H I S T O R I C K .Á MLUVNICE ČESKÁ
III
AKADEMIK FRANTIŠEK TRÁVNÍČEK
SKLADBA      -Vl/"  AS lit [jí.
Ue^r • PSÍ
1956   LU 420.OSt JS
STÁTNÍ PEDAGOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ PRAHA
ÍOnlversitat TCHnger.
řB. NEUPHILOLOOlfi "V BIBLIOTHEK >-
ÚVOD
1. V jazyce se rozlišují dvě základní složky: slovní zásoba a mluvnická stavba. O jejich vzájemném poměru se ve Stalinových jazykovedných statích, které těží z nejlepšíeh tradic marxistického myšlení praví toto: „Slovní zásoba sama "o sobě ještě netvoří jazyk — je to spíše stavební materiál pro jazyk. . . Ale slovní zásoba jazyka nabývá velkého významu, může-li jí disponovat gramatika jazyka, která určuje pravidla změn slov, pravidla spojování slov ve věty a dává tak jazyku ústrojný a významový ráz. Gramatika (morfologie, syntax) je souhrn pravidel o změnách slov a o spojování slov ve větě. To znamená, že právě s pomocí gramatiky získává jazyk možnost dát lidským myšlenkám materiální jazykovou formu"*).
Změny slov, a to hláskové, slovotvorné a tvaroslovné, a spojování slov (otec a matka, můj otec, stavba mostu, žák píše. . .) jsou podle marxistického pojetí způsoby, prostředky, kterými jazyk ztvárňuje slovní zásobu za tím účelem, aby mohl vyjadřovat lidské myšlenky, kterými si vytváří rozmanité útvary, schopné vyjadřovat lidské myšlenky.
Výklady o změnách slov a jejich spojování směřují k poznání vět, neboť jimi se lidské myšlenky vyjadřují. Se zřením k tomu lze říci, že je věta jazykový útvar, a to buď jedno slovo nebo spojení slov, sloužící vyjadřování myšlenek.
Východiskem poznání věty jako jazykové formy myšlenek jsou výklady o větě jako celku, jako o hotovém jazykovém útvaru, o různých typech věty. Tyto výklady jsou důležité pro poznání celé mluvnické stavby, nebot ve větě jako ve vlastní výrazové podobě myšlenek vznikají a vyvíjejí se mluvnické kategorie a jejich výrazové prostředky. Poznáme to v dalších výkladech, které se týkají dějinného vývoje naší mateřštiny zhruba od století 14. počínajíc, tedy vývoje se zřením k jejímu vzniku značně pozdnímu. Hledí sem na př. vznik příslovcí z citoslovcí (§ 14), citových částic jako mluvnických částí věty (§ 16), spojek z citoslovcí (§ 21, 31, 36, 37, 79), vznik opsaného imperativu typu
Recensovali Dr Jaromír Bělič a akademik Bohuslav Havránek .-
Schváleno výnosem ministerstva školství ze dne 2. 8. 1955, č. j. 52 037/55--C 1/1 *) MapKCHSM h BOnpocn H3HK03HaHHH. HaflaTenbCTBO «IIpaBAa» 1950. České
jako celostátní vysokoškolská učebnice znění je můj překlad.
3
ať jde (§ 49), různých významů t. zv. kondicionálu (§ 45, 40, 53), vývoj zájmena 3. osoby (§ 22) ntp.
2. V starém jazyce shledáváme velmi hojné a rozmanité větné typy, útvary, dílem stejné s dnešními, dílem od nich více nebo méně odlišné. Jde o nadmíru důležité období ve vývoji našeho jazyka, kdy se, jednak drží starší větné útvary, a to buď v staré platnosti nebo v různé platnosti nové, jednak staré útvary zanikají a jednak vznikají rozmanité útvary zcela nové.
Je to odraz zvýšení výrazových potřeb uživatelů národního jazyka — tehdy vlastně ještě národnostního*) — v jeho spisovné podobě. Toto zvýšení souvisí pak s rozvojem všeho společenského dění v naší vlasti. Sr. k tomu Stalinův klasicky hutný a výrazný výklad o vývoji jazyka v dobách po rozpadu prvobytně pospolného řádu: „Další rozvoj výroby, vznik tříd, vznik písemnictví, zrození státu, který potřeboval pro svou správu více méně soustavného písemného styku, rozvoj obchodu, který potřeboval soustavného písemného styku ještě víc, vynález knihtisku, rozvoj literatury — to vše vneslo do rozvoje jazyka velké změny".
Máme-li na mysli tu okolnost, že je rušný vývoj českého spisovného jazyka podrobněji doložen hojnými písemnými památkami až zhruba od začátku století 14., můžeme říci, že ze společenských činitelů uvedených Stalinem působil na tento rozvoj mimo jiné zejména vznik písemnictví, vynález knihtisku a s ním souvisící značný další rozvoj písemnictví. Viz v § 14.
Na konci výkladu o tom, že jazyk souvisí přímo s veškerou lidskou činností, ,,od výroby k základně, od základny k nadstavbě", a že ta vyžaduje^„od jazyka doplňování jeho slovníku novými slovy a výrazy", dodává Stalin toto: „A jazyk, přímo obrážeje tyto potřeby, doplňuje svůj slovník novými slovy, zdokonaluje svou gramatickou stavbu". Toto zdokonalování gramatické stavby staročeského jazyka projevuje se zvýšenou měrou ve vývoji větných typů. Jde zejména o vznik a vývoj rozmanitých typů souvětí podřadného, tvořících podstatné součásti větné stavby novočeské. Lze říci, že se právě ve větné stavbě projevuje nejhlubší rozdíl mezi novou češtinou á starou, neboť v staré češtině se odrážejí starší vývojová období našeho jazyka.
3. Tento vývoj byl, jak jsem připomněl v § 2, velmi rušný, daleko rušnější, než je vývoj v době nové, a to pro značný růst nových výrazových potřeb, o kterých byla řeč v minulém §. Tu si však musíme uvědomit svrchovaně důležitou Stalinovu poučku o povaze jazykového vývoje vůbec, odlišného od vývoje nadstavby: „Vskutku se dál vývoj jazyka nikoli likvidováním jazyka existujícího a budováním nového,
*) Národnostního proto, že naši slovanští předkovo tvořili v té dobé nikoli národ v stalinském pojetí, nýbrž národnost. Mluvíme-li tu o jazyce národním, musíme si být vědomi toho, že jde o předjímání stavu novodobého.
nýbrž rozvíjením a zdokonalováním základních prvků jazyka dosavadního. Přitom, se přechod od jedné kvality jazyka ke kvalitě druhé nedál náhlým zvratem, okamžitým rozbitím starého a vybudováním nového, nýbrž postupným a dlouhodobým hromaděním prvků nové kvality, nové struktury jazyka, postupným odumíráním prvků kvality staré."
K tomu pak je třeba mít na mysli i tu okolnost, že leckdy se třeba zachovává stará forma, avšak časem sc naplňuje novým obsahem. Jako slova zachovávají své hláskové znění a mění svůj pojmový význam (ano, staročesky původně = hle; chodba, staročes. = chůze), jako týž tvar mění svou platnost (had, staročes. = nomin. i akus. sing.; piš, staročes. též == ať píše), tak i větné litvary nabývají časem nové platnosti. Hojné příklady toho poznáme v dalších výkladech.
Toto zachovávání starých větných útvarů, ale jejich postupné naplňování novou platností probíhá jako veškerý vývoj mluvnický pomaleji než vývoj základního fondu slovního. To obojí vede k tomu, že velmi často nedovedeme s určitostí říci, kdy ten nebo onen útvar začal ztrácet starou platnost, nabývat platnosti nové, a kdy stará platnost odumřela a nová veskrze pronikla. Příčina nejistoty je dále ta, že mnohdy nevíme, je-li větný útvar, který zastihujeme v staročes. jazyce v době od póč. 14. století počínajíc, zcela nový či už starší, poněvadž z doby předcházející máme písemných památek mnohem méně. I když je obecně velmi pravděpodobné, že právě od počátku 14. století nastal rušný vývoj starého jazyka, spisovného, přece jen v konkrétních případech není plné jistoty, jde-li o jev už starší, či zcela nový. Jisté je to, že nějakou dobu byly vedle sebe obě platnosti, stará i nová. A je třeba vystříhat se při výkladě toho, abychom do starého typu nevkládali pro jistou dobu pojetí nové, novočeské. Toto nové pojetí je pro nás jen ukazatelem směru, jakým se vývoj dál. Viz konkrétně v dalších výkladech.
Kromě toho se pozoruje, že vývoj staré formy neprobíhal hned vždy jen ve směru pojetí nového, nýbrž leckdy též jinak, že se rozbíhal různým směrem, a teprve časem se ustaloval ve směru jazyka dnešního. Také tu je nutno vyvarovat se nebezpečí jednostranného chápání starého jazyka, zjednodušování' jeho značné rozmanitosti, která se časem vyrovnala v dnešním smyslu.
*
Aby obraz staročeské skladby plně hověl svému úkolu v rámci vysokoškolské učebnice, snažím se jej podat nikoli jako pouhý souhrn mnohých a rozmanitých faktů a jevů, nýbrž dialekticky. Jde mi o to, abych staročeskou skladbu zobrazil nejen jako výsledek staršího vývoje před stoletím 14., nýbrž i jako odrazový můstek pro vznik stavu
íiovočeského, neboli abych ji zobrazil jako jedno období ve vývoji našeho národního jazyka. Není to úkpl snadný, protože je to období, jak jsem již připomněl výše, důležité, svým děním velmi rušné a protože soustavný obraz o staročes. větné stavbě dosud nemáme.
A jde mi o to, abych vývoj staročes. jazyka zobrazil v dialektické jednotě s myšlením, jako odraz rozvoje myšlení našich předků. Z hojných staročeských pramenů lze poznat nadobyčej živé jazykové dění, které je bohatým zdrojem poučení o tom, jak se myšlení našich předků neustále rozšiřovalo a prohlubovalo, zpřesňovalo, zdokonalovalo. Dějiny českého jazyka jsou dějinami českého myšlení. V tom je svrchovaný národní význam studia naší starší mateřštiny.
Nepodávám o staročeské skladbě a o jejím vývoji poučení všestranné, úplné, nýbrž jen diferenční. Obírám se s těmi jevy, v kterých se staročeská skladba podstatně odlišovala od novočeské a jejichž mnohotvárný a dlouhodobý vývoj přispívá k poznání podstatných rysů skladby novočeské. Pomíjím jevy starému i novému jazyku společné a jevy, které se v svém dějinném vývoji pronikavě nezměnily a jejichž dnešní stav nutkavě nežádá poznání starších vývojových období.
S jakým zdarem se mi podařilo můj úkol provést, nechť posoudí ti, kdo budou mé práce užívat. Ale považuji za svou radostnou povinnost zdůraznit, že mi provedení tohoto úmyslu umožnilo „učení všech učení marxistické . V jeho ostrém světle vystupují jazyková
učeni
fakta jako odraz myšlenkového vývoje našeho národa, nositele a tvůrce našeho jazyka, jako nedílná složka dějin našeho národa. Díky za tuto vydatnou a neocenitelnou pomoc !
V Brně v listopadu 1955
František Trávníček
A. Věta jako celek.
4. Máme-li na mysli věty jako celek, t. j. různé větné typy staročes., lze je posuzovat po dvojí stránce: jednak se zřením k nositeli větné platnosti a jednak se zřením ke vzájemné obsahové spojitosti mezi sebou v proudu řeči, v jazykových projevech. Po první stránce Uší se věty slovesné od neslovesných, po druhé stránce věty samostatné od vět tvořících souvětí neboli souvětných, a to hlavních a vedlejších.
Všimněme si nejprve vět podle nositele větné platnosti.
1. VĚTY NESLOVESNÉ
Jde o věty bez určitého slovesa, kde je nositelem větné platnosti bud jméno nebo citoslovce, a zvané proto jmenné a citoslovečné (cito-slovné). Sr. na př. novočes. pozor! (= dej, dejte, dejme pozor); br (= je mi zima, je mi to nepříjemné. . .).
Co do vzájemné spojitosti mezi sebou nebo s větami slovesnými jsou neslovesné věty buď samostatné nebo souvětné. V druhém případě jsou to buď hlavní věty souvětí nebo jeho rozmanité věty vedlejší. Tato stránka není pro povahu neslovesných vět podstatná. O ní viz v § 8.
Po stránce obsahové (myšlenkové) jsou staročes. neslovesné věty stejně jako věty novočeské buď jednočlenné nebo dvoučlenné. V jednočlenných větách je jednotná větná část, vyjádřená buď jménem nebo citoslovcem; sr. výše uvedené věty novočeské. Dvojčlenné věty mají podmět a přísudek, t. j. dvě hlavní části věty. Přísudkem a tedy nositelem větné platnosti je ve větách jmenných jméno, ve větách citoslovečných citoslovce. Na př. novočeské mladost radost „mladost je radost" (mladost = podmět — radost = přísudek); pes hop „pes udělal hop, skočil" (pes = podmět — hop = přísudek).
V jednočlenných i dvojčlenných větách bývá nositel větné platnosti buď holý, sr. výše uvedené příklady, nebo rozvitý, na př.: na knihu!, „tu máš, vezmi si knihu" (na rozvito předmětem knihu); práci čest! „budiž práci čest" (čest rozvito dativem práci); pes hop přes plot (citoslovečný přísudek hop rozvit výrazem přes plot); devatero
G
7
řemeslo desátá bída (jmenný přísudek bída rozvit přívlastkem desátá). Sr. o tom všem podrobněji v mé NovočMluv. II, § 433 a násl.
VĚTY JMENNÉ
5. V starém jazyce jsou tyto věty velmi hojné. Na př.:
div člověče, kak sě trudíš, „je div, jak se namáháš" Alx.; div, že mě vidíte živu Hrad.; divné „je divné", že onoho chceš mocen býti Šach.; dosti divno, že to mohl zdieti „učinit" Alx.;
strach mě otjeti Dal. „je mi strach, mám strach odjet"; strach mě za krále tamt. „mám strach o krále"; strach, by tě (pes) neukúsil „nekousl" Tkadl.; kto zbožie žádá cizieho, strach, aby nezbyl vlastnieho Baw. „budiž mu strach, ať má strach, aby nepozbyl vlastní";
smrt mi ot hrobu sě brati Hrad. „je pro mne smrt, má smrt, strašné. . ."; svého vlastnieho jazyka dobře neuměti hanba Blah.;
toť škoda veliká Baw.; škoda, že mozku nemáš Ezop; zel mi, ež sem. . . zamračil utěšenie hodu tohoto „že jsem. . ." Štít.;
když ta zvieratá křičie, milo jich poslúchati Kab.; blaze mýma očima „mým očím" Krist.; dobro čisti písmo svaté Štít. „je dobré, dobře. . ."; hrozné o tom mysliti Krist.; těžké vždy bojovati Štít.;
ach, nelze viděti brodu Alx.; pravdy a súdu nelze utéci Modl.; báťo, třeba mi s ťebú mluviti tajného „o něčem tajném" Dal.; netřeba mi tvých přiesných slov Pass.;
juž čas mně všiu (číši) vypiti DalC; zákon jej ukřižěvati Hrad.; z očí vynětie troj pohon „za vyjmutí očí je trojí půhon" Rožmb.;
všudy plno zlého lidu a všudy pokojně kněžie mezi nimi stoje Chelč.; a mnoho hutí u téhož městečka, ješto „které, totiž huti" striebro šmelcují Lobk.; jest (to) město tvrdé... a lidné velmi a plná v něm potřeba, čehož požádáš Mand.; učinil jsem slavné hodování. . . a synu dáno jméno Bořivoj Háj.; papež Bonifaoius VII. zsazen a na místo jeho volen Benedictus VII. Velesl.;
znáti po tobě, že nejsi z těch múdrých jeden Tkadl.; čtveru věc nám znáti tuto „je třeba nám znáti..." Baw.;
kde bolest, tu bieda, a kde bieda, tu smutek, a kde smutek, tu žalost Tkadl.; nedospělý lélcař dospělý záhubce „nedoučený lékař je jistý zhoubce" Ezop; co hlava, to rozum Sinap.; on sluha, já pán Mat^
zdráva, milá matko božie! „budiž zdráva"; dobrá noc! Boh.; chvála tobě, bože! Kunh.; dieka bohu! Pérnšt.; dobrojtro vám „dobré jitro", krásné panie! Mast.;
náhle, nemeškaj „rychle. . ./" Pass.; náhle, tady neplovte „rychle odtud/" tamt.; ne tak, čbáne! Hrad.; (král) pokřikl na své řka: za mnau! Háj.
Nositelem větné platnosti je v těchto staročes. větách jako v novo-ces. jméno v širokém smyslu, jméno podstatné, přídavné atd. Při-řaduji k nim i věty, kde je nositelem větné platnosti příslovce (náhle!)
a infinitiv (znáti po tobě). Nositel větné platnosti mívá při s >bě jako v nové češtině rozvíjející část: strach mě; smrt mi; toť škoda veliká; z očí vynětie troj pohon.
Jako v nové češtině jsou staročeské jmenné věty buď jednočlenné (div, že. . .; náhle!) nebo dvoučlenné (nedospělý lékař dospělý záhubce; já pán). {
6. K jednočlenným jmenným větám náležejí též staročeské věty vyjadřující souhlas a nesouhlas neboli věty s platností přitakací (po-takací) a popírací, na př.:
zdali já mám na tom loži odpočívati?; i ovšem, pane Gesta; ona povědě: jistě, hospodine Ev Vid.; věříš tomu?; zajisté, pane tamt.; chceš-li mě za muže mieti... 1; ráda, milý pane Gesta; zda jsú proto jemu uvěřili?; ne Mat.
Dále k nim náležejí zvolací věty vyjádřené vokativem nebo nominativem ve vokativní platnosti, kladeným často po jiné větě jmenné; na př. ve výše uvedených dokladech:
i ovšem, pane; jistě, hospodine; zajisté, pane; ráda, milý pane.
Podobně v dokladech v minulém §: div, člověče, kak sě trudíš; chvála tobě, bože; ne tak, čbáne; zdráva, matko božie; dobrojtro vám, krásné panie.
V staré češtině se vyskytují vedle zvolacích vět vokativnich a nomi-nativních řidčeji také zvolací věty s genitivem a s dativem, ojediněle pak s předložkovým akusativem, a to zpravidla po citových citoslovcích. Na př.:
ach, mé zdravie (= nomin.), mé jednosti! (— genit.) Hrad. „má osamělost!"; aj, viery muže statečného! Šach.; i většího blázna! „ten nej-větší blázen!"; prosibza lehěejší břemeno a sám sobě najtěžší zvoluje Ezop; ó bídnějšího lékařství! Komen.; ach, jakého tu běhání! tamt.;
ach, mně smutnej! „ach já smutná!"; auvé mně, dcerko milá Ote. „och já (nešťastná)!"; avech nám otce takého! Hrad. 22b „ach my (nešťastní) pro ztrátu takového otce!";
ach na tě, zlé neštěstie Tkadl. (jindy: aj ty zlé neštěstí!).
O větném vztahu mezi citoslovcem a jmennou větou viz v § 13.
V doklade z Komenského vyjadřuje genitiv jakého tu běhání! velkou míru děje, jak je tomu někdy též v novém jazyce.~
Na př.: jakého to zvuku od božího rána! (Němc).
Podobně se užívá genitivu o mnohosti něčeho jiného: a té hanby! (Jirás.) = té velké hanby, to bylo hanby! Z takových-případů se rozšířil genitiv i tam, kde o odstín mnohosti nejde. Sr. i novočes. kýho výra, šlaka, ďasa!
Dativ ach mně atd. vznikl nejspíš napodobením zvolacích vět typu. běda mi, staročes. též hoře mi! (§ 10), když substantiva běda a hoře nabyla povahy citoslovcí. Pak se místo ach já (nešťastný), které znamenalo totéž co „běda mně (nešťastnému)", mohlo ujmout ach mně.
7. Dále nalézáme v starém jazyce jmenné věty po upozorňovacích
8
(deiktických) citoslovcích Mi (tot, tožt), aj, ajtot, ova (seova), nali(t), ano (anot), znamenajících „hle, podívej se, podívejte se..." Viz v § 13. Např.:
toti člověk, jenžto. . . ŽWittb.; tot Alžběta, tvá rodička EvZimn.; tot tobě znamenie Pass.; tožt svády, rvačky a pračky Komen.;
aj dvě děfátce moji, z těch jedno vezmi sobě Gesta; aj matka má Br.; ženo, ajtot syn tvój Pass.; ajtot matka má Ben.;
ova v hrobě nic jiného, jedno „jen" to rúcho jeho Hrob; ova mátě má a bratřie moji EvBen.; seova robotnice božie ĚvS.;
čakali smy světla, nalit tmy Pror.; přijide k té bratří „k tomu bratrstvu", ješto bieše ustavil, nalit jeden velmi nemocen Ote; k téj odive „k tomu divu" jidech, nalit beránek přětichý mezi vlky lítými Jeron.; počechu. . . hrad právě opatrovati „důkladně prohlížet", nalit rozliční domové „rozličné budovy", zlatem psaní „ozdobení" pokojové Baw.;
patřiti budem na zemi, anot tmy smutka Pass.; vzěch jej na své lóno, ano plné krve Brig.; všel, ano zavřeny dvéře, k apoštolom Štít.; vida to, ano zlé Baw.; uzřel, ano nebesa otevřena Pass.; uzřě, ano krev črvená krásná na oplatce jako rosa krásná Pulk.; uznamenal „zpozoroval", ano od krále špeh před ním Šach.
Ve všech těchto případech mělo citoslovce i jméno větnou platnost, takže šlo o neslovesné souvětí s neukončenou přestávkou uprostřed: tot, člověk! A prvotní smysl byl: hle (podívej se. . .), člověk (před tebou. . . je člověk). Časem citoslovné věty ztrácely větnou platnost, leckdy též svou platnost upozorňovací, splývaly s větami jmennými, t. j. zanikla přestávka mezi obojími větami. Proto nejčastěji nepíšeme mezi nimi čárku, ani za nimi vykřičník: tot člověk. O tom viz podrobněji v § 13, 15. Pro naše výklady o jmenných větách je důležité, že si tu jméno původní větnou platnost zachovává.
Srovnáme-li tyto věty se zvykem novočeským, a to nikoli po stránce kvantitativní, nýbrž po stránce kvalitativní, t. j. co do různosti jejich typů, je nepochybné, že měl starý jazyk více jmenných typů, než má jazyk nový. Dnes žije typ tot člověk nebo hle, Člověk (s nepůvodním citoslovcem hle), většinou knižní, nepříliš častý, ale nikoli ojedinělý, a to jako výrazový prostředek více nebo méně citově zabarvený. S ním souvisí častější novočeský typ bez citoslovce, na př. zajíc! „hle, zajíc", a typ té hanby!, kýho výra! (§ 6).
Staročeský typ tot člověk buď se vyskytuje jako věta samostatná, vzniklá — jak víme — ze souřadného souvětí, nebo tvoří souvětí s následující větou slovesnou (aj dvě děťátce moji, z těch jedno vezmi sobě), nebo nejčastěji s předcházející větou slovesnou (čakali smy světla, anoť tmy). Tento typ, a to bez citoslovce, je v dnešním spisovném jazyce jen prostředkem lidově zabarveným; na př.: kamkoli pohlédneš, černá skála a bor (Stašek).
I
Další staročeský typ »vida to, ano zlé« (po slovesech vnímání), vyskytuje se rovněž jen v projevech lidově zabarvených a v nářečích: teď vidí, zámek pryč Kubín Klad. „že je zámek pryč".
8. 1. Podobné omezení jmenných vět v novém jazyce proti jazyku staršímu pozoruje se i v těch případech, které jsou uvedeny v § 5. V novém jazyce se užívá jmenných vět hojně; na př. škoda, žes tam nebyl „je škoda"; štěstí, že se nikomu nic nestalo; lze, nelze to udělat; možná, že přijdu atd. Viz v mé NovočMluv. II, § 433 a násl.
Ale mnohé staročeské jmenné věty dnes možné nejsou; na př.: div nebo divné, jak se to mohlo stát; neumět dobře svůj vlastní jazyk hanba; čas jít do školy; zákon zachovávat socialistické vlastnictví atpod. Tu nahrazujeme bývalou jmennou větu slovesnou větou sponovou: je div, divně; je čas atd. Nelze říci jako v staré češtině: strach odejet „je strach, mám, má. . . strach odejet", a je možná jmenná věta se substantivem strach jen v platnosti výsledné; na př.: je bledý*, strach se naň dívat „je tak bledý, že je strach (strašné) dívat se naň". Podobně je možná výsledná věta hanba: je to nedbalé, hanba se na to dívat.
Jindy se pozoruje, že jméno už dnes nemá větnou platnost; na př.: utíkal, div se nezabil. Původní smysl je: utíkal, je div, že se nezabil. Ale div už ztratilo větnou platnost, cítí se za část slovesné věty nezabil se, a to za příslovce s významem „kupodivu". O splynutí se slovesnou větou svědčí slovosled „div se nezabil", t. j. postavění príklonky hned za div, za prvním slovem ve větě, jako na př. ve větě „kupodivu se nezabil". O ztrátě věthé platnosti substantiva div svědčí též tento typ: utíkal, že se div nezabil. Tu se div zcela jasně necítí za substantivum, neboť to není ani podmět ani jmenný přísudek ani doplněk. Je to svou platností příslovce „kupodivu".
Jde tu tedy o zánik staré jmenné věty.
2. Dále se pozoruje v novém jazyce proti jazyku staršímu omezení souvětných jmenných vět vedlejších. Pravidlem jsou vedlejší věty jmenné ze ano, že ne: je to pravda ?; myslím, že ano. . . ; — věty že, poněvadž. . . lze, nelze: tvrdí, že to lze udělat; a gnómické věty vztažné: jaký pán, takový hrám. Viz v mé NovočMluv. II, § 437.
V starším jazyce shledáváme souvětné vedlejší věty jmenné daleko častěji, bez omezení. Na př.:
v tomto kraji jest spanilý jelen, že div na něj pohleděti Ezop „že je div..." [div je tu ještě substantivum ve větné platnosti, nikoli nevětné příslovce jako v novém jazyce; viz v předešlém §7]; také ptačstva jest taká moc „hojnost", že odiva Mill. „že je to div, divné";' a vokna veliká a široká všudy vuókol [věta jmenná = všudy tu jsou okna .'..],& málo zdí mezi týmiž vokny Lobk.;
že tak chuten hriech „protože je hřích. . .", proto hriechu neostanú „neupustí od hříchu" Štít.;
10
11
když nám slunce bliz „blízko", tehdy máme horko Lucid.; jak mě hanba „jakkoli, ačkoli je mi hanba", však „přece" povede Jiří;
což na světě „co je na světě", všecko mine Alx.; měřiti, co duši dobro, co dobré a, co lepšie a co najlepšie Alb. „co je duši dobro, dobré která (bohyně) kraššie „nejkrásnější", téj bude (jablko) dáno Alx.; jeden múřěnín jim sě ukáza, jehož tvář podlúhovatá „podlouhlá" Pass.; jdi volno, kam libo tamt.; napomíná (nás), kak nám živu býti Mat. „jak je nám býti živu, jak máme žít"; jest v témž klášteře na sto jeptišek, jakož mi rozpraveno Lobk.
Poučný je tento doklad: čso chcete, to obdržíte, třeba-li, hory převrátíte Hrad. Smysl je: je-li třeba nebo bude-li třeba. Jde tu o jmennou větu podmínkovou. Podobný je tento doklad: třěba-lit, at jeho (sukna) prodám Hrad. „je-li ti třeba (sukna), prodám ti ho"*). Sr. novočes. možno-li „je-li možné": přijď, možno-li, brzo. Dnes bývá třeba jen ve větné platnosti oznamovací: třeba udělat to a to „je třeba, potřeba". První staročes. doklad mohli bychom dnes vyjádřit i takto: co chcete, to obdržíte, třeba (třebas) hory převrátíte. Třeba je tu svou platností příslovce s významem „podle potřeby". Tu tedy jmenná věta ztratila větnou platnost a kromě toho se změnila platnost slovnědruhová (substantivum nabylo platnosti příslovečné). Viz podobně div v § 8.
Vedle toho se vyskytuje třeba nebo třebas, třebaže v platnosti vedlejší spojky přípustkové: je zkušený, třeba je mlád. I tato spojková platnost se vyvinula z platnosti větné.
9. Jmenné věty jsou geneticky nepochybně starší větný typ než věty slovesné, neboť jsou mluvnicky méně výrazné než slovesné, nevyjadřují svým tvarem čas ani způsob. Užívá se jich zpravidla jen s časovou platností přítomnou a nejčastěji ve způsobové platnosti oznamovací: škoda ho = je ho škoda. Mívají též platnost rozkazovací, která se vyjadřuje zvolací intonací: vzhůru!, staročes. náhle! (§ 5).
Je proto zcela přirozené, že jmenných vět v dějinném vývoji ubývá, a to nejčastěji tak, že se mění ve slovesné věty sponové^ sr. v § 7 a 8 novočes. je div, je čas. . ., že je div, ač je mi hanba, co je dobré. . . , za staročes. div, čas. . ., že div, jak mě hanba. . .
Sponové věty slovesné jsou vedle jmenných vět již v starém jazyce, často v případech úplně stejných nebo velmi blízkých. Na př.:
strach mě otjeti (§ 5) // stracht mě jest, byť z toho nejměl viece ztráty, než zisk bude Štít.; strach jest, že. . . Chelč.; — nelze viděti brodu (§ 5) // nelze mi jest, by (touha) přestala Hrad.; že nem „nám" jest nelze nikame „nikam" Alx.; — třeba mi s tebú mluviti tajného (§ 6)// již téhož netřeba jest druhé „po druhé" psáti Štít.; — jak mě hanba Jiří (§9) ■// kak mě jest hanba Jiří (jiný rukopis); — juž čas. . .
*) Doslovnô: a ti (= tobě) jeho prodám. Hlavní věta se tu připojuje k vedlejší spojkou o, jak bývá v starém jazyce i jindy. Viz v § 34.
(§ 6) // čas jest, že... Ote.; — hospodin mi pomocník ŽWittb. // hospodin mi jest pomocník Ž Klem.; — hrozné o tom mysliti (§ 5) //' na mě hrozno jest hlédati Paus.; jakož nesnadno, ktož sě obierá s smolu, by se jí nezlepil Štít. // věz to, ežť jest nesnadno a tvrdo proti ostnu sě proti -viti Pass.; — papež Bonifacius zsazen a na místo jeho volen Bene-dictus (§ 5) //■ Alžběta za svatau jest vyzdvižena Háj.
Z té skutečnosti, že některé staročeské jmenné věty dnes vůbec nejsou možné, vyplývá, že je ustupování jmenných vět slovesným větám sponovým dlouhodobý proces a že staročeské užívání slovesných vět vedle jmenných představuje starší vývojové období tohoto procesu, který se začal beze vší pochyby již někdy dříve. Tomu nasvědčuje ta okolnost, že je v Ostr., dochované v rukopise z 2. polovice 13. století, vedle jmenných vět doložena jednou již věta sponová: dievcě dréve porozenie / jest zvěstováno [dréve — dřéve; ještě s r, nikoli s f].
10. Přidávání spony k původním větám jmenným znamená jejich přizpůsobování větám slovesným, vliv slovesných vět na ně, jejich verbalisaci. Vedle tohoto způsobu verbalisace jmenných vět vyskytují se v staré češtině ještě dva způsoby jiné.
První záleží v tom, že se nelze (nelze) ve větné platnosti chápe za 3. osobu sing. jakoby od slovesa nelzěti, t. j. ve významu „nemůže". Na př.: bez něhož sě nic dobrého stati nelze Kruml.; to oboje nelze přemoženo býti Beck. Tato verbalisace jen v pojetí staré jmenné věty pokročila dále k verbalisaci morfologické, ke vzniku tvaru nelžeme pro 1. os. pl. s významem „nemůžeme" a tvaru nelzelo s významem „nebylo lze, možné". Tato verbalisace je doložena z pozdějšího jazyka nepochybně, ale jako jev velmi řídký, možná krajový, dialektický.
Druhý způsob verbalisace jmenných vět záleží v tom, že se blíže určují nejen dativem osoby nebo věci, na př. strach, smrt. . . mi „je strach, smrt. . . pro mne", nýbrž též hojně akusativem:
strach mě (§ 5), Hrad., Štít.; jak mě hanba (§ 9); divme Baw. apod.
Akusativ se drží též ve slovesných větách sponových, vzniklých ze jmenných; např.:
stracht mě jest (§ 9); kak mě jest hanba (§ 9); hanba biéše toho reka Baw.; hněvť mě jest naň Štít.; tuha je bude tamt.; čbána lzě mluviti nebieše Hrad.
Tento vztahový akusativ vykládal v přednáškách Zubatý tak, že se jmenná věta chápala za slovesnou, na př. strach jako straší. Odtud místo strach mi vzniklo strach mě. Tento výklad má oporu v doklade z Pass., kde se substantivum strach blíže určuje nikoli adjektivem veliký, nýbrž adverbiem velmi: strach mě velmi, budeva-li v čistotě přebývati. Tedy jako by „velmi mě straší, velmi se strachuji".
Ve spojení strach mi ... vyjadřuje dativ osobu nebo věc, na kterou se pojem vyjádřený substantivem vztahuje: strach mi = já mám strach; třeba mi = já mám potřebu; blaze mýma očima = mé oči jsou blahé, blažené.
12
13
Mluvívá se tu někdy o dativu psychologického nebo logického podmetu, odlišného od podměťu mluvnického, vyjadřovaného nejčastěji nominativem (strachuji se, potřebuji, totiž já). Tento vztahový dativ je svou větnou platností příslovečný. Akusativ strach mě atd. je svou povahou předmětový. V tom je právě podstata verbalisace.
Literatura k § 5—10:
Fr. Trávníček: Neslovesné věty v češtině, II. Věty nominální (Brno 1931). Tam starší literatura.
VĚTY CITOSLOVEČNÉ
11. V starém jazyce se vyskytují do jisté míry citoslovečné věty zcela obdobné s citoslovečnými větami novočeskými. Jsou to citoslo-veěné věty jednoělenné nebo dvojčlenné, a to s citoslovcem holým nebo rozvitým. Na př. věty s citoslovcem zvukovým:
paní hned prask jím pod samú lavici Pis. XV. st. „práskla"; vstana třesk ho v líce Rokyc. „třískl".
S citoslovci vybízecími na (nat), nu (nuže, nuž, nužse):
na, jez Trist.; nať prsten mój ! Báw.; nať penieze za kniehy Ote; nu, poďme Komen. „nuže, no tak pojďme"; nuže, již vstaň a pojez Ote; protřev sobě voči i nužse na Paska „hr na Paska" FrantPr.; nenalezše jeho. . . nužse do háje, hledajíce jeho „hr do háje" Mand.
S citoslovci citovými:
á, kak mě bolí Štít. „ach, och, oj. . ."; á, běda mně jest nebohú „nebohému" Dal.; ach, žel buď na věky bohu Komen.; auvé, že jsem jej (pána) ztratil Kruml. „běda!. . ."; ba, by byl kto tak silen jako lev. . . , upadne v jámu Ote; ó, co toho neřádu trpěla jest země tato Šach.; fí, smrdí Hus.
Větná platnost citoslovcí zvukových a vybízecích je zcela jasná. U citoslovcí citových nesporně, ukazuje na větnou platnost ta okolnost, že po nich následuje vedlejší věta slovesná se spojkou ze. Tvoří s ní tedy souvětí podřadné. Sr. výše: auvé, že jsem jej ztratil. Smysl je tedy tento: běda mi, že. . .
Nabízí se však otázka, zda se původní větná platnost citoslovcí držela veskrze, i v těch případech, kde za nimi následuje bezespoječná věta hlavní. Je pravděpodobné, že tu citová citoslovce staročeská částečně ztrácela již větnou platnost, splývala s následující větou, se kterou původně tvořila souvětí, cítila se za její součást a vyslovovala se s ní nakonec splývavé, jak je tomu v nové češtině, na př.: ach, to bolí! nebo: ach to bolí! V konkrétních případech nemůžeme s jistotou říci, jaké vývojové období se v nich odráží, zejména, zda byla za citoslovcem ještě přestávka či už nikoli, a proto píšeme zpravidla podle původního stavu za citoslovcem čárku.
Zdá se, že se citoslovce většinou vyslovovalo splývavé s následu-
14
jícím vokativem nebo s nominativem ve vokativní platnosti. Na př.: ô mój synu Hrad.; ó mój milý synu Kat.; ó tatíku Štít.; ó Maria, což dieš k tomu? Hrad.; é hospodine Ote; é pane mój Pass.; é žádný mistře „vážený mistře" Mast.
Vokativ je do dneška jmenná věta, jejíž základní platnost je ta, že mluvčí obrací na sebe pozornost oslovené osoby; na př. novočes. Václave znamená „Václave, já jsem zde, počkej apod." Splynutím s vokativem ztrácí citoslovce nejen svou větnou platnost, nýbrž i svůj slovní význam, nabývá platnosti mluvnické, stává se citovou částicí, vyjadřující jen citový ráz jmenné věty vokativní. Sr. v mé NovočMluv., II, § 503 a zde dále v § 16—18.
Tímto vývojem si vysvětlíme to, že se dnes citová citoslovce při vokativě kladou mnohem řidčeji než v jazyce starém, zejména raném, kde jsou hojná. Oslabením svého slovního významu stala se do jisté míry zbytečná, neboť citový ráz vokativní věty vyjadřuje se zvolací intonací.
Podobně se asi většinou vyslovovala splývavé citoslovce se zvolacím dativem, genitivem a předložkovým akusativem, se kterým tvořila původně souvětí; na př.: ach mně smutnej!, i většího blázna! apod., viz v § 6.
12. 1. Proti novému jazyku vyskytují se v jazyce starém velmi mnohá citoslovce upozorňovací se základním významem „hle, podívej se, podívejte se", kterými se v biblických textech překládá latin, upozorňovací citoslovce ecce.
Je to předně nati, mající též podobu nalit, zřídka naliž a nálet, a časem, zhruba na sklonku století 16., zaniklé. Viz některé příklady v § 7 a jiné níže v § 17. O jeho původním upozorňovacím významu svědčí předně to, že se jím v biblických textech překládá latinské upozorňovací citoslovce ecce; na př.: čakali smy světla, nalit, tmy Pror. „et ecce tenebrae". Dále Blahoslavův výklad (Gram. 175), že nalit = = tožť a ajhle. Sr. i na př.: naliti bude hoře jim, anoť je ďábel potrhne Hrad. „hle, i hoře jim bude".
Dále je to aj nebo složené ajtot. Viz některé doklady rovněž v § 7 a jiné dále. Dnes je aj nejčastěji citoslovce citové, vyjadřující podiv, ale v starém jazyce má platnost upozorňovací. Svědčí o tom jednak ta okolnost, že se jím v biblických textech překládá latin, ecce, jednak to, že se obměňuje v ajzři (imperativ »zři« zesiluje význam citoslovce) a v ajhle, jednak to, že za aj v jedněch biblických překladech bývá na témž místě v jiných překladech hle. Na př.: aj otec tvuój a já jsme hledali tebe Ben. // hle otec tvůj. . . Norimb. a Melantr.
Pak ej; na př.: ej já posielam anjela mého „ecce ego mitto" Lit.; ej král tvój jde k tobě BvPr. „ecce rex tuus. . ." Složením vzniklo ejhle.
Dále ova a seova; viz některé doklady v § 7.
15
2. Příznačná jsou pro starou češtinu citoslovce to, s obměnami Mi, toť, tozí nebo ajiot, viz výše, a ono nebo ano, vzniklé z a ano. Jsou to jednotné neutrální tvary ukazovacích zájmen*). Na původní citoslovečnou, a to upozorňovací platnost těchto a jiných neuter v češtině, v celé slovanštině a v jiných jazycích ukázal náš zesnulý velký jazykozpytec Zubatý. Je to neobyčejně významný objev, který umožňuje správné pochopení mnoha mluvnických jevů, hluboko zasahujících do mluvnické stavby jazyka.
Některé doklady na to, tot. . .'a ano viz v §7. Nesložené ono (onoť, onozt) je doloženo v staré češtině dosti zřídka: onot, klič v zámce zkřechta „lile, klíč v zámku zaskřípal" Ezop; onot, po vodě ploviechu tamt.; onožt kuóů jé „jí, žere, pase se", travú chodě tamt.
Jejich původní upozorňovací citoslovná platnost je dosvědčena tím, že se jimi překládá latin, citoslovce ecce; na př.: Mi, člověk ŽW. „ecce homo"; tot, Alžběta, tvá rodička EvZ. „et ecce Elisabeth". Na upozorňovací platnost neutra to ukazuje též složené ten-to = ten-hle. O ano viz ještě v § 14.
Viz ještě o jako v § 44.
3. Vedle těchto neutrálních zájmenných citoslovcí vyskytují se v staré češtině dosti často v citoslovečné platnosti slova tu (tut, tuž), tedě (todě), teď, onde, ande (z a onde), tehdy, však (avšak),kteii jsou dnes většinou zájmennými příslovci s významem místním a časovým nebo spojkou (však).
Citoslovná platnost adverbia tu je neklamně dosvědčena tím, že se jím překládá latin, ecce a že se za ně paralelně klade hle nebo aj, ajtot. Na př.:
a tu sě jim zjevi Mojžieš EvZ. // a aj Br., a hle Melantr.; tuť, tvuój bratr k tobě jde Ote. (rukopis B) // aj. toť. . . (rukopis C); i tu mistr zákonný vsta pokúšie jeho EvV. // a seova EvS., a aj Br. Podobně je tomu u jiných uvedených adverbií: teš já vás posielam Mat. „ecce ego mitto vos"; řeď jsi, praví, uzdraven Mat. Haj Br. NZ., hle Norimb.; Veleslavín v Silva quadr. uvádí teď vedle aj, ej za lat. en, ecce; teď máš krásně vypsány hriechy mistrské Hus „hle máš, tu máš. . .";
uzřě. . ., ande na stolici sedí Maria Kat. (sr. Ctirad uzřě, nali. . .; uzřě, ano Jezukrist. . . v § 36, 37); uzřěsta, ande sedm ďáblóv nesú hřiešnú duši Gal.;
tehdy, anděl hospodinóv zjevil sě jest EvZ. „et ecce..."// ova EvBen., seova EvS., aj Ben., Br.; tehdy, přivezechu předen člověka
Mat. „et ecce.
"ja aj Br.
avšak die mistr „hle" Štít
*) Ono není zde zájmeno osobní jako v nové češtině, t. j. není to nominativ k jeho, jemu . . . , nýbrž ukazovací zájmeno, jehož maskulinum je onen a ostatní tvary onolio, onomu . . . Viz v § 22.
Také výše uvedené ova je zájmenného původu, buď příslovce od starého slovanského zájmena ukazovacíhoovb{-= onen)nebo původní neutrum ovo, změněné časem v ova. Na podobu ovo ukazuje ojediněle doložené onovo, vzniklé z ono-ovo: onovo, nalezena (dva synové) smrti Passj „hle, nalezeni (vyhledáni) smrti = pro smrt".
Se- ve složeném seova je neutrum archaistického zájmena s, „tento". Sr. podobné složené citoslovce onovo & ajtot. Ze zájmenného kmene se- je utvořeno též sedě (seď), znamenající „hle" jako obdobné tede. Na př.: seď, mistře, seď jáz k tobě běžu Mast.; seď. vem (= vám) přišel mistr Ipokras tamt.
K těmto původním citoslovcím přidružilo se v staré češtině od století 15. nepůvodní citoslovce hle, vzniklé z hleď. Sr. výše, kde je hle paralelně s citoslovci jinými. Nebo: hle, co mu dobrého přibylo z toho Rokyc.
•Viz ještě o že (ež. . .) v § 43, o však, avšak V § 66.
13. 1. Všechna tato upozorňovací citoslovce měla původně větnou platnost, shodnou s platností nepůvodního citoslovce hle, které si tuto větnou platnost většinou podržuje i dnes. Tento původní stav byl částečně změněn už v století 14. a měnil se i v dalších časových obdobích, a to hlavně ve dvojím směru. Jednak namnoze zanikala větná platnost citoslovce, jednak nabývalo citoslovce různých jiných citových významů nebo různé nové mluvnické platnosti. Všechno toto dění mezi sebou dialekticky souvisí, je odrazem vývoje myšlení, nových výrazových potřeb, často je ztráta větné platnosti východiskem dalších změn. Tyto změny jsou velmi hojné a rozmanité, u různých citoslovcí různé, takže staročeský stav nelze často pochopit beze zření k stavu novočeskému.
2. Větnou platnost a upozorňovací význam zachovalo si do dneška citoslovce to, zpravidla ve zdvojené podobě to to*); na př.: to to, zajíc/
Dále sj zachovalo větnou platnost složené toto, zpravidla ve spojení s no, které však má citový význam jiný než upozorňovací. Vyjadřuje podiv, překvapení: no toto! „to je divné, to je překvapení/". Tento citový význam se vyvinul z upozorňovacího, který ještě do jisté míry proniká. Mluvčí vlastně upozorňuje na něco,, co ho udivuje, překvapuje, ale význam podivu nebo překvapení už převládá nad upozorňovacím. ...
V starém jazyce si uchovává větnou platnost to, zpravidla v podobě Mi, i Mi**), avšak v platnosti přitakací „ano". Na př.:
zdali máš ženu?; a on dí: i Mi, pane Gesta; líbí-li sě tobě, abych tě za ženu pojel „pojal"?; i Mi, pane tamt.; nemuóžeš zabit býti?; on vece: mohu a Mi, mohu Ote.
*) Obě zájmena mají hlavní prízvuk: 'to 'ťo. Tím se lisí od složeného ltoto, které má jeden hlavní přízvuk; viz o něm dále. "i
**) Toto i není zde spojka^ nýbrž má platnost citoslovce, jako na př. v novočes. i ano, i dej mi pokoj.
16
2 Mluvnice
17
Přitakací význam má dnes tot v některých nářečích; sr. u Raise a T. Novákové z východních Cech. Dále se vyskytuje též ve spisovné mluvě i toto v platnosti popírací „ne, i kdepak!-': půjdeš tam ?; i toto!
3. Přitakací význam má v novém jazyce pravidlem ano, a to v odpovědech na otázky nebo i jindy. Na př.:
přijdeš 1; ano; je třeba udělat to a to; ano, ale nejprve to musíme organisaěně zajistit.
Toto ano je velmi důležité, neboť jasně ukazuje, že se přitakací platnost vyvinula z citoslovečné platnosti upozorňovací. Svědčí tomu ta okolnost, že ve 14. století přitakací ano doloženo není a že se v té době vyskytuje buď ano upozorňovací nebo s jiným významem než přitakacím. V biblických textech starších i pozdějších překládá se jím lat. ecce:
vyjdu-liť na.pole, anot, zbiti mečem Pror. „ecce occisi gladio"; patřiti budem na zemi, anot, tmy smutka tamt. „ecce tenebrae tribu-lationis"; ano, těžař čaká drahého ovoce EvOl. „ecce agricola ex-spectat"//hle, kterak voráč očekává Norimb.; aj, oráč. . ; BrNZ.
O jiných případech s ano viz v § 37.
Přitakací význam je doložen, ale poměrně zřídka, od století 15. počínajíc*). Na př.:
nechaj tak zavřena (okénka), až mě i přeslyšíš; vece pústenník „poustevník": ano, dobře Gesta; máte-li vy k němu pravú vieru?; ano Rokyc; jest-li u něho řeč boží ?; vecechu: ano, jest Praž. (z r. 1488); k jehožto hlasu pro velikýjstrach jedva budete moci říci: tak pane, ano tak, pane Háj. (z r. 1541); vyrozuměli jste tomu všemu?; řekli mu: ano, pane Blah. (z r. 1571).
Z nenáhlého vývoje přitakací platnosti z upozorňovací vyplývá, že někdy nedovedeme s určitostí říci, zda jde ještě v dokladech pozdějších než ze 14. století o platnost starší či už novější. Na př.: když kterému z těch kto „někdo" die: ty chováš cizie dietě, inhed odpovie: ano mé děti jiní chovají Mand. (15. stol). Možný je výklad různý: hle, (naopak) mé děti chovají jiní // ano, (ale) mé děti. . . // vzdyt mé děti...
14. Změna původního významu upozorňovacího v přitakací nebo popírací je odrazem myšlení, změny v pojetí citoslovce. Upozorňování samo nepřímo vyjadřovalo někdy souhlas nebo nesouhlas. Odpo-věděl-li někdo na otázku »máš nůž ?« citoslovcem ano a přitom ukázal nůž, znamenalo topůvodně vlastně „hle, podívej se. . .", ale nepřímo též „ano, mám". Časem upozorňovací platnost ustoupila a převládla platnost přitakací. .- ,
Je velmi pravděpodobné, že tato změna v chápání upozorňovacího citoslovce nastala hlavně v jazyce písemném, který nedovede přesně
*) Gebauer a Straka tvrdili, že je přitakací ano doloženo až v době velealavínské.
vystihnout situaci, za které probíhá projev mluvený. V psané odpovědi ano na psanou otázku »máš nůž ?« nevystupuje zřetelně upozorňovací platnost „hle", protože tázaný nůž neukazuje. Tu zcela přirozeně proniká platnost přitakací, nepřímo v upozorňovací obsažená, z ní vyplývající. Tato nová platnost se nějakou dobu udržela vedle platnosti upozorňovací, ale časem obecně ovládla a přešla i do jazyka mluveného.
Tento vývoj je důkazem pronikavého vlivu jazyka písemného, na který poukazuje Stalin, když vykládá o rozvoji primitivního jazyka. Viz jeho výklad „Další rozvoj výroby, vznik tříd, vznik písemnictví..." v § 2. Pravdivost a hloubku této stalinské poučky plně pochopíme, jestliže si uvědomíme, že je stará čeština jazyk písemný, psaný a pak tištěný. Tak si vysvětlíme velmi rušný vývoj, který v starém jazyce pozorujeme. Je to důležité období ve vývoji českého jazyka, kdy následkem rozmachu společenského dění neobyčejně proti dřívějšku stále víc vzrůstaly výrazové potřeby našich předků. Jazyk je musil uspokojovat, a protože se to dálo hlavně v písemné formě, měl písemný jazyk pronikavý vliv i na jazyk mluvený, jak uvidíme i v dalších výkladech.
V našem případě znamená změna upozorňovacího významu slov ano, toti ... v přitakací (popírací) zároveň změnu citoslovce v příslovce, t. j. změnu slovnědruhovou, změnu v mluvnické stavbě. V dalších výkladech poznáme řadu případů podobných.
15. Ztráta větné platnosti (§ 13) upozorňovacích citoslovcí projevila se ve výslovnosti zánikem přestávky mezi nimi a následující větou jmennou nebo slovesnou, se kterou tvořila citoslovce původně souřadné souvětí. Neboli, citoslovce se začalo vyslovovat s následující větou splývavé jako její část. Je tu plná obdoba s citoslovci citovými v případech typu ó mój synu, o kterých byla řeč v § 11.
O splynutí citoslovce s následující větou svědčí zřetelně slovosled. Dokud mělo citoslovce větnou platnost a byla za ním přestávka, kladly se príklonky náležející do následující věty za její první člen, často za její první slovo (§ 112); na př.:
uzřě, nalit, lid sě bére Ol.; tot, mátě má EvZ.; ajtoť, máti tvá EvOl. atp.
Když citoslovce ztratilo větnou platnost, vyslovovalo se splývavé s následující větou a cítilo se za její člen, začaly se klást príklonky hned za ně. Na př.:
liška mnieše oklamajíc čbána „domnívala se, že oklame čbán", nalit sě oblúdi sama Hrad.; nalit sě jí nahodí snad kostkář, opilec Štít.; nali sě mu to dostalo Alx.;
přišel sem do hospody, ano se již setmievá Kab.; ano se ho puól upeklo Štít.; ano seto děje EvPr.; tot má mátě Mat.; tot tvá mátě EvZ.;
a tedě jest Alžběta EvS.; teď jest syn mój EvV.
Je arciť třeba mít na mysM, že původní kladení příklonek nelze
18
2*
19
pokládat vždy za svědectví větné platnosti citoslovce, neboť může jít o zachování starého slovosledu při novém větném pojetí citoslovce, kdy se již za větu nechápalo. V konkrétních případech nedovedeme říci, o jakou výslovnost jde.
16. 1. Slov tu, teď, tehdy a onde užívá se v novém jazyce jen jako příslovcí, a to všech jako časových, tu a onde též v platnosti místní*). Jde tu tedy o změnu v platnosti slovnědruhové. Platnost příslovečná pronikala postupně již v jazyce starém.
2. Poučný je vývoj původního upozorňovacího citoslovce tu. Vyskytuje se v staré Češtině velmi hojně, hlavně ve vypravování, kde může jít o příslovečnou platnost časovou „tehdy". Na př.:
a když u těch rovóv stáchu, tu z nich hlínu vykopachu Jiří; když sě počal protiviti, tut jej buóh kázal strčiti. . . do pekla horúcieho Vít.; když tak svatý Antoni přěbýváše. . . , tu bratřie k němu přišedše. . . Ote.; až budu stár, až budu nemocen, tuž sě polepším Mat.; Hovora dlúhými slovy vypravoval svú nevinu; íit.Hřivec kázal jemu po třetí trúbiti Háj. (tak často zde); odtud dále šli sme. . . a tu přišedše k též kapličce. . . Lobk.; ohledával jeden druhému uši. . ., měřil také jeden druhého. . .; tu jeden k druhému přistupoval KomenLabyr.
Toto časové určení není obsahově nijak důležité, takže lze příslovce tu vynechat: a když u těch rovóv stáchu, z nich hlínu (hlínu z nich) vykopachu; odtud dále šli sme... a přišedše k též kapličce. . . atd. Podobně je tomu ještě dnes; na př.: chodili jsme po Moskvě a tu jsme potkali známé // a potkali jsme známé.
To ukazuje k tomu, že zde nemá tu vskutku platnost už časového příslovce, nýbrž že je to spíše citoslovce, ale se značně oslabeným citovým odstínem, vzniklým z platnosti upozorňovací. Mohli bychom je nazývat citová nebo náladová částice; viz v § 11. Její platnost záleží v tom, že označuje tu více, tu méně nějaké citové zaujetí mluvčího k obsahu následující věty. Míra této náladové platnosti je různá, ale někdy proniká dosti zřetelně odstín překvapení; na př.: chodili jsme po Moskvě a tu jsme potkali známé.
Touto platností se citová částice odlišuje od citoslovce, které má jistý citový obsah již samo o sobě, svým slovníkovým významem. Vznik citové částice souvisí s vývojem myšlení a s potřebou nových výrazových prostředků.
Podobnou citovou platnost mívá to; na př.:
ješto by bohu tiem vším jměl slúžiti, to bude tiem slúžiti světu Štít.; ješťo dievka a nevdaná móž mysliti to, což k bohu slušie, to vdaná těžce robiec světu musí hlédati tamt.
Jde tu o citový odstín, který jsme poznali u citoslovce tu, nebo který má moravské lidové tož: tož nevím, co je to; když jsem ho potkal, tož jsem se ho na to zeptal.
*) V některých nářečích znamená i tot bud „zde" nebo „onehdy, nedávno".
Poněkud jiný odstín, a to výstražnosti, má dnes to v případech tohoto typu: to by sis dal!
3. Upozorňovací citoslovce vyjadřují jisté citové zaujetí mluvčího, které v něm někdo nebo něco vzbuzuje a na koho nebo nač druhou nebo třetí osobu upozorňuje. Tato stránka vystupuje zřetelně v mluveném dialogu, ale je zastiňována v mluveném projevu povahy vy-pravovací a zejména v projevu písemném. Vyjděme z tohoto dokladu: a když u těch rovóv stáchu, tu z nich hlínu vykopachu (Jiří). Přišlo-li několik osob k hrobům a zjistilo, že v nich není hlína, mohla jedna z nich říci: tu, z nich hlínu vykopachu! (t. j. nějací lidé). Slovo tu má v tomto dialogickém projevu upozorňovací platnost. Jestliže však někdo, kdo. u hrobů nebyl, vyprávěl někomu o vykopání hlíny z nich a řekl: když u těch rovóv stáchu, tu z nich hlínu vykopachu, bylo citoslovce tu v této souvislosti nedost ústrojné, neboť není nutno, aby mluvčí na vykopání hlíny posluchače upozorňoval.
Oba projevy zjišťují touž skutečnost, vykopání někým hlíny z hrobů, a rozdíl mezi nimi je ten, že proběhly za různé situace.
Při prvním projevu stah mluvčí s posluchačem u hrobů, při druhém jednak mluvčí a posluchač u hrobů nestáli, jednak to byly jiné osoby.
V prvním případě proběhl projev za situace, která přímo souvisí s obsahem projevu: jde o vykopání hlíny z hrobů a účastníci projevu stáli u hrobů.
V druhém případě proběhl projev za situace jiné, která s obsahem projevu nesouvisí. Proto je třeba vyjádřit ji zvlášť, větou „když u těch rovóv stáchu".
Mohli bychom mluvit o projevech situačně prvotních a situačně druhotných.
Jazyk si vytvořil pro situačně druhotné projevy novou formu tak, Že podržel projev situačně prvotní a doplnil jej větou vyjadřující jeho situaci. V této nové myšlenkové a jazykové souvislosti nabývalo původní upozorňovací citoslovce nových významových odstínů; viz o nich v § 17 a 18.
Na tomto případě se ukazuje hloubka Stalinovy poučky o zachování staré formy a nabývání nového obsahu. Toto zachovávání se tak projevuje jako princip tvořivý. 0 pronikavém zásahu zákona o zachovávání staré formy svědčí to, že se toto tu drží v jazyce do dneška.
17. Touž platnost citové částice jako tu mívají v staré češtině původní upozorňovací citoslovce aj a tot. Na př.:
potom dále jest šel a aj dva mužie k bráně města sě přibližováchu Gesta „a tu. . ."; přijdeme k samé bráně a aj vidím zavěšené váhy jakési KomLabyr. „a tu. . ."; vedou mne a přivedou k ulici, v níž pravili, že manželé bydlí... A aj tu stála brána tamt. (tu je zde příslovce místa);
é rozpomeň sě každý „ať se každý rozpomene" a tot uzří, že. . . „a tu uzří" Ote; oni... tu Košťála. . . čekali; tot král s svými se z lesa
20
21
vytočí Háj.; Cechové. . . počali utěkati a Lipnici je. . . bili; tot Cechové z tajných záloh vyskočivše Lipníky od hradu zastihli tamt. (často-zde).
"Někdy tu však proniká dosti zřetelně původní platnost upozorňo-vací »hle«; na př. v doklade z Gest: a aj dva mužie. . . = a hle, dva muži. . . Nebo v druhém doklade z Komenského: a aj, tu stála brána = = a hle... Nelze s určitostí říci, jak původci těchto projevů tato slova chápali. .
Dále se s týmž úkonem jako citová částice tu hojně vyskytuje nali, jenže často zároveň se spojkovým odstínem »ale«. Na př.:
liška mnieše oklamajíc čbána „domnívala se, že oklame", nalit sě oblúdi sama Hrad. = ale tu se obloudila sama; liud sě o jho rově svinu „shromáždil se okolo jeho rovu", nali nenie co zahřésti Ap. = ale tu není co pohřbít; vojsku káza zase hnáti „zpět útočit", nalit Sasici na kněz udeřili Dal. = ale tu...; kočka nadějící se, že jest tím bezpečna, nálet myš přihodí sě k tomu a uhlédá smlúvy ty, i chtíce je přečisti, nálet byli papírové se svinuli Hád.
Také zde mnohdy vystupuje dosti zřetelně původní platnost upo-zorňovací: a hle, není co pohřbít; a hle, přihodí (nahodí) se k tomu myš. .
18. V novém jazyce mají úkon citových částic zájmenná neutra to a ono: to prší!; ono prší. První zájmeno vyjadřuje podiv nad množstvím děje, to, že prší mnoho, ono pak vyjadřuje zklamání z toho, že prší*). Podobně říkáme: to jsme se nasmáli! »mnoho, do vůle, srdečně jsme se nasmáli«; to jsme se najedli! ap.
Neutrum ono vyjadřuje zklamání na př. ještě v těchto bezpod-mětých větách: ono hřmí, ono se blýská. Dále ve větách s podmětem to: ono to nejde; ono je to těžké. Z meh je patrné, že ono není snad podmět, nýbrž právě citová částice. ».
Mnohdy nevyjadřuje ono zklamání, nýbrž různé citové zaujetí mluvčího, různou náladu. Na př.:
však ono to půjde! Neruda; ono je možno, že. . . tamt.; ono by se na světě nadělalo pánů až hrůza! Rais; ono se řekne, němá tvář Šimáček; ono se snadno soudí o tom Vrchlický; ono se žádnému umřití nechce Němcová.
V prvním případě z Nerudy vyjadřuje ono naději, v druhém pochybnost, nejistotu, v doklade z Raise mírné rozhořčení atd. Protože zde zájmeno netvoří součást obsahu myšlenky a jen vyjadřuje citové zaujetí mluvčího k němu, lze je často bez porušení obsahu věty vynechat: to půjde!; na světe by se nadělalo pánů! atd.
V starém jazyce se vyskytuje hojně náladové ano, zpravidla po nějaké větě; na př.:
*) Z toho plyne, že tu není ani to ani ono podmět, snad vlivem německého es regnet. Této německé větě odpovídá čes. prii.
prvý i druhý kříž položil, ano nic nepomohlo Pass. „ono (to) nic nepomohlo" [zklamání]; člověk jsa mlád chodí, ano jemu nic neškodí Hrad. „a ono mu (to) nic neškodí" [překvapení]; lidé často mnieti „domnívati se" budú po své věštbě, by mělo být velme dobře. . . , anot zle bude Štít. „a ono bude zle"; mněl, by tu král, ano tu nebylo jeho tamt.; ajtoť již blízko smutek, ano nenie, kto by spomohl Jeron. ,,a ono není (nikoho)"; proč mentíš ? „lžeš"; ano puo řeči znáti, ež mentíš Pass. „ono je po řeči znáti" [mírné rozhořčení]; vždy řiekají: čtení kážem, ano by bylo pravějí řieci, že sebe kážem skrze čtení Chelč.
19. V novém jazyce se vyskytuje v náladové platnosti stejně jako neutrum ono též shodné zájmeno on, ona. . ., a to tehdy, je-li podmět věty vyjádřen mužským, ženským atd. jménem, nebo rozumí-li se ze souvislosti. Na př.:
a já pořád, kdo to tluče, a on bednář na obruče [překvapení]; dejte si pozor, on bude ze mne ještě Cech Tyl [rovněž]; tak se jen podívejme, když on už skleník dávno není v módě Rais; podívejte se na žábu; nechá ona si ruku líbat Herrmann [rozhořčení]; oni ti mužští beztoho za nic nestojí Tyl [povzdech]; ony prý se myši také jednou usnesly, že. . . Klicpera.
Shodné on nebo an je doloženo i v jazyce staročeském, avšak častěji až od 15. století. Na př.:
neb on buóh. . . nemohl jest v božství umřieti Hrad. [jistota]; král toho káza zkusiti, móž-li to chlap učiniti, an chlap učini snadně tamt. [překvapení]; volám, an mi neotpovie tamt.; on lid hlúpý poče se báti a blíž tu nesmieše „neodvažoval se" stati „postaviti se" Baw.; mněli, že spí, a on byl bez duše FrantPr.; ale aj, on každý téměř v pláč a kvílení ... se vydávali KomenLabyr.; všedši k niej i pozdraví, ana velmi boha vslavi Hrad. (= vz-slavi „oslavila"); a oni všichni čerti vyšli sú z pekla pro tu duši FrantPr.; a oni Poláci volili jsú sobě za kníže mládence jednoho Háj.
V novočes. větách typu »nechá ona si ruku líbat« mohlo by se vykládat femininum ona za podmět. Podobně v některých větách staročes., na př.: an mi neotpovie, a on byl bez duše. Ale s nimi mají společnou náladovost věty »a on bednář na obruče (tluče)«, »an chlap učini snadně«, kde je osobní zájmeno vedle podmětu plně vyjádřeného jménem. Z toho plyne, že tu zájmeno nemá platnost osobního zájmena ani podmětu, nýbrž že je výrazovým prostředkem různého citového zaujetí mluvčího, že je to protějšek neutra ono a ano (§ 18), citové (náladové) částice. Nazvěme je náladové on.
Tomu zřetelně nasvědčuje ta okolnost, že v starém jazyce bývá v takových případech namnoze neshodne ono nebo nejčastěji ano. Na př.:
ano trnne v jazyku (jmenná věta), ale v noze Štít.; ano i kat ohyzděn tamt.; ano dobře hospodin vie Hrad.; (liška) uběže do jedněch pústek,
22
23
ano v nich jediný chrústek tamt.; mluvie, jako by spolu pokoj měli, ano v srdci nepokoj hrozný (jmenná věta) Štít.; a ono jedno tant byl „jen žvást, klam" Šach.; ukazují, jako by sě veseliIi,/-awo v srdci někaká nechvi Štít.; jakož se někdy zdá člověku, že nětčemu dostatečně rozumí, ano bývá mejlka Blah.; žádného neurážej, ano i ta včela. . . někdy nebode „nebodá" Šach.; ač bych chtěl mlčěti, nemohl bych, ano však i ta sama nebesa vyznávají divy a svatost jeho Jeron.; neb mu sě dobře vedieše, ano jej ctie na vše strany Baw. (ctí jej, totiž lidé); tu jsa rád, by se byl nasytil mláta. . ., ano jemu ne-dadiechu EvPr.; jest divno, že svého tkadlečného řemesla nepožíváš, ano v Čechách jsú téměř obecně všichni dobří a rozumní tkadlci Tkadl.
Lze se dovolávat i toho, že se ještě dnes v některých nářečích užívá jako v staré češtině neutra ono (vono), na př. v nářečí česko-moravském: vono často lidi viděli neco; a vono to byl velkej kus papíru; neho v nářečí středo-bečevském: ono pohanka je pořezná věc „dá se snadno řezat"; v nářečí hanáckém: a ono to bel chrást; a ono tam vidly. Sf. i slovenské ono: a ono nik ho nemorí (Kukučin).
20. Z toho vyplývá, že shodné náladové on, ona. . . vzniklo z neutra ono, ano. Je to patrné i z té okolnosti, že se náladový odstín vyvinul z platnosti upozorňovací a tu měla neutra ono, ano (§ 12).
O citoslovečném původu shodného náladového on svědčí též ta okolnost, že jím lze namnoze nahradit nepochybné původní upozorňovací citoslovce nali. Na př.: '
čakali srny světla, nalit tmy Bov.. = a ona je tma; k téj odive jidech, nalit beránek přětichý mezi vlky = šel jsem k tomu divu a on to byl přetichý beránek. Sr. jiné doklady v § 7.
Nabízí se otázka, proč vzniklo shodné on a an, vyjadřující citové zaujetí mluvčího a mající tedy úkon citové částice, která se vztahuje na celý obsah věty a proto mluvnickou shodu s některou větnou částí nežádá. Staročes. případy typu »ano i kat ohyzden« svědčí tomu, že tu původně shoda vskutku nebyla.
Vznik shodného on a an souvisí s vývojem původní upozorňovací platnosti a se splynutím původního neutra ono, ano s následující větou. Dokud bylo ono, ano upozorňovacím citoslovcem a mělo větnou platnost, t. j. bylo odděleno od následující věty přestávkou, neutrální podoba ono, ano nijak nebyla na závadu; na př.: ano, i kat ohyzděn ,hle, i kat je ohyzdný". Když však neutrum ztratilo větnou platnost i upozorňovací význam, nabylo platnosti citové částice, splynulo s následující větou jako její část, pociťoval se bližší vztah neutra ano k substantivu a podle zákona o shodě se změnilo v an, ana atd. Tak na př. z mno chlap učini snadně« vzniklo an chlap. . . Viz v § 19. ■
Na vznik shodného an. :. působila možná ta okolnost, že neutrum ano nabylo časem platnosti přitakacího příslovce (§ 13), takže neutrální
24
f
podoba ano nebyla žádoucí tam, kde o přitakací platnost nešlo. Viz ještě v § 40.
Staré neutrum ono, ano zachovalo se tam, kde mluvnická stavba shodu nevyžaduje. Tak v novočes. typu ono prší, t. j. ve větách bez-podmětých. Dále ve větách s jednotnou větnou částí' vyjádřenou infinitivem; sr. ano puo řeči znáti (§ 18). Pak ve větách s neutrálním podmětem to, nic: novočes. ono to půjde; staroč. ano nic nepomohlo (§ 18) a pod.
Tak si vysvětlíme, že se zachovalo neutrum ano a podobně tot v platnosti příslovečné, přitakací, časové a místní (§ 13), neboť tato platnost tvarovou shodu nežádá.
21. Čteme-li staročeské doklady s ono, ano a an, jsme. mnohdy nakloněni chápat je nikoli za výrazové prostředky náladové, nýbrž za různá příslovce nebo spojky. Na př.:
prvý i druhý kříž položil, ano nic nepomohlo (§ 18) =.ale, avšak nic nepomohlo; mněl, by tu by král, ano tu nebylo jeho (tamt.) = avšak;
ano i ta včela nikdy nebode (§ 19) = vždyť ani ta včela. . .; proč mentíš ?; ano puo řeči znáti, ež mentíš (§ 18) = vždyť;
naliť i bude hoře jim, anot je ďábel potrhne Hrad. = neboť. . .; z toho pak pýcha mnohých srdce nadme, ano libo, ješto mnozí ctí a pochvalují Chelč. = neboť je libo, když. . . ;
přišel jsem do hospody, ano se již setmievá Kab. = „když se již stmívá, stmívalo"; co z toho mládečka bude, an sě ani učí ani sě k čemu vede Krist.; kak tento móž spasen býti, an jest velmi poskvrněn Pass.;
ti, ješto sami běží, ano jich buóh neposílá Chelč. = ačkoli. . . ; vsměje sě (= vz-směje „zasměje se"), jako by jemu dobře bylo, ano jemu nenie dobře Štít. = ačkoli. . . // ale. . .
V § 17 jsme viděli, že se v dokladech s nali hlásí nejednou spojková platnost »ale«.
Vedle uvedených významů vystupuje u ano dosti často příslovečná platnost stupňovací »ba, dokonce«, v které se ho užívá ještě dnes. Na př.:
zlý starý had ďábel pustil jed závisti své v jich ruku. . . ; ano mnozí rádi by české knihy zatratiH, a tož jen dobré „a to. . ." Štít.; uděláš i dva prsteny zlatá. ...; ano také -i jiná dva prsteny zlatá Ben.; ta výmínka vidi se mi býti bezpotřebná, ano škodlivá Blah.; Slezko „Slezsko" k české koruně připojil, ano i plat z Polska přivlastnil „vymohl" Vel.;
zdali jen viera bude jej spasiti moci ?; ano i črtie také věřie Štít. =' = dokonce i... // vždyť. . ., sr. výše.
Spojková platnost citoslovce ano proniká též v případech jiné povahy, ve větách obsahových; viz o nich v § 37. A má obdobu u původních citoslovcí jako - viz v § 44, 66,70 - , jež (§ 43) a nali (§ 36).
Dnešní pojetí vět s ano nelze však veskrze předpokládat pro starý jazyk. Dnešní pojetí je odraz přesného a složitého myšlení, které se projevuje v jazyce vyjadřováním obsahové souvislosti myšlenek, vět, a to rozmanitými příslovci a zejména spojkami. Tato složitá a přesná myšlenková i jazyková stavba vznikala však postupně ze stavby jednodušší. 0 tom jasně svědčí velmi živý vývoj podřadného souvětí ze souřadného v dějinné době. Odrazem zpřesňování myšlení a z toho plynoucích nových výrazových potřeb jsou mimo jiné rozmanité změny původních upozorňovacích citoslovcí, které zastihujeme v staré češtině jako dění probíhající, nikoli již ukončené.
Je nepochybné, že se náladová zájmena částečně chápala již v dnešním pojetí. O tom svědčí zejména biblické paralely; na př.:
pravda jest, pane, ano i psíkové jedie z otruskóv Mat. // nebí i ščeňátka jedie drochty Štít. // anebo i ščeňátka užívají drobetkóv EvS. // avšak také psíkové. . . EvPr. // avšak. . . BrNZ.
Nebo Štítný uvádí citáty, kterých se dovolává, často zájmenem ano: ano žaltář praví; ano svatý Augustin opět praví; anoj' řekl filosof (= ano je řekl). Lze tu spatřovat náladové ano, které bychom dnes nahradili shodným on. Vedle toho se však Štítný nejednou vyjadřuje příslovečně nebo spojkově: protož písmo obecnie praví; protož řiekají; neb jest spasitel řekl; neb jakož svatý Pavel ukazuje řka.
Ale sotva se lze domnívat, že bylo toto spojkové a příslovečné pojetí v starším jazyce obecné, jak se zdá podle našeho dnešního pojetí. Tu jsou poučné případy, kde spojková platnost možná není. Na př. v Kab. se čte toto souvětí: přišelsem do hospody, ano se již setmievá. Jak jsem výše uvedl, lze tu vykládat ano za, časovou spojku »když se již. . .«. Podobnou větu má Háj.: když tam nemeškajíce přijeli, ano slunce z hory vycházelo. Zde však o význam »když slunce. . .« nepochybně jít nemůže, nýbrž o náladové tu (§ 16).
Spojková platnost pronikla větší měrou až v pozdějším staroěes. jazyce, jak svědčí to, že má ano nebo an tuto platnost i v novoč. jazyce jen omezenou měrou, jen jako archaismus.
Na př.: že ho ted sice velmi málo vidí, an se ve dvoře ... skoro nic neukazuje Světlá = neboť, protože; výplaty (na statku) nebylo, an byl Aniččin manžel jediným synem Pittnerová; procitnul, ano se již stmívalo tamt. = = když; an četl, dála se v obličeji jeho změna Šmilovský = když; an se k ní (rychtě) blížil, zaslechl tlukot kladiva T.Nováková = když; byl tmavý večer, ana Pepina spěchala do dědiny Pittnerová = když; i nyní, an kráčí k zámku, vtírá se odporné to slovo Čech; ulehčilo se mi, an jsem byla uspokojena, že sama trpím Němcová; bolest srdce mého rozplývá se v horkých slzách, an toto píši Tyl; jak se mne můžete ptáti, anto víte, že ... Klicpera,
22. Dosud probírané případy, kde jde o původní upozorňovací citoslovce a jejich další rozmanitý vývoj, ukazují, že tento vývoj značně zasáhl do mluvnické soustavy a že je to odraz zvýšení výrazových
potřeb, jejichž východiskem je potřeba uvozovací vyprávěcí formy (§ 16). Poznali jsme, jak významový vývoj původních upozorňovacích citoslovcí vedl ke vzniku nových mluvnických kategorií, citové (náladové) částice (§ 16) a citového zájmena on (§ 19, 20). Dále jsme viděli značné přesuny v existujících slovních druzích, a to změnu citoslovcí v přitakací, místní a časová příslovce. O některých případech sem náležejících viz ještě v § 44, 65 násl.
