284
ABNE KOVÍK:
ve Vídni nejsou však ještě nijak zvláště špatné: i čtvrť s největším počtem přeplněných bytů (X. s 18*52 proc.) je pod průměrem vypočteným pro 25 měst statisticky vyšetřených, který činí 2T9 obyvatelstva. Daleko hůře je na př. v Praze a Liberci, kdež tvoří byty o jednom nebo dvou pokojích daleko větší procento.
Při posuzování poměrů bytových padá také na váhu způsob použití bytů: vaří-li se, pere-li se, pracuje-li se v něm. A tu v prvé řadě poutají pozornost byty bez kuchyně, jichž je velice značný počet (v Liberci na př 57 5, v libereckých předměstích dokonce 79-2 proc, a bydlí v nich 48 7, resp. 76*2 proc. obyvatelstva). Z největší části jsou to zase byty sklepní a podkrovní, jež jsou bez kuchyně: v libereckých předměstích je 91*7 proc. sklepních a 92 3 proc. podkrovních bytů bez kuchyně. Velký je také počet bytů užívaných zároveň k účelům živnostenským. Ve Vídni r. 1890 bylo v starých okresech 13-7 a v nových 12*7 proc. bytů užíváno zároveň k provozování živnosti. Také v Praze, Liberci, v Plzni a Opavě bylo přes 10 proc. takových bytů. Jakkoli se pak jeví všeobecná tendence ubývání takových bytů, v Praze, Plzni a Brně se počet jich naopak rozmnožil! Zvláště nepříznivé poměry jsou ovšem tam, kde k účelům obytným a živnostenským zároveň užívá se velikého procenta bytů o jednom a dvou pokojích, jako je tomu v Praze a Liberci.
Jiná stinná stránka poměrů bytových zvláště ve velkých městech jsou podnájemníci a nocleháři, jimiž těžce trpí intimnost rodinného života. Ve Vídni v Rudolfsheimu 1767 proc. obyvatelstva bydlí v cizích bytech, ve Favoritech 10'12 proc. V Praze kolísá počet noclehářů mezi 2*6 proc. (Malá Strana) a 146 proc. (Josefov). (Pokračování.)
Literární historie dnes a zítra.
Methodologické a historické poznámky Arne Nováka.
Stanovití a přesně vymeziti dnes pole a úkol literární historie, vytknouti a určitě vyjádřiti veškeré prostředky a methody, jimiž domáhá se svých cílů dosud většinou jen tušených ve velkých obrysech, bude spíše údělem a možností budoucnosti než doby přítomné, za níž literární dějezpyt teprve vybavuje se z postavení dvojakého a emancipuje se z područí disciplin spřízněných a blízce příbuzných. Spor starých tradicí humanistických a nového názoru přírodovědeckého odehrál se v nitru literární historie s prudkostí a přivodil řadu trapných krisí, jimiž trpíme dosud. Otřesy, jež zasáhly filologii, skvělý odkaz doby Erasmovy a Reuchlinovy, pocítila i literární historie. Prohlášena pak kulturními historiky, hlavně v opojných okamžicích nejvetšího pohrdání dějinami politickými, za pouhé odvětví vědy jich vlastní, uvědomila si záhy, že násilné přetržení všech svazků s jazykovědou nezůstalo bez bolestných jizev i otevřených ran, jichž zánět volal po
LITERÁRNÍ HISTORIE DNES A ZÍTRA.
285
reakci. Snazší byl smír literární historie s katastrofou, nikoliv náhlou, ale tím hlouběji zasahující, jež potkala ideologickou esthetiku, jež druhdy dávala přísné a těsné normy studiu literárně-historickému. Již dnes, přes neuspokojené námitky a pochybnosti věřících dosud Gott-schallů, ten Brinkův a Bulthauptů, lze tvrditi, že pro literární dějezpyt byla katastrofa ta pouhým štěstím. V osvobozujícím tom hnutí mnohotvárném a bohatém na vzněty a ideje předcházela literární historii kritika svádějíc první srážky a druhdy i celý bitevní plán koncipujíc, tesala i první stezky do skal nedostupných jindy dějepisu literárnímu, bortila a bořila záseky předsudků čnících v cestě. Tím těžší a obtížnější jest rozhodnutí poměru obou, a hlasy, jež chtějí míti literární historii pouhou applikací kritiky, příliš jsou vážny j avšak nesčetné množství specielních případů, kladoucích přísné a přesvědčivé námitky, nedovoluje jim dáti úplně za pravdu, ba nakloňuje shod-nouti se s názorem, jenž zří v kritice jednu z četných a závažných pomocných věd literární historie. Nastíniti několika rysy, načrtnouti několika obecnými liniemi emancipační zápas literární historie za vlastní neodvislost, jež pro dnešek ovšem jest sladkou aspirací a vábivou vidinou, demonstrovati na několika blízkých zjevech jeho stadia, vytušiti z některých případů výsledky celého toho úsilí a čočkami, nedokonalými arciť a primitivními, přiblížiti obraz literární historie budoucnosti, jest úkolem a tužbou, odvážnou snad příliš a sebevědomou, několika těchto poznámek a gloss.
