0
Archeologie raného
středověku
Podpůrný učební text
1
Obsah
Obsah …1
Charakteristika období a archeologie raného středověku … 2
1. Sídla …4
1.1. Vesnice … 4
1.2. Hradiště … 6
1.3. Dvorce … 10
2. Hospodářství …11
2.1. Zemědělství … 11
2.2. Řemesla … 14
2.3. Obchod … 23
3. Umění a duchovní život … 24
4. Válka – Militaria … 28
5. Pohřbívání … 30
6. Společnost … 32
Zdroje obrázků … 35
Doporučená literatura … 35
2
Charakteristika období a archeologie raného středověku
Raný středověk je obdobím, které mnohdy stojí poněkud ve stínu zájmu. Velkolepé období antiky
je tehdy již minulostí a oslnivý svět rytířů a katedrál vrcholného středověku ještě nenastal. Raný
středověk je tak mnohdy pociťován jako období mlhy a tápání, období úpadku a jen pomalého hledání
nového vzestupu. Také v našem prostředí tento pohled převažuje. Má jistě svou logiku: Příběhy, které
by bylo možno srozumitelně sdělit, mají v našem raném středověku dlouho jen slabou, někdy vůbec
ijakou podporu písemných pramenů. A na těch naše konkretizované vyprávění stojí. Nicméně je třeba
říci, že mlha není tak hustá a záchytné body existují – poskytuje nám je archeologie, která je po
dlouhou dobu hlavním svědectvím o vývoji slovanského osídlení na našem území až po proces vzniku
instituce státu, k počátkům české státnosti.
Raný středověk není celistvým homogenním údobím. Má svůj velmi rozmanitý vývoj a můžeme
vidět různé fáze proměny společnosti, kultury a konečně i politických dějin. Jako raný středověk v
našem prostředí označujeme dobu od 6. do přelomu 12. a 13. století. Ve vyspělejších oblastech
západní a středomořské Evropy je trvání raného středověku kratší a vrcholný středověk je zde počítán
již nejpozději od počátku 12. století. Periodizace našeho raného středověku se počíná dobou časně
slovanskou v 6.-7. století – tehdy Slované osídlují naše území a postupně se utváří sídelní struktura.
Hmotná kultura je v té době celkově ještě velmi chudá. Naznačuje to aspoň zatím relativně slabá
evidence třeba kovových artefaktů a vůbec charakter artefaktuální náplně. I když díky sídelním
zvyklostem a habitu architektury nejčasnější epochy našeho raného středověku máme z některých
významných lokalit (Březno u Loun nebo Roztoky u Prahy) podnětné a informačně bohaté stopy
z oblasti obydlí a sídel.( Naopak z pozdějších období jsou v důsledku změny konstrukčních zvyklostí
naše informace o stavební podobě venkovských domů menší.) I výše uvedená dobře poznaná časně
slovanská sídliště však potvrzují určitou rudimentálnost tehdejšího technologického vývoje.
Postupný progres je v 7. a výrazněji pak v 8. století signalizován prvními hradišti a posléze jejich
mohutným rozvojem v kontextu rozsáhlých společenských a hospodářských změn. Dlouhá epocha,
kdy k tomuto rozvoji docházelo, se nazývá dobou hradištní, což je pojem především archeologický,
který však s rostoucím množstvím písemných pramenů bude mít stále více i svůj historický obraz a
náplň.
Starší doba hradištní v 7.-8. století je časem, kdy vznikají první hradiště a kdy se utváří elita a
pomalu se prvotní jednoduchá hmotná kultura stává rozmanitější a kvalitnější. Střední doba hradištní
je vymezena 9. a první polovinou 10. století a jedná se o dobu, kdy vývoj dospěl k počátkům státnosti.
Nejprve ještě v syrové nestabilní podobě Velké Moravy, posléze v počátcích českého státu. Je to doba,
kdy přibývá pomalu písemných informací a nacházíme tak konkrétní příběhy s konkrétními lidmi a
jmény – samozřejmě především v prostředí špiček společnosti. Zároveň naše země procházejí jednou z
důležitých ideologických proměn a přijímají pozvolna (a nesamozřejmě) křesťanství. Nesporný je také
mohutný hospodářský, kulturní, společenský a politický rozvoj, provázený dynamickými změnami,
událostmi a procesy zakládajícími vývoj hluboko do budoucnosti. Období od poloviny 10. století do
konce 12. století označujeme jako mladší dobu hradištní. Tehdy se v bouřlivých otřesech a postupné
organické proměně utváří stabilní středověký český stát na čele s přemyslovskou dynastií. Z hlediska
hmotné kultury je to doba rozvoje nových center: nových hradišť a také velmožských dvorců.
Prohlubuje a zpestřuje se stratigrafické rozdělení společnosti do vícero společenských skupin a vrstev.
Doba hradištní je pak zakončena určitým epilogem na přelomu 12. a 13. století, s dozníváním v první
polovině 13. věku, nazývaným jako pozdní doba hradištní. Tehdy se hradiště stávají minulostí a
nahrazena jsou dvěma novými centry dění: opevněným šlechtickým sídlem v podobě hradu či tvrze a
především městem, jakožto novým sociálním prostorem, který bude akcelerovat nový vývoj
společnosti v mnoha oblastech života: hospodářství, kultuře, technice, právu, zvycích, vojenství,
myšlení či politické moci.
Každá z výše uvedených dílčích period raného středověku má svůj specifický archeologický
projev. Postupem času logicky narůstá význam písemných pramenů a archeologické prameny
ztrácejí své výlučné postavení. Neměly by však být opomíjeny ani na konci doby hradištní, kdy už nás
množství pramenů písemné povahy může svádět k jejich naprostému upřednostnění a spolehnutí se jen
na ně. Texty však mohou být nepřesné, účelové, matoucí, lživé, zprostředkované – zkrátka je třeba je
prověřovat. K tomu mohou nadále sloužit i archeologické prameny. Především však mohou a musí
3
sloužit doplňování obsahu do základní faktografické kostry, kterou nám dovolí vytvořit historie z
písemných pramenů. Mnohé aspekty života jsou zachyceny v textech jen okrajově či vůbec. Některé z
nich dovoluje poznat právě archeologické bádání. Nebo umožňuje zpřesnit povahu procesů, které jsou
v písemných dějinách jen naznačeny. Archeologie raného středověku, zejména jeho starších období řekněme
tak do 11. století, je v mnoha ohledech podobna archeologii pravěku, konkrétně
protohistorii, která disponuje již některými písemnými zprávami, ale zdaleka ještě tyto zprávy
nemohou dostatečně vypovídat o podobě života lidí v daném údobí. Stejně je tomu v našem raném
středověku, kdy jen na základě torzovitého archeologického poznání postupně skládáme dohromady
mozaiku dění v prvních staletích po příchodu Slovanů. Odkrývání archeologických památek
příležitostnými významnými objevy nadále pokračuje a obraz raného středověku se tedy pozvolna
mění: Někdy tato změna více než doplňování mozaiky připomíná její nové přeskládání, většinou však
potvrzuje základní kontury, kterých dosavadní bádání dosáhlo. I v dílčích poznatcích však dochází k
otvírání nových úhlů pohledu a také dílčí nálezy přispívají k proměně hodnocení úrovně života našich
předků.
Konstrukce příběhu raného středověku probíhá jinak než konstrukce příběhu vrcholného nebo třeba
pozdního středověku (o mladších obdobích nemluvě). Archeologické nálezy jsou utříděny a tvoří
postupně různé logické celky, které nám ukazují vývoj v hmotné kultuře, v bohatství výrobků, v
hospodaření s krajinou, v rozvoji obchodu, v podobě osad a obydlí, v utváření mocenských a
hospodářských center, v oblasti vojenství. Mrtví mluví díky hrobové výbavě i svými kostmi o svých
životech. Nacházíme doklady šíření myšlenek a kulturních i uměleckých vlivů. Nacházíme stopy po
vládcích. Vidíme, jaké rostliny byly pěstovány, jaká zvířata chována či lovena. Země, ze které jsou
archeologické nálezy vytahovány, je plna stop, které je možno číst. V raném středověku je
archeologické poznání kostrou příběhu, která je doplňována výjimečnými známými historickými
okolnostmi. Na konci raného středověku a v dalších údobích už bude archeologie spíše doplňovat bílá
místa a dotvářet pozadí historických událostí. Tento posun je nutno přijmout, zároveň však nesmí dojít
k úplnému popření archeologického poznání – příběh středověku by pak nebyl úplný.
4
1.1. / Sídla – Vesnice
Informace o podobě zemědělských sídlišť raného středověku na našem území jsou zatím jen
poměrně torzovité. Jen v málo případech byl proveden větší plošný odkryv zemědělského sídliště, na
jehož základě by mohly být činěny pokročilejší závěry o uspořádání vesnic. Širší odkryvy na
lokalitách Březno u Loun nebo Roztoky u Prahy umožňují aspoň představu, jaké bylo uspořádání
vesnic v časně slovanském období 6.-7. století. V dalších obdobích podobu vesnic známe mnohem
méně, neboť dosavadní výrazné zastoupení polozemnic v následujících etapách raného středověku
postupně klesá a zahloubená obydlí jsou stále více nahrazována nadzemními stavbami, byť určitý
podíl zahloubených obydlí a dalších objektů zřejmě obvykle zůstává.
