Současný český jazyk
Distanční studijní text
Eva Höflerová, Monika Horsáková
Opava 2021
Obor: Audiovizuální tvorba
Klíčová slova:
Jazyk, řeč, znak; čeština mezi světovými jazyky;
roviny jazykového projevu: rovina zvuková, obsahu, záměru;
zvukové prostředky řeči, mluvnické kategorie vyššího a nižšího řádu;
syntax psaného i mluveného textu, komunikační funkce výpovědi
text a jeho vlastnosti, koherence a koheze textu, vertikální a horizontální
členění textu
funkce textu, slohové postupy a útvary.
Anotace:
Studijní text slouží především studentům bakalářského studia oboru
Audiovizuální tvorba v předmětu Současný český jazyk.
Přibližuje základní poznatky o jazyce a řeči tak, aby se klíčová sdělení
snadno stala znalostmi a dovednostmi.
V teorii je důraz položen na ty oblasti práce s mluveným a psaným textem,
které jsou obsaženy v profilu absolventa tohoto oboru.
Studijní text obsahuje úkoly, včetně řešených úloh.
V systému Moodle jsou pak připojeny další úkoly a testy.
Autor: Doc. PhDr. Eva Höflerová, Ph.D.
Mgr. Monika Horsáková
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
3
OBSAH
ÚVODEM............................................................................................................................6
RYCHLÝ NÁHLED STUDIJNÍ OPORY...........................................................................7
1 JAZYK JAKO SYSTÉM.............................................................................................8
1.1 Jazyk a řeč.............................................................................................................8
1.2 Jazyk jako znakový systém ...................................................................................9
1.2.1 Vlastnosti jazykového znaku .........................................................................9
1.2.2 Struktura znaku ............................................................................................10
1.2.3 Typy znaků...................................................................................................12
1.3 Systém a struktura...............................................................................................12
1.4 Klasifikace jazyků...............................................................................................12
1.4.1 Hlediska klasifikace jazyků .........................................................................12
2 SOUČASNÁ ČEŠTINA – STRATIFIKACE A DIFERENCIACE..........................16
2.1 Útvary češtiny – přehled .....................................................................................16
2.1.1 Spisovná čeština...........................................................................................16
2.1.2 Nespisovná čeština.......................................................................................17
2.2 Vývojové tendence v komunikaci současnou češtinou.......................................18
2.3 Příručky o současné češtině.................................................................................19
3 ZVUKOVÁ STRÁNKA JAZYKA A ŘEČI – SYSTÉM HLÁSEK.........................22
3.1 Disciplíny studující zvukovou stránku jazyka a řeči...........................................23
3.1.1 Fonetika........................................................................................................23
3.2 Klasifikace hlásek ...............................................................................................24
3.3 Fonetická transkripce ..........................................................................................28
4 ZVUKOVÁ STRÁNKA JAZYKA – SOUVISLÁ ŘEČ...........................................30
4.1 Souhlásky v proudu řeči......................................................................................30
4.1.1 Artikulační asimilace ...................................................................................31
4.1.2 Znělostní asimilace ......................................................................................31
4.1.3 Takt (fonetické slovo)..................................................................................32
4.1.4 Suprasegmentální prostředky souvislé řeči..................................................34
5 MORFOLOGIE SOUČASNÉ ČEŠTINY .................................................................36
5.1 Charakteristika soustavy slovních druhů.............................................................37
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
4
5.2 Uplatnění slovních druhů v textech.....................................................................38
5.3 Slovnědruhové transpozice .................................................................................39
5.3.1 TYPY SLOVNĚDRUHOVÝCH TRANSPOZICÍ......................................39
6 GRAMATICKÉ KATEGORIE NIŽŠÍHO ŘÁDU....................................................41
6.1 Kategorie jmenné ................................................................................................41
6.1.1 Pád (casus) ...................................................................................................42
6.1.2 Číslo (numerus)............................................................................................42
6.1.3 Jmenný rod (genus)......................................................................................44
6.2 Mluvnické kategorie sloves.................................................................................46
6.2.1 Osoba (persona) ...........................................................................................47
6.2.2 Číslo (numerus)............................................................................................48
6.2.3 Způsob (modus) ...........................................................................................49
6.3 Čas (tempus)........................................................................................................52
6.4 Rod slovesný (genus verbi).................................................................................52
6.4.1 Formální prostředky k vyjádření trpného rodu (pasiva): .............................54
6.5 Vid (aspekt, aspectus) .........................................................................................55
7 ZÁKLADNÍ POZNATKY O ČESKÉ SYNTAXI ....................................................57
7.1 SYNTAKTICKÉ VZTAHY ...............................................................................58
7.1.1 Koordinace...................................................................................................58
7.1.2 Dominace.....................................................................................................59
7.1.3 Významové poměry.....................................................................................60
7.2 Větný ekvivalent .................................................................................................61
8 KOMUNIKAČNÍ FUNKCE V AKTUÁLNÍCH MLUVENÝCH A PSANÝCH
TEXTECH .........................................................................................................................64
8.1 Průběh komunikace.............................................................................................64
8.2 Typy komunikačních funkcí................................................................................66
8.3 Výpovědní forma.................................................................................................66
8.4 Vztah slovesných kategorií a vlastností „věty“ k typu výpovědi........................67
9 TEXT A JEHO ZÁKLADNÍ VLASTNOSTI ...........................................................69
9.1 Vznik textu..........................................................................................................69
9.1.1 Fáze vzniku textu .........................................................................................69
9.2 Vlastnosti textu....................................................................................................70
9.2.1 Intencionalita................................................................................................70
9.2.2 Koherence ....................................................................................................70
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
5
9.2.3 Koheze .........................................................................................................71
9.3 Hypertext.............................................................................................................72
10 TYP ČINNOSTI JAKO FAKTOR DETERMINUJÍCÍ STYLOVOU OBLAST......74
10.1 Tzv. „funkční styly“ ........................................................................................74
10.2 Faktory konstitující text...................................................................................75
11 SLOHOVÉ POSTUPY A ÚTVARY – JEJICH UPLATNĚNÍ V TEXTECH
STYLOVÝCH OBLASTÍ .................................................................................................79
11.1 Zastoupení slohových postupů a útvarů v textech...........................................79
11.2 Vlastnosti slohových postupů..........................................................................80
11.2.1 Informační postup ........................................................................................80
11.2.2 Vyprávěcí postup .........................................................................................80
11.2.3 Popisný postup.............................................................................................81
11.2.4 Výkladový postup........................................................................................81
11.2.5 Úvahový postup ...........................................................................................81
11.3 Slohové útvary.................................................................................................82
12 ŘEŠENÉ ÚLOHY .....................................................................................................84
13 PŘÍLOHY ..................................................................................................................91
13.1 Slovní druhy ....................................................................................................91
13.2 Zájmeno jenž....................................................................................................92
13.3 Zájmeno týž/tentýž ...........................................................................................93
13.4 Duálové tvary číslovek dva, oba .....................................................................94
13.5 Slova s duálovým skloňováním.......................................................................94
13.6 Skloňování kombinovaných číslovkových výrazů..........................................95
13.7 Některé jazykové jevy komunikátů s rysy mluvenosti (spontánnosti) –
mluvenostní syntax ........................................................................................................96
SHRNUTÍ STUDIJNÍHO TEXTU....................................................................................98
LITERATURA ..................................................................................................................99
PŘEHLED DOSTUPNÝCH IKON.................................................................................100
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
6
ÚVODEM
Vážení studenti,
učební text, který otvíráte, bude Vaší oporou při studiu předmětu Současný český jazyk.
Kapitoly nejsou mechanickým repetitoriem poznatků z nižších typů škol s přídavkem
obtížnějších jevů. Témata, zařazená do programu „češtiny“ v uměleckém oboru sledují
důležitý cíl: vědomě použít znakové prostředky k tvorbě. Náš učební text Vás seznámí se
základním dorozumívacím prostředkem – řečí. Ta se realizuje pomocí jazykových znaků.
Všechno, co student či absolvent Vašeho oboru vytváří, je TEXT, který směřuje od
autora k adresátovi. Výrazové prostředky (verbální a množství prostředků neverbálních) se
střídají nebo prolínají. Tvůrce by ale měl mít na paměti, že jeho „text“, ať má jakoukoliv
podobu, je především sdělení záměru, plní nějakou (promyšlenou) funkci – a hlavně měl
by být přijat, vnímán a s jistou mírou porozumění akceptován. Tyto obecné komunikační
zásady jsou stručně vyloženy a popsány v kapitolách…
Pokud je text verbální, je ukázkou mistrovství tvůrce, když umí vybírat ze všeho
výraziva a všech forem, které mu jazyk nabízí. Když ovládá „několik češtin“, jimiž dokáže
charakterizovat postavy a prostředí svých uměleckých počinů. Z množství účinných forem
jsou upřednostní ty, které se skutečně na výsledném tvaru textu výrazně podílejí.
Pochopit jazyk jako mistrný nástroj pomohou nejen kapitoly o konkrétních mluvnických
jevech, ale i úvodní části z obecné jazykovědy – je třeba uvědomit si, proč a jak vzniká
potřeba pojmenovat věci a jevy a jak je realizována.
Text má strukturu učebního textu rozšířenou o prvky obvyklé pro studenty distančního
vzdělávání. Na začátku kapitoly jste stručným textem připraveni na následující obsah,
vodítkem jsou skupiny klíčových slov. Výklad je přerušován příklady vysvětlujícími
podstatu probíraného jevu. Na konci každé kapitoly je shrnutí a úloha, jejíž řešení naleznete
v závěrečné části tohoto učebního textu.
Na tutoriálech budou podaná témata procvičována na dalších ukázkách. Soubor
jednoduchých testových úloh je připraven v systému Moodle.
Hodně zdaru a radost z nových poznatků přejí autorky.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
7
RYCHLÝ NÁHLED STUDIJNÍ OPORY
Text studijní opory Současný český jazyk je osnovou pro základní poučení
- o jazyce jako systému
- o řeči jako základním dorozumívacím prostředku.
Kapitoly sledují program předmětu, jak je stanoven sylabem příslušného studijního oboru
(Bc. Audiovizuální tvorba)
Po úvodních dvou kapitolách, které seznamují s obecnými pojmy o jazykovém systému a
o „vnějších vlastnostech současné češtiny, tedy o její různosti, je student veden
jednotlivými lingvistickými disciplínami od fonetiky a fonologie po stylistiku.
Výklady o vybraných částech lingvistického systému jsou vedeny s cílem představit řeč
(a jazyk) jako systém provázaných jednotek, jejichž hlavním znakem je funkce a význam.
Důraz je kladen na zvukovou stránku jazyka. Ve shodě s plánem učiva v předmětu jí jsou
věnovány tři kapitoly textu.
Tvarová rozmanitost českých slovních tvarů není centrem výkladů, obtížnější jevy jsou
uvedeny v části Přílohy. Důraz je však kladem na vliv gramatických kategorií (zejména
slovesného času a způsobu) na charakter výpovědi a na syntaktickou stránku psaného
a mluveného textu.
Text je vybaven několika úkoly různého typu, každá kapitola obsahuje řešený úkol.
V systému Moodle se pak nacházejí další otázky a úkoly.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
8
1 JAZYK JAKO SYSTÉM
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Prvním úkolem textu této kapitoly je osvětlit vztahy pojmů jazyk a řeč a vyložit, proč je
nutno chápat jazykový jev jako znak (především pak jeho konvencionalizovanost,
závaznost) – a s výhodou toho využít ve své tvorbě.
Druhým cílem výkladů této kapitoly je poučení o češtině mezi ostatními jazyky světa.
To, že je čeština slovanským jazykem, je nejen obrazem historie, ale i součástí historickokulturní
charakteristiky jazykového společenství češtinu užívajícího.
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Jazyk – langue, parole, language, řeč, jazykový systém, struktura systému, označující,
označované, proces vzniku znaku, typy znaků, arbitrárnost, konvence.
Typologie jazyků, jazyky slovanské, čeština mezi jazyky slovanskými.
CÍLE KAPITOLY
Cílem kapitoly je získat základní orientaci v základních jazykovědných pojmech,
pochopit rozdíly mezi jazykem jako abstraktním systémem jazykových znaků a řečí jako
jeho realizací a zorientovat se v klasifikaci jazyků.
1.1 Jazyk a řeč
Pojmy jazyk a řeč jsou často užívány synonymně. Je ale mezi nimi významný rozdíl.
Naučit se v souvislosti s dorozumíváním mezi lidmi myslet v těchto dvou pojmech
významově oddělených pomůže pochopit mnohé nejasnosti z oblasti mluvené i psané
komunikace.
Jazyk (langue1, čti láng)
Pojmem jazyk se rozumí abstraktní systém lexikálních a gramatických znaků, který
existuje ve společenském vědomí a který určitá společnost (rod, kmen, národnost, národ)
používá jako dohodnutý prostředek myšlení a dorozumívání.
Řeč (podle Saussura parole, čti parol)
1
Termíny langue, parole a language jsou termíny zakladatele lingvistického strukturalismu Ferdinanda de
Saussura
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
9
Pojmem řeč se označuje konkrétní realizace tohoto abstraktního jazykového systému
v reálném dorozumívacím aktu, v konkrétním řečovém projevu. Výsledkem této realizace
je konkrétní jazykový text mluvený nebo psaný.
Řeč v širším slova smyslu (podle Saussura language, čti langáž) – fyzicko-psychická
schopnost člověka používat jazykový systém při produkci řeči.
Funkce jazyka
- dorozumívací: základní funkce
- estetická: při uměleckém zpracování
- mentální: souvisí s myšlením, jazyk je nástroj myšlení, nástroj vyjadřování
myšlenek slovy, myšlení je vázáno na jazyk a naopak
- expresivní (výrazová): k vyjadřování citů, přání, emocionální funkce řeči –
projevuje se tzv. modulačními (prozodickými) faktory – přízvuk, intonace,
melodie, pauzy, tempo.
1.2 Jazyk jako znakový systém
Jazyk je systém znaků, které slouží k dorozumění mezi členy určitého společenství.
Komunikace mezi lidmi je formálně různorodá, odpovídá potřebám konkrétního
jazykového společenství (množství jazyků, dialektů, sociolektů…).
Tzv. kulturní jazyk má dvě podoby – psanou a mluvenou.
Jazyk je systém znaků. Věda, která se zkoumáním znaků zabývá, se nazývá sémiotika.
Znak je hmotná entita, která nemá smysl sama v sobě, sama pro sebe, ale jejím smyslem a
funkcí je zastupovat a označovat jiné entity – hmotné i nehmotné.
Užitím znaku se předává informace – znak tedy souvisí s významem (obsahem) věcí a
jevů, ale nekryje se s nimi.
1.2.1 VLASTNOSTI JAZYKOVÉHO ZNAKU
Arbitrárnost: Mezi znakem (formou) a věcí (entitou hmotnou či nehmotnou) není
žádná souvislost (např. dveře se v různých jazycích nazývají různými slovy, žádná jejich
vlastnost tak jejich pojmenování nepředurčuje).
Závaznost: Něco jiného je ovšem celospolečenská tradiční, konvenční platnost
zavedeného pojmenování v daném jazyce, která nutí i nové mluvčí, aby toto pojmenování
zvykově užívali.
Lineárnost: Znak má pevný tvar, rozsah a lineární, jednorozměrnou podobu; má tedy
začátek a konec.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
10
Duálnost: Znak je výsledkem dvojí artikulace (organizace, členění) jazyka. V prvním
členění jde o organizaci na znaky, v druhém o další členění na neznaky, tzv. figury, které
svou kombinací znaky teprve vytvářejí. Např. v prvním členění můžete mluvu rozdělit na
slova (znaky), morfémy (znaky) a ty ještě můžete rozdělit na fonémy (figury).
Sémantičnost (funkčnost): Znak není samoúčelný, váže se vždy k významu – v jazyce
tedy nejsou slova bez významu.
Přenosnost v čase a prostoru: Znakové sdělení lze např. adresovat do budoucnosti
nebo vzdálenému příjemci.
Kulturní přenosnost: Znaky jsou naučitelné, mohou se předávat jako součást kultury
z generace na generaci.
Neproměnlivost, stabilnost (relativní): – Znaky jsou ustálené, a mohou tak hrát
základní roli v komunikaci, pro její účastníky musejí být stejné.
Negativnost a diferenčnost (protikladovost): Žádný znak není nikdy izolovaný, vždy
stojí na systémových vztazích (protikladech) k jiným. Je tedy negativně vymezen tím, že
s jinými není shodný, popř. pozitivně tím, jak se od nich liší.
Prevarikace: Znakem lze úmyslně i neúmyslně klamat, vytvářet hříčky, dvojsmysly.
1.2.2 STRUKTURA ZNAKU
Struktura znaku se obvykle vyjadřuje sémiotickým trojúhelníkem:
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
11
Sémiotický trojúhelník (podle Ch. K. Ogdena a I.A. Richardse2
)
vztah forma – význam: forma označuje něco (význam)
vztah forma – objekt: forma zastupuje něco (objekt)
vztah význam – objekt: užitím znaku se něco míní, poukazuje se na objekt, zapojuje se
vědomí, čímž se aktivuje složka významu
To, co se v uvedeném sémiotickém trojúhelníku označuje jako forma a význam, nazývá
F. de Saussure pojmy signifiant a signifié.
signifiant, tedy označující – forma
signifié, tedy označované – hodnota, význam
Základním vztahem je pak u Saussura označování (proti zastupování v semiotickém
trojúhelníku).
2
PEIRCE, Ch. S., OGDEN, C. K., RICHARDS, A. I., MORRIS, Ch. W., CURRY, H. B.
Sémiotika. Praha: Karolinum, 1997.
odkazujeoznačuje
(symbolizuje)
zastupuje
(reprezentuje)
Forma
symbol
Objekt
referent
(denotát)
Význam
myšlenka
(designát)
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
12
1.2.3 TYPY ZNAKŮ
IKON
Znak založený na podobnosti, např. obrázek předmětu, piktogramy, v jazyce zvukomalebná
slova / onomatopoia – hafhaf, bum…
Mimo lingvistiku: ikonické rysy mají vlajky států, erby…
INDEX
Znak, který je založený na ukazování nebo jehož podoba či výskyt jsou dány příčinnou
souvislostí s jeho významem (stopy lidské nohy v písku, kouř…)
SYMBOL
Znak přiřazený, založený na konvenčním/arbitrárním vztahu, tedy na vztahu nijak
nemotivovaném – většina slov ve slovníku.
1.3 Systém a struktura
SYSTÉM
Systém je vnitřně organizovaný celek, který se skládá z prvků, jež jsou v rámci tohoto
celku svázány vzájemnými vztahy a vzájemným působením.
STRUKTURA
Vnitřní vzájemná vazba, síť vztahů mezi prvky systému. Systém tak můžeme definovat
i tak, že jde o vnitřně strukturovaný celek. Stupeň vnitřní svázanosti, soudržnosti prvků
v systému nazýváme strukturovanost.
Čím je rozsah množiny prvků v systému menší, tím je strukturovanost systému vyšší.
To platí i pro jazyk. Nejstrukturovanější je tedy fonematický systém jazyka, nejméně
strukturovaný lexikální systém (jsou dokonce lingvisté, kteří systém ve slovní zásobě
jazyka vůbec neuznávají). Každopádně i ve slovní zásobě určitého jazyka existuje jádro a
periferie, jsou definovány určité skupiny slov (knižní výrazy, neologismy…,
profesionalismy…, synonymické řady atp..., které mezi sebou vytvářejí pevné vazby.
Čím je systém uzavřenější, tím je strukturovanější.
1.4 Klasifikace jazyků
1.4.1 HLEDISKA KLASIFIKACE JAZYKŮ
Jazyky světa se klasifikují ze tří hledisek:
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
13
1. Sociologického – důsledně synchronní klasifikace – podle současného stavu:
Rozlišují se jazyky světové (čínština – 1 284 mil. rodilých mluvčích), angličtina (372
mil. rodilých mluvčích), ruština, (164 mil. rodilých mluvčích), hindština, španělština,
portugalština, arabština, bengálština, japonština, němčina, indonéština, francouzština (76,1
mil. rodilých mluvčích)
Dále se vydělují jazyky kodifikované a nekodifikované (to jsou jazyky s malým počtem
uživatelů, bez vlastního písemnictví, neužívané ve správě, školství apod.).
2. Genealogického – diachronní klasifikace, dělí jazyky podle původu. Tato klasifikace
je velmi propracovaná (blíže např. ERHART, Adolf. Základy jazykovědy, 1984, s.
142). Jazyky, které mají společný původ, nazýváme příbuzné. Na základě
společného původu (svědčí o něm např. shodné či podobné hláskové složení či
podobné složení gramatických morfémů daných jazyků) seskupuje jazyky do
jazykových rodin (6), ty se následně dělí na jazykové větve (11). Např. čeština patří
do indoevropské jazykové rodiny. Ta se pak ještě člení na jazyky anatolské,
indoíránské, řečtinu, italické (románské), germánské, arménštinu, tocharské,
slovanské, balkánské a albánštinu. Čeština patří mezi slovanské jazyky, které pak
ještě můžeme dále rozdělit na jihoslovanské, východoslovanské a západoslovanské:
- jihoslovanské
▪ slovinština
▪ srbština (azbuka)
▪ chorvatština
▪ bulharština (azbuka)
▪ makedonština
▪ staroslověnština (vývojový předstupeň bulharštiny a makedonštiny,
nejstarší podoba – církevní slovanština, vytvořená pro kultovní potřeby
Velkomoravské říše na základě slovanského jazyka soluňské oblasti
Konstantin vytvořil hlaholici, později zjednodušená cyrilice
- východoslovanské
▪ ruština
▪ ukrajinština
▪ běloruština
- západoslovanské
▪ čeština (od 13. stol. n. l.)
▪ slovenština
▪ polština
▪ lužická srbština (bývalá NDR, l. s. horní a dolní)
▪ kašubština (sever Polska)
▪ polabština (vymřelá)
Společný původní jazyk, z něhož vznikla jazyková rodina, nazýváme prajazyk.
3. Typologického – seskupuje jazyky do určitých typů podle shodných systémověstrukturních
vlastností, a to bez ohledu na původ těch to jazyků.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
14
a) Syntetické jazyky – převládají v nich syntetické gramatické tvary, tedy lexikální a
gramatická část tvoří jeden celek.
– flexivní (též flektivní) jazyky (např. čeština): jeden gramatický porfém může
vyjadřovat víc gramatických významů (např. domy – koncovka -y vyjadřuje jak 1.
pád, tak množné číslo)
– aglutinační jazyky (např. maďarština): jeden gramatický morfém může vyjadřovat
jen jeden gramatický význam (např. v maďarštině dům = ház, domy = ház-ak-at =
význam dům-množné číslo-1. pád)
b) Analytické jazyky (nebo izolační jazyky, amorfní jazyky) jsou jazyky, v nichž
převládají analytické gramatické tvary, lexikální a gramatická část jsou relativně
volné, pracují s volnými morfémy (např. čínština, angličtina, francouzština).
Analytický typ jazyka se vyznačuje těmito základními vlastnostmi:
– gramatický význam osoby a čísla při časování sloves se nevyjadřuje morfémy, ale
osobními zájmeny (např. české mám vs. anglické I have)
– rozkazovací způsob se realizuje stejným slovesným tvarem, ale bez osobního
zájmena
– skloňování se nerealizuje pádovými koncovkami, ale předložkami (otci vs. to the
father)
– při přivlastňování není shoda mezi přivlastňovacím zájmenem a jménem,
přivlastňovací zájmeno zůstává neměnné (můj otec, mého otce vs. my father, of my
father)
– pevný slovosled (potřeba rozlišit podmět od předmětu)
– také stupňování přídavných jmen je analytické (angličtina si zachovala syntetické
stupňování, např. velký, větší, největší: great, great-er, great-est, ale např.
francouzsky grand, plus grand, le plus grand).
