H A ľ.....\ I I Ml I A RYTÍŘSKÁ MYŠLENKA Selkám' Filipa II. z Anjou s jeho matkou Marií z Blois, Jeanem, vévodou z Berty, a Filipem Burgundským, ilustrace ke Kronice Jeana Froissarta (15 stol., Paříž. Bibliotliěqur Na/ionale de France; Frofimedia) středověký myšlenkový svět obecně je ve všech součástech prolnut ,1 prosycen náboženskými představami. Podobně rytířský irleál pronikl do myšlenkového světa onoho užšího kruhu, žijícího v prostředí dvora a šlechty. Dokonce i náboženské představy jsou opřádánv i\luskou ideou: čin archanděla Michaela ozbrojeného mečem byl „la premiére milicie et prouesse chevaleureuse qui oneques fut mis en exploict" („prvním příkladem vojenských schopností a rytířské udatnosti, jaký byl dosud podán"); archanděl je předchůdcem ry-lústva, „milicie terrienne et chevalerie humaine" („pozemského vojska a lidského rytířství''), které je pozemským odrazem andělských zástupů u Božího trůnu.1 Vnitřní sepětí pasování na rytíře a náboženské myšlenky je zvláště patrné v příběhu o rytířské lázni Coly di Rienzo.2 Španělský básník Juan Manuel je nazývá svátostí, kterou Srovnává se křtem a manželstvím.1 Vede tedy toto náročné očekávání, vkládané do plnění šlechtických povinností, k jasnějšímu vymezení politických představ o tom, co přísluší šlechtě? Zajisté: patří k tomu úsilí o všeobecný mír, opírající se o svornost králů, dobytí Jeruzaléma a vypuzení Turků. Neúnavný tvůrce plánů Philippe de Méziěres, který snil o rytířském řá du, jenž by předstihl starou sílu templářů a špitáluíkň, nastínil v Songe du vieilpelerin (Sen starého poutníka) plán, který zdánlivě zaručoval blaho světa v nejbližší budoucnosti. Mladý francouzský král spis vznikl asi v roce 1388, kdy ještě nešťastný Karel VI. vzbouzel tolik nadějí - bude snadno moci uzavřít mír s anglickým králem Richardem, který je právě tak mladý a stejně tak nenese vinu na starém sporu jako Karel. Pouze spolu musí o tomto míru jednat osobně, vyprávět si vzájemně o podivuhodných zjeveních, která jej zvěstovala, musejí odhlédnout od všech malicherných zájmů, které by mohly vy- li? HVTÍŘSkÁ MYŠI KM K A tvářel překážky, kdyb) se jednáni svěřilo du< hovním, právníkům ne ho vojevůdcům. Nechť se francouzský král vzdá některých In.um nich měst a hradů. Hned poté, co bude uzavřen mír, nechť st- připraví křížová výprava. Všude ať utichnou všechny spory a potyčky a zreformuje se tyranská správa zemí; nechť křesťanské panovníky vyburcuje všeobecný koncil, aby táhli do války a obrátili na víru Tatary, Turky, Židy a Saracény, pokud by nepostačilo kázání.' Méziěrcs a mladý Ludvík Orleánsky pravděpodobně o lakových vzletných planet li přátelsky hovořili v celestýnském klášteře v Paříži. I Ludvík Orleánsky snil o míru a křížové výpravě, ovšem s notnou dávkou praktické a zištné politiky."' Obraz lidské společnosti, určované rytířským ideálem, dodává světu zvláštního zabarvení. Jde ovšem o barvu, která nechce pořádně držet. Vezmeme-li známé francouzské kronikáře čtrnáctého a patnáctého století - ať je to osuv Froissart, ať to jsou suchopární Monstrelet a ďEscouchy, vznešený Chastellain, dvorský Olivier de La Marche, mnohomluvný Molinet - li všichni s výjimkou Commy-nese a Thomase Basina začínají vzletnými prohlášeními, že píší k oslavě rytířské < tnosti .1 slavných hrdinských činů.'1 Ale žádný z. nich to nedokáže řcela .plnu. ještě tak nejspíše Chastellain. Vezměme Froissarta, ktert sám l>vl aiitoicm hypei romantického výhonku íTlíř-sk< epiky, eposu Mrliatltir. Zatímco se jeho duch vznáší v ideální „proucí* („udatnosti") .1 „grans apertíses ďarmes" („velkých činí 1 h mu/u \e zbroji"), jeho pero žurnalisty nepřestává psát o zradě 1 ni niinosii, uskoi ne < liamlivosti a přesile, zkrátka o válečném ře- iii) 1, 1.....ie /< ela .1 naprosto stalo záležitostí kofistnickou. Moli- 111 1 lále znovu zapomíná na své rytířské předsevzetí a - odhlédne-iin H od jeho Stylu a jazyka - reprodukuje události jasně .1 jednoduše; jen tu a lam se rozpomene na svůj ušlechtilý záměr, který íl uložil jako povinnost. Ještě povrchnější je rytířská tendence u Monstrelela. Vypadá lo, jako by duchu těchto spisovatelů - povrchnímu duchu, to je třeba přiznat - sloužila rytířská fikce jako korektiv nepochopitelných jevů doby. byla jedinou formou, v níž mohli události zachytit. Ve skutečnosti