nové češtiny. Zápisy průvodních vokálů mizí, zůstávají jen litery r a l (kromě zmíněných případů, v nichž se průvodní samohlásky uchovaly do nové češtiny, tj. lu za původní tvrdé a ztvrdlé / a čer, žer místo slabikotvorného /'po sykavkách č, z). Z toho je zřejmé, že se od 15. stol. ustalovala výslovnost slabikotvorného r a/bez výraznějších průvodních vokálů. Starší stav uchovaly pouze některé okrajové dialekty. Nejblíže staročeské situaci jsou patrně nářečí slezská, která mají krátký průvodní vokál blízkýy, častěji před slabikotvornými hláskami, ale v některých typech dialektu až po nich (kyrk, kryk, pylny, tj. plný, vylna...). Průvodní vokál v podobě e (herlička, kerk, bavelná) je nápadným znakem nářečí podkrkonošských a kladských. Stopy původního stavu v podobě ojedinělých dialektismů zůstaly v českých nářečích jihozápadních (Pilzeň, umerlec/umrHec/umirlec atd.). Vývoj pobočných slabik Jery tvořily slabiky stejně jako ostatní samohlásky, a proto po zániku lichých jerů docházelo v těch slovech, které je obsahovaly, k zmenšení počtu slabik: např. psi. db-nb-Sb „den tento" > stč. dnes. Původní trojslabičné slovo se stalo jednoslabičným. Pokud se vytvořily snadno vyslovitelné souhláskové skupiny, zůstaly většinou uchovány dodnes (psi. dvouslabičný gen. sg. pb-sa > jednoslabičný čes. gen. psa), ale v případě souhláskových skupin obsahujících jedinečné hlásky /, r, j, m, n vznikaly většinou pobočné slabiky (tj. skupiny souhlásek, jež sice samostatnou slabiku netvořily, ale vyslovovaly se s vedlejším vrcholem zvučnosti na příslušné hlásce). Mezi jednoslabičné útvary patřila po zániku lichých jerů např. slova bratr, mohl, jmám, sedm, bázn. Svědčí o tom staročeské verše se závazným počtem osmi slabik, v nichž je takovým slovům, např. mohl, mistr apod., vyhrazena pouze jedna slabika. Kto má tako světlá zral sester, výslovnost [sedům], bázn > bázeň), c) změnou l (ojediněle ni) v slabikotvorné; pobočná slabika se stává slabikou plnou a jednoslabičné slovo se tak stává dvou-slabičným (především na druhém místě ve slově - kive, slza a na konci slova -nesl, brati; sedm, mysl, ojediněle i jinde-jablko, bratisky). Některé pobočné slabiky se na počátku slova dochovaly dodnes: rváti, lháti, rty. Uvedené změny započaly ve 14. stol. a pokračovaly ve stoletích následujících. Často probíhaly jinak ve spisovném jazyce, jinak v nářečí, např. nč. lžíce s původní pobočnou slabikou x nář. lyžica s vkladnou hláskou x střmor. žlica s metatezí (přesmykem); spis. a mor. většinové nesl s novým slabičným /oproti obecně českému a slez, nes, vmor. okrajovému nesel atd. Frekventované tvary jsem, jsi... se sice vlivem ustáleného grafického obrazu v psané podobě uchovaly, ale vyslovují se bez /, podobně du místo jdu apod. Změna (tzv. přehláska) o > ě (po ľ > e) Přední varianta zadní samohlásky o (při výkladech zapisovaná jako 'o) vzniká v nečetných pozicích po měkké souhlásce. Jedná se většinou o nepůvodní koncovky jo-kmenů začínající na -o (dat. sg. dedic'ovi namísto původního dčdic'u, gen.pl. zlodějóv namísto zloděj, dat.pl. koňóm, srdc'óm atd.) a o stejně začínající přípony připojované k základům s posledním konsonantem měkkým (-ovati - bičovati, přídavná jména přivlastňovací kráľov..., adjektiva se sufi-xem -ový - kyjový, substantivizované adjektivum kráľova, synovské pojmenování kráľovič atd.). Na místě této přední varianty 'o se ve 14. a 15. stol. objevuje ě, v případě '6 pak ie, po ľ e, é (v grafice v prvním případě obojí jako ie neboje, po / 'jednotně e): např. o diediczyewi, kralewy, zlodiegiew, zlodiegiem, frdciem, bicziewali, tan-cziewati, sto kygiewych ran, kralewa. Po 15. stol. začínají tyto přehlasované podoby ustupovat, až se změna nakonec ve většině případů zrušila. Jedinými pozůstatky dochovanými do nové češtiny je dat. pl. deklinačního typu mořím a ojedinělé tvary, jako např. dat. pl. substantiva kůň - koním (< -iem < '-óm), podoba králevic, ovšem vedle královic. Příčinou ústupu změny jsou nepochybně omezené možnosti výskytu přední varianty 'o; vyskytuje se totiž pouze v příponách (deklinačních, konjugačních, slovotvorných), není v základech slov. V příponách však silně působí analogie, a nemá-li změna oporu ve slovních základech, může být touto analogií postupně zrušena. Tak se stalo v případě přehlásky 'o > e: přehlasované podoby sufixů se analogicky vyrovnaly (podle typu kupovati se obnovily nepřehlasované po- 36 (joby - tancovati, podle chlapov > chlapův - králóv, králův, podle tvrdých dekli-načních typů chlapovi - dědicovi atd.). Jak ukazují historické doklady, proběhla změna patrně jen v Čechách, ale ani na tomto území nebyla pravidelná (v jednotlivých památkách se vedle sebe vyskytují podoby přehlasované i nepřehla-sované, v některých rukopisech není přehláska zachycena vůbec). Změna (přehláska) u>i Měla lepší předpoklady než přehláska 'o > ě, neboť přední varianta 'u, vznikající po měkkých konsonantech, se hojně vyskytovala jak v deklinačních a konjugačních příponách, tak v slovních základech. Přehláska 'u > i pronikla poměrně rychle do grafiky, takže poskytuje spolehlivou oporu při dataci staročeských textů. Do konce 13. stol. stojí na místě předního 'u pravidelně litera u (akuz. sg. dufju). Také na počátku 14. stol. ještě 'u zůstává, ale grafika iu, yu (akuz. sg. dufjyu) vedle u naznačuje, že se jeho výslovnost liší od základní zadní samohlásky u. V druhé třetině 14. stol. se už objevují doklady, v nichž je na místě předního 'u grafém r nebo y, kolem poloviny 14. stol. se tyto případy množí a v poslední třetině 14. stol. již zápisy s i, y zcela převládají (dujjy). Je to svědectví o tom, že změna byla provedena. Mění se každé u po měkkém konsonantu bez ohledu na hlásku následující. Změna proběhla v dlouhých i krátkých slabikách, v slovních základech, koncovkách i příponách: břucho > břicho, cuzí > cizí, Juří > Jiří; dat. sg. moru > moři, oráčů > oráči, znameňú > znamení; akuz. sg. dušu > duši; instr. sg. kosťú > kostí, dušú > duší; 1. os. sg. kupujú > kupuji, 3. os.pl. oni kiyjú > kryjí; maľučký > maličlcý... Změna se prováděla - až na některé výjimky izolovaných slov, jako např. ocún - důsledně. V prezentních tvarech sloves typu kupovati, jejichž základ končí na měkkou souhlásku, dochází k přehlásce také (kralyge, tj. kraľije, pracygete, tj. prac'ijete), ale vliv sloves s neměkkým zakončením základu byl tak silný, že se vedle tvarů s přehláskou udržely i tvary nepřehlasované (boyugs-te, tj. bojujete). V 15. stol. přehlasované tvary ustupují a nakonec zanikají zcela. Přehláska proběhla v celých Čechách, pouze v nářečí přechodného pásu českomoravského nebyla provedena v krátkých koncových slabikách podobně jako v nářečích moravských (našu kašu). Dále na východ přehlásky ubývá, konkrétní případy mívají různý rozsah. Velmi obecně lze konstatovat, že v záp. části střmor. nářečí byla většinou provedena (např. klíč < kl 'úč), dále na východ zůstala většinou neprovedena a staré 'u, 'ú > o, ó [klóč < kľúč). V nář. vmor. a slez. nebyla provedena vůbec; staré % 'ú tam později splynulo s u, ú. Aleje třeba mít na mysli, že na výslednou podobu koncovek měla velký vliv morfologická analogie (např. akuz. a instr. sg. typu pěšíma tvary s -í i na vých. Moravě). Poznámka: Novočeské podoby píšu, pláču, kupujú, kiyju atd. nejsou svědectvím o neprovedené přehlásce. Pronikly do spisovné češtiny teprve ve 20. stol. pod vlivem koncovky -u, převládající v 1. slovesné třídě (nesu, beru...) a výhradní ve třídě druhé (tisknu, minu, začnu). 37 Hlavní historická depalatalizace Způsobila ztvrdnutí většiny tehdejších palatalizovaných souhlásek a tím odstranila hlavní znak pračeského a raně staročeského konsonantického systému, totiž protiklad měkkých a neměkkých konsonantů (např. s x s', sen x s'en 'tento', viz Pračeské konsonanty). Depalatalizační proces započal zhruba v polovině 13. stol. a byl ukončen na konci 14. stol. Grafika nám o těchto důležitých změnách mnoho nevypovídá, protože měkkost konsonantů se většinou neoznačovala (kromě spojení souhláska + ě, např. Jye, tj. s 'í, a později je). Na jejich provedení usuzujeme z pozdější podoby češtiny. Nejprve byly odstraněny měkké retnice b \ p', m', v', /' (ve zbytcích zůstaly uchovány v severní části \ý'chodomoravských nářečí; zde se dodnes vyslovuje [b'ežeť, v'eňt, m 'esto\ na rozdíl od spisovné češtiny a většiny nářečí, pro něž je typická výslovnost [bježet, vjeřit, mňesto], nářečně též [mjesto]). Poté přišly na řadu palatalizované zubniceď, ť,n'(např. ďen'> den). Před /'a ěbyla palata-lizovanost zubnic větší než v ostatních případech, a proto v těchto pozicích de-palatalizaci nepodlehly, nýbrž se změnily vpalatály ť, ď, ň: ďeti>d~etl, n 'ic> ňic (n' splývá s ň zděděným z praslovanštiny). V dalších výkladech většinou palatalizované ď, r'a palatální ď,ť graficky nerozlišujeme. V době postupného rozkladu protikladu měkkost - neměkkost se pak ď, ť, n' před i a ě začlenily do konsonantického systému jako samostatná řada palatál ŕdň. Ve spojení s e se konsonanty ď, ť, n' depalatalizovaly (n 'ebud 'et 'e > nebudete), pouze ve slez. nářečích se sblížily s palatálami a v některých úsecích se ještě dále vyvíjely (např. v mor. úseku - ňebud 'et % na Ostravsku ňebudz ec e). V další fázi se depalatalizovaly sykavky i'> ž, š'> š, č'> č, z'> z, s'> s, c'> c (odchylky nacházíme jen ve slez. nářečích) a ř před ě (řeka, gen. sg. moř'ě > řeka, moře). Poznámka: Jistým, ovšem poněkud opožděným svědectvim o depalatalizaci sykavekje důsledné psaní y po ztvrdlém c, s, z (cyzý, jýla v bratrském pravopisu). V průběhu depalatalizačních procesů byly přehláskami 'a > ě, 'o> ě, 'u > i odstraněny další pozice, v nichž se měkké hlásky vyskytovaly. Poté zůstaly už jen měkké konsonanty na konci slov, a proto byly-jako jev ojedinělý - rovněž depalatalizovány. Výsledkem depalatalizace je nová výslovnost: d'en'> den, p'ěť > pjet (v grafice pět), kosť> kost, dan > dan, bázn > bázn „bázeň". V některých případech byla měkkost na konci slova analogicky obnovena, a to podle pádů, jejichž koncovky i nebo ě depalatalizaci bránily. Např. bázň, později bázeň podle gen., dat. a lok. bázni, daň podle gen., dat. a lok. daniatd. Vývoj / - /'. Pouze protiklad měkké /' - tvrdé / zůstal uchován, ale protože byl v tehdejším konsonantickém systému osamocen, začal se postupně stírat. Svědectví o tomto procesu podává na počátku 15. stol. Jan Hus, který vytýká Pražanům, že ve výslovnosti nezachovávají rozdíl mezi tvrdým a měkkým / 38 a mezi i a y (říkají prý Uko, tobolka s / středním (artikulačně blízkým dnešnímu) místo lýko, tobolka s náležitým i tvrdým). V nové výslovnosti spatřuje Jan Hus vliv němčiny. - Uvedená změna probíhala na přelomu 14.-15. stol. a jejím výsledkem nebyla depalatalizace měkkého l, nýbrž / střední jako výsledek splynutí obou členů dvojice (tj. / tvrdého a měkkého). Dvojí / se zachovalo pouze v nářečích na východní Moravě, ve Slezsku a v okrajových úsecích Čech. Změna ě> e (ztráta jotace) V rámci hlavní historické depalatalizace splývá krátké ě s e. (Ve 14. stol. byl z-ový komponent diftongu ě reflexem někdejší měkkosti předchozího konso-nantu.) Změna probíhala především v druhé polovině 14. stol., a jak ukazuje tehdejší grafika, byla rozložena do několika fází. V první polovině 14. stol. bylo ě zapisováno většinou spřežkami ie, ye (cziezzta, czyejta, rsiechz, lybiifjýe, tj. cesta, řěč, Libuše), v druhé polovině už takových případů ubývá a na místě spřežek nacházíme stále častěji grafém e {czejta, rzecz, lybuffe). To je jasný důkaz o ztrátě jotace. Jejím dalším svědectvím je zvratná analogie vytvářející ě hyperkorektní (písaři píšíye, ie tam, kde bylo vždy náležité e, protože už nemají povědomí o původní výslovnosti): nafjye místo neutra náše, gyey místo akuz. sg. mask.ye; atd. Změna začínala od měkkých souhlásek. Okolo poloviny 14. století se uskutečnila po palatáláchj, ň (part. nt-ové mask. raduge místo předpokládaného raduje), pak po ď, ŕ (o tom vypovídá především pozdější Husova grafika označující měkké souhlásky ť, ďtečkou, např. telo), v poslední třetině 14. stol. s přesahem do století 15. proběhla po ž, š, č (lybuffe) a nakonec po z, s, c, ř (Je místo (ye). Pokud se ve staročeských písemnostech uvedená posloupnost neodráží (např. v Legendě osv. Kateřině ze 14. sto!, jsou uchovány vedle sebe podoby sě i e, a to po všech souhláskách včetně j, ň - jeti, jetí), je to svědectví o tom, že jde o opis starší předlohy, která patrně vznikla před započetím změny š > e nebo na samém jejím počátku. V takových případech písař sice opisoval z předlohy náležité starší podoby, tj. nezasažené ztrátou jotace (jetí), ale zároveň vnášel do opisu svoje povědomí (jeti; v té době již byla jotace prováděna a písař neměl oporu ve výslovnosti). Po retnicích byl vývoj ě odlišný. V některých staročeských textech sice nacházíme náběhy ke ztrátě jotace také po retnicích (např. ve 14. stol. Jwetloft, mefec, tobe místo očekávaného světlost, měsiec, tobě), ale jinak se slabiky bě, pě, vě, mě, fě rozložily na skupení tří hlásek, tj. [bje, pje, vje, mje, fje] (srov. dnešní [bježet, pjena, vjenec, ofjera]), skupina mje se poté změnila artikulační asimilací v mňe (kromě okrajových dialektů), proto je spisovné a nář. [mňesíc] a pouze nář. [mjesíc]. Pivní doklady na změnu mj > mň pocházejí z konce 14. stol. V spisovné češtině připomíná ztrátu jotace po retnicích jen několik slov (např. veverka, kúpeľ); v nářečích byl vývoj obdobný, pouze dialekty východočeské představují výjimku, protože v nich tato změna po retnicích proběhla a stala se jejich typickým rysem: pet, běžet, medenej, věřit. 39 Poznámka: Ztráta jotace zahajuje řadu hláskových změn závislých na délce samohlásky. Počínaje touto změnou vyvíjejí se dlouhé samohlásky jinak než krátké (např. na rozdíl od splynutí krátkého ěse přetrvává dlouhé ě, v transkripci ie, po celé 14. století a později se takto vzniklý diftong ie změní v í, znamenie > znamení). Změna (diftongizace) ó > uo Diftongizace je změna jedné hlásky - monoťtongu - v dvojhlásku - diftong. Je první staročeskou změnou, která zasahuje pouze samohlásky dlouhé (v případě o krátkého byla zcela ojedinělá, např. kuojiel, yakuo, a nakonec se neprosadila). Je doložena již na počátku 14. století (1313 Duál), ale v hojnějším počtu ji nacházíme až na konci téhož století. V 15. století bylo již v plném rozsahu, tehdejší zápisy s původním ó namísto uo jsou vysvětlovány konzervativní tradicí. Příklady změny: dóm > duom, bóh > buoh, svój > svuoj, chlapóv > chlapuov atd. Sporadická grafika přelomu 14.-15. století, jež označuje čárkou převládající (tj. delší) komponent dvojhlásky, vypovídá o postupném přehodnocování závažnosti jejich komponentů (zprvu uů-duóm, později úo-zakupúo\v),)ei ve své konečné fázi vyústilo v ú (vgrafice ů). V uo se změnilo každé dlouhé ó po tvrdých souhláskách, tedy i ó sekundárně zdloužené po předložkách a předponách, jako např. v oči > vuoči (dnes vůči), zóstati > zuostati (dnes zůstat). Nejstarší doklady pocházejí rovněž z počátku 14. století: kôku, tj. koku. Tato změna proběhla do konce 14. století po celém území českého jazyka kromě okrajového nářečí severoopavského. Výsledný diftong uo představuje jen přechodný stupeň; ještě v průběhu 15. století se monoftongizuje, tj. mění v jednoduchou hlásku ú, zapisovanou jako ů. Tomuto pokračování bude věnována pozornost v rámci popisu pozdějších změn. Vývoj konsonantu v Staročeské v bylo hláskou bilabiální (obouretnou), vyslovovalo se za pomoci obou rtů a bylo artikulačně blízké u. Znělo tedy jinak než dnes, kdy je v reto-zubné. (Pro označení bilabiální výslovnosti v se dnes užívá fonetického symbolu [w].) Obouretná výslovnost je bezpečně doložena staročeskou grafikou a nářečními doklady: 1. Hlásky v i u se ve staré češtině píší stejným způsobem (Pauel, sluncze, velmi, vjlyffaw, tj. uslyšav, synowe, wczinil, tj. učinil). K označení v se někdy užívá spřežek, např. wu, uu (Jšvue, tj své, tuuych, tj. tvých), nebo naopak grafém w označuje celou slabiku vu (zwk, tj. zvuk). 2. O bilabiální výslovnosti v svědčí dále fakt, že se predložka v mění před ret-nicemi v samohlásku u (v Prazě> u Praze; podrobněji viz Disimilační změny). 40 3. Dalšími důkazy jsou záměny retnic javor >jabor a 4. pozůstatky bilabiální výslovnosti v na konci slabik ve východočeských dialektech (kreu, pravda) a některé další nář. jevy. V konsonantickém systému 14. století byla hlavním protikladem znělost x neznělost; v praxi to znamenalo, že většina znělých souhlásek měla k sobě neznělý protějšek, s nímž se podle potřeby střídala při asimilaci znělosti nebo neutralizaci znělostního protikladu {nehty > nechty, dub > dup). Bilabiální konso-nant v byl v takových případech nahrazován přejatou retozubnou hláskou /, která mu byla artikulačně nejblíže (kref). Aby byl znělostní pár v -/dokonalý (aby se hlásky od sebe lišily pouze znělosti), změnilo se bilabiální v v retozubné a tato jeho výslovnost se zachovala dodnes. Změna se v grafice neodrazila, obecně se předpokládá, že k ní došlo po 14. století. Pozůstatky bilabiální výslovnosti nacházíme v dialektech, a to především ve východních Čechách. Viz též Přejetí konsonantu/. Hlásky v proudu řeči Protetické hlásky (v, h) Protetické hlásky jsou hlásky, které se předsouvají na počátek slova začínajícího samohláskou (např. v- ve slově vokno). Řadu takových případů zdědila čeština z praslovanštiny (např. protetické j ve slově jest, srov. psl.y-es-ŕť a lat. es-t), ale ve staročeském období se některé protetické hlásky začaly uplatňovat nově. První doklady protetického v pocházejí z 1. poloviny 14. stol. (wowczie, íj. vovcě, won), v dalším století těchto dokladů přibývá a do 16. stol. se protetické v rozšířilo po celých Čechách a na západní polovině Moravy. V češtině 16.-18. stol. je nacházíme i v textech psaných: ojediněle ve stylu vyšším (nejčastěji ve slovech z běžného denního života - vorat, vovce), hojněji v nižším. Nová čeština je do spisovného jazyka nepřijala. Protetické h má nejstarší doklady rovněž ze 14. stol., ale na rozdíl od hlásky v neproniklo do spisovného jazyka. Objevovalo se před samohláskami ŕ, e, o, u (czeft híchwala, tj. čest i chvála, hohen, tj. oheň, holomucz), ojediněle před souhláskami r, ř ( hrohy tj. rohy). V jednotlivých slovech se dodnes nachází v různých dialektech, pravidelněji se vyskytuje v nářečích jihozápadočeských a na střední Moravě. Asimilace (spodoba) znělosti V souhláskových skupinách se často setkávají párové souhlásky znělé a neznělé. V dnešní výslovnosti se tyto co do znělosti rozdílné hlásky navzájem přizpůsobují, a to tak, že se celá skupina vysloví buď zněle (sbírat jako [zbírat]), nebo nezněle (hádka jako [hátka]). Toto vyrovnávání znělosti párových konso- 41 nantů sousedících v jednom slově nebo vyskytujících se na rozhraní dvou slov (k domu [g domu]) se nazývá asimilace neboli spodoba znělosti. Je-li pro výsledné znění skupiny rozhodující poslední konsonant, jde o asimilaci regresivní (zpětnou - shoda [zhoda]), řídí-li se znélost skupiny konsonantem prvním, vzniká asimilace progresivní (postupná - shoda [schoda]). Pro češtinu je typická asimilace regresivní, progresivní se realizuje pouze před ř, h, v, tedy před hláskami, které nebyly v pračeštině a které vznikly až v období staročeském (v sice existovalo i dříve, ale bylo bilabiální, ne retozubné jako dnes). Rozdílná výslovnost skupiny 5/7 patřila ještě na počátku 20. století k základním dělítkům mezi českými a moravskými dialekty (pro Čechy byla typická výslovnost [schoda], pro Moravu [zhoda]). Hláska ř podléhá progresivní asimilaci na celém území českého jazyka, srov. výslovnost slov dři (s ř znělým) a tři (s ř neznělým). Konsonant v se asimiluje ve skupinách tv, k\> (tvůj, kvočna [tfuj, kfočna]), ale jen v některých dialektech (místy v již. Čechách, hojněji v střmor., vmor. a slez. nářečích). Jak naznačuje starobylá grafika, byla ve staré češtině situace jiná. Protože se tehdy psalo podle výslovnosti (písaři zachycovali to, „co slyšeli"), jsou zápisy, v nichž se objevují znělé i neznělé konsonanty vedle sebe (např. Jbozie, Jde), hodnověrným svědectvím o tom, že je asimilace znělosti změnou pozdější. Její nejstarší doklady pocházejí z doby okolo roku 1300 a týkají se především souhlásky k: gdys, gdes vyslovováno jako [gdyž, gdež], ostatní případy jsou v té době ojedinělé (iemu/to [jemušto] < [jemužto]), ale v průběhu 14. a na počátku 15. století jich výrazně přibývá {nalejú vyslovováno jako [naleští], zbozye [zbožie] < [sbožie]). Už v první polovině 14. století je doložena postupná asimilace u ř (základní, znělé ř se zapisuje jako rz - brziucho a asimilované, neznělé ř jako rf - Jtrjebro), ale tyto zápisy jsou ve 14. století spíše ojedinělé. Nelze přesně zjistit, kdy asimilace dosáhla svého konečného rozsahu, protože v grafice se tato změna (jistě pod vlivem tradice a principu etymologie, který vyžadoval uchovat původní strukturu slova) nikdy neprosadila. Do textů proniká spíše bezděčně, a to v průběhu celého vývoje češtiny. Ve spisovné češtině ji máme doloženu jen v nečetných slovech etymologicky neprůhledných, v nichž změna podoby slovního základu nebo formantu už nevadila (džbán < čbán, zboží < sbožie, zde < sde, tchoř šť. Začíná ve 14. století, v následujícím století se postupně prosazuje a v 16. století je již pravidlem. Změna proběhla pouze v Čechách, nezasáhla Moravu ani přechodný pás českomoravský. Jde tedy o změnu typickou pro Čechy a pro spisovnou češtinu. Např. ješče > ještě; v písemnostech 14. a 15. století se většinou vyskytují podoby obě (Jtenye, tj. štěně// fczenci, tj. ščenci, o/czyepem II ojtyepem, tj. oščě-pem, oštěpem atd.). žč> žť; nebožtík > nebožtík (nebozczik, neboztyk); ve 14. století je změna ojedinělá, později se šíří zároveň se změnou šč > šť; ždž > žď. Ždžár > Zdar; čč> čr'(nom.pl. němečščí> němečci> němečtí). Změny započaly ve 14. století, ale důsledněji se prováděly až ve století patnáctém. Podobnou povahu má starší změna čř >tř (jde o disimilační zánik sykavko-vé části konsonantu č před sykavým ř): čřěví> třěví 'střevíc'. Ve 14. století je už pravidlem tř, později se místy k této souhláskové skupině přisouvá s-: nář. střešně, spis. střep (původně čřěšně, čřěp atd.). 2. Některé další disimilační změny: kt> cht{Benedikt> Benedichť). v> u: V době obouretné výslovnosti v, tj. do konce 14. stol., docházelo k di-similaci v > u, jestliže po něm následovala další obouretná hláska: v Praze > u Praze. Tyto podoby pak d louho přežívaly a některé z nich se udržely až do nové češtiny (v prostřed > u prostřed > uprostřed). Vzhledem k tehdejšímu nejednoznačnému zápisu hlásek v, u (obě využívaly liter v, w, u), nemůže grafika 14. století o této změně spolehlivě vypovídat. 43 Další hláskové změny v proudu řeči Vedle asimilace, disimilace a proteze dochází v proudu řeči k dalším, a to většinou nepravidelným změnám. K nejdůležitějším patří: 1. Tzv. staročeské stahování neboli zjednodušování jistých hláskových skupin. Jeho podstatou je a) splývání dvou sousedních samohlásek v jednu dlouhou, řidčeji v krátkou, b) zjednodušování skupení vokál + h + vokál, při němž nejprve zanikne /? a poté splynou obě samohlásky v jednu dlouhou. Kvalitu výsledného vokálu může ovlivňovat jak samohláska první, tak druhá. První svědectví o provedené změně poskytují bohemika 13. stol. (osobní jména Nástup < Neostup, Búslav, Bóslav (Buzlaus, bojaw) < Bouslav < Bohuslav, ve 14. stol. dokladů přibývá (nanyech, tj. naněch < na oněch, nabye Jtranye, tj. nábě straně < na obě straně, nudatny, tj. núdatný < neudatný). Zjednodušená výslovnost dvou sousedních vokálů byla patrně ve staré češtině běžná, později ustupovala a do nové češtiny se uchovala v ojedinělých vlastních jménech {Jáchym < Joachym) a některých nespisovných výrazech {přisáni bůh tam). Zanikla-li samohláska po /- na počátku slova, vznikly pobočné slabiky a ty se dále vyvíjely spolu ostatními pobočnými slabikami (jeho > jho > ho, jemu > jmu > mu, viz Vývoj pobočných slabik). 4. Zánik a splývání souhlásek v nesnadno vyslovitelných souhláskových skupinách: např. gen.sg. čsti > cti, Čso > co, češsl<ý > český, množstvie > mnost-vie atd. K změně docházelo i na rozhraní dvou slov (jwyeta fnyde < s světa snide „zemřel"). Druhá historická depalatalizace Má mnohem menší význam než historická depalatalizace předchozí. Jde pouze o ztvrdnutí měkkého i've skupiněšťv postavení před konsonantem: štk> štk (štkáti > štkátí), šťv > štv (šťváti > štváti), šťs > šts (hradišťský > hradišťský), šťc > štc (pišťce > pištce) atd. Protože šťvzniklo v těchto souhláskových skupinách vždy ze šě, mohla depalatalizace začít až po provedení disimilace šč > šť, tedy pravděpodobně až v 15. století. Změna se v grafice neodráží. 