BIBLE, APOKRYFY, PSEUDEPIGRAFY
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Co si představíte pod označením bible? Tlustou knihu? Slovo bible přeneseně znamená
tlustou, objemnou knihu: „Takovou bibli jen tak nepřečtu...“ Nebo si představíte konkrétní
knihu nadepsanou Bible. Co je jejím obsahem? A představuje bible u všech křesťanských
společenství totéž? A pokud ne, tak proč? Má to historické důvody?
Vysvětlení si podáme níže. Po dlouhá staletí byla bible v životě evropské společnosti
neustále přítomná, prostupovala recepční oblast viděného i slyšeného; byla opisována,
studována, adaptována, zněla jako živé slovo; poskytovala náměty slovesným, výtvarným
i hudebním dílům; do značné míry představovala i klíč ke světu okolo: k jeho dějinám,
morálním nárokům, budoucím dějům, mystériu. Historicky vzato, bible propojuje Západ
s Východem, a do jisté míry také křesťany s židy. Bude užitečné seznámit se s ní
podrobněji − nejen s tím, co obsahuje, ale také s tím, co vypadá jako biblický text, avšak
součástí bible není. Bez ohledu na to, zda se hlásíme či nehlásíme ke křesťanství, ovlivňují
biblické i mimobiblické texty naše představy např. o podobě vánoc.
CÍLE KAPITOLY
pojednat z historické perspektivy o biblických kanonických a nekanonických
(apokryfních) textech, uvědomit si jejich významu pro kulturní dějiny
ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU
2 hodiny
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
bible, kanonické a deuterokanonické biblické knihy, Starý zákon, Nový zákon,
apokryfy, pseudepigrafy, biblistika, Septuaginta, Tanak, agrafa
Dějiny bible
Bible je základní knihou křesťanů. Křesťanství ve svých počátcích nebylo knižním
náboženstvím. Brzy se však stalo náboženstvím knihy, resp. knih. Řecké slovo biblion
znamená knihy.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Bibli/bibli můžeme psát s počátečním velkým či malým písmenem − v prvním případě
jako výraz náboženské úcty.
Vědecké zkoumání bible má na starosti vědecká disciplína nazvaná biblistika. Opírá se
o znalost řady starobylých jazyků, archeologii i literární vědu a snaží se zjistit původní
podobu a smysl biblických textů a stopovat cestu jejich putování časem.
Bible je jednak posvátným textem užívaným dodnes při bohoslužbě (liturgii), jednak je
textem, který byl po dlouhou dobu − pro lidi našeho kulturního prostoru přinejmenším
do 18. století − textem autoritativním: knihou knih. S touto autoritativností se pak pojil
zájem o text bible i pozornost věnovaná jejímu výkladu (interpretaci, porozumění).
Málokdo z nás si však uvědomuje, že bible není jednolitý souvislý text, ale naopak mnoho
jedinečných textů a pasáží, které vznikly v rozdílných časech i kulturách a vstřebaly do
sebe různorodé prostředí.
ŽIDÉ A KŘESŤANÉ
Bible znamená v křesťanské prostředí něco jiného než v prostředí židovském: Pro židy
je biblí to, co křesťané označují jako Starý zákon (označení Starý zákon je poprvé doloženo
u jednoho křesťanského spisovatele okolo r. 200), kdežto pro křesťany je bible soubor
Starého zákona a Nového zákona, případně v některých křesťanských společenstvích
tvoří bibli Starý zákon, Nový zákon a ještě další texty.
O jaké texty jde a kde se vzaly? Židovská komunita se ve 4. a 5. stol. př. n. l. rozdělila na
dvě náboženské komunity a každá si pořídila vlastní bohoslužebné texty (knihy). Ta
část, která žila v dnešním Izraeli, používala hebrejský text Starého zákona. Ta část,
která žila mimo dnešní Izrael, v tzv. diaspoře (z řečtiny = v rozptýlení), už dobře
nerozuměla hebrejskému jazyku a přeložila si hebrejský Starý zákon do řečtiny − tento
překlad se nazývá Septuaginta (z řečtiny = sedmdesát) a obsahuje větší množství
biblických knih než onen text hebrejský (biblické knihy jsou zde mnohdy také jinak
uspořádané).