Za třetí zasáhl vývoj původních upozorňovacích citoslovcí do mluvnické stavby velmi pronikavě tím, že podstatně přispěl ke vzniku osobního zájmena on, ona, ono ... Je nepochybné, že čeština jako celá slovanština a ostatní jazyky indoevropské nominativ zájmena 3. osoby původně neměla. Zvratné zájmeno se nemá nominativ ani dnes. O nepůvodnosti nominativů on, ona ... v platnosti osobního zájmena svědčí to, že všechny ostatní tvary tohoto zájmena, jeho, jemu, jich . . . , jsou tvořeny z jiného kořene a že nominativy on, ona . . . mají v nejstarším jazyce platnost dnešního ukazovacího zájmena onen, ona ... a tvoří tedy skloňovací jednotku s tvary onoho, oné atd. Dnešní tvarová jednotka on, ona . . . // jeho, jí atd. vznikla později, přičleněním nominativních tvarů on, ona'. . . k tvarům jeho, jí . . . Nabízí se otázka, za jakých podmínek tato změna proběhla. -
V raném staročes. jazyce je nepochybných dokladů na on v platnosti osobního zájmena poskrovnu. Na př.: ež jest on mocnější než ty Pass.; (bůh) nenie zlý, nenie/dobrý, by jiné »něco jiného« byla dobrota jeho nežli on „on sám" Štít. Podle Gebauera bylo osobní zájmeno on běžné již dávno před stoletím 14., ale toto mínění není průkazné. Viz v § 39, 40.. Zesnulý filolog Straka tvrdil, že »do sklonku stol. XV. nenalezl naprosto bezpečného dokladu zájmena on v platnosti osobní«. Toto tvrzení není sice chronologicky správné, ale dobře vystihuje věc v tom smyslu, že zrod osobní platnosti zájmena on v raném jazyce probíhá, není ještě hotov a že se dovršuje až později.
Zubatý vykládal vznik osobního zájmena on vlivem zájmena 1. a 2. osoby já, ty. To je nepochybně správné, ale musíme odpovědět na otázku, za jakých podmínek se tento vliv uplatnil, proč se uplatnil až v jisté době historické, nikoli už dříve, a proč nabylo platnosti osobního zájmena právě on, ona
Straka se domnívá, že osobní platnost vznikla u on oslabením platnosti anaforické, odkazovači, a to v staroč. případech typu »on buóh nemohl jest v božství umřieti«, kde prý on znamenalo původně onen. Viděli jsme však, že tu není on (an) od původu, nýbrž vzniklo z upozorňovacíno neutra ono (ano); sr. v § 19 a 20.
Domnívám se, že platnost nominativu osobního zájmena vznikla oslabením náladového odstínu shodného on, an, které se vyvinulo z upozorňovacíno neutra ono, ano. Toto oslabení nastalo nikoli v případech typu on buóh . . . , kde je on vedle plně vyjádřeného podmě-
tového substantiva, nýbrž v případech typu »volám,"an mi neotpovie (Hrad.)«, kde vedle on, an substantivum přímo vyjádřeno není. Viz v § 19, 20. Oslabením tohoto náladového odstínu vznikla nová platnost, kterou právě nazýváme platnost osobního zájmena: volám a on (ale on) mi neodpoví.
Podobně je tomu v doklade uvedeném v § 19 z FrantPr.: mněli, že spí, a on byl bez duše. Nebo v doklade z Comest.: vypustí ji (holubici) opět, ana se nevráti k němu »a (ale) ona se nevrátila«. Z Hrad. (§ 19): všedši k niej i pozdraví, ana velmi boha vslavi »a oná . . .«. Z Drk.: přijide (k apoštolům), ani zesnuli »a oni usnuli«. Z Mat.: řku onomu: jdi, an jde »a on jde«.
Z těchto případů se pak šířilo on, an v osobní platnosti též do těch případů, kde původně upozorňovací ono, ano nebývalo a kde se tedy zájmeno 3. osoby nekladlo, nýbrž vyjadřovalor jménem nebo vůbec nevyjadřovalo. Oslabování, stírání náladového odstínu zájmena on, ona . . . umožnilo, žě jazyk vlivem zájmen 1. a 2. osoby, já, ty, jak vykládá Zubatý, začal chápat shodné náladové on, an v obdobné platnosti jako já, ty, t. j. v platnosti zájmena osobního. Tím si vysvětlíme, že vývoj tohoto zájmena probíhal poměrně rychle a brzo se dovršil.
Při otázce o vzniku zájmena on jako osobního je třeba mít na paměti, že ani tvary jeho, jemu... nemají platnost osobního zájmena od samého původu, nýbrž že se tato platnost vyvinula z platnosti ukazovací »ten«. V platnosti osobního zájmena se vyskytují tyto tvary již vnejstarších památkách, ale vedle toho mají ještě nikoli ojediněle starší platnost ukazovací. Viz v § 80. Vidíme tedy, že zájmeno 3. osoby celé vzniklo druhotně, a to ve dvou obdobích časově různých.
Literatura k § 11—22: v.
Jos. Straka: O původním deiktickém významu zájmennýeh neuter to a ono, i kterak přecházel ku platnosti příslovečné a spojkové. Program táborského gymnasia 1914/5, 1—15.
Týž: Zájmeno on a spojka an, ano. Zvláštní otisk z programu táborského gymnasia 1926/7, 1—9.
Týž: K vývoji potakaeího významu příslovce ano. LF. XLVT, 21 násl.
Jos. Zubatý: Nali, naliť, LF. XXXVII, 217 násl. (= Studie a články, 12, 44 násl.).
Týž: O jistém způsobu užívání zájmen an a on a o jeho původe. LF. XXXVI, 25 násl.
(= Studie a články H, 53 násl.). Fr. Trávníček: Neslovesné věty y češtině, I. Věty interjekční (Brno 1930).
1
28
2. VĚTY SLOVESNÉ
VĚTY ZÁ PORKÉ
23. Z vět slovesných, t. j. takových, kde je. nositelem větné platnosti určité sloveso, zasluhují pozornosti především věty záporné, protože při nich nezáleží na jejich větné povaze, ani na tom, jsou-li to věty samostatné či souvětné, ani na jejich druhu souvětnosti, zda jsou to věty hlavní či různé věty vedlejší.
a) Zápor větný (celkový).
Jde o něj tehdy, popírá-li se obsah celé věty, t. j. nejen přísudko-vóho slovesa záporkou ne-, nýbrž i jiných členů věty, které mají k sobě záporné protějšky s ni-. Jsou to slova kto, eso, každý, veš (vešehen . . .), všeliký, všdy, všudy (všude), ovšem j jnikto,ničso, nikdy, nikde, nikák(o), nikterak, nikoli, nijak.
Ovšem vzniklo z o všem a znamená původně »vším, každým způsobem, za všech, za každých okolností, vší měrou; veskrze, úplně«. Význam „zajisté", který má toto příslovce dnes, je pozdější.
Nikoli znamená původně „žádným způsobem, za žádných okolností" a pod. a teprve časem nabývá významu „ne".
1. V starším jazyce se vyskytuje zhusta jen zápor jeden. Kladeji se záporné sloveso s ne-, užívá se kladných slov kto, každý, všdy atd. Na př.:
by vše nebylo ztraceno Vít. „aby nebylo nic ztraceno"; čŕt všeho, což dobré jest, nevidí rád Štít. „nic . . . nevidí rád"; všeckno, jenž jde ke mně, nevyvrhnu Hus „nic . . . nevyvrhnu"; každý člověk nenie bez božie milosti Štít. „žádný člověk není. . ."; nenie kto dlužen druhého tresk-tati Hug. „není nikdo povinen. . ."; dar, ješto jej . . . nemôž kto za-platiti Tkadl. „nikdo nemůže";
ve všech zemiech tajno nenie NRada „v žádné zemi není tajno"; kdyžto nemáhá hlava, ve všech údiech statka nenie Dal. „je-li neschopná hlava, v žádném údu není vláda"; ač sě lekne (kdo prchá) vody, však vždy nezbyti škody Álx. „lekne-li se vody, nevyhne se ztrátě"; kdyby slunce ztratilo krásu, ovšem by měsiec krásen nebyl Štít. „nijak by nebyl krásný".
Sem hledí též kladení zdůrazňovacího, vytýkavého příslovce i, za které se později ujalo ni, ani. Na př.:
neulevímt i krošě Hrad. „neslevím ani groše"; Margaretě za věno nedachu i lúči Dal. ,,ani(louč"; aby mu i kropě vody nepodali Krist, „ani kapku";
i jeden mudrý nerad se s cizími Dal. „ani jeden moudrý (člověk) ať se neradí. . ."; z pekla nenie vykúpenie i jednomu Štít. „anř jednomu (člověku)", i
29
T
Dosti často je doloženo samo jeden, bez příslovečného i, v platnosti ,,ani jeden". Na př.:
jeden člověk živ neosta Alx.; jedné viny k němu nejměli Hrad. „ani jednu vinu, žádnou vinu . . .".
I substantiva bývají bez i: • ■ -
jeho řeči za vlas nerozumějéše Kat. = i za vlas „ani za vlas . . ."; jim to kusa nevoní Rokyc. = i kusa „ani za kus, ani za mák, ani trochu nevoní".
2. Klade-li se zápor ni, bývá přísudkové sloveso kladné. Jde předně o zápor ni, který je předponou složených slov nikto, ničso, nikde apod. Na př.:
nic mi je známo Alx. „nic mi není známo"; nikte jeho oblúditi moci bude Pass. „nikdo nebude moci. . ."; at nikdy zapomanu ľudu mého ŽW. „ať nikdy nezapomenu . . .".
Dále jde o člensky spojkové nebo příslovečné ni (niž), ani (aniž): .
sobě ni nám odpočine Alx. „sobě ani nám neodpočine"; na hřiech ani hanbu tbaje NRada „ani na hanbu nedbaje"; aby jéj ani piti ani jéšti dáli Pass.;
tu živ ni jeden osta Alx, „ani jeden nezůstal živ".
3. Důležité jsou případy, kde se klade souvětné ni (niž), ani (aniž) a vedle něho kladné přísudkové sloveso. Na př.:
volali jsú, ni byl, kto bý spasena je učinil ŽW. „volali, ani nebyl (nikdo), kdo . . ."; hledám, nižnaleznu Hrad. „hledám, aiiinenaleznu"; (pokoj) dráh jest, ani má ceny NRada „ani nemá cenu"; varuj se smiechu, ani prijímaj řeč všetečnú Pisec, „ani nepřijímej . . ."; ptáci nesejí, ani žnou BrNZ. „ani nežnou".
Tento způsob se dochoval do nového jazyka, avšak aniž nabylo platnosti podřadné spojky: hledám, aniž naleznu: odešel, aniž se rozloučil. ,
Je pravděpodobné, že se v pozdějším starém jazyce chápalo ani již podřadně. Viz výše doklady z Pisec. (r. 1512) a z BrNZ. (2. vydání r. 1601). Sr. dále ve 4. ■ ,
4. Již v nej starších textech se kladou jako v novém jazyce z á-porky obě. Na př.:
nikte nevie Alx. „nikdo neví"; zlí ničs nejmajú na neb'u Túl.; to je nikdy neslýcháno Pass. „není nikdy slýcháno" [záporka ne- u významového slovesa slýcháno, nikoli u spony je];
aby ho nikterýž nepřietel nikda ne jímal tamt.; ani otec ani matka nebývá při křtu Štít.
Někdy se kladou záporky dvě, ne však všechny: všeliký člověk nemá žádati svému bližniemu nic zlého Hus [nemá, nic, ale všeliký, nikoli ani jeden].
Starší způsob se vyskytuje v různém rozsahu vedle, novějšího
zhruba do konce století 15. Pak se drží ještě typ neseji, ani žnou, protože se tu ani začalo chápat za podřadnou spojku; viz v 3.
5. V dnešním jazyce je záporným protějškem ke každý, všeliký, všichni adjektivum žádný. Původně to slovo záporné není, neboť znamená „žádoucí"; na př.: všecky žádné věci naše ŽW. za latin, „omnia desiderabilia nostra"; pastýři to dietě žádné ohlédáchu ML.; jéj svět žáden nenie Hrad.
Proto se v raných textech, kde se klade jen ne-, vyskytuje i žádný, nikoli ni žádný; je to obdoba s i jeden (viz v 1.). Na př.:
i žádný nemôž otpustiti hřiechóv Alb.; i za žádného nepojdu muže Kat.
Když se ujaly zápory oba, ne-, i ni (ni-), kladlo se ni žádný, (nižádný) místo i žádný:
vietr, jehož nižádný nevidí Apoll.; neměl by . . . nižádné moci ML.; že by ho nižádný hledati nepřišel Ezop.
V těchto případech se začalo chápat žádný za slovo záporné. Tomu nasvědčují doklady záporného smyslu, kde je jen žádný (žáden); na př.:
žáden ot své pěstúny pokrm přijímal Kat. „žádný pokrm nepřijímal"; žádný prorok vzácen jest vlasti své EvOl. „žádný prorok není . . .".
b) Zápor členský.
6. Jde o něj tehdy, popírá-li se nikoli přísudkové sloveso, nýbrž některý člen větný jiný, jen kto, čso ... , a to záporkou ne. Tato záporka se klade v starším jazyce zhusta před příslušné slovo. Na př.:
ne každý, jenž mi řieká pane, pane, vende do nebeského královstvie Mat. [nepraví se, že nikdo nevejde . . . , nýbrž že vejde ne každý, jen někdo]; ne každému múdrost dána Vít.; ne všichni zákonníci mohu jmieti písmo Štít.; to sě stalo ne mu vinu Hrad.; ne na toť sem psal knih těchto Štít.; statek přijde ne na příbuzného Všeh.; ne po mnohu dnech přijel posel Pulk.
Řidčeji se klade záporka ne nikoli k popíranému slovu, nýbrž k slovesu:
nepůjde tam snadno, kdež by jemu láli Chelč. [půjde tam, ale ne snadno]; mnozí nezeptávajíce se na pravdu k samému jediné domnění prohledají Hrub. [zeptávají se, ale na jiné věci, ne na pravdu].
To má příčinu v tom, že dokud se užívalo jen jednoho záporu, byla by na př. věta tikaždý nevende do nebeského královstvie« mohla vyjadřovat i zápor větný, t. j. znamenat »žádný nevejde. . .«; sr. v 1. Teprve když se ustálilo užívání záporů několika, přestaly být věty typu »každý to neví, všechno to není pravda, vždy se to nepodaří« dvojznačné.
7. Slova kto, čso, každý ... mají tedy dva záporové protějšky: při záporu větném nikto, ničso ..., při záporu členském ne kto, ne každý. To ukazuje na dvojí původ. Domnívám se, že je ne v případech typu »ne každý, jenž
30
31
mi řieká...« (viz v 6) původně samostatná věta s významem »není tornu tak, není to«, ke které se priraďovala věta s každý ve smyslu spojky že, avšak výrazově bezespoječně. Původní smysl je tento: není to, že každý, kdo mi říká ..., vejde ... Sr. podobné větné ne. v § 76, 77. Časem ztratilo ne větnou platnost a stalo se částí následující věty, a to jako členská záporka slova každý.
Členský zápor je geneticky pozdější než větný, protože je odrazem přesnějšího myšlení. Kladení jedné záporky je stav méně přesný a jazyk se ho časem vzdal, aby mohl výrazově odlišit zápor větný od členského.
Literatura k §23: Jan Gebauer HiatMluv. IV, 638 násl.
Fr. Trávníček: Záporky ve spisovno češtině. NŘ. XIX, 315 násl.
Týž: Slovenské a staročeské nie. Sborník Matice slovenskej XIII, 39 násl.
VĚTY S OBECNÝM OSOBNÍM PODMĚTEM MUŽSKÝM
24. Jde o podmět jednotný nebo množný, a to většinou v .osobě třetí, totiž člověk (kterýkoli člověk, kdokoli, někdo), lidé (všichni, někteří lidé), dílem v jednotné osobě druhé ty (ty člověče), v 1. osobě množné my, (my lidé) a v druhé vy (vy lidé). Tento obecný podmět nebývá často vyjádřen. • Věty s tímto podmětem vyslovují děj, jehož vykonavatelem nebo nositelem mohou být různí Mé a který má za jistých okolností obecnou platnost. Na př. novočes.: bolest přestala, jako když vine jako když někdo (něco) utne. Tato věta obecně vyjadřuje náhlé přerušení děje.
Tyto věty se vyskytují buď jako věty samostatné nebo nejčastěji souvětné, a to hlavní i různé věty vedlejší. Tato mluvnická stránka není pro jejich povahu obsahovou podstatná.
Tyto věty jsou i v jazyce novém, ale nikoli v témž rozsahu jako v jazyce starším, a proto je staročes. stav důležitý pro správné pochopení stavu dnešního.
Typ tam svobodně môže || môže sě jeti.
1. Tento typ má jednotný mužský podmět, a to nevyjádřený. Jeho smysl je tento: tam může svobodně jet člověk, každý člověk, kdokoli. V nové češtině se místo něho často užívá reflexiva (tam se může jet) nebo jiných prostředků; viz dále.
Tento typ je v starém jazyce živý; na př.:
by ot břěha pláně taká, jakž by mohl dovrci s praka Alx.; těm poslóm jako by přidal všem útěchy a veselé Kat.; tehdy rosa připrchne-li na tě, jako by horkým varem zkropil Lobk.;
Eleazar tolik sě die česky, jako by řekl. . . Štít. „jako by se řeklo"; sobota tolik jest řečeno, jako by řekl odpočihutie tamt.; na obú stranu té sieně byly ... 4 komory, že z sieně do každé komory jiti mohl Lobk.
„mohlo se jít"; od toho města ... až k tomu městu . . . než púšče jsú a lesové, skrze něžto muóž svobodně jeti Mill. „může se jet"; potom pak odtud přijde do království, řečeného Timochaim tamt. „přijde se"; vyndúc od toho města přijde k jednej vlasti krásné tamt.; na té skále jsú stupňové, po nichž muóž vstúpiti a celovati ta miesta Mand. „může se vstoupit"; plovúce tehda z Cypru do Tiru . . . připluti móž jednoho dne a jedné noci Kab.; z Babylóně putujíc ... na horu Sinaj musí jiti skrze púšť Arabskú Mand.; těm horám . . .říkají vlasky porta dequagia, jako bý řekl „křepeličí past" Lobk. „jako by se řeklo (Česky)..."; „ . «
násile násilím móž odehnati Šach. „násilí se může (se dá) odehnat násilím"; okolo toho města turkysóv najde mnoho Mill. „najde se"; tu nalezne v téj zemi hraduóv mnoho tamt.; toto kázanie tak slavného muže nemuóž vypraviti Ote. „nemůže se (nedá se) vystihnout slovy"; všech potřeb k jídlu . . . jest s potřebu „tolik, kolik je potřebí", ale že »jenže« všecko velmi draho musí kúpiti Kab.; okolo něho jest zahrad mnostvie(!) a v nich ovoce rozličného dřévie, že jej (!) jedva očima přehlédne tamt.;
a sic »a jinak«ten jeden komín koupí za šest aneb za sedm zlatých Lobk. „koupí se"; když je (jablka) rozřeže, tehda jsú plna popela Mand. »když je někdo rozřeže || když se (jablka) rozřeží«; jakožto kořením jedovaté žáby a hady zapudí, takéž nečisté myslenie . . . modlitbami od/pudí Ote. »jedovaté žáby a hadi se zapudí«; veliká drahota v české zemi byla, takže jedva mohl dvě vajce za peníz kúpiti Háj. »sotva dvě vejce se koupila za (jeden) peníz || bylo možno koupit. . .«; bylo, tu kněh rozličných . ,_že by jích(!) na tři fasuňky nepóbral tamt. »že by se . . . nepobraly«.
Že se tu rozuměl obecný podmět člověk, třebas není vyjádřen, dosvědčuje tento doklad z Kab., kde se na něj v následující větě odkazuje zájmenem jemu: sedlo jest na dromedáři hluboké, že když v něm sedí, jest jemu skoro do paží.
V novočes. jazyce se vyskytují věty s nevyjádřeným podmětem velmi zřídka.
Jsou to jen věty povahy příslovnické, tedy archaismy, nebo podle nich utvořené novoty; na př.:
boíest přestala, jako když utne || jako by uťal; mlčí, jako by mu ústa zašil; čte, jako když bičem práská; křičí, jako by ho na nože bral atp.
Zpravidla se nahrazují 2. osobou jednotnou nebo jinou (když je rozřežeš . . .), viz dále, nejčastěji pak zvratným slovesem dvojí povahy. V těch případech, kde má starý jazyk 3. osobu slovesa s předmětem ve 4. pádě, měníme akusativ v nominativ podmětu: když je (jablka) rozřeže > když se (ta jablka) rozřeží; že by jích (knih) na tři fasuňky nepobral > že by se (knihy) . . . nepohrdly. Tak vzniká věta s podmětem určitým.
32
3 Mluvnice
33
Tam, kde starý jazyk předmět nemá, užíváme reflexiva, které se cítí za neutrum, a věta je bez podmetu: po nichž muóž vstúpiti > po nichž se může vstoupit.
Se zřením k původu je jasné, že tyto reflexivní věty nelze ztotožňovat s bezpodmětými větami typu prší. Ani není možné pokládat reflexivum za pasivum. Jsou to věty rodově činné, kde reflexivum vyjadřuje děj obecně platný, s obecným nevyjádřeným podmětem. Viz v mé NovočMluv. II, §429.
2. Reflexivum s obecnou platností vyskytuje se v starém jazyce poměrně zřídka, a to hlavně až v textech pozdějších. Na př.:
čte se o jednom v kronice římské Šach.; také se čte . . . tamt.; jakož se čte o jednej vdově Štít.; ovoce móž se jésti Ol.; dicitur de illo: praví se o něm; pěkněji však česky díš a zvykleji: praví o něm Blah. (praví je tu asi 3. os. pl.; viz § 26); fiká se latině »latinsky« tamt.; česky se říká . . . tamt.; má se říci česky spěšněji tamt.
Gebauer (Slovník staročeský, pod heslem najiti) vykládá najde atd. v Mill. za odchylku místo najde sě. Se zřením k hojnosti takových staročes. dokladů není tento výklad přesvědčivý. Do starého jazyka nelze přenášet dnešní stav. Podobně nejde o omyl, jak myslí Gebauer (HistMluv. IV, 572), v tomto doklade z OL: chceš rozšířiti siemě mé jako piesek mořský, jehožto zčísti nemôže. Je to běžná věta staročeská. Gebauer neprobíral tento jev jako celek, všímal si jen některých případů, a to při výkladech o něčem jiném, a proto nepostihl podstatu jevu ani jeho vývoj. Podstatu jevů postihl Zubatý.
V.Majšhans (v úvodě k vydání Mill., na str. XXVI) praví, že přijde atd. této památkyopříliš upomíná na něm. vazbu s man«. I toto mínění vyplynulo z isolovaného posuzování dokladů v jednom textu beze zření k celé staré češtině. Nehledíc k tomu je nepravděpodobné, že čes. přijde bez vyjádřeného podmětu vzniklo vlivem německého man Icommt {man sagt.. . )spodmětem maú.
Typ když člověk ustane.
25. Má tento smysl: když se kterýkoli člověk, kdokoli, někdo unaví. Obecný podmět je tu vyjádřen substantivem Člověk. V starší češtině se vyskytuje tento týp často, ale poměrně řidčeji než typ bez podmětu. Na př.: i
když člověk ustane . . . , dětí ni domu spomene(!) Alx.; tak divné rúcho jmieše, jakž mi sě nezdá nikake »nijak«, by kdy Člověk vídal také tamt.; člověk vždy na vše sáhne, dobrého spieše poběhne tamt. »od dobrého odběhne«; pravá pokora jest, když člověk netbá na čest tohoto světa Alb.; jestif ještě jiná cesta do Jeruzalema, neb móže člověk jiti skrze tu zemi, ješto slove Romania Mánd.; a tak kdežkoli na velikém moři jest člověk, odtud muóž plúti k Jeruzalemu tamt.; protož skrze ně (ukrutné lidi) nesnadně muóž člověk projeti tamt.; peklo jest svrchu úzko a vezpod (!) široko, že té širokosti člověk ne-
môž konce počisti »spočítati« Lucid.; v té ulici všecky věci prodávají k jídlu i jiné věci krámské, co by sobě člověk mohl pomysliti Kab.; člověk doma všecko bude jisti. . . , ale u lidí sobě vybírá Blah.
V Lucid. se čte v záporných větách i jeden = ani jeden: pátá planeta jest Mars; ta jest k denici podobna, že jich i jeden nemôže roze-znati; (Lybie) jest plná haduóv a jiného črvu, že v ní i jeden nemóž býti.
Rozumí se zde »i jeden člověk«. Místo toho je tu zpodstatnělé i jeden jako v novém jazyce jeden, na př.: jeden říká to, druhý ono. Doklady z Lucid. jasně svědčí o tom, že se člověk chápalo nikoli za konkrétní, individuální podmět, nýbrž za obecný, t. j. ve smyslu »kterýkoli člověk« a ve větách záporných jako »žádný člověk«.
Toto i jeden se do nového jazyka, kde by znělo ani jeden, nedochovalo. Něeo jiného je pouhé jeden, na př.: jeden neví, co má dělat, vyskytující se místy v lidové mluvě, zejména pražské. Tu nejde o podmět obecný, o větu s obecnou platností, nýbrž o větu, kterou vyslovuje sám o sobě mluvčí, tedy 1. osoba. Smysl je: (já) nevím, eo mám dělat. Tu se však v češtině Ústrojně užívá jen obecného podmětu člověk; viz dále níže. Podmět jeden je podle německého einer.
Byl brusičský výklad, že se podmět člověk ujal v těchto větách podle německého man (man sagt apod.). Zubatý přesvědčivě dokázal, že podmět člověk vznikl y češtině domácím vývojem, nezávisle na němčině. O tom svědčí nejlépe to, že v některých čes. větách obdobných s německými není člověk vůbec možné. Na př. nelze říci »člověk říká« za něm. »man sagt«. Tu se ujalo buď říká se za starší říká (§24) nebo říkají, jak bývalo i v jazyce starém (§ 26). Podobně za německé »man läutet« není možné v češtině »ělověk zvoní«, nýbrž »někdo zvoní«.
Dodal bych ještě jeden důkaz toho, že není člověk germanismus. Tohoto substantiva užíváme obecně, ve významu „kdokoli, někdo", též v jiných pádech a v jiné platnosti než podmětové. Na př.: člověku se někdy zdá, že to není možné, a je to možné. Zdá se to různým lidem, když to vidí nebo slyší, i mně mluvčímu (viz dále), platí to obecně. Tak bylo již v jazyce starém; na př.: jakož, se někdy zdá člověku, že nětěemu (!) dostatečně rozumí, ano mejlka Blah. Tu vůbec nelze pomýšlet na vliv němčiny, protože tu němčina man vůbec neklade.
Vět s podmětem člověk užívá někdy též mluvčí sám o sobě; na př.: člověk neví, co má dělat. Smysl je: nevím, co mám dělat. To nevybočuje z rámce vět s obecným podmětem, protože i mluvčí je jedna z osob, o kterých příslušná věta platí. Užije-li mluvčí věty » člověk neví... « o sobě, naznačuje, že by si za týchž okolností nevěděli rady ani jiní lidé. Jde tu o dialektickou jednotu obecného s jednotlivým.
Typ řiekajú \ \ ludé (oni) řiekajú.
26. Tento typ je v starém jazyce velmi hojný, a to bez podmětu hojnější než s podmětem. Podmět oni se vyskytuje ojediněle. Na př.:
34
3*
35
(král) měl jednu dceru, téj řekli Vršila Pass. »říkali«; protož nekají, když se chléb neudá: chlébť se snie . . . Štít.; na té naší lodí, jéž galeje Hekají Lobk.; městečko zbořené, jemuž Hekají Staré Jadro tamt.; potom sme přijeli do města, kterémuž nekají Maryš Kab.; ještě stojí na hradě u svatého Víta noha sviecnová; pravie, by byla Šalomúnova Dal.; bystřinu hluboké řeky, ježto Mozela dějů, opatřiv . . .Pass.; těmto knihám Světlost dějí Lucid.; kostel, jemužto dějí chrám boží Mand.; jakž říkají na Moravě Blah.; okolo Strážnice obyčejně tak mluví tamt.;
hořký smutek trpěti bude, kohož chvále, když cti zbude Baw.; kněz Oldřich umře; vložichu jej v rov Hrad.; když zvonie k ranním mšiem Malíř.; potom na ní (na zemi) semena sejí Chelč.; mlýnov také v té zemi nemají Kab.; umře-li muž dřéve nežli žena jeho, tehda pochovají jeho a ji živu . . . také pochovají Mand.; jehožto člověka dobytek když jednu po téj hoře pasiechu, tehda vešken sě dobytek domov vrátil Pass.; vlka mienie a vlk ke vsi Boh.; odtud vezú »vozí« sem do našich zemí pepř, zázvor . . . Lobk.;
od Sočavy k Dunaji počítají mil šedesát Kab.; toho léta, jakož psáchu . . . dvanácte set a devět a osmdesáte let Mand.; v Egyptě smaragdy nalezují a obecně prodávají tamt.; v tom údole vykopávají kakús věc velmi dobrú k jedení tamt.; v též insuli dělají suól čistú, bielú Lobk.; zdali zbierají s trní hrozny ? Chelč.;
o tom králi tak tehdy lidé mhiviechu, by nebylo mocnejšieho na světě Pass.; ktož kší „kýchne", tomu lidé »buóh daj zdrávu býti« Hekají tamt.; vtom údole . . . vykopávají kakús věc velmi dobrú k jedení a jedie ji lidé jako zelé nebo kořenie Mand.; pravie lidé, že ta temná země chýlí sě tamt.; jakož nekají lidé: pravdať jest před bohem Štít.;
mnohý s chutí se napil, spoleh na stuól neb na lavici a oni mněli, že spí, a on byl bez duše FrantPr. r
Srovnání s novým jazykem ukazuje, že bychom dnes užili někdy místo 3. osoby plurálu reflexiva:
od Sočavy k Dunaji se počítá 60 mil; toho léta, kdy se psalo .. . ; v Egyptě se nalézají a prodávají smaragdy.
Typ s poctivostí nejdál dojdeš.
27. Typ dosti hojný, ale hlavně až od století 15. Na př.: čím častějé ji (vrbu) obrubáš, tiemť húště sě obalí Štít.; nalezneš-li kde co jinak, než tuto praveno, věz, ež to jest mú volí neproměněno Dal.; mažeš tu nohu, ač chceš, před oltářem ohledati tamt.; spravedlivě takúž vezmeš mieru, jakúž v světě seješ vieru Baw.; hrad se přátely, kdež môžeš tamt.; nepohŕdaj prospěšné rady, ač chceš zbyti škody tady tamt.; nižšiemu nečin násile, aniž jemu rúšej bydla, chceš-li zbyti jeho osidla tamt.; z toho poznáš, že všichni . . .berú dary Hus; máš mnoho kněží, ješto v pátek jedí mastné HusitKáz.; pohříchu máš nyní mnoho
lidí smilných tamt.; jak se ho (trní) dotkneš, tak se zbodeš; když tam vejdeš, na levé ruce u zdi jest malá kaplička Lobk.; žádný bos nechoď po západu slunce, neb hned zimnici máš tamt.; neležíš-li pod střechau, tehdy rosa připrchne-li na tě, jako by tě horkým varem zkropil; pakli ležíš pod střechau, tehdy štěnice a vši veliké tak tě opatřie »zřídí«, že pryskajři na tobě naskočie tamt.; chceš-li s vlky žiti, musíš s nimi vyti Šinap.; plná v něm (v městě) potřeba, čehož požádáš JMand.; nalezneš lidi, ješto mají konské (!) nohy tamt.; nalezneš také . . . lidi, kteřížto na kolenu chodie tamt.; což ktož chceš viděti, pohled do biblí vše tam najdeš Blah.; z řeckého velmi vlastně a slušně vyložíš popatřte neb pohleďte tamt.; zase také nalezneš mnohá slova málo v sobě obsahující . . . tamt.
Zubatý se domnívá, že se 2. osoba šířila místo původní osoby 3. vlivem jednoduchých préterit a imperativu, kde byl prvotně pro obě tyto osoby tvar jeden; na př.: činišie, čini, činil by (později = kondicionál) a delaj (= dělej || ať dělá). Na to ukazují zejména případy s imperativem, vedle kterého bývá v souvětné větě původně osoba třetí, později druhá. Na př.:
ktož chce v domu škody zbyti, nedaj jiskře uhlem býti Dal.
Ve vztažné větě je nepochybná 3. os. chce, takže tvar nedaj má též platnost 3, osoby = ať nedá. V pozdějších příslovcích tu bývá chceš, t. j. i tvar nedaj, nedej cítil se za 2. osobu. Tak čteme na př. u Srnce (z,r. 1582):
chceš-li zlému v cestu jiti, nedej jiskře ohněm býti.
Na druhotnost 2. osoby ukazuje tento doklad z Lobk.: žádný bos nechodípo západu slunce, neb hned zimnici máš. V první větě je podmět žádný a nechod je tedy původně 3. osoba (= ať žádný nechodí), v druhé větě však 2. osoba máš. To znamená, že je máš za starší osobu 3. má.
Z toho vyplývá jednak, že v těch starých dokladech, kde není zřetelná souvětná 2. osoba, je třeba imperativ typu dělaj chápat v platnosti osoby 3. Na př.: . .
drž sě každý svého práva; ktož ostojí, bud jeho hlava Dal. »ať se drží každý ... ; ... ať je hlava jeho«; kterýž chce zbyti všeliké strasti, nerod prsta mezi dřvi a podvoj klásti tamt. »kdo se chce zbavitať nestrká prst...«."
A jednak z toho vyplývá, že se kondicionál řekl by atd. chápal za 2. osobu, byla-li v souvětné větě zřetelná osoba 2. Na př. u Blah.: dobře díš ve svátek, ale zle by řekl ve pátek »zle bys řekl«.
Typ vídáme to | j vídáte to.
28. První z těchto typů s obecnou platností vyskytuje se v starém jazyce poměrně zřídka, druhý velmi zřídka. Na př.:
vídáme to také před sebú, že . . . Štít.; vídáme také, že . . . (ydovy) bývají v hoři tamt.; a tak môžem rozuměti, žej velme užitečno . . .
36
37
tarnt.: tak jako hrnce poznáváme po zvuku, tiem obyčejem lidi po řeči FrantPr.; říkáme zavolej otce neb matky Blah.; abstractum pro concreto ponitur, když říkáme má ďábelství tarnt.;
třetie strana těchto kniežek ukazuje, co to miení, že tak šachy sázejí a tak jimi jezdie, jakož vídáte, když . . . Šach. ...
Je třeba mít na paměti, že často není dosti jasno, zda má mluvčí na mysli konkrétní osoby, či vyslovuje větu obecně. Proti ostatním typům nejsou tyto typy mluvnicky důležité, protože ani neměly za následek žádné změny v mluvnické stavbě.
Literatura k § 23-—28:
Jos. Zubatý: Die "man"-sätze. Zaitschrift für vergleichende Sprachwissenschaft XL,
478 násl. (= Studie a články II, 437 násl.). Týž: Člověk. Nase řeč IV, 259 násl. (= Studie a články I 2, 252 násl.).
VĚTY TÁZACÍ
29. Ze staročeských vět samostatných i souvětných stejné myšlenkové povahy jsou důležité věty tázací.
V nejstarších památkách bývají samostatné a souvětné hlavní zjišťovací otázky uvozeny částicemi či, čili, -li, (ojediněle -l), sda (zda, azda); na př.:
či zpoviedati sě bude ? ŽW.; či na věky zavirže „zavrže, zavrhne" ny bóh ? t.;čili milosrdie své ostřěže, čili zapomene smilovati sě? tamt.; čili hněvati sě bude? ŽK1.; bóh nevzpytá těchto? tamt.; odpověděl a řka: a čili ste nevěděli, že . . . Kruml.; zdat ty (paní) mne, Rubíne, neznajú ? Mast.; či jsem byl v čem »v něěem« právo mina »minul jsem?« Alx.
Částice -li (-1) se přiklání k prvnímu slovu otázky; na př.: i to-li navracuješ hospodinu? ŽW.; viděli-l ste, co sem učinil? Ote; to-li je k hodóm nové rúcho ? Mast.; již-li byl konec bolesti jeho ? ML.; byla-lis, milá paní, při téj příhodě ? Vít.; ó ciesaři, proto-lis nás sem přilúdii ? Kat.; znal-lis krále Kosta ? tamt.; toto-li jest váš syn ? EvOL; vece k vrátnému ciesař: znás-li mě ? Gesta; ale dlúho-li to bude ?; jistě nedlúho Hus.
V novém jazyce se uvozují různými částicemi zpravidla jen otázky citově zabarvené; na př.:
zdalipak to víš?; či bych mýlil?; copak ty to nevíš?; že bych se mýlil?
Není pochyby o tom, že jsou některé staroěes. věty s oněmi částicemi rovněž citově zabarveny. Tomu nasvědčuje ta okolnost, že ony částice bývají v překladech z latiny za citovou částici nonne; na př.: čili ne bohu poddána budu ? ŽK1. »copak nejsem poddána bohu ?«; nezdá vy nejste jich větší? »copak vy nejste větší než oni?« Ev Vid.; nezdá mosil trpěti Kristus ? tamt.
A snad i v některých shora uvedených příkladech jde o otázky citově zabarvené; na př. v doklade z Mast.: zda ty (paní) mne neznajú ? »copak ty paní mě neznají ?«. Ve všech uvedených dokladech o citové otázky nepochybně nejde. Je tu tedy ve vyjadřování otázek mezi jazykem starším a novějším zřetelný rozdíl. Jazyk si tyto uvozovací částice většinou ponechal, ale jen jako výrazové prostředky citového odstínu. Kromě toho částic zda a -li užívá dnešní jazyk veskrze v otázkách závislých: nevím, zda je to správné || je-li to správné. Jsou to tedy mluvnické prostředky vystihující podřadnou povahu otázek. Viz k tomu v § 64.
Částice či, nejčastěji čili — podobně jako řidší nebo — uvozuje v starých památkách též zjišťovací věty vylučovací jako v jazyce novém; na př.: •
budu jésti maso býkové, čili krev kozlovu budu piti ? ŽW.; máme-li jeti na válku, čili nechati ? s01.
Ve jmenné vylučovací větě místo či, čili ne bývá či, čili nic. Na př.:
jsi-ít ty syn mój Ezau, čili nic Mus.; mýle sě mnozí, jsú-li lidé, čili nic Mand.; chceš-li ji pojéti (za ženu) čili nic Gesta.
Takje tomu i ve vylučovacích větách vedlejších:
nevědiech sě co přijeti „čeho se chopit, co počít", vrahóm-li sě otpierati, čili tak v porobě stati Alx.; (Kateřina neví,) chromý-li jest nebo pravý, nemocný-li, či pak zdravý Kat.
Mělo tedy staroěes. či, čili více úkonů, než má dnes.
částice -li (-1) se pak proti novočes. zvyku kladla hojně v druhé a další doplňovací otázce, a to hlavní i vedlejší. Na př.:
což sobě smutné sději, kde-l ho nalézti uměji, kam-li mi sě obrátiti ? Hrad.; ach mně smutnej, kam mi jiti, kde-l mi milého najiti? tamt.; co hledáte, koho-li ptáte ? tamt.; kdes ty byla, co-lis v tu hodinu činila ? Vít.;
otáza jeho, kto to byl a odkad-li přišel Pass.; naučil jest ny, co prošiti, kdy-li, kde-li, kak-li, kterým-li úmyslem (t. j. prosit) Alb.; povězte mi, kde ste sě zde vzěli, co-li jste na tomto miestě sděli Hrad.; pově-děchu, co sě na púšči stalo, co-li sě nad nimi dálo tamt.
Literatura k §29: J. Gebauer: HistMl. IV 696—698.
3. SOUVĚTÍ
30. Jde o to, abychom poznali velmi hojné a rozmanité souvětné útvary staročes., z kterých se postupně vyvinula větná soustava dnešní. Zejména pak jde o poznání, jak se vyvíjelo ze souvětí souřadného souvětí podřadné a jeho různé typy.
38
39
SOUŘADNÉ VETY OBSAHOVÉ
V starém jazyce, zejména raném, spojují se obsahové věty s větami řídicími často souřadně, a to buď bezespoječně nebo spojkou a. Jde o spojování se souvětnými větami hlavními nebo i vedlejšími. Dnes uvozujeme takové obsahové věty zpravidla vedlejší spojkou že nebo jak.
1. Spojují se tak především obsahové věty předmětové, a to dosti zřídka bezespoječně, nejčastěji spojkou a. Na př.:
já vizi.na tobě, ty jsi prorok EvPr. »já vidím, že jsi prorok«; pomni synu, vzal si dobré věci za života života svého Hus »že jsi vzal. . .«; to věz bez obluda »bez oblouzení«, vzdát (bůh) odplatu tvého truďa Alx.; věz to každý, jestit daleko úže »nevolněji, nepříjemněji hostem a příchozím Kab.; *
gdyž uzřeehu, on tu u Betani »že je on v Betanii« EvPr.; dotad sem toho žádal, donid sem toho právě nezbadal, v to sě nikte nechce oddati Dal. »že se tomu nechce nikdo oddat«; i naděješ-li sě, stoletému urodí sě syn ? Com. »že se narodí syn ?«.
Vedle vět obsahových se vyskytují souřadné bezespoječně věty jiné např.:
tak ho bieše dosáhl krutě, ruku mu po loket utě Alx. »že mu uťal ...«
Častěji se vyskytuje spojení souřadnou spojkou a; na př.: uzříš a já třetí den vstanu Pass. »uzříš, že já vstanu«; vidíš a já jsem z mrtvých vstal tamt.; uzřev mne a já stojím Brig.; naleze ny a my vně stojímy Ans.; uzřěsta a židé kryjí toho miesta Pulk.; viděl sem tě dnes u vidění a. ty o mně (!) s ďáblem bojije nad ním si zvítězil Pass.; viděl jsem tě ... a ty ležíš Gesta; já jsem viděl a ty vnikáš do Lybie Alxp.; bych tě spatřila a ty se ve zdraví vracuješ Troj.; nechť tě jiní slyšíc a ty jim rovnú věc přikazuješ, a vidí tě a ty sám velikú (věc) činíš Stít.;
jakož otec uzře a ty jdeš k němu Štít.; náleznu-li to a ty k Abrahamovi přišel anebo on k tobě Pass.; když sme viděli a ty jsi lačen EvPr.; ktož tě uzřie a ty neseš a oferuješ Mat.; když zvie tvój známý a ty jej zpracoval kromě očí „pomlouval" Štít.
2. Podobně se spojují souřadně, nejčastěji bezespoječně, obsahové věty podmetov é. Např.:
tehdy sě sta v tu hodinu, on poče se raditi sám s sobů »že se počal radit« Alx.; sta se to po krátké roky, podbichu všě Kapadoky tamt.; zdieše sě jemu v téj hodině, uzřě ve sně tři bohyně tamt.; neb se to po mnoho stává, často strach síly přidává Baw.;
kak to móž býti a ty tak . . . pláčeš Pass.
Sem náleží též tento doklad: ten obyčej jest, ktož kší, tomu lidé >>buóh daj zdrávu býti« řiekají Pass. Obsahovou větou podmětovou je tu věta vztažná, bezespoječně připojená k větě, je jíž myšlenkový
40
obsah vyjadřuje. Dnes bychom řekli: je ten obyčej, že kdo kýchne, tomu lidé . . .
31. 1. Vedle obsahových vět bezespoječných nebo spojených spojkou a vyskytují Be již 'od nejstarší historické doby věty spojované slovy nali, ano, an, že (eže...), jako; viz v § 36, 37, 42, 44. Obsahové věty se že jsou nepochybně již v raném staročes. jazyce podřadné a věty s jako velmi pravděpodobně. Ostatní věty byly podřadné aspoň částečně v jazyce pozdějším.
Souřadné spojování bezespoječné nebo souřadnou spojkou a je beze vší pochyby vývojově starší než spojování podřadné. Odráží se v něm starší způsob myšlení, záležející v tom, že se myšlenky řadily k sobě beze zření k jejich obsahové souvislosti. Jde tu o spojování vět typu ty jsi prorok, vyjadřujících vlastní myšlenku, s uvozovací větou vízu na tobě. Jinými slovy: věta »ty jsi prorok« je projev situačně prvotní a souvětí »vizu na tobě, ty jsi prorok« týž projev situačně druhotný. Viz v § 16. A jak jsme viděli tam, i v tomto případě vytvořil si jazyk situačně druhotný projev zachováním podoby projevu situačně prvotního, jeho souřadným spojením s větou, vyjadřující novou situaci, za které projev probíhá, s větou »vizu na tobě«. Spojení spojkou a je jen jiná podoba spojení souřadného.
Větu vizu na tobě nazývám uvozovací a větu ty jsi proroky obsahovou se zřenímk jejich vzájemnému myšlenkovému vztahu. Druhá věta vyjadřuje obsah věty první a ta jej obecně uvozuje.
Časem jazyk od spojování bezespoječného a spojkou a upustil a nahradil je zpravidla spojením podřadným. Částečně je má do dneška lidová mluva; na př.:
najednou koukaj, před ním stály dvě krásný princezny Kubín Podkrk.; tak viděl hned, zlej clo jek tady žádnej nepřebejvá tamt.
Je to následek změny myšlení, jeho zpřesnění, toho, že si mluvčí uvědomovali vzájemnou souvislost obou věť, závislost věty druhé na první, kterou vyjadřujeme mluvnicky tak, že druhá věta vyslovuje obsah věty první a ta větu druhou uvozuje.
Je pravděpodobné, že se podřadnost souvětí typu »vizu na tobě, ty jsi prorok« a»uzříš a já vstanu« chápala později už v této souřadné podobě. Byl by to jeden z mnohých případů, kdy se podle Stalina stará forma zachovává, ale nabývá postupně nového obsahu, nové platnosti. Na to ukazuje užívání v století 14. jak souvětí se spojkou a, tak s podřadnou spojkou žer
Ústup obsahových souvětí souřadně spojených a jejich náhrada souvětími podřadnými dokazuje, že je hypotaxe vývojově pozdější než parataxe a vznikla z parataxe.
2. Lze předpokládat, že a není spojka od původu, nýbrž upozor-ňovací citoslovce „hle". Podle toho bylo by na př. „uzříš a já vstahu" znamenalo původně „uzříš, hle já vstanu". Tomu nasvědčují obdobná
41
souvětí, zejména s nali: „Ctirad uzřě, nali dievka pláče" (§ 36), a s ano: „uslyšal, ano psi štěkají" (§ 37).
O tom dále svědčí dost průkazně to, že príklonky nestávají zpravidla za spojkou a, nýbrž za následujícím slovem: a bojte sé. 7., viz v § 112. To lze dobře pochopit při původním významu „hle, bojte se", neboť a bylo samostatnou větou a príklonka sě náležela do následující slovesné věty „bojte sě", kde stojí hned za prvním prízvučným slovem.
Citoslovečnou platnost má a (á) do dneška: půjdeš tam ? — a [podiv nebo odpor, nesouhlas = ne]; á, to je hezké [podiv] atpod.
To znamená, že se a kladlo prvotně i ve větách samostatných: a, já vstanu „hle, já vstanu". V souvětích typu „uzříš a já vstanu" ztrácelo a původní citoslovečnou platnost a nabývalo postupně úkonu souřadné spojky, stávalo se výrazovým prostředkem obsahové sounáležitosti obou vět, kterou si mluvčí uvědomovali. Viz v § 95. Proto se ho postupně přestávalo užívat ve větách samostatných, kde upo-zorňovací platnost pronikla zřetelně a vyjadřovala se citoslovci jinými, nali, aj, ono . . . Podle Stalinova zákona o zachování staré formy drželo se však a částečně i ve větách samostatných, ale pro větší zře-telnost se spřahovalo s ono v a-ono, ano.
Když časem vzrůstala potřeba situačně druhotných projevů, spojovaly se s uvozovacími větami typu „uzřě . . i samostatné věty s nali, aj... a také s ano. Tak si vysvětlíme existenci souvětí „uzříš a já vstanu" vedle souvětí „uzře, ano ..." a „uzřě, nali . . .". Pokračující zpřesňování myšlení odrazilo se ve větné struktuře tak, že se a ustálilo v úkonu souřadné spojky, souvětí „uzřě, ano // nali. . ." chápala se za podřadná, jejich podřadnost se časem začala vyjadřovat hlavně slovy, že, jak v platnosti spojky a slova ano, nali odumírala.
Pozoruhodné je slovinské ino, in, které má úkon slučovací spojky a a vzniklo podle Zubatého z i-ono „i hle", obdobného se staročes. ano z a-ono. Svědčí o tom, že citoslovečné slovo nabylo spojkové platnosti.
Vývoj od původní platnosti citoslovečné ke spojkové začal a probíhal již y dobách dávných. Zda se a ještě v rané době staročeské chápalo částečně za citoslovce či již jen za spojku, s jistotou říci nedovedeme.
JINÉ VĚTY NEŽ OBSAHOVÉ UVOZENÉ SPOJKOU a
32. Jde o věty, které se v starším jazyce vedle toho uvozují podřadně a dnes pravidlem podřadně.
1. Nejčastěji se spojkou a uvozují věty přípustkové ve smyslu spojky »ač, ačkoli«. Na př.:
pohnal mě holomkem a já pani jmám Rožmb. »obeslal mě k soudu jako svobodného člověka, ačkoli mám paní«; co chceš sem »co se sem
42
tlačíš* a ty nic dobrého na onom světě neučinil FrantPr.; proč prosíte odpočinutie a vy jde nic neučinili ML.; syn boží a my ještě jeho nepřie-telé, umřel za ny Štít.; proč ty zákona žádáš a ty velikú čest sbožím jmáš Hrad.; což »proč« sě tiežete a vy viete mé proroěstvie Krist.; který by koli mistr chodil (na cech stran díla) a nebylo proň posláno . . . , tehdy bude pokutován Malíř.; an netbanhvě a nesnažně učenie poslúcha a my jemu radíme prosiece, aby snažně poslúchal Mat.
2. Hojně se spojují spojkou a staročes. věty zřetelové, vyjadřující okolnost, vzhledem ke které platí věta hlavní, která vysvětluje, proč platí věta hlavní. Dnes je uvozujeme spojkou když. Na př.:
kterým bych to činem věděti mohl a já jsem stár Pass. »když jsem starý«; kak bychom šli od tebe a ty máš věčného života slova Štít.; kterak mohu milovati boha a já ho nevizi Hus »aniž ho vidím«; čeho bych sě měla styděti a tys tak počestný kmet Pass.; jakú mám radost mieti a já světla božieho nevidím Comest.
Hlavní věty těchto souvětí jsou citové otázky, t. zv. řečnické, jejichž tvrdící nebo popírací forma je opačná, než má příslušná věta necitová. Na př.:.fcíer#m činem bych to věděti mohl! = nemohu to vědět žádným činem, t. j. nijak. Převedeme-li hlavní citovou větu na necitovou, vyjadřuje staročes. věta s a zřetelové určení, které je blízké příčině: nemohu to vědět se zřením k tomu, že jsem stár // protože jsem stár.
Sr. u Chelč.: což tehdy křtíš, poněvadž ty nejsi Kristus. Citová věta »což tehdy křtíš ?«(= proč tedy křtíš?) je tu pojata necitově = nemáš tedy křtít, a při tomto pojetí je ústrojná příčinná spojka poněvadž.-
Někdy je možné pojetí příčinné i pojetí ve smyslu věty přísudkově určující s když. Na př.:
posmieváno sě jemu a táhl ve mlýně samotiežném Štít. — protože táhl // když táhl.
33. Vedle podřadných vět s a vyskytují se již v nejstarším jazyce věty s různými spojkami podřadnými. Na př. ve větách přípustkových:
často zloděje oběšují, ač jistiny při něm nenalezují Vít.; kak mě hanba, však povědě Jiří; jakož budu zbaven vládanie, ale přijmu mě EvOl.
Sr. v § 65.
Ve větách zřetelových se kladou spojky když a poněvadž; na př.: kterak sě to stane, když já muže. neznají EvOl.; a kdeť porodí (stará žena), poněvadž všecka mrtva jsúc nemóž počieti Chelč.; viz v § 32 (doklad »což tehdy křtíš«).
Staročes. věty typu a já paní jmám v podřadné platnosti jsou nepochybně vývojově starší věty s ač. . I , když, a to po té stránce, že vyjadřují myšlenkově podřadnou větu souřadně, spojkou a. Je to odraz staršího způsobu pojetí, kdy se myšlenky k sobě prostě přiřaďovaly beze zření k jejich vzájemné obsahové souvislosti. Sr. k tomu v §..31.
43
Na starší souřadné spojování ukazuje též to, že se ve větách později a dnes chápaných za podřadné přípustkové a za zřetelové klade v staré češtině ano. Na př.:
proč brzo neotpovieš, ano tebe veš svět. . . cáká Pass. »ačkoli // když tě . . .«; ti, ješto sami běžie, ano jich buóh neposílá Chelč.
Jak víme, je ano od původu upozorňovací citoslovce s významem »hle« (§ 12), takže prvotní smysl oněch souvětí je tento: proč hned neodpovíš ?; hle, celý svět tě čeká. A to je nepochybná forma souřadná, která se teprve časem začala chápat za podřadnou (§ 21).
Se zřením k tomu, že ano znamená původně ,,hle", lze pokládat za pravděpodobné, že též a bylo v případech typu „pohnal mě holomkem a já paní jmám" původně citoslovce s významem ,,hle", jak jsme viděli v § 31. Sr. dále v § 35 a 95.
Zda se v rané době historické tento význam ještě částečně pociťoval, či už pronikala veskrze platnost spojková, o tom viz v § 31.
O vývoji přípustkových vět viz ještě v § 66.
VĚ*TY SOUVĚTÍ PODRADNÉHO SPOJENÉ SOUŘADNÝMI SPOJKAMI
34. Jde o spojování vedlejších vět s hlavními větami spojkami a, (velmi zřídka) i, ale, však, avšak, a to v různých souvětích, podmínkových, přípustkových, zřetelových, časových a vztažných. Na př.:
moci-li tak budeš učiniti a ty učiň Pass. »budeš-li moci. . .«; viece-li kto pomož a větší čest bude jmieti Štít.; jsú-liť dnie krátci, ale v noci některú chvíli máte čisti písmo svaté tamt.; nechceš-li otevřieti okénce, ale nechaj tak zavřena, až mě i přeslyšíš Gesta; nýnie-li tě léň slyšěti »není-li ti líno . . .« a ti budu vyprávěti Alx.; bude-li k nim (modlitbám) veliká žádost nad mieru a uškodí Chelč.;
pakli (pohnaný) sě zmešká pohonu odpierati, ale tehda pohon prošel Rožmb.; pakli bude tvrdé hrudie »hroudi, hroudy«, ale (oráč) ztluče je Štít.; (někdo) nemá činiti velikých chodeb »chůzí, pocbňzek«; pakli učiní, ale varuj sě vod Chir.; pakli se ona zapomene, ale já tebe nezapomenu Chelč.;
ačli pak nebudú syti i vztytřiú »budou reptat« ŽW.;
ač jsem mlád tělem, ale stár jsem srdcem Pass.; aěs nad jiné povýšen »i když jsi povýšen«, však přietele měj Šach.; ač by čtenie mlčalo, ale svět volá Mat.; ačkoli nehodný jsem, avšak člověk váš jsem Gesta; kak mě hanba »jakkoli, ačkoli . . .«, však povědě Jiří; kakž k němu přijíti nemohli, však syn boží jich žádost přijal za skutek Mat.; kakž-kolivěk o tom píší, však o tom nikda nekonají »nejednají« Pass.; kakž-kolivěk rúcha dosti jmějéše, však v jednej suknici... chodieše tamt.; kakžkoli on prosieše jé . . . , ale ona jemu odpovědieše Gesta; jakož budu zbaven vládanie, ale přijmu mě EvS.; jakžkolivěk náš milý
44
Kristus mrtev bieše, však ... z jeho svatého boku tečieše krev Pass.;
když zborové »zástupy« poběhú k Ježíšovi . . .a on stáše podlé cesty EvS.; když jednu na jednej skále . . « modléše se, i přijide anděl k němu Pass.;
ktož sě sám vzhuóru výší a buóh jej pak doluóv nízí; a ktož sebe ponižuje a buóh jeho povyšuje Vít.; čím viece zlého učinie a huóře jim Štít.
35. 1. Toto spojování souřadnými spojkami je podle našeho dnešního p/JJetí neústrojné, protože se tu souvětné věty pociťují za nedílnou myšlenkovou jednotu, v které je vedlejší věta závislá na řídicí. Spojky a, i atd. jsou však mluvnické prostředky souřadicí, spojují věty stejnorodé, vyjadřující myšlenky, které se k sobě jen přiřazují.
Gebauer vykládal o spojce a v takových případech, že její slučovací význam »přechází v pozdějším, umělejším pojetí ve výsledný = tedy, igitur«. Obdobně to praví o spojce ale. Se zřením k dokladům bylo by to třeba vztáhnout též na spojky i, však, avšak, a k významu výslednému přidat ještě významy »přece, pak, tu, tehdy«, viz dále.
Je jisto, že tyto významy lze do staročes. dokladů namnoze dosadit; na př.:
moci-li tak budeš učiniti a ty učiň = tedy, tak učiň; nýnie-li tě léň slyšěti a ti budu vyprávěti = tak // pak ti budu vyprávět; kak mě hanba, však povědě — přece; když jednu na jednej skále stáše i přijide anděl k němu = tu, tehdy.
Je třeba mít na mysli, že významy »tak, tedy . . .«, vkládané do spojek a, i ... , jsou slovníkové a že tím chápeme slova a, i . . . v platnosti příslovcí, v jiné slovnědruhové platnosti, než mají spojky.
Spojky jsou slova mluvnická, která vyjadřují jen vztahy mezi větami nebo jejich členy, t. j. jen jisté kategorie vystupující ve větě jako ve výrazovém prostředku myšlenky, neboli jen kategorie mluvnické. Tak a, i vyjadřuje slučování,' souřadnost, ale platnost odporovací, protože vztah příčinný a pod.
Příslovce sice též vyjadřují vztahy mezi větami, ale svým významem slovníkovým. Příslovce tak znamená »takovým způsobem«, pak »potom« přece »přesto ..., nicméně« ap. Jejich mluvnický význam vyplývá z významu slovníkového, je s ním nerozlučně spjat, jako jenapř. podmětová platnost substantiva ryba ve větě »ryha žije ve vodě« spjatá s významem slovníkovým »piscis, Fisch«*).
Je-li pravda, že se v oněch staročes. dokladech chápalo a ... ve smyslu »tak, tedy . . .«, znamená to, že tu jde o změnu v slovnědru-hovém pojetí, že se starší platnost spojková změnila v příslovečnou.
Tento předpoklad je však v rozporu s vývojem v ostatních přípa-
*) V souvětí «napřed se mlátí, potom se platí» vyjadřují slova napřed a potom vztah obou vět, jejich časový sled, ale nejsou to spojky, jak se říkávalo, nýbrž příslovce, která vyjadřují onen časový sled myšlenek svým slovníkovým významem. Řekneme-li «a potom se platí» je tu spojka a, nikoli a potom.
45
dech, neboť spojková platnost se vyvíjí ze slovníkové a nikdy se naopak nemění platnost mluvnická ve slovníkovou. Viz v § 95 a 96.
Typ ,,moci-li tak budeš učiniti a ty učiň" nelze vysvětlovat isolovaně, nýbrž v souvislosti s případy typu „pohnal mě holomkem a já paní jmám" (§ 32) a typu „uzříš a já vstanu" (§ 30), kde se rovněž klade a, podle dnešního pojetí neústrojné. Ve většině těchto případů však nelze slovu a přisuzovat ony příslovečné významy „tak, tedy". Souřadná spojka je tu prostě pozůstatek staršího vývojového stavu, kdy se myšlenky chápaly za souřadné a také se souřadně vyjadřovaly.
Je proto pravděpodobné, že je tomu v podstatě tak rovněž v případech uvedených v § 34, o které iíám nyní jde. Jsou to od původu souvětí souřadná, která se proto spojovala souřadnými spojkami a, i, však, avšak, ale: »tak (tolik) je mi hanba, avšak (přece) povím«; »jsem sice mlád tělem, ale stár srdcem«. Viz v § 64.
Toto souřadné spojování se podle zákona o vývoji formy nějakou dobu zachovávalo, i když se již tato souvětí chápala za podřadná.
2. Jako jindy též v těchto případech je pravděpodobné, že a, i . . . nejsou spojky od původu, nýbrž upozorňovací citoslovce s významem „hle". O a jsme to zjistili v § 31 a 33. Slovo i má částečně citoslovečnou platnost do dneška; na př.: i dej mi pokoj [rozhořčení]; i jen si tam jdi; i ano, i né. O však viz v § 66. Také ale má ještě dnes někdy platnost citoslovečnou: ale, ale! [pochybnost]; ale jděte! [podiv].
O původní citoslovečné platnosti těchto spojek svědčí dosti průkazně kladení příklonek nikoli hned za ně, nýbrž až za následující slovo. Viz v § 112.
. Podle toho by na př. „když zborové příběhů k Ježíšovi a on stáše podlé cesty" (§ 34) znamenalo původně „hle, stál. . .". Nebo jsú-liť dnie krátci, ale v noci některú chvíli máte čisti písmo svaté" (tamt.) znamenalo „hle, v noci. . .". Sr. v § 16 a 17 podobné věty s tu, aj a tot, jejichž prvotní význam je „hle".
Původní citoslovečná platnost změnila se ve spojkovou jako odraz zpřesňování myšlení, toho, že si mluvčí uvědomovali obsahovou sounáležitost obou vět. Viz v § 31. Tento vývoj byl ponenáhlý, dlouhý a v tomto vývojovém období, před ustálením spojkového úkonu mohla se slova a, i . . . chápat ve slovníkových významech, o kterých mluví Gebauer. Pro tento předpoklad bylo by lze dovolávat se toho, že některá citoslovce, teď, tot, tu ... , nabyla příslovečné platnosti (§ 16). Je však třeba mít na paměti, že tato citoslovce nikdy neměla ani nemají platnost spojkovou. Z toho vyplývá, že původní citoslovce nabývají buď úkonu příslovečného nebo spojkového. To pak svědčí proti Gebauerovu výkladu o příslovečném pojetí spojek a, i .. .
Nelze arciť vylučovat možnost, že slova a, i .". . částečně v podřadných souvětích příslovečných významů nabyla, avšak než se ustá-
46
lila v platnosti spojkové, t. j., že se přechodně chápala příslovečně i spojkově. To by znamenalo, že tomu tak bylo ještě v rané době staročeské.
Se zřením k celému vývoji pokládám za najpravdepodobnejší, že spojky a, i . . . ony příslovečné významy v staročeské době neměly a že je do nich nehistoricky vkládáme my. Dnes v podřadných souvětích souřadné spojky nejsou a proto se nám zdá, že kladly-li se v jazyce starém, musily mít nějaký smysl nespojkový. Zapomínáme, že je kladení těchto spojek prostě archaismus, pozůstatek staršího stavu, kdy souvětí byla souřadná a slova a, i . . . měla v nich ústrojně úkon spojek.
souvětí s obsahovou větou
uvozenou citoslovcem náli
36. 1. Jde o souvětí tohoto typu: Ctirad uzřě, náli dievka pláče Dal. Věta s nali vyjadřuje obsah uvozovací věty „Ctirad uzřě" a je to obsahová věta předmětová (co Ctirad uzřel?). Uvozovací věty mají slovesa vyjadřující vidění, slyšení, pozorování (uvidění . . .) apod.*)
Jiné příklady:
(Oldřich) uzřě, nalit stoji dospělý hrad Dal.; i vezřěch, naliti z nebe jeden krásný člověk stúpi Alx.; uzřě, nalit lid sě béře Ol.; uzřě, nalit na skále plást medu přilnul bieše Ote.; liška uzřě, nalit její doba Baw.; uzřechu, nalit sedí zmilitká poctivá králová tamt.; to zoči, nalit žába . . . strachy skáče do jezera tamt.; uzřel, nalit podobnost všech nečistých žiežel „žížal" Štít.; uslyše, nalit psi skučie Baw.
2. Původní smysl tohoto typu je tento: Ctirad uzřel, hle, dívka pláče. A vznikl tento typ obdobným postupem, o jakém byla řeč v § 16 ve výkladě o projevech situačně prvotních a druhotných. Je třeba vycházet ze situačně prvotního projevu »nali, dievka pláče!«, který pronesl Ctirad, když s někým šel a spatřil plačíet-dívku. Citoslovcem nali upozornil na to toho, kdo šel s ním. Když vyvstala potřeba situačně druhotného projevu, mluvčí prostě spojil situačně prvotní projev s větou »Ctirad uzřě«, vyjadřující novou situaci, za které jeho projev probíhal. Tak vzniklo souvětí »Ctirad uzřě, nali, dievka pláče«. Je to tedy výsledek nové výrazové potřeby vyprávěcí.
Se zřením ke vzájemnému myšlenkovému vztahu je věta »Ctirad uzřě« uvozovací a věta (původně souvětí) »nali dievka pláče« obsahová. Viz v §31.
*) V uvedeném typu je uvozovací věta »Ctirad uzřě« hlavní a tak je tomu ve většině příkladů dále uváděných. Řidčeji to bývá věta vedlejší; na př.: kdyi uzře posla . . ., nalit posel jest nestatečný Baw. Souvětná povaha uvozovací věty, t. j. její povaha jako věty hlavní neDo vedlejší, není pro povahu a vývoj věty obsahové, o kterou nám zde jde, rozhodující. Proto k ní nepřihlížím.
47
Takto vzniklý situačně druhotný projev byla souvětná jednotka souřadná, v které se všechny tři věty prostě k sobě přiřaďovaly. Další vývoj byl ten, že nali ztratilo větnou platnost a splynulo s větou »dievka pláče«. Tím vzniklo dvoučlenné souvětí »Otirad uzřě, nali dievka pláče«, kde je obsahová věta s nali hlavní. V tomto vývojovém stadiu zastihujeme naše případy na začátku století 14. Plnou obdobou jsou obsahová souvětí typu »vizi na tobě, ty jsi prorok« a »uzříš a já vstanu« (§ 30), která jsou od původu nepochybně souřadná.
Tato dvojí souvětí nahradil spisovný jazyk časem podřadným souvětím, kde se obsahová věta uvozuje nejčastěji spojkou že, někdy jak a která je vedlejší: vidím na tobě, že jsi prorok; viděl jsem tě ve snu, jak jsi, bojuje s ďáblem, nad ním zvítězil. Viz v .§ 31.
Také staročes. obsahové věty typu »nali dievka pláče« časem z jazyka vymizely a vyjadřujeme je podřadně: . . . , že \\ jak dívka pláče. Zároveň s nimi zanikly i jiné věty s nali, o kterých byla řeč v § 7 a 17. Zhruba lze říci, že se tak stalo v druhé polovici století 16.; s tím se shoduje i to, že ve Veleslavínově slovníku Silva quadrilinguis z r. 1598 nali není. , >■
3. Naskytá se otázka, zda se ve dvoučlenném souvětí typu »Ctirad uzřě, nali dievka pláče« chápala obsahová věta až do zániku nali za hlavní. S tím souvisí pojetí citoslovce nali samého. V jiných větách než obsahových nabylo nali dvojí nové platnosti blízce příbuzné: jednak platnosti citoslovné částice (§ 17), jednak platnosti, kterou mívá náladové zájmeno on (§ 20).
Je dobře možné, že i v obsahových větách »nali dievka pláče« nabylo původní upozorňovací citoslovce nali platnosti citové částice nebo náladového zájmena on, t. j. že vyjadřovalo jen jisté citové zaujetí původce těchto vět, podiv, překvapení apod.; viz v § 18. Příčina je ta, že se původní upozorňovací platnost do uvozeného vyprávěcího souvětí, vzniklého z projevu dialogického, vlastně nehodila (§ 16).
Mělo-li nali úkon citové částice, chápala se obsahová věta s ním za hlavní. Není vyloučena možnost, že se nali chápalo někdy též v platnosti spojky že nebo jak: Ctirad uzřel, že dívka pláče || jak pláče. Lze to soudit podle vývoje obdobných obsahových vět s ano, o kterých viz v následujícím §, a podle dnešního, podřadného pojetí a vyjadřování vět obsahových. Musíme mít arciť na paměti, že dnešní zvyk nelze beze všeho promítat do jazyka staršího (§ 3). Proto není zcela jisté, že nali nabylo časem a částečriě platnosti spojkové.
48
SOUVĚTÍ S OBSAHOVOU VĚTOU UVOZENOU CITOSLOVCEM ano
37. 1. Jde o souvětí tohoto velmi hojného typu: uslyšal, ano psi štěkají Gesta*). Převážná většina obsahových vět má ten společný rys, že je jejich podmět vyjádřen v nich samých: ano psi štěkají. Jiné příklady:
svatý Petr uzřě, ano Jezukrist proti němu jde Pass.; uzřel, ano jeden lev jako pitomý „ochočený" k němu jde tamt.; uzřev, ano biskup spí Jeron.; uzřel, ano s jedné strany cesty velmi veliký drak leží Gesta; vidúce, ano žádný nebrání Háj.; slýchal sem, ano jeden druhému praví Štít.; i uslyšě, ano stařec ... vece Ote; uznamenal „zpozoroval", ano od krále špeh před domem Šach. (= ano je ... ; věta jmenná);
nalezl. . . , ano žena jeho umřela Mill.; když ty uznamenáš, ano tvá zlost nemôže jeho (boha) dobroty přemoci OpMus.; uslyšě, ano matka buožie (!) s svým milým synem mluví Pass.; uzřel by, ano se čeština někde po německu, někde po latinskú píše Blah.;
uzří, ano moře za ním Gesta; zaslyšě, ano dietě pláče tamt.; slyšel, ano dítě pláče Ezop; uzří, ano dietěti nic nenie Gesta; když opatřichom „spatřili jsme", ano nikdiež nic nenie Ote; spatřiv, ano nižádného řádu nenie Hus;
uzřev, ano pohani veliký hod činie Pass.; nalezl, ano sě . . . kacieři s křesťany vadie tamt.; vida, ano se již všichni. . . pryč strojí Háj.; uzřě, ano bratřie dělají Ote; vida, ano bratřie po něm jdú Chelč.; uslyšal, ano psi štěkají Gesta; uslyšav, ano dva slovutná Člověky . . . u písmě blúdíta Pass.;
když již uěi (= aor. „ucítil"), ano jemu oci trneta Ote; slyšiéc, ano dietky židovské volají EvPr. když uzříte, ano se tyto věci dějí Ben. a Norimb.; když uzříte, ano ty věci se dějí Chelč.; antikrist vida, ano se takové hlásají o něm tamt.
Dále se vyskytuje ano v obsahových větách s nevyjádřeným obecným podmětem v 3. os. plur.; na př.: slýchal sem, ano řékají Štít. Je to ve shodě s předešlými případy, protože se tu rozumí podmět lidé. Viz v § 26. Jiné příklady:
vídal sem také, ano svú hanbu na stěně píši Štít.; vidiaše, anot jeho zemi hubie Baw.; uzře tele, ano. tancují okolo něho Comest.; nalezl, ano prodávají voly Norimb. a BrNZ.
2. Víme, že je ano od původu upozorňovací citoslovce s významem „hle" (§ 12) a jeho dnešní platnost přitakacího příslovce že je pozdější (§ 13). Je tedy typ »uslyšal, ano psi štěkají« zcela podobný
*) Jako při předešlém typu (§ 36) je uvozovácí věta bud hlavní, uslyšal. . ., nebo vedlejší, na př. kdyi jií u(i, když uzříte a pod., viz v dalších příkladech. To není pro povahu obsahových vět typu „ano psi štěkají" rozhodující; proto k souvětné povaze uvozovácí věty nehledíme.
4 Mluvnice
49
s typem »Ctirad uzřě, nali dievka pláče«, o kterém byla řeč v předešlém §. Také vývoj těchto obou typů byl částečně společný, a to v tom, že ano ztratilo původní větnou platnost, stalo se součástí věty obsahové, takže z původního trojčlenného souvětí vzniklo souvětí dvoučlenné, které je běžné v staré Češtině. V něm byla obsahová věta buď hlavní nebo vedlejší, a to podle toho, jaké platnosti původní citoslovce ano nabylo.
Je pravděpodobné, že ano ztratilo jako nali původní platnost citoslovce upozořňovacího a nabylo jako ono platnosti citové, náladové částice nebo náladového on. Lze to soudit z toho, že tato platnost vystupuje u ano zřetelně též ve větách jiné povahy než obsahové, a to dvojí. Předně ve větách typu »člověk jsa mlád chodí, ano'jemu nic neškodh Hrad. = ono mu to nic neškodí [překvapení]. Viz v § 18. Dále ve větách typu »uběže do jedněch pústek, ano v nich jediný chrústeM Hrad. = on v nich byl jediný chroustek [překvapení]. Viz v § 19.
Pokud se ano chápalo za citovou částici nebo v téže platnosti jako náladové on, zůstávaly obsahové věty hlavními. Je pravděpodobné, že se obsahové věty staly větami vedlejšími, a to následkem toho, že se ano začalo někdy chápat za podřadnou spojku téže platnosti jako že nebo jak. Na př. v souvětí „Petr uzřě, ano Jezukrist jde" znamenala obsahová věta totéž co novočes. ,,že jďe".
Viz ještě v § 41.
souvětí s obsahovou větou
uvozenou shodným an, ana... nebo neshodným an
38. Velmi hojná souvětí s obsahovou větou uvozenou shodným an, ana . . . jsou obdobná s předešlým typem (§ 37) »uslyšal, ano psi štěkají«.