4. Zeměpisného – seskupuje jazyky podle takových společných vlastností, které
vyplývají z jejich zeměpisného sousedství, vzájemného ovlivňování a působení.
Může jít o shody v hláskovém složení slov a tvarů, ve významech slov a tvarů i
systémově-strukturní shody. Podstatné je, že jsou tyto shody dány zeměpisným
sousedstvím, bez ohledu na původ a typologické zařazení jazyků. Jazyky, které mají
společné vlastnosti vyplývající ze zeměpisného sousedství, nazýváme jazykový
svaz.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
15
SHRNUTÍ KAPITOLY
Úvodní kapitola shrnuje podstatné pojmy související se specifickou sociální činností
člověka – řečí.
Zdůrazňuje, že jazyk (popis systému) je druhotný, je výsledkem odborného poznání,
Systematizované poznatky o jazyce slouží nejen teorii samé (lingvistice), ale zpětně – opět
řeči, jejímu zdokonalování, rozvíjení.
Je zdůrazněn znakový charakter jazyka – slova jsou především (z pohledu sémiotiky)
symboly. Některé jazykové jednotky mají rysy ikonu.
Podoba jazykového znaku neodráží vlastnosti pojmenovávané entity (kromě slov
onomatopoických) – při jeho vzniku (při přiřazování označujícího označovanému) funguje
arbitrárnost. Poté nastupuje přijetí podoby znaku komunikujícím společenstvím (konvence)
a musí být uplatňována závaznost, povinnost konvencí přijatou podobu znaku užívat – jinak
by nenastal mezi mluvčím a adresátem přenos informace. Výše uvedené platí nejen pro
slova, ale i pro gramatické kategorie (mluvnické významy jmen a sloves).
ŘEŠENÁ ÚLOHA (1)
Charakterizujte češtinu z hlediska genealogického, tedy z hlediska příslušnosti do
jazykové rodiny a jazykové větve. Do jaké skupiny v rámci slovanských jazyků patří?
Charakterizujte češtinu z hlediska typologického.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
16
2 SOUČASNÁ ČEŠTINA – STRATIFIKACE A
DIFERENCIACE
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Každého vnímavého mluvčího upoutá, že na tak malém území, jako je Česká republika,
je možno slyšet „různé češtiny“, tedy že lze v jednotlivých územních celcích zaznamenat
často významné rozdíly v realizaci řeči – a to v rovině zvukové, lexikální i morfologické.
Kapitola podá přehled o útvarech národního jazyka užívaných na celém území i o
krajových specifikách.
Kapitola umožňuje nahlédnout do oblasti verbální komunikace nově – poučeněji.
Získané poznatky jsou užitečné jak pro sebediagnostiku v oblasti řečového chování, tak pro
hodnocení řečového chování lidí, s nimiž je jedinec /student spjat společnou činností – ať
už je iniciována jím samým, nebo spolukomunikantem.
V závěru je poskytnut soupis aktuálních kodifikačních a noremních příruček.
CÍLE KAPITOLY
Cílem kapitoly je získat základní znalosti o útvarech jazyka, o důvodech diferenciace a
o pragmatických aspektech „střídání kódů“, tj. o vědomém střídání jednotlivých útvarů
jedním mluvčím.
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Čeština spisovná (knižní, neutrální, hovorová), čeština nespisovná (interdialekty,
dialekty).
Poloútvary češtiny – slang, profesní mluva, argot
2.1 Útvary češtiny – přehled
2.1.1 SPISOVNÁ ČEŠTINA
ÚTVARY SPISOVNÉ v situacích příklad jazykových prostředků:
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
17
ČEŠTINA KNIŽNÍ
jazyk diplomatických
protokolů, úředních
postupů, jmenování do
státních funkcí…
důležitých obřadů
- slova zastaralá či zastarávající
(avšak ještě srozumitelná): záhy,
sňatek, zůstavit, odvětit…
- občas se používají přechodníky
(tvar slovesa)
ČEŠTINA NEUTRÁLNÍ
čeština učebnic a
odborných psaných textů
mluvená čeština
v úředních jednáních ve
státních institucích…
- z variant při skloňování a
časování se vybírají starší (a
často i stylově/slohově vyšší
varianty:
členové (místo členi), děkuji
(místo děkuju), mou dcerou
(místo mojí dcerou, čtyř dětí
(místo čtyřech)
ČEŠTINA HOVOROVÁ
čeština v běžném
kontaktu tam, kde se
usiluje o „spisovnost“.
Občas pronikají
nespisovné jevy, ale jen
v mluvené podobě.
vyučování ve školách, část
kulturních pořadů (jiná část
záměrně používá nespisovný
jazyk)
2.1.2 NESPISOVNÁ ČEŠTINA
ÚVARY NESPISOVNÉ
INTERDIALEKTY:
Interdialekty se
používají zejména
v mluvené řeči. V psané
řeči tam, kde chce autor
zdůraznit původ, nebo
pobavit, nebo naznačit
uvolněnost projevu.
Vlivem médií převažuje
obecná čeština, na
Moravě je však její
zvuková podoba
(intonace) přijímána
špatně. Severovýchodní
Morava nepřijímá téměř
žádné jevy obecné
češtiny.
obecná čeština – všechny české
kraje a západní Morava (po
Jihlavu, Třebíč…)
von, vokno, voba mladý hoši,
cejcha,mlejn…
obecná hanáčtina (od Hranic na
Moravě po Znojmo a Břeclav
to je hezky děvče, pěkné barák,
stojijó tam dlóho… + proniání -ej
u slov adj. skl.: pěknej, takovej…
obecná slezština – severní a
severovýchodní Morava
s výjimkou bývalých „Sudet“
stryk (strýc), do masařa…
přízvuk na předposlední slabice:
..pomurančky – i v přejatých
slovech
obecná moravská slovenština
(Uherské Hradiště…)
DIALEKTY – NÁŘEČÍ Pod každým interdialektem je nutno vidět několik nářečních
skupin, nářečí se vytrácejí a slučují se s hovorovou češtinou
v interdialekt.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
18
2.1.2.1 Poloútvary češtiny
Nemají svoje charakteristické vlastnosti ve všech jazykových rovinách, pouze v rovině
lexikální, tj. mají pouze svou zvláštní slovní zásobu.
V ostatních jazykových rovinách (zvukové, tvaroslovné, syntaktické/skladební) jsou
stejné jako jazykový útvar (interdialekt), kterým se mluví v příslušném místě.
Za poloútvary se považuje:
SLANG: železničářský, studentský, rybářský, myslivecký…
PROFESNÍ MLUVA: rozumí se jí specifika (zejména v oblasti slovní zásoby) vázaná na
konkrétní profesi (lékaři, hasiči, zedníci…)
ARGOT: tajná mluva „spodiny“ (feťáci, zloději…)
2.2 Vývojové tendence v komunikaci současnou češtinou
Jazykové formy (slovní zásoba, tvary slov při skloňování a časování, preferované formy
syntaxe) se mění podle toho, jaké potřeby jazykové společenství má. Hlavními faktory
změn v jazyce je společenská situace – tj. jevy kulturní, politické, hospodářské, kterými je
vývoj jazykového společenství určován, a z ní vyplývající typy činností, v nichž se lidé
dorozumívají.
Při pozorování jazykových prostředků a forem se rozlišují tři fáze „života jazykového
jevu“:
Úzus – prostředek se používá v nevelkém okruhu uživatelů, je vyhovující pro jejich
pracovní činnost a mezilidské kontakty.
Norma – stav, kdy se prostředek (slovo, tvar) používá ve většině jazykového společenství,
vyhovuje všem komunikačním potřebám
Kodifikace – prostředek je zanesen do kodifikačních příruček a stává se závazným pro
spisovnou češtinu.
Současné trendy:
- Prohlubování rozdíl mezi mluvenou a psanou formou jazyka, a to především
v syntaxi. V mluvených projevech publicistických, administrativních a odborných
je však nutno zachovat principy psané syntaxe (logičnost stavby větných celků,
minimum elips), jinak je projev málo srozumitelný.
- Ústup dialektů – na celém území se jako nespisovná forma mluveného uplatňují
interdialekty.
- Rozšiřování obecné češtiny na západní Moravu, v oblastech s původními
hanáckými nářečími zejména v koncovkách -ej (návrat k původnímu stavu)
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
19
- Rozšiřování slovní zásoby o internacionalismy. Nová slova v jazyce nejsou
v převážné většině anglicismy, ale slova z jiných jazyků (převážně z latiny),
převzatá „přes“ angličtinu.
2.3 Příručky o současné češtině
Na území české republiky se používá národní jazyk v několika podobách. V psaných
textech – veřejných, oficiálních (publicistických, odborných, administrativních) je to
spisovná čeština. Ta však může být podle situace knižní (s výrazy a tvary méně
používanými, někdy zastarávajícími), neutrální, nebo čeština hovorová – ta je spisovná, ale
příležitostně („jako hosty“tvary nebo výrazy nespisovné. Spisovná čeština je kodifikována.
Kodifikace (jakési „uzákonění“) je obsažena v kodifikačních příručkách:
Pro zvukovou rovinu:
HÁLA, Bohuslav. Výslovnost spisovné češtiny: zásady a pravidla. 2. vyd. Praha:
Academia, 1967.
BUCHTELOVÁ, Růžena, ROMPORTL, Milan, ed. Výslovnost spisovné češtiny:
výslovnost slov přejatých: výslovnostní slovník. Praha: Academia, 1978.
HŮRKOVÁ-NOVOTNÁ, Jiřina. Česká výslovnostní norma. Praha: Scientia, 1995.
ISBN 80-85827-93-X.
Pro slovní zásobu: Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost
Starší stav zachycují:
Příruční slovník jazyka českého (1935–1957) Příruční slovník a databáze lexikálního
archivu (cas.cz)
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971) Slovník spisovného jazyka českého
(cas.cz)
Pro mluvnici (tj. morfologii a syntax):
HAVRÁNEK, Bohuslav, JEDLIČKA, Alois: Česká mluvnice. Naposledy vydaní
počátkem 90. let minulého století. Nyní plní funkci kodifikační příručky Internetová
jazyková příručka (cas.cz), knižně vydaná jako Akademická příručka českého jazyka.
PRAVDOVÁ, Markéta a Ivana SVOBODOVÁ, ed. Akademická příručka českého
jazyka. 2., rozšířené vydání. Praha: Academia, 2019. ISBN 978-80-200-2947-8.
Stylistická norma je podána v publikacích:
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
20
ČECHOVÁ, Marie, Marie KRČMOVÁ a Eva MINÁŘOVÁ. Současná stylistika. Praha:
NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. ISBN 978-80-7106-961-4.
HOFFMANNOVÁ, Jana, Jiří HOMOLÁČ, Eliška CHVALOVSKÁ, Lucie JÍLKOVÁ,
Petr KADERKA, Petr MAREŠ a Kamila MRÁZKOVÁ. Stylistika mluvené a psané
češtiny. Praha: Academia, 2016. Lingvistika (Academia). ISBN 978-80-200-2566-1.
SHRNUTÍ KAPITOLY
Současná čeština je bohatě funkčně diferencovaná.
Ke kvalitnímu a činnému vyjadřování v oficiální mluvené i psané komunikaci slouží
spisovná čeština. Ta je vnitřně diferencovaná – odráží tak pružnost jazykového systému
přizpůsobit se komunikačním potřebám. Rozlišuje se čeština knižní (pro závažné oficiální
situace zpravidla spojené s protokolárním chováním), čeština neutrální –norma odborných
textů a učebnic) a čeština hovorová. Ta je útvarem textů každodenního oficiálního
dorozumívání. Občas přijímá lexikální, morfologické nebo syntaktické prostředky
nespisovné – a když se osvědčí, bývají čase kodifikovány. Stejně tak ale nastává situace,
kdy se nespisovný prostředek stane zbytečným, ukáže se, že byl jen okazionalismem
(příležitostným neologismem) a je uživateli zapomenut. Hovorová čeština je živý,
proměňující se útvar národního jazyka (Zajímavá zjištění získá student, porovná-li pravidla
pravopisu v rozmezí 30-50 let, nebo porovná-li Slovník spisovné češtiny se Slovníkem
neologismů).
Nespisovné útvary současné češtiny se zhruba kryjí s původními dialektovými oblastmi.
Dialekty se zbavily svých zřetelných znaků, nejsou udržovány, protože neslouží ke
každodennímu dorozumívání v pracovní a jiné společenské činnosti.
Konstituují se interdialekty. Na území českých dialektů se prosadil dialekt středočeský,
jehož výrazné prvky konstituují nejrozšířenější interdialekt – obecnou češtinu. Díky tomu,
že centrální komuniakční média sídlí v této oblasti a používají v neoficiálních situacích
obecnou češtinu jako primární dorozumívací kód, číří se obecná čeština na západ Moravy
a na Hanou. Zde sice zůstává – zejména ve zvukové podobě obecná hanáčtina, morfologie
adjektivních tvarů a protetické v- se zde rychle ujímá (navazuje na existující jevy v historii
nářečí (pěknej – po ledabylém vyslovení j: pěkné – po působení ob. češtiny: pěknej ).
Severní Morava mluví obecnou slezštinou, morfologicky shodnou se spisovnou normou,
zvukově však s přízvukem na pemultimě (předposlední slabice), progresivní asimilaci
znělosti a nedostatkem kvantity samohlásek.
Nespisovné poloútvary národního jazyka (mají nespisovnou jen slovní zásobu – lexiko
– nikoli morfologii a syntax) se rozvíjejí v souhlase s rozvojem činností pro niž vznikly –
slang, profesní mluva, argot.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
21
ŘEŠENÁ ÚLOHA (2)
Vyhledejte v příslušné kodifikační nebo normativní příručce,
Zda jsou jako spisovná hodnocena
slova: brejle, psisko, akorát, barák
tvary: dvěmi dětmi, našimi odpověděmi, kupuju auto, sed jsem si, koupil jsi si, koupil
sis, koupils, koupil si si.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
22
3 ZVUKOVÁ STRÁNKA JAZYKA A ŘEČI – SYSTÉM
HLÁSEK
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Kapitola je zaměřena na základní (z hlediska realizace řeči klíčové) jevy komunikace – na
jevy zvukové. Zvuková realizace řeči ovlivňuje nejen srozumitelnost obsahu sdělení, a tím
průběh komunikace při činnosti spolukomunikujících, výrazně formuje i
psycholingvistické a pragmalingvistické faktory výpovědi a spolurozhoduje tak o vyznění
záměru, s nímž člověk mluví.
V této příručce se zvukové stránce řeči věnují tři kapitoly 3/1–3.
(1) První seznamuje s disciplínami, jejichž předmětem zkoumání jsou „zvuky“ řeči.
Podává informace o soustavě českých samohlásek a souhlásek.
(2) Druhá procvičuje v dovednosti slyšet, zaznamenat (transkribovat) a posoudit
reálný řečový projev – věnuje se změnám hlásek v proudu řeči
a suprasegmentálním jevům.
(3) Třetí kapitola o zvukové stránce jazyka shrnuje základní pravidla spisovné
výslovnosti, podává některé postuláty jazykové kultury a posuzuje účelnost
příznakového řečového chování ve specifických situacích.
CÍLE KAPITOLY 3/1
Kapitola seznamuje s disciplínami, jejichž předmětem zkoumání je zvuková rovina
výpovědi – s fonetikou a fonologií.
Podává přehled českých samohlásek a souhlásek. Seznamuje s pravidly fonetického
přepisu.
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Fonetika, fonologie, specifické disciplíny fonetiky a fonologie.
Samohláska (vokál), souhláska (konsonant), klasifikace samohlásek a souhlásek.
Transkripce, transliterace.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
23
3.1 Disciplíny studující zvukovou stránku jazyka a řeči
Zvukovou rovinu jazyka a řeči zkoumají dvě disciplíny: fonologie a fonetika.
Oba termíny mají společný základ – řecké slovo fóné, které znamená hlas nebo zvuk.
Fonetika je věda zkoumající artikulační, akustickou a percepční stránku zvukových
prvků, z nichž je vybudována zvuková podoba řeči, a to tak, jak se projevují v mluvených
(resp. vůbec zvukových) projevech. Zkoumá fyziologickou činnost mluvidel, akustickou
podstatu zvuků, které vytvářejí zvukovou řeč, vnímání všech elementů v mluvených
projevech a identifikaci řečových prvků.
Elementárním prvkem, se kterým fonetika pracuje je fón neboli hláska. Hlásky jsou
minimální časové úseky, na které můžeme řečovou promluvu rozčlenit. (Nejmenší úseky,
na které je mluvčí schopen zvuk řeči při její produkci rozložit, jsou slabiky – abychom
mohli blíže popsat strukturu slabiky, musíme ji rozložit na ještě menší jednotku – hlásku.)
Fonologie je lingvistická disciplína, která zkoumá zvukové prostředky jazyka a jejich
systém. Zabývá se zvuky, které mají distinktivní – rozlišovací – funkci. Základní jednotkou
fonologie je foném. Je to nejmenší zvuková jednotka stavby jazyka schopná rozlišit
význam. (Nejmenší jazykovou znakovou jednotkou, tedy jednotkou, která je schopná nést
význam je morfém, ten můžeme ještě rozčlenit na fonémy, které mají schopnost rozlišovat
význam morfémů, a tedy i slov.)
3.1.1 FONETIKA
Podle cíle, který sleduje:
fonetika obecná – zabývá se základními problémy utváření lidské řeči v rovině tvorby
zvuků
fonetika speciální – sleduje zvukovou stavbu konkrétního jazyka; v ní se berou v úvahu
všechny mluvené podoby určitého národního jazyka (v mluveném projevu spisovné a
nespisovné prvky interferují daleko více než v textech psaných)
fonetika srovnávací – zabývá se porovnáváním zvukové stavby různých jazyků nebo
dialektů; její poznatky se využívají např. při výuce cizích jazyků
historická fonetika – zabývá se vývojem zvukové roviny řeči
Specifickými otázkami se zabývá:
sociofonetika – studuje sociálně podmíněné diferenciace zvuku řeči
patofonetika – fonetická zkoumání patologické výslovnosti
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
24
pedofonetika – součást pedolingvistiky (nauky o vývoji a formování řeči dítěte
aplikovaná fonetika – uvádí fonetické poznatky do praxe (např. ve výuce cizích jazyků,
při výchově kultivovaných veřejných mluvčích, při syntéze řeči)
související disciplína:
logopedie – pedagogická disciplína věnující se edukaci a nápravě řeči
3.2 Klasifikace hlásek
Hlásky můžeme klasifikovat z několika hledisek, především nás bude zajímat jejich
klasifikace z hlediska postavení ve slabice, z hlediska akustického a z hlediska
artikulačního.
Respirační (dýchací) orgány
Důležitými orgány, které zajišťují vzduchové zabezpečení artikulace, jsou respirační
orgány. Respirační orgány tvoří plíce a průdušnice. Při artikulaci využívá čeština
výdechový proud, který umožňuje tvorbu jak samohlásek, tak souhlásek.
Hlasové orgány
Jsou uloženy v hrtanu. Základem hlasového ústrojí jsou dva hlasové valy pokryté
sliznicí, tzv. hlasivky. Hlasivky jsou tvořeny pružnými blánami přirostlými k prstencovému
svalu, který se může rozšiřovat a zužovat.
Charakteristika hlasu
Na základní charakteristiku hlasu má zásadní vliv délka hlasivek – čím jsou hlasivky
kratší, tím rychleji kmitají a běžný mluvní hlas je vyšší. Dále ji mohou ovlivňovat
hormonální změny, proměny napětí hlasivek, tlak výdechového proudu vzduchu, práce
svalů hrtanu atp.
Artikulační orgány
– nadhrtanové rezonanční dutiny: hrdelní, ústní, nosní
– vlastní mluvidla
Mluvidla: jazyk, rty, zuby, dásně, tvrdé patro, měkké patro, čípek, spodní čelist
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
25
3.2.1.1 Samohlásky (vokály)
Samohlásky jsou z hlediska postavení ve slabice jádrem slabiky. (Výjimečně mohou
být jádrem slabiky i souhlásky – např. r, m, n, ň. Nazývají se slabikotvorné.)
Z akustického hlediska jsou samohlásky tóny.
Samohlásky se artikulačně realizují rezonancí základního hlasivkového tónu
v nadhrtanových dutinách. Tvar těchto dutin (a tedy také výsledný zvuk) pak ovlivňujeme
pohybem jazyka. V některých jazycích se do artikulace samohlásek zapojují také dutina
nosní (nosové samohlásky – např. francouzština) či nastavení rtů (tzv. samohlásky
nezaokrouhlené a zaokrouhlené, opět např. francouzština). V češtině určuje popis vokálů
horizontální a vertikální posun jazyka a délka samohlásky. Čeština má 10 vokálů – 5
krátkých a 5 dlouhých.
Vokalický trojúhelník:
Každý český vokál tak můžeme charakterizovat z hlediska vertikálního posunu jazyka,
horizontálního posunu jazyka a délky. Např. í = vysoká přední dlouhá samohláska, a =
nízká střední krátká samohláska, ó = středová zadní dlouhá samohláska atp.
3.2.1.2 Dvojhláska (diftong)
Spojení samohlásky a polovokalického prvku v jedné slabice. Např. česká dvojhláska
ou. V přejatých slovech se vyskytují i jiné diftongy. (Viz kapitola o spisovné výslovnosti.).
Diftongy dělíme na sestupné (české dvojhlásky), v niž je samohláska následovaná
polovokalickým prvkem, a vzestupné (např. slovenské uo) v nichž polovokalický prvek
předchází samohlásce.
3.2.1.3 Souhlásky (konsonanty)
Z hlediska postavení ve slabice obvykle (až na výjimky – viz výše) netvoří jádro slabiky.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
26
Z hlediska akustického jde o šumy (některé souhlásky, např. r, mohou mít ve svém
akustickém spektru zastoupenou i tónovou složku).
Z hlediska artikulačního vznikají souhlásky tak, že pomocí mluvidel vytvoříme
výdechovému proudu nějakou překážku – závěr nebo úžinu.
Souhlásky se třídí podle několika hledisek:
1. Podle způsobu artikulace
a) závěrové (okluzívy): pomocí mluvidel vytvoříme závěr, ten výdechovým
proudem rozrazíme, a tím dojde k vytvoření kýženého zvuku – např. souhláska
p;
b) úžinové (konstriktivy) – vytvoříme úžinu, kterou výdechový proud prochází po
celou dobu artikulace dané souhlásky, např. souhláska s;
c) polozávěrové (semiokluzívy): při jejich artikulaci dochází nejdříve k vytvoření
závěru, které posléze přechází v úžinu, např. souhláska c.
2. Podle místa artikulace
a) obouretné
b) retozubné
c) předodásňové
d) zadodásňové
e) tvrdopatrové (předopatrové)
f) měkkopatrové (zadopatrové)
g) hrtanové
3. Podle zapojení dutiny nosní do artikulace
a) ústní – dutina nosní není zapojena do artikulace
b) nosové – výdechový proud prochází také dutinou nosní
4. Podle zapojení hlasivek/hlasu do artikulace
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
27
a) znělé (hlasivky jsou zapojeny)
b) neznělé (hlasivky nejsou zapojeny)
Znělé a neznělé hlásky v češtině vytvářejí páry. Jejich distinktivním (rozlišovacím)
rysem je právě znělost. Říkáme jim souhlásky párové (např. p – b, t – d, k – g...).