K ZAPAMATOVÁNÍ
Septuaginta (= řec. sedmdesát) označuje řecký překlad Starého zákona, ke kterému došlo
zhruba ve 3.−2. stol. př. n. l.
Výraz Starý zákon není příliš šťastný; vznikal v dobách, kdy si křesťanská komunita
nedokázala se Starým zákonem moc poradit, nevěděla, jak ho využít, vnímala ho jako text,
který patří do staré doby a obsahuje vlastně sdělení, které je předstupněm nového
sdělení: Nového zákona. Navíc i slovo „zákon“ působí spíše negativně, znamená, že je něco
zakázáno konat.
V odborných kruzích je proto sousloví Starý zákon nahrazováno výrazem Tanak (Tanakh,
Tanach), který nemá žádné negativní, nebo pozitivní konotace, je to technický výraz,
zkratkové slovo, akronym, který vznikl z počátečních písmen názvů tří částí hebrejského
Starého zákona): Tóra (= Pět knih Mojžíšových), Neviim (= Proroci), Ketuvim (= Spisy).
Po doplnění samohláskami vznikl ze tří písmen výraz: Tanak. Ovšem přídavné jméno
„starozákonní“ se bude jistě užívat i nadále, protože ho žádné jiné zřejmě nenahradí.
S výjimkou několika málo kapitol Knihy Daniel a Knihy Ezdra (Ezdráš), které jsou psány
aramejsky, je jazykem Starého zákona hebrejština. Hebrejština i aramejština jsou
největšími zástupci rodiny semitských jazyků (ty jsou pojmenovány podle Sema,
údajného praotce Semitů, o němž − jakožto jednom ze synů Noemových − najdeme
podrobnější zmínku v První knize Mojžíšově v kapitolách 9−11).
Nový zákon je psán řecky, a to specifickou podobou řečtiny zvanou koiné − šlo o běžně
mluvenou podobu řečtiny poklasické či helénistické éry (čili nikoli o řečtinu, kterou jsou
psány nejstarší řecké tragédie či komedie, který jsme se věnovali pozornost výše...).
Řečtina Nového zákona byla jazykem středně vzdělaných osob i jazykem širokých vrstev
obyvatelstva východního Středomoří. Autoři novozákonních spisů volili − úhrnně viděno
− takovou podobu jazyka, jaká byla srozumitelná co nejširšímu okruhu prostých, ale
poučení chtivých čtenářů či posluchačů. Na tehdejší vzdělané literární kruhy však jazyk
novozákonních spisů působil jako to nejnižší lidové spisování. Na druhé straně,
při detailním náhledu můžeme postřehnout, že jazyk novozákonních knih není
homogenní; pisateli byli různí autoři a ti měli i různý sloh. Jazyk Nového zákona je proto
v jednotlivých knihách rozrůzněný, pokud jde například o stylistické prostředky či
celkovou kultivovanost výrazu. Tyto jazykové rozdíly nedokážou české překlady
adekvátně postihnout. Např. Markovo evangelium je psáno vcelku nekultivovaným
jazykem, který známe i z dobové korespondence. Nejblíž by mu dnes byla nespisovná
podoba češtiny, tzv. obecná čeština. Taková jazyková podoba evangelního textu by však
na dnešního českého čtenáře působila skandálním dojmem a výsledný efekt by byl
bezděčně komický.
HISTORICKÝ VÝVOJ KŘESŤANSKÉ CÍRKVE
Ani křesťanské prostředí ovšem nenahlíží na bibli shodně. Křesťanské hnutí bylo od
samého počátku diferencované − už v informacích čtyř evangelií, která nás zpravují o
Ježíšově životě a působení, najdeme rozpory. První staletí vzniku a existence křesťanství,
tedy první staletí našeho letopočtu, jsou pro dějiny církve obdobím varu, krystalizace idejí
a duchovního hledání. To by samo o sobě nevadilo, ovšem časem začaly uvnitř
křesťanského společenství výraznější rozpory, které vedly až k rozdělení církve. Příčin
bylo několik, svoji roli sehrály i mocenské a politické zájmy.
