MZK-UK B
t- no
•2619788490«
•   Ludvik Kundcra, 1985
Illustrations <   Bohdan Lacina, dědicové, 1985
HRUDEN
Sedmkrát za devatenáct let vsouvali
pohanští Slované
mezi prosincem a lednem
nejčastěji okolo zimního slunovratu
třináctý měsíc
zvanv hruden
Měsíc navíc
přebývající vymykající se přídavný
čas holých zmrzlých hrud
Cas vyrovnávající
nesrovnalosti času
lidského
pozemského
vesmírného
Ve zbytku tohoto nashromážděného času splácíme i dnes dluhy
lidem a času neřku-li vesmíru přejíce: Drsný hruden!
SLYŠITELNĚ PÁDY 1938
Sunout se Skučet Trčet Třepit se
Sinalý průsvitný bezesný Sám
Chvět Choulit se Vzlétat Nedopadat
Brunátný štěrkovitý snový Nebýt sám
Obojí
Bezvětří. Padá listí. Šedý sad ševelí. Po tisíci krovkách pochodují neviditelné roty. K ránu demarkační linie bobtná. Kdo mluví, je nepřítel.
PROMÉNY HMOTY
Velmi vyhloubené ticho Velmi vykloubená doba Mělký podletni hrob Neviditelné káně nad nim Lístek jenž pečetí Voda která odnáší Písek, sunoucí se do dun Do dnů Ke dnu
Velmi citelný štěrk Určený kolenům Ne loktům Tma Mléčné dráhy Na omak zlatá
Na oko šperkovitá
Vlnobití
List
Prach
Velmi vyhloubená doba Velmi vykloubené ticho
r^^>« tu*
ZIMNÍ SLUNOVRAT
Metelicemi
Záveji mezi veršem a veršem Deroucími krami
Vločkami posléze
Před konečnou zimou dávno za vysněnou vYsneženou žcn„u
Ptali se višné, kdy ji nejvíc zebe, a ona nato: „Za nejdelší noci."
Ptali se růže, co ji kořen drti, a ona šeptla:
„Den před Adamem a Evou.''
Ptali se vlka,
kdy je nejtužší zima,
a on řekl:
„Když se slunce rodí.'
DVEŘE. 2IDLE, STOL
NÁLEZ ZE DNA PAMÉTI
Vladimíru Komárkovi
>/r, .
Kdo zaklepe, nemusí vejit. Kdo však vstoupí, smi nechat dveře přivřené, nechce-li se mu je zavřít, smi je oklepat, smí si pohrát s klikou, smi jen tak postávat. Kdo je zavře a vstoupí, smí posunout židli nebo se o ni opřít, smí na ni ale i usednout, houpat se na ní. sedět. Kdo sedí, smí se lokty opřít o stůl, smí po něm přejíždět prsty, smí mnout jeho léta, smí jej posypat soli, rozkrojit na něm chleba, poznamenat jej při tom nožem, smi na něm odzátkovat láhev a pak i přelít sklenku a ukazovákem na něm malovat mí,ivý obraz jedné chvíle, jednoho stavu. ,ednoho hnutí mvsli. Posléze smí naložit zídh i stůl na dvoukolák a odjet s nimi do Růžových Varů nebo do Šedivé Kvtice, ne-li do Cerne Kvtlice, a ponechat na rozloučenou dveře pnyrené. Kdo vešel, smí však i zůstat a žid-■ > stul rozštípat a zatopit jimi. Dveře však při tom nesmí zavřít na klič.
v nějaké vesnici u Klatov
bylo mi osmnáct
na pouťové zábavé
měla velké kruhy pod očima
vyzval jsem ji k tanci
plakala mi stále na klopy
netančil s ní ten koho milovala
a já byl jen dvou jediný
pan Útěcha s panem Chlácholem
zajíkavě pořád mluvila
o Ném
vemlouvavým hlasem
jsem pronášel konejšivá slůvka
jako bych byl bůhvíjak starý
snad jsem měl také
oči raněné lané
jak se smávali kamarádi
při sedmém nebo osmnáctém tanci
přestala konečně plakat
před hospodou jsme se loučili
tmou poletovaly cáry dopisů
psi cloumali řetězy
jen její slaná víčka *
dotkla se na okamžik mvch rtů
JAK VZNIKÁ VÍTR
Pro j.