Proti předešlému typu s ano, kde je podmět obsahové věty vyjádřen v ní samé (ano psi štěkají) nebo kde se rozumí obecný podmět lidé (ano řékají), klade se shodné an, ana . . . převážně v těch obsahových větách, kde je jejich podmět přímo vyjádřen ve větě úvozová c í, nejčastěji jako její předmět, řidčeji jako jiný člen. Na př.: uzřěchu svatého Václava, an stoje město žehnává Dal. Ve shodě s rodem a s číslem tohoto předmětu klade se v obsahové větě an, ana atd. Jiné příklady:
uzříte buoha (!), an divné divy činí Pass.; uzřel svatého Germána, an s svým tovařišstvem hlad a zimu trpí t.; viděl sem hólúbka, an sedí na mé hlavě Ote; uzříš řébřík, an má jedno šest vstupňóv Gesta; když uzřel jeho, an lučiště napíná tamt.; slepého, an volá, slyšal Štít.; uzří ořech, an pěkný, utrhne tamt.; nalezl anděla, an stojí přepásán Brig.; uzřel ho, an pohrává s Rebeku ženu Ben.; vidíš-li koho', an zle činí Hus; uzřel jest toho učedlníka, an jde za ním Norimb. a BrNZ,;
50
naleze ji, ana umřela Ote; nalezl ji, ana sě buohu (!) modlí Krist.; již slyši hlas smrti, ana volá Štít.; nalezl ji, ana skončala Pass.; viděv ji, ana pláče EvPr.; spatřil jsem smrt . . . , ana všechněch napomínala KomenLab.;
uzřě svatého Petra a Pavla, ana k němu jdeta Pass. (du.); uzřel dvě lodí, aně stojíta v téj vodě Krist.;
nalez své apoštoly, ani zesnuli ML.; vídáme často pány, ani pokornejšie postavy „chování" než vladyky Štít.; viděl množstvie židóv i pohanov, ani za nimi jdúce tepů je Pass.; vida syny své, ani se každý den hadrují „sváří se" Ezop; viděl jest jiné dělníky . . . , ani stojí prázni (!) EvPr.; uzřím . . . kováře jakési, ani každý ten pár bdí do hrozných pout spínají Komen.; sedí vábě vrábata „vrabčata", ana křičiece vzdvihajú sě LMar.;
vidúo láji ženskú, any volají jako bez smysla Šach. [vazba podle smyslu: láje ženská, t. j. zástup žen = mnohé ženy].
,Ridčeji se klade shodné an, ana ... v obsahových větách, jejichž podmět není vyjádřen ani ve větě obsahové ani v uvozovací, nýbrž se rozumí ze souvislosti. Na př.:
., uzřev, an již skončal Pass.; hlediž, owv zahradě krvavým potem se modlí Rokyc.; na to hledie, an skrze oblak bielý nebě prorazil Kruml.; nalezli, ana nebyla mnichem, ale děvicí Pass.; uzřev, ana na to nic netbá tamt.; muž uzřě, «wa prst probodený uvázala Šach.; uzřevši, ana padla na zemi Baw.; naleze, ani hořem zesnuli Drk.
Jen ojediněle klade se v obsahových větách, jejichž podmět j e vyjádřen ve větě uvozovací, neutrum ano; na př.:
žet si ty slýchal, anot dějí Šach.; slyšie ďábelské hlasy, ano je volají jich vlastními jmény Milí.
Neshodné an se vyskytuje celkem zřídka v obsahových větách s podmětem vyjádřeným v nich samých nebo ve větách s nevyjádřeným obecným podmětem v 3. os. plur., t. j. tam, kde se zpravidla užívá neutra ano, jak jsme viděli v předešlém §. Na př.:
uhlídal sem, anjednababa prodlí „pradleně" ukradla rubáš FrantPr.; viděl hospodin, an se rozmnožuje zlost Br.; uzřel, an mnoho lidu jde tamt.; že se mu zdálo, an ho dva andělé nahoru uvedli Ezop; vjide v stan, an všichni spie Comest.; uzřel, an velbloudové jdou Br.;
nalezl, an prodávají voly Ben.; spatřím, an k nim všelijaké poraněné nosí KomenLabyr.
Tu a tam se vyskytuje neshodné an v obsahových větách, jejichž podmět je vyjádřen ve větě uvozovací, t. j. tam, kde bývá zpravidla an shodné. Na př.:
viděli srny ženu, an vzhledala HrubLobk.
39. Gebauer míní, že an, ona . . . vzniklo z původního a on, a ona . . . a že jde o věty v podstatě takové, jako »uzříš a já vstanu«, o kterých byla řeč v § 30. Rozdíl mezi nimi byl by jen ten, že se věty s an, ana . . .
Universita! * 3bíng©í
4* FB. NEUPHILOLOGI t 51
SIBLIOTHEK
vztahují na 3. osobu a proto v nich bylo původně a se zájmenem 3. osoby on, ona . . . : uzřěchu svatého Václava a on město žehnává. Z něho vzniklé an . . . nabylo podle Gebauera platnosti vztažné — který || jenž město žehnává, a v této platnosti prý se ujalo místo shodného an . . . neshodné, absolutivní ano, které nabylo platnosti podřadicích spojek když, že apod.: uzřě, ano Jezukrist proti němu jde Pass. Jde o případy uvedené v § 37.
Je nepochybné, že v mnohých staročeských dokladech typu „uzřěchu svatého Václava, an ..." lze chápat an . . . za vztažné zájmeno. Je tomu tak nejednou i v jiných větách s an . . . než obsahových; na př.: ó kak tvrdé a těžké je podstúpénie »zkouška« pýchy, ana jest anděly s nebe svrhla Štít. »která . . .«; šacha krále byl udělal mudřec onen jako člověka, an drží jako vardu „míč" okrúhlu Šach. „který...".
Na potvrzení Gebauerova výkladu o změně vztažného an . .. v ano bylo by možné dovolávat se toho, že se v staré češtině místo jiného shodného vztažného zájmena, a to jenž, jež. . . , vyvinulo neshodné neutrum jež, ježto, psané často ješto; na př.: není muže, ješto by všel k nám Br. Ale výklad o neshodných relativech není nepochybný (§ 82).
Přesto by se mohl zdát Gebauerův výklad možný. Zdá se možný tehdy, máme-li na mysli jen ty případy, o kterých mluví Gebauer. Avšak otázku, zda je původní a on, druhotné ano, jak myslí Gebauer, či naopak, nelze řešit jen se zřením k případům, které má na mysli Gebauer, nýbrž v dialektické jednotě se všemi případy obdobnými. A tu se ukazuje, že Gebauerovu výkladu odporují jazyková fakta staročeská i novočeská.
40. Věty s ano typu »uslyšal, ano psi štěkají« vyskytují se již v nejstarších památkách staročeských, jak svědčí hojné doklady v § 37. Vzniklo-li podle Gebauera ano ze spojení a on, a ona . . . , kde bylo on . . . původně zájmenem osobním a nabylo časem platnosti vztažné, znamenalo by to, jednak že celý tento vývoj proběhl před stoletím 14., kdy je už ano hotovo. A jednak, že osobní zájmeno on existovalo už dávno-před stoletím 14. Víme však z § 22, že v rané době historické teprve probíhá zrod osobního zájmena on . . . |J
Dále: podle Gebauera vzniklo »uzřě, ano Jezukrist proti němu jde« z »a on Jezukrist. . .«, nebo „uslyšal, ano psi štěkají" z »a oni psi. . .« atd., a on, oni . . . mělo tu původně platnost zájmena osobního. To je však vůbec, nehledíc k chronologii, předpoklad nepravděpodobný, poněvadž nelze pochopit, proč je tu zájmeno osobní vedle pedmětu plně vyjádřeného substantivem.
K tomu přistupuje to, že jsou mnohé staročes. doklady jiného typu s an nebo on vedle substantiva; na př.: on buóh nemohl jest v božství umřieti; móž-li to chlap učiniti, an chlap učini snadně. A že se vysky-
52 ,
tují obdobné případy s ano, ono: ano dobře hospodin vie; ano i ta včela někdy nebode (§ 19). I zde by měl platit Gebauerův výklad, že je an, on původní, ano, ono druhotné. Ale pak bychom zase jednak nepochopili, proč je osobní zájmeno an, on vedle podmětu vyjádřeného substantivem. A jednak tu vůbec nelze předpokládat, že an, on nabylo platnosti vztažné, v které by bylo mohlo, vzniknout neshodné ano, ono s úkonem podřadných spojek.
Není-li Gebauerův výklad možný v těchto případech, nelze jej přijmout ani pro ty případy, které má na zřeteli Gebauer. Je zajisté třeba obojí případy vykládat v podstatě stejně. Viděli jsme v § 19 a 20, že v případech typu „on bůh ..." a „an chlap . . ." má on, an . . . platnost náladovou, kterou lze pochopit jen tak, že se on, ona . . . vyvinulo z původního neutra ono, ano, které bylo upozorňovacím citoslovcem s významem „hle". Byl tu tedy vývoj opačný, než předpokládá Gebauer, který ano, ono v citoslovné platnosti upozornovací ani ve Slovníku staročeském ani v HistMl. vůbec neuvádí.
Typ »uzřěchu svatého Václava, an zemi žehnává« je nutno vykládat v dialektické souvislosti s typem z § 37 »uslyšal, ano psi štěkají« a s náladovými typy »an chlap učini snadně« 11 „ano i ta včela nebode", t. j. tak, že tu bylo původně „uzřěchu svatého Václava, ano zemi žehnává" a že tu mělo ano původně platnost upozorňovacího citoslovce hle právě tak jako v typu „uslyšal, ano psi štěkají". Naskytuje se pak otázka, co vedlo k tomu, že se z ano vyvinulo shodné an: uzřěchu svatého Václava, an zemi žehnává.
Obecně je jisto, že tato změna souvisí se ztrátou původní upozornovací platnosti neutra ano (ono), když vzniklo uvozené vyprávěcí souvětí typu „uzřěchu, ano . . .". Viz v § 37. A dále vidíme, že tu měl vliv souvětný sklad, neboť shodné an, ana . . . vzniklo z ano zpravidla v těch obsahových větách, jejichž podmět je vyjádřen ve větě uvozo-vací jako její předmět nebo jiný člen (§ 38). Neboli opačně: v typu „uslyšal, ano psi štěkají", kde je podmět obsahové věty vyjádřen v ní samé, necítil jazyk potřebu původní ano měnit.
Pokládám za velmi pravděpodobné, že shodné an, ana . . . vzniklo z ano vlivem vztažných vět s jen, jenže, nejčastěji s jenž, již v nejstarším jazyce plně rozvitých; na př.: šli („posílám") anjela, jen učiní cestu před tebú EvS.; blúdil jsem jako ovce, jež zahynula ŽW. Viz v § 80. Tyto vztažné věty jsou svým souvětným skladem blízké typu „uzřěchu svatého Václava, ano ..." a proto si jazyk podle nich změnil ano v an, ana . . .*)
*) I Gebauer mluví o vztažné platnosti (§ 39), ale v jiném genetickém a vývojovém sledu: a on (zájmeno osobní) > an (zájmeno vztažné) > ano (spojka). Vskutku, však byl vývoj tento: ano = upozornovací citoslovce > citová částice nebo relativum > an.
53
Videli jsme v § 19 a 20, že z ano, ono vzniklo shodné an, on i v jiných větách než obsahových: on buóh nemohl jest v božství umřieti; an chlap učini snadně. V nich má shodné on, an jinou platnost než ve větách obsahových a proto vznik shodného an, ana ... z ano nastal u nich za iiných podmínek (§ 20).
Poměrně řídké neshodné an, uvedené v § 38 (na př.: an se rozmnožuje zlost), buď vzniklo ustrnutím maskulina, nebo je to původní ano, hláskově změněné v an podle tak, tam, jak ... z tako . . .Obojí vývoj je pozdější a s tím se shoduje ta okolnost, že jde o doklady z textů pozdějších.
41. Z výkladu o změně původního ano ve shodné an, ana . . . vlivem vztažných vět neplyne, že se věty s ano časem chápaly za vztažné, třebas toto pojetí lze do nich někdy vkládat; viz v § 39. Nesvědčí o tom ani okolnost, že vztažná platnost jproniká v jazyce novočes., pokud se do něho an, ana. . . jako archaismus dochovalo; na př.: vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou spěchá ku cíli? Mácha; nepři-padnosti, any se nedojípky nahazují Puchmajer.
Ve většině staročes. dokladů se shodným an, ana . . . vystupuje totiž nikoli platnost vztažného zájmena, nýbrž platnost spojková, a to »že« nebo nejčastěji »jak«. Na př.:
vidíš-li koho, an zle činí = že; uzřev, an již skončal = že; uzřěchu svatého Václava, an zemi žehnává = jak; uzříte buoha, an divné divy činí = jak. Viz v § 38.
Tak je tomu i v novém jazyce: vidouc, ano jest její tajemství vyzrazeno Světlá = že je ...; uhlídáš je (koroptve), any pobíhajíce sbírají potravu Klostermann = jak; spatřil jsem vdovičku, ana vystupuje z kajuty Herites = jak; vida..., an (koně) leknouce se rány na jinou stranu obrátily Klic-pera.
Z toho plyne, že v případech typu »uzřěchu svatého Václava, an...« nebylo pro změnu původního ano v an, ana... rozhodující vztažné pojetí vět s ano, nýbrž že rozhodoval jejich souvětný sklad, blízký skladu vět se vztažným jenž..., jak jsem uvedl v § 40. A dále z toho plyne, že se vztažné pojetí částečně ujalo až u shodného an ..., když vzniklo z ano.
Viděli jsme v § 37, že spojková platnost »že« nebo »jak« proniká často i v obsahových větách s ano: Petr uzřě, ano Jezukrist proti němu jde; když uzříte, ano se tyto věci dějí; atp. V § 21 jsme poznali, že spojkové nebo příslovečné platnosti nabylo někdy ano, an v jiných větách než obsahových; na př.: ano nic nepomohlo = ale; ano se již setmievá = když se stmívalo; apod.
K tomu přistupuje ta okolnost, že se ano a zejména an dochovalo jako archaismus do nového jazyka. Viz zde výše a v § 21. A že je shodné on v případech typu „a já pořád, kdo to tluče a on bednář na obruče"
a neutrum ono v typu wno prší!a v novém jazyce živý typ citový; viz v § 18 a 19.
Touto vývojovou rozmanitostí a částečnou vytrvalostí odlišují se všechny věty s původním ano, obsahové i neobsahové, od obdobných vět s nali, které časem zcela odumřely (36).
OBSAHOVÉ VĚTY SE SPOJKOU že (eže ...) A jenž
42. Spojka že má v staré češtině též podoby žež, žet, ž a eže, ež nebo jež, ježto (foneticky ješto).
Podoba žež vznikla odsutím -e ze zdvojeného že-že a žet složením že 3 částicí -(, která je v staré češtině neobyčejně hojná; na př. aňo-t, to-t, -li-t (bude-liť ...-,), ač-t atp.
Podoba eže a z ní vzniklé ež je v podstatě totožná s podobou jež (a jeze), která se od ní liší jen předrážkovým j-. Viz o ní v § 43.
Podoby žež a ž jsou velmi řídké již v raných textech, o něco častěji je doloženo jež a dosti časté je v těchto textech ež. Nejčastější je podoba že, která časem ovládla.
Obsahové věty, dílem předmětové, dílem podmětové, jsou velmi hojné. Na př.: .
uzřě, že sedlská dievka na potoce stáše Dal. (věta předmětová); uzřev, že tolik 1'uda tu je Alx.; vizi to, žet jest zima Pass.; vizi, žet'sk krupně mele všemu světu Vít.; vidíte, že jsem já Drk. „že jsem to já"; uzřev Judáš . . -, že zatracen bieše EvOl.; uzřie (kacíři), že Kristus nenie syn boží Hus; uzří sám, žet jest pravda Chelč.; hlédajte, žet jsem já ŽW.;
vzvěděv, ež Vít opat v Uhřiech bieše Vít.; slušie znamenati, ež těch časóv . . . veliké věci činil Krist.; nalezl psáno, jež Joachim . . . pojal sobě hospodyni tamt.; píše, jež svatý Fabian ciesařovi zapověděl, aby . . . Pass.; vizi, jež jest mne buóh nezapomněl tamt.; o nichž slýcháte, ješto vysoko napnú a nízko spadnú Stít.;
naházie sě ještě dnes, že múdré panny . . . tak ostávají Stít. „zůstávají svobodné" (věta podmětová); stalo sě, že ten jistý rytieř jel k turnaji Gesta; vina, ž by svého hospodu zahubil Pass.; avšak sě mu to dostalo, jež pobi . . . Alx.; veliká tvá hanba, jež o jeho umučení vieš Pass.; to sě jest ukázalo, jež byli všickni vieru potratili tamt. „ztratili".
O podobě až (z a-že) viz v § 74, 79.
Obsahové věty s jenž vyskytují se mnohem řidčeji, ale nikoli ojediněle, v ranější době. Na př.:
svědčí svatý Lukáš, jenž jeden bohatec bieše Vít.; když uzřěchu, jenž nemuóž kříže nésti, kázachu. . . tamt.; když uzřěchu, jenž Tinas plakáše Trist.; věz to ... , jenž jest on byl múdrého přirozenie tamt.;
54
55
v ten den vy poznáte, jenž jsem já u mém otci Krist.; pojide řeč, jenž mládenec staré poklady nalezl OpMus.
43. 1. Od nejstarší doby vystupuje že (ež . . .) jako nejčastější podřadná spojka, takže se zdá, že je to spojka od původu, ale není tomu tak. Viděli jsme již, že se podřadné souvětí vyvíjí namnoze až v historické době ze souřadného, a z toho plyne, že ani spojky, mluvnické prostředky podřadnost vyjadřující, nemají tuto platnost od původu.
Lze pokládat za pravděpodobné, že je že od původu upozorňovací citoslovce „hle". Nepochybný doklad této platnosti je v EvPr. 274: že otec tvój i já . . . tebe srny hledali. Je to překlad latin, upozorňovacího citoslovce ecce a jiné biblické texty tu mají citoslovce seova, tot a aj.
Velmi pravděpodobně má že tuto platnost u Chelčického, který jím uvozuje své výklady a zejména biblické citáty. Na př.: dále tu mluví čtenie vo pastýřích, kterak ... ; a že jsú pastýři řekli: poďme až do^ Betléma. Věty s tímto že jsou nesporně hlavní, nemůže v nich jít o že v platnosti podřadné obsahové spojky. Nabízí se tento původní smysl: »a hle, pastýři řekli«. Sr. k tomu to, že Štítný uvádí citáty slovem ano, které je od původu nepochybné upozorňovací citoslovce s významem „hle" (§ 21).
Je důležité, že za že v EvS. má na témž místě EvV. ež (ež otec tvój a já . . . hledáchom tebe) a že se toto ež vyskytuje v této památce i jindy dosti často za lat. ecce; na př.: ež matka jeho a bratřie stáchu. Jsou známy doklady na ež v citoslovné platnosti též z některých památek jiných.
Toto ež nelze oddělovat od že, nebof se zároveň s ním vyskytuje v platnosti podřadné obsahové spojky (§ 42). A ež je slovotvorné totéž co ježe, jež, které má jako že úkon obsahové spojky.
V ež je e- buď »jakási deiktická částice«, jak myslí jZubatý, nebo spíše zájmenné neutrum e, běžné v historické češtině s předrážkovým j- jako osobní zájmeno je, které bylo původně ukazovacím zájmenem téhož významu jako to. Má-li to v historické době platnost upozorňovacího citoslovce (§12, 13), je pravděpodobné, že ji mělo původně též e, je. Dosvědčuje to rus. 8-To „hle - to'.', na které upozornil Zubatý. Je tedy ež, původně jistě eže, a také ježe složenina jako to-hle, aj-tot, se-ova (S 12), ej-hle. Viz ještě v § 82 a 94.
2. V platnosti staročes. obsahové spojky Vystupují tedy dva útvary: jednak původní upozorňovací citoslovce že, jednak zájmenné neutrum eže, ježe, vzniklé z vlastního zájmenného tvaru e, je složením s citoslovcem že. Tato okolnost svědčí o tom5iže neutrum e, je mělo citoslovečnou upozorňovací platnost již v této*podobě a že se v této platnosti ustálila složená podoba eže (ež), ježe '(jež), ješto.
Se zřením k stejné spojkové platnosti obsahové mluvíme prostě o spojce že.
56
O spojkové platnosti neutra jez (ježto, ješto) viz ještě v § 71, 73 (o souvětí příčinném) a v § 79 (o větách účinkových).
Čteme-li v Dal.: uzřě, že sedlská dievka na potoce stáše, vybaví se nám mimoděk doklad z téže památky: Ctirad uzřě. nali dievka pláce, a řada podobných dokladů z jiných památek (§ 36). Z toho plyne, že původní smysl byl: uzřě, hle sedlská dievka . . . stáše. A k tomu přistupují hojné obdobné staročes. doklady s ano: uslyšal, ano psi štěkají (§ 37), kde rovněž znamenalo ano původně »hle«. Další vývoj až k obsahové spojce byl u že stejný jako u nali (§ 36) a u ano (§ 21, 37). Viz k tomu v § 44 o jako.
O citoslovném úkonu že bude řeč ještě v § 74 a 76.
Mezi větami s že (ež, jež ..Jas nali, ano není rozdíl genetický, nebof v obojích větách bylo původně upozorňovací citoslovce a obojí věty byly původně hlavní. Je mezi nimi jednak rozdíl vývojově časový, ten, že ve větách s že . . . nabylo citoslovce spojkové platnosti už někdy před stoletím 14., takže v staré češtině má že zpravidla platnost podřadné spojky. A jednak ten rozdíl, že se u že ujala spojková platnost veskrze a trvale. Nelze však vylučovat možnost, že v rané historické době ještě původní citoslovná platnost částečně doznívala, arcif v nějaké platnosti druhotné, snad v platnosti citové částice jako u nali (§36).
3. Spojkové jenž pokládá Gebauer za neshodné relativum, které bylo „vtišjěno ve význam spojky že". Tomuto výkladu je na závadu to, že v případech s jenž o původní relativum vůbec nemůže jít. Nelze si dobře představit, že by na př. „svědčí svatý Lukáš, jenž jeden bohatec bieše" bylo znamenalo původně: svědčí, který jeden bohatec byl, a nabylo významu „že . . . byl".
Nabízí se proto výklad, že jenž souvisí vývojově s citoslovcem ježe, jež (eže, ež), & to tak, že přímo z něho vzniklo, že na př. onen doklad zněl původně takto: svědčí, jež jeden bohatec bieše, a měl tento smysl: svědčí, hle, jeden bohatec byl. Proti převážné většině staročes. dokladů je tu ten rozdíl, že se tu ježe změnilo v jenž. Obdobou tohoto vývoje je vznik shodného an, ana ... z neutrálního ano; viz v § 40.
Výkladu o jenž z ježe nasvědčuje ta okolnost, že se jenž vyskytuje zpravidla vedle maskulina (jenž jeden bohatec, jenž Tinas . . .) nebo ve větě, kde se rozumí mužský podmět (jenž nemuóŽ kříže nésti). Případy s jenž ve větě s jiným podmětem než jednotným mužským jsou ojedinělé; na př.:
za to jsem měla cele, jenž by jej byli pustili Vít.
Celý jev je svou povahou přechodný; nerozvinul se proto, že toto spojkové jenž bylo v rozporu s jenž vztažným, plně rozvitým.
Sr. ještě )>protož, jenž<i — protože v § 71.
57
OBSAHOVÉ VĚTY UVOZENÉ SPOJKOU jako(Že)
44. Tato spojka má též podobu jakož, jakž, jákžto.
Jde o obsahové věty předmětové i podmětové, uvozované jindy spojkou že (§ 42). Jsou poměrně řídké, ale nikoli ojedinělé. Na př.:
když viděli, jako byl učinil divy, řekli Leke. [věta předmětová]; svědčí písmo o tom (to), jakož to město potom opět sě jest opravilo AlxV.; počě sě domnievati, jakžtohj toho člověka někde vídal Pass.;
bě obyčej časa toho, jakože (táhnouce na vojnu) doma nikoho své čeledi »ze své čeledi« neostavili Alx. [věta podmětová]; kda jest tomu býti, jakž bych já svój kóň okročil tamt. „svého koně obkročil"; uzdálo se jemu, jako by již potom křesťané nebyli dlužni následovati. .. apoštolov Chelč.
Vznik a vývoj této obsahové spojky není dost jasný. Je to slovotvorné příslovce jako k zájmenu jaký a shodně s ním má v dějinné době hlavně platnost dílem tázací (novočes. jak se máš?), dílem vztažnou, a to srovnávací (červený jako růže) a souvztažnou (jak si usteleš, tak si lehneš). Kdybychom vycházeli z některé této platnosti, sotva bychom z ní vyložili spojkovou platnost „že".
Z platnosti tázací bychom ani vycházet nemohli, protože ta je poměrně nová. Viz v § 91.
Od původu je zájmeno jaký ukazovací asi téhož významu co taký, takový (§ 91). Podle toho jako, jak znamenalo totéž co táko, tak. Ani z tohoto významu bychom nepochopili vznik spojkové platnosti.
Nemám za nemožné, že kořeny této platnosti sahají do toho staršího období ve vývoji našeho jazyka, kdy zájmenná příslovce měla platnost upozorňovacích citoslovcí s významem „hle". Sr. o tom v § 12. Podle toho na př. souvětí »viděli, jako byl učinil divy (Lekc.)« bylo by znamenalo původně: viděli, hle, učinil divy. Další vývoj až ke spojkové platnosti příslovce jako byl by býval zcela obdobný jako v případech typu »Ctirad uzřě, nali dievka pláče«, »uslyšal, ano psi štěkají« a zejména »uzřě, že sedlská dievka na potoce stáše«. Viz k tomu v § 21, 36, 43.
O původním citoslovečném úkonu jako svědčí jednak to, že se ho užívá v platnosti t. zv. neshodného relativa; viz v § 83. A jednak to, že mívá podobu jakože . . . , t. j. spojuje se s původním citoslovcem že a znamená vlastně „tohle, ejhle".
Předpoklad, že se spojková platnost příslovce jako vyvinula z prvotního úkonu citoslovečného, upozorňovacího, má oporu v tom, že z tohoto úkonu lze vysvětlit také jinou spojkovou platnost našeho příslovce, a to podmínkovou (§ 60), přípustkovou (§ 66), časovou (§ 70) a účinkovou (§ 79).
r
Literatura k § 29 -44:
J. Gebaúer: HistMluv. TV, 676, 680 (k § 35), 252, 258 (k § 39), 695 (k § 43); 695—698, 691 (materiál).
Jos. Straka: Příspěvek k vývoji čoské hypotaxe. Mnema. Sborník na počest prof. Zubatého, Praha 1926, 86 násl. Viz též Strakovy stati v literatuře za § 22.
Jos. Zubatý: viz za § 22.
Pr. Trávníček: Neslovesné věty v češtině I. Věty interjekční (Brno 1930).
OBSAHOVÉ VĚTY OZNAMOVACÍ S KONDICIONÁLEM
45. 1. Obsahové věty s kondicionálem jsou jako jiné věty obsahové (§ 30) dílem předmětové, dílem podmětové. Jako typ uvádím tyto dva doklady:
ty pravíš, bych já bludil Kat.;
pakli sě zdá, by co dobrého činili Štít.
Obsahové věty s kondicionálem jsou v starém jazyce velmi hojné a spojují se s uvozovací větou zpravidla bezespoječně. Na př.:
ty mníš, by byl zahradník Hrad.; bieše slyšal, by byla nemocna Ote; nevěř tomu, bych .tuto věc zamyslil chtě kteréj zlobě Alx.; neteří (!) tomu chtěli, by Jidáš byl Němec Vít.; o tom králi tak mluviechu, by nebylo mocnejšieho na světě Pass.; dávaje jemu „tomu" vieru, by křesťanem přikládal „stranil" tamt.; pravie (o svícnové noze), by byla Šalomúnova Dal.; jedni sú řekli, by Eliáš počal ten přiebytek Ote; já jsem byl v hrdlo tak náramně uražen „raněn", že jsem mněl,*% mi hlava spadla Mand.; mnozí mní, by svatá trojice byla žena Hus; my sme úfali „doufali", by on měl vykúpiti lid Chelč.; on mnějěše, by ta slova tak měla rozuměna býti tamt.; mníš, bych nemohl prošiti otce mého EvOl.; naše matka mní, bychvě u moři utonula Pass.;
tak se zdáše, by v ty časy všecky sě skály zbořily Alx.; zdá mi se, by nebylo náhlého štěstie nebo upálenie Chelč.
Zřídka se obsahová věta spojuje s uvozovací spojkou a-; na př.:
nepraví (Kristus), aby svú duši dál žä všech vykúpenie, ale za mnohých Mat.
Dnes užíváme v takových větách zpravidla indikativu a obsahovou větu spojujeme s uvozovací podřadicí spojkou, že, takže je příslušné souvětí podřadné. .
2. Na otázku, proč je v staré češtině kondicionál, ač jde o věty oznamovací, dává nám odpověď ta okolnost zjištěná Gebauerem, že je opsaný tvar zvaný kondicionál původně svou platností i n d i-k a t i v minulého času. Tuto platnost mívá ještě někdy, ne ojediněle, v staré češtině; na př.:
bych řekl dřéve „řekl jsem," že v té vieře jest mnoho rozumu Štít.; nepřietelé, ješto jej bychu ostúpili „obstoupili" Brig.; tresktán byl, proč by to, což mu bylo . . . rozkázáno, obmeškal tamt. »proě to za-
58
meškal«; pakli by nalezeno bylo u něho, co by ukradl živého Ol. »00 ukradl«. Viz ještě v § 54.
Z toho plyne, že na př. souvětí »ty pravíš, bych já blúdil« bylo původně souřadné a znamenalo »ty pravíš, já jsem bloudik. Nebo souvětí z Mat. znamenalo »nepraví a svou duši dal. . .«. Byla to souvětí plně obdobná s typem » já vizi na tobě, ty jsi prorok« a »uzříš a já vstanu«, o kterém byla řeč v § 30. Je to další svědectví toho, že se podřadné souvětí vyvinulo ze souřadného.
3. V pozdějších památkách se obsahová věta spojuje s uvozovací spojkou ze: na př.;
ona pověděla, že by nebyl syn jeho Gesta »že to není jeho syn«; nedomnívejte se, že bych přišel rušiti zákona Br. »že jsem přišel. . .«; jedna osoba na mě sobě smyslila, že bych já řekl, že . . . Rokyc. »že jsem řekl. . .«; myť sme za to měli, že bý ty již toho zapomenul Malíř.»žes na to zapomněk.
Spojka že se zajisté přidávala podle obsahových vět s indikativem, od nejstarší doby běžných; viz v § 42 (uzřě, že sedlská dievka na potoce stáše). Tím si jazyk zároveň výrazově odlišil kondicionál ve větách obsahových od kondicionálu ve větách pracích (§ 47), účelových (§ 48) a podmínkových (§ 53). Je to jeden článek v procesu výrazového zpřesňování v souvislosti še zpřesňováním myšlenkovým.
Po této stránce je poučné, že se spojka že ujala jen v obsahových větách oznamovacích, o které nám zde jde, nikoli zpravidla též v obsahových větách tázacích, na př.: otázal jeho, kto by byl Gesta. Viz v § 46. Tyto věty se svou povahou zřetelně odlišují od obsahových oznamovacích, cítí se jejich souvislost s otázkami samostatnými a proto se v nich zpravidla'že neklade. Je to svědectví toho, že se tyto věty chápou za kategorii osobitou.
46. Dokud měly tvary typu blúdil bych platnost indikatívni, vyjadřovaly děj minulý, ale když nabyly platnosti prací a podmínkové, začaly se chápat za prostředek vyjadřující přítomnost nebo budoucnost, jak je tomu i v nové češtině. Pro časovou platnost minulou vytvořil si jazyk tvar nový, byl bych blúdil, v nové době ještě byl bych býval bloudil. Viz v § 54.
V obsahových větách oznamovacích (§ 45) mají tvary typu blúdil bych dílem časovou platnost minulou. Na př.:
naše matka mní, bychvě u moři utonula — že jsme utonuli; nepraví, aby svúduši dal. . . = že svou duši dal; že jsem mněl, by mi hlava spadla. Viz v § 47. .
Dílem však jde ve shora uvedených dokladech o děj přítomný; na př.:
ty mníš, by byl zahradník = že je (to) zahradník [dále se praví: jest Ježiúš, i zahradník je = je to Ježíš, i zahradník je to]; zdá mi se, by nebylo náhlého štěstie = že není. . .
60
Tak je tomu též v obsahových větách jiného typu, v závislých otázkách. Na př.:
otázal jeho, kto by byl Gesta = kdo je [[ otázal jeho, proč by přišel a co by cMěl tamt. = proč přišel (či = přichází?) a co chce.
To znamená, že se obsahových souvětí typu »ty mníš, bych já blúdil I] že bych já blúdil« užívalo původně jen o- minulosti a teprve časem též o přítomnosti, že však jazyk zůstal při tvaru jednom, a to původním. Přítomná platnost se v obsahových větách oznamovacích ujala vlivem vět pracích, účelových a podmínkových. Viz v § 47, 48, 51, 54. V této prací, účelové a podmínkové platnosti bylo vytvoření nového tvaru pro minulost hutné, protože jde o novou platnost. V obsahových souvětích typu »ty mníš, bych já blúdil« jde však o platnost oznamovací, na jejíž vyjadřování měl jazyk běžné tvary jiné: blúdíš a blúdil jsi (blúdieše, blúdi). Proto se jazyk obsahových vět oznamovacích typu »bych já blúdil || že bych já blúdil« časem vzdal, přestal jich užívat. Viz ještě v § 47.
částečně se tyto věty dochovaly do nového jazyka, avšak nikolL v čisté platnosti oznamovací, nýbrž citově zabarvené, s odstínem nejistoty nebo šetrnosti. Na př.:
nechci tvrdit, že bych to nevěděl, že by to tak nemohlo být a pod.
V nářečích se užívá s citovým odstínem kondicionálu s a-; např.:
mně ani nenapadlo, ábe Janek už přesil z vojne Malovaný*) [překvapení, podiv]; gdopak by byl pomyslel, aby do rána už byla neboškó Gregor**).
Je to velmi poučný příklad toho, jak se stará forma v jazyce houževnatě drží, nabývá nové a nové platnosti a jak se, její zachovávání stává tvůrčím principem, prostředkem k vyjadřování nových významů a odstínů.
OBSAHOVÉ VĚTY PRACÍ S KONDICIONÁLEM
47. 1. Jde o obsahové věty předmětové nebo podmětové, spojené s uvozovací větou jednak bezespoječně, jednak spojkou a-, jednak ať. Jako typ uvádím tyto věty:
káza, by sě hotovali Alx.;
řkúc, aby šel za sě »za.sebe, zpět« Ote;
chce^-li, aí by vlasy rostly HájHerb.
Jiné příklady: -
buóh nechtěl, by se stalo Pass.; ani mi jest třeba, by mě chválili Brig.; nelze je toho, by ona . . . mohla bez veliké bolesti býti Mat.; tebe proši, aby za mne boha prosil Alb. »abys prosil. . .«; pakli kto
*) Z hanáckého nářečí císařovského. Viz v ČasMatMor. XXIII, 40. **) Z nářečí slavkovského. Viz zvláštní otisk z programu I. brněnské reálky 1914/5, 6.
61
má toho žádost, aby znal budúcie věci, mějž čisté srdce Ote; kaž, abyšta sedla tato dva má syny Krist.; prosí, aby s ním mluvil Gesta »abys . . .«;
pros boha, ať by to, coť dáno, neuhynulo Štít.; dejtež mi práva, at bych nětco krátce napsal Chelč.; mě k tobě buóh poslal chtě tomu, at bych zvěstoval to poselstvie Kat.
V novém jazyce se tu užívá rovněž kondicionálu, nejčastěji s a-, jen zřídka knižně bez něho:
fy prosím tě, abys tam šel ( || bys tam šel); je třeba, abys tam šel; poslal ho, aby tam šel.
To znamená, že si jazyk tento typ obsahových vět s kondicionálem proti typu »pravíš, bych já blúdik (§45) ponechal jako běžný. Proč, pochopíme, jestliže si uvědomíme, že jsou to sice věty obsahové, ale nikoli povahy oznamovací, nýbrž prací. Na př.: »aby se hotovali (Alx.)« znamenalo vlastně »kéž se připravovali«; »by s ním mluvik = = kéž bys s ním mluvil; »bych napsal« = kéž mohu, kéž bych mohl napsat.
O tom zřetelně svědčí tento doklad z Pass.:
Jezus Kristus k tobě tělo svého učenníka Jakuba poslal, aby, jehožtos nerodila přijeti živa, přijmi mrtva. Autor nebo písař zamýšlel vyjádřit myšlenku kondicionálem »aby přijala« (= abys přijala), ale po jejím přerušení vloženou vztažnou větou »jehožtos nerodila přijeti živa« dokončil ji imperativem přijmi, který vyjadřuje její prací platnost. Toto »vyšinutí z vazby« dokazuje, že »aby přijala« mělo touž platnost jako »přijmi«, jako imperativ, který vyjadřuje nejen rozkaz, nýbrž i přání (»kéž přijmeš«).
Prací odstín tvarů typu by sě hotovali vyvinul se z původní platnosti oznamovací, jak to vidíme ještě dnes u některých minulých tvarů typu nesl jsem, které jsou zcela nepochybně od původu indikativy a tuto platnost si zachovávají zpravidla ještě dnes. Na př.: vzal to das! = at to vezme, kéž to vezme ďas, kéž by to vzal ďas. Viz v mé NovočesM. II, § 828.
Prací platnost t. zv. kondicionálu je zcela zřetelná v novoěes. větách samostatných typu spal bych, jedl bych »mám přání spát, jíst, chce se mi spát, jíst«. Proniká jasně v obdobných případech staročes.; na  př.:
(císaři,) by ty sě pokořil a pustil ot svého bluda Kat. »kéž by ses pokořil a upustil. . .«.
Ve shora uvedených dokladech s pracím mf bych napsal. . .« je užito částice at obdobou podle výrazu at nese, který má rovněž platnost prací (§ 49).
Gebauer tu mluví o opodřadicím (finálním)« at, které je »sesíleno připojeným bych«. Ale nejde tu o připojené bych k at, nýbrž je tu kondicionál bych napsal s at a, je tedy otázka, proč se vedle kondicionálu, který má prací platnost sám o sobě, kladla částice at. Výklad, že je to podle at nese ..., má
62
oporu v tom, že prací platnost má přítomný indikativ nikoli sám, nýbrž jen v opise at nese (§ 49).
Dokud se užívalo v starém jazyce t. zv. kondicionálu též ve větách typu »pravíš, bych já blúdil«, nerozlišovala se výrazově obsahová platnost oznamovací od obsahové platnosti prací v typu »nechtěl, by sě stalo«. K rozlišení došlo, až když se v obsahových větách oznamovacích ujalo místo kondicionálu zpravidla ze s indikativem. Tak se vytvořil rozdíl mezi typem »řekl, že jdeš« [obsahová věta oznamovací] a »řekl, abys šel« [obsahová věta prací]. Zánik kondicionálu ve větách typu »ty pravíš, bych já blúdil« je tedy odrazem snahy o výrazové zpřesnění.
Vývoj pracích vět s kondicionálem ukazuje, že se větná podřadnost vyvinula ze souřadnosti.
K časové platnosti vět s kondicionálem viz v § 51, 54*). i*2. Prací platnost dosud probíraných vět je klíčem k vysvětlení, proč-je obsahová věta po strach (jest), báti sě, brániti apod. záporná. Na př.:
strach mě, by jeho nebyla snad urazila Hrad. „bys . . ."; aby večeře nezmeškali, strach jest Chelč.; (lidé) se bojí, by lačni nebyli tamt.; boji sě zaň, aby boha nerozhněval Brig.; hřieši bránie dobrému, aby k vám nepřišlo Alb.
Je záporná proto, že je vlastně prací: kéž by ho nebyla urazila; kéž by večeři nezmeškal; kéž by k vám nepřišla apod. Je to ve shodě se smyslem věty uvozovací: přeji si, aby ho nebyla urazila, a proto mám obavu, zda se to nestalo; hřešíte-li, je to tak, jako byste si přáli, aby dobré nepřišlo.
Gebauer vychází přímo z platnosti indikativní: hříchy brání, dobré nemá přijití. Myslím, že to není výklad přesvědčivý.
ÚČELOVÉ VĚTY S KONDICIONÁLEM
48. Tyto věty se spojují s větou uvozovací buď bezespoječně nebo často spojkou a-, řidčeji at; na př.:
chovaj sě »střez se (toho)«, byt (vojenské bydlo) neostydlo Alx. „aby nezastydlo"; ké mrtví z hrobu vstanú, byt nám něco pověděli »kéž vstanou* Drk.;
volili, aby papežem byl Pass.; je sě modliti, aby sě vrátil tamt.; apoštol mě poslal k várna, abyšta z mrtvých vstala tamt.; stráži zyláštnieho bieše posadil, aby pilně té zahrady ostřiehal Gesta; neb jest neposlal buóh syna svého na svět, aby súdil svět Chelč.; dal jim milé požehnánie, abychu šli do svých vlastí Hrad.; ani za to boha prosmy, abychom věděli ty budúcie příhody Ote;
1
*) Nazýváme tedy tvar typu „nesl bych", mající v dějinné době platnost různou, kondicionálem jen podle jeho platnosti jedné, vývojově poslední.
63
zbav mě chlúby, at bych nespadl Ote; mě poslal, at bych zvěstoval to poselstvie Kat.; umý se, at by bylo, což jest zevna „vně, z vnějška" čisto Krist.; rozděl je (moře), at by po suchu šli synové izrahelští Comest.; mocen jsi i dnes dáti slovo své neumělým, at by jiného nic nemluvili, než ... Chelč.
Je to typ blízce příbuzný s typem v minulém § po té stránce, že i v něm měl opsaný tvar typu »šel bych« původně platnost oznamovací. Na př. »volili, aby byl papežem« znamenalo původně „volili (jej) a byl (stal se) papežem". V této souvětné souvislosti nabyl tvar šel bych významového odstínu, který nazýváme účelový a který vyplývá z jiné myšlenkové povahy vět Tivozovacích, než mají uvozovací věty v souvětích z minulého §. Věta s t. zv. kondicionálem »aby byl pape-žem« není obsahová, nevyjadřuje tu obsah věty uvozovací, nýbrž okolnosti, za kterých probíhá děj věty uvozovací, a je tedy příslovečná. Ptáme se na ni: proč, za jakým účelem volili ?
I tyto věty s kondicionálem zachovaly se do nového jazyka, zpravidla se spojkou a-, jen zřídka knižně bez ní.
O genetické souvislosti účelového a pracího odstínu s původní platností oznamovací viz v § 49 a o časové platnosti vět s kondicionálem v § 54.
.   PRACÍ A ÚČELOVÉ VĚTY S INDIKATIVEM S at
49. Jde o indikatív s časovou platností přítomnou nebo budoucí. Prací věty jsou nepříliš časté; na př.:
učiň, at budem zdrávi Pass. „abychom byli zdrávi"; pros boha, at nás utěší Ote; rci jemu ode mne, at brzo pryč jde Gesta; rciž, at kamenie toto chlebové budú Chelč. „ať bude, aby bylo kamení chlebem; ať se kamení promění v chléb".
Účelové věty se vyskytují častěji; na př.: , daj nám vody, at piti budem EvOl. „dej nám vody, ať se napijem, abychom se napili"; chovaj sě „střež se (toho)", at izádný nezvie Ol. „ať nezví, aby nezvěděl"; spasena mě učiň, at střehu kázanie tvého ŽW.; pověz mi, v kteréms jej položil miestě, attám pojdu znova Hrad.; dajmy sě jim spolu biti, at ti kniežat a bratří nevadie Dal. „ať neznepokojují"; pošli Lazara, at omočí konec'prstu svého v vodě Chelč.; chovaj sě nás, at kuóže zedrána nebude Tkadl,; srdcem máte vždy táhnuti „tíhnout" k bohu . . ,,at se vrovná „vyrovná" řeč dobrá mysli dobré Štít.; pohledajte mi dievky panny krásné, at ji sobě za ženu vezmu Gesta.
Sousloví typu »ať nese (přinese)«, trpně »ať je nesen«, tvoří významovou jednotku, nazývanou opsaný imperativ. V ní je
at částice, slovo s platností mluvnickou, výrazový prostředek imperativního způsobu*).
Od původu však to není opsaný tvar se zvláštní způsobovou platností, imperativní, nýbrž indikativ nese po spojce a s příklonným -t, které je od původu dativ osobního zájmena ty nebo nom. plur. zájmena ten. Tento původní význam vystupuje zřetelně v některých staročeských archaistických dokladech. Na př.:
kaž komorníkom a ti provedu třetí pohon Rožmb. „rozkaž komorníkům a ti provedou . . ."; nýnie-li tě léň slyšěti a ti budu vyprávěli Alx. „není-li ti líno slyšeti, budu ti vyprávěti" [mezi větami souvětí podřadného je tu jako jindy často souřadná spojka; viz v § 34].
Z a ti vzniklo složením ati a dále at, v kterém ještě někdy proniká původní smysl. Na př.:
chceš-li, at budu praviti Gesta; původně = a budu ti vyprávět (viz výše doklad z Alx.); třěba-liť (plátna), at jeho prodám Hrad.; původně = je-li ti třeba (plátna) a tobě jeho prodám; mě buóh k tobě poslal, at bych zvěstoval to poselstvie Kat.; původně = abych ti zvěstoval. . .; chovaj sě nás, at kuóže zedrána nebude Tkadl.; původně = = a kůže ti nebude zedrána.
Časem zaniklo povědomí, že je -t zájmenný tvar a složenina at se začala chápat za součást slovesného tvaru budu, prodám ... a tak vznikl nový opsaný tvar, imperativ, který má nejen rozkazovací platnost v užším smyslu, nýbrž i ve smyslu širším, a to vybízecím a pracím.
O tom, že se -t již nechápalo za zájmenný tvar, svědčí užívání at tam, kde o původní dativ nebo nominativ plur. jít nemůže. Na př.: at budem zdrávi, at ižádný nezvie, at tam pojdu znova; sr. výše.
Z toho vyplývá, že na př. »učiň, ať budem zdravi« znamenalo původně »učiň a budeme zdravi«; dej nám vody, ať piti budeme = dej nám vody a budeme pít.
O tom svědčí vzácný doklad v ChelčP. 75b: anjelóm svým přikázal o tobě a na ruce uchopí tě. Je tu souřadné souvětí, spojené slučovací spojkou a, ale jeho smysl je podřadný: přikázal, ať tě uchopí, aby tě uchopili**).
Dále se lze dovolávat i toho, že se slučovacího souvětí užívá obdobně ještě dnes v lidové a hovorové mluvě: řekni a udělám to = řekni, abych to udělal; poruč a stane se = poruč, ať se stane.
*) Opsaný imperativ je dnes běžný v 3. os., kde není tvar jednoduchý. Dále v 2. osobě vedle jednoduchých tvarů nes, neste, ale s platnosti citovou: at nezapomeneš. A v 1. osobě s platností prací: at se propadnu. Viz v mé KovočesMluv, II, § 423.
**) Není to projev Chelčického samého, nýbrž biblický citát, archaismus, neboť biblické citáty mají u Chelčického vůbec starobylý jazyk, jsou čerpány z nějakého starého překladu.
5 Mluvnice ^
Časem si mluvčí začali uvědomovat obsahovou sovivislost obou vět v tom smyslu, že druhá věta vyjadřuje to, co si přejí. Tak nabyl indikativ s af platnosti prací: kéž jsme zdrávi, kéž budeme pít.
Z této prací platnosti se vyvinula dále platnost účelová, a to tak, že mluvčí začali chápat přání za vyjádření pohnutky toho, co vyslovuje věta první. Ještě dnes proniká v účelových větách jak smysl prací, tak smysl pohnutky, zvaný souborně účel. Na př. souvětí »jedu do lázní, abych se léčik = mám přání se léčit a toto přání mě pohnulo k tomu, že jedu do lázní.
Tyto dva odstíny v platnosti vět s opsaným imperativem at nese jsou závislé na obsahu vět hlavních. Účelová platnost proniká ve vedlejší větě »ať piti budeme« po hlavní větě »dej nám vody«, neboť voda je na pití, ale neproniká ve vedlejší větě« »ať budem zdrávi« po hlavní větě »učiň«.
50. V pracích větách užíváme dnes shodně se starou češtinou opsaného imperativu, na př.: řekni mu, at tam jde, v knižním jazyce častěji kondicionálu s a-, na př.: řekni mu, aby tam šel. Ve větách účelových nahrazujeme však staročes. opsaný imperativ, na př.: chovaj sě, at ižádný nezvie, zpravidla kondicionálem: střež se, aby se (to) žádný nedozvedel. Lidová mluva se tu často shoduje se starou češtinou.
Viděli jsme v § 47 a 48, že se ve větách pracích a účelových kladl v staré češtině též kondicionál: buóh nechtěl, by sě stalo; volili, aby byl papežem. Vyložili jsme si v § 47 prací platnost kondicionálu z původní platnosti oznamovací a zjistili jsme v § 48 příbuznost účelové platnosti s prací.
Klade-li se v staročes. větách pracích i účelových opsaný imperativ typu atnese, který je od původu nepochybný indikativ, je to potvrzení toho, že se prací a účelová platnost i t. zv. kondicionálu (§ 47, 48) vyvinula z indikatívni. Tak tedy na př. »nechtěl, by sě stalo« znamenalo původně »nechtěl (to), stalo se, ale tak se stalo«. Nebo volili, aby byl papežem pak = volili (jej) a byl (stal se) papežem.
Tvar typu jedl bych, od původu minulý indikativ, nabyl prací platnosti ve své původní podobě ve větách samostatných, kdežto v souvětných větách má dnes jak v platnosti prací, tak účelové nejčastěji předponové a-, abych jedl.
Indikativ praesenta, u sloves dokonavých futura, nabyl prací a účelové platnosti ve spojení s aŕ v souvětných větách typu »učiň, ať budem zdrávi« a »dal nám vody, ať budem píti« (§ 49).
Co se týče imperativní platnosti sousloví af jde, vystupuje zřetelně ve větách samostatných av souvětných větách hlavních. Na př.:
(novoěes.) já tam nemohu jít, at jde on;
(staročes.) lékař at se nekochá v obcování s lajky Sal;
Užívání tohoto sousloví za těchto větných podmínek je geneticky
pozdější než užívání v souvětných větách pracích a účelových; bylo z nich abstrahováno.
Sousloví at jde užívá se též v podmiňovacích větách: at dělám, co dělám, nepomáhá to. I toto užívání je geneticky pozdější než v souvětných větách pracích a účelových a vzniklo vlivem sousloví necht jde. Viz o tom v § 57.
Podmínkovou spojkou je at V podmiňovacích větách typu »ař bych dělal, co dělal, nepomohlo by to«. Tu nemůže být at opisnou částicí proto, že je při kondicionálu bych dělal, který je sám tvar opsaný a nemůže se dále spojovat s opisnou částicí.
51. Je otázka, proč jsou v starém jazyce vedle sebe prací a účelové věty jednak s opsaným imperativem, jednak s kondicionálem: učiň, at budem zdrávi; chovaj sě, ať ižádný nezvie (§ 49) || nechtěl, by sě stalo (§ 47); volili (a)by byl papežem (§ 48).
Víme, že je tvar typu řekl bych od původu indikativ minulého času a opsaný imperativ at nese od původu indikativ přítomného nebo budoucího času se spojkou at v platnosti spojky a. Dokud se obojí věty chápaly v původní platnosti indikativní, užívalo s^ o minulosti tvarů typu řekl bych: nechtěl, by sě stalo znamenalo „nechtěl, stalo se (tak)"; volili, aby byl papežem „volili a byl (stal se) papežem". Kde však šlo o děj přítomný nebo budoucí, kladly se tvary typu at nese (přinese): spasena mě učiň, ať střehu kázanie tvého; učiň ať budeme zdrávi (§49).
Když však tvary „ať nese (přinese)" a „by sě stalo" nabyly platnosti prací a účelové, srovnaly se i co do úkonu časového v tom, že tvary kondicionálové nabyly platnosti přítomné nebo budoucí, neboť prací a účelová platnost chápe se časově jen jako přítomnost nebo budoucnost: ať jde, přijde // aby psal, napsal.
V tomto vývojovém období mohlo se proto začít užívat kondicionálu i tam, kde byly původně možné jen tvary typu at nese (přinese); na př.: tebe proši, aby za mne boha prosil »abys . . .«; prosí (tě), aby s ním mluvil Gesta apod. (§ 47). Existence těchto případů již v starých památkách je svědectvím toho, že se tyto případy chápaly v dnešním časovém pojetí už v jazyce starém a že se toto pojetí vyvinulo někdy před stoletím 14.
Je proto pravděpodobné, že se již v starém jazyce chápaly věty typu »ať jde (přijde)« v platnosti obsahově prací a účelové. Viz v § 49.
PODMÍNKOVÉ SOUVĚTÍ NESKUTEČNÉ
52. V staré češtině se klade v obou větách často pouhý kondicionál, zřídka ve větě podmiňovací s příklonným -t. A je to buď kondicionál přítomný (budoucí), na př. řekl by, nebo řidčeji minulý, byl by řekl. Na př.:
5* 67
by ty byl syn boží, pomohl by sobě i nám »kdybys byl . . ., pomohl bys« ML.; by tu les nebyl, i jeden »ani jeden« by z mužov nezbyl Alx.; by kto tehdy patřil na ně, zajisté přisáhl by za ně tamt.; by bylo lzě kam utéci, každý by rád pryč vyplanul tamt.; bychome byli za těch dní našich otcóv, nebyli bychom jich tovařišie Krist.; bychme byli ve dnech otcóv našich, nebyli bychme tovařišie jich Koř.; by božie milosti nebylo, snad za živa nás by pohltili Pulk.; byste milovali mě, radovali byste sě EvOL; by nebylo svatého písma, tehdy by nebylo kacieřství Hus;
byt nejměl viny na sobě, nevodili bychomy jeho k tobě Hrad.; byt lidé dobře živi byli, zkaziliť by očistec Chelč.;
pane, by byl zde, nebyl by umřel bratřec mój EvOl. »kdybys byl zde«; by nebyl zlý-člověk a zloděj, byli bychom jeho nedali na smrt Alb.;
by ty byl chodil v cestě boží, byl by bydlil u věčném pokoji OL; byste mě byli jeli „jali, zajali", byl bych vás prosil, abyste . . . Pass.; by byl OUbrius na tu děvičku nevezřěl, nebyl by tak u veliké hřiechy vstúpil tamt.; by jemu tu byl odpověděl, by byl jej vězenie zbavil Vít.
Zprvu zřídka, později častěji klade se ve větě podmiňovací kondicionál s příklonným kdy-, jak je tomu v nové češtině. Na př.:
kdyby to bylo, nepal by sě druh nad druha Šach. „nevypínal by se"; neostal by ijeden živý, kdyby nebyli ti dnie zkráceni Štít.; byli by to učinili, kdyby chtěli Ote; darmo by divové zjevně ukázáni byli, kdyby vnitř v srdci žádného užitka neučinili Mat.; aniž bych jich (nepřátel) měl mnoho, kdyby české žákovstvo lidí nesvodilo Hus; měli by jim obmysliti dobré věci věčné, kdyby je sami znali Chelč.; kdyby ty se ne tak v lidských věcech přebíral, byl by jako jiní mysli pokorné Komen-Lab.
Dosti zřídka je doložen kondicionál s když; na př.:
o nichž (skutcích) by nikte „nikdo" nevěděl, když by jich kto
nepověděl Alx.; snad by byl mnohé ranil, když by jeho chtěli jímati
OpMus.
53. 1. Protože je t. zv. kondicionál od původu indikativ minulého času (§ 45), nabízí se otázka, jakým vývojem dospěl jazyk k podmín-• kovým souvětím uvedeným v minulém §.
Je pravděpodobné, že se podmínková platnost t. zv. kondicionálu vyvinula nikoli přímo z jeho původní platnosti oznamovací, nýbrž až z prací, které nabyl tento tvar též v jiných případech; viz v § 47.. Na př. souvětí „by ty byl syn boží, pomohl by sobě i nám" znamenalo vlastně „kéž jsi byl syn boží a kéž jsi pomohl sobě i nám". Povaha přání nesplnitelného vyplývá ze skutečnosti, z toho, že se přání nesplnilo, že nenastalo, čeho se přání týkalo.
Obě věty podmínkového souvětí jsou od původu hlavní, s platností minulého oznámení, pak s platností prací a proto je v nich obou kondicionál, původně minulý indikativ. Souvětí podřadné z nich vzniklo
68
r
tak, jako vznikla všechna podřadná souvětí: první věta se začala časem chápat za vyjádření okolnosti, podmínky, za jaké se přání vyslovené druhou větou mohlo splnit (= věta podmiňovací). A druhá věta tím, že se chápe za vyjádření přání, zachovala si povahu věty hlavní (= věta podmíněná). Protože jen vyslovuje obsah přání, může se v ní klást místo kondicionálu indikativ. Na př.:
byste téjto hoře řekli: vzdvihni sě . . ., a stane sě Mat. »kdybyste . . ., stalo by se«; pane, kdyby chtěl, můžeš mne očistiti Br.
Podobně v novém jazyce: kdybych byl mohl, udělal jsem to.
A vyjádří-li se neskutečná podmínka jinak než kondicionálem, infinitivem: mít peníze, koupil jsem to, nabývá celé neskutečné souvětí mluvnické podoby nekondicionáhií.
2. O kladení kondicionálu s kdy-, když praví Gebauer, že je to „kondicionální bych, by . . ., sloučené s adverbiem časovým kdy = = quando . . . Bylo po právu tam, kde je smyslem oprávněné kdy = = quando . . . tAle J.casemMesá kdy-bych ... ve význam spojky si".
Podle Gebauera znamenalo tu kdy, když vlastně „v které době" jako na př. v novočeš. souvětí „stalo se to v té době (v té chvíli, za takových okolností), kdy to nikdo nečekal". Byla to tedy podle Gebauera příslovce vztažná. Po této jejich vztažné platnosti není však v staročes. podmínkových souvětích typu ,,kdyby to bylo . . ., když by jich kto nepověděl. . ." ani stopy, t. j. jejich platnost podmínkové spojky-byla by musila proniknout už před stoletím 14. Tomu však odporuje fakt, že je kdy-, když při kondicionálu vět podmínkových v rané době historické řídké a šíří se až v době pozdější.
Z toho vyplývá, že se kdy-, když kladlo při podmínkovém kondicionálu hned v platnosti spojky, kterou má ve větách se skutečnou podmínkou (§ 60) a ve větách časových (§ 67). A kladlo se ze snahy odlišit kondicionál v podmínkovém souvětí od kondicionálu ve větách pracích a účelových (§ 47, 48). Obdobou toho je přidávání ke kondicionálu ve větách obsahových spojky že; viz v § 45. Vidíme tu, jak si jazyk mnohovýznamovost kondicionálu postupně výrazově rozlišuje, protože se ve vědomí vyhranily různé významové kategorie.
To, že se časem opouští když a ustaluje se při podmínkovém kondicionálu kdy-, je odraz rozlišení časové platnosti a podmínkové, které se projevilo i v jiných případech. Viz v § 60.
54. Dnes rozlišujeme kondicionál jednak přítomný, u sloves doko-i navých budoucí, jednak minulý: řekl bych— byl bych řekl, byl bych
býval řekl. Víme, že byLpůvodně tvar jeden, a to typu řekl bych (§ 45 46). V staré češtině je pravidlem jen minulý tvar byl bych řekl. Tento nový minulý tvar se však v starém jazyce neklade vždy. V mnohých dokladech uvedených v § 52 je vyjádřena minulost původním tvarem řekl bych:
by tu les nebyl, ijeden by z mužóv nezbyl „kdyby tu nebyl býval les . . ;"; by kto tehdy patřil na ně, zajisté přisáni by na ně.
V některých souvětích má tento tvar časovou platnost dílem minulou, dílem přítomnou:
bychome byli za těch dní našich otcóv „kdybychom byli bývali nebyli bychom jich tovařišie „nebyli bychom jejich druhové, vrstevníci".
V jiných souvětích je tento původní tvar vedle tvaru nového: pane, by byl zde „kdybys byl býval zde", nebyl by umřel bratřec mój. Tvarů typu řekl bych užívalo se tedy v starém jazyce dosti hojně
jak o přítomnosti, tak o minulosti. Tento stav se drží do jisté míry ještě v jazyce novém, zejména lidovém; na př.: kdybys tam byl, nestálo by se to „kdybys tam byl býval, nebylo by se to stalo".
Časová platnost přítomná tvarů typu řekl bych vyvinula se z platnosti minulé až v úkonu pracím a podmínkovém z něho vzniklém; yiz v § 51. Je to po stránce vývojové novota, a protože je v staré češtině běžná, dosvědčuje, že podmínkové souvětí vzniklo již delší dobu před začátkem století 14. Je to vedle obsahových souvětí se spojkou že (§43) jedno z nejstarších spojkových podřadných souvětí našeho jazyka.
Z toho pak, že tvary typu řekl bych nabyly platnosti přítomné též ve větách obsahových — viz v § 46 a účelových — viz v § 51 — plyne, že tyto tvary ztratily svou původní platnost minulého indika-tivu většinou již někdy před stoletím-14. a že jsou staročeské doklady s touto původní platností,(§ 45) archaismy.
Literatura k'§ 45—54:
J. Gebauer: HistMl. III 2a, 424, IV, 561—567, 564 (k § 53), 681, 682 (jde hlavně o materiál k větám s kondicionálem a s at), 670—671 (k obsahovým větám po báti §47).
SOUVĚTÍ VYJADŘUJÍCÍ PODMÍNKU SKUTEČNOU
55. Stejně jako souvětí vyjadřující podmínku neskutečnou je i souvětí vyjadřující podmínku skutečnou v starém jazyce již plně rozvinuto, a to většinou jako souvětí podřadné, zřídka jako souřadné.
Ve větě podmíněné (viz v § 53) klade se skoro veskrze indikativ, věta podmiňovací (viz tamt.) pak mívá buď imperativ nebo indikativ nebo kondicionál a dílem je beze spojky, dílem se uvozuje spojkou, dílem zvláštní větou.
Bezespoječné jsou podmiňovací věty s imperativem, tvořící s větou podmíněnou souvětí souřadné. Na př.:
daj^ jé (smrti) kury nebo husi, každý v hoři býti musí Vít. „dá-li jí. . ."; chovajž tvrdě moje slova, budeť služba vždy hotova Alx.
70
„budeš-li zachovávat . . ."; neduj bohu dobrého jitra, ani jdi do kostela do roka, nic jemu neřku Hus „nedá-li. . .ani nejde-li";
bud veliký oheň zde mezi námi, neučiní toho, by drobet vody nemohl veň padnuti Štít.; bud najvěcší v člověče rozum, věčného spasenie nedovede sám o sobě tamt.
V těchto dvou dokladech ze Štítného jde o podmínku vytýkanou, zdůrazněnou, vyjadřovanou v novém jazyce indikativem s i když nebo kondicionálem s i (viz v mé NovočMluv. II, § 471, odst. 4) = i když bude zde mezi námi velký oheň; i když je v člověku sebevětší rozum.
Takovéto případy jsou.celkem řídké. Viz ještě zde dále a v § 63 ze Štítného »buď, že . . .«. Častěji se vyskytují bezespoječné imperativní věty v jistých ustálených případech, a to věty tvořící souvětí vylučovací. Na př.:
chtěj kto neb nechtěj, vždyť »vždy« v těle ostane nepřietel Stít. = chce-li někdo nebo nechce, ... || ať někdo chce nebo nechce, . . .; chtěj nebo nechtěj, musíš Všeh.; prosme my nebo neprosme, vždy jeho vole bude Hus; řezník lib kup lib nekupí, vždyť škodu učiní Hrad. = řezník ať koupí nebo nekoupí // koupí-li nebo nekoupí (-li); sirotci z toho, dostaň se neb nedostaň, dluh Anně zaplatiti sau povinni Kol. = ať se dostane nebo nedostane (ať bude dostatek peněz nebo nedostatek).
Jsou to zřejmě archaismy, z části již lexikalisované, t. j. pociťované za příslovečný výraz obsahově jednotný. Zejména chtěj nebo nechtěj znamená „i proti své vůli". Sr. novoč. chtě nechtě místo »chtěj néchtěj«.
Větný typ s imperativem v platnosti podmínkové je tedy v dějinném vývoji naší mateřštiny neproduktivní.
Nový jazyk jej má jen jako archaismus v příslovích (pusť psa pod stůl, poleze i na stůl) nebo v případech podle nich nově utvořených: buduj vlast, posílíš mír = budeš-li budovat vlast. Dále v ustálených případech, jako: dělej, co dělej, není to nic platné; chtěj nechtěj, musíš; chce to mít, stůj, co stůj = ať to stojí cokoli; bud, jak buď = ať je to jakkoli..
Průběh vývoje nebyl pravděpodobně ten, že se v starší době užívalo podmínkového imperativu běžně a časem se od něho upouštělo, nýbrž ten, že se tento imperativ plně vůbec neujal. Příčina je ta, že se podmínková platnost vyvinula ve větách jiného původu — viz dále — a že jazyk dal přednost těm podmínkovým typům, které jsou mluvnicky podřadné.
Podmínková platnost imperativu je velmi poučný případ, osvětlující vznik myšlenkové i mluvnické podřadnosti.
Vyjděme z novočes. sovĽvétí'iuduj vlast, posílíš mír. Obě věty mají podle svého mluvnického skladu smysl vybízecí, imperativní, a tak se^ chápaly i původně. Vyjadřují oba děje, buduj a posílíš, souřadně, prostě tak, že druhý následuje za prvním, jak je tomu ve skutečnosti. Ale vystupuje
71
tu také pojetí, že druhá věta bude platit tehdy, uskuteční-li se věta první, neboli pojetí, že první věta vyjadřuje okolnost, na které je závislý obsah věty druhé, neboli její podmínku. Je to výsledek hlubšího pojetí skutečnosti, zobecňující abstrakce, pro kterou si jazyk vytvořil novou formu: budeš-li budovat vlast, posílíš mír. Podle Stalinova zákona o zachovávání staré formy vyjadřuje i stará podoba » buduj vlast, posílíš mír «toto nové pojetí, podřadné.
Podmínkový imperativ bud, v dějinné době odumírající, stal se pramenem nového nevětného výrazového prostředku, a to souřadné vylučovací spojky bud. Vyskytuje se často uvozen vylučovacím příslovcem leč; na př.:
tomu búřě nic neotjímá, leč bud léto, leč bud zima Alx. »ať je léto nebo ať je zima«; leč bud anděl, leč čert, leč člověk, již bude tvuój krátký věk DivKl. »ať jsi anděl nebo čert nebo člověk . . .«; ten jest u buoha (!) uslyšán, leč bud kněz, leč bud pán Pass.
V některých případech jsou věty s leč bud takové, že vyjadřují některý člen věty souvětné; na př.:
tlukúť ju (mast) žáci na školném prazě, leč bud v teple, leč na mraze Mast.
Tu časem věty s leč ztratily větnou platnost a imperativ bud nabyl platnosti souřadné spojky, a to vylučovací jako leč. V našem případě: tlukou ji žáci buď v teple, buď na mraze. Proto se časem leč nekladlo, neboť jeho platnost přejalo bud. Dnes je místo bud-bud běžné bud, budto — nebo (anebo).
56. Poměrně řídké je také to podmínkové souvětí, jehož podmiňo-vací věta je vyjádřena indikativem, zřídka kondicionále m s částicí necht, nechžt, nechať. Na př.:
nechžt mě had i uštkne a já sbierám tyto třieštky k dobrému ohni Štít. »i uštkne-li mě had // i když mě uštkne had, já sbírám . . .«; necht, což chtie, činie, neda tobě neškodie tamt. »i budou-li činit, ať činí, co chtí, kéž tobě neuškodk*); nebite ho, nechat mi laje ML. »i když mi bude lát«; nechat jiný, kdo chce, Mečí »brečí«, ty mlč NRada »bude-li jiný brečet // i když jiný brečí«;
nechazt by bylo i veselé, skoroť »brzo« mine Štít. »ikdyby bylo veselí«.
Jde tu zpravidla o podmínku zdůrazněnou, považovanou mluvčím jen za možnou, skoro za neskutečnou, vyjadřovanou v novém jazyce spojkou i když, at nebo i kondicionálem s kdy-. Sr. v mé NovočMluv. II. § 471, odst 6.
Tento podmínkový typ je vývojově mladší než typ v § 55 s jednoduchým imperativem, protože je necht (nechžt, nechat) od původu imperativ nechaj (nechajžť, nechajť), tedy slovesná věta, která tvořila s následující indikatívni větou souvětí. Na to ukazují některé staročes. doklady s plným imperativním tvarem. Na př.:
*) Pozdější pojetí je »jen když tobě neškodí«.
72
|
nechajžt vstane, toť se jemu vždy dostane Baw.; stlaěi »stlačím« mu tu zahradu, nechajžt přijdu v hroznů svádu tamt.
Původní smysl je tento: nechej, dopusť, dovol, vstane, t. j. nechej a vstane; nechej, ať vstane, aby vstal*). Souvětí »nechaj, vstane« bylo mluvnicky souřadné, ale jeho druhá věta je myšlenkově závislá na první; je to věta obsahová. Sr. podobná staročes. souvětí typu »vizi na tobě, ty jsi prorok« (§ 30). Časem zaniklo povědomí o slovníkovém významu imperativu nechaj, tento tvar ztratil i větnou platnost, splynul s větou následující (nechaj vstane) a nabyl v ní úkonu podmínkové spojky »jestliže, -li«. V této platnosti se původní tvar nechaj nebo nechajt, nechajžt, t. j. s příklonnými částicemi -t, -ž (-žt), změnil v nechat, necht, nechžt.
O splynutí imperativu nechaj s následující větou svědčí to, že se hned za ním kladou stálé príklonky; sr. v příkladech výše uváděných: nechžť mě had i uštkne; nechať mi laje. A sr. i novoč.: nechť se stane cokoli ...
Imperativ nechaj . . . vyskytuje se vedle indikativu též v případech jiných než v podmiňovacích větách a má většinou platnost prací částice »kéž«. Na př.:
cožť prosím, nechajt se stane Baw. »kéž se stane«; nechaj uzříme, zda přídě Eliáš Ans. »kéž uzříme«; nechajt řku o tom, což mohu Stít. »kéž mohu říci, budiž mi dovoleno říci«; poněvadž nemáme od svatého oleje brati, necht nám nosie nemocné do kostela Hus.
Tomu nasvědčuje to, že se vedle nechaj . . . klade někdy též at:
nechaj at jde k rádsi (rádci) svému Kat.; nechaj at sě právo skoná »vykoná« Umuč.
Souhrnně vystihujeme platnost původního imperativu nechaj . . . ve spojení s indikativem jde (přijde) tak, že je toto spojení opsaný imperativ v širokém smyslu, t. j. ve smyslu vybízecím i pracím. Sv. novoč. necht jde (přijde).
Je pravděpodobno, že sousloví nechaj jde nabylo platnosti podmínkové, až když už mělo platnost prácí, blízkou platnosti imperativní. Šlo by o vliv jednoduchého imperativu s platností podmínkovou (§ 55) nebo o samostatný vývoj obdobný s imperativem. Tomu nasvědčuje shora uvedený štítenský doklad nechažt by bylo, s kondicionálem, který mívá často platnost prací (§ 47 ).
57. V novém jazyce se užívá v podmiňovacích větách zdůrazněných za staroô. nechaj jde též at jde. Na př.:
nechžť mě had i uštkne, . . . Štít. = at mě i had uštkne; nechť, co chtie, činie, . . . tamt. = at dělají, co chtí. Podobně říkáme dnes: at dělám, co dělám, nepomáhá to; at dělal, co dělal, nebylo to nic platné.
*) Nechaj je tu od původu 3. osoba s obecnou platností jako v případech, o kterých je řeě v § 24: nechaj, vstane = nechej, ať nechá kdokoli, každý člověk.
73
V jazyce starém se tu vyskytuje at jde velmi zřídka; na př.:
co plátno člověku, at vešken svět zíště a své duši uškodí Hus »získá-li veškerý svět*.
Příčina je v tom, že at jde vzniklo jiným vývojem než nechaj jde, kladlo se v druhé souvětné větě (učiň, ať budem zdrávi) a nabylo tu platnosti prací nebo účelové (§ 49), ale nemohlo nabýt platnosti podmínkové. NaprotiJtomu stojí nechaj jde jako věta podmiňovací zpravidla na prvním místě v souvětí, protože je jeho nechaj od původu věta.
Mám za pravděpodobné, že se typ at jde ujal v podmiňujících větách vlivem vět s necht jde, a to tehdy, když už oba tyto výrazy nabyly stejné platnosti, totiž opsaného imperativu. Viz o at jde v § 49 a o necht jde zde výše. Tato shoda způsobila, že se začalo užívat výrazu at jde i tam, kde původně možný nebyl, t. j. v úkonu podmínkovém, který se vyvinul u sousloví necht jde.
Je poučné, že tento vývojově novější typ podmiňovací věty zatlačuje starý typ s necht jde, který se dnes pociťuje za knižní, zastaralý.
58. 1. Poměrně zřídka se klade v podmiňovací větě b e z e s p o-ječný kondicionál. Na př.:
by kto otázal, co znamenáva hora, dobře muóž rozuměno býti, že . . . Mat. »otáže-li se někdo«; by všecka búřě mořská, tověz »totiž« kniežatá a králové tohoto světa, vzbuzeni byli, neroďte se báti tamt. »i kdyby se vzbouřili«; by pak kto chtěl zlé držeti o Kristovi, ale oni se postaví proti němu Chelč. »chtěl-li by kdo špatně smýšleti o Kristovi, oni se postaví . . .«*); by sě mistři měli na mě hněvali, to chci dielo dělati Malíř. »i kdyby se měli mistři na mne trvale hněvat. . .«; bych vám mnoho pravil, opak mi nevěříte Vít. »i kdybych vám . . ., stejně (přece) mi nevěříte«.
A rovněž poměrně zřídka se klade ve větě podmiňovací kondicionál s kdy- nebo s když. Na př.: .
kdyby kto umřel z našeho cechu, tehdy mistr bratrský a ti třie, kteříž klíče mají, mají zuóstati při tom těle Malíř. »umře-li kdo . . .«; kdyby který mistr nebo mistryně z cechu umřel a když by tělo k hrobu chtěli nésti, tehdy jména všech mistruóv ... do pušky »do schránky« mají vložena býti tamt.; když by jeden mistr nebo mistryně . . . přes dvanácte let umřel, tehdy svieci mají jemu pójčiti s příkrovem tamt. »umře-li«; nemají moci, . . . aby čistého od hřiecha,_A%s by chtěli, učinili nečistého Hus »i kdyby chtělic
V obojích těchto případech jde, nikoli o podmínku neskutečnou, nýbrž skutečnou, jak vyplývá z jejich smyslu. Někdy je to podmínka zdůrazněná nebo považovaná mluvčím jen za možnou, skoro za neskutečnou, vy-
*) O spojce ale mezi větou podmiňující a podmíněnou viz v § 34, 35.
loučenou, která se v novém jazyce vyjadřuje dosti často též kondicionálem nebo indikativem s i když. St. v mé NovočesMluv. II, § 471, odst. 4 a 6.
Obdobné jsou případy, kde má podmiňovací věta kondicionál s -li, pakli. Viz o nich v § 61.