To mělo a má důsledky i pro chápání Bible, a je proto třeba si historický vývoj křesťanské
církve nejprve stručně rekapitulovat. Leccos z pozdějších výkladů se nám ujasní a
zpřehlední.
Křesťanská církev měla dvě mocenská centra: metropole Řím a Konstantinopol (šlo
o centra dvou říší spojených s počátky křesťanství − Řím byl hlavním městem Říše
západořímské a Konstantinopol Východořímské /Byzantské/ říše). Západní a východní
křesťanství se postupně navzájem odcizovalo, což bylo umocněno jak rozdílným
jazykem, a tudíž i zřetelnou jazykovou bariérou mezi latinou (Západ) a řečtinou
(Východ, tj. Byzanc), tak i kulturními odlišnostmi. Rivalita mezi oběma centry
křesťanství narůstala.
V roce 1054 pak došlo k velkému schizmatu (= rozštěpení) mezi západní a východní
církví. Konstantinopolský patriarcha (hlava východní církve) exkomunikoval (= vyloučil
z církve) římského biskupa (hlavu západní církve) a ten na to odpověděl stejným krokem.
Další důležitý zvrat, tentokrát ve vývoji západní, římské církve, přinesla počáteční
desetiletí 16. století. Těm předcházelo pět staletí vrcholného a pozdního středověku, kdy
církev dosáhla nejvyšších stupňů moci, ale současně vykazovala nejvyšší známky
korupčnosti a vzdálení se ideám osobnosti, od níž odvozovala svoji existenci: Ježíše Krista.
Uvnitř západní církve proto vznikla řada alternativních hnutí, která usilovala o reformu
církve, její obnovu v původní, nezkažené podobě. Klíčové bylo vystoupení Jana Husa na
počátku 15. století (upáleného v roce 1415), a především o sto let později na počátku 16.
století Martina Luthera, který nepřímo zapříčinil vznik církevního společenství
nezávislého na Římu, tedy na papeži jakožto hlavě západní církve.
K ZAPAMATOVÁNÍ
V dějinném vývoji křesťanské církve se tedy vytvořily tři hlavní proudy křesťanství:
východní (pravoslavný, ortodoxní),
protestantský (evangelický, reformační, luterský),
katolický (pod centrálním vedením římského biskupa − papeže).
BIBLICKÝ KÁNON
Mezi křesťanskými církvemi existují rozdíly v pojetí biblického kánonu (tj. toho, které
knihy tvoří bibli). Se slovem kánon jsme se už setkali na úvodní přednášce.
KONTROLNÍ OTÁZKA
Co znamená kánon?
V kontextu dějin bible má slovo kánon specifický význam: Kánon je závazný soubor knih
(textů), které tvoří bibli. Idea kánonu vznikla tehdy, když se v církvi ukázala potřeba
vytvořit soubor bohoslužebných textů (tj. veřejně předčítaných v křesťanské komunitě),
který by tvořil druhou část dosud užívané židovské bible (Starého zákona) a byl
soustředěn na příběh Ježíše: osu tvořilo několik evangelií a listy apoštola Pavla.
Předpokládalo to, že byl k dispozici dostatečný písemný materiál, který bylo možné
kanonizovat. Idea kánonu se zformovala před polovinou 2. století a v dalších dvou
staletích se o něm hojně diskutovalo. Kanonizace určitých textů měla křesťanskou tradici
ochránit před svévolným rozvíjením. Nešlo jen o zachycení tradice, ale také o jasné určení
toho, k čemu se tradice vztahuje. (S utvářením kánonu je spjat vznik dalších textů,
metatextů, které tyto kanonické texty interpretují, vykládají (kázání, meditace, komentáře
apod.)
