Poznámky úvodem V NAŠEM kulturně historickém přehledu jsme dospěli do místa, kde si musíme připomenout starověk, jehož svérázné „znovuzrození" dalo samo jméno celé epoše. Děje, které jsme vylíčili, by převratný dopad na národ a jeho vyzrávání měly i bez starověku a asi bychom si bez něho dovedli představit i většinu dále líčených směrů duchovních; přesto jsou dosud popsané i dále vylíčené jevy působením antického světa na mnoho způsobů zabarveny, a i kdyby byla jejich podstata bez něho pochopitelná a nasnadě, přece se v životě projevují pouze spolu s ním a skrze něj. „Renesance" by nebyla onou velikou světodějnou nutností, kdyby bylo možné od vlivu starověku abstrahovat. Na jedné věci však musíme trvat jako na hlavní tezi této knihy: starověk netriumfoval nad západním světem sám, ale v těsném spojení s duchem italského národa, který se k tomu nabízel. Volnost, již si přitom tento duch uchoval, nebyla rozdělena rovnoměrně, vždyť například v novolatinské literatuře byla leckdy docela nepatrná; zato ve výtvarném umění a v mnoha dalších oblastech je nápadně velká a spojení mezi dvěma daleko od sebe ležícími kulturními epochami téhož národa se tudíž ve své svébytnosti ukazuje jako oprávněné i plodné.1 Zbytek Západu si mohl zvolit dvojí cestu: buď se velikému podnětu přicházejícímu z Itálie bránit, nebo si ho zčásti či celý osvojit; kde tak učinili, mohli si ušetřit pozdější nářek nad předčasným zánikem našich středověkých kulturních torem a představ. Vždyť kdyby se mohly bránit, byly by přežily. Kdyby byli elegičtí duchové, kteří se za nimi ohlížejí, nuceni str.ú u ve stře- Poznámky úvodem 131 dověku byť )cn hodinu, jak rádi by se zase nadechli moderního vzduchu. Že za oněch velikých procesů tu a tam zanikl nčktc-rý jednotlivý ušlechtilý květ, aniž byl navěky uchován v tradici a poezii, je jisté; neznamená to však, že by celý ten velký přerod byl něčím nežádoucím. Podstatou tohoto celkového převratu jc, h vedle církve, která dosud (ale už ne nadlouho) tmelila Západ, vzniklo nové, duchovní médium, které se rozšířilo z Itálie a ur-Jovalo životní atmosféru všech vzdělaných Evropanů. Největ-ší výtku, kterou můžeme v tomto směru učinit, je nelidovost, propast, která se nyní nevyhnutelně rozevřela mezi vzdělanými a nevzdělanými lidmi celé Evropy. Tato výtka však pozbývá na závažnosti, když si uvědomíme, že se tuto propast nepodařilo překlenout ani dnes. přestože si jí jsme dobře vědomi. A nadto v Itálii nebyl tento rozdíl dlouho tak výrazný a neúprosný jako jinde. Vždyť největší umělec mezi italskými básníky Tasso koloval i rukama těch nejchudších. Reckořímský starověk, který od 14. století zasahoval tak mocni do života Itálie jako východisko a zdroj kultury, jako životní cíl a ideál a zčásti i jako vědomý nový protiklad, tento starověk již dávno na různých místech ovlivňoval celý středověk, a to ne toliko v Itálii. Vždyť vzdělání, které razil Karel Veliký, bylo vlastně oproti barbarství 7. a 8. století renesancí a ani ničím jiným být nemohlo. Stejně jako se později do románské architektury severu vetřely vedle obecného základu forem zděděného ze staroveku , některé konkrétní, přímo antické prvky, ul«veskcrá klášterní učenost postupně vstřebala velikou "aíľ! ]' ÍnTkýCh aUtOTň 1 pOÍÍnaJe Einhardem nápodobo- úvodem „ě napomáhala snadná srozumitelnost latiny i množství dosud existujících vzpomínek a památek. Z ní a z opačného působení časem již pozměněného ducha germánsko-langobardských státních útvarů, z celoevropského fenoménu rytířství, z ostatních kulturních vlivů ze severu a z náboženství a církve vyrostl nový celek: moderní italský duch, jehož osudem bylo stát se určujícím vzorem pro celý Západ. Jak, sotva skončilo období barbarství, výtvarné umění hledalo podněty v antice, lze dobře vidět například na toskánských stavbách 12. a sochařských dílech 13. století.u Paralely nechybějí ani v básnickém umění, zvláště můžemc-li předpokládat, že největší latinský básník 12. století, ten, který udával dokonce tón celému žánru tehdejší latinské poezie, byl Ital. To od něho pocházejí nejlepší díla tzv. Carmina Buratia.2 Rýmovanými strofami se jako nádherný proud vine nczkalené potěšení ze světa ajeho požitků, jejichž ochrannými génii jako by znovu byli antičtí bohové. Kdo je přečte jedním dechem, neubrání se pocitu, že zde hovoří Ital, nejspíš z Lombardie; pro tento předpoklad však existují i další konkrétní důvody. Tyto latinské básně toulavých kleriků — clerici vagaiites — 