Půdorysné uspořádání vsí [►1] mohlo být půlkruhové kolem návsi (Březno u Loun, Roztoky u
Prahy), řadové či shlukové. Posledně jmenované uspořádání sestávalo ze samostatných hospodářských
jednotek – usedlostí tvořených obytnými i hospodářskými staveními. Na základě náznaků v domácím
archeologickém výzkumu i dle analogií v okolních zemích předpokládáme, že shlukové uspořádání
poněkud převažovalo zvláště v mladších obdobích raného středověku. Jinak byly zastoupeny během
celého období všechny tři zmiňované typy.
Malý rozsah výzkumů na zemědělských sídlištích přináší problémy také v poznání podoby
jednotlivých objektů, nicméně se lze v tomto případě opřít ještě o situace známé z lépe
prozkoumaných hradišť. Typickou stavbou jsou domy čtvercového nebo jen mírně obdélného
půdorysu o rozměrech obvykle okolo 3 x 4 m (nacházejí se však i větší nebo menší půdorysy). Tyto
domy bývají postavené v úrovni terénu (jsou to tedy stavby nadzemní) nebo jsou zahloubené
(zemnice či polozemnice; [►2-4]). Některé nadzemní domy mohly mít ovšem zahloubené části
v podobě zásobních jam či sklípků. Celková tendence je taková, že v časně slovanském období (6.-7.
století) převažují zahloubené domy, v dalších obdobích pak postupně přibývá v poměru nadzemních
staveb a v mladší době hradištní (10.-12. století) již nadzemní stavby převažují. Tento vývoj také
vysvětluje již zmíněný paradox, že ze staršího období máme o vesnicích více informací než z období
mladšího: Stopy po zahloubených stavbách z počátku raného středověku se dochovají snáze, než stopy
po nadzemních stavbách mladšího raného středověku.
Z konstrukčního hlediska se jako velmi častý typ jeví srubové stavby, nicméně v hojné míře byly
zastoupeny i stavby, jejichž stěny byly tvořeny výpletem z prutů a omazané tzv. mazanicí (hlínou
smíšenou s vodou a plevami či rostlinnými zbytky). Vyplétané a omazávané stěny byly používány
především u výrazně zahloubených zemnic, kde se střecha opírala okapovými stranami o zem a
nezatěžovala stěny, nadzemní stavby byly většinou konstrukce srubové. Střechy byly povětšinou
sedlové, případně stanové nebo i valbové; krytinou byl často zřejmě rákos či sláma, případně kůra
nebo šindele. Jaký typ střechy zakrýval stavbu, naznačuje uspořádání kůlů, respektive kůlových jam
odkrytých při archeologickém výzkumu. Pokud se nacházejí stopy po kůlech nesoucích hřebenovou
vaznici uprostřed protilehlých kratších (štítových) stran, jedná se zřejmě o střechu sedlovou, pokud
tyto kůly jsou posunuty do půdorysného prostorou domu, jedná se o střechu valbovou a pokud
nacházíme hlavní kůl uprostřed půdorysu, může se jednat o střechu stanovou. Samozřejmě mohla
existovat i poněkud složitější a v archeologickém záznamu obtížně rozeznatelná řešení, ale pro
zjednodušení je možno počítat s výše uvedenými typy střech, nejvíce asi se střechou sedlovou.
Podlaha byla tvořena buď jen udusanou hlínou, případně ještě omazanou mazanicí, nebo byla
prkenná. Typickou součástí obytných objektů bylo otopné zařízení. Obvykle se jednalo o pec
kamennou – kdy v rohu obydlí (protilehlém vůči vchodu) byla z kamenů vyskládána pícka; v menší
míře se mohlo jednat i o pec hliněnou. Přítomnost těchto otopných zařízení patří k základním
atributům obytných staveb a v archeologickém záznamu se poměrně dobře dochovávají (pochopitelně
lépe ty kamenné). Větší hliněné pece se nacházely i samostatně, vně obytných objektů. Jiné části
vnitřního vybavení než pece se nedochovávají. Lůžko či nějaký nábytek a další zařízení můžeme
předpokládat, ale nemáme o něm doklady, kromě vzácně dochovaných důlků v podlaze některých
domů, které na nějaké vnitřní vybavení ukazují, ale nevypovídají mnoho o jeho podobě.
Vedle obytných staveb doplňovaly skladbu vesnice ještě stavby hospodářské. Byly to především
různé dílny, chlévy a sklady, které mohly být v zásadě konstrukčně či dispozičně podobné nebo i
totožné s obytnými stavbami, pouze nedisponovaly otopným zařízením (vedle otopného zařízení může
na funkci dané stavby ukazovat i artefaktuální náplň – polotovary, poškozené výrobky, kosti zvířat
5
atd.). Vedle toho můžeme s jistotou předpokládat různé přístřešky. Významnými objekty
hospodářského charakteru jsou zásobní jámy (obilnice) různého tvaru – obvykle se směrem dolu
rozšiřující [►5]. Tyto zásobní jámy se nacházejí někdy v půdorysech polozemnic i nadzemních
staveb; mohly být také zakryty prostým přístřeškem. Poměrně vzácným objektem na raně
středověkých sídlištích jsou studny; častějším zdrojem vody byl nepochybně potok či řeka.
Obr. 1 – Rekonstrukční pohled na časně slovanskou vesnici (Váňa 1983)
Obr. 2 – Foto odkrytých základů obydlí Obr. 3 – Půdorys obydlí
(Beranová - Lutovský 2009) (Beranová - Lutovský 2009)
Obr. 4 – Rekonstrukční průřez zahloubeným obydlím Obr. 5 – Zásobní jáma (obilnice)
(Beranová - Lutovský 2009) (Kudrnáč 1958)
6
1.2. / Sídla – Hradiště
Hradiště (v moravské archeologii se tradičně používá termínu hradisko s odkazem na obsahovou
rozdílnost termínu hradiště jakožto místa zaniklého hradu) raného středověku jsou (nikoliv
překvapivě) hlavním zdrojem informací o mnoha aspektech života našich tehdejších předků. O
architektuře, o hmotné kultuře i společenských a kulturně ideologických procesech. Archeologická
prospekce hradišť je jednodušší než hledání lokalit zaniklých vsí, neboť hradiště po sobě zanechala
výraznější nebo snadněji identifikovatelné stopy. Od počátku archeologického výzkumu hradišť byly
hlavním identifikujícím prvkem zbytky valů a příkopů, díky kterým povědomí o hradištích existovalo
ostatně již v hluboké minulosti, ještě před započetím vědeckého bádání. Později doplnily průzkum
možných hradištních poloh další metody, především letecká archeologie, která z nadhledu pomáhala
identifikovat četné liniové objekty i vnitřní zástavbu někdejších pevností. Z ptačí perspektivy je totiž
možno snáze v plochách polí a luk rozeznat stopy po dávných stavbách, což je umožněno takzvanými
příznaky. Takovým příznakem je linie odlišného porostu, jinak zbarvené obilí, nebo obilí vzrostlejší či
naopak kratší atp. Vedle letecké archeologie pomáhají také geofyzikální měřící metody. Ovšem tyto
metody, stejně jako letecká archeologie, samozřejmě mohou sloužit k výzkumu i dalších lokalit, nejen
hradišť.
Tím, že hradiště byla v centru pozornosti, přinesla také řadu nálezů, zvláště od 50. let 20. století,
kdy začala některá hradiště být zkoumána ve větším plošném rozsahu (netýká se to jen hradišť raně
středověkých, ale i pravěkých). Při soustředění na vypovídací možnosti hradišť však nesmíme
zapomínat, že absence rozsáhlejšího průzkumu obyčejných zemědělských vesnic může působit určitá
zkreslení, neboť je zřejmé, že prostředí a tedy i skladba aktivit a staveb na hradišti byly jiné než na
vesnicích. Za současného stavu poznání však musíme vystačit i s touto nabídkou archeologických
pramenů. Hradiště mají v poznání vývoje raného středověku takový význam, že převážná část této
periody nese v naší archeologii alternativní název doba hradištní. Netýká se to pouze období 6.-7.
století, nazývaného dobou časně slovanskou, ale jinak v druhé půli 7. až v 8. století mluvíme o starší
době hradištní, v 9. až první polovině 10. století střední době hradištní, v druhé polovině 10. až 12.
století mladší době hradištní a v první polovině 13. století o pozdní době hradištní. Fenomén hradišť je
možno rozebírat z různého úhlu pohledu podle jejich velikosti, použitých obranných prvků,
chronologického zařazení, polohy či funkce. Hradiště plnila tyto základní funkce: obranná a strážní,
sídelní, centrum správy určitého území, středisko obchodu, středisko výroby, náboženské centrum. Ne
všechna hradiště musela sloužit všem těmto účelům. U jednotlivých hradišť je možno na základě
archeologického výzkumu sledovat jednotlivé fáze jejich vývoje a postupné rozšiřování nebo zánik a
obnovu. Z hlediska vybrané polohy můžeme odlišit hradiště výšinná [►6-7], stojící na vhodně
vybraném ostrohu (sevřeném dvěma řekami či údolími) nebo vystupujícím kopci, a hradiště nížinná
[►8-9], využívající k zajištění své obrany blízkost jednoho nebo i více vodních toků a podmáčeného
terénu okolo nich (Mikulčice, Libice nad Cidlinou).