PRO ZÁJEMCE
Órigenés, významný raně křesťanský učenec a teolog, rozlišoval ve 3. století křesťanské
texty na tři kategorie:
texty jednomyslně přijímané (čtyři evangelia, 14 Pavlových listů, 1. epištola Janova a 1.
epištola Petrova
sporné spisy, někde přijímané, jinde odmítané nebo neužívané (např. v dnešním
Novém zákoně zbytek obecných epištol: epištola sv. Jakuba, epištoly sv. Jana aj.)
nepravé a neužívané texty, jako Skutky Pavlovy, Hermův Pastýř aj.
V posledních zhruba 100 letech došlo k řadě senzačních objevů starých biblických
rukopisů a fragmentů, které však neobsahují nic, co by převracelo vzhůru nohama znění
bible v té podobě, jak ji dnes známe a jak se tradovala už od 2. století po Kr. Nejstarší
úryvek ze Starého zákona pochází ze 7. stol. př. Kr. a dochoval se na malých stříbrných
ruličkách, kdežto nejstarší úplný rukopis Starého zákona, také hebrejsky psaný, pochází
až z období středověku (ze začátku 11. století). Fragmenty starozákonních textů jsou tedy
podstatně starší − velkým objevem byly tzv. svitky od Mrtvého moře, stovky ruliček
z papyru a fragmenty někdejších svitků, nalezené v Qumránu, u severozápadního břehu
Mrtvého moře. Nejznámější z nich je přes 7 metrů dlouhý svitek, který obsahuje celou
knihu Izajáš, a pochází asi z r. 175 př. Kr.; nejstarší text, část z Druhé knihy Mojžíšovi,
pochází zhruba z roku 250 př. Kr. Nalezené svitky dokládají, že biblický text byl po staletí
opisován židovskými písaři neuvěřitelně pečlivě a přesně. Nový zákon je dochován
nejlépe ze všech antických písemných památek! Jeho řecký text známe z přibližně 5750
rukopisů (včetně zlomků)! I ty dokládají, že novozákonní text se dochoval v překvapivě
jednotné podobě. Nejstarší je Codex Sinaiticus napsaný kolem r. 350 po Kr. a nalezený
v polovině 19. století v jednom ze starých křesťanských klášterů na poloostrově Sinaj
(ležícím mezi Středozemním mořem a Rudým mořem, resp. Egyptem a Izraelem, Sinaj
dnes patří Egyptu). Vedle toho nejstarší dochované zlomky některých novozákonních
knih pocházejí z doby krátce po vzniku děl samotných, např. papyrový fragment Janova
evangelia z období 100−120 po Kr., kdežto úplné znění tohoto evangelia máme
dochováno v malém rukopise takřka kapesního formátu z 2. poloviny 2. století po Kr.
Nejstarší řecké znění téměř celé bible (Starého a větší části Nového zákona) se dochovalo
v rukopise z r. 325 po Kr. To znamená, že textový materiál, který se dnes používá pro
překlad Nového zákona je velmi starý a blízký původní podobě prvotního textu.
KATOLICKÁ CÍRKEV, PROTESTANTSKÁ CÍRKEV A BIBLICKÝ KÁNON
Nejprve se musíme vrátit ve výkladu o něco nazpět: k Septuagintě, tj. řeckému překladu
hebrejského Starého zákona (3.−2. stol. př. n. l.). Texty (knihy), které má tento řecký
překlad navíc oproti tomu hebrejskému, jsou v protestantském (evangelickém)
prostředí nazývány apokryfy, kdežto v katolickém prostředí se pro ně užívá výraz
deuterokanonické spisy. Jde tedy o jedny a tytéž texty (knihy), ovšem v jednom
náboženském prostředí se nazývají apokryfy, protože se předpokládá, že obsahují něco
skrytého, co je třeba hledat (protestanté čili evangelíci), kdežto v druhém prostředí
(katolickém) jsou chápány jako deuterokanonické (= druhého kánonu, protože prošly na
Tridentském koncilu v r. 1546 procesem kanonizace, jsou tedy rovnocenné s ostatními
texty Starého a Nového zákona). (Pravoslavná církev pojímá biblický kánon podobně jako
katolická, nebo má kánon biblických textů ještě širší.)