44 Změna (diftongizace) ý > ej Od konce 14. století nacházíme na místě starého ý dvojhlásku ej (v grafice ey aý). K nejstarším dokladům patří jiarojta vrzednykowey, Swatay (pomine-rne-li ne zcela spolehlivé doklady toponym z konce 12. a ze 13. století, např. Teinéz, tj. Týnec). V 15., 16. a 17. století sice diftongizovaných podob přibývá, ale zápisy sý si udržují dominantní postavení. Tato skutečnost však nic nevypovídá o postupu této změny v mluveném jazyce, mluvený jazyk se zde patrně vzdaloval od normy jazyka psaného. Lze předpokládat, že v 15. století byla změna ý > ej provedena v mluvené řeči Čech a velké části Moravy. Svědčí o tom nářečí česká v užším smyslu, která mají ej (bejk, dobrej), a středomoravská, v nichž se toto ej změnilo v é (bék, dobré). Zápisy dvojhlásky ej v podobě ey, ay patrně zachycují čj, mezistupeň diftongizace, jehož první komponent tvořila neurčitá hláska s otevřenou výslovností blížící se a i e (označujeme ji jako d) + j. Tento mezistupeň zapisovali někteří písaři jako aj, jiní jako ej. Skutečnost, že změna proniká do písma tak nesoustavně, je třeba přičíst všeobecné konzervativnosti grafiky. Možná, že se tehdy i grafém ý (psaný tehdy jako ý) považoval za symbol pro nově vzniklý diftong. V 16. století pak už zcela určitě převládla výslovnost ey. O tom svědčí mimo jiné i změna aj>ej, o níž pojednáme později. Diftongizace se rozšířila v celých Čechách, na západní a střední Moravě. Jen archaické východomoravské a slezské dialekty jí zasaženy nebyly. Této změně podlehlo nejen každé staré ý, ale i nepůvodní ý po sykavkách, které vzniklo hlavní historickou depalatalizací. Tak vznikly české nářeční podoby cej-tit, sejto, vozejk a změnou diftongu ej pak středomoravské céťit, seto, vozék. Do spisovného jazyka diftongizace nakonec nepronikla, nacházíme ji však nesoustavně v různých textech během celého vývoje češtiny. Změna (diftongizace) ú > ou Je paralelní se změnou ý > ej. Spolehlivé doklady o jejím provedení pocházejí až z 80. let 14. stol. Ojedinelé starší záznamy v cizojazyčném kontextu, v nichž je na místě starého ú zapsáno au, např. 1337 in Zakauti, jsou považovány za nejisté; v našem příkladě š!o patrné o německou výslovnost českého místního jména. Nově vzniklý diftong byl zprvu zapisován jako au (nad hlawau) a tento způsob zápisu v dalších stoletích zcela převládl; méně časté byly zápisy av, aw (zavftye, budawci), užívané od počátku 15. stol., ojedinělé bylo ow (7.p.sg. hrn-czzyrzjkow, tj. hrnčířskou), které se objevilo až v 1. třetině 15. století. Zápis au však už zcela převládá, i když se stále ještě hojně vyskytuje i ú, a přetrvává až do roku 1849, kdy bylo zavedeno psaní ou. Nejednotnost při zápisu nového diftongu (au, av, aw, ow)\q s největší pravděpodobností důsledkem jeho původní výslovnosti. Grafémy a, o (v au, owatd.) Univt-rčitní Roihov;:;-; usiravsKe umverzity patrně neoznačovaly příslušné samohláskové komponenty, nýbrž nějaký přechodný vokál, výslovnostně blízký a i o (při výkladu jej označujeme symbolem ô a diftong pak zapisujeme jako dli). V 15. stol. se přední komponent diftongu (č) změnil v o a s ním i výslovnost dvojhlásky v [ou]. Příklady změny: kupí > koupí, lúka > louka, nesú > nesou, rybu > rybou, pijú > pijou. Dlouhé ú se diftongizovalo po tvrdých a částečně i po původních měkkých souhláskách (po měkkých se naskytovala příležitost k diftongizaci v těch nářečích, v nichž neproběhla přehláska 'u > i, srov. střmor. plóca ou se šířila hlavně v 15. století, její dnešní územní rozsah je ze století 16. Změna zasáhla celé Čechy (nediftongizované ú se ve zbytcích uchovalo v okrajových jihočeských nářečích na Doudlebsku), na Moravě proběhla v nářečích středomoravských (v nich se ou dále měnilo v ó, např. moka) a zčásti v přechodném pásu mezi střmor. a vmor. dialekt}', v tzv. nářečích kelečských adolských (diftongizovalo se každé dlouhé ú, bez ohledu na jeho původ, srov. vouz < vúz < vuoz < vóz). V archaických nářečích vmor. a slez. k diftongizaci ií > ou nedošlo; v'prvních zůstalo staré ú (múka), v druhých se toto ú v 16. stol. zkrátilo (muka). Na počátku slova je v současné spisovné češtině pravidlem nediftongizované ú-. Tento dnešní stav je výsledkem častého kolísání kvantity úlu v této pozici (údolí/udolí, úterý/uteiý, ústa/usta). Žily tedy většinou vedle sebe dublety s u-/ou- (úřad, ouřad), přičemž podoby nediftongizované byly už od humanistického období hodnoceny v literárním jazyce jako stylově vyšší. V době národního obrození byly uzákoněny jako spisovné podoby nediftongizované, ale s délkou (úřad). Změna y > i Probíhala v českých nářečích, a to patrně v 15. století. Ve spisovném jazyce, kde se uchovalo nediftongizované ý, zasáhla tato změna také slabiky dlouhé. V grafice se změna neprojevila, původní samohlásky y, ý si ponechaly své označení (y,y) až dodnes. O splývaní y, ý s;', í svědčí jen psaní původního ý jako ie, ye, ije (napr. nazyewaty), jež jinak označují dvojhlásku ie, která se ve stejné době monoftongizovala v í (nikoli ý). Jde tedy o tzv. zvratnou pisárskou analogii. Uvedenou změnou byl v Čechách (kromě některých okrajových nářečí, např. doudlebského) a ve spisovném jazyce odstraněn starý' protiklady - ť; obě samohlásky splynuly ve výslovnosti v jedno i (ve spis. češtině též í,ý > í). V nářečích na Moravě a ve Slezsku se i a y nevyvíjely na celém území jednotně. Ve střmor. nářečích se původní y změnilo v e, příp. široké é (ryby > rebe), nebo splynuly v jedno ;' (bil í Je změna dvojhlásky v jednu hlásku (monoftong). První spolehlivé doklady monoftongizace ie > i se objevují na začátku 15. století, např. myfye zenu, tj. S.os.sg. imperf. míše (< jmieše), Jtrzyda chleba. V starších případech, kdy je namísto ie grafém i nebo y, např. mezí dywcamí túl neprzitel./keho ŽaltWittb, jde spíše o nedokonalé zachycení dlouhého ě, z něhož se dvojhláska ie vyvinula. V památkách 15. století stále ještě převládá ie, ye a teprve v 16. století se prosazuje í, zapisované jako ij (vlastně zdvojené ii) nebo /. V mluveném jazyce byla změna ukončena dříve, a to patrné před koncem 15. století. Nepřímo o tom svědčí četné zvratné analogie (16. stol. piejmo, syn bozye). Jak ukazuje starší grafika iee, yee, yé (muzyee, tj. mužie, myéjta, tj. miesta) a mladší ije (ij = í), íe, ýe, yie (newijem, míejto, neymyiet) atp., měla vdiftongu převahu původně složka e-ová, později převládla složka í-ová a nakonec došlo k monoftongizaci. Změna zasáhla každé dlouhé ie: viera > víra, bielý > bílý, zajiec > zajíc, vzieti > vzíti, trpiece > trpíce, znamenie > znamení, oni křičie> křičí... Změna proběhla na celém území českého jazyka a rozšířila se až na jihozápadní Slovensko. Dvojhlásku ie mají pouze nářečí kopaničářská, ale ta vznikla pozdější stredoslovenskou kolonizací. Změna (monoftongizace) uo > ú (v grafice ů) Je paralelní s monoftongizaci ie > í. První doklady pocházejí ze 14. století (buh, pugdete), ale ve větší míře je změna doložena také až ve století 15. V psaném jazyce se prosazuje pomalu (ještě v 16. století se běžně píše diftong uo) a opožďuje se tak za jazykem mluveným, v němž je provedena patrné již na konci 15. století. O tom nám podávají přesvědčivý důkaz četné zvratné analogie typu sluol (místo slut) a především první česká gramatika z r. 1533, v níž se 0 existenci diftongu pochybuje ("podle takového psaní v mluvení muselo by býti divné oust křivení") a doporučuje se psát ú. Poznámka: Grafém a původně označoval úo (oba komponenty dvojhlásky mohly být psány 1 nad sebou -ú) a teprve v bratrském pravopise se ustálil jako označení dlouhého ú vzniklého z úo < ó. V této funkci (a v žádné jiné) se ů v češtině užívá dodnes. Změna měla obdobný průběh jako monoftongizace ie > í. V diftongu původně převažovala složka o-ová, srov. zápis duóm, později u-ová (zástupúow, bůh), až nakonec převládlo ů. Změna postihla každé dlouhé uo < ó: buoh > bůh, chlapuom > chlapům, muoj>můj, mole> vůle, muože>může, v uokol> vůkol. Změna zasáhla všechna česká nářečí a pronikla až na jihozápadní Slovensko. Kopaničářské úo, vó, příp. zpětně monoftongizované oje důsledkem stredoslovenské kolonizace. 47 Změna (úžení) é > í Nejstarší ojedinělé doklady pocházejí ze 14. století (akuz. sg. slybi twy, pokud nejde o zachycení zavřené výslovnosti é, jež se blíží í), v 15. století jich přibývá jen nepatrně a teprve v písemných památkách 16. století je úžení é> / hojnější (Matky Božij Sněžný). Do spisovného jazyka pronikala změna velmi pomalu a v míře značně omezené, nejpozději se uskutečnila v slabice lé (zelé> zelí, oni chvále > chválí, asi v 18. století). Po delším kolísání mezi tvary zúženými a nezúženými se ve spisovném jazyce ustálily zúžené podoby s í po měkkých souhláskách (čélko > čílko, řeci > říci), po neměkkých a po / nebýval výsledek jednotný. Nejčastěji zůstaly podoby nezúžené (nést, stéblo, délka, dobrého), méně často jsou možné podoby obě (kamének - kamínek, světélko - světýlko), jindy jen podoby zúžené (ohýnek). Změna proběhla v nářečích v Čechách, na Moravě v dialektech střmor., ke-lečských a dolských (čes. nář. mlíko, dobrího, piet), neprovedla se v archaických dialektech vmor. a slez. (s výjimkou okrajových úseků na Ostravsku) (vmor. mléko, dobrého, řéct). Změna aj > ej První doklady pocházejí až ze století 16., v 17. století převažují. Změně podléhá jen aj téžeslabičné, tzn. jen takové skupení aj, které se vyskytuje v téže slabice (vaj-ce > vej-ce x va-jec; v gen.pl. nejsou hlásky a +j součástí téže slabiky, proto ke změně nedochází). Změna aj > ej souvisela s diftongizací ý > d j > ej. Téžeslabičné aj bylo ve výslovnosti blízke mezistupni dj (o tom svědčí např. zápisy jako Swatay, tj. vlastně svätej), proto se s ním ztotožnilo a dále se vyvíjelo jako původní ý (a to i v nářečí, srov. střmor. dobré < dobrej < dobrý' a střmor. kré < krej < kraj). Změna se prováděla důsledně a rozšířila se téměř po celém území českého jazyka kromě archaických vmor. dialektů a nářečí slezských. Např.: předpona naj- > nej-, imperativy typu daj > dej, dělaj > dělej x oni dají, dělají, kraj > krej x gen.sg. kraje, tajný > tejnej. Protože často narušovala původní základ slova a oddělovala od sebe jeho různé tvary nebo odvozenin)', byla v mnohých těchto případech později analogií zrušena (podle tajiti byla obnovena podoba tajný, podle gen. krajenom. krajatp.). Ojejím někdejším důsledném provádění svědčí doklady ze 16.-17. stol., o dalších změnách nového ej zase doklady nářeční: starší čes. kej se - nč. kaj se, hejnej, střmor. héné, název lesíku Hék (původně Hájek, nom.sg. dotvořen podle nepřímých pádů, v nichž uvedená změna proběhla; do Heku atd. < do Hejku < do Hájku). 48 Nářeční diferenciace Za hlavní dělítko českých nářečí jsou už tradičně považovány výsledky stč. změny > ej aú>ou (15. stol.). Na jejich základě se vymezují čtyři skupiny dialektů. V jejich rámci docházelo od 16. století k specifickým nářečním změnám, které rozdělily uvedené nářeční celky na množství menších úseků. Tato výrazná nářeční diferenciace vrcholí v 17.-19. století. 1. Pro česká nářečí v užším smyslu jsou charakteristické výsledky ej, ou [slávnej soud). 2. V nářečích středomoravských (dř. nazývaných hanáckých) se tyto dif-tongy monoftongizovaly: ej > é, ou > ó (slavné sóď). První doklady pocházejí z 15. století (1483 Suché Čert), častější jsou ve století 16. (1527-1534 Tomáš Móčkovej, z Tróbska „z Troubska", Pavel Bohaté). Dnešní rozsah monoftongi-zací ej >é,ou>ó pochází ze začátku století 17. Dále se v těchto nářečích změnilo y > e, na části území v tzv. široké é (ryba > reba, popř. réba), a paralelně s ním u > o, na části území v tzv. široké ô (buchta > bochta, popř. bôchtd). Spolehlivé doklady obou změn pocházejí rovněž z 16. stol.: 1527-1534 Šimek, hajného sen „syn", bel zvolen „byl", dat.sg. kpodsedko. 3. Východomoravské (dř. moravskoslovenské) dialekty se na základě provedení či neprovedení uvedených diftongizací rozdělují na jejich okrajovou část, tzv. dialekty kelečské a dolské, do nichž změna ý, ú (a také i, ú jiného původu) > ej, ou zčásti pronikla - slávnej soud, třejska „tříska", vouz „vůz", a vlastní jádro, archaická východomoravská nářečí, v nichž zůstalo staré ý, ú uchováno (slavný súd a samozřejmě též tříska, vúz). 4. Nářečí slezskomoravská/ slezská neboli lašská uchovala staré ý, ú stejně jako archaické dialekty vmor., ale odlišila se od nich řadou dalších změn, z nichž nejdůležitější bylo zkrácení dlouhých samohlásekv 17. stol. (slavný sud). V důsledku oslabení vlivu spisovného jazyka v pobělohorském období proniká do psaného jazyka velké množství dialektismů. Na jejich základě lze určit místní provenienci písemností. Zevrubné poučení o dialektologické problematice poskytují jednak práce dialektologické, jednak historické gramatiky. Jejich výčet je uveden v seznamu literatury. 49 Tvarosloví (morfologie) Tradičně tak bývá nazývána nauka o slovních druzích, o tvarech slov a jejich gramatických významech. Podstatná jména (substantiva), přídavná jména (adjektiva), zájmena (pronomina) a číslovky (numeralia) mohou svými tvary vyjadřovat gramatické významy rod, číslo a pád, určité tvary slovesné (verba finita) zase vyjadřují gramatické významy osobu, číslo, čas, způsob, rod a vid. - Ostatní druhy slov, příslovce (adverbia), předložky (prepozice), spojky (konjunkce), částice (partikule) a citoslovce (interjekce), se neskloňují ani nečasují; jsou to tzv. slova neohebná. Skloňování (deklinace) Skloňováním vyjadřujeme rod, číslo a pád příslušných ohebných slov. Pád Po celou dobu své existence má čeština 7 pádů. Číslo Bylo v pračeštině i ve staré češtině trojí: jednotné (singulár), dvojné (duál), množné (plurál). Duálové formy se uplatňovaly tam, kde se jednalo o dva předměty či jevy, především o pár (např. párové tělesné orgány), ale i o dvojice náhodné. Duálové tvary nacházíme u substantiv, adjektiv, zájmen, číslovek dvě, obě a při vyjadřování shody prísudku s podmětem v podobě dvojice většinou i u sloves. Do konce 15. stol. byl duál poměrně běžný, ale v 16. stol. jej už jazykoví teoretikové odmítají. V historické době měl duál jen tři deklinační tvary: jeden pro nominativ, akuzativ a vokativ, druhý pro genitiv a lokál, třetí pro dativ a instrumentál. Do nové češtiny se z duálu uchovaly jen nepatrné zbytky (párové části těla, např. oči, uši, ruce, číslovky oba, obě, dva, dvě, dvě stě). Rod Původně nerozhodoval o typu skloňování rod, nýbrž zakončení kmene, tzv. téma (kmenotvorná hláska/kmenotvorná přípona). Tématem mohla být samohláska nebo souhláska, popř. kombinace dvou hlásek. V praslovanštině byly důležité následující deklinace/deklinační typy jmen (nazývají se podle svých kmenotvorných hlásek): o-kmeny, u-kmeny, a-kmeny, i-kmeny, ú-kmeny, větší či menší skupinky jmen tvořily n-kmeny, nt-kmeny, r-kmeny, s-kmeny, t-kmeny. Ale na konci praslovanského-období byl již kmenový princip na ústupu. V důsledku hláskových změn ztratily kmenotvorné přípony svou původní podobu (nebo zanikly) a tím i schopnost manifestovat příslušnost k jistému deklinačnímu typu: např. v dat.pl. ženám je -a- zdloužená kmenotvorná přípo- 50 na a -m koncovka, ale ve vok. sg. ženo je původní kmenotvorná přípona skryta v koncovce -o (po změně a > o). V této situaci se začal prosazovat gramatický rod, gramatická kategorie do té doby pro morfologii nevýznamná, a tento vývoj vedl k postupné přestavbě jmenné deklinace na principu rodovém. Protože v období staré češtiny ještě nebyl tento proces ukončen, je třeba brát ohled jak na rozdělení deklinačních typů podle rodů, tak podle starobylých kmenů. V důsledku dvojího kritéria bylo ve staré češtině velké množství deklinačních typů. Již na počátku doby historické začínají uvnitř deklinace muž. rodu krystalizovat dvě kategorie: a) jména životná a b) jména neživotná. Prvním krokem tohoto procesu bylo vytvoření nového tvaru akuz. sg. pro jména životná, protože původní pračeský akuz. sg., který měl po hláskových změnách stejnou podobu jako nom.sg., jim přestal vyhovovat (např. nom. i ak. sg. otec, chlap). Původní tvar tedy zůstal jen u jmen neživotných a u jmen životných se ve funkci akuz. sg. začal užívatjejich gen. sg. (tzv. genitiv-akuzativ): nom.sg. chlap, hrad x akuz. sg. chlapa, hrad. Odstraněním homonymie těchto pádových forem mohla životná jména opět vyjadřovat důležitou pádovou opozici nom.sg. subjekt x akuz. sg. objekt děje. Tak se původní nejednoznačná tvrzení typu „otec bije bratr změnila v jednoznačná „otec bije bratra".V případě neživotných jmen tato homonymie nevadí, protože neživotná jména mohou být v takových větách jen objektem (proto zůstaly oba tvary stejné): otec vidí hrad. (V průběhu 15. a 16. století se genitiv-akuzativ rozšířil i ke zvířecím jménům muž. rodu.) Od 14. stol. přibíralo skloňování životných jmen specifické koncovky i v j iných pádech a v 17. století byl tento vývoj završen, když se u jmen neživotných dotvořil tzv. akuzativ-nominativ, tj. analogické převzetí akuz.pl. do funkce nom. pl. jmen neživotných. Původní podoby nom. pí. potočí, hájové byly nahrazeny akuz. pl. potolě a ť>ř) pekaře (protože došlo ke ztrátě jotaceéx?) nář. chlapa, pekara, (tam, kde neproběhla 'a>ě, tj. mor. a slez. nář.). Paradigma - vzor sldoňování nebo časování, soubor tvarů skloňovaného nebo časovaného 4. nová čeština spis. chlapa, pekaře x slova. Pračeské (přip. staročeské) deklinační typy Deklinace vokalická Mužské o-kmeny Pračeské sklonění singulár 1. chlap í.,4.,5 2. chlapa 2., 6. 3. chlapu 3., 7. 4. chlap 5. chlape duál *chlapa (stč. chlapy) chlapů chlapoma plurál 1. chlapi 2. chlap 3. chlapóm 4. chlapy 5. = nom. 52 . {ár duál plurál sin,s, x 6. ochlapiech 6- °u fí 7. chlapy 7. chlapem ™ podle vzoru chlap se skloňovala většina substantiv muž. rodu zakončená na d u souhlásku. V průběhu vývoje přijal typ některé koncovky od mužských kmenů (vzor syn), a to v těch pádech, kde původní o-kmenová koncovka Unějakých příčin přestala vyhovovat, nebo kde bylo třeba různými koncovkami od sebe odlišit životná a neživotná (popř. osobní a živočišná) jména. - Pronikání u-kmenových tvarů do o-kmenové deklinace ukazuje, že v pračeštině je už důležitější rod (chlap, syn - maskulina končící na tvrdou souhlásku) než kme-notvornétéma (-o-x-u-). Zpočátku, tj. ve staré češtině, žily obě koncovky (o- a u- kmenové) vedle sebe a různých funkcí nabývaly postupně v průběhu vývoje. Gen.sg.: pův. koncovka -a zůstala u jmen životných, neživotná začala už ve staré češtině užívat u-kmenové koncovky -u (hradu). Z neživotných jmen si pův. -a dodnes ponechala některá stará frekventovaná slova (večera, oběda, lesa, dvora...) a jména na -ov a -ín (ostrova, komína, Kolína...); většinou jde o předložkové genitivy s příslovečným místním, ojediněle časovým významem (do lesa, do dvora, do roka a do dne x stalo se to loňského roku). Dat.sg.: k o-kmenové koncovce -u přibývá u-kmenová koncovka -ovi. Ve staré češtině se zpočátku užívají bez rozlišení (pánu, pánovi, ostnu, ostnovi), později se -ovi prosazuje jen u jmen osobních. Akuz. sg.: u neživotných jmen zůstává původní o-kmenový tvar shodný s nom.sg. (hrad), u jmen osob se od konce praslovanštiny prosazuje ve funkci akuz. tvar genitívni (tzv. genitiv-akuzativ): chlapa. V průběhu 15.-16. stol. se rozšířil i ke jménům zvířat mužského rodu (vlka). Vok.sg.: pův. koncovka -e se užívala všude tam, kde nezpůsobovala alternace základové souhlásky (chlape, pane). V substantivech zakončených na -g, -k, -ch, -h, kde palatalizovala předcházející hlásku (srov. bůh - bože, člověk -člověče, František - Františce), byla - kromě starých frekventovaných jmen -postupně vystřídána u-kmenovou koncovkou -u (mniše > mnichu). Lok.sg.: o-kmenová koncovka -ě rovněž palatalizovala předcházející kon-sonant (mech - o mešě), a proto byla ve většině případů vytlačena dativní koncovkou -u; stejnou koncovku měl i lok.sg. u-kmenů (o synu), takže i on mohl novou podobu lok. o-kmenů do jisté míry ovlivňovat. (Koncovky dat. a lok.sg. mohly být shodné, protože lokál byl ve staré češtině - až na zcela nepatrné zbytky - pád předložkový, takže k záměnám pádů docházet nemohlo.) Z dat. pronikla do lok. také koncovka -ovi. Původní koncovku -ě si podržela některá stará frekventovaná neživotná substantiva ve funkci příslovečného určení místa nebo času (v lese, jednou v roce). Instr.sg.: po celou historickou dobu se uplatňuje nepůvodní koncovka -etn (převzata od u-kmenů). 53 Nom.pL: Vedle o-kmenové koncovky -i se po celou historickou dobu vyskytuje též u-kmenová koncovka -ove (později v podobě ové), a to bez jakékoli gramatické nebo významové diferenciace (bohové, pánové - býkové, hadové -časové, potokové). Teprve v době národního obrození se koncovka -ové ustaluje u jmen osob vedle koncovky -í, zatímco jména živočichů mají -i (psí) a jména neživotná pův. tvar akuz.pl. (akuzativ-nominativ) - potoky, časy. - Už ve staré češtině sem pronikají koncovky jiných deklinačních typů: konsonantických -koncovka -é (ľude), mužských i-kmenů -ie (holubie, ľudie; dnes v nář. jzč. a vmor. -í-vlcí). Gen.pl.: Pův. o-kmenová koncovka -0 stejná jako v nom. a akuz. sg. (tj. chlap) samozřejmě vyhovovat nemohla. Proto byla už na počátku doby historické nahrazena u-kmenovou koncovkou -óv (súsědóv, časóv, vlkóv). Zbytky původního sklonění nacházíme pouze v takových spojeních, v nichž je pád zřetelný (zejména po předložce pojící se s gen. nebo po základní číslovce: paddesát vóz, tj. vozů, do čas, tj. do časů 'zanedlouho'). Lok.pl.: Vedle původní koncovky -iech se po celou historickou dobu vyskytovala též u-kmenová (a zároveň i-kmenová) koncovka -ech. U-kmenová koncovka nakonec zvítězila, ale až v době národního obrození. V nové češtině je zakončení -ích především u jmen končících na -g, -k, -ch, -h (o biolozích, vrazích, hoších, potomcích). K vytlačení původního -ích došlo patrně ze snahy zabránit měkčení kořenné souhlásky, kterou tato koncovka způsobovala, a dále ze snahy obnovit rozdíl mezi tvrdými a měkkými vzory (hadech x krajích). Instr.pl.: Až do současnosti je základní spisovnou koncovkou původní o-kmenové -y, ale v průběhu vývoje nacházíme i koncovkyjiné: -mi, -ami, -ama, -oma... (některé z nich se uplatňují dodnes, a to v obecné češtině a v nářečí). Do tohoto deklinačního typu patří číslovka milion (gen. -a, -u). Slovo se objevuje poměrně pozdě, až v 15. stol. v souvislosti s překladem díla Marca Pola Milion. Vysoké počty se ve staré češtině vyjadřovaly spíše formou opisu, např. desetkrát sto tisícóv(= 1 000 000) BiblOl. Mužské jo-kmeny Jsou to vlastně „měkké o-kmeny", jež se lišily od o-kmenů hláskou -j-připojenou ke kořeni slova před koncovku. Kmenové -jo (u feminin obdobně -já) j e zřetelné jen u substantiv tvořených příponou -jo, -ja (psi. ra-jb, sta-ja, tj. stč. ráj, stája/ě), v ostatních případech splývalo s předcházející souhláskou a palatalizovalo ji (psi.plak-jb, duch-ja, tj. stč. pláč, duša/ě). Pračeské sklonění singulár duál plurál 1. oráč l.,4.,5. oráča (stč. -e) 1. oráči 54 2. oráča(stč.-é) 2., 6. oráčů 2. oráč 3' oráčů 3., 7. *oráčemaí /-oma 3. * oráčem//-óm (stč. -oma) (stč. -dm) 4. omč 4- orržá? 5. oráčů (otče) 5. =nom. 6. o oma 6. o oráčích 7. oráčem 7. oráči Podle vzoru oráč se skloňuje většina stč. substantiv mužského rodu zakončených na měkkou souhlásku. Jejich výchozí koncovky, shodné s o-kmeny, byly v praslovanštině a později ve staré češtině pozměněny hláskovými změnami (stcV'ä > č, 'e, 'u > i, é > e, načas i přehláskou o > ě, 'e). Proto se jo-kmeny ve spisovné češtině a ve většině nářečí odlišily od o-kmenů (pouze ve vmor. a slez. nářečích, v nichž k výše uvedeným přehláskám nedošlo, došlo k jejich sblížení, takže se dnes od sebe liší jen v akuz.pl. avnom. pl. u neživotných - hrady, koše). Jo-kmeny prošly obdobným vývojem jako o-kmeny, pokud se týká rozlišení na životná a neživotná maskulina, pouze vliv u-kmenů byl menší. (Viz Mužské o-kmeny.) Gen.sg.: Pro životná i neživotná jména je stejná koncovka -a (po přehlásce a> ěa ztrátě jotace -e). Dat.sg.: K původní koncovce přibývá u-kmenové -ovi, převzaté patrně prostřednictvím o-kmenů. Užívá se zpočátku bez rozlišení (bojoví), později se uplatňuje jen u jmen životných. Akuz. sg.: Nejednoznačný tvar oráč byl již na počátku doby historické nahrazen tvarem genitivním (oráča/ě). Vok.sg.: Koncovka kdysi přejatá odju-kmenů (stč. -/), zůstává, vedle ní se v některých slovech udržuje o-kmenová koncovka -e (otče, kněze), jež představuje pozůstatek z doby, kdy patřila tato substantiva k deklinaci o-kmenové. Lok.sg.: Častěji než u o-kmenů se vyskytuje dat.-lokál: tedy vedle náležitého -i koncovky -'u (>-;')> např. u boju, v meču, a -ovi (o dědicěvi, o ciesařoví). Ve větší míře až od 15. stol. Dat., instr. duálu a dat.pl. : Tvary oráčema, oráčem jsou praslovanské, vpračeštině byly nahrazeny analogickými tvary o-kmenovými oráčoma, oráčóm. Po přehlásce 'o > ě, 'e , tj. ve 14. stol., vznikly (ne zcela důsledně) přehlasované podoby typu oráčěma, oráčiem. V 15. stol. byly odstraněny analogií s o-kmeny, znovu tedy byly nastoleny tvary oráčoma, oráčóm, a z onoho nepře-hlasovaného tvaru dat.pl. vznikla později podoba oráčům (jediným svědectvím o změně o> ie v dat.pl. je nč. dat.pl. koním pč. r'ebr'á > stč. řebřie > řebří. Tak vznikl v pračeštině nový deklinační typ, tzv. bjo-kmeny (čtijer-jo-kmeny). Pračeské sklonění (rekonstrukce) singulár duál plurál 1. r'ebr'í l.,4.,5. r'ebr'á 1. r'ebr'í 2. r'ebr'á 2.,6. r'ebr'ú 2. r'ebr'í 3. r'ebr'ú 3., 7. r'ebr'iema 3. r'ebr'iem 4. r'ebr'í 4. r'ebr'ie 5. r'ebr'í 5. =nom. 6. or'ebr'í 6. or'ebr'ích 7. r'ebr'ím 7. r'ebr'í Podle tohoto vzoru se skloňovala substantiva mužského rodu zakončená na -f. Po provedení přehlásky 'á > ie a změny /• "> ř a po několika analogických přejetích morfologických (podle deklinace složené) měla tato deklinace na konci 13. stol. následující podobu. Podle složené deklinace vzoru pěší vznikly novotvary dat.-instr. duálu febfíma, dat.pl. řeb-řím, instr.pl. febřími. singulár duál plurál 1. řebří l.,4.,5. řebřie 1. řebří 56 2 řebřie 2., 6. řebřú 2. řebří 3' řebřú 3., 7. řebříma 3. řebřím 4] řebří 4. řebřie 5. ft?M 5- =nom- 6. ořrW 6. ořebřích 7' rč*nm 7. reMmi V průběhu vývoje se bjo-kmenová deklinace rozdělila na životnou a neživotnou. Jako vzor životných jmen bývá uváděno jméno Juří a patří k němu především mužská osobní jména přejatá z latiny, jež byla původně zakončena na -ius: Mauricí < Mauritius, podobně Antoni, Matí, Theodosí (Čti [-ný, -tý]) atd. Vzorem neživotných jmen bylo substantivum řebří, stejně se skloňovala např. podstatná jména hřebí, čřěví, klí, pondělí (pův. maskulinum), září (pův. jo-kmen), řěpí, úlí. Po provedení hláskových změn 'ú > í, ie > í zůstaly v sg. pouze dva tvary: řebří pro nom. až lok.sg., řebřím pro instr.sg. Deklinace tak ztrácí schopnost vyjadřovat důležité pádové protiklady, a proto tjo-kmenová maskulina přecházejí kjiným deklinačním typům: a) Přejatá antroponyma se často navracejí k svému původnímu lat. zakončení (Mauritius) a zařazují se k o-kmenům nebo jo-kmenům (podle lat. středověké výslovnosti sufixu zakončeného na -s[-s\, srov. stč. Darius i Dariáš). b) Domácí substantiva zakončená na -í přibírají různé přípony, které jim dovolují přejít k o-kmenům (hřebí > hřebík, úlí> úl, řebří > řebřík/žebřík, klí> klih) nebo jo-kmenům (čřěví > střevíc); podobně se chová i řada přejatých an-troponym: Bartolomí > Bartoloměj, Antoni > Antonín. c) Původní tvary si uchovala jen substantiva pondělí, září, ale za cenu změny gramatického rodu (stala se neutry). d) Antroponyma Jiří a Jiljí mají původní tvary v ustálených rčeních „na svatého Jiří", „na svatého Jiljí", jinak se skloňují podle deklinace složené, vzor pěší, dnes jarní. - K zániku této deklinace nepochybně přispělo její malé početní zastoupení (ve srovnání s o- a jo-kmeny). Kolísání mezi o-kmeny a jo-kmeny Některá substantiva cizího původu zakončená na -/ přecházela ve staré češtině k jo-kmenům, protože cizí střední / bylo artikulačně bližší stč. /' měkkému než tvrdému (v naší grafice !): Abel, gen. Ábele, podobně artikul, konšel, mandel, věrtel atd. Po zániku rozdílu mezi tvrdým a měkkým -/ se kolísání mezi oběma produktivními deklinačními typy zvýšilo. Přechod k měkkému typu dosvědčují zejména čes.