Kondicionál ve větách s podmínkou jen možnou je beze vší pochyby téhož původu jako ve větách neskutečných (§ 53), smyslem blízkých. Z nich pronikal i do vět s podmínkou skutečnou, avšak jen neústrojně, protože v podmiňovacích větách neskutečných nabyl kondicionál této platnosti ze starší platnosti prací, o kterou v podmiňovacích větách skutečných nejde. O tom svědčí to, že většina podmiňovacích vět skutečných vznikla z vět tázacích (§ 63—64), jiné pak z imperativních (§ 55 a 56). Tím si vysvětlíme to, že se kondicionálu v podmínkových větách skutečných užívá celkem zřídka.
59. 1. Dosti často má podmiňovací věta indikativ a uvozuje se spojkou ač (ačt), ojediněle ače. Na př.:
ač co jest dobrého, vsej to Štít. »je-li něco dobrého«; nedivte sě, ač nerozumiete tamt. »nerozumíte-li«; (bůh) zbaví (smrti) jeho nynie, ače chce Ans.; ač je (muže) nynie potepemy, věčnu chválu i paměť vezmemy Dal.; bóh sešli ránu na mě, ač toho zapomenu Alx.; pane, ač chceš, móžeš mě uzdraviti OpMus.; toto všecko tobě dám, ač padna budeš mi se klaněti Mat.; naleznete dievku, ačt jest neumřela, zdrávu Ote. »neumřela-li«; ač jeho zabiji, konec muój bude ukrutný Gesta; v něm (v Kristovi) nemuóž nižádný jinak ostati, jediné ač každé jeho prikázanie zachová Chelč. »jen zachová-li . . .«.
Někdy jde o podmínku zdůrazněnou (§ 58):
ače té pomsty odáli (= otdálí), čakajž téhož veždy na sě Alx. »i když tu pomstu oddálí, odloží«; ačs nad jiné povýšen, však přietele měj Šach. »i když jsi povýšen« (ke spojce však viz v § 34); ač i omluvu dáš a nestaneš-li k súdu, nebudeť (soupeř) zprávu povinen Všeh. »i když se omluvíš, ale nedostavíš-li se k soudu«.
Velmi zřídka se klade ve větě s ač kondicionál, dále je pak velmi řídká spojka acli. Na př.:
prose, ač by kterú věcí mohla, by jmu života pomohla Alx. » mohla-li by nějakým způsobem«; co do toho, ač bychvě myslila i déle tamt. »co by to pomohlo (= nic by to nepomohlo), i kdybychom myslili déle« [podmínka zdůrazněná]; zdali dlužník zbude »zbaví se« dluhu, ač by sě jižnedlužil viece, neučiní-li dosti na dluh Štít. »cožpak se zbaví dluhu, i kdyby se již více nedlužil, nesplatí-li (však) dluh«;
ačli pak nebudú syti i vztytřiú ŽW. »nebudou-li pak syti, budou reptat« tamt.
Někdy se vedlejší věta s ač spojuje s hlavní větou souřadnou spojkou; sr. v doklade z ŽW. a v § 34. Viz k tomu výklad v § 64.
74
75
Spojka ač má vedie platnosti podmínkové od nejstarší doby dejinné též platnost přípustkovou; viz v § 65. Tato platnost nabývá postupně převahy a platnost podmínková odumírá. Veleslavín uvádí v SUva quadrilinguis z r. 1598 ač vedle podob ačkoli, ačkolivěk, jakžkoli a jen s významem přípustkovým, vystihovaným latinským quamquam, quamvis aj.
0 původu podmiňovacích vět s ač viz v § 64, 66.
60. 1. Poměrně zřídka, je doložena spojka i kdy, častěji když s indikativem. Na př.:
Kristus navštěvuje člověka duchovně, i kdy Jifiechov smrtedlných člověk nemá. A on jemu je odpustí, i kdy zvláštní milostí jeho obdaruje, i kdy na smrti milostí svú k němu prichodí Hus » i když nemá smrtelných hříchů, i když . . .« [skutečná podmínka zdůrazněná, viz v § 58];
když dobudeš, tehdy dávaj Alx.; když zbožie neb smysla nenie, v šlechtě bude porušenie tamt.; když se zlomí kost pažnie, to poznáš dotčením „dotykem" Sal.; když budeš čistili novů (ránu), vytiehni knot tamt.
Podmínkové spojky kdy, když jsou od původu tázací příslovce a tedy též podmínkové věty s nimi jsou původně tázací. Na př. „když dobudeš, tehdy dávaj" znamenalo prvotně „kdy dobudeš ? — tehdy dávaj". S tím se shoduje ta okolnost, že jsou i podmínkové věty s -li, jestliže a pravděpodobně s ač původu tázacího (§ 63 a 64).
Dále je to ve shodě s tou okolností, že vztažné věty se zájmeny kto, který, čso, ke kterým slovotvorné náleží příslovce kdy (když), jsou od původu tázací a mají v starém jazyce smysl podmínkový nebo smysl jemu blízký, pronikající ještě dnes: kdo nepracuje, ať nejí = jestliže někdo nepracuje. Sr. v § 86.
Tak pochopíme, že i původně tázací věta „když dobudeš?" (— kdy dobudeš?) nabyla časem podmínkového smyslu „dobudeš-li (někdy)".
Když je druhotná podoba k prvotní podobě kdy; vznikla z kdy-že a znamenala vlastně „kdy-hle". Časem tento význam odumřel a podoby kdyže, když se užívalo hlavně tam, kde nabylo kdy platnosti spojkové. Tak se stala podoba kdy-že, kdy-ž výrazovým prostředkem podřadnosti. Sr. v § 96. Má též platnost oasovou. Viz v § 67, 68.
Spojky když užívá v podmínkové platnosti novočes. mluva hovorová a lidová. Jazyk spisovný zachovává i když, a to na vyjádření podmínky zdůrazněné. Rozlišuje tedy spisovný jazyk věty časové se spojkou když, podmínkové věty zdůrazněné se spojkou i když a podmínkové věty nezdůrazněné se spojkou -li nebo jestliže. To je další stupeň myšlenkového zpřesnění.
2. Řídká je spojka jakž s indikativem; na př.:
nemóž lid stati dobře, jakž nenie krále Štít. „není-li krále"; čest i zbožie potratíme „ztratíme", jakž se viece neopravíme Alx. „jestliže se v budoucnosti-nenapravíme".
76
O podmínkové spojce jakž vyslovuji domněnku, že je to od původu zájmenné ukazovací příslovce, které mělo prvotně citoslovečnou platnost upozorňovací »hle«. Viz v § 44 výklad o jako, jakož... ve spojkové platnosti obsahové (»že«), v § 66 přípustkové a v § 70 časové.
Podle toho by uvedené štítenské souvětí bylo mělo původně tento smysl: lid nemůže dobře stati, hle, není krále. Z toho se časem vyvinulo postupně — viz v § 64 — hypotaktické po jetí podmínkové »není-li krále«.
Tato domněnka o vzniku podmínkového jakž má oporu v tom, že dnešní lidová mluva užívá hojně příslovce jak v platnosti podmínkové spojky: jak bude pršet, nepřijdu apod.
61. Nejčastěji má podmiňovací věta v celém starém jazyce spojku -li, velmi zřídka v podobě -l, která se přiklání většinou k slovesnému prísudku vyjádřenému indikativem. Na př.:
bude-li dóm temen »temný«, zbielé jej Štít.; jest-li nám těžko sě hluku protiviti; pokřikněm hlasem své žádosti tamt. »je-li nám těžkou; neučiníte-li toho, chci vás všech ohavnú smrtí utratiti Pass.; jest-li to tak, proč mě inhed nepokřtíš ? tamt. »je-li tomu tak«; jest-li kto žiezniv, přiď ke mně EvOl.; chceš-li, ať budu praviti, kaž navrátiti zase syna svého Gesta; jest-lit otok horký, tehdy maž jej olejem studeným Sal.; bude-li vuóle božie . . ., budu nětco psáti Chelč.; ostanete-li ve mně, pokoj muój v vás ostane tamt.;
tělo blažené bude, bude-li položeno podlé mého mistra hrobu Hrad.; rádať chci tak s ním umřieti, bude-li mi toho přieti Trist.
Je-li v podmiňující větě slovesný tvar opsaný, přiklání se často spojka -li, -lit k slovesu opisnému jsem ..., nikoli obsahovému:
sem-li ten pes ukradl, bóh daj, bych opsěl Rožmb. „ukradl-li jsem toho psa"; jsem-lit před králem nalezl milost, přijmi král miesto mne syna mého Šach: jsi-li komu sám uškodil, trp právo Vít.
Naopak se přiklání -li k infinitivu, nikoli k opisnému budu ...:
moci-li tak budeš uóiniti a ty učiň Pass. (§ 34).
Sr. ještě v § 113.
V podmiňovací větě, která odporuje předešlé větě podmiňovací nebo i jiné, klade se často spojka pakli ve významu „jestliže však". Na př.:
shřěší-li člověk proti člověku, bude zaň prošiti kněz; pakli shřeší proti bohu, kto zaň prošiti bude? Mat.; kárá-li tě kto a ty vinen »a jsi-li vinen«, dobřeť jest učinil; a paklis nevinen, chtělť jest dobře učiniti Šach.; jest-li buóh vaším bohem, následujtež jeho; pakli jest Bál buóh váš, tehdy choďte za ním Chelč.; ten, ktož nese válku jsa práv, což na onom dobude, podlé práva vše jest jeho; a pakli s ním ztratie jeho lidé, nenie-jim dlužen navrátiti Štít.; (někdo) nemá činiti velikých chodeb; pakli učiní, ale varuj sě vod Chir.
77
Nejednou se klade ve větě podmiňovací kondicionál s -li nebo pakli; na př.:
věda, že neotpustil-li by, že jemu bóh také neotpustí Alb. „neod-pustí-li, že . . ."; přišlo-li by také na to . . ., že by Mikuláš . . . chtěl za milost prošiti. . ., nemáme jeho k žádné řeči dopustiti Malíř. ,,přijde-li k tomu, že . . ."; pakli by se toho kto dopustil, tomu řemeslo staveno „zastaveno" buď tamt. „dopustí-li se toho někdo"; pakli by kto zmeškal. . ., ... má~dvě libře vosku pokuty "propadnuti tamt. „zmešká-li kdo".
Smysl jasně ukazuje, že tu nejde o podmínku neskutečnou, nýbrž skutečnou, někde asi pokládanou jen za možnou (§ 56, 58).
Sr. k tomu kondicionál v případech typu bylo-li by, že ... v § 62.
V některých dokladech je podmiňovací věta spojena s hlavní souřadnou spojkou;"sr. i jiné doklady v § 34. Výklad k tomu viz v § 64.
62. 1. Dosti časté jsou v starších památkách pozoruhodné případy,, kdy je podmínka vyjádřena souvětím. Jeho první věta je podmiňovací, má spojku -li, která se přiklání k různým tvarům slovesa býti. Ve smyslu odporovacím bývá někdy pakli (§ 61), stojící na prvním místě ve větě. K této podmiňovací větě se připojuje druhá věta spojkou že (ež, viz § 42). Je to ta věta, která je v podmínkových souvětích dosud probíraných větou podmiňovací. Na př.:
jest-li, že jsú těm slovóm nerozuměli, proč jsú tehdy tak velme sě báli ? Mat.; my ovšem máme ctíti božie přátely, jest-li, ež milujem boha Štít.
Hojně se klade v uvozovací větě »jest-li« zájmeno to; na př.:
jest-li to, že ten . . . jest smilnik nebo lakomec, s takovými ani pokrm berte Chelě.
Toto zájmeno ukazuje na následující větu s že, která má úkon věty obsahové jako na př. v souvětí »vizi to, zeť jest zima« Pass. (§ 31). Je tedy původní smysl těchto souvětí tento: je-li tomu tak || je-li ta okolnost, že těm slovům nerozuměli, že je ten smilník atd.
Podle typu v § 61 zněly by tyto případy takto: jsú-li těm slovóm nerozuměli (nebo: nerozumeli-li jsú těm slovóm); miluje-li boha . . . Proti těmto případům, kde je podmiňovací věta se spojkou -li, je v případech uvedených výšéjpodmínková platnost zvlášť vyjádřena mluvnicky větou „jest-li (to)" a obsah podmínky vyjádřen připojenou větou se že.
Uvozovací věta se co do času a způsobu leckdy shoduje s větou obsahovou; na př.:
jest-li, ež milujem . . ., viz výše; jest-li to, že ten jest. . ., viz výše; jest-li to, že (braní odúmrtí) omlúvá obyčej jiný, však by měl ten, kdož béře odúmrti, dávati almužnu Štít.;
78
bude-lit to, že chlap ten sníde Jid.. »sejde-li ten muž (se světa)«; bude-li, že ona toho střeženie nezvie . . . Trist. »nezví-li o tom střežení«;
pakli by to bylo, že by ten farář chtěl. . ., tehdy . . . Malíř, „pakli by ten farář chtěl"; bylo-li by, že by kto z nás jeho milosti něco nelibého učinil, hotovi jsme . . . Gesta „učinil-li by někdo z nás . . ."; bylo-li by to, že by sě nepolepšili . . ., u věcšie zlé . . . by upadli Mat. „nepolepší-li se . . . upadnou" (sr. dále: též sě i vám stane).
Kondicionál tu vyjadřuje podmínku skutečnou = dobyl-li by kdo (někdo) ..., viz v § 58.
Nejednou se však klade v uvozovací větě přítomný indikativ jest-li (to), ač je v obsahové větě někde indikativ budoucí nebo minulý, někde kondicionál. Na př.:
jest-li to, že bude poslušen, zíščemy duši jeho Mat. „bude-li poslu-šen"; jest-li to, že suól zhyne, čím budú soliti? tamt. „zhyne-li sůl"; jest-li to, že proti nám řěč někakého posměcha z úst některého člověka vynde, inhed od svého úmysla . . . odstúpímy tamt.;
jest-li, že jsú těm slovóm nerozuměli . . . Mat.;
jest-li, ež by kto zde odbyl té pokuty, odbude lehěejé Mat. „zbaví-li se . . ."; jest-li,že by dva mistři sobě v cechu přimlúvali . . ., takoví sě sami cechu odsuzují Malíř, „hašteřili-li by se. . ."; jest-li také, že by cechmistr anebo čtyřie starší. . . komu odpustili . . ., mají sami tu pokutu do cechu dáti Malíř. ,,odpustih-li by . . ."; jich právo die, jest-li kto, že by kterého dóstojenstvie penězmi dobyl, aby ho byl zbaven Hus.
63. Tyto staročes. doklady jsou důležité pro pochopení pozdější staročes. a novoěeské spojky jestliže v případech typu »jestliže nepřijdeš do devíti hodin, nebudu na tebe čekat«. Ukazují, že to není spojka od původu, nýbrž podmiňovací věta jest-li, se kterou splynula spojka že následující^věty obsahové.
K tomuto splynutí vedlo to, že věta »jest-li « ztratila větnou platnost a že se přestal pociťovat i její původní slovníkový význam. O odumírání tohoto významu svědčí ty případy, kdy se klade »jest-li« místo »bude-li« a »bylo-li by«. Přítomný indikativ tu tedy ustrnuje.
V tomto vývojovém období z původního „jest-li, že nerozumějí" vzniklo „jestliže nerozumějí". Původní »jest-li, že« nabylo úkonu spojky a nový větný útvar „jestliže nerozumějí" nabyl platnosti podmiňovací věty.
Je to jeden z důležitých příkladů toho, jak větná soustava vůbec vzniká a že se naše dnešní větná soustava namnoze vyvíjí v dějinné době poměrně pozdní.
O původní větné platnostiVýrazu »jest-li« nesporně svědčí případy se zájmenem to, které ukazuje na následující větu se že: jest-li to, že .'. .
76
Dále o ni svědčí různé tvary slovesa býti: jest-li, bude-li, bylo-li by (pakli by bylo). V Rokycanově Postille (157b) je též bývá-li: bývá-li to pak, že ona najednou nebude o tom nic věděti. . ., á běda bude.
Poučný je tento doklad u Štítného (Reči nedělní a sváteční 193b): á bud, že by byla z postu malá odplata, ale zbaví veliké pokuty. Imperativ bud má zde podmínkovou platnost ,,bylo-li by(to)"; viz v § 55.
V případech bez ukazovacího zájmena to dosvědčuje větnou platnost výrazu jest-li ta okolnost, že mezi ním a spojkou že bývají příslovce pak a také. Na př.:"
jest-li pak, že by kto ... jel, tehdy . . . což jest zmeškal, má dáti Malíř.; jest-li také, že by který z mistruóv svú dceru dal za toho . . ., tehdy . . . tamt.; jest-li také, že by cechmistr . . . tamt., viz výše.
V novém jazyce se vyskytuje jestliže pak, t. j. původní dvě slova jestli . a že pociťují se zřetelně za slovo jedno.
Tím, že se v případech typu »jest-li, že« vyvinula spojka jestliže, vysvětlíme si postupné odumření typu jednak »jest-li to, že«, jednak »bude-li (to), že . . ., »bylo-li (to), že . . .« a »bylo-li by (to), že: . .«.
Naskytá se otázka, kdy spojkové pojetí jestliže proniklo. V raných staročes. textech se beze vší pochyby cítila ještě platnost větná, neboť se v nich jednak vyskytuje hojně též to nebo příslovce tak, pak, jednak mívá sloveso býti různé tvary (bude-li atd.). V textech pozdějších už spojkové pojetí nepochybně bylo, aspoň částečně. Na př.:
jestliže tě smrt v milosti boží zastihne . . . Rokyc.; jestliže budeš boží věrný služebník HrubLobk.; estliže (!) sě bohem činíš . . . Tkadl.; jestliže by kto koho pohnal. . . Lobk.; jestliže již umřel. . . Háj.
V konkrétních případech nelze vždy s určitostí říci, o jaký vývojový stav jde.
Vyskytuje-li se na př. v Malíř, hojně »jest-li také, že ...« a »jest-li pak, že ...« — viz výše — , je pravděpodobné, že se jest-li, že ... aspoň částečně chápalo větně, nikoli veskrze spojkově jako jestliže.
Veleslavín uvádí v Silva quadrilingis (z r. 1598) jestliže jako spojku. Koncem století 16. byl již tedy vývoj dovršen.
Z jestliže vzniklo jestli, běžné místy v nářečích. Uvádí je Veleslavín vedle plného znění, ale v textech se Vyskytuje velmi zřídka.
64. 1. Je velmi pravděpodobné, že je podmiňovací věta s -li od původu tázací. Na př. »bude-li pěkně, přijdu« znamenalo původně: bude pěkně ?, přijdu. Na to ukazuje ta okolnost, že se v starém jazyce uvozovaly částicí -li též otázky samostatné i souvětné hlavní. Viz v § 29. Mluvčí se obracel na posluchače otázkou, zda bude pěkně (myslíš, myslíte, že bude pěkně?), nebo si sám kladl tuto otázku, a když na ni dostal kladnou odpověď nebo si na ni sám kladně odpo-
věděl, rozhodl se, že přijde. Tímto myšlenkovým pochodem nabyla otázka pro mluvčího povahy podmínky, za které se rozhodl něco učinit nebo neučinit.
Mluvnické dění, které tu nastalo, záleží v tom, že se původní otázka, mající ráz souvětné věty souřadné, chápala za větu podřadnou, vyslovující okolnost, na které je závislá platnost věty druhé. A že tázací částice -li nabyla platnosti podřadné spojky, vyjadřující podmínkový ráz své věty.
Sr. k tomu v § 86 výklad o souvětí s kto a kto-li z Alx.
Je-li podmiňovací věta s -li od původu otázka, znamená to, že bylo podmínkové souvětí prvotně souřadné. Na to zřetelně ukazují mnohé staročes. doklady, kde jsou obě věty spojeny souřadnou spojkou a, i, ale. Sr. některé doklady v § 61, jiné v § 3.4. Jak jsem vyložil v § 35, držely se souřadné spojky nějakou dobu, i když se už souvětí chápalo za podřadné. Pozdější upuštění od spojek je odrazem zpřesnění myšlení, uvědomění si vzájemné závislosti vět, jejich těsného myšlenkového sepětí.
Doklady v § 34, 58 a 59 mají spojky jednak slučovací, jednak odporovací. To souvisí s různým obsahem souvětí. Na př. v souvětí »moci-li tak budeš učiniti a ty učiň (Pass.)« je slučovací spojka proto, že mělo původně tento smysl: budeš moci to učinit ?, učiň. Proti tomu souvětí »pakli bude tvrdé hrudie, ale (oráč) ztluče je (Štít.)« znamenalo: budou hroudy tvrdé?, oráč je ztluče. Mezi oběma větami je do jisté míry vztah odporovací a proto jsou spojeny spojkou ale: hroudy budou sice tvrdé, ale oráč je ztluče.
2. Také podmiňovací věty se spojkou jestliže, vzniklou z »jest-li(to), že . . ., jsou pravděpodobně od původu otázky. Na př; »jestliže to uděláš« znamenalo původně: je to, taková okolnost, je naděje, že to uděláš? Tomu nasvědčuje kladení zájmena to, (jest-li to, že . . .), které vyjadřuje neurčitý podmět s významem »ta okolnost, ta situace, ta možnost, ta naděje« atpod.
V Mat. 251b. čte se toto: jest, že i vy jste bez rozumu ?*). A znamená to: cožpak jste i vy bez rozumu? Je to samostatná řečnická (citová) otázka, jejíž oznamovací smysl je záporný = vždyť, zajisté ani vy nejste bez rozumu. Tázací ráz je tu vyjádřen samostatnou otázkou jest, ke které se spojkou že připojuje věta vyslovující myšlenkový obsah otázky. Protože se v starém jazyce uvozuje samostatná otázka částicí -li, mohla by ona věta znít takto: jest-li, že i vy jste bez rozumu? Kdyby následovala věta, na př. »nemóžete tomu rozuměti«, bylo by to podmínkové souvětí znamenající toto: jste-li i vy bez rozumu, nemůžete tomu rozumět.
*) Na tento doklad upozornil Straka, ale nechápe jej správně.
80
6 Mluvnice
81
Je velmi důležité, že se v Mat. vskutku taková podmínková souvětí vyskytují:
nebo jest-li to podlé jich rozumu, že dřevuo dobré muóž kdy nésti zlé ovoce, kak jest Mojžieš, jsa dřěvuo dobré, shřěšil u vuódy? 92a; jest-li to, že to, což v ústa vchodí, poskvrnije člověka, proč tehdy těch krmí. . . křesťanem nebieše lzě jésti ? 253a.
Podle mnohých jiných takových souvětí šlo by tu o tento smysl: jestliže může (podle jejich mínění) dobré dřevo »dobrý strom« nésti někdy špatné ovoce. . .; jestliže to, co vchází do úst, poskvrňuje člověka . . . Avšak smysl podmínky má být záporný.
Sr. na témž místě předtím: nemôž dřevo dobré nésti zlého ovuoce. Proto Straka, který ony doklady rozbírá, doplňuje k slovesům záporku: [ne]muóž, [ne]poskvrnije.
To lze pochopit jen tak, že jde o původní citové otázky: cožpak dobré dřevo může kdy nést špatné ovoce?; cožpak to, co vchází do úst, poskvrňuje člověka? Jejich necitový, oznamovací smysl j é arciť záporný: dobré dřevo nemůže nikdy nést špatné ovoce; to, co vchází do úst, neposkvrňuje člověka.
Autor Mat. užil těchto citových otázek v souvětí podmínkovém, kde jejich citový ráz ustupuje, nepřizpůsobil však slovesa této nové myšlenkové a mluvnické podobě, nýbrž ponechal je v kladné podobě, která je ústrojná v citové otázce. V tom je závažné svědectví, že jsou tyto podmínkové věty od původu tázací, a to citové.
Z toho pak lze s právem usuzovat, že i otázky necitové s jest-li, že . . . nabývaly časem povahy podmínkové, jak jsem uvedl výše.
Vznik podmiňovacích vět z tázacích je další svědectví toho, že se hypotaxe vyvinula z parataxe a že její myšlenková podstata je zpřesňováni myšlení, uvědomování si vzájemné závislosti myšlenek.^
3. Mám za možné, že i podmiňovací věty s ač (§ 59) jsou od původu tázací. Tato spojka se skládá ze spojky a a z částice če, č, příbuzné s či, kterým se v starší době uvozovaly samostatné otázky (§ 29). Tak tedy na př. »ač co jesť dobrého, vsej to (Štít.)« znamenalo původně: či je něco dobrého ?, vsej to. Další vývoj byl obdobný s vývojem otázek s -li. Sr. ještě v § 66.
SOUVĚTÍ PŘÍPUSTKOVÉ
65. 1. Vedlejší věty přípustkové uvozují se v starém jazyce nejčastěji spojkou ač (ačež), ačkoli a přísudkové sloveso má indikativ, řidčeji kondicionál. Na př.:
ač jsem mlád tělem, ale stár jsem srdcem Pass.; často zloděje obě-šují, ač jistiny při něm nenalezují Vít.; tam všechna srdcem bíeše, tu, kdež jejé mistr byl, ač nevěděla, kdej přěbyl Hrad. »kde je přě-byl = kde pobyl«; ač (lvice) i všech tří bieše nedošla, avšak vědieše
koho prošiti Ote; ač sě sláma ztroskoce, však zrno ostane celo Štít.; jako když někdo líže rožeň, ač sě jest pečeno jemu nedostala, tamt.; ač i syn i duch jest stvořitel, ale však přidává se »přisuzuje se« tuto stvorenie otci Hus; ač mnozí slyší slovo boží . . ., ale řiedcí se odejmu zlým obyčejem Chelč.;
ačež sem mezi vámi býval často, však zablúdil sem jednu Kab.;
ačkoli nehodný sem, avšak člověk váš sem Gesta;
ač by čtenie mlčalo, ale svět volá Mat. »ačkoli čtení, bible mlčí«.
Vyskytují se doklady, kde je podmiňovací věta se spojkou ač jmenná; na př.:
velblúdi, aČ vysoci, avšak jsú jich léni skoci Alx. »ač jsou vysocí«; múdrý veverek, ač malý, královi těch slov pochváli NRada.
2. Dále se vedlejší věty přípustkové uvozují spojkami kak (z kakó), kakž, kák(ž)koli, kakžkolivěk (kterakžkólivěk), řidčeji jakož, jakkolivek (-kólvek). Na př.:
kak mě hanba, však povědě Jiří »ačkoli je mi hanba« [věta jmenná]; kak jsú oni světské věci netbali, mysl svú k nebeskej žádosti zdvihh Mat.; kakž jich bě velmi mnoho, ze sta jeden se nevrátil Alx.; kakž k němu přijítinemohli, však syn boží jich žádost přijal za skutek tamt.; to vám beze lsti povědě, kakkoli ste mě uhánili Dal.; kakžkoli to vždy znám, nemohu řeci Štít.; kakžkoli slavné práce s tiem lidem vedú . . ., avšak jsú k ničemuž nepřivedli toho lidu Chelč.; kakžkolivěk o tom píší, však o tom nikda nekonají »nejednají« Pass.; kakžkolivěk rúcha dosti jmějéše, avšak v jednej suknici . . . chodieše tamt.; sbožie naše, kakžkolivěk malé »ačkofi je malé«, však jest bohu vzácno Mat.; kterakžkólivěk tolik mrzkých skutkóv spáchal, však náboženstvie vždycky jmějéše JeronMus.;
jakož budu zbaven vládanie, ale přijmu mě EvOl.; jakžkoli (dítě) ještě nemluvilo . . ., však těch ptáčkóv ručičkama dosaháše OpMus.; jakžkolivek náš milý Kristus mrtev bieše, však ... z jeho svatého búoku (!) krev tečieše Pass.; jakožkolvek (!) v téj zemi drev dosti jest, však jeho (uhlí) mnozí miesto drev užívají Mul.; jakž jsem kolivěk mnoho psal o Indi, avšakž jsem ješče nepsal o ostroviech tamt. ,
Velmi zřídka je doložena spojka když nebo kdyžkóli(věk). Na př.:
když Jezukrista poznali a viděli, že . . ., však věřiti nerodili »ne-chtěli« Mat. = ačkoli poznali . . .; duóstojno jest, abychom témuž tělu skrze čtyři desieti utrpenie »újmu, půst« učinili, kdyžkolivěk v tomto svatém puostu ještě něco jiného móžem rozuměti tamt. = ačkoli tímto postem něco jiné mužem rozumět.
66. 1. Z toho, že se v přípustkových větách klade spojka ač jako ve větách vyjadřujících skutečnou podmínku (§ 59), vyplývá, že jsou obojí věty od původu příbuzné, vlastně totožné. V § 64 jsem vyslovil domněnku, že jsou podmiňovací věty s ač původně otázky jako podmiňovací věty s -li. Je-li tato domněnka správná, lze též věty
82
6*
83
přípustkové považovat od původu za otázky. Na př. souvětí »ač jsem mlád tělem, ale stár jsem srdcem (Pass.)« znamenalo piivodně: jsem mlád tělem? (považujete mne za mladého tělem?), ale jsem starý srdcem.
I kdyby nebylo správné, že jsou obojí věty od původu otázky, je z užívání společné spojky ač nepochybné, že se v jistém vývojovém období podmínkovost nerozlišovala od přípustkovosti. Obojí souvětí jsou původně souřadná, jak svědčí hojné spojování jejich vět souřadnými spojkami; viz v § 34, 59, 61, 65.
Doklady tam uvedené ukazují, že se v podmínkovém souvětí kladly spojky slučovací i odporovací, v souvětí přípustkovém pak skoro veskrze spojky odporovací. Z toho vyplývá, že se přípustkové věty podřadné vyvinuly z vět souřadných takového obsahu, kterému odporovaly věty následující. Na př. »ač jsem mlád tělem, ale stár jsem srdcem* mělo po této stránce tento smysl: jsem sice mlád tělem, avšak starý srdcem; nebo »ač sě sláma ztroskoce, však zrno ostane celo« = sláma se sice rozdrtí, avšak zrno zůstane celé.
Další vývoj tohoto souřadného souvětí odporovacího byl ten, že si mluvčí uvědomili to, že druhá věta platí přes to, že odporuje větě první. Neboli si uvědomili, že první věta vyjadřuje okolnost, za kterq platí druhá věta, a to okolnost, za které je platnost této věty do jisté míry nečekaná. Takovou okolnost nazýváme přípustka; na př.: ačfkoli) pršeh, přišel. Při tomto pojetí je první věta obsahově závislá na větě druhé, je to věta podřadná, přípustková.
2. V některých případech šel vývoj ještě dál. Uživatelé jazyka si začali uvědomovat, že první věta vyjadřuje takovou okolnost, na které je platnost druhé věty přímo závislá, .bez které by vůbec neplatila. Takovou okolnost nazýváme podmínka; na př.: bude-li pekní, přijdu.
Z užívání spojky ač ve větách přípustkových i podmínkových vyplývá, ze se původně platnost přípustková a podmínková nerozlišovala. Mluvčí si jen uvědomovali, že první věta vyjadřuje prostě okolnost, za které platí věta druhá. Když se již rozlišovala přípustka od podmínky, vytvořil si jazyk na vyjadřování podmínky spojky nové, spojku ač si ponechal v platnosti přípustkové, ale nějakou dobu užíval spojky ač archaisticky i v platnosti podmínkové. Viz v § 59.
3. Domněnce o původní tázací povaze přípustkových vět s ač nasvědčují věty s kak . .'. (§ 65), neboť je to od původu tázací příslovce, které je slovotvorné příbuzné s kaký, Ho . . . a znamenalo totéž co dnešní jak. Není však dosti jasné, jak příslovce koko dospělo k platnosti přípustkové spojky. Časté spojování přípustkové věty s hlavní odporovací spojkou však (viz § 65) ukazuje, že je i toto přípustkové souvětí od původu souřadné a že se tedy přípustková platnost příslovce koko vyvinula přímo z původní platnosti tázací.
84
Snad byl tento postup: Na př. »kak mě hanba, však povědě (Jiří)« znělo původně: kak mě hanba? — však povědě. Otázkou »kak mě hanba« obracelse mluvčí k posluchači (k posluchačům), zda si myslí, že je mu hanba (stydno). Asi tak, jako se ptáme dnes: že je mi stydno ? = myslíš si (myslíte si), že je mi stydno ? Po ztrátě původní tázací povahy první věty nabylo souvětí tohoto oznamovacího smyslu: myslíš si (myslíte si) sice, že je mi stydno, ale přesto povím.
Z tohoto pojetí vzniklo pojetí přípustkové tak, jak jsem ukázal výše v 1. u vět s ač.
4. Užívání přípustkové spojky když(kolivěk) lze vysvětlit z té okolnosti, že se tato spojka kladla též ve větách podmínkových (§ 60). Je to obdoba s užíváním spojky ač jak ve větách přípustkových, tak podmínkových, neboli je to další svědectví toho, že se v jistém vývojovém období nerozlišovala platnost přípustková od podmínkové.
5. Další přípustková spojka, jakož... (§65), je původu nikoli tázacího, nýbrž ukazovacího, neboť jako je po slovotvorné stránce příslovce k zájmenu jaký, původně ukazovacím. Viz v § 44. Vývoj od této platnosti ke spojkové není dosti jasný. Mám za možné, že je třeba vycházet z původní citoslovečné, a to upozorňovací platnosti příslovce jako, z které lze vyložit i jeho jiné spojkové úkony, obsahový (§ 44)', podmínkový (§ 60) a časový (§ 70).
Podle toho na př. souvětí »jakož budu zbaven vládanie, ale přijmu mě (Ev01.)« znamenalo původně: hle, budu (sice) zbaven vlády, ale přijmou mě. Tak bychom si vysvětlili, že se tu v staroěes. dokladech spojují obě věty přípustkového souvětí odporovací spojkou. Další vývoj citoslovečného jako až ke spojkové platnosti probíhal tak jako u citoslovcí nali a ano. Viz v § 44. Zejména je důležité, že přípustková platnost proniká u ano: jako by jemu dobře bylo, ano jemu nenie dobře Štít. »ačkoli mu není dobře«. Viz v § 21.
Přípustkové věty s jako(ž) jsou v raném staročes. jazyce poměrně řídké, řidší než věty s kak(ó)..., ale časem zobecněly a věty s kak odumřely. Souvisí to se zánikem příslovce kak v platnosti tázací a se zobecněním příslovce jak, ač toto příslovce původně tázací nebylo. Sr. v § 91.
Přípustková spojka kdkž i jakž mívá příponu -koli, -kólivek. Od původu je koli samostatné příslovce, a proto se někdy klade se spojkou nespojitě: jakž jsem, kólivek Milí. (§ 65). Viz k tomu v § 69 při kdykoli a kdyžkoli.
6. V dokladech v § 34, 59, 61 a 65 jsme viděli, že se věty souvětí přípustkového a s ním vývojově příbuzného souvětí podmínkového zhustajspojují odporovacími spojkami. Podrobnějším rozborem se ukazuje, že je v nich daleko častěji spojka však, avšak než ale. Tato okolnost přivádí k doměnce, že se tu odráží starobylá platnost tohoto slova, totiž citoslovečná platnost upozorňovací „hle" (§ 12).
85
■
Podle toho na př. „kak mě hanba, vsak povědě" znamenalo původně: cožpak je mi hanba? — hle, povím. Nebo „ač só sláma ztroskoce, však zrno ostane celo'- = že se rozdrtí sláma ? — hle, zrno zůstane celé. Časem ztratilo však, avšak větnou platnost, rovněž platnost citoslo-večnou a nabylo platnosti souřadné spojky, a to odporovací.
Zda se v staročes. dokladech částečně pociťovala ještě platnost citoslovečná či už jen spojková, s určitostí říci nedovedeme.
Sr. v § 35 a dále v § 95.
Literatura k § 55—66 : J. Gebauer: HistMluv. IV, 560, 678, 698.
J. Straka: Fříspěvek k vývoji české hypotaxe, Mnema, sborník na počest prof. Jos.
Zubatého, 86 násl. (materiál z Mat.). Naše řeč V, 250—251, Jestli, jestliže.
Fr. Trávníček: Slovenské a staročeské nie. Sborník Matice slovenskej XIII, 42—43 (k §64).
SOUVĚTÍ ČASOVÉ
67. 1. Plně jsou rozvity a ustáleny v starém jazyce časové věty se spojkou když (kdyžejas i n d i k a t i v e m. Na př.:
_ když sě sběžéchu súsědé, tu počě . . . prošiti Ote; když dvadcěti let minu, pojal sobě ženě »za ženu« pannu LMar.; když chtěl jiti mezi pohanstvo . . „tehdy to jisté čtenie ostavi v židovskej zemi Mat.; když třetí den vsta z mrtvých, tehdy zby všech žalostí svých Hrad.; aniž darmo stala sě búře mořská, když jest Kristus spal Hus; když oni odjidechu, počal Ježíš mluviti k zástupom Chelě.; atpod.
Spojka když (kdyže) nestává vždy na prvním místě ve větě, nýbrž někdy až na druhém nebo i dalším:
v ten den Alexander kdyže na vojnu sě s mocí zdviže, všě sě řecká zem vzhrozi Alx.; stromy když z sebe ovoce púščějí, tehdy juž vietr ... Krist.; to když jeho učeník vzvědě i vece Ote; ciesař když to uslyšal Gesta; Klau-dianus, ten ciesař, když kralováše, mějéše jedinkú dcerku tamt. (často zde).
V raných textech se někdy vyskytuje kdy, ojediněle hda: spade v nepřátely brže »spíš«, než kdy kámen vrhů z praka Alx.; kdy by syn boží již křštěn, na tom místě vynide z vody Mat.; kdy srny po tom dolu a po tom krušci šli bosými nohami, tu nás zjedl krušec do krve Ote;
kda sě slunce prosvieti, tu . . . dojiti boje bylo Alx.
Ojediněle jsou doloženy v těchto textech spojky kehdyŽ a kdažto, zastaralé to podoby spojky když:
kehdyž jej uzřela, prevelikú radost jměla Hrad.; kdažto sě hlava ztrudí »unaví«, tu zemdlejí všichni údi Alx.
2. Rovněž ojediněle jsou doloženy archaistické spojky jedyžto a jedaž ve významu »když«:
86
jedyžto přijidú do Sýrie . . ., vojščé odtad vstáti káza Alx.; jedaž sě slunce prosvieti, tu sě spolu vojem snieti i dojiti bylo boje tamt.
68. 1. Spojky kdy, když. . . jsou od původu zájmenná příslovce tázací, slušející k zájmenům kto, čso, který, ktož...
Podoba když(e) má příklonné -že, -ž jako kdež, kamž ..., ktož, kterýž. Obdobou dvojice kdy(ž) || kda(ž) jsou dvojice nikdy || staročes. a nářečně nikda (nikdá), tehdy || tehda.
K slovotvorné podobě kehdyž (§ 67) sr. příslovce tehdy, tvořené jako zájmeno ten z kmene to-.
Z původní platnosti tázací nelze však u těchto příslovcí dobře pochopit jejich platnost časové spojky, protože věty jimi uvozované není dobře možné pokládat za věty původně tázací. Spojkovou časovou platnost pochopíme, přihlédneme-li k vývoji zájmenných příslovcí kdy, kda ... a příslušných zájmen kto, čso, který. 1
Jsou to sice od původu zájmena tázací, ale nabyla časem platnosti podřadné, zvané vztažná, a v ní hojně nahrazují jiná vztažná zájmena, totiž jenž. . ., od původu ukazovací. Sr. o tom v § 87 a násl. Pro nás je důležité, že se místo příslovce jedy, jeda, slušejícího k jenž, začalo brzo ujímat kdy, kda (§ 87). Z toho vyplývá, že tam, kde je kdy, když . . ., bývalo původně jedy, jeda (jedyž, jedaž), zachované v staroč. době jen jako řídký archaismus (§ 67).
Je nasnadě domněnka, ^e tato příslovce měla jako jiná ukazovací příslovce (tehdy, tedy . . .) původně citoslovečnou platnost upozorňovací „hle". Viz v § 12. Tak tedy na př. „jedyžto přijidú do Sýrie" (§ 67) znamenalo původně: hle, přišli. Časem nabylo jedy. . . platnosti časové spojky, jak jsme to viděli u původního citoslovce ano; sr. v § 21 („ano se již setmievá" = když se již stmívá). A v tomto vývojovém období začalo se místo jedy . . . ujímat kdy ...
Příčina je ve významovém odstínu původních tázacích zájmen a příslovcí kto, kdy . . ., t. j. v tom, že vyjadřují nějakou okolnost, za které platí obsah souvětné věty druhé, nejčastěji hlavní. Je to zhusta podmínka: kdo nepracuje, ať nejí = jestliže někdo nepracuje . . .
(§ 86)-
Viděli jsme, že když vyjadřuje nejen podmínku (§ 6.0), nýbrž také přípustku (§65) a že se tyto dvě platnosti původně nerozlišovaly (§ 66). Tak lze pochopit, že se ujímalo když místo jedyž též ve větách typu „jedyž přijedu do Sýrie", vyjadřujících prostě časovou okolnost, za které platí obsah věty hlavní. Jinými slovy: když vyjadřovalo původně okolnosti různé. Časem se tato 'trojí platnost začala výrazově rozlišovat, a to jednak rozlišením platnosti přípustkové od podmínkové (§ 66), jednak užíváním spojky když hlavně ve větách časových.
2. Na to, že je když místo staršího jedyž, ukazují dosti zřetelně ty případy, kde jde o platnost zřetelovou; na př.: kterak sě to stane,
87
když já muže neznají ? EvOl. „jak se to stane se zřením k tomu, že já neznám muže?" (§33).
Proniká tu dosti jasně původní citoslovečný smysl „hle, já neznám muže". Tomu nasvědčuje to, že se v podobných větách klade ano a an; na př.: proč brzo neodpovieš, ano tebe veš svět čaká Pass.; co z toho mládečka bude, an sě ani učí, ani sě k čemu vede Krist.
První tázací věta s kterak ukazuje, že druhá věta s když není od původu tázací, že nemůže znamenat původně „kdy neznám muže?", neboť celé souvětí by nemělo ústrojný smysl. Se zřením k připomenutému citoslovečnému smyslu je patrné, že je tu když místo jedyž.
3. Podoba kdy, které se užívalo v raném jazyce v platností časové sP°Jky Jako když (§ 67), ustálila sé později v platnosti vztažného příslovce, zachovaného do dneška.
Na př. v souvětí »stalo se to ve chvíli, kdy si toho nikdo nevšiml«. Věta s kdy nevyslovuje časovou okolnost věty hlavní, nýbrž rozvíjí její příslor večný výraz ve chvíli, je vztažná, rovná se smyslem větě »v které to nikdo nečekal«. Viz v § 88. Je to výsledek jemného rozlišování myšlenkového.
69. Dosti časté jsou již v raném staročeském jazyce věty se spojkou kdyžkoli v platnosti „kdykoli". Na př.:
kdyžkoli jemu myslenie přišlo, tehdy . . . řiekáše ... Ote; kdyžkoli duch zlý nadlapieše Saula, David vzbudieše Ol.; tu pečeť on má vždycky mieti, kdyžkoli pohoní Všeh.
Přípona -koli je od původu samostatné zájmenné příslovce časové, hojně se vyskytující v raném staročeském jazyce ve významu „někdy". Proto se oddělovalo od když; na př.:
když sě koli nečisté myšlenie v něm roznietí. . ., máť to vše uhasiti Ote
Viz v § 111.
Původní smysívět s kdyžkoli je tedy tento: když mu někdy přišlo myšlení atd. Z toho se- pak vyvinulo pojetí opětovanosti.
Podoba kdykoli, kdykolivěk zobecněla až v jazyce pozdějším.
70. Jako osobitý typ jsou doloženy od samého 14. století časové věty ve smyslu novočes. spojky »jakmile«. Mají indikativ a uvozují se spojkou jakož, též v podobě jakž, jakžt. K ní se často přidružují příslovce brzo*), náhle, rychle, a to zpravidla jako slova samostatná, oddělená od nich leckdy slovy jinými (jakož je rychle potka apod., viz dále). Někdy snad s nimi splývala v úkonu přípon, jak je tomu s koli u časových spojek kdy, když . . . (§ 69). Na př.:
jakž je uzřě, inhed je po obličeji pozná Ote; slušie inhed udusiti hněv, jakž sě zažže Štít.; jakžt (dívky) na muže vynikú »vyrazily«, tak všecky plavecky křiků Dal.; jakž sě túto masťú pomaže, tak sobě treti den zvoniti káže Mast.;
*) Znamená původně „rychle".
88
jakž brzo (člověk) boží milost ztratí, tak inhed v hřiech upadne Alb.; jakž brzo provolachu, tak všickni na vojnu vstachu Alx.; jakž brzo se oddá na skutek smilstvie, tak ihned rozum bude pohřížen v tělesnosti Hus; jakž náhle v řeči bysta, oba sobě sě sliúbista Jid.; moře, jakž náhle vietr pověne »zavane«, tak se vzmútí Štít.; jakož jej rychle potka, nejme před ním živótka Alx.; jakož to rychle povědě, tak oběma očima vzhlede Hrad.
Z těch dokladů, kde je proti jakož ... v hlavní větě příslovce tak, zdálo by se, že se platnost časové spojky >>jakmile« vyvinula u jakož z úkonu souvztažného příslovce, jaký má v souvětích typu »jak si usteleš, tak si lehneš«. Tento výklad by nebyl správný, protpže věty s jakož v platnosti »jakmile« jsou zcela jiné povahy než věty s jak souvztažným.
" Věty s jak „jakmile" vyjadřují časovou okolnost, za které platí obsah věty hlavní, jsou větně rozvíjecí. Věty se souvztažným jak však jsou člensky rozvíjecí, neboť rozvíjejí příslovce tak věty hlavní. Sr. v § 86. Vývoj od souvztažného příslovce jak k časové spojce nebylo by možné dobře pochopit.
Nabízí se domněnka, že se spojková platnost příslovce jakož vyvinula z jeho prvotní platnosti citoslovečné, a to upozorňovací »hle«. Na př. souvětí z Dal. znamenalo původně: hle, na muže vyrazily a tak plavecky vykřikly.
Tak zde má význam »proto, se zřením k tomu«, běžný ještě dnes, zejména v řeči lidové a hovorové: bylo mi zima a tak jsem šel rychle; bylo mi to divné a tak jsem se ptal, jak se to stalo.
Šlo by o obdobný vývoj, jakým nabylo platnosti časové spojky citoslovce ano. Viz v § 31.
Rozdíl je v tom, že jakož nabylo platností časové spojky ve smyslu »jakmile«. To však je rozdíl vyplývající z obsahu věty časové a z jejího vztahu k větě hlavní, z toho, že děj věty hlavní proběhne hned za dějem věty vedlejší. To pak je vyjádřeno adverbii brzo, náhle, rychle.
Z původního citoslovečného úkonu příslovce jako vyložili jsme si již jeho spojkovou platnost obsahovou (§ 44), podmínkovou (§60) a přípustkovou (§ 66).
PODŘADNÉ SOUVĚTÍ PŘÍČINNÉ
71. Příčinné souvětí*) je v staré češtině hojně zastoupeno několika různými typy podřadných vět.
1. Dosti časté, nikoli však v raných textech, jsou vedlejší věty se spojkou protože; na př.:
*) Užívám tohoto ustáleného názvu, třebas nezcěla přesného, protože mi jde, jen o vznik a vývoj tohoto větného typu.
89
nepojedeš, protože jsi jediný syn muój Gesta; protože darem božím mně poddáno, o každém jich . . . chci sě ku vypravení snažně pokusiti Mat. »protože mi (to) bylo svěřeno, chci se o každém z nich snažně pokusit vypravovat«; Daniela biskupa ciesař . . . uprosil, protože vlasky »vlašsky« uměje byl užitečen, an sě však odtaháše, protože mějéše zimnici Pulk.; neutíkám potají .*. ., protože vím, že vám nic neschází v slovu božím Hus.
Vlastní spojka je tu že a proto je příslovce, kladené původně v hlavní větě, jak tomu bývá ještě dnes: nepřišel proto, že pršelo.
Jde-li o texty rané, nemáme jistotu, zda číst:... proto, že..., či:..., protože..'.
Tomu nasvědčují doklady, kde je na prvním místě věta vedlejší se že nebo s ež, na druhém věta hlavní s proto nebo s protož:
že lak chuten hřiech, proto hriechu neostanú Štít.; že jediný jest buóh, protož jediný jest stvořitel Hus; ež jsem služebnice Jezukristova, proto sě porobenu služebnicí ukazuji Pass.
Protož ]ezproto-že, znamená vlastně »proto-hle«, ale že s nim splynulo, aniž takto vzniklá spřežka nabyla platnosti spojky. Je to příslovce ukazovací = proto, jako v nové češtině: protož pojďme ap.
Ve významu »proto« je doloženo i protože: svatý Prokop téj chvále nechtieše, protože takto mluvieše: milá bratří... Hrad.
Podoba protoz(e) vznikla dřív než spojka protože. Na to ukazují staročes. doklady, kde je protož, že:
protož, že dobrý život někteří v dětinstvě... počínají, protož j ako v rozličných hodinách dělníci jsú do vinice pozváni Mat. [v hlavní větě opakováno protož].
Je tedy možné, že spojka protože nevznikla jen z »proto, že«, nýbrž i z »protož, že«, a to splynutím dvou z.
Tomu, že proto ke spojce původně nepatřilo, svědčí doklady se samým že:
ti bydléchu u pokoji, že sě juž nehodiechu k boji Alx.; Senacherius, že se rúhal pánu bohu'od svých synuóv zabit jest Žid.
Příčinná věta se že je tedy v podstatě věta obsahová; vyjadřuje obsah příslovce proto právě tak, jako vyjadřuje věta se že obsah zájmena to v souvětích typu »vizi to, žeť jest zima (Pass.)«. Viz v § 42. Proto se vyskytuje v příčinných větách jako v tomto typu vedle že též ež (viz výše Pass.) a jenž:
protož, jenž Josef bieše ot národa Davidova, pojem Marii z Naza-reta do Betléma s ní šel Pass. »proto, že . . .«. Viz v § 43.
Z toho plyne dále, že původní smysl příčinného souvětí je tento: nepojedeš proto, hle, jsi můj jediný syn. Sloučení příslovce proto se že ve spřežku protože bylo provedeno ze snahy, aby se věty příčinné výrazově odlišovaly od vět obsahových. Je to odraz myšlenkového zpřesnění: mluvčí si uvědomili, že je v souvětí typu »nepojedeš proto, že .. .« obsahová věta jiné povahy než v souvětí typu »vizi to, žeť jest
r
90
zima«, že vyjadřuje okolnost, za které probíhá děj věty hlavní, pro kterou se děje to, co vyslovuje věta hlavní.
Užívání v příčinné platnosti spojky že samé, viz doklady výše, je arehaismus, starší vývojové období, kdy se nerozlisovaly výrazově a původně ani myšlenkově, věty obsahové od příčinných.
Tento arehaismus žije dodneška: že pršelo, nepřišel „protože...". 72. 1. Již v raných textech se klade spojka poněvadž (poňavadž, poňadž). Na př.:
poněvadž otec jest vždy, tehda také syn je vždy Štít.; poněvadž vás tam budu viděti, zdeť na vás nebudu hlédáti Ote; poněvadž sem sě o jich vieřě zvláště zmienil, také jsem tuto jich vlastní abecedu popsal Mand. // jiný rukopis poňadž;
poňavadž zlata ani striebra nemáš, čím sě obchodíš ? Gesta „z čeho žiješ?"; poňavadž takým neřádem šel jest ten sbor . . ., nedajte sebe uhroziti Hus; poňavadž já tebe z tvého smysla bláznivého vyvésti nemohu, tehdať já tobě „pro tebe" požádám, aby ty . . . Mand.
Po stránce slovotvorné je základem této spojky předložkový výraz po ně, původně po je, s významem „pro to, proto" (§ 80).
K po ně z po je sr. na ně, za ní... z na je... podle k němu, vněm, sním... Píšeme po ně... místo po ňe podle pravopisného zvyku časem zobecnělého.
K významu předložky po sr. staroč.»jiti po vodu (po koho apod).« = pro vodu...
Slabika -vad- je přípona jako v dota-vad, doka-vad (// dotud, dokud) a -z je ze -že, které je od původu samostatné slovo, citoslovce že s významem „hle" (§-43).
Podoba poněvad, spodobená v poňavad, je doložena; na př.: poňavad jste jednomu z těchto mých bratřící najmenšiemu učinili, mně jste učinili Mat.
Má zde význam „pokud": pokud jste... učinili, (potud) mně jste učinili. Je to platnost souvztažná, obdobná s „jak si usteleš, tak si lehneš".
Podoba poňavadž vznikla nejspíše spodobou z poněvadž a poňadž vzniklo výpustkou z poňavadž.
Vyskytuje se též ponivadž, ale to není příčinná spojka, snad obměna spojky poněvadž, jak asi myslí Smetánka, který je uvádí v slovníku k Ote. pod tímto heslem. Obě tato slova mají společné jen příponové -vadž.
Základem našeho slova je výraz po ňu (přehláskou po ni), t. j. dobu, který tedy znamená »potud« a v podobě poniž pak má relativní platnost »pokud«.
Také poni-vadž znamená totéž; sr. v OtcB.: dokudž kto muož najdal, toho taj || rukop. A: ponivadž.
2. Se zřením k tomu, že poněvad znamená od původu totéž co proto, ke mít zato, že vývoj spojky poněvadž byl stejný s vývojem
91
spojky protože (§ 71), tedy »poněvad, že. . .«, pak »poněvadže, poněvadž«. Rozdíl mezi nimi je jen časový, ten, že původní výraz »poněvad, že . . .« splynul v poněvadže a nabyl spojkové platnosti o něco dříve než proto, že . . . Tomu nasvědčuje to, že se poněvad, poňavad vyskytuje v dějinné době už jen ojediněle; viz výše.
Když už byla spojka poněvadž, kladlo se v hlavní větě nějaké ukazovací příslovce náhradou za poněvad splynulé se že. Sr. v onom štítenském doklade: poněvadž otec jest vždy, tehda také syn je vždy.
Tehdy (tehda) není v staré češtině příslovce jen časové, nýbrž mívá často význam »tedy, proto, tak«. To je výsledek jeho původní platnosti citoslo-věčné (§12). Sr.Nrůzné významy příslovce tu (§ 16).
Spřežení že s poněvad vyplynulo jako u proto-že ze snahy rozlišit výrazově od platnosti prostě obsahové platnost příčinnou a je to další svědectví toho, jak se lidské myšlení zpřesňovalo.
73. 1. Velmi zřídka se uvozují příčinné věty spojkou jež a ježto, psanou zpravidla foneticky ješto; na př.:
svatého Klimenta mátě dělati nemožieše, jež sobě v žalosti ruce zhryzla Pass.;
jenž dřieve, ješto byl pohanem, jedniem činem »neustále« blúdil Mat.; tak tú bolestí, ješto sě bieše ukúsl, přemože žádost tělesnu Ote; vobchází kolem kuchyně, ješto ho svědí hladem břiše FrantPr.
Leckteré doklady jsou nejisté, poněvadž lze v nich chápat ješto buď za příčinnou spojku nebo za t. zv. neshodné relativum místo jenž . . . (§ 81);Např.:
hoře vám. . ., ješto zavierate královstvie nebeské před lidmi Mat. =■ protože // kteří; hoře vám . . ., ješto jéte domy vdovie tamt.; hoře vám . . ., ješto pravíte tamt.
Na platnost relativní ukazuje to, že Br. má v třetím z těchto dokladů kteříž pravíte. Na druhé straně je v Mat. (132a) vedle sebe ješto i protože:
těm také, jižto o něm vrtráchu »reptali«, ješto s zjevníky protože a s hřiešníky jedieše, proč také odpověděti nehrdal ?
Straka to vykládá tak, že se opisovači v 15. století zdálo ješto málo výrazné a proto je ještě za psaní nahradil spojkou protože.
Možnost dvojího pojetí týchž dokladů svědčí o tom, že se obojí pojetí vyvinulo z nějakého jiného staršího pojetí jednotného, myšlenkově méně přesného. Sr. na př. ač v platnosti podmínkové i přípustkovó (§ 66).
K tomu přistupuje ta okolnost, že má jež, ješto platnost obsahové sP°Jky ze (§ 42, 43) a odporovací spojky kdežto; viz v § 82. Dále to, že mívá platnost vztažných příslovcí kde, kam, kdy; viz v § 88.
Za třetí je třeba mít na mysli to, že se v platnosti příčinné spojky vyskytuje v starých textech i maskulinum jenž. Na př.:
1
otec Často jeho tepieše, jenž sě nechtěl pohanským modlám modliti Pass.
Tyto okolnosti dokazují, že je třeba najít nějaký společný pramen, z kterého vznikly všechny tyto významy slova jež, ješto, i podoba jenž. Domnívám se, že jde o neutrum ježe, jež s původní platností »hle«, společnou s citoslovcem že. Viz v § 43. Poznali jsme v řadě případů, že se z původní upozorňovací platnosti vyvinula různá platnost spojková, u že samého, u jako a kako. Důležité je, že se též výrazné upozorňovací citoslovce ano vyskytuje v takových případech, kde proniká platnost příčinná »protože«:
v této někaké podobnosti velikáj »veliká je« nepodobnost, ano naše zrcadlo jest k našemu obrazu učiněno Štít.; neb se mu dobře vedieše, ano jej ctie na vše strany Baw.
Lze proto předpokládat, že na př. souvětí »dělati nemožieše, jež sobě rucě.zhryzla« znamenalo původně: nemohla dělat, hle, pohryzala si ruce. Tím si vysvětlíme podobu jež-to (ješto) jako vzniklou spojením s druhým upozorňovacím neutrem a jako obdobu k aj-to-t (§ 12) a ten-to »tenhle«.
Pojetí neutra ježe ... za spojku je odrazem rozvoje myšlení, toho, že si uživatelé jazyka uvědomili vztah mezi oběma větami v souvětí, příčinnou platnost věty s ježe (§71).
Vycházejíce z citoslovné upozorňovací platnosti neutra ježe, dovedeme dobře pochopit jeho spojkovou platnost obsahovou (»že«), neboť i ta vznikla z úkonu upozorňovacího (§ 43). Tato dvojznačnost byla odstraněna tak, že se v platnosti obsahové, kterou má ježe v raných textech, ujalo časem zpravidla že (§ 42), takže se ježe, později veskrze ješto, mohlo stát jednoznačným výrazovým prostředkem pro platnost příčinnou. Tento vývoj je příznačný odraz zvýšení přesnosti v myšlení, záležející v tom, že si uživatelé jazyka uvědomili časem různý vztah vět v souvětí, vztah obsahový a příčinný, a že si jazyk tento dvojí souvětný vztah rozlišil i výrazově.
Spojka ješto se dochovala v podobě ježto jako archaismus do nového spisovného jazyka.
Z původního citosloveěného ježe dovedeme pochopit i vznik příčinného maskulina jenž, a to takovým mluvnickým vývojem jako u jenž v platnosti obsahové spojky »že«. Viz v § 43. Vzrůstající přesnost myšlení a z toho plynoucí potřeba výrazového rozlišení způsobila, že se jazyk tohoto obojího jenž vzdal, poněvadž bylo svým zněním totožné s relativem jenž.
2. Konečně velmi zřídka je doloženo v platnosti příčinné spojky jelikož, jelikožto:
ty pravdy lidské . . ., jelikož sú nalezeny od lidí, nazývám lidské Chelč.; všechny věci jsú dobré, jelikožto jsú od jeho svaté milosti učiněny Hus.
92
93
Starší význam je „se zřením k tomu, že", t. j. význam relativního příslovce (§ 87). A tento význam proniká zřetelně též v uvedených dokladech; nelze proto říci s jistotou, že v nich jde o platnost spojkovou. Ale jsou to případy, v kterých se spojková platnost časem vyvinula. Dnes je jelikož spojka nepochybná.
SOUVĚTNÉ VĚTY S až(ažt)
74. 1. V novém jazyce je až podřadná spojka jednak účinková (vybíral, až přebral), jednak časová (počkej, až přijdu). V starém jazyce jsou vedle těchto vět různé věty, kde až (aže) podřadnou spojkou není. Jsou důležité pro vývoj podřadné spojky až a vůbec pro vývoj podřadného souvětí.
Jsou to předně věty tohoto typu:
krátký čas toho vynide, až král Filip světa snide Alx. ,,se světa sešel, zemřel"; vstav nahoru inhed jide, až Sibillu tu nadjide Leg-Schwatz; těch let země velmi zhynu, až kniežecie mladost minu Alx.;
na mále, až mě neuzříte; opět na mále, až mě uzříte EvS.
Podřadnému pojetí těchto vět s až brání tento jejich smysl: uplynul od toho krátký čas a král Eilip zemřel. Naopak souřadnému pojetí nasvědčuje toto místo v Br. (Jan 16, 16):
máličko a neuzrite mne, a opět maličko a uzříte mne. Jé to paralela k místu výše uvedenému z EvS.
Lze se dovolávat i obdobných příkladů novočeských: ještě chvilku a bude to hotovo. Má tedy až od původu v podstatě platnost slučovací spojky a a jde jen o to, jak vznikla podoba až. Z toho, co jsme poznali o staročeském větosloví, lze soudit, že je až z aže, jehož.-že je od původu známé nám upozorňovací citoslovce ze (§ 43).
Souvětí uvedené z Alx. znamenalo tedy původně: >>. . . a hle, král Eilip zemřel«. Mimoděk si vzpomínáme na hojné staročeské věty s tu, které znamenalo »hle« a stalo se citovou částicí: dále sme šli a tu přišedše . . . Lobk. (§ 16). Je pravděpodobné, že i věty s až nabyly časem takového citového odstínu jako tu: krátký čas . . ., tu král Filip zemřel. Z toho plyne, že spřežka až nabyla platnosti citové částice, vyjadřující překvapení.
Doklady v § 16 mají hojně tu (tuž) po vedlejší časové větě: když u těch rovóv stáchu, tu z nich hlínu vykopachu (Jiří). V Alx. se čte obdobný doklad s až:
když sě rozpomenu, až mi sě srdce zavine.
Ani zde není až spojka, a to účinková, neboť vedle podřadné spojky časové když nemůže být ještě účinková spojka až. I zde jde o původní a že »a hle, a tu«.
Proti dokladu z Jiří je tu navíc spojka a, která bývá často mezi větami souvětí podřadného (§ 34).
Lze říci ještě dnes: když si na to vzpomenu, až se mi sevře srdce. Není tu až podřadná spojka, nýbrž je chápeme v druhém iikonu, který dnes má, za příslovce, vztahující se k slovesu sevře — srdce mi to skoro, téměř sevře.
Proniká však tu též yýznam »tu«, tedy platnost citové částice. Toto pojetí je živý archaismus, kdežto pojetí příslovečné je vývojově novota.
Vidíme, jak si jazyk starou formu přizpůsobuje, vkládá do ní nový obsah.
2. V některých starobylých dokladech má až podle našeho pojetí úkon obsahové spojky že. Na př.:
; sta sě to časa jednoho . . .,až sě ot lovcov zblúdi Alx. »..., že zabloudil od lovců«.
Na otázku, proč je tu až, lze odpovědět zase tak, že tu jde o a že »ahle,a tu«. Zda se věta s až chápala v tomto smyslu, či ve smyslu obsahové spojky že, s určitostí říci nedovedeme.
75. Případy uvedené v předešlém § umožňují nám správně pochopit tento výrazný souvětný typ s až, vyskytující se v raných textech:
liška toho řeci netaže, až ji čbán k sobě přitaže Hrad.
Jiné příklady: netáhl Ježíš toho řeci, až Jidáš s množstvím rytieř-stva pojide Pass.; netáhneť mi vydati palladium, ažt já vám je vydám Troj.; netáhú zítra vstáti, až ten ciesař je sě ptáti Kat.; netáhne míti od papeže listóv, až ihned svolá žákovstvo Hus.
Sloveso netáhnuti znamená tu »nestihnout, nestaěit«, až pak je z a že jako v type z § 74. Smysl je tedy tento: nestačila to liška doříci a hle, džbán ji k sobě přitáhl || sotva to liška dořekla, než to liška dořekla, džbán . . .
Sr. mor.-sloven., valaš. stihnut: stihli ste dojít, už tam prší = jen jste stačili dojít, už ...; stihli ho obrajti dopadnúť, byli by mu vydubili = kdyby ho byli stačili obrajti dopadnout... (Bartoš, Dialektický slovník moravský, pod heslem stihnut).
A sr. rus. HeycneTb, Kán . . .
Ani zde není tedy až podřadná spojka, nýbrž souřadné a, s kterým splynulo původní citoslovce že. Tomu nesporně nasvědčují případy, kde se připojuje druhá věta k první bezespoječně: *
netáhla sě buohu pomodliti, přišlo hrozné hřímanie Pass.; netáhl na poli »v půli« řeky býti, ozřě sě za sě »za sebě« tamt.; netěže had. k síle přijíti, poče hned vešken dóm jedem przniti Baw.
Podle případů v předešlém § je nasnadě výklad, že až nabylo i v našem type platnosti citové částice »tu«, vyjadřující překvapení: nestačila to liška doříci a tu ji. . . Na druhé straně pak je souvětnýstyp se slovesem netáhnuti oporou výkladu, že až znamenalo původně »a hle«.
94
95
76. S tímto souvětným typem souvisí další typ s až, totiž: dřéve než šest dní pominu, až stratí lidu třetinu Alx.
Smysl je tento: dřív než minulo šest dní, ztratil třetinu lidu. V první větě bývá před než též příslovce prvé, někdy než samo. Na př.:
dřéve než tam přijel, až umřela ta jistá paní Gesta; prvé než jest Abraham byl, až jsem já Krist.;
než ho ta (Kateřina) dojela, až jí na cestě poselství. . . oznámeno VelKal.
Slovo až není ani tu podřadná spojka, nýbrž jako ve větách probíraných v § 75 a 74 od původu slučovací a, s kterým se spřáhlo upozorňo-vací citoslovce že. Prvotní smysl je tedy tento: dříve než minulo šest dní, (a) hle, ztratil... Z něho vznikl ěasem význam »(a) tu ztratil. . .«, t. j. citový odstín překvapení.
Slovo než chápeme za podřadnou spojku, takže spojení této vedlejší věty s hlavní spojkou a se že je známý nám typ »moci-li tak budeš uěiniti a ty uěiň« (§ 34). Z toho plyne, že je naše souvětí od původu souřadné a proto se spojovalo sluôovacím a (§ 35). Tomu nasvědčují obdobné případy, kde není v první větě než, nýbrž záporné přísudkové sloveso. Na př.:
nezapije kokot, až mě zapříš „zapřeš" třikrát Krist.; ješče řeči nebieše dokonala, až sě jéj tu anděl zjeví Kat.
V těchto případech je a zcela ústrojné a také tu jasně proniká původní smysl spojení a že: nezazpívá kohout a hle, zapřeš mě. Po stránce obsahové vyjadřují tato souvětí totéž co souvětí s než; lze říci: než zapěje kohout, zapřeš mě. Rozdfl mezi nimi vznikl tak, že se v prvních kladla záporka ne samostatně, jako věta a spojovala se s větou slovesnou spojkou že: ne, že ho dojela, až jí oznámeno poselství.
77. Toto ne byla jmenná věta s původním významem »není tomu tak, není to, ta okolnost«. Sr. v novém jazyce na př.: ne, že bych vás nerad viděl (Rais) = není tomu tak, není to proto, že . . .
Sr. též odpovědi: máš nůž? — ne; půjdeš tam? — ne. Dnes chápeme ne ve smyslu »nemám«, »nepůjdu«, ale toto pojetí je druhotné. Záporka ne musila mít původně nějaký jeden smysl, který připouští podle různého obsahu otázky smysl různý. Sr. tento staročes. doklad z Gest: řekl ciesař jemu: já jsem ten (káínen) schoval ...; Gido řekl jemu: nenie tak »neschovals jej«. Nebo tamt.: ne, nebylo by to spravedlivé »nemělo by to tak být«.
Od původu větné ne je v takovýchto staročes. dokladech:
Ona nestrpěla, než vždy sě napila (z konvice s jedem), i umřela
Šach. »nezdržela se, nýbrž se vždy napila«. \ "
Původně: nestrpěla; ne, že »hle«,vždy sě napila = není tomu tak,
(nýbrž) hle, vždy . . . Mluvčí na důraz opakoval sloveso »nestrpěla«,
a to nepřímo tím, že místo něho položil ne. Dnes bychom řekli: ano,
nestrpěla, nýbrž . . .
Než tu nabylo .úkonu souřadné odporovaeí spojky »avšak, leč, nýbrž«. V knižním jazyrce žije dodnes: kočka ryby ráda ji, než do vody se jí nechce<
Dále se vyskytuje od původu větné ne v dokladech tohoto typu: každú naši potřebu obmýšlé; ne, i potřebu každé múchy Štít.; divná,
ne, i strašivá věc se přihodila Pulk.
Původní smysl je tento: není tomu tak, i potřebu každé mouchy.
Smysl pozdější: ba (dokonce) i potřebu každé mouchy.
Po ztrátě větné platnosti nabylo ne ve spojení s i úkonu stupňovacího příslovce »dokonce«, které se stalo součástí následující věty.
O původní větné platnosti ne svědčí ta okolnost, že v podobných případech má Štítný velmi často nie:
ne každýt, nie, zielo kto i z nábožných bude takým ohněm plápolali; — nic jim to nebude užitečno . . .; nie, hóře jim bude.
Gebauer pokládá toto nie za nejasné, ale je to totéž nie, které se vyškytá v slovesném tvaru ne-nie a které právem vyvozuje z ne-je(st).
Původní smysl je tedy tento: ne každý, není tomu tak, málokdo . . .; není tomu tak, hůře jim bude.
Po ztrátě větné platnosti nabylo nie platnosti záporně stupňovacího příslovce: ne každý, ba naopak málokdo; nic jim to nebude užitečné, ba naopak hůře jim bude.
Tento vzácný archaismus z jazyka vymizel.
78. Pro vývoj vět s až jsou důležité jiné případy s původním samostatným ne; na př.: ,
sta sě po hřiechu těchž časóv, kněz Oldřich umře; vložichu jej v rov a ne tak kláštera ješče bieše dočinil, jakž svatému Prokopu slíbil Hrad. (14b— 15a).
Dnešní pojetí je toto: vložili jej do rovu, než ještě (= do té doby) klášter dodělal, mohl dodělat. Původní znění je: a ne tak, kláštera dočinil, smysl pak: a není tomu tak, (že) klášter dodělal.
Obě věty se tu řadí k sobě bezespoječně, jak původně bývalo; viz typ »vizi na tobě, ty jsi prorok« (§ 30).
Je pravděpodobné, že ne ztratilo větnou platnost, stalo se součástí následující věty slovesné, ale nelze říci s jistotou, zdá se věta s ním chápala v dnešním smyslu »než tak ještě klášter dodělal«, t. j. zda ne nabylo úkonu podřadné časové spojky. „
Této platnosti nepochybně nabylo než v typu: než ho dojela, až jí poselství oznámeno (§ 76). Předešlé případy ukazují, že je tu třeba vycházet z větné platnosti záporky ne: ne, že ho dojela . . ., a z původního smyslu: není tomu tak, že ho dojela, a hle, bylo jí oznámeno poselství.
Další vývoj byl ten, že ne ztratilo větnou platnost, že platnost obsahové spojky, obě slova splynula v neže, než, které nabylo úkonu
96
7 Mluvnice
97
oasové spojky. V tomto novém úkonu se přidávalo příslovce dříve nebo prvé, vyjadřující srovnávací povahu spojky než, to, že uvozuje větu, jejíž děj nastane dříve než děj vyslovený ve větě druhé.
V tomto typu se připojovala obsahová věta k ne spojkou ze: ne, že ho dojela, kdežto v předešlém typu »ne tak, kláštera dočinil« bylo spojení ne s obsahovou větou bezespoječné, t. j. vývojově starší. Sr. typ »vizi, ty jsi prorok (§ 30)« || typ »vizi, žeť jest zima« (§ 42).
V některých takových případech stalo se než členskou spojkou srovnávací; na př.: jsem starší než ty.
Gebauer správně praví, že to znamená vlastně: jsem starší, ne ty, ale celý průběh tohoto dění byl tento: jsem starší, ne, že ty = jsem starší, není to, že ty (jsi starší). Je tedy že ty od původu obsahová věta jmenná. Když ne ztratilo větnou platnost a splynulo se že v neže, než, ztratilo i ty větnou platnost a celý výraz než ty stal se částí předcházející slovesné věty »jsem starší«.
79. Ve všech případech dosud probíraných jsme zjistili, že až není spojka, nýbrž původní a že =-a hle, tu. Spojkové platnosti, a to dvojí, nabylovšak již v jazyce starém.
1. Za první má platnost účinkové (výsledné) spojky jako novočes. až, že (takže). Na př.:
kázaje ho biti, aže od paty do vírám nebylo v nem zdravie Ans.; zimnice popade bratra našeho tak těžce, až musil v loži ležeti Ote; já jsem tak nemilostivě zbita i zedrána, až na mě hrozno jest hlédati Pass.; (voda) jest tak lítně »lítě, strašně« studená, až vše pekelné ohně přemáhá Lucid.; o stěnu jím udeřila, až jest umřel Gesta; dotud neřád se rozmáháše, až i přídě tuha s hořem Šach.; aniť jsú (slova) tak tajná, až by jich nebylo praviti Brig.
Z případů probíraných v předešlých paragrafech vyplývá, že až vzniklo z a že a nabylo spojkové platnosti z původního významu »a hle«. Je to odraz myšlenkového procesu, kterým si mluvčí časem uvědomili obsahovou souvislost obou vět, to, že druhá věta vyjadřuje účinek věty první. Původní znění a že svědčí, že souvětí s až bylo dříve souřadné; proto se spojovalo spojkou a.
Je to poučný^ příklad změny původního upozorňovacího citoslovce že y podřadnou spojku (§ 43), tentokrát ve spřežce se souřadnou spojkou a. Z toho plyne, že též účinková spojka že, které se užívá vedle až (tak pršelo, že jsem promokl), je od původu upozorňovácí citoslovce »hle«. Je proto již v starém jazyce:
tak již ohlechl »ohluchl« ten domácí lid obvolaný »okřičený«, žeí se jeho nižádný nedovolá Chelč.
A vyskytuje se tu i podoba jež (§42):
tak svatý život vedl, jež jest biskupem zvolen Pass.
Na původní význam »a hle« ukazuje dále to, že se v starém jazyce vyskytuje vedle až, že (jež) též jako(ž), jakž, které rovněž znamenalo prvotně »hle« (§ 44). Na př.:
most Bavoři porubichu tak, jakož ledva strmieše Dal; aby každý přihotoval sě tak, jakž by té svátosti přijeti hoden byl Ote; naplnichu obě lodí tak,, jakž nemále toniechu EvV.; ten jest tak velmi nezbeden, jakž nedbá ijedněch kúzel Alx.