Opevnění hradišť raného středověku sestávalo z linií valů a příkopů; někdy vícečetných. Valy a
příkopy vymezovaly nejen prostor hradiště vůči okolí, ale také případně rozdělovaly hradiště na jádro
s akropolí (sídelním okrskem vládce nebo správce hradiště) a opevněné předhradí. Část zástavby
mohla být někdy i zcela vně hradebních linií. Citlivým místem obrany hradiště byly brány, které tak
byly z hlediska konstrukce nejsložitějšími obrannými stavbami na hradišti a je rozlišováno vícero typů
bran. Konstrukce valů sestávala ze složité kombinace hliněných náspů s dřevěnými rošty a
palisádami či kamennými zdmi a mohla se také v různých obdobích lišit. Od 9. století se původní spíše
jednoduché palisádové hradby stávají dokonalejšími v typech komorové [►10], roštové [►11] a
skořepinové [►12] konstrukce. V druhé půli 9. století jsou také hradby doplňovány čelní kamennou
zdí z nasucho kladených kamenů [►13]. V mohutnosti valů panovala velká variabilita, stejně tak v šíři
a hloubi příkopů. Archeologové dnes i na základě použité konstrukce zařazují val do konkrétní
vývojové periody. Skladbu obranných prvků mohly doplňovat i různé věžovité stavby (často však
spojené s bránou; [►14-16]) a mosty vedoucí přes příkop [►16]. Celkově lze sledovat vývoj od
jednodušších hradišť 7.-8. století k hradištím mohutnějším a především konstrukčně dokonalejším v 9.
století a později. Souviselo to s rostoucí mocí knížat a místních vládců a rozvojem společenských i
hospodářských vztahů, a také s nutností odolávat zvyšujícímu se tlaku vnějších nepřátel.
7
Obr. 6 – Klučov, starší fáze z 8. století a mladší fáze z počátku 9. století (Kudrnáč 1970)
B – poloha brány rekonstruované na obr. 14
Obr. 7 – Kouřim – poloha u sv. Jiří, starší fáze (10.-12. století) a mladší fáze (12.-13. století)
(Šolle 1981)
8
Obr. 8 – Mikulčice, nížinné hradiště (Lutovský 2001)
Obr. 9 – Stará Boleslav, nížinné hradiště (Lutovský 1998)
Obr. 10 – Hradba komorová Obr. 11 – Hradba roštová
(Čtverák – Lutovský – Slabina - Smejtek 2003) (Čtverák – Lutovský – Slabina - Smejtek 2003)
9
Obr. 12 – Hradba Skořepinová Obr. 13 – Hradba s kamennou čelní zdí
(Čtverák – Lutovský – Slabina - Smejtek 2003) (Lutovský 2001)
Obr. 14 – Klučov, brána (Kudrnáč 1970) Obr. 15 – Vlastislav, brána (Váňa 1968)
Obr. 16 – Mikulčice, brána s mostem (Čižmář 2004)
10
1.3. / Sídla – Dvorce
Zvláštní sídelní jednotkou jsou tzv. dvorce [►17-19]. Tyto hospodářsko-sídelní malé jednotky
jsou známy i z některých období pravěku. V raném středověku se s nimi setkáváme od 9. století, kdy
narůstá moc a bohatství vyšších vrstev a knížecí družiny. V těchto počátcích až do 11. století se jedná
o dvorce úzce svázané s hradišti, na kterých tvoří oddělené sektory v rámci akropole nebo předhradí
nebo se nacházejí v těsném sousedství hradiště. Obývají je hodnostáři a členové družiny knížete, kteří
zastávají své funkce na daném hradišti. Teprve postupem vývoje se v 11. století dvorce osamostatňují
a stávají se samostatnými malými jednotkami – sídly velmožů či knížete (v podobě loveckých
dvorců).
Dvorce se skládají z obytné stavby a různého počtu hospodářských objektů. Celý areál pak mol být
(ale ne vždy byl) obehnán lehkým opevněním v podobě plotů nebo i palisády; opevnění mohlo být
někdy zesíleno i příkopem. Z archeologického hlediska jsou zatím stále nedostatečně prozkoumané
volné dvorce v otevřené krajině, jejichž objevení je spíše náhodné. Dvorce na hradištích oproti tomu
jsou známy jako jeden z častých fenoménů v skladbě objektů nalézaných při průzkumu hradišť.
Funkce dvorců mohly být rozmanité. Některé byly sídlem příslušníka vojenské družiny či velmože a
měly tedy především sídelní funkci s nezbytným hospodářským zázemím. Jiné dvorce byly naopak
především hospodářskými jednotkami, které měly za úkol zásobovat nějaké ústředí – některé z hradišť
či přímo knížecí dvůr. Dvorce mohly být i pomocnými opěrnými body pro zajištění kontroly nad
okolním územím a tvořily tak správní středisko druhého řádu (doplňující primární správní soustavu
tvořenou hradišti, respektive tzv. kastelánskými hrady). Specifickou úlohu měly některé knížecí
dvorce určené jako místo odpočinku a zábavy – lovecké dvorce (Zbečno, Živohošť).
Obr. 17 – Pohansko u Břeclavi, dvorec Obr. 18 - Žatec, dvorec v rámci hradiště
(Dostál 1975) (Beranová - Lutovský 2009, dle Čecha a Ernéeho)
Obr. 19 – Žatec, dvorec s kostelem na předhradí žateckého hradiště (Čech 2000)
11
2.1. / Hospodářství – Zemědělství
Zemědělství bylo nejzákladnější způsobem obživy raného středověku, ale jeho charakter se během
doby proměňoval. Slované usazující se v 6. století na našem území přicházeli do krajiny, která byla v
některých regionech dlouhodobě zemědělsky využívána a tradice zemědělství tu tedy byla pevně
zakořeněna již z pravěké periody. Nicméně přechod mezi osídlením a hospodařením předešlých
obyvatel, Langobardů, a nově přicházejícími Slovany nebyl zcela plynulý. Slované z počátku ani
neosídlovali celou dosavadní kulturní krajinu, ale jen ta nejvhodnější místa. Rozsah obdělávaného
území byl menší, než v období pravěkém. Také organizace hospodaření byla odlišná: Zpočátku se
objevoval systém archaického cyklického zemědělství, kdy po vyčerpání úrodnosti země se celá
osada posunula v blízkém okolí o kus dále a po několika takových přesunech se vracela víceméně zpět
do výchozího bodu. Poměrně brzy však započal přechod na dvoupolní systém s úhorem (částí pole
ležící ladem), který umožňoval obnovu úrodnosti půdy bez posunu celé osady. V časně slovanském
období 6.-7. století bylo zemědělství hlavní hospodářskou činností. Doklady o řemeslné výrobě a
také obchodu jsou v té době jen skrovné. Významnější byla rostlinná obilnářská výroba (především
byla pěstována pšenice, dále žito, ječmen a proso) s doplňkovým pěstováním ovoce a zeleniny (to je
doloženo občasnými nálezy pecek či semínek), ale důležité místo mělo i dobytkářství (o něm níže).
Archeologické nálezy v podobě kostí však dokládají i občasný lov divoké zvěře (jeleni, medvědi,
divoká prasata).
Vývoj lze sledovat v orném nářadí: Zpočátku se oralo prakticky výhradně celodřevěným rádlem
[►20] a jen ojediněle je již od 6. století doložena i železná radlice. Ať již celodřevěným, nebo i
železným hrotem, orba spočívala jen v rozrývání půdy, nikoliv v jejím obracení. Jistou pomocí mohla
být křížová orba [►21]. Postupně ale nastává pokrok v stále větším užívání železných radlic [►22],
které měly na rozdíl od celodřevěných oradel mnohem větší výdrž a byly také efektivnější při
rozrývání půdy. Během 8. se do orebné soustavy zapojuje i krojidlo – nůž umístěný před rádlem, který
půdu prořezával, a také odval, který odhrnoval oranou půdu do strany a zčásti ji obracel. Obilí se
sklízelo v raném středověku výlučně srpy; kosy byly určeny k sečení trávy. Srpy zpočátku ještě
neměly odsazení od rukojeti, ale od 8. století již odsazené byly. Nejvíce příkladů srpů přinesly
archeologům nálezy depotů těchto nástrojů, méně je jich známo z hrobů či sídlištních vrstev. Sklizené
obilí bylo uloženo v obilních jamách [►5], možná také v sýpkách, které však nemáme na rozdíl od
jam archeologicky doloženy. Význam obilnářství postupně ještě narůstal, jak možná dokazují větší
kapacity obilních jam z 8. či 9. a pozdějších století, než tomu bylo ve století 6. a 7. Mletí obilí
probíhalo po celý raný středověk na ručním rotačním mlýnku [►24], který se skládal ze dvou
mlýnských kamenů (žernovů): spodního ležáku a horního běhounu. Během 7.-9. století se objevují ve
škále zemědělského a potravinářského zařízení také tzv. pražnice – což jsou jakési hliněné pekáče,
sloužící snad k pražení zrna nebo pečení placek [►27]. Mimo obilnářskou výrobu nás zavádějí nálezy
vinařských nožů [►29] a také zrníček vinné révy, které ukazují na rozvoj vinařství – a to od 9. století.