-mor. nářečí (lok.sg. nastolí, nom.pl. stoleatp.). Rovněž cizí r bylo ve staré češtině výslovnostně blízké ť a to vedlo k obdobnému kolísání, které přežívalo zčásti i poté, co se toto /-'změnilo v ř. Proto 57 mívají některá přejatá substantiva načas podobu dvojí: např. klášter, gen.sg. kláštera (o-kmen) - klášter, gen.sg. klášteře (jo-kmen). Podobné kolísání nalézáme místy v nářečí u substantiv na -s, -z. Tato jména, původně o-kmenová, často přecházejí k měkkému deklinačnímu typu. Zejména v mor. a slez. nářečích se porůznu setkáváme s tvary, jako např. lok.sg. na vozí, o časi, v lesi, nom.pl. lese, mraze ...(Podobné tvaryjsou doloženy již v některých staročeských památkách, např. na lesi, v časi LegKat), Substantiva na -janin, -teľ a -ar' Mají ve staré češtině skloňování smíšené. Vedle několika původních tvarů konsonantických (v pl.) v něm převládají novotvary přejaté od o-kmenů nebo jo-kmenů. Substantiva na -janin mají původní tvar v nom.pl.: zeměné, měščěné, Moravěnek Lužěné. Podobně i jména na -tel': přietelé, učitelé, kazatelé. K těmto tvarům se u jmen na -janin dotvořil nový nom.sg. se zkráceným kmenem (zeman, Moravan < zeměnín, Moravěnín), jenž se skloňoval podle o-kmenů. - Ke jménům na -janin patří také vlastní jména místní (oikonyma) typu Hradčany, Lipany, Moravany, která jako neživotná nahradila starý nom. Hradčěné akuzativem Hradčany. Konsonantická koncovka nom.pl. -é byla hojně přejímána i jinými osobními jmény: pohané, apoštolé, súsědé atd. Rovněž v gen.pl. se uchovala původní konsonantická koncovka (t > stč. -0) shodující se s o-kmenovou: zeman, přátel. V nové češtině zůstala zachována ve tvaru přátel a dále u místních jmen s příponou -any (do Moravan, u Lipan). V písemných památkách do začátku 14. stol. jsou vzácně doloženy původní konsonantické tvary lok.pl.: Dolas, Lužas, Potaš, Radlas, tj. „v Dolanech, Luža-nech, Polanech, Radlanech", atd. Tyto nečetné doklady představují zbytky velmi archaického lok. bezpředložkového; jinak je totiž v době historické lokál pouze předložkový. Uvedené podoby žily do 14. stol. a jako archaismy, považované většinou již za nesklonné výrazy příslovečné povahy, přežívaly až do století 16. V ostatních pádech bylo původní konsonantické sklonění už dávno zatlačeno tvary o-kmenovými nebo jo-kmenovými. Substantiva na -ar'mají ve staré češtině nejčastěji tvary jo-kmenové. Z původního konsonantického sklonění zachovaly nom. pl. (místní jména Psáře, Hostivaře), gen.pl. (do Psát; Kravař, Štítar). Na pův. konsonantickou deklinaci těchto jmen ukazuje dnešní nom.pl. v nářečích slez. (kravaře, pekaře) a vmor. (kravaře, pekaře). 58 Mužské u-kmeny Pračeské sklonení by vypadalo asi takto singulár 1. syn l.,4.,5 2. synu(stč.syna)2.,6. 3. synovi 4. syn 5. synu 6. o synu 7. synem 3., 7. duál syny *synovu (stě. synu) *synma (stč. synoma) plurál 1. synove 2. synóv 3. * synem (stč. synóm) 4. syny 5. =nom. 6. o synech 7. * synmi (stč. syny) Podle tohoto vzoru se skloňoval jen malý počet maskulin zakončených tvrdou souhláskou: syn, dóm, vól, pól, med, led, vrch... Jak vyplývá z uváděných příkladů, šlo o slova velmi frekventovaná. Tím se obvykle vysvětluje, proč měl tento nepočetný deklinační typ tak velký vliv na vývoj mužské jmenné deklinace. Některé z u-kmenových tvarů se do historické doby vůbec nedochovaly (gen., lok. duálu, dat., instr. duálu, dat.pl., instr. pí.; jsou nahrazeny tvary o-kmenovými). Kolem r. 1300 splynula tato deklinace s o-kmeny a jako samostatný typ přestala existovat. Hlavními příčinami jejího zániku byla velká podobnost s o-kmeny (shodný gramatický rod, shodné některé tvary, např. nom.sg. (chlap - syn), akuz.pl. (chlapy - syny) atd.) a malé početní zastoupení. U-kmenové koncovky přitom nezanikly, nýbrž téměř všechny se uchovaly u o-kmenové deklinace. Zpočátku žily u-kmenové a o-kmenové tvary vedle sebe, později se některé u-kmenové koncovky začaly užívat jen při skloňování jmen životných (zvláště osobních), jiné zase tam, kde původní o-kmenové tvary z nějakých důvodů nevyhovovaly (viz deklinace o-kmenové). Střední o-kmeny Pračeské sklonění singulár 1. město l.,4.,5 2. města 2.,6. 3. městu 3.,7. 4. město 5. =nom. 6. o městě 7. městem duál městě městu městoma plurál 1. města 2. měst 3. městóm 4. města 5. =nom. 6. oměstiech 7. městy 59 Jejich další vývoj byl mnohem klidnější než v případě o-kmenů mužských. V rámci neuter nevzniklo zvláštní sklonění pro jména životná a vliv u-kmenů byl celkově slabý (pouze v lok.pl.), prosazoval se skrze mužské o-kmeny, protože střední u-kmeny zanikly už v době předčeské. Lok.sg.: Podobně jako u maskulin i zde ustupuje původní koncovka -ě, jež vyvolává nežádoucí alternace (u vojščěllu vojsku, tj. ve vojsku), dativní koncovce -u (už ve 14. stol.: v jezeru, na tělu), ale nikdy nebyla vytlačena zcela. Dodnes ji hojně nacházíme zejména u starobylých konkrét ve spojeních označujících místo a čas: v blátě, na seně, v létě, po jídle. Substantiva abstraktní, slova nověji vytvořená, slova přejatá apod. mívají zase častěji nepůvodní -u: v prázdnu, v šeru, o procentu. Dat.pl.: Vedle náležité o-kmenové koncovky (později hláskově pozměněné v -ům) nacházíme již ve staré češtině a-kmenovou koncovku -ám (mestám, slovám). Tyto tvary se sice ve spisovném jazyce neujaly, ale dodnes se vyskytují v nářečích střmor. a zčásti též vmor. a slez. - Vliv a-kmenových koncovek se projevuje i vjiných pádech (instr. pl. atd.). Lok.pl.: Místo původní koncovky -iech, která měkčila předcházející souhlásku, se prosadila u-kmenová koncovka -ech (ve městech); u jmen zakončených na -ko, -cho, -ho, -go dnes máme téměř důsledně koncovku -ách (na kolečkách). Viz mužské o-kmeny. Poznámka: Podle tohoto vzoru se skloňovala číslovka sto, tři sta apod., podoba dvěstě]t)t)\ duálový tvar. Číslovka je doložena také ve tvaru ustrnulém (mnoho sto koní místo mnoho set koní). Střední jo-kmeny Pra české sklonění singulár 1. moťe (stč. moře) 2. mor'a (stč. moře) 3. mor'u (stč. moru) 4. mor 'e (stč. moře) 5. =nom. 6. o mor 'i (stč. moři) 7. mor 'em (stč. mořem) plurál 1. mor'a (stč. moře) 2. mor'(stč. moří) 3. *mor'em//-óm (stč. mořóm) 4. mor a (stč. moře) 5. =nom. 6. o mor leh (stč. mořích) 7. mor'i (stč. moři) duál t.,4.,5. mor1 (stč. moři) 2.,6. mor 'ú (stč. mořú) 3.,7. *mor 'ema (stč. mořoma) 60 Všechny pč. tvary lze hláskoslovné vyložit z tvarů deklinace o-kmenové. V důsledku hláskových změn 'a>ě,ě>e, u >i, 'ó> ie sejo-kmenová deklinace od výchozí o-kmenové výrazně vzdálila, a to ve spisovném jazyce i ve většině nářečí (tj. v těch nářečích, v nichž proběhly přehlásky); viz mužské jo-kmeny. Lok.sg.: Již od 13. stol. se vedle původní koncovky uplatňuje -u přejaté z dat. (na sirdcu, u moru, tj. v mořu). Gen.pl.: Už od počátku doby historické se vedle původní jo-kmenové koncovky -0 objevují tvary s koncovkou -í (polí, srdcí) přejatou od typu znamenie (bjo-kmeny). Její prosazení podporovaly obdobné genitivy pl. u jiných měkkých deklinačních typů (muži, koní, duší, kostí). Původní tvary s koncovkou -0 se drží nejdéle u substantiv na -ce, -išče (stč. vajec, pastvišč), u jmen s příponou -išče >-ištějsou uchovány dodnes (nč. pastvišť). Dat.pL: Vedle původního tvaru se ve staré češtině prosazuje o-kmenová koncovka -óm; po přehlásce 'ó > ie (protože jo-kmenové základy byly vždy ukončeny měkkým konsonantem) vzniklo mořiem a z něho po změně ie > ímořím. V dat., instr. duálu se vedle tvarů původních rovněž objevuje o-kmenová koncovka -oma. Přechod od jo-kmenů k nt-kmenům Některá neutra jo-kmenové deklinace přecházela během vývoje ke sklonění nt-ovému; o tom svědčí např. stč. gen.pl. volat (nom. vole), hradiščat (nom. hra-dišče) - jako kuřat. Do nové spis. češtiny přešly ke vzoru kuře původní jo-kmeny vole, koště, v nářečích v Čechách nacházíme takových případů více (ovšem nesoustavně): nejčastěji jde o jména s příponou -iště (např. pastvišťata, strnišťata). Střední bjo-kmeny Do bjo-kmenové deklinace patří neutra zakončená na -ie, po / 'na -é. Střední bjo-kmeny se vyvinuly z těch jo-kmenů, které měly před kmenotvornou skupinou b. Takto vzniklé skupiny vokálů podlehly stažení a jeho výsledkem byly odlišné dlouhé koncovky podobně jako v případě bjo-kmenů mužských. Pračeské sklonění singulár plurál 1. znamenie 1. znamená (stč. znamenie) 2. znamená (stč. znamenie) 2. znamení 3. znamená 3. *znameniem (stč. znamením) 4. znamenie 4. znamená (stč. znamenie) 5. =nom. 5. =nom. 61 6. oznámení 6. oznámeních 7. znameniem//-ím 7. '"znamení (stč. znameními) duál í.,4.,5. znamení 2.,6. znameňú 3.,7. *znameniema (stč. znameníma) Na tjo-kmeny působila deklinace složená (vzor pěší). Její koncovky se ještě před provedením monoftongizace ze > ŕ prosadily v instr. sg. (znamením), v dat., instr. duálu (znameníma), dat.pl. (znamením) a v instr. pí. (znameními). - Další vliv složené deklinace pozorujeme v nář. gen.pl., např. psaních (místy v nář. českých, vmor. a slez.). Také koncovky středních bjo-kmenů dospěly po příslušných hláskových změnách ve většině pádů ke stejným výsledkům, takže se singulárová deklinace stala stejně nevýhodnou jako v typu řebří. Přesto však paradigma nezaniklo. O jeho uchování se postaraly tři produktivní slovotvorné typy, na jejichž základě se deklinace rozmnožovala (a dodnes rozmnožuje). Jsou to a) dějová jména na -nie, -tie (nesenie, pitie), b) jména hromadná se sufixem -(ov)z'e (> í) -javo-ňe, skálé, hroznovie, kamenie, c) jména okolností - bezvetrie, násile, mezimos-tie. A-kmeny Pračeské sklonění singulár duál plurál 1. žena l.,4.,5. ženě 1. ženy 2. ženy 2.,6. ženú 2. žen 3. ženě 3.,7. ženama 3. ženám 4. ženu 4. ženy 5. ženo 5. =nom. 6. ožene 6. o ženách 7. ženú 7. ženami Podle vzoru žena se skloňovala jména (především feminina), která měla před koncovým -a tvrdou souhlásku. Jejich pračeské tvary se uchovaly ve spisovném jazyce dodnes. Jedinou změnou, která původní tvary zasáhla, je difton-gizace ú>ouv instr. sg. ženou. Většina nářečí tyto původní tvary rovněž zachovává, pouze v malých úsecích okrajových dialektů byly některé z nich v důsledku unifikace plurálových koncovek nahrazeny jinými. Napr. v části slez. nářečí se v gen.pl. ojediněle vyskytuje původní koncovka u-kmenová (kravuv, sporadicky i ve staré češtině), 62 v dialektech střmor. a méně ve vmor. nacházíme v gen. pl. -/ (-é), tj. koncovku měkkých deldinačních typů (izbí, lampí, střmor. lampě), v mor. nářečích bývá ojediněle v lok. pl. původní koncovka u-kmenová -ech (o rybech) a ve slez. nář. zase -och (o kravoch - jv. Opavsko...) . Ovšem a-kmenové koncovky při této unifikaci zvítězily. Podle vzoru žena se skloňovala nejen jména ženského rodu, nýbrž i stejně zakončená jména osob přirozeného rodu mužského (hrdina, vladyka, vévoda). Povědomí mužského rodu vedlo v době historické k přejímání některých mužských koncovek. Jak ukazují stč. památky, začínají se výrazněji prosazovat od 15. stol.: dat. a lok. sg. -ovi, napr. hrdinovi (ještě ve 14. stol. je běžné hrdině), nom.pl. -ové (hrdinové), gen.pl. -óv (hrdinóv), dat.pl. -óm (hrdinóm), instr.pl. -y (hrdiny). Výsledkem naznačeného vývoje je nč. vzor předseda. V některých dialektech pokračoval vývoj dále: některé úseky střmor. nář. převzaly mužskou koncovku instr.sg. -em (s hrdinem, Frantem - tyto tvary nacházíme sporadicky i ve staré češtině), v záp. části střmor. a ojediněle v nář. slez. nacházíme gen-akuz. typu vidím předsedy, Franty (střmor. -y > -é), nebo naopak v centrálním úseku střmor. nářečí akuz.-gen. bez předsedo, Franto (- ě, 'á > ie, ie > i, 'u > i, 'ú >í,ě>é) a tak se během historické doby značně vzdálila od původních tvarů. Bezkoncovkový gen.pl. dúš byl většinou vystřídán tvaiy s i-kmenovou koncovkou -í (duší), zůstal pouze u jmen na -ice a několika dalších, napr. u jmen na -yněv dubletě (lavic, ulic, bohyň/ bohyní). O uchování původního tvaru se nepochybné zasloužila starobylá místní jména typu Lobkovice (gen. Lobkovic). (stč. duše) 2. duše 3. duši 4. dušu 5. duše 6. o duši 7. dušú 2.,6. dušú 2. dáš 3.,7. dušama (stč. -ěma) 3. dusám (stč. -iem) 4. duše 5. =nom. 6. o dušách (stč. -iech) 7. dušami (stč. -ěmi) 63 Už ve staré češtině odsouvají některá jména v nom.sg. koncové -ě (obec, púšč < obce, púščě) a v průběhu vývoje takových případů významně přibývá. Jde o vliv i-kmenů (obě deklinace měly měkčící koncovky a shodný rod). I-kmenové koncovky pronikaly i do jiných pádů (dat. pl. dušem, lok.pl. o uli-cech), ale v míře mnohem menší. V archaických nářečích, v nichž neproběhly přehlásky, jsou si deklinační typy duša a žena bližší. Výsledkem této větší podobnosti je i nářeční novotvar vokativu sg. přejatý od a-kmenů - vopico. Do této deklinace patřila také jména osob přirozeného rodu mužského (sudce, vódcě, zločince). Do konce 13. stol. se skloňovala jako duša, poté (ale zejména po r. 1400) se u nich začínají prosazovat novotvary podle vzoru oráč, ojediněle Juří a tento vývoj je důslednější než u typu hrdina (viz Mužské o-kmeny). Byly převzaty tvary dat. a instr.sg., gen.-akuz. a tvar}' plurálové, mnohá jména vytvořila nový nom.sg. shodný s jo-kmeny (ve spis. češtině zločinec, panoš x soudce, v nespis. dokonce namísto -ce často -ec, srov. správce); podle vok. oráči vznikají tvary typu panoši, ale vok. soudce zůstává (mimo psaný spis. jazyk je ovšem častý vok. soudce podle otče). - Příjmení typu Píša, Váňa přešla k dekli-načnímu typu předseda. Kolísání a přechody mezi a-kmeny a ja-kmeny Ve staré češtině se s takovým kolísáním setkáváme u přejatých substantiv s kmenovým -/, srov. nom. sg. berla/berle, cedula/cedule, kapitula/kapitule, akuz. sg. bulu/buli <ľu.Z toho, že cizí jména přecházela častěji k ja-kmenům, usuzujeme, že cizí / bylo bližší českému /' měkkému. Po zániku rozdílu mezi tvrdým a měkkým / oba typy (měkký - -ľa, tvrdý - -la) splývají a povědomí o příslušnosti jednotlivých slov ke konkrétnímu typu se vytrácí. Podobně přecházela k ja-kmenům ojedinělá substantiva s kmenovým -r-(almara/almaře). V nové spis. češtině se většinou ustálilo jedno sklonění (tvrdé - škola, kapitula, bula, měkké - cedule, kaple), v dialektech však mnohdy pronikla deklinace jiná, srov. střmor. gen.sg. do škole, ve školi. V mor. nářečích přecházejí k měkkému typu rovněž substantiva na -sa, -za: gen.sg., nom. a akuz. pl. březe, kose, dat., lok. sg. březi, kosi, gen.pl. březí, kosí (střmor. březé, kosé). Takové formy jsou doloženy i ve staré češtině a představují v ní mor. dialektismy (v tak drahéj krási LegKat). Substantiva odvozená předponou -na (-árna, -írna) mají v mor. dialektech často příponu (sufix) -ňa (studna, pekárna) a skloňují se podle vzoru duša. Tyto nář. tvary jsou původnější, ve starší době byly i ve spisovném jazyce. Zbytky původních tvarů představují např. „nepravidelné" tvary substantiva studna (gen. studny/studně, dat. studni...). 64 bja-kmeny i 'ich deklinace se vyvíjela podobné jako bjo-kmenová, tj. kontrakcí skupi-1 + koncové samohlásky vznikly dlouhé koncovky odlišné od výchozích koncovek ja-kmenových. Pračeské sklonění singulár duál plurál 1 laní, Marie l.,4,,5. laní 1. tanie 2.,6. laňú 2. laní 3., 7. laňáma 3. laňám (stč. laniema) (stč. -iem) 4. laňú 4. lanie 5. tón/ 5- =nom- 6_ ,7tón/ 6. o laňách (stč. -/ec/z) 7 7. laňámi (stč. -íemŕ) 2. tówe 3. tón* Koncovka nom.sg. byla dvojí: 1. častější -/ (< -bji), 2) -ie (< -bja), hojnější jen u jmen cizích (po -/ '-é - bible). Změnami 'á > ie, 'ú > í, ie > í původní rozdílné tvary splynuly v jediný (laní). Deklinace tak ztratila schopnost vyjadřovat důležité pádové opozice a zanikla. - Na začátku historické doby patřila k bja-kmenům substantiva paní, lodí, rolí, pradlí, svadit, krajčí, sudí...; ledvie, historie, linie, Macedonie... Po zániku této deklinace přešla substantiva k jiným skloňovacím typům: laní> laň, lodí > loď, pradlí > pradlena, švadlí > švadlena, rolí > role atd. Jména typu linie přešla hromadně ke vzoru duše. Původní podoba se nejdéle udržela u některých přejatých jmen v nářečích (typ penzí, koncesí, kaucí, kasací), ale později i ona přecházela k jiným typům. Původní deklinaci si zachovalo jen substantivum paní; u něho tvarová homonymie nevadí, protože se většinou vyskytuje ve spojení s příjmením. bja-kmenová maskulina přecházela zčásti k deklinaci složené (krejčí, sudí), zčásti k mužským o-kmenům (po připojení sufixu k o-kmenům zařazujícího -plavčí > plavčík). Pouze jména hrable, markrabie přešla pod vlivem substantiva kniežěk nt-kmenům (> hrabě, markrabě). U stč. singulárových kolektiv typu milá bratřie, vyšehrazská kněžie (= nom.sg.,bratrstvo, kněžstvo') vystoupilo do popředí jejich plurálové číselné pojetí a v důsledku toho byly pozdější podoby knězi, bratří přehodnoceny na tvary plurálové či duálové. O tom svědčí změněná forma přívlastku - namísto milá bratřie nacházíme později milí bratří, náši knězi - i tvary složené deklinace ve skloňování obou substantiv, napr. dat. a lok. pí. milým bratřím, o milých bratřích. U jmen bratr a kněz se složené deklinace (kromě gen.) užívá ve specifických případech dodnes. 65 I-kmeny Byly mužské (yzorgosť) a ženské (vzor kosť). Odlišovaly se od sebe pouze instr.sg. a nom.pl. V instr. sg. měla původnější koncovku maskulina (gestem < gostbirib), kdežto feminina připojovala k i-kmenovému základu novou příponu ja-kmenovou (kostbjq > kosťú). V nom. pl. uchovala původní koncovku zase feminina (kostí), zatímco maskulina přejala svou příponu od sklonění konso-nantického (gostbje>gostie). Pračeské sklonění ženské singulár 1. kosť (ste. kosť) l.,4.,5. 2. kosti 2.,6. 3. kosti 3.,7. 4. kosť 5. kosti 6. o kosti 7. kosťú duál plurál kosti 1. kosti kosťú 2. kostí kosťma 3. kostem 4. kosti 5. =nom. 6. o kostech 7. kosťmi Už v době praslovanské patřilo do této deklinace velké množství feminin zakončených na měkkou souhlásku a ve staré češtině se jejich počet nadále výrazně zvyšoval. Proto se i-kmeny nakonec staly deklinací ženskou. O rozmnožování typu se zasloužila především velmi produktivní přípona -osť (> osť), jíž se odvozovala a dodnes hojně odvozují jména vlastností (stč. múdrost, nč. ženskosť). Už ve staré češtině byla původní deklinace narušována přejímáním tvarů ja-kmenových (a naopak u ja-kmenů se zase uplatňují koncovky i-kmenové, viz Ja-kmeny), např. dat. pl. kostiem (kostím), lok.pl. o kostiech (kostích), nom.sg. kosti podle hospodyni. Toto vzájemné ovlivňování je pochopitelné, protože obě deklinace mají stejný rod. měkčící koncovky a některé shodné tvaiy (dat., lok., instr.sg., později gen.pl). Vzájemným přejímáním koncovek se mnohá ja-kmenová a i-kmenová substantiva natolik sblížila, že nakonec vytvořila nový, samostatný deklinační typ píseň (16.-18.stol.). V tradičních dialektech se původní tvar}' udržely obvykle v singuláru a v nom., gen. a akuz.pl., v ostatních plurálových pádech podléhaly většinou tendenci k unifikaci koncovek: např. dat.pl. kosťám, kostím, kosťom... Dodnes se původní tvary ponejvíce uchovaly u substantiv na -st (-sť), v jiných případech je původní stav sklonění z větší či menší části narušen novotvary podle ja-kmenů. Pračeské sklonění mužské singulár duál plurál 1. gost' (stč. hosť) l.,4,,5. gosti 1. gostie 66 2. gosti 3. gosti 4. gosť 5. gosti 6. 0g05í/' 7. gostem 2., 6. 3.,7. gosr"ií gosŕ ma 3. gostem 4. gasíí 2. gosfí 5. = nom. 6. ogostech 7. gosťmi Ještě v dobé praslovanské se tak skloňovala některá maskulina zakončená měkkou souhláskou: bolb, čbtyb (červ),gvozdb (hřebík), golgbb (holub), gospodb (pán), zvěrb (zvíře), zetb (zeť), lučb (louč), medvědb (medvěd), pečatb (pečeť), ogrib (oheň), potb (cesta), želodb (žalud), ljudbje (lidé). Protože i-kmenová deklinace nebyla vhodná pro životná maskulina (nestačila totiž pomocí pouhých tří singulárových tvarů vyjadřovat všechny důležité pádové opozice) a protože vzrůstající množství feminin převyšovalo stagnující počet maskulin (takže se tato deklinace postupně stávala představitelkou ženského rodu), opouštěla i-kmenová maskulina tuto deklinaci a přecházela k jiným, výraznějším skloňo-vacím typům. Tak se stalo, že se do staré češtiny zachovalo původní sklonění jen u substantiva host a pomnožného (tudíž rodově nevýrazného) ľudie; u ostatních jmen byly v té době už jen zbytky původní deklinace v podobě jednotlivých pádů: gen. (silného) zvěři, gen., dat. choti, vok. hospodi, nom.pl. ho-lubie, črvie... Během historické doby toto sklonění zaniklo zcela, pouze u jména host přežívají - jako archaismy - některé i-kmenové tvary (gen.pl. hostí...), ovšem vedle převládajících tvarů o-kmenových. Pouze pomnožné substantivum lidé si původní sklonění uchovalo (kromě nom.pl., který přejalo ze sklonění konsonantického, tj. -énamísto pův. i-kmenového -ie>-í). Ostatní i-kmenová maskulina přešla k jiným typům (o-kmenům - červ, holub, medvěd, kmet, úhel, žalud atd., jo-kmenům oheň, zeť), nebo k jinému rodu (zvěř, pouť, louč, pečeť nově feminina; některá z nich ještě kolísají mezi muž. a žen. rodem - stč. pečeť, zvěř...), některá jména zanikla, např. psi. tatb 'zloděj', jeho stopy však máme v několika starobylých názvech vsí; Tatobity 'ves lidí, kteří bijí zloděje', Všetaty = „všichni zloději", tj. ves zlodějů, aj. Vjzč. a vmor. nářečích žije dodnes i-kmenová koncovka nom.pl. -ie, a to vmonoftongizované podobě -í; je využita u o- a jo-kmenů, kam kdysi pronikla zároveň s původními i-kmenovými substantivy (kluci, vojáci), viz Mužské o-kmeny. Podle vzoru kosťse skloňovaly číslovky pět - deset. (Číslovka deset měla původně některé tvary konsonantické, viz dále.) Byla to totiž původně substantiva s významem ,skupina o příslušném počtu osob, předmětů apod.', tedy např. pět,pětice'. Během historické doby se však tyto substantívni číslovky začaly považovat za adjektiva rozvíjející počítané substantivum (pět lidí se už nechápe jako ,pětice lidí', nýbrž jako spojení slov, v němž přívlastek pět rozvíjí jméno lidí). V souvislosti s novým pojetím se změnila jejich deklinace. Ve vazbě 67 se začalo skloňovat počítané substantivum (které bylo původně v gen.), zatímco číslovka začala své původní tvary ztrácet, protože její skloňování ztrácelo význam (vyjadřovala pouze shodu s počítaným předmětem a odlišovala nom. a akuz. od pádů jiných). V češtině to mělo důsledek v zániku původního instr. pětú a v jeho nahrazení tvarem, který se vyskytoval ve všech ostatních nepřímých pádech (-i). Mají tedy substantívni číslovky pět - deset pouze dva tvary: v nom. a akuz. pět, v ostatních pádech pěti. - Ve staré češtině je třeba ještě počítat i se stavem starším (např. „mój rod pěťú prameňov bude kvísti 'pěti prameny' Dal). Podobně jako číslovky pět - deset se během historické doby začaly skloňovat i číslovky jedenáct - devadesát, ačkoliv od původu jsou to tvary různé. Toto sklonění žije dodnes. Např. číslovky 11-19 se původně tvořily základními číslovkami jeden - devět a příslovečným určením vyjádřeným lokálem na desěte ,na desíti' < psi. na desete, stč. nacěte, nácte, náct atd. (je to konsonantický tvar lok. změněný hláskově). Původně se skloňovala pouze první část, později splynulo celé spojení v jedno slovo a flexe se přenesla na jeho konec; deklinace napodobila sklonění číslovek pět - deset (např. jedenáct, stč. jedenádcte). Číslovka dvacet, stč. dvadcěti, je od původu spojení číslovky dva s duálovými tvary číslovky deset (zbytky původních tvarů se vyskytují ještě na počátku historické doby - dva dcěti, dvú dcátú, dvěma dcietma). Číslovky třicet, čtyřicet vznikly ze spojení tři (čtyři) + nom.pl. číslovky deset (psi. tri deseti, stč. tři dcěti, čtyři dcěti (cěti, cět...) ,tři, čtyři desítky'; původně se skloňovaly obě části). Číslovky padesát - devadesát mají svůj původ ve spojení příslušných číslovek základních s kon-sonantickým gen.pl. číslovky deset, stč. dsat > dcát (psi. petb deseti ,pět desítek'; původně se skloňovala jen první část). Ve staré češtině se počet mezi 20-30 též vyjadřoval jednoduchou číslovkou základní a výrazem mezdcietma, tj. ,mezi dvěma desítkami', mpt jeden mezdcietma = 21 atd. Tvar mezdcietma vznikl z před lôžkového výrazu mezit) dcietma < desietma (duál). Podobný vývoj jako u číslovek pět - deset proběhl u číslovek neurčitých (ně)koliko, toliko, mnoho, které se ve staré češtině skloňovaly podle vzoru město. Zpočátku se skloňovaly a počítaný předmět byl v gen., např. s mnohem kniežat, ve mnoze tisícóv, v (ně)kolicě, ale již od 14. stol. proniká tvar genitivu do ostatních pádů - s několika dětmi Štít. Ženské u-kmeny (bv-kmeny) představují nejméně produktivní vokalickou deklinaci. Původní kmeno-tvorné -ú- bylo hláskovým vývojem zasuto, v některých pádech se změnilo v -&v-5 jež po zániku jeru začalo připomínat kmen konsonantický. Ztráta povědomí o příslušnosti k ú-kmenové deklinaci měla za následek hojné přejímání novotvarů z typů konsonantických a i-kmenových. 