Jenom zdánliví odborníci se mohou domnívati žc vítr vzniká přesunem vzdušných vrstev různého tlaku, jemuž opět předchází větší či menší vyhříváni či zchlazování moří, horstev a pouští. Ve skutečnosti stoji na počátku tohoto děje skutečnost naprosto jiná: láska kanárka k motýlovi - přesněji řečeno mužského kanárka k ženskému motýlovi - láska, jež neskončí tím, že kanárek motýla podle zákona přírody prostě sezobne, nýbrž tím, že oběma jednoho dne na konci léta vyvstane nespojitelnost jejich láskyplných osudů: dlouholetý kanárek, postaven před motýlí úděl jednoletosti, si bezmála zoufá, kdežto motýl - sotva jednoročák - vše nazírá s moudrosti stáři, byť ne bez půvabně jímavé melancholie. Presto je tato demonstrace míji-vosti, toto vědomí časnosti veškerého štěstí tak prudké, že vyvolá u některých dívek anebo žen, které nepřestaly být dívkami, stav, z něhož vytryskne několik slz. Těchto několik krůpějí -- nadto slaných tak jako zmíněná moře! - je tím skutečným hnutím, pod jehož tlakem vzniká úkaz zvaný vítr! Tehdy se zvednou vrstvy vzduchu, dají se do pohybu a oblévají stráně i roviny, cloumajíce stromovím a zbavujíce je přemíry plodů, tehdy vznikají vichry a smrště,
32
jež vyvracejí z kořenů a osobují si jedinečnost, byt! je jich ročně nečítáno. Ne tedy skrze pochybné brázdy ještě pochybnějších tlaků, nikoli skrze horký vzduch nad pouštěmi a oceány, nikoli skrze deště a sníh, nýbrž skrze hnutí mysli, skrze pohyb na dně srdce neboli citu. skrze osamocenou dívku nebo ženu, jež nepřestala být dívkou a uroní několik slanvch krůpějí nad láskou kanárka k motýlovi a naopak, vzniká vítr, vážení členové akademií!
ZTRÁTY PANA IKARA
IN MEMORIAM
Na černou tabuli jste napsal: ztráta výšky m pád
Ó pane
jak touto poučkou slunko pralo jak skvěle skřehotala žluna
A potom luna
Letos v létě
maminka znenadání řekla: „Ne, další zimu už mi nepřejte, jsem tu už příliš, příliš dlouho, podívej . . ."
Plaše pohlédla
na tatínkovu fotografii na zdi a začala mlčky odškrtávat odešlá jména ve svém adresáři.
Podzim
rozklenul se pod modrým nebem pro loučeni.
Tepně ted chápeme štěstí těch hořce krásných dlouhých let.
1979
36
37
novoroční
Vstříc. V ústrety.
Jde. Jeden jakoby všichni.
Kam? Ke komu? K Zítřejšímu dni tyká. Zítřejší noci oniká.
cem u
Vyk
i jen sohč. Kdo?
Jeden. Jakoby všichni.
Napospas. Naproti. jCíl, směřování. Navzdory. K. Proti Cíl, směrování, touha. Vůči. Díky. Cíl, směřování, touha, Vstříc. V ústrety. Nastavil tvář.
Proč? Vyťal políček.
Pinč.?
Vyťal políček: zrůzněnému, olezlému všemu X
Nastavil tvář: ruměnému, ježatému všemu
Silnicím, vánicím, vesnicím, rovinám, samotám, tmám,
kopcům, městům, cestám, stezkám, domům - ^ľ™'
U,J,> stromům,
hromům, slunci,
46
TAKT
Akt stále skloněný k zemi
Gesto stále paprsčité ke světlu
Ústa stále oddaná vodám
Zrak stále zahleděný k zázraku
A půst těch ýst a mrak k té tmě
a zeměžluč a zemědým
a gesta cest a ústa pust
ten stále přerývaný takt
49
PRÍZRAK
1
Zvedá se stále k odlétáni. Než se však rozplyne - pozadím rozrýhován -procedí s Learem aspoň heslo: Zelená majoránka!