I.
NejstarŠí pokusy literárně historické odpovídají přirozeně primitivnímu stavu poznání: jako dítě, jako divoch nedovede postoupili za předmět, nýbrž ustrne na povrchu věci, tak začáteční zabývání se knihou nese se k pouhému konstatování znaků vnějších, na první pohled do oka bijících a s představou knihy zároveň se vybavujících. Zevnějšek knihy, skizza jejího obsahu, stručná data jejího vzniku seskupují se jako hlavní obsah začátečních pokusů literárně historických. Jméno autorovo vyvolává záhy interes o ostatní jeho práci, vročení a datum obrací zájem k současným spisům spjatým vzájemně obsahem a souhrn prací téhož spisovatele brzy vede k jeho datům životopisným. Konstatování bibliografické slučuje se s údaji biografickými; systematické a pedantické stol. XVIII. uvádí vše to v soustavu a sestavuje a seskupuje z rozptýlených a roztroušených poznámek, zápisků, dat a úryvků bibliografické přehledy a katalogy a činí tak v první své polovici začátečné kroky k systematické literární historii. Pojítko, jež bylo nutno mezi číslicemi a knihopisnými údaji najiti, poskytovala historiografie politická dostupující v hřejivém výsluní osvíceného absolutismu vrchole. U nás pracovali v tom směru v zevrubných a přesných svých pracech Četní členové »Učené společnosti* ; vyvrcholení jejich snah a souhrn materiálu jimi nastřádaného podávají literárně historické práce J. Dobrovského, jež nad všední a zkorna-
286
ARNE NOVÁK:
tělou schematičnost nejednou vysoko povznáší attický vtip a ironické žíhadlo kritického žáka Lessingova. Více než třicet let po Dobrovského »Geschichte der böhmischen Sprache und Litteratur« (1792) dokumentuje J. Jungmann velkou »Historií literatury české* (1825) vnitřní rozpor své generace a dvojakost vlastního životního názoru. Cíl a účel »Historie literatury české* Jest romanticko-nacionální a prozrazuje národovce kultivujícího v Čechách snahy, Jahnovy a romantického filologa, sledujícího intence bratří Grimmův: odhaliti totiž národu pestré a stkvělé bohatství literatury psané jazykem vlastním a duchem svérázným. Cesty vsak, jimiž Jungmann domáhal se svých cílů a účelů, mluví o rationalistovi a osvícenci uctívajícím Wielanda a Voltaira; ustrnul-li první díl i při skrovných a suchých úvodních charakteristikách jednotlivých údobí na bibliofilském katalogisování a shromažďování, applikoval druhý methodu různých »Gelehrten Lexikonů,* typických věku XVIII. a favorisovaných vytrvale i Lessingem.
Kompromisní toto dílo zrodilo se až po své době; léta dvacátá jsou již dobou převratu. Rozkvět studia germanistického, značený jmény K. Lachmanna a J. Grimma, splývá s pokrokem, jakým obdaří kritikové německé romantiky studium památek literárních; kritické snahy a polemické výsledky Lessingovy a Herderovy nesou ted žeň, estheticism idealistních škol pokantovských působí účinně na literární historii. S obrazem toho vývoje setkáme se ještě, ale již ted můžeme praesumovati dojem, který nám vtiskne: methoda bibliograficko-bio-grafická výlučně applikovaná na literární historii se překonává a odhazuje. V díle W. Wackernagla (1848), přesného a vytrvalého učence s jasným rysem pedanterie a úzkoprsosti, nabývá methoda ta ztělesnění, a ponurá jeho »Deutsche Literaturgeschichte,« jež právem od-poručována začátečníkům kvapícím příliš rychle přes studium detailů a dat k ideám obecným, překvapuje a unavuje neutěšeným oceánem knih a horečným střídáním jmén a letopočtů. Smířiti bibliografii dusivou a odpuzující s idejemi doby, vdechnouti cifrám a údajům kniho-pisným život, pokusil se v působivém později, ale na poprvé nevlídném a uzavřeném svém díle literárněhistorickém A. Koberstein (f 1870.)