12. století jsou ovšem do jisté míry produktem celé Evropy, a to včetně své nápadné veliké frivolnosti; avšak ten, kdo složil zpěv De Phyllide et Flora2, a Aestuans ititerius atd., nejspíš ze severu nepocházel, stejně jako jemný pozorovatel a sybarita, od něhož pochází jímavá Dum Diatuu vitrea šero lampas orímr. Zde vidíme renesanci antického světového názoru, o to nápadnější, že se odráží ve středověkých rýmových formách. Existují práce z tohoto i z pozdějších staletí, jejichž autoři jako pečliví napo-dobitelé za sebou kladou hexametry a pentametry a neváhají je okořenit přísadou z latinské mytologie, a přece nepůsobí ani zdaleka tak antickým dojmem. V hexametrem psaných kronikách i v další produkci Guiliclma Appula se často setkáváme s pečlivým studiem Vergilia, Ovidia, Lucana, Státia a Claudi-ana; jen sama antická forma je i nadále pouhou věcí učenosti, stejně jako antická látka u autorů kompendií na způsob Vincen- Poznámky úvodom 133 ta z Beauvais či mytologa a alegorika Alana ab Insulis. Ren ce však není napodobování kus po kuse a sbírání, ale znovuíro zení, jak to skutečně spatřujeme v básních neznámého klerik z 12. století. Velké, všeobecné zaujetí Italů starověkem však přišlo až Se 14. stoletím. K tomu bylo nutné, aby se rozvinul městský život, jak se to stalo jen v Itálii a teprve tehdy: soužití a každodenní rovnost šlechticů a občanů; vzdělání celé společnosti, jež po něm prahla a měla na ně čas i zbytné prostředky. Avšak vzdělání, sotvaže se oprostilo od fantastického světa středověku, nemohlo hned dospět pouhou empirií k poznání fyzického i duchovního světa, ale potřebovalo vůdce, a jako takový se nabízel klasický starověk usilující o objektivní pravdu a vnášející světlo do všech oblastí ducha. S vděčností a obdivem od něho přejímali formu i látku; však také byl hlavním předmětem každého vzdělání.4 Takovému vývoji byly příznivé i celkové poměry v Itálii; od pádu Hohenštaufů středověké císařství bud na Itálii rezignovalo, nebo se samo nedokázalo udržet; papežové přesídlili do Avignonu; většina reálných mocností přítomných v Itálii byla založena na násilí a nelegitimní; duch probuzený k vědomí však byl právě ve fázi hledání nového, stabilního ideálu, a tak mohla mysli ovládnout iluze a postulát římsko-ital-ské svetovlády. O jejich praktickou realizaci se dokonce pokusil Cola di Rienzi. Při způsobu, jakým se ale zejména během svého prvního tribunálu tohoto úkolu chopil, musel tento pokus nutně skončit jen podivnou komedií, nicméně pro národní cítění nebyla vzpomínka na starý Řím rozhodně bezcenným pojmem. Vyzbrojeni touto obnovenou kulturou se Italové skutečně cítili jako nejpokročilejší národ na světě. snľda^nlÚk0lľn,5 JC nyní Zachytk tento duchovní pohyb ne ména vt°bUP ^ * alcsPoft v jeho vnějších obrysech a ze-jména v jeho počátcích. 134 Poznámky úvodem První kapitola v Rím, město ztíazmn PŘEDEVŠÍM samo město Řím se nyní těšilo jinému druhu posvátné úcty než v časech, kdy byla napsána Mirabilia Romae a historické dílo Viléma z Malmesbury. Fantazie zbožného poutníka či obdivovatele zázraků anebo hledače pokladů ustupuje představivosti historika a vlastence. V tomto smyslu rozumějme Dantovým1 slovům: „Kameny římských zdí si zaslouží úctu a země, na níž je město postaveno, je úctyhodnější, než lidé říkají." Kolosální nával na jubileích zanechává ve vlastní literatuře zbožnou vzpomínku jen nepatrnou; nejvétší zisk jubilea roku 1300 lze spatřovat v rozhodnutí Giovanniho Villa-niho napsat dějiny, k tomu ho vedl pohled na zříceniny Říma a vzpomínky, které si odvezl domů. Petrarca nám ještě podává svědectví o smýšlení rozděleném mezi klasický a křesťanský starověk: vypráví, jak častokrát vystoupil s Giovannim Colon-nou na velikou klenbu Diokleciánových lázní,2 zde, v čistém vzduchu, v naprostém tichu, s úchvatným rozhledem do dáli, spolu hovořili ne o obchodu, domácích záležitostech či politice, ale — s pohledem upřeným na okolní zříceniny — o historii, přičemž Petrarca vystupoval jako zastánce starověku, Cohnnä spíše křesťanství; hovořili také o filozofii a průkopnících umění. Jak často od té doby probouzel tento svět zřícenin historickou kontemplaci, až po Gibbona a Nicbuhra!2j Stejný pocit sdílí také Fazio degli Uberti ve svém Dittamondo zveřejněném kolem roku 1360, smyšleném vizionářském cestopisu, v němž ho doprovází starověký geograf Solinus, stejně jako Vergilius doprovázel Danta. Stejně jako navštíví Bari, aby uctili svaté- Řím, město zřícenin