Chov hospodářských zvířat je doložen nálezy kostí těchto zvířat: nejvíce hovězího dobytka, dále
prasat, koz a ovcí (obtížně se mezi posledně jmenovanými v kostech odlišuje). Postupně přibývalo
prasat a jejich podíl se pozvolna vyrovnával hovězímu dobytku. Doloženo je i chovné ptactvo: holub,
kur, husa, kachna. O konzumovaných zvířatech máme relativně bohatý doklad v kostech nalézaných
v kuchyňském odpadu. Jinak je tomu například u koní, kteří se téměř nejedli a máme je proto
doloženy méně, přesto se předpokládá jejich relativně velký počet – a to zvláště v období rozvoje
společenské elity od 8. a 9. století. Vzácně se nacházejí koňské podkovy a třmeny [►30-31] –
skrovné nálezy tohoto typu však nejsou v přímém vztahu k počtu koní, neboť koně se v raném
středověku kovali jen málo. Dalšími četnými zvířecími průvodci lidských sídel byli pes a kočka. Chov
dobytka byl jednoduchý a zvířata byla pasena volně bez ustájení i přes zimu. Od 8.-9. století přibývá
nálezů kos, které sloužily k žnutí trávy pro výkrm či sušení sena. Kosy měly většinou krátkou čepel
[►26], která byla rovná nebo obloukovitá. Řap sloužící k uchycení kosy k rukojeti svíral s ostřím tupý
uhel - je tedy zřejmé, že dřevěná násada byla krátká a ne dlouhá (pod tupým úhlem sekání s dlouhou
násadou nebylo možné). Jak bylo již uvedeno výše, kosy nesloužily ke sklizni obilí (kde se užívalo jen
srpu). Výjimečně se najdou i dlouhé kosy [►28], navíc s ostrým úhlem umožňujícím i uchycení
dlouhé násady. Dlouhé kosy se však ve větší míře začínají objevovat až ve vrcholném a pozdním
středověku.
12
Obr. 20 – Dřevěné oradlo Obr. 21 – Křížová orba
(Beranová - Kubačák 2010) (Beranová - Kubačák 2010)
Obr. 22 – Radlice a motyka Obr. 23 – Srpy (Beranová - Lutovský 2009)
(Beranová - Kubačák 2010)
Obr. 24 – Ruční mlýnek (Beranová-Kubačák 2010) Obr. 25 – Ovčácké nůžky
(Beranová-Kubačák 2010)
13
Obr. 26 – Krátké kosy Obr. 27 – Pražnice (Mařík 1997)
(Beranová-Lutovský 2009)
Obr. 28 – Dlouhá kosa (z 9. století) Obr. 29 – Vinařský nůž
(Lutovský-Michálek 2002) (Beranová-Lutovský 2009)
Obr. 30 – Podkovy (Beranová-Lutovský 2009) Obr. 31 – Třmeny (Beranová-Kubačák 2010)
14
2.2. / Hospodářství – Řemesla
Řemesla jsou na našem území v časně slovanském období 6.-7. století doložena jen v omezené
míře. Povětšinou spíše převládala ještě podomácká výroba, kdy mnohé předměty si lidé vyráběli
doma sami: keramiku, textil, předměty z kůže, dřeva, parohu či kosti, a také asi kamenné předměty.
Specializace se zpočátku týkala jen nemnoha činností: především těžby surovin a zpracování kovů,
kde byla profesionalizace nezbytná. Postupem času (od 8./9. století) se škála specializovaných činností
rozšiřuje. Těžba surovin (někdy formou rýžování – jako například u cínu nebo zlata) se týkala
kovových rud a také kamene. Není úplně jisté, zda se již od prvních staletí raného středověku u nás
těžily všechny významné kovy. Spíše byla jejich část dovážena. Nicméně měď či cín mohly u nás být
těženy, stejně jako železná ruda. Domácího původu byla i část zlata a stříbra. Olovo (nutné ve
šperkařské výrobě) bylo dováženo v podobě hřiven a na našem území dále zpracováváno. Plné
využívání těchto kovů však nastupuje až asi od 9. století, v samém počátku raného středověku (6.-7.
století) jsou i jen nálezy kovových předmětů početně omezené.
Nejdůležitější metalurgickou výrobou byla produkce železa a železných předmětů. Hutnictví
železa je doloženo díky nálezům pecí (respektive jejich zbytků; [►33-34]) a dalších stop po výrobě:
železné strusky a zlomků dyzen (keramických ústí přívodu vzduchu od měchů). Hutnické dílny stály v
blízkosti samotné těžby železné rudy. Na větší vzdálenost se pak netransportovala surová železná
ruda, ale už hotové železo. To bylo pak převáženo v podobě buď lup (bochníčkovytých kusů železa)
nebo sekerovitých hřiven [►35].
Na železné hutnictví navazuje kovářská výroba, která produkovala celou škálu železných
předmětů [►22-23, 25-28, 30-31, 37-42]. Výroba těchto předmětů byla ve vývoji řemeslné výroby i v
kvalitě dobového hospodářství klíčová. Železné nástroje byly základem většiny výrobních činností,
specifický byl samozřejmě také význam zbraní. Kovář byl velmi zdatným profesionálem a ovládal
celou řadu technik úpravy a zpracování železa. Samotná kovářská dílna byla bohatě vybavena
specializovanými zařízeními a kovářskými nástroji (výhně, kleště, kovadliny, palice, měchy…).
Kovářská výroba se soustřeďovala nejprve především na hradištích či v jejich těsném sousedství.
Postupem času došlo k určité diferenciaci kovářské výroby a běžnější kovařina (kování, zemědělské
nástroje, předměty každodenní potřeby) se objevovaly i na venkovských dílnách, specializovanější
kovařina zbraní a seker se soustředila na hradištích a v jejich podhradí. Celé kovářské dílny máme
dokladovány zatím jen v malé míře. Na kovářství však odkazují i nálezy jednotlivých kovářských
nástrojů [►36].
Specifickým řemeslem bylo šperkařství. Jeho rozvoj u nás je opět záležitostí spíše 9. a mladších
století. Již předtím ale byly vyráběny jednoduché bronzové šperky [►46] a to i podomáckou
výrobou. Špičkové úrovně dosahovaly šperky velkomoravské – a to v podobě tzv. veligrádského
šperku [►44-45], který byl velmi náročně a složitě zdoben a jednalo se o mistrovské jemné řemeslo.
Vedle složitějšího veligrádského šperku zaznamenáváme v 9.-10. století i tzv. podunajský šperk
[►48], který byl jednodušší. Honosné šperky známe i z prostředí elity v Čechách 10. století [►47].
Základem šperkařské výroby byla práce s plíšky a drátky. Specifickými technikami byly například
filigrán (utváření ornamentu z jemných drátků) a granulace (výzdoba pomocí drobných kuliček).
Vedle toho máme doklady i o tauzii (vykládání kovu kovem za studena) anebo třeba o zlacení či
stříbření bronzových předmětů. Specifickým artefaktem je bronzová toaletní souprava [►32].
Šperkařskou výrobu dokládají jednak samotné šperky a také specializované nástroje (kovadlinky,
kladívka, kleště, pinzety, tyglíky [►43], kamenné licí formy atd.).
Sklářská výroba se na našem území v raném středověku vyčerpávala výhradně výrobou
skleněných korálků [►49]. Jen velmi výjimečně jsou archeologicky doloženy skleněné nádoby, které
byly importem z jiných částí Evropy (ze Středomoří nebo Porýní).
Velmi důležité bylo hrnčířství. Keramika je vůbec nejvíce zastoupeným materiálem v
archeologických nálezech. Souvisí to se základní užitnou hodnotou keramických nádob, případně
speciálních keramických předmětů pro různé výroby, a samozřejmě též s trvanlivostí keramického
materiálu. Vedle množství keramiky nám keramickou výrobu dobře dokladují nálezy hrnčířských pecí.