Získali-li si tito literární historikové klidem a zevrubností, podrobností a rozmyslem obdiv učených vrstev, jež v jejich stopách sestavovaly školní učebnice a příručky mnohdy bez jediné ideje a beze všeho porozumění pro hlubší problémy literární (u nás na př. Šembera (1869) a často čítaný Tieftrunk (1885 třetí vydání), netajily se široké davy čtenářstva se zálibou, již věnovaly směsi kultúrnohistorických causerií, bibliografických suchých údajů a pestrých ilustrací. Po vzoru mělké a ploché, ale čtenáři hltané a často kupované literatury Köni-govy, již duševní niveau i stkvěla úprava staví po bok románům Ebersovým a skvostně vázaným ročníkům Gartenlaube, píše V. Flajš-hans »Pisemnictvi České slovem i obrazem* (1897—1901). Autor, povoláním i přesvědčením filolog, akcentoval mnohonásobně a více ohnivě než přesvědčivě bibliografickou stránku svého díla zazlívaje nedostatek knihopisné zevrubnosti jiným publikacím toho druhu a sku-
LITERÁRNÍ HISTORIE DNES A ZÍTRA.
287
tečně koncentroval zájem svůj spíše na vše, co neradi pohřešujeme v díle výlučně bibliografickém na př. na úplný nadpis a vročení díla, než na zachycení proudů ideových a koloritu doby a národa, jehož literatura jest výrazem nejupřímnějším. Své bibliografické poznatky spojil feuilletonistickými úvahami z dějin kulturních a politických a vycházeje tak vstříc tužbám čtenáře zradil své intence bibliografické.
Polemické i exaktně vědecké útoky činěné na bibliograficko-bio-grafickou methodu v literární historii, jež vyložily její kusost, neúplnost a úzkoprsost, její nedokonalost a neschopnost zachytiti to, co jest duší a vlastním dechem literatury, vykázaly bibliografii místo nové, služebné ovšem a podřízené, nepodcenovatelné a nezbytné, místo vědy pomocné. Postavena v týž poměr k literární historii, v němž k historiografii politické stojí sfragistika, epigrafika, diplomatika, topografie atd; a upřeno-li Jungmannově »Historii literatury české* právo analogie s Palackého »Dejinami národu českého,* vykázáno jí obdobné místo, jaké zaujímá pomocný spis Palackého »Popis království českého.* Jest-li pro botanika systematikou se zaměstnávajícího nezbytným požadavkem zevrubný a úplný přehled všech řádů, druhů, variet a aberací téže třídy, neobejde se literární historik bez obšírného a důkladného seznamu a výčtu všech spisů téhož autora a téhož období s uvedením veškerých vydání, vzájemných změn a odchylek, seřazeného jasně a přehledně, v systému daném věcnou i ideovou příbuzností a příčin-ností. Seskupí-li pak vědecký bibliograf kolem autora neb údobí veškerou literárněhistorickou literaturu jednající o temže předmětu, do-vede-li seřaditi ji a sestavením již oceniti a odlišiti živné zrno od plevele, dovede-li při rozsáhlosti literatury o té oné věci vytčením děl rozhodujících a principielních nalézti přehlednost, může jeho práce skutečně činiti nárok na jméno bibliografie vědecké.
Vzor a program podobné práce dal K. Goedeke slavným svým dílem »Grundriss zur Geschichte der deutschen Dichtung aus den Quellen,« vycházejícím dnes v druhém úplně přepracovaném a mnohonásobně rozmnoženém vydání (po smrti Goedekově r. 1887. pořádá s pomocí odborných pracovníků Ed. Goetze); účelnost a přesnost díla, získávající si jak začátečníka tak vyškoleného již pracovníka, jemuž ušetří množství času i námahy při shledávání literatury mnohdy nekonečné neb nedostupné, slučuje se tu s úplností a akribií. Aby dílo toho rázu nezastarávalo a nestávalo se neúplným, snaží se němečtí odborníci dvojím směrem. Každoroční hekatomby statí časopiseckých, disertací, školních programů, produktivních kritik, samostatných spisů, kompilačních publikací ihned se zpracují, roztřidují, stručně posuzují v specielně bibliografickém vědeckém sborníku »Jahresberichte für neuere deutsche Literatur,« jehož jednotlivé stati odborníky sestavené mohou se pokládati za přímé pokračování Goedekova »Grundrissu,« vynikajíce však nad něj tím, že neregistrují pouze, nýbrž břitce a pronikavě kritisují. Jinak pracuje se v bibliografii tím způsobem, že autoři velkých monografií v úvodu neb závěru' shrnují veškeru práci předchozí, netajíce se se svým vlastním stanoviskem k publikacím cizím;  ovládání celého materiálu a uvedení jeho jest
288
ARNE NOVÍK:
téměř všeobecným požadavkem, dosti vzácným však zjevem jest, podá-li v takovém přehledu autor skutečně pragmatický obraz vývoje názorů o té oné věci; nepřemožitelná ješitnost příliš tu bránívá.