68 Staročeské sklonění singulár duál plurál 1. svekrev l.,4.,5. svekrvi 1. svekrve 2. svekrve 2.,6. -------- 2. svekrvi 3. svekrvi 3.,7. ------- 3. svekrvem 4. svekrev 4. svekrve 5. sveknn 5. = nom. 6. osvekívi 6. osvekrvech 7. svekn'ú 7. svekiyemi Nom. sg. je od původu tvar akuz. sg.; pův. nom. měl podobu svekry (koncovka -y je náležitou střídnicí za původní -u). Gen.sg., nom.pl. jsou tvary konsonantické, instr. sg., dat., Iok.pl. byly přejaty od i-kmenů. Z toho plyne, že už na začátku doby historické by! typ neproduktivní. Během vývoje češtiny se ve spisovném jazyce přiklonil k typu píseň a tyto tvary si uchovává dodnes. Řada jmen ů-kmenové deklinace přecházela (v době před historické, ale i pak v historické) k a-kmenům (želva, Punkva, brva), jiná naopak k ů-kmenové deklinaci přistoupila (koroptev < koroptva, ploutev < plútva, větev (původně i-kmen), láhev, dratev...). Tato migrace byla nepochybné důsledkem toho, že už ve staré době přecházela tato substantiva v mluveném jazyce k a-kmenúm, srov. mor. nář. mrkva, korúhva, húžva, pánva, konva. - V nové češtině už tato jména samostatnou deklinaci netvoří. Deklinace konsonantické Už v době praslovanské žila z původního velkého množství konsonantic-kých deklinací jen část: n-kmeny mužské a střední, nt-kmeny, s-kmeny, r-kmeny, t-kmeny. Z původních konsonantických tvarů se v té době uchovaly jen koncovky singulárové (kromě vok. a instr.), příp. ještě nom. a gen.pl. Ostatní koncovky byly již v průběhu praslovanského vývoje přejaty od jiných deklinací, a to i-kmenové a o-kmenové. V gen.sg. byla pro všechny konsonantické typy náležitá koncovka -e, v dat. -i, v lok. -e, v nom.pl. -e, gen.pl. byl bez koncovky. Jednotlivé typy se lišily pouze kmenotvornou souhláskou nebo skupinou. Za rodové diferenciace se konsonantické deklinace staly neproduktivními (viz Skloňování - rod). Malý početjmen v nich soustředěný se již dále nerozho-jňoval, naopak se zmenšoval v důsledku jejich přechodu k produktivním deklinacím vokalickým. V historické době konsonantické typy (s výjimkou vzoru kuře) upadají a nakonec zanikají zcela. V nové češtině je připomínají jen ojedinělé konsonantické tvary některých substantiv (vedle koncovek deklinací produktivních, např. gen. sg. pramenevedlepramenu s o-kmenovou koncovkou -u). Kolem r. 1300 byl ve staré češtině tento stav: 69 Mužské N-kmeny singulár duál 1. kámen l.,4. dni 2. kamene 2.,6. (dňu) 3. kameni 3.,7. (dnoma) 4. kámen 6. o kameni, vedne 7. kamenem plurál kamenie, dni kamen, dni kameňom kameny, dni o kameniech 7. kameny Původní nom.sg. kamy byl nahrazen tvarem akuzativním, původní lok. se drží jen v adverbializovaném spojení ve dne, jinak je většinou pravidlem tvar dat-lok. s koncovkou -i. Kromě tvaru dni je nepůvodní i duál. V pl. se prosazuje deklinace o-kmenová (pouze gen.pl, kamen se kryje s tvarem konsonantickým). Podle této deklinace se skloňovala maskulina den, hřeben, ječmen, jelen, kámen, kořen, křemen, plamen, pramen, prsten... V době historické úpadek typu pokračuje;' většina jmen přibírá koncovky o-kmenové i v singuláru, původní tvary někdy přežívají vedle nich (nč. dat. sg. kořenu, koření). V největší míře uchovalo původní tvary substantivum den, ale i ono má vedle nich různé novotvary. Maskulina sršen, stupeň přešla ve spisovném jazyce k jo-kmenům. V nářečí existují výrazné diference. V dialektech v Čechách splynuly n-kmeny s o-kmeny stejně jako ve spisovném jazyce (kámen/kameň), v nářečích střmor., vmor. a slez. splynuly s jo-kmeny (kameň). Střední N-kmeny Ve stč. památkách jsou doloženy tyto tvary: singulár duál plurál 1. rámě l.,4. rameni 2. ramene 2.,6. ramenu 3. rameni 3.,7. ramenoma 4. rámě 6. o rameni 7. ramenem 1. ramena 2. ramen 3. ramenom 4. ramena 6. orameniech 7. rameny Podle tohoto vzoru se skloňovala neutra břiemě, plémě, siemě, témě, j mě atd. Původní tvary jsou uchovány v nora., gen., dat., akuz. sg.; gen.pl. se kryje se skloněním o-kmenovým. Ostatní koncovky byly přejaty z o-kmenové nebo i-kmenové deklinace. V nom. sg. bylo kmenotvorné -n- zasuto hláskovým vývojem: slovanské *sěmen (příbuzné s lat. semen) kmenotvorné -//.- původně obsahovalo, ale ze spojení e + n vznikla v pozdní praslovanštině nosovka e; ta se na přelomu 70 10./II- stol. změnila v ústní samohlásku ä, z ní na přelomu 12./13. stol. vzniklo přehláskou -ě a ve 14. stol -e (po retnicích je): * semen > sěme > sěma > siemě > sŕmé. Proto měl nominativní a akuzativní kmen jinou podobu než kmen v ostatních pádech. Takové různosti kmene se ovšem jazyk brání, a proto už ve staré češtině vzniká nový nominativní a akuzativní novotvar s nejčasíější koncovkou neuter -o (rameno, semeno...jako město). Tím se n-kmenová neutra pevně spojila s o-kmenovou deklinací a přejala i ostatní pády (rameno, ramena, ramenu...). Původní tvary se sice v některých případech vedle těchto novotvarů uchovaly, ale mají povahu archaismů a jsou odlišeny významové (např. původní n-kmenový tvar nelze použít ve spojení rámě řeky, símě není totéž co semeno...). Vcelku tedy deklinace n-kmenová zanikla. Ve spisovném jazyce po ní zůstaly jen stopy v podobě archaických jednotlivých tvarů. Střední nt-kmeny Vznikly v době předslovanské rozšířením středních n-kmenů o další kme-notvornou hlásku -i-. Z kmenotvorného sufixu -ent- vzniklo v pozdní praslo-vanštiné -et- a to po denazalizaci nosovek (10./1 l.stol.) dalo pč. -ař-Jež se dále vyvíjelo buďv -ět-, nebo -at- (viz Pračeská depalatalizace). Kmenotvorné -ní- se tedy do staré češtiny nedochovalo. Staročeské tvaiy: singulár 1. kuře l.,4. 2. kuřete 2.,6. 3. kuřeti 3.,7. 4. kuře 6. o kuřeti 7. kuřetem duál kuřětě kuřatú kuřatma plurál 1. kuřata 2. kuřat }. kuřatóm í. kuřata 6. o kuřatech// kuře tie c h 7. kuřaty Z představených tvarů jsou původní nom., gen., dat., akuz. sg., ostatní vznikly připojením o-kmenových nebo i-kmenových koncovek ke konsonantic-kému kmeni. Do této deklinace patřila především jména mláďat (jehně, holúbě, tele, kotě, ptáče, dietě...) a neutrum kniežě. Substantivum dietě má v pl. zpravidla tvaiy i-kmenové (dětí). Nt-kmenová deklinace - jako jediná z konsonantických deklinací - nezanikla; dochovala se až do nové češtiny, protože se její kmenotvorný formant (*-ent-) stal produktivní slovotvornou příponou pro tvoření jmen mláďat. Jeho zásluhou se typ neustále obohacoval o další odvozeniny, takže zaniknout nemohl. V nové češtině je toto sklonění dodnes živé, paradigmatické a produktivní, nč. vzor kuře uchoval starobylé tvary včetně konsonantického l.-4.p. (pro- 71 šly jen náležitým! hláskovými obměnami). Nepůvodní tvary nacházíme jen ve slez. nářečích; jde o gen. a dat. sg. kuřata, kuřaťu, jež vznikly připojením jo-kmenových koncovek ke konsonantickému kmeni. Vliv nt-kmenové deklinace byl tak silný, že k ní přecházela i substantiva typů jiných; ve spis. jazyce se tak začala skloňovat substantiva vole, koště (pův. jo-kmeny) a na pozadí významově blízkého jména kniežě též starobylá tja-kmenová substantiva hrable, markrabie (dnes hrabě, markrabě). V nář. v Čechách přejímaly v různé míře nt-kmenové koncovky původní jo-kmeny (srov. vejce, vejcete, ale zejména substantiva na -iště-strništata...). S-kmeny Původně se tak skloňovala podstatná jména rodu středního zakončená na -os. Po zániku koncového konsonantu se začala s-knienová neutra podobat v nom. a akuz.sg. o-kmenům a tato podobnost určila jejich další vývoj. - V psi. období patří do této deklinace jen omezený počet neuter, např. nebo, slovo, oko, ucho, tělo, kolo, ve staré češtině jde už jen o nepatrné zbytky tohoto sklonění: 1. nom. a akuz. sg., shodné s o-kmeny (slovo...), 2. nom. a akuz. pl. nebesa, gen.pl. nebes (další pl. tvary připojují ke konsonantickému kmeni koncovky jiných produktivních typů, zvláště o-kmenů - dat. nebesóm, lok. nebesiech //nebesách, instr. nebesy), 3. nom., akuz.pt. kolesa, nom., akuz. duálu kolese (nom.sg. kolo). Ostatní jména mají už jen tvary nepůvodní. V nové češtině navazuje na s-kmenovou deklinaci pouze substantivum nebe, a to v pl.; ostatní neutra přešla už ve staré češtině zcela k o-kmenům, substantivum nebe v sg. k jo-kmenům. Oko, ucho se v sg. skloňují jako o-kmeny, ale v pl. se prosadily nepůvodní duálové tvary (přejaté od i-kmenů - oči, uši) doplněné dat. a lok. novotvary utvořenými na jejich pozadí. R-kmeny Už v praslovanštině se tak skloňují jen dvě feminina mati a *dbkti „dcera"; jejich pokračováním je stč. máti, dci. Staročeské sklonění: singulár 1. máti mateře mateři máteř 5. máti 6. o mateři 2. 3. 4. duál l.,4.,5. mateři (jinak nedoloženo) plurál 1. mateře/Zmateiy 2. mater 3. materám 4. mateře/Zmatery 5. =nom. 6. omaterách 72 7. mateŕú 7. materami Původní sklonění je zachováno jen zčásti, a to l.-4.p.sg., tvar duálový, l.,2.p. pl. (mateře, mater), v ostatních pádech jsou starobylé novotvary vytvořené připojením a-kmenových nebo i-kmenových koncovek ke konsonantic-kému kmeni. Podle plurálových novotvarů vznikl i novější nom.pl. matery. V případě jména dci se a-kmenové novotvary prosadily i v singuláru (připojovaly se ke gen. pl., který byl shodný s a-kmenovým ) a v souladu s naznačeným vývojem se dotvořil také nový nom. dcera. Zbytek starého sklonění představuje výjimečný dat. a lok. sg. dceři. Izolovaná forma máti se slovotvorné obměnila v máť, matka apod. a zařadila do příslušných deklinačních typů. R-kmeny jako samostatná deklinace zanikly. T-kmeny Do této deklinace kdysi patřila maskulina nohet (později nehet), dehet, drobet, krapet, loket a některá další, ale pod vlivem shodného zakončení v nom. sg. přešla již v době předhistorické k o-kmenům. Ve staré češtině se z původního sklonění dochovalyjen některé konsonantické tvary: l.,4. sg. loket 1. pl. lokte 2. sg. lokte 2. pl. loket 3. sg. lokti Podobně gen.sg. dehte, drobte, krapte, nehte, dat. sg. drobti, nehti, jinak mají jen tvary mužské o-kmenové deklinace. V nové češtině se původní tvary uchovaly jen u substantiva loket, ovšem vedle pravidelných tvarů deklinace tvrdé. Gen.pl. loket se užívá ve spojení s číslovkou v měrových určeních (deset loket plátna). Ostatní původní t-kmeny přešly zcela ke vzoru hrad. V nářečích střmor., vmor. a slez. přecházela tato substantiva většinou k jo-kmenům (lokeť, gen. lokťa). Jmenné sklonění adjektiv a slov adjektivní povahy Jmennou deklinaci neměla ve staré češtině jen substantiva, ale i adjektiva, a to ve větší míře než v češtině nové, dále např. některá participia a číslovky. O-kmenová a a-kmenová deklinace byly využívány nejvíce, protože společně mohly vyjadřovat gramatický rod (mužský, ženský, střední). Na počátku doby historické se z větší či menší části uplatňovaly: 1. u adjektiv typu chůd, chudá, chůdo; 73 2. u adjektiv přivlastňovacích typu bratróv, bratrova, bratrovo, matčin, matčina, matčino; 3. u druhových číslovek se sufixem -er, např. čtver, čtvera, čtvero, podobně pater... desater atd.; 4. u participií n-ových (nesen, nesena, neseno) a t-ových (kryt, kryta, kryto). V průběhu dalšího vývoje byly jmenné tvary vytlačovány tvary složené deklinace (viz Složená deklinace) a do nové češtiny se zachovaly jen ve zbytcích (především některé pády přivlastňovacích adjektiv, druhových číslovek a nom. sg. povinen, dlužna, hotovo...). Jo-kmenová a ja-kmenová deklinace jsou uchovány v menší míře než deklinace předchozí, jejich tvary jsou na počátku historické doby archaismem. Jde především o zbytky sklonění adjektiv typu pěš, pěša, pěše (léň ,Iíný\ pán ,pánův', pozdň atd.), starých komparativů (typy chůzí, chuzši, chůze; bohatějí, bohatějši, bohatějié) a z nich odvozených superlativů. Během historické doby byly jmenné tvary vytlačeny deklinací složenou. Původně se tak skloňovala i toponyma typu Boleslav', Bezděz', od původu jmenné tvary přivlastňovacích (posesivních) adjektiv odvozených sufixem -jb od osobních jmen Boleslav, Bezděd (< Boleslavjb, Bezdědjb 'Bezdédův, Boleslavův', tj. hrad, dvůr apod.). Na rozdíl od příslušných osobních jmen měla toponyma zásluhou -jb koncovou souhlásku změkčenou, a proto se skloňovala podle vzoru oráč. Až později, když některé ja-kmeny odsouvaly koncovku -ě, přešla tato jména na základě tvarové podobnosti ve spisovném jazyce a v části nářečí k ženskému sklonění (mužský rod zůstal uchován jen v některých dialektech, srov. např. mor. ten Třebíč, Telč). bjo-kmenová a bja-kmenová deklinace Kdysi se tak skloňovala druhově posesivní adjektiva ptačí, ovčí, rybí, psí, lví..., posesivní adjektivum boží a tři adjektiva jiného významu, a to diví, velí, třetí. Kontrakcí (10. stol.) splynula většina jejich koncovek s koncovkami ad-jektivní složené deklinace a na základě této podobnosti přešla tato adjektiva již na počátku doby historické k deklinaci složené. V nové češtině připomíná jmennou deklinaci rčení být ve psí (pod le složené deklinace by bylo *ve psím). I-kmenová deklinace Podle i-kmenové deklinace se skloňovaly adjektivní číslovky tři, čtyři. Ve staré češtině jsou doloženy tyto tvary: 1. m. tňe//třé (hostie), f.,n. tři (kosti) 1. m. čtyřie//čtyřé, f.,n. čtyři 2. tří 2. čtyř 3. třem 3. čtyřem 4. tři 4. čtyři 74 6. o třech 6. o čtyřech 7. třmi 7. čtyřmi Číslovka čtyři má v nom. (čtyře) a v gen. {čtyř, později čtyr) sklonění konso-nantické. U-kmenová deklinace Do této deklinace prapůvodně náležely mužské tvary jmenných adjektiv bliz, cěl, mlád. Svědčí o tom některé ojedinělé tvary uchované ve stč. adverbiál-ních výrazech: gen.sg. z mladu, za mladit, zcela, lok.sg. o blizu. Konsonantické sklonění Uplatňuje se zčásti u participií nt-ových a s-ových (v kombinaci s jo-kmenovými a ja-kmenovými koncovkami). Ve staré češtině zůstaly uchovány jen jejich nominativy, v případě participia nt-ového ještě akuz. sg. mask. Co do způsobu užití nelze klást rovnítko mezi psi. a rané staročeskými participii nt-ovými a s-ovými na jedné straně a mezi dnešními přechodniky (přítomným a minulým) na straně druhé. Starobylá participia se spíše blížila dnešním přídavným jménům typu nesoucí, udělavší. Mohla být shodným přívlastkem nebo přístavkem (kdysi měla úplné skloňování), např. zjeví sě děťátko, nesa v košíku ovoce „nesoucí" Vít Jmennou části přísud ku (jsem nesa „jsem nesoucí") atd. - Pře-chodníková funkce byla jen jednou z jejich funkcí; teprve od 15. stol., kdy tato funkce převládla, označujeme participia nt-ová a s-ová jako přechodniky. Participia nt-ová se původně skloňovala jako nt-kmeny, ale ve staré češtině už bylo jejich sklonění porušeno deklinací jo-kmenovou a ja-kmenovou. 1. typ: nom.sg. mask. nesa (< ne$@) fem. nesúci (< nesgt-jl) neutra v nejstarších dobách = maskulina od konce 14. stol. = feminina akuz. sg. mask. nesúc (< nesgt-jb) nom. pl. nesúce (< nesgt-je) 2. typ: nom.sg. mask. trpě (< trpě) fem. trpieci (< trpet-ji) neutra zprvu = maskulina, později = feminina akuz. sg. mask. trpiec (< trpet-jb) nom.pl. trpiece (trpeťje) Už od poloviny 14. stol. nacházíme ve femininech a v plurálu tvar bez koncového -í, -e (nesúc, trpiec). Zatímco ve femininu brzy převládl, zejména v textech blízkých mluvenému jazyku, v plurálu se většinou zachovávaly tvaiy pů- 75 vodní. Naznačené rozložení tvarů se drží ještě v 16. stol., ale většinou jen v dílech vysokého stylu. V nižším stylu a v mluveném jazyce se rozdíly v rodě a čísle stírají a v dalším vývoji toto participium, od 15.stol. ve funkci přechodníku přítomného, z mluveného jazyka ustupuje. Jeho nepatrné zbytky se uchovaly pouze v nářečích; napři vmor. vyběhňa pro všechny rody a obě čísla (vyběhňa ven, nic neviděla). V nové češtině byly přechodníky (přítomný i minulý, viz dále) uměle obnoveny v době národního obrození J. Dobrovským, a to podle stavu v literatuře vysokého stylu 16. stol. Viz též Tvoření slovesných tvarů, Participium nt-ové. Participia s-ová Původně se skloňovala jako ts-kmeny (ve variantě po samohlásce jako vbs-kmeny) a v souladu s touto skutečností tvořila dva typy. První byl určen pro slovesa s minulým kmenem zavřeným, tj. zakončeným na souhlásku, druhý většinou pro slovesa s minulým kmenem otevřeným, tj. zakončeným na samohlásku. Minulý kmen je ta část slovesa, která zůstane po odtržení koncovky -/ v příčestích (participiích) minulých činných, např. nes-l, nosi-l. 1. typ: nom.sg.mask. nes (< nes-bs) fem. nesši (< nes-bs-jt) nom.pl. nesše (< nests-je) 2. typ: nom.sg.mask. nosiv (< nosi-vts) fem. nosivši (< nosi-vbs-jí) nom.pl. nosivše (< nosi-vbs-je) Uvedených tvarů se sice užívalo po celou historickou dobu, ale jejich vývoj se ubíral stejným směrem jako vývoj participií nt-ových (tj. pozdějších přechodníku přítomných). Naznačená distribuce platí ještě ve vysokém stylu 16. stol, ale v nízkém stylu a v mluveném jazyce se jednotlivé tvary (vlastně už přechodníky minulé) začínají užívat promiskue (bez ohledu na rod a číslo), v 17. stol. jsou neshodné tvary poměrně běžné i ve spisovném jazyce. V mluveném jazyce přechodníky ustupovaly vyjádření jinému a ustrnovaly. Nakonec zanikly (nezachovaly se ani v nářečích) a teprve gramatikou J. Dobrovského byly vráceny do nové spisovné češtiny (v podobě uchované ve vysokém stylu děl 16. stol). Poznámka: Tvary typu přinesší, naleževší, které známe z nové češtiny, ve staré češtině nebyly; vznikly až v době národního obrození napodobením ruštin}'. 76 Deklinace zájmenná Je velmi starobylá, od jmenné se odlišuje ve většině pádů. Rozpadá se na dvě skupiny se zvláštním skloňováním - na zájmenná bezrodá a rodová. Zájmena bezrodá V pračeštině sem patřila stará osobní zájmena jáz, ty, my, vy, vě, va a zájmeno reflexivní (zvratné). Pračeské sklonění: 1. jáz —- 2. mne tebe sebe 3. mně, mi tobě, ti sobě, *si 4. má (stě. mě) tä (stě. tě) sä (stě. sě) 6. o mně o tobě osobě 7. mnú tobú sobů 1. my vy vě, va („my dva") *va (vy) („vy dva") 2. nás vás najú vajú 3. nám vám náma várna 4. ny vy *na (ny) *va (vy) 6. onás ovás najú vajú 7. námi vámi náma várna Ve staré češtině došlo k následujícím změnám: Vedle nom.ydz se už v rané staré češtině objevuje též podoba já; původnější jáz žilo do konce 15. stol. Dat. si není pro starou dobu přímo doložen. První doklady pocházejí z 15.stol. Akuz. mä, tä, sä se normálně hláskově vyvíjely v mě, tě, sě; vedle těchto tvarů se záhy objevují genitivy-akuzativy mne, tebe, sebe. Nato pak pronikají původní tvary akuzativní (mě, tě, sě) do genitivu. Vedle instrumentálů tobú, sobů se objevují už od 14. stol. tvary se stejným základem jako v gen. a akuz. - tebú, sebú; ty od 15. stol. vítězí. U zájmen my, vy se vedle původních akuzativů ny, vy objevuje též genitiv-akuzativ nás, vás, a to už v rané staré češtině. V 16. stol. se tyto nepůvodní tvary zcela prosadily. V dat. bývají vedle tvarů nám, vám ve starších památkách též nem, vem (patrně podle i-kmenů). Časem tyto tvary vymizely. Duálové tvary jsou zčásti nepůvodní: vůbec nebyl doložen očekávaný nom. 2.os. va (místo něho je tvar vy) ani původní tvary akuzativní na, va. 77 Zájmena rodová Při změnách ve skloňování zájmen rodových jde většinou buď o vzájemné ovlivňování tvrdé a měkké zájmenné deklinace nebo o vliv složené deklinace adjektiv. A. Starší vrstva zájmen, která rozlišuje rod dvojí: osobní a věcný. Zájmeno k(to), č(só) Pračeské sklonění: 1. kto čso 2. kogo čso, čego 3. komu čemu 4. kogo -č, čso 6. okom , o čem 7. kým čím Tvar kto se ve staré češtině změnil analogií podle tázacích příslovcí kde, kdy v kdo. V nářečích (na větší části Moravy a ve Slezsku) pronikly tvary podle deklinace složené (nebo podle zájmena jeho, jemu)-keho, kemu... V nom. a akuz. byl původně tvar č. Dodnes zůstal zachován v nč. proč, nač. Jinak byla původní podoba brzy vytlačena tvarem čso, což je archaický gen., který se pro svou neobvyklou podobu začal chápat jako tvar neutrální; v gen. pak byl nahrazen novotvarem čego. Splynutím obou sykavek v tvaru čso vzniklo co. Tato podoba převažuje od 15. stol. Poznámka: Nč. nic vzniklo z ni-čso, které se nejprve změnilo v ničse (asi podle vše) a po odsunutí koncového -e v podobu dnešní. B. Mladší vrstva zájmen, která rozlišuje rod trojí: mužský, ženský, střední. Zájmeno t(en), ta, to Pračeské sklonění: mask. neutrum fem. mask. neutrum fem. Sg. l.ten to ta Pl. ti ta ty 2. togo té těch 3. tomu tej těm 4. -t, ten to tu ty ta ty 6. o tom otej o těch 7. tiem tú těmi Duál l.,4.,5. ta tě tě 78 2.,6. tú 3.,7. těma Původní nom.sg. měl podobu t < th. Stejné jako ve výše uvedených případech ani u tohoto ukazovacího zájmena nemohl být po zániku jeru tvarjedno-hláskový, poněvadž u sklonných slov je třeba odlišit základ slova a deklinační příponu. Proto byl rozšiřován obvyklým zájmenným sufixem -m (rwb> ten). Vedle podoby ten v nejstarší době existoval i tvar tet. V ženském sklonění docházelo během dalšího vývoje k vyrovnání tvarů gen., dat. a lokálu sg. Ve spisovném jazyce zvítězil tvar genitívni, v některých nářečích naopak tvar dat. a lok.(např. mor. bez tej, k tej; z tej vzniklo střmor. té). Tvar tej býval ve staré češtině často zdloužený: téj (pod vlivem složené deklinace a gen. sg. té). V nářečích na vých. polovině Moravy ovlivnila skloňování složená deklinace adjektivní (akuz. sg.f. tú, tó, pl. tých, tým atd.) a měkké typy zájmenné deklinace (gen.mask. a neuter teho, dat. ternu atd.). Ve středním úseku vmor. nářečí se zase vlivem deklinace jmenné uplatňuje v maskulinu a neutru lok.-dat: k tom člověkovi, o tom člověkovi. Podle vzoru ten se skloňovala zájmena on, ona, ono ,onen', číslovky jeden, dva, oba (jako duál), zájmeno sám, sama, samo (častěji se však skloňuje podle deklinace složené), pl. zájmena vši, všě, všě (kromě nom. a akuz., viz dále). Zájmeno j (en), ja, je Pračeské sklonění: mask. neutrum fem. mask. neutrum fem sg. l.j(en) ja (stč.jě) Pl- ji ja (stč.jě) jě 2-jego jego jie jich 3. j e mu jemu jí jim 4. -ň, jej je ju jě 6.o ňem oňem o ní o nich 7. jím jím ju jimi mask. neutrum fem. duál: 1.,4.ja (stč.jě) ji ji 2.,6. jú 3.,7. jima Je to od původu zájmeno ukazovací, ale ve staré češtině již většinou vystupuje ve funkci zájmena 3.os., které mezi starobylými osobními zájmeny scházelo. Se sufixem -ž se pak stalo zájmenem vztažným (jenž). Nom.sg.: nevýhodné tvary j, ja, je byly už na počátku doby historické na-hrazenyjiným ukazovacím zájmenem, a to on, ona, ono. 79 V gen. a dat. sg. se už ve 14. stol. vyskytovaly také oslabené tvary jhô (to pak proniklo i do akuz.), jmu, po 14. stol. v důsledku zániku pobočných slabik už pravidelně v podobě ho, mu. Akuz. sg. jej vznikl patrně reduplikací (tj. zdvojováním) jbjb. Po předložkách mívají tvary podobu s počátečním ň- (k ňemu, k níž). Gen. jeho (jho, ho) a zesílené genitívni tvaryjejie, jejich (tj. rozšířené podle jeho o je-) mají ještě specifickou funkci: vyjadřují posesivitu. Zprvu byly ne-sklonné (mysl jho, matka jejie, hriech jich, tj. původní gen.pl.), později se začal skloňovat ženský tvar jejie, a to podle typu pěšie, jemuž se podobal (gen. jejieho, dat. jéjiemu jako pešieho, pešiemu atd.). Tyto tvary jsou doloženy od 14. stol. (jejieho syna...) a v 16. převládly. Tvary jeho, jejich se sice skloňovat nezačaly, ale jejich přesun z postpozice do antepozice, tj. bratr jeho -> jeho bratr, ukazuje, že jsou chápány jako přívlastek shodný. Se skloňováním tvaru jejich, např. jejichho, jejichmu, se místy setkáváme v nářečí. Uvedené deldinační tvary žijí s příslušnými hláskovými změnami dodnes. Během vývojepůsobila na tuto flexi deklinace složená (nejvíce v 16. stol.). Pod jejím vlivem se dloužily některé koncovky, zejména plurálové (gen. jích, dat. jím, lok. o nich, mstr. jimi), v nové spis. češtině se však neprosadily. Podle tohoto zájmenného deklinačníbo typu se skloňovala některá zájmena a druhové číslovky končící v tvaru maskulina na měkkou souhlásku. Zájmeno náš, náša, náše Skloňuje se jako j(en)Ja,je. Novočeský stav je pokračováním tvarů staročeských - až na kvantitu základové samohlásky ve stč. nominativech a některých akuzativech. Jejich východiskem byly následující pč. podoby: nom. sg. m. náš, fem. náša, n. náše, akuz. sg. m. náš, n. náše, nom.pl. m. náši, nom., akuz.pl. f. nášě a n. náša (> -ě). Odlišná kvantita připomíná období, kdy měly dvouslabičné tvary kvantitu a tříslabičné byly krátké. Po zániku jerů, kdy se změnil počet slabik, se původní stav porušil a analogií začala kvantita v uvedených případech ustupovat. Tento proces byl ukončen v 17. stol.; do nové češtiny se délka uchovala pouze v nom., příp. akuz. sg. m. náš. Rovněž na tuto zájmennou deklinaci působí deklinace složená, koncovky se dlouží především v pl.: gen. naších, dat. naším... Zájmeno váš se skloňuje stejně. Zájmeno s(en) ,tento' Skloňovalo se patrně jako j(en),ja,je. Do staré češtiny se dochovalo jen ve zbytcích. Vyskytuje se jen v nejstarších památkách. - Máme doložen např. nom. s v příslovcích dnes, letos (původně dbm-Sb ,den tento' apod.) a z dekli- 80 načních tvarů gen.sg.m. seho světa, gen. sg. f. do sie chvíle, Iok.sg.m. na sem světě, nom.pl. sihioni... Zájmeno veš, vša, vše V singuláru se skloňuje jako j(en),ja,je, v plurálu podle ten, ta, to. Ale v historické době už mívají jeho nominativní a akuzativní tvary zpravidla jinou podobu, protože jsou rozšiřovány sufixy -chen, -kerý, -cek apoá. (všechen, všechna, všechno, veškeren, veškera, veškero//veškerý, veškerá, veškeré...). Tyto sufixy měly pádové koncovky bud jako zájmeno ten, nebo jako adjektiva složené deklinace. Zpočátku se skloňovalo zájmeno i sufix, srov. stč. akuz. sg.f. všucku (po 'u > i všicku), později deklinace vlastního zájmena zaniká (zájmeno většinou zůstává v ustrnulém tvaru) a příslušný pád vyjadřuje pádová koncovka sufixu: všecku. Posesivní zájmena máj, tvój, svój se původně skloňovala rovněž jako zájmeno j (en), ja, je, ale po stažení skupiny q/+následující vokál koncovky se svými tvary výrazně odlišila od původní deklinace: mojego > mého apod. Na deklinaci rovněž působila deklinace složená (typ dobrý). Sg. 1 Pračeské sklonění: m. máj n. mé f. má mégo mé mému mej mój mé mú//moju o mém o mej mým má Pl. m. moji 2. 3. 4. 6. 7. me n. má mých mým má orných mými f. mé me Duál l.,4.,5. m. má n. moji f. moji 2.,6. mú 3.,7. mýma U feminin došlo v průběhu vývoje k vyrovnání gen., dat. a lok. sg. ve prospěch tvaru genitivního (mé). Vedle stažených tvarů zůstaly v paradigmatu též některé původní tvary nesta-žené (nom.sg. f. moja a n. moje, akuz. sg. f. moju). Ty byly v průběhu dalšího vývoje rozhojněny novotvary (nom., akuz. pl. f. moje, od 17. stol. nom. pl.m. mí). U dat. a lok.sg.f. se brzy objevuje délka: měj. Druhové číslovky dvoj, oboj, troj Patřily rovněž k zájmenné deklinaci typu j(en),ja je. I zde docházelo v některých pádech k podobnému stahování jako u zájmen typu mój: 81 m. a n. sg.: gen. dvého (< dvégo < dvojego), podobně dat. sg. dvému, lok. o dvém; nom.sq.n. dvé. Ale vedie uvedených tvarů žijí i tvary nestažené (ty později umožnily přechod těchto číslovek k deklinaci složené typu pěší (nč. dvojí, dvojího, dvojímu...). Z původních tvarů se uchovalo pouze adjektivizované neutrum dvoje, troje. Deklinace složená Představuje třetí, nejmladší typ skloňování (začal se formovat až v pozdní praslovanštině). Podle něho se skloňují především adjektiva a dále některá zájmena a číslovky. Složená se nazývá deklinace proto, že její koncovky vznikly skládáním: ke jmennému tvaru se připojilo zájmeno jb,ja,je (s významem ukazovacím nebo vztažným) v příslušném pádu: nom.sg.: psi. subst. rabb, ,sluha, otrok' x adj. dobrb-jb; subst. žena x adj. dobra-ja; subst. lěto ,léto' x adj. dobro-je atd. V dalším vývoji přídavné jméno splynulo se zájmenem v jeden tvar a vzniklá skupina V+j+V podlehla na konci psi. období stahování. Jeho výsledkem byla nová deklinace se specifickými koncovkami (nom. sg. dobrý, dobrá, dobré). Poznámka: Všechny tvary stahováním nevznikly. V některých případech šlo jen o jejich hláskovou úpravu nebo o přejetí koncovky deklinace zájmenné. Tvrdý typ, vzor dobrý (založený na o-kmenech a a-kmenech) Pračeské sklonění: mask neutrum fem. mask. neutrum. fem. 1 .dobrý dobré dobrá Pl. dobr'i dobrá dobré 2. dobrégo dobré dobrých 3. dobrému dobr lej dobrým 4.dobrý' dobré dobrú dobré dobrá dobré 6. o dobr lem o dobr lej o dobrých 7. dobiým dobrú dobrými mask. neutrum fem. I l.,4, dobrá dobr lej dobr lej 2.,6. dobrú 3.,7. dobiýma Lolí.sg. m. a n. o dobr lem (stč. dobřiem) vznikl stahováním (< o dobrě-jemb). Tvar se vyskytuje ojediněle a jen do 15. stol., pak zaniká. Nově vzniklá koncovka se neudržela proto, že vyvolávala alternace předchozího konsonantu (krátký - o krátciem). Už v nejstarší době převládá tvar o dobrém (podle mém). Dat., lok. sg. f. dobrlej (stč. dobřief) vznikl zjednodušením dobrě-ji. Také tyto tvary s měkčící koncovkou (stejně jako koncovka lok. u maskulin) jsou ve staré češtině vzácné a brzy byly odstraněny vyrovnáním tvaru gen., dat. a lok. 82 gg. f., které zde proběhlo shodně s rodovou deklinací zájmennou. Tak vznikl nč. tvar dobré. Měklíý typ, vzor pěší (založený na jo- a ja-kmenech) pračeské sklonění: mask. neutrum Sg. 1. pěší pěšie 2. pěšiego 3. péšiemu 4. pěší 6. o pěšiem 7. pěším Pl. 1. pěší 2. 