Velmi dlouho však přetrvávala v hrnčířství podomácká výroba, kdy si domácnosti dle své potřeby
keramiku vyráběly samy. Teprve od 9. Století se výrazněji začínají i v této oblasti objevovat
specializovaní hrnčíři, kteří vyráběli keramiku kvalitnější; podomácká výroba však přetrvávala vedle
15
toho i nadále a vytlačena specialisty byla až v 11. a 12. století. Proměňovala se i technologie: Na
počátku středověku byly nádoby lepeny ručně, později vyráběny na otáčivé podložce a od 9. století na
pomalu rotujícím hrnčířském kruhu, ještě později (od 11. století) na rychle rotujícím kruhu. Na
keramice je proměnlivá kvalita keramické hmoty. Proměňuje se také výzdoba, nicméně k
dlouhodobým oblíbeným motivům patří různé vlnovky a násobné vlnice a také rýhy, které vodorovně
obepínají tělo nádoby [►56-57]. Zajímavým prvkem jsou i hrnčířské značky, které se výrazněji
objevují od 9. a 10. století [►58].
Dalším významným odvětvím byla textilní výroba. Po dlouhou dobu byla podobně jako většina
ostatních řemesel záležitostí podomácké produkce. Postupně se oddělovala specializovanější výroba
velmi kvalitních tkanin pro společenskou elitu. Textilnictví je archeologicky doloženo některými
specifickými předměty i vzácně dochovanými pozůstatky samotných látek nebo jejich otisky v
jiném materiálu (keramice, rzi kovových nástrojů). Z nejdůležitějších archeologických dokladů
textilní výroby je potřeba zmínit především hliněná či kamenná závaží [►51], která napínala osnovu
na vertikálním tkalcovském stavu [►50], a také hliněné či kamenné přesleny – setrvačníky pomáhající
při spřádání příze na vřetenu [►52]. Dokladem jsou ale třeba i ovčácké nůžky [►25] a kostěné nebo
kovové jehly. Celá další škála předmětů, včetně samotných stavů, však byla ze dřeva a nedochovala se.
Bohatou škálu předmětů jistě poskytovala také výroba z kostí a parohu. Nicméně vzhledem k
povaze materiálu je zde dokladů relativně málo. Z kosti a parohu vznikala různá šídla, vrtáky, píšťalky,
hřebeny [►54], střenky nožů, parohové zdobené schránky [►53], ale také korálky nebo hrací kameny.
Především u složitějších a zdobnějších předmětů výroba asi probíhala již specializovaně. Zvláštním
artefaktem jsou tzv. kostěné brusle [►55], které byly poměrně hojně rozšířené a předpokládá se, že
některé z těchto předmětů opravdu jako brusle sloužily, většinou však asi byly pomocným nástrojem k
vydělávání kůží.
Rozsáhlá výroba se dá očekávat u předmětů dřevěných (vedle celodřevěných předmětů to byly
třeba i násady kovových nástrojů, předměty z proutí). Zde ovšem opět vzhledem k povaze materiálu je
dokladů málo.
Zpracováván byl také kámen. Především se jednalo o výrobu kamenných žernovů (mlýnských
kamenů), brusů [►59], ale také kamenných závaží nebo třeba kamenných přeslenů. Specifické bylo
pak využití kamene v architektuře (v našem raném středověku ovšem poměrně omezené a vyskytující
se spíše v jeho mladších obdobích).
Obr. 32 – Bronzová toaletní souprava (Beranová - Lutovský 2009)
16
Obr. 33 – Baterie hutnických pecí Obr. 34 – Tavba železa (Lutovský 2001)
(Pleiner 1958)
Obr. 35 – Sekerovité hřivny Obr. 36 – Kovářské kleště s kovadlinkou
(Dostál 1983) (Beranová - Lutovský 2009)
Obr. 37 – Železné sekery Obr. 38 – Soubor železných předmětů
(Beranová - Lutovský 2009) (Lutovský 2001)
17
Obr. 39 – Soubor železných předmětů (Beranová - Lutovský 2009)
Obr. 40 – Vědra s kováním Obr. 41 – Železné klíče
(Lutovský 2001) (Beranová - Lutovský 2009)
Obr. 42 – Železné nože (Beranová - Lutovský 2009)
18
Obr. 43 – Tavící tyglíky Obr. 44 – Veligrádské prsteny
(Lutovský 2001) (Lutovský 2001)
Obr. 45 – Veligrádské náušnice (Lutovský 2001)
Obr. 46 – Bronzové jehlice (Beranová - Lutovský 2009)
19
Obr. 47 – Náušnice se závěsky z Kouřimi Obr. 48 – Šperky podunajského typu
(Lutovský 2001) (Lutovský 2001)
Obr. 49 – Skleněné korálky (Beranová-Lutovský 2009)
20
Obr. 50 – Vertikální stav Obr. 51 – Hliněné závaží ke stavu
(Březinová 1997) (Beranová-Lutovský 2009)
Obr. 52 – Přesleny (Beranová - Lutovský 2009)
Obr. 53 – Schránky z parohoviny Obr. 54 – Kostěný hřeben
(Beranová - Lutovský 2009) (Bartošková 2003)
21
Obr. 55 – Tzv. kostěné brusle Obr. 56 – Keramické střepy s vlnicí
(Lutovský 2001) (Beranová - Lutovský 2009)
Obr. 57 – Výběr keramiky raného středověku (Beranová - Lutovský 2009)
22
Obr. 58 – Hrnčířské značky (Beranová - Lutovský 2009)
Obr. 59 – Kamenné brousky (Beranová - Lutovský 2009)
23
2.3. / Hospodářství – Obchod
Důležitou součástí hospodářského života byl obchod. Jeho význam postupně narůstal v době, kdy
naše území pokročilo v rozvoji domácí řemeslné produkce. Naše země byly navíc díky své poloze
zapojeny do dálkových obchodních tras. Archeologickým dokladem obchodu jsou některé výrobky,
které se v jednotlivých obdobích raného středověku liší od domácí produkce buď ve zdejších
poměrech nepoužívanou technologií, dokonalejším zpracováním, exotickým materiálem nebo
zvláštními tvary či zdobnými prvky. Tyto luxusní a kvalitnější výrobky - importy - se k nám dostávaly
především díky obchodu, nelze ale vyloučit ani jejich původ darem nebo kořistí. Příkladem mohou být
i jantarové korálky [►62]. Dalším dokladem mohou většinou být nálezy mincí – již v 7.-8. století to
jsou mince byzantské, postupně se objevují další mince i ze západu. Rozvoj obchodu pak signalizují
ještě ve větší míře mince domácího původu. Na obchodní činnost mohou odkazovat též některé depoty
(sklady) výrobků nebo polotovarů, později třeba i mincí. V jednom z depotů v Žatci byla i bronzová
toaletní souprava [►32]. Velmi výjimečným dokladem obchodu je také nález obchodních závaží;
naprosto výjimečně jsou doloženy v archeologických nálezech samotné obchodní vážky [►61].
Obr. 60 – Mince Boleslava I. Obr. 61 – Skládací váhy
(Beranová - Lutovský 2009) (Lutovský 2001)
Obr. 62 – Jantarové korálky (Beranová - Lutovský 2009)
24
3 / Umění a duchovní život
Výtvarný projev má v raném středověku převážně podobu šperků a užitého umění: především se
jedná o oděvní doplňky a zdobené předmětů denní potřeby. Vedle toho však jsou nalézány i předměty
na rozmezí šperku a duchovního symbolu (křesťanské artefakty v podobě závěsků, přezek a křížků).
Teprve v mladších fázích středověku přistupuje k této pestré škále výtvarných drobností také volná
plastika a malířství. Zvláštní kategorií umění je architektura – a to především kamenná architektura
kostelů, která se torzovitě z mladších staletí raného středověku dochovala a nabízí tak ukázku
výtvarného přístupu v stavitelství. Kromě uvedených předmětů zde jistě bylo velké množství
artefaktů ze dřeva nebo kosti – ty se však do naší doby nedochovaly a jsme tak ochuzeni o další
škálu výtvarných počinů.
O šperkařství byla již řeč výše. Pro časně slovanské období jsou doklady šperků nepočetné a jedná
se často o inspirace okolními kulturními vlivy (včetně pozdně germánských). Od 8. století přibývá
škála šperků podunajské tradice a mohutný rozvoj šperků zaznamenáváme v 9. a 10. století ve spojení
s velkomoravským prostředím. Vedle náušnic a prstenů jsou známy také jehlice a spony, dále
náramky, náhrdelníky a záušnice (vlasové ozdoby) [►44-48, 63-64].