V zemi, v níž po nesmělých a nedokonalých pokusech Dou-chových a Urbánkových nedostatek zájmu a podpory dal zajiti bibliografickému katalogu vydávanému několik let >Spolkem knihkupeckých účetních,* a kde tudíž není ani bilance trhu literárního, nelze vůbec mluviti o bibliografické práci ve službách literární historie. Není ani listu toho druhu, nejsou síly, jež by měly odvahu a vůli vzdelávati dlouholetý ten úhor; duchaplně a zdravě drem. J. Jakubcem (Naše doba VI., 4. a 5.) projektovaná společnost pro novočeskou literaturu, jejímž neposledním úkolem měla býti starost o bibliografii, se neuskutečnila, >Skupina pro práce bibliografické při komisi v příčině pramenů k poznání literárního života v Čechách, na Moravě a ve Slezsku při České akademii věd a umění* posud nedala jediné známky života a činnosti. Nesklamou naděje, jež kladou kruhy literární do vědeckého semináře pro novou českou literaturu, zřizovaného právě při fakultě filosofické?
II.
Teprve v periodách, kdy literární historie zhostí se dusivého a nezdravého korsetu methody bibliografické, vstupuje v těsné styky s kritikou. Požehnaná ta chvíle, bohatá idejemi a vzněty, polemikami a diskusemi, nenastupuje ve všech ústředích a periodách kulturního života v stejné době. Cesty kritiky a literární historie křižuji se pravidelně, bývají však někdy paralelní. Řekové vypěstili kritiku literární, třeba že neuvedli ji v určitý a pevný systém ; avšak není to historik literární, nýbrž filosof, který kritické zásady řeckého klasicismu vyslovil a objasnil. Roztroušeně shledáme u Římanů řadu bystrých a duchaplných úsudků o dílech uměleckých a ostře přibroušených apercus o spisovatelích i jejich slohu, aniž vše to soustavně applikováno bylo na dějiny písemnictví latinského. Druhá polovice XVIII. věku dá vznik literární kritice, k níž již v t. zv. renaisančních esthetikách XVI. a XVII. ději se náběhy; ale Anglie doby té nemůže jmenovati nikoho, kdo by na dějiny knih a idejí jimi hlásaných byl užil pronikavosti Addi-sonovy, podobně jako Francie Boileauova, Perraultova a Diderotova upadá v diletantism, mluví-li o dějinách literárních. Klasicism německý předchází estheticko-kritický boj Lipska a Zurychu ; ale, třeba že úvahy a referáty v »morálních týdennících* obou stran nejsou bez vtipu a vervy, nepokouší se nikdo povznésti se nad stanovisko biblio-thekáře, líčí—li vývoj písemnictví. *)
*) O vývoji kritiky literární psáno bylo častěji, nejpronikavěji snad E. Henne-quinem v úvodě ku » Vědecké kritice*: pro dějiny francouzské kritiky, jejíž fase jsou tak typické pro kritiku vůbec jako fase literární historie německé pro literární historii vůbec, pěkný přehled podává N. Trepka ve stati >Literární kritika a kritikové ve Francii* (přeložena též v Literárních Listech r. 1892).
LITERÁRNÍ HISTORIE DNES A ZÍTRA.
289
Výlučně esthetické stanovisko kritiky nemá smyslu historického, ba spíše neguje úplně vývoj historický. Typickými příklady jest francouzská kritika doby Ludvíka XIV. a v Německu Lessing. Normální vkus, jehož přestoupení se kriticky tresce, stanovený dvorem Versaill-ským a Akademií, jest směsicí tradic literární etikety a pravidel přejatých z Poetiky Aristotelovy. Pravidla z antiky řecké a římské recipovaná nechápou se historicky; nikomu nepřipadá, že jejich platnost jest politickým zřízením, náboženským kultem, mravním pořádkem národa řeckého a latinského, nýbrž jejich cena a závaznost staví se na stejný stupeň pravidel Euklidových. Neměří se jimi relativně, nýbrž absolutně ; jsou normami nejen pro díla autorů, vzrostlých avychovaných na jejich tradicích, nejen pro kusy ucházející se o přijetí na dvorní scénu, nýbrž pro díla všech dob a národů. Kritika ta nemůže arciť literární historii poskytnouti pražádné živné látky.