Některé hlásky pár na základě znělostní opozice nevytvářejí – jsou to hlásky
jedinečné – j, l, r, m, n, ň. V proudu řeči se chovají jako hlásky znělé (viz níže
Transkripce a transliterace).
Abychom od sebe odlišili úžinové souhlásky, které vznikají na předních dásních,
specifikujeme je ještě dále:
– souhláska l bývá specifikována jako laterála/boková souhl. (výdechový proud
prochází po bocích jazyka)
– souhláska r bývá charakterizována jako vibranta/kmitová souhl. (vibruje špička
jazyka)
– souhláska ř bývá charakterizována jako šumová vibranta/šumová kmitová souhl.
(vyšší obsah šumu než r), může být znělá i neznělá.
Každá česká souhláska tak má čtyři klasifikační charakteristiky, např. souhláska p je
neznělá obouretná závěrová ústní souhláska.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
28
3.3 Fonetická transkripce
Převod fónického textu do grafické podoby se uskutečňuje standardizovaným fonetickým
přepisem – transkripcí. Jde o takový systém přepisu řeči, kdy jednomu a témuž znaku
odpovídá vždy jedna a tatáž hláska. Normu vytváří mezinárodní systém A.P.I. (Association
phonétique internationale, někdy také I.P.A. dle angličtiny). Pro češtinu používáme pak
zjednodušenou českou transkripci, která je kombinací české abecedy a znaků mezinárodní
fonetické transkripce pro hlásky, pro něž nám již v abecedě nezbývají znaky. Fonetická
transkripce se vzdy uvádí v hranatých závorkách [].
Fonetické znaky pro české fonémy, které neodpovídají tradičním abecedním
znakům / resp. pravopisu:
i, y = [i], ve výslovnosti nerozlišujeme měkké a tvrdé i, např. byli = [bili]
ú, ů = [ú], např. vůl = [vúl]
tě, dě, ně = [ťe ďě ňe], např. těžba = [ťežba]
ti, di, ni = [ťi ďi ňi], např. nit = [ňit]
mě, mně = [mňe]
bě = [bje], např. bědovat = [bjedovat]
ch [x], např. chodník = [xodňík]
x = [ks], např xerox = [kseroks]
znělá varianta c = [ʒ], např. leckdo = [leʒgdo]
znělá varianta č = [ǯ], např. léčba = [léǯba]
slabikotvorné r = [r̥ ], např. krk [kr̥ k]
slabikotvorné l = [l̥], např. vlk = [vl̥k]
slabikotvorné m = [m̥ ], např. Rožmberk = [rožm̥ berk]
slabikotvorné n = [n̥ ], např Newton = [ňutn̥ ]
neznělé ř = [ř̭ ], např. třída = [tř̭ ída]
znělé ch (na konci slova před znělou souhláskou následujícího slova) = ɣ, např. sníh začal
padat [sňíɣ začal padat]
zadopatrové n (vždy před k nebo g) = [ŋ], např. banka = [baŋka]
retozubné m (vždy před f nebo v) = [µ], např. tramvaj = [traµvaj]
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
29
dvojhlásky ou, au, eu = [ou̯ au̯ eu̯ ], např. kauza = [kau̯ za]
ráz (tvrdý hlasový začátek, jen před samohláskami na začátku slova nebo na
morfematickém švu) = [ʔ], např. okno = [ʔokno]
slovní přízvuk = apostrof před přízvučnou slabikou, např. [´máma]
větný přízvuk = zesílený apostrof před přízvučnou slabikou [´dojde ´zítra ´večer]
Převod z jednoho grafického systému do druhého (např. azbuka – abeceda) nazýváme
transliterací. Transliterační postupy nejsou předmětem našich výkladů.
SHRNUTÍ KAPITOLY 3/1
Studující byli seznámeni se vstupními (základními) znalostmi o fonetice a fonologii. Byla
jim představena česká soustava samohlásek (vokalický trojúhelník) a soustava souhlásek.
Seznámili se s pravidly pro fonetický přepis.
Realizace zvukových prostředků jazyka a jejich srozumitelnost, jejich variabilnost je pro
dorozumění klíčová. Jestliže na úrovni zvukové vznikne komunikační bariéra, je obtížné
přenést se přes ni do úrovně vnímání obsahu výpovědi.
Student oboru, jemuž je tento text určen, tedy musí znát základní odborný popis zvukové
stránky jazyka – a to nejen proto, aby nežádoucí účinky eliminoval, ale i proto, aby
z příznakových (neobvyklých a třeba i defektních jevů učinil výrazový prostředek
v komunikátu, jež je tvořen.
ŘEŠENÁ ÚLOHA (3)
Proveďte fonetický přepis následujících slov:
nitě, dětský, džbán, křída, podzim, sedm, chtít, lev, zpěv, květina, nítěnka, symfonie,
pěkný, světský, jazz
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
30
4 ZVUKOVÁ STRÁNKA JAZYKA – SOUVISLÁ ŘEČ
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Text kapitoly seznamuje s jevy, které charakterizují normativní zvukovou podobu
sdělení.
Navazuje na stručné poučení o chování souhlásek v proudu řeči a situace, kdy je
vyslovená/slyšená hláska jiná než grafém. Seznamuje se suprasegmentálními jevy
CÍLE KAPITOLY
Student využije své dovednosti zachytit sluchem zvukovou podobu slova, zaznamenat
ji fonetickým přepisem a na základě znalostí o hláskových změnách v proudu řeči bude
umět posoudit, zda je komunikát ve zvukové složce realizován v souladu s pravidly
spisovné výslovnosti.
U nespisovných komunikátů bude umět posoudit, do jaké míry je realizace výslovnosti
funkční.
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Souhláskové skupiny, asimilace znělosti, artikulační asimilace, slovní a větný přízvuk, takt,
intonace.
4.1 Souhlásky v proudu řeči
Hlásky se v proudu řeči nevyskytují izolovaně, nýbrž vedle sebe. V těchto seskupeních
pak mají tendenci mezi sebou vyrovnávat rozdíly v artikulaci a znělosti. Tomuto
vyrovnávání říkáme spodoba/asimilace. Pokud se vedle sebe vyskytnou dvě stejné
souhlásky, pak je obvykle vyslovujeme jako jednu – např. dennodenní [denodeňí]. Jako
dvě je vyslovujeme pokud:
– je to nutné kvůli rozlišení významu, např. racci vs. raci
– Po příponách a ve složených slovech se obvykle zachovává zdvojená výslovnost
(např. trojjediný). Opět je nutné zvláště v případech, kdy by mohlo dojít k záměně
významu, např. poddaný vs. podaný.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
31
4.1.1 ARTIKULAČNÍ ASIMILACE
Setkají-li se v plynulém proudu řeči dva konsonanty s rozdílnou artikulací, rozdíl mezi
jejich artikulací se vyrovnává tzv. artikulační asimilací.
Rozlišujeme asimilaci místa artikulace a asimilaci způsobu artikulace.
Asimilace místa artikulace
Setkají se dva konsonanty, jejichž místo artikulace je od sebe vzdálené. Místo artikulace
druhého vokálu ovlivní místo artikulace předchozího, např. změna alveolárního n před k,
g na velární [baŋka].
Asimilace způsobu artikulace
Nastává v případě, kdy se spojení okluzívy a frikatívy mění v afrikátu, např. d a z ve
slově podzim [poʒim], t a s ve slově dětský [ďeckí].
4.1.2 ZNĚLOSTNÍ ASIMILACE
Znělostní asimilace se v češtině účastní pouze párové souhlásky. Jedinečné souhlásky se
v češtině znělostní asimilace neúčastní – nepůsobí asimilaci, ani jí nepodléhají. V zásadě
platí pravidlo, že skupina párových souhlásek je celá znělá nebo celá neznělá.
Rozhodující pro znělost nebo neznělost skupiny je přitom poslední konsonant. Takové
spodobě, kdy o charakteru skupiny rozhoduje poslední souhláska, říkáme asimilace
regresivní (zpětná). Pokud o charakteru skupiny rozhoduje první souhláska, hovoříme o
asimilaci progresivní (postupné).
Výše uvedené pravidlo české znělostní asimilace bychom mohli vyjádřit takto (znělá
souhláska = Z, neznělá souhláska = N, jedinečná souhláska = J):
N + N = NN
Z + N = NN
Z + Z = ZZ
N + Z = ZZ
N + J = NJ
J + N = JN
Z + J = ZJ
J + Z = JZ
Z tohoto obecného pravidla je několik výjimek:
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
32
1. souhláska v
Souhláska v sice asimilaci podléhá podle výše uvedeného obecného pravidla, ale sama
asimilaci nezpůsobuje.
vsadit [fsaďit], ale svatý [svatí]
2. spojení sh
Vyjma slov shora, shůry, shon, která se vyslovují podle obecného pravidla, tedy [zhora,
zhúri, zhon] může ve skupině souhlásek sh dojít i progresivní asimilaci.
např. shromáždění [zhromážďeňí] i [sxromážďeňí]
3. souhláska ř
Souhláska ř podléhá regresivní i progresivní asimilaci. V pozici před párovou souhláskou
se tedy řídí obecným pravidlem a v pozici po párové souhlásce podléhá postupné
asimilaci.
ř + Z = řZ, hřbitov [hřbitof]
ř + N = řN, mořský [mořskí]
Z + ř = Zř, vřít [vřít]
N + ř = Nř, křída [křída]
Na konci slova před pauzou jsou všechny párové souhlásky zastoupeny souhláskou
neznělou.
párová souhláska + pauza = neznělá souhláska + pauza
led [let]
zpěv [spjef]
lez [les]
loď [loť]
4.1.3 TAKT (FONETICKÉ SLOVO)
Takt je seskupení slabik kolem jednoho přízvukového vrcholu. Přijde zítra večer [´přijde
´zítra ´večer] – uvedená výpověď má tři takty, které odpovídají jednotlivým slovům. Takt
ale může zahrnovat i víc slov. Ke slovu, které je nositelem přízvukového vrcholu, se mohou
přidávat další nepřízvučná slova (tzv. klitika). Pokud stojí před slovem s přízvukovým
vrcholem, říkáme jim předklonky, pokud za ním, označujeme je jako příklonky. Takt je
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
33
základní zvukovou jednotkou přirozeně vyslovované řeči; proto je označován i jako
fonetické slovo.
příklonky (enklitikon):
– obvykle krátké tvary zájmen se, si, mě, mi, ho, mu, částice -li, tvary slovesa být ve
složených výrazech atp...
předklonky (proklitikon)
– nepřízvučná slova po pauze, která předcházejí slovu přízvučnému, v češtině často
spojky.
Jednoslabičné původní předložky (bez, do, ke, na, o, od, po, pod, před, se, u) na sebe
obvykle strhávají přízvuk následujícího slova a tvoří s ním takt, např. na stole [´na stole].
Nemusí se to stát v případech, když:
– po jednoslabičné původní předložce následuje:
– příslovce nebo jiný nesklonný výraz, např: po velmi dlouhé době [po ´velmi
´dlouhé ´dobje]
– velmi dlouhé slovo
na nejnepřístupnějším místě [na ´nejnepřístupňejším ´mísťe]
– vytýkáme-li do protikladu
nemyslete na špatné, ale na dobré věci [´nemislete na ´špatné ?ale na ´dobré ´vjeci]
– při neobvyklém básnickém slovosledu...
Takové přízvukování se netýká nepůvodních předložek (kromě, podle, krom, skrz),
které jsou většinou nepřízvučné
dle rady [dle ´radi]
podle toho, kde stojí v taktu přízvukový vrchol, rozlišujeme takty na:
sestupné – začínají přízvučnou slabikou, za niž se řadí slabiky nepřízvučné, např. Jedl
bych. [´jedl bix]
vzestupné – nepřízvučné slabiky předcházejí poslední slabiku přízvučnou, např. A znáš
tuhle píseň? [a ´znáš ´tuhle ´píseň]
obstupné – přízvučná slabika je umístěna mezi nepřízvučnými, např. A mám se
zastavit? [a ´mám se ´zastavit]
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
34
4.1.4 SUPRASEGMENTÁLNÍ PROSTŘEDKY SOUVISLÉ ŘEČI
Komplex zvukových prostředků, které využíváme pro vyjádření různých situačních
významů = suprasegmentální prostředky.
4.1.4.1 Větná intonace
Základem intonace je průběh výšky tónu ve větě nebo její části, tedy melodické změny
hlasu, které uživatel jazyka hodnotí jako součást výpovědi. Využívá se k vyjadřování
určitých gramatických syntaktických funkcí. Určitý průběh intonace je příznakem věty
určitého typu (intonační odlišení ukončených a neukončených výpovědí, odlišení otázky
od sdělení atp.). Někdy je intonační průběh plně funkční – je tedy jediným prostředkem,
který rozlišuje jinak shodné větné celky, jindy působí paralelně s dalšími jazykovými
prostředky (slovosled, pomocné slovo atp.).
Základním pojmem pro popis intonace je tzv. kadence – tedy jakési minimální
melodické schéma, které můžeme při popisu průběhu intonace vyčlenit. Její základní
inventář obsahuje kadenci stoupavou, klesavou, rovnou. Doplňující pak stoupavo-klesavou
a klesavo-stoupavou.
V češtině např. kontrast mezi klesavou a stoupavou kadencí (oznamovací věta nebo
zjišťovací otázka).
4.1.4.2 Promluva, výpověď, promluvový úsek/kólon
Promluva – celek řeči mezi dvěma absolutními pauzami.
Výpověď – obvykle menší než promluva, může však být i minimální promluvou.
Z fonetického hlediska je vyznačena větnou intonací a relativními pauzami, mnohdy jen
potenciálními. Je nositelkou intonačních prostředků modulace řeči – větného přízvuku a
intonace.
Promluvový úsek/kólon – součást výpovědi. Kratší výpovědi toto členění nemají,
v delších se úseky vytvářejí jako zvukový celek oddělený od ostatních potenciální
vdechovou pauzou. Zvuková jednotka, která zahrnuje skupinu taktů, kterou uživatel jazyka
pociťuje jako společný intonační celek. Je nejmenší jednotkou, u níž pozorujeme
korespondenci mezi zvukovým a obsahovým členěním promluvy.
4.1.4.3 Větný přízvuk
Každá věta obsahuje jako součást své zvukové charakteristiky jednu výraznou
prominenci – tedy jeden větný přízvuk. Nejčastěji na posledním taktu – motivací je tady
především ozvláštnit nejdůležitější slovo.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
35
SHRNUTÍ KAPITOLY 4/2
V proudu řeči mají souhlásky tendenci vyrovnávat mezi sebou rozdíly v artikulaci a
znělosti. Kapitola shrnula pravidla a typy české artikulační a znělostní asimilace. Kapitola
také studenty seznámila se základními pojmy a jevy týkajícími se suprasegmentálních
prostředků souvislé řeči.
ŘEŠENÁ ÚLOHA (4)
Naznačte slovní a větné přízvuky ve výpovědích:
1. Zítra se tam pojede podívat.
2. Včera tam už nepřijeli.
3. Byl jsem se podívat na výuku češtiny.
4. Byl bych ti to řekl.
5. A přejděte na druhou stranu chodníku.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
36
5 MORFOLOGIE SOUČASNÉ ČEŠTINY
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Morfologie (tvarosloví) je lingvistická disciplína, která zkoumá funkci slov ve
výpovědích (morfologie funkční) a dále tvary slov, jejich variantnost (morfologie
formální).
Morfologie formální není pro potřeby uměleckého oboru v této kapitole podrobněji
rozpracována. V přílohách jsou však připojena ta skloňovací paradigmata, která mohou –
zejména v psaném projevu – činit potíže.
Zde – více než u jiných lingvistických disciplín je nutno zdůraznit, že lingvista množství
tvarů slov a jejich funkci „nevymýšlí“, pouze popisuje to, co se v jazyce ustálilo jako odraz
řečových potřeb. Čeština je jazyk s tisíciletým vývojem v kulturních podmínkách, není tedy
divu, že její tvarová rozmanitost je značná.
Kapitola přinese komplexní pohled na třídění slov do slovních druhů a seznámí s jevem
zvaným slovnědruhová transpozice.
Studující se seznámí s nezbytnou internacionální terminologií.
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Morfologie funkční, morfologie formální, slovní druhy, slovnědruhové transpozice.
CÍLE KAPITOLY
Cílem kapitoly 6. 1 Charakteristika soustavy slovních druhů je poučit studenty o tom,
že kvalitní, účinné texty jsou charakteristické nikoli rozsahem slovní zásoby, ale
promyšlenou volbou všech výrazových prostředků, tedy i volbou druhů slov. Pozornost
bude vedena i k jevům mluveného textu – zejména neúčelnému užívání nefunkčních částic.
Cílem kapitoly 6. 2. je informovat o typech slovnědruhových transpozic.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
37
5.1 Charakteristika soustavy slovních druhů
Soustavu slovních druhů znáte z nižších typů škol. Je třeba si uvědomit, že především
odrážejí komunikační potřeby, že to není jen pouhá skupina jednotek soustředěných ve
významem oddělených skupinách. Cílem tedy není slovní druhy jen poznávat, ale
s rozmyslem je užívat.
Slovní druhy základní
Jsou (jak už jejich označení říká) takové skupiny slov, které jsou pro dorozumění
nezbytné.
Patří sem podstatná jména – označují názvy osob, živočichů, rostlin, předmětů, jevů, ale
i časových úseků… Často se v této souvislosti uvádí pro substantiva (mimo názvy osob,
zvířat a věcí) odborné vyjádření názvy „substančně pojatých jevů“.
Mohou to být
názvy barev: modř, červeň (druh barvy se vyjadřuje přídavným jménem – modrý,
červený);
názvy dějů a činností: běh, koupání, radost; názvy časových a prostorových úseků či
jevů:
názvy jevů orientujících v čase a prostoru: měsíc, týden, dálka, nekonečno;
názvy vlastností a činností: pilnost, píle, mluvení, stavba
Slovním druhem základním jsou i přídavná jména – vyjadřují charakteristiku, často
důležité rozlišení jevů označených substantivem: velký, menší, historický – dům. Přídavná
jména velmi často tvoří významové jádro argumentace.
Přídavná jména jsou ale i slova odvozená od sloves – označuje se jimi vlastnost
substantiva získaná v činnosti – dívka tančí – tančící dívka, kropit trávník – pokropený
trávník. Slovesná adjektiva slouží ke kondenzaci, zhuštění vyjádření.
Slovesa svými tvary označují děj a jeho vlastnosti – zařazení do časového pásma,
ohraničenost, způsob (modus). Tvoří organizační a významové centrum každé výpovědi, a
to i tehdy, jsou-li elidována.
Příslovce vyjadřují okolnosti děje – místní, časové, široce příčinné (tam, daleko, často,
schválně)
Tyto čtyři základní skupiny slov (základní slovní druhy jsou vymezeny už ve staré
řečtině.
Slovní druhy nástavbové
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
38
K těmto třem základním slovním druhům se významově vztahují slovní druhy
nástavbové. Náhradním (jiným způsobem) označují to, co označují slovní druhy základní:
Jsou to zájmena – osobní, ukazovací, přivlastňovací, tázací, vztažná, neurčitá a záporná
a číslovky (základní, řadové, druhové, násobné, souborové, druhové, numerické,
skupinové… vyjadřují substančně pojaté jevy a jejich vlastnosti jako číselné hodnoty
(trojice chlapců, třetina výdělku, trojnásobný zisk
Všechny výše uvedené slovní druhy (základní a nástavbové) mají schopnost být ve
výpovědi větným členem.
To je hlavní důvod, proč se nazývají slovní druhy autosémantické. Nejenže mají svůj
zřetelný význam (což je odvoditelné z označení autosémantické), ale především jejich
zásadní postavení ve výpovědi z nich činí skupinu slov nezbytných.
Slovní druhy nesamostatné
Slovní druhy synsémantické tuto schopnost nemají – nemohou být samy o sobě větnými
členy. Tuto skupinu tvoří:
Předložky (primární a sekundární), spojky (souřadicí a podřadicí), částice a citoslovce.
Tato slova však mají nepostradatelný význam: pomáhají výpověď konstruovat a
modifikují její záměr.
Tabulka s názvy slovních druhů v češtině, ale i v mezinárodní terminologii je
v Přílohách.
Slovní druhy autosémantické (základní a nástavbové) mohou být větnými členy.
5.2 Uplatnění slovních druhů v textech
Rozeznávat slovní druhy v různých typech textů (včetně textů vlastních!!!) je důležitým
krokem jak k vnímání textů jiných autorů, tak k tvorbě srozumitelných, sdělných
a účinných textů vlastních.
Texty s definovatelnou funkcí lze charakterizovat i z hlediska slovních druhů:
Texty odborné mají 30–40 % substantiv, zhruba 12 % adjektiv, asi 10 –12 % sloves.
Texty hovorové (běžná mluva soukromého charakteru) má vyšší procento sloves, méně
substantiv a adjektiv – o to více zájmen. Obsahuje také značné množství částic.
Jako příklad rozdílné distribuce slovních druhů uvádíme dva typy funkcí naprosto
odlišných textů (odborných a běžně mluvených) – ostatní typy textů se v zastoupení
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
39
slovních druhů taktéž liší – podle cíle sdělení. Pravidlo, že požadavek na odbornost nese
nutnost většího počtu substantiv a adjektiv, stále platí, stejně jako fakt, že běžně mluvené
texty obsahují kromě nutných substantivních výrazů více sloves, částic a zájmen,
5.3 Slovnědruhové transpozice
Slovnědruhové transpozice je jedním z těch aktuálně probíhajících procesů, jež lze v
jazyce pozorovat. Je produktem reálných komunikačních situací, uživatelé jazyka tak
reagují na aktuální komunikační potřeby.
Slovo (aniž mění svůj tvar) se stává jiným slovním druhem – jeho odlišné (nové)
slovnědruhové zařazení je způsobeno tím, že zastává ve větě jinou syntaktickou funkci.
Př.:
Soused Kramoliš se přimlouval: „Prosím Vás, proč byste zrovna jemu dávali pokutu,
vždyť vidíte, že je to chudák, nic nemá a neudělal to úmyslně.
Úřední zápis o věci:
S ohledem na jeho sociální situaci bylo od pokutování upuštěno.
V úřední větě je příslovečné určení příčiny tento úsek textu: s ohledem na jeho sociální
situaci (základ tohoto větného členu je s ohledem na situaci, kde úsek s ohledem na je
sekundární předložka,)
5.3.1 TYPY SLOVNĚDRUHOVÝCH TRANSPOZICÍ
a) Substantivizace adjektiv nastává tehdy, je-li elidován řídící substantivní výraz
a syntaktické i sémantické vlastnosti původní dvojice výrazů (cestující lidé) přebere
zbylé adjektivum: O všechny cestující bylo postaráno.