tehdejší válka a politika formu extrémně postrádaly, jako by neměly skutečné souvislosti: válka byla většinou chronickým procesem jednotlivých tažení, rozptýlených po velkém území; diplomacie byla velmi obřadným a nedokonalým instrumentem ovládaným částečně zcela obecnými tradičními myšlenkovými pochody, částečně nerozmotatelným klubkem jednotlivých drobných právních otázek. Protože historiografie nebyla s to v tom všem rozpoznat reálný společenský vývoj, chopila se fiktivního rytířského ideálu; tak všechno vztahovala ke krásnému obrazu vladařské cti a rytířské ctnosti, k hezké hře ušlechtilých pravidel, a lak vytvářela »1 nu imeiisiui iluzi určitého radu. I'oi ovnáine-li loto historické meliko s názorem lakového historika, jako byl Thíikydides, výsledkem ■ neobyčejně nízký postoj. Dějiny tu vyprahnou ve zprávu o krásných a zdánlivé krásnýi li bojových střetnutích a o slavnostních polili. I \. li aklei li. Kdo jsou pak z tohoto hlediska li správní svědkové ■ I. lin? Heroldové řadoví i vůdčí, jak se domnívá Froissart; jsou to ■ ■in kdo jsou při oněch vznešených událostech vždy přítomni a kdo |i maji oficiálně posuzovat; to oni jsou experty ve věcech slávy a cti, .1 sláva .1 čest jsou motivem historiografie.7 Statut Zlatého rouna na-N/.uje rytířské hrdinské skutky zaznamenávat; jako vzor takového historiografa může být uveden Lefěvre de Saint Remy, zvaný Toison dui (Zlaté rouno), nebo herold Berry. Rytířská myšlenka je jako ideál krásného živola zcela specifická. Hvoti podstatou je to estetický ideál spředený z barvité fantazie a po-v/ii.išejíi iho pocitu. Chce však být ideálem etickým: středověký ná-/111 mohl přisoudil jistému životnímu ideálu vznešené postavení pouze tehdy, pokud byl dán do vztahu ke zbožnosti a ctnosti. Ovšem I ' lil ke funkci rytířství vždy selhává; jeho hříšný původ ho snižuje. Ni Iii.i jádrem rytířského ideálu přece zůstává pýcha povýšená na iii (lhastellain to dokonale pochopil, když napsal: „La gloire des I.......'s pend en orguel et en haut péril emprendre; toutes principáli 1 HiissaiKes conviengnent en un point estroit qui se dit orguel." 1 Sláva panovníku spočívá v jejich hrdosti, smělosti a ochotě vrhat seti.....bezpečných podniků. Všechny projevy moci se sbíhají dojed- Hnllo společného hodu, kterému se říká hrdost.")" Ze stylizované .1 vznešené pýchy se zrodila čest, ona je pólem šlechtického života, /.num o ve středních a nízkých společenských vrstvách - jak praví 1 ....." j<' mjpodslalnější hybnou silou dosažení výhody, velkou I......sil"n aristokracie je pýcha: „or, parmi les sentiments profonds 1I1 I Imunně, il n'en est pas cpii soil plus propre ä se transformer en pinlnie. patriotisme et conscience, car ľhomme fier a besoin de sou pH >pie respect, et, pour 1'oblenir, il es tenté de le mériter" („mezi hlubokými city člověka ale není jediný, který by se lépe dařilo proměnn vv smysl pro čest, patriotismus a svědomí, neboť hrdý člověk >■"" usiluje o získání vážnosti a slávy a udělá všechno pro to, aby si ji Wloužiľ). laine má bezpochyby sklon si aristokracii přikrášlovat. II.......< dějiny aristokracie všude ukazují obraz, kde jde pýcha ru- ' n \ nice s nestydatou chamtivostí. Přesto jsou - jako definice aris- 'I 1 nu keho životního ideálu - Tainova slova výstižná. Blíží se Hun khardtovu ničení renesančního pojmu cti: ,Je to záhadná směli ivědoiní a sebekázně, která ještě zbývá modernímu člověku, I když svou vinou nebo bez svého zavinění přišel o všechno ostatní, U Vitu, laskn a naději. Tento pocil < li je slučitelný s notnou dávkou Pgoismu .1 s velkými neřestmi a dokáže nesmírně klamat; ale může 68 i,'» se k němu vázal i všechno ušlechtilé, <<> ješté \ osobnosti růstalo, a / tohoto pramene lze čerpat nové sily."'" Za charakteristické vlastnosti renesančního člověka označil Jakob Burckhardt osobní ctižádost a touhu po slávě, klen někdy vyjadřují silný cit pro čest, jindy jsou spíše projevem nezušlechtěné pýchy." Proti stavovské cti a stavovské slávě, které ještě tvořily duši skutečné středověké společnosti mimo Itálii, staví pocit obecně lidské cti a obecně lidské slávy, po nichž - pod silným vlivem antických představ - baží italský duch od dob Dantových. Zdá se mi, že je to jeden / hodii, kde viděl Burckhardt mezi středověkem a renesancí, mezi západní Evropou