Lessing vyšel ze studia antiky a pravidla antická prohlásil platnými i pro literaturu své doby a svého národa; antické bohy zbavil sice allongí a střevíčků dvora Ludvíkova, ale přece jimi měřil umění současné; jako jeho předchůdce a odpůrce Gottsched i on nevykládal díla, nýbrž soudil je t. j. chválil a haněl. Že Lessing jest téměř úplně bez významu pro vývoj literární historie, vysvětluje se dvěma poměry: jednak polemickým rázem jeho činnosti, jednak jeho odmítavým stanoviskem ku kritice jdoucí dále za knihu. Bojovník a polemik nešetří historických řádů a neuznává historické oprávněnosti, jeho činnost úmyslně je ruší a odmítá. Privilegia, jimiž Marie Te-resie mohla hájiti v sedmileté válce své právo, byla Fridrichovi Velkému k výsměchu; Lessing pohrdal historickou oprávněností a zdů-vodněňostí těch, jež nemilosrdně zničil v »Literárních dopisech*. Jeho kruté útoky byly neoprávněny historicky, ale zdůvodněny mravně; totéž tvrdil Fridrich o bitvě u Rossbachu. Lessing bojoval s knihami, nikoliv s autory, o spisovateli, jeho poměrech, o vzniku a determinujících příčinách díla nechtěl ničeho věděti; rozhorleně v »Antikvář-ských dopisech* odmítá paskvilanství, klepařství, utrhačství a při tom skizzuje nevědomky biografickou methodu Sainte Beuveovu.
Skutečně marně hledáme literárního historika, jehož jméno dalo by se připnouti k Lessingovi, jeho kritická methoda nenese ovoce, jež by literární historie mohla česati.   Velké národní rozpjetí ducha německého koncem minulého  a* počátkem našeho věku nezůstane však bez vlivu na historiografii literární: racionalism naučí ji chápati spořádanou organisaci a lahodný soulad, klasicism odvede ji na půdu antiky, revoluce odhalí zkrvavené tělo vášně a odboje, pokantovská filosofie idealistická přináší vysoká hlediska esthetická a mravní, války za svobodu vzmuží   k projevům  uvědomění národního, romantika otevře prístup k problémům zázračného a nepochopitelného. Nový, ""íhatý obsah ideový vyplní i díla literárně historická a vyspělost for-ální stane se i jejich údělem. Reakcionář W. Menzel předejde svou vele a paradoxně psanou »Die deutsche Literatur* plamenného po-ika a soudce své doby G. Gervina.   Velkolepé své dílo (1835) na-ŕvá »Geschichte der deutschen Dichtung*; nejsou to dějiny něme-
290
ARNE NOVÁK:
ckého umění slovesného, nýbrž národních idejí lidu německého. Smysl pro historický vývoj není nejsilnější stránkou Gervinova díla, i on odsuzuje a chválí, a klasicism Lessingův a Goethův jest mu přísnou normou. Studuje více myšlenkovou povahu děl než uměleckou techniku, a v čele literatury nejdou básníci a umělci, nýbrž myšlenkoví zápasníci a bojovníci. Třeba že jeho hlediska dnes jsou opuštěna, třeba že poslední slovo o tom onom zjevu literárním nehledá dnes nikdo u Gervina, nýbrž u Scherera, vracejí se i nyní historikové k jeho břitkým úsudkům a rozvádějí uchvacující paralely, v nichž publicistický duch jeho si liboval.
Je-li dílo Gervinovo činem rozeného literárního historika, jenž v době velkých idejí neubránil se býti jich příliš výmluvným zastancem, jest slabý jeho odlesk K. Sabiny »Dějepis literatury československé staré a střední doby« (1866) diletantskou prací kompilujícího publicisty, jejž náhodou těsné poměry národní přivedly na dráhu literárně historickou aniž mu daly možnost průpravy a erudice. Dobro-družriost a povrchnost Sabinova neutajila se ani v tomto nesouměr-ném spisu, jímž vane ostrý vzduch příznačný roku 1848, jehož Sabina byl nejdokonalejším ztělesněním.
Zvítězil a prorazil-li Lessing naprostým nedostatkem Šetrnosti a smířlivosti k historickému, tkví-lí jeho význam a síla hlavně v tom, že vývoj literární příliš až násilně rychle poháněl ku předu, vyko-nal-li nejblahodárnější čin negativní kritikou, jest Herder v tom jako vůbec ve všem jeho antipodem. Zdrželivý chlad a odměřená úcta, již chovali k sobě, vysvětluje duševní jich poměr. Klasicism učí se arcif od obou a k nepoznání nerozlučně seskupuje součástky z myšlenkového díla jich vzaté v celku novém a překvapujícím, takže dává zjev ten i podnět k pochybnostem o zásadném rozdílu obou, neprávem, neboť tu odehrává se proces dějinný zachycený Heglem : z these a inthese vzniká nová a rázovitá synthese. Rozdíl plemenný a původový, rozdíl výchovných poměrů dal by příležitost k poučné a poutavé paralele, jejíž konečné výsledky a závěry dlužno napověděti i tam, kde není místa pro její rozvedení. Lessingem vyvrcholuje a zavírá se stará perioda kulturní: osvíceného nacionalismu, Herder zahajuje novou : národního romantismu. Lessing vytrhl s plným hero-ismem svého mužného charakteru vysoký a slavný vzor duchovního snažení v klasické antice, již pomáhal očisfovati od pozdních a rušivých přídavků a přílepků. Herder ukázal k cestám, jimiž nutno k němu spěti. Lessing žil a umíral pro ideál antický, Herder pracoval pro kulturu národní. Vyšetřiv a bystře pochopiv nejjemnější vztahy a útky této, nepřestával akcentovati, že jen souhlasem podmínek, tkvějících v mravních, náboženských, národnostních poměrech, může vzniknouti skutečný kulturní život umělecký a neúnavně ukazoval k historickým analogiím. Po stopě filosofa Montesquieu a theologa Lowthe došel již r. 1769 k určitému a pevnému závěru, že literatura a umění vůbec těsně vyrůstají a determinovány jsou sociálními, přírodními a mravními poměry národa, který je produkoval. Dílo umělecké jest již jemu znakem psysochologie národní. Bibli neměří jako Semler, Michaelis,
LITERÁRNÍ HISTORIE DNES A ZÍTRA.