Všichni Příborští povzbuzovali svůj tým. V tomto případě je popsaný proces
vyjádřený i graficky – velkým písmenem: občané Příbora = Příborští.
b) Adverbializace – slovo vlivem opakujících se situací ustrne v některém pádu,
zpravidla i s předložkou, a začne se používat především jako okolnostní sdělení:
Dívat se na horu (vzhůru) – nahoru, náhodou, bleskem…, dovnitř, kupodivu.
c) Prepozicionalizace – podobná situace jako u adverbializace, ovšem s tím
podstatným rozdílem, že slovo, které se stává předložkou, není větným členem –
teprve až ve spojení se slovem, které předložka řídí: Udělala to mamince k vůli. (Tj.
aby byla maminka, která prosazovala svoji vůli, spokojená.), šel kolem zahrady.
d) Konjunkcionalizace
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
40
Místo spojky ale může být užita sekundární spojka zatímco, která vedle
odporovacího charakteru nese i význam srovnávací: Mnozí se snažili zjistit příčinu,
zatímco jiní rezignovali.
e) Interjekcionalizace
Repertoár citoslovcí se rozšiřuje s měnícími se komunikačními potřebami. To byla,
panečku, rána! Slyšelas to? Tsss… a duše byla prázdná.)
f) Partikulizace
Soubor částic se rozšiřuje ze stejného důvodu, jak bylo uvedeno u citoslovcí.
K oběma neohebným slovním druhům přistupují např. substantiva v ustrnulých
pádech s výraznou komunikační (kontaktovou) funkcí (např. vulgarismy), ustrnulé
tvary sloves (prosím, tuším).
SHRNUTÍ KAPITOLY
Tématem kapitoly jsou slovní druhy. Jsou však pojaty tak, aby se jejich znalost nestala
bezúčelnou mechanickou činností, ale aby si student uvědomil, že užité slovní druhy určují
charakter textu – od odborného po uvolněný, soukromý, mluvený. Tohoto poznatku lze
s úspěchem využít při tvorbě textů.
Slovní druhy je také nutno posuzovat podle kritéria syntakticko-funkčního, jen některé
mohou být větnými členy – slovní druhy autosémantické.
Slovní zásoba se rozšiřuje i slovnědruhovými transpozicemi, i jim je věnována značná část
textu.
ŘEŠENÁ ÚLOHA (5)
Určete slovnědruhovou platnost slova uprostřed v následujících textech (vypráno z publ.
textů):
1. Talentovaný český 3D designér Rosťa Prokop se s námi s exkluzivním předstihem
podělil o svou novou vizi Škody Octavia třetí generace, ovšem s motorem
zastavěným uprostřed.
2. Snímek Uprostřed nicoty nabízí nekonvenční směs komedie, dramatu a
teenagerovské romance.
3. Kokosové ostrovy zabírají pár kilometrů čtverečních ležících na dvou atolech, které
tvoří dvacet sedm korálových ostrůvků pohozených uprostřed Indického oceánu.
4. Jak být za minutu učesaná podle posledních trendů? Učešte si pěšinku doprostřed.
Až takhle je to snadné! Pěšinka na stranu a patka dokážou rysy v obličeji zjemnit,
naopak pěšinka uprostřed rysy zvýrazňuje a podtrhuje.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
41
6 GRAMATICKÉ KATEGORIE NIŽŠÍHO ŘÁDU
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Text kapitoly seznámí studenty s podstatou mluvnických kategorií nižšího řádu – s jejich
funkcí konstruovat výpověď a s významnými aspekty sémantickýmiGramatickými
kategoriemi nižšího řádu se rozumí:
U jmen: pád, číslo, rod
U sloves: osoba, číslo, způsob, čas, rod (slovesný), vid
Gramatické kategorie jsou popsány níže s cílem chápat je jako funkční a fungující
prostředek, který všichni uživatelé češtiny vstřebají jako základní jazykové vybavení nutné
k dorozumění již do 6 let věku. Základní formy u slov jádra slovní zásoby pak během života
rozšiřuje na nově osvojené slovní jednotky.
Užívat mluvnické kategorie jmen a sloves pro konstrukci srozumitelných a účinných
výpovědí je podmínkou úspěšné mluvené a psané komunikace.
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Pád, číslo, jmenný rod;
osoba, číslo, způsob, čas, rod, vid; životnost a neživotnost maskulin, vztah slovesného
času a způsobu, slovesné pasivum a jeho formy.
Typologie jazyků, jazyky slovanské, čeština mezi jazyky slovanskými.
CÍLE KAPITOLY
Cílem kapitoly je pochopení komunikačních funkcí mluvnických kategorií jmen a
sloves. Jejich užití (zejména to příznakové, zvláštní), pomáhá specifikovat komunikační
záměr v běžné komunikaci, slouží i jako charakteristika postavy v uměleckých textech
6.1 Kategorie jmenné
Cílem výkladu je podat základní informace o funkčních vlastnostech jednotlivých
pádů, o jmenném čísle a jmenném rodě.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
42
Student získá schopnost pohlížet na pádovou formu funkčně (nikoli jen mechanicky),
postupně by se tato schopnost měla odrazit v dovednosti konstruovat promyšleněji psané a
mluvené texty.
Číslo jmen (jednotné množné, dvojné), ale i kategorie singularií a pluralií tantum jsou jevy,
jež odrážejí složitý vývoj komunikačních potřeb uživatelů češtiny.
Student zjistí, že jmenný rod slova neodráží vždy reálné (biologické vlastnosti slov
označujících živé organismy). U slov neoznačujících živé organismy je konvence při
ustálení jmenného rodu rozhodující. Kolísání jmen v rodech je tedy důsledkem rozdílného
(zpravidla regionálního) úzu.
Cílem výkladu je podat základní informace o funkčních vlastnostech mluvnických
významů jmen a sloves.
6.1.1 PÁD (CASUS)
Kategorie pádu umožňuje vyjádřit vztah mezi jménem a jiným výrazem ve výpovědi.
Tím, že substantivum (a na něm závislé adjektivum, zájmeno nebo číslovka) může měnit
tvar a účinně tak naplňovat i sémantické vlastnosti pádů, má syntax rozmanitější „stavební“
možnosti ve vyjadřování vztahů a tím i ve vyjadřování významů celých výpovědí.
Pád je ve výpovědi jevem morfologickým i syntaktickým, výsledně jevem výrazně sémantickým,
významotvorným.
Jestliže je sémantika pádu naplněna bez předložky, hovoří se o pádu bezpředložkovém (prostém).
V ostatních případech jde o pád předložkový. V češtině je „povinně“ předložkový jen 6. pád, 5. pád je vždy
bezpředložkový, ostatní pádové formy se uskutečňují s předložkami nebo bez nich.
I nominativ – 1. pád – může mít formu předložkovou (velmi zřídka), užívají se přejaté
předložky: kontra, versus, à la.
Pádová forma umožňuje jménům vyjadřovat větněčlenské pozice.
Jména v nominativu jsou primárně podmětem (pozor – i jméno v genitivu může být
podmětem – viz kap. 6), akuzativ a dativ jsou primárně pády předmětu, doplněk bývá
vyjadřován nominativem, genitivem a instrumentálem.
6.1.2 ČÍSLO (NUMERUS)
Jmenné číslo
Kategorie (jmenného) čísla podstatných jmen informuje o dvou rozlišitelných
skutečnostech – buď označuje jednu jednotlivinu (vyjadřuje „jednost“), pak je jméno
v čísle jednotném (list), nebo označuje více než jednu jednotlivinu (mnohost), pak je
jméno v čísle množném (listy).
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
43
6.1.2.1 Duál
Ze staré češtiny se zachovalo číslo dvojné (duál). V současném spisovném jazyce
funguje v některých pádech slov označujících některé (ne všechny) párové části živého
organismu a v tvarech číslovek dva, oba (ve skloňování číslovek je duálové paradigma
zachováno celé).
6.1.2.2 Slova ruce, nohy, oči, uši, ramena, kolena, prsa v genitivu a lokálu
U těchto slov se duálové tvary zachovaly ve 2. a 6. pádě (dovednost jejích rukou, už
ráno byl na nohou, klečel na kolenou, tiskla ho na prsou…, jsou variantou pravidelných
plurálových tvarů: nohách, kolenech/kolenách. Slovo prsa (myšleno jako pomnožné
substantivum) má tvary neustálené – patrně vlivem menší frekvence používání.
V instrumentálu (viz níže) má pouze tvar s koncovkou -ma.
Tvary s duálovými formanty a tvary s pravidelnými plurálovými formanty se v dnešní
češtině již významově nerozlišují, fungují často jako varianty rovnocenné. Významové
rozlišení je však zřejmé z následujících příkladů: Byl v dobrých rukou, teta se o něj starala.
Byl v dobrých rukách, všichni se o něho starali.
6.1.2.3 Koncovka -ma v instrumentálu
Koncovka -ma v instrumentálu je spisovná u slov: ruka, noha, oko, ucho (pokud
označují části živého organismu), jejich augmentativ (slov zveličelých) nožisko, ušisko…
a deminutiv (slov zdrobnělých) ručička, očičko, ouško…
Duálová koncovka -ma je vždy v 7. pádě číslovek dva, oba (ve všech rodových
formách).
V případě, že je slovo duálového významu v instrumentálu slovem řídícím, mají
duálové zakončení (-ma) všechna syntakticky závislá (shodná) slova:
Slova s duálovým skloňováním ve slovních spojeních
Pád Výraz s řídícím slovem
v neduálovém významu
(plurál)
Výraz s řídícím slovem
v duálovém významu
Nsg. ty dvě (čtyři) dřevěné nohy
(stolu)
ty dvě (čtyři) dívčí nohy
Gpl. těch dvou (čtyř) dřevěných noh
(stolu)
těch dvou (čtyř) dívčích
nohou
Dpl. těm dvěma (čtyřem) dřevěným
nohám (stolu)
těm dvěma (čtyřem) dívčím
nohám
Lpl. (o) těch dvou (čtyřech)
dřevěných nohách (stolu)
(o) těch dvou (čtyřech)
dívčích nohou
Ipl. těma dvěma (těmi čtyřmi)
dřevěnými nohami (stolu)
těma dvěma (těma čtyřma)
dívčíma nohama
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
44
Mluvnické číslo přídavných jmen, mnohých zájmen a číslovek lze určit až na základě
shodnosti s řídícím substantivem – mají totožné mluvnické kategorie (pěkná děvčata – číslo
množné (plurál), pěkná žena – číslo jednotné (singulár), nějakým děvčetem – číslo jednotné,
nějakým chlapcům – číslo množné.
6.1.2.4 Singularia tantum
Singularia tantum (sg. singulare tantum) jsou slova, která tvarem jednotného čísla
označují jinou skutečnost než izolovatelnou jednotlivinu.
podstatná jména hromadná – pojmenovávají tvarem jednotného čísla soubor více
jednotlivin (listí, žactvo, lidstvo, harampádí, zvěř).
podstatná jména látková – pojmenovávají tvarem jednotného čísla homogenní
materiál, hmotu (káva, voda, olej, prach, žula).
Řadí se sem i některá abstrakta (spánek, nemohoucnost) a vlastní jména (Praha,
Polsko).
Singularia tantum nemají tvary pro číslo množné.
Poznámka: Některá singularia tantum se vyskytují ve vazbách, jež vyvolávají
představu, že je tvarem množného čísla pojmenováno více jednotlivin – přinesl dvě vody,
prohlížel oba oleje. Taková spojení jsou však výsledkem elipsy (výpustky). V původním
tvaru výpovědi byla substantiva voda, olej zřetelná singularia tantum (přinesl dvě sklenice
vody, prohlížel oba vzorky oleje), počitatelnost (a schopnost vyjádřit plurál) byla vlastností
substantiv sklenice a vzorek.
6.1.2.5 Pluralia tantum
Pluralia tantum (sg. plurale tantum), jména pomnožná, jsou slova, která tvarem
množného čísla označují jednotlivinu (dveře, nůžky, Třebovice, Hradčany, prázdniny,
dějiny, příušnice, kvasnice, peníze, blata, kasárna). Nemají tvary pro číslo jednotné.
Je třeba z kontextu rozlišit, zda je slovo plurale tantum (dostal jedny nové hodinky, troje
nové hodinky), nebo zda se jedná o slovo, které je schopno vytvořit obě numerální formy
(uběhla pouhá hodinka, pouhé dvě hodinky). Vodítkem je opodstatněnost druhové číslovky
a mluvnické číslo shodujícího se jmenného výrazu.
6.1.3 JMENNÝ ROD (GENUS)
Jmenný rod je vlastností
a) všech substantiv (lyžař, mrak, dálnice, zvěst, dítě, matiné);
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
45
b) dále těch slov, která jsou se substantivy v kongruenčním vztahu (shodě), tj.
- přídavných jmen: cizí lyžař, …potěšující zvěst, … sousedovo dítě;
- zájmen: sám lyžař, téže dálnici, našemu dítěti,
- některých číslovek: třetímu matiné, nulový zisk,
- tvarů příčestí: mraky se kupily, dítě je vedeno,
- a přechodníků: muž (žena, dítě) nesa (nesouc) džbán);
c) některých číslovek neskloňujících se podle adjektivního skloňování, (jeden, jedna,
jedno; dva, oba, dvě, obě; sto, milion, patero);
d) dalších slov, která se skloňují podle substantivního skloňování (číslovky sto, trojka,
milion…).
Čeština rozlišuje
- mužský rod (maskulinum, -a, N), a to životný a neživotný;
- ženský rod (femininum, -a, N);
- střední rod (neutrum, -a, N).
Jmenný rod je vlastnost slova, nikoli vlastnost pojmenovávaného jevu.
Pouze u části substantiv odpovídá mluvnický rod rodu biologickému. Jsou to slova, kde
v minulosti existenčně záleželo na vymezení biologických odlišností (medvěd, medvědice),
rodový rozdíl byl zpravidla vyjádřen i lexikálními prostředky (kohout – slepice, beran –
ovce). Rodová forma ostatních slov nevypovídá o povaze reality (javor, řeřicha, želva,
kapesník, dům, vila…).
Rozdíl mezi formou slova a pojmenovávanou realitou vynikne u maskulin.
Rozlišení na maskulina životná a neživotná je výsledkem srovnání pádových forem
v sg.:
nominativ = akuzativ maskulinum je neživotné
genitiv = akuzativ maskulinum je životné
Gramatickou kategorií životnosti bývají opatřena maskulina pojmenovávající jevy
těchto významových skupin:
(Poznámka: U mnohých níže vyjmenovaných maskulin existují obě podoby – životná i neživotná, mluvčí
se rozhoduje podle kontextu, na rod substantiva ukazuje nejen pádová koncovka, ale i rod shodujícího se
slova: na obloze jsou bílí beránci – na obloze jsou bílé beránky.)
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
46
a) maskulina se slovotvorným formantem -ec a -tel (činitelské názvy) označující neživé
entity (ledoborec, dělenec, dělitel, činitel);
b) maskulina, která významově souvisejí se jmény označujícími živé jevy:
- názvy ryb a rybích výrobků (čerství slanečci, uzenáči, sledi);
- názvy mikroorganismů (s bacili/y, mezi koráli/y, všemi mikrobi/y);
- názvy planet (vidět Jupitera);
- substantiva ve vazbách, jimiž se hovoří o různých příjemných a člověku
prospěšných činnostech (plavat motýlka, tančit kozáčka, vypít turka, dát si panáka,
hrát ferbla, nasadit si kulicha) a tam, kde výrazně funguje souvislost s živou
předlohou neživého významu nebo osobní vztah k jevu označenému životným
maskulinem (dostat plyšového medvídka, koupit si opla).
Neživotná jsou naopak maskulina označující soubor jednotlivin, kde jednotlivinami jsou
biologicky živí jedinci (národ, lid, zástup, dobytek, skot, hmyz).
Určete mluvnické číslo následujících substantiv.
V singulárových tvarech odlište singularia tantum, v plurálových tvarech pluralia
tantum. V hraničních případech vytvořte jednoduchý odlišující kontext. V úvodu výčtu je
naznačen významový okruh pojmenování.
1. DŮM – vrata, dveře, vidle, hrábě, harampádí, okna, podlahy, trámy, obklady, kamna,
lustry, trámoví;
2. ČASOVÉ ÚSEKY– dožínky, Velikonoce, prázdniny, šedesátiny, námluvy,
Hromnice, pondělky, století;
3. HUDEBNÍ NÁSTROJE – varhany, dudy, bubny, housle, kytary, žestě, trubky,
klarinety, tympány;
4. POTRAVINY A POKRMY – kvasnice, droždí, povidla, plíčky, játra, filé, karé,
knedlíky, droby, rýže, otruby;
5. ŽIVOČICHOVÉ – drůbež, dobytek, zvěř, hmyz, ptactvo, hlodavci, savci, zvířectvo,
skot, včelstvo.
6.2 Mluvnické kategorie sloves
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
47
Postupně se seznámíte se všemi slovesnými kategoriemi. Všimněte si, že kategorie
způsobu je předřazena kategorii času. Nejdříve je třeba identifikovat kategorii způsobu a
pak teprve uvažovat, zda slovesný tvar vypovídá o časovém zařazení děje.
Gramatické kategorie (mluvnické významy) sloves budou podány v tomto sledu:
Osoba (7.2.1)
Číslo (7.2.2)
Způsob (7.2.3)
Čas (7.2.4)
Rod (slovesný) (7.2.5)
Vid (7.2.6)
6.2.1 OSOBA (PERSONA)
Kategorie slovesné osoby informuje prostřednictvím tvarotvorného formantu o výrazu
v pozici podmětu. Informace je dvojí:
a) Osobní koncovka rozlišuje mezi mluvčím (nes-Ø-u, 1. osoba), adresátem (nes-e-š,
2. osoba) a někým (něčím), kdo (co) je sice ve výpovědi v pozici podmětu, ale není
v probíhající komunikaci řečově aktivní (nese-Ø, 3. osoba). Kategorie osoby je
spjata s kategorií slovesného čísla. Plurálové osobní koncovky sdělují, že mluvčí,
adresát nebo jiný subjekt, jehož pojmenování je ve větě podmětem, je v počtu větším
než jedna (nes-Ø-me, nes -e-me, bud-e-te nést, nes-Ø-ou, nes-Ø-ouce).
b) Ve složených slovesných tvarech informuje osobní koncovka pomocného slovesa
o osobě a čísle, rodová koncovka příčestí (činného nebo trpného) o mluvnickém
rodu substantiva v podmětu: neslØ bych, jsou neseni, zářilo3 (ve spojení zářilo
slunce).
Společenské zvyklosti, tradice a jiné komunikační faktory způsobují, že tvary
slovesných osob jsou užívány i jinak než v původní platnosti, jsou užívány příznakově.
Jejich příznakovost má podpořit účinek výpovědi (tykání, vykání, onkání, onikání) – viz
dále pojednání o čísle slovesných tvarů.
3
Před výkladem o složených slovesných tvarech nevyznačujeme nulový gramatický morf v indikativu
préterita.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
48
6.2.2 ČÍSLO (NUMERUS)
Kategorie čísla vyjadřuje tvarotvornými formanty množstevní charakteristiku výrazu
v pozici subjektu: Hrad byl v uplynulé sezóně našimi odborníky několikrát navštíven.
V každé sezóně naši odborníci hrad navštěvují.
Komunikační praxe vytvořila některá specifika při vyjadřování čísla (ve spjatosti
s kategorií osoby): vykání (onkání, onikání, plurál autorský, plurál majestatikus).
Mluvnická kategorie slovesná osoba má kromě základních významů i významy
specifické. Ty se v jazyce ustálily jako prostředek pro naplnění konkrétních komunikačních
potřeb. Kategorie slovesná osoba se zde propojuje s kategorií čísla:
Vykání
Při tykání je slovo v podmětu (nevyjádřeném) je v čísle jednotném, sloveso, které
s podmětem musí v čísle shodovat, má také formanty vyjadřující číslo jednotné:
(1) Koupíš mi tu tužku?
(2) Budeš se ho na to ptát?
(3) Přijď brzy.
(4) Ptal by ses ho na to?
(5) Vrátil bys mu tu knihu?
(6) Koupila jsi mu tu tužku? (Koupilas mu tu tužku?)
Při vykání se místo tvaru 2. os. čísla jednotného (adresát je jedinec) užívá 2. osoby čísla
množného.
Koupíte mi tu tužku? Budete se ho na to ptát? Koupila jste mu tu tužku? Ptal byste se ho
na to? Vrátil byste mu tu knihu? Přijďte brzy.
Někdy je skutečný adresát (jejich počet) zřejmý až z připojeného oslovení, které
adresáta konkretizuje: Budete se ho na to ptát, pane kolego? Vrátil byste mu tu knihu, pane
Koláři?
Ve složených slovesných tvarech obsahujících participium (aktivní či pasivní)
naznačuje rodová koncovka participia skutečné mluvnické číslo substantiva v roli adresáta
jasně: Nešla byste dál, slečno? Dala byste si kávu?
(Zde příklady 4, 5, 6)
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
49
Onkání, onikání
Onkání je silně příznaková forma záměny náležitého tvaru slovesné osoby a čísla: Šla
sem, malá, a neodmlouvala. Je zastaralá, lze ji nalézt jako součást autorského záměru
v uměleckých textech. Byla směrována k osobám, jimž nenáleželo vykání a jimž měla
být naznačena komunikační nadřazenost mluvčího. Onikání mělo opačný účinek.
Bylo donedávna živé v některých dialektech: Náš staříček říkali, že pršet nebude.
Onikání je obvyklý komunikační prostředek v židovských anekdotách.
Plurál autorský
Užívá se v odborných textech: V první kapitole podáme přehled dosavadních
výsledků. Autor může mít různé důvody k užití 1. osoby čísla množného místo 1.
osoby čísla jednotného: chce vtáhnout čtenářskou obec do problému, chce zůstat
skromně v pozadí předávaných výsledků nebo tvrzení (odtud také označení „plurál
skromnosti“).
Plurál majestatikus
Bývá v historických dokumentech, kde se (v souladu s tehdejší normou) zdůrazňovala
mocenská velikost a nadřazenost autora: My, Václav IV., z boží milosti král český,
nařizujeme…
6.2.3 ZPŮSOB (MODUS)
Čeština rozlišuje tři slovesné způsoby:
- oznamovací způsob (indikativ) – konstatování pro děj v minulosti,
přítomnosti, budoucnosti;
- podmiňovací způsob (kondicionál) – děj je podán jako hypotetický,
pravděpodobný či nepravděpodobný; rozlišují se dva tvary – přítomný a
minulý, označení těchto dvou tvarů však nemusí korespondovat
s časovým pásmem, v němž je děj vyjádřený slovesem v kondicionálu
umístěn.
- rozkazovací způsob (imperativ) – děj je užíván primárně pro vyjádření
direktivy – apelu, výzvy, pokynu.
Tvar imperativu nepodává informaci o čase, v němž je rozkaz (pokyn, povel) podáván.
Ten dedukujeme až z kontextu.
Slovesný způsob spolu s intonací výpovědi, popř. částicemi ve výpovědi přítomnými
vytváří výslednou komunikační funkci.
Ve školské praxi se v souvislosti s výukou slovesného způsobu mnohdy udržuje hrubě
zjednodušené pojetí, které spojuje slovesné způsoby jen s jistým typem vět (indikativ =
věta oznamovací, kondicionál = věta přací, imperativ = věta zvolací). Seznámení s pojmem
komunikační funkce výpovědi by pomohla učinit důležitý krok ve výuce mluvnice: nadřadit
funkci formě.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
50
SAMOSTATNÝ ÚKOL
Doplňte tabulku (slovesný způsob v komunikačních funkcích):
Komunikační
funkce
(vyjádření
záměru)*
Text Druh věty
(grafická
forma)
Slovesný
způsob
sdělení Přišla nová zpráva. oznamovací
zdvořilá výzva Otevřeš (,) prosím (,) okno? tázací
zdvořilá výzva Otevřel bys okno? tázací
výzva (doporučení,
pokyn)
Ať tam ani nevolá. oznamovací
sdělení
(podotknutí)
To abys tam ani nevolal. oznamovací
6.2.3.1 Indikativ a kategorie času
V této kapitole zdůrazníme vztah dvou slovesných kategorií způsob a čas.