PŘÍPADOVÁ STUDIE
Dnes tedy máte k dispozici českou bibli s deuterokanonickými texty (bible z katolického
prostředí, případně Ekumenický překlad, na jehož textu se shodli jak katolíci, tak
evangelíci, nebo nový český překlad označovaný Bible21), nebo máte českou bibli bez
těchto textů (např. Bible kralická a jiné evangelické překlady). Evangelická vydání bible,
která se drží hebrejské bible, obvykle neobsahují následující knihy, nazývané katolickou
církví jako deuterokanonické: Tobiáš, Judit, První a Druhá kniha Makabejská, Baruch,
Kniha Moudrosti, Sirachovec, část knihy Ester, část knihy Daniel.
Apokryfy a pseudepigrafy
Oba pojmy z názvu kapitoly mají odlišnou etymologii (původ). S pojmem apokryf jsme už
setkali výše − tam úzce souvisel s konkrétním pojetím biblického kánonu u toho kterého
křesťanského společenství. Zde se představíme jeho význam širší. Řecké slovo apokryfos
znamená skrytý, utajovaný. Původně mělo kladný význam. Některé náboženské skupiny
tak v prvních staletích existence církve (tedy v prvních staletích našeho letopočtu)
označovaly důležité, cenné spisy, které obsahovaly tajné nauky, a měly proto zůstat
utajeny před nepovolanými a nezasvěcenými. Vzdělaní křesťanští autoři, kteří podstatně
formovali učení církve, však chtěli hlásat evangelium (= doslova: radostnou zvěst) všem
lidem a jakékoli utajování nauky odmítali. Začali proto užívat výraz apokryfa (= tajné
[spisy]) v negativním smyslu, který splýval s významem „falešný“ pro označení textů
nepravých, nedůvěryhodných.
První staletí existence křesťanství totiž byla obdobím dramatického duchovního hledání,
ideových dohadů a sporů. Spisy autorů těšících se v prostředí židů a křesťanů autoritě
hrály v takové atmosféře ústřední roli. A tak se setkáme s tím, že různé tehdy kolující spisy
jsou připisovány slavným autorům (např. apoštolům), aby tím byla posílena jejich
autoritativnost. U apokryfních textů je to velmi časté: tak máme Tomášovo evangelium,
Tomášovo vyprávění o Ježíšově dětství, Jakubovo evangelium, Zjevení Petrovo (či Apokalypsu
sv. Petra) aj. Křesťanské apokryfní písemnictví obsahuje apokryfní evangelia, apokryfní
skutky apoštolské, apokryfní listy i apokryfní apokalypsy, ale také soubory výroků, které
údajně pronesl Ježíš (tzv. agrafa).
Pseudepigrafy jsou spisy, které souvisejí podobně jako apokryfy s biblickými postavami
nebo biblickou látkou, ale netvoří součást bible ani u židů, ani protestantů, ani katolíků
a pravoslavných − čili jde o mimobiblické spisy ve smyslu biblického kánonu, do nějž
nepatří. Řecké slovo pseudepigraf se zkládá ze dvou slov: pseudés = nepravý, falešný
a epigrafé = nápis, název − pseudepigrafy jsou tedy díla napsaná pod jménem jiné,
zpravidla významné a okruhu čtenářů, jimiž byly určeny, známé, ale už nežijící osobnosti;
většinou tak nesou název po biblických starozákonních postavách (např. Mojžíšova závěť),
protože vznikly v židovském prostředí v době mezi Starým zákonem a Novým zákonem,
případně vznikly současně s novozákonními knihami (tedy v době přibližně 300 př. n. l.
apokryf
pseudepi-
graf
až 300 n. l.). Jde o rozsáhlou literaturu, vypravěčsky mnohdy velmi atraktivní, která pak
v řadě jazykových verzí putovala literárními a kulturními dějinami Západu i Východu. Do
češtiny byla některá pseudepigrafní díla přeložena už v období středověku, ve 14. a 15.
století na základě latinských překladů (např. Závěti dvanácti patriarchů, Život Adama a
Evy) a tyto překlady vycházely tiskem jako atraktivní lidová četba ještě v 18. století.