3. 4. pěšie 6. 7. Duál mask. l.,4. pěšá(stč.pěšie) 2.,6. 3.,7. pesie pěšá (stč. pěšie) pěších pěším pěšá (stč. pěšie) o pěších pěšími neutrum pěší pěšú pěšíma fem. pěšá (stč. pěšie) pěšie pěší pěšú o pěší pěšú pěšie pesie fem. pěší Typ se vyvíjel obdobně jako typ dobrý, to znamená, že v některých případech vznikly tvary stahováním, v ostatních hláskovou úpravou, nebo byly přejaty z jiných deklinací. Změny 'á > ie, ie > í, u > i způsobily plnou unifikaci tvarů plurálových a homonymii pádových forem v sg. feminin (zůstal jediný, tj.pěší). Časování (konjugace) Časováním vyjadřujeme osobu, číslo, čas, způsob, rod a vid sloves. Některé z těchto gramatických významů jsou velmi starobylé, jiné vznikly teprve v době historické. Způsob jejich vyjádření není ve všech případech ve staré a nové češtině stejný. Osoba Je ve staré češtině trojí: první vyjadřující mluvčího/pisatele (v sg., duálu i pl.), druhá vyjadřující adresáta (rovněž ve všech číslech) a třetí, která označuje živé i neživé jevy, osoby, zvířata nebo předměty, o nichž se mluví /píše (v sg., duálu i pl.). 83 Koncovky jednotlivých osob jsou většinou zřetelně odlišeny (v sg. i pí.). Výjimku tvoří jen dvojice stejných tvarů v 2. a 3. osobách sg. i pl. imperativu, v 2. a 3. os. sg. aoristu a imperfekta a 2. a 3. osobě duálu. Ale tyto shody jsou sekundární; vznikly pozdějším splynutím koncovek kdysi různých. Koncovky vyjadřující osoby jsou jiné u sloves tematických, jiné u sloves atematických, jiné v prézentu a jiné v jednoduchých časech minulých. Jednotnou podobu mají pouze koncovky duálové (l.os. -vě, -va, 2. a 3. os. -ta). Třetí osoba jako nejméně příznaková (označuje osoby nezúčastněné na hovoru, neutrální apod.) ztratila v sg. indikativu prézenta svou specifickou koncovku -tb (tak psi.) již v době před historické. Ve staré češtině je na jejím místě pouhý prézentní kmen (psi. (on) nesetb x pč. nese). (Proto může tvar 3.os. sloužit jako spolehlivé vodítko při rozdělování sloves do tříd podle prézent-ního kmene.) Podobně se vyvíjel také tvar 3. os. préterita, v němž znak 3. os. (Jest, sú) v průběhu doby historické rovněž ustupoval, až nakonec zanikl (stč. (on) nesl jest x nč. nesl; stč. (oni) nesli sú x nč. nesli). Podrobnější výklad obsahuje kapitola Tvoření slovesných tvarů. Poznámka: Slovesa se dělí do tříd bud podle kmene prézentního (a), nebo infinitivnlho (b). (a) Kmen prézentní je ve staré češtině shodný s tvarem 3. os. sg. indikativu prézenta {nese, kupuje). Na jeho záldadě se staročeská slovesa dělí do pěti tříd, viz dále. (b) Kmen infinitivní je ta část infinitivu, která zůstane po odtržení-ti {nés-ti, kupova-tí). Často se s ním shoduje kmen minulý, tj. ta část slovesného tvaru, která zůstane po odtržení koncovky -/ v participiu 1-ovém (nes-1, ku-pova-l). Podle kmene infinitivního se stč. slovesa rozdělují do šesti tříd: 1. slovesa s nulovým infi-nitivním kmenotvorným formantem (příponou, tématem): vzory vés-ti, péci < *pek-ti, mřie-ti < *mer-ti, píe-ti < pe-ti, kiý-ti\ 2. slovesné n-kmeny (podle tématu -nu-): tisk-nú-ti, mi-nú-ti; 3. slovesné ě-kmeny (podle tématu -ě-): trp-ě-ti, sáz-ě-ti; 4. i-kmeny (podle -/-):pros-i-ti. 5. podobně a-kmeny: maz-a-ti, br-á-ti, děl-a-ti; 6. ova-kmeny: kup-ova-ti. Viz též kmen slova. Číslo Vedle singuláru a plurálu byl ve staré češtině též duál. O něm viz Skloňování-Číslo. Čas Ve srovnání s dnešní češtinou měla stará čeština systém časů složitější. Vedle prézentu (volajú), préterita (volal jsem) a futura nedokonavých sloves typu budu volatí, jež se dochovaly do nové češtiny, existovaly ještě jednoduché minulé časy aorist (zvolach) a imperfektum (volajiech nebo volách), dále an-tepréteritum či plusquamperfektum, tzv. čas předminulý (byl jsem volal, běch volal...), a snad i futurum exaktum. vyjadřující děj předcházející před jiným dějem budoucím (budu zvolal). Dnešní tvoření futura nebylo ještě plně ustáleno. Vedle podob užívaných v dnešní češtině (budu volatí) existovaly v rané staré češtině ještě opisy s některými slovesy modálními nebo fázovými (chcu volatí, 84 fmám volatí, začnu volatí; např. verš dietky chtie hladem zemřieti Hrad neznamená, že „dítky chtějí zemřít hladem", nýbrž „zemřou"). - Z existujícího množství tvarů mají přímé prajazykové kořeny pouze tvary prézentní a aoristové. Zatímco ve staroslověnštině vyjadřoval aorist prostý děj minulý a imperfektum minulý děj souběžný s jiným minulým dějem, bylo užití stě. aoristu a imperfekta už zčásti diferencováno vidově. Aorist se tvořil převážně od sloves dokonavých (x ve staroslověnštině i od nedokonavých) a v souladu s těmito slovesy vyjadřoval děj minulý ukončený (-volach 'zavolal jsem'), imperfektum utvářené od sloves nedokonavých (i ve staroslověnštině) vyjadřovalo zase děj v minulosti trvající (volajiech 'volal jsem'). Méně častá imperfekta od sloves dokonavých měla užití speciální: vyjadřovala buď opakování (a když... vstanie-še, naleznieše chléb... Otc „a kdykoli vstal, nalezl"), nebo modálni odstín nejistoty (a juž ovšem utečieše, ale sukně jej črvená prosoči Dal „a už by byl utekl, ale červený šat jej prozradil"). Vedle těchto jednoduchých minulých časů se uplatňovalo též préteritum, minulý čas složený z 1-ového participia a prézentních tvarů slovesa býti (volaljsem). Naznačený stav trval do té doby, dokud se nerozvinula kategorie vidu do té míry, že většina sloves měla dokonavý a nedokonavý protějšek. Tehdy ztratily jednoduché časy na významu a zanikly. Dokonavost nebo nedokonavost už totiž vyjadřoval slovesný kmen (pomocí předpon a přípon včetně různých tříd): např. nedokonavost signalizoval ve vidových dvojicích kmen nepředponový (prostý) - hynutí x dokonavost zase kmen předponový - zhynuti; nedokonavost signalizovaly a-kmeny - padati x dokonavost zase n-kmeny - padnuti. Tak se stalo, že pomocí slovesných kmenů mohlo préteritum samo vyjádřit to, co dříve vyjadřovaly oba jednoduché časy dohromady (nedok. volal jsem - dok. zavolal jsem x imperfektum (nedok.) volajiech - aorist (dok.) -volach). Další předností préterita byla schopnost vyjadřovat jmenný rod (já jsem volal/volala/volalo). Proto v konkurenci s jednoduchými minulými časy zvítězilo. Podrobněji o něm viz Tvoření slovesných tvarů. Aorist a imperfektum zanikly v mluveném jazyce na konci 14. stol. V písemných památkách se sice udržují ještě v 15. a zcela ojediněle i v 16. stol., ale jen jako archaismy založené na písemné tradici. Plusquamperfekta se ve staré češtině užívalo k vyjádření děje, který předcházel před jiným dějem minulým. Vyjadřování futura se ustálilo až v době historické. V češtině a jiných západoslovanských jazycích souvisí gramatikalizace futura s rozvojem kategorie vidu. Začíná u dokonavých sloves, jejichž prézentní tvary mají zároveň význam přechodu do stavu: svitne "začíná svítit", odtud pak „bude svítit"; označovaly tedy budoucí děj trvající. Později se začalo užívat ve futurálním významu prézentních tvarů všech dokonavých sloves (préz. nedok. znamenajú „označuji, poznávám" x préz. dok. zaznamenajú „označím, poznám", tj. v budoucnu). V této situaci vyvstala naléhavá potřeba vyjadřovat budoucí čas rovněž u sloves nedokonavých. Zprvu se užívaly různé opisy, které naznačovaly, že děj proběhne až v budoucnosti. Byla to spojení infinitivu se slovesy modálními (jmám vo- 85 lati, chcu volatí), fázovými (začnu volatí) nebo se slovesnými tvary budu, budeš... (budu volatí), s participiem !-ovým (budu volal). Všechny tyto možnosti nacházíme v rané staré češtině; později se plně prosadilo spojení budu + infinitiv (budu volatí), protože slovesné tvary budu...měly ve staré češtině už jen velmi obecný význam. Konstrukce typu budu volal se neprosadila, poněvadž participium 1-ové bylo ve staré češtině už pevně spojeno s tvořením minulých časů (volal jsem, byl jsem volal). Futurum exaktum (futurum II) vyjadřuje předčasnost v budoucnosti. Tvořilo se spojováním tvarů slovesa budu... s participiem I-ovým slovesa dokonavého: Kto věří u mne, ač umřel bude, oživě. Užívá se ojediněle v psaných projevech vyššího stylu. Po 15. stol. zaniká. Gramatikalizace = nabýváni mluvnické povahy (ustálení způsobu vyjádření jistého gramatického významu, napr. času, vidu atd.). Způsob Způsobem slovesného děje se vyjadřuje vztah mluvčího k průběhu slovesného děje. Ve staré češtině existoval způsob oznamovací neboli indikativ (mluvčí hodnotí děj jako reálný), rozkazovací neboli imperativ (mluvčí usiluje o jeho realizaci volním působením) a podmiňovací neboli kondicionál (mluvčí hodnotí děj jako hypotetický, neskutečný); z tohoto základního významu vycházejí konkrétní významy kondicionálu v hlavních i vedlejších větách. Kondicionál je ve slovanských jazycích způsob geneticky nejmladší; ve staré češtině se tvořil spojením participia 1-ového významového slovesa s aoristem slovesa býti (l.os. nesl bych, 2.os. nesl by..., tj. „bys", 3.os. nesl by). To znamená, že se vyvinu! z aoristového plusquamperfekta, jemuž se v některých rysech podobal (dávná minulost - neskutečnost, hypotetičnost, předčasnost - podmínka atd.). Rod Stará čeština zdědila z praslovanštiny aktivum (rod činný - (on) sudí < sg-ditb „soudí") a pasivum (rod trpný - (on) sě sudí < sgditb se). K zděděnému pasivu, které se tvořilo připojováním zvratného zájmena sě k tvarům aktivním, přibyl ve staré češtině nový způsob vyjadřování pasiva, opisné pasivum složené z participia n-ového nebo t-ového a prézentních tvarů slovesa býti. Tyto konstrukce se zrodily při překládání latinských textů do češtin}', přesněji řečeno, při překladu latinského pasivního perfekta, a v souladu s lat. předlohou vyjadřovaly čas minulý: iudicatus est = súzen jest „byl odsouzen". (Ve 3. os. bývá zprvu tvar slovesa býti vynecháván, zejména ve větách vedlejších: (Alexander) uzřě, že země porobena, všeho dobrého zbavena Alx.) 86 Využití prézentních tvarů slovesa bytí k vyjadrení minulého času zkomplikovalo odpovídající vyjádření času přítomného a budoucího. Pro přítomnost se zpočátku užívalo původního pasiva sudí sě, vět s všeobecným podmětem (súdie ho) nebo opisů typu bývá sázen, bude sázen = prézens, ale žádná z možností nebyla zařaditelná do soustavy časů. Teprve v 17. stol. došlo k přehodnocení dosavadních tvarů: jest souzen nabylo význam prézentní, v préteritu se ustálilo spojení byl souzen a ve futuru bude souzen. Byl to proces dlouhodobý, starý způsob rozložení časů přežíval ve zbytcích až do doby národního obrození. Viz též Tvoření slovesných tvarů. Poznámka: Vedle skutečného složeného pasiva vyjadřujícího děj, např. jsem souzen, žily a dodnes žijí podobné konstrukce, jež nevyjadřují děj, nýbrž stav vzniklý z děje minulého. Existovaly už v praslovanštiněa jsou tvořeny především od sloves dokonavých: je rozpoután, jsou svoláni. Na rozdíl od složeného pasiva, které je -jako uměle vytvořený prostředek literárního jazyka -známo jen ještě ze staré polštiny a lužičtiny, vyskytují se konstrukce druhého typu (vlastně přísu-dek jmenný (adjektivní) se sponou) ve všech slovanských jazycích i v dialektech. Hranice mezi oběma konstrukcemi je splývavá. Vid Slovesným videm se rozumí ten fakt, že české sloveso existuje ve dvou (příp. třech) podobách, které mají stejný lexikální význam, a!e odlišují se od sebe vztahem k završenosti (ukončenosti) děje. Slovesa dokonavá (perfektivní) vyjadřují, že děj byl buď ukončen, nebo že bude završen (vypracoval jsem úkol, vypracuji úkol). Slovesa nedokonavá (imperfektivní) o ukončení děje nevypovídají (pracoval jsem, pracuji, budu pracovat). Vid zahrnuje též násobenost (opakovanost, obvyklost - volává, nosí) a nenásobenost (volá, nese). Poznámka: Pro zjištění vidu nč. slovesa je (pro rodilé mluvčí) poměrné spolehlivou pomůckou jejich spojení se slovesem budu nebo začnu. Jestliže je příslušné sloveso s tvary budu, začnu spojitelné, je vidu nedokonavého (budu/začnu pracovat, psát, uklízet), není-li spojitelné, jde o sloveso dokonavé, protože dok. slovesa vyjadřuji budoucnost prézentní formou: srdy. * budu/začnu vypracovat, napsat, uklidit apod. Slovesný vid je specifikem slovanských a v menší míře baltských jazyků (což svědčí o jeho poměrné pozdním vzniku). Jako gramatická kategorie se začal výrazněji rozvíjet až na přelomu doby předhistorické a historické. V průběhu dalšího vývoje se množily vidové dvojice (jejich jeden člen tvoří sloveso nedokonavé, druhý dokonavé). V období 14.-15. stol. se už vid plně gramatikalizoval a od 16. stol. se vyjadřuje u sloves také násobenost a nenásobenost (nejčastěji formantem -vrt-: dělati - dělávati, prošiti - prosievatí). Specifickým prostředkem k vyjádření dokonavosti byly - vedle připojování předpon (vedu-přivedu; většina předpon ovšem zároveň modifikovala význam slovesa) - určité slovesné typy, napr. n-kmeny (tj. 2. slovesná třída - minuti...). Nedokonavé protějšky prefigovaných sloves se tvořily přechodem k jinému slovesnému typu s odlišným kmenotvorným formantem, např. k ova-kmenům 87 (-vrátiti - -vracovati), a zejména prostřednictvím formantu -va- (-znati --znávati, -kryti - -krývati) k typu dělati. Viz též Čas - Préteritum. Poznámka: Mezi vyjádřením vidu ve staré a nové češtině existují rozdíly. Např. k vytvoření dokonavého protějšku k nedokonavým slovesům prostým se užívalo předpony vz- (nedok. chváli-ti - dok. vzcliváliti), u- (ned. rozuměti - dok. urozuměti) aj. K předponovým dokonavým slovesům se často tvořily nedokonavé protějšky přechodem k ova-kmenům (zhynuti - zhynovati, zasy-pati - zasypovati) atd. Ale těmto odlišnostem lze snadno porozumět s pomocí staročeských slovníků. Některá slovesa byla ve staré češtině ještě vidově nevyhraněná (obouvido- vá): 1. Neodvozená nepředponová slovesa (zejména 1.třídy): řeci ,říkat, řícť, sieci,sáhnout' i,sahat', kázati,rozkazovat, rozkázať; dieti ,říkat, řícť. 2. Slovesa předponová, u nichž se souvislost se základním slovesem nedokonavým oslabila: sdieti/zdátisě, súžití sě,sužovat se, soužit se'. 3. Předponová slovesa, jejichž obouvidovost vyplývá z dvojího možného pojetí jejich morfologické stavby: např. sloveso roztrhati bylo nedokonavé, jestliže bylo ve vztahu'k dok. roztrhnuti (bylo utvořeno příponou), a dokonavé, jestliže bylo ve vztahu k nedok. trhati (bylo utvořeno předponou); podobně přěsázčti, osázěti, othoniti, od původu, nedok. protějšek slovesa otehnati... Během vývoje byla většina případů vidové dvojznačnosti odstraněna. V těch případech, kdy se v průběhu vývoje ustálilo dok. sloveso s předponou jako dok. protějšek nedok. slovesa bez předpon}', zaniklo jeho sekundární imperfektivum. Např. ve staré češtině existovalo sloveso učiti a vedle něho pre-figované dok. naučiti, které mělo nedokonavý protějšek naučovati; ale v nové češtině existuje pouze dvojice učit - naučit. Z podobných příčin zanikala řada stč. sekundárních imperfektiv (zbořovati, nakrmovati...). Staročeské konjugační typy (podle prézentního kmene) 1. třída slovesná Vzor vedu, vésti Patří sem slovesa s 3. osobou na -e po tvrdém konsonantu a s infinitivem na -ti po tvrdém konsonantu a dále slovesa jdu, jiti, jedu, jeti, plovu, pluti, řevu, řúti, slovu, sluti, spu, suti, živu, žiti. indikativ prézenta imperativ vedu vedeš vedi (veď) vede vedi (yeď) vědem, -me, -my veděm,-me,-my (veďme) vedete veďte imperfektum vediech vedieše v edieše vediech om, -m e, - my vediešte, -ste 88 vedú vedevě, -va veďte vedvě, -va vediechu vedeta vedeta vedia vedia vediechové, -va vediešta, -sta vediešta, -sta -vedeta -vedeta (u)ved -vede -vede -vedom -vedete -vedú -vedově, -va aorist asigmatický aorist sigmatický (u)vedech {-vede) (-vede) -vedeckom, -me, -my -vedeste, -šte -vedec hu -vedechově, -va - vedesta, -šta -vedesta, -šta ved, vedši, vedše veden, -a, -o participia veda, vedúc-vedl, -a, -o supinum vest Rozlišujte tvary stejně znějící nebo stejně/podobně zapsané: veiie-3.os.sg. préz., 2. a 3. os.sg. aoristu asigm. i sigm. ved - 1.os.sg. aoristu asigm., part. s-ové muž. rodu, part. 1-ové (se zánikem -/ v souvislosti s odstraněním pobočné slabiky) vedete, vedú - 2. a 3. os.pl. ind. prézenta a aoristu asigmatického vedeta - 2.a 3. os.du. ind. prézenta a aoristu asigm. vedem - 1.os.pl. ind. préz. x veděm l.os.pl. imper. Vybraná slovesa tohoto typu: bodu, bósti ,bodat, bodnout' čtu, čisti (préz. i čitu, aorist čit, čite, part. 1-ové četl, čtla, čtlí) hryzu, hrýzti hřebu, hřésti,pohřbívat' (inf. i v podobě hřébstí) hudu, hústi ,hrát na housle n. jiný strunný nástroj' jdu, jiti (aorist jid, jide, imperf. jdiech, jdieše, z jiného kmene part. 1-ové šel, part. s-ové šed, šedší, šedše, subst. verb. příštie/Zpřijitie, odvozeniny: otejdu, vzejdu..., sendu, vendu..., aor. 3.os. sg. snide) jedu, jeti (part. s-ové jědjědši i jěvjěvši, aorist asigm. 3.os.sg./ěífeJ po předponách otjěde, vynčde, aorist sigm. -jěch, jedech, -je) kladu, klásti Iach) sadu, siesti ,sednouť (préz. sadu, sědeš..., part. nt-ové sada, sadúci..., part. 1-ové sedí) skytu, skýsti ,poskytovať slovu, sluti, nazýva t se' spásu, spásti, spasit1 spu, suti,sypať (imper. spi, spěte, imperf. spiech, spieše, aorist -such, -su, part. 1-ové sul, part. nt-ové spa, spúci/Zsuje, sujieci) třasu, třiesti ,třásť (préz. třasu, třeseš..., imper. třes, imperf. třěsiech, aorist asigm. -třas, -třese, aorist sigm. -třesech, part. 1-ové třásl, třiesli) zabu, ziebsti ,zábsti' (part. 1-ové zábl, ziebli atd.) živu, žiti (imper. živ, novotvar žij, ží, subst. verb. živenie i žitie) Vzor peku, péci (slovesa s 3.osobou prézenta na -e a s infinitivem na -ci) indikativprézenta imperatív imperfektum peku -- pečiech (< pečách) pečeš peci, pec pečieše peče peci, pec pecieše pečem, -me, -my pečme, -my pečiechom, -me, -my pečete pečte pečiešte, -ste peku pečte pečiechu pečevě, -va pecvé, -va pečiechově, -va pečeta pecta pečiešta, -sta pečeta pecta pečiešta, -sta aorist asigmatický aorist sigmatický participia (u)pek (u)pečech peka, pekúc- -peče {-peče) pekl, -a, -o -peče (-peče) pek, pekši, pekše -pekom -pečechom, -me, -my pečen, -a, -o -pečete -pečeste, -šte -peku -pečechu supinum pec -pekově, -va -pečechové, -va -pečeta -pečesta, -šta -pečeta -pečesta, -šta 90 Tvary stejně znějící nebo stejně/podobně zapisované: Vyskytují se ve všech osobách a časech jako u vzoru vede (kromě posledního případu podobnosti prézentu a imperativu) + pec - 2. a 3. os.sg. imper., supinum. Vybraná slovesa tohoto typu: *lahu, léci,lehnout' (préz. doložený lehu, lezeš, lehů, aorist asigm. 3.os. sg. leže, imper. lež) *laku, léci .políčit' (préz. leku, lečeš... leků, part. 1-ové lákl/Aékl) mohu, moci (préz. mohu, móžeš, móže//móž, imper. (po)moz, imperf. možiech, aorist -moh, -može) prahu, přieci .zapřáhnouť (préz. prahu, přěžeš..., imper. přěz, přěž, part. 1-ové práhl, přiehli, part. s-ové práh, přiehši, part. pas. n-ové přěžen) řku, řeci (préz. řku, rčeš//řčeš..., později řeku, řečeš..., imper. rci, řci, aorist asigm. -řek, -řeče//-rče, 3.os.pl. řeků, aorist sigm. řěch, duál řěchově, řěsta, 3.os.pl. řěchu, part. 1-ové řekl, řekla i řkl, řkla, part. n-ové řečen, (vy)řčen, (u)rčerí) sah», sieci ,sáhnout, sahat' (préz. sahu, sěžeš..., aorist asigm. 3.os.sg. sěže, -saze, imper. sěz, sěž, part. 1-ové sáhl, siehli, part. s-ové sáh, siehši, part. n-ové sěien) seku, sieci ,sécí, sekať (préz. seku, sečeš, imper. sec, seč) střehu, střieci .střežit, chrániť (imper. střězi, střěz, střež, imperf. střěžiech, str- žiech) střihu, stříci,stříhat' (préz. střihu, střižeš, imper. střiž) teku, téci (imper. tec, teč, imperf. tečiech, aorist 3.os.sg. -tek,-teče) vleku, vléci vrhu, vrci,vrhnout' žhu, žéci,páliť (préz. žhu, žžeš, žže...žhú, imper. žzi, žzěte, imperf. žžiech, 3.os.sg. aoristu zežže, 3.os.pl. -žhú, part. 1-ové žehl, žhla, part. n-ové žžerí) Vzor mru, mřieti (slovesa s 3. osobou na -e a s infinitivem na -ieti, po na -éti) imperativ indikativprézenta mru mřeš mře mřem, -me, -my mřete mrú mřevě, -va mřeta mřeta mn mři mřěm, -me, -my mřete mřete mřěvě, -va mřěta mřěta imperfektum mřiech mřieše mřieše mřiechom, -me, -my mřiešte, -ste mřiechu mřiechově, -va mřiešta, -sta mřiešta, -sta 91 aorist (jen sigmatický) (u)mřěch -mřě - mřě -mřěchom, -me, -my -mřěste, -šte -mřěchu -mřěchově, -va -mřěsta, -šta -mřěsta, -šta participia mra, mrúc- (u)mřěl, -a, -o, (u)mrl... mřěv, mřěvši, mřěvše mřen(ie)..., (ú)mrt(ie)... supinum mřět Pozor na rozdíly 1) mezi indikativem préz. s -e- a imperativem s -ě- v pl. a duálu: l.os. pí. préz. mřem, imperativ mřěm, podobně 2. os. mřete - mřete... 2) mezi 3.os. sg. préz. mře a 2. a 3. os. aoristu -mřě. Vybraná slovesa tohoto typu: éru, čřieti,čerpať (préz. čru, čřeš... črú, imper. čři, čřěte, aorist -čřěch) dru, dřieti melu, mleti (part. n-ové mlen, subst.verb. mlenie) pru, přieti,podpírat' x přu, příš, přieti .zapírat1, viz vzor trpěti slcvru, skvřieti .škvařit se' (také škvru, skrvu apod., part. 1-ové škřvěl i skvrl) tru, třieti (part. 1-ové třel i tri, part. pas. třen, třět, trt, srov. netrté cesty) vru, vřieti (part. 1-ové vřel, vrl —> (ne)vrlý) žru, žřieti 'pozřít' (také zřieti, zhřieti, žhřieti..., dnes jen pozřít) Vzor pnu, pieti (slovesa s 3.os. na -ne a s infinitivem na -ieti, po -/ na -éti) indikativprézenta imperativ imperfektum pnu — pniech < (pňách) pneš pni pnieše pne pni pnieše pnem, -me, -my pněm, -me, -my pniechom, -me, -my pnete pněte pniešte, -ste pnú pněte pniechu pnevě, -va pněvě, -va pniechově, -va pneta pněta pniešta, -sta pneta pněta pniešta, -sta aorist participia (pří) pěch pna, pnúc- -pě pal..., pěli... -pě pen, pensi, pense novotvar p'av, pěvše... -pechom, -me, -my pat, pěti -pěstě, -šte 92 -pechu -pěchově, -va supinum *pat (žat, vzat) -pěsta, -šta -pěsta, -šta Pozor na rozdíly mezi indikativem préz. du. a pi. s -e- (pnem, pnete...) a imperativem s -e- v týchž osobách pl. a du. (pněm, pněte...). Vybraná slovesa tohoto typu: -čnu, -čieti,začít, počít' (part. 1-ové -čal, -čěli, part. s-ové -cen, -čenši..., novotvar -čav, -čěvši, part. t-ové -čat, -čěti, subst. verb. -čětie) jmiifjieti jmout' (aorist jěch, jě - stejně jako u sloves jedu, jeti a jiem, jiesti -part. 1-ové jal, jeli, také jmul, part. s-ové jem, jemši, novotvar jav, jěvši, part. t-ové jat, jeti, novotvar jmut, subst. vevb.jětie). Odvozeniny: vezmu, vzieti (aorist vzěch, vzach, part. s-ové vzem, vzém, vzav, part. 1-ové vzal, vzěli, part. t-ové vzat, vzetí); otmu/Zotejmu, otieti, otjieti, otnieti ,odnít, připravit koho oč', part. s-ové otem, otemši, otjem, otjemši; senmu, semnu, sejmu, snieti, sjieti .sejmout, odstranit' (aorist snech, snach, part. s-ové snem, snemši, analogií snem, sňemši) kinu, kleti .proklínat' (imperf. klniech, aorist -klech, part.l-ové klel, part. s-ové jen klev) tnu, tieti (part. s-ové (s)ten, (s)tenše, part. t-ové ťat, těti, subst. verb. tětie) žmu, žieti,ždímat' (místo i často skupina M, odkud vzniklo dnešní ždímat, jež je původně iterativum, tj. sloveso opětovací) žnu, žieti,žnout' (imperf. žniech, part. s-ové pl. (s)ženše, supinum žat); kromě toho doloženy i některé (původní) tvary jo-kmenové, neboť sloveso kdysi patřilo k typu 3 Ab (borjg, brati); 2.sg. žneš, 3.pl. žňú atd. Vzor mažu, mazati (slovesa s 3. os. na -e a s infinitivem na -ati) indikativ prézenta imperativ imperfektum mažu — mazách mažeš maži, maž mazáše maže maži, maž mazáše mažem, -me, -my mažeme, -my (mažme...) mazáchom... mažete mažete (mažte) mazášte, -ste mažú mažete (mažte) mazáchu maževé, -va mažvě, -va mazáchově... mažeta mažta mazášta, -sta mažeta mažta mazášta, -sta aorist (z)mazach -maza -maza participia maže, mažúc- mazal, -a, -o... mazav, mazavši, mazavše 93 -mazachom, -me, -my -mazaste, -šte -mazacím -mazachově, -va -mazasta, -šta -mazasta, -šta mazán, -a, -o... supinum mazat Tvary aoristu a imperfekta se od sebe odlišují jen kvantitou kmenotvorného vokálu -a- (l.os.sg. aorist -mazach, imperf. mazách, podobně tvary pl. a duálu). Při transkripci i překladu je třeba na tento rozdíl pamatovat, protože ve staré češtině se píší stejně (kvantita se totiž neoznačovala). Další podobnost: 3.os.sg. ind.préz. maže x part. nt-ové mask. maže. Nejdůležitější slovesa: češu, česati debšu, debsati, dupať dlab 'u, dlabali dřiem u, dřiemati (imper. dřěm, part. nt-ové dfiemě, dřiemíc-) dýšu, dýchati hloz'u, hlodati (préz. hlozu, hlóžeš atd.) hrab 'u, hrabati hrochcu, hrochtati (také chrochtali, krochtatí) hvizdu, hvízdali hýb 'u, hýbati (préz. hýb % po přehlásce hýbl, part. nT-ové hýbe, hýble-) chlemcu, chlemtati jíščujiskati (imper. jišči, part. nt-ovéjíščé) kap u, kapati káru, karati kašľu, kašlati kážu, kázati klušu, klusati koľu, kláti (préz. koľ u, kóleš, imper. kolt, koľ; sloveso sem patří svými pré-zentními tvary; infinitiv kláti však je z koľtí) kúp 'u, kúpati kyšu, l nadál sě, podobně dálo sě, událo sě) *děju (diem), dieti ,říď (dějů není doloženo, namísto toho je diem, starobylý, už praslovanský tvar) 99 hřěju, hřieti (part. 1-ové hřěl//hřiel, part. s-ové hřěv//hřiev, part. pas. hřěn/Zhřieri) chvěju, chvieti (infinitiv i chvělí) kaju sě, kátisě (aorist kádi) laju, láti leju, léti (préz. leju, leješ..., jmper. lej, imperf. lejiech, part. nt-ové íejě, lejúc-, part. 1-ové lél, part. s-ové lév, lévši, part. pas. lén, nověji lét) myju, mýtí (imper. pův. mý, novější i myj) nyju, nýti okřěju, okřieti (tvary podobné jako u přěju) pěju, pieti (později i infinitiv pěti) přěju, přieti ,přať (part. 1-ové přál, přieli, part. s-ové práv, přievši, part. n-ové přán, přieni, subst. verbalepřienie) sěju, sieti (part. 1-ové sál, sieli, part. pas. sěn i sěť) směju sě, smieti sě (part. I-ové smál sě, smieli sě, part. s-ové smáv sě, smievši sě, subst. verbale smienie) Spěju, spěti (imperf. spějiech, aorist spěch) šiju, šiti tajů, táti tyju, tyti věju, vieti ,váť (part. 1-ové vál, vieli, part. s-ové váv, vievši, part. n-ové ván, vieni, subst. verb. vienie) vyju, vyti (subst. verbale vynie i vytie) zěju, zieti Slovesa piti, biti, liti, víti, hniti mají v důsledku kontrakce a na ni navazujících dalších hláskových změn mnohé tvary odlišné: srov. pro starou češtinu: kryjo > kryju > kryji x pbjg> p'ú > pí>piem, pím..., staré novotvary vzniklé analogií. - Podobně b'ú- biti, hňú - hniti, l 'ú - liti, v 'ú - víti. Indikativ préz.: p'ú (viz výše), pieš, pie, pieme, piete, p'ú, pievě, pieta, pieta; imper.: pí, pime, pite, pivě, pita; imperf.: piech, pieše...; aorist: -pich, -pi...; part. nt-ové: pie,p'úc-; part. 1-ové: pil; part.pas.: pit. - U slovesa liti jsou tvary ľú, lém, léš, lé..., s é místo ie. Neobvyklé tvary byly později analogií s typem kryti odstraněny (piji, piješ...)Ao kryji, kryješ). Vzor kupujú, kupovati (slovesa s 3. osobou na -je a s infinitivem na -ovati) indikativ prézenta imperativ imperfektum kupujú — kupovách kupuješ kupuj kupováše kupuje kupuj kupováše kupujem... kupujme... kupováchom... 