Slovesa ve způsobu oznamovacím (indikativu) jsou schopna vyjádřit děj v kterémkoliv
časovém pásmu na dějové ose:
slovesný způsob minulost přítomnost budoucnost
indikativ dělal jsem
udělal jsem
dělám budu dělat
udělám
6.2.3.2 Kondicionál a kategorie času
Kondicionál (způsob podmiňovací) má dvě podoby – kondicionál přítomný a kondicionál
minulý. Adjektiva „přítomný a „minulý“ však neznamenají, že příslušný slovesný tvar
označuje děj probíhající v přítomnosti nebo minulosti. Pro naše účely tuto shodu ve
výrazech chápejme jako homonymii (tvarovou totožnost) výrazů.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
51
kondicionál
přítomný
platnost pro
„minulost“
platnost pro
„přítomnost“
platnost pro
„budoucnost“
koupila bych Tenkrát bych to
určitě koupila,
kdybych měla
peníze.
Přinesla bys mi to
už zítra?
To bych už raději
nechtěla nikdy
vidět.
kondicionál
minulý
platnost pro
„minulost“
platnost pro
„přítomnost“
platnost pro
„budoucnost“
byl by řekl Koupila bych mu
to, kdyby to byl
řekl.
Jak je z tabulek zřejmé, je tvar kondicionálu především sdělením podmíněnosti děje.
Kondicionál přítomný sděluje, že se děj v minulosti mohl odehrát, kdyby byla splněna jistá
podmínka.
Kondicionál minulý sděluje, že se děj v minulosti nemohl odehrát, podmínka (sdělená
kondicionálem minulým nebyla splněna.
Jemný významový rozdíl mezi kondicionálovými tvary mluvčí už dnes nerozlišují, pro
podmíněné děje v minulosti se používá už jen kondicionál přítomný. Kondicionál minulý
ustupuje.
Kondicionál přítomný je živý ve výpovědích s komunikační funkcí výzvy, a to jako
zdvořilostní prvek. Méně vhodný je již ve výpovědích konstatačního charakteru
evokujících děje budoucí (A nyní bych vám ukázala, co všechno v muzeu máme.)
Z důvodu komunikačních se kondicionál objevuje i ve výpovědích direktivních, v radách a
doporučeních: To bych – být Vámi – nedělal, je to nebezpečné.
6.2.3.3 Imperativ a kategorie času
Imperativ aktivní není schopen svými tvarotvornými formanty vyjádřit čas. Časové pásmo,
v němž děj vyjádřený imperativem probíhá, zjistíme jen z kontextu:
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
52
Zítra jí řeknu: „To už nedělej.“
Slyším, jak jí právě říká: „Nedělej to“.
Často jí říkával: „Nedělej to.“
6.3 Čas (tempus)
Česká slovesa jsou schopna svými tvary určitými vyjádřit na pomyslné časové ose tři
pásma:
1. přítomnost slovesným časem přítomným (prézens, prézentu, M)
2. minulost slovesným časem přítomným (préteritum, préterita, N)
3. budoucnost slovesným časem budoucím (futurum, futura, N).
Komunikace vyžaduje, aby byl vyjádřen i tzv. čas relativní: současnost, předčasnost
a následnost. Pro jejich realizaci měla čeština v minulosti příslušné slovesné tvary (aorist,
imperfektum, plusqamperfektum), v dnešní češtině lze vyjadřovat relativní čas a různé
odstíny průběhu děje prostředky lexikálními a gramatickými (časovými příslovci – nejdřív,
potom, slovesným videm, násobeností – za soumraku zněly zvony, za soumraku se rozezněly
zvony, za soumraku se rozeznívaly zvony, vedlejšími větami – když se stmívalo, rozezněly
se zvony; až se bude stmívat, rozezní se zvony). V některých typech textů plní tuto funkci
přechodníky – pokloniv se opustil síň; ukláněje se opouštěl síň.
Tvary slovesných časů bývají užívány příznakově – pro jiné situace, než jaké jim jsou
vyhrazeny primárně.
Přítomný čas slouží i při vyjádření těch skutečností, které platí všeobecně, u nichž není
nutno rozlišovat jejich platnost v časových pásmech (prézens gnómicky, dramatický,
historický.)
ÚKOL K ZAMYŠLENÍ
Co vyjadřuje budoucí čas v následujících výpovědích? Sancho svým selským rozumem
usoudil, že voda bude nedaleko. Podívej se na ten výpočet znovu. To asi nebude správně,
že?
6.4 Rod slovesný (genus verbi)
Funkce slovesného rodu
Kategorie slovesného rodu vyjadřuje vztah děje, původce (konatele) děje a předmětu děje:
Rozlišuje se aktivum (slovesný rod činný) a pasivum (slovesný rod trpný).
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
53
Jsou komunikační situace, kdy není potřebné zdůrazňovat původce děje: Zrcadlo se
rozbilo. Žádost byla zamítnuta. Pro takové případy má čeština tzv. slovesné pasivum
(sloveso v trpném rodě).
Pozorujte následující příklady:
(1) Malého Kamila rodiče často chválili.
(2) Letošní vína byla porotou velmi chválena.
(3) Dobré zboží se chválí samo.
(4) Naše zboží je všemi zákazníky chváleno.
Př. Děj Původce
děje
Předmět (cíl děje,
činnosti)
Syntaktická platnost
původce děje
Slovesný rod
(1) chválit rodiče Kamila
(4. pád)
rodiče –podmět činný
(2) chválit porota vína porotou – příslovečné
určení původce děje
trpný
(3) chválit zboží se
(sebe – 4. pád)
zboží – podmět činný
(4) chválit zákazníci zboží zákazníky –
příslovečné určení
původce děje
trpný
Z příkladů (1) a (3) vyplývá:
Sloveso je v činném rodě tehdy, je-li slovo označující původce děje (rodiče, zboží) ve
výpovědi podmětem.
Všimněme si blíže příkladů (2) a (4):
Původce děje je zde příslovečným určením. Provedeme-li transformaci věty tak, aby se
výrazy v pozici příslovečného určení staly podmětem, změní se i slovesný rod.
(2) Porota velmi chválila letošní vína.
(4) Všichni zákazníci naše zboží chválili.
Podmět v původní konstrukci s trpným rodem se stal předmětem. Tato transformace je
možná u sloves předmětových přechodných činnostních.
PRO ZÁJEMCE
Některá činnostní předmětová slovesa jsou nepřechodná, mají předmět v jiném pádě
než v akuzativu, tedy ve 4. pádě.
Všichni spolupracovníci mu poděkovali.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
54
Rokovali o novém způsobu práce.
Předmět, ke kterému směřuje činnost, je zde ve 3. pádě (mu) a v 6. pádě (o novém
způsobu práce).
Při transformaci do trpného rodu (agens bude vysunut z pozice podmětu do pozice
příslovečného určení původce děje) zůstává předmět ve 3. pádě, nepřechází do pozice
podmětu. Vzniká bezpodmětná struktura (věta jednočlenná).
Bylo mu poděkováno všemi spolupracovníky.
O novém způsobu práce bylo rokováno.
6.4.1 FORMÁLNÍ PROSTŘEDKY K VYJÁDŘENÍ TRPNÉHO RODU (PASIVA):
a) Opisné pasivum
Opisné pasivum je složeným slovesným tvarem, jeho jednou částí je příčestí trpné (chválen,
pokryt) a druhou částí tvar slovesa být, který nese mluvnické kategorie (byli, jsou, budou,
byli bychom, buďme chváleni, pokryti).
b) Reflexivní pasivum
Reflexivní pasivum je rovněž složený slovesný tvar. Skládá se z určitého tvaru
významového4
slovesa (ve všech časech a způsobech kromě imperativu) a volného
zvratného formantu se.
Funguje rovněž u sloves předmětových (číst knihy, prodat auto), ovšem jen ve 3. osobě
(sg. i pl.): Knihy tohoto autora se čtou velmi dobře. Takové auto se prodá už jen velmi
těžko.
Zvratné zájmeno se a gramatický morf se
Slovo se je jeden z tvarů zájmena se ve 4. pádě – se, sebe. Uplatňuje se v několikeré funkci:
1. Je součástí reflexivního pasiva: knihy se čtou, auto se prodá;
2. Je součástí činných tvarů zvratné podoby sloves5
: obešel se bez peněz;
3. Je součástí reflexiva tantum: všemu se smáli, ničeho se nebáli
4. Umístění slova se ve slovesných tvarech, tedy tam, kde má funkci gramatického
morfu (1–3), je třeba odlišovat od situací, kdy je slovo se zvratným zájmenem a plní
4
Ve složených slovesných tvarech nese gramatické významy sloveso pomocné (být). Obsah nese sloveso
plnovýznamové. Složené slovesné tvary však mohou (v omezené míře) tvořit i slovesa neplnovýznamová
(byl bych chtěl …). V takových případech – jako připomenutí této možnosti – užíváme místo slova
plnovýznamový slovo významový.
5
Mnohá slovesa mohou existovat jak v podobě zvratné (obejít se, hrát si), tak v podobě bez zvratného se
(obejít blok domů, hrát na hudební nástroj). Je třeba odlišit je od reflexiv tantum, tedy od sloves, která
mohou existovat jen ve zvratné podobě (smát se, bát se).
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
55
syntaktickou funkci předmětu. Příslušnost k zájmenům lze v těchto případech
vyčíst i z faktu, že může být tvarově obměňováno, což v případech 1, 2 a 3 (výše)
možné není: Každou chvíli si upravoval vázanku. Neboj se ničeho a věř si. Věř jen
sobě. Otočil se směrem k nám.
ÚKOL K ZAMYŠLENÍ
Používají děti už v předškolním věku slovesné pasivum? Kterou formu?
6.5 Vid (aspekt, aspectus)
Slovesný vid vyjadřuje významovou složku slovesného děje. Není kategorií časovou,
vid kategorií času prochází, proniká a vnáší do ní sémantický rozměr.
Slovesa nedokonavá (imperfektiva) vyjadřují děj, který je neohraničený.
Neohraničenost se projevuje v kterémkoliv místě na časové ose:
dělal jsem – neohraničený děj v minulosti;
dělám – neohraničený děj v přítomnosti (+ v tzv. neaktuální přítomnosti )
budu dělat – neohraničený děj v budoucnosti.
Slovesa dokonavá (perfektiva) vyjadřují děj ohraničený.
Ohraničenost však nelze vyjádřit plynule ve všech časových pásmech:
udělal jsem – ohraničený děj v minulosti;
udělám – ohraničený děj v budoucnosti.
Dokonavost nelze vyjádřit v přítomnosti, jakmile je děj v přítomnosti ohraničen,
neoznačuje už přítomnost, posunuje se do minulosti nebo budoucnosti. Budoucí čas
dokonavých sloves je vyjádřen jednoduchým slovesným tvarem s prézentními formanty:
udělám, uděláš, udělá, uděláme…
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
56
SHRNUTÍ KAPITOLY
Mluvnické kategorie jmen jsou obrazem vnímání reality. Pád – jako jmenná kategorie –
realizuje valenci slovesa (schopnost slovesa poutat k sobě falší slova), podílí se
významným způsobem na konstituování věty, jmenné číslo je významotvornou kategorií –
singularia a pluralia tantum jsou tvarovou zvláštností, která citlivě popisuje množstevní
vnímání reality. Jmenný rod je vlastností slova, nikoli pojmenovávaného jevu. Maskulina
mají tvary životné a neživotné – ale oba pojmy nemusejí označovat „živost“ a „neživost“,
Sloveso je organizačním a významovým centrem české věty. Svými mluvnickými
kategoriemi osoby a čísla koresponduje s podmětem, slovesným způsobem a časem sdělení
nejen umisťuje na časovou osu, ale vytváří i modalitu věty, podílí se na vyznění
zamýšleného záměru. Slovesa k sobě poutají závislé větné členy – zejména předmět a
příslovečné určení.
Sloveso v infinitivu je součástí přísudku (musel chodit), může být podmětem (zvítězit
nebylo snadné), předmětem (letos tam zakázali stanovat), přívlastkem (touha vyniknout
byla silná) – srov. kap. 8.
ŘEŠENÁ ÚLOHA (6)
Vyhledejte v odborné literatuře příslušné údaje k doplnění tabulky ve sloupcích Definice,
Příklad:
Slovesa podle vidu Definice Příklad
slovesa párová sedět –sednout
vzít – brát
obouvidová slovesa stavová:
slovesa nepárová imperfektiva
tantum
slovesa způsobová:
slovesa nepárová perfektiva tantum Nemají protějšek ve tvaru
vidu dokonavého.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
57
7 ZÁKLADNÍ POZNATKY O ČESKÉ SYNTAXI
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Kapitola předkládá větnou a souvětnou syntax (skladbu) jako prostředek
mluvčího/autora textu formulovat srozumitelně a účinně svůj komunikační záměr
(mluvené sdělení s konkrétní funkcí, zprávu, repliku v rozhovoru, psaný text.
Na základní teoretická sdělení zde uvedená bude odkazováno z kapitol
následujících, které se již věnují souvislým mluveným a psaným textům.
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Věta, výpověď; koordinace, adordinace, dominace;
Větný člen, větné vyjádření větného členu druhy vedlejších vět. Souvětí podřadné.
Významové poměry v koordinačním vztahu. Souvětí souřadné.
Cílem kapitoly je zdůraznit nutnost respektovat základní syntaktické poznatky nejen
jako normu pro tvorbu textu, ale i jako normu pro uspořádané myšlení.
Druhým cílem (rozvíjeným v dalších kapitolách) je zdůraznit sílu eliptického vyjádření
– od zdůraznění elidovaného jevu, až po (nechtěné) zamlžení srozumitelnosti.
Typologie jazyků, jazyky slovanské, čeština mezi jazyky slovanskými.
CÍLE KAPITOLY
Student nesmí vidět syntaktická pravidla jako prostředek mechanické analýzy větných
celků. Syntax je realizací úrovně myšlení, schopnosti usouvztažnit děje a skutečnosti, které
člověka obklopují.
Cílem výkladů a úkolů je pochopit, že přesná syntax (včetně vět s výpustkami) je
podmínkou úspěšného dorozumění mezi lidmi.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
58
7.1 SYNTAKTICKÉ VZTAHY
Ve větě/výpovědi jsou mezi větnými členy vztahy souřadně (koordinační), nebo vztahy
nesouřadné (dominační). Termín dominační bývá někdy označován i slovy
determinační, popř. subordinační.
7.1.1 KOORDINACE
Jednotlivé složky (koordinační skupina) jsou na téže syntaktické úrovni.
Složky koordinační skupiny mezi sebou mají významové vztahy: slučovací, stupňovací,
odporovací, příčinný, důsledkový.
Koordinačně jsou spojeny
a) větné členy téhož druhu (tedy několikanásobné) na téže syntaktické úrovni:
V knihovně měli slovníky a encyklopedie. (předmět několikanásobný, poměr slučovací)
V knihovně měli slovníky, dokonce i encyklopedie. (předmět několikanásobný, poměr
stupňovací)
b) věty stejného druhu na stejné syntaktické úrovni:
• dvě věty hlavní: Usadili se na venkově, dokonce tam začali chovat drůbež.
(poměr stupňovací)
• b) dvě věty vedlejší téhož druhu závislé na téže větě řídící:
Až si koupíš ten dům a až si ho opravíš, přijedu se za tebou podívat.
(První dvě věty jsou příslovečné časové v poměru slučovacím)
7.1.1.1 ADORDINACE
Vyjádření pomocí adordinační skupiny pojmenovává jednu a tutéž entitu. Jednotlivé části
komplexního větného členu nejsou zcela rovnocenné, v jedné části je výraz významově
nadřazený (koření), v druhé části je specifikován (pepř, papriku, majoránku a oregano):
Koupil potřebné koření, pepř, papriku, majoránku a oregano, a nezapomněl ani na
kmín.
Adordinační skupina (zde pepř, papriku, majoránku a oregano) se z obou stran odděluje
čárkami, může být však oddělena z obou stran i pomlčkami.
Doplnění či zpřesnění může být signalizováno i jinak než jen interpunkčními znaménky,
např.: tj., (tj., to je), např., například, jako např., konkrétně, zejména, totiž, tedy…
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
59
Specifickým prostředkem členění komplexního větného členu na výraz nadřazený
a následující adordinační skupinu jsou závorky. Koupil potřebné koření (pepř, papriku,
majoránku a oregano) a nezapomněl ani na kmín.
V případě, že je jednou částí komplexního pojmenovávacího členu vlastní jméno, je
třeba rozlišovat dvě situace:
a) Vlastní jméno je v první části – pak je druhá část z obou stran oddělena čárkami:
Jen David, můj nejlepší přítel, mi dokázal pomoct.
Karlův most, naše významná středověká památka, prošel těžkými zkouškami.
b) Vlastní jméno je druhé v pořadí – čárky se nepíší:
Jen můj nejlepší přítel David mi dokázal pomoct.
Naše nejvýznamnější kulturní památka Karlův most prošla těžkými zkouškami.
(V druhém příkladě způsobil pozměněný pořádek slov změnu ve větněčlenském
obsazení, přísudek se shoduje s „novým“ podmětem – památka.
7.1.2 DOMINACE
Ve výpovědi/větě/souvětí funguje nejen koordinace, ale zejména dominace – vztah, kdy
jeden větný člen dominuje (řídí) jiný větný člen. Člen dominovaný (řízený) svůj člen
řídící rozvíjí:
SLOVESO – je řídícím členem pro:
předmět: (koupil dům, mluvil o dovolené, řekl ti to)
příslovečné určení (místa, času, způsobu, míry, příčiny, účelu, přípustky): šel bych
lesem, vrátíš se zítra, odemykal klíčem, zpíval pro radost, běžel i přes velkou bolest)
spolu se substantivem pro doplněk: Na prahu stál bratr celý zkoprnělý.
PODSTATNÉ JMÉNO – je řídící pro
přívlastek (shodný, neshodný): pěkná kytice, kytice kopretin
PŘÍDAVNÉ JMÉNO je řídící slovo pro
přívlastek (vznikne přívlastek postupně rozvíjející) pěkná velká kytice květin
předmět: dopis napsaný rukou, atlet usilující o vítězství
příslovečné určení: pěkně omítnutý dům
Příslovce – je řídící pro
příslovečné určení způsobu: zpíval pěkně – velmi pěkně,
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
60
7.1.2.1 Větný člen versus vedlejší věta
Větný člen může mít podobu nevětnou, nebo podobu větnou:
Často zapomíná na léky. Často zapomíná na užívání léků. Na /koho), co často zapomíná?
…na léky…na užívání léků.
Na pádovou otázku (kromě 1. pádu) + sloveso – odpovíme větným členem – zde
PŘEDMĚTEM.
Jestliže se skutečnost, která je vyjádřena nevětným předmětem, vyjádří za pomoci jiného
slovesa, než je ve větě hlavní, vznikne nová věta. Ta má stejné syntaktické vlastnosti
jako původní předmět – je závislá na slovesu věty řídící. Je to jeho VĚTA
PŘEDMĚTNÁ:
Často zapomíná, že musí užívat léky. Na (koho,) co často zapomíná? …že musí užívat
léky.
Rozlišují se tedy vedlejší věty (všimněte si podobnosti s názvy větných členů):
podmětná, přísudková, předmětná, přívlastková, příslovečná (místní, časová,
způsobová, měrová, příčinná, účelová, přípustková), doplňková
7.1.3 VÝZNAMOVÉ POMĚRY
Významové poměry mohou nastat mezi těmi jednotkami, které mají navzájem
koordinační (syntakticky rovnocenný) vztah:
a) mezi několikanásobnými větnými členy
b) mezi dvěma větami hlavními
c) mezi dvěma vedlejšími větami závislými na téže větě řídící
NE VŽDY SE UPLATNÍ VŠECHNY MOŽNOSTI.
1. Poměr slučovací
Spojky: a, ani, nebo, anebo, či (v souvětí souřadném nemusejí být spojky hned na
začátku druhé hlavní věty)
Dvojice spojkových výrazů – každý je u jednoho z členů (u jedné z vět) jak – tak, hned
– hned, jednak – jednak….
a) Několikanásobný podmět v poměru slučovacím:
Natálka a její maminka pojedou do Prahy.
Jak Natálka, tak její maminka pojedou do Prahy.
b) Souřadně spojené věty hlavní:
Naučila se mnoho nových věcí a potkala několik zajímavých lidí.
Hned se ohlížela po srnkách, hned zvedala oči k hejnu ptáků.
c) Souřadně spojené dvě věty vedlejší stejného druhu závislé na stejné (téže,
společné) větě řídící.
Věděla, jak se dostane do města a jak pojeden dál tramvají.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
61
2. Poměr stupňovací
Spojky (spojovací výrazy): ba, ba i, ba dokonce, dokonce,
Dvojice spojovacích výrazů: nejen – ale, nejen – i…
Koupila si nejen korále, ale i náramek.
Nejenže navštívila Paříž, ale zastavila se i ve Vídni.
3. Poměr odporovací
Spojky: ale, avšak, však, leč, nýbrž, sice – ale
Koupila si korále, náramek ale nechtěla. Koupila si korále, ale náramek nechtěla.
4. Poměr vylučovací
Spojky: nebo, či (v poměru vylučovacím se před těmito spojkami píší čárky), buď –
nebo, buď –anebo:
Několikanásobný větný člen (příslovečné určení místa) v poměru vylučovacím
Buď pojedeme do Vídně, nebo do Grazu.
Dvě hlavní věty v poměru vylučovacím:
Buď se zastavíme ve Vídni, nebo budeme pokračovat až do Grazu.
5. Poměr příčinný
Vyjadřuje se jím totéž, co věrou vedlejší příčinnou, liší se jen formálně: Užívají se
souřadné spojky: neboť, vždyť, totiž.
Nechtěla už obědvat, snědla totiž k snídani celou buchtu.
6. Poměr důsledkový
Spojovací výrazy: tedy, a tedy, proto, a proto, tak, a tak, tudíž.
Rozpršelo se, a tak nikam nešli. Na cestu se vybavili dobře, a proto je nic nepřekvapilo.
7.2 Větný ekvivalent
V textech, které jsou svým obsahem a záměrem situovány do přítomnosti, se často
objevují tzv. větné ekvivalenty.
Jsou to výpovědi (větné celky) které postrádají organizační centrum – sloveso v určitém
tvaru:
a) Jsou emočně zabarvené výpovědi: Hospoda! Konečně!... Slunce! Nádhera.
b) Nápisy, nadpisy: Slezská univerzita (nápis v průčelí budovy). Pokladna.
(Lze si „domyslet“ sloveso být – zde je pokladna)
Větné ekvivalenty je v analýze mluveného projevu odlišit od kontextových elips:
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
62
A: Jak se odsud dostanu k rektorátu?
B: Rovně a pak doprava (Bez elipsy – běžte rovně a pak doprava.)
SAMOSTATNÝ ÚKOL
Doplňte věty:
Zkoušel jste si někdy představit…
a) Větným členem
b) Vedl větou, která bude sdělovat totéž, co doplněný větný člen
Vypište přísudek doplněné věty:
Obohaťte větu nebo Vámi vytvořené souvětí dalšími větnými členy, pojmenujte je,
napište, která slova (slovní druhy) byly rozvity
SHRNUTÍ KAPITOLY
Kapitola seznamuje se základními pojmy syntaxe (skladby). Podává je nejen jako jazykové
jevy, ale především jako odraz přesnosti myšlení, jako odraz schopnosti autora mluveného
i psaného textu vyjadřovat vztahy mezi sděleními, jež jsou obsahem komunikátu.
