1. Průvodní list a organizace kurzu

První blok seznamuje s pojmem „literatura“, s tím, co vše si pod ním můžeme představit a jak s tím můžeme pracovat. Načrtnuta je historická proměnlivost extenze tohoto pojmu. Je rozlišena literatura v širším významu a literatura v užším významu. Je vyloženo, proč má smysl se literaturou zabývat.

V opoře studujeme s. 8-12.

Ustavení toho, co jsme vymezili jako uměleckou literaturu, tedy konstituce dnešního chápání literatury je historický proces, který počíná v období tzv. rané modernity a který je spojen s mnoha proměnami západní společnosti a kultury od sklonku středověku. V tomto bloku upozorníme na odlišnost středověkého a raněnovověkého chápání „literatury“ a na různé aspekty formování toho, čemu říkáme „literatura“ dnes.

V opoře studujeme s. 13-20.

Zatím jsme se zabývali tím, co je to / co to může být literatura. Došli jsme k tomu, že existuje několik návrhů, jak může být specifičnost literatury (v užším významu, tedy umělecké literatury) vysvětlena. Pro tuto specifičnost jsme použili termínu literárnost. V tomto bloku se seznámíme s několika koncepty, které se snaží literárnost, tedy podstatu umělecké literatury, definovat: ukážeme jejich přínos, ale i jejich limity.

V opoře studujeme s. 21-27.

Chceme-li nějak vymezit či ohraničit literaturu, nemusíme tak učinit definováním její podstaty, ale můžeme otázku pojmout „z vnějšku“, jako otázku, jak funguje to, čemu říkáme literatura. To je otázka literární konvence.

Ve společnosti, v níž literatura funguje, může mít různé funkce, především funkci formativní, poznávací a estetickou.

V opoře studujeme s. 28-32.

Literaturou se zabývá vědní obor, patřící do skupiny věd humanitních, zvaný ve středoevropské tradici literární věda. Samotné označení odborného psaní o literatuře za vědu je zpochybňováno a třeba v západní tradici není vůbec běžné. Nahlédneme v tomto bloku na tyto otázky a také na kontext, v němž literární věda existuje (filologie). 

V opoře studujeme s. 33-39.

Navážeme na předcházející výklad a budeme se věnovat jedné ze tří hlavních složek literární vědy: literární teorii (teorii literatury). Seznámíme se zde jednak s charakterem literárněteoretického přístupu k literatuře, jednak s jednotlivými úseky literární teorie (teoretické zkoumání umělecké literatury vs. teoretické zkoumání samotné literární vědy), jakož i se specifickými subdisciplínami, zejména s těmi, které řadí o okruhu teorie literárního díla, tradičně nazývané poetikou.

V opoře studujeme s. 40-45.

V tomto tématu přistupujeme k další části literární vědy – k literární historii. Je to ta část literární vědy, které je pro laiky nejvíce viditelná – mj. proto, že tvoří drtivou část výkladů o literatuře na střední škole. Literární historie se na rozdíl od teorie nezabývá literaturou z hlediska obecných principů, ale naopak se zabývá konkrétními literárními díly, autory, čtenáři, národními literatury, a to v průběhu času, tzn. jakožto historickými zjevy.

V opoře studujeme s. 46-51.

Třetí částí literární vědy je literární kritika. Její postavení je však poněkud jiné než v případě teorie a historie: jejím hlavním úkolem je sledovat, interpretovat, hierarchizovat a hodnotit současnou literární produkci, což se může v různých podobách (od pouhého „novinového“ referování po minuciózní interpretační výkony) a s využitím různých metod. Pojetí a funkce kritiky jsou historicky proměnlivé. V podstatě se pohybuje mezi dvěma póly: jedním je věda a druhým umění.

V opoře studujeme s. 52-56.

Literatura je na světě především k tomu, aby byla čtena. Jde tedy o specifický typ komunikace mezi lidmi: zde mezi autorem a jeho čtenáři. Jelikož, jak už víme, je literatura umění vytvořené z jazykových jednotek, je literární komunikace typem komunikace řečové. Na jejím pozadí zde vymezíme zvláštnosti literární komunikace a představmíme model literární komunikace, který je variací Jakobsonova komunikačního modelu.

V opoře studujeme s. 57-61.

V tomto bloku se budeme blíže věnovat entitě, která stojí na počátku literární komunikace: autorovi. Ukážeme, že pojmem autor (básník, spisovatel…) mohou být označovány různé věci. Je potřeba oprostit se od naivního pohledu, který ztotožňuje hlas, který hovoří v literárním díle, s reálně existujícím člověkem, jenž je pod textem podepsán. Rozlišení různých rovin a pochopení historických proměn je nezbytné pro pochopení problematiky autorství.

V opoře studujeme s. 62-70.

V tomto tématu se budeme zabývat tím, kdo stojí na opačné straně komunikačního procesu než autor: čtenářem. Na problematiku čtenáře nahlédneme symetricky jako na autora: čtenář může být pochopen jako historicky existující osoba (čtenář vně díla), jako entita předpokládaná textem (modelový čtenář) a také jako ten, koho oslovuje vypravěč (adresát).

V opoře studujeme s. 71-76.

Je-li podstatou komunikace předávání významů, platí to samozřejmě i pro literární komunikaci. Při každé práci s literárním textem je důležité uvědomit si specifika významového dění. Toto téma seznamuje se základními pojmy, jimiž se významové dění v literatuře popisuje. Důležité je především odlišení rozumění dílu (povaha mentálních struktur) a výkladu díla (povaha textová).

V opoře studujeme s. 77-82.

Opakovací test