Jedním z nejznámějších pseudepigrafních spisů jsou Sibylliny věštby (Sibyllina proroctví)
− známe je však až z velmi pozdních opisů ze 14. až 16. století, kde už jsou součástí
podobných, ovšem podstatně mladších, středověkých textových souborů! Sibyllina
proroctví zůstávají (na rozdíl od Života Adama a Evy) oblíbenou četbou dodnes, stále
vydávanou v různých úpravách a parafrázích.
SAMOSTATNÝ ÚKOL
Podívejte se do katalogu některé z větších českých knihoven na název „Proroctví Sibyly“;
jsem zvědav, kolik knižních titulů najdete.
Někdy se pojmy apokryf a pseudepigraf zaměňují, překrývají nebo používají libovolně;
označení pseudepigrafy má užší význam. Někdy se místo něj užívá širší označení
starozákonní apokryfy.
Pseudepigrafy i apokryfy jsou někdy myšlenkově i literárně zajímavými a poutavými
texty; některé však mají literární hodnotu jen velmi nízkou. Všechny jsou ovšem cenné
historicky. Apokryfní texty vznikaly (na rozdíl od pseudepigrafů) v křesťanském
prostředí i později, nejen v období starověku, ale také ve středověku. Jak
v pseudepigrafních, tak především v apokryfních spisech se přitom často kříží různé
tradice; s něčím podobným se setkáme v kapitole pojednávající o příbězích ze známého
souboru vyprávění Tisíc a jedna noc. Pseudepigrafní a apokryfní spisy známe zpravidla až
z jejich opisů, často velmi pozdních, vzdálených od doby jejich předpokládaného vzniku,
někdy máme k dispozici jen jejich mladší překlad. Proto se kolem jejich kontextového
zařazení stále vrší mnoho otazníků. Zpravidla představují nezávislé nebo doplňující
ztvárnění tradic o Ježíšovi či jiných biblických postavách, případně usilují o to, aby se staly
základem alternativního kánonu. To láká čtenáře i spisovatele. Z apokryfů dodnes těží
bohatá esoterická literatura či bestselery, jako např. ty, které píše Dan Brown.
ÚKOL K ZAMYŠLENÍ
Všichni to známe: U jesliček, kde je položený Ježíšek, stojí vůl a oslík. V nočním chladu
zahřívají neviňátko svým dechem... Přicházejí také tři králové (mágové) a klaní se
nemluvněti a nesou mu dary. Tradiční vánoční výjevy. Ale kde se o nich poprvé píše?
Odkud se tyto obrazy vzaly? Prolistujeme čtyři evangelia, která pojednávají o Ježíšově
narození, a hledáme tam onu scény. Nenajdeme ji. Motiv vola a osla, kteří stojí u jeslí
s narozeným Ježíškem a které máme spojené s atmosférou vánoc, musíme hledat jinde:
v jednom z tzv. apokryfních evangelií, v Pseudo-Matoušově evangeliu (to nemá nic
společného s Matoušovým evangeliem, které tvoří kanonickou součást Nového zákona).
Bylo proto důležité povědět si toho o apokryfní křesťanské literatuře víc. Mnohé
informace, které považujeme za součást křesťanské tradice, totiž nemají původ
v kanonických biblických spisech, ale v dílech nekanonických. Ta už dnes nečteme,
neznáme je a církevní učení se o ně neopírá. Přešly však do obecného povědomí, proto
tvoří − aniž jsme si toho vlastně vědomi − součást našich znalostí a představ. Zřetelně je
to vidět na řadě děl výtvarného umění: na většině obrazů znázorňujících Ježíšovo
narození spatříme právě vola a osla...