a Itálií příliš velký rozdíl. Ona láska ke slávě a touha po cti, která je vlastní renesanci, je v jádru rytířskou touhou po cti dob dřívějších a je francouzského původu; je to stavovská čest, která dosáhla širšího uplatnění osvobozením od feudálního cítění a oplodněním myšlenkami antiky. Vášnivá touha po chvále potomků je dvorskému rytíři dvanáctého století, nevybroušenému francouzskému nebo německému žoldnéři čtrnáctého století stejně tak málo < i/í, jako krasoduchům italského quattrocenta. Dohoda o (lombal desTrente - Boji třiceti (27. března 1551), kterou uzavřeli Robert de Beaumanoir a anglický kapitán Robert Bamborough, koni i slovy: ...i učiňme to tak, aby se o tom v dobách příštích hovořilo > lálei h .i |i.d.i< i< li. na tržištích i jinde na celém světě."" Přesto Chastellain, jehož uctívání rytířského ideálu je zcela poplatné středověku, n/ plně vyjádřil ducha renesance, když napsal: lloiineur semont toule nobk nalure D'aimer toul se qui noble est en son eslre. Noblesse aussiy adjoint sa droiture." (Čest vede každou ušlechtilou duši k tomu,/Že má ráda všechno ušlechtilé,/ A že to potvrzuje ušlechtilým änem.) Jinde vyjadřuje názor, že židům a pohanům byla čest dražší a že ji pojímali přesněji, protože ji chápali jen pro ni samu a v očekávání světské chvály, zatímco křesťané čest přijímali prostřednictvím víry a s\ŕlla, v očekávání odměny na nebesích.14 Už Froissart doporučuje statečnost bez jakékoli náboženské nebo vysloveně etické motivace, pouze pro slávu a čest a - protože je en fant terrible - pro kariéru.1' Úsilí o rytířskou slávu a čest je neoddělitelně spjato s uctíváním hrdinů, v němž splývají prvky středověké a renesanční. Rytířský život je životem podle vzoru. Ať jde o hrdiny artušovského kruhu nebo o antické hrdiny, rozdíl je nepatrný. Alexandr Veliký byl plně integrován do ideového světa rytířství už v době rozkvětu rytířského románu. Aulu k.i l.uii.i/ie nebyla jršlé oddělena od fantazie kulatého stolu. Král René v jedné hasni \i\ na nás dýchl noční vánek a ticho.1- Ve skladbě Le Jouvencel je pálím piet hod od ivpu rytíře k národnímu bojovníkovi: hrdina knihy propusti < hudé zajatce pod podmínkou, že se stanou dobrými Fran-■ ini/i Když se mu dostane vysokých poct, touží znovu po životě pl- .....i dobrodružství a svobody. I il i r.ilisiií ký lyp rytíře (který ostatně, jak už bylo řečeno, v sa-iiľ'iiiľiu díle není důsledné vykreslen až do konce knihy) burgund* i i lun.inu a ještě vynořit nedokázala; byla v mnohém staro-iiimiIiii jši, slavnostnější a silněji poplatná feudální myšlence než ...........i čistě francouzská. Ve srovnání se skladbou lxJouvencelje |iiii|iii', de Lalaing archaickou kuriozitou vynořenou podle klišé i n .u h i vin u na cestách za dobrodružstvím, jako byl Gillon de Tra- l mha. Kniha o činech tohoto uctívaného burgundského hrdiny vypi ,ni Mi e o romantických turnajích než o skutečné válce." ľ .m li.iliiĽje válečné statečnosti snad nebyla ani předtím, ani požili |i i.il prostě a výstižně vyjádřena jako v následujících slovech ve I I illie Le /ouucncel:" „(Test joyeusc chose que la guerre... On iVlili .iv nu lani a la guerre. Quanl on voit sa querelle bonne et son m bien loinbalre, la lamie en vienl á ľueil. II vienl une doulceur 71 75 .m < m-m ilc loyaullc cl de pitié ilr mhu smi .iinv, i|i li .si vaillainmcnl exposé Bon corps poui faire ei acroinplii Ir roimnandcnient de mistře crcaleur. l-.l puis on se dispose ď.illci iiioiun mi vÍVTC avei luy, et pour amour m- ľ abandonner point En cela vinit une Jouvencel vyjadřuje citový podtext čisté bojové odvahy, jaká je sama o sobě: strach probouzející překročení úzkého egoismu a jeho rozplynutí ve vzrušení z nebezpečí života, hluboké citové pohnutí nad kamarádovou statečností, slast věrnosti a sebeobětování. Tento primitivní asketický citový svět je základnou, na níž byl rozvinut ideál rytíře v ušlechtilý obraz mužské dokonalosti blízké řecké kalokagathii, vzepjaté úsilí o krásný život, mohutné oduševňování řady staletí..., ale i maskou, za níž. se mohl skrýt ziskuchtivý a brutální svět. in n ImiIiIii w filavíz Inka do Cornwallu ....."»y miiHHskrifit. Anglie; hofimntia) 76 I -f.....