Budc-H vpuštěn, nikdo neví.
Heslo se změní ve strom anebo
bude i někým s něčím sněženo.
A on se zatím zvedá k odlétání, aniž dal najevo svou totožnost. Zas tedy postaru jen ptaní. Ptaní, kterého nikdy není dost.
2 kfiÔ'VAM ř
Co zbude, nazváno budiž vzlétáním.
Neboť jsme všichni
stěží opeřeni,
ale tím žádoucněji
rosolem vzduchu se dereme
k nějakému žáru.
K pevninám.
Těch hnízd, výmluvných pípnuti, toho vzlykání, těch poryvu, nežli nás přijme rosol země!
K dalšímu vzlétání?
66
67
ZROVNA PŘIJÍŽDĚJÍ ALE UZ ODJÍZDÉJÍ
Zrovna přijíždějí komedianti s kolotoči Kohouti bez přestání kokrhají Je plno páperí ve vzduchu
Zrovna se do týla stěhují všechny jarní neurózy za břeskného doprovodu explodujících pupenců Zrovna zakotvují maringotky vertikálně vztyčené labutě ty stěhovavé ptáky
Komedianti už odvlékají kolotoče i naše jarní neurň/\
Vtom z opačného směru vstupuje na rynk jak do ringu K. H. Mácha
s uzlíkem a s rudě podšitým pláštěm cinkaje ostruhama
Jak naše neurózy Ale už odjíždějí
Labutě v úhledném dvojstupu zobáky k nebesům balancují na špičce ocasů kov a kov hodně papíru a jámy jamky důlky
Zatímco trnka pláče bělostně bílé slzy
JIHOSEVERNĚ
Erichu Arendt
ovi
Pokud se směry svářejí
v návalech štěstí, rmutu, zoufalství,
štědře roz-1
děluji své provincie: rázem jsem bohat, z prstů mi prší šupiny.
A tak i báseň: časná a bitá, včasná, nevítaná, lezoucí za nehty i laskaná.
A to je úděl: nehladit, neloudit o souhlas, zadrhovat a rozdírat.
Nečekaně
se počet sluncí znásobuje, klenou se mnohá vlahá nebesa.
Co stoupá v ódě k nadoblačnu, pak v elégii padá z výšek. Koloběh krve, vítr, zlátnutí . .
Cikáda jc jen hudba. Bílé noty - jinovatka. Moře jsou rytmy. Tření zmrzlých stébel.
Tolú
a průvan od Baltu. Plátýnko kolem beder. Nebe z kobaltu.
Už vylétají ze sopečných slabik chuchvalce:
dým starých spálenišť i chmýří pampelišek.
78
79
Poznámka
Sbírka Hruden je výběrem ze čtyř větších celků, které vznikaly v rozpětí sedmnácti let. Pro orientaci ■ Ptaní 1964-1969, Svévolné interpretace 1975, Pády 1963-1979, Ztráty a nálezy 1971-1979: některé ojedinělé básně v nich zařazené jsou však ještě staršího data (1943, 1944). Cyklus Město s prsty XY je přetištěn zc sbírky Fragment (Blok Brno, 1967). Konečný výběr z autorových textů připravila redakce. Dosud nepublikované ilustrace Bohdana Laciny z roku 1946 byly vytvořeny k autorovým veršům.
-r-
Ludvík Kundera
Hrucfen
Ilustrace Bohdan Lacina
/. UuiíU/ U.
Typografie Ivan Soukup Vydalo nakladatelství Blok v Brně roku 1985 jako svou 812. publikaci Odpovědná redaktorka Zdena Zábranská Vytiskl Tisk, knižní výroba, n. p. Brno, závod 2
AA 3,74 textu, 0,78 ilustrací VA 4,86 Stran 94
Tematická skupina 13/43 Náklad 1 350 výtisků
Vydání první
601/22,856
47-013-85
Cena váz. výtisku 13,- Kčs