Konečně je důležité, že se ve větách účinkových vyskytuje také ano, znamenám jako charakteristické staroč. upozorňovácí citoslovce:
počě plakati, dno jeho slzy polévají Ote »že ho slzy polévají«.
2. Za druhé má aže, až platnost podřadné spojky časové jako v nové češtině. Na př.:
aže lezeš strachy hledě. . ., lepšie rady nemuóž býti Vít. »až lehneš . . .«; skrý mě, až f i mine tvój hněv Pass.; aniž muž čakaj, až by jeliž žena řekla Stít.; by král v smutce i v žalosti; až sě své rady doloži, před tiem sě hradem položi Alx.
I tentokrát se nabízí výklad, že tento spojkový úkon vznikl z původní platnosti »a hle, a tu«.
Když nabylo až úkonu podřadné spojky, jednak účinkové, jednak časové, drželo se až v platnosti »tu« ještě nějakou dobu, ale časem zaniklo.
Je tomu tak v těchto souvětích: krátký čas toho vynide, až král Filip světa snide (§ 74); netáhl toho řeci, až... (§ 75); dřéve než šest dní pominu, až ... (§ 76); nezapěje kokot, až ... (tamt.).
Mimo spojkovou platnost podřadnou zachovalo se až v úkonu příslovce: srdce se mi až sevře (§ 74). Má několik odstínů: až do rána; pět až šest atpod.
V některých případech proniká původní větná platnost výrazu s až. Na př.: plakal až hrůza, původně; plakal a že, hrůza = .. .a hle, (je z toho) hrůza.
Literatura k § 67—79:
Jan Gebauer: HistMluv. IV, 672, 673 (k § 75; netáhnuti, až . . .), 207, 208. Jos. Straka: Příspěvek k vývoji české hypotaxe. Mnema, 104, 105 (k § 73). -Fr. Trávníček: Neslovesné věty v češtině II, § 17, 19, 30.
VĚTY VZTAŽNÉ
80. Jsou v starém jazyce běžné, bohatě rozvité, ale rozvíjejí se dále, a jsou proto velmi důležité pro vznik dnešní mluvnické soustavy. Jejich různé podoby jsou nestejného původu, takže sledování jejich vzniku poskytuje hojné poučení o rozvoji myšlení našich předků.
a) Vztažné věty s jenž a ješto.
98
7*
99
Jde nejen o věty s přídavným zájmenem jenž. jež . . ., nýbrž také se zájmennými příslovci tvořenými ze stejného základu, jedy, jeda a j., viz dále v § 87.
Věty s přídavným jenž jsou velmi hojné od nejstárší doby. Toto zájmeno se mluvnicky shoduje se jménem hlavní (řídicí) věty, ke kterému se vztahuje, t. j. které rozvíjí. Protože je toto jméno členem věty hlavní, jsou vztažné věty s jenž člensky r o z v í j e c í. Na př.:
vosk, jenžto plove ŽKL; ten, jenže větróm káže EvS.; kamének, jenž byl vzal Pror. [jenž, archaistický akus. = jejž]; vjdiechom jednoho slavného starce, jemužto Eliáš řiekáchu Ote; toť jest mój synáček, v němž mi se jest slíbilo EvZ.; ovce, jež zahynula ŽW.; pomsta, již si nás trápil Modl.; jsva bratřencě, ježto naše matka mní. . . Pass. (du. = o kterých se domnívá); tací dni biechu, v nichž vše osenie ktviechu Alx. (místo kvtiechu = kvetla).
Archaistický jsou doloženy některé tvary bez -ž:
pochválen hospodin, jen nedal nás v jetie ŽW. »buď pochválen . . ., jenž nás nedal v zajetí«; jeden, v něm ďábel bieše, voláše Alb.
Relativum jenž je od původu ukazovací zájmeno jen, fem. je atd. s významem »ten«, který je hojně doložen v raných a ranějších památkách.
Na př.: bóh jeho poraz, ktož jho hanie Masť. »toho...«; slúží jemu, jehožto ukřižovalo Pass. »tomu«; podobni budú jim, již činie to ŽW. »těm, kteří ... «.
Podoba jenže, jenž má příklonné -že, od původu citoslovce že »hle<(; sr. ten-hle. Z toho dále jenž-to, st. ten-to.
I podoba jenž mívá platnost ukazovací.
Na př.: ujide jediný Straba tú radú, již jemuž bieše dala bába Dal. » kterou jemu...«; když jéj počěchu (nepoctivé ženy)... mluviti, jimižto svatá Háta odpověděvši vece Pass. »těm...«.
Vztažné souvětí je tedy od původu souřadné; na př. »vidiechom starce, jemužto Eliáš řiekáchu« znamenalo původně: viděli jsme starce, tomu říkali Eliáš. Nebo »tací dni biechu, v nichž, osenie ktviechu« znamenalo: byly takové dni, v těch . . .
Vznik vztažné platnosti zájmena jenž je následek toho, že si mluvčí uvědomili vztah obou vět souvětí, to, že druhá věta doplňuje obsah věty první. Vývoj hypotaxe z parataxe je jako ve všech ostatních případech odrazem rozvoje myšlení, jeho zpřesnění.
Je dobře možné, že se v rané době staročes. chápaly věty s jenž částečně za souřadné, v konkrétních případech ^šak nemáme jistotu, o jaké pojetí jde. Odrazem původní platnosti ukazovací je užívání zájmena jenž přívlastkovějna př.:
100
r
na tom (sloupě) je stá) deset let. . .; jeltožto času veliká saň bieše v té straně . . . Ote. »toho času«. Podobně:' jenž biskup oheň přípravo-yáše Pass.; pro nižto příhodu Ol.
81. Vedle jenž, shodujícího se mluvnicky s příslušným jménem věty hlavní, vyskytuje se velmi často relativum neshodné (nespojité, absolutivní), a to zejména ježto (ježtož), psané zpravidla foneticky ješto (jeětož).
1. Tam, kde by mělo být shodné relativum v nominative, klade se veskrze samo ješto; na př.:
tu řěč maje na paměti svatého Pavla apoštola, ještož praví Ote. [místo jenž]; není muže, ješto by všel k nám Br.; nemóž lid stati dobře, jakž nenie krále, ješto by lid pořiedil Štít.; Jana jsú znali, ješto jediné u vodě moc měl křtíti Chelč.; súť někteří, ješto mnějí Hrub. [m. již]; to slušie těm, ješto nemají nižádné viny Ote.
2. Mělo-li by být relativum v jiném pádě než v nominative, klade se zřídka samo ješto:
o válce, ješto dievky s mužmi jměli Dal. [místo juž]; toto-li jest ten váš syn, ješto jste vy mluvili EvOl. [m. o němž].
Zpravidla se klade ješto a vedle něho osobní zájmeno on v příslušném pádě. Na př.:
kupte sobě oleje, jestot jej prodávají Štít. [= jejž]; jakož sě čte o jednej vdově, ješto jí zabili muže tamt. [= jíž]; u oltáře, ješto kněz na něm mši slaužil Lobk. [= na němž]; mnoho ctností, jestot jsú jimi obdařeny mnohé panny Tkadl. [= jimiž].
Je-li podmětem hlavní věty já, bývá vedle ješto příslušný pád zájmena 1. osoby:
já sem ten, ješto pro mě prorok treskee padalé v hřiech Ote. [= pro nějž]. "
3. Řidčeji než ješto, ale celkem dosti často vyskytuje se neshodné relativum jenž, jenžto. Na př.:
památen byl jest slova, jenž jest měl k Abrahámovi ŽKL; tělo, jenž pro ny těžce trpělo NRada; to ti naposled povědě, jenž. . . najlepšie vědě Alx.; kněžna, jenžto těžká bieše Pass.; řeka, jenž Meothides slove Alx.; prorokuóv, jenžto já šli »posílám« Pror.; mnozí sú mezi nimi, jenž tím nejsú vinni Hus;
s toho hradu, jenž Hrádek dějí Pulk. [= jemuž]; v niž hodinu »v tu . . .«, jenž mluvieše Saul Ol. [= v ňuž];
, dub, jenž jej nazývají dryp Mand. [= jejž]; vida jednu moc svú velikú, jenž ji měl na světě Tkadl. [= již]; byl některaký muž, jenž sě jemu udal jednu jeti. . . Gesta [= jemuž]; to on sám bieše, jenž mu sě to přihodilo Ote; královstvie to, jenžto on o něm kázáše Mat. [= o němž]; všech nedostatkov, jenž je člověk na sobě má Tkadl. [= jež].
101
X
ÍJ2. Podle Gebauera vyjadřuje neshodné zájmeno »jenom relativ-nost« a přidané zájmeno 3. osoby »příslušný pád«. Neshodné relativum je prý »odchylkou místo shodného«, t. j. vzniklo ustrnutím ze zájmena shodného. Domnívám se, že tomu tak není. Nelze dobře pochopit, že by si byl jazyk vytvořil shodné relativum a vedle něho vznikalo odchylkou relativum neshodné, které však v nepřímých pádech zpravidla vyjadřuje shodu připojeným osobním zájmenem jeho, jemu atd. Připojování tohoto zájmena svědčilo by o snaze shodu vyjadřovat, ale neshodný tvar ješto nebo jenž byl by s touto snahou v rozporu.
Gebauerovu pojetí neshodného relativa je na závadu to, že se zpravidla nevyskytuje místo shodného relativa který, která . . . Ge-bauer praví toto: »cso, ósož vyškytá se ve funkci relativa absolutiva v jazyku starším velmi zřídka, hojněji je pak co doloženo v jazyku < pozdějším a novém«. A uvádí první nepochybné doklady až ze století 16.:
se vší zvolí, což k tomu příslušie VšehK. (z r. 1515) [m. která]; peněz, co litterati vykoledovali KolČC. (1548) [m. které].
Starší Gebauerův doklad, z Rožmb. 221 (z doby kolem r. 1360), je nejistý.
Gebauer cituje takto: opovie tu škodu, což sě byla stala. Ale text zní takto: což sě mu bylo za dřevnieho úředníka stala. Neutrum bylo může být písařský omyl místo byla, ale nelze vylučovat možnost, že je naopak stala omyl místo stálo. Může jít o relativní větu od původu neutrální tohoto smyslu: opoví škodu (z toho), což se mu bylo stalo.
Ale i kdyby byl doklad z Rožmb. jistý, neměnila by se tím skutečnost, že se staročeský stav u zájmena který podstatně odlišuje od stavu u zájmena jenž. Bylo by možné dovolávat se toho, že je neshodné co místo shodného který běžné v dnešních nářečích: to je ten člověk, co jsem ti o něm vyprávěl. Ale to není zachovaný stav starobylý, nýbrž pozdní novota, která vznikla, až když jenž v nářečích úplně odumřelo nebo odumíralo. Není žádný důvod předpokládat, že se to snad stalo dřív než v době staročeské (§ 87—90).
Gebauerovu výkladu je dále na závadu mnohovýznamovost staročeského ješto. Má platnost příslovečných relativ kde, kam, kdy (viz v § 88); platnost obsahové spojky že (§ 42), příčinné spojky protože (§73) a účinkové spojky že (§ 79).
V některých dokladech má ješto platnost příčinné spojky kdežto:
ješto dievka a nevdaná móž mysliti to, což k bohu slušie, to vdaná těžce robiec světu musí hlédati Štít. »mít zření na svět«; ješto by bohu tiem vším jměl slúžiti, bude tiem slúžiti světu tamt.; z čehož se máme radovati ?; z toho dobrého, co jest nám učinil. . ., že nám již den nastal, ješto dřieve noc byla Rokyc.
Gebauer praví, že neshodné relativum nabývá »významu spojek podřadicích«. Je velmi málo pravděpodobné, že by relativum, třebas
neshodné, nabylo několikeré platnosti spojkové. Naopak je třeba předpokládat, že se různá spojková platnost i platnost jako relativního zájmena vyvinula z nějaké platnosti starší, a to z citoslovné platnosti upozorňovací »hle«. Tak jsme si vyložili platnost obsahové spojky že, platnost příčinné spojky protože. Tak lze dobře vyložit i spojkovou platnost »kdežto«: ješto dievka móž mysliti to, což . . . = hle dívka ... Z citoslovné platnosti lze dobře pochopit i platnost relativní; viz v následujícím §.
Proti výkladu, že je staročes. ješto neshodné relativum vzniklé ustrnutím shodného jenž, svědčí dále to, že se místo shodného jenž . . . vyskytuje vedle neshodného ješto též jako, jak, jakož, jakožto. Na př.:
kto jest ten, jako tě zradí Lekc.; po smrti toho, jakož zabit byl Milí.; kdo jest onenno, jako tamto jde? Ezop; ten kohaut, jako zazpieval Lobk.; mezi rudú, jako z hor kopají Mill.; ten pes, jakož jeho pán miluje Gesta; hrnec, jakožto jím hrách cedie Lék.
Gebauer uvádí takové případy zároveň s ješto jako neshodné relativum »místo shodného«. To by znamenalo, že jako vzniklo místo shodného jaký. Tento výklad však nemůže být správný, protože ve shora uvedených příkladech shodné jaký vůbec nemohlo bývat: kto jest ten, jaký tě zradí; po smrti toho, jaký zabit byl atpod. Relativa jaký se užívalo a užívá dodnes v případech povahy jiné, totiž tam, kde- jde o srovnání: jakýž otec, takýž syn ŽK1. Viz v § 91. Ve shora uvedených případech s jako o srovnání nejde a nemohlo proto vzniknout jako ze shodného jaký. Neboli: jako je od původu něco jiného než relativum.
83. Všechny tyto okolnosti nasvědčují tomu, že ani neshodné ješto nevzniklo ustrnutím ze shodného jenž, nýbrž že je to pozůstatek staršího stavu, kdy ješto ještě relativem nebývalo, neboli kdy bývalo něčím, z čeho se teprve časem relativum vyvinulo. Vedle něho se kladlo osobní zájmeno nikoli jen na vyjádření »příslušného pádu«, nýbrž jako skutečné osobní zájmeno, v plné své platnosti tak, jak se klade ve všech jiných případech.
Podle Gebauera je t. zv. neshodné relativum vývojová novota místo hotového pravidelného relativa shodného, podle mého mínění je to vývojově archaismus. Vzniká vývoj relativních vět nelze vykládat odtrženě od ostatních vedlejších vět. Souvětná podřadnost je výsledek zpřesnění myšlení, vyvinula se ze souřadnosti a proto je třeba vystopovat, z jakého souřadného větného typu podřadný vztažný typ vznikl.
Věděli jsme, že vztažné platnosti nabylo v jistém omezeném rozsahu zájmeno an, které se vyvinulo z původního upozorňovácího citoslovce ano. Viz v § 39 a 41. Tento vývoj je podle mého mínění klíčem k vysvětlení t. zv. neshodného relativa.
Víme, že neutrum ježe, jež mívalo původně platnost upozorňovácího citoslovce »hle« jako ano; viz o tom v § 43. Neshodné relativum
102
103
ješto je od původu neutrum ježe, spřežené a -to, které mělo rovněž upozorňovací platnost (§ 12). Je to tedy obdoba s to-to »tohle«. Proto se domnívám, že je neshodné relativum ježto, ješto svou původní platností upozorňovací citoslovce »hle«.
Podle toho na př. »Jana sú znali, ješto moc měl křtili (Chelě.)« (§81) znamenalo původně: »znali Jana, hle, měl moc křtít«. Nebo »kupte sobě oleje, jestot jej prodávají (Štít.)« znamenalo: kupte si oleje, hle, prodávají jej.
V tomto druhém doklade je zájmeno jej zcela ústrojné, je položeno místo substantiva olej. Podobně je tomu se zájmenem v případech s ješto jí, ješto na něm atd., uvedených v § 81.
Na původní význam »hle« ukazuje zvláště ješto v platnosti vztažných příslovcí kde, kam, kdy; viz doklady v § 88. Je to plná obdoba toho, že i původní citoslovce to, tu, tehdy, řeď nabyla platnosti místních nebo časových příslovcí (§ 12, 16).
Další vývoj byl zcela obdobný jako u ano: ješto ztratilo větnou i upozorňovací platnost, nabylo úkonu citové částice a později platnosti vztažné. Z ano se přímo vyvinulo shodné an, jak jsem vyložil v § 39, kdežto z ješto shodné relativum jenž nevzniklo. Na to ukazuje příznačná okolnost, že se píše zpravidla foneticky ješto, kdežto shodné relativum jenž ve spojení s -to píše se zpravidla se ž: jenžto, ježto (du.), jehožto, v nichžto.
Vztažná platnost shodného jenž vznikla z původní platnosti ukazovací »ten« (§ 80), takže věty s jenž existovaly, možná jen v začátcích, již v době, kdy ještě neutrum ješto znamenalo »JWe« nebo bylo citovou částicí. Je pravděpodobné, že se neutrum ješto samo a spojení ješto jeho, ješto jemu . . . začaly časem chápat v relativní platnosti vlivem vztažných vět se shodným jenž. Teprve v tomto období lze mluvit o neshodném relativu, ale je třeba si uvědomit, že nevzniklo ustrnutím relativa shodného.
Tak dovedeme bez obtíží vysvětlit i »neshodné« relativum jako, jakož. Je to od původu upozorňovací citoslovce »hle«, které se časem stalo citovou částicí a nabylo platností relativní jako ješto. Na původní citoslovnou platnost neutra jako . . . ukazuje jeho pozdější platnost spojky obsahové (§44), podmínkové (§ 59), přípustkové (§ 66) a časové (§70).
Tak si dovedeme vysvětlit i neshodné jenž (jenžto), jenž jej apod. Domnívám se, že vzniklo spřežením shodného zájmena jenž s neshodným ješto, pochopitelným v době, kdy vedle sebe existovaly dva základní typy relativní, s jenž shodným a s původním citoslovečným ješto.
Vztažné věty člensky rozvíjecí (§ 80} vznikly tedy z dvojího pramene. Obojí vznik je odrazem rozvoje myšlení, jeho zpřesnění, záležejícího v tom, že si mluvčí začali uvědomovat obsahovou souvislost
104
dvou původně souřadných vět jak v souvětí »vidiechom starce, jemužto Eliáš řiekáchu«, které prvotné znamenalo ». . ., tomu říkali*, tak v souvětí »Jana sú znali, ješto moc měl křtíti«, které znamenalo prvotně » . . ., hle, měl moc«.
Z existence dvojího typu vztažných vět člensky rozvíjecích lze si vysvětlit, že se spisovný jazyk mohl časem vět s neshodným ješto a jenž vzdát.
b) Vztažné věty s kto, který.
84. Jde o věty se zájmennými substantivy kto, eso, kolik(o), s adjektivem čí, který a s adverbii kde, kam, kdy, kudy, odkud, která mívají velmi často podobu ktož, esož. . . Tyto věty jsou již v raném starém jazyce plně rozvity. Na př.:
ktož pie. víno, dá sě znáti Vít.; ktož chce, ten pochválí Alx.; bóh jeho „toho" poraz, ktož jho hanie tamt.; kto kak umie, ten tak pěje tamt.; ktož chce v domu škody zbyti, nedaj jiskře ohněm býti Dal.;
což na duši zíščeš sbožie, s tobú jeho nic (do hrobu) nevložie Vít.; to, k čemu sě jest člověk zavázal, sprvu nesnadné a hořké bude Kruml.;
kterýž (člověk) chce zbyti všeliké strasti, neroď prsta mezi dřvi a pod-voj klásti Dal.; kterýžt nechtěl uvěřiti, ten v svém hoři musil býti Vít.;
která (žena) v založení kázní, téj netřeba časté bázni Alx. „která si počíná ukázněně ze své povahy"; která (bohyně) kraššie, téj bude dáno (jablko) tamt.; abychom skutky . . . popsali, kteréž srny svýma očima viděli Ote; křesťané, kteříž jsú mezi nimi, ti obvíjejí své hlavy plátnem Mand.;
blažený, čí bóh Jakubóv pomocník jeho ŽW. »čí pomocník je Jakubův bůh, komu pomáhá Jakubův bůh«;
tito, kamž sě vrhů, tudy tesknosti nezbudu Kruml.; najvěcšie šlechta tu je, kdež smysl nravy okrašlije Alx.; ktož kady chtě, jde do města tamt.; svatá Alžběta, kudy mohla, tudy radila svému muži Ote. »pokud, jak mohla«; zlý pokoje dobrých . . . nenávidie a ruší jej, kudy mohu Štít. ,
Tato vztažná zájmena jsou od původu tázací.
Tázací zájmena káký (příslovce kako) a kteraký (kterako) zpravidla vztažné platnosti nenabyla. O kákož... v platnosti přípustkové spojky viz v §66.
Mínění Gebauerovo a Zubatého, že vztažné věty s kto,, který . . . nejsou v raném jazyce tak plně rozvity jako věty s jenž, není správné. Gebauer praví: »Relativní význam zájmenného adjektiva který vyvíjí se teprve v době pozdější a během času. V jazyce starším je pravidlem relativum jenž; teprve časem klade se za ně který víc a víc, až vrchu dosahuje; šíření vidí se patrně od stol. XV.«.
To je v příkrém rozporu s fakty. Zájmeno který a k němu slušející substantiva kto, čso i příslovce kde, kam, kdy ... jsou snad jako relativa vývojově pozdější než relativum jenž, avšak již ve 14. století existují vedle jenž
105
a nevznikla místo něho, nýbrž samostatným vývojem ze zájmen tázacích. Proto mají věty s nimi jinou základní platnost než věty s jenž; viz v § 85. Relativa typu který časem částečně nastupují místo relativ typu jenž (§ 87 a násl.), ale to je jejich vývojový proces, který nelze považovat za jejich vznik. Gebauerův názor vyplývá z nerozlišování platnosti obojích zájmen.
Zubatý, který je si vědom rozdílu mezi obojími zájmeny, praví, že je ,,v staré době jenž mnohem častější, než který" a dokládá.to statistikou z Alx., kde prý je který doloženo 12krát, jenž 214krát.
Tato statistika je pochybená, neboť záleží na obsahu projevů a na autorově pojetí, užije-li zájmena jenž či který. V překlade Katonových Distieh z doby kolem r. 1350, dochovaném ve Vít., je naopak zájmeno který a kto, čso daleko častější než jenž. Prostě proto, že je žádá obsah díla, jeho obecný, příslovnický ráz: kterýž člověk jest nesmělý, tenť k mužství nenie dospělý, ktož přemlčí, cti dobývá apod. Viz dále.
85. Ve všech dokladech uvedených v § 80 mohli bychom dnes užít zájmena kdo nebo který: ten, jenže větróm káže = ten, kdo \\ který rozkazuje větrům; ovce, jež zahynula = ovce, která zahynula atpod. Měl-li starý jazyk relativa dvojí, nabízí se otázka, byl-li mezi nimi rozdíl či nebyl. Rozdíl mezi nimi byl proto, že jsou dvojího původu. Zájmeno jenž je od původu ukazovací (§ 80), vztažná zájmena kto, který . . . jsou od původu tázací. Jde o to, jaký rozdíl mezi nimi v starém jazyce byl.
Profesor Zubatý vystihuje tento rozdíl tak, »že se věta se zájmenem jenž může vztahovati jen k osobě nebo věci určité, známé mluvícímu, k níž k jako známé vztažnou větou může ukázati; věta vztažná vyjadřuje jen jeden ze znaků známé osoby nebo věci, jejž mluvící chce zvláště vytknoutk. Zájmena který užívalo se podle Zubatého »jen ve větách, které se vztahovaly k osobám nebo věcem neurčitým (tedy ve větách významu obecného), anebo k osobám nebo věcem, které teprve obsahem vztažné věty se stávají určitými«. A podobně praví Zubatý o zájmenu kdo, že se věta s ním »vztahovala původně jen ku předmětu dosud neznámému, neurčitéimw.
Tento rozdíl mezi obojími vztažnými větami není dost ostrý.
Napsal-H autor Rožmb.: »ten při ztratil, jenž sě otpieral«, mělo by v ní být podle Zubatého který, protože jde o větu obecné platnosti jako v souvětí z Dal.: kterýž chce zbyti všeliké strasti, neroď prsta ...
A pokud se tento rozdíl projevuje, je nepodstatný. Obojí vztažné věty mají společné to, že jako všechny věty vedlejší blíže určují věty hlavní (řídicí). Podstatný rozdíl mezi nimi může být jen v tom, jak, po jaké stránce je určují. Nazval jsem vztažné věty s jenž člensky rozvíjecí, (§ 80), protože rozvíjejí, blíže určují jeden člen věty, ten, s kterým se mluvnicky shodují: vidiechom . . . starce, jemužto Eliáš řiekáchu (Ote).
86. Vztažné věty s kto, který . . . chápeme dnes rovněž za člensky rozvíjecí. V souvětí »kdo nepracuje, ať nejí« vyjadřuje vztažná věta podmět věty hlavní = ať nejí člověk nepracující, V souvětí »kdo lže, ten krade«-blíže určuje vztažná věta podmět věty hlavní, vyjádřený jen obecně ukazovacím zájmenem ten = lhář krade.
V souvětí »čím dřív, tím líp« ( = čím to bude dřív, tím to bude lepší) blíže určuje vztažná věta příslovečné určení věty hlavní tím = bude to lepší o to, oč to bude dřív.
Toto pojetí však není původní, jak vyplývá z toho, že jsou to od původu věty tá,zací. Zeptám-li se: kdo to dokáže ? a dodám-li: ten dostane odměnu, jsou tyto dvě věty základem vztažného souvětí »kdo to dokáže, ten dostane odměnu«. Vztažná věta neurčuje blíže ani sám podmět ten ani sám holý přísudek dostane ani jeho předmět odměnu, nýbrž rozvíjí celou větu »ten dostane odměnu«, neboť vyjadřuje okolnost, za které platí obsah celé této věty. Je větně rozvíjecí.
Ona okolnost je podmínka nebo určení jí blízké = dostane odměnu za takových okolností, dokáže-li to, až, když to dokáže, se zřením k tomu, proto, žé to dokáže. Vztažná věta tu má obdobnou platnost jako věty spojkové, vyjadřující různé okolnosti, za jakých platí věta hlavní (řídicí). Sv. v § 66, 68, 73 o větách podmínkových, přípustko-vých, časových a zřetelových.
Tuto větně rozvíjecí platnost pochopíme, uvědomíme-li si, že tázací věty s -li a jestliže nabyly veskrze platnosti podmínkové. Sr. v § 62 a 63.
Podmínková nebo jí blízká platnost proniká dosti zřetelně ještě dnes; místo »kdo nepracuje, ať nejí« lze říci podle smyslu: nepracuje-li někdo, ať nejí. Smysl souvětí »co se vleče, neuteče« lze vyjádřit podmínkovým souvětím: neuteče to, vleče-li se to. Viz ještě v § 88 a 89.
O tomto pojetí v jazyce starším zřetelně svědčí některé doklady. Na př. v AlxV. 236—241:
ktož má dobré nravy, kdo-liž jest své viery pravý, nebo ač i pokolenie některý zbožného nenie, však jsú dôstojní čstnosti, když dbajú
0 múdrosti = má-li kdo dobré mravy, je-li kdo v své víře pravý, nebo
1 není-li (i když není) některý z bohatého pokolení, jsou hodni cti, dbají-li moudrosti. Vztažná věta s kto je smyslem podmínková.
Věta s kto je mluvnicky relativní, druhá má relativum kto s podmiňovací spojkou -Už. Následující věta s ač vyjadřuje zdůrazněnou podmínku. Z toho vyplývá, že se též věta s kto chápala za podmínkovou = má-li kdo dobré mravy.
Jestliže si připomeneme, že jsou podmínkové věty s -li od původu tázací (§ 64), pochopíme, proč je v první větě kto, v druhé kto-liž: v staré češtině se druhá a další otázka souvětná uvozovala částicí -li (§ 29).
V tom je zároveň svědectví, že jsou podmínkové věty od původu tázací.
106
107
Nebo ve Vít. jsou obsahově obdobné případy vyjádřeny jednak souvětím vztažným, jednak podmínkovým s -li. Na př.:
což tě potká všelikého .... drž sě toho || máš-li v domu co laskavého nebo jinde co milého, pusť od toho »upusť«; pakli učiníš jinému co dobrého kterému, neroď toho zpravovati »nemluv o tom« | \ mohlo by být: co dobrého učiníš kterému.
Tu zároveň vidíme, že původně tázací zájmena Ho, čso, který . . ., užije-li se jich v podmínkovém souvětí s -li, nabývající platnosti zájmen neurčitých = někdo, něco, některý . . .
Původně: kdo se ptál — ten nerad dá. Z toho buď vztažné souvětí: kdo se ptá, nerad dá, nebo souvětí podmínkové: ptá-li se kdo, nerad dá. Podobně: co se vleče, neuteče |] vleče-li se co ...
Tato obsahová blízkost vět vztažných a podmínkových proniká zřetelně i v jiných případech.
Na př. v Alb. se čte: bohu příslušie ... otpustiti hřiechy, komuž chce a když^ chce. Druhá věta s když je podmínková = chce-li (§ 60), první relativní a má tedy též smysl podmínkový = chce-li komu (někomu).
Nebo říkáme.^udělej (to), co můžeš. V Mat. se čte: muóžeš-li co, pomuoz (!). Tato nepochybná podmínková podoba ukazuje, že i »co můžeš« znamenalo původně »můžeš-li co (něco)« nebo»pokud můžeš, pokud stačí tvé síly«. Dnes chápeme větu »co můžeš« spíše za člensky rozvíjecí, za určení zájmena to, za vyjádření jeho jen naznačeného obsahu.
Člensky rozvíjecí pojetí bylo podle okolností a vůle mluvčího možné i v jazyce starém, ale vyjadřovalo se neutrem ješto: zději, vece, ješto mohu Alx. »učiním ...«(§ 89).
K platnosti zájmen kto, který ... viz ještě v § 90. c) Nahrazování typu a) typem b) a naopak.
87. V staročeském jazyce se pozoruje živý vývoj relativ, projevující se v tom, že jeden typ ustupuje druhému, úplně nebo částečně se jím nahrazuje. To je odrazem částečného stírání původních významových rozdílů mezi nimi.
1. První období tohoto dění záleží v tom, že ustupovala některá příslovce, příslušející k zájmenu jenž.
Již v rané době staročeské jsou doložena jen jako řídké archaismy příslovce jedyž-to, jedaž, která nabyla platnosti časové spojky a byla nahrazena spojkami typu b), hlavně když. Viz k tomu § 68.
2-^Dosti často je v rané době staročeské doloženo příslovce jamo, -jam,fjamž, které je obdobné s tamo, tam a také má původně týž význkm. Na př.:
jam vietr pochýlí, tam člověk sě schýlí Alx.; beř sě, jamž chceš Pass.; přišel jest na to miesto, jamžto ho'poslal hospodin prorokovat Pror.
Ale bývá tu již často kam:
abychom odtud pučeli jíti, kamž jsme vpadli Štít. f jiný štítenský rukopis má jamž]; jdi volno, kam libo Pass. „kam je ti Íibo:"[sr. výše jamž].
Časem jamo zcela odumřelo.
Je to poučný případ toho, jak se stíral významový rozdíl mezi obojími zájmennými příslovci.
Podle svého původu kladlo se jamo ve větách člensky rozvíjecích, t. j. v takových, které rozvíjejí, blíže určují jen ten člen věty hlavní, ke kterému se vztahují, t. j. nějaké příslovečné určení (sr. ve shora uvedených příkladech na to miesto), často příslovce tam.
Příslovce kamo se kladlo ve větách větně rozvíjecích, t. j. vztahujících se k obsahu celé hlavní věty a vyjadřujících nějakou okolnost, za které její děj probíhá (§ 86). Na př. tito, kamž sě vrhů, tudy tesknosti nezbudu Kruml. = tito i když se někam, kamkoli se vrhnou, nezbaví se tím tesknosti. Vztažná věta nerozvíjí některý jednotlivý člen, věty hlavní, na př. tudy, neboť to není příslovce místa, nýbrž znamená »tím, tak«.
Když se tento rozdíl mezi jamo a kamo setřel, začalo se jamo nahrazovat příslovcem kamo. Sr. dále ješto.
3. Dále ustupuje z velké části příslovce jeliž, jelikož, jelikž, jeli-kož(to), tvořené obdobně jako tólik(o) a, mající původně tento význam.
Je doloženo i v původní platnosti ukazovací:
jelikož proto budú velikú muku trpěti Mat. [písař napsal vedle tohoto archaistického příslovce i běžné proto]; jeliž po třech dnech sjidešta sě Štít. »toliko, až po třech dnech«.
Jako relativum se vyskytuje v platnosti srovnávacího příslovce »jako«: Kristus počat jest jelikožto člověk Hus. V této platnosti odumřelo.
Dále má příslovečnou platnost »pokud«: řeči prázdné, jelikož mohu, mysli ukrátiti Dal.; jelikož slunce svieti, tolikož nám jest dne jmieti Vít. V této platnosti bylo veskrze nahrazeno příslovcem pokud.
V platnosti zpodstatnělé je za ně už v raných textech koliko: dáno mu zbožie toliko, do smrti třeba koliko Alx. »kolik (jak mnoho) je třeba do smrti«.
Vedle toho se vyskytuje v platnosti spojkové, jednak »až, až když«: jeližt let dojde, teprvť učiní slib čistoty Štít.; a jednak »protože«, viz v § 73. V této druhé spojkové platnosti dochovalo se do dneška.
4. K zájmenu jenž náležejí též příslovce ponuž (poniž) a dokud, doňudž, doňuž (donid . . .). Na př.:
poniž by jiní kralovali, aby oni nezhynuli Mat.; kněz donidž stravu jmieše, dotud ctěn byl Dal.
Od původu je poňuž předložkový výraz po ňuž (dobu) »po kterou dobu« a doňud spřežka z předložky do a, z příslovce nud (z jud), obdobná s dotud »do které doby«. — Vyskytují se též podoby doňadž, doněvadž ...; viz obdobné ponad, poněvad v § 72.
108
109
Dosti brzo ustupují tato příslovce příslovcím dokud, pokud (dokad, pokad).
^ 88. V tomto prvním období ústupu relativ typu a) drží se valnou měrou neutrum jež, zpravidla ješto v platnosti příslovečné, tam, kde dnes užíváme příslovcí kde, kam a kdy. Klade se pak ješto ve větách člensky rozvíjecích jako celá skupina zájmena jenž. Na př.: tu, ješto i dnes predikáteři klášter mají Pass. »kde«; tam, ješto sem čeledi učinil pomluvu »výklad« Štít. »kde«;
chvátaj k věčnému životu, jestot všichni věrní spějí NRada »kam«; od toho dne, jež pohon byl svědčen »kdy« Rožmb.; ne jako nynie, ješto se mlhy vlačie lecjakés Rokyc. »kdy«; podletnieho času, jestot ožívá kořenie NRada »kdy«.
V prvním doklade blíže určuje ješto příslovce tu, v druhém tam, v třetím příslovečný výraz »k věčnému životu« atd.
Sr. obdobně jako v § 91.
Tím se ješto odlišuje od příslovcí kdež, kamž a když, kterých se užívalo ve větách větně rozvíjecích, vyjadřujících nějakou okolnost věty hlavní (§ 86). O této větně rozvíjecí platnosti příslovce kamž viz v předešlém § při jamo. Když se významový rozdíl mezi ješto a kamž setřel, začalo se místo ješto klást kamž.
To se kladlo též místo jamo (viz tamt.), takže v konkrétních případech nedovedeme říci, zda je kamž místo původního jamo či ješto.
Ke kdež s větně rozvíjecí platností sr. na př.: jmajúce rychlé koně, svobodně, kdež chtie, přihonie Alx. »chtí-li někde«; najvěcšie šlechta tu je, kdež smysl nravy okrašlije tamt. »jestliže smysl krášlí mravy«; tiemto mužóm polekú, kdežto mociú nedoteku Dal.
^ Tento poslední doklad je zvlášť poučný; znamená: tím nastražily mužům léčku se zřením k tomu, že se jich mocí, silou nedotkly, že je silou nezdolaly. Je tů možné i pojetí příčinné: protože ... M tak či onak, je nepochybné, že tu kdežto neurčuje blíže nějaké příslovečné určení, že není člensky rozvíjeeí, nýbrž že vyjadřuje okolnost vztahující se k celé větě, je větně rozvíjecí.
Místo místního ješto začíná se užívat příslovce kdežfto) již v starých textech; např.:
tehdy Ježiúšě vedú do města, kdež Kaifas nebo Annas biešta Hrad.; kdež bojiště slove pod Vyšehradem, tu stojéchu Dal.; vizte miesto, kdež jsú byli jeho položili EvPr.
TJ příslovce když (kdy, kda) proniká větně rozvíjecí platnost nejzřetelněji, neboť již v raném jazyce má úkon spojky, a to buď časové nebo podmínkové. Viz v § 60, 68. Všechny věty spojkové, tedy i s když, vyjadřují nějakou okolnost věty hlavní, neurčují jen některý její člen.
Proto se místo člensky rozvíjecího ješto neklade zpravidla když nýbrž kdy, podoba bez -ž:
110
sotně mohu dočekati, kdy by bylo léci Alx. »sotva se mohou dočkat
(chvíle), v které by bylo možné lehnout si«.
Jen velmi zřídka se vyskytuje v raných textech když:
(Jidáš) nesl zlé ovuoce (!) tehdy, kdyžto proradil spasitele Mat.
»kdy zradil. . .«.
Tak se tu ostře rozlišuje podoba když (vplatnosti spojky) aMy (vplatnosti příslovce), ačkoli se U ostatních zájmen podoba se -ž střídá s podobou bez něho v téže platnosti; kto — ktož, čso — čsož atd. Toto rozlišování je výrazovým prostředkem dvójitosti významové.
Ze snahy po rozlišování si vysvětlíme, že v platnosti spojky bývá již v raných textech velmi zřídka kdy (kda); sr. v § 67.
89. Zájmeno jenž samo začalo ustupovat zájmenům kto a který později. V století 14. a zhruba do konce století 15. zachovává se jenž valnou většinou. Začátky ústupu pozorují se u zpodstatnělého neutra jež, ježto, ješto, místo kterého nastupuje čso, čsož (co, což). Ale dosti dlouho se významový rozdíl mezi oběma zájmeny zachovává.
1. Zájmeno čso(ž) klade se v těch případech, kde proniká jeho smysl podmínkový nebo zřetelový, jak jsem vyložil v § 86, neboli kde je větně rozvíjecí. Na př.:
což na duši zíščeš sbožie, s tobú jeho nic nevložie Vít. »získáš-li něco na bohatství«; jakž otstúpie dále, což najhoršieho vědie, o mých sloviech propovědie Alx. »vědi-li co nejhoršího«; což tě potká všelikého . . ., drž sě toho Vít. »potká-li tě všelicos«; to, k čemu sě jest člověk zavázal, sprvu velmi nesnadné a hořké bude Kruml. »zavázal-li se člověk . . ., buďe to zprvu . . .«; viz v § 86.
Proti tomu se klade jež... v platnosti člensky rozvíjecí, jako bližší určení neutra to nebo neutrálního substantiva; na př.:
odpovězte Janovi, ješto jste slyšeli a viděli Mat.; kde jeto nýnie utěšenie, ješto sem veždy jmela Ans.; sdržte sě ode všeho, ješto by duše vaše zšeřadilo Štít.; kak by sě mu to dostalo, ješto sě jmu ve sně zdálo Alx.; aby zóstalo (při hostině něco), z něhož by chudí potřebu vzeli Štít.; ty (bohyně) zlaté jablko jmiechu, o něžto sě velmi přiechu Alx.; v tom městě, v jemž súd bývá Rožmb.; to, jímž by je mohl od bludu odvrátiti Ote.
Toto neutrum je dílem původní upozorňovací citoslovce, které nabylo vztažné platnosti, dílem původní zájmeno ukazovací. V konkrétních případech nelze tento původ určit, protože jde o doklady z doby, kdy^užJenž i citoslovce ješto mělo relativní platnost. Obecně však na tento dvojí původ ukazuje grafika. Psaní ješto ukazuje na původ první, neboť tak se píše neshodné ješto (místo jenž ...), které je citoslovečného původu.
Již v raných textech se vyskytuje místo něho čso, avšak dosti zřídka. Na př.:
to, což jej naučili, toho pak Bami nečinili Mat.; móž mysliti to, což k bohu slušie Štít.; (had) vždycky činí, což jemu přirozenie dalo Gesta.
111
Časem ustupuje ješto víc a víc a v novém jazyce ovládlo veskrze co, takže nelze říci na př.: to je všechno, jež vím.
2. Dále se vyskytuje vzácně v raném jazyce ještě příslovečný instr. jímž jako protějšek k tiem; na př.:
jímž smutnějé chodil, tiem bóh skot jho viece plodil LMar. Původní smysl je: stále chodil smutnější a tím . . . Relativní věta je člensky rozvíjecí, blíže určuje ukazovací tiem.
Proti tomu čímž vyjadřuje nějakou okolnost věty hlavní (řídicí). Na př.:
aby tiem jeho čest rostla, čímž by svého nepřietele na čas trpěl Mat. »se zřením k tomu, že svého nepřítele na čas trpěl« nebo: »protoze . . .«. . Je to velmi poučný příklad, kde má čímž platnost blízkou spojkové. (§°8Ö)Právě svědectví větně rozvíjecí platnosti vztažných vět s kto, Čso ...
Také tento příslovečný instr. jímž nahrazuje se postupně instrumentalem čímž (čím); na př.:
čímž toho pokladá jiným viece udielejí, tiem sami bohatějše bývají Ote.
Časem čím zcela ovládlo a jímž odumřelo.
90. A d j e k t i v n í nebo z podstatnělé jewzmimo neutrum vyskytuje se v raných textech s platností člensky rozvíjecí skoro pravidlem. Víz doklady v § 80. Přidávám k nim doklad na zpodstatnělé jenž ze samého začátku Alx.:
jenž ze jmene byl věhlasný, jehož rozum byl tak jasný, že jmu bylo všecko známo v zemi, u moři, v hvězdách tamo, ten však čtveru věc vyčítá, jež před jeho zrakem skryta.
^ Spojka^ však v hlavní větě, podle našeho pojetí neústrojná, zřetelně svědčí o původní parataktické povaze onoho souvětí a o původním ukazovacím významu zájmena jenž: ten byl (sice) věhlasný svým jménem ale vypočítává čtveru věc mu nejasnou. O podobných případech souřadné spojky v podřadném souvětí viz v § 34.
(§ ^(Íokladům se snodným Jen% řadí se i doklady s neshodným ješto
Vedle jenž, nikoli mísťb jenž, hojně se užívá též zájmena ktož a který, kterýž, avšak zpravidla v platnosti větně rozvíjecí. Tato platnost zřetelně proniká v dokladech uvedených v § 84. Na př.:
ktož pie víno, dá sě znáti (Vít.) = pije-li někdo víno, prozradí se; kterýž (člověk) chce zbyti všeliké strasti. . . (Dal.) = chce-li se některý člověk uvarovati. . .; kterýžt nechtěl uvěřiti. . . (Vít.) = nechtěl-li kdo uvěřit. . .; která (bohyně) kraššie . . . (Alx.) = je-li některá (bohyně) nejkrásnější. . .; abychom skutky popsali, kteréž srny viděli Ote. = se zřením k tomu, že jsme je viděli; křesťané, kteříž jsú mezi nimi. . . (Mand.) = pokud jsou mezi nimi křesťané . . .
Nebo: těm všem, kteříž po čsti stojí Alx.= stojí-li z nich kteří o čest, pokud stojí o čest; kteréž stranu peniez sudí, druhá sě na prázdno trudí tamt. = soudí-li některou stranu peníz (= má-li některá strana při přelíčení peníze) . . .; ktož neústupně smrtedlně hřeší, jest kacieř Hus »hřeší-li někdo.. . .«.
Sr. novočes. přísloví: který kůň ovsa dobývá, nejméně ho jí = dobývá-li některý kůň ovsa ...
V raných textech se vyskytuje který(ž) v platnosti člensky rozvíjecí, tedy místo jenž, ojediněle; na př.:
ještě bieš ruky neotrbl »neodtrhl«, kteréžto sě bieše zavrhl »zaštítil, zakryk Alx. (v. 1691); od toho dne, kteréhož Antoni modlitvu učinil Ote.
Až v textech pozdějších nalézáme který(ž) místo původního jenž častěji. Na př.:
sú kněží, kteříž praví Hus; hoře vám, kteříž pravíte Br. (Mat._ má tu ješto); tito jsau moji psi, kteréž já . . . chovám a krmím a jímiž(!) se naději, že nebeskau slávu ulovím VelKal. [v druhé větě ještě zájmeno původní]; Vlasta a jiné dívky Amazonky, kteréž . . . českú zemi hubily . . ., od mužův na hlavu poraženy tamt. (1. vydání).
V jednom případě se naopak ujalo časem zájmeno jenž místo který. Je to přívlastkový genitiv jehož, jejichž a dále genitiv feminina jejíž, který nabyl povahy, adjektiva: je to slovo, jehož původ neznáme; je to platnost, jejíž původ neznáme.
*
Stírání původních významových rozdílů mezi zájmeny jenž. . . a který ... a z toho vyplynulý ústup zájmen jedněch zájmenům druhým, hlavně zájmen jenž. . . zájmenům který . . ., neznamená snížení výrazové přesnosti. Viděli jsme v § 88, že náhrada původního příslovečného ježto příslovci kde, kam, kdy . . . umožnila jazyku rozlišovat různou platnost (= na kterém místě // na které místo //v které době . . .), vyjadřovanou předtím příslovcem jediným.
Podobně nahrazování původního jedy (jeda) v platnosti časové spojky vztažným kdy (kda), když (§ 68) vyplynulo ze snahy po výrazovém zpřesnění, neboť vztažné kdy . . . má pro svůj tázací původ větší schopnost vyjadřovat spojkovou platnost než původně ukazovací jedy.
Tam, kde je kdo, který ... od původu (kdo nepracuje, ať nejí), zachovává si v jisté míře do dneška svou původní větně rozvíjející platnost, vyjadřuje podmínku nebo okolnost jí blízkou (§ 86, 90). Tuto svou platnost ztrácí, stává se člensky rozvíjejícím tam, kde nahrazuje starší jenž (§ 90). Jde tu tedy o jeho novou platnost, o rozšíření platnosti původní. To nepochybně oslabuje jeho platnost větně rozvíjecí, vede ke splývání této platnosti s platností člensky rozvíjecí.
112
8 Mluvnice
113
Toto stírání rozdílu mezi oběma platnostmi nahradil jazyk tím, že tam, kde jde zřetelně, plně o platnost větně rozvíjecí — o platnost podmínkovou nebo jí blízkou—, užívá spojek.
d) Věty se zájmenem jaký.
91. Toto zájmeno souvisí s jenž a je jako ono od původu ukazovací, znamená »takový«. Je tedy mezi jenž a jaký obdobný významový rozdíl jako mezi ten a taký, takový, t. j. ten rozdíl, že jaký ukazuje nejen prostě na něčí existenci, nýbrž i na něčí vlastnosti = mající ty a ty vlastnosti. Náleží k němu příslovce jako, jak. V relativní platnosti má jaký i jako, jak zhusta příklonné -ž, které je jako u jenž, ktož . . .výrazovým prostředkem vztažné platnosti.
O ukazovacím původu našeho zájmena svědčí to, že mělo jeho příslovce jako citoslovečnou platnost upozorňovací »hle«, z které se vyvinula platnost spojková. Viz v § 44, 60, 66, 70, 79.
Dnes má jaký {jak) též platnost zájmena tázacího, ale tato platnost se vyvinula až v pozdějším jazyce vlivem zájmen ktož, který která mají platnost tázací i vztažnou. V jazyce starém je vznik tázací platnosti zájmen jaký, jako teprve v začátcích.
Když se tato zájmena stala tázacími, stará tázací zájmena kaký, kako odumřela. Veleslavín má v Silva quadrilinguis ještě jak i kterak.
Relativní platnost tohoto zájmena je doložena již v raných textech. Např.:
jakýž otec, takýž syn ŽK1. [jmenné souvětí]; v takém veselí, jakéhož nikdy nejměli Alx.;. i vytesá Mojžieš dvě dště »desky«, jacieš napřed biešta Ol. (du.); jakáž slova mluvíj takým sě vňutř pokazuje TúL; jakž jsú byli dědové, tajcéž buďte vnukové Alx. »ať jsou« (3. os.); jakžto jest tam (v jiné kronice) postaveno, takéžť jest i mnú ustaveno Dal.;«takež, jakéž jest byl dóm nečistý, takež již učinil sě dóm modlitebný Pass. ostal se domem modlitebným«.
Původní smysl je tento: takový (je) otec a takový (je) syn; tak byli dědové a tak buďte vnukové atpod. Relativní platnosti nabylo jaký (jako) tehdy, když se začala chápat obsahová souvislost mezi oběma větami v tom smyslu, že věta s jaký blíže určuje, rozvíjí větu druhou. Tím zároveň nabylo původně souřadné souvětí povahy podřadné. Rozvíjecí platnost vztažné věty záleží1 v tom, že rozvíjí zájmeno' taký nebo příslovce tako (take), tak, také. Je to tedy věta člensky rozvíjecí.
Zhusta proniká ve vztažné větě odstín srovnávací. Tím si vysvětlíme zřetelně srovnávací úkon příslovce jako, běžný po celou dobu historickou. Sr. již v starém jazyce: kmete vdovce móž takež pohoniti jako holomka Rožmb.; slzy mu (psovi) teku jakž člověku Hrad.
Člensky rozvíjecí platnost projevuje se též v tom, že se jako vyskytuje vedle ješto jako neshodné relativum (§ 82).
Dále to, že se příslovce jako užívá stejně jako ješto (§ 88) v platnosti vztažných příslovcí kde, kam, kdy. Na př.:
to jest to miesto, jako Samson podtrhl na se slúp Lobk. >>kde«; juž běchu pominuli ottad, jakož na moře vzplynuli, časi jednoho měsiece Alx. »od té doby, kdy (co) . . .«.
V obojí platnosti se jak drží v lidové mluvě novočes., částečně i v jazyce spisovném.
Sr. např. všichni, jak tu sedíte, jste jeho poddanými (Světlá); v hospodě, jak tam říkali »U Maňasů« (Jirásek).
Literatura k § 80—91:
Jan Gebauer: HistMluv. IV, 248—259.
Jos. Zubatý: Jenž, který, kdo, co NŘ. II, 37—44.
SOUVĚTÍ SE SITUAČNĚ DRUHOTNÝM PROJEVEM VYJÁDŘENÝM PODŘADNĚ
92. Jde o souvětí tohoto typu: otpověděl, ež to rád trpí Pass.
Je to souvětí, jehož věta s ež (jež), nejčastěji se že, je obsahová. Vyjadřuje něčí projev, pronesený původně za jiné situace, neboli vyjadřuje projev situačně druhotný, vzniklý z potřeby reprodukovat projev učiněný za jiné prvotní situace. Viz k tomu v § 16 a 36.
Druhotná situace projevu záleží v tom, že projev situa.ěně prvotní pronese jiný mluvčí (M2) než jeho původce (Ml). Tuto novou situaci projevu vyjádří nový mluvčí v uvozovací větě slovesem praviti, řeci, napsati . . ., kterým označuje větu se že za cizí projev. Tvarem slovesa řekl (řekli) apod. označuje M2 prvotního mluvčího za mluvnickou osobu 3., tvarem řekls (řekli jste) za osobu 2., t. j. za posluchače situačně druhotného projevu (P2).
Spojení uvozovací věty s větou obsahovou je mluvnicky buď souřadné nebo podřadné. Souřadné spojení je v starém jazyce stejné jako v novém. Na př.:
Beda slovutný mluví a řka: Mojžieš knihy o stvoření nebe i země popísal Mať.; jim Libuše odpovede: to vám beze lsti povědě . . . Dal.
Podřadné spojení má stejnou větu uvozovací jako spojení souřadné a rozdíl je v tom, že se obsahová věta připojuje k uvozovací spojkou že, neboli že je vedlejší, že tvoří s uvozovací větou souvětí podřadné; viz výše: otpověděl, že ... O toto podřadné spojování nám jde. ; .
Spojení souřadné se nazývá tradičně řeč přímá, spojení podřadné řeč n e p ř í m á. Tyto názvy však nevystihují skutečný stav. Reč přímá i nepřímá v tomto pojetí je projev situačně druhotný, protože »řeč« nepro-náší její původce, prvotní mluvčí (M 1), nýbrž mluvčí jiný (M 2). Chybí nám pak název pro projev situačně prvotní. Dále je ta skutečnost, že pro-
114
8*
115
jev situačně prvotní je dvojí. M 1 řekne: rád vám pomohu, nebo: opakuji: rád vám pomohu. První projev je neuvozený, drahý uvozený. Uvozuje jej jeho vlastní původce, buď chce-li svůj projev zdůraznit neboli opakuje-li jej, protože jej někdo dobře neslyšel a pod.
Svůj vlastní uvozený projev může M 1 vyjádřit souřadně, viz výše, nebo podřadně: opakuji, že vám rád pomohu. Nemluvím o něm v dalších výkladech proto, že projev sám zůstává v své původní mluvnické podobě.
Je však třeba si tyto skutečnosti uvědomit. Proto rozlisuji projev situačně prvotní a druhotný, projev neuvozený oď uvozeného a proto rozlišuji uvozený projev souřadný a podřadný.
93. Proslovení situačně prvotního projevu za druhotné situace má za následek mluvnické změny v něm. Jsou v podstatě dvojí podle toho, označuje-li mluvčí druhotného projevu původce prvotního projevu a) za mluvnickou osobu 3. či b) za osobu 2. Vyjděme z jazyka dnešního.
a) *rád pomohu řekl, že . . .
druhotný uvozený projev podřadný v 3. os.
Hvězdičkou označen prvotní projev neuvozený.
To, co se v druhotném projevu vztahuje na původce projevu prvotního (Ml), vyjadřuje se v 3. mluvnické osobě: řekl, že rád pomůže.
Nebo: *já se o to pokusím || řekl, že on se o to pokusí; na společném díle || řekl, že je to jeho podíl ...
*to je můj podíl
To, co se vztahuje v prvotním projevu na někoho jiného než na Ml, vyjadřuje druhotný projev tou mluvnickou osobou, která je označena v uvozóvací větě.
Na př.: *rád vám pomohu \\ řekl vám (o vás), že vám pomůže ][ řekl
nam, ze nám pomůže *rád jim pomohu
řekl jim, že jim pomůže; ■ řekl jim, že jim pomůže. V situačně druhotném projevu bývá tedy mluvnická osoba posudkového slovesa nebo i dalších větných členů někdy jiná něž v projevu prvotním. Tradičně říkáme, že se mluvnická osoba p o š i n u j e.
Již v raném jazyce staročeském bývá mluvnická osoba pošinuta; na př.:
^otpověděl, že to vše rád trpí Pass. [*rád to trpím]; vévoda káza kněziu pověděti, že chce zjitra s ním boj vzieti Dal.
Vedle toho bývá dosti často n e p o š i n u t a, t. j. druhotný projev má podobu projevu prvotního. Na př.:
poznavše jest »přiznal se«, že nejsem já Kristus EvZ. [s pošinutím by bylo: že on není Kristus]; ciesař zěti káza pověděti, žet jsem jedl chléb tvój Dal. [s pošinutím: žet jest jedl jeho chléb]: (Jan Kristovi) jest ukazoval řka, že . . . já nejsem Kristus, ale poslán jsem před ním Chev1v' [s Pošinutím: že on (Jan) není Kristus, ale poslán jest. . .]; zapřel, že neznal jsem člověka toho EvOL; mluvili k němu, že tomu
I
nevěříme, ale myt věříme katům víc než tobě BartPís.; ďábel řekl jest
(Ježíšovi), že tobě dám všecka ta králevstvie Hus; pověděl, že břímě mé
jest lehké Chelč.
Někdy je vedle sebe osoba nepošinutá i pošinutá:
přiseže »přisáhl« jemu Jonatha, že cožkolivěk zvěděl bych na otci,
že mu to vše chce pověděti Comest.
b) *rád pomohu \\ řekls, že... [Ml označen v úvozovací větě za
mluvnickou osobu 2.].
V novém jazyce máto, co řekl Ml sám o sobě, mluvnickou osobu 2.: Že rád pomůžeš. Tak tomu bývá v jazyce starém, ale vedle toho se vyskytuje i osoba nepošinutá. Na př.:
dobřěs řekla, že nejmám muže EvZ.;řcete, že jsme nestatečné sluhy Hus [s pošinutím: že nejmáš; že jste].
94. Nepošinutí gramatické osoby je svědectvím toho, že se prvotní projev původně prostě připojoval k větě uvozóvací, jak jsme to viděli u souvětí typu »Ctirad uzřě, nali dievka pláče« (§ 3Q). Staročes. a novo-čes. souřadné spojování projevu s větou uvozóvací (§ 92) je pokračovaní původního způsobu spojování. Pošinutí mluvnické osoby je odraz myšlenkového sepětí obou vět, uvědomění si, že je věta se že závislá na větě uvozóvací, že vyjadřuje myšlenkový obsah slovesa řeci apod.
. Tato myšlenková závislost se projevila po stránce~mluvnické též spojením druhé věty s první spojkou že. Mluvnicky je tedy souvětí typu »otpověděl, ež to rád trpk stejné s obsahovým souvětím typu »vizi to, žer jest ziman (§ 42). Obsahová věta druhého souvětí, jak víme, zněla původně »že, jest zima« a znamenala »hle, je zima«, t. j. bylo to vlastně souvětí, kterým mluvčí upozorňoval na to, co viděl, slyšel. . . Uvozóvací větou vizi vyjadřuje mluvčí prvotní projev jako výsledek poznání, myšlení, kdežto uvozóvací větou řekl. . . označuje mluvčí prvotní projev (»trpím to rád« . . .) za cizí projev. Tato souvětí svědčí o tom, že tu byl různý cíl dorozumění, že tu byla různá dorozumívací potřeba. Je to svědectví rozvoje myšlení a s ním dialekticky spjatého rozvoje dorozumívacích potřeb.
Projevuje se to dále srovnáním se souvětími typu řkác, aby šel za sě Ote, a rci jemu, ať brzo pryč, jde Gesta; viz v § 47, 49. Jejich uvozóvací věta mívá rovněž sloveso řeci ale jejich vedlejší věta má platnost účelovou. Jazyk si tak vytvořil uvozováním souvětný typ jiný, než jsou obojí souvětí předešlá, a to jako odraz přesného myšlenkového rozlišování vět tvořících tato souvětí.
V souvětí „vizi to, žeť jest zima" nabylo že spojkové platnosti z původní platnosti citoslovečně upozorňovací (§ 43). Je proto pravděpodobné, že je tomu tak aspoň částečně v souvětí typu „pověděl, že
116
117
břímě mé jest lehké (Chelč.)", t. j. že obsahová věta znamenala původně: hle, břímě mé je lehké.
Situačně druhotné projevy mohly však vzniknout ze situačně prvotních i bez ze „hle". Na př.: rád to trpím > otpovidíl, ze to vše rád trpí (Pass.). Tento postup byl možný tehdy, když už ze nabylo platnosti spojkové.
Podstatou pošinutí mluvnické osoby je přizpůsobení osoby prvotně situačního projevu mluvnické povaze věty uvozovací, takže obsahová věta v situačně druhotném projevu nemá jinou osobu, než má věta uvozovací. Je to odraz myšlenkové závislosti původního projevu na větě uvozovací.
Užívání nepošinuté osoby neznamená, že si mluvčí ještě neuvědomovali závislost věty s že na uvozovací větě. Je to jeden z příkladů stalinské poučky, že se drží stará forma, ale nabývá postupně nové platnosti. Časem se jazyk této staré formy vzdal.
Literatura k § 92—94: Jan Gebauer: HistMluv. IV, 70—74.'
ZÁVĚR K VÝKLADŮM O SOUVĚTÍ
95. 1. Sledování různých souvětných typů zřetelně nám ukázalo, že Je jejich vznik a vývoj »nerozlučně spjat s myšlenínw, jak praví Stalin o jazyce vůbec,, že je to odraz rozvoje myšlení našich předků, tvůrců a nositelů českého jazyka.
Souřadné spojování obsahových vět (vizi na tobě, ty jsi prorok 11 uzříš a já vstanu, § 30), spojování spojkou a hlavních vět s větami později podřadnými (pohnal mě holomkem a já paní jmám, § 32) a spojování souřadnými spojkami a, ale . . . vět v souvětí podřadném (moci-li tak budeš učiniti a ty učiň, § 34) svědčí o tom, že původní souvětí bylo jen souřadné a že je souvětí podřadné vývojově mladší. To je v souhlasu s postupným vývojem myšlení od útvarů jednodušších ke složitějším.'
2. Z jazykových fakt v rané době staročeské vyplývá, že se i souvětí souřadné vyvíjelo. Jde .zejména o to, že spojka a mívá nejen platnost slučovací, nýbrž dosti často též odporovací. Na př.:
druzí obličej mají pokojný, a myslce vždy žádá vojny Alx.; svět nedrží boha, a buóh svět drží Štít.; svatý Prokop chtieše sě skryti. . ., a kněz Oldřich i všě bratřie nečekachu Hrad. atpod., viz u Gebauera ve SlovnStaŕoč. Lze proto předpokládat, že odporovací platnost mívala též spojka i.
To znamená, že se původně nerozlišoval odporovací vztah souvětných vět od vztahu slučovacího. Mluvčí si uvědomovali jen rozdíl mezi větami samostatnými a větami tvořícími myšlenkovou jednotu.
Dále o vývoji souřadného souvětí svědčí existence spojení bezespo-ječného a spojkového. Bezespoječné spojování je první stupeň ve vývoji souvětí, prosté priraďovaní souvětných vět beze zření k jejich obsahu. Zrcadlí se v něm myšlení, kdy uživatelé jazyka vyjadřovali své myšlenky především se zřením ke skutečnosti, k časovému sledu těch dějů nebo jevů, jejichž poznání myšlenky vyjadřují; na př.: vízu na tobě, ty jsi prorok [jevy současné]; uzříš a já vstanu [jevy budoucí]; pravíš, bych já blúdil „že jsem bloudil" (§ 45) [druhý jev minulý].
Spojování spojkou a v platnosti slučovací i odporovací je proti bezespoječnému spojování vývojově mladší a výrazově přesnější, neboť zřetelně vyjadřuje obsahovou sounáležitost obou vět. Byl to první krůček k dalšímu rozvoji souvětí.
Užívání spojek ale, avšak . . . jen v platnosti odporovací je další, a to významný krok ve vývoji souvětí, neboť svědčí o tom, že ve vědomí mluvčích vystupoval časem rozdíl mezi platností slučovací a odporovací zřetelně.
Je třeba mít na mysli, že je staročes. užívání spojky a v platnosti odporovací pozůstatek stavu staršího, že se tato stará forma podle Stalinovy poučky z části držela i tehdy, když se již ve vědomí mluvčích rozlišovala platnost slučovací od odporovací. Tento archaismus je nám však ukazatelem vývojových cest.
Rozlišování souvětí slučovacího a odporovacího je odrazem zpřesňování myšlení, záležejícího v tom, že si mluvčí uvědomovali již vztah mezi obsahem souvětných vět. Slučovací a odporovací platnost jsou tak základní kategorie souvětné.
3. V § 31, 33, 35 a 66 vyslovil jsem domněnku, že jsou souřadné spojky a, i, ale, však (avšak) od původu upozorňovací citoslovce s významem „hle".,. Pro tento předpoklad svědčí též připomenutá okolnost, že spojka a (i) mívala též platnost odporovací. To lze dobře pochopit tak, že všechny souřadné spojky měly původně nějaký úkon jednotný, nespojkový, a že se od sebe úkonně odlišily teprve v dalším vývoji, až když si začali mluvčí uvědomovat slučovací a odporovací vztah mezi souvětnými větami.
Souřadné spojky jsou prostředky mluvnické, sloužící k vyjadřování obsahového vztahu mezi větami. Sr. v § 35. A protože je uvědomění obsahového vztahu výsledek dlouhého vývoje, vyplývá z toho nepřímo, že souřadné spojky tento vztah vyjadřující nejsou od původu slova s úkonem mluvnickým, nýbrž slova s významem slovníkovým. I tato okolnost svědčí tedy pro předpoklad, o citoslovečněm původu souřadných spojek.
Dalším svědectvím toho je nepochybný fakt, že i mluvnické prostředky podřadné, hlavně spojky, jsou od původu slova s významem slovníkovým, a to z nemalé míry upozorňovací citoslovce (že*jako, kako, jedy).
118
119
96. 1. Všechna souvětí podřadná jsou další stupeň v uvědomování si obsahového vztahu mezi větami. Jejich společný rys je ten, že postihují obsahovou závislost myšlenky vyjádřené t. zv. vedlejší větou na myšlence vyjádřené t. zv. větou hlavní (řídicí). Četné typy podřadného souvětí ukazují podivuhodnou hloubku a přesnost myšlení již v rané době staročes., kdy byla řada dnešních typů podřadných více méně hotova, nebo kdy byly položeny základy k dnešní souvětné soustavě.
Při probírání různých podřadných souvětí vystouply nám jejich 'dva základní typy: souvětí s vedlejšími větami obsahovými neboli souvětí obsahová, a souvětí s vedlejšími větami rozvíjecími neboli souvětí rozvij e c í. V prvním typu vyjadřuje vedlejší věta obsah toho, co vyslovuje věta hlavní neboli uvozovací: vizi, zet jest zima; Ctirad uzřě, nali dievka pláče apod. Náleží k nim i t. zv. nepřímá řeč (§ 92). V typu druhém vyjadřuje vedlejší věta rozličné okolnosti časové, podmínkové, příčinné . . ., za kterých probíhá děj věty hlavní; neboli věta vedlejší rozvíjí větu nlavní. Je to buď člensky r o z-~ víjecí věta, rozvíjí-li jeden člen věty hlavní; na př.: vidiechom jednoho starce, jemužto Eliáš diechu (§ 80) [vztažná věta rozvíjí předmět hlavní věty, jednoho starce]. Nebo je to věta rozvíjecí větně, vztahuje-li se k celému obsahu věty hlavní; na př.: ač co jest dobrého, vsej to (§ 55). Těchto vět je poměrně víc než vět člensky rozvíjecích.'
2. Po stránce mluvnické vyplývá z myšlenkového vývoje souvětí ten důležitý poznatek, že jsou všechny mluvnické prostředky podřad-nosti svým původem prostředky, které se vyskytovaly v pařataxi, neboli že své platnosti nabyly časem. Jsou to vztažná zájmena kto . . ., jenž . . ., kondicionál (v souvětích typu »by ty byl syn boží, pomohl by sobě i hám« (§ 59) a z největší části spojky že, ač, až. . . Převahou spojkových vět a jejich výrazovou zřetelností vysvětlili jsme si to, že se místo pouhého kondicionálu podmínkového ujímá kondicionál s kdy- nebo s když (§ 59). Tak se staly spojky příznačným mluvnickým prostředkem podřadnosti, osobitou, slovnědruhovou kategorií, která vyjadřuje obsahový, myšlenkový vztah své věty k větě hlavní (řídicí), t. j. kategorií mluvnickou.
Příznačný je i slovotvorný výrazový prostředek hypotaxe, záležející v tom, že mnohá slova mají trvale nebo často v podřadné platnosti příklonné -že, -ž: jen-ž, kterýž-ž, kto-ž, kdy-ž, jako-ž, kako-ž. . . Tím se zcela nebo částečně odlišují od příslušných slov s platností paratak-tickou: jenž j j staroč. jen „tento"; ktož, kterýž // tázací kto, který apod. Někdy se podobou s -že, -ž a bez něho rozlišují též dvě různé platnosti podřadné: kdy-ž [spojka] // kdy [příslovce tázací] a // kdy [příslovce vztažné].
Toto že je od původu upozorňovací citoslovce, které se spřahovalo s některými slovy ve svém plném významu: jen-že = tenhle, a-že =
a-hle . . . Časem tento význam ztrácelo, stávalo se výrazovým prostředkem podřadnosti, měnilo se většinou v-ža přikláq|lo i k slovům, s kterými se že jako citoslovce nespřahovalo,
3. Svým původem jsou podřadné spojky dílem příslovce, jako poněvadž, kdy, když, zejména pak upozorňovací citoslovce že (ježe . . .), ano, nali, jako, ješto, Icako, až. Snad se zdá málo pravděpodobné, že tak četné druhy vedlejších vět vznikly z vět s upozorňovacími citoslovci. Ale tu si musíme uvědomit, že jednak je souvětí podřadné vůbec vývojově pozdější než souvětí souřadné, a jednak, že různé druhy podřadného souvětí vznikaly postupným rozHšováním obsahového vztahu mezi souvětnými větami. Z toho plyne, že dokud si mluvčí různý vztah mezi větami neuvědomovali, vyjadřovali je do značné míry stejně. A že v nich užívali hojných citoslovcí, souvisí s jejich jinými životními podmínkami a s jinými výrazovými potřebami na nich závislými.
Je třeba mít na paměti, že citoslovce ano, nali, že ..., jejichž platnost vystihujeme souborně jako upozorňovací, měla původně různé odstíny, které dnes postihnout nedovedeme. Nepochybně se tato citoslovce rozlišovala tak, že upozorňovala na něco blízkého nebo vzdáleného, jako rozlišujeme ukazovací zájmena ten, tento, tenhle, tamten, onen. A snad se rozlišovala podle různého citového zaujetí mluvčího, podivu, radosti, překvapení atd.
4. Postupným myšlenkovým postihováním vztahu mezi obsahem souvětných vět vysvětlíme si jednak to, že mají některé spojky několik platností. Tak především že (jež), vyskytující se v souvětí obsahovém, příčinném a výsledném; když v souvětí časovém, podmínkovém a zřetelovém; nebo ač v souvětí podmínkovém a přípustkovém apod. A jednak si vysvětlíme to, že se táž platnost vyjadřuje různými spojkami nebo jejioh předchůdci; na př. podmínková platnost spojkami -li, jestliže,_ kdy, když, ač, jakž; příčinná platnost spojkami že, protože, ješto, jelikož a pod.
S pokračujícím myšlenkovým zpřesňováním nalézali naši staří předkové týž obsahový vztah v souvětích původně vyjadřovaných různě a naopak různý obsahový vztah v souvětích vyjadřovaných stejně, až se časem rozlišily od sebe ty kategorie podřadnosti, které jsou běžné dnes: věty časové, podmínkové, přípustkové, příčinné atd. Zároveň s myšlenkovým rozlišováním rozvíjela se i stránka výrazová, jazyková, a to tak, že některé výrazové prostředky úplně nebo skoro úplně zanikly (nali, ano), jiné svou platnost různě změnily, omezily a tím zpřesnily, nebo že vznikly některé výrazové prostředky nové (opsaný imperativ „ať, nechť nese", kondicionál). Podle Stalinova zákona o zachování staré formy držely se některé prostředky nějakou dobu ve dvou nebo i ve více úkonech, ačkoli se tyto úkony již od sebe ve vědomí rozlišovaly.
120
121
Úhrnem je vývoj podřadného souvětí výsledek usilovného, úporného zpřesňování, zjemňování myšlení našich starých předků. Plně se na tento vývoj vztahují Stalinova slova o gramatice vůbec, že je „výsledkem dlouhodobé abstrahující činnosti lidského mvšlení, ukaza-telkou nesmírných úspěchů myšlení". B. Částí (členy), věty.
1. DOPLNĚK
97. Doplněk je větná část velmi důležitá jak pro poznání staré češtiny, tak svým vývojem pro správné pochopení nového jazyka po několika stránkách.
Doplňkem nazývám ten větný člen, který vyjadřuje vlastnost (stav) substantiva nebo zájmena za děje, vlastnost děj prostě provázející, nezávisle na ději vzniklou.
Na př. chlapec chodí bos [adjektivní doplněk bos k podmetu chlapec za děje „chodí"]; narodil se Cechem [substantívni doplněk Čechem k on za děje „narodil se"]; ovoce jíme syrové [adj. dopl. syrové k předmětu ovoce za děje „jíme"]. Srov. v mé NovočM. II, 764 a násl.
Tak doplněk blíže určuje nejen své substantivum (zájmeno), nýbrž i sloveso. Proto se též nazývá „přísudkový, slovesný přívlastek".
Dvojí určovací úkon vysvětluje Zubatý tak, že na př.» bratrleží nemocen« vzniklo splynutím dvoučlenného větného útvaru „bratr nemocen, leží", který znamenal „bratr je nemocen a leží".
V starém jazyce, zejména raném a ranějším, je doplněk velmi častý. U
1. Adjektivní  doplněk  k nominativu. Např.:
tak zahanben stáše Pass. [dopi. k on, rozumějícímu se ze stáše]; chodí zdráv i jasen Alx.; jenž sě byl slep urodil Pass. „narodil"; aby sě slepý narodil Hus; Ježíš mrtvý ležal Chelč.; aby ostali celí tamt.; proč-li je byl (hrad) pust ostaven Dal.; oba jsú právi zostali Vseh.; aby nebyl neposlušný viděn Ote; než by se ukázal křiv Štít.; neukážeš sě přede mnú prázdný Hus; když se jim živý ukázal Chelč.; dávám se vinen Kruml.; hriešnik sě vinen dal Hus; (dítě) se slepo bieše narodilo Ote; zrno ostane celo „celé" Štít.;
(čbán) zdáše sě jej nésti těžek Hrad.; obličej bude mi sě zdáti krásen a ctný Ote; krátka sě jemu zdála chvíle tamt.; ělověk neústavný bude se zdáti tichý Štít.; (slovce) sě jim zdějí dvorná Hrad.; věc daleká blízká a blízká daleká, malá veliká a veliká malá . . se zdála Komen.;
k akusativu: uzřě košík svalen Ote; měli jazyk rozvázán Hus; anděla viděl velmi smutná Alb.; uzřev jej náha Gesta; Rubína nalezše umrlá Pass.; ďábla svázána táhnieše tamt.; člověka mrtva opustivše
122
123
Hus; vidí vlka jdúcieho tamt.; nalezl bratra již do kláštera přineseného Háj-; jej jal a svázaného před súdci přivedl Gesta; dceru zdrávu uzřěchu Pass.; tu truhlu převrácenu nalezneš tamt.; ostavi nedoděláno dielo své Ote; maje vše hotovo Hus; ač všecko znamenitě ušlechtile spořádané a veselé uhlédáš Komen.; do Prahy je svázány poslachu Dal.; ty jistě jinde pochovány nalezneš Pass.;
ke g e n i t i v u : té dievky svaté nikdy ižádný neviděl hněvivý Krist.; (dívky) mne svázány tuto odběhnu Dal. (= odběhly ode mne svázané); (strážci) otevřena žaláře nechavše, pryč běželi Pass.;
k d a t i v u : neslušie mi pěši jiti Pass. [doplněk k dat. mi při inf. jiti = jít a být pěší, jít pěšky, viz § 106]; jest velmi užitečno každému sluzě božiemu samému přěbývati Ote; žeť mi (Marii) živě jest ostati Modl.;
k instrumentálu: smiluj sě nade mnú hriešnym Rúd.