\ ľ\ I \ SEN O HRDINSTVÍ A LÁSCE Tristan unáší holdu (iluminovaný manuskript; Profimeďta) r vov vcftí\ť ftxnfff \ .11.1< ■ 1,1111, kde je rytířský ideál vyznáván nejčistším způsobem, se l I ni. diiraz na pľvek askeze. V době svého prvního rozkvětu se ne-iHi. .ne. h;i dokonce nutně, rytířský ideál v duchovních rytířských řá-i • K / dol) křížových výprav přidružoval k ideálu mníšskemu. Když I......n psi (ento ideál opětovně usvědčovala ze lži, stále víc se nchy- li ■ J do fantazie, aby si tam uchoval rysy šlechetné askeze, kterou by-In ve společenské realitě viděl jen zřídka. Potulný rytíř stejně jako d nrplai není spoutaný pozemskými svazky a je chudý. Ideál ušlech- lili I......majetného bojovníka ještě ovládá, jak říká William James, „uruiímenially if not practically, the military arrd aristocratic view of lili We glorily the soldier as the man absolutely unincumbered. i inning nothing but his bare lile, and willing to toss that up at any n......(in when lire cause commands him, he is the representative of Unhampered freedom in ideal directions." („citově, i když ne v pra-»1 v ijritský a aristokratický pohled na život. Glorifikujeme vojáka ja-|M> 1 li'veka absolutně ničím nespoutaného. Nevlastní nic než holý živni i chce ho riskovat, kdykoli okolnosti velí, je reprezentantem 111 poutané svobody v ideálním směru".)' '.. 1» n rytířského ideálu se vznešenými hodnotami náboženského ii lionu m nu item, spravedlností, věrností - není tedy rozhodně ani nim le, .mi povrchní. Avšak to nedělá z rytířství krásnou životní for- ..... I itlexoi lien. A ani jeho bezprostřední kořeny v mužské bojechti- .....by nemohly rytířství takto povznést, kdyby nebyla láska k ženě n ■ m I lei y propůjčil komplexu citu a ideje vroucnost. Hluboký rys askeze, statečného sebeobětování, který je rytířskému |fli llu \ laslní, úzce souvisí s erotickým základem tohoto životního po-' |. a |i snad pouze etickou Iranspozii i neuspokojené žádosti. Roz-Ii'"Imi io nem jen literatura a vvivainé umění, kde je ztvárňována mi- 7«i losina žádost projevuji) i se ve stylizované podobě, ľolícba dával las* < i išlct blily styl a ušlechtilou loi inu nalézá široké pole možnosti i v /ivol nich zvyklostech s;i.....(nu h: ve dvorské etikete, ve spolei enské lu<-. ve sportu ;i v zábavách. I tam j<- laská neustále sublimována .1 romantizována: život in napodobuje literaturu, ale ta sr koneckonců přece všemu učí od života. Rytířské pojetí lásky v zásadě nevzešlo z literatury, akže života. Motiv rytíře a milované dámy byl dán skutečnými životními vztahy. Rytíř, který se stane kvůli lásce hrdinou, a dáma jeho srdce, to jsou primárni a nezaměnitelné romantické motivy, které se všude stále znovu vynořují a vynořovat musí. Jsou nejbezprostřednější transpo-Zití smyslné vášně do etického a kvazietického sebezapírání. Bezprostředně pramení z potřeby ukazovat před ženou svou statečnost, vystavovat se nebezpečí a dokazovat sílu, trpět a krvácet. To je nutkání, jež zná každý šestnáctiletý mladík. Vyjádření a naplnění žádosti, které se zdají nemožné a nedosažitelné, jsou nahrazovány a povznášeny hrdinskými činy vykonanými z lásky. Tím se smrt stává alternativou naplnění; uspokojení je takříkajíc zajištěno tak i tak. Ale sen o hrdinském činu z lásky, který teď toužebně naplňuje a okouzluje srdce, roste a vzkvétá jako bujná rostlina. Prvotní prosté téma se brzy vyčerpalo; duch si žádá nová ztvárnění téhož tématu. A vášeň sama vnucuje snu o utrpení a odříkání výraznější barvy. Hrdinský čin musí spočívat v osvobození nebo v záchraně zbožňované ženy z hrozícího nebezpečí. Tím se stává původní motiv dráždivější. Nejprve je to sám rytíř, kdo chce pro ženu trpět; ale brzy se objevuje přání zachránit vytouženou z utrpení. Má snad myšlenka záchrany v zásadě vždy vztah k záchraně panenství, tedy k zapuzení jiného a uchování ženy pro samotného zachránce? V každém případě je tím dán zásadní rylířsko-erotický motiv: mladý hrdina, který osvobodí pannu. Ať je nepřítelem třeba neškodný drak, sexuální moment je přesto vždy bezprostředně přítomen. S jakou skutečnou naivitou je vyjádřen například na známém obraze od Burne-Jonese - právě cudností zobrazení tu prozrazuje moderní postava dámy-dívky původní smyslnou inspiraci. Osvobození panny je nejstarší a stále aktuální romantický motiv. Jak je možné, že v něm dnes zastaralá interpretace mýtů viděla znázornění přírodního jevu, ačkoli o bezprostřednosti této