K užitému umění patří již zmíněné jehlice [►46] či spony, které vedle (někdy výrazně
dominující) ozdobné funkce mají i funkci spínadla oděvu. Dalším příkladem užitého umění jsou
přezky, nákončí a další drobná kování opasků a řemenů v soustavě tzv. garnitur (souboru ozdobných
kovových aplikací na opascích a řemenech) [►65-66], stejně tak kování koňských postrojů – přes svou
zdobnou roli mají především funkční charakter. Užitým umění jsou rovněž zdobené kostěné hřebeny
[►54], kostěná a parohová pouzdra [►53], nebo třeba kostěné střenky nožů. Jinou skupinou užitého
umění je keramika. V porovnání s jinými kulturami a epochami je však keramika raného středověku
poměrně chudá. I přes počáteční strohost se však také na keramice od 7. a 8. století objevuje
jednoduchá výzdoba v podobě rytých linií (většinou vícenásobných) – rovných i vlnic, kolkovaná
výzdoba, různé záseky nebo i plastické lišty. Samotné tvarování nádob není po většinu raného
středověku příliš výrazné – jedná se převážně o jednoduché tvary [►56-57]. Komplikovanější
profilace nádob pochází pak z dovozu nebo vnějších kulturních vlivů; ve větší míře se škála keramiky
rozvíjí až v závěru raného středověku. Zdobené byly někdy také přesleny. Specifickým projevem
užitého umění jsou hrací kameny – většinou kostěné, které jsou zdobeny jednoduchými
geometrickými vzory [►67].
Osobitou skupinu umělecky zpracovaných předmětů představují náboženské artefakty. Jsou to
jednak vzácné artefakty související s pohanstvím – dřevěné idoly (které však z našeho území neznáme,
jen se vzácně dochovají základy svatyní, kde idoly byly instalovány [► 70-72]). Některé fragmenty
slovanských idolů jsou známy například z území Německa či Ukrajiny [►68-69], z našeho území pak
votivní figurky [►73]. Druhou skupinou náboženských artefaktů jsou pak předměty křesťanské [►76-
77].
Architektura mohla být rovněž nositelem umělecky zpracovaných prvků a vůbec sama o sobě
může být dokladem výtvarného přístupu, který vedle funkčnosti stavby hledí i na její efektní a
estetické upořádání. V tomto směru mohou být tedy dokladem architektonického umění již dochované
základy staveb. A to zvláště kamenných kostelů [►74]. Torza dodnes dochované raně středověké
architektury pak jsou svědectvím kvality kamenické práce v podobě různých ostění, sloupů, konzol,
žeber a dalších architektonických prvků, doprovázené v závěru raného středověku někdy též
sochařským a malířským dílem. Zdobné prvky mohla mít a jistě měla i architektura dřevěná, ale v
tomto případě se musíme spokojit s předpokladem, neboť chybí dochované dřevěné stavby nebo jejich
části, které by to ukazovaly.
Některé z výše uvedených artefaktů pomáhají proniknout do sféry duchovního života – a to i v
době, kdy ještě nemáme dostatek písemných pramenů, které by nám o idejích tehdejších lidí mohly
říci něco bližšího. Svědectví tedy vydávají svatyně – ať již v podobě doložených pohanských kultišť
[► 70-72] nebo křesťanských kostelů [►74-75], a předměty s náboženskou symbolikou [►68-69, 73,
76-77]. Ale též například doklady rituálních praktik, jako je vkládání vajec do hrobů (to byl už
předkřesťanský zvyk, u nás však doložen až z doby křesťanské). Vzdělání a vyšší kulturu signalizují
například nálezy psacích potřeb – bronzových stylů (pisátek) [►78]. V závěrečných stoletích raného
středověku (11.-12. století) je duchovní život již bohatě obsažen v písemných pramenech.
25
Obr. 63 – záušnice Obr. 64 – stříbrný kruh
(Beranová - Lutovský 2009) (Beranová - Lutovský 2009)
Obr. 65 – opasková kování (Lutovský 2001) Obr. 66 – kování (Lutovský 2001, dle J. Poulíka)
Obr. 67 – parohové a kostěné hrací kameny (Lutovský 2001, dle B. Kavánové)
26
Obr. 68 – dřevěné idoly z území Německa Obr. 69 – čtyři strany dřevěného idolu, Ukrajina
(Beranová – Lutovský 2009) (Beranová 2002)
Obr. 70 – Pohansko – základy svatyně Obr. 71 – Pohansko – rekonstrukce svatyně
(Profantová 2011) (Měřínský 2002, dle B. Dostála)
Obr. 72 – Mikulčice – základy svatyně Obr. 73 – Votivní magické figurky zvířat
(Měřínský 2002) (Lutovský 2001)
27
Obr. 74 – Půdorysy raně středověkých kostelů Obr. 75 – Brandýsek – hroby respektují místo,
(Galuška - Poláček 2006) kde zřejmě stával dřevěný kostelík
(Beranová – Lutovský 2009)
Obr. 76 – křížky (Beranová - Lutovský 2009) Obr. 77 – ostatkové kříže (Beranová - Lutovský 2009)
Obr. 78 – bronzové styly (Beranová - Lutovský 2009)
28
4/ Válka – Militaria
Militaria jsou důležitým segmentem hmotné kultury raného středověku (vzhledem k povaze lidské
společnosti jsou významné ve většině kultur, period a oblastí lidských dějin). Zbraně patří k
mnohovýznamovým archeologickým pramenům, neboť přinášejí informaci o úrovni řemesla, které je
vyrobilo, přinášejí však také informaci o mohutnosti vyšších společenských vrstev, které jimi
disponovaly – a to zejména v podobě hrobové výbavy členů vojenské družiny, ukazují na povahu
vnitřních i vnějších konfliktů daného společenství z pohledu geografie i rozsahu. Specifická militaria
identifikují vnější nepřátele a vnější kulturní vlivy – ať již přítomné v důsledku nepřátelského vpádu,
kořistění nebo obchodu. V základním dělení rozlišujeme dvě velké skupiny militarií – zbraně a zbroj.
Zbroj představuje v raném středověku relativně omezenější škálu prostředků pasivní obrany, než
jakou bude později disponovat rozvinutý rytířský věk vrcholného středověku. Na našem území máme
doloženy přílby [►80], zbytky drátěných nebo lamelových zbrojí a zbytky štítů. Zatímco u zbraní
většinou představu o jejich podobě máme už ze samotných nálezů artefaktů nebo jejich torz, některé
části zbroje byly tvořeny méně odolnými materiály (typicky těla štítů ze dřeva a kůže, prošívané a
kožené kabátce apod.) a nedochovaly se. Nicméně je možno za zdroj představ o válečnících raného
středověku brát písemné prameny naší nebo i cizí provenience, které popisem a občas také obrazem
hovoří o podobě bojovníkovy výbavy a o způsobech boje.
Nejčastějšími zbraněmi jsou luk [►81] a šípy, doložené četnými šipkami (nasazenými na ratišti
tulejí nebo řapem [►85]), případně i zbytky luků. Další výraznou skupinu (na našem území však
ojedinělou) tvoří hroty kopí nebo oštěpů (ne vždy je úplně jasné, pro kterou z těchto dřevcových
zbraní byl hrot určen [►82]). Běžné jsou také nože [►42] a především sekery (které tvořily hlavní
zbraň většiny bojovníků na našem území [►37]), jež mohou být ovšem nevyhraněné z hlediska účelu
a mohou sloužit jako zbraň i jako nástroj. Některé specifické větší nože jsou pak označované jako
válečné nože a ty největší z nich se už řadí ke krátkým mečům – tzv. saxy [►83]. Dlouhé meče jsou v
našem raném středověku až do 11. století raritou a pocházely výhradně z franského nebo
středomořského prostředí [►79]. O něco více se již v 8. století objevují šavle jako typicky nomádská
zbraň z avarského prostředí [►84]. K méně častým zbraním patří válečná kladiva – bijáky, nebo
předpokládané kyje.
Vzhledem k společenskému statusu bojovníka byly některé zbraně (především meče) zdobeny a
posilovaly tak svou prestižní funkci. Nálezy militarií pocházejí z různého kontextu. Zatímco třeba
šipky nebo hroty kopí mohou být ve větším množství přítomny v místě, kde kdysi přispěly zániku
osady či hradiště (a dokumentují tak pohnutý osud dané lokality a jejích obyvatel – někdy i v podobě
šipek ve skeletech v hromadných hrobech), jiná militaria se výjimečně nacházejí v sídlištních vrstvách
nebo objektech, ale protože byly vzácnými předměty, je jejich ztráta či zapomenutí v sídlištním
prostředí jen velkou náhodou. Mnohem více se nacházejí v určitém období zbraně v podobě seker,
nožů, hrotů oštěpů či kopí v hrobech bojovníků, kde slouží jako znak nebožtíkova společenského
postavení. Občas jsou zbraně také součástí depotů. K zbraním a zbroji se pojí i další artefakty, které
nejsou přímo militarii, ale pro bojovníka byly nezbytné: ostruhy, třmeny, postroje, řemenová a
opasková kování (tzv. garnitury) atd.