Vztahy jsou buď koordinační, nebo dominační. U obou je uživateli jazyka vytvořena bohatá
struktura významů:
- u koordinace jsou to významové poměry mezi složkami koordinační
dvojice
- u dominace druhy větných členů a druhy vedlejších (závislých) vět.
Schopnost určit způsob organizace souvětí umožní bezchybně klást interpunkční čárky.
ŘEŠENÁ ÚLOHA (8)
Doplňte interpunkci:
1. Pod pojmem vyhynulý zvířecí druh si většina lidí představí dinosaury nebo
trilobity avšak živočichů kteří zmizeli nebo mizí ze světa je celá dlouhá řada.
2. Musel se zamyslet protože takovou otázku vůbec nečekal a potom v klidu
odpověděl.
3. Až mu budeš volat nezapomeň se ho zeptat proč tenkrát nepřišel a proč nám nedal
vědět.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
63
4. Konala se slavná svatba a jestli neumřeli žijí tam dodnes.
5. Pokosil ještě celou loučku a protože věděl že se už nevrátí nechal tam i ten starý
deník který mu kdysi když byl ještě sám tolik pomohl.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
64
8 KOMUNIKAČNÍ FUNKCE V AKTUÁLNÍCH
MLUVENÝCH A PSANÝCH TEXTECH
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
V textu bude podán výklad o komunikačních funkcích (záměrech) – určujícím faktoru,
který spoluvytváří text.
Komunikační funkce jsou podány jako jev zastřešující termíny zažité z předchozího
studia (věta oznamovací, rozkazovací, tázací.
Je zdůrazněna volnost ve výběru výrazových prostředků, jež k výstavbě výpovědi
s komunikační funkcí (KF) slouží.
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Věta, výpověď, komunikační funkce – asertivní, direktivní, interogativní, komisivní,
permisivní a koncesivní, varovací, expresivní a satisfaktivní
Výpovědi se smíšenou KF, výpovědní forma (Vfo)
CÍLE KAPITOLY
Cílem kapitoly je narušit nefunkční představu o tom, že záměr komunikace je vyjádřen
druhem věty. Student získá vědomost o tom, že záměr je tvořen výrazovými prostředky –
a to všech rovin, od zvukové po syntaktickou.
8.1 Průběh komunikace
Na začátku každé komunikace, která provází (sou)činnost lidí (pracovní, soukromou)
stojí záměr – sdělit, vysvětlit, tázat se, pochválit, vyhrožovat…
Mluvčí svůj komunikační záměr realizuje verbálně, neverbálne (popř. činem).
Budeme věnovat pozornost verbální realizaci komunikačních záměrů. Verbální
realizace probíhá tak, že mluvčí sestaví z prostředků lexikálních, morfologických
a syntaktických materiál potřebný k uskutečnění záměru.
Pochvala:
Ano
Fajn.
Výborně, děvče!
No teda, musím říct, žeš to udělal fakt dobře.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
65
Musím Vám, kolego vyslovit uznání, vlastně přímo pochvalu, je to opravdu dobré.
Při hodnocení účinnosti obsahu výpovědí s komunikační funkcí sledujeme, jestli
odpovídá situaci, zda ovlivňuje společnou činnost komunikujících lidí. Prostředky,
rozsah, jazyková správnost – jsou zatím vedlejší. Teprve až zkoumáme, proč je komunikace
úspěšná/neúspěšná, hodnotíme povahu jazykových prostředků a usuzujeme, co účinkovalo
jako akcelerátor komunikace, co naopak jako brzda.
Obsah výpovědi je adresátovi předán formou mluvenou nebo psanou. Ani v době
nových médií (komunikace na internetu) nenastal jiný způsob komunikace. Změny jsou jen
v užití textů psaných a mluvených – oba typy vyjádření mohou fungovat jako synchronní
nebo asynchronní sdělení. To může, za jistých okolností situaci komplikovat (autor
očekává od jakéhokoliv komunikátu reakci, ta však nastane až tehdy, umožní-li to
adresátova jiná činnost.
Mluvený a psaný projev jsou však rozdílné v rovině realizace obsahu. U mluvených
projevů slouží k podpoření komunikačního záměru prostředky zvukové (viz 4. kapitola),
u psaných projevů tutéž úlohu plní členicí znaménka, v komunikačních chatovacích
platformách tzv. emotikony. Ty však nejsou náhradou zvukové, či dokonce neverbální
složky projevu. Jsou to speciální znaky, jejichž význam musí být beze zbytku srozumitelný
oběma komunikujícícm stranám.
Mluvčí A (produktor) Mluvčí B (recipient)
psycholingvistika
sociolingvistika
pragmalingvistika
záměr stylistika záměru
lexikologie
obsah morfologie
syntax
obsahu
realizace fonetika
fonologie
mluvené a psané řeči
psaná nebo mluvená
řeč
komunikační kanál
dekódování
volný prostor, telefon, papír,
elektronické prostředí…
+ účinek neverbální
komunikace
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
66
8.2 Typy komunikačních funkcí
Výše bylo sděleno, že komunikační záměry lze charakterizovat jako sémantické
skupiny:
1. Asertivní (oznamovací): sdělení, oznámení, tvrzení, hlášení, klasifikace.
2. Direktivní (výzvová): rozkaz, příkaz, prosba, pokyn, pozvání, instrukce, návod,
návrh, rada, doporučení.
3. Interogativní (otázková): otázka.
4. Komisivní (závazku): slib, závazek, přísaha.
5. Permisivní a koncesivní: (dovolení, souhlasu): dovolení, souhlas, rezignace a její
opak, odmítnutí, nesouhlas, nedovolení.
6. Varovací: varování, výstraha, výhrůžka.
7. Expresivní a satisfaktivní: výtka, výčitka, pokárání, pochvala, uznání, poděkování,
blahopřání, kondolence, omluva.
8. Deklarativní: mluvčí mění stav věcí a je k tomu kompetentní: rozsudek, jmenování,
křest…
Pojmem komunikační funkce je v české lingvistice relativně nový. Do školské praxe
ještě bohužel nepronikl. Žáci a studenti se učí o druzích vět, potom o tvarech slovesa, ve
vyšších třídách se mají učit účinně a úspěšně komunikovat. Poznatky o tom, jak je tvořena
výpověď/věta s náležitou komunikační funkcí, nedostávají.
8.3 Výpovědní forma
Výpovědní forma je postavena na prostředcích:
1. Lexikálních
Např. návrh (KF direktivní)6
lze realizovat pomocí částice: Že bych tam nešel?
Pro doporučení, radu, příkaz lze použít různě odstíněných modálních (způsobových) sloves ve
složeném přísudku: Nesmíš/musíš, měl bys… tam jít!
6
Je direktivní proto, že nutí adresáta vyjádřit se k návrhům, adresát má vyjádřit svůj vlastní postoj.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
67
Klíčovou úlohu samozřejmě také mají výrazy nesoucí klíčové funkce ve větě – podmět, předmět,
přívlastek, příslovečné určení. Je nutno výrazy neutrální (nepříznakové) odlišovat od výrazů
příznakových (zvláštních, neočekávaných) a zvážit, zda je příznakovost (profesionalismy,
expresiva…) pro text v konkrétní situaci prospěšná, zda posilují jeho funkci.
2. Gramatických (zejména volba slovesných kategorií (osoba a číslo, způsob, čas), ale i pád
substantiv (oslovení nominativem je familiárnější, ale i méně zdvořilé než oslovení vokativem)
Př.: a) Využití volby osoby a čísla: Při realizaci direktivy lze využít tzv. inkluzivního plurálu místo
2. os. pl. a podat návrh místo pokynu: Nechoďme tam. / Nechoďte tam.
b) Využití slovesného způsobu pro žádost nebo výzvu: Podáš mi to? Podej mi to. Podal bys mi
to?
c) Využití slovesného času: Už mě nemiluje, už to tak bude. (futurum k vyjádření tvrzení)
3. Prozodických – koncová větná intonace, umístění intonačního centra výpovědi (slovní a větný
důraz…) – viz kap. 4.
Všimněte si, že komunikační záměr se neformuluje jako věta rozkazovací, tázací…,
ale jako komunikační funkce. Záměr dosáhnou toho, aby někdo např. zavřel okno
(tedy VÝPOVĚĎ s komunikační funkcí VÝZVA) lze realizovat větou s jakýmkoliv
znaménkem na konci.
KF lze vyjádřit explicitně – tzv. performativním slovesem (pouze však, je-li sloveso
v přítomném čase): Dovoluji ti navštívit ho (dovolení). Ptám se tě, jestli s tím souhlasíš
(otázka). Táži se Vás, pane ženichu… (otázka). Nařizuji vám, abyste se nevzdalovali
(příkaz).
8.4 Vztah slovesných kategorií a vlastností „věty“ k typu výpovědi
Komunikační
funkce
(vyjádření
záměru)*
Text Druh věty (grafická
forma)
Slovesný
způsob
sdělení Přišla nová zpráva. věta s tečkou
(věta oznamovací)
oznamovací
výzva Otevřeš (,) prosím (,)
okno?
věta s otazníkem
(otázka/věta tázací)
oznamovací
výzva Otevřel bys okno? věta s otazníkem
(otázka/věta tázací)
podmiňovací
doporučení Ať raději tam ani
nevolá.
věta s tečkou
(věta oznamovací)
Rozkazovací
(tzv. opisný
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
68
imperativ pro 3.
osobu)
návrh/námitka A co kdybys tam
zavolal?
věta s otazníkem
(otázka/věta tázací)
podmiňovací
SHRNUTÍ KAPITOLY
Kapitola přináší téma, které studenti z nižších typů škol neznají – posuzovat výpověď
(psanou či mluvenou) jako komunikační záměr.
Výpověď má vždy jistou komunikační funkci. Lingvistika rozlišuje 8 druhů komunikační
funkcí: asertivní, direktivní, interogativní, komisivní, permisivní a koncesivní, varovací,
expresivní a satisfaktivní, deklarativní. Každé z druhů zahrnuje typy konkrétních výpovědí,
ty označujeme běžným obecným výrazem – sdělení, pokyn, rada, prosba, svolení, slib…
Konstituující prostředky jsou
- Výběr lexikálních prostředků (termíny, expresiva, modální slovesa…)
- sloveso v přísudku a jeho gramatické vlastnosti,
- přítomnost/nepřítomnost částic,
- prozodické prostředky.
Explicitně lze komunikační funkci naznačit tzv. performativním slovese, to však musí být
v prézentu: Slibuji, že se do roka vrátím.
ŘEŠENÁ ÚLOHA (9)
Požádejte kolegu, aby otevřel okno. Popište, jakými prostředky jste svůj záměr vyjádřili.
Soustřeďte se na slovesný způsob přísudkového slovesa, dále na případnou smíšenost
funkcí (použití otázkové formy pro výzvu), využijte částice.
Zvukovou stránku naznačte znaménkem za větou. Pamatujte, že vykřičník znamená emoce,
nikoli jen výzvu, příkaz.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
69
9 TEXT A JEHO ZÁKLADNÍ VLASTNOSTI
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Kapitola osvětlí, že pojem text je možno/nutno použít pro jakékoliv fixované sdělení,
které nese význam.
Seznámí se základními pojmy, kterými je text – a zejména proces jeho vzniku
charakterizován.
Po zvládnutí kapitoly by mělo být zřejmé, že každý text má svou funkci. Její realizace a
účinnost nezávisí na dominantních jednotlivostech, ale je výsledkem součinnosti všech
textotvorných složek. Součinnost zajišťuje autor.
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Text, funkce, intencionalita, akceptabilnost, koherence, koheze. Hypertext.
Invence, kompozice, stylizace.
CÍLE KAPITOLY
Centrem sdělení je informace o genezi textu (invence, kompozice, stylizace) a jevech,
které zajišťují účinnost textu. Novým poznatkem bude patrně informace o hypertextu –
nelineárním textu v elektronickém prostředí.
9.1 Vznik textu
Při uvažování o vzniku textu je třeba mít na paměti, že stejnými pravidly se řídí text
mluvený i psaný. Text mluvený má však často (zvláště není-li situačními podmínkami
upravena jeho podoba, průběh.) rysy spontánnosti, které nedovolí některým vlastnostem
textu zajistit tak jeho účinnost.
9.1.1 FÁZE VZNIKU TEXTU
9.1.1.1 Invence
V této fázi autor shromažďuje informace o textu, který bude v budoucnu realizovat. Dělá
si stručné poznámky, učí se (i zpaměti) výrazové prostředky, pomocí nichž chce o věci psát
nebo diskutovat.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
70
9.1.1.2 Kompozice
Shromážděné poznatky mají rozdílné vlastnosti, vypovídají o různých stránkách jevu.
Jsou často protichůdné, ale mohou mít i jiné výrazné vlastnosti (ve vztahu k místu, čase,
kauzalitě jevu…). Znalosti o jevu je nutno uspořádat, oddělit neslučitelné, propojit
podobné. Vzniká-li text psaný, tvoří se v této fázi kompozice, která zajistí koherenci textu.
9.1.1.3 Stylizace
Autor mluví nebo píše se znalostí relevantních výrazových prostředků, tvoří výpovědi
(věty jednoduché, souvětí, v rozhovoru i výpovědi s mluvenostními specifiky – viz příloha)
tak, aby projevil znalost věci, nebo realizoval některou z funkcí textu.
V mluveném projevu slouží stylizace dílčích výpovědí charakteru společné činnosti
účastníků dialogu – polemika, klidné sdělování, pracovní činnost…
9.2 Vlastnosti textu
Každý text, mluvený i psaný, vzniká jako součást řetězce jiných textů (jako součást
kontextu). Autor textu chce adresáta informovat, směrovat v další činnosti, ovlivnit, získat
od něho informace, nebo mu poskytnout estetický zážitek. Má-li text skutečně působit, jak
autor zamýšlí, musí být intencionální, tj. ve všech svých složkách by měl respektovat
adresáta, jeho potřeby, možnosti.
9.2.1 INTENCIONALITA
Každý text vzniká jako uskutečnění komunikačního záměru (viz kapitola 9.1), ten pak
určuje povahu všech realizačních rovin textu. Výrazové prostředky i struktura textu jsou
voleny s ohledem na situaci, v níž (a pro niž) vznikají. Intencionalitou se tedy rozumí
vědomá zaměřenost autora na adresáta a povahu textu s cílem zajistit účinnost textu.
U mluvených textů je intencionalita komunikátu ztotožňována s pojmem komunikační
záměr, intence.
9.2.2 KOHERENCE
Je míněna soudržnost mezi tematickými (významovými) celky textu. Textová
koherence je výsledek kognitivních procesů autora, jeho schopnosti uspořádat text
v posloupnostech (časové, prostorové, tematické).
Uspořádání kapitoly v odborné literatuře do odstavců, z nichž první problém naznačuje,
poslední sumarizuje, shrnuje; sled otázek dotazníku; sloky epické básně sledující časovou
nebo kauzální linii atd.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
71
9.2.3 KOHEZE
Kohezí se rozumí výrazová spojitost textu. Je cíleně budována konkrétními jazykovými
prostředky:
a) Lexikálními: U odborného textu je nutno opakovat termíny, není možno
synonymizovat je ve snaze „neopakovat slova“, v publicistickém nebo uměleckém
textu může synonymizace stupňovat účinek textu+ nemůže však být náhodná,
nepromyšlená.
Svou funkci mají i ukazovací zájmena (viz Zájmeno týž, tentýž v Přílohách) a jiná
deiktická slova (příslovce) – mohou klíčová slova v jisté míře zastupovat
a napomoci tak orientaci ve sdělení. Dobře slouží i výrazy explicitně text
organizující (částice – právě, nakonec…, příslovce – nejdřív, potom).
b) Gramatickými: Autor dbá na logické užívání slovesných kategorií (osoby, času,
způsobu), vyvaruje se kontaminací (křížení slovesných vazeb) a jiných nepravidelností
větné stavby. Výrazným kohezním prostředkem je promyšlená stavba souvětí. Svou
funkci zde plní zejména vztažná, která umožňují (kromě jiných spojovacích výrazů
navazování syntakticky podřazených výpovědí. (Viz Zájmeno jenž v Přílohách.)
Sledujte, jakými jazykovými prostředky jsou uvozeny odstavce v následujícím
odborném textu: Úvodní slova (zvýrazněná) odstavců tvoří kohezní řetězec, obsahem
související výrazy, které zajišťují spojitost textu.
Člověk jako jedinec a osobnost – řeč, jazyk
V této části budeme přemýšlet o vztahu člověka jako jednotlivce, zabývajícího se
nějakou profesí, majícího určité vzdělání, životní zkušenosti, podmínky, jsoucího
příslušníkem určitého národa, občanem určitého státu na jedné straně a jazyka, jímž
nejčastěji mluví a píše, tedy zpravidla národního jazyka na straně druhé. Nejen však to –
budeme uvažovat i o vztazích jednotlivce k jiným jazykům, jichž potřebuje nebo dokonce
musí v různých životních situacích užívat.
Na prvním místě stojí rozdíl…
Naproti tomu…
To vše způsobuje…
(Kořenský J., 1992, s. 42)
Promyšlená intencionalita, jí odpovídající koherence a koheze textu je vlastností nejen
dobrých textů psaných, ale i mluvených, popř. sekundárně mluvených (rozhovor, reportáž,
polemický dialog – zde koherenci témat zajišťuje moderátor).
Pro zájemce:
Nahlédnete-li do bohaté literatury o této problematice, zjistíte, že někteří autoři ještě zvlášť
vyčleňují další vlastnosti textu:
informativnost, což je poměr mezi známými a neznámými informacemi; čím větší je poměr, tím
větší je informativnost;
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
72
situačnost;
akceptabilnost, tj. zaměřenost na příjemce textu;
intertextualitu, tj. návaznost na jiné texty.
Domníváme se však, že tyto rysy lze pro naše účely shrnout pod pojem intencionalita, který
pojímá všechny základní rysy komunikační situace, v níž (a pro niž) text vzniká, včetně vlastností
příjemce.
9.3 Hypertext
Texty jsou zpravidla lineární, vyznačují se relativní uzavřeností, ohraničeností. Je pět
dána prvky koherence a koheze. Promítá se sem i to, jak silně působí výsledky souvisejících
komunikačních událostí – kontext.
V současné komunikační praxi se ve značné míře setkáváme s nelineárním textem.
Obsah v takovém textu není uspořádán postupně (lineárně), ale respektuje rozbíhavost
lidského myšlení, popř. rozbíhavost danou obsahem textu. Jsou tak uspořádány četné
encyklopedie (tištěné i elektronické), ale zejména všechny texty na www stránkách. Pro
tyto texty se ustálil termín hypertext. (blíže např. Höflerová, 2003).
V zásadě pro tyto texty platí, že mají různě rozsáhlý základní uzel, z něhož jsou vedeny
hyperlinky k obsahům podřazeným. I elektronický hypertext má být koherentní, tedy
kompozice takového textu je často explicitně uvedena v úvodu, někdy je přítomna (jako
připomínka struktury textu na každé „stránce“ komplexního hypertextu.
V elektronickém textu s hyperlinkami je však často vidět, že autor nezná vlastnosti textu
(tematická soudržnost, výrazová spojitost) a četnými neuváženě umístěnými hyperlinky
koherenci (soudržnost) i kohezi (spojitost) textu rozrušuje. Vzniká pak otázka, zda a do
jaké míry je oslabena funkce celého textu.
Do elektronického textu zasahují vlivy mimo autora (zájmy provozovatele portálu, tj
reklamní texty bannerové nebo intextové), ty jsou často v rozporu s obsahem základního
textu. Často lze zaznamenat etické lapsy.
Mluvená komunikace v elektronickém prostředí má taktéž hypertextovou povahu,
pouze výrazový prostředek je jiný.
SHRNUTÍ KAPITOLY
Žádný text (za text považujeme i sdělení vyjádřené neverbálně – obraz, graffiti, tj všechny
vizuální objekty), má-li být účinný, nemůže být vytvořen zcela bez přípravy, bez rozmyslu,
spontánně. Fáze vzniku (vznikání) jsou: invence – kompozice – stylizace. (Dobré
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
73
„spontánně“ vytvořené texty vznikly často na základě dlouhotrvající, často
neuvědomované invence i kompozice.)
Než dojde k realizaci (stylizaci) textu, musí autor absolvovat fázi přípravy, vzdělávání,
sbírá informace o tématu samém, ale i kontextu. Získané informace roztřídí, vyřadí
zbytečné a seřadí podle principu vhodného pro zpracovávané téma: principu časového,
regionálního, kauzálního… Teprve potom stylizuje, tvoří.
Dobře připravený text je koherentní (soudržný), tj. jednotlivé části tvoří logický propojený
celek. K ověření kvality koherence textu slouží u rozsáhlejších textů víceúrovňové číselné
označené kapitol a podkapitol. Při tvoření obsahu z očíslovaných kapitol vyniknou
koherentní chyby. Pracovně lze očíslovat (a potom nevyužít explicitně) i odstavce. Autor
si tak ověří, zda vůbec a (tedy) jaký nesou obsah.
Stylizace dobře připraveného textu vykazuje koheznost (spojitost), obsah sdělení je
různými prostředky propojen s obsahem jiným:
- prostředky tvaroslovnými (zájmenem, jednotou slovesného času),
- prostředky lexikálními (opakováním termínu či klíčového slova, příslovci času a
místa),
- prostředky syntaktickými (vyjádřením příčinných, účelových, podmínkových aj.
vztahů).
ŘEŠENÁ ÚLOHA (10)
Posuďte funkčnost odkazů ve wikipedii.
Opava (německy Troppau,[3] polsky Opawa, slezsky Uopawa/Uopava, latinsky Opavia/Oppa
via) je statutární město v Moravskoslezském kraji. Leží v Opavské pahorkatině na řece Opavě a žije
zde přibližně 56 tisíc[1] obyvatel. Původně byla centrem Opavského knížectví a v letech 1742 až
1928 hlavním městem rakouského, resp. českého Slezska se zemskými úřady.
Sídlí zde Zemský archiv, Slezské zemské muzeum, Slezské divadlo nebo Slezská univerzita,
významnými památkami jsou např. konkatedrála Nanebevzetí Panny Marie, kostel svatého
Vojtěcha, radnice Hláska nebo kaple svatého Kříže. Každoročně se ve městě koná
festival Bezručova Opava.
Do kolika odborných oblastí Vás zavedou? (Odkazy je nutno otevřít.) Je spektrum
úvodních odkazů (hyperlinek) pro představení města úplné, dostatečné?
Srovnejte se stránkou Hlavní stránka | Statutární město Opava (opava-city.cz)
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
74
10 TYP ČINNOSTI JAKO FAKTOR DETERMINUJÍCÍ
STYLOVOU OBLAST
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Text kapitoly navazuje na základní poznatky o stylistice, které si studenti přinesli ze
střední školy. Rozšiřuje však spektrum „funkčních stylů“ o texty administrativní
a rétorické. Hlavně však zdůrazňuje prostupnost funkcí komunikáty jednotlivých „stylů“ –
novějším termínem „sfér komunikace“.
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Funkční styly, text mluvený a psaný, sféry komunikace determinované typem činnosti
spolukomunikantů; míšení výrazových prostředků, prolínání textů různých stylových
oblastí.
CÍLE KAPITOLY
Jedním z hlavních cílů výkladů je vysvětlení vazby mezi typem textu a typem činnosti.