myšlenky se každý může dennodenně přesvědčit! I když se třeba literatura tomuto motivu pro jeho nadměrnou frekventovanost občas vyhýbá, přesto se vždy znovu objevuje v nových variantách, například v romantice filmových kovbojek. A mimo literární oblast v osobním ideovém světě lásky zůstává tento motiv osvobození panny nesporně pořád stejně silný. Těžko lze určit, do jaké míry obráží představa hrdinského milence mužský a do jaké míry ženský názor na lásku. Je obra/ muže trpící- ho pio Lísku představou, kterou tluc míl 11111/ sani o sobě. nebo Chce žena, ,il>\ m muž předváděl takto? Velmi pravdepodobná je va 1 lnula |h\iii < )bei ně se v zobrazeni lásky jako kulturní formy vyjadřuji léměi výlučně mužské pojetí, přinejmenším až do nejnovější (Joby. Na/01 ženy 11.1 lásku /ustává stále zahalen a skryl; je něžným a hlubokým tajemstvím. Žena ani nepolřebuje romantické povznášeni do oblasti hrdinství, neboť svou oddanou povahou a svým ne-itoiuuýin sepětím s mateřstvím se už sama o sobě bez fantazií o stali . nosii .1 sebeobětování povznáší nad sféru sobecky erotickou. h ll.ské pojetí lásky chybí nejen proto, že literaturu tvoří muži, ale 1 piolo, že pro ženu není v lásce literární prvek tak nepostradatelný. ľosi.iv.i šlechetného zachránce trpícího kvůli milované je v první l.nlr obra/cm, jak chce muž vidět sám sebe. To vzrušující na jeho liti o osvoboditeli se ještě stupňuje, když vystupuje jako neznámý I když |< poznán až poté, co hrdinský čin vykoná. V této nepozna- .....11 hrdiny zcela jistě spočívá romantický motiv vycházející z ženské ľ" dslavy o lásce. V celé apoteóze mužské síly a mužské statečnosti flrlesnéné v postavě bojovníka na koni splývá ženská touha po uctí-I..... '.ilv .1 1111 i/ská fyzická ješitnost. Stři dověká společnost tyto primitivně romantické motivy hýčka-lii detskou nenásytností. Zatímco se vyšší literární forma zjemnili .1 žádost vyjadřovala uměřeněji a duchaplněji, rvtířský román se e /novu aktualizuje, a přestože donekonečna a opakovaně /pra rnvavii u nio romantický případ, uchovává si přitažlivost, která je I.....>as dnes nepochopitelná. Domníváme se, že čtrnácté století už |l • hn> dětských fantazií dávno vyrostlo a označujeme Froissarto-I 1 Wliadora nebo Perceforesta, pozdní květy rytířských dobrodružnú, jako tehdejší anachronismy. Ale byly jimi právě tak málo, jako I..... jitou dnešní skandální romány; jen to není žádná skutečná litc- 1 lima, nýbi / takřka užité umění. To, co takovou literaturu udržuje I ■'1 životě a stále znovu ji aktualizuje, je potřeba modelů pro ero-11« I nu fantazii. Uprostřed renesanční doby znovu ožívají v romá-n< -ho Amadisovi. Může-li nás ještě v druhé polovině šestnáctého loli n di- l.a Noue ujišťovat, že romány o Amadisovi vyvolávaly ■ plil de vertige" - opojení - ve čtenářích, kteří už přece byli /m riYui renesancí a humanismem, s jakou silou teprve musela jeli* h roinantičnosl přitahovat ještě zcela nevyrovnané čtenáře roku II III! 1 iti/lo milostné romantiky neměl člověk prožívat v prvé řadě při 11 llie, nýbrž při hre- a při názorném předvádění. Existují dva způso-b\, \ nichž se mohla lato hra realizovat: dramatické zobrazení I I..... V<- středověku byl zdaleka nejdůležitější způsob druhý. Dra- IMM nr ještě převážně zabývalo jinou, náboženskou tematikou a jen Výjimečné zpracovávalo i romantický námět. HO Ml Naproti lomu stredoveký sport .1 především turnaj byl sám o sobě vysokou měrou dramaticky .1 současně měl silm erotický obsah. Sport si tento dramatický .1 erotickj prvek zai hovává po vše< hnj i a sy: ve veslařském závodě ucho ve loihalovém zápase dnešní dohy vězí mnohem více citových hodnol středověkého turnaje, než si možná uvědomují soupeřící mužstva a diváci sami. Ale zatímco se moderní sport navrátil k přirozené, téměř řecké jednoduchosti, středověký - aspoň pozdně stredoveký - turnaj lni přetížený nadměrnou výzdobou, kde byl úmyslně rozvinut dramatický a romantický pivek tak, že dočista plnil funkci dramatu samotného. Pozdější středověk je jednou ze závěrečných etap, v nichž se kulturní život vyšších kruhu stal téměř úplně společenskou hrou. Sku-l ctnost je krutá, tvrdá a strašná; proto je převáděna na krásný sen o rytířském ideálu, na němž se buduje hra na život. Hraje se v masce Lancclala; bolestná nepravdivost tohoto obrovského