2. Substantívni doplněk k nominativu:
pravda sě zdá bláznovstvie Chelč. „bláznovstvím"; Jidáš zdál sě dôstojný apoštol Hus; veždy sě jmu spile zdáše Hrad. „zdálo se mu (to) hrou"; zdá mi sě (to) užitečná věc těm pannám Štít.;
počenši „počavši" dievkú ostala Hrad.; která (panna) bude ohtieti ostati pannu Štít.;
k akusativu: neb jsem boha vežde pomocníka jměl Pass. „jako pomocníka,^za pomocníka"; abychom je pomocníky jměli v svých potřebách Štít. „za pomocníky"; ten znamenav Soběslava muže udatného Dal. „poznav Soběslava jako muže udatného";
tu jeho ani křesťanem ani blúdiec nalezla Pass. „jako křesťana (ani jako bludaře)"; když mě dědicem chtiecbu ostaviti Ote; kanovníci ho rádi biskupem jmiechu Dal." jako biskupa, za biskupa"; ež se narodil člověkem Kat.; ostaviv knězem Vratislava, bratra svého Dal. „jako knížete"; pohnal mě holomkem Rožmb. „jako holomka (= svobodného člověka)"; tu jej před sebú děťátkem znali Pulk. „jako dítě"; abych mlčel a hostem se . . . pamatoval Komen. „pamatoval, že jsem host, choval se jako host"; on jeho nectieše svým synem Ote „jako svého syna".
98. 1. V uvedených případech typu „zahanben stáše" a „dceru zdrávu uzřěchu" shoduje se doplněk mluvnicky s příslušným jménem: on — zahanben, dceru — zdrávu. Tato mluvnická shoda je výrazovým prostředkem myšlenkového vztahu doplňku ke jménu; toho, že doplněk vyjadřuje vlastnost (stav) jména za děje.
Leckdy však je tato shoda porušena: pohnal mě holomkem. Jde o neshodu v pádě, neboť jméno má akusativ, kdežto doplněk instr. Viz ještě v odst. 2 a v § 99.
Tato mluvnická neshoda je výsledek toho, že se vztah doplňku k příslušnému jménu uvolňuje, že se přestává živě pociťovat. To pak znamená, že převažuje vztah doplňku ke slovesu, že se doplněk chápe
píše za bližší určení slovesa, které nežádá mluvnickou shodu s nějakým jménem, nýbrž se vyjadřuje nejčastěji příslovcem nebo příslovečným výrazem, a má tedy povahu příslovečnou, jako na př. v novo-ěes.: spí tvrdě, šel za deště, nepřišel pro nemoc.
Toto nabývání příslovečné povahy nazývám adverbiali-s a c e doplňku.
Mluvnická shoda je nejednou porušena tím, že má doplněk místo nominativu akusativ při slovesích s reflexivem sě. Na př.:
když sě vidí křesťan obklíčena Kruml.; jakož již věděl sě chudá Ote; k tomu se povinného znal Komen.
To znamená, že se doplněk pociťoval za bližší určení předmětového akusativu sě, nikoli podmětového jména. I to je tuším svědectví tomu, že se Významový vztah doplňku k příslušnému původnímu jménu do jisté míry uvolňoval.
Sr. podobný jev v § 109.
2. Tato adverbialisace nastává hojně u doplňku substantívni h o k nominativu a k akusativu. Již v raných památkách má tento doplněk místo nominativu a zejména místo akusativu nejčastěji instrumenta 1: dievkú ostala; jej děťátkem znali, jmiechu ho biskupem atd., viz v § 97, odšt. 2. Z dokladů tam uvedených vidět, že se doplněk k akusativu vyjadřuje akusativem velmi zřídka: neb sem boha pomocníka jměl. . . Nebo: blúdíš, ač tak zahradníka jho mníš Hrad.   „pokládáš za zahradníka".
Dnes nahrazujeme tento doplněk výrazy „jako děťátko", jako biskupa, za biskupa", t. j. vyjadřujeme jej neshodně, neboť tyto výrazy mají platnost příslovečnou: znali jej děťátkem = znali jej za jeho dětství, když byl ještě děťátkem; jmiechu ho biskupem = měli ho za biskupa, v úkonu biskupa, aby vykonával úkon biskupa.
V prvním případě má děťátkem platnost příslovečného určení průvod-ných okolností, v druhém určení účelu ...
Výraz s jako nemá příslovečnou platnost srovnávací, jako na př. ve větě „počíná si jako dítě", kde má „jako dítě" platnost způsobovou, znamená „dětským způsobem, dětsky".
Z toho lze usuzovat, že je staročes. instr. v substantivním doplňku místo akus. výrazovým prostředkem příslovečného pojetí, které již tehdy pronikalo. O tom svědčí předně to, že se již v starém jazyce ne ojediněle vyskytuje vedle instrumentálu nomin. nebo akus. s příslovcem jako, tedy výraz nepochybně.příslovečné povahy. Na př.:
má přijat býti jako pokrm Štít.; aby jej pohonili jako holomka Rožmb. [ || holomkem, viz v § 97].
Dále tomu nasvědčuje to, že se vedle instr. klade v starém jazyce místo nominativu a akusativu předložkový akus. se za, rovněž výraz příslovečný. Na př.:
124
125
Božej a Mutyně za starosty ostasta Dal. „zůstali starosty, jako starostove — stařešiny, jako stařešinové"; to každému múdremu za pravdu zdá sě Vít.; těmto poslóm sě to zdieše za veliký div Kat.; mně by zdálo sě to za veliké ščestie tamt.;
že sú tě ledva za člověk poznali Rúd. „jako člověka"; že potvoru za buóh jmáš Ote.; budeš Jana mne miesto „místo mne" za syna jmieti Hrad.; chcem muže za hospodu jmieti Dal. „za hospodáře, za vládce"; črt má to sobě jako za znamenie Štít. [k předložkovému výrazu se za přidáno příslovce jako].
Instrumentál se ujal místo akusativu proto, žé má po celou dobu historickou ze všech pádů nejčastěji rozmanité úkony příslovečné (úkon nástroje a prostředku, příčiny a důvodu, původce a původu, zřetele, způsobu atpod.).
V nové češtině se místo nominativu v případech uvedených shora neklade akuš. se za, nýbrž instr. nebo nomin.: zůstal předsedou; zdá se to pravda. Předložkový akus. bývá jindy: jít za svědka, za kmotra,
Instrumentál se ujímá místo nominativu, akusativu a jiných pádů též v platnosti jiné, která je platnosti doplňkové blízká. Viz dále v § 108.
Vyskytuje se v celé slovanštině a v litevštině a vykládá se různě. V. Ertl se domnívá, že vznikl napodobením instr. srovnávacího, na př.: pole leží úhorem: býval u něho hostem. Tento výklad není správný, protože srovnávací instr. sám není původní, nýbrž i on vznikl za starší nominativ nebo jiný pád.
99. 1. Proti substantivnímu doplňku klade se v starém jazyce shodný adjektivní doplněk mnohem častěji. Viz příklady typu »zahanben stáše<« (doplněk k nomin.), »uzřě košík svalem (k akus.); »mne svázány odběhú« (ke gen.); »neslušie mi pěši jíti« (k dat.) . . . v § 97, odst. 1. To si vysvětlíme jednak tím, že je případů s adjektiv-ními doplňky daleko více než se substantivními, jednak tím, že se u adjektiva zcela přirozeně pociťuje jeho vztah k příslušnému substantivu. Záleží tu na významu slovesa, ke kterému se doplněk vztahuje. Na př. po slovese zdáti sě klade se zpravidla nominativ (viz v § 97, 1. odst.) a jen ojediněle instr.: abych se nesmělým nezdál Komen. Z toho vyplývá, že se tu adjektivum plně pociťuje za určení svého jména, nenabývá příslovečné povahy.
Jindy tu proniká adverbialisace. Jejím odrazem je ustrnutí dativu sing., a to místo nominativu:
my radějše chcemy zemřieti než bez studu živu ostatí Pass.
Tento dativ je přejat z těch případů, kde se vztahuje k substantivu (zájmenu) v dative: neslušie mi pěši jiti; žeť mi (Marii) živě jest ostati; viz v § 97, odst. 1.
Odrazem adverbialisace je kladení instrumenta 1 u místo akusativu (§ 97, 1. odst.):
blázen jest, ktož cizozemce dobrým sudí Dal.; jehož jest nepoznala, ale pracným mniec Ote.
2. Leckdy se vyskytují za shodné doplňky adjektivní přišlo-večné,výrazy substantívni; na př.:
tak sě domov ve zdraví vrátil Pass. »zdráv«; svú hospodyni nadjide v veselí Levšt. „veselou".
Jde tu o příslovečný výraz se substantivem slovotvorné souvisícím s adjektivem: zdravie — zdráv, veselé — vesel.
Sr. novočes.: vrátil se zdrý/o, vesel || ve zdraví, s veselou.
3. Dále se kladou příslovečné výrazy adjektivní s předložkou za, a to dílem místo nominativu, dílem místo akusativu. Na př.:
jenž za mrtvého ležieše Kruml.; za pochybné"sě nem (to) zdá Pulk.; což sě mu za pravé vidí Ol.;
ani ji všichni za múdru jmají Ote.; jej oblúpili i zranili a za mrtvého nechavše šli od něho Kruml.; snemše ji za umrlu Lvov. »sňavše ji jako mrtvou«; země je za živa pozřela Pulk.; by mě země za živa pohltila Modl.;
to jměj za celo Alb. „považuj za pevné, jisté"; to věz za celo Kat.; to vám za jisto praviu Dal.; viem to za věrné EvOl.; za zlé (to) nemějte Hus; páni počěchu mu za zlé jmieti Dal.
Tu proniká někde zřetelně příslovečné pojetí: ležieše za mrtvého = jako mrtvý; je za živa pozřela = za života, když byli ještě živi; za zlé jmieti = vykládat ve zlém.
Sr. vedle za živa původní shodný doplněk v akus.: ty poklínačě živy užhli 01.
Vedle „viem to za jisto" bývá složený tvar za jisté a z něho je novočes. příslovce zajisté, změněné podle jistě v zajisté. Také tu se hlásí zřetelně platnost příslovečná. Podobně je tomu s příslovci jistě a věrně, která se vyskytují vedle předložkových výrazů:
abych to jistě věděla Pass.; to jistě vědě Vít.; jistě pravi vám EvVíd.; věrně věz Vít. '
Příslovce jistě (věrně) vyjadřuje jen bližší určení přísudkového slovesa „vím", a to určení způsobu = vím to v jistotě, s jistotou. Původní vztah doplňku k příslušnému jménu, zde k zájmenu to, ustoupil zcela do pozadí, zanikl. Neboli: původní doplněk byl nahrazen jiným větným členem, příslovečným určením. To je konečný výsledek větoslovného vývoje doplňku.
O tom, že se příslovce chápe jen za bližší určení slovesa, nikoli též příslušného jména (zájmena), svědčí případy, kdy toto jméno není vyjádřeno. Sr. výše: jistě pravi vám, věrně věz. Tak je tomu též ve
126
127
rčení „jmieti za zlé", kde má předložkový výraz zřejmě povahu příslovečnou, takže lze psáti zazlé.
V případech typu „za živa je upálili" má předložkový výraz nahrazující původní doplněk rovněž platnost příslovečnou, avšak jiného odstínu. Vyjadřuje určení průvodných okolností, které je způsobovému určení blízké, ale není s ním totožné; ptáme se na ně otázkou „za jakých okolností", nikoli otázkou „jak" jako na určení způsobů.
100. 1. Způsobové příslovce na -ě, -e vyskytuje se za původní doplněk i jindy, v starším jazyce někdy vedle shodného doplňkového adjektiva. Na př.:
tvé tělo mrtvě ležalo Rúd. || jehožto svaté tělo mrtvo ležieše Pass.; když chováš čistě své tělo NRada; v tom úmyslu stoj tvrdě tamt.; dirž svú vieru k bohu tvirdě Kat. || materino naučenie často děti držie tvrdo'Štít.; chovajž tvrdé moje slova Alx.; rači „rač" hriechy otpustiti i jich plině „plně" očistiti Kunh. 11 to všecko i jiné . . . slíbil jest v radě plné učiniti Malíř.; drazet jej vážie Štít.; draze vážiec dary božie tamt.; toho sobě draze váže OpMus. || drahot buóh váží to vítězstvo Štít.; draho váže věc drahú tamt.; draho všecky váží tamt.; vezme předraho sukno zlé Hrad.; své masti draho prodati Mast.; jakoť bych tu svátost vážil lehce Štít.; bude jiné vážiti lehce tamt. || čest takřeMo cenil Rúd.; hriechy lehko vážil Štít.
2. Dnes chápeme draho ve větách typu »koupil to (tu knihu . . .) draho« za příslovce. Podobně se nám zdá příslovcem tvrdo ve štíten-ském „materino naučenie často děti držie tvrdo". Avšak doklady s nepochybným shodným adjektivem — chovajž tvrdé moje slova [žen. tvar místo neutra, jak bývá v staré češtině dosti často]*); to všecko . . . slíbil jest plné učiniti —, dokazují, že tu jde o původní doplňkové adjektivum. To bylo ústrojné, vztahovalo-li se k neutru' sing. (drahot váží to vítězstvo), ale ustrnulo a kladlo se i tam, kde byly původně tvary jiné, na př.: draho všecky váží, místo: dráhy (nebo složeným tvarem drahé) všecky váží.
Ustrnutí neutra je odrazem adverbialisace doplňku, o které byla řeč v § 98, 99. Má obdobu v ustrnulém dativu sing. (tamt.). Kladení adverbia na -ě, -e (drazeť jej váže; dirž svú vieru tvirdě) je další stupeň adverbialisace doplňku (§ 99).
V hanác. nářečí císařovském, klade se dodnes adjektivní doplněk: nač to kupuješ tak drahi = tak drahé.
Na tento vývoj ukazují také jiné případy, kde je adjektivní tvar na -ě, -e vedle na -o nebo vedle tvaru složeného; sr. výše: tělo leželo mrtvě || mrtvo ležieše; plině očistiti |j to všecko slíbil jest plné učiniti.
*) čte se obyčejně tvrdé, ačkoli rukopis má zřetelné twrde. Sr. v Trautmannově vydáni na str. i (k AlxV., verš 298).
128
Je pravděpodobné, že se tvary na -o částečně chápaly v takovýchto případech za adverbia již v starém jazyce, ale je nepochybné, že to nejsou adverbia od původu. Na druhé straně z toho vyplývá, že se v takovýchto případech adverbia na -ě, -e původně nekladla. Jsou to náhrady jednak za starší ustrnulá neutra na -o, jednak někde přímo za různé shodné tvary doplňkové.
3. Z toho můžeme usuzovat, že také některé jiné adjektivní tvary na -o nejsou adverbia od původu, nýbrž ustrnulá neutra doplňková. Na př.: koupil to (knihu . . .) lacino;
Sr. v nářečí císařov.: tá moka je nakopená lačená.Viz výše ve 2.: nač to kupuješ tak drahi.
hotovo: knihy hotovo sebrané Štít. Dnes bychom řekli hotově. Původně: knihy sebrané hotové;
novo: rány novo kyji bité Pass.; pojide vrtránie ot novo obrácených lidí tamt.; o zákonu predikátorovém novo potvrzeném tamt. I tu bychom dnes užili příslovce nově. Původně: rány novy (nové) kyji bité . . .;
samo- v samodruhý. Říkávalo se: jel, šel. . . sám druhý, jela sama druhá apod. Sr. obdobné staročes. případy sám třetí, sám desát \ \ desátý Např.:
jel na voze sám čtvrt Jar. [= se třemi jinými lidmi, takže byl sám čtvrtý]; chtěv jeti sám třetí nebo sám čtvrtý tamt.; jmá (matka) sama desátá jiti Dal.
Jde tu o doplněk sám, rozvitý adjektivem druhý ....
Místo shodných tvarů sám, sama . . . kladlo se ustrnulé neutrum, samo druhý, samo druhá . . ., a splynutím vzniklo samodruhý, v novém jazyce samodruhá, kterého se začalo užívat i mimo určení přísudkové.
Tak vznikly též složeniny prvorozený a druhorozený.
Říkáme narodil se první, prvý, druhý. Říkávalo se: prv rozený syn, prva rozená dcera, prvo rozené dietě [jmenné tvary] atpod. Ustrnutím neutra prvo rozený syn, rozená dcera ..., splynutím prvorozený ...
4. Je přirozené, že se v starém jazyce vyskytuje někdy tvar na -o, kde má dnešní jazyk příslovce na -ě, -e; sr. v odst. 3. hotovo, novo. Podobně na př. kruto a rózno:
učiň (to), jakž ty ráčíš, kruto Rúd.;
sirdce šlo strachy rózno Alx.; země sě otevře rózno Rúd.; oba ruózno vězieště Pass. „byli uvězněni"; by je mohl ruózno úděly roz-dělitiMill.
Rózno znamená v starém jazyce „na různé strany, na různých místech". Dnes je to příslovce způsobové = různým způsobem.
V staré češtině se tu odráží starší vývojový stav. Na druhé straně shledáváme v ní adverbia na -ě, -e tam, kďe jsou dnes adverbia na -o nebo ještě doplňková adjektiva, na př.: ,
9 Mluvnice 129
naze: kdyžs byl pro mě veden naze Rúd. 11 novoč. nahý. Viz ještě v § 102.
To si vysvětlíme tím, že byl vývoj doplňku v starém jazyce ještě živý a rozmanitý a že časem nastalo ustálení, při kterém se někdy ujal vývojový útvar starší, nikoli poslední.
101. 1. Gebauer napsal, že v rozsahu adverbií na -o a -ě, -e „rozdíl mezi jazykem nynějším a jazykem stč. památek přesných jest pranepatrný". Na velmi hojném materiálu staročes. ukazoval to Em. Smetánka. Viděli jsme, že tento rozdíl není „pranepatrný", ale třebas není početně značný, nelze se spokojit s jeho konstatováním; je třeba se ptát, jak vznikl. Tu je důležité, že adjektivní tvary na -o nejsou všechny od původu adverbia, nýbrž ustrnulé doplňky (§100, 2. odst.).
Toto mínění vyslovil Zubatý, a to hlavně jako výsledek srovnávání různých indoevropských jazyků. Obraz o staročes. stavu, který jsem podal zde výše v § 97—100, toto mínění potvrzuje.
Zubatý praví, že adjektivní tvary na -o „z největší části jsou po stránce syntaktické nominativy". Tak je tomu nepochybně v případech typu »tělo mrtvo ležieše Pass.«, je však nemálo případů, kde se adjektivum na -o^ vztahuje k substantivu (zájmenu) v akusativě neutra a je to tedy od původu akusativ. Je tomu tak v případech typu „koupil to draho, lacino"; sr. v § 97, odst. 1, 99, odst. 2, 100, odst. 1.
2. Smetánka připomíná, že jsou v^našich východních nářečích adverbia na -o mnohem hojnější než v západních.
Na př. v mor. slovenštině:' tvrdo, pevno, slabo, hladko, prudko, pilno, náhlo, rychto.
Z toho, že se staré památky moravské »v usu adj. adverbií na -o a -ě s češtinou skoro bez výjimky shodují«, soudí Smetánka, že dnešní stav ve východ, nářečích nastal náhradou starších adverbií na -ě adverbii na -o, a to až po začátku stol. 17. Jeho výklad, proč se tak stalo, je nepravděpodobný.
, X té dvobě pr7 >>lid moravský méně četl, a tak se na Moravě dělo, co se stává u všech národů: řeč, literaturou nekonservovaná, vyvíjela se krokem velmi rychlým«.
Jde zajisté o změnu pronikavou, o změnu jedné kvality v druhou, a ta se mohla podle obecného stalinského zákona o vývoji jazyka provést postupně, nenáhle a v dlouhé době. Dále pak nelze tuto změnu vysvětlovat isolovaně od vývoje doplňku, se kterým obojí adverbia souvisí.
3. Zubatý napsal: »Jsem ovšem dalek, každé střední příslovce vykládati způsobem podobným, jako ztrnulý tvar střední místo bývalého rodového přídavného jména výrokového, anebo jako napodobeninu příslovcí podobně vzniklých«. Uvádí pak dále některé střední akusativy na -o, které jsou adverbia od původu. Tak zejména adverbia
130
časové nebo prostorové míry a míry vůbec: mnoho, málo, dávno, vysoko (si cenit). Za příslovce od původu pokládá Zubatý zájmcnná příslovce tako, kako, jako.
Příslovci od původu jsou též sěmo, tamo, kamo, ba u nich je to zcela nepochybné, protože nemají vedle sebe tvary adjektivní.
Jsou též obdobná původní příslovce na -e: viece, dřéve, sice (původ. = tak, jinak).
Příslovce kde, sde, onde ... jsou původní, ale nejsou to nominativy ani akusativy, nýbrž tvary neohnuté.
Nehledíc k těmto původním příslovcím jsou adjektivní tvary na -o původní doplňky všudy tam, kde se vedle nich vyskytují jiné tvary doplňkové. Říkáme ještě dnes »ležel, padl mrtev<i a je tady mrtvo v staročes. doklade »tělo mrtvo ležieše (Pass.)« původní doplňkové adjektivum, které se časem chápalo příslovečně, ve významu „mrtvě", jak svědčí doklad z Rúd., kde je neutrum mrtvo nahrazeno nepochybným příslovcem mrtvě: tvé tělo mrtvě ležalo. Sr. k tomu §100.
102. 1. Viděli jsme již v tomto §, že doplněk býval v starším jazyce častější, než je dnes, a uvidíme to na hojných případech v dalších výkladech; na př. novočes. „jdu, šla, jdou pěšky" || staročes. „ .. .pěš, fem. pěše, pl. pěši . . ." (§ 106). Z toho vyplývá, že staročes. stav není začátek vývoje doplňku, nýbrž jisté období v tomto vývoji, neboli že se vývoj doplňku začal již v dobách dávnějších, předpísem-ných.
Tak se na př. v starém jazyce vyskytují zpravidla adjektiva na -o, nikoli shodné doplňky, y takovýchto případech obdobných s dnešními, odešel daleko, stojí blízko, postavil to vysoko, spadl hluboko, sestoupil nízko, půjdeme skoro „rychle", trvalo to dlouho, chodi tam často atp.
Nám se zdá nepochybné, že jsou to od původu příslovce časové nebo prostorové míry, ale již sám fakt, že jsou jindy v starém jazyce doplňky častější než dnes, přivádí na myšlenku, zda se tu původně nekladla doplňková adjektiva a zda tvary daleko, blízko . . . nejsou ustrnulé neutrální doplňky jako na př. draho v »koupil to draho«. Šlo by o ustrnulá neutra již někdy před stoletím 14. a chápaná v staré češtině zpravidla příslovečně.
Tato myšlenka má oporu v tom, že se tu někdy vyskytují v staré češtině nebo i v nové vedle tvarů na -o příslovce na -ě, -e; na př.:
daleko || dalece: lidé dalece od boha zacházejí Štít.; jehožto sú oni všickni dalece u poznání duchem božím viděli Krist.;
skoro || skoře: skoře-li hlíza přijde Štít. [skorý = rychlý];
často |J čěstě: necestě bývati u mše Štít.;
Při sponovém slovese bývati o doplněk jít nemůže, ale byl sem přenesen z vět, kde je doplněk možný; sr. na př. často nahodí sě jé tuha Stít.; často sě to naházie tamt.
hluboko JI hluboce: hriechov pokrytých, v srdci hluboce zarytých Rud.;
krátko j j krátce: jakož sem toho krátce dotekl Štít.; řiedko \ j řiedcě: řiedce mieti perly Štít.
Sem náležejí případy, kdy má stará čeština vedle adverbia na -ě tvar na -o častěji než nová; na př.:
těžce || těžko: musil bych sě těžce káti Štít.; tězcě na jeho svaté tělo padši Pass. '| mosil by za ně trpěti těžko Štít.; těžko nám to leží BohDial.; těžko tobě žalujem Vít.
V novém jazyce se dochované tvary na -o a na -ě, -e významově rozlišily.
Je to týž jev jako v těch případech z doby historické, kde je tvar na -o nepochybně původu doplňkového a kde se vedle něho užívá příslovce na -ě, -e, sr.: tělo ležalo mrtvo \\ mrtvě (§ 100). Jinými slovy: je to doznívání adverbialisace doplňku, která se začala před stoletím 14. Lze tu tedy pro dávné doby předpokládat užívání doplňků, na př.: přistoupil blízký, odešel daleký, chodí sem časrý.atpod.
Tento předpoklad má dále podle Zubatého oporu ve stavu jiných jazyků indoevropských, kde se v takových případech ještě doplňkových adjektiv užívá, na př. v latině frequens »častý«, rarus »řídký«.
2. Podobně je tomu s hojnými staročes. adverbii na -ě, -e, vedle kterých se neužívá shodných doplňků a která se vyskytují též dnes: běží rychle, mluví tiše, hlasitě, moudře, spi tvrdě, ví něco dobře, přijal to vděčně, tajně něco udělal atp.
I tu se nám zdá, že jde od původu o adverbia, vyjadřující hlavně způsob děje. Ale i tato adverbia nejspíše vznikla hlavně jako náhrada za doplňková shodná adjektiva, kladená v dávných dobách: běží rychlý (rychel), ví něco dobré (dobro), udělal to tajné (tajno) ... Je to konečný bod ve vývoji doplňku, proběhlý dávno před stoletím 14., jako je v dobách historických na př. »tělo leželo mrtvě«, »vím to jistě«. I zde se lze se Zubatým dovolávat některých jazyků indoevropských, kde se doplňková adjektiva?,kladou v takovýchto případech: úichý přehlížel šiky, kůň běží rychlý« ap.
3. Zubatý praví obecně o vývoji doplňku toto:
,»Jest pravdě podobno, že adjektivní určení děje bylo možno v jazycích indoevropských původně jen přísudkovým přívlastkem . . . V některých jazycích indoevropských se časem způsobem rozličným vyvinula i příslovce jmen přídavných, jako ... slovanská na -ě . . . Při toni však se držela dále přísudková jména přídavná ... a rodové tvary přídavné . . . nabývaly povahy nerodových a nesklonných příslovcí. Časem se to dělo . . . zvláště často s tvary středními«.
Zubatý se tedy domnívá, že jsou adverbia na -e, -e v případech typu „bezí rychle" vývojově, časově Starší náhrada za prvotní shodne  doplnky než neutra na -o v případech typu  „odešel daleko".
132
Myslím, že tu nějaká ostrá časová hranice nebyla, t. j. že ona adverbia na -ě, -e nevznikla veskrze z adjektivních doplňků přímo, nýbrž že od samého začátku vývoje doplňku byla shodná adjektiva nahrazována též tvary na -o, z kterých mnohé ustoupily časem adverbiím na -ě, -e.
Domnívám se tedy, že vývoj doplňku probíhal od samého začátku v podstatě tak, jako v době historické. Značný počet adverbii na -i, -e v případech »běží rychle« lze dobře pochopit z toho, že jsou to prastaré případy, jejichž vývoj probíhal dlouhou dobu a dospěl ke konečnému výsledku.
Dlouhý vývoj doplňku probíhal dialekticky různě. Ve východních nářečích našeho jazyka již v dávných dobách i později ujímaly se hojně střední tvary na -o, méně často adverbia na -ě, -e, a je dobře možné, že když časem měly tvary na -o převahu, některá starší adverbia na -ě, -e byla nahrazena tvary na -o.
Nelze se domnívat se'Smetánkou, že měla východní nářečí až do začátku stol. 17. převážně adverbia na -ě, -e jako spisovný jazyk a pak změnila tento stav v opak.
Tento výklad, který opakuje v r. 1953 Fr. Kopečný, naprosto se nehodí na slovanské jazyky, z nichž ruština, srbština a bulharština adverbia na -ě, -é buď skoro vůbec nebo vůbec dnes nemají a měly je jen o něco ve větší míře v době starší.
103. Adverbialisace adjektivního doplňku, probíhající po celou dobu dějinnou, projevuje se různě u různých adjektiv nebo u jmen adjektivní povahy neboli u adjektiv v širším smyslu.
Z těchto adjektiv širšího smyslu zasluhují pozornosti doplňky vyjadřované přechodníkem přítomným.
Jde o přechodníky, které ztratily svou původní větnou platnost a splynuly s'větou, se kterou tvořily souvětí, jako její člen, a to doplněk. Viz v § 140.
Doplňkový přechodník vztahující se ke jménu v nominative mívá v starém jazyce ještě někdy nominativ. Na př.:
když by mohl protivenstvie a křivotu trpěti mlče Ote.
Dnes bychom tu užiU příslovce mlčky, utvořeného z přechodníku. Podobně říkáme: vyprávěl to plačky.
Příslovce je doloženo již v starém jazyce, a to mlčěčky, nebo vmlčěčky (umlčěčky), s předložkou v,(u):
přišla mlčečky Pr.; já tomu vmlčěčky rozumím Tkadl.
Podobně se vyskytuje příslovce nechtěčky (Hrub.).
To znamená, že se původní doplněk mlče . . . začal pociťovat za příslovce, a to průvodných okolností, tvar mlče ustrnul a přizpůsobil se tomuto novému větnému pojetí též slovotvorné, t. j. byl přetvořen v příslovce mlčky a mlčěčky.
Příslovce typu mlčěčky byla utvořena beze vší pochyby z tvaru nomin. sing. mlče právě tak jako novočes. moravskosloven. ležačky, stojačky, klečačky,
133
sedačky ... z mask. leža ... Je tu jakoby přípona -čky, ale nabízí se výklad, že podobá mlčěčky vznikla z mlčky podle ustrnulého mask. sing. mlče. Podle ní pak vznikala příslovce jiná, nechtěčky, stojačky atd.
Obdobou předložkového výrazu v-mlčěčky je novočes. ustrnulé v-stoje vedle stoje . y, na př.: spi (spíme . . .) stoje \\ vstoje; dělám (děláme . . .) něco leze \\ vleže . . ., za původní: spal stoje, spala stojéci, spali stojéce . . .
Předložka v zde zřetelně vyjadřuje příslovečnou platnost ustrnulého tvaru mask. sing. stoje. Staročes. v-mlčěčky se Uší od těchto případů tím, že je tu předložka v vedle hotového příslovce mlčěčky, možná právě podle v stoje ...
Podle Jungmanna (Slovník II.) je mlčky instr. plur. od substantiva mlček, mlčku »mlčení» a podobně (Slovník III.) plačky instr. plur. od zdrobneliny plaček k pláč. Jungmann se opírá o to, že je doložen též tvar mlčkem, instr. sing. od mlček, a v pozdějších textech předložkový výraz s plačky. Tento výklad však nepřihlíží vůbec k vývoji doplňku, o jehož odraz tu jde, a je závadný po stránce úkonné.
Po této stránce bylo by lze pochopit výraz s plačky, na př. vyprávěl to s plačky = s pláčem. Nelze však pochopit starší mlčěčky, podle Jungmanna prostý instr., neboť prostý instr. nemá v celé době historické význam průvodných okolností, o který tu jde. Neříká se ani neříkalo: vyprávěl to radostí, vrátil se veselou ap., nýbrž jen ... s radostí, s veselou. Tento příslovečný úkon průvodných okolností vznikl z původní platnosti doplňkové, která se částečně dochovala do dneška: vrátil se vesel (veselý), vyprávěl to celý rozradostněný.
Obdobou k tomu jsou slova pěšky a bosky (šel, šli pěšky, bosky). To však jsou nepochybná příslovce průvodných okolností, vzniklá z doplňků pěš (pěší) a 605; sr. v § 106.
Předložkový výraz s plačky pochopíme tak, že k příslovci plačky byla vlivem významu „s pláčem" přidána předložka s. Možná, že někteří autoři chápali toto adverbium za instr. plur. Tak se asi pociťovalo příslovce mlčky a proto si k němu někteří autoři přitvořili sing. mlčkem. Tímto individuálním pojetím si vysvětlíme to, že se mlčkem ani s plačky do nového jazyka nedochovalo.
Je však dobře možné, že mlčkem vzniklo přímo z ustrnulého přechodníku mlče, a to jako jeho příslovečná podoba vedle mlčky. Podobné je lašské oblém z doplňku obl (oblý); sr. (mnozí lidé) pravého rozumu v slovu božím neznají... , oblo je požierajíce Chelč. „požírajíce je oblé, v kusech, nestrávené".
Při předpokladu, že jsou mlčky a plačky od původu instrumentály plur., bylo by třeba pokládat za původní instr. pl. též mlčěčky. Ale bylo by jednak nejasné, od jakého substantiva je to instr., jednak bychom nepochopili, že se instr. spojuje s předložkou v (v-mlěěčky).
104. 1. Doplňkový přechodník vztahující se k akusativu mask. sing. má v starém jazyce hojně původní akusativní tvar typu ležiec. Např.:
viziu strážu svého na nosidlech ležiec LA1. „vidím . . . ležícího"; jakž-brzo takýto pták výr nad sobů sediec uzříš Pass.; když svého kněze za železným stolcem jedúc uzříte Dal. (od jisti = jak jí); poznavši syna z daleka jdúc Comest.; jej kážíc slyšiechu Vít.; zaslyšal hlas řkúc Pass.; když tě slyši křičiec Plankt; mistra toho stojéc viděla Brig.
Dále se tu vyskytuje shodný životný akusativ složený typu ležiecieho; na př.:
vidí vlka jdúcieho Hus; nalezli sú jeho v chrámě poslúchajícieho a otazujícieho tamt.
2. Starobylý akus. mask. ležiec klade se někdy neshodně ke jménu - množnému; na př.:
velmi vás hýřiec vizi Pass.
Tento' tvar tedy ustrnuje, a to následkem příslovečného pojetí přechodníkového doplňku. Viz v § 99,1. odst. dat. živu. Sr. ještě zde dále ve 4.
3. Vedle ležiec je k akus. sing. mask. hojně doložen tvar ležiece; na př.:
uzřě syna syého Augustina podlé sebe stojéce Pass.; uslyšal hlas k němu řkúce ťamt.; když jest syna viděla v chrámu sediece Hrad.; videch kříž svatý rostúce Marg.; aby neviděla syna mrúce Comest.; vizi jej na kříži pniece Hrad.; když kokota slyšel pějíce Hod.
Tento tvar se nezřídka vyskytuje také k akusativu substantiv jiného rodu než muž, a k substantivům v plur. Na př.:
uzřě tvář jejé stviece Pass.; vidiech ve sně dievku krev ločíce, v svéj zemi jako vzteklú běhajíce Dal.; své rúcho na trhu visiec uzřel ML.;
apoštoly spiece nalezl Pass.; uzřě dva anděly sediece Hrad.; jiné rád o něm slyší mluviece Kruml.; umřel (za nás) veň věřiece všickny křesťany Vít.
Tento tvar na -ce je zřejmě ustrnulý a svědčí o příslovečném pojetí přechodníkového doplňku ke všem akusativům. Tuto adverbialisaci poznali jsme již výše v § 99, odst. 2. Proti případům tam uvedeným projevuje se zde příslovečné pojetí morfologicky jinak. Sr. tam na př. vedle „žije šťasten" též příslovečně jednak „žije štastně [příslovce]", jednak „žije ve štěstí" [substantívni příslovečný výraz]. i
Na adverbialisaci ukazuje i ta okolnost, že se přechodník časem nejednou nahrazuje i n f i n i t i v e m; sr. novočes.:
viděl jsem. tě ležícího, sedícího || ležet, sedět; slyším zpívat kohouta; rád jej slyším vyprávět.
Příslovečný tvar ležiece je shodný s původním nom. plur. přítomného přechodníku, který se však vyskytoval jako shodný tvar k substantivu v nomin.; sr. novoč.: pracovali ležíce. Při rozmanitém vývoji přechodníku
134
135
je dobře možné, že se tento tvar ujal v příslovečné platnosti též tam, kde jde o původní přechodníkové doplňky k akusativu.
Zubatý má za to, že je tvar na -ce novotvar, chápaný za neutrum sing.
4. Ustrnulý tvar na -ce vyskytuje se dosti často též místo jiných přechodníkdvých tvarů. Na př.:
[místo dat.] běda mně hroznú horkost od ďáblóv trpiece Pass.; daj nám s matku tě vidúce kralevati v tobě jsúce Kunh.; potřeba nám jest modléce sě volati Pass.;
[místo genit.] slyšela jsem od otce tvého mluviece Comest.; poslúchaj hlasóv posmievajíce sě synem tvým Ans.;
[místo lok.] Čte sě o jednom muži jdúce v jeden háj Gesta.
Zřídka se tu vyskytuje ustrnulý tvar na -c:
člověku jest. . . prijmúc držeti pravú vieru Štít.
Vzácné jsou doklady, kde je shodný dativ:
nenieť múdré (člověku) v žaláři vězieci veseliti sě Štít.; běda mně (Marii) tě na kříži vidúci Hod.
K ustrnulým přechodníkům na -ce (-c) viz ještě v § 143.
105. Adjektivum rád vyskytuje se po celou dobu historickou jako shodný doplněk pravidlem. Sr. novočes.:
někdo jí rád maso; matka má ráda své děti; dítě se rádo koupe; chodíme rádi do divadla;
staročes.: ustalý rád pitie sahá Alx.; rádo by sě dietě skrylo tamt.; oně (dvě žený) vypravišta i neradě Ote. (du.); môžete sem rádi hleděti Mast.; atd. "
V komparativě a v superlative však má nový spisovný jazyk příslovce raději, nejraději. V starším jazyce raném a ranějším vyskytují se ještě namnoze příslušné tvary shodné, a to sing. mask. raději, fem. radějši (radši) a plur. (du.) radějše (radše). Na př.:
raději bych chtěl umřieti Alx.; že by chtěl raději umřieti Ote.; neb bych radějši ot meče sešla Pass.; radějši bych to zvolila Hrad.; jáť bych radši.umřela Ote; aby ty radši s mladicemi běžala Kruml.; vždy radějše věříme pochlebníkbm Štít.; radějše sě máte potupiti ModL; radějše mi hlavu setněta Pass.; radše v dobrotě s sebú mluvte Štít.; proč radše bezprávie nepřijímáte Koř.
Vedle toho jsou doloženy ne ojediněle tvary neshodné; na př.:
aby jiní lidé tím se raději pode mne brali ListKrums. [místo radějše]; zabí mne raději Br. [m. raději]; radějé v ňu (v smrt) upadnu Alx. [m. raději]; radějši byste mohli mój súd trpěti Dal. [m. radějše]; radějši zvolili tmy Chelč.; proč ty radče mluvíš Blah. [m. raději].
Adverbialisace pronikala tedy již v době staré a jejím vlivem se neshodně kladly tvary různé. Časem se ve spisovném jazyce ustálilo příslovce raději.
136
V lidové mluvě se vyskytují ustrnulé tvary rači (z radši) a rač (buď z rači nebo z rače za starší radše). Sr. u Blah. radče {=*foneticky roce; psáno s -dč- podle staršího/adse).
Místy ve vých. Cechách je i v positive ustrnulé rádi. V záp. slovenštině je místy ustrnulé rád.
106. Poznali jsme některé případy, kde byl v historické době původní adjektivní doplněk časem veskrze nahrazen příslovcem a kde starší jazyk ještě doplněk má, nebo na něj zřetelně ukazuje.
novoč. raději || staroč. raději ... (§ 105); novoč. mlčky || staroč. mlče (§ 103); novoč. (vím to) jistě || staroč. za jisto (§ 99).
V prvním případě se pozoruje zánik adjektiva vůbec; znělo by dnes radějši (sr. jist, jistý [| jistější. . .).
1. Podobně zaniklo starobylé adjektivum nic, fem. nice. . ., složený tvar nicí a bylo nahrazeno příslovečným výrazem »na kolena, na kolenou, tváří k zemi, na zem«. V starém jazyce jsou doloženy ještě některé shodné doplňkové tvary; na př.:
otec pade nic před ním Ote; ve dne v noci nic leže tamt.; padl sem nicí na zemi Pass.; (Anna) plačiúci pade nice LMar.; věhlasnost pade nice Vít.; ležeta před vozem nice Alx. (du.); čarodějníci chodie nici Hrad.
2. Zaniklo adjektivum čist niti »čistý od niti, nemající na sobě ani nit, nahý«; na př.:
kněz čist niti s málem stojéše Dal.; inhed svleku (Kateřinu) cistu niti Kat.; (oni dva) sta cista niti jedva utekla Lit.; kázal je (panny) čistý niti svléci Pass.
Ustrnutím: kázal je čisto niti svléci ML.
Ustrnulé „čisto niti" změnilo se v čisto v niti a to se chápalo za mask. čistov niti: kněz čistov niti stojéše Dal. (jiný rukopis než C); odtud fem. čistova niti ... a ustrnulé čistovaniti, čistovanit.
3. Dnes je jen příslovce ruče, v staré češtině bylo ještě adjektivum ruč (rúč), fem. ruče (rúčě) atd., ale je doloženo mimo doplněk:
že jsem byl rúč ke zlému Admont.; bývaj rúč Ol. V doplňku se vyskytuje již jen ustrnulé neutrum ruče: vstaň rúče Štít.; rúče uslyš nás ModL; pojdu rúče Hrad.
4. Dnes máme jen příslovce čtvernožky, v staré češtině je doloženo ještě doplňkové čtveronoh (čtvernoh), -noha . . .; na př.:
by (kovář) musil čtvernoh lézti Hrad.; kto čtvernoh chodí Snář.
Ustrnutím: zvieřat, ježto chodie čtveronoch (!) Ol.
5. Říkáme »jdu . . . pěšky« 11 staroč. pěš, fem. pěše, n. pěše, pl. pěši . . .; na př.:
pěš jdi Rožmb.; (Kristus) pěš chodil Vít.; (děťátko) daleko pěše jiti nemohlo Krist.; jižto pěši jdiechu Ol.; všecky (panny) pěše do Ríma šly Pass.;
137
neslušie mně pěši jiti Pass. [dat. mask. sing. peši k dat. mne].
Ustrnutím pěš, peši: viece sme ŠĽ pěš, nežli jeli Jar.; že by ledva pěši mohl tam dojiti Baw.
A také již adv. pěšky: pán Kristus pěšky chodil HusitKáz.
6. Vedle toho se vyskytují v staré češtině zcela ojedinělá doplnková adjektíva tam, kde jsou dnes adjektivní adverbia nebo substantívni příslovečné výrazy:'
(vdovec) nesedí ustavičný dvorem s čeledí jako ženatý Rožmb. „ustavičně"; bezpečni cěstú d&e (!) Vít. „bezpečně"; Lazar čtyřdný spal Hus „čtyři dni".
Snad jsou to vzácné archaismy; dosti pravděpodobná je tato možnost v prvním případě, a to pro starobylost jazyka v Rožmb. Snad i v doklade druhém. V třetím jde nejspíše o doslovný překlad latinského adjektiva quadriduanus.
7. Úhrnem je zřejmé, že vývoj doplňku pronikavě zasáhl do věto-slovné stavby našeho jazyka. Vznikla velmi početná kategorie příslovcí na -ě, -e a na -o, která mají úkon bližších slovesných určení. Ve smyslu stalinského pojetí jazyka je to zdokonalení mluvnické stavby proti původnímu stavu, kdy se tu kladla shodná doplňková adjektiva.
Literatura k § 97—106:
Jan Gebauer: HistMl. XV, 21 a nesl., 138, 139, 171, 172, 181 a násl., 191, 195, 196, 197,
303 a násl., 509, 600 a násl.; LF. XXII. 130 (k § 101). V. Ertl, NŘ. VI, 290 (k § 98).
Fr. Hruška: O výrazích doplňkových s hlavním zřetelem k instrumentářů, LF. XVEI, 44 a násl.
Fr. Kopečný: Slávia XXII (1953), 559. -
Jiří Malovaný: O doplňku v češtině, zvláště nové. Program reálky y Kroměříži 1909/10 (materiál z císařovského nářečí; k § 100).
Em. Smetánka: Adjektivná adverbia na -o a- Ô v staročeštině, LP. XXII, 91 a násl.
Jos. Zubatý: K výkladu některých příslovcí, zvláště slovanských, Sborník filologický III, 120 a násl. = Studie a články II, 106 a násl.
2. JMENNÁ PRÍSUDKOVÁ A OBSAHOVÁ URČENÍ
107. Jde o určení vyjádřená adjektivy nebo substantivy trojího typu: A. to je pravda, správné; B. přítel se stal ředitelem, opatrný; zvolili jej předsedou (za předsedu), učiním tě šťastným; C. musíš být opatrný, chci být učitelem.
Tato určení se namnoze považují za doplněk, ale neprávem. Mají s doplňkem společné to, že blíže určují jméno podmětové nebo předmětové (zájmeno), že se k němu vztahují; na při v A se substantivum pravda vztahuje k podmetu to; v B se vztahuje instr. šťastným k předmětu tě.
138
Tento vztah je však jiný než při doplňku. Doplněk vyjadřuje vlastnost (stav) jména za děje (§ 97), vlastnost k ději jen průvodnou, děj provázející, na ději nezávislou. V A je však pravda (správné) samo přísudkem, a to sponově jmenným. Může být i přísudkem čistě jmenným: mladost radost »je radost«.
Ve větě „přítel se stal ředitelem" vyjadřuje ředitelem nikoli vlastnost podmětu přítel za děje „stati se", jak je tomu u doplňku, nýbrž vlastnost na tomto ději z á v i s 1 o u, a to tímto dějem teprve získanou.
Ve větě „zvolili jej předsedou (za předsedu)" vyjadřuje instr. (výraz s předložkou za) vlastnost nějaké osoby až po volbě, vlastnost volbou zamýšlenou. Volilo se proto, za tím účelem, aby byla tato osoba činná jako předseda. Tak instr. (předložkový výraz) nabývá povahy příslovečného určení účelu.
Rozdíl mezi doplňkem a obsahovým určením vystupuje zřetelně u téhož slovesa, na př. posiati, kterého lze užít v obojí platnosti. Ve větě „poslali jej tam svázaného (staroč. svázána)" vyjadřuje participium vlastnost na ději „poslali" nezávislou: byl svázán a v tomto stavu jej poslali. V doklade z Rúd. „zpoměň, žes nám sem k vykupiteli poslán" vyjadřuje předložkový dativ vlastnost, pro kterou byl někdo někam poslán, které teprve posláním nabyl. Smysl je: žes nám byl poslán za vykupitele, abys nás vykoupil. Sr. v § 109, 2. odst.
V C jména opatrný a, učitelem určují obsahově neplná slovesa musíš a chci po stránce obsahové.
Vztah těchto určení k podmětovému nebo předmětovému jménu projevuje se namnoze mluvnickou shodou: to (nom.) je pravda; musíš (ty) být opatrný. Vlivem rozmanitých příslovečných významů, kterých tato určení nabývají, mluvnická shoda se nezřídka uvolňuje:1 přítel (nom.) je učitelem; zvolili jej (akus.) předsedou \\ za předsedu. Jde tu jako u doplňku (§ 98) o adverbialisaci, o změnu ve větném skladu.
V tom se tato určení shodují do jisté míry s doplňkem, ale průběh a výsledek adverbialisace je u doplňku ve značné míře zcela jiný. Z toho vyplývá, že přes tuto shodu vystupuje doplněk v jazykovém povědomí vedle případů A, B, C jako kategorie osobitá.
Míšením obojích případů zatemňuje se objektivní poznání jejich vývoje.
Sledování staročes. stavu je mnohdy nezbytné pro správné pochopení stavu dnešního.
Typ A.
108. Je to typ v celé dějinné době velmi hojný a probíhá u něho změna v pádové shodě.
1. Adjektivum, vztahující se k podmětu, má v starém jazyce zpravidla nominativ. Na př.:
139
(mnich) jest pokořen a krotek Ote; pakliť jest ten přiklad mál Pass.; kak jest vrátka seho světa čest hi chvála Jid.; (jméno) jest svato Hus; takoví daří jsú potřební Pass.; které (věci) míly sú a potřebný Chelč.; ruce biešta těžce Ol.; oči jich plně sta prachu OL; kteráž (srdce) jsú čísla Štiť.;
(s tvarem složeným): že jest archangel mocně silný Krist.; toto poselstvie jest nikda neslýchané tamt.;
(s komparativem a superlat.): tenr(lhář) jest hoři než ižádný zloděj „jakýkoli zloděj" Alb.; zda jsi ty čistší než ona Dal.; jsau na ně laskavějše než na křesťany Kab.
Velmi zřídka je doložen i n s t r u m e n t á 1 ; na př.:
pôjdu na svět a budu světským Ote; aby zlé dobrým bylo Štít.; jež jest occi (!) i mateři jedinú Kat.; kdo jsou staršími té sekty Blah.; zdaž každý tak drzým jest Komen.
Staršími je nepochybně substantivisováno = stařešinami; též asi jedinú = jedmáčkem, a světským, sr. protějšek duchovni. Substantivum se pak klade v instr. dosti často; viz dále v 3.
V doklade ze Štít. proniká smysl „aby se zlé stálo dobrým, proměnilo v dobré", t. j. proniká pojetí příslovečné (viz dále v 3), jehož odrazem je instr.
2. Přísudkovó substantivum bývá hojně v nominative; na př.:
obec jest každého ohrada Dal.; chléb s olivovým ovocem mně pokrm bieše Pass.; ty si otec samého črta tamt.; syn buď mi Alx.; nejsem jeho sluha Hrad.; kterýchž dědin jest hospodář Rožmb.; poslední byl ješče dietě Jid.; jež sú byli lidie jako i my Pass.; ta knieni pohanka bieše Dal.; jenž jest-byl starosta mnohých klášteruóv Ote; jsúc královna všeho světa Hrad.; ty budeš jeho máti Hrad.; žeť ti bude král nad králi Vít.; budeš-li dobrého tovařišstvie následovník, budeš následovník i jich šlechetností Štít.; to buď tvá práce a zaměstnání Komen.
Ale též hojně v i n s t r.; na př.:
Jan jest andělem Ote; byla dřieve jeho dceří a již jest jeho mateří Vít.; pravíš, ež jest bóh člověkem Kat.; komuž jeden manžel bude kmotrem Štít.; ať já ani soudcem nejsem ani se nesoudím Lab.; já jsem hajtmanem ŽerZáp.; jenžto po něm byl králem frančským Pass.; bych nebyl křesťanem, inhed bych sě pomstil tamt.; ponidž »dokud« jest tu opatem byl Hrad.; svatý Makarius biskupem jerusalémským byl Pref.; uhel často ohněm bývá Dal.; což stromem ještě nebylo Komen.; ktož shřeší protiv bohu jsa již křesťanem Štít.; jsúc ještě lankrabinú Ote
Kladení instrumentálu místo nominativu je jako pří doplňku (§ 98) odrazem adverbialisace přísudkového substantiva. Ta záleží v tom, že se instrumentál chápe za příslovečné určení, vyjadřující něčí úkon, poslání, účel: nejsem soudcem znamená »nevy-konávám úkon soudce, nejsemktomu, abych soudik; bude kmotrem =
140
bude za kmotra. Někde proniká význam změny: uhel ohněm bývá změní se v oheň. Tento význam je zřetelně povahy příslovečné, neboť vyjadřuje výsledek, účinek děje.
V novém jazyce je instr. v této příslovečné platnosti pravidlem (přítel je učitelem, předsedou organisace . ..). Nominativu pak užíváme tehdy, jestliže někoho, něco prostě jmenujeme, vyjadřujeme jako pojem, hodnotíme: to je pes, pravda; je to ještě dítě; to je výborný učitel.
Hrubě neústrojné je hojné dnešní je pravdou, to je pravdou.
Tento rozdíl v starém jazyce nebyl ještě plně vyhraněn, neboť se kladl hojně nominativ i v platnosti příslovečné. Sr. výše: syn bud mi — bud mi synem; kterýchž dědin jest hospodář' = je hospodářem; jenž jest byl starosta mnohých klášteruóv — byl starostou. Z toho vyplývá, že se původně kladl vůbec nominativ.
Typ B.
109. Je to typ rozmanitější než předešlý, neboť adjektivum a substantivum je obsahové určeni sloves a vztahuje se ke jménům v podmetu nebo v předmětu. Lze rozlišovat čtyři základní podoby tohoto typu.
1. Podoba přítel se stal opatrný, t. j. adjektivum se vztahuje k podmetu. Vyjadřuje pak adjektivum obsahové určení k slovesům stati sě, sluti, zváti sě (nazývati sě), činiti sě . . . A~klade se v nomin., v akus., v instr. a v akus. s předložkou za. Jsou "tu rozdíly podle sloves. Na př.:
to sě jmá za jisto stati Hrad.;
jdiž do té ulice, ješto slove pravá Pass.; pro něšto slove veliký Ap. || ač chceš vežde dobrým sluti Vít.; milosrdným slouti budeš Br.; chtie sluti dobrými Štít.;
kdyžto sě sám bude všech'menší nazývati Ote; Hron tu byl ze všech múdřější nazván Dal. ] | bych se menším nazýval Ote;
Lazar činil sě nemocný Hus; chtěl se rovný bohu učiniti tamt.; nečiň sě však jiných niží Vít.; řeka činí se vodná Hrad. || ani sě lepším čině ani horším Štít.; učiň se veselým Troj.; malým učiněn jest Chelč.; aby moudrým učiněn byl Komen.; jenž sě praví nevinen Rožmb.;
dělá se nemocným Br.
Akusativ se klade dosti často místo nominativu při slo-vesích s předmětovým reflexivem sě; na př.:
(Kochan) se ve všem věrna čině, Dal.; sám sě vina nečiní (v rukopise newyny) Vít.; kterak jest Soběslav chtěl se známa dáti Dal.; Josef neduóstojna se mně Kruml.
Svědčí to tomu, že se adjektiva chápala za bližší určení nikoli podmětu, nýbrž předmětu sě. Sr. zde dále ve 2. a při doplňku v § 98.
141
Neshoda v pádě vystupuje zřetelně jako odraz adverbialisace adjektiva v doklade z Hrad. to sě jmá za jisto stati. Původní ,,to sě jmá stati jisto" znamenalo „to se má stát jisté, to má nabýt jistoty". V tomto pojetí je adj. bližším určením jak zájmena to, tak slovesa stati sě, a to obsahovým. Ptáme se na ně: jaké se to má stát \ Znění v Hrad. má však tento smysl: to se má stát jistě. Adjektivum jisto přestalo být určením zájmena to a stalo se způsobovým určením slovesa „stati sě"; ptáme se na ně: jak se to má stát ?
V ostatních případech s neshodou v pádě nevystupuje příslovečné pojetí adjektiva tak jasně, v tak pokročilém vývojovém období, ale z vývoje doplňku lze soudit, že je tu neshoda v pádě začátkem adverbialisace.
Je třeba mít na paměti, že někdy mohla vzniknout pádová neshoda i tam, kde adverbialisace nepronikla, prostě napodobením případů, kde-o ni vskutku šlo.
2. Podoba přítel se stal ředitelem, t. j. substantivum se vztahuje k podmetu. V starém jazyce se tu často klade n o m i n a t i v; na př.:
učiněn jest hospodin útočišče chudému ŽW.; učiněn jest (Kristus) kámen kútový a uhelný Zre;
Ctibor múdrá hlava slovieše Dal.; lidie, jisto Vandali sluli Pass.; ačť slovu polúbratřie, někdy polúsestřie Štít.; proč jest Adam slul Kat.; od toho registrátoři slovu, že . . . Všeh.;
ti, ješto i jeho učedlníci sě nazýváchu Ote; jeho sestra bieše menovaná božie služebnice tamt.
Častěji však instrumentál:
králem sě nad námi činil Hrad.; ktož sě synem božím činí Vít.;
člověkem učiněn Štít.; ten sě moravským zběhem činieše Dal; tlumočníkem se udělav Komen.;
bych jedno slul vaším králem Alx.; ač ti jest viec sluti zběhem Dal.; inhed bláznem sluóve Vít.; aby sě nestyděl sluti křesťanem Štít.;
křesťanem vychován jest Mitr. „jako křesťan".
Sem náležejí četné doklady, kde je sloveso s reflexivem sě; na př.:
králem sě nad námi činil Hrad.; ktož sě synem božím činí Vít.; ten sě moravským zběhem činieše Dal.; takés ty sě čarodějníkem učinil Pass.; tlumočníkem se bez mé vůle udělav Komen.;
hned sě poče křesťanem nazývati Ote; kako sě živ smieš českým králem nazývati Dal. „opovažuješ se . . ."; mu sě dceru viec nevzývaj Pass.; svatokrádcem sě vzýváš Hrad.; ten sě čte šlechticem Dal. „počítá se za šlechtice".
Tu není jisté, zda autor projevu vztahoval akus. k podmetu či k předmětu sě. Viz výše v odst. 1. Ale na tom zde nezáleží, protože se instr. klade za nepochybný nominativ, viz výše, i za akusativ, viz dále ve 4.
Instrumentál se tu všudy ujímal jako výrazový prostředek příslovečné platnosti obsahového určení. Tato povaha zřetelně vystupuje v tomto doklade:
zpomeň, žes nám sem k vykupiteli poslán a k vyplatiteli Rúd.
Dativ s předložkou k místo nominativu vyjadřuje určení úkonu, účelu — za vykupitele ... Sr. v § 107 (poznámka) a zde dále ve 4.
3. Podoba učiním tě šťastným. Adjektivní určení se vztahuje k předmětu tě. V starém jazyce se tu klade často ještě akusativ:
stvořiv jej podobna k sobě Vít.; ctnosti činie člověka slavného Hus; ten klášter svoboden učinil Pass.; známu si učinil,moc tvú ŽK1.: tak krásnu mě pravíte i věhlasnu Kat.; pokora vzácno činí panenstvie Štít.; to vše činí lehké břiemě Kristovo Chelč.; činí dobré hořko Brig.; pravda dělá břiemě lehké tamt.; učiňme chudé veselý Ote; biedné činí lidi "hřiech Hus »bídnými činí . . .«; rovné jsi je nám učinil Chelč.; ty věci lidem známy činí tamt. *
Ale ne ojediněle také instr.:
učiň mě dobrým Rúd.; řkú jej oblastním neb ^nevlídným Štít.; jenž pak s Údmi obcuje, jmarným nazýváchu Ote; pro něž die Kristus blaženými milosrdné Štít.; šípy své horúciemi dočinil ŽPod.
Podobně se vyskytuje shodný g e n i t i v, vztahující se ke geni-tivu, kladenému po záporu místo akusativu; na př.:
ať mne dabel nečiní nepokojná Brig.; ktož svého pokoje neučiní svata Štít.; (mysl nemoudrá) brání sě tomu, aby bázeň boží pokorný jé neučinila tamt.; těch . . . dobrých učinit! nemohu Pass. »těch nemohou učiniti dobrýmk; kterýchžto malomocných oni kněžie nečinie malomocných ani čistých Hus.
A ojediněle je doložen dativ:
káza hotovu sě lidem jmieti Kat.
Je tu neshoda v čísle: proti plur. lidem je sing. hotovu. Víz stejnou neshodu zde dále v § 110, odst. 4, a při doplňku (§ 99, .1. odst.).
11 * J
4. Podoba zvolili jej předsedou. K předmětu se tu vztahuje určení
substantívni. Také zde se klade v starém jazyce hojně akus.:
ďábla sobě pána hledati muši Pass. »za pána«; otce také proroka učinil tamt. »prorokem«; ciesař učini kněze českého kněžicě Ottu moravského Dal. »učinil knězem, t. j. knížetem českým . . .«; učinil vy všelikého dědice královstva svého Marg. »učinil vás dědicem . . .«; móže poručníka listem udělati, kohož se jemu zdáti bude Všeh. »udělat poručníkem«; tě jsem rytieře učinil »rytířem« Gesta.
Obdobně se klade g e n i t i v, vztahuje-li se ke genitivu, kladenému za akusativ po záporu:
těch my rukojmí mieti nemôžem Pass. »za rukojmí«. častěji se tu však vyskytuje instr.:
142
143
Svatopluka knězem uóinichu Dal.; knězem jeho uěinichu Hrad.: svatého Lazařě biskupem učinichu Pass.: svatého oteě Izáka popem učinili Ote.; moc měl jej poručníkem učiniti Všeh.;
svým čiešníkem jej upravi Dal. »ustanovil«; biskupem jej ustavuje Štít.; leč by.koho jiného . . . správci ustanovil Všeh.;
Víta biskupem volichu Pass.; nezvolé mě králem Alx.;
kanovníci ho rádi biskupem jmiechu Dal.; ač jho králem přijmu Alx.; muže, kteréhož jim otčimem přijme Štít.; ješto jho bě synem vzala Jid.;
Mariam mateře dali Jezukristoti Krist.; dávno mi tě hospodin sliboval mým sluhů Ote;
počě jej otcem zváti Hrad.; až jej Dětřichem Berúnským zoviechu Dal.; vzývá otce bohem Štít.; že jsem je potvorami nazval Komen.; že jej bohem jmenováše Ote; pokrytcem jej řkú Štít.
Instrumentál je tu výrazovým prostředkem zřetelné příslovečné platnosti, a to odstínu úkonu, účelu: Svatopluka knězem učinichu = učinili jej, aby jim byl knížetem, učinili z něho svého knížete; .Víta biskupem volichu = zvolni za biskupa; atp.
Tomu dobře nasvědčuje to, že se tu nezřídka klade dativ s předložkou k, který má po celou dobu dějinnou příslovečnou platnost úkonu, účelu. Na př.:
aby dal ji (dceru) k ženě jemu Štít. »za ženu«; že ji chtěl k ženě jmieti Baw.; tomu dám dceru mú k ženě Comest.; ne k choti, ale k sluzě by mě přijal Kat.; Marju, čistú pannu, vzvolil svému tělu k matce Kat.; že by . . . tebe nebyli sobě vzali k tovariši a k mistru křesíanstvie všeho Štít.; drži ji (dědinu) k zástavě Rožmb. »držím ... jako zástavu«.
Typ C.
110. Je to typ rovněž velmi hojný a rozmanitý. Adjektivum nebo substantivum je při infinitive, s kterým tvoří obsahové určení, a to přísudkových sloves. Vedle sloves musiti a chtíti v typových příkladech „musíš být opatrný" a „chci být učitelem" jsou to i slovesa jiná; na př. staroč.: pánom razi „radím" múdru býti Dal. Dále jde o obsahové určení vět neslovesných, čistě jmenných nebo sponově jmenných na př.: třeba opatrnú býti věřícím Hus „je třeba".
Co se týče infinitivu, je to zpravidla býti, (chci býti učitelem), zřídka též jiný. Na př.:
chtie sluti dobrými Štít.; káza hotovu sě lidem jmieti Kat.
Zde je infin. sluti s adj. dobrými jako celek obsahovým určením k posudkovému slovesu; podobně jmieti sě s hotovu. Adj. dobrými samo je pak přímé obsahové určení infinitivu sluti, obdobně hotovu určení infinitivu jmieti sě. Proto byla o těchto adjektivech řeč v typu B (§ 109, odst. 1 a 3).
144
1. Podoba chci, musím být opatrný, učitelem. Adjektivum a substantivum se vztahuje k podmetu (já) a klade se adjektivum zpravidla v nominative, subst. dílem v nomin., dilem v instr. Na př.: ■
kto chce býti vždy pokojen Alx.; chtě druh druhu býti škoden tamt.; jenž jmu volen chce býti, ve všem povolen Jid. »chce býti svolný, povohiý«; chtěl-li by mu milostiv býti Dal.; chceš-li múdrý býti Vít.; necheu živa býti Dal.; tehdy muši býti vrátek Kat.; cheu jáz ovšem tvój rád býti Mast. „chci rád býti úplně tvůj"; drz býti musieše Alx.;
ktož chce býti přietel tohoto světa, bude boží nepřietel Štít.; chceš-li mój muž milý býti Dal.; chce ráda tvá chot býti Kat.; to musí býti sirá duše Chelč. || chceš-li mnichem býti.Ote; opatem nikakž býti nechtieše Hrad.; chceš-li mou manželkau býti Blah.; kdo člověkem chce býti Komen.
Co do pádové shody je tu y podstatě takový stav jako v typu A, kde je adjektivum nebo substantivum Sponovým přísudkem: býti spokojen || jsem, budu ... spokojen; býti biskupem || jsem ... biskupem.
. r
Instrumentál substantiva (biskupem býti . . .) je odraz adver-bialisace, jak jsme to viděli v typu A i B.
Hlásí se tu dosti jasně význam „stati se biskupem", pojetí změny, tedy příslovečné; viz v § 108, 2. odst.
2. Podoba mám být opatrný, učitelem. Je to v podstatě podoba 1., jenže je určení s inf. býti po jiných slovesech než chci a musím. I pádová shoda je obdobná; na př.:
Bracislav počě vesel býti Dal.; živa býti nežádáše Hrad.; máš po mně biskupem býti Pass.; počě býti ľudský dávce Alx. „potla-čovatel lidí"; mysléc děvkú (dievkúj býti v tom špitále Ote '
3. Podoba je mi příjemné býti sám, učitelem. Výraz »býti sám, učitelem« je obsahovým určením jmenné věty a vztahuje se k dativu mi. V starém jazyce se klade adjektivum zpravidla v dative. Na př.:
není dobré člověku býti samotnému Br.; jest podobno jemu mílu býti Štít.; jestiť hodné dobrým umelu a rozumnú býti tamt.; lépe nám jest ctně zbitu býti Dal.; kak jest hodné nám býti vyhojenu Štít.;
zákon »je zákon« člověku poslušnú býti svému stvořiteli Kruml.; třeba »je ťřeba« opatrnú býti věřícím Hus; berúc dani třeba opatrnú .býti každému pánu Štít.-; aby vám byla příčina samem se dále domysliti tamt.; nelze beze krstu spasenu býti člověku Hus; že jí nelze dlúho živu býti Gesta.
Substantivum je doloženo v instr.:
nebude-li vám zvláště mílo pro buóh pannami býti Štít. - V některých dokladech je adjektivní dat. sing. mask. místo dat. pl. nebo dat. sing. fem.; umelu a rozumnú býti — dobrým; vyhojenu býti — nám; opatrnú býti — věřícím; živu býti — jí. Jde tu o ustrnutí
10 Mluvnice . 145
jmenného tvaru na -u jako odraz adverbialisace, toho, že se uvolňoval vztah mezi adjektivem při infinitive býti a dativem ve jmenné větě. Adjektivum se začalo chápat jen za součást obsahového určení »umělu býti apod.« a v tomto novém pojetí shoda nebyla nutná.
V novém jazyce tu bývá archaisticky dat. (není dobré býti samotnú), jinak nomin. (býti samoten).
Nominativ je další stupeň uvolnění vztahu mezi obsahovým adjektivem a dativem jmenné věty. Přispělo k němu to, že se ve jmenné větě dativ mnohdy nekladl, protože se rozuměl ze souvislosti, a to nejčastěji dat. člověku. Na př.:
jest nesnadno spasenu býti Ote; jest nesnadno býti prázdnu světských poskvrn Štít.; nenie malá lehkost odsázenu býti Vsph.
Tu ztratil dativ ve větě oporu a místo něho se ujal nominativ jako pád prostě jmenovací.
Také substantívni instr. svědčí o uvolnění vztahu k svému jménu v dative. Vznikl nepochybně podle instr. v typu A po určitých tvarech byl, býval, bude . . . (§ 108, odst. 2).
4. Podoba radim ti být opatrný (opatrnú). Je tu obsahový výraz »být opatrný (opatrnu)«, vztahující se k dativu ve větě slovesné. Také zde se y starém jazyce klade nejčastěji dativ opatrnú. Na př.:
pakli sě přihodí komu kletu býti Štít.; nedajmež jmu živu býti Alx.; rozum nedá starému dětinu býti Šach.; starej rybě káza živéj býti Krist.; suchéj rybě káza živéj býti DětJež.; ani všem (vdovám) slušie bývati samem;
pánom razi múdru býti Dal.; káza jej (soše) zelenu býti Jiř.; čarodějnici nedáš živu býti Br.
Dosti zřídka bývá místo dativu instrument á 1:
slušie každému dobrým býti Dal.
A substantivum je doloženo též v nomin.:
rač mi mocný spomocník býti Pass. ,;.
Dat. sing. na -u nejednou se neshoduje se svým jménem v čísle (pánom — múdru) nebo v rodě (jej — zelenu, čarodějnici — živu). Jeho ustrnutí je následek adverbialisace jako v 3. Rovněž instr. a nomin. dosvědčují, že se uvolnil vztah mezi dativem při býti a příslušným dativem při určitém slovesu (slušie každému — dobru býti; rač mi — spomocníku býti). Ujaly se nepochybně podle typu A, nominativ možná též jako pád prostě jmenovací;, viz pozn. výše v 3.
V novém jazyce se klade archaisticky dat. u adj., jinak nomin. u adj., instr. u substantiva (radím ti být opatrný — poštěstilo se mu být svědkem toho).
Literatura k § 107—110:
Jan Gsbauer: HistMl. IV, 390 á násl. V. Ertl: Nft. VI, 290—292.
Fr. Hruška: O výrazích doplňkových s hlavním zřetelem k instrumentalu doplňkovému. ĽF. XVII, 44 a násl.
3. POŘÁDEK VĚTNÝCH ČÁSTÍ (SLOVOSLED) -
"".     .. POST AV E Ií í P fi IK L O X K K
111. Príklonkami rozumím slova, která, stejně jako v jazyce novém, ve větném skupení slov nemají hlavní přízvuk, nýbrž se přiklánějí k nejbližšímu předcházejícímu slovu s hlavním přízvukem. Jsou to hlavně slova jednoslabičná a dvojslabičná. V dalších výkladech budu pro zjednodušení přihlížet většinou jen k slovům jednoslabičným.
Jde jednak o príklonky stálé, které nemají hlavní přízvuk zpravidla (sě, si, mi, mu . . ., -li), jednak o príklonky nestálé, které za jistých okolností hlavní přízvuk mají. Co do postavení ve větě stálé príklonky nestávají zpravidla po ukončené i neukončené přestávce, na př.: nezdá mi sě Alx.; počě mysliti, ve sně -li sě toto jemu děje Pass. Príklonky nestálé mohou po přestávce stávat a bud mají hlavní přízvuk nebo jsou předklonná k následujícímu slovu; na př.: 'ktož sě jako múdrým vzývá Vít. || ktož 'premlčí tamt. || příklonné: což kto činí tamt.
Opisné kondicionální tvary bych, by ... nebyly v raném staročes. jazyce príklonky stálé, nýbrž nestálé, neboť se hojně vyskytují po přestávce (na začátku věty); na př.:
by tu les nebyl ... Alx.; ty pravíš, bych já blúdil Kat. Viz jiné příklady v § 45 a 52.
Sr. o tě, mě, sě v § 112, odst. 4 (pozn.).
1. Již v raném jazyce staročes. kladou se stálé i nestálé príklonky nejčastěji za první člen (slovo nebo sousloví) ve větě. Na př.:
když sě zdravie rušie Jid.; dada mi Postoloprty k dědině Dal.; král mu učini velikú vzdoru tamt.; že mu chtie zajtra hlavu stieti tamt.; ktož sě s molů obchodí Kruml.; já jsem člověk zemský Ote; on jest člověk nebeský tamt.; když by sě milostí k tomu obrátila Štít.; ještoť jej prodávají tamt.; ktož' pie víno Vít.; až by jich nebylo praviti Brig.; ktož to učiní Hrad.; až mne třikrát zapříš tamt.; bylo -li by, že by kto z nás . . . něco učinil Gesta; kteříž jsú mezi nimi Mand.; ješto jste slyšeli Mat.; ješto jej dna lámáše tamt.; ať mi rúcho pošle Gesta; jenž by držal nohu Sal.; aby sě nedomněli Hus; aneb sě nám zdá Chelč.; jak tě vysoko štěstí vyvýšilo Vel.; kteříž sS ho ujímali tamt.; stalo se mi Komen.; co se jí podává tamť.
2. »Pro ranější jazyk je příznačné, že se príklonky zhusta vkládají mezi první a druhou část dvojslovného prvního členu. Na př.:
ten sě pes [ počě radovati Pass.; má by duše | v tom dosti jměla Hrad.; ižádná sě válka | nevztrhla 01.; to sě vse | . . . děje Alx.; to chci dielo j dělati Malíř.; mú sě dceru | nevzývaj Pass.; jeho sě tvář | ... stvieše tamt.; méj sě cti | radovali Kat.; svoji sě psi | hryzte Dal.; mnoho sě
146
10*
.147
dievek~] k Vlastě obra tamt.; všem sě jim | rozjíti káza Alx.; k svým sě apoštolom | vráti Hrad.; přištiú sě jejé | raduje tamt. »jejímu při-cbodu«; mnozí by dobří ] šli Štít.; s těmi se mazadly | pósobiti tamt.: k svému jich dobrému I užívajme tamt.; k tomu sme sě úsilí I přirodilí Oto. 1
V textech pozdějších tohoto vkládání příklonek ubývá; na př. u Vel. je dosti řídké:
tím se snažněji | modliti; ěím by je svobodněji | provoditi mohli; jak tě vysoko | štěstí vyvýšilo; tu jsou povinnost | učinili. Časté je u Komen.:
to se vše | děje; divnau sem tu věc | viděl; nic bychom spravedlivého J nežádali; tím ho víc | popouzíš; tím se jasněji | boží moc vyškytá.
Sr. ještě v § 115, odst 4.
3. Sem náleží též vkládáni příklonek db zájmen ktokoli, kdykoli . . . Jejich příponové -Icoli je "od původu samostatné zájmenné příslovce s významem »někdy« a proto se původně kladlo odděleně od zájmen kto . . .; na př.: fcŕož je z vás okusí koli Mast.; ktož to s sebe koli skládají Rokyc. Již v raných textech se spojovalo- se zájmeny na vyjádření opětovanosti nebo libovolnosti (§69). Nemělo však ještě úkon přípony, chápalo se i tu za slovo samostatné. O tom svědčí to, že se mezi ně a zájmeno vkládaly príklonky, jak je tomuV případech typu ten sě pes. Tento způsob se drží velmi dlouho; na př.:
ktoz se koli zde nepokaje Štít.; ktož by koli vstúpil tamt.; kdo by koli . . . postižen byl Komen.; což by koli chtěli Ezop; což bychom koli zde trpěli Štít.; což jest koli pán buóh učinil Rokyc.; po čem se koli pustí Komen - který by koli mistr chodil Malíř.; kteříž tedy koli tp - činíte Komen.; kamž se koli obrátí Štít.; kam sě koli obrátieše Alx!; kdy se froli odvrátíme tamt.; když sě koli nečisté myšlenie v něm roznietí Ote; když se koli klade y Blah.; kdy se koli na něj rozpome-nauti udá Komen.; kudy .vás koli vedu tamt.; kakž sem koli mnoho mluvil o tom Štít.; jakž sem sě koli narodil Hrad.; ač pak koli Vel.