291
a konečně i Lessing a Reimarus pravidly abstrahovanými rationalistickou spekulací, nýbrž vykládá ji z ducha lidu hebrejského, z půdy Palestiny a národního zřízení Židovstva. Poesie národní nenormalisuje pravidly Poetiky Aristotelovy, ale opět hledá kořeny její v terraině, z něhož klíčí, v názorech a obyčejích lidu, který ji stvořil. Vezmete-li, tvrdí, Laponci jeho mech a jeho soba, ieho věčný chlad a led, přestane pěti své originelní písně, právě jako Španěl zapomene a odnaučí se svým romancím, vytrhnete-li jej z údolí řek obrostlých oranži a man-dlovníky. Pokud odhady Herderovy dotýkaly se poesie národní, působily hluboce a rozhodně, shrnouti vsak je jako nový ideový podklad literární historie, nebylo jemu dopřáno. Francie koncipovala ze skizz Herderem načrtaných úplný plán nové theorie literárně historické, krajané Herderovi nerozvinuli předpokladů svého filosofa, neaplikovali jich na dějiny písemnictví a postoupili k methodě exaktní, socio-logicko-přírodovědecké, v literární historii teprve tehdy, když promluvili Francouzi Své slOVO. (Pokračování.)
J. Meier-Gräfe: Příspěvkv k moderní esthetice.
Přeložil Stanislav K. Neumann. (Pokračování.)
PŘEDSTAVITELE UMĚNÍ JINDY A DNES.
Naše umělecká kultura musela upadnouti, jakmile veškera umělecká síla vrhla se na specielní obor, obraz a skulpturu. Tato sku-" tečnost neumenŠí je poznáním, že tento vývoj byl dílem slávyplných dějin, které již v nejzářivějších fásích novější kultury počaly. Při tom nelze popříti, že nejslavnější epochy lidstva došly svého významu bez všemohoucnosti obrazů. Řekům nelze přece vytýkati nedostatek pudu k umělecké činnosti. Národ, jenž se v naší době uměleckým svým významem snad jediný měřiti může se Řeky, Japonci měli ovšem obrazy, ale měli je jako Řekové, měli své skulptury a svou výzdobu nástěnnou; tyto nebyly všem vysokostojícím národům konečným cílem v jejich umělecké ctižádosti, nýbrž jedním z mnoha výronů jejich bohaté kultury. Zcela jistě jsou tato díla tím nejdůležitějším z jejich umění, co dnes od nich máme, daleko není tím jediným; korunují celek, jenž ve všech svých částech jest druhem jejich druhu. Pro kulturní stupeň své doby znamenají proto nekonečně méně než dnes díla podobného významu pro uměleckou potenci naší doby. Z řeckých dějin lze podobné lidi, jako byl Phydias, vyškrtnouti, aniž se změní obraz řecké kultury. Co však zbude, vezme-li se naší době několik tuctů jmen anebo, kdyby nešťastná náhoda zničila všecky brazy? Co zaslouží si u nás esthetického povšimnutí, nehledíme-li ". docela abstraktnímu uměni? Tato ideální souvislost všech uměleckých ěl s celkem působila, že umění patřilo lidu, že bylo pochopeno , milováno.
ARNE NOVÁK: LITERÁRNÍ HISTORIE DNES A ZÍTRA. 33ľ
Literární historie dnes a zítra.
