Úvod K NIIIA s tímto názvem nemůže být ve skutečnosti než pouhý pol iis. Také autor si je sdostatek vědom, že na sebe vzal ne-imímý úkol, a přitom má jen omezené síly a prostředky. I kdyby však mohl pohlížet na své bádání s větší důvěrou, potleskem znalců by si nemohl být o nic jistější. Duchovní obrysy kterékoli kulturní epochy se snad každému oku skládají v jiný obraz. A když jde o takovou civilizaci, která na tu naši působí jako nejbližší vzor, nutně se do pohledu vypravěče i čtenáře každou chvíli přimísí subjektivní myšlenka nebo pocit. Vydá-váme se teď na širé moře, kde je různých možných cest a směni spoustu; pod rukama někoho jiného by studie předcházející ii i" pi.ii i mohly snadno posloužit nejen ke /cela jinému užití a Zpracování, ale vést i k podstatně odlišným závěrům. Předmět sám je zjevně tak důležitý, aby jej i v budoucnu ještě mnohokrát badatelé pojednali a aby se dostala ke slovu nejrůznější stanoviska. Spokojíme se s tím, že nám budete naslouchat tr-pčliví a tuto knihu vezmete jako celistvé dílo. Největší potíží pro dějiny umění je, že musí velké duchovní kontinuum, pokud H hodlá vůbec nějak popsat, rozdělit do jednotlivých, víceméně svévolných kategorií. — Největší mezeře v této knize jsme kd\ si chtěli odpomoci samostatnou prací o „umění renesance"; tento /ainěť ale bylo možno uskutečnit jen z nepatrné části.1 ZÁPAS mezi papeži a Hohenštaufy zanechal Itálii v politickém stavu, který se od zbytku Západu v mnoha podstatných ohledech lišil. Zatímco ve Francii. Španělsku či Anglii se ujal takový Úvod 7 lenní systém, že léna po vymření rodů musela opět připadnout monarchii jako celku a v Německu se zase jednota říše zachovala alespoň navenek, v Itálii byla situace naprosto odlišná. Císaři 14. století již nebyli přijímáni a váženi jako vrchní lenní páni, nýbrž přinejlepším jako potenciální vůdci a posily stávajících center moci. Papežství se svými stvůrami i oporami bylo dostatečně silné, aby zabránilo každému budoucímu sjednocení, nikoli ale na to, aby samo mohlo jednotu vytvořit.* Mezi oběma již existovalo nebo se právě utvářelo množství politických jednotek, měst i despocií, jejichž existence byla čistě materiální povahy.3 V nich se duch moderního evropského státu poprvé řídí svými vlastními pohnutkami; dosti často projevují nespoutaný egoismus v té nejděsivější podobě — takový, který opovrhuje jakýmkoli právem a zadusí každý zdravý útvar hned v zárodku. Tam ale, kde se tento vývoj podařilo zvrátit či vyvážit, vstupuje do dějin cosi nového a životaschopného: stát jako propočtený, vědomý výtvor, jako umělecké dílo. V městských republikách i v tyranských státech se tento život dere na svět sty způsoby, určuje jejich vnitřní podobu i vnější politiku. Nám postačí sledovat jeho úplnější, zřetelněji vyjádřený typ, jak se projevuje v tyranských státech. Vnitřní situace území ovládaných despoty měla slavný vzor 11 h"SÍCh J1Žní ltáUe a Sicílie v Podobě, kterou jim obkľoľľ , Ten'JCUkoŽ ^rostl v blí*°sti bacenu obklopen nebezpečím a zradou, si záhy přivykl věc. posuzovat naprosto objektivně a také ,nm;„ j, ■ posuzovat -Wprvnímmodernímlvě^S ^ a ^ * b jeho blízká a důvěrná zn losľvn t T" ^ přlStUP°Va--racénských států. Jakoz ™Z X" USP°řádám' 8 ^ strany nutil nasazovat do U ľ ap" S kwrý obé Fndnchova J? *ľ(ľ " ^ * ^úplné likvid* lenXo L^kíľ" - ^ ^ ■'bez obrany, z níž lze VVJ CQ / T^j Udu v ™™ bez vů e * dosud neslýchané ce^S ^ V "** M ^ 8 ci lidu, a to pod trestem vyplenění provinilé obec a degradace občanů na nevolníky. Daně, opírající se o kompletní katastr a praxi zavedenou muslimy, byly vymáhány s onou bezohlednou krutostí, bez níž z Oricntálců nelze dostat žádné peníze. To už nebyl lid, ale snadno kontrolovatelný houf poddaných, kteří se bez zvláštního povolení nesměli vdávat či ženit do ciziny ani tam studovat; neapolská univerzita představuje první známý příklad nátlaku ve volbě školského zařízení, zatímco v Orientě měli lidé alespoň v tomto ohledu svobodu. Na druhé straně Fridrich — zcela jako muslimové — obchodoval po celém Středomoří, mnoho druhů zboží si vyhradil pro sebe a obchodu svých poddaných bránil. Fátimovští chalífové se svým tajným bezvěreckým učením byli (alespoň zpočátku) vůči náboženství svých poddaných tolerantní; naproti tomu