Obr. 79 – Dlouhý meč z hrobu z 10. století (Lutovský 2001, dle J. Bubeníka)
29
Obr. 80 – Přílba z 9. století (Lutovský 2001) Obr. 81 – Reflexní luk (Lutovský 2001)
Obr. 82 – Hroty kopí či oštěpů Obr. 83 – Sax – krátký meč
(Beranová-Lutovský 2009) (Lutovský 2001, dle L. Galušky)
Obr. 84 – Šavle (Kouřil 2003) Obr. 85 – šipky s křidélky a tulejí
a šipky rombické s řapem (Lutovský 2001)
30
5 / Pohřbívání
Pohřbívání patří k nejzákladnějším lidským potřebám již od konce starší doby kamenné a je velmi
důležitým projevem kulturních zvyklostí, proměnlivým v čase a místě a případně též s ohledem na
sociální rozvrstvení společnosti. Terminologicky se někdy klade rozdíl mezi pohřbem, jakožto
jakýmkoliv uložením těla, a hrobem, jakožto speciálně upraveným místem a pietním uložením těla
[►89-90].
Pohřebiště (nekropole) sestávající z jednotlivých hrobů jsou jedním ze základních typů
archeologických lokalit (vedle sídlišť, náhodných nálezů a depotů). Kromě řádných hrobů se občas
nacházejí i nepietně pohřbená těla v hromadných hrobech nebo v prostoru bitevních střetnutí (naděje
na jejich odhalení je především při průzkumu některých hradišť).
V pohřbívání raného středověku můžeme vidět oba základní typy pohřebního ritu: žárový pohřeb
a kostrové pohřbívání. V počátku našeho raného středověku se pohřbívalo výhradně žárovým
způsobem, během 9. století vidíme přechod na kostrové pohřbívání. Některé z žárových hrobů starší
doby hradištní se nacházely pod mohylami [►86-87]. Tak jako i v jiných obdobích, rovněž v raném
středověku umožňuje pohřební ritus a vybavení hrobu rozeznat kulturní a ideologické vlivy a
společenský vývoj směrem k odlišení sociálních vrstev [►92]. Jedním z příznačných projevů vnějších
kulturních vlivů spojených záhy s šířením křesťanství na našem území je již zmiňovaný přechod z
žárového ritu k ritu kostrovému. Další vývoj pak na konci 10. století prozrazuje utužování křesťanské
ideologie, když se výbava hrobů stává stále jednodušší a mizí milodary [►91].
Sledovat lze také podobu celých nekropolí. Střídá se semknutí kolem kostela [►88] s umístěním
hřbitova v určité vzdálenosti od vesnice. V celkovém pohledu na tyto zvyklosti jsme poněkud
limitováni dosavadním stavem poznání, ale je možné vidět určitou distanci pohanských pohřebišť
časně slovanského a starohradištního období od sídel a naopak přimknutí hrobů ke kostelům v rámci
sídel tam, kde ta možnost byla: v době středohradištní na Velké Moravě. Postupem času se hojně
objevuje typ pohřebišť nekostelních, nacházejících se opět v distanci od vesnice. A konečně ve 12.
století se s růstem farní sítě a počtu kostelů k těmto svatostánkům hroby znovu přimykají.
Pohřby (ať již pietní v hrobě, nebo nepietní) prozrazují mnoho důležitých informací o společnosti
raného středověku a postupujících kulturních proměnách, ale také mohou pomoci v upřesnění průběhu
konkrétních událostí na určité lokalitě nebo v určitém regionu. Z hlediska antropologického mohou
dokonce parametry skeletů dokazovat širší společenské souvislosti stran výživy, pracovního zatížení,
ale také etnického původu nebožtíků. Ještě konkrétněji pak pohřby, především opět kostrové, mohou
naznačovat osudy jednotlivých lidí, jejichž pozůstatky máme možnost v archeologickém výzkumu
spatřit. Dotek skrovných zbytků člověka, který měl kdysi svou vlastní osobnost, svůj život, své radosti
a strasti, své naděje a plány, své blízké a své místo ve společnosti, je jedním z nejsilnějších zážitků,
umocněný samozřejmě obecnou fascinací smrtí, která je absolutní a archetypální daností lidského
života. Tento zážitek setkání tváří tvář s dávnými předky vyplyne zvláště silně, pokud je známo (nebo
předpokládáno) jméno a osudy pohřbeného (v případě raného středověku se to samozřejmě týká téměř
výlučně příslušníků přemyslovské dynastie).
Obr. 86 – Mohylové pohřebiště Obr. 87 – Řez mohylou se zbytky vnitřní komory
(Beranová - Lutovský 2009) (Beranová - Lutovský 2009)
31
Obr. 88 – Hroby kolem mikulčické baziliky Obr. 89 – Úprava hrobových jam
(Poulík 1975) (Beranová - Lutovský 2009)
Obr. 90 – rakve a nosítka na mrtvé (Beranová - Lutovský 2009) Obr. 91 – rolničky z dětských hrobů
(Smetánka 2003)
Obr. 92 – Hrob bojovníka (Beranová - Lutovský 2009)
32
6 / Společnost
V podstatě všechny v předešlých oddílech uvedené archeologické prameny a skutečnosti mohou o
podobě společnosti více či méně promlouvat, neboť problematika společnosti je širokým
zastřešujícím tématem. O společenském rozvrstvení přímo vypovídá několik základních ukazatelů v
archeologických pramenech, které sice nevykreslí společenské uspořádání do detailů, ale mnoho
významných poznatků umožní: existence hradišť, hrobová výbava, pohřební zvyklosti jako celek,
škála řemeslných výrobků, doklady obchodu.
V počátečním období raného středověku se u nás projevuje poměrná chudoba hmotné kultury a zdá
se, že společnost časných Slovanů byla dosti homogenní bez výrazných společenských protipólů a bez
výraznější kumulace bohatství a moci v nějakém centru ve smyslu prostorovém i společenském.
Možná již během 7. století se postupně zakládá složitější vývoj, který se začne projevovat i v
archeologických pramenech. Vnější podunajské kulturní vlivy rozšiřují škálu předmětů, výzdobných
motivů na keramice i technologických postupů v její výrobě. Existence Sámovy říše dokládá v třetině
7. století počínající cestu stratifikace dosud jen nevýrazně rozvrstveného společenství. Nicméně je
nutno říci, že archeologicky se tento proces v 7. století projevuje ještě velmi slabě a je jen několik
lokalit, kde snad mohla vznikat první hradiště jako sídla elit.
V 8. století je však postup utváření vyšších vrstev a složitějších společenských vztahů průkaznější
a rozvoj mohutných hradišť je toho jedním z důkazů [►6-9]. Během 9.-11. století přibývají doklady
také dvorců, jakožto sídel velmožů [►17-19]. Vedle jednoznačného indikátoru v podobě hradišť a
dvorců je to i rostoucí bohatství hmotné kultury: objevují se ve stále větší míře luxusní předměty a
zároveň celkový nárůst rozmanitosti a množství řemeslných výrobků poukazuje na rozvoj řemeslné
výroby. Zkvalitňování a rozšiřování výroby je vedle svědectví o utváření vrstev specializovaných
řemeslníků také dokladem poptávky po těchto výrobcích a tedy opět z druhé strany poukazuje na
přítomnost společenských skupin, pro které byly výrobky určeny. Řemeslná produkce také ve spojení
s nálezy importovaných předmětů dokládá rozvíjející se obchod.
Od přelomu 8. a 9. století dochází k pozvolné změně pohřebního ritu z žárového na kostrový. To
je významný ukazatel vnějších kulturních vlivů, ale především tak získáváme jeden z velmi výrazných
a významných zdrojů informací o společnosti. Zatímco výbava žárových pohřbů je v raně
středověkém slovanském prostředí na našem území jednoduchá a neumožňuje rozlišovat mezi
skupinami obyvatel, kostrové hroby jsou vybaveny bohatěji a odráží společenské postavení nebožtíka
mnohem lépe. Zvláště významnou skupiny hrobů tvoří jednak hroby „knížat“ - regionálních vládců -,
a jednak hroby příslušníků vojenských družin těchto vládců. Hrobové výbavy si ponechávají výraznou
vypovídací hodnotu až do konce 10. století, kdy v důsledku postupující hlubší christianizace
společnosti milodary mizí.
O charakteru společnosti vypovídají i zjevné rozsáhlejší procesy, jakými jsou třeba stopy po
organizované těžbě a následném zpracování železné a dalších rud. Metalurgie je vůbec jedním z velmi
komplexních výrobních odvětví, které na sebe váže celou škálu speciálních činností a složitých
obchodních a výrobních vztahů, jež zároveň dokládají pokročilé společenské uspořádání. A nebo
doklady o soupeření hradišť v podobě stop po požárech a napadení – to nám ukazuje na bouřlivý
vývoj a postupné utváření sfér vlivu, které nakonec povede k vytvoření velkomoravského státu. K
těmto nadregionálním ukazatelům proměny společnosti patří i zmíněný obchod a také distribuce
surovin. I bez písemných pramenů tedy lze sestavit určitý obraz společnosti na našem území v raném
středověku. Nicméně od 10. a 11. století už pramenů přibývá a můžeme se tedy opřít o tato přímá
svědectví, která konkretizují naše představy ve výčtu i v charakteru jednotlivých vrstev či
společenských skupin.