112. Poměrně řidčeji, ale celkem dosti často, stávají príklonky, zejména stálé, za dalším větným člene.m než prvním. Lze tu rozlišovat několikero případů.
1. Předně jde o takovéto případy: ,..
tehda \ ďábel | užasl sě Pass.; ktož kryjí sě světa Štít.; když zamútí sě-země tamt.; mně, by nesl mu koláč Dal.; třetí noc bude mi sdieti »zdáti« o třetí bráně Gesta; kdyžto řasy obrátie sě do očí Sal.; aby nad druhé svietil se dobrými skutky Hrub.; v tom městě nemohli sme sobě chleba kúpiti Kab.; nikdá s nepřítelem svým se slovy mnoho nešvař BartKron.; neb zato sem jměl Brig.; pouta hned se každému roz-smeklá Komen.
Tyto případy pochopíme nejspíše tak, že pravidlo o postavení příklonek za prvním členem ještě veskrze neproniklo.
2. Za druhé sem hledí tyto případy s príklonkami za druhým členem:
tatoi řeč tvá \ nelíbí | mi se Štít.; těchto světských lživých ukázaní [ nebojí sě na zemi tamt.; nenieť múdré v žaláři vězieci | veseliti sě tamt.; ež z muže a z ženy | rodie sě lidé tamt.; ani sbožie ani který domysl ani přiételé ani kteří známí neb věrní tovařišie | mohu tě z mú rukú vyprostiti tamt.; léto božie tisíc dvě stě den svatého Gotharda u poledne na mnoho miest | země sě třásla velmi Pulk.; po čtvrtém pak bdění nočním | bral se k nim Ježíš Br.; že jedné a též píšťalky zvuk | jedněm se tak hrubě líbil*Komeň.
Pravděpodobný je tu výklad, který podal Ertl o nové češtině: první větný člen je'dlouhý, dělává se za ním přestávka, a proto se po ní kladlo nejprve slovo s hlavním přízvukem a teprve za ním príklonky.
3. Za třetí stávají príklonky až za druhým členem v případech tohoto typu:
pověděl, že \ břímě mé \ jest lehké Chelč.; zapřel, že neznal jsem člověka toho EvO.; pravie, že móž sě i neknězi zpoviedati Štít.
To je pozůstatek staršího stavu, kdy že znamenalo »hle«, bylo Větou, takže ■ další věta začínala slovy nebo souslovím »břímě mé, neznal, móž« a teprve za nimi se kladla príklonka. Když se stalo že spojkou a částí následující věty, začaly se klást príklonky hned za něj
káza pověděti, žer jsem jedl chléb tvój Dal.; ež mě psem nazýváš Štít.; že*řě volá atpod.
Sr. k tomu § 43, 94. ' 1
Podobně je zbytkem staršího stavu kladení příklonek nikoli hned za nali, ano, sedě . . ., nýbrž až za následující člen (§ 15); na př.:
naliť lid sě bére 01,; nali Herodes ho žádal Umuč.; ano v Čechách jsů . . . dobři . . . tkadlci Tkadl.; ano naše zrcadlo jest k našemu obrazu učiněno Štít.; a sede mě jmáte Hrad.
á. Za čtvrté se zpravidla kladou príklonky až za druhý člen, je-li prvním členem spojka a, i, ale; ňa př.:
a | bojte sě jeho Ote; a nic mi neprospěje tamt. [nic není príklonka, je ve větě důležité]; a bál sem sě ho tamt. [a 'bál]; a jeho zákon pn-jemše | jechu sě jeho následovati tamt.; a ona to když uslyšě tamt.; a huóře jim Štít.; a já tě přijmu tamt*. [a 'já]; a brada sě skvetla krví Brig.; a buóh jej pak dolov nízí Vít.; a zdá se, že . . . Hus; a jimiž se naději Vel.; a prvním se landgrabím (!) durinským psáti počal tamt.;
i | potka je Ote; i potka mě žena má tamt.; i zdá mi sě Alx. [i 'zdá]; i kázal jej pán dáti u vězenie Štít.; i učiněn ;'esř ŽK1.; i vzveselé sě ŽW.; i jechu sě tomu smieti Dal.; i jala sě hořce plakati Gesta; i chopí se kováře Hus; ijzmeškali jsu Chelč.; i otázal se Vel.; i vynikli sme Br.;
ale | ztluče je (hroudy) Štít.; ale zavři se v svém pokoji tamt.; ale
148
149
stár jsem srdcem Pass. [ale 'stár); ale prijmú mé EvS.; ale ty si hřiechúóv neostal Ote. [ale 'ty]; ale ehtieše sé bránili tamt.; ale varuj ví vod Ohir.; ale však přidává sé tuto stvorenie otci Hus [ale však — zesílené ale]; ale velmi se ostřiehaje tamt.; ale řiedcí se odejmťi zlým obyčejem Chelč.; ale přitáhla je Vel.
Poměrné zřídka se kladou príklonky hned za tyto spojky; na př.: a | je k sobě přitáhly Štít.; ale by milost byla mezi nimi tamt.; ale. by vstoual Hrad.; a je velice daroval Gesta; ale se spálí Komen.; ale mu na to odpověděh tamt.; ale sem jim toho tam mluviti nesměl tamt.; ale se k tomu však chýlí tamt. [u Komen. častěji]; neslibovali a se nezakazovali VeL; a ji mehubil tamt.
Nenáleží sem tento případ: Jovinian ciesař sem a tě sem rytieře učinil Gesta. Akusativ tě. tu není príklonka, je na něm důraz:.a'tě sem .. = a tebe jsem rytířem učinil. Príklonka je sem a stojí tedy až za druhým členem ve větě.
Důraz na tě svědčí tomu, že to byla v staré češtině príklonka nestálá, nikoli stálá jako dnes. Proto se kladlo po předložkách: na tě, pro tě ...; sr. dnešní archaistic. na tě.
Podobně nebyly akusativy mě a sě príklonky stálé, jak zdůvodnil se stanoviska srovnávacího Havránek.
5. Po spojce avšak, však kladou se príklonky naopak větším dílem hned za ni, menším až za druhý člen větný. Na př.:
avšak \ sě vždy bránieše Ote.; avšak sě zdá ještě málo Alx.; avšak jsú jich léni skoci tamt.; avšak jich nevěšie z toho Hrad.; Q,však sě ještě navrať Štít.; avšak jich nebrání kosfel tamt.; avšak je do ohně dává Komen.;
však | jsú dóstojni čstnosti Alx.; však jsem šel vesele Brig.; však se toho pokaješ Rokyc.; však smeto prvé slýchali tamt.; však se to téměř . . . Vel.;
však | zablúdil \ sem jednu Kab.; však přirozený jest zákon Hus'; avšak i těm se přihází Vel.
Kladení příklonek nikoli hned za spojky je odrazem toho, že jsou tyto spojky od původu citoslovce „hle", tedy samostatné věty. Na př.: a, bojte sě jeho (Ote.) = hle, bojte se. Viz v § 31, 33, 35, 66. Príklonka náležela do věty následující, kde stojí po prvním slově bojte. Tento slovosled většinou zůstal, když a . . . ztratilo větnou i citoslo-večnou platnost a splynulo s následující větou „bojte sě". Někdy se príklonky přizpůsobily novému větnému skladu a kladly se hned za spojky.
Je příznačné, že sekladení příklonek po avšak v novém jazyce »y podstatě neodlišuje od kladení po ostatních souřadných spojkách.
113.. Je-li ve větě několik příklonek, stávají nejčastěji hned za sebou; na př.:
i zdá mi sě to za jisté Alx.; kak by sě mu to dostalo tamt.; já bych sě
150
rád pomstil Ote; jakož sem vás byl poslal Gesta; dotklo-ři by se ho tu co odporného Komen.; viz dále.
A stávají za sebou v jistém pořadí.
1. Na prvním místě stává zpravidla -li; na př.:
sem-ři ten pes ukradl Rožmb.; počě mysliti, ve sně-Zi sě toto děje Pass.; sám-Zi to od sebe pravíš Drk.; bude-Z* mi co chtieti Dal.; huáe-lU se zdáti Hrub.; kárá-Zi tě kto Šach.; přišli-Zi by také na to Malíř.;' nám-Zi to podobenství pravíš ? Komen.
Co se týče prvního větného členu, ke kterému se -li přiklání, pozoruje se tu namnoze rozdíl proti jazyku novému: sr. výše: ve sně:li sě toto děje 11 novočes. děje-li se toto . . .; sám-li to od sebe pravíš 11 pra-víš-li to . . .; sem-li ten pes ukradl || ukradl-li jsem . . . Podobně: čie je toto dievka, sobě-li volna jest Pass.; živ-li jest čili umořen Vít.; otáza jeho, již-lije umřel Drk.; již-li byl konec bolesti jeho ML.; dobřě-li mi toto slušie Štít.; horký-li jest či studený Komen.; zle-liž jest tedy tamt.
Sr. i v § 61. ..
2. Hned za -li stává zpravidla bych; na př.:'
bylo-Zi by, že ..... Gesta; přihodilo-Zi by sě tamt.; dal-Zi bych mu milost Dal.; proč-Zi by to bylo Štít.; chtěl-li by jim . . . vrchnost navrátiti Komen.; dotklo-Zi by se ho tu co odporného tamt.
Není-li ve větě -li, klade se z několika příklonek nejprve bych; na př.: .
když bych sě . . . radoval Štít.; lépe by mi se bylo stalo tamt.; ač by sě již nedlužil viece Šach.; ni by mi sě to podobno zdálo Vít.; ]kbych sě rád pomstil Ote; že by sě bylo lépe vrátiti tamt.; že by jej také jeli tamt.; což by koli chtěli Ezop; ktož by se toho koli dopustil Malíř.; kdo by koli postižen byl Komen.; když by koli zavolán byl tamt.
3. Rovněž opisné sloveso jsem stává nejčastěji před jinými príklonkami (mimo -li a bych); na př.;-
strachoval jsem sě všech svých činóv Štít.; a bál sem sě jeho Ote kakž sem koli mnoho mluvil Stít.; jakž sem sě koli narodil Hrad jakož sem vás byl poslal Gesta; avšak jsem šel vesele na múky (!) Brig roucho, jímž jsem tě oděl Komen.; jakož si mě podařil Pass.; kak si sě ty na světě jměl tamt.; kteréž si mí odepsal Chelč.; ač si mi to psal tamt.; také je ji minul Štít.; což jest sě mně přihodilo Ote; řekl jest ji mnich tamt.; k tomu sme sě úsilí přirodilitamt.;proč ste mi pak prvé radili ? Komen.; že sú ho poznali Štít.; když sú sě obrátili tamt.; ež jsú sě vzdi-vili tamt.; ktož jsú sě jím pomazali Ote
Tvar je se vyskytuje v podobě j, která splývá s předcházejícím prízvučným slovem:
coj se dopustil Štít.; vzlíbiloj mi se tamt.; žej nám vzkázáno Ol.
Tvar si (ze jsi) často se mění v s a rovněž splývá s předcházejícím slovem, zejména s renexivemsě:
žes se sdržal v čistotě Štít.; ucinils sě tamt.; neoplatilas se otci
151
tamt. a tak často zde; městas jich zbořil Ote.; žes sě . . . smiloval Rúd.; jalcos sě smiloval tamt.; žes sě obrátila Brig.; tys se nám . . iiaposmíval Ezop.
V nové češtině jé naopak ses a podobně sis (zmýlil ses; vzal sis).
Poměrně řidčeji, ale ne ojediněle, stává opisné sloveso jsem ... za jinou príklonkou; na př.:
viera tvá, ta těj zdráva učinila tamt. [= tě je]; o jedno-li sě je pokusila tamt.; v němž tě jest povolal Šach.; v tom ho jest táhl tamt.; ano sě jest tu Ježíš nenarodil Pass.; když sě jestijejé, skončenie přiblížilo tamt.
Je-li ve větě příklonný dativ s reflexivem sě (mi sě . ...), klade se opisné jsem . . . zřídka před tuto dvojici, zpravidla za ni. Na př.:
vzlíbilo/' mi se. Štít. [= vzlíbilo je mi se] ]| v němž mi se jest slíbilo EvPr.; vždyť mi se jest ve všem protivila Šach.; jakž mi sej zdálo tamt. [= mi se jé]; snad mi sě je toto proto stalo Ote. v  4. Často se klade za jiné príklonky sponové jsem:
ežť mi jest mrzko Štít.; což mu jest známo tamt.; ač jim jest to trpko tamt.; ež sě je pěkně podívati tamt.; že mi jest nelze Brig. .
114. 1. Příklonný dativ stává před a k u s a t i v e m (nebo akusativem a nominativem to); na př.:
ež mi tě mój milý syn ... za syna dal Pass.; s právem mi to učinichu Dal.; bude-li mi co chtieti tamt.; kdo mi to dá Štít.; kterýž mi tě poslal Komen.; vstrčil mi je pak tamt.; by mu to bóh odpustil Dal.; inhed mu nos uřězachu tamt.; jakož mu se najlép líbí Štít.; aby mu sě nepo-smievali Alb.; tak mu ée zdievá Baw.; ano mu se chce piti tamt.; až by mu se též přihodilo Vel.; směje mu se Komen.; aby mu ji vzal za manželku tamt.; ež jéj sě i přihodilo Pass.; ale jí se protivil Komen.; když by nám sě odestala křivda Hod.; dvorno jim to bieše Dal.; aby jim je ukazovala Štít.
Alo již v raných textech bývá pořádek opačný; na př.:
ješto ji nám svědčí čtenie Štít.; aby dal jej nám přijímati tamt.; dal je nám postínati Komen.; když nás jim v moc dáváš tamt.
Zejména stává před jiným dativem než mi akusativ sě. Na př.:
ješto sě jmu ve sně dálo Alx.; kak by sě mu to dostalo tamt.; braňtež sě jim Stít.; že se nám dlé bezbydlé toto tamt.; diví sě jé tamt.; ješto sě jim zdám horek Brig.; že sě jim všecko hoře děje Alx.; aneb sě nám zdá Chelč.; zdáše sě jim Kat.; kam sejimkóli vidí Vel.; osvědčil se nám Komen.; přihází se mu tamt.
Texty pozdější mají v takovýchto případech akusativ před dativem hojně; na př. u Komen. má tento pořádek velkou převahu.
2. Jinak je tomu s dvojicí mise. Ta se drží v raných textech téměř bez výjimky a v pozdějších velmi hojně. Na př.:
i zdá mi sě to za jisté Alx.; nezdá mi sě tamt.; dnes mi sě je toto proto stalo Ote; neboť mi sě nezdá tamt.; ni by mi sě to podobno zdálo Vít.;
opět mi sě nelíbie Štít.; dobře mi se stalo tamt.; vždy mi se jest protivila Šach.; piti mi sě chce Pass.; posmieval mi sě Brig.; chtělo mi se piti EvPr.; třetí noc budě mi sě dieti Gesta; k tomu mi se převelmi milý . . sen zdál Ezop; stala mi se příhoda Kab.; a zdá mi se, že . . . Hus; a nynie zdá mi se, by . . . Chelč.; nezdá mi se Sal.; zdálo mi se ve snách Br.; proč mi se protivíš Vel.; slov mi se nedostává Komen.; to mi se nelíbilo tamt.; jakž mi se zdálo tamt.
U Komen. je pořádek mi se v převážné většině nad pořádkem se mi (stalo se mi; když se mi trošku zrak probere).
POSTAVENÍ PŘÍVLASTKU 115. Shodný adjektivní přívlastek.
1. Nerozvitý přívlastek klade se v celé staré češtině velmi často před své substantivum, ale nezřídka i za ně. Na př.:
své ženy Ote; tohoto světa, našie viery, o zemské věci, svých duší tamt. 11 rodu svého, do kláštera do jednoho tamt.; náš, spasitel, statečné mysli, mdlého těla Štít. || muž svatý, mysli hrdé, vole dobré tamt.; milý sluho, neveliká věc, dráhu perlil, holá slova, věrným laikóm Hus |] otce svého, duši svú, přízni lidské, odplaty tělesně tamt.; skryté věci Komen.; veliké hody, tlusté uši tamt. 11 hlava živá, veselí veliké, zlosti ženské tamt. Atpod. ?'
i 2. Ve výrazech povahy náboženské a církevní převažuje leckdy , postavení adjektivního přívlastku za jménem. Na př.:
syn boží, matka božie, slovo božie, jméno božie, písmo svaté, mše svatá, duch svatý Štít. || řidčeji: svatá mše, s božím synem apod. tamt.; duch svatý, trojice svatá, hněv boží, vuóle boží, přikázaní boží Chelč. 11 svatý Jan apod. tamt.
ÍU Husa tento rozdíl zřetelně neproniká: . '        olej svatý, moci božské (boží), zákona božieho, božství Kristovo, písmo svatě, duchu svatému \ \ svatý Augustin, svatý biskup, milý Kriste, svaté písmo, svatá trojice, svatů cierkev, božíma očima . . .
3. V přístavku bývá adjektivní přívlastek častěji za svým substantivem než před ním. Na př.:
Mojžieš, muž svatý Štít.; hospodin, lékař najmúdrejší; Josefa, syna Jakubova; Ježíši, synu Davidóv tamt. || Kristus, náš spasitel; svú matku, čistú pannu tamt.; Náman, kníže pohanské Hus; Babylon, město veliké; skrze Elizea, sluhu svého tamt.; Jákoba, otce svého Komen.; Benjamin, vlk dravý; Aron, bratr tvůj tamt. || Darius, medský král; Aristoteles, pohanský mudřec tamt.
4. Mezi přívlastek a jeho substantivum vkládá se nezřídka, jiný větný Člen. Na př.:
o svatém zpievají Ondřeji Štít.; většieho učinie milovanie tamt.;
152
15a
pochotné j obrátí sě j náboženstvie tamt.; potracené | bude jemu navráceno1 světlo tamt.; na které | chcemy I lesy jiti % Hrad.; co tělesná j slibuje j vole Brig.; první | pak | strana knih těchto Chelč.; v nenávist | upadli sú | «7 takovú tamt.; roj chci \ dielo dělati Malíř.; tenké | má'] it$ Komen.; ^ítžfcé [ má | zuby, starší | pak [syn, velikého | však | uměni, veliké | jemu| věci slíbil, cčoôrá | zajisté | naděje, jiný \ věje | vitr tamt. [často zde].
Je tu obdoba s vkládáním příklonek (ten sřpes) v případech uvedených v § 111, odst. 2.
Nejsou to však případy totožné. V dokladech zde výše ve 4. je vložen větný člen, nejčastěji přísudek (zpievají, učinil ...), řidčeji příslovečné určení (zajisté, pak) nebo spojka (však). V případech typu »ten sě pes« je vložena príklonka, která náleží významově k jinému větnému členu (ten sě pes počě radóvati ...), nebo je součástí opsaného tvaru (mnozí by dobří šli; k tomu sme sě úsilí přirodili; tu jsau povinnost učinili).
V typu „o svatém zpievají Ondřeji" jde asi o vliv latiny, ale typ );ten se pes" je jev hláskový (přízvukový) a tedy domácí. Je to odraz snahy připnout príklonky k prvnímu slovu ve větě. Mám za pravděpodobné, že tento typ dal podnět k typu ,,o svatém zpievají Ondřeji" a že tedy vliv latiny záležel jen v rozvití tohoto podnětu.
116. 1. Souřadně rozvitý adjektivní přívlastek jednak stává celý před svým substantivemjiebo za ním. Na př.:
onen starý | Simeon Štít.; nějaký tajný \ tant, jedno malé \ město, všecky tvé | nepravosti, dva tato svatá | muôenhíky tamt. || hlas \ tvój sladký, přietel | váš jeden bohatý, beránka | toho velikonočnieho tamt.; tento svatý | Pemen Ote; spravedlivý boží | sluha tamt.; v tom svém | plášti tamt. 11 otec | jeden svatý, hrabie ] jeden římský tamt.; ten veliký svatý | papež Hus || divem | zvláštním božím tamt.; té svrchované] rozkoši Chelč. 11 nádoba | vyvolená páně tamt.; na marnou lidskou I pomoc Komen., nestihlá boží | moudrost tamt., z těžkého babylonského | zajetí tamt. |j známost | pravá boží, na den | slavný velikonoční tamt.
A jednak sé klade substantivum mezi přívlastky:
hrdý | lid | židovský Štít.; panenská | čistota | Janova, sladké | piesni | siónské, o všech | synech | Jakubových tamt.; jednoho | rytieře | římského Ote; dva [ ještěry | veliké, v tom | městě | blízkém tamt.; každý | hřiech | smrtedlný Hus; všecky | hriechy | smrtedlné Chelč.; ten domácí | lid | obvolaný tamt.; lítý \ had | hluchý Komen.; všeliký | hmyz | mořský, o celé | vůli | boži, mnohé | věci | skryté, veřejné | pomsty | boží tamt.
2. Nesouřadně rozvitý adjektivní přívlastek stává celý bud před svým substantivem nebo za ním. Je to obdoba s přívlastkem nerozvitým; viz v § 115, odst. 1. Na př.:
dosti bohatý \ oběd Ote; dobře mocnými | prokolemi, velmi pokojnú ] mysl, k tak velikému \ vypravení tamt. || bochník | dobře črnější, na horu | velmi vysokú tamt.; velmi mdlý | chod Štít., tak dlúhé \ čepky, dosti nemúdre | děti, znamenitě dobrým | druhem tamt. 11 úmysl | dosti
převrácený, muže | velmi dobrého, v královstvu | dobře zpořiezeném tamt.; velmi veliký \ drak Gesta; velmi zjevné \ šimonstvie Hus j| člověk j velmi hlúpy, zlosyna | zjevně zlého, s mečem | ostrým na obě strany, domy | příliš nákladité tamt.: tak slavné | umění Komen., dobře spořádaná \ škola, příliš nábožné | lidi tamt. || statek | zle dobytý, z země | velmi daleké, věc | náramně škodná tamt.;
rytierom i panošem | hodným k boji Troj.
3. Někdy se mezi substantivum a nesouřadně rozvitý přívlastek vkládá jiný větný člen, jak je tomu v § 115, odst. 4. Na př.:
peněz chovají dobře nabytých Hus. .
4. Příslovce velmi stává jednak za předložkou svého adjektiva: k muži k velmi lstivému Pulk.; s velmi s velikú kořistí tamt. [předložka před adjektivem opakována; viz v § 121, odst. 2];
jednak před předložkou; na př.:"
tak velmi z veliké dáli Hrad. »z tak velmi velké dálky«; velmi z převeliké dáli tamt.; velmi v malé peleši Ote; velmi v hrozné tváři tamt.; nevelmi před mnoho lety tamt.'
117. Shodný substantívni přívlastek: ■-<
Jako shodný přívlastek adjektivní (§115) stává též tento přívlastek často před svým substantivem:
stařec | Mucius Ote; kněz Hostivít Dal.; kněz Boleslav, král Vratislav, knieni Jutka . . . tamt.; íražzMilic Štít.; ciesařKarel, země Juda tamt.; král Herod Hus; králi Balákovi, papež Innocencius, pán Ježíš, pán buóh tamt.; pan Ježíš Chelč.; panna Maria, od ciesaře Augusta, z města Nazareta tamt.; doktora Martina Luthera Vel.; hora Sión Komen. ; král Asvérús, paní Závist tamt.
Stejně často za svým substantivem:
Besarion stařec Ote; Teoíilas arcibiskup, Jakubovi patriarchovi tamt.; Nero ciesař Štít.; Brigita bába, Alexandra krále, Jakuba patriarchu, Lev papež tamt.; Jan evangelista Umuč.; Lev papež Hus; Urban papež, Petr neb Pavel apoštol, skrze Izaiáše proroka, nad Krista člověka tamt.; Kristus pán Chelč.; Daniel prorok, Anna prorokyně tamt.; jeho prorok Komen.; Sirach mudřec, Lukáš lékař, Kristus pán tamt.
Pozoruje sé tu .dosti značné kolísání v týchž případech nebo, obdobných, i u téhož autora, nebo někde, ustálení. Na př.:
stařec Mucius || Besarion stařec Ote (viz výše); papež Innocencius |] Urban papež Hus;
otec bóh || bóh otec Štít. || u Husa zpravidla: buóh otec;
pane Kriste Kristus pán
nad Krista člověka Hus; jen: pan Ježíš Chelč.
118. Neshodný substantívni přívlastek.
Jsou tu dosti značné rozdíly podle povahy neshodného přívlastku.
154
155
1. Přivlastňovací genitiv zájmenný, jeho (jho, ho), jejé*), jich (jejich), stává dílem před svým substantivem, dílem za ním. Na př.:
jeho zákon Ote, jeho tělo Pass.; jho duše Ap.; ho syn Jid., ho múdrost Alx.; jejé srdce Pass., jejé radost Štít., jejé synu Mast.; jich mysl Duch, na jich koních Dal., jich rytieřstvo Šach.; jejich cíl Komen.
|| v rukú jeho Štít., jména jeho tamt.; duši jeho Ote, bolesti jeho ML., smrt jeho Štít., cti jeho Gesta, syn jeho Hus,Komen.; dcery jeho Br.; skot jho LMar.; lid jejé Pror.; vinú jich Brig., otci jich Štít.; v jich núzi Gesta; hlas jejich Komen.
2. Jmenný genitiv, není-li zřetelně předmětový, klade se rovněž dílem před své jméno, dílem za ně; na přs:
své ženy \ oěi Ote, svatého Joba | sbožie tamt.; svatého života paní Zdislava Dal., svých zeman | řěě, svého otce | hanby, pěti bratři těla, od svatého Václava \ mateře tamt.; hrdých | hněvu Štít.; ta mysli | nepořádnost tamt.; toho pravého beránka | krví, rozličná zvierat | pokolenie tamt.; cesty | dalekost Komen.; hříchu | příčina, každé věci, \ původ, malíře | neumělost, jiných králů | města; své hlavy | člověk, jedné izraelské ženy | syn tamt.;      . .
jiného mnoho, slov | viece Dal.; lidu | množství Komen., jistý lidu | díl, zlata | funt tamt.; "**»
na svatého Pavla | řeč Štít.; na vyšších otcuóv | cestu Ote; od sedmi let | nemoci Pass.; puo (!) svatého Dominika | vieřě postúpiti tamt.; před svatého Jakuba \ nohy tamt.; v svatého Benedichta | zákoně Hrád.; k každého učedlníka | peleši Ote; až do jeho slavného vzkriesenie | hodiny tamt.;
11 ta nepořádnost mysli Štít.; zdravie své ženy Gesta; do domu | lovce onoho tamt.f Judáš, člověk | všie přielesti Jid.; vida mnicha | tváři pokorné Hrad.; lidem | dobré vóle'Štít.; člověk | mysli hrdé, děvečky | mdlého těla, masti | pochotné voně tamt.; ženu [ ctného vzezřenie Ote; mnoho | oděvů, Chelě..; > číslo *| diábluóv »množství« Ote; po smrti | kněžny Libuše Vel.; cesta | pravdy Hus; hlas | slov Komen.; cesta | pokoje, potokové | vod, syn | člověka, věk | mladosti, mnoho [měst, kus | chleba, po východu | slunce tamt.
Gebauer praví, že »určení vyslovené pádem prostým, předložkovým, příslovcem nebo větou bývá vloženo do výrazu určovaného, nebo stojí před výrazem určovaným«. Nejde však tu o vložení jako jazykové dění, jehož výsledkem je postavení nějakého určení uvnitř celého výrazu. Na př. štítenské »ta mysli nepořádnost« nevzniklo vložením genitivu mysli mezi ta a nepořádnost, nýbrž tak, že základní výraz »mysli nepořádnost« byl dále rozvit zájmenem ta. Podobně bylo »svatého Dominika viera« a spojením s předložkou vzniklo »puo svatého...«, jako je dnes »jeho otec« a z toho »o jeho otci«.
*) Jde o genitiv k qjia, jako je jeho k on, nikoli o přivlastňovací adjektivum její, které se z něho vyvinulo již v starém jazyce.
3. Jmenný genitiv předmětový, t. j. u jmen dějových a ěinitel-ských, stává, zejména v raných památkách, velmi často před svým
jménem; na př.:
toho hlasu \ zjevenie Ote; ducha svatého \ zěvenie Pass.; toho Miecha \ otpušČenie tamt.; po toho města | obležení tamt.; pro této dievky nevinné krve | prolitie tamt. [před gen. krve je jeho genitívni určení, viz v 2.]; s krve | prolitím syna božieho Štít.; země | hnutie, k častému té svátosti \ přijímaní, zlého ducha \ podštívaní tamt.;,skrze toho ovoce | jedenie Krami.; s mnohým slz \ vyléváním tamt.; moci božské \ hanění Hus; cierkve svaté \ polepšení tamt.; svaté věci \ kupování i prodávaní tamt.; krve | vylévání, nemoci | snášení, hříchů | odpuštění, mládeže \ cvičení Komen.;
toho masa \ hltače Štít.; všech sbóžných | utěšitel tamt.; dítek | učitelé Komen.; lidé viery \ hodných Kol., přísežní víry | hodní tamt.
Nejprve řidčeji, později častěji klade se gen. za své jméno; na př.:
spasenie | svých duší Ote; toto potupenie | světa Alb.; znamenie | nepravého potupenie světa tamt.; v lámaní chleba Štít.; vykládaní | písma tamt.; zahubenie | toho milého muže tamt.; posvěcení j oltářuóv Hus; o rozdávaní | odpustkov; po seslání | ducha svatého tamt.; utišení | světa Komen.; odpuštění | hříchů tamt.;
stoly prodavačóv | holubic Hus; strážcové | svatyně Komen.
Některé genitivý se před svým jménem, ustálily a splynuly s ním v jedno slovo, ve spřežku: krve-prolití,země-třesení,pře-lí6ení » dokazování pře « a pod.
119. Jiné než genitívni substantívni přívlastky neshodné — prosté i předložkové — stávají nezřídka před svým jménem. Na př.:
dušiem \ služba Štít., hriechom \ odpustenie, hriechom \ očistenie tamt.; bolestem | polehčeme Vít.; hriechom | odpuščenie Hrad., Pass.; zubóm | skřipěnie NRada'; zdraví (dat. sg.) | prodlenie tamt.; požič nám času \ živu bytie ŽKlem.; samému | o sobě bytie Alb.; sobě \ milého syna Pass.; jiného ještě všem \ obecného Štít.;
postavů | maličký Hus;
za hriechy | žalost Štít.; ten u víně \ nedostatek, vjbludu | zatvrzenie tamt.; silná u bozě \ viera Ote, člověk v těle | chvorý tamt-; milého u bozě | syna Pass. »v bohu«; bez zvláštnieho ke dskám \ přiznánie Všeh.; proti židům | úklady Komen., proti Kristu | při, k svornosti | cesta tamt.; až do na vrch | práva dovedenie Všeh. »až do dovedení práva na vrch«;
o u bozě | radování Alb.; k z mrtvých \ vstání Hus; po z mrtv'ých | vstání tamt.; až po na nebe | vstúpenie tamt. [ z toho časem spřežky zmrtvýchvstání a nanebevstoupení; viz v § 118].
Ani zde nelze mluvit o vkládání jednoho určení do druhého v Gebaue-ťově smyslu (viz v předešlém §). Na př. v doklade ze Všeh. nejde o vložení
156
157
výrazu „na vrch" do výrazu „až do práva dovedenie". Základní výraz je (az) práva. dovedenie a ten byl podle potřeby rozvit v >>(až) na vrch práva dovedenie« [gen. práva zůstal před dovedeme], nebo mluvnicky obměněn v »(až) do na vrch práva dovedenie« [předložka do položena před celý neshodný přívlastek »na vrch práva«].
Nezřídka, časem pak častěji, klade se takovýto přívlastek za své substantivum. Na př.
odpustenie
hriechom Štít.; o posílení | šlechetnostem, vzkriesenie | mrtvým tamt.; ku prodávaní | klenotom Křiž.; k pohřbení | tělu panny Háj.; k vozbě | drvóm Lit.; pláč | očima KL.; pláč a skřeht | zubóm Štít. pláč a skřehot | zubóm Koř.; pláč | očima a skřehot | zubóm Hus; obyčej | ženám Štít.; synóm | hanba,.ozdob | tě\óm svým tamt.; jedinký syn [své matce Kat.; věky | věkoma, věky | věkóm ŽW., ML., Hrad. atd.;
trpěti núzi | hladem Šach.; od zapitie | vínem Štít.; člověk | postavů ne krátku, muřín | otcem, ober | matku Alx. »člóvěk postavy ne krátké«; člověk | urozením vysokým Hrad.; mnoho^jest kněží | jménem Hus;
, tichý a pokorný | srdcem Štít.; blahoslavení | chudí duchem tamt.; by byla čistá | tělem i duchem tamt.; •
hra | v šachy Šach.; křest | u vodě Štít., tichost | v obyčejích, v chodu, v obracení tamt.; služby | za mrtvé tamt.;
odstúpení | od zákona božieho Hus; peníze | od vložení ruky berú tamt.; o rozdávaní odpustkov | na penězích, pastýř | nad pastýři tamt.; směna duchovní věci | za neduchovní tamt.; cestou | k*Bazán Komen.; napomenutí | k pokání, škody | na úrodách, vítězství | nad nepřátely tamt. «
120. Přívlastkový výraz souřadný i nesouřadný.
1. Jednak se klade celý před své substantivum. Na př.: *
vaše zde krátké | poslúženie Pass. [souř. přívlastek vaše \\ nesouř. rozvitý zde krátké]; ;.
druhého sobě milého u bozě | syna tamt. [subst. syn rozvito jednak dvěma souřadnými přívlastky (druhého a milého); druhý z nich rozvit nesouřadně dativem sobě a výrazem u bozě »v bohu«]; .
(vzpomínajíc) spasitedlné nám syna božieho | narozenie Štít. » narození syna božího nám spasitelné«; (pamatujem) spasitele svého v našem těle | narozenie tamt. »narození svého spasitele v našem těle;<; z vyšších kóróv vypadlí \ črtie tamt.; zabitým pro Krista \ dietkám tamt.; přirození svému hodný | pokrm tamt.; pro lehké u mysli | vzdržěnie Kruml.; o jejím ščastném na nebesa | vzetí tamt.; bez zvláštnieho ke dskám | přiznáme Všeh.; jiná životu lidskému užitečná | lékařství Komen.; z kořene prv založeného a z ratolestí prv rozložených vyrostající | věc tamt.
2. Jednak stává celý^za substantivem,"někdy jako přístavek. Na př.:. . WW
k navrácení | té najprv dané bohem člověku spravedlnosti Štít.
158
»k navrácení té spravedlnosti dané bohem člověku*; mysl ! zpósobeňá podlé súdu pravdy tamt.; náměstek | od něho vyvolený Hus; s mečem | ostrým na obě strany tamt.; strach j od šustící násilně okolo stěn vody Komen.; času | každé věci příslušného tamt.; Pavla j uměním literním y školách vycvičeného tamt.
3. Někdy se klade souřadný přívlastek před substantivum a nesou-řadný za ně. Na př.:
malý | čásek [ mého života Hus; zlé | přivolení | k směnění duchovní věci za neduchovní tamt.; od jednoho | mistra | svatého písma tamt.
4. Obměnou toho je přívlastkový výraz s dvěma souřadnými přívlastky adjektivními, s jedním holým, s druhým pak nesouřadně rozvitým. Holý přívlastek se klade před substantivum, rozvitý celý za ně. Na př.:
troje | činy | k spasení hodně Štít.; každý ] biskup | z lidí vyvolený Hus.
V jednotlivých složkách těchto přívlastků je pak slovosled podle pravidel probíraných v předešlých výkladech.
POSTAVĚNÍ PŘEDLOŽEK'
121. 1. Stávají valnou většinou před svým substantivem nebo před jeho přívlastkem. Na př.:
beze zlého ŽW., do Damaská Alx., k tomu Hrad., na koho Kruml., na smrti Hus, nad nepřátely Komen., a to Kat., od syna Šach., po vodu Krist., pro Krista Štít., před súd Ote, přes zimu Jid., při mně Modl., se mnú Alx., u řeky Ote, v těle tamt., z nich Chelč. atpod.;
do \ toho ostrova Pass. [předložka před souřadným adjektivním přívlastkem]; před \ svýma očima Modl.; v | mú uší Štít.; •
ku | papeži Eugeniovi [předl, před souřad. přívlastkem substantívni m];
před | dalším- božím hněvem Komen. [předl, před souřadně rozvitým adjektivním přívlastkem];
k | čistému té svátosti | přijímaní Štít. [předl, před souřad. přívlastkem adjektivním a před přívlastkem nesouřad.];
na \ jeho rány Modl. [před nesouřad. přívlastkem]; s krve | prolitím Dal.; po toho města | obležení Dal.;
o u bozě | radování Alb. [před předložkovým nesouřad. přívlastkem]; po z mrtvých | vstání Hus atpod.
2. Původní předložky bez, do, k, na . . . kladou se dosti často nejen na začátku celého výrazu, nýbrž i uvnitř před jeho jinými členy. Lze rozlišovat tyto hlavní typy:
v starém | v Boleslavi Pulk. [předložka před adjektivním přívlastkem a před substantivem]; do Nazareta | do města Hrad. [před subst.
159
a jmenným přívlastkem]; do jámy \ do hluboké Ote. [předl, před subst. a před adjekt. přívlastkem];
s jinú \ s jednu sluhů Ote. [předl, přede dvěma souřad. přívlastky]; k jeho k véliciej | prosbě Pass. [před přívlastkem nesouřad. a souřad.];
od cesty | od své \ ote zlé Ol. [předl, přede všemi členy výrazu]; dítě po sestře \ po jeho | po mnišce Půh.;
na Bělu, na krále.uherského Dal. [předl, též v přístavku]; po kněze
Bořivoje Moravského, po strýce bratra českého Dal. Některé jiné příklady (podle předložek):
bez mého beze všeho zašlúženie ModL; do peci do hluboké Ote, do kláštera do toho tamt.; k břehu k bezpečnému Brig., k muži k velmi lstivému Pulk., na družce na svého Hrad., na horu na vysokú Ote, na stezky na jejé OL; nade mnú nad hřiešnú Ote; o zbožie o žádné Všeh.; o světskéj věci o rozličnej Ote; pod skalů pod vysokú tamt.; přede'■vSěmi před.svými volenci Pulk.; přes noc přes celú Ote; pro svú pro velikú dobrotu Hom.; pro ně pro samy štít .; pro její přímluvy nebo pro čí pro jiné Chelč.; s rukama s nedvědíma Štít.; se pánem se svým Brig.; v pokoleniu v druhém ŽW., v nenávist upadli sú v ta-kovú Chelč.; v jednu v ženku v těhotnú Ote; v ony u pokojné časy Alx. [druhév > u]; v tento u mój žalostný čas Hrad.; ve čtvrtek u veliký Comest.; z lida z israhelského Lit.; za života za zdravého Vít.; za dní za dávných Ol.
Sem hledí též případy, kde je jedním členem celého výrazu veš, oba, sám, každý a jiný. Na př.: :
za to za vše Alb.; v tom ve všem zboží Ote, za všě za ny Mast., Alb.; . '
ot ní ot obú Alb.; ■ ■
naň na samého Všeh., na ně na samé tamt.;
v přievodu v každém Všeh.;
s jinými s mnohými dary Pulk.; s jinými se třmi Jeron. Některé doklady viz už výše.
Gebauer praví, .že se »předložka opakuje nikoli vždy, nýbrž jen v jistých spojeních« a uvádí, že je tomu tak mimo při spřežkách s eso »zejména« při veš, oba atd. Avšak doklady, které pak uvádí při jednotlivých předložkách, ukazují, že se předložky opakují ve výrazech, kde veš, oba . . . není, častěji než ve výrazech s těmito slovy.
Toto opakování předložek-je bez pochyby archaismus, jak vysvítá z toho, že ho postupně ubývá. Zřetelný je tento úbytek v století 16. Do nového jazyka se dochovaly jen zbytky typu k tomu ke všemu.
122. Gebauer uvádí celkem nehojné, ale nikoli ojedinělé případy, kde má předložka, hlavně v (někdy v hláskové podobě u) s akusativem nebo s lokálem, postavení jiné než v případech z předešlého §:
160
ne-v-svém domu Rožmb.; v-ne-u-vetchosti Pernšt.; i-v-žádné věci Cesta;
zabitých ne-u-mále Alx.; v ne-u-mieřě Hrad.; v ne-v-čas KrumL;
ně-v-čem vinen Štít.; v-ně-v-čem Krist.; v-ni-ve-č Štít.; v ni-v-čež Lit..; ni-v-čemž Alx.; v-ni-v-čemž Vít.; v lec-ve-č Štít.; Spíše je třeba číst v leč-več. pře-v-žalostnéj době Hod.
Většinu případů vykládá Gebauer tak, že je v nich předložka v (v > u) »uvnitř spřežením. Podle něho je tedy na př. ně-v-čem místo v něčem, v-ni-več místo v nic. Ale tak tomu není. A nejde tu o spřežky.
Doklad z Rožmb. je nutno čisti takto: hospodář když staví hosti ne v svém domu = nikoli v svém domě. Je tu nevětná (členská) záporka ne, která je slovo samostatné a klade se ústrojně před celý výraz, který popírá. I dnes bychom řekli ne v svém (ve vlastním) domě a podobně říkáme na př. ne v každém, domě apod. Sr. k tomu v § 23. Nelze se domní-vatj žer by mělo být v nesvém domu.
Podobně je tomu v doklade z Alx.: zabitých ne u mále. Výraz u mále (v mále) znamená »málo«, vlastně »v malosti, v malém počtu«. Záporně: zabitých ne (nikoli) málo, t. j. dosti mnoho, tedy: ne u mále.
Spojení u mále se asi časem chápalo za jedno slovo: umále. Sr. u plně (< v plně = v plnosti)> úplně, úplně (a k tomu přitvořeno a_dj. úplný). Pak bychom psali: ne umále nebo i spojitě: neumále. Sr.: ne úplně (na př. správně) || neúplně.
O vkládání předložky do spřežky (ne u mále) nelze mluvit.
Doklad z Hrad. by zněl zcela pravidelně takto: jmáš v sobě drahú vôňu ne u mieře — ne (nikoli) v (obvyklé) míře. Nepravidelné je, že se tu vyskytuje předložka v ještě před záporkou: v ne u mieře. Snad je to podle případů, kde ne splynulo se jménem v jedno slovo, takže se předložka kladla před ně; na př. ne pokoj (= nikoli klid) — nepokoj — v. nepokoji.
Podobný případ je v Pernšt. Pravidelně by bylo: abychom slúžili v novotě ducha & ne u vetchosti = ne (nikoli) ve vetchosti, v starobě. Doložené „v ne u vetchosti" má předložku v před ne druhotně jako v doklade z Hrad.
Stejně by bylo pravidelné v KrumL: (přijití) ne v čas = ne (nikoli) v (pravý) čas. A druhotné je: v ne v čas. Výraz v čas splynul v příslovečné včas, záporné ne včas v nevčas (sr. novoč. včas, nevčas) a nejspíš podle kladného v-čas utvořeno záporné v-nevčas.
Doklad z Gest je třeba čisti takto: i v žádné věci k němu podobni nebyli. Toto i je slovo původně samostatné, vytýkavě zdůrazňující příslovce, a kladlo se proto zcela ústrojně před celý předložkový výraz. Sr. obdobné novočes.: vůbec, naprosto v žádné věci; ani v tom případě.
11 Mluvnice 161
Prvotne je i, upozorňovací citoslovce: i v žädné věci = hle, v žádné věci. Sr. podobný vývoj příslovečné platnosti z citoslovce v §21. Časém splynulo i se zadný v ižádný a pak se začalo říkat v ižádné věci. Sr. obdobnou složeninu ni-žádný — v nižádné věci.
Štítenské v lecveč (lečveč) je předložkový výraz k složenému zájmenu lecčso (leččso) = novočes. lecco. První část této složeniny je slovo původně samostatné, leč a leci, lec.
Tato druhá podoba vznikla nejspíše z lečsi změnou čs v c (sr. čso — co); leč je nejspíše z lečb.
Proto se leč (leci, lec) kladlo před předložkový výraz: leč v čem, lečveč (= ve-č, sr. na-č, proč . . .). Slovo leč pak splynulo se zájmenem v jedno slovo, ve složeninu, kde nabylo povahy předponové: leč-čso. Tu se říkalo: v leččso, v lecčem atd. Držel se však jako archaismus výraz lec več, lečveč a podle novějšího v leččso, v lecčem utvořeno v lečveč.
Podobně lze pochopit pře-v-žalostnéj v Hod. Adjektiva typu přežalostný jsou od jisté doby složeniny a proto se klade předložka před ně: v přežalostné době. Původně je přě- slovo?samostatné, s platností příslovečnou (asi = velmi) a proto se říkalo: přě v žalostnej (době). Doklad v Hod. je tedy archaimus.
V kapitole o záporu vykládá Gebauer, že je záporka ni ve složenině ničso slovo samostatné, neboli že to původně složenina není. A že se proto kladlo ni před předložkový výraz: ni v čem, ni več; sr. ni zač Tál. Když se ni a čso chápalo za složeninu, říkalo se: v ničem, v ničso. Podle toho se k archaismu ni več, ni v čem (niveč, nivčem,) přidala nová předložka, takže vzniklo shora uvedené v niveč, v nivčež, v nivčem (vniveč. . .).
Tento pravděpodobný výklad má obdobu ve shora podaném výkladě o »v leěveě« a »pře v žalostnéj«.
Podle něho je na př. ve výraze v-ni-veó .předložka ve od původu a není » uvnitř spřežení«. Tak tento výklad odporuje prvnímu Gebauerovu výkladu.
123. Předložky dle, podlé a miesto stávají nejen jako ostatní předložky před svým jménem (nebo před jeho přívlastkem), nýbrž dosti často též za ním. Na př.:
trpěti neviny dle Alb. »pro nevinu, nevinně«; převeliké nevěry dle Ap.; užiika dle Kruml.; co dle Hrad. (co v původní platnosti genitívni = čeho; co dle — proč); boha dle Štít.; jeho dle Milí.; marné chvály dle Chelč.; božie dle lásky Ap., malého dle mýta Alx. [předl, za přívlastkem, ale před substantivem];
své hrálevé podlé Pil. »podle své královny«; mne stoje podlé Kat. [předl, oddělena od substantiva přísudkovým slovesem];
• Judy miesto Ap.; sestru miesto Alx. (sestru = du.); kněze miesto Dal.; boha miesto Kruml., toho miesto ListVrat.
Kladení těchto předložek za jméno je archaismus, zbytek z doby,
r
kdy to nebyly předložky, nýbrž jména, nabyla příslovečného významu. Genitivy jmen, se kterými spojují, jsou tedy neshodné přívlastky, kladené jako v. jiných případech před svým jménem; viz v § 118.
V nové češtině je tohoto zbytek v příslovečném medle, vzniklém z mne-dle a vyskytujícím se již v Br.
Literatura k § 111—123:
Jan Gebauer: HistMl. IV, 88—92 (příklonky); 83—86 (přívlastek); 425—426 (k § 121), 429 a násl., 499—502, 653 (§ 122), 432, 434, 448 (k § 123)..
Ant. Tomaa: O slovosledu u Dalimila. Program reál. gymnas. v Kolíně 1911/12 a 1912/13. (K tomu O. Hujer v LFil. XLI, 473—475.)
V. Vondrák: O místě attributivniho adjektiva a substantivního genitivu ve větě. Jagicův sborník 151—158.
V. Flajšhans: Lesů pán. Nit. IX, 66—67 (k § 118, 120).
V. Ertl: Příspěvek k pravidlu o postavení příklonek. NĚ. VIII, 257 a násl.
B. Havránek: Genera verbi. . . I, 36 (k § 112).
162
163
C. Slovesné tvary.
1. SUPINUM
124. 1. Supinum vystupuje v staré češtině po stránce slovotvorné jako neohebný slovesný útvar, tvorený příponou -t ze slovesných kořenů nebo kmenů: pit, lézat, nosit, brat, dělat. . . (proti inf. piti, kžěii, brati . . .). Je to tedy slovotvorné příslovce.
Jiná je otázka, co je to od původu. Může to být od původu příslovce, ale také substantivum, již v době předpísemné v příslovce ustrnulé. Jako důkazu pro druhou možnost lze se dovolávat jednak výrazu ze spotu, který je podle Gebauerova zjištění čtyřikrát doložen v Pass.; na př.: dokud já ze spatu nevstanu = ze spánku. Jednak lze ukazovat na to, že se při supinu klade předmětový gen., nikoli akus., na př.: jdu lovit ryb (viz dále).
Toto pojetí, které jsem zastával i já, není však nepochybné. Je pravda, že kdyby bylo supinum od původu substantivum (spat = spánek), bez obtíží bychom pochopili jeho předmětový genitiv; např. »lovit ryb« by bylo původně znamenalo »lov, lovení ryb«. Ale nepochopili bychom dobře jeho užívání. Podle staroč. dokladů typu »jdu lovit ryb« bylo by substantivum lovit mělo příslovečný úkon, a to účelový = jdu na lov ryb. Mohl by to být původní nomin. nebo akus., ale žádný z těchto pádů nemá u jiných substantiv příslovečný úkon účelu, naopak i jiné jejich příslovečné významy jsou zřejmě nepůvodní a příslovečný akusativ je velmi často předložkový. Těžko bychom pochopili, že jen supinové substantivum nabylo už v dávných dobách platnosti účelové.
Viz k tomu ještě v dalších výkladech (§ 125).
2. Jako příslovce, a to účelu, vystupuje supinum ve všech staročes. dokladech; na př.:
král spat jide Dal.; jedů bránit svého dvoru tamt.; jehož (těla) mazat .přišla Hrad.; aby přišel pohonu svědčit; jde súdit země ŽW.; přídě súdit živých i mrtvých Pass.; vstáváte ráno túlat sě a pit až do večera Alb.; šla hospodina hledat tamt.; jela ohledovat žen tamt.; přijide Maria vidět hrobu EvZ.; vyšli načérat vody Ol. „načerpávat"; přišel volat hriešnych Chelč.; táhli Náchodu retovat Háj.
Valnou většinou je supinum po slovesech pohybu a vyslovuje zřetelně jejich účelové určení: šel, jel. . . za jakým účelem? — aby spal, bránil dvůr, mazal tělo ...
Nepřesné je, že supinum vyjadřuje cíl, neboť v takových případech o cíl vůbec nejde.
Nejednou se supinum klade po slovesech posiati, věsti, sebrali sě, pojili; na př.:
Nero své lovce lovit zvěři poslal Pass.; svú bratří tázat rozeslal tamt.: kdyžto špehovat biech poslán 01.; poslal panoše své volat pozvaných na svatbu EvV.; povede (vola) napájet Koř.; chtějí1 pojetí k sobě kvasit Lit. „v zíti k sobě (lidi)".
Leckdy též v jiné souvislosti; na př.:
kázal jim dělat do své vinnicě Štít. »kázal jim do své vinnice (jít) j dělat«; však netbají, by o bobu slyšeli. . . , ale on do krčmy, onen k tanci, onen na besedu zpravovat jiných Štít. »on do krčmy . . . (jde) pomlouvat jiné«.
125. 1. Supinum je zpravidla od slovesa nedokonavého, ačkoli někdy jde o děj dokonavý. Gebauer připomíná zejména nedo-kon. navštěvovat:
byl jest jel navštěvovat Jorama 01. »navštívit«; jeden bratr přijide navštěvovat jeho Ote.
Lze uvést na př. ještě: ke mně jste vyšli. . . jímat mě OpMus.
Gebauer shledal v starých památkách jen řídká supina od sloves dokonavých; např.:
nechodiec na posteli lec Trist. (k léci, lahu — lehnout); jdu k otci miesta vám připravit Drk.; přišel jsi zatratit nás Comest.
Tvoření supina jen od sloves nedokonavých pochopíme bez obtíží při předpokladu, že je to od původu příslovce, nebot slovesná příslovce slovotvorné vid nerozlišují. Na př. příslovce ležmo: četl ležmo = tak, že ležel 11 zkusím to udělat ležmo — tak, že si lehnu. Supinum od sloves nedokonavých mohlo tedy vyjadřovat podle potřeby též vid dokonavý.
Dokonavá supina vznikla podle určitých slovesných tvarů a podle infinitivu, tedy verbalisací. Jejich nepatrný počet svědčí o tom, že jde o jev druhotný, vzniklý v době, kdy už supinum odumíralo.
2. Při supinu se klade stavový předmět zpravidla v genitivě, nikoli v akus. Sr. v 124, odst. 2: jehož mazat, bránit svého dvoru, pohonu svědčit. . . Nebo:
byl vyšel zabíjet mudrcov Pror.; když klášteruóv chtieše jiti navštěvovat Ote; přišel odlučovat chudých Comest.
Akusativ shledal Gebauer jen velmi zřídka: ,,-má přijití súdit živé i mrtvé Štít.; přišli sme chválu vzdát. Nikod.; vyjide kupovat okrasu ženskú Comest.
Supinum, svým původem slovesné příslovce, předmět při sobě mívat nemohlo. To znamená, že genitivy nenáležely původně k němu, nýbrž k určitému slovesu: jedů svého dvoru | bránit; aby přišel pohonu] | svědčit; chtieše jiti klášteruóv \ navštěvovat. Smysl byl: (dívky) jely k svému dvoru, aby jej bránily; aby přišel k půhonu a aby při něm svědčil; chtěl jít do klášterů, aby je navštívil. Je tu starobylý bez-
164
165
předložkový genitiv místo pozdějšího předložkového. To lze dobře předpokládat, protože je supinum starobylý útvar, který v době historické ponenáhlu odumírá.
Je arciť nepochybné, že se v době staroěes. pociťoval tento genitiv za předmět supina. O tom svěděl případy s akusativem. Ale to je pojetí druhotné, odraz verbalisace jako dokonavost. Tím si vysvětlíme, že se genitiv klade nejčastěji za supinum: súdit země, živých i mrtvých . . . , viz v § 124, odst. 2. Ale ne ojediněle bývá genitiv před supinem:
aby přišel pohonu \ svědčit; táhli Náchodu \ retovat (tamt.); klášte-ruóv chtieše jiti | navštěvovat (výše odst. 1); vešla sem statku svého | opatrovat Svěd.; jidú bratřie \ navštěvovat Ote; šel ovcí \ střic Ol.
Toto postavení je zbytek z doby, kdy genit. náležel svou platností k určitému slovesu.
126. Supinum se vyskytuje hojně ve století 14. a 15., jen zřídka v 16. Již ve století 14. klade se místo něho infinitiv, který postupně převládá. Na př.:
když prídeš súditi ŽKL; jide na púšči modliti Alb.; přišli sú obřě-zovati dietě Koř.; aby Sel navštěvovati mnichuóv Ote; přišla viděti hrob EvS.; přišel jest hledali a spasili, což zahynulo jest Chelč.
V novém jazyce se zachovává jen spot (jdu spat ...) a v biblické mluvě soudit (přijde soudit živých i mrtvých).
Odumírání supina a jeho nahrazování infinitivem má příčinu významovou, záležející v tom, že také infinitiv měl nezřídka příslovečnou platnost účelovou, vzniklou z původní platnosti zřetelové. Viz dále v § 128. Jazyk še proto mohl supina vzdát. A infinitiv hověl jazyku lépe než supinum, protože rozlišoval vid a měl při sobě stavový předmět v akusativě.
Z toho vyplývá, že je supinum již v raně starém jazyce archaismus, který se vymykal z větoslovné soustavy tehdejší, odlišné od soustavy v době svého vzniku a trvání v dobách předpísemných.
V době, kdy supinum ještě žilo, ale kdy měl infinitiv již hojně příslovečnou platnost účelovou a začal nahrazovat supinum, projevilo se toto prolínání obou útvarů též tak, že se vlivem supina začaly objevovat infinitivy bez -i, na -t. Začátky toho sahají do století 14., ale až do 2. polovice 16. století má infinitiv na -ti rozhodnou převahu.
Literatura k § 124—126:
Jan Gebauer: HiatMl. IV., 581 násl.
Fr. Trávníček: NovoóM. II, 1407 (k § 124, pozn.).
2. INFINITIV
127. Infinitiv je v historické době po stránce slovotvorné neohebný slovesný útvar, tvořený ze slovesných kořenů nebo kmenů nejčastěji příponou -ti nebo -ř (piti, pít, dělali, dělat ..".,§ 126). Omezený je počet infinitivů na -ci, tvořených původně též příponou -ti; pek -ti > >péci. Je to tedy slovotvorné jako supinum slovesné příslovce.
Po stránce úkonné má infinitiv v historické době platnost nejen příslovce, a to původně zřetele, pak též účelu, nýbrž i nesklonného substantiva,' která se projevuje tím, že je infinitiv nejčastěji podmětem (mluviti stříbro, mlčeti zlato = mluvení je stříbro, mlčení zlato). Vedle toho nabývá infinitiv též jiných úkonů, které se vyjadřují substantivem. Zubatý připomíná na př. infinitiv po slovesech brániti a zapovídali (brání mu, zapovídá psát), který má úkon odlukový (brání mu v psaní). ,
Z těchto úkonů vyvodil Gebauer závěr, že je infinitiv od původu dějové žen. substantivum na -tb (pitb = pití), kterého se užívalo v gen., dat. nebo lok. na -ti podle toho, s čím se spojovalo.
Na př.: v budu piti jde prý o původní lok., poněvadž smysl je „budu v pití"; ve chci piti o původní dat. = chci pití (staročes. je chtieti Čemu); v přestanu piti o původ. gen. = přestanu, ustanu od pití (sr. staroč. přěstati beho).
Tento tvar na -ti prý ustrnul a pak se ho mohlo začít užívat i jako nominativu (loupili není koupiti = loupení není koupení) nebo jako akus. (slyším mluviti = slyším mluvení).
Tato domněnka je však v rozporu s vývojem infinitivu v době dějinné. Infinitiv má v rané i pozdější době nepochybně častěji platnost příslovečnou než v jazyce pozdním a dnešním. Vývoj infinitivu v době dějinné spěje tedy od platnosti příslovečné k substantívni, nikoli naopak, jak bychom čekali, kdyby byl infinitiv původně dějové substantivum.
Dále pozorujeme konkrétně, že mnohý infinitiv tam, kde jde podle Gebauerovy domněnky o původní substantivum, původně nebýval. Na př. se říkalo v starém jazyce nepřestanu cestuje (s přechod.), nikob: cěstovati. Gebauer sám uvádí hojné doklady této a obdobné vazby:
cestuje nepřěsta, jeliže sě dobra města Jid. »až se dobral«; nepřestanu klidiec zahrady Štít.; plačíc nepřestává Hrad.; ani kdy usta-nieše hádaje se Ote >
Za naše >>vidím tě ležet, slyším tě zpívat« říkalo se v starém jazyce »vizu tě ležiec, slyšu tě zpievajúc (ležiece, zpievajúcen). Viz doklady v § 104.
Tu tedy infinitiv v platnosti substantiva v dějinné době teprve vzniká, ujímá se místo přechodníku. V dalších výkladech uvidíme, že je'substantívni pojetí infinitivu novější též jindy a že vzniklo z po-
166
167
jetí příslovečného. Kromě toho je důležité to, že je infinitiv v úkonu předmětového substantiva namnoze nemožný; na př.: žádám, vás, prosím vás vrátit mi půjčenou knihu; vyzývám vás přijít ke mně; napomínal ho jezdit opatrně.
Kdyby byl infinitiv od původu substantivum, nepochopili bychom to dobře, ačkoli tu může jít o takovou platnost, jakou Gebauer jindy předpokládá: prosím vás o vrácení knihy, vyzývám vás k příchodu ke mně; napomínal ho k opatrné jízdě.
Vycházíme-li ze staročeského stavu, ukazuje se zřetelně, že je infinitiv od původu slovesné příslovce a z této platnosti že se vyvíjí platnost substantívni. Vývoj, který zastihujeme v staré češtině, je již pokračováním vývoje v době předpísemné. Leckteré jevy jsou velmi starobylé a proto je nedovedeme všechny plně pochopit, neboť jsme tu teprve v samých začátcích zkoumání historického vývoje infinitivu.
, Při řešení těchto zcela nebo částečně nejasných případů nebude však možné vycházet z Gebauerovy domněnky,.protože jí dějinný vývoj mnohých nepochybných případů nehoví a protože je tento vývoj zajisté ústrojné pokračování vývoje předpísemného.
INFINITIV V ÚKONU Z BETELOVÉHO A ÚČELOVÉHO PŘÍSLOVCE
128. 1. Příslovečná platnost zřetelová je pravděpodobně původní a základní platnost infinitivu. Shledáváme ji u něho velmi často a lze tu rozlišovat několik typů.
A. Typ chléb tvrdý jésti.
Infinitiv je tu po adjektivech v různé větné platnosti a vyjadřuje vlastnost se zřením k nějakému ději = chléb tvrdý se zřením k jedení, tvrdý na jídlo, jehož tvrdost poznáváme při jídle.
Lze tu též mluvit o platnosti vztahové: tvrdost chleba se vztahuje na jídlo, projevuje se při něm.
^Na př.: miesto dobré bydliti Hrad. »místo dobré k bydlení« [infin. blíže určuje přívlastkové adjektivum]; velmi dobrá voda plti Lobk. »dobrá na pití«; víno protivné piti tamt.; nad tiem hradem jest vrch náramně vysoký a příkrý nahoru jiti tamt. »vysoký a příkrý se zřením k chůzi nahoru«;
jakož jest ječný chléb tvrd jésti Štít. »jakož ječný chléb je tvrdý na jídlo« [infin. při adjektivu ve sponově jmenném prísudku]; těžeks mi nesli Hrad. »jsi mi těžký na nesení«; (zármutek) jest nevinnému člověku těží nésti než vinnému Alb. »je těžší na nesení«; Ježíš byl prvý jésti, plti pétJei. »první co do jídla a pití«^ bylé, ješto jest ovciem užitečné jésti Ote; práce jest krásna hlédati Štít. »krásná na hledání, na hledění, na pohled«; kuroptva jest snadná jeti Eys. »snadná k po-jmutí,kchycení«; čistota jest všem liba slyšeti Štít.; (dívka) jepřěmlu-
168
viti pracná Kat.; (Eva je) křehká jako kost, snadná zlámali Soif.; aby byli (lidé) hleděti milí Rúd. »milí na pohled«; aby se posílili a tak silnějše trpěti byli Pass.; ovoce jésti bylo nechutné Štít.; mé tělo bylo jest hrozno hleděti Kruml.; (rajské ovoce) jest dobré jésti a krásné patřiti i hlédati rozkošné Ol.;
ež sě je pěkno podívati Štít. [infin. je při adjektivu, které je jednotnou částí věty].
O zřetelové platnosti infinitivu svědčí vedle smyslu to, že se jindy místo něho klade výraz s předložkou k nebo s na; na př.:
(beránek) nenie ještě k jedení dobr Comest.; miesto k dědině dobré Ote. (viz výše Hrad.: bydliti dobré); ó duše, křehká k stání, snadná ku pade.nl a nespesná ke vstání Kruml.; byla hrozná ku pohledění Ezop; krávy na pohledění šeredné Br.
2. V některých shora uvedených případech pozorujeme, jak platnost zřetelová přechází v platnost účelovou. Na př. »(velmi) dobrá voda plti« znamená »voda dobrá se zřením k pití« a také: dobrá na pití, k tomu, aby se pila. Podobně »miesto dobré bydlith znamená též »dobré za účelem bydlení«.
Tato dvojí platnost nebo přechod platnosti zřetelové v účelovou proniká u infinitivu v mnohých jiných případech, o kterých bude řeč dále.
Je-li voda dobrá k pití, slouží lidem k pití, lidé jí za účelem pití užívají. A naopak: pijí-li lidé vodu, zajisté se k pití hodí. Tak jsou obě platnosti, zřetelová a účelová, dialekticky mezi sebou spjaty.
129. B. Typ pokrm jésti.
1. Infinitiv je tu při substantivu v různém větném úkonu a vyjadřuje jeho určení zřetelové (vztahové) nebo účelové = pokrm k jídlu, na jídlo. Na př.:
toť jest ten pokrm jésti a to pitie piti Štít.; neměj s tiem spravedlivým nic činiti tamt. »nic co do činění«; jeden den nic jésti nejmiešta Dal.; kto má uši slyšeti, slyš Hus »uši k slyšení«; dadie mu sedliště býti 01.»sídliště k bytí, obývání«; nebude třeba lovóv túlati Štít. »lovů k toulánk; nejmám sě nic zpoviedati Hus »nic ke zpovídánk.
2. Obdobné jsou případy, kde infinitiv vyjadřuje vztah substantiva k něčemu, neboli to, v čem něco záleží. Na př.:
jakož jest obyčej židuóm hřiesti sě Lit. = obyčej vztahující se na pohřbívání, záležející v tom," že se pohřbívají (staré sloveso hřésti, hřebu = hrabati, zahrabávati, pohřbívati); zákon jej ukřižěvati Hrad. = — zákon vztahující se na ukřižování, dávající právo ukřižovati; Prokop neměl práva zapsati toto zbožie Arch.
3. A blízké jsou takovéto případy:
troj je čas jésti a piti Štít. = čas k jídlu a k pití; kdy čas vzieti řepu Alx. = je čas . . . ; čas k snadnějŠiemu přistúpiti Levšt.; protož
169
hodina jest již aspoň procítiti Štít. = hodina k procitnutí; z toho snu hodina jest vstáti tamt. = hodina ke vstání, vstávání;
strach mě otjeti Dal. = mám strach, co se týče^odjezdu, strach z odjezdu; že div na něj pohleděti Ezop = div na pohled;
aby nechtěli viece smýšleti, nežli jest třeba smýšleti Štít. = potřeba co do smýšlení; téhož netřeba jest druhé psáti tamt. »po druhé psát«; čbánu lze mluviti nebieše Hrad. = ěbánu nebyla možnost mluvit, co do mluvení.
Zřetelový (vztahový) úkon infinitivu je patrný z toho, že se místo něho klade dějové substantivum s předložkou k. Sr. ještě dnes: mám příčinu plakat (naříkat ...) || ... k pláči; máme příčinu k plakáni Gesta.
•   C. Typ pytel penězóm klásti.
4. Je tu při substantivu pytel vztahový dat. penězóm = pytel na peníze. Výraz »pytel penězóm« je pak blíže příslovečně určen infinitivem klásti, a to účelově = pytel na peníze — za účelem kladení (jich do něho), ke kladení; neboli = pytel na peníze, aby byly do něho kladeny. Na př.:
vzat miesto něho (meče) pytel penězóm klásti Brig.; pilka rohóm řezati Bern. = pilka na rohy k řezání; kúpichu pole pútnikom hřésti,. Hrad. = pole pro poutníky k pohřbívání;
Sr. k tomu: kúpichu pole na pohřeb pútnikom Drk.
biskup slúpy kázal (v kostelích) učiniti almužně klásti Pulk. = sloupy na almužnu k (jejímu) kladení; udělá stodoly chovati oleji a vínu Ol. = stodoly na olej a na víno k chování, přechovávání jich; jenžto ničemuž sě dělati nehodí Ote. = nehodí se ničemuž k dělání.
130. C. Typ káže jemu stati.
1. Infinitiv je tu při slovese, nejčastěji přísudkovém, a blíže určuje, nač se toto sloveso vztahuje, za jakým účelem se"něco děje = dává mu rozkaz, vztahující še na stání, zastavení, rozkaz ke stání, k zastavení, aby stál, zastavil se. Na př.:
téj hlavě kaž z mirtvých vstáti Jiří; káza vojem »vojům« vstáti Alx.; káza vozu postáli Koř.; káza vozu stati EvOL; kaž oleji tuto stati Hrad.; káza sě všem Němcóm sníti Dal. »shromážditi se«; (biskup) dva korce ustavi dávali oráči každému tamt. = ustanovil každému oráči dva korce k dávání, aby dával dva korce;
přikázán velikonoční beránek jésti Štít. = k jídlu, aby se jedl.
2. Obdobný je typ dali mu vodu piti = dali mu vodu k pití. Na př.: myrru a žluč jemu piti dali Štít. = k pití, aby se napil; dal jej
(chléb) nám přijímali tamt. = k přijímání, abychom jej přijímali;
(pokladi) sú tobě schovati dáni Pass. = dány do úschovy; do jiného domu chovati dána tamt. = na opatrování, na vychování; zvěři sniesti dáni budete tamt. =. k snědku; když ta věc dána byla znáti Lobk. =
dána byla za tím účelem, aby ji lidé znali; (lovci) svému starosto věděti dali Pass. — dali na vědomost, na vědomí.
Někde je možné chápat infinitiv za bližší určení jména jako v § 129; na př.: dali mu vodu pít. Ale doklady s pasivem — (pokladi) sú tobě schovali dáni — ukazují, že je infinitiv závislý na slovese.
3. Na přísudkovém slovese je závislý infinitiv též v takovýchto případech:
tohot sě nelekám mluviti OD. = nelekám se, co se týče mluvení; tu sě bojím psáti tamt. = mám obavu, co se týče psaní; mám obavu vztahující se na psaní; styděl sě toho i pomysliti Štít.;
nedostává se tomu mlýnu mleti pšenice Chelč. = nedostává se mlýnu pšenice k mletí.
SUBSTANTIVISACE A VERBALISACE INFINITIVU
131. 1. Substantivisací rozumím to, že infinitiv nabývá úkonu substantiva, zejména to, že může být podmětem: mluviti stříbro, mlčeti zlato; sr. v § 127.
Verbalisace záleží v tom, že infinitiv rozlišuje některé úkony, které rozlišují určité tvary slovesné. Je to předně vid; na př.: nésti— přinesli; navštíviti — navštěvovati. Dále to, že má infinitiv při sobě předmět, zejména stavový předmět v akus.: piti vodu, jisti chléb ap. A za třetí to, že rozlišuje slovesný rod: nésti — býti nesen.
Jako příslovce od původu nabyl infinitiv těchto úkonů druhotně a časem. V jejich nabývání a tím v omezování původní platnosti příslovečné záleží vývoj infinitivu v době historické, který je pokračováním z doby předpísemné.
2. Substantivisace a verbalisace infinitivu zřetelně proniká ve vývoji staročes. dokladů tohoto znění: čistota je liba slyšěti, viz v § 128. Podobně tamt.: těžeks mi nésti; (Eva je) snadná zlámati; kuroptva jest snadná jeti; (dívka) je přěmhiviti pracná. Jde o věty se sponově adjek-tivním přísudkem.
Dnes bychom řekli: je libo slyšet čistotu (= čisté věci);?'e mi těžké nésti tě; je snadné Evu zlámat, chytit koroptev; je pracné dívku přemluvit. Infinitiv je dnes podmětem, má povahu jména: slyšet čistotu — je libo (co je libo ?)[» slyšet čistotu« znamená totéž co »slyšení čistoty«]. Jména, která jsou v starém jazyce podmětem v nominative, jsou dnes předmětem infinitivu a mají akusativ (slyšet čistotu). Vedle substati-visace infinitivu proběhla tu tedy též jeho verbalisace.
Je pravděpodobné, že toto nové pojetí infinitivu, nastávalo s počátku ve větách tohoto typu:
ovoce jésti bylo nechutné Štít.; žej to mnohým bylo tvrdo slyšeti tamt.; panenstvie jest těžše zachovali tamt.; múdrá slova jsú bláznóm slyšeti
170
171
I
protivná N Rada; (muky) jsú trpě t i Pnuiaé Spor; ty tři cisty znáti pilno Alx.
Dnes chápeme takové věty v tomto smyslu: jedení ovoce bylo nechutné; zachovávání panenství je těžší atpod. Ponecháváme však původní infinitiv: jisti ovoce bylo nechutné . . . Substantivum ovoce, které bylo při původním pojetí podmětem, tedy nominativem, zůstalo, ale chápe se za akusativ: bylo nechutné jisti ovoce.
Tam, kde není nominativ roven akusativu, byl nominativ nahrazen akusativem nebo pádem předložkovým: je libo — slyšet čistotu; jo mi těžké — nésti tě; je hrozné hledět na mé tělo (za původ.: mé tělo bylo jest hrozno hleděti Kruml.).
Vedle toho se změnil též tvar adjektiva, které je čistě jmenným nebo sponově jmenným přísudkem: ♦Čistota je liba slyšeti« změnilo se v »je libo slyšeti čistotu«.
To pak mělo někdy za následek změnu sponového slovesa: čistota byla liba slyšeti > čistotu bylo libo slyšeti.
Podobně na př.: (zármutek) jest nevinnému člověku těží nésti než vinnému Štít. [jmenný muž. tvar shodný s nomin. zármutek] > sta-roěes.: je tieže nebo těžše nésti zármutek, novoč.: je tíže (příslovce) nebo těžší (složený tvar střední) nésti zármutek.-
Vidíme, že tu nastaly různé změny ve větné stavbě.
3. Verbalisace" a substantivisace pronikala v takových případech již v jazyce starém. Sr. na př.: mílo jich poslúchati Kab. = je milo . . . [původní podoba by zněla: jsú milí poslúchati].
Z toho lze usuzovat, že se nové pojetí ujalo již předtím hojněji tam, kde nemusilo dojít ke změnám tvaroslovným, na př.: ovoce jésti bylo nechutné (viz výše). Do jaké míry nové pojetí proniklo ve století 14. a 15., s určitostí říci nedovedeme. Ze už v té době bylo, svědčí dále větná skladba tohoto dokladu:
mluvili svobodněji; jésti hojnějé, piti chutnějé, modliti sě kráče, nic před bohem škaředějé Modl. »nic toho, nad to není škaredější«. -
Infinitivy mluviti ... jsou tu zřejmě podmětem, a to samostatným, odděleným od ostatku věty neukončenou přestávkou. Po ní se na ně odkazuje shrnujícím zájmenem nic. Sr. novočes.: jen mluvit, to je velmi snadné. Při této stavbě věty stojí infinitivy mluviti ... daleko od adjektiva škaře-dější, jehož příslovečným určením původně byly.
4. Substantivisace a verbalisace nastala časem též v případech typu zákon jej ukřižěvati »je zákon . . .«, viz v § 129, odst. 2. a 3.
Dnes chápeme onen doklad takto: ukřižovati jej (podmět) — je zákon (přísudek). Po stránce tvarové tu nenastala^, žádná změna, nýbrž jen změna v pojetí větné stavby. V původním pojetí bylo zákon nositelem větné platnosti, jednotnou větnou částí, a inf. bylo jeho zřetelové, obsahové určeni. V novém pojetí je inf. podmětem a sub-
stantirmn zákon se sponou je chápe se za jmenný přísudek. Jde tu tedy o další změnu ve větné stavbě.
Ani tu nedovedeme vždy s určitostí říci, kdy nové pojetí proniklo.
V našem případě je však jisto, že tu bylo již pojetí nové, neboť infinitiv ukřižěvati má předmět jej, neboli je verbalisován. S verbalisací pak souvisí substantivisace, substantívni úkon^infinitivu.