sebeklamu je snesitelná jen díky tomu, že vlastní lež je negována tichým výsměchem. V celé rytířské kultuře patnáctého století panuje labilní rovnováha mezi sentimentální vážností a lehkou ironií. Všechny rytířské pojmy, jako čest, věrnost a ušlechtilá láska, jsou ztvárňovány s naprostou vážností, ale tu a tam se strnulá tvář na okamžik uvolní smíchem. Musela to být Itálie, kde se vážná nálada zvrhla v záměrnou parodii poprvé:: v Pulciově Morgantea Boiardově (Mmulo innn mamin. A dokonce i tam tehdy znovu vítězí rytířsko-romanlické cítění, neboť Ariosto opustil nezastřený výsměch a povznesl se nad žertování i vážnost. Tak rytířská fantazie nalezla svůj nejklasičtější \ vraz. |ak ledy bylo možné kolem toku 1400 ve francouzské společnosti pochybovat o vážnosti rytířského ideálu? Ve vznešeném Boucicauto vi, literárním typu příkladného rytíře, je romantický podtón rytířského životního ideálu ještě tak silný, jak je to jen možné. Je to láska, říká, která v mladém srdci rozdmýchává žízeň po ušlechtilém rytířském zápolení. On sám slouží své dámě dle starých dvorských konvencí: „Toutes servoit, toutes honnoroit pour 1'amour ďiinc. Son parler estoit gracieux, courtois et crainiil dcvant sa dáme." („Sloužil všem a prokazoval úctu všem ve jménu lásky k té jediné. Když byl se svou paní, mluvil s půvabem a choval se k ní dvorně a starostlivě.") '-' Mezi literárním postojem k životu u muže, jako je Boucicaut, a trj> kou realitou jeho životní dráhy panuje protiklad pro nás téměř nepochopitelný. Jako aktivní a vůdčí osobnost své doby byl ustavičně činný v centrech politického života. V roce 1388 poprvé podniká politickou cestu na Východ. Na tomto tažení si krátí čas tím, že se dvě ma či třemi ze svých spolubojovníků, s Philippem ďAriois, Sénécha lem a jistým (aěsecquem skládá básnickou obranu ušlechtilé, věrné Irtřtky. jaká se pio dokonalého iviiíe sluší: Ir Iwrr dra (mls balladcs (Kniha sta balad).' Dobrá, proť ne? Ale o sedm let později se jako vy» doválel mladého Inabéle z Nevers (pozdějšího |ana Neohroženého) /účastnil nerozvážného 1 ytířského dobrodl užství - válečného ia- ■ m proti sultánovi Bayezidovi. Prožil strašlivou katastrofu u Niko-|Mile, |ni niž jeho lii někdejší spoluautoři ztratili život a zajali mladí 1)1 InIiišiiíi i francouzské ai isiokracie byli zmasakrováni před jeho očima Nepředpokládali bychom tedy, že vážný válečník teď už bude llbllién proti oné dvorské hře, proti rytířskému bláznovství? Mys-Iiiim si, že se přece musel odnaučit vidět svět těmito růžovými brýlemi Ale nikoli, i napříště si zat hovává smysl pro kult zastaralého ry-1(1 ■avi. Dokazuje to fakt, že na obranu utlačených žen zřídil řád „de I 1 1 u verd .1 la daine blanche" („bílé paní v zeleném poli"). Zaujal ..... stanovisko v krásné kratochvíli, jíž byl literární spor mezi přís- ..... .1 hivolním ideálem lásky, který od roku 1400 francouzskými flvntskvím kruhy silně hýbal. « * la lato okázalost ušlechtilé lásky v literatuře a ve společenském 1 olé m nám často jeví jako nesnesitelná a směšná. To je úděl kazili minaulii ke formy, která se jako nástroj vášně opotřebuje. V mnoho h dílech, ve vyuinělkovaných verších, v nákladně naaranžovaná h turnajích už vášeň nczaznívá: žije pouze ještě v hlase zcela llji-dim l\(h skutečných básníků. Jaký význam však toto všechno -I lulw jako literatura nebo umění to bylo méněcenné - mělo jako 1 ■ 1 ..1 z 1 vola, jako výraz pocitů, lze posoudit až tehdy, když se tomu IDllVll vdechne živá vášeň. Co pomůže při četbě středověkých milostmi h hasni a turnajových popisů veškerá znalost a živá představa his- ......I m li detailů, když nevidíme pohledy světlých či tmavých očí i!lil I 1 ivkou obočí a pod úzkými - dávno už zpráchnivělými - čely? I\i.. pohled) byly kdysi důležitější než. veškerá literatura - pouhá In.iin.id.i trosek minulosti. Ihus 11,1111 tuio náruživosl středověkých kulturních forem může u/11 jimi snad jen náhodný záblesk. V básni Ir Voeu du héron (Slib vo-IdVkv) |i .111 de beaumont, přichystaný složit rytířský slib bojovat, praví: (htmil sonnnes i's tavernes, de ces fóra vinš buvanl, 11 ces datnes delěa qui noua vont regardani, \ trs gorgucs JHilirs, trs coliés Uran t, Chil itril iv//r iľsplendissenl dľ biaulé aouriant, Xiiliur noua saními ďavoir nmír déairant, [doni conqiirrona-noua