Uveďme si krátký úryvek ze dvou apokryfních evangelií, Pseudo-Tomášova evangelia
dětství, které sice není literárně zvlášť cenné, ale jinak patří k tomu
nejpozoruhodnějšímu, co apokryfní literatura nabízí. Anonymní autor tohoto evangelia,
které pochází nejspíš ze 4. stol., chce podle svých slov připomenout „co jako kluk i co
velikýho udělal náš Pán“. (Český překlad Petra Peňáze se snaží jazyk a styl originálu
vhodně napodobit užitím hovorové, případně i obecné -- tedy nespisovné -- češtiny)
PSEUDO-TOMÁŠOVO EVANGELIUM DĚTSTVÍ
Tenhle Ježíš, když mu bylo jako klukovi pět let a přišla bouřka, tak si hrál u brodu
přes potok a sváděl pramínky vody do rybníčků. A potom udělal, že ta voda byla
najednou čistá, a to řekl jediné slovo.
Taky udělal bahýnko a z něj uplácal dvanáct vrabčáků, a ona byla sobota, když to
udělal. Byla tam i spousta jiných kluků, co si s ním hráli.
A jeden Žid, když viděl, co dělá Ježíš v sobotu, jak si tak hraje, tak hned běžel a povídá
jeho otci Josefovi: „Podívej se, ten tvůj kluk je tam u potůčku, a vzal si tam bláto a
uplácal z něj dvanáct ptáčků, a nedodržuje tak sobotu!“
A Josef běžel na to místo, a když to viděl, křikl na něj: „Co to děláš v sobotu,“ říká,
„když se to dělat nesmí?“ Jenže Ježíš zatleskal rukama a křikl na ty vrabčáky: „Tak
zmizte!“ A ti vrabčáci vyletěli a s křikem zmizeli.
No a Židé, jak to viděli, tak se vylekali a běželi a vykládali starším ve vsi o tom, co
viděli, že Ježíš udělal.
(Novozákonní apokryfy 1. Neznámá evangelia. Uspořádali Jan A. Dus a Petr Pokorný.
Praha: Vyšehrad, 2014, s. 275−276.)
Další úryvek pochází z Pseudo-Matoušova evangelia. To je velmi pozdní latinskou
kompilací jiných dvou starších apokryfních evangelií. Pseudo-Matoušovo evangelium
vzniklo v 8.−9. stol. a až do 15. století bylo neobyčejně rozšířené a populární (opírá se o ně
i krásná staročeská veršovaná legenda ze začátku 14. stol.); některé jeho motivy přešly do
lidové tradice a setkáváme se s nimi dodnes. Následujíc úryvek pochází ze 14. a 16.
kapitoly Pseudo-Matoušova evangelia.
PSEUDO-MATOUŠOVO EVANGELIUM
Dva dny poté, co se Pán narodil, vyšla Maria z jeskyně, vešla do stáje a položila dítě
do jeslí, a vůl a osel mu vzdali úctu.
...
Když uplynuly dva roky, přišli z východu do Jeruzaléma učenci a přinášeli veliké
dary. Stále se Židů vyptávali: „Kde je ten král, co se vám narodil? Uviděli jsme totiž
na východě jeho hvězdu a přišli jsme mu vzdát úctu.“
...
Jak šli, cestou se učencům ukázala hvězda a pohybovala se před nimi, jako by je
vedla, dokud nepřišli tam, kde bylo dítě. Když učenci viděli hvězdu, zmocnila se jich
veliká radost, a jak vešli do domu, nalezli malého Ježíše, jak sedí na matčině klíně. Tu
ukázali své bohatství a obdarovali Marii a Josefa skvělými dary. Dítěti samému
věnoval každý po jednom zlaťáku. Potom obětoval jeden zlato, druhý kadidlo a třetí
myrhu.
(Novozákonní apokryfy 1. Neznámá evangelia. Uspořádali Jan A. Dus a Petr Pokorný.
Praha: Vyšehrad, 2014, s. 299−300.)
Slovo apokryf se užívá i v nebiblickém významu. V obecném smyslu znamená podvrh,
padělek; v literární vědě se apokryfem rozumí literární útvar (nebo přímo beletristický
žánr), který tematicky využívá obecně známého příběhu, motivu či postavy, ale
konfrontuje je s překvapivým, aktualizovaným až subverzním výkladem či náhledem.