100 kupujete kupujte kupovášte... kupujú kupujte kupovachu kupujevě... kupujvé... kupovachově. kupujeta kupujta kupovasta... kupujeta kupujta kupovasta... aorist participia -kupovach kupuje, kupujúc- -kupova kupoval... -kupova kupovav, -vši, -vše -kupovachom... kupován... -kupovaste... -kupovachu -kupovachově... -kupovasta... -kupovasta... supinum kupovat Rozlišujte: kupovach (l.os.sg.aoristu) x kupovách (l.os.sg.imperŕ.). Kvantita se ve staré češtině neoznačovala. Podobné shody jsou též v pl. a v duálu kupuje (3.os.sg.préz.) x kupuje (part. nt-ové muž. rodu). Poznámka: slovesa se základem zakončeným na měkkou souhlásku (prac'ovati apod.) mají některé tvary pozměněny přehláskou b > i (po /' > e), nebo 'u > i (pracévatí..., praciji ŕ: j á proši, voži, razí, kraci, súzi, praví (praviti)... Novotvary typu radím, krátím, sudím > soudím, prosazující se v 15. stol., tyto nevýhodné tvary postupně nahradily. - Obdobné alternace nacházíme též v part. n-ovém (cúditi - cúzeri). - Podobná je situace u vzoru trpěti. 102 Rozlišujte: prosí (3.os.sg.préz.) x prosí (2.,3-os. imper., 2.,3.os.sg. aoristu, u některých sloves též l.os. sg.préz. po 'u >i, praví pójčití) a mnoho dalších. Dále sem patří slovesa typu uméti, která přecházela do typu sázětí po změně 'a > ě (já > ié). (Na rozdíl od typu sázětí mohou tvořit dvojí tvary imperfekta: tzv. kratší - umiech a delší - umějiech.) běleju, běleti,stávat se bílým' bujěju, bujěti ,být bujný, zuřit' haněju, haněti hověju, hověti mdleju, mdléti -pustěju, -pustěti směju, smietiZZsměti zprvu ,odvažovat se', později ,směť (imperf. smějiechZZ smiech) tleju, tléti truchleju, truchleti úpěju, úpěti váleju, váleti ,válčiť želej u, žěleti Po stahování by sem patřila také slovesa piti, biti, hniti, liti, víti. Ale protože se s typem sázěti neshodují ve všech prézentních tvarech a jejich tvary infinitiv-ní zůstaly u typu kryti, ponecháváme je u vzoru kryti i v našich skriptech. Tím zároveň naznačujeme jejich další vývoj, neboť nakonec byly znovu obnoveny tvary nestažené a slovesa se znovu k typu kryti přiklonila: srov. kryji-piji, kryješ -piješ... Při rozlišování vzorů prošiti, trpěti a sázěti se řídíme následujícími kritérii: I. 3. os. sg. préz. nám pomůže rozpoznat 4. nebo 5. třídu: 4. tř. -/- (on prosi, trpí) x 5. tŕ. -ié- (on sázie). II. Po změně ie > i se opíráme o odlišné tvary imperativu: pův. pros{i). trp(i) x uměj, sázej. III. Vzory on prosí, trpí se od sebe odlišují infinitivním kmenotvornym formantem, při jejich určování se tedy řídíme podobou infinitivu: prošiti, trpěti. 108 Slovesa atematická Na rozdíl od sloves tematických nemají téma (tj. kmenotvornou príponu): napr. 2.os.pl.préz./s-0-ŕe x nes-e-te. Ve staré češtině je atematických sloves pět: býtijiesti, věděti, dátéjmieti. Jejich původní, tj. atematické tvary, jsou vyznačeny tučné, tvary přejaté od sloves tematických jsou zapisovány běžným typem písma (nepůvodní jsou většinou aorist, imperfektum a participia). dám, dáti (kmen dad-) ind. prézenta: dám, dáš, dá; dámedaste// dáte, dadie (od 16. stol. dají); dávě, dasta imperativ: daz (pouze KYJ), daj; dajme, dajte; dajvě, - imperfektum: dadiech //dajiech ...(z inf. dáti) aorist: dach (jako-krych)... participia: dada, dadúc-, novotvar daje, dajúc-; dal...; dav...; dán; dat... Rozlišujte: dá (3.os.sg.préz.) x da (2,,3.os. sg. aoristu) jmdmjmieti (kmenjmá-) indikativprézenta: jmám,jmáš,jmá;jmáme...,jmáte,jmajú;jmávě...,jmáta ostatní tvary zcela pod le uměti: viz vzor sázěti, podtyp uměti imperativ: jměj, jmějme. ..Jméjte... imperfektum: jmiech,jmieše//jméjiech,jmějieše aorist: jměchjmě... participia: jmajé,jmajúc-;jměv...;jměl...;jměn (jmien) Poznámka: Už ve staré češtině jsou doloženy také tvary bez počátečního j- (to zanikalo v průběhu 14. stol. v souvislosti s odstraňováním pobočných slabik). jiem,jiesti (kmen jed-) indikativ prézenta: jiem,jieš,jie;jieme...,jieste//jiete,jědie;jievě,jiesta- imperativ: jez; podle toho jezme..., jezte; jězvě, - imperfektum: jědiech (jako vediech)... aorist: (z)jěch,jě... participia: jěda,jědúc-;jědl...;jéd,jědši...;jěden, -a, -o... supinum: jest Podle kontextu rozlišujte: jě (2.,3. os. aoristu sloves jlesti, jeti, jieti (sě)), viz též typy vedu, věsti a pnu, pieti. jsem, býti (kmen jes-) indikativ prézenta: jsem (sem), jsi (sí), jest//je; jsme (sme)..., jste (ste), sú (jsúyjsvě (své),jsta (sta), jsta (sta) 109 part. nt-ové: jsajsúc- ostatní tvary z jiných kmenů: imperativ: buď... futurum: budu, budeš (budeš)... imperfektum: biech, bieše...//budiech, budieše (< budu) aorist: bych...//běch... participia: byl...; byv,byvši...\byt Počáteční j- vytvářející pobočnou slabiku se ve staré češtině většinou nevyslovovalo (sem..., viz jmieti) a tato výslovnost se promítala i do grafiky. V psané spisovné češtině se však nakonec prosadily podoby s j- a těmto většinovým tvarům se připodobnilo původní sú (srov. sXt.jsú a no-vočeské^soii). viem, věděti (kmen věd-) indikativ prézenta: viem, vieš, vie; vieme..., vieste/Mete, vědie; -, viesta // vieta (2., 3. du.) imperativ: věz; podle sg. vězme..., vězte; - , vězta... imperfektum: vědiech (jako trpiech) aorist: > (po)věděch (podle trpěch), (odpo)věch (podle umech)... participia: věda, vědúc-; věděl...; věděv...; věděn/Zvědien... Kromě tvaru viem je v l.os. sg. prézenta tvar vědě, a to od nejstarších dob až do 16. stol. Je to tvar velmi starobylý, původnější než viem (bývá považován za zbytek původního indoevropského perfekta), a má paralely v ostatních indoev-ropských jazycích. Pro svou tvarovou izolovanost se během dalšího vývoje ad-verbializoval a hláskově obměňoval: vedi, veď, viď... Rozlišujte: vědě, -vědě (l.os.sg. préz. ,vím') x -vědě (2.,3.os.sg.aoristu) Např.: Jim Libuše odpovědě,odpověděla' rkúc: „To vám beze Istipovědě...,povím' Dal Přechody mezi třídami Jak ukazuje nová čeština, není dnešní rozdělení sloves do tříd a jejich jednotlivých typů (vzorů) totožné se staročeským. Přechody sloves (skupin sloves) do jiných tříd vyvolaly především 1) hláskové zrněny, 2) tendence po sblížení prézentních tvarů s infinitivem, 3) snaha zamezit neobvyklé souhláskové alternace v kořeni, 4) přechod od neproduktivních typů k produktivním. 1) Hláskové změny. Monoftongizací ie > íbyl ve většině prézentních tvarů odstraněn rozdíl mezi 4. a 5. třídou (typem sázetí), protože kmenotvorný příznak -ie- splynu] s tématem 4. třídy -í-: prosíš, prosí, trpíš, trpí, sázíš, sází< sá-zieš, sázie... Slovesa tak přešla do 4. třídy a v ní tvoří zvláštní typ sázeti (s odlišným tvarem 3.os.pí. préz., srov. oni sázejí x prosí, trpí). Druhý původně odlišný 110 tvar, l.os.sg. sázěju (tak stč,), zanikl během vývoje; analogií se slovesy atema-tickými (viem) byl změněn v sáziem (stejně jako prosu, trp'u > prosím, trpím) a po změně ie>í vzniklo sázím (Viz Tvoření slovesných tvarů - Prézens). V dialektech a nakonec i ve spisovné češtině zasáhlo sjednocení těchto typů i 3.os.pl. (např. voní sázej, prosej, trpěf), viz Tvoření slovesných tvarů, Indikativ prézenta. Po kontrakci se načas ke vzoru sázěti dostala nečetná slovesa typu piti. S ním se po monoftongizaci ie > í zařadila do 4. třídy (srov. bbješb > bieš > bíš, viz typ krytí), ale později - analogií s typem kryti - obnovila tvary nestažené (biješ...). Pouze sloveso dieti (ni. díti, dím) stažené tvary uchovalo: dím, díš, dí, díme... 2) Tendence po sblížení prézentních tvarů s infinitivem působila u těch sloves, jejichž kořen měl v důsledku psi. a pč. hláskových změn nejednotnou podobu: jinou v prézentu a jinou v infinitivu (příp. i v tvarech vytvořených z kmene infinitivního). Ve staré češtině tedy vyvolala nové sjednocení a to mělo často za následek přechod do jiné slovesné třídy či jiného typu. a) Slovesa typu pnu, pieti, která v infinitivu pozbyla -n- při zániku psi. nosovek (srov. pbng, peti > pč. pnu, pati > stč. pnu, pietí), obnovila toto -n- příklonem k 2. slovesné třídě (pnu, pnuti, nč. pnout). Podobně: tnu, tieti -> tnu, tnouti žnu, žieti -> žnu, žnouti jmujieti -4 jmujmouti a další slovesa tohoto typu. Na přesunech těchto sloves se spolupodílela snaha zabránit nežádoucí homonymu s frekventovanými slovesy: pieti, žieti, jieti... > (piti, žiti, jití). b) Další slovesa: živu, žiti (vzor vésti) —> žiji, žiti (vzor kryti) slovu, sluti (vzor vésti) -> sluji, slouti (vzor krytí) atd. Někdy proběhlo vyrovnání oběma směry, takže vznikla slovesa dvě: např. kuju, kovati se rozštěpilo na kuji, kouti (podle prézentu) a kovám, kovati (podle infinitivu). Podobné dvojice se utvořily v případech jako plovu, pluti (vzor vésti) -» plovu, plovati a pluji, plouti dmu, duti (vzorpieti) -> dmu, dmouti a duji, douti řevu, řúti (vzor vésti) -> řvu, řváti a řiji, řiti (archaické). 3. Snahou zamezit souhláskové alternace v kořeni byly motivovány četné přesuny sloves mezi 1. třídou (typem mazati, ojediněle brati) a 5. třídou (typem dělati). V základech mnohých sloves typu mazati totiž docházelo k neobvyklým alternacím: t-c (jektali - jekcu, reptati - repcu, létati - lécu), d-z (hlodati - hlo-zu), zd-žď( hvízdati - hvizdu), k-č (kdákati - kdáču, pykati - pyču), sk-šč (blýs-kati - blýšču), ch-š (dýchati - dýšu), h-ž (kulhati - kulžu), r-ř (karati - káru). Aby se jich vyvarovala, přecházela taková slovesa do 5. třídy k typu dělati, který podobné střídání souhlásek nevyžadoval. Přesuny z 1. do 5. třídy jsou doloženy 111 již ve 14. stol., největší intenzitu vykazují po století patnáctém a v jednotlivostech pokračuji dodnes. Přechod byl zprostředkován shodným infinitivním kmenem s kmenotvornou příponou -a- (maz-a-ti - děl-a-ti): lécu > létám, podobně reptám, jektám, hlodám, hvízdám, pykám... Během historické doby přešla do 5. třídy téměř všechna taková slovesa s výjimkou několika frekventovaných útvarů, které si původní tvary ponechaly (pláču, lžu, skáču, ořu, ale i orám). Staré alternace zůstaly uchovány pouze v sev. úseku vmor. dialektů a v přilehlé nář. oblasti slezské (lécu,gdáču, dýšu...). Alternace z-ž (mazati - mažu), s-š (psáti - píšu) jsou v češtině živé, a proto si slovesa s těmito alternacemi původní tvary ponechala. Paralelní novotvary podle dělati jsou ojedinělé (klušuZZklusám, vržuZZvrzám). Tato slovesa zůstala v 1. třídě dodnes a tvoří významnou část typu mazat. Slovesa vzoru mazati s kořenem zakončeným na souhlásku, která měkčení nepodléhá a podobné alternace nevyžaduje (zejména na -pati, -bati, -lati), si sice původní tvary uchovala (kapati - kapu, hýbati - hýbu, kašlati - kašlu), ale často k nim přibírala novotvaty podle třídy páté (podle vzoru sloves s alternacemi), např. hýbám. Tak se stalo, že většina útvarů, jejichž kořen končí na retni-ci, má tvary obojí (původní třepu a novotvar třepám). Analogicky vzniklo obdobné paralelní časování i u stejně zakončených sloves 5. třídy: kopámZZkopu, IcývámZZkývu, skřípámZZskřípu ... a také kousám/'Zkoušu. V některých případech novotvary podle 1. třídy nakonec zvítězily, např. klapu, klamu, lámu, šlapu... Z podobných příčin přecházela k 5. třídě rovněž některá slovesa typu brati: tku, tčeš> tkám, tkáš... Slovesa, jejichž kořen je zakončen na -/, retnici, příp. i jinou hlásku, mívají v nové češtině vl.a 3. pl. také koncovky -u, -oujako typ beru, berou (oni lžou, hýbou, pošlou...), a proto jsou v některých gramatikách řazena k typu brati. Z uvedeného vyplývá, že slovesa, jejichž zakončení kořene vyžaduje souhláskové alternace, zvláště alternace méně obvyklé, tíhnou k typu dělám, slovesa bez souhláskové alternace směřují k dvojímu časování, podle třídy první i páté. Poznámka: U všech těchto sloves pronikají novotvary 5. třídy do participia nt-ového. Tento směr vývoje je veden snahou zabránit tvarové homonymii participia nt-ového a 3.os.sg. ind. pré-zenta: např. part. nt-ové pláče (• nověplakaje x 3.os.sg. préz. on pláče. 4. Přechod od neproduktivních typů k produktivním. Jde především o neproduktivní slovesa 1. třídy s nulovým infinitivním kmenotvorným formantem, kteiý jim neumožňoval vyjádřit příslušný vid (především bezpředpo-nová slovesa typů nésti, péci, jako např. dok. siesti 'sednout si', nedok. vlasti 'vládnout'). Proto tato slovesa přecházela k typům s výraznou kmenotvornou příponou zřetelně vyjadřující vid. Přechod byl vždy zprostředkován některým shodným tvarem. Mnoho sloves 1. třídy přešlo do třídy druhé k typu tisknuti; zprostředkujícím článkem bylo patrně shodné participium 1-ové: např. podle tvarů stiskl, stisknu, stisknuti vznikly k participiu 1-ovému spadl novotvar},' spadnu, spadnuti a vytlači- 112 iy původní tvary spadu, spásti. Protože byl typ tisknuti charakteristický pro slovesa dokonavá, přecházely k němu především útvary dokonavé: lanu, léci, lehl -> lehnu, lehnuti prahu, přieci, práhl -> práhnu, práhnuti řku, řeci, řekl -> řeknu (x řeci) sadu, siesti, sedl —> sednu, sednuti sahu, sieci, sáhl -> sáhnu, sáhnuti vrhu, vrci, vrhl -> vrhnu, vrhnuti Nedokonavá slovesa byla v menšině, např. vládu, vlasti, vládl vládnu, vládnuti žhu, žéci, žehl -» iň/iu, žhnuti protože častěji přecházela přímo k typu dělati, který byl nejužívanéjším nedokonavým protějškem dokonavých sloves typu tisknuti: bodu, bósti -* bodám, bodati padu, pasti -» padám, padat i skytu, skýsti, skytl -» skytám, skytati (K nedokonavým slovesům pak byly přitvořeny dokonavé protějšky s příponou -nit- (podle tisknutí), např.padnuti, bodnuti... První doklady o uvedených přesunech sloves pocházejí ze stol. čtrnáctého, dokončení tohoto procesu spadá až do doby nové. Nečetná slovesa 1. třídy přecházela - prostřednictvím shodného nebo podobného participia n-ového - ke 4. třídě typu prošiti: např. uřku, uřéci, určen, k tomu nový infinitiv určití (jako prošití). Podobně: spásu, spásti, spasen -> spasiti střehu, střieci, střežen -» střežiti kol 'u, kláti, (s)kolen (pův. préz. typ mazati, iní. typ kryti) -> s&o/ííí atd. Tvoření slovesných tvarů Z kmene prézentního se ve staré češtině tvořil indikativ prézenta, imperativ, participium nt-ové a v některých případech imperfektum. Z kmene infinitivního se tvořil aorist, v některých případech imperfektum, participium 1-ové, s-ové, n-ové/t-ové. Indikativ prézenta V l.os.sg. byla na počátku doby historické tato distribuce koncovek: -u (psi. < g) u všech sloves tematických, -m u pěti sloves atematických. Od 2. čtvrtiny 14. stol. se začala atematická koncovka -m užívat i u některých typů sloves tematických (neučiním místo neučiní ZaltKlem, hledám místo hledají Hrad...). 113 Přejímání atematické koncovky umožňovala tvarová analogie. Prostřednictvím shodných tvarů 2. a 3. os. sg. (dáš, dá, vieš, v/e...jako děláš, dělá, sázieš, sázie) pronikly tvary s atematickým -m do 5. třídy (dělám, sáziem jako dám, viem), kde vytlačily původní nestažené tvary dělaju, sázěju, které se od ostatních singulárových tvarů odlišovaly počtem slabik a kvantitou (srov. trojslabičné dělaju, sázěju x dvojslabičné děláš, dělá, sázieš, sázie). Tak se stalo, že se uvedené typy sloves začaly navzájem podobat: dělám, děláš, dělá - dám, dáš, dá; sáziem, sázieš, sázie - viem, vieš, vie. Nejdříve pronikla koncovka -m asi do sloves pozměněných kontrakcí (5. třída a pět sloves typu biti, viz dále), od nich se pak rozšířila do třídy čtvrté, jejíž dlouhý kmenotvorný formant stažené tvary připomínal (srov. dáš, děláš, prosíš, trpíš, vieš, sázieš - ve všech případech je před koncovkou dlouhá samohláska). V nich nahradila původní nevýhodnou koncovku -u, jež vyvolávala střídání předchozí souhlásky: např. blúditi- původní l.sg. blúz'u > blúzi x novotvar blúdím apod. V polovině 15. stol. již novotvar)' převládly. Po monofton-gizaci ie > í se slovesa typu sázeti sblížila se 4. třídou: sázieš, sázie a podtyp umieš, umie > sázíš, sází, umíš, umí jako prosíš, prosí, trpíš, trpí. Prostřednictvím shodných tvarů se postavení koncovky -m ve 4. třídě upevnilo. Na základě stejné tvarové analogie proniklo -m načas k pěti slovesům typu piti (viz vzor krytí), jejichž prézentní tvary podlehly rovněž kontrakci: pbjg, pbješb, pbje(tb) > l.os. p'ú (> pí), 2.,3.os. pieš, pie > piš, pí. Novotvary piem, pint, připomínající typ sáziem, sázím, vytlačily stažené tvary p' ú (pí), ale později samy ustoupily tvarům nestaženým, které byly v 16. stol. obnoveny podle vzoru krýt: biji, biješ, bijejako kryji, kryješ, kryje. U ostatních tematických sloves (tj. 1.-3. slovesné tříd)') koncovka -u zůstala (srov. nesu, tisknu...), ale v pozici po měkkém konsonantu se přehláskou změnila v i: maži, kryji, kupuji. Na tyto tvary později působila tendence po jednotě tvarů stejného gramatického významu; pod jejím vlivem se v těchto případech začala obnovovat koncovka -u jako znak l.os. sloves 1.-3. třídy (mažu, kryjú, kupujú). Tento proces započal v 17. stol. a trvá až dodnes. V nové spisovné češtině jsou po ž,š,č v některých případech možné koncovky obojí (mažu. maži, pláču, pláči, píšu, píši (tvary s -í patří do stylu vyššího), ale jen lžu). Po -; bylo donedávna možné jen -i (kryji, kupuji), ale v poslední době jsou tvary s -u přijatelné pro hovorovou podobu spisovné češtiny (děkuju). Po ostatních konsonantech mají slovesa typu mazali pouze -u: stúňu, koušu (příp. -m - kousáni, viz Přechody mezi třídami, oddíl 3). V 2.os. sg. převládla už na počátku doby historické koncovka -š; měla ji i slovesa atematická (dáš), kromě slovesa býti, v jehož tvaru jsi zůstala uchována koncovka atematická. V 3. os. sg. existovaly už v praslovanštině dvě možnosti (na rozdíl od staro-slověnštiny, která užívala -th): -tb, nebo tvar bez koncovky (bbjetb/Zbbje ,on bije'). Čeština navázala na tvary bezkoncovkové; dodnes plní funkci 3.os. u všech sloves, tematických i atematických, pouhý prézentní kmen: on dělá, tiskne, prosí... Atematická koncovka se uchovala opět jen u slovesa býti: jest. 114 Poznámka: Staročeské slovesné tvary 3. os. sg. zakončené na -t (on spasit nás...) nejsou pozůstatkem starobylého časovaní; vznikly spojením tvaru 3.os.sg. spasí (jako prosí) s pŕíklonným í" (zapisovaným jako f, protože se měkkost neoznačovala); ŕ bylo prostředkem koherence textu (přip. mělo i jiné funkce). Viz Syntax. 1.os.pl. měla ve staré češtině tři koncovky: -m, -me, -my. Zpočátku se užívaly u všech tematických sloves bez rozdílu, později, když do l.os. sg. 4. a 5. třídy proniklo -m (prosím, trpím, sáziem, dělám), přestala se plurálová koncovka -m v těchto třídách užívat a uplatňovaly se pouze -me a -my. - V současném spisovném jazyce převládá -me (u typů 1.-3. slovesné třídy je možné -rrzjako hovorová varianta), v nářečí jsou užívány koncovky -me, -m, pouze v archaických dialektech vmor. a slez. se uchovala koncovka -my. V 2.os.pl. byla a dosud je původní koncovka -re. V 3.os.pl. byly původní koncovky-gtb (< -ontí) a -etb (< nti). V průběhu vývoje odpadlo koncové-t a nosovky se změnily v ústní samohlásky: a)-g>ú, b) e > ie. a) Koncovka -ú se po tvrdých konsonantech změnila v ou (1. a 2. slovesná třída: vedú, tisknu > vedou, tisknou), po měkkých přehlasovala v -i (3. třída: kryjú > kryjí, kupujú > kupují, v 5. třídě spolu s kmenotvorným formantem vznikla přípona -ajú - dělajú, později dělají, a -ějú - sázějú, později sázejí), b) Koncovka -ie se uplatnila ve 4. třídě u typů prošiti a trpěti - prosie, trpie a u ate-matických sloves jědie, vědier, v 15. stol. se změnila v / (prosí, trpí, jedí, vědí). U typů sdzeti, prošiti a trpěti dochází v mluvených útvarech k vyrovnávání. Ve spisovné češtině se vedle základního oni prosí, trpí, sázejí připouští i oni sází, ale tento tvar je považován za stylově nižší. V nářečích jsou uvedené tři typy sloves vyrovnány různé: vjz. Čechách a na části záp. Moravy převládají tvary oni prosí, trpí, sází, na ostatním území Čech oni prosej, trpěj, sázej/ proseji, trpějí, sázejí, v oblasti střmor. nářečí oni prosijó, trpijó, sázijó. Ve vmor. nář. je možností několik: -i, -á (prosa, trpjá, umjá...), -ijú (prosijú, trpijú, umijú), podobné -ijou (prosijou...), -íja (pro-sija...), ve slez. dialektech rovněž: -a (prosa...). V l.os. duálu jsou užívány koncovky -ve", -va (-ve" častéji), a to bez rodového rozdílu. Kontaminací duálového -va s plurálovým -me vznikla později přípona -ma. Její první doklady pocházejí ze začátku 15. stol. (chcema Otc). 2. a 3.os. duálu je tvořena příponou -ta. Imperativ V pračeštině se tvořil trojím způsobem: 1. U sloves 1. a 2. třídy příponou -i v 2. a 3. os. sg. (vedi, tiskni), -ěm, -ěme, -ěmyv 1. os. pl. (veděm..., tiskněm...), -ětev 2. a 3. os. pl. (tiskněte), -ěvě, -ěvavl. os. duálu (tiskněvě, -va), -ěta v 2. a 3. os. duálu (tiskněta). 2. U sloves 4. třídy příponou -i v 2. a 3. os. sg. (prosi...), -im, -ime, -imy v 1. os. pl. (prosim...), -třev 2. a 3. os. pl. (prosíte...), -ivě, -ivavl. os. duálu (prosivě...), -ita v 2. a 3. os. duálu (prošita..). 3. U sloves 3. a 5. třídy příponou -j v 2. a 3. os. sg. (kupuj, dělaj), -jme, -jmy v 1. os. pl. (kupujme,dělajme...), -jtevl. a 3.os. pl. (kupujte, dělajté), -jvě, -jva v 1. os. duálu (kupujvě, dělajvě...), -jta v 2. a 3. os. duálu (kupujta, dělajta...). 115 l.os. duálu má od počátku 15. stol. také koncovku -ma, např. vstaňma ŠTÍT (jde o kontaminaci koncovky-me a duálového -va, viz l.os.duálu ind. préz.). Poznámka: U typĎ kryti a piti došlo ke stažení (pí, bíme, bite..., krý, krýme, kryte...), ale po čase byly opět obnoveny tvary nestažené (bij, kryj...). Pozor na stejné tvary v 2. a 3. os.: Na rozdíl od nové češtiny měla stará čeština imperativní tvar také pro 3.os.sg. i pl. Např. panna znamenaj 'nechť panna znamená, ať si pamatuje' ŠTÍT. Shodoval se s tvarem 2. os. sg. nebo pl.; později byl vytlačen opisem s ať, nechť. Už v nejstarších památkách kolem r. 1300 jsou původní tvary vzácné (u některých sloves je ani nemáme všechny doloženy: např. *veděvě, *veděta, *veděte, *mini, *miněm, *miněte, atd.). Již tehdy převládají singulárové tvary bez -i (tj. zkrácené - veď, pros, trp, maž...) a od nich utvořené tvary plurálové a duálové (veďme, veďte, prosme, proste, trpme, trpte, mažme, mažte...). Plné tvary zůstaly jen tam, kde by odsunutím koncovky vznikla obtížně vyslovitelná souhlásková skupina (tiskni, tiskněte, jdi, jděte, pni, pněte, bdi, bděte...), ale ve staré češtině jsou doloženy i tvary jako modl sě, lehč sobě apod. - Pozůstatkem po koncovce -f je měkkost předcházejícího konsonantu (vedi > veď, miň, veďme, miňme, veďte, miňte, vedvě, miňvě, veďta, miňta). U sloves, která si koncovku -i ponechala, proběhlo prostřednictvím shodného singulárového tvaru na -i vyrovnání mezí oběma typy tvoření: v spisovném jazyce, v nář. na většině území Čech a ve střední části vmor. dialektů ve prospěch tvarů 1. a 2. třídy (podle tiskni, tiskněte se původní spi, spite změnilo ve spi, spěte), v nář. jzč. a ve zbylých dialektech Moravy a Slezska ve prospěch tvarů 4. třídy (podle spi, spite je i tiskni, tisknite). Tvary typu vedii, prosiž vznikly spojením původního plného tvaru imperativu s příklonným -ž(e), jež mělo asi funkci vybizccí a vyjadřovanou výzvu ještě více zdůrazňovalo. Ve staré češtině jsou běžné. Původní atematický imperativ 2. a 3. os. sg. uchovala slovesa jiesti -jez, věděti - věz, viděti - viz (podle vědětí), tvary duálové a plurálové jsou nepůvodní; byly dotvořeny k tvaru singulárovému. Participium nt-ové Ve staré češtině byly dva typy: 1. nesa (pro mask. a do konce 14. stol. i pro neutrum), nesúci (pro fem. a od konce 14. stol. i pro neutrum), nesúce (pro plurál všech rodů). Pomocí přípon -a, -úci, -úce se tvořila participia u sloves 1., 2., 3. a 5. třídy. Participia typů kryti, kupovati, mazati, děiati (tj. sloves s měkkým zakončením kmene nebo kořene) se v důsledku přehlásek 'a > ě a 'ú > í připodobnila typu druhému: síč. kryje (< *kiyja), kryjúci, kryjúce > nč. kiyje, kryjíc, kryjíce jako nč. prose, prosíc, prosíce. 116 2. trpě (pro mask. a do 15. stol. i pro neutrum), trpieci (pro fem. a od 15. stol. i pro neutrum), trpiece (pro plurál všech rodů). Pomocí přípon -ě, -ieci, -iece se tvořila participia u 4. třídy. Poznámka: Participium nt-ové je od původu adjektivum s významem dějovým, proto u něho neurčujeme osobu; z gramatických významů slovesných vyjadřuje vid, rod, čas, číslo, z významů jmenných rod (v sg.: rod muž., ženský, střední). V nové češtině je jeho pokračováním přechodník přítomný; tvoří se příponami -a, -ouc, -ouce u sloves, která mají v 3. os. pl. koncovku -ou (oni nesou - nesa, nesouc, nesouce), nebo -e (-ě), -íc, -íce u sloves, která mají v téže os. původní koncovku -i (oni prosí, trpí-prose (trpé), prosíc, prosíce i oni maží - maže, mažíc, mažíce...), dále příponami -eje (-ěje), -oje, -ejic {-ějíč), -ajíc, -ejíce (-ějíce), -ajice u sloves, která mají v 3. os. pl. -ejí (,-ějí), -ají: oni sázejí, umějí, dělají-sázeje, uměje, dělaje, sázejíc, umějíc, dělajíc, sázejíce, umějíce, dělajíce. Z participiálních základů (volajúc-, trpiec-...) se tvoří deverbální adjektiva: a) tzv. zpřidavnělé přechodníky - volajúci, trpieci (nč. volající, trpící)..., b) adjektiva s příponou -úcí (a jejími variantami), např. čiňúcí, leťúcí, chodújúcí... Viz též Jmenné sklonění adjektiv a slov adjektivní povahy, oddíl Konsonan-tické sklonění, a Syntax, oddíl Útvary s participii. Imperfektum Je to tzv. jednoduchý minulý čas, který ve staré češtině vyjadřuje prostý děj minulý, neukončený. Tvoří se převážně od sloves nedokonavých; imperfekta dokonavých sloves mají funkce speciální (viz Časování - oddíl Čas). Imperfektum se tvoří osobními příponami -ch, -še, -še (v sg.); -chom (-chomy, -chome), -šte (ste), -chu (v pl.); -chove (-chova), -šta (sta), -šta (stá) (v duálu). 