— 250 —
— 251 —
v jich překladech. Byly stejně příznivě přijaty mladými umělci soudobými stejně jako knihy Dostojevského a není pochyby, že v několika letech projeví se jich vliv v budoucích románech v míře, již nelze posud určití. Postřehne se vsak. že jen menšina spisovatelů byla zaujata tím, co je obecenstvu principem obnovy v ruských dílech, totiž jich vášnivým a mravním rázem. Většina umělců uvědomila si naopak živě krajní zájem intriky, bizarrnost osob u Dostojevského, obdivuhodnou sílu analysy, šíři komposice u Tolstého zastavujíc se tak se zálibou u jich zásluh technických a ne u toho. co se nám zdá býti příčinou jich úspěchu, u prudkosti, neklidné vroucnosti, jimiž vyjádřili své osobní city ve svých dílech, u intensivnosti a jakosti jich emocí.
Tento fakt je význačný a obecný: vřelá citovost charakterisuje všecka díla cizí, která postupně působila na francouzskou literaturu od posledních sto let a která přeměnila ji tak, až ji přetvořila. Až do konce XVIII. věku skoro naši spisovatelé nežádali po autorech klassických, Italech Ječ rad technických, předpisů a vzorů; co příklad Spanělů inspiroval Corneillovi na rodomontadách, příklad dějepisců latinských na rétorice a přísné velikosti, bylo úhrnem nepatrné a pocházelo od předků a příbuzných našeho plemene. Zcela jinou revoluci zahájil Rousseau podporován anglickými romanopisci, kterou dále vedli Chateaubriand, pí de Staél, romantikové. Co uvedli do Francie, co uložili obecenstvu a dali mu milováti, byla nová citovost, jež zajisté byla v duši jich čtenářů, poněvadž mohla býti vzbuzena, již však předchozí umělci nedovedli vyjádřiti a jejíž vzory byly jen v germánských literaturách Německa a Anglie. Po vzoru
velikých spisovatelů této země dali cítiti naši romantikové a jich předchůdci kouzelné a velkolepé vzněty, jež budí pohled na krásné a chmurné krajiny, pojímali člověka ne více po způsobu Descartesově jako živočicha především rozumového, jehož citovost snadno ovládaná se projevuje sladkými a klidnými hnutími, nýbrž jako bytost nadevše a prudce vášnivou, šílenou láskou a hněvem, zoufalou melancholií, exaltovanou a strženou nadšením, tím větší a obdivuhodnější, čím více tyto záchvaty bolesti a rozkoše unášely a rozrušovaly.
Celý názor na svět a společnost byl dotčen touto změnou v pojetí člověka. Literatura, zdálo se, stávala se nemravnou, poněvadž vynášela činy a chování, v nichž rozum a konvence ustupovaly inspiracím citovosti, poněvadž neviděla zásluhu v nabytí nebo zachování si společenského postavení, v taktu, počestnosti, ve vážnosti obchodní nebo světské, nýbrž v ryzosti a šlechetnosti srdce, poněvadž domáhala se pro prosté, chudé, poskvrněné slávy, aby mohli býti velkými, dobrými, oddanými, vroucími a čistými. Zdálo se, že literatura stává se náboženskou, že i chválila, v čem evangelická morálka odporuje přesnému rozumu, co má šíleně milosrdného, srdečného, i činila z Boha bytost neurčitou, shovívavou, rozptýlenou v nádheře přírody, spíše otce než soudce. Všemi těmito rysy, novým obrazem, jejž romantismus podal o přírodě, člověku, Bohu, působil revoluci v iiloze, jaká až do něho byla přikládána citovosti ve vedení života a postupu myšlénky. Romantismus provolával její povýšenost a triumf, zvítězil tím, obnovil celý obor literatury od formy po obsah, přivábil k sobě všecky lidi, již byli spíše vznětlivými než dobrými logiky, byl zvláště přivítán mladými lidmi a ženami a způ-
— 252 —
— 253 -
sobil, že naše knihy od počátku tohoto století pochodí spiše od písemnictví severních než jižních.