Methodologické a historické poznámky Arne  Nováka. (Pokrač.)-
Elementa, z nichž Sainte-Beuve a Taine vybudovali stavbu nové literární historie, lze rozptýleně a nesouvisle shledati v názorech filosofů XVIII. věku, ale romantika francouzská teprve se pokouší uceliti. je a seskupiti. Madame de Staél tušila a vyslovila totéž, co jest obsahem četných úvah a statí Herderových a měla dosti iniciativy, aby pobízela k aplikaci těch zásad na studium dějin vývoje uměleckého. Učený a přísný Villemain líčil díla literární v rámci doby, jež je zrodila a s knihou spojoval,   nepřesně třeba někdy a nahodile, biografické a charakteristické znaky jejího spisovatele. V soustavu biografickou, pevně vymezenou a určitě článkovanou,  uvedl různé odhady a úsudky ty Sainte-Beuve;   vysloviv požadavek biografického reportérství postoupil od knihy k spisovateli, a proměnil písemnictví v soustavu nikoliv knih, nýbrž charakterů uměleckých. Vůdčího místa, jež přisuzují mu dějiny kritiky, nepřiřkne mu historie vývoje dějin literárních ;   ocení však poctivě a plně jeho nepopěrnou zásluhu o povznesení techniky podobizny literární. Podobizna jeho jest bohatá a vřelá, šťavnatá a barevná; odvrací se od studia jednoho převládajícího rysu ku zkoumání celého komplexu bytosti umělecké, a třeba že dociluje svých účinů prostředkem málo exaktním, rysy anekdotickými a dokumenty sebranými nejen v korespondenci, nýbrž i Šatně, nejen v dennících,  nýbrž i v banálních okamžicích procházky a večeřadla, nelze jí podceňovati. Literární historik užije té methody, a to mnohdy se štěstím a úspěchem nikoliv prostředním, jedná-li se o poitretování osobnosti jediné, ale shledá ihned její kusost a troskovitost, má-li jí stačiti na vylíčení literatury celého údobí neb celého národa. Jest klamno viděti v písemnictví souhrn několika vynikajících a rázovitých osobností právě jako omylem jest,  redukuje-li se veškeren život literární na snažení abstraktních hromad a davů, ať slují již raca, národ či jednotlivý stav.
Opustila-li dnes literární historie až na několik výjimek, a mezi nimi uzříme i G. Brandesa, Sainte-Beuvea, sluší to vpočítati na účet muže, jehož byl autor >Pondělků* Janem Předchůdcem. Dráha, jež. leží mezi jménem Sainte-Beuvea a Tainea, jest daleko větší než ta, jejíž meze znamenají paní de Staél a Sainte-Beuve. Byl-li Sainte Beuve spíše denní kritik, zrazený básník a kousavý a duchaplný causeur, jest H. Taine filosof literární historie. Exaktnost a půvab, signifikující každý jeho řádek, ať jedná již o Dickensovi Či cestě do Španěl, o Napoleonovi či rozmaru Pařížanky, Tintorettovi či Titu Li-viovi, uzpůsobily tohoto filosofa, aby se stal klasikem historie literární. Vyšed od exaktních věd přírodopisných a sociologických nerozpakoval se Lamarcka a Darwina přenésti i do historie literatur a vy-tknouti v ni zákony vzájemné odvislosti. Jeho dílo ničí veškeru dosavadní nahodilost a anekdotičnost. pracuje exaktně a psychologicky. Za krokem Sainte-Beuvea od díla k autorovi  činí Taine krok nový
332
ARNE NOVÁK:
od autora k společnosti, jež jej zrodila a v race, milieu, momentu vidí trojnásobnou formuli pro odvislost jednotlivce od ústředí, z něhož vyšel. Literatura podává, dle hrdých a krásných slov »Anglické literatury* psychologii jednoho národa. Po jásavém přijetí tohoto stanoviska, jež zkoumání knih dává nový úplně vědecký podklad a ranou smrtící omračuje dřívější kritický estheticism, poznala krititika, že vlastně Taine ji substituuje ^historií literární, a nesnažila se šetřiti norem Tainem stanovených v'referátech o divadlech, galeriích, kon--certech a nových knihách, jež jsou jednou z hybných pák denní žurnalistiky. Literární historie však nalezla tu nový živný a bohatý program a zmocnila se ho s radostnou otevřeností. Tainovy požadavky dávají literární historii jednotnou basi, na níž lze vybudovati dějiny písemnictví všech dob i národu, přinášejí pevné pojítko, jehož nedostatkem zničila sebe samu methoda bibliografická, jehož nemohlo jrodati ani esthetické cenění děl literárních ani Sainte-Beuvovo portrétní umění. Úskalí, jež nesla Tainova methoda s sebou, odkryto později a akcentováno druhdy příliš silně, uvědomění si ho nepodkopává ještě významu Tainova pro literární historiografii.