1. Slovesa, jejichž infinitivní kmen končí na -a, a typ trpěti tvoří imperfektum připojováním výše uvedených osobních koncovek k základu, který se podobá jejich infinitivnímu kmeni (aleje zdloužený: namísto -a-je -a'-, namísto krátkého -ě- dlouhé ie). Např.: dělati - dělách, děláše..., kupovati - kupovách, kupováše..., brati - brach, bráše, mazati - mazách, mazáše..., trpěti - trpiech, trpieše... 2. Ostatní slovesa tvoří imperfektum připojováním osobních koncovek kzdlouženému základu zakončenému na -ie-, připomínajícímu kmen prézent-ní: vede - vediech, vedieše..., peče-pečiech, pečieše..., tře - triech, třieše..., pne -pniech, pnieše, tiskne - tiskniech, tisknieše, mine - miniech, minieše, kryje - kry-jiech, kryjieše, sázie - sáziech, sázieše, analogicky prosí - prosiech, prosieše. Slovesa typu dělati, uměti, brati, atematické jmieti a ta slovesa typu kupovati, jejichž základ byl jednoslabičný, příp. neslabičný (tj. podtyp kuju, kovati), měla dvojťvary z kmene minulého i přítomného: dělách - dělajiech, umiech -umějiech -jmiechjmějiech, brach - beřlech, kovách - kujiech. Staročeské imperfektum se vyvinulo z imperfekta praslovanského. Jeho tvary byly zčásti pozměněny stahováním (proto vždy dlouhé -á-, -ie-) a poté změnami staročeskými {-aa- > -á-, -ěa- 117 > - a- > -íe-..., napf. psi. dčlaaše > děláte, uměaše > um 'áše > umieše). V ]4. stol. bylo již imperfektum - stejně jako aorist - v úpadku, což se projevilo přejímáním aoristových koncovek {-Ste, ■stá), splynutím koncovek 2. a 3. osoby duálu a dále různými analogiemi a nepravidelnostmi. Aorist Na rozdíl od imperfekta vyjadřuje tento jednoduchý minulý čas minulý děj ukončený. Odvozuje se převážně od sloves dokonavých. Ve staré češtině byl dvojí: aorist asigmatický neboli silný a aorist sigmatický neboli slabý. Aorist asigmatický se tvořil od sloves, jejichž infinitivní kmen končil na souhlásku. Ve staré češtině jde především o konjugační typy věstí, péci (< *pek-ti) a tisk-nú-ti. Např.: -ved, -vede, -vede (v sg.), -vědom, -vedete, -vedú (původně asi -u, podle préz. pak -ií) (v pí. ), -vedově (-va), -vedeta, -vedeta (v duálu). V případě typu tisknuti se tvořil z kořene: tisk, tišče... První osobu sg. tvoří kořen slovesa (ved-, pek-, tisk-), v dalších osobách se k němu připojují koncovky. Některé kořenné souhlásky se před koncovkovým -e mění: sk > šč (tisk - tišče), h> ž (pomoh - pomože), k>č (potek - poteče). Slovesa, jejichž tvary jsou zčásti zasaženy přehláskou, mají v příslušných pozicích přehlásky i v aoristu; např. táhnuti: préz. táhnu, tiehneš, aorist asigmatický tah - těže atd. V singulárových tvarech někdy docházelo k dloužení: vedle jidjide nacházíme místyjídjíde... Aorist asigmatický byl již na počátku historické doby považován za ar-chaismus. V mluvených projevech se patrně již neužíval, pouze v psaných. Je doložen především v 3. os. sg a pl., v jiných osobách méně často. Není pochyb, že kjeho zániku přispěly četné shody s prézentními tvary: vede, vedete, vedú..N průběhu 14. stol. byl častější jen u některých frekventovaných sloves. Pamatujte si často užívané tvary aoristu asigmatického (příp. aoristu sigm. mladšího): 2, 3.os.sg.:přijede'přijel',přijide 'přišel,pade 'padl'. Aorist sigmatický Tvořil se od sloves s infinitivním kmenem otevřeným, tj. zakončeným na samohlásku. Ve staré češtině jde o všechny konjugační typy tematických sloves vyjma věsti, péci. Nazývá se sigmatický proto, že měl původně ve většině přípon -s- (tj. sigma); toto -s- se ve staré češtině již většinou změnilo v-ch. Např.: -krych, -kry, -kry (sg.), -bychom, -kryste (sté), -krychli (pl.), -bychově(-va), -kiysta (-šta), -bysta (-štá) (duál), Od typu tisknuti - tisknuch (z kmene infinitivního)... Koncovky -šte, -šta jsou převzaty z imperfekta. Obdobně tvořila aorist některá slovesa s kmenem zavřeným, tj. zakončeným na souhlásku: řěch od řécijěch od jěti,jieti,jiesti. 118 Aorist sigmatický mladší neboli sekundární vytvářela slovesa s infinitiv-ním kmenem zavřeným, která původně tvořila aorist asigmatický. Vznikl jako náhrada za jejich aorist asigmatický, protože ten byl od počátku historické doby - až na několik frekventovaných tvarů - na ústupu. Tvořil se připojováním koncovek aoristu sigmatického k tvaru 2. a 3. os. sg. aoristu asigmatického, jenž končil na -e: -vedech, -vede, -vede (sg.), -vedechom..., -vedeste (-šte), -vedechu (pl.), -vedechově (-vd), -vedesta (-štd), -vedesta (Sta) (duál). U typu tisknuti - tiščech atd. - Jak patrno z uváděných příkladů, jsou tvary 2. a 3. os. aoristu asigmatického i sigmatického mladšího stejné. Viz též Časování, oddíl Čas. Poznámka: Do nové češtiny se uchovaly následující aoristové tvary: ustrnulý tvar vece chápaný prézentné, tj. 'praví', tvary bych, by, bychom, byste jako součást nč. kondicionálu {pracoval bych...). Jednoduché minulé časy (aorist sigmatický (včetně mladšího) a imperfektum) byly běžně užívány po celé 14. stol.; na jeho konci začínají ustupovat, a to nejdříve z mluveného, poté z psaného jazyka. V 15. století se už vyskytují méně a v jejich užívání jsou značné individuální rozdíly, v 16. stol. jsou vzácné. Je velmi pravděpodobné, že od poloviny 15. stol. jde o neživé archaismy udržované v psaném jazyce tradicí. Svědčí o tom četné deformace těchto tvarů a jejich chybné užívání (byl lovieše). Poznámka: V případě nejednoznačné zapsaných slovesných tvarů se při určování času řídíme následujícími kritérii: 1) Kontext: Pany po konyu pogyedu, az Byelyny rzyeky dogiedu. Pod le te rzyeky kuon potecze, nagednu ulehlprzytecze, na nyeyz oraffe muz welyky, obynuw .kve nohy lýky. Dal V našem případě jde o Dalimilovu kroniku, tedy o vyprávění z dávné minulosti s převahou sloves v minulém čase. Proto považujeme tvary pojědú, dojědú, poteče, přiteče za aorist asigmatický, ne za préz. tvar dokonavých sloves, který má stejnou podobu. Tedy: „Páni (vyjjeli za koněm, až přijeli k řece Bílině. Podél té řeky se dal kůň do běhu, přiběhl na jednu úlehli, na níž oral velký muž..." (naše tvrzení podporuje imperf. oráše). 2) Vid slovesa: Stogieíjeyakoyat w uzdyczy, proto tey w/y wzdyechu Stadyczy... Dal Sloveso vzdieti nazvať je dokonavé, proto wzdyechu považujeme za aorist a přepisujeme jako vzdechu (nikoliv za imperfektum, jež má grafickou podobu „vzdiechu"). 119 Infinitiv Infinitiv končil v praslovanštiné na -čí a toto zakončení bylo základní i ve staré češtině - děla-ti; u sloves, jejichž kořen končil na -g (h), -k, vznikla z původního spojení -gti, -kti koncovka -cil péci, moci < *pek-ti, *mog-ti atd. Už od poloviny 14. stol. se pod vlivem supina objevují infinitivy s tvrdým zakončením -ŕ. Zpočátku jsou jen sporadické, ale v průběhu dalšího vývoje, zejména od 16. stol., jich výrazně přibývá, až nakonec vítězí. Dvouslabičné infinitivy měly ve staré češtině - kromě sloves moci, jeti, pěti, spěli, vrci - kořenitou slabiku dlouhou (vésti, péci, kryti, znáti, biti...). Tato dlouhá samohláska se většinou krátila, jestliže se zvýšil počet slabik, tj. při připojení předpony: srov. žiti - užiti, biti - zabití, dáti -vydati. Kráceni nepodlehly: a) kořenné samohlásky, které vznikly kontrakcí: smieti sě (< psi. smhjati se) - zasmieti sé < zasm at 7 s 'ě\ b) slovesa, jejichž kořenné -i- pochází z -/ plouti -vyplouti); d) slovesa se základem -jiti (přijití). - Od 16. stol. byl tento složitý stav porušován analogií. Pravidelné krácení se nakonec udrželo jen u kořenného -a-, jež nevzniklo kontrakcí (nč. brát - sebrat, vybrat...x smát se, zasmát se), jinak je kvantita odvozených infinitivů shodná s příslušnými infinitivy prostými. V nové spisovné češtině je základní podobou tvar s koncovkou -t, -{c)t {pracovat, péct, moct), tvary na -ti, -ci (pracovati, péci, moci) jsou knižní a archaické a jako takové jsou užívány jen ve vyšším stylu. V nářečí je situace pestřejší: v již. Čechách na Prachaticku -ť, ojediněle fi (volat, volatí), v svč. nářečích -ť(prosit), na vých. polovině Moravy a ve Slezsku -il-c'/-c (vmor. nést, slez. řeknuč...). Na ostatním území žije koncovka -t (volat). Supinum Tvořilo se z kmene infinitivního příponou -ř < -tu, např. bit, dat, brat. Před tvrdým -f se nerealizovala přehláska a > ě, proto se u sloves s kořenem zakončeným na měkkou souhlásku odlišovalo supinum od infinitivu, v němž byla přehláska před -ťi zase pravidelná: srov. např. supinum slyšat x infinitiv slyšet 7 < pč. slyšat 7. Ale časem se tyto odlišné tvary analogií vyrovnávaly: např. supinum pokúšat se pod vlivem infinitivu pokúšěti změnilo vpokúšět. - Slovesa s kořenem na -k, -g (h) mají supinum na -c: pec. Jednoslabičné tvary supina měly vždy krátkou samohlásku a tím se lišily od dvouslabičných infinitivů: žat - žieti, slut - slouti, vest - vésti, pec-péci... Ve staré češtině se supinum tvořilo jen od sloves nedokonavých a kladlo se po slovesech majících význam pohybu (vyšel lúpit, přijde súdit...), objekt byl přitom v genitivu (súdit živých i mrtvých). Časem však tuto syntaktickou vlastnost ztratilo a přestalo se pociťovat jako samostatná významová kategorie. Už ve 14. stol. nacházíme doklady, v nichž je po slovesech pohybu místo supina infinitiv (přídeš súditi ŽaltKlem x jde súdit ŽaltWittb). Tyto doklady, jichž přibývá v 15. a 16. století, ukazují na postupný ústup supina jakožto zvláštního mluv- 120 nického tvaru. Definitivně supinum zaniká v době střední (17.-18.sto!.). Do nové češtiny zůstalo uchováno jen ve spojení jítspat (x infinitiv spár). Participium 1-ové Tvoří se z kmene infinitivního pomocí koncovek -la, -lo, -li, -fy, -la (prosil, prosila, prosilo, prosili, prosily, prosila). U sloves typu tisknuti se obvykle kmenotvorné -nu- vypouští (tiskí); zůstává pouze v případě, tvoří-Ii kořen jediná souhláska (hnuti - hnul, lnuti - lnul). V některých případech se participium tvořilo z kmene oslabeného: čisti -četl < čbtlh; u sloves typu mřieti byly tyto tvary (umri, potrl...) zcela ojedinělé. Některé odlišnosti stč. participií: Participia utvořená od infinitivního kmene zakončeného na souhlásku měla oproti nové češtině o jednu slabiku méně, neboť kmenová souhláska netvořila s koncovkou -/ pravou slabiku (stč. tvary vedl, nesl, mohl... byly jednoslabičné, podrobněji viz Pobočné slabiky). V nové spisovné češtině jsou tato spojení plně slabičná a tvary typu vedl, pekl, ve staré češtině původně jednoslabičné, jsou dnes dvouslabičné. Tvary, které obsahovaly zasáhla přehláska 'a > ě, tvary s l tvrdým zůstaly nepřehlasované: slyšal'i > slyšeľi x slyšal, slyšala, slyšalo apod. Toto střídání trvalo do konce 14. stol., poté bylo zrušeno analogií (např. nč. spisovné slyšel, slyšeli). Viz přehlásku 'a > ě. Participia 1-ová jsou významnou součástí préterita a kondicionálu. Participium s-ové Tvořilo se dvojím způsobem: 1. Od infinitivního kmene zavřeného a od kořene sloves typu tisknuti pomocí přípon -0, -ši, -še: přines, přinesši, přinesše, tisk, tiskši, tiskše. 2. Z infinitivního kmene otevřeného příponami -v, -vši, -vše: udělav, udělavši, udělavše. Ve staré češtině se tvořilo od sloves dokonavých i nedokonavých. U sloves typu pnu, pieti jsou tvary dvojí: starší spen, spenši, spenše a novější p 'av, pěvši, pěvše, srov. nč. sepjav (vedle pozdějšího novotvaru sepnuv). Rozdíly vzniklé přehláskou se držely do konce 14. stol., později byly vyrovnány ve prospěch jednoho z tvarů: sňav, sněvši > sňav, sňavši, udržav, udrževši > udržev, udrževši... Adjektivizované tvary složené deklinace typu přišedší, zajavší vznikly až za národního obrození napodobením ruštiny. V nové češtině jsou pokračováním s-ových participií prechodníky minulé. Tvoří se stejně, ale jen od sloves dokonavých. 121 Podrobněji viz Jmenné sklonění adjektiv a slov adjektivní povahy, oddíl Konsonantické sklonění, a Syntax. Participium n-ové a t-ové Jsou to tzv. participia pasivní. Participium t-ové (s příponami -t, -ta, -to, -ti, -ty, -ta) měly typy pieti, krýti (p'at [pjaťj.yaŕ, ťat, kryt), minúti a ojediněle i tisknuti (minut, tisknut//tiščen). Ostatní slovesa měla participium n-ové. Tvořila je příponami -n, -na, -no, -ni, -ny, -na z infinitivního kmene otevřeného (kupován, kupována, kupováno, kupováni, kupovány, kupována, podobně dělán, slyšán, trpěniItrpien, brán...) a příponami -en, -ena, -eno... z infinitivního kmene zavřeného (veden, pečen) a od typu prošiti, v němž se kmenotvorné -i- měnilo před samohláskou v nesla-bičné i a měkčilo předchozí souhlásku (prošen < psi. prosienh). U některých sloves bývalo participium obojí: mleti - mlen//mlet, jeti -jěn//jět, tňeti - třen// třět, třiet, z kmene oslabeného trt (ojedinělé útvary z kmene oslabeného se většinou uchovaly jen v podobě adjektivizované: netrté cesty budú rovné EvZiMN, tj. drsné cesty...). Jak patrno z uváděných příkladů, docházelo v některých participiích k dloužení: - 'en > -ien > -ín (je-li -'e součástí kmene: otevřín ...). Tento jev je dodnes uchován v dialektech, zvláště v Čechách (zavříno, posečíno...). Z participií n-ových a t-ových se odvozují podstatná jména slovesná (verbální), a to stč. příponou -že (> i). Původně v těchto odvozeninách nenásledovaly tři dlouhé slabiky po sobě: volánie x kázanie. Od 16. stol. docházelo kvyrovnání. Opisné tvary slovesné Préteritum Tvoří se spojením participia 1-ového s indikativem prézenta slovesa býti: dělal/a... jsem, dělal... jsi, dělal... (jest), dělali/y... jsme, dělali... jste, dělali... (sú). V 3.os. sg. i pl. se vyskytují už od počátku doby historické jak tvary s pomocným slovesem býti, tak pouhá participia I-ová; na počátku 16. stol. se tvary bez jest a sú, např. nesl, nesli, prosadily. V 2. os. se tvar jsi postupně redukoval najs- > s- (uvedls ny). Tento minulý čas se užívá dodnes. Plusquamperfektum (antepréteritum) Tvoří se z participia 1-ového významového slovesa a minulých tvarů slovesa býti: aoristu - bych nesl, běch nesl, imperfekta - blech nesl, préterita - byl jsem 122 nesl. Vyjadřuje většinou děj, který se stal dříve než jiný děj minulý: žákovstvo v zemi navráti, jež bieše vypudila jeho máti Dal. Futurum Z nejstarších dob máme uchovány pozůstatky někdejšího neustáleného tvoření futura nedokonavých sloves: typy budu nésti, jmám nésti, chcu nésti, budu nesl (viz též Časování, oddíl Čas), ale spojení typu budu nésti již od 14. stol. převládalo. Ojedinělé jsou ve staré češtině tvary futura II, jež vyjadřovalo předčasnost v budoucnosti: budu umřel. Kondicionál Tvoří se spojením aoristových tvarů slovesa býti a 1-ového participia slovesa významového: sg.: bych nesl..., by nesl..., by nesl..., duál: bychově... nes-la//bychvě... nesla, bysta nesla (bysta nesla), bysta nesla (bysta nesla), pl.: bychom... nesli..., byste nesli...(byste nesli...), bychu nesli...; je to původní aoristo-vé plusquamperfektum. V 3.os.pl. byl původní tvar bychu brzy vystřídán dnešním tvarem by, v 2. os.sg. bylo původní by nahrazeno v 17. stol. analogickým tvarem bys. Kondicionál minulý (byl bych nesl, byl bych býval nesl) byl ve staré češtině ojedinělý; častěji se vyskytuje až v češtině nové. Viz též oddíl Způsob v kapitole Časování. Složené neboli opisné tvary pasivní Tvoří se spojením participia pasivního n-ového nebo t-ového s tvary slovesa býti: jsem chválen, buď chválen, byl jsem chválen, blech chválen... Na rozdíl od nové češtiny vyjadřovalo opisné pasivum typu jest chválen minulý čas, tj. ,byl pochválen'. Podrobněji viz Časování, Slovesný rod. Spojení typu jsem nesa, jsem nes Někdy bývají považovány za slovesné tvary (opsaný tvar přítomného, minulého nebo budoucího času), ale ve skutečnosti jde o přísudek jmenný se sponou, v němž sponu tvoří určitý tvar slovesa býti a jmennou část (v platnosti adjektiva) participium nt-ové, vzácnéji s-ové: jsem nesa neznamená ,nesu', nýbrž jsem nesoucí', podobně blech nesa, bych nesa, budu nesa, byl jsem nesa, buď nesa, byl bych nesa, jsem nes, biech nes... 123 Skladba neboli syntax Část gramatik)', která se týká stavby vět a souvětí. Syntaktický vývoj každého jazyka - tedy i češtiny - odpovídá postupnému rozvoji lidského myslení, proto závisí na vývoji příslušné společnosti mnohem více než vývoj hláskoslovný a tvaroslovný. Důležitým mezníkem ve vývoji syntaxe je vznik psaného jazyka (spisovného jazyka), neboť psané projevy kladou mnohem větší nároky na stavbu vět a souvětí než mluvené. Především potřebují nahradit specifické prostředky mluveného jazyka (gesta, intonaci a mimiku mluvčího, přítomnost adresáta a autora projevu...), které písmo zachytit nemůže. V souladu s rozvíjející se společností získává spisovnýjazyk řadu důležitých funkcí a při těchto příležitostech musí tlumočit složité myšlenkové vztahy. To vše se děje za vydatné pomoci specifických syntaktických prostředků, které si jazyk v průběhu svého vývoje a s ohledem na konkrétní potřeby vytváří. Do syntaktického vývoje mnohých jazyků zasahují jazyk}' s velkou kulturní prestiží. V našem prostředí to byla především latina. Její vliv se projevil dvojím způsobem: a) přímo - latinskými konstrukcemi, které pronikaly do češtiny při překládání náboženských, literárních a jiných textů; b) nepřímo - poskytováním podnětů k vytvoření konstrukcí domácích. Podrobněji viz dále. V průběhu tisíciletého trvání češtiny bývají rozlišovány následující etapy jejího syntaktického vývoje. 1. Předhistorické období do konce 13. stol. (tj. do vzniku spisovného jazyka). Je reprezentováno mluveným jazykem s jednoduchou syntaktickou stavbou, zděděnou převážně z praslovanštiny. Některé jeho syntaktické rysy zůstaly dodnes uchovány v nářečích. 2. Období od konce 13. stol. do začátku 15. stol. Je to doba prvního velkého rozmachu spisovného jazyka, pro niž je charakteristické postupné formování složitého syntaktického systému. Typické rysy: a) existence starobylých syntaktických konstrukcí v nové češtině neznámých nebo zcela ojedinělých; b) krystalizace spojek a jiných syntaktických prostředků potřebných pro stavbu složité věty a souvětí; c) překonávání nevyhraněnosti spojovacích výrazů (např. spojka ač uvozuje věty podmínkové i přípustkové); d) neustálená podoba spojovacích prostředků, např. neb, nebo, neboť, nebť= vylučovací nč. nebo; e) řada archaických, do nové češtiny nedochovaných spojovacích výrazů (jeliže); f) postupné zřetelnější hranice mezi jednotlivými větami nebo souvětími (a v jejich rámci mezi souvětím souřadným a podřadným); g) překonávání stavu volnějšího spojování vět v souvětí, kdy poměr mezi větami (příp. větnými členy) není vždy jednoznačně vyjádřen. 3. Období 15. stol.: Spisovnýjazyk se sbližuje s mluveným a v důsledku toho se částečně mění syntaktické prostředky. Typické rysy: a) specifikace spojovacích výrazů (např. ač přestává uvozovat věty podmínkové a zůstává pouze 124 u přípustkových); b) zánik některých zastaralých spojek a syntaktických konstrukcí; c) ustalování podob jednotlivých spojovacích prostředků; d) vznik nových (např. ba se stává vyjádřením stupňovacího vztahu). 4. Období 16. - poi. 17. stol. (tzv. období humanistické). V té době jsou již vytvořeny všechny souvětné typy a stabilizovány jejich základní spojovací prostřed ky. Humanistické údobí se vyznačuje uvědomělým pěstováním spisovného jazyka a snahou dokázat, že se čeština vyrovná klasickým jazykům, velkým vzorům té doby, a to zvláště latině. V syntaxi se tato snaha projevuje složitou stavbou věty i souvětí podle vzoru latiny. Spisovný jazyk se vzdálil od jazyka mluveného. Podrobněji viz Syntaktická specifika humanistického období. 5. Období 2. poloviny 17.-18. stol., nazývané pobělohorské nebo barokní (trvá do počátku národního obrození). Omezení funkcí spisovného jazyka a ztráta vzdělaného publika se odrazila i ve vývoji syntaxe. Díla vysokého stylu - až na výjimky - nevznikají, do popředí se dostávají díla středního a nižšího stylu s méně propracovanou syntaktickou stavbou. Zpočátku rozvíjejí humanistické tradice exulanti (zejména J.A.Komenský), ale jejich další generace, vzdálené od českého prostředí, již nepřinášejí nic nového (jejich jazyk stagnuje). 6. Národním obrozením začíná období nové češtiny. Z uvedeného vyplývá, že je syntaktický vývoj závislý na stavu příslušného spisovného jazyka a citlivě reaguje na všechny změny v jeho společenském rozšíření a ve funkcích, které musí plnit. Vzhledem k cíli učebních textů bude výklad zaměřen jen na ty syntaktické jevy, které nejsou v nové češtině obvyklé. S ohledem na uživatele - nelingvisty navazujeme na tradiční školskou syntax a její terminologii. Příklady citujeme podle historických gramatik, Vývoje českého souvětí J. Bauera a Spisovného jazyka v dějinách české společnosti autorů D. Šlosara a R. Večerky (díla jsou uvedena v seznamu literatury). Jednoduchá věta Podle postoje mluvčího k obsahu vět se tradičně rozeznávají věty oznamovací, tázací a žádací (tj. rozkazovací a prací). Věty oznamovací mají ve staré češtině zhruba tutéž podobu jako v nové. Jedinou výraznější odlišností bylo poměrně důsledné uplatňování kondicionálu při vyjadřování dějů nereálných, nějak podmíněných nebo žádoucích a v případě nesmělého tvrzení: lépe by bylo orati než v neděli tancěvati Hrad, tak by mně sě zdálo LegKat. Citově zabarvené věty měly zvolací intonaci a začínaly nejčastěji příslovcem kak{o) (kako divné jest jmě tvé! ŽaltWittb); v průběhu 15. a 16. stol. byly postupně vytlačeny výrazy jak, jako (jak důstojné jest jméno tvé! BiblKral). 125 Věty tázací: a) Doplňovací otázky se během historické doby nijak výrazně neměnily. Také v nové češtině začínají tázacím zájmenem nebo příslovcem, ale na rozdíl od staré češtiny se změnil jejich repertoár. Ve staré češtině byly užívány především kak(o), kaký, ký, kakový, čemu, poč, nač (kak sějmáš ? hrad); v průběhu 15.-16. století byla první dvojice nahrazena výrazy jak, jaký, druhá dvojice zanikla, čemu, poč, nač byly vytlačeny příslovcem proč. Pro stč. zjišťovací otázky bylo témčř závazné užití tázací částice. Nejčas-tější bylo -li (//): Rubíne, skoro-íi mé masti budú? Mast. V průběhu dalšího vývoje vycházelo -// z užívání a do nové češtiny se dochovalo jen jako archaismus. Ostatní částice (zda, či, čili..., napr, čili hněvatisčbude?ŽáLTKlf.m) uvozovaly většinou otázky citově zabarvené, čili se uplatňovalo také u otázek vylučovacích (budú jiesti maso býkové, čili krev kozlovu budú piti? ŽaltWittb). - V nové češtině se uvozují částicemi zpravidla jen otázky citově zabarvené (zdalipak to víš?; copak to nevíš?; či bych se mýlil?). Staročeské věty rozkazovací a prací se od novočeských liší širším uplatněním imperativu. Prostý imperativ byl totiž užíván i při výzvě určené 3. osobě (opsaný rozkazovací způsob zpočátku neexistoval): napr. znamenaj to člověk všaký hrad, zpoviedajte sě tobě všickni králové zemští žaltklem. Teprve od 15.stol. se začal ve 3. osobě prosazovat imperativ opsaný; byl tvořen částicí ať nebo nechť a indikativem: houfy ať dva vedou, každé stracence ať jeden vede žižka řád, nechať jiní, kdo chce, brebcí, ty mlč NRada. - Částice se v různé míře užívají dodnes. Věty prací měly prací částice ké, kéž, bodejť: ké sobě nynie mažeš pomoci Hrad atd. Ani ony nejsou v nové češtině neznámé, ale mají jiné užití. Staročeské specifikum představují ojedinělé prací věty bez částic, zato s kondicionálem: protož by ty sě pokořil a pustil od svého bluda LegKat. Časem se v nich začalo místo pouhého kondicionálu užívat aby, kdyby: ó kdybychom raději zůstali za Jordánem BiblKral. Vyjadřování záporu k vyjádření záporu sloužily ve staré češtině záporky ne a ni. Záporka ne se připojovala ke slovesu, záporka ni stávala zprvu samostatně, později splývala v jeden celek se zájmenem nebo příslovcem (stč. ni sě s kým o to potáza Alx x nč. s nilcým se o tom neporadil). Někdy se předložka opakovala před ni i před zájmenem: v ni v čem takovém štít „v ničem". Tehdejší užití záporek se od dnešního odlišovalo. Byly možné jak věty s více zápory (netbaj nice na to LEGJiD, tj. nic), tak věty se záporkou jedinou: i jedna žena mužem jista nebieše Dal, tj. ani jedna...; nic (< ni-čso) mi je známo Alx, tj. nic mi není známo. - Do 15. stol. žily obě možnosti vedle sebe, poté se začíná prosazovat dnešní způsob vyjadřování, tj. věty s několika zápory (přičemž ni tvoří jeden celek se zájmeny nebo příslovcí). 126 Dřívější stav s jedinou záporkou uchovaly vedlejší věty se spojkou aniž a kladným slovesem v prísudku (Odešel, aniž se rozloučil). Přechodná slovesa, tj. slovesa s předmětem ve 4. pádě (vidět matku), mívala ve své záporné podobě téměř pravidelně předmět v genitivu (otčíka juž nejmějéše, matky takénevidieše ALX). Tento tzv. genitiv záporový se držel do 16. století, poté začal ustupovat a dnes je ojedinělým archaismem, příp, dialektismem. Poznámka: Slovo žádný znamenalo původně 'žádoucí' (Ty žádná paní Otc); ve funkci záporného zájmena, tj. v dnešním významu, se poprvé objevilo na konci 14. stol. Věty s významem možnosti, nutnosti a záměru Ve staré češtině se děj nutný, náležitý nebo možný (tzv. voluntativní modalita) vyjadřoval trojím způsobem: 1. Pomocí starobylé konstrukce dativ (\yjadřující konkrétního činitele děje) + spona (ve tvaru 3.os. slovesa bytí) + infinitiv významového slovesa: mněťjest s tohoto světa sníti Hrad „musím z tohoto světa odejít", tj. umřít; co mi učiniti stobú? Hrad „co mám s tebou udělat?"; nejednu pohanskú paní bieše viděti slziece LegKat „bylo možno vidět, jak sizí" (obecný činitel se nevyjadřoval). V průběhu dalšího vývoje tyto konstrukce ustupovaly a do nové češtiny se uchovalyjen jako ojedinělé archaismy: Čechům bylo ustupovati (Tyl). 2. Modálními slovesy s infinitivem slovesa významového: vedle dodnes užívaných sloves musiti (musěti),jmieti 'mít povinnosť, moci, chtieti existovala ve staré češtině další: drbiti znamenající totéž co musiti (proto také později zaniklo), neroditi 'nechtíti', např. Přemysl nerodí s nimi jeti Dal „nechtěl jet". Ne-roditi se užívalo především v záporných imperativech (k zesílení zákazu) a v této funkci přetrvalo až do 16. stol.: neroďte sě vínem opíjeti Jeron „neopíjejte se". k zdvořilému vyjádření rozkazu se užívalo už ve staré češtině slovesa ráčiti: páni, račte slyšěti Dal. - Sloveso smieti znamenalo původně,odvážit se'; modálního významu 'směť nabývalo až v průběhu historické doby. Slovesa musiti a drbiti přejala čeština (stejně jako jiné západoslovanské jazyky) z němčiny; srov. dnešní něm. mtissen a diirfen. 3. Pomocí modálních predikativ lze, nelze, třeba, netřeba, potřeba, potřě-bie: u boha všecko lze jest krist. Všechna predikativa se dochovala do nové češtiny a během historické doby k nim přibyla další: nč. nutno, dlužno (přejato z ruštiny) atd. Větné členy Podmět Jeho nejčastějším vyjádřením je od počátku doby historické nom. podstatného jména, příp. zpodstatnělého přídavného jména (vinný jě sě Libuše haněti Dal „viník") nebo zájmena (ten mužobojstva sě dočini Dal). 