***
V souhrnu lze na základě archeologických pramenů vidět krystalizaci několika společenských
skupin. V první řadě se výrazně začíná od 8. století projevovat utváření vyšších vrstev společnosti.
Tyto vyšší vrstvy nejsou zcela homogenní, ale na samotném vrcholu společenského žebříčku stojí
vládci jednotlivých hradišť a regionů. Rozsah jejich moci, charakter jejich nástupu i možnosti
ovlivňování následníků jsou nejasné. V 9. století už o nich víme i díky písemným pramenům mnohem
více, ale z tohoto století pocházejí i bohaté nálezy artefaktů a hrobových výbav, které je rovněž
33
dokládají. Významným příkladem je nález knížecího hrobu z Kolína [►93]. V 9. století se vedle
těchto anonymních regionálních knížat začíná objevovat také ústřední knížecí vláda vznikajících
státních útvarů (Velké Moravy a posléze českého státu), která je dokumentována archeologicky i
písemně samozřejmě ještě lépe.
Výraznou skupinou náležející do vyšších vrstev a tvořící hlavní část elity jsou bojovníci – členové
vojenských družin, kteří žijí na hradištích nebo v jejich okolí. Tito bojovníci jsou nástrojem moci
vládců. Na vojenskou družinu ukazují hroby bojovníků [►92]. Zpočátku je charakter této vrstvy
neujasněný a příslušnost k bojovnické družině je spíše nedědičnou, individuální. Vývoj během 9. a
10. století však tuto skupinu bojovníků promění v stabilní velmožskou vrstvu, jejíž součástí nejsou
již jen nahodile vstupující jednotlivci, ale stále více dědiční velmoži – jejich rodiny, včetně potomků,
disponují právem k vyšší vrstvě náležet. Takový vývoj se odráží také v archeologických pramenech.
Důkazem jsou dětské hroby v 10. století: některé chlapecké hroby obsahují zbraně. Je evidentní, že
samotné dítě nemohlo být platným členem bojovnické družiny a příslušnost k této společenské
skupině si tedy nevydobylo svými vlastními individuálními zásluhami, ale přesto jeho příbuzní
vyjádřili výsadní postavení těchto chlapců přiložením zbraní do jejich hrobu. Postavení těchto dětí
bylo tedy dědičné a ony měly nárok na příslušnost k elitě.
V široké mase obyvatelstva nenáležejícího k vyšším vrstvám je možno vyčlenit několik dílčích
společenských skupin, jejichž vzájemná hierarchie již není tak zřetelná. Nicméně na jedné straně jsou
tu obyčejní zemědělci, kteří tvoří samotný základ společnosti jako nižší střední vrstvy a jejichž vnitřní
rozrůzněnost nebude v tomto období výrazná a nic o ní také nevíme. Snad jen je možné předpokládat,
že někteří se zabývali přednostně obilnářstvím, jiní dobytkářstvím; specifickou skupinou mohli být
lovci, kteří pro potřeby vyšších vrstev lovili zvěř. Rybolov snad mohl být volněji dostupný a jako
doplňkový způsob obživy také fungoval – se specializovanými rybáři je nutno ale počítat rovněž.
Další skupinou v běžném obyvatelstvu byli řemeslníci. Ti v závislosti na charakteru, významu a
specializovanosti svého řemesla mohli zastávat společensky trochu výraznější postavení;
přinejmenším se od zemědělského obyvatelstva vydělovali. Některá řemesla byla zpočátku záležitostí
výhradně nebo především podomácké výroby, nelze to však tvrdit o metalurgii a s ní souvisejících
aktivitách. Proto také kovozpracující řemeslníci byli od počátku vydělenými specialisty. Postavení
řemeslníků se tedy mohlo lišit v návaznosti na „odbornost“, kterou ve svém řemesle disponovali a
výjimečnost dané výroby. Určitý větší význam specializovaných řemeslníků nebyl záležitostí
hierarchie, ale určité exkluzivity daného řemesla. V archeologickém kontextu nalézáme doklady
řemeslné výroby [►33-36], nijak z nich však nemůžeme číst postavení řemeslníků ve společnosti.
Důležitou skupinou obyvatelstva byli i obchodníci, kteří prostředkovali přístup ke kultuře a
výrobkům vyspělejších oblastí a zajišťovali i vnitřní obchod. Postavení obchodníků v hierarchii
společnosti se v závislosti na exkluzivitě zboží, se kterým obchodovali, mohlo pohybovat mezi
středními a vyššími středními vrstvami. Archeologické doklady jejich činnosti máme v podobě
importovaných výrobků, depotů a mincí. Samozřejmě posléze jsou to písemné prameny, která nás
informují o obchodnících, včetně cizinců z dalekých krajů Orientu.
Vedle elitních a střeních vrstev však máme doklady i o lidech, kteří z nějakého důvodu žili na
okraji společnosti. Řeč archeologických pramenů je poměrně přímočará: nacházejí se pouta [►96],
kterými byli poutáni otroci. V raném středověku, přinejmenším až do 10.-11. století přetrvával na
našem území obchod s otroky jako lukrativní zdroj příjmů i pro knížecí pokladnu. Otroci byli
získáváni v pohanských slovanských oblastech a prodáváni obchodníkům z východu. Jinou
vyčleněnou skupinou byli lidé, kteří z nějakého důvodu – nějakým svým specifikem – naháněli
strach. Pokud nebyli z takové příčiny rovnou záměrně usmrceni, byli zajištěni aspoň při pohřbu
takovými opatřeními, která by jim bránila vrátit se mezi živé a škodit jim – jedná se o tzv. pohřby
vampírů [►95].
Svébytnou skupinou moli být v raně středověké společnosti cizinci, jejichž přítomnost je v různých
obdobích signalizována různým způsobem. Ostatně první doklady vzniku elity jsou dávány do
souvislosti právě s cizím prvkem. Cizinci byli také často mezi obchodníky. Již v raném středověku se
rovněž utvářela židovská obchodnická komunita.
34
Obr. 93 – Kolín, výběr předmětů z knížecího hrobu (Lutovský 2006)
Obr. 94 – honosný třmen (Lutovský 2001) Obr. 95 – Pohřeb „vampíra“
(Beranová - Lutovský 2009)
Obr. 96 – Pouta (Galuška 2003)
35
Zdroje obrázků
 Beranová, M. 2002: Slované. Praha, Libri.
 Beranová, M.; Kubačák, A. 2010: Dějiny zemědělství v Čechách a na Moravě. Praha, Libri.
 Beranová, M.; Lutovský, M. 2009: Slované v Čechách. Archeologie 6.-12. století. Praha,
 Libri.
 Čech, P. 2000: Mocenský vývoj v severozápadních Čechách do počátku 11. století. In:
 Přemyslovský stát kolem roku 1000. Praha, NLN.
 Galuška, L. 2003: O otrocích na Velké Moravě a okovech ze Starého Města. Dějiny ve věku
 nejistot. Sborník k příležitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka. Praha, NLN..
 Galuška, L.; Poláček, L. 2006: Církevní architektura v centrální oblasti velkomoravského
 státu. In: České země v raném středověku. Praha, NLN.
 Kouřil, P. 2003: Staří Maďaři s Morava z pohledu archeologie. Dějiny ve věku nejistot.
 Sborník k příležitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka. Praha, NLN.
 Lutovský, M. 2001: Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
 Praha, Libri.
 Lutovský, M. 2006: Kolín 1864: nejvýznamnější hrobový nález českého raného středověku.
 In: České země v raném středověku. Praha, NLN.
 Lutovský, M.; Michálek, J. 2002: Archeologie knížecího sídla. Halštatský dvorec a
 slovanské hradiště na Hradci u Nmětic. Praha, Set Out.
 Měřínský, Z. 2002: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. Praha, Libri.
 Poulík, J. 1975: Mikulčice. Sídlo a pevnost knížat velkomoravských. Praha.
 Profantová, N. 2011: Nové poznatky o archeologicky zjistitelných projevech pohanství
 v českých zemích. In: Co můj kostel dnes má, nemůže kníže odníti. Praha, NLN.
 Smetánka, Z. 2003: Archeologické etudy. Praha, NLN.
Doporučená literatura
 Přemyslovský stát kolem roku 1000. Praha 2000.
 Lutovský, M.: Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
 Praha, Libri 2001.
 Beranová, M.; Kubačák, A.: Dějiny zemědělství v Čechách a na Moravě. Praha, Libri 2010.
 Beranová, M.; Lutovský, M.: Slované v Čechách. Archeologie 6.-12. století. Praha, Libri
 2009.
 Co můj kostel dnes má, nemůže kníže odníti. Praha, NLN 2011.
 Dějiny ve věku nejistot. Sborník k příležitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka. Praha, NLN
 2003.
 České země v raném středověku. Praha, NLN 2006.
 Měřínský, Z.: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. Praha, Libri 2002.
 Měřínský, Z.: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II. Praha, Libri 2006.
 Beranová, M.: Slované. Praha, Libri 2002.
 Smetánka, Z.: Archeologické etudy. Praha, NLN 2003.