132. 1. Verbalisace a'substantivisace infinitivu tvoří nedílnou, dialektickou jednotu protikladů, jak jsme viděli v minulém §: původní příslovce nabývá povahy substantiva, ale zároveň povahy určitého slovesa zejména tím, že má jako ono stavový předmět v akus. (je libo — slyšet pravdu), kdežto substantivum má předmět v genitivě (slyšení, poslouchání, poslech pravdy).
Sr. podobně: napsat báseň — je umění || napsání básně; stavět most || s.a.bz mostu. K
Vyrovnávání těchto protikladů je hnací síla vývoje infinitivu, jeho vývoj záleží ve vyrovnávání těchto protikladů. Výchozím bodem tohoto vývoje je verbalisace, neboť infinitiv tvořený ze slovesných základů má nejblíže k určitému slovesu, podléhá mu, přejímá jeho některé osobité znaky, vid, rod a určování předmětem.
2. Vedoucí úloha verbalisace je patrná tam, kde vedle ní neproniká substantivisace tak zřetelně, jak jsme to viděli výše v 1. a v předešlém §.
V doklade z Lit. jakož jest obyčej židuóm hřiesti sě (viz § 129, 2. odst.) jde pravděpodobně o původní pojetí, kde je podmětem substantivum obyčej a infinitiv jeho zřetelové (obsahové) určení. Tento infinitiv je však verbalisován, neboť má při sobě předmět sě.
Bez předmětu je toto sloveso v doklade z Hrad.: kúpichu pole pútnikom hřésti (§ 129, odst. 4) = pole, aby se na něm poutníci pohřbívali, byli na něm pohřbíváni. Podobně: nebude třeba lovóv túlat Štít. = lovů toulat se, k toulání.
Nekladení sě má obdobu u slovesného substantiva typu učení proti učím se atd. Toto substantivum nemívalo původně reflexivum právě proto, že je to substantivum. To se dodržuje dodnes u substantiv dějových: toulám se — toulka, chlubím se — chlouba, hádám se — hádka. TJ substantiva slovesného někdy se proniklo, u infinitivu pak vždy, t. j. verbalisace tu nastala veskrze.
3. Podobno svědčí o verbalisaci infinitivu předmět v těchto případech:
kdy čas vzieti řepu Alx.; Prokop neměl práva zapsati toto zbožie Arch. (§ 129, odst. 3. a 2.); pilen buď činili pravda Šach.
133. 1. Zvláštní pozornosti zasluhují případy verbalisace v případech tohoto typu: fli
vzat. . . pytel penězóm klásti Brig. (§ 129, 4. odst.).
172
173
Původní smysl je: pytel na peníze za účelem kladení jich (do něho). Dativ penězům se původně vztahuje k substantivu pytel, avšak časem se chápe za předmět infinitivu lclásti = vzat pytel za účelem kladení do něho peněz. O tomto druhotném pojetí svědčí dativ při slovesném substantivu, kde nemůže mít jinou platnost než předmětovou a kde je nepochybně místo genitivu. Vyskytuje se v starém jazyce dosti hojně. Na př.:
všem hřiechóm odpuščenie Hrad.; mým hriechom odpuščenie Pass; hřiechóm odpuščenie Štít.; jedna utrpenie sú odehnánie jedniem Miechóm, druhá druhým tamt.; aby člověk měl očistenie dopustilým (hříchům) tamt.; bolestem polehčenie Vít.
2. Některé případy jasně ukazují, že tento dativ souvisí s dativem v typu »pytel penězóm klásti«, že vznikl jeho druhotným pojetím. Na př.:
krámec rozkladl ku prodávaní klenotom Křiž.; (hrob) byl k pohřbení tělu panny Marie Háj.; klín k drvuóm štípaní Kol.; vuóz k vozbě drvóm Lit.
Tu bylo původně: krámec klenotom — prodávati, a znamenalo to: krámec na klenoty — za účelem prodávání (jich). Místo infinitivu se kladlo slovesné jméno s předložkou k, vyjadřující zřetelně účelovou platnost infinitivu, avšak dativ zůstal, nenahradil se genitivem, který je jako stavový předmět běžný (prodávanie klenotov). Tento dativ zůstal a chápal se za předmět beze vší pochyby proto, že se již v podobě »krámec klenotom prodávati« chápal za předmět infinitivu: krámec — klenotom prodávati = krámec — prodávati klenoty. Původní dativ zůstal, nebyl nahrazen akusativem, neboť jde o přechodné vývojové období.
Odtud se pak rozšířil předmětový dativ v platnosti genitivu k slovesným substantivům vůbec.
Tento dativ se ujal částečně i místo genitivu podmětového; na př.: skřipěnie zvhóm Alb.; pláč očima bude a skřehot zubóm Hus. N
Z toho vyplývá, že se na př. výraz »pilka rohóm řezatk (§ 129) chápal ve smyslu »pilka na řezání rohů«; nebo výraz »stodoly chovati oleji a vínu« (tamt.) ve smyslu: stodoly na chování, přechovávání oleje a vína.
134. 1. Tyto případy vrhají světlo na případy jiné, a to s genitivem. Na př.:
nedostává se tomu mlýnu mleti pšenice Chelč. (§ 130, odst. 3).
Tu jejgen. pšenice závislý původně na přísudkovém slovesu »ne-dostává se«; smysl je: nedostává se pšenice — za účelem mletí. Postavení subst. pšenice za infinitivem ukazuje, že se toto subst. časem chápalo za předmět infinitivu. Držel se však původní gen., nebyl na-
174
hrazen akusativem, jako jsme to viděli v typu »pytel penězóm klásti«. I tu jde jen o přechodný vývojový stav. ■
2. Tak pochopíme, proč je genitiv v dosti hojných staročes. případech
typu jechu sě hradu staviti Dal.
Dnes bychom řekli: jali se stavětí hrad. Infinitiv má při sobě předmět v akus., to je však odraz verbalisace. Původně náleželo hradu jako předmět k slovesu »jechu sě« = chopili se hradu, a infinitiv vyjadřoval účelové určení »za účelem stavěnk. Jiné příklady:
je sě Libuše haněti Dal.; je sě s niú medu piti tamt.; Drahomiř je sě pohanstva ploditi tamt.; jal sě všeho rozprávěti Pass.; jeli sě trhati klasóv pšeničných Krist,;
budou mipříti drobtuóv sebrali Hád.; hledají těch podtrhnuti Štít.;
styděl sě toho i pomysliti Štít. [původ.: styděl sě toho — pomysliti; pak: styděl se — pomysliti to];
jsem žádostiv byl té noviny slyšeli Žer. [původ. = byl jsem žádostiv té noviny — za účelem slyšení; pak: . . . žádostiv tu novinu slyšet].
Klade se tu též akusativ: je sě žákovstvo (z) země puditi Dal.; jal se nelibost činiti Pulk. To svědčí tomu, že se původní genitiv (hradu staviti) již chápal za předmět infinitivu a že se vlivem tohoto nového pojetí nahradil akusativem.
135. 1. Verbalisací a substantivisací infinitivu si vysvětlíme, že znamená možnost, nutnost nebo povinnost, většinou s dativem; na př.:
lidem jest věděli Hrad. = Mé nlají, musí vědět; mnět jest s tohoto světa sníti tamt.; že jim bieše z mrtvých vstáli tamt.; kde jemu bude siesti tamt. = kde si bude moci sednout; tomuť jest stati tamt. = to se má, musí stát; jest třetí den židovským hodóm příti tamt. = že mají židovské svátky přijití;
co je nám sobě sdieti ? Mart. = co máme učinit ?
Je to vazba stará, ale nepůvodní, neboť z platnosti slovesa býti a z dativu samého nelze ji vyložit.
Bylo by třeba předpokládat výpustku substantiv možnost... (je lidem možnost ... věděti), ale není po nich ani stopy.
Je nutno vycházet z původní větné podoby to je lidem věděti, která znamenala »to je lidem, pro bdi — za účelem vědění, aby to věděli«.
Infinitiv je zde účelové určení k podmetu to a dat. lidem je vztahové určení rovněž k to. Je to obdoba typu opytel penězóm — klásti« (§ 129 a 133).
Sr. v § 136 obdobné věty tázací. Z účelové platnosti tu přirozeně vyplývá význam možnosti, nutnosti: co je k tomu, aby to lidé věděli, to mohou, mají vědět. Tak »to je lidem věděti« nabylo významu: to mohou, mají lidé vědět.
175
Jako v jiných případech začalo se to chápat za předmět infinitivu věděli: lidem je věděti to; sr. v § 131. A pak sc mohlo to i vypouštět. Tak vznikla větná podoba lidem je věděli s významem možnosti nebo nutnosti.
2. Z verbalisace a substantivisace infinitivu je třeba vycházet při výkladu t. zv. d a t i v u s infinitivem, na př.: kaž oleji tuto stati Hrad.; sr. v § 130, 1. odst. Gebauer praví, že původní smysl je: poruč, aby olej tuto stál, nikoli: porué oleji, aby tuto stál.
Podobně vykládá Gebauer »dva korce ustaví dávati oráči každému« (Dal.) takto:, (ustavil, ustanovil), aby každý oráč dával dva korce.
Infinitiv vyjadřuje podle Gebauera »to, co nominativ při slovese finitním«. Neboli: dativ vyjadřuje podmět děje označeného infinitivem. Je možné, že se dativ při infinitive v Gebauerově smyslu chápal, ale toto pojetí nemůže být původní.
Dativ má v době dějinné velmi rozmanité úkony, přejaté už z dob starších, ale ty jsou všechny zcela jiné povahy než platnost podmětová, vyjadřovaná zpravidla nominativem. Není dost dobře možné předpokládat jako původní takovou platnost dativu, která nemá oporu v platnosti ostatní.
Dále nelze dobře mluvit u infinitivu o podmětu jako o něčem prvotním, neboť infinitiv je svým původem slovesné příslovce, které podmět nemívalo. To jasně vyplývá z případů, které jsme probírali v § 128 a násl.
Pojetí dativu s infinitivem může být druhotné, odraz verbalisace a substantivisace infinitivu. Je pravda, že staročes. »kaž oleji tuto státi« lze vykládat ve smyslu »kaž, aby olej . . .«, ale staročes. jazykový materiál neukazuje na to, že by se toto pojetí bylo obecněji ujalo a že by bylo zasáhlo do větné stavby takovou měrou, jak jsme to viděli v ostatních případech. Staročes. doklady pochopíme zcela dobře při předpokladu, že se dativ vztahuje od původu k přísudkovému slovesu: ustanovil každému oráči | dávati dva korce. Nebo: kúpichu^pole pútnikom | hřésti == koupili pro poutníky | k pohřbívání, jak' vykládá Zubatý; nikoli: koupiti pole, aby byli poutníci pohřbíváni, jak vykládá Gebauer. Vždyť ještě dnes chápeme takové dativy jako určení přísudkového slovesa.
3. Gebauer rozlišuje u infinitivu platnost jednak aktivní, jednak pasivní, tuto pak zejména při slovesech pasivních, na př.: (pokladi) sú tobě schovati dám Pass.; byl přikázán velikonoční beránek jésti Štít. (§ 130).
Pasivní platnost u infinitivu nepochybně proniká, a to i po slovesech aktivních:
kúpichu pole pútnikom hřésti Hrad. = pole pro poutníky, aby (na něm) byli pohřbíváni; udělá stodoly chovali oleji a vínu Ol. = stodoly, aby v nich byly olej a víno chovány, přechovávány atp. (§ 129)..
176
Dále též tam, kde je infinitiv určením jména:
jakož jest ječný chléb tvrd jésti Štít. = je tvrdý k tomu, aby se jedl, aby byl jeden; toť jest ten pokrm jésti Štít. — pokrm, aby se jedl, aby byl jeden atp. (§ 129).
Je však třeba si uvědomit, že rozlišování slovesného rodu není podstatná prvotní vlastnost infinitivu, neboť při svém původním úkonu příslovečném infinitiv slovesný rod nerozlišoval. Už v nejstarším jazyce se rozlišuje inf. aktivní a pasivní (nésti |j nesen, nesenu býti), ale to je rozdíl druhotný, třebaže starobylý. Nabývá-li někdy pasivního významu infinitiv typu nésti, t. zv. aktivní, vyplývá tento význam z původní platnosti zřetelové nebo účelové, a to podle celkového smyslu věty. Je tó tedy rozdíl v historické době a ještě dnes jen druhotný, příležitostný.
136. 1. Důležitá je verbalisace a substantivisace infinitivu v nezávislých otázkách typu eso (jest) činiti? a v závislých otázkách typu neviem čso činiti, běžných po celou dobu historickou, i dnes. Na př.:
co jest tomu bratru učiniti ? Ote; co jest nám sobě sdieti? Mast.;
nemám co piti Ote; aniž jemu bratřie možiechu co pomoci tamt.; nemají co jésti Comest.; nejmámť co dáti Hrad.; snad si chůd, že nejmáš dáti Alx. „nemáš (co) dáti".
Zubatý vyložil, že otázky »co dělat ?«, zvané rozvazovací, znamenají »co mám dělat, co bych dělal ?« a že závislé otázky »nemám co dělat« vznikly splynutím věty nemám s původní tázací větou »co dělat ?« ztrátou její větné samostatnosti a zánikem větné přestávky mezi oběma větami. Dále, že je zájmeno co předmět kladného infinitivu dělat, nikoli záporného určitého slovesa „nemám".
Proto zde není»nemám nic dělat«. Tak si vysvětlíme rozdíl mezi těmito větami a větami s nic v § 129, odst. 1: jeden den nic jésti nejmiešta Dal. Zde je nic předmětem záporného slovesa nejmiešta — neměli nie — k jídlu.
2. Máme-li na mysli povahu infinitivu a jeho vývoj, naskytuje se otázka, jaká je původní platnost tázacích vět typu co dělat ? Dnes chápeme co za akusativ, za předmět infinitivu. To je — jak víme — výsledek verbalisace infinitivu, který původně předmět nemíval. Po stránce větného skladu je »co dělat« čistě jmenná věta, t. j. infinitiv má povahu substantiva. To je odraz jeho substantivisace, pojetí vývojově rovněž druhotného.
Jako v jiných případech proniká tu zřetelně původní příslovečná povaha infinitivu. V otázce »co dělat« je co od původu nominativ a infinitiv je jeho zřetelové, účelové určení = co (je) na práci, co (je) za účelem práce ? Obsahovým jádrem jmenné věty »co dělat ?« je tedy původně zájmeno co, kdežto v novočes. pojetí je jádrem infinitiv a co je jeho bližší určení, a to předmět.
Z původní příslovečné účelové platnosti infinitivu vyvinul se zcela
12 Mluvnice
177
ústrojně vyznám možnosti a n u t nos t i. Znatnená-li otázka »co děláte původně *co je na práci U, znamená to nepřímo též »co je možné nebo nutné dělat ?«. Sr. v § 135 vznik významu možnosti nebo nutnosti ve větách netázaoích lidem jest věděli.
Odstín možnosti nebo nutnosti proniká i v závislých otázkách nemám co dělat — nemám, co bych měl dělat, co by bylo možné, nutné dělat.
Novočes. nezávislé otázky typu co dělat? jsou výrazově neurčité po té stránce, že nevyjadřují osobu, na kterou se možnost nebo nutnost vztahuje. „Co dělat?" může znamenat »co mám dělat já, co máme dělat my« atd. V starém jazyce tu bývá zpravidla dativ, vyjadřující příslušnou osobu, tedy dativ s platností vztahovou. Sr. sub 1: co jest tomu bratru učiniti'1. = co má učiniti ten bratr? V závislých otázkách »nomám co dělat« je příslušná osoba patrná z určitého slovesa nemám ...
3. Je důležité, že se původní příslovečná platnost infinitivu, která přísluší větám »co dělat ?«, zachovala do dnešního jazyka. Je tomu tak v případech typu je co jíst ?, které znamenají = je co, něco — k jídlu ? Zájmeno co (= něco) je tu nominativ podmětu. Výraz »je jíst« je sponový jednotný větný člen, jehož obsahovým jádrem je infinitiv jíst. Ten pak má nesporně příslovečnou platnost zřetelovou nebo účelovou »k jídlu«.
Otázky typu je co jíst ? nemají smysl rozvazovací a co je zájmeno neurčité.
Proto se klade co nikoli na první místo ve větě, nýbrž za sponu je. Sr.: kdo tam je? [zájm. tázací || je tam kdol] [zájm. neurčité = někdo]; sr. § 86.
Různý smysl otázek >>co dělat ?« a »je co jíst ?« rozlišuje dnešní jazyk sponou; v první otázce se spona zpravidla neklade, v druhé se zpravidla klade.
V starším jazyce bývá spona též v otázkách rozvazovacích. Viz v odst. 1. na př.: co jest tomu bratru učiniti? Nevadí to smyslu, protože rozvazovací otázky staročes. mají zpravidla vztahový dativ, který zřetelně na rozvazovací smysl ukazuje. Viz poznámku v odst. 2.
4. Původní příslovečná platnost infinitivu proniká nejen v nezávislých otázkách »je co jíst ?«, nýbrž také v oznamovacích větách je co jíst, dělat... Ty znamenají = je něco k jídlu, k práci . . . , nebo často citově = je dostatek, hojnost jídla, práce.
Sr. k tomu: to je něco, někdo! == něco velkého . osoba ...
nějaká významná
Jsou to vlastně otázky, které nabyly povahy vět oznamovacích proto, že je, tu co zájmeno neurčité.
178
Literatura k § 127—136:
Jan Gebauer: HistMl. IV, 357—360. 390—396, 578 a násl. Jo*. Zubatý: Mám cm dóltrti. Sít. Ví, 65 sl. (k 5 t :•»«):
RoeznSlaw. II, 19   21 (k §135, 2. odst.); JJ>\ XLIU, 430-
s indoevropského stanoviska srovnávacího).
434 (k § 127; o inf.
3. PŘECHODNÍKY
137. 1. Přechodníky, a to přítomný nesa, lěžě, volaje ... a minulý nes, ležav, volav . . . , náležejí ke skupině příčestí (participií), t. j. po stránce slovně druhové jmenných útvarů povahy adjektivní, tvořených ze slovesných základů a vyjadřujících nějakou vlastnost vyplývající ze slovesného děje. Co do slovnědruhové povahy měly přechodníky asi takový význam, jaký zastihujeme po celou dobu historickou u zpřídavnělých příčestí typu nesúci, která se shodují s přechodníky slovotvorné, ale která mají složené tvary a kterých se užívá jako přívlastků; na př. novoč.: zapadající, vycházející slunce; staročes.: na budúciem světě Ote. „na příštím světě"; těchto minúcich věcí Kruml. „pomíjejících"; radost věčnu za minující a časnú Alb. [od slovesa minovati]. Dále u novočes. zpřídavnělých příčestí typu nesší, vyskytujících se však až od počátku 19. století, a to vlivem ruštiny; na př.: elementárně se vytvorivší jednota (Gottwald).
Užívání těchto složených tvarů svědčí jen o slovnědruhové povaze přechodnlků, a to adjektivní, t. j. nikoli o povaze substantívni nebo příslovečné nebo o povaze jako určitých slovesných tvarů.
Něco jiného je větoslovná platnost přechodníků, jejich užívání ve větě. Mohou mít platnost větnou, být jmennými větami, nebo být částí věty, přívlastkem, doplňkem, přísudkem. Viz v dalších výkladech.
2. Již v nejstarších památkách projevuje se u přechodníků verba-lisace, a to v tom, že rozlišují buď částečně nebo veskrze některé významy příznačné pro určité tvary slovesné.- Předně jsou co do slovesného rodu zpravidla aktivní.
Některá zpřídavnělá příčestí na -cí jsou v raných a ranějších památkách v platnosti přívlastkové pasivní, a to s odstínem možnosti ve smyslu dějových adjektivna -telný: na př.: vidúcí — viditelný, slyšiecí = slyšitelný, znajúcí = poznatelný, rozumejúci = srozumitelný. Časem tato zpřídavnělá příčestí z jazyka vymizela, protože si jazyk vytvořil kategorii na -telný, jak ukázal Havránek.
Dále rozlišují přechodníky a) nedokonavý a dokonavý vid (nesa — přinesa, slyšav — uslyšav), b) čas [nesa = přítomný čas, přinesa — budoucí, slyšav, uslyšav = minulý), c) rod v tom smyslu, že jsou všechny rodově většinou aktivní, a d) že mívají při sobě předmět (vida to,
12*
179
slyšav to ...),& jsou-li od stálých reflexiv, zvratné sě (boje sě, směje sě. . . , jako boju sě, směju sě . . .).
Tím se přechodníky podstatně odlišují od adjektiv odvozených rovněž ze slovesných základů a vyjadřujících vlastnost plynoucí ze slovesného děje, avšak tvořených jinak a nikoli z každého slovesa, na př. mrt-vý, hra-vý, boj-ác-ný, bá-zlivý, a zvaných dějová nebo slovesná adjektiva v užším smyslu. Tato adjektiva se nespojují s předponami, nemají sě (bázlivý) a vyjadřují vlastnost časově neomezenou.
Tato verbalisace přechodníků svědčí o tom, že jé stav, v jakém je zastihujeme již v rané době staročes., výsledek dlouhého vývoje v době předpísemné. Jde tedy o to, správně tento vývoj postihnout, najít jeho podstatu, jeho zákonitost, abychom správně porozuměli též vývoji historickému.
VĚTNÁ PLATNOST PĚECHODNÍKŮ A JEJÍ VÝVOJ
138. 1. Nejčastěji a nejvýrazněji vystupují přechodníky v starém jazyce co do větné platnosti jako jmenné věty; na př. muž nesa znamená „muž nese, nesl, ponese", žena nesúci „žena nese, nesla, ponese", muži nesúce „muži nesou, nesli, ponesou", muž nes „muž nesl" atpod. Několik dokladů:
páni berúc lichvu, nechtie sluti lichevníci Štít. „berou lichvu (, ale) nechtí. . ." [přechod, vyjadřuje děj současný s přítomným dějem slovesné věty];
zjevi se děťátko, nesa v Jcošiku ovoce Vít. „zjevilo se ... a neslo . . ." [děj současný s minulým]; jenž bděli, stád svých střehúce Štít.;
budeš daróv svých požívati, jeda a pije s pocestnými a vdovami Štít. „a budeš jíst a pít. . ." [děj současný s budoucím];
stkvúcí holub přiletěv, na jeho hlavě sedl Pass. „přiletěl a sedl si. . ." [děj předminulý]; Ježiúš skončav svú modlitbu, k svým sě apoštolom vrátí Hrad .; žena světlo zažehši, duóm zpřevracela Chelč.; uslyšav múdrý řěč múdrú, múdřějí bude Dal.; přišed déšč a vávše větrové, toho domu jsú obořili Krist, „přišel déšť a vály větry a ten dům zbořily" [vávše vyjadřuje děj současný s „obořili"];
pojma s sobů své pastýře, hna sě preč LMar. [dokonavý přechod, přít. vyjadřuje často děj minule předcházející, jindy vyjadřovaný pře-chodníkem minulým]; tehdy mu Boleslav vece, potrhna z nožnic svého meče Dal.; šla k úvodu, vstanúc z šesti neděl Ote; zajmúce je (pány), z nich duši vypudiechu Dal.; lakomci zle zbožie nabudúce, zle jeho chovají Chelč.
2. Přechodník je tu jádrem jmenné věty, nositelem větné platnosti a mívá při sobě různá určení: stád svých střehúce [předmět]; „nesa v košíku ovoce" [přísloveč. urč. a předmět].
180
Podmět přechodníkové věty je buď v ní samé: stkvúcí holub přiletěv; uslyšav múdrý řěč múdrú; žena světlo zažehši; nebo se rozumí z věty slovesné: zjevi sě děťátko, nesa . . .
Tyto okolnosti zřetelně dokazují prvotní větnou povahu přechodníků, které tvoří souřadné souvětí s větou slovesnou. O tom nepo--chybně svědčí dále to, že se přechodník často spojuje s větou slovesnou spojkou a nebo i. Na př.:
jeden panoše ležieše a chrápe Alx. „a chrápal"; poj ide z hrobu a nesa korúhev s sobů Hrad.; máti tvá jest přišla a chtiecitě viděti Ote; pán ihned povolil jest a řka Chelč.;
nade vším světem vítěze i dáš sě popu přemoci Pass.; vzdějíce věrnému křesťanu kacieř i upálé jej Hus; přijda ďábel i vezme slovo a srdce jich Chelč.;
ta noc byvši hi odjide Alx. „byla i odešla"; dav jim požehnánie i vzě ot nich otpuščenie Hrad.; nechav jedenie i počě . . . plakati Ote; sluneční paprslek obraziv sě i udeři na tvář její Baw.; ona to uslyševši i jala sě hořce plakati Gesta; šedše kupovat i zmeškali jsú Chelč.;
některé zjímav a vedl do Babylona Štít.; povolav k sobě syna svého a jej mnohým ctnostem učil Pulk.
3. Na původní větnou povahu přechodníků ukazuje i to, že se někdy spojují se slovesnou větou příslovcem také, vyjadřujícím následnosť („a potom"); na př.: •
slyševše vůbec o sedmeré kostelních svátostí, také poslyšte o každé zvlášť Štít.
A větná povaha přechodníků se projevuje též v tom, že se k nim připojuje obsahová věta se spojkou že; na př.:
kramář jeden bral sě přes pole pospíchaje na jarmark a naděje se, že by mnoho měl zejskati Ezop; (osel) domnívaje se pak, že by měl již odpočívati tamt. „domníval se pak, že . . ."
139. 1. Větná platnost přechodníků je nepochybně starobylá. Vyplývá to jednak ze starobylosti jmenných vět vůbec (§ 9), jednak z toho, že přechodníky tvoří se slovesnými větami výrazově souřadné souvětí, kde je obsahový, myšlenkový vztah vět namnoze podřadný. Na př.:
páni berúc lichvu, nechtie slutilichevníky (§ 138, odst. l) = ačkoli páni berou lichvu, nechtí . . . ; uslyšav múdrý řeč múdrú, múdřějí bude (tamt.) = u s 1 y Š í -1 i ... , bude moudřejší; zjevi sě děťátko, nesa v košíku ovoce = k t e r é neslo . . . (tamt.);
což nečinil, dobře moha Hrad. = ač k o 1 i dobře mohl; ješto pak nechtie člověka páni od sebe pustiti, nemajíc k němu ižádné viny štít. = ačkoli na něm neshledávají žádnou vinu; ztrátě obci, neufaj do hrada Dal. = ztratíš-li obec, nespoléhej se na hrad.
Víme z výkladů v § 34 násl., že se v starém jazyce vyskytují též
181
podobné archaistioké věty slovesné, výrazově souřadné, myšlenkově však podřadné.
2. O starobylosti větné platnosti přecbodníků svědčí dále ta okolnost, že se v starém jazyce užívá přechodníků ve spojení se slovesem býti jako opsaných určitých tvarů slovesných:
jsem nesa — nesu; bieše, bych, byl jsem nesa = nesl jsem; budu nesa ■-=-- ponesu, budu nésti; buď nesa = nes; byl bych nesa = nesl bych;
jsem, bych, Mech nes (přines) = nesl (přinesl) jsem; byl bych nes (přines) = byl bych nesl (přinesl).
Tyto opsané tvary jsou již v raných staroč. památkách archaismy a časem zcela odumřely.
Hojněji jsou doloženy opsané tvary s přechodníkem nesa, a to až do století 16. Dokladů s nes je mnohem méně, podle Gebauera do století 15. Viz obojí doklady v jeho HistMluv. III 2 (2. vyd.), 433-435 a IV, 593-595, 615.
v Havránek uvádí fem. ukázavši v platnosti určitého tvaru „ukázala" ještě z r. 1544. [Přechodník je tu bez opisného jest (je), jako se vyskytuje psal vedle psal jest].
Jsou tedy tyto opsané tvary pozůstatky z velmi staré doby ve vývoji našeho jazyka. Po stránce větného úkonu, t. j. svou větnou platností, souvisí s přechodníky, neboť jejich obsahovým jádrem jsou. příčestí nesa a raes,,Rozdíl mezi nimi je ten, že přechodníky mají čistě jmennou povahu, nespojují se s tvary slovesa býti.
Toto sloveso má v opsaných tvarech úkon mluvnický, opisný, vyjadřuje některé slovesné významy: osobu (jsem, jest ... nesa, nesúci, nesúce), čas (jsem, byl jsem, bych, biech, budu nesa) a způsob (jsem ..., buď, byl bych nesa).
3. Se zřením k tomu, že jsou příčestí nesa a nes po stránce slovně-druhové adjektiva (§ 137), je velmi pravděpodobno, že na př. jsem nesa znamenalo vlastně „jsem nesoucí" a jsem nes „jsem nesší, ten, který nesl". V těchto opisech byla zatlačena adjektivní povaha příčestí, převládla stránka dějová a tak nabylo jsem nesa platnosti „nesu", jsem nes „(při)nesl jsem", t. j. platnosti určitých slovesných tvarů. Se zřením k svému původu jsou tyto opsané tvary sponově jmenné věty.^ ^
Větného úkonu „nesu ..." nabyla příčestí nesa, nes mimo spojení se slovesem býti, jak svědčí doklady v § 138. Jsou to tedy věty čistě jmenné av této platnosti je nazýváme přechodníky. Po stránce výrazové jsou přechodníky proti opsaným tvarům typu „jsem nesa, nes" méně přesné, neboť svým tvarem nevyjadřují mluvnickou osobu ani způsob. Vyjadřují sice čas. ale nikoli veskrze, neboť přechodníky typu nesa jsou co do času nejen přítomné, nebo při dokonavosti (přinesa) budoucí, nýbrž často též minulé. Sr. v § 138, odst. 1 doklady *yPu „pojma s sobů své pastýře, hna sě preč LMar." = pojal. . .
182
Z toho vyplývá, že jsou přechodníky jako čistě jmenné věty vývojové starší než opsané tvary typu jsem -nem. nes. neboť vývoj spěje od výrazově méně přesných prostředků k prostředkům výrazově přesnějším."
O starobylosti příčestí nesa, nes jako čistě jmenných vět, t. j. v platnosti určitých slovesných tvarů, svědčí to, že se jich v některých sloyan. nářečích užívá tak ještě dnes; na př. severorus. oh Htefrannin(ci.) — (o)ženil se.
4. Zdá se, že tomu odporuje to, že opsané tvary typu „jsem nesa, nes" časem odumřely, kdežto přechodníky se držely i po jejich odumření. Opsané tvary odumřely beze vší pochyby proto, že měl jazyk vedle nich jednak jednoduché tvary nesu, nesiech . . . , jednak opsané tvary jiné, nesl jsem, nesl bych atd.
Tato mnohost a různost tvarů, kterou zastihujeme v starém jazyce, je výsledek velmi dlouhého vývoje a vznikla postupně v různých vývojových obdobích. Tím se však dostáváme k otázce vzniku tvarové soustavy slovesné, kterou je možno řešit srovnávací metodou v rámci nejen celé slovanštiny, nýbrž všech jazyků indoevropských. Existence různých útvarů vedle sebe v české době historické je odraz stalinského zákona o velmi pomalém vývoji mluvnické stavby.
Přechodníky se pak drží v historické době proto, že se jich začalo časem užívat ve zvláštní větoslovné platnosti.
Přechodníky typu bděli, střěhúce
140. 1. Větoslovná platnost proniká předně u přechodníků typu nesa a nes tehdy, vyjadřují-li děj, jehož mluvnický podmět je totožný s podmětem děje, vyjádřeného souvětnou větou slovesnou. V příkladech uváděných v § 138 a násl. je tomu veskrze tak.
Děje vyjádřené tímto souvětím tvoří nedílnou myšlenkovou, obsahovou jednotu. Jejím jádrem je děj věty slovesné a přechodníková věta vyjadřuje děj, který s dějem slovesné věty obsahově úzce souvisí, a to tak, že jej blíže určuje, rozvíjí.
Na př.: bděli, stád svých střěhúce = bděli a přitom střehli svá stádaj bděli (za tím účelem), aby střehli...; stkvúcí holub přiletěv, na jeho hlavě sedl = holub si sedl na jeho hlavu po svém přiletění; budeš daróv svých poživati, jeda a pije s pocestnými a s vdovami = budeš požívat tak, že budeš jíst a.pít ...; páni lichvu berúc, nechtie sluti lichevníci = ačkoli páni berou íichvu, nechtí ..., viz v § 138, 1. odst.
Srovnáme-li takováto přechodníková souvětí se souvětími, kde jsou obě věty slovesné, ukazuje se, že jsou přechodníkové věty co do větného úkonu obdobou vět vedlejších, podřadných. Přechodníky jsou tedy^větoslovné prostředky sloužící vyjadřování jistého obsahového, myšlenkového vztahu mezi dvěma větami, jsou odrazem zpřesňování myšlení. Viz k tomu v § 95.
183
Souvětí s přeohodníky jsou svou platností jistý druh podřadného souvětí, a to beze vší pochyby velmi starobylý. Tím si vysvětlíme, že se přechodníky drží i v dobách, kdy má jazyk již výrazově přesnější určité tvary slovesné.
Se zřením k tomu, že přechodníky blíže určují, rozvíjejí děj věty slovesné,^ lze říci, že vyjadřují děj r o z v í j e c í, že mají úkon dějověrozvíjecí.
Pro tento úkon je odlišujeme od ostatních příčestí zvláštním nazvem přechodníky. Je jasné, že úkon přechodníků nelze vystihnout tak, že se jimi věty zkracují, jak se školsky říkávalo.
2. Dějově rozvíjecí úkon přechodníků proniká zřetelně tam, kde je přechodník sám, nebo má při sobě výrazově krátké určení, bud předmět nebo nějaké určení příslovečné. Na př.:
placiúci pode nice LMar. = s pláčem, plačky padla na zem; žena plačúci poběže Jid. ,,plačky běžela"; (hospodář) slúže bohu k,témuž roznietí i svú čeleď Štít. „službou bohu roznítí. . . ; přijda nalezne jej (dům) prázdný Br. „po svém příchodu . . ."; ješto pak tiem uhrožují sě a rozpakují od stavu panenského fkúc Štít = (těmito) slovy; atpod.
V takovýchto případech ztrácí přechodník větnou platnost, neodděluje se od slovesné věty přestávkou (placiúci pade nice), splývá s touto větou jako její člen. Má v ní úkon bud příslovečného určení (přijda nalezne, viz výše) nebo doplňku (placiúci pade nice, plačúci poběže), který časem nabývá jako mnohé jiné přechodníky rovněž povahy příslovečné a nahrazuje se příslovcem plačky. Viz k tomu v § 103.
3. Se zřením k obsahové závislosti přechodníkové věty na větě slovesné, mnohdy k jejímu příslovečnému úkonu, vysvětlíme si některé tvaroslovné změny u přechodníků. Předně to, že přechodník přítomný (budoucí) má nejednou vedle mask. sing. nesa pro sing. fem. (neutr.) a pro plur. ustrnulý tvar, nejčastěji nesúc (prinesúc). Na př.:
některá dopustiec sě šeředstva toho plakati téměř nepřestane Štít.; uhrožují sě . . . fkúc tamt. (viz v 2); přiskočiec veň sě uvězte Hrad. „svažte jej"; páni berúc lichvu nechtie sluti lichevníci Štít.
Gebauer vykládá nesúc místo nesúci hláskovou změnou, odsutím -i, a podobně nesúc místo nesúce odsutím -e. Jde tu zajisté o odsutí koncové samohlásky, ale jako odraz větoslovného úkonu přechodníků, při kterém není plné tvaroslovné rozlišování rodu ani čísla nutné.
4. Za odraz oné zvláštní větoslovné platnosti přechodníků lze pravděpodobně pokládat i to, že se dokonavého přechodníků pří-, tomného často užívá místo minulého: pojma s sobů své pastýře hna sě preč LMar. apod., viz v § 138, odst. 1.
Jde tu o stírání původní různé časové platnosti obojích přechodníků, protože se časová platnost přechodníků rozumí z věty slovesné, ke které se přechodník obsahově těsně přimyká.
Další stupeň tohoto vývoje odráží se v novoč. nářečích, kde se v různé míře vyskytují jen ustrnulé tvary přechodníků přítomného.
141. 1. Na zvláštní větoslovnou povahu přechodníků ukazují dosti hojné případy typu
nenie kto pomoha (ŽW.). Jiné příklady:.
nenie kto vykúpe ZW.^nenie kto slovce přidada Alx.; nenie kto co pověda tamt.; děťátku pokrmu kto přidada nenie Pass.; nenie kto bráně Rožmb.; jich nebieše kto bráně Alx.; by nebyl kto poslúchaje, nebyl by také kto zpravuje Štít. „pomlouvaje".
Původní význam větného útvaru „nenie kto pomoha" je tento: není, kdo by pomohl. Je to od původu souvětí s větnou přestávkou: nenie, kto pomoha. Druhá věta je čistě jmenná, a to prvotně tázací = kdo pomůže ?, kdo by pomohl % Tato jmenná přechodníková věta ztratila časem větnou platnost, přestala se oddělovat od slovesné věty přestávkou a splynula s ni v jeden větný útvar. V něm nabyla původní přechodníková věta úkonu příslovečného: kto pomoha = kdo k pomoci, na pomoc.
O splynutí věty přechodníkové se slovesnou svědčí po stránce slovosledové kladení stálé príklonky sě, náležející k přechodníků, hned za slovesnou větou nenie: nenie se kto smiluje Ol. || původně: není ... kdo se proti tomu postavě Pvokyc.
2. Zcela obdobné jsou případy typu neviem čso čině; na př.:
neviem co čině Štít.; neviem co o ní řka tamt.; nevěda co čině Pass.; nevědieše co živ zděje Alx.; dáváš komu co ráče LMar.; neviete co pro-siec Krist., Comest.; čiňme co chtiec Štít.; aby z nich což chtiec učinili Pass.; utiekal kam kto věda tamt.; nemohu choditi kudyž chtiec Rožmb.
Původně: neviem, čso čině = nevím, co mám činit, co bych učinil; wso činěn je prvotní otázka: čso čině? Časem splynutím: neviem čso čině = nevím co k činění, co za účelem činění, co činit.
O příslovečném pojetí přechodníků svědčí ustrnulý tvar prosiec a chtiec místo -ce. Viz v § 140, odst. 3.
3. Rovněž obdobné jsou případy typu jakž moha král sě bránieše Dal. Na př.:
jakž chtě dary své dělíš LMar.; tu divnost jakž mohúce opatřeme Štít.; jé (křivé řeči) kakž moha pozbývá Alx.; jako ze sna vzdyšiúci ležala Jid.; jde jako dřiemě Baw.
. Původně: jakž moha, král sě bránieše = jak mohl, král ...; jde, jako dřiemě = jde, jako by dřímal. Pak: jakž moha král sě bránieše = podle možnosti se král bránil; jde jako v dřímotách.
4. Příbuzný je typ
činíš sě (mníš sě . . .) nevěda. Na př.:
184
185
činieše sě nevěda Comest.; (ten) se učini toho nevěda Chelč.: činil jsem se neslyše Br.: liška mnieše oklamajíe čbána Hrad.; mníš sě kupě u Vltavě ? Dal.; Pilát naděje se dosti uěiuě židóm ML.
Původně: činíš sě, nevěda = činíš se, nevíš, že nevíš. Sr. obdobná souvětí slovesná: uzříš, já vstanu (§ 30). Pak činíš sě nevěda = činíš se nevědoucí Přechodník nevěda nabyl platnosti obsahového určení, které je povahy příslovečné (§109).
5. Zdálo by se, že v type 3. a 4. není třeba předpokládat větnou platnost přechodníků; že „jakž moha král sě bránieše" i „činíš sě nevěda" jsou od původu jednoduché věty, kde byl přechodník moha přívlastkem substantiva král a nevěda určení slovesa „činíš sě". Původní smysl těchto vět by byl tento: král jakž mohoucí se bránil; činíš se nevědoucí.
Tyto dva typy však nelze vykládat odděleně od typu 1. a 2., jejichž větnou stavbu bez předpokladu o větné platnosti přechodníků vůbec bychom nepochopili. Kdyby „nenie kto pomoha" a „neviem čso čině" byly od původu jednoduché věty s významem „není kdo pomáhající, pomocný" a „nevím co činící", byla by nejasná platnost zájmen kto a čso.
Ve větě jednoduché to vůbec nemohou být zájmena vztažná. Mohla by to být zájmena neurčitá, ale pak by první věta znamenala „není někdo pomocný", t. j. něco zcela jiného, než znamená staroč. věta „nenie kto pomoha", jejíž smysl je = není nikdo pomocný, na pomoc. Domnívat se, že tento smysl vznikl z původního „není někdo na pomoc", naprosto nelze.
Druhá jednoduchá věta s neurčitým zájmenem měla by smysl „nevím něco činit", nikoli „nevím co činit".
Zájmena kto a čso mohou být od původu jen tázací, ale pak je jasné, že výraz „kto pomoha" a „co čině" měl větnou platnost = kdo pomůže, co učiním, mám učinit ? Je to plná obdoba případů typu „není, nemáme co jíst, dělat. . .", o kterých byla řeč v § 136.
Není pochyby q tom, že věty „jakž moha králsě bránieše", „činíš sě nevěda" znamenaly asi totéž co „jakž mohoucí král se bránil", „nevím co činící", ale to je jejich smysl druhotný, nikoli původní. I tu je nutno vycházet ze souvětné platnosti, jak jsem vyložil výše.
142. 1. Důležitý je tento typ: kázal jej naleznúc(e) přivésti. Na př.:
kázal svatého Urbana naléznúc před sě přivésti Pass.; kaž mi ječný bochnec prinesúc tajně dáti tamt.; kázal ho sviežíc železnými závorami biti tamt.; král káza dietě tajně zazdiece chovati Ap.
Zdá se, že tu jde o tento smysl: kázal jej nalezeného přivést; král kázal dítě tajně zazděné chovat (přechovávat). Přechodník
je tu přívlastkem k jej a k dietě a z toho by se mohlo vyvozovat, že tu přechodník rovněž nemá od původu větnou platnost.
Tento výklad by byl zcela pochybený, protože předpokládá p a-sivní platnost přechodníků. Viděli jsme však v § 137, 2. odst., že tuto platnost mají jen některá zpřídavnělá příčestí, t. j. v tvarech složených, a s odstínem možnosti: vidúcí = viditelný apod. Ve shora uvedených dokladech ani nejsou tvary složené ani nejde o pasivnost s odstínem možnosti.
I zde je třeba vycházet z původní větné platnosti přechodníků. Věty „kázal jej naléznúc přivésti" jsou projevy situačně druhotné, vzniklé z projevů situačně prvotních tohoto znění: naleznúce jej, přiveďte. To pak jsou běžná přechodníková souvětí, jaká jsme poznali v § 138. Spojením se slovesem kázati vznikl nový větný útvar „kázal jej naleznúce přivésti".
I kdyby se byl tento útvar chápal v starém jazyce ve smyslu „kázal jej nalezeného přivést", šlo by o pojetí druhotné, vzniklé až časem. Je však velmi pravděpodobné, že se tyto případy chápaly tak jako všechny ostatní, t. j. že po ztrátě větné platnosti nabyl přechodník příslovečné platnosti: po nálezu — jej přiveďte.
O situačně prvotním a druhotném projevu viz v § 16. 2. Podle typu v 1. je třeba posuzovat i typ
vizu tě ležiec (ležiece), o kterém byla řeč v § 104. Přechodník tu nemá větnou platnost, je doplňkem slovesné věty a lze jeho smysl vystihnout zpřídavnělým pří češtím nebo infinitivem: vidím tě — ležícího 11 ležet.
Tato doplňková platnost přechodníků však je výsledek jeho pozdějšího vývoje a původní platnost je větná. Útvar „vizu tě ležiec" bylo souvětí, které znělo „vizu tě, leže" a znamenalo „vidím tě, ležíš" (= jak,: že ležíš). Jde tu o přechodník, vyjadřující děj s podmětem jiným, než je poďmět věty slovesné. O nich zde dále v § 143 a v § 144, odst. 2.
RŮZNOPODMĚTÉ.PŘECHODNÍKY
143. 1. Jde o přechodníky vyjadřující děj, jehož mluvnický podmet je jiný než podmět souvětné věty slovesné. Na př.:
hledaje kněz český cizieho oběda i utka jej jeho bieda Dal.; bystřinu hluboké řeky opatřiv, tanulo mu na mysli Pass.; to uzřev i by jeho strach Ote. = i pojal jej strach; uslyšav to od posla, bude jemu protivno Stít.; švec přiběhnat'do svých katrčí, tu jej žena do nich vstrčí Hrad.; v těžkej službě jsa, zdálo sě jemu za malý čas Kruml.; zvěděv . . . , vidělo mi se za hodné Blah.; císař na osobu jeho pohledná, líbila se mu jeho postava Mitr.; jdauce, počalo smrkati se Pref.
186
187
Gebauer pokládal takovéto přechodníky u Štítného za odchylky a v HistMluv. IV. zahrnuje všechny podobné doklady do kategorie „absolutivní (nekoňgruentní) vazby přechodníkové", která je protějškem kategorie „vazby kongruentní". O odchylkách nelze dobře mluvit, protože je jich poměrně mnoho, a název „vazby absolutivní" vystihuje pouze neshodu podmětů. Je však třeba vyložit genetický a vývojový vztah těchto absolutivních vazeb ke kongruentním.
Měly-li přechodníky původně větnou platnost, je zcela přirozené, že se jich užívalo i tam, kde následující slovesná věta měla jiný podmet; na př. bystřinu opatřiv, tanulo mu na mysli znamenalo „spatřil bystřinu a tanulo mu na mysli". O větné platnosti takovýchto přechodníků svědčí to, že se spojují se slovesnou větou spojkami; viz výše: hledaje i utka . . . ; uzřev i by jeho strach. Svědčí o tom v doklade z Hrad. příslovce tu = přiběhl... (a) tu jej žena vstrčí.
2. Při různosti podmětů užívá se v staré češtině přechodníků velmi často, i v jiných případech, než byly uvedeny v 1. Jsou to případy typu
pravdu mluviec(e), dál viece. Na př.:
nám buóh, pravdu mluviece, dává darmo velím viece „mnohem více" Hrad.; řkúc pravdu, kto nedrží smiernosti, nenieť bohu mil Štít.; co je bylo múdrych a vzácných lidí. . . , mlčiec o tom, co sme před sebú vídali tamt.; šestý kór, dolov čtúc, anjelský slovu potestates tamt.; k němužťo máš čáky viece, na mé i na tvé léta zřiece OpMus.; dal jest kníže Hněvsovi dědinu na cestě, jdauc do Prahy od Boleslave Háj.; má dáno býti devět grošóv, i svědčenie pohonu v to počítajíce Všeh.
Vedle přechodníků mluviec(e) bývá tu řidčeji muž. přechodník mluvě; na př.:
umění jim, jako říkaje, v nic přišlo Blah.; tu vejda do té jeskyně, na levé ruce jest studnice Háj.; to místo leží po pravé straně, jeda do Jeruzalema od Betléma Pref.
3. Podmět přechodníkové věty není vyjádřen, ani se nerozumí z věty slovesné. Gebauer praví, že se,,participium táhne ku podmetu, jenž leží zcela mimo větu ostatní". Tomu by se mohlo rozumět jen tak, že se podmět rozumí ze širší souvislosti, ale tak tomu není.
Těmto případům porozumíme, jestliže je posuzujeme nikoli samy o sobě, nýbrž v dialektické souvislosti s celou větnou stavbou staročeskou. Víme, že jsou hojné slovesné věty s všeobecným mužským pod-mětem „člověk, lidé, my lidé . . ."; na př.: násile násilím móž odehnati Šach.; od, Sočavy k Dunaji počítají mil šedesát Kab. Viz v § 24 a násl.
Dokud měly přechodníky větnou platnost bez omezení, užívalo se jich zcela ústrojně též jako vět se všeobecným podmětem. Na př. „tu vejda do té jeskyně, na levé straně jest studnice" znamenalo »vejde (člověk, kdokoli) ... a na levé straně je studnice«.
Snad sc původně kladl muž. jedn. přechodník tam, kde měl mluvčí (pisatel) na mysli všeobecný podmět jednotný a tvar na -ce, měl-li namysli podmět množný. Časem se tento rozdíl setřel, protože přechodníky nabyly povahy příslovečné.
4. V platnosti vět se všeobecným podmětem nabyly časem přechodníky povahy veskrze příslovečné, jak ukazuje i tvar na -c vedle -ce. Jejich platnost lze nejlépe vystihnout zřetelovou větou, která má podobu věty podmínkové:
dává nám, mluvlme-li pravdu (máme-li mluvit pravdu), mnohem víc; dal Hněvsovi dědinu na cestě, jde-li se (jdeme-li) do Prahy od Boleslavi; má být dáno devět grošů, počítá-li se do toho i svědectví u půhonu.
144. 1. Je nepochybné, že se stejnopodměté přechodníky vyskytují v starém jazyce poměrně častěji než přechodníky různopod-měté. To lze dobře pochopit z vývoje přechodníků, z toho, že všechny vyjadřují časem děj rozvíjecí, blíže určující děj věty slovesné (§ 140, odst. 1). Tento úkon pak proniká zřetelně zejména při stejnosti podmětů. Proto jazyk užívání přechodníků různopodmětých časem omezoval a přechodníků typu »pravdu mluviec (e), dal viece« většinou se vzdal.
V novém jazyce se z meh drží jen některé přechodníky, jako počnouc, končíc, počítajíc, tak říkajíc (řidčeji počna ...).
2. Vedle omezeného užíváni různopodmětých přechodníků pozoruje se ještě jedna vývojová cesta. Připomněl jsem ji v 2. odst. § 142 při typu vizu tě ležiec, který vznikl z původního souvětí vizu tě, leže, které znamenalo »vidím tě, ležíš«. Sr. obdobná staročes. archaistická souvětí slovesná typu »vizu tě, jdeš« (§ 30). Přechodník tu ztratil původní větnou platnost, splynul s větou slovesnou a přizpůsobil se tvarem předmětu tě; nomin. leže byl nahrazen akusativem ležiec. Tak nabyla původní přechodníková věta platnosti doplňku (§ 103) a tak si jazyk odstranil různopodmětý přechodník, a to již v době před-písemné. Typ „vizu tě ležiec" ukazuje, že různopodměté přechodníky byly původně hojnější, než jsou v době historické.
Celý vývoj přechodníků je svědectvím stalinské poučky, že se stará forma drží a nabývá postupně nové platnosti, a to dosti rozmanité. Vidíme tu houževnatý zápas o zdokonalování výrazových prostředků, souvisících s neustálým zpřesňováním lidského myšlení.
Literatura k § 137—144:
Jan Gebauer: HistMl. III 2 (2. vyd.) 86, III 1, 296, 298 (k § 140, odst. 3); IV, 588 a násl., 613 a násl.
LP. II, 126 a násl. (k § 143, odst. 1.). B. Havránek: Genera verbi v slovanských jazycích II, 115 a násl. (k § 139, 1. odst.).
188
189
Příspěvek k tvoření slov ve spisovných jazycích slovanských. Slávia Víl," 700
' a iiásJ. (k § 137, 2. odst.). XXIII Jan Sedláček: K otázce slovanských participií praes. aot. n praet. act, I. Slávia XXIII,
Fr t2L2: Samostatné části věty v češtině. Slávia VII, 817-818 (k § 144, 2. odst.).
SPNeslovesné věty v češtině II, 46—47 (k témuž) - „„
Jo! Zubatý: K výkladu některých příslovcí, zvláště slovanských. SbornFil. III, 122, pozn. 1. (k § 144, 2. odst.) = Studie a články II, 106 nasl.
SEZNAM ZKRATEK STARÝCH PRAMEN^
Jsou to z valné části ustálené zkratky, zaznamenané v Gebauerově Historické mluvnici jazyka českého.
Admont. = zápisy ze 14. stol. v admontském klášteře.
Alb. = Albertus Magnus; český překlad jeho Ráje duše ze 14. stol.
Alx. = Alexandreis.
Alxp. = prozaická povídka o Alexandrovi, tištěná r. 1513. Ans. = zlomky legendy o Anselmovi ze 14. a 15. století. Ap. = legenda o apoštolích ze 14. stol.
Apoll. = Appolpnius, králtýrský, ze začátku 2. polovice 15, stol. Arch. = materiál z Archivu českého.
Baw. = t. zv. rukopis baworovský z 2. polovice 15. stol. Vydal J. Loriá v Praze 1903.
Beck. = kronika J. Beckovského ze začátku 18. stol.
Ben. = Bible benátská z r. 1506.
Blah. = Gcammatika česká Jana Blahoslava z r. 1571.
Boh. = slovník zvaný Bóhemarius maior ze 14. stol.
Br. = Bible bratrská (kralická) z let 1579—1593.
BrNZ. = Nový zákon bratrský z r. 1601.
Comest. = Petra Comestora História scholastica z 2. polovice 15. stol.
Dal. = Dalimilova kronika, rukopis cambridgeský ze stol. 14.
DětJež. = zlomky legendy o dětinství Ježíšově z 1. polovice 14. stol.
DivKl. = klementinský slovník divadelních her, otištěný u Máchala, Staročeské
skladby dramatické původu liturgického, Praha 1908. Drk. = rukopis kláštera drkolenského z 2. polovice 14. stol. ~EvBen. = t. zv. evangeliář Benešův. Vydal V. Měrka, Čtenie kněze Benešovy. EvOl. = evangeliář olomoucký z r. 1421.
EvPr. = evangeliář pražský (třeboňský) z 1. polovice 15. stol.
EvS. = evangeliář seitenstettenský z 15. stol.
EvZ. = evangeliář „Čtenie zimnieKo času" ze 14. stol.
Ezop = Ezopovy fabule z r. 1557. Vydal Ant. Truhlář v Praze 1901.
FrantPr. = Frantova práva z r. 1518. Vydal Č. Zíbrt v Praze 1904.
Fys. = Fysiologus; vydán v ČČM 1875.
Gal. = list s nebe poslaný do města Galatan ze stol. 14.
Gesta = Gesta Romanorum; vydal J. V. Novák v Praze 1895.
Hád. = Hádání pravdy a lži od Ctibora Tovačovského zTP~4539.
Háj. = Kronika česká Václava Hájka z r. 1541.
Hod. = Hodiny sv. Marie z počátku 15. stol.
Hrad. = t. zv. hradecký rukopis z 1. polovice 14. stol.
Hrub Lobk. = Poslání a naučení Boh. z Lobkovic v překlade Řehoře Hrubého z Jelení. Hus = Jan Hus.
Husit Káz. = Husitská kázání, otištěná v ČČM CVII. Chelě. = Petr Chelčický.
Chir. = výklady o chirurgii (ranném lékařství) z 2. polovice 15. stol.
Jeron. = O svatém Jeronýmovi knihy troje ze stol. 14. Vydal Ad. Patera v Praze 1903.
190
191
Jid. = veršovaná legenda o Jidášovi z počátku atol. 14. Jiří = veršovaná legenda o sv. Jiří z 1. polovice 14. stol.
Kab. = Cesta z Cech do Jerusalema a Egypta od M. Kabátníka, vydal J. Prášek v Praze 1894.
Kat. = t. zv. štokholmská legenda o sv. Kateřině z 2. polovice 14. stol.
Kol. .= materiál z archivu kolínského od stol. 15. počínajíc.
Komen. = J. A. Komenský.
Koř. = Kořeěkův Nový zákon z r. 1425.
Krist. = život Kristův ze 14. stol.
Krurnl. = prosaieký sborník zvaný rukopis krumlovský ze začátku 15. štol. LAl. = legenda o Alexiovi z 1. polovice 14. stol. Lekc. = t. zv. lekcionář ze stol. 15.
Levšt. = Levšteinova svaté Marie nebes chvála ze sklonku 14. stol. Lit. = bible litoměřická z počátku 15. stol. List.Vrat. = listiny vratislavské (olešnické) z let 1370—1420. LMar. = legenda o panně Marii z doby kolem r. 1300.
Lobk. = Putovanie do svatých zemí od Jana z Lobkovic. Vydal F. Strejček v Praze 1902.
Lucid. = t. zv. lucidář z 15. stol. Vydal Č. Zíbrt v Praze 1903.
Malíř. = stanovy pražského malířského cechu z let 1348—1527. Vydali Ad. Patera
a Ferd. Tadra: Das Buch der Prager Malerzeche, v Praze 1878. Mand. = MandeviUův cestopis. Vydal Fr. Šimek v Praze 1911. Mast. = t. zy. Mastičkář z polovice 14. stol.
Mat. = t. zv. Matoušovo evangelium s homiliemi. Vydal J. Holub v Praze 1913.
Melantr. = Melantrichova bible z r. 1577.
Míli. = t. zv. Million. Vydal J. Prášek v Praze r. 1902.
Mitr. = Mitrovicovy Příhody.
ML. = rukopis zvaný modlitby a legendy ze sklonku stol. 14.
Nikod. = Nikodémovo evangelium z r. 1442.
Norimb. = norimberská bible z r. 1540.
N Rada = Nové rada Smila Flašky z Pardubic.
OD. = Výklad na právo země české od Ondřeje z Dubé z 1. polovice 15. stol.
Ol. = bible olomoucká z r. 1417. g
Op Mus. = t. zv. rukopis opatovicko-musejní z 1. polovice 15. stol.
Ostr. = t. zv. píseň ostrovská z 2. polovice 13. stol.
Ote. =, t. zv. životy otců. Vydal Em. Smetánka v Praze 1909.
Pass. = t. zv. passionál ze stol. 14.
Pernšt. = bible pernštýnská z r. 1471.
Pil. = legenda o Pilátovi z počátku 14. stol.
Pisec. = překlad Isokratova spisu od V. Píseckého z r. 1512.
Pref. = Oldřich Prefát z Vlkanova, Cesta do sv. země z r. 1563.
Pror. = překlad proroků ze 14. stol.
Pulk. = Pulkavova kronika.
Rokye. = Rokycanova postilla. Vydal Fr. Šimek v Praze 1928. Rožmb. = t. zv. kniha rožmberská.
Rúd. = roudnický rukopis o božím umučení z 2. polovice 14. stol. ítem. = materiál ze Z. Wintra, Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a XV. století. Praha 1906. Sal. = ranné lékařství od Salicetiho z 15. stol.
Sinap. = Daniel Sinapius Horčiěka, Neoforum latino-bohemicum. Nový trh latinsko-
český, z r. 1678. Vydali J. V. Novák a V. Flajšhans v Praze 1908. Spor = spor duše s tělem z 15. stol. Šach. = Kniežky o šašieeh z doby kolem r. 1400. Štít. = Tomáš Štítný.
Tkadl. = Tkadleček z 15. stol. Vydal Fr. Šimek v Praze 1940.
Trist. = Tristramzestol. 16.
Troj. = Kronika trojánská z r. 1488.
Tůl. = přípisky v Túlci sv. Bonaventury z doby kolem r. 1300. Umuč. = legenda o božím umučení z 1. polovice 14. stol. Vel. (Velesl.) = Daniel Adam z Veleslavína. Vel Kal. = jeho Kalendář historický.
Väeh. = Viktorin Kornel ze Všehrd, O právieoh země ěeské knihy devatery z konce 15. stol.
Vít. = t. zv. sborník svatovítský z konce stol. 15. Žer. = Karel z Žerotína.
Ž Kl. = žaltář klementinský z 1. polovice 15. stol. ŽW. = žaltář wittenberský ze stol. 14.
192
193
REJSTŘÍK
a = ale 118; = a tak, tedy 45; = hle 41,
42, 44, 46, 119, 150 á citosl. 42
absolutní relativum 101 ač, ače, ačkoli, ačt 76, 82, 83 adverbialisaee 125, 128, 140 aj, ajtot 10, 21, 22" ale = hle 46
an, ana ... 23, 25, 26, 50, 51, 54; arito 26;
ano 10, 18, 22, 25, 26/49, 85, 93 ande16 (1*62,64,65
avšak, však 16, 46, 85, 150
až, aže 94, 99
bázlivý 180
bojácný 180
bosky 134
brzo 88
bud, spoj. 72; bud jakbud 71
co, viz čso; copak 38 .
částice citová, nálad. 20
é&ír(= často) 131 . *
či, čili 38
čí 105
čiat niti, čistov niti (f. čistovaniti) 137
člověk, obecný podmět 32, 34
čso, co 102, 105, 108, 111
čtvernožky, čtvernoh 137
dativ po citosl. 9; vztahový 13, místo gen.
174; d. s inf. 176 déle j co dělej 71 div, adv. 11 doňadž, donévadž 109 donid 109 doňud, doňuž 109 chtěj nechtěj 71 hle 17 ež, eže 55
geninitiv 9, 165, 174, 175
i, spoj., citosl. 17, 46,119; adverb. 29, 45
imperativ opsaný 64, 70, 73
infinitiv 135, 166
instrumenta! 125, 126
jak, jako (jakí, jakož) 50, 76, 85, 88, 89,
103, 114 jaký 114 jamo, jamí 108 jazyk písemný 19 ' jeda, jedy 87, 108 jeden 35
jeho, jemu ... 28, 100
jelií, jelikož 93," 94, 109
jen, jení 99,   100;   neshod." relat. 101;
jení — že 55; ~-protože 92 jestliíe 98
ješto, ježto 92, 99, 101, 102 jeí 55, 111; = že 98 jeíto, viz ješto jimi (= čímž) 112 kak, kako 83, 84, 105 kaký 105 kam, kamo 105 kda 86 , ^
kde 105
kdo, neurč. 108
kdy 76, 86, 88, 110
kdy- (kdybych . . .) 69
když, kdyže 76, 86, 88
kehdyž 87
klečačky, dial. 133
koli (-koli) 8.5, 85
kondicionál 59, 70, 61, 63, 67, 94
krveproliti 157
kteraký 105
který, kto 105
kudy 105
kýho šlaka, výra! 9 leč 72, 162 ležačky, dial. 133 .-Z* 77, 80
lidé, všeob. podmět 36
medle 163
OTČ150
mlčěčky, v m. 133, 134
mlček, mlčkem 134, mlčky 133, 134
náladový odstín citoslovcí 20
195
nale l&
nali 15, 24, 47
nanebevstoupení 157
ne 31, 32, 96, 97
nechat, necht, nechží 72, 73
nechtěčky 133
neize, nelzelo, nelžeme 13
netáhnuti s inf. 95
než 96, 97, 98
nie, zápor 97
obleni, laš. 134
odkud 105
pra, ona . . ., zájm. osob. 27; nálad. 23
ono, citosl. 16, 22; onovo 17
osoba gramatic. 36, 116
ova 10, 17
ovšem 29
pěšky 134, 137'
plaček, (s) plačky, s. p. 133, 134 počítajíc 189 počnouc (počna) 189 podmínka 71, 74, 75 poňadž, poněvadž, ponivadí 91 pošinutí gram, osoby, viz osoba projev situačně prvotní — druhotný
42, 115, 187 protož, -že 90 prvorozexny 129
přelíčeni 157 | přípustka 84
přívlastek slovesný, přísudkový 123 príklonky 19, 147 raději 136 relativum 101, 107 rózno 129
rozumějící = srozumitelný 179 ruče 137
řeč přímá, ne- 115
samodruhá 129
se, sě21, 33, 34, 150, 173, 180
sedě 17
seova 15-17
se, viz se -
sloveso zvratné 33, 34 shoda mluvnic. 124, 139
21,
skoře (= skoro) 131 slyšiecí = slyšitelný 179 s plačky 134 soudit 166
souvětí obsahové — rozvíjecí 120
spojka (z citosl.) 56
spat 166; ze spaťa 164
stojačky 133
stoje, vstoje 134
aít&raíř, dial. 95
substantivisace 173
tak říkajíc 189
čeáe, íodř 16
tehdy 16, 92
to, tot.toto 10, 18, 20, 21, 22 todě, viz íede" třěba-li, třeba(s) 12 í« 16, 20
u mále, umále 161 úplně, -ný 161
určení obsahové 186; účelové, zřetelové 169
ustrnutí 126, 128, 184
verbalisace 13, 165, 173, 179
věta 3, 7; podmíněná — podmiňovací 69
vidúcí = viditelný 179
vleže — řeže 134
vokativ 15
vstoje — stoje 134
dsož;, viz avšak
zápor pobrániti... 63
zdalipak 38
zemětřesení 157
zeipatu 164
zmrto^cfaíaícíní 1^,7
znajúcí = poznatelný 179
ž, viz že • .
žádný 31
že, žei, ž 55, 117
slovin. in (o) 42
rus. HeycneTb, keik 95;
3to 56
OBSAH
196
Úvod § 1—3 ...... .o. ...................... 3
A. VĚTA JAKO CELEK § 4—96......'............... 7
1. Věty neslovesné § 4—22......................... 7
Věty jmenné § 5—10........................ 8
věty, kde je nositelem větné platnosti jméno, infinitiv, příslovce, věty
zvolací 5-6; věty po upozorňovacích citoslovcích 7......... 8
rozdíl v rozsahu jmenných vět mezi jazykem starým a novým 8 . . 11
povaha jmenných vět a jejich vývoj: věty sponové, verbalisace 9-10 12
Literatura........................... 14
Věty citóslovečné § 11—22...........'.........." 14
s citoslovci ^zvukovými a citovými II................ 14
smpozorňovaeimi nali, to, ono, ano, tu, tedě 12............ 16
větná platnosťcitoslovcí 13.................... 17
změna významu upozorňovacího v přitakací a popírací 14—15  ... 18
citové (náladové) částice, projev situačně prvotní a druhotný 16, 17 . . 20
ono, to 18........................... 22
náladové on, an a ono, ano 19, 20................. 23
příslovečné a spojkové pojetí citoslovcí 21............. 25
vznik osobního zájmena on 22    .................. 26
Literatura.........                            .■.................. 28 -
2. Věty slovesné § 23—29...............                                                   ......... 29
Věty záporné 23......................... 29
Literatura............................ 32
Věty s obecným osobním podmětem mužským § 24—28   . 32
typ »tam svobodně móže || móže sě jeti« 24............. 32
typ »když člověk ustane<< 25..........-.......... 34
typ »řiekájú || ludé (oni) řiekajú« 26................ 35
typ »s poctivosti nejdál dojdeš« 27.............t . . . 36
typ »vídáme to || vídáte to« 28.................. 37
Literatura   ........................... 38
Věty tázací § 29.......................... 38
Literatura........................... 39
3. Souvětí § 30—96........................... 39
Souřadné věty obsahové, jednak bezespoječné (»vizi na tobě, ty jsi proroka), jednak se spojkou o (»uzříš a já třetí den vstanu«) 30; jsou odrazem
vývoje myšleni; spojka a je od půyodu citoslovce 31 ......-. 40
Jiné věty než obsahové uvozené spojkou o: připustkové (»pohnal mě holomkem a já pani jmám«), zřetelové 32; jejich poměr k větám s podřadnými spojkami 33 ........................ 42
197
1
Věty souvětí podřadného spojené souřadnými spojkami (»moci-li tak
budeš učinil i a ty učiň«) 34; platnost jejich spojek 35   ......... 44
Souvětí s obsahovou větou uvozenou citoslovcem nali 36 . .  . 47
Souvětí s obsahovou větou uvozenou citoslovcem ano 37    ... 49
Souvětí  s  obsahovou  větou  uvozenou shodným an, ana . . .
nebo neshodným an 38; vznik an, ana . . . 39—41.......... 50
Obsahové věty se spojkou že feze ...)&, jenž 42; původ a vývoj spojky
le 43............................. 55
Obsahové věty uvozené spojkou jako(že) 44 ........... 58
Literatura................. 59
Obsahové věty oznamovací s kondicionálem (»ty pravíš, bych já blúdil«)
45; časová platnost 46........... *........... 59
Obsahové v ě t y prací s kondicionálem (»káza, by sě hotovali«) 47   ... 61
Účelové věty s kondicionálem (»volili, aby byl papežem«) 48..... 63
Přaoí a účelové věty s iridikativem s at (»uěiň, ať budem zdrávi«); vznik opsaného imperativu at nese, 49; vznik prací a účelové platnosti 50;
prací a účelové věty s at \ | s kondicionálem 51............ 64
Podmínkové souvětí neskutečné 52; vývoj podmínkové platnosti .
1 kondicionálu 53; časová platnost podmínkového kondicionálu 54        . 67
Literatura............................ 70
Souvětí vyjadřující podmínku skutečnou: podmiňovací věty s imperativem; spojkové bud 55; podmiňovací věty s necht 56, s at 57; s kondi-
cionálem 58; s ač 59, kdy, když, jakí 60; s -li 61; s jest-li, že 62, 63 . ... 70
tázací původ vět s -H, s jestliže, ač 64 ............"... 80
Souvětí přípustkové s aS, kak, když 65; jejich původ 66...... 82
Literatura............................ 86
Souvětí časové s když (kdy, kda), jedyžto, jedaž 67, jejich původ 68; souvětí
s kdyžkoli 69, s jakož (brzo . .:) 7i0................. 86.
Podřadné souvětí příčinné s protože 71, s poněvadž 72, s jež, ježto, (ješto) 73 89
Souvětné věty s až: »krátký čas toho vynide, až král Filip světa snide« 74; , »liška toho řeci netaže, až ji čbán k sobe přitaže« 75; »dřéve než šest dní
" pominu, až strati lidu třetinu« ] | »nezapěje kokot; až mě zapříš« 76 . . . 94
větná platnost ne, staročes. nie 77, 78  . ............■ ■ 96
spojkové až 79........................• 98
Literatura............................ 99
Věty vztažné §80—94 . . ~............... 99
a) Vztažné věty s jen.ž a j'esŕo: j'enž od původu zájmeno ukazovací 80; neshodné ješto 81; jeho vznik a vývoj 82, 83 .  . i ....... . 99
b) Vztažné věty s kto, který 84; rozdíl mezi větami s jenž a který 85; platnost vět s který 86 . . . ,................. 105
c) Nahrazování typu a) typem b).a naopak: ústup příslovcí slušejících
k jenž, a to jedyž,jámo, jeliž, poňuž, doAud 87 .......... 108
ústup neutra jež, ješto v platnosti příslovečné 88; ústup zpodstatnělého
neutra jež 89......................... 110
ústup ádjektivniho jenž 90 .......... 112
d) Zájmeno jaký 91.......................... 114
Literatura..........................• • 115
Souvětí se situačně druhotným projevem vyjádřeným podřadně (t. zv. přímá
a nepřímá ř e č) 92; pošinutí gramatické osoby 93; vývoj 94 .     . 115
Literatura............................ 118
Závěr k výkladům o souvětí 95, 96   . ............... 118
198
B. ČÁSTI (ČLENY) VĚTY § 97—123 ................... 123
1. Doplněk §97—106.....................123
Adjektivní a substantivu! doplněk 97; adverbialisace doplňku substan-tivního 98, ádjektivniho 99, 100; vztah mezi adverbii na -ě, -e a na -o a jejich vývoj 101, 102; adverbialisace doplňkového přechodníků (mlčky...) 103; případy typu »vizu tě leziec« 104; doplňkové rád — raději 105 . . 123
nic (nicí), cist niti, ruß, čtvernoh, pěš 106.............137
Literatura...........................138
2. Jmenná pfisudková a obsahová uríení § 107—110.............138
Jejich rozdíl od doplňků; porušování shody, adverbialisace 107; vývoj typu A (»to je správné, pravda«) 108, typu B (»pritel se stal opatrný,
reditelem«) 109, typu C (»chci býti šťasten, uöitelem«) 110.......138
Literatura...........................146
3. Pořádek větných části (slovosled) § 111—123.....•'..........147
Postaveni p ř í kl o n e k: nejčastěji za prvním větným členem; jejich vkládání do dvojslovného prvního členu 111; postaveni za druhým nebo dalším členem; za spojkami a, i, ale, avšak, však 112; několik příklonek,
jejich pořad 113; postavení dativu 114............'. . . . 147
Postavení přívlastku: shodný adjektivní přívlastek 115; souřadně
rozvitý adj. přívlastek 116....................153
shodný substantívni přívlastek 117; neshodný, a to genitívni 118, jiný 119 155
/■    přívlastkový výraz souřadný a nesouřadný 120........*... 158
Postavení předložek, jejich opakování 121; některé případy zvláštní (ne v svém, i v žádné .      122;.postaľveni předložek dle, podlé, miesto 123 159 Literatura......................... 163
v
C. SLOVESNÉ TVARY § 124—144   . f.................164
1. Supinum § 124—126 ,..............164
Literatura............................166
2. Infinitiv § 127—136   . .     . W . . . .: .'..........167
Jeho slovotvorná a větoslovná povaha 127.............167
Infinitiv v úkonu zřetelového ä účelového příslovce: v type »chléh, tvrdý
.   jésti« 128, »pokrm jésti« 129, »káže jemu státi« 130..........168
Substantivisace a verbalisace infinitivu v případech typu »eistota je 1'uba 'slyšěti > čistotu je l'ubo slyšěti« 131; vztah mezi substantivisací a verba-lisací 132; případy typu „pytel penězóm klásti" 133; „jechu sě hradu staviti" 134; význam možnosti, nutnosti (»lidem jest věděti«), dativ s infinitivem; pasivní platnost infinitivu 135; stázky »čso (jest) činiti ?«
a »neviem öso ciniti« 136 ......................171
Literatura...............'............ 179
.3. Pfechodniky § 137^-144........................179
Jejich slovnědruhová platnost adjektivní; verbalisaoe 137......179
Větná platnost přechodníků a její vývoj: platnost jako jmenných vět, spojování spojkami s větou souvětnou 138; myšlenková podřadnost pře-chodnikových vět, přechodníky v opsaných tvarech typu »jsem nesa« 139 180 Přechodníky vyjadřují děj rozvíjecí 140; případy typu »nenie kto pomoha«, »neviem čso eine«, »jakz moha sě braniese«, »öinis sě neveda« 141; typ
»kazal jej naleznúc(e) privesti«, »vizu tě leziec« 142   .........183
Bůznopodměté přechodníky, jejich původ a vývoj 143, 144 ...... 187
Literatura...........................189
SEZNAM ZKRATEK STARÝCH PRAMENŮ "REJSTŘÍK................
191
194.
199
HISTOBICKÁ MLUVNICE ČESKÁ III
Akademik František Trávniček SKLADBA
Obálku a vazbu navrhla Heda Kovályová Vydalo Státní pedagogické nakladatelství, n. p., v Praze jakosvou publikaci č. 61—04—02 Edice Učebnice vysokých škol Odpovědný redaktor: Dr Miloslav Churavý Technický redaktor: Adolf Stehno
Z nové sazby písmem Extended vytiskly Pražské tiskárny, n. p., provozovna 04, Praha-Vršovice, Samova 12 — Formát papíru 86 X 122 cm — PAP 7,04, AA 14,53, VA 15,03 - HSV ô. j. 19529/56/SV3 — D-07879 — Thematická skupina a podskupina 16/1 — Náklad 3 300 — Vydání 1. Cena vázaného výtisku Kčs 16,— 56/II-6