127 Přísudek Převládá slovesný, tj. sloveso v určitém tvaru, a má stejnou podobu jako dnes (nepočítáme-li tvaroslovné změny slovesa, jako je zánik jednoduchých minulých časů atd,). Staročeský jmenný přísudek se sponou (neboli slovesně-jmenný) měl následující specifika. 1. Spona (tj. určitý tvar slovesa bytí) bývala v 3.os. indikativu préz. často vynechávána. (Do novočeského překladu ji většinou doplňujeme: Hospodin mi pomocník ŽALTWittb) . V průběhu vývoje se nesponové vyjádření silně omezilo. 2. Jmenná část prísudku v podobě substantiva (2.1) byla nejčastěji v nom.; s nominativem se často setkáváme i v těch případech, kdy je v nové češtině instr.: syn buďmiAlx „buďmi synem", jenž jest byl starosta mnohých kláš-teruov OTC „starostou". Nom. sloužil k vyjádření hodnocení, zařazení, stálého stavu nebo vlastnosti, instr. se uplatňoval tam, kde šlo o vyjádření povolání, jistého úkolu nebo měnícího se stavu (uhel často ohněm bývá Dal), ale i v těchto případech, jak jsme ukázali výše, býval ve staré češtině (jako pozůstatek staršího stavu) nom. 2.2 Jmenná část prísudku v podobě adjektiva byla většinou v nom.; instr. se užíval tehdy, jestliže měla spona býti význam ,stát se' nebo šlo-li o zpodstatnělé přídavné jméno (aby zlé dobrým bylo ŠTÍT). V nom. převládaly tvary jmenné ((mnich) jest pokořen a krotek Otc „pokorný a krotký", yasŕ ten svět bieden Hus „bídný"), a to i komparativní (sám sa nade vše zlato draží Alx „dražší"). Složené tvary byly v této funkci zprvu vzácné, častější byly až u Husa (oko tvé křivé jest Hus). Jmenné tvary se v prísudku držely dlouho, běžné byly ještě v 19. stol. U některých adjektiv se nakonec ustálil významový rozdíl: jmenné tvary označují příznak aktuálně platný (je nemocen), složené trvalý (je nemocný). 2.3 Jmennou součástí prísudku po sponě býti bývalo i aktivní participium (s-ové dokonce 14. stol, nt-ové do 16.): kdež byl dříve slúživ Alx; jenžto mi byl věrně slúžě Alx „který mi věrně sloužil". Podobně se těchto participií užívalo po slovesech fázových (vedle infinitivu, který byl v této pozici rovněž možný): (Judáš) cestuje nepřěsta LegJid „nepřestal cestovat". Viz též Časování - Tvoření slovesných tvarů. Spojení typu jsem nesa, jsem nes. Předmět Předmět se vyjadřuje většinou podstatným jménem; je to rozvíjející větný člen závislý na slovese nebo dějovém přídavném jméně. Jeho závislost se projevuje v tom, že pád předmětu je tímto řídícím členem řízen, je určován vazbou řídícího slovesa nebo adjektiva. 128 Ve staré češtině mělo mnoho sloves předmět v jiném pádě, než má dnes. Zvlášť nápadná je hojnost genitivních vazeb. Předmět v genitivu měla původně slovesa vyjadřující smyslové vnímání (slyš těchto nových řečí Tkadl) a řada sloves dalších, jako např. prošiti, přieti ,přáť (mně dobrého slova přejte Alx), brániti..., dále slovesa s předponou do-, po- (pozvavše za mírem slovutnějších do Vyšehrada Dal). Častý byl tzv. gen. partitivní (vyjadřuje, že předmět je dějem zasažen jen částečně: kázachu jemu octa s žlučí dáti Hrad), genitiv odlukový, který následoval po slovesech vyjadřujících separaci, jež často mívala předpony ot- (od-), u- (však jsem toho ujiti nemohl Pas „od toho"; ale v těchto případech už má většinou význam příslovečný). Předmět v genitivu měla též přechodná slovesa v záporné podobě (gen. záporový). V dalším vývoji ustupovaly genitívni vazby akuzativním (v největší míře v 17. stol.) a tento proces pokračuje dodnes (srov. např. nč. užiti něčeho, něco). Dativní vazby se měnily mnohem méně: dívati sě čemu ,diviti se' i ,dívati sě' (nalezlijej, an šedivá dělníkuom HÁJ „na dělníky"); nadietisě, úfati, doufati čemu (moci své doufajíce Pulk „v moc") atd. Poznámka: vazby jednotlivých sloves jsou uvedeny ve staročeských slovnících. Příslovečné určení Vyjadřuje se především příslovci (pracoval dobře) nebo různými pády substantiv, prostými (šel lesem) i předložkovými (šel do lesa). Vyjadřuje rozmanité okolnosti a vztahy (místní, časové, způsobové, příčinné,..), které blíže určuji řídící člen (tj. přísudek-přišelpozdě, přívlastek-prudce stoupající voda, příslovečné určení - přesně o páté hodině přistálo letadlo). Tento pád není svým nadřazeným členem řízen (jde o tzv. přimykání). Na rozdíl od předmětu vyjadřuje jistý příslovečný význam; některé z nich se do nové češtiny nedochovaly. V rané staré češtině existovala příslovečná určení místa a času v podobě bezpředložkového lokálu: Pavel dal jest Ploskovcích zem 'u, Vlach dal jest Do-lás zem 'u ListLit (přípisek z počátku 13. stol.) „dal v Ploskovicích..., v Dola-nech zemi" (tyto podoby žily do 14. stol. a jako ustrnulé archaismy přežívaly až do století 16., pak zanikly); aby zimě i létě ovoce na tobě bylo ModlLeg „v zimě i v létě". Častější než dnes byla příslovečná určení času v podobě gen. nebo instr. (jednoho dne, tú dobú, když jest oněmi třmi dny v hrobu ležal Štít „ony tři dny") a příslovečná určení příčiny v podobě instr. (ty lkáš chudobů mast a dodnes: umřít hladem). Ojedinělá příslovečná určení průvodní okolnosti v podobě instr. (on leží zbitú hlavú Alx „s rozbitou hlavou") se do nč. nedochovala. 129 ___i ■JiŕffiMiMiÉÉii' Přívlastek Je větný člen, který blíže určuje substantivum v jakékoli větné platnosti. Pro starou češtinu jsou typické shodné prívlastky v podobě široce vztahových adjektiv, jež se užívaly místo přesnějších přívlastků neshodných: vinně stieranie Pror „sbírání vína", milost ženská Kruml „láska k ženě", přietelská válka Dal „válka mezi přáteli", trud cěstný BiblOl „únava z cesty" apod. -Podobná adjektiva žijí dodnes v nářečích. Přivlastňování určité osobě se důsledně vyjadřovalo přídavným jménem přivlastňovacím, a to i v případě, že byla příslušná osoba označena jménem rozvitým: z králova Herodova města Hrad „z města krále Heroda". Přídavná jména přivlastňovací se mohla tvořit i od jmen neživotných: k opravení ohně oltářová Comest „na oltáři". Přídavná jména přivlastňovací si zachovávala i v přívlastku jmenné tvary, ostatní adjektiva měla - až na ojedinělé výjimky (na jeden dalek ostrov Pas) tvary deklinace složené. Doplněk Je to větný člen, který závisí na slovese, zpravidla v prísudku, ale zároveň se vztahuje ke jménu (nejčastěji v podmetu nebo předmětu). Doplněk vyjadřuje vlastnost (nebo stav), kterou má toto jméno za jistého děje nebo která se jistým dějem tomuto jménu přisuzuje (syn přišel unaven; viděli jsme ho včera ještě zdravého). Vyjádření doplňku má ve staré češtině podobné rysy jako vyjádření jmenné části prísudku. Shodný adjektivní doplněk byl převážně ve tvaru jmenném, a to i tehdy, vztahoval-li se k předmětu v různých pádech: sám pěš a bos k řece šel Krist; uzřě košík svalen (akuz.) otc; do Prahy jš svázány poslachu (akuz.) Dal; žeťmi (tj. Marii) živě jest ostatí (dat.) Modl. Složený tvar byl poměrně vzácný: (jej jal a) svázaného před súdcipřivedl Gesta. V případě zvratných sloves mohl být doplněk i v akuzativu (shodoval se s akuz. sě, ne s podnietení): kdyžsé vidí křesťan obklíčena Kruml. Adjektivní doplněk v instrumentálu mívala slovesa s významem ,nazvať, 'slout'učinit nějakým' a některá další: budeš dobrým sluti Štít, blázen jest, ktož cizozemce dobrým sudí Dal, avšak jen zřídka vedle doplňku shodného spádem určovaného substantiva (srov. chce sluti urozený Hus). Jak patrno z uváděných příkladů, měl doplněk v instr. tvar složené deklinace. Shodný doplněk vyjádřený adjektivem nebo participiem někdy ustrnoval v příslovce nebo byl příslovcem nahrazen: jehožto svaté tělo mrtvo ležieše Pas// tvé tělo mrtvě ležalo UmučRou-d, když by mohl... trpěti mlče Otc // nč. mlčky, stč. kleče//ní. kleče apod. Substantívni doplněk měl užití podobné. Shodoval se převážně s určovaným substantivem (z anděla světlého sám sě učinil diábla temného Hus „učinil 130 se ďáblem"), ale na rozdíl od doplňků adjektivních byl u sloves s významem 'učinit nějakým', 'nazývaťaj. většinou v instrumentálu: já tě vévodů ikniežětem učiním OTC. O využití participia v doplňku viz Polovětné útvary s participii - Přechodní-kové vazby. Polovětné útvary s participii Ve staré češtině existovaly čtyři druhy: 1. Participium nt-ové kladené po slovesech s významem dělati se, do-mnívati se o sobě'(stč. činiti sě, mnieti (sě) apod.); bylo v nom., protože se vztahovalo k podmetu: liška mnieše oklamajíc džbána Hrad „domnívala se, že oklamala džbán"; činil se neslyše BLAH „dělal, že neslyší". Jak patrno z uváděných příkladů, měly konstrukce týž význam jako vedlejší věty obsahové se spojkou že (stč. by). Udržely se do konce 16. stol. Participium nt-ové (a méně často s-ové) stávalo též po slovesech smyslových vjemů (včetně nalézti) a v těchto případech se vztahovalo k předmětu v akuzativu; mělo tedy platnost doplňku. Obě participia často ustrnovala, většinou v tvaru množného čísla (nejspíše proto, že kromě mužského rodu participia nt-ového (nesúc, stojiec) akuzativní tvar neměla): uzře muže proti sobě stojiec COMEST „uzřel muže stát proti sobě"; když kokota slyšel pějíce HodMuz „když slyšel kohouta zpívat"; videch zhynuvše jědjeho LegMar „ viděl jsem, jak se ztratil jeho jed". Postupně byla participia v těchto konstrukcích nahrazena infinitivem. 2. Konstrukce se zájmenem kto a participiem nt-ovým se uplatňovaly po slovese nebýti s významem 'neexistovati' (sekundárně i po býti 'existovati'); zastupovaly vedlejší větu obsahovou: nenie kto čá! tedy) Spojka důsledková; užívá se do 16. stol.: pane, všakž dobré siemě sál na svém poli, odkudž tehdy má stoklasu? MatHom „tedy". točíš, totiž (to) > totiž Uvozuje věty důvodové a vysvětlovači; interpretuje se „totiž": a ona poctivých mravuov plna bieše, ale jalová, totižto že plodu nemějíše Otc. tudy, tudiež Původně adverbia místní, od 16. stol, vyjadřují poměr důsledkový: pilně a rádi se s bylinkami obírají a tudy slavné jméno spůsobili Bylinář „a tedy". Užívá se od 16. stol. vňuž (po přehlásce 'u > i vniž) Spojka srovnávací; uvozovala obvykle srovnání s něčím myšleným: tako na smrt teku slepě, vňuž ptáci váznu na lepě ALX. Interpretuje se „jako". Užívala se ve 14. stol. za, zali (starobylé podoby částice zda) Uvozovaly věty obsahové tázací: ožídal sem, za by kto spolu želal..., za by kto utěšil ŽaltKap. Užívaly se ojediněle ve 14. stol. Interpretují se „zda". Uvozovaly věty účelové s odstínem nejistoty (podobně i azda): poďmy tam, řitieři, k tomu hrobu, zať vstane z hrobu v tuto dobu Mast „snad aby"; chciťse hin ku pútnikom brati, azda uslyším novinu o svém milém synu Baw; Interpretuje se „zda, abych snad ". Užívaly se do 15. stol. ižeť, žež, žeže, ež, jež, ježe Jsou starobylé podoby polyfunkční spojky že a také se takto interpretují: např. obsahová oznamovací: vizi, ež jsi smělého srdce, jež sě smrti nebojíš pas „vidím, že..., že"; účinková: a již sem nebožtík k tej sirobě přišel, jež nikdie nic nejmám, a tak sem osiřel, ež sem i svú hospodyni i své milé dietícy šeredně roztratil „takže" Pas. - Tyto podoby definitivně vymizely v 15. stol. Syntaktická specifika humanistického období K syntaktickým latinismům (tj. k opisnému pasivu a kladení slovesa na konec věty), které v češtině již zdomácněly zásluhou překladové literatury, přibyly v humanistickém období další. 1. Neshodné přívlastky se velmi často kladou před jméno, které rozvíjejí: předešlých časuov historie Veleslavín x nč. historie předešlých časů. 2. Shodné přívlastky se velmi často kladou za rozvíjené jméno: Když pak přišel čas porodu ženy jmenované, porodila jest syna pěkného a utěšeného M.KonáC x nč. jmenované ženy... 138 3. Připojování samostatných vět pomocí relativ (tj. vztažných zájmen): ...stala se témuž tělu poslední sláva světa tohoto. Kteréžto tělo mrtvé přeneseno jest na hrad pražský sv. Václava s slavnou procesí..M. Dačícký „...a to mrtvé tělo...". 4. Interpozice (vkládání) rozvíjejících větných členů nebo vět dovnitř částí rozvíjených: takový života způsob x nč. takový způsob života. V složitějších konstrukcích mohou interpozice narušit srozumitelnost textu: v takových případech vyhledáme přirozené větné dvojice a na jejich základě uspořádáme slova podle novočeského slovosledu: tak nesčíslné létajících smrti střel množství x nč. tak nesčíslné množství létajících střel smrti. Souvětí s interpozicemi jsou ještě komplikovanější: Náš pan orátor proto, že všichni Turci, kteří tu byli, na nás, když jsme jedli, oči vytřeštili, nerad u nich noclehů míval (V Vratislav z Mitrovic). 5. Sloveso v určitém tvaru se kladlo na konec věty důsledněji než v předchozích obdobích. Viz např. souvětí v oddíle 4 Interpozice. 6. Napodobovaly se latinské vazby akuzativu s infinitivem: rozuměl jsem bý-ti marné tohoto světa kochání M. konáč „že je marné kochání...". Jedna z možností překladu: Infinitiv následující po slovesech dicendi et sentiendi (tj. po slovesech vyjadřování a smyslového vnímání) rozvedeme do vedlejší věty s že: akuzativ převedeme do nominativu (stane se podmětem této vedlejší věty) a z infinitivu vytvoříme sloveso v příslušném tvaru (bude jejím přísudkem). 7. Typickým rysem syntaxe vysokého stylu byla perioda, složité souvětí, jež tvořilo uzavřený významový celek. Bylo rozčleněno (většinou dvojtečkou) na souměrně konstruované předvětí a závětí. V periodách se uplatňovaly všechny syntaktické latinismy, zejména interpozice; jejich znalost je podmínkou pro správné porozumění textu. Kterýchžto knih, poněvadž pro užitečné dobré mnohým nespáním, rozličným úsilím, častým myšlením, čtením desk a nálezóv starých ustavičným pracně jsú složeny, žádnému jsem nechtěl nadepsati a jich titule dáti než Vaší královské Milosti, pánu země této i svému najmilostivějšímu, aby což pro užitek obecný mnohým psáno jest, žádnému nebylo jednomu, zvláštní osobě, připsáno, než k tomu, ktož těmi všemi vládne a všecko v zemi mocně a pokojně spravuje: a tudy úmysl můj ode všech aby poznán byl, že jsem toho pro žádné daróv očekáváme, pro žádné odplaty ani pro chlubenie mrzké na se nevzal, ani abych se komu jinému chtěl zachovati kromě Vaší Milosti královské, než abych mnohým anebo všem, což na mně jest, vóbec užitečně poslúžil (V. kornel ze Všehrd v předmluvě k dílu Opráviech, o súdiech... země české....). 139 Schéma souvětí (závislost jednotlivých větjě vyjádřena šípkami): 140 Seznam základní literatury 1. Souhrnná pojednání o češtině Karlík, P. - Nekula, M. - Pleskalova j.: Čeština v jazykovedných pojmech (v tisku). š los ar, D. - Večerka, R.: Spisovný jazyk v dějinách české společnosti. Brno 1979 (skriptum). šmilauer, V: Nauka o českém jazyku. Praha 1972. VlNTR, J.: Das Tschechische. München 2001. 1.2. pravidla českého pravopisu. Praha 1993. 2. Mluvnice 2.1 Historické mluvnice Gebauer, j.: I. Hláskosloví. Praha 18941, Praha 19632; III. 1 Tvarosloví - skloňování. Praha 18961, Praha i9602; 1II.2 Tvarosloví - časování. Praha 18981, Praha 19092; IV. Skladba (vyd. F. Trávníček). Praha 1929. HistorickAmluvnice česká (vysokoškolská učebnice): Komárek, M.: 1. Hláskosloví. Praha 19622; VÁŽNÝ,V: 2.1 Tvarosloví. Praha 1964; Dostál, A.: 2.2 Tvarosloví. Praha 1967; Lamprecht, A. - Slosar, D. - Bauer, J.: Historická mluvnice češtiny. Praha 1986. Trávníček, E: 3. Skladba. Praha 19561, Praha 19622. Trávníček, f.: Historická mluvnice československá. Praha 1935. 2.2 Učebnice šlosar, D.: Stará čeština pro archiváře. Brno 19721, Brno 19792. 2.3 Mluvnice současné češtiny: Havránek, B.- Jedlička, A.: Česká mluvnice. Praha 19814. Karlík, P. - Nekula, M. - Rusínová, Z.: Příruční mluvnice češtiny. Brno 19961; 19962. 3. Slovníky BÉLič, j. - KAiMíš, A. - Kučera, K.: Malý staročeský slovník. Praha 1978. Gebauer, j.: Slovník staročeský I (A-j). Praha 19031, Praha 19702; II (K-N). Praha 19041, Praha 19702. Holub, J. - Kopečný, f.: Etymologický slovníkjazyka českého. Praha 19682. Hosák, L. - šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I (A-L). Praha 1970; II (M-Ž). Praha 1980. jungmann, j.: Slovník česko-německý I-V. Praha 1835-18391, Praha 19902. 141 ----,-—---li. -__,__-.________.....________._________^-i-^.^ Machek, V: Etymologický slovník jazyka českého. Praha 19713. profous,a.: Místní jména v Čechách I. Praha 1947; II. Praha 1949; III. Praha 1951; IV Praha 1957; Svoboda, J. - Smilauer, V: Dodatky V. Praha 1960. Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek. Praha 1968; (Na - předložený; vychází postupně v sešitech). Praha 1968-2000. Slovník spisovného jazyka českého I-VIII. Praha 19892. 4. Popisy nářečí balhar, J. - jancák, P. ad.: Český jazykový atlas I. Praha 1992; II. Praha 1997; III. Praha 1999; IV Praha 2001. bělič, J.: Nástin české dialektologie. Praha 1972. České nářečnI texty. Praha 1976. HavrAnek, B.: Nářečí česká. In: Československá vlastivěda III - Jazyk. Praha 1934, s. 84-218. 5. Dílčí pojednání o staré a starší češtině Bauer, J.: Vývoj českého souvětí. Praha 1960. BOhmová, O.: Hláskový vývoj zachycený na českých denárech 10.-1 l.stol. Listy filologické 113, 1990, s. 110-134. DaNHELKA, J.: Směrnice pro vydávání starších českých textů. In: sb. Husitský Tábor, Tábor 1985, s. 285-301. FlajšHANS, V: Nejstarší památkyjazyka a písemnictví českého. Praha 1903. Cejnar, J.: Nejstarší české veršované legendy. Praha 1964. Komárek, M.: Nástin fenologického vývoje českého jazyka. Praha 1982 (skriptum). Komárek, M.: Nástin morfologického vývoje českého jazyka. Praha 1981 (skriptum). KOSEK, r: Spojovací prostředky v češtině v období baroka. Ostrava 2003 KřIstek, V: Staročeské pravopisné systémy. In: Bělič, J. ad., Malý staročeský slovník, Praha 1978, s. 691-704. MatĚjek, E: K otázce stáří hanáckých nářečí. In: Sborník prací fil. fakulty brněnské univerzity 5,1956, s. 51-58. němec, I. ad.: Slova a dějiny. Praha 1980. němec, I. ad.: Dědictví řeči. Praha 1986. pleskalova, J.: Tvoření nejstarších českých osobních jmen, Brno 1998. Pleskalova, J.: K počátkům českého pravopisu. Listy filologické 122, 1999, s. 167-175. Porák, J.: Humanistická čeština. Praha 1983. reinhart, J.: Möglichkeiten und Grenzen der Rekonstruktion des Urtschechischen. In: Wiener slavistisches Jahrbuch 46, 2000, S. 165-174. SCHE1RICH0VÄ, V: Jazyk listin na Moravě v letech 1381-1410. Vlastivědný věstník moravský 51,1999, s. 276-284. 142 scheirichová, V: Styl nejstarších českých listin. Čas. Matice moravské 119, 2000, s. 355-366. Svoboda, J.: Staročeská osobní jména a naše příjmení. Praha 1964. šlosar, D.: Poznámky k vývoji české interpunkce v 16. stol. Listy filologické 87,1964, s. 126-135. šlosar, D.: Průřez vývojem staročeské interpunkce. Listy filologické 89,1966, s. 164-170. šlosar, D.: Středník. In: Zand, G. - Holý, J. (eds.), Tschechisches Barock, Frankfurt am Main... 1999, S. 33-42. VlNTR, J.: Die ältesten tschechischen Evangeliare. Edition, Text- und Sprachanalyse der ersten Redaktion. München 1977. Vintr, J.: Die älteste tschechische Psalterübersetzung. Wien 1986. VlNTR, J.: Zásady transkripce českých textů z barokní doby, Listy filologické 121,1998,341-346. ZiMMERMANNOVÁ, J.: Česká grafika na počátku 14. stol. Brno 2000 (dipl. práce-rkp.). 143 Seznam nejdůležitějších zkratek starších písemných památek (citováno podle Úvodního sešitu Staročeského slovníku, 1968, a další jazykovedné literatury) ALBRÁJA Ráj duše, rkp. z r. 1383 Alx Alexandreida, epos z počátku 14. stol. Baw sborník Baworowského, sbírka epických skladeb z r. 1472 BlBL bible BlBLKRAL bible Kralická z konce 16. stol. BiblOl bible Olomoucká z r. 1417 Blah dílo Jana Blahoslava (1523-1571) Bylinář Bylinář Matthioliho, tisk z r. 1596 Cest cestopis cestkab Martin Kabátník, Cesta z Čech do Jeruzaléma a Egypta zr. 1491-1492 Cest Mand cestopis tzv. Mandevilla, český překlad ze začátku 15.stol. comest Comestor, História scholastica, čes. překlad z 2. pol. 14. stol. Dal veršovaná česká kronika tak řečeného Dalimila z počátku 14. stol. Ev evangeliář EvOl evangeliář Olomoucký z 2. pol. 14. stol. EvPraž evangeliář Pražský z přelomu 14.-15.stol. EvZlMN Čtenie zimnieho času, evangeliář z 2. pol.14. stol. EZOP Jana Albína Ezopovy fabule a Brantovy rozprávky, podle sb. prostějovského z r. 1557 Gesta Gesta Romanorum, český překlad z 2.pol. 14. stol. HÁJ dílo Václava Hájka z Libočan hájherb Herbář Tadeáše Hájka z Hájku z r. 1562 HodMuz Hodiny sv. Marie, modlitby aj. skladby z konce 14. stol. Hrad Hradecky rukopis, sborník veršovaných skladeb z 2. pol. 14. stol. Hus dílo mistra Jana Husa (asi 1369-1415) Chelc dílo Petra Chelčického (asi 1390-1460) jeron O sv. Jeronýmovi knihy troje, český překlad z 2. pol. 14. stol. KOM dílo Jana Amose Komenského (1592-1670) Krist Život Krista Pána, rkp. z 2. pol. 14. stol. Kruml Krumlovský sborník prozaických skladeb ze začátku 15. stol. Kunh Kunhutina modlitba „Vítaj kráľ u všemohúci" z konce 13. stok kyj Kyjevské listy, překlad části misálu z 10. stol., cirkevnoslovanská památka psaná hlaholsky leg staročeské legendy LEGJlD legenda o Jidášovi z počátku 14. stol. LegKat veršovaná legenda o sv. Kateřině z 2. pol. 14. stol. LEGMAR zlomek legendy o P. Marii ze začátku 14. stol. 144 Mast Mastičkář, zlomky divadelní hry velikonoční ze 14. stol. MatHom Matoušovo evangelium s homiíiemi..., český překlad z 2. pol. 14. stol. ModlLeg sborník náboženských skladeb z konce 14. stol. NRada Nová rada Smila Flašky z Pardubic z 2. pol. 14. stol. OlMOlB úryvek kázání z pol. 15. stol., rkp. Otc Životy svatých otců, český překlad ze 14. století Pas pasionál, sbírka legend ze 14. stol. PODK Pod koní a žák z 2. pol. 14. stol. Pror český překlad proroků Izaiáše, Jeremiáše ... z konce 14. stol. pulk RPulkava, Kronika králů českých, rkp. ze 14. a 15.stol. rožmb Kniha Rožmberská, nejstarší právní památka, opis z doby okolo r. 1360 řádzem Rád práva zemského, rkp. z 2. pol. 14. stol. štít dílo Tomáše ze Štítného (asi 1333-1404) Tkadl Tkadleček, prozaická skladba z 15. stol. Trist Tristram a Izalda, veršovaný román z 2. pol. 14. stol. Troj Kronika Trojánská, rkp. z r. 1469 UmučRoud Umučení boží Roudnické, veršovaná skladba z pol. 14. stol. Vel dílo Adama Daniela z Veleslavína (1546-1599) VÍT Svatovítský rkp., sb. různých děl z r. 1380-1400 žalt staročeský žaltář ŽaltKap žaltář Kapitulní z konce 14. stol. žaltklem žaltář Klementinský z 1. pol. 14. stol. ŽaltWittb žaltář Wittenberský z 1. pol. 14. stol. ŽERK Karel Starší ze Žerotína (1564-1646) ŽI2KAŘÁD vojenský řád z 1. pol. 15.stoI. 145 Zkratky a symboly akuz. - akuzativ asigm. - asigmatický čes. - český, česky čes.-mor. - česko-m oravský dat. - dativ dok. - dokonavý f./fem. - femininum gen. - genitiv imper. - imperativ imperf. - imperfektum ind. - indikativ inf. - infinitiv instr. - instrumenta! jzč. - jihozápadočeskýjihozápadočesky kap. - kapitola lat. latinský, latinsky i ok. - lokál m./mask. - maskulinum mor. - moravský, moravsky muž. - mužský n. - neutrum nář. - nářeční nč. - novočeský, novočesky nedok. - nedokonavý něm. - německý, německy nom. - nominativ os. - osoba part. - participium pas. - pasivní, pasivum pč. - pračcský, pra česky pl. - plurál pol. - polovina prez. - prézens psi. - praslovanský, praslovanský pův. - původní rkp. - rukopis sg. - singulár sigm. - sigm atický slez. slezský, slezsky 146 slovan. slovanský, slovansky sloven. slovenský, slovensky spis. spisovný stč. staročeský, staročesky stř. střední střhn. středohornoněmecký, středohornoněmecky strm oř. středomoravský, středo moravsky stsl. staroslověnský, staroslověnsky subst. substantivum svč. severovýchodočeský, severovýcho do česky verb. verbum, verbální vmor. východomoravský, východomoravsky vok. vokativ žen. ženský [ ] v hranatých závorkách se uvádí výslovnost slov > mění se v podobu následující po symbolu < vzniká ze slova následujícího po symbolu x v protikladu * rekonstruovaný tvar é široké e ô široké o d vokál neurčité kvality Rejstřík odborných (většinou jazykovedných) termínů (číslo udává stranu, na níž je příslušný termín vyložen) adjektivum 50 adverbium 50 aktivum 86 akuzativ-nominativ 51 akuzativ s infinitivem 139 alveodentála 27 antepréteritum 84 antroponymum 34 asibilace 32 asimilace 42 barokní čeština 10 bilabiální hláska 40 bohemikum 10 , bohemismus 10 colon 20 comma 20 cyrilice 13 deklinace 50 depalatalizace 28 deverbální adjektivum 117 diakritikům 17 dialekt 12 dialektismus 32 diftong24 diftongizace 40 disimilace43 duál 50 etymologie 42 geminus 20 genitiv-akuzativ51 genitiv odlukový 129 genitiv partitivní 129 genitiv záporový 127 glosa 11 gramatikalizace 86 hiátová hláska 44 hlaholice 13 homograf 51 homonymie 51 homonymum 51 humanistická čeština 10 hyperkorektnost 32 imperativ 86 imperfektivní sloveso 87 imperfektivum 108 indikativ 86 infinitivní kmen 84 interjekce 50 interpozice 139 interpunkce 19 iterativum 93 jer 26 juxtaponovaný 133 kmen slova 51 kmenotvorná hláska 50 kmenotvorná přípona 50 kondicionál 86 konjunkce 50 konsonant24 kontrakce 26 kořen slova 51 labiála 27 měkká hláska 28 měkký jer 26 meta teze 36 minulý kmen 76, 84 monoftong40 monoftongizace 26,40 morfologie 50 nářečí 12 neznělá hláska 28 nízká samohláska 25 nosovka $ 25 nosovka q 26 nová čeština 10 numerale/numeralia 50 obsahové věty 132 onomatopoické slovo 33 148 palatála 27 palatalizace 28 palatalizovaná hláska 28 paradigma 52 partikule 50 pasivum 86 perfektivní sloveso 87 perioda 139 periodon 20 plurál 50 pobočná slabika 35 posesivní 74 pračeština 9 praslovanština 9 prefix 42 prepozice 50 prézentníkmen 84 pronomen/pronomina 50 protetická hláska 41 přední samohláska 25 předopatrová souhláska 27 předvětí 139 přechodné sloveso 127 přechodník minulý 121 přechodník přítomný 117 přimykání 129 přípisek 11 raná stará čeština 9 reduplikace 80 reflexivní zájmeno 77 relativum 139 retnice 27 semicolon 21 singulár 50 spřežka 14 stahování 26 stará čeština 9-10 staroslověnština 9 starší čeština 10 střední čeština 10 středová samohláska 25 substantivum 50 sufix 64 suspensivus 20 syntax 124 téma 51 teritoriální dialekt 12 transkripce 22 transliterace 22 tvrdý jer 26 účinkové věty 134 velára 27 verba dicendi et sentiendi 139 verbum finitum/verba finita 50 virgula 20 vokál 24 voluntativní modalita 127 vysoká samohláska 25 zadní samohláska 25 zadopatrová souhláska 27 závětí 139 znělá hláska 28 zubodásňová souhláska 27 149 STARÁ ČEŠTINA PRO NEFILOLOGY Jana Pleskalova Vydala Masarykova univerzita v roce 2009 Vydání 2., 2009 Náklad 1000 výtisků AA-9,11 VA-9,46 Tisk Coprint, Brno, Areál Kraví hora Pořadové číslo 4855/FF-26/09-17/92 ISBN 978-80-210-5015-0