Klasickým příkladem jsou některé krátké prózy Karla Čapka. Čapek vydal roku 1932
knižní soubor Apokryfy obsahující pět povídek s biblickými náměty (látku bral převážně
z evangelií); doplněný soubor, obsahující jeho krátké apokryfní prózy z let 1920−1938,
pak vyšel až posmrtně jako Kniha apokryfů (1945) a zahrnuje například témata z řecké
i římské antiky či světové literatury (Hamlet, princ dánský; Zpověď Dona Juana; Romeo a
Julie). A existují pochopitelně i apokryfy filmové, jako je např. Život Briana (1979, jehož
scénář napsala skupina Monty Python).
OTÁZKY
1. Co jsou to agrafa?
2. Od které doby se liší náhled katolické církve a evangelické církve na to,
co tvoří obsah (skladbu) bible?
3. Co rozumíme slovním spojením biblický kánon?
4. Odkud se vzal známý vánoční motiv osla a býka u Ježíškových jesliček?
5. Jakým slovem označujeme řecký překlad Starého zákona, ke kterému
došlo zhruba ve 3.–2. stol. př. n. l.: a) Septuaginta, b) Vulgata, c)
Heptameron, d) Tanak.
6. Co znamená řecké slovo apokryfos? A) posvátný, B) lidový, C) zakázaný,
D) skrytý, utajovaný.
7. Mezi západní a východní církví došlo v roce 1054 k velkému... A)
nepřátelství, B) boji, C) sbratření, D) schizmatu.
SHRNUTÍ KAPITOLY
Bible je souborem knih, které vznikly v různých dobách v průběhu přibližně patnácti
staletí v různých historických kontextech; bible tedy vlastně představuje jakousi malou
knihovnu.
Slovo apokryf (řec. „něco skrytého“) označovalo a označuje v protestantském prostředí
knihy, které nejsou součástí hebrejského Starého zákona (kterému říkáme odborně
Tanak), neužívají se tedy ani při bohoslužbě, ani k výkladům, ani při studiu; naopak
v katolickém a pravoslavném prostředí se užívají (v katolickém prostředí se označují jako
deuterokanonické = řec. zařazené do širšího kánonu). Ovšem k oddělení apokryfních knih
od ostatních textů (knih) Starého zákona došlo až s obdobím velké evropské reformace
(spojené se jménem M. Luthera) v 16. století, kdežto ještě o století dříve Jan Hus považoval
tyto apokryfy (viz výše Případová studie na s. 19) za zcela samozřejmou, plnocennou
součást bible, a opíral o ně i svoji teologickou argumentaci.
Termín apokryf se užívá i v širším smyslu. Označuje starověké a středověké spisy, které
obsahově a formálně napodobují texty Starého a Nového zákona, ale které podle úsudku
církve nejsou obsahově věrohodné a do závazné sbírky bohoslužebných textů −
biblického kánonu − přijaty nebyly; jejich význam je historický, kulturní a literární, nikoli
věroučný.
Mimo oblast biblického kánonu pak rozumíme apokryfem buď jakýkoli psaný podvrh,
nebo úžeji literární útvar využívající tematicky motivu, který je ve všeobecném povědomí,
ale konfrontující jeho původní význam s novým výkladem.
ODPOVĚDI
1. Agrafa jsou výroky připisované Ježíšovi, jež však nejsou zaznamenány
v kanonických evangeliích (Matoušově, Markově, Lukášově a Janově).
2. Od doby tzv. velké, luterské (Martin Luther) reformace, tj. zhruba
poloviny 16. století, kdy došlo ke vzniku protestantské (evangelické)
církve.
3. Biblický kánon je závazný soubor knih (textů), které tvoří bibli.
(Přitom je důležité uvědomit si, že největší křesťanské církve − katolická,
evangelická a pravoslavná − se zcela neshodují v tom, co do tohoto
kánonu patří.)
4. Vánoční motiv osla a býka u Ježíškových jesliček pochází z apokryfního
Pseudo-Matoušova evangelia.
5. a.
6. D.
7. D.