Od té doby se zůstalo při tom; všichni velicí populární autoři francouzští plodí knihy spíše jímavé než rozumové, snaží se přepjati úlohu citovosti u člověka na útraty rozumu. Romanopisci realističtí, kteří mají opravdu vliv na obecenstvo, Zola a Daudet hloubi ještě více tento problém, analysují lépe pocity a city, vybavují se z určitých a npřílišených thesí sentimentálnych: nejsou proto méně vášnivými a co proklamují ve svých knihách, není povýšenost rozumová nebo dokonalá rovnováha duševní, nýbrž síla vášní nebo v nižší jich formě, pocitů. Balzac vymknul se nesmírností svého genia této jednostrannosti, avšak Michelet a jiní vnesli citovost do dějepisu a na katedru, Sainte-Beuve a Taine do kritiky, George Sand do idealistického románu, Delacroix a Berlioz clo malby a hudby: všichni, kdož odvolávají se k romantikům jinak než podobností formovou, dali ve svých dílech převahu indexu citovému, jejž jsme se pokusili charakterisovati a i dnes ti mladší spisovatelé, kteří chtějí dobyti obecenstva, postupují morálkou, ne-íi estetikou, geniů z r. 1830.
Ale tito měli také jiné dědice a někteří z umělců, již po nich nastoupili, byli vedeni některými okolnostmi své výchovy literární k tomu, že zmenšovali a seslabovali sentimentalism, jejž byli obdrželi. Romantikové popisem, kterému se podrobují pro celý ten vnější svět, jenž vyvolává tak živá hnutí duševní, péčí, aby nalezli formu výrazu, jež by podala ty mohutné vášně, jež chtěli ukázati, byli stylisty; zhotovili si s tisícerými obtížemi nový jazyk, složitý a bohatý, jejž jich nástupci ještě více vytříbili. Pozvolna dostalo se verši celé přesné a složité
techniky, jež vedla k raffinovanostem Parnassu. V prose vykonala se práce obdobná; G-oncourtové, Flaubert, všichni, kdo jdou jich stopami, byli předem grammatikové a řemeslníci slov. Pozvolna v této škole básníků a prosatárů péče o výraz převážila péči o věc, jež se měla vyjádřiti a jakož vášeň je prvek, kalící krásný řád period nárazy a inter-. jekcemi, jež si oblibuje, jakož dokonalé věty hodí se lépe k ryzím ideám, lépe ještě k prostým postřehům barvy a tvaru - básníci a část romanopisců doby císařské byli necitliví a popisní, krajní hodnoty rozumově umělecké a především malířské, veliké vědy a hlubokého pozorování, ale malého vlivu na obecenstvo, jež žádalo si i dále děl méně dokonalých, ale rozechvělejších vášněmi lidskjani.
Beze vší pochyby z části této potřebě špatně ukájené, jakož i později kruté surovosti našich naturalistu, jich tónu spíše nenávistnému než sou-strastnému, je nutno přičisti úspěch většiny cizích spisovatelů, jež jsme studovali. Jak jsme viděli, jediný povídkář do frančiny přeložený, jenž nebyl populárním a rázem přijat četnou skupinou čtenářů, je Edgar Poe, u něhož převládá temperament rozumový a jenž požívá naopak diskrétní slávy u umělců stylistů. Jindřich Heine zdál se ještě obecenstvu býti příliš rozdělen mezi všemi spornými hnutími své duše, příliš málo prostým a přímým. Turgeněv líbil se více větší citovostí, Dickens konečne a nejnověji Dostojevský a Tolstoj děkovali zcela zřetelně za svůj úspěch vroucnosti a výlevům svých vznětů. Co lze uzavírati z nerovného roztřídění proslulosti těchto literátů, potvrzuje, co plyne z poměrné popularity našich různých spisovatelů. U obecenstva čtoucího francouzsky v tomto věku, přesněji v jeho třídách zámožných než chudých,