Text nemůže mát výrazové prostředky, které autor považuje „za dobré“, musí mít takové
vlastnosti, které odpovídají činnosti, pro kterou text vzniká. Činnost probíhá v určité
situaci, tedy volba všech výrazových prostředků (od zvukových po syntaktické) se tomuto
faktu musí přizpůsobit.
10.1 Tzv. „funkční styly“
Česká stylistika vypracovala ve 20. století teorii funkčních stylů. Závazné formulace
teorie tvořící se od 30. let na půdě Pražského lingvistického kroužku byly v polovině století
formulovány do teorie o stylu hovorovém, odborném, publicistickém, uměleckém.
U každého stylu byly systematicky popsány výrazové prostředky, jež ho charakterizují.
Této teorie si vážíme jako modelu systematického přístupu k jazykovému materiálu
textů. V současné době je však již překonaná, a to z těchto důvodů:
- Zabývala se téměř výhradně texty psanými, a to texty (převážně) spisovnými.
- Tzv. styl hovorový bylo obtížné vůbec identifikovat. Vedly se debaty o tom,
v jakých situacích se má sledovat – jen v soukromém hovoru? Pak by to nemohl být
jeden ze stylů spisovného jazyka, v soukromí jsou hojně užívány prostředky
nespisovné, dříve často dialektové.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
75
Na přelomu 80. a 90. let minulého století byl soubor čtyř stylů o další: styl
administrativní (M. Čechová) a styl rétorický (J. Kraus).
V 70. letech byl podrobně popsán styl učební – jako součást textů odborných.
(K. Hausenblas).
Na hranici mezi texty uměleckými a odbornými jsou texty esejistické.
10.2 Faktory konstitující text
Od 60. let 20. stoupá zájem světové i české lingvistiky o mluvené projevy. Klade se
důraz na komunikační situaci a faktory, jež ji konstituují. Takový přístup umožnil
i nový rozvoj české stylistické teorie. Tradice „rozdělení“ typů komunikace, jakýchsi
„stylů“, se sice udržuje stále, rozhodujícím pro charakteristiku textu příslušné stylové
oblasti je však
- skutečný typ činnosti, pro kterou text vzniká
- převažující funkce textu
- způsob realizace (psaný, mluvený)
Všechny mluvené projevy, ať již spisovné nebo nespisovné, nesou rysy tzv. mluvenostní
syntaxe. Výpovědi, tj. věty jednoduché, souvětí, eliptická vyjádření různého rozsahu mají
jinou skladbu (syntax) než uspořádané a promyšlené texty psané. Neznamená to však, že
by byly všechny mluvené texty (ve srovnání s texty psanými) defektní. Mají však rysy,
které vyplývají ze spontánnosti, s jakou jsou pronášeny, rysy, které zajišťují to, že bude
mluvenému textu adresátem dobře rozuměno.
Mluvčí zajišťuje spojitost (kohezi) textu zájmeny (on, ten, takový), deiktickými
příslovci (kam, kde, kudy…)., opakováním výrazů, dvojím vyjádřením téhož obsahu.
Výrazným rysem mluvených projevů je přesunutí jádra výpovědi na její začátek. Obsáhlý
seznam mluvenostních rysů i s příklady najdete v Příloze č. 7.
Charakter textu – jeho cíl a hlavní funkci zřetelně vymezuje typ činnosti, pro kterou text
vzniká. Administrativní text nemá za úkol pobavit, či předat estetickou kvalitu, umělecký
text nemá funkci direktivní.
Tabulka níže si neklade nárok na úplnost sdělení, chce jen upozornit na prostupnost
textových funkcí v jednotlivých „funkčních stylech“ či lépe – v komunikačních sférách.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
76
SHRNUTÍ KAPITOLY
To, jaký bude mít text charakter, zda bude či nebude obsahovat umělecké prostředky, do
jaké míry bude nasycen termíny atp. nezávisí (u dobrého textu) na libovůli autora. Každý
text má sloužit určité činnosti, to je hlavní korektiv při výběru výrazových prostředků (od
zvukových a grafických až po stylistické). Činnost může bát komunikanty, kteří se na ní
podílejí, spoluvytvářena různými postupy, texty tedy musejí mít jasně vymezenou
7
Direktivní a operativní prvky v učebních textech složí cíli textu – vzdělávání (vede studující k tomu, aby
obsah pochopili a osvojili si ho).
8
V posledních desetiletích není mezi lingvisty (stylistiky) jednotný názor na existenci „stylu
prostěsdělovacího“. Na rozdíl od ostatních „sfér komunikace“ se totiž realizuje převážně těmi útvary
národního jazyka, které jsou typické větším či menším množstvím nespisovných prvků (interdialekty,
hovorová čeština). Není tedy „stylem“ spisovné češtiny jako ostatní „styly“ či textové sféry.
Spíše než styl (sféra) prostěsdělovací, je popisována mluvená řeč s určitou funkcí (informační, odborně
sdělnou, učební – vysvětlovací).
9
Často se hovoří o „edukační“ funkci médií, zejména médií veřejnoprávních. „Edukace“ je však často
v těsném sepětí s persvazí.
10
Zkratka est. signalizuje, že přítomnost jevů náležejících jiným funkcím je vždy ve službě estetické kvality
uměleckého textu. Nemá tu funkci, jakou má v textu neuměleckém. (Výjimkou jsou jen jen – částečně.
dokument.)
FUNKCE
odborně
sdělná
informační
direktivní
operativní
vysvětlovací
persvazivní
(přesvědčova
cí)
estetická
TEXT
odborný X X (X)?
populárně-naučný X (X) X
učební X X X7
X X??
administrativní X X X X
prostěsdělovací
(?)8
X X X X X X X?
publicistický X X x ???9
X
rétorický X X X X X X X
esejistický X X X
umělecký est.10
X est.
X
est. X est. X X
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
77
funkci, která činnost podporuje (odborně sdělnou, direktivní, přesvědčovací, vysvětlovací,
estetickou…).
Teprve po zvážení těchto základních kontextových faktorů autor vybírá výrazové
prostředky (zvukové pro text mluvený, grafické pro text psaný, dále prostředky lexikální,
morfologické, syntaktické, stylistické). Rozhodne se, do jaké míry uplatní jednotlivé
slohové postupy, zda je bude střídat (např. v reportáži), do jaké míry je doplní neverbálním
sdělením.
ŘEŠENÁ ÚLOHA (11)
Mnohé texty mají – posuzováno – jejich funkcí smíšený charakter. V následujícím úryvku
se mísí výrazové prostředky dvou „stylů“, dvou „komunikačních sfér:
a) Vyhledejte výrazové prostředky textu odborného (a pojmenujte je)
b) Vyhledejte výrazové prostředky textu administrativního (a pojmenujte je)
Výňatek ze Zákona o vysokých školách:
§ 50 Přijímací řízení
(1) Přijímací řízení se zahajuje doručením přihlášky ke studiu vysoké škole nebo její
součásti, která uskutečňuje příslušný studijní program. V přihlášce uchazeč vždy uvede
jméno, popřípadě jména, příjmení, rodné číslo, bylo-li přiděleno, a adresu místa trvalého
pobytu na území České republiky, popřípadě bydliště mimo území České republiky; cizinec
uvede též datum narození, pohlaví, bydliště v České republice a státní občanství.
(2) O přijetí ke studiu ve studijním programu, který uskutečňuje fakulta, rozhoduje děkan
fakulty. O přijetí ke studiu ve studijním programu, který uskutečňuje vysoká škola,
rozhoduje rektor.
(3) Na soukromých vysokých školách rozhoduje o přijetí ke studiu orgán určený vnitřním
předpisem.
(4) Na rozhodování o přijetí ke studiu se nevztahují obecné předpisy o správním řízení.
(5) Rozhodnutí musí být vyhotoveno písemně do 30 dnů od ověření podmínek pro přijetí
ke studiu, musí obsahovat odůvodnění a poučení o možnosti podat žádost o přezkoumání a
musí být uchazeči doručeno do vlastních rukou. Způsob náhradního doručení stanoví
vnitřní předpis. Uchazeči, jehož pobyt není znám, se doručuje vyvěšením rozhodnutí na
úřední desce.
(6) Uchazeč má právo nahlédnout do všech svých materiálů, které mají význam pro
rozhodnutí o jeho přijetí ke studiu.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
78
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
79
11 SLOHOVÉ POSTUPY A ÚTVARY – JEJICH
UPLATNĚNÍ V TEXTECH STYLOVÝCH OBLASTÍ
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
V kap. 11 byly vymezeny na základě funkce textu jednotlivé sféry komunikace, textové
„styly“. Aby bylo dosaženo žádoucího účinku textu, aby byla splněna jeho hlavní funkce
(sdělnost, informativnost, direktivnost, estetické působení atd.), postupuje se při tvorbě
textu ustáleným způsobem, tzv. slohovým postupem.
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Zpráva, oznámení, vypravování, popis, výklad, úvaha, specializované útvary
publicistického textu, umělecké žánry.
Typologie jazyků, jazyky slovanské, čeština mezi jazyky slovanskými.
CÍLE KAPITOLY
Poměrně známé pojmy jsou v této kapitoly představeny v poněkud pozměněné roli –
jako modifikátory výsledné funkce textu.
11.1 Zastoupení slohových postupů a útvarů v textech
FUNKČNÍ „STYL“
(typ textu s jistou
funkcí)
převažující funkce SLOHOVÝ POSTUP SLOHOVÝ
ÚTVAR
HOVOROVÝ (???)11
sféra mluvené komunikace
prostě sdělovací
v různých
komunikačních sférách
vyprávěcí, popisný,
informační, výkladový,
úvahový
vypravování, popis,
zpráva, oznámení,
výklad, úvaha,
polemika…
ODBORNÝ
POPULÁRNĚNAUČNÝ
UČEBNÍ
odborně sdělovací
(popularizační,
výkladový, úvahový
popisný, méně vyprávěcí
výklad, popis
(úvaha)
popis, výklad
11
Otazníky naznačují fakt, že vyčlenit v rámci spisovné češtiny „hovorový“ či prostěsdělovací styl je téměř
nemožné – při mluvení se téměř vždy používají jazykové prostředky nespisovné (interdialektové atp. –
minimálně v rovině zvukové) Texty mluvené spisovně mají zpravidla zřetelnou funkci – informační,
direktivní, odborněsdělnou… atd.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
80
operativní, direktivní,
vysvětlovací)
PUBLICISTICKÝ informační
persvazivní
(zábavná?)
informační, popisný,
výkladový,
(úvahový, vyprávěcí)
zpráva, rozšířená
zpráva, reportáž,
interview, glosa,
reklama, líčení,
vypravování…
RÉTORICKÝ persvazivní
(přesvědčování
propagace
agitace)
vyprávěcí, popisný,
úvahový, informační,
výkladový
projev, proslov,
kázání
ADMINISTRATIVNÍ odborně sdělovací
direktivní
operativní
informační, výkladový,
popisný
zápis z jednání,
dotazník, obchodní
smlouva, potvrzení,
formuláře,
žádanky…
UMĚLECKÝ estetická
(+ modifikovaná
informační – např u
životopisných románů,
uměleckých
dokumentů…)
vyprávěcí, popisný,
úvahový, informační,
výkladový
žánry poezie, prózy,
dramatu,
všechny podoby
neslovesného umění
11.2 Vlastnosti slohových postupů
11.2.1 INFORMAČNÍ POSTUP
Je základním postupem při sdělování obsahů. Jeho charakter je různorodý – závisí na
obsahu sdělení, charakteru produktora (mluvčího) i perceptora (adresáta).
Jeho obsah je často složen ze sdělení, které nejsou (nemusejí být) koherentní, umožňuje
to pak autorovi měnit rozsah informačního sdělení s ohledem na adresáty, lze přeskupovat
obsahy. V informaci se často vyskytuje enumerace (výčty).
Informační postup se většinou týká aktuálních činností.
Podmínkou vytváření textu informačním postupem je objektivita.
11.2.2 VYPRÁVĚCÍ POSTUP
Při vyprávěcím postupu jsou myšlenky a skutečnosti sdělovány se zřetelem na vývoj
jevu v čase. Má v kulturním jazyce bohatou tradici v mluvených i psaných textech.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
81
I když je jeho základním principem plynutí v čase (s variantami), je vnitřně bohatě
větvený – o odvozené, doplňující či do budoucna směrované dějové linie.
Vyprávěcí postup je výrazně subjektivní, obsahuje sdělení o kauzálních souvislostech
podávané skutečnosti plynoucí v čase.
Výklad postupuje induktivně – z konkrétních údajů a faktů ke zobecnění, k definici,
nebo deduktivně – definice nebo obecné konstatování je dokládáno fakty,
vysvětlováno, zdůvodňováno.
11.2.3 POPISNÝ POSTUP
Popisný postup má některé rysy společné s postupem informačním (objektivnost, občas
enumerativnost). Neměl by však mít oslabenou koherentnost, při popisu by měla být
zachována posloupnost, aby byl popisovaný jev adresátovi představen jako uspořádaný
celek. Doporučuje se popisovat podle jedné (zvolené) linie v prostoru: zleva doprava, shora
dolů, popř. od nejnápadnějšího jevu k jevům méně nápadným, výrazným.
Užitečnou variantou popisu (který je velmi obtížný pro svou statičnost) je popis dějový.
Popisované statické jevy se přibližují krátkým sdělením o jejich užívání, vlastnostech
v aktuální činnosti atd.
11.2.4 VÝKLADOVÝ POSTUP.
Výkladový postup se užívá tehdy, je-li nutno vyjádřit vnitřní uspořádanost nějakého jevu
či události.
Výkladový postup tedy musí být koherentní – autor si musí rozmyslet, která témata
(znaky) jevu podá a v jakém sledu. Text výkladu musí být kohezní – souvislost mezi
jednotlivými sděleními musí být jasná, je třeba svazovat jednotlivá témata do souvislostí
časových, příčinných, účelových.
Výkladový postu je objektivní, nese znaky nadčasovosti.
11.2.5 ÚVAHOVÝ POSTUP
Úvahový postup klade vysoké nároky jak na autora textu, tak na adresáta (perceptora).
Vyskytuje se převážně (i když ne výhradně) v textech psaných. Může být v úvodu
(předmluvě) k textům odborným, bývá součástí textů řečnických. V uměleckých textech je
prostředím pro vyjádření autorových myšlenek – bez nároku na vyřešení jevu v úvaze
probíraného.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
82
Pro svou věcnou neukončenost, neuzavřenost nebývá úvahový postup součástí textů
informačních.
11.3 Slohové útvary
Výsledkem textování vybraným slohovým postupem je slohový útvar:
Zpráva, oznámení
Dominuje nesubjektivní stručné vyjadřování. Namísto rozvitých souvětí často i větné
ekvivalenty (viz zde kap. 8) s číselnými údaji.
Vypravování – chronologické, retrospektivní (teorie rozlišuje další možnosti řazení
dějů ve vypravování – posloupnost paralelní, řetězovou, roztříštěnou, mozaikovitou).
Ve výrazových prostředcích jsou dominantní slovesa a jejich rozvíjející větné členy.
Významnou funkci mají prostředky zajišťující spojitost (kohezi) textu – zájmena, částice
modifikující sdělení, slovesný čas – jeho odlišení zobrazující řazení dějů.
Popis – prostý, odborný (odlišný od výkladu) dějový, umělecký (s rysy subjektivity).
Pro náležitý účinek sdělení je nutno zvýšit počet výrazů charakterizujících popisovanou
entitu – tj. adjektiv a substantiv ve funkci přívlastků shodných a neshodných, podstatnou
roli hrají výrazy kondenzující text – adjektiva slovesná, předložky primární i sekundární,
spojovací výrazy signalizující charakter vedlejší věty, popř poměry v koordinačních
syntaktických jednotkách.
Výklad – induktivní nebo deduktivní.
Výrazové prostředky odborného textu (termíny, kondenzace textu dějovými adjektivy)
podřízeny funkci – postupnému vyložení, osvětlení jevu. V učebním textu je funkce
vysvětlovací zesílena, přibývá množství vět příslovečných příčinných, účelových,
podmínkových, časových.
V některých typech populárně naučných nebo učebních textů lze připustit přítomnost
prvků popisu nebo vypravování. Mělo by se však tak dít jen v míře, která podporuje
původní funkci – odborně sdělovací.
Je nežádoucí, když nad touto funkcí (vlivem příznakových, tedy pro text neobvyklých
postupů) výrazně převáží např. funkce persvazivní.
Úvaha je slohový útvar s výraznými subjektivními rysy. Uplatní se v ní prvky popisu
a vypravování, a to se všemi jejich výrazovými prostředky. Jejím úkolem není podat
„řešení“ tématu, o to více by měla být koherentní, obsahy by měly být organizovány
jednotícím principem (plynoucí čas, postup prostorem, klíčový osoba…). Úvaha nese často
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
83
rysy parafrázované (či předpokládané) polemiky, autor stanovuje tezi a pokračuje
argumenty a protiargumenty.
Všechny typy slohových postupů a útvarů (se všemi variantami) lze použít v textu
uměleckém – ten je odrazem autorovy schopnosti sdělit myšlenku (stav, pocit), jakýmikoliv
účinek zajišťujícími prostředky.
SHRNUTÍ KAPITOLY
Kapitola 12 systematizovala informace, které nebyly pro studenty neznámé – témata jsou
předmětem výuky na středních školách.
Slohové postupy a útvary jsou uvedeny do nových souvislostí – je připomenuta jejich
prostupnost a možnost míšení v některých typech textů. Tím je ovšem vyzdvižena nutnost
zachovat přiměřenou stylovou (tedy formulační) „čistotu“ v textech, kde by míšení
slohových postupů a útvarů rozmělňovalo jejich funkci – v textu administrativním,
odborném, učebním.
ŘEŠENÁ ÚLOHA (12)
Vyhledejte v následujícím populárně naučném textu prvky vypravování. Vypište
je a pojmenujte:
Tygr ussurijský je vrcholovým predátorem, kromě člověka nemá přirozeného nepřítele.
Ve svém teritoriu pronásleduje vlky a levharty, a má-li příležitost, zabíjí je.
Tygr ussurijský žije v doupěti v jeskyni či pod vývratem stromu, odkud podniká za dne
i za soumraku po pravidelných stezkách výpravy za kořistí. Tygři rádi plavou a přeplavou
široké řeky nebo mořské úžiny. K vyhlédnuté kořisti se nejprve připlíží a pak jí srazí
rychlým skokem. Asi z 85 % se živí jelení zvěří a divokými prasaty, loví také goraly,
v případě nutnosti i menší savce, jako jsou zajícovci, nepohrdne ani rybami. Příležitostně
loví i medvědy, a to i plně dospělé samce. Větší kořist si tygr ukrývá a opět se k ní vrací.
Je to samotář, tygři se setkávají jen při páření, jinak si své teritorium před ostatními jedincí
hájí.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
84
12 ŘEŠENÉ ÚLOHY
ŘEŠENÍ KONTROLNÍ OTÁZKY (1)
Charakterizujte češtinu z hlediska genealogického, tedy z hlediska příslušnosti do
jazykové rodiny a jazykové větve. Do jaké skupiny v rámci slovanských jazyků čeština
patří?
Charakterizujte češtinu z hlediska typologického.
Čeština je slovanský (západoslovanský) flektivní jazyk.
ŘEŠENÍ KONTROLNÍ OTÁZKY (2)
Vyhledejte v příslušné kodifikační nebo normativní příručce, zda jsou jako spisovná
hodnocena
a) slova:
Brejle – ano; psisko – ano, je sice expresivní (augmentativum, slovo zveličelé), ale to
neznamená, že je nespisovné;
akorát – slovo (příslovce) z latiny přes němčinu (akurát), alovníky je nehodnotí jako
nespisovné, ekvivalent – jen, pouze hodí se však pro komunikáty stylově nižší. Příruční
slovník a databáze lexikálního archivu (cas.cz), Slovník spisovného jazyka českého
(cas.cz)
Barák – ano, ze španělštiny prostřednictvím němčiny
a) tvary
dvěmi dětmi – ne; číslovky dva, oba mají duálové skloňování, v 7. pádě je koncovka ma:
dvěma dětmi. Slovo dítě se v jednotném čísle skloňuje podle vzoru kuře, v mn. Č.
podle vzoru kost.
našimi odpověděmi – ne, slovo odpověď se skloňuje podle vzoru kost, v 7. pádě je
v souhlase s tvarem vzoru kostmi koncovka -mi: tvar odpověďmi.
kupuju auto – ano, tvar kupuje sice stylově nižší, ale koncovka -u je spisovná, je to
varianta ke koncovce -i (kupuji). Tvary se liší stylově (styl vyšší / styl nižší).
sed jsem si - ne, chybně je část slovesného tvaru – sed. Příčestí činné („elové“), tedy sedl,
je nazváno právě podle sufixu -l, který ho charakterizuje. Zkrácená podoba příčestí se
vyskytuje ve dvou oblastech (bez vzájemné souvislosti, jak uvádí dialektolog Jaromír
Bělič) – ve středočeských dialektech, tedy i v interdialektu obecná čeština a částečně na
Ostravsku – zde patrně pod vlivem polštiny.
koupil jsi si – ano
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
85
koupil sis – ano (častější na Moravě), pomocné sloveso být (gramatický morf) se stahuje
v „s“ a připojuje se za reflexivum (zvratné, reflexivní zájmeno) si. Podobně i v situacích:
Kams to dal? Tys ho neviděl? Mněs to nedal; „s“ se připíná za první přízvučné slovo ve
větě.
Koupils – ano, sloveso koupit tentokrát bez reflexiva se, „s“ (viz výše) se připíná ke
slovesnému tvaru (koupils to také?)
koupil si si – ne. Gramatický morf je zapsán bez počátečního j (které se nevyslovuje).
ŘEŠENÍ KONTROLNÍ OTÁZKY (3)
k oboře [k?oboře]
z oka [s?oka]
máš uši [máš?uši // mášuši]
lov ustal [lof?ustal // lofustal]
podobojí [pot?obojí // podobojí]
nejudatnější [nej?udatňejší //nej?udaťňejší // nejudatňejší // nejudaťňejší]
v ústavě [f?ústavje]
zaúpět [za?úpjet // zaúpjet]
vyudit [vi?uďit // viuďit]
zaonačit [za?onačit // zaonačit]
v ústí [f?úsťí]
s autem [s?autem]
pod oknem [pot?oknem // podoknem]
ŘEŠENÍ KONTROLNÍ OTÁZKY (4)
Naznačte slovní a větné přízvuky (//) ve výpovědích:
1. Zítra se tam // pojede // podívat.
2. Včera tam už // nepřijeli.
3. Byl jsem se // podívat //na výuku češtiny.
4. Byl bych ti to // řekl.
5. A přejděte // na druhou stranu // chodníku.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
86
ŘEŠENÍ KONTROLNÍ OTÁZKY (5)
1. Talentovaný český 3D designér Rosťa Prokop se s námi s exkluzivním předstihem
podělil o svou novou vizi Škody Octavia třetí generace, ovšem s motorem
zastavěným uprostřed (PŘÍSLOVCE).