Yaumoni et Agoulanľ 11 li uiihr conquierrenl Olhur cl Rollanl. Man, i/iuinl sinmncs m imii/is suš nos dťstriers couraná, X ml ti nos lanases bais(s)ans, 11 le froidure grande nous on toul engelant, «2 H l /./ membres nous e//o)iilienl, rt dernere cl devant, l.t nos ennemis sout enven nous approchant, Admír votriěmes ľ\liv en un chéliei si tfaut Que jamais ňejussion.s ven ttuit ne i/mnil. (Když sedíme v krčmě, popíjejíce silne vino J A díváme se na ženy, které se k nám přidají,/ Hrdla zdobená náhrdelníky se vábné blýskají,/ Světélka šedomodrých očí září úsměvem,/ Ozve se příroda, pomate roztoužená srdce/ ...To bychom hned dobývali Yaumont a AngaulanlJJíní Iry přemohli Oti-viera a Rollanda./ Ale když jsme v poli na cválajících koních,/ l*řrd sebou štíty a kopí skloněná k útoku,/ Dá se do nás zimnice,/Máme plné kalhoty, vepředu i vzadu,/ A nepřítel zdá se být blíž a blíž,/ Raději bychom se viděli v nějaké krčmě.,/ Kde l/y nás nikdo nenašel.) Philippe de Croy z. polního tábora Karla Smělého u Neuss píše: „He-las, oii sont dames ponr nous entrelenir, pour nous amonester de bien faire, ne pour nous enchargier emprinses, devises, volets ne gu-impes!" („Žel, kam se poděly dámy, jež by nás podržely, povzbuzovaly k ušlechtilému konání, místo aby nás zavalovaly svými zástavami, šlojíři a závoji!")1' Erotický moment rytířského turnaje se nejbezprostředněji projevuje v nošení závoje milované dámy nebo části roucha, uchovávající vůni jejích vlasů nebo těla. Ve vzrušení z. potyčky dámy rozdávají jednu okrasnou část oblečení za druhou, když hra skončí, sedí tu s obnaženými hlavami a bez. částí oděvu.7 Tento silně vzrušující motiv ztvárňuje rýmovaná báseň z druhé poloviny třináctého století O třech rytířích a košili." Dáma, jejíž manžel není nakloněn boji, jinak jovy První a druhý rytíř se toho zaleknou. Třetí, který je chudý, vezme v noci košili do náručí a vášnivě ji líbá. Když se objeví na turnaji, jeho bojovým oděvem je košile bez brnění; košile se roztrhá a potřísní jeho krví, on sám je těžce zraněn. Mimořádnou statečností všechny zaujme a je mu udělena cena; dáma mu daruje své srdce. Rytíř teď žádá milovanou o podobný důkaz lásky. Vrátí jí krvavou košili, aby si ji oblékla tak, jak je, přes šaty při slavnostní hostině na závěr turnaje. Ona ji něžně pohladí a objeví se v zakrváceném šatě; větši-na společnosti ji za to kárá, manžel je v rozpacích a vypravěč se ptá: kdo z obou milujících učinil pro toho druhého více? Tato oblast náruživosti - a turnaj má význam pouze v souvislosti s ní - vysvětluje také, proč církev proti turnajovému obyčeji tak dlouho a lak rozhodně bojovala. To, že turnaje skutečně dávaly podnět k pobuřujícím manželským nevěrám, dokazuje například v roce I íW.I 11111 n h /e Sami Denis a odvoláva se na autoi itu Jeana |uvenala 'es Ursius." Církevní právo je zakazovalo už dlouho; /pivu turnaje oii/ilv jako bojový výcvik, byly vsak zneužívaný, a jejich konání se DľOto stalo neúnosným."1 Moralisté se vyjadřují káravě." Petrarca I lude pedantskou otázku: copak někde čteme, že by se Cicero nebo Si lpio účastnili turnajů? A měšťan krčí rameny. „Prindrent par ne ti, .i\ i|iielle folie entreprin.se champ de bataille," („pouštěli se do boje kvuli kdejaké hlouposti") konstatuje o jednom slavném turnaji Mi".i.m pařížský.12 Pro svěl aristokracie má naproti tomu všechno, co je spojeno s tur-Drtjcm nebo rytířským soubojem, důležitost, jaká se nepřipisuje ani ......letnímu sportu. Prastarým zvykem bylo položit pamětní kámen nu nusle, kde byl vybojován slavný souboj. Adam z Brém se zmiňuje n tukovém pomníku na holštýnské hranici, kde kdysi zabil jeden ně- .....Iv bojovník předního bojovníka slovanských Vendů." Ještě \ p.iin.it tém století se zřizovaly takové pomníky na památku slavných rytířských soubojů. U Saint Omer připomínal „la Croix Pélerine" (Ku/ poutníků) slavné Pas ďarmes de la Pélerine (Poutnické klaun souboj, v němž se utkali Saint Polňv levoboček Hautbourdin i Jiti \ si španělský lytíř. Obdobně jako zbožný poutník navštěvuje po-ivalue místo, ještě o půl století později putuje před turnajem k to- ........ kii/i bayard." Výzdoba a oděvy, které byly použity při turnaji ľ i ďarmes de la Fontaine des Pleurs (Klání u Studny slz), byly po I nm i ni klání slavnostně zasvěceny Panně Marii Boulognské a vyplaveny v kostele.1'' | il n/ bylo naznačeno, středověký bojový sport se od řeckého spor-i .» od moderní atletiky liší mnohem menší přirozeností. K vystúpili i\.nu In>|i tvého napětí používá aristokratickou hrdost a aristokratic-ii i val, romantickou erotickou dráždivost a půvab umělé krásy. Je r*yi en nádherou a zdobností, je pln pestré fantazie. Přesahuje hru i ii li sne i vičeuí a je současně užitou literaturou. Přání a sen básní-i lim suli e hledají dramatické ztvárnění, hru na naplnění v životě saním ni Skutečný život nebyl dost krásný, byl tvrdý, plný hrůz a /Iv; i n ieie u dvora a ve vojsku bylo málo místa pro prožitek statečnos-n | lásky, ale duše tím překypuje, člověk chce tyto pocity zažít a krás-*"r|M /ivoi si vytváří jako drahocennou hru. Prvek skutečné odvahy • l.i jisté nemá v lylířském turnaji menší cenu než v antickém pěti-n|i Piávě vysloveně erotický charakter vyžaduje krvavou urputnost, mn i[ se svvmi motivy podobá nejspíše zápasům ve staroindickém I . n iv eposu Mahábhárata je ústřední myšlenkou boj o ženu. I ml.i/ie, do níž se bojová hra halila, byla fantazií artušovských ro-....... lo znamená v podstatě obrazotvorností dětského pohádkové- II ■ i i.i snoví' dobrodružství s posunutím dimenzí do postav obrů . trpaslíků, opředené sen linu iiialilou dvorské lásky. in Kvi'i 1 i pas ďarmes patnát tého století bývá uměle vytvořen romanti< ký příběh s příslušnou scénou; hlavni je románová dekorace s odpi (vídajícím jménem: la Fontaine des pleurs, 1'Aibie Charlemagne (Stud-na slz, Strom Karla Velikého). Pro tento účel zbudují Studnu."' Po c ch rok každého prvního dne v měsíci postaví nejmenovaný rytíř před studnou stan; v něm sedí dáma (tu znázorňuje pouze loutka) držící jednorožce, který nese tři štíty. Každý rytíř, který se jednoho ze štítu dotkne nebo přikáže svému heroldovi, aby se ho dotkl, se tak zavazuje k určitému souboji, jehož podmínky jsou zevrubně popsány v „cha-pitres" (kapitolách), které jsou současně pozvánkou a soupisem soubojových pravidel." Dotýkání štítů musí probíhal koňmo, proto jsou rytířům neustále k dispozici koně. Nebo jinak: při Emprise du dragon (Dračím slibu) setrvávají čtyři rytíři na křižovatce; žádná dáma nesmí přes tuto křižovatku přejít bez rytíře, který je pro ni ochoten zlomil dvě kopí, jinak musí dát zastávat.ls Vskutku, dětská hra na fanty není ničím jiným než skromnější odrůdou této prastaré bojové a milostné hry. Cožpak o tom dost jasně nesvědčí například takovýto předpis z Chapitres de la Fontaine des pleurs (Kapitol Studny slz): kdo je při boji shozen s koně, musí po celý rok nosit zlatý náramek se zámkem, dokud nenajde dámu, která k němu má klíček a může ho osvobodit, nabídne-li jí své služby, jinde je zase zápletka dána tím, že obra zajme vojenská jednotka, nebo svou roli hraje zlatý strom a „dáme de ľisle celée" („dáma z ukrytého ostrova") nebo „noble chevalier esclave et serviteur ä la belle geande á la bloude perruque, la plus grande du monde" („šlechetný rytíř, otrok a služebník krásné, na světě největší obryně s plavou parukou").1'1 Pevně danou fikcí je, že rytíř je neznámý; nazývá se „le blane chevalier" („bílý rytíř"), „le chevalier mesconnu" („neznámý rytíř"), „le chevalier ä la pélerine" („rylíř-poutník"), nebo dokonce vystupuje jako hrdina z románu a jmenuje se Rytíř s labutí nebo mísí erb Lancelotův, Tristanův či Palamedův.-" Většinou se nad zápletkou rozprostírá melancholická nálada: v případě Fontaine des pleurs (Studny slz) je už dána názvem; štíty jsou bílé, fialové a černé, všechny pokrývají bílé slzy, rytíři se jich dotýkají ze soucitu s „Dámo de pleurs" („Paní slz"). Při Emprise du dragon (Dračím slibu) přichází král René ve smuteční černi - nikoli bez důvodu, musel se přece právě rozloučit se svou dcerou Markétou, která se stala anglickou královnou. Kůň je černý a má smuteční pokrývku, kopí je černé, štít černý se stříbrnými slzami. I při Arbre Charlemagne (Stromu Karla Velikého) jsou štíty černé a fialové a poseté zlatými a černými slzami.'-' Avšak zbarvení není vždy takto ponuré: jindy nenasytný milovník krásy král René drží u Saturnini Joycuse garde (Radostnou hlídku). Po čtmáct dní slaví a boduje v dřevěném zámku ..de la joveuse gar- •l< se svou manželkou, dcerou a s Jeanne ,1,- l.aval. kle.a se měla ' tl |