Friedrich završil systém své vlády inkvizicí proti kacířům, jejíž vina nám přijde o to větší, že pod záminkou kacířství pronásledovala zastánce svobodného městského života. Jako policejní sbor uvnitř země a jako jádro armády navenek mu nakonec sloužili Saracé-ni přesídlení ze Sicílie do Lucerie a Noccry, hluší ke každému nářku a lhostejní vůči jakékoli církevní klatbě. Poddaní odvyklí nošení zbraní se později snadno a bez odporu smířili se svržením Manfreda a nastolením vlády Karla z Anjou; ten ovšem tyto mechanismy vlády převzal a dál je používal. Vedle císaře centralizátora se objevil uzurpátor zcela svérázného druhu: jeho místokrál a zeť Ezzelino da Romano. Není představitelem žádného systému vlády ani správy, protože jeho úsilí se vyčerpávalo v samých bojích o ovládnutí východní části Horní Itálie, jako politický vzor pro následující dobu však není o nic méné důležitý než jeho císařský ochránce. Veškeré dosavadní středověké výboje a uzurpace se opíraly o skutečné či údajné dědictví a jiná práva, nebo byly výsledkem bojů proti nevěřícím či exkomunikovaným. Ezzelino se jako první pokusil postavit své panství na masovém vraždení a nekonečných ohavnostech, tedy s použitím jakýchkoli prostředků a s ohledem jediné na cíl. Nikdo z pozdějších uzurpátorů včetné Césara Úvod Uvod - v kolosálnosti zločinů Ezzclínoví nedokázal vyrovnat. AWiÍlad byl na svété a svržení Ezzelina nepřineslo národům —Tdlnost, an. se nesulo výstrahou budoucím zločincům. Nadarmo v takové dobé přisel svatý Tomáš Akvinský, rozený ako poddaný Fridricha II-, s aorií konštituční vlády, v níž by sc kníže opíral o horní sněmovnu, kterou by jmenoval sám, a o reprezentaci volenou lidem. Jeho slova zamkla v posluchárnách, zatímco Fridrich a Ezzclino bylí a zůstali ncjvčtšími politickými zjevy Itálie 13. století. Jejich obraz, byť již s napůl bájnými ry»y, tvoří ncjdůlcžitéjší obsah Sta starých nová, jejichž původní redakci lze * jistotou ještě zařadit do tohoto století.5 Ezzclino jc zde líčen jíž s bázlivou úctou, která je odrazem mimořádné velkého dojmu, který zanechal. K jeho postavě sc pojí celá literatura, kronikami očitých svédků počínaje a polomytologickou Sotva oba muži padli, vynořil se větší počet jednotlivých tyranu, ktcfl povětšinou vzešlí z bojů mezi tábory guelfů a ghibellinu; zpravidla šlo o ghibellinské předáky. Dělo se to však natolik různorodými procesy a za tak odlišných podmínek, že všeobecná nevyhnutelnost jejich vzestupu nám leckdy uniká. Pi ikud vUkjde o prostředky, mohli jen pokračovat v tom, s čím již začali jejich předchůdci: vyhlazovat a vyhánět nepřátele : ich příbytky. a ni- První kapitola Tyranie 14. století EXISTENCE větších i menších despociíve 14. století dostatečně průkazně dokládá, že se tyto vlivy neztratily. Ač jejich zločiny, obšírně zaznamenané historií, volají do nebe, jako soběstačné a podle toho organizované státy přece zasluhují naši pozornost. Cílevědomý propočet všech prostředků, jaký si žádný tehdejší kníže mimo Itálii nedovedl ani představit, zde ve spojení s téměř absolutní mocí uvnitř státu plodil zcela zvláštní typy lidí a forem života.1 V případě moudřejších tyranů tkvělo hlavní tajemství moci v tom, že daně pokud možno ponechali na té úrovni, na jaké je nalezli při svém nástupu nebo jak je stanovili na počátku své vlády: pozemkovou daň opírající se o katastr; některé spotřební dané a cla z dovozu a vývozu, k čemuž můžeme ještě připočíst příjmy ze soukromého majetku panovnického domu; jediné možné zvýšení záviselo na nárůstu všeobecného blahobytu a obchodní výměny. O půjčkách, s nimiž se setkáváme ve městech, zde nemohlo být řeči; spíše si vládce tu a tam dovolil dobře vykalkulovaný mocenský zásah, ovšem za předpokladu, že tím nebyl otřesen celkový stav, jako například sesazení a okradení nejvyšších finančních úředníků, za jaké by se nemuseli stydět ani sultáni.2 S těmito příjmy se vládci snažili vyjít, aby si mohli vydržovat malý dvůr, tělesnou stráž, žoldnéře, úředníky a i šaškyr a talentované jedince, kteří patřili k osobní družině knížete. Nedostatek legitimity spojený s neustálým ohrožením zvyšoval vládcovu osamělost: nejúctyhodnější spojenectví, jaké jen mohl uzavřít bez ohledu na původ, bylo spojenectví s vysoce duševně Tyranie 14. století 11