2. Snímek Uprostřed nicoty nabízí nekonvenční směs komedie, dramatu
a teenagerovské romance. (PŘEDLOŽKA)
3. Kokosové ostrovy zabírají pár kilometrů čtverečních ležících na dvou atolech, které
tvoří dvacet sedm korálových ostrůvků pohozených uprostřed Indického
oceánu. (PŘEDLOŽKA)
4. Jak být za minutu učesaná podle posledních trendů? Učešte si pěšinku doprostřed.
Až takhle je to snadné! Pěšinka na stranu a patka dokážou rysy v obličeji zjemnit,
naopak pěšinka uprostřed rysy zvýrazňuje a podtrhuje. (PŘÍSLOVCE)
ŘEŠENÍ KONTROLNÍ OTÁZKY (6)
Vyhledejte v odborné literatuře příslušné údaje k doplnění tabulky ve sloupcích
Definice, Příklad:
Slovesa podle vidu Definice Příklad
slovesa párová nedokonavá a dokonavá
slovesa tvoří dvojici
sedět –sednout
vzít – brát
psát napsat
slovesa nepárová obouvidová Slovesa plní obě funkce.
Vidový rozdíl lze (ne
zcela přesně) rozpoznat
z kontextu.
Bývají často „razantně“
opatřena předponou.
jmenovat,
komunikovat
(najmenovat,
vykomunikovat)
slovesa nepárová imperfektiva
tantum
Nemají protějšek ve tvaru
vidu dokonavého.
slovesa způsobová:
muset smět, moci, mít,
chtít
slovesa nepárová perfektiva tantum Nemají protějšek ve tvaru
vidu nedokonavého.
nadchnout (se)
ŘEŠENÍ KONTROLNÍ OTÁZKY (7)
text slovesný tvar určitý způsob (modus)
indikativ
imperativ
kondicionál
čas (tempus)
préteritum
prézens
futurum
Mohl byste otevřít okno? mohl byste kondicionál
přítomný
-----
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
87
Vůbec to neposlouchejte. neposlouchejte imperativ -----
Dobře, nebudeme to
poslouchat.
nebudeme
poslouchat
indikativ futurum
Ty mě neposloucháš! neposloucháš indikativ prézens
Napíšeš mi brzo? napíšeš indikativ futurum
Budeš mi psát často? budeš psát indikativ futurum
Kup mi něco! kup imperativ -----
Koupíš mi to? koupíš indikativ futurum
Často kupuješ hlouposti. kupuješ indikativ prézens
Nebudu už kupovat
hlouposti.
nebudu kupovat indikativ futurum
Vybrala by sis raději ten
dárek sama?
vybrala by sis kondicionál
přítomný
-----
ŘEŠENÍ KONTROLNÍ OTÁZKY (8)
1. Pod pojmem vyhynulý zvířecí druh si většina lidí představí dinosaury nebo
trilobity, avšak živočichů, kteří zmizeli nebo mizí ze světa, je celá dlouhá řada.
2. Musel se zamyslet, protože takovou otázku vůbec nečekal, a potom v klidu
odpověděl.
3. Až mu budeš volat, nezapomeň se ho zeptat, proč tenkrát nepřišel a proč nám
nedal vědět.
4. Konala se slavná svatba, a jestli neumřeli žijí, tam dodnes.
5. Pokosil ještě celou loučku, a protože věděl, že se už nevrátí, nechal tam i ten starý
deník, který mu kdysi, když byl ještě sám, tolik pomohl.
ŘEŠENÍ KONTROLNÍ OTÁZKY (9)
Direktivní komunikační funkce – pokyn, prosba, příkaz.
Sloveso v přísudku Otázková forma jako
výrazový prostředek
výzvy
Otevři okno! imperativ ---
Otevřeš okno? indikativ /
Otevřeš prosím okno? indikativ ---
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
88
Otevři prosím okno! imperativ ---
Otevři prosím okno. imperativ ---
Otevřel bys okno? kondicionál /
Kdy už to okno konečně
otevřeš?
indikativ ---
Můžeš otevřít okno? indikativ modálního
slovesa
/
Všechny výše uvedené výpovědi lze dále modifikovat částicemi (prosím, už, konečně),
oslovením atd.
ŘEŠENÍ KONTROLNÍ OTÁZKY (10)
Posuďte funkčnost odkazů ve wikipedii.
Opava (německy Troppau,[3]
polsky Opawa, slezsky Uopawa/Uopava, latinsky Opavia/Oppa
via) je statutární město v Moravskoslezském kraji. Leží v Opavské pahorkatině na řece Opavě a žije
zde přibližně 56 tisíc[1]
obyvatel. Původně byla centrem Opavského knížectví a v letech 1742 až
1928 hlavním městem rakouského, resp. českého Slezska se zemskými úřady.
Sídlí zde Zemský archiv, Slezské zemské muzeum, Slezské divadlo nebo Slezská univerzita,
významnými památkami jsou např. konkatedrála Nanebevzetí Panny Marie, kostel svatého
Vojtěcha, radnice Hláska nebo kaple svatého Kříže. Každoročně se ve městě koná
festival Bezručova Opava.
Do kolika odborných oblastí Vás zavedou? (Odkazy je nutno otevřít.) Je spektrum
úvodních odkazů (hyperlinek) pro představení města úplné, dostatečné?
Srovnejte se stránkou Hlavní stránka | Statutární město Opava (opava-city.cz)
Při hodnocení je třeba vzít v úvahu všechny (konstantní vlastnosti textu:
informačnost, funkčnost, podíl na typu činnosti, adresnost, akceptabilnost).
Řešení je individuální – všechna řešení však by měl spojovat fakt, že stránka ve wikipedii
je zaměřena výhradně kulturněhistoricky (jazyky spojené s názvem města, charakteristika
stavebních památek).
Městský portál je tematicky široký – naprosto v souladu s předpokládanou růzností
potenciálních adresátů.
ŘEŠENÍ KONTROLNÍ OTÁZKY (11)
a) Vyhledejte výrazové prostředky textu odborného (a pojmenujte je)
b) Vyhledejte výrazové prostředky textu administrativního (a pojmenujte je)
Výňatek ze Zákona o vysokých školách:
§ 50 Přijímací řízení
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
89
(1) Přijímací řízení se zahajuje doručením přihlášky ke studiu vysoké škole nebo její
součásti, která uskutečňuje příslušný studijní program. V přihlášce uchazeč vždy uvede
jméno, popřípadě jména, příjmení, rodné číslo, bylo-li přiděleno, a adresu místa trvalého
pobytu na území České republiky, popřípadě bydliště mimo území České republiky; cizinec
uvede též datum narození, pohlaví, bydliště v České republice a státní občanství.
(2) O přijetí ke studiu ve studijním programu, který uskutečňuje fakulta, rozhoduje děkan
fakulty. O přijetí ke studiu ve studijním programu, který uskutečňuje vysoká škola,
rozhoduje rektor.
(3) Na soukromých vysokých školách rozhoduje o přijetí ke studiu orgán určený vnitřním
předpisem.
(4) Na rozhodování o přijetí ke studiu se nevztahují obecné předpisy o správním řízení.
(5) Rozhodnutí musí být vyhotoveno písemně do 30 dnů od ověření podmínek pro přijetí
ke studiu, musí obsahovat odůvodnění a poučení o možnosti podat žádost o přezkoumání a
musí být uchazeči doručeno do vlastních rukou. Způsob náhradního doručení stanoví
vnitřní předpis. Uchazeči, jehož pobyt není znám, se doručuje vyvěšením rozhodnutí na
úřední desce.
(6) Uchazeč má právo nahlédnout do všech svých materiálů, které mají význam pro
rozhodnutí o jeho přijetí ke studiu.
Výrazové prostředky textu odborného (funkce odborně sdělná):
a) Lexikální: termíny (nesmějí být v odborném textu synonymizovány, i kdyby se
měly často opakovat): přijímací řízení (pozn.: termínem není výraz přijímací
zkouška!), studijní program, státní občanství, rozhodnutí, vysoká škola, rektor,
uchazeč
b) Gramatické prostředky – morfologické: slovesné pasivum (zahajuje se, bylo
přiděleno, být vyhotoveno atd., nepříznakový přítomný čas sloves;
syntaktické: přesná formulace sdělení bez nadbytečných větných členů, bohatě
rozvitá větná stavba – ale jen tam, kde je to nutné pro přesnost a úplnost sdělení
(např. v části (1).
a) Stylistické – explicitně vyjádřené horizontální členění textu (číslo paragrafu,
číslování odstavců)
Prostředky textu administrativního – funkce direktivní a operativní:
Řízení zahajuje uchazeč (podáním přihlášky), děkan, rektor rozhodují, způsob doručení
rozhodnutí, varianty při nedoručení do vlastních rukou…, uchazeč má právo…
Výrazové prostředky: lexikální: podstatná jména slovesná kondenzující text (přijetí,
doručení, rozhodování, rozhodnutí…) morfologické – opět slovesné pasivum a
jednota slovesného času (prézentu).
Převažuje direktivní funkce směrem k vysoké škole a jejím orgánům.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
90
Operativní funkce směrem k uchazeči posílena: uchazeč má právo…
ŘEŠENÍ KONTROLNÍ OTÁZKY (12)
Vyhledejte v následujícím populárně naučném textu prvky vypravování. Vypište
je a pojmenujte:
Tygr ussurijský je vrcholovým predátorem, kromě člověka nemá přirozeného nepřítele.
Ve svém teritoriu pronásleduje vlky a levharty, a má-li příležitost, zabíjí je.
Tygr ussurijský žije v doupěti v jeskyni či pod vývratem stromu, odkud podniká za dne
i za soumraku po pravidelných stezkách výpravy za kořistí. Tygři rádi plavou a přeplavou
široké řeky nebo mořské úžiny. K vyhlédnuté kořisti se nejprve připlíží a pak jí srazí
rychlým skokem. Asi z 85 % se živí jelení zvěří a divokými prasaty, loví také goraly,
v případě nutnosti i menší savce, jako jsou zajícovci, nepohrdne ani rybami. Příležitostně
loví i medvědy, a to i plně dospělé samce. Větší kořist si tygr ukrývá a opět se k ní vrací.
Je to samotář, tygři se setkávají jen při páření, jinak si své teritorium před ostatními jedincí
hájí.
- Sled popisných sdělení je řazen chronologicky, jako by byl vylíčen den
vyplněný lovem – blíží se stezkami i vodou, plíží se ke kořisti, srazí ji, ukryje
ji, vrací se k ní.
- V úseku Tygři rádi plavou a přeplavou široké řeky nebo mořské úžiny. K
vyhlédnuté kořisti se nejprve připlíží a pak jí srazí rychlým skokem. je
posloupnost dějů důsledná (nejprve – pak)
- Text obsahuje expresiva: rádi (plavou), nepohrdne (rybami), je samotář.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
91
13 PŘÍLOHY
13.1 Slovní druhy
Český
termín
v pl.
Mezinárodní
termín v sg.
Mezinárodní
termín v pl.
Slovo / slovní druh
Podle
formálního
kritéria
Podle
obsahově-
-sémant.
kritéria
Podle
syntakticko-
funkčního
kritéria
podstatná
jména
substantivum, -a, N substantiva, -Ø, N ohebné základní autosémantické
přídavná
jména
adjektivum, -a, N adjektiva, -Ø, N ohebné základní autosémantické
zájmena
pronomen,
pronomina, N
pronomina, -Ø, N ohebné nástavbový autosémantické
číslovky numerale, -e, N
numeralia,
numeralií, N
ohebné nástavbový autosémantické
slovesa verbum, -a, N verba, -Ø, N ohebné základní autosémantické
příslovce
adverbium,
adverbia, N
adverbia, -ií, N neohebné základní autosémantické
předložky prepozice, -e, F prepozice, -í, F neohebné nesamostatný synsémantické
spojky konjunkce, -e, F konjunkce, í, F neohebné nesamostatný synsémantické
částice partikule, -e, F partikule, -í, F neohebné nesamostatný synsémantické
citoslovce interjekce, -e, N interjekce, -í, N neohebné
nástavbový
(specifický)
(synsém./
autosém.)
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
92
13.2 Zájmeno jenž
(Sledujte analogii se zájmenem on.)
Rod Mužský Ženský Střední
Jednotné číslo
N on jenž ona jež ono jež
G jeho, ho,
jej
jehož jí jíž jeho, ho,
jej
jehož
D jemu, mu jemuž jí jíž jemu, mu jemuž
A živ. jeho, jej,
ho, -ň
jehož, jejž
ji již ho, jej, je jež
neživ. jej, ho jejž
L (o) něm (o) němž (o) ní (o) níž (o) něm (o) němž
I jím jímž jí jíž jím jímž
Množné číslo
N živ. oni již ony jež ona jež
neživ. ony jež
G jich jichž jich jichž jich jichž
D jim jimž jim jimž jim jimž
A živ.
i neživ.
je jež je jež je jež
L (o) nich (o) nichž (o) nich (o) nichž (o) nich (o) nichž
I jimi jimiž jimi jimiž jimi jimiž
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
93
13.3 Zájmeno týž/tentýž
Zájmeno týž/tentýž
Rod Mužský Ženský Střední
Jednotné číslo
N živ.
i neživ.
týž/tentýž táž/tatáž totéž
G téhož téže téhož
D témuž téže témuž
A živ. téhož touž/tutéž totéž
neživ. týž/tentýž
L (o) témž(e)/tomtéž (o) téže (o) témž(e)/tomtéž
I týmž/tímtéž touž/toutéž týmž/tímtéž
Množné číslo
N živ. tíž/titíž tytéž táž/tatáž
neživ. tytéž
G týchž týchž týchž
D týmž týmž týmž
A tytéž tytéž táž/tatáž
L (o) týchž (o) týchž (o) týchž
I týmiž týmiž týmiž
(týmaž rukama, nohama, očima, ušima)
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
94
13.4 Duálové tvary číslovek dva, oba
Číslovka dva (dvě), oba (obě)
pád číslovky
1. dva, dvě, oba, obě
2. dvou, obou
3. dvěma, oběma
4. dva, dvě, oba, obě
6. (o) dvou, obou
7. dvěma, oběma
13.5 Slova s duálovým skloňováním
Tvary slov s duálovým skloňováním
Pád Duálové tvary slov
Nsg. koleno, rameno, ruka, noha, prsa, oko, ucho, dvě, obě
Gpl. kolenou, ramenou, rukou, nohou, prsou, očí, uší, dvou, obou
Dpl. kolenům, ramenům, rukám, nohám, očím, uším, dvěma, oběma
A, Vpl. kolena, ramena, ruce, nohy, prsa, oči, uši, dvě, obě
Lpl. (o) kolenou, ramenou, rukou, nohou, prsou, očích, uších, dvou, obou
Ipl. koleny, rameny, rukama, nohama, očima, ušima, dvěma, oběma
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
95
13.6 Skloňování kombinovaných číslovkových výrazů
Skloňuje se číslovka, jméno počítané věci je stále ve Gpl.
N dva tisíce tři sta dvacet korun
G dvou tisíc tří set dvaceti korun
D dvěma tisícům třem stům dvaceti korun
A dva tisíce tři sta dvacet korun
L (o) dvou tisících třech stech
dvaceti
korun
I dvěma tisíci třemi sty dvaceti korun
Číslovka i jméno počítané věci se skloňují shodně (kromě N a A)
N dva tisíce tři sta dvacet korun
G dvou tisíc tří set dvaceti korun
D dvěma tisícům třem stům dvaceti korunám
A dva tisíce tři sta dvacet korun
L (o) dvou tisících třech stech
dvaceti
korunách
I dvěma tisíci třemi sty dvaceti korunami
Číslovka v řádu „sto“ se neskloňuje, jméno počítané věci se skloňuje
N dva tisíce tři sta dvacet korun
G dvou tisíc tři sta dvaceti korun
D dvěma tisícům tři sta dvaceti korunám
A dva tisíce tři sta dvacet korun
L (o) dvou tisících tři sta dvaceti korunách
I dvěma tisíci tři sta dvaceti korunami
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
96
13.7 Některé jazykové jevy komunikátů s rysy mluvenosti
(spontánnosti) – mluvenostní syntax
Níže vypsané jevy nelze charakterizovat jako projevy nespisovnosti – jsou to specifika
mluveného projevu.
Nejsou sem zahrnuty (nepatří sem) chyby v syntaktické výstavbě výpovědi – anakolut,
zeugma, atrakce, kontaminace.
1. Užívání zájmen (osobních, frekventovaných ukazovacích)
A on hned, že věděl, že to tak bude …
Ukažte mi takový ten proužek tam vzadu…
2. Přesouvání jádra výpovědi na začátek výpovědního celku
Tašky padaly ze střech, no hrůza…
Kávu mu nabízela, ale on že ne…
3. Eliptičnost výpovědí (elipsy situační, kontextové)
Co si dáte? Co obvykle?
K 1: Nevím, neměli byste tam zajít?
K 2: My nechceme.
Beru na vědomí. Uzdravte se.
4. Dvojí vyjádření téhož členu
Mám na něho svůj názor, na toho chlápka.
5. Dodatečné zpřesňování
Proč to nedodělali, když to věděli, že, … dost dopředu…
6. Spojování výpovědí polysémními spojovacími výrazy
(Příklady jsou na hovorové užití vtažného zájmena co, jež pravidelně nahrazuje
zájmeno který.)
My, co jsme tam byli…
My hoši, co spolu mluvíme…
Chuť, co Vás dostane.
7. Několikerá platnost užitého kontaktního výrazu (zde výraz „no“)
No teda! (podtrhuje emocionálnost)
… no, já nevím … (pomáhá vyjadřovat nejistotu)
No, řekni to přece … (pomáhá zesilovat apel)
8. Významově nevyhraněné výrazy
teda, jaksi, třeba, jako… (zpravidla jsou signálem nevyslovené, neformulované
změny modality výpovědi)
9. Modelové syntaktické konstrukce (podléhající „módním trendům“)
Jde o to, že…, je to o …, přišlo mi …
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
97
10. Křížení syntaktických větných perspektiv
Východiska:
Dejte mi látku na letní šaty.
Potřebuju, aby se to dobře nosilo.
Reálná výpověď:
No, na takový letní, aby se to dobře nosilo.
11. Paralelnost syntaktických konstrukcí mluvčího a adresáta (rozdíly v paralingv.
charakteristikách)
K 1: S Blažkem je to hnusný!
K 2: S Blažkem je to hnusný?
(Rozhovor matky s dcerou o učiteli.)
12. Větné konstrukce s nejasným sémantickým vztahem
No a prej to Haničce vyzkoušela a teď zkoušela, zkoušela a ono to nepadlo.
13. Nenoremnost v rovině zvukové (grafické), lexikální, morfologické jako
deklarace neoficiálnosti (popř. s jinými funkcemi – jako vyjádření kooperace
s ostatními komunikanty…)
14. Lexikum charakterizující (deklarující) příslušnost k sociální (profesní) skupině
super, hnusný, vychytávka, ajťák …
15. Opravy
• výslovnostní
Nechtěl to vysloo … vysloVOvovat tak přehnaně…
• gramatických kategorií jmen a zájmen (souvisí se změnou větné perspektivy)
• opravy slovesného způsobu (Napište … mohla byste mi napsat tu adresu?)
Literatura:
MÜLLEROVÁ, O. Mluvený text a jeho syntaktická výstavba. Praha: Academia, 1994
Zdroje ukázek:
Materiál z výše uvedené publikace + archiv vyučující + ČNK (český národní korpus).
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
98
SHRNUTÍ STUDIJNÍHO TEXTU
Studijní text Současný český jazyk slouží studentům oboru Audiovizuální tvorba. Profil
absolventa tohoto oboru zdůrazňuje i schopnost pracovat tvůrčím způsobem s psaným a
mluveným textem. Je proto nezbytné seznámit se s vybranými jevy jazyka a řeči, aby se
vyloučila náhodnost, nekompetentnost, neodůvodněná subjektivita při práci s texty různé
funkce, rozsahu a typu.
Důraz je položen
1. Na znalosti a dovednosti z oblasti mluveného textu (základy spisovné výslovnosti
a členění mluveného textu);
2. na funkčnost slovních tvarů a jejich komunikační uplatnění
3. na schopnost posoudit funkčnost stylistického útvaru v souvislosti s typem
činnosti, pro niž je pořizován.
Cílem úkolů zařazených v učebním textu nejen procvičuje probíraný obsah, ale přivádí
studenta k dalším informačním zdrojům, které by se měly stát samozřejmou oporou v
jeho pozdější profesionální práce s textem.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
99
LITERATURA
ČERNÁ, A. aj. Na co se nás často ptáte. Praha: Scientia, 2002.
ČMEJRKOVÁ, S. – DANEŠ, F. – SVĚTLÁ, J. Jak napsat odborný text. Voznice: Leda,
1999.
Elektronické slovníky a zdroje ÚJČ.
Dostupné z: Internetová jazyková příručka - Ústav pro jazyk český (avcr.cz)
HAVRÁNEK, B. – JEDLIČKA, A. Česká mluvnice. Praha: SPN, 1988.
HOFFMANNOVÁ, Jana, Jiří HOMOLÁČ, Eliška CHVALOVSKÁ, Lucie JÍLKOVÁ,
KADERKA, Petr, MAREŠ, Petr, MRÁZKOVÁ, Kamila. Stylistika mluvené a psané
češtiny. Praha: Academia, 2016.
HÖFLEROVÁ, E. Průvodce tvaroslovím současné češtiny. b. m. Vade mecum bohemiae,
2019.
LOTKO, E. Slovník lingvistických termínů pro filology. Olomouc: Univerzita Palackého,
1999, 2000.
KLEIN, Z. Atlas sémantických gest. Praha: HZ Editio, 1998.
KOŘENSKÝ Jan. Komunikace a čeština, H & H 1992.
MÜLLEROVÁ, O. Mluvený text a jeho syntaktická výstavba. Praha: Academia, 1994.
Pravidla českého pravopisu: školní vydání včetně Dodatku. Praha: Fortuna, 1999.
(V textové části Pravidel naleznete užitečné výklady – např. k interpunkci.)
Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 1994, 2001.
SVOZILOVÁ, N. Jak dnes píšeme / mluvíme a jak hřešíme proti dobré češtině.
Praha: H & H, 2003.
SVOZILOVÁ, N. – PROUZOVÁ, H. – JIRSOVÁ, A. Slovesa pro praxi: valenční slovník
nejčastějších českých sloves. Praha: Academia, 1997.
SVOZILOVÁ, N. – PROUZOVÁ, H. – JIRSOVÁ, A. Slovník slovesných, substantivních
a adjektivních vazeb a spojení. Praha: Academia, 2005.
.
Eva Höflerová, Monika Horsáková - Současný český jazyk
100
PŘEHLED DOSTUPNÝCH IKON
Čas potřebný ke studiu Cíle kapitoly
Klíčová slova Nezapomeňte na odpočinek
Průvodce studiem Průvodce textem
Rychlý náhled Shrnutí
Tutoriály Definice
K zapamatování Případová studie
Řešená úloha Věta
Kontrolní otázka Korespondenční úkol
Odpovědi Otázky
Samostatný úkol Další zdroje
Pro zájemce Úkol k zamyšlení
Pozn. Tuto část dokumentu nedoporučujeme upravovat, aby byla zachována správná
funkčnost vložených maker. Tento poslední oddíl může být zamknut v MS Word 2010
prostřednictvím menu Revize/Omezit úpravy.
Takto je rovněž omezena možnost měnit například styly v dokumentu. Pro jejich úpravu
nebo přidávání či odebírání je opět nutné omezení úprav zrušit. Zámek není chráněn
heslem.
Název: Současný český jazyk
Autor: doc. PhDr. Eva Höflerová, Ph.D., Mgr. Monika Horsáková
Vydavatel: Slezská univerzita v Opavě
Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě
Určeno: studentům SU FPF Opava
Počet stran: Klikněte sem a zadejte text.
Tato publikace neprošla jazykovou úpravou.