Štěstí proniknouti v široké davy inteligence, jehož nedostalo se ani Tainovým »Dějinám anglické literatury,* v nichž ovšem methoda mistrova není důsledně realisována, ani jeho sktvělým monografiím »Titus Livius« a »La Fontaine,* potkalo v svrchované míře téměř vše, co vyšlo z pera G. Brandesova. Dánský positivista mnohonásobně prohlašuje se za žáka Tainova, ale jeho »Hlavní proudy literatury XIX. stol.* (1872) prozrazují spíše methodu Sainte-Beuvovu a rozla-mují se v spoustě anekdot. Nechceme býti nevděční k autoru, jehož knihy nám v třinácti létech otvíraly nové obzory a uváděly nás v samé proudění idejí evropských, ale nemáme příčiny tajiti si, že interesantně a barvitě psané jeho causerie málo kdy udeřují na samé dno věci a nedbajíce odborných studií podávají rysy mnohdy matné a neurčité. Brandesovy essaye připadají spíše jako břitké a vý-míuvné conférence před obecenstvem málo informovaným než studie literárně historické spoléhající na těžké a bohaté práci odborné.
Zmocnila-li se methody a poznatků Tainových kritika psycho logická v osobě Bourgetově a polemická literární publicistika ve vášnivé postavě E. Zoly, přišel ve W. Schererovi filolog a učenec, aby z bohatství Tainem nashromážděného těžil a je zužitkoval. Neúnavně činný, o vše se interesující a všechápající muž, jehož hluboký kulturní význam nejlépe snad zachytil R. M. Meyer v krásném svém ocenění v »Deutsche Literatur des XIX. Jahrhunderts< rozpoltěn jest jako mnohý z moderních germanistů mezi linguistiku a literární historii. Staví-li někteří jeho pronikavé dílo >Zur Geschichte der deutschen Sprache* po bok Grimmově Gramatice, jest jeho >Geschichte der deutschen Literatur* (1880) nebezpečný sok díla Gervinova. Positivistické a empirické své stanovisko literárně historické a esthetické obhájil a vyložil přesvědčivě a rozhledně v předběžné své »Poetice«, jež .však byla publikována až po předčasné smrti svého autora (f 1886). Úhrnem přistupuje Scherer k názorům Tainovým a jejich aplikací lze nazvati
LITERÁRNÍ HISTORIE DNES A ZÍTRA.
333
i jeho krásné přehledné dějiny německé literatury až po smrt Goe-tohov: tu jakoby stranou odhozen byl veškeren učený aparát, v jehož. ovládání byl Scherer mistrem, jakoby bibliografický a biografický materiál proměněn byl v surovinu, jíž umělec používá k provedení svých idejí. Kus umělecké techniky lpí na každé straně Schererovy literatury, a artistické povaze knihy obětoval snad Scherer exaktnost methody Tainovské; radostný souhlas čtenáře, s nímž se Scherer rád, chvílemi příliš rád baví, nevyváží však, dle domnění našeho alespoň, odmítavé stanovisko exaktní historie k nahodilému a rozmarnému střídání period mužských a ženských.
Nebylo-li posud možno v německé literární historiografii postou-piti dále než stojí W. Scherer, je-li on prozatím posledním slovem, dlužno vděčiti za to i jeho předchůdcům a učitelům, jichž stopy jsou v >Geschichte der deutschen Literatur* jasny a patrny. Gervinovy úsudky přejímal Scherer nejednou a Juliana Schmidta »Geschichte der deutschen Nationalliteratur seit Lessings Tode« (1865) kypící mužným životem a přetékající bohatými apercus, nesmí býti zapomínána tam, kde chvála Scherera nezná mezí. Občanské a politické ideály měli tito všickni; H. Hettner jest proti nim zbožný ctitel a jemný znatel kultur uměleckých Povoláním spoután s uměleckými poklady toužil a snil jemnoduchý Hettner, jenž dovedl však mužně vystoupiti, jednalo-li se o potření idealistické esthetiky, o jednotné kultuře, jež by v synthese objímala veškerá umění i filosofii, a třeba že duch eminentně moderní — dramaturgické jeho zásady přijal a realisoval Ibsen — líčí s podrobnou znalostí, pronikavou intnicí a subtilním uměním stilistickým harmonický věk XVIII. v Anglii, Francii a Německu. Literatura jest vlastním předmětem jeho „Literaturge-schichte des XVIII. Jahrhunderts* (1855—1870), ale dějiny umění a filosofie slučují se tu organicky s dějinami písemnictví: pragmatické stanovisko slučuje úvahy ty v celek úměrný, aniž se dogmatické předpoklady snaží korigovati a odsuzovati vývojový proud
Více než významné motto s ostřím proti bibliografické methodě, jež se čte v úvodních slovech II. dílu, vzal z Hettnera též J. Vlček, jehož »Dějiny české literatury* (1892—1901) representují jediný u nás positivní methodu literárně historickou. Vlček vychází z Taine-a a snaží se vyložiti jedno každé dílo literární dobou, poměry a prostředím-jeho vzniku, třeba že vyhýbá se užití hypothese o ra9e, jejíž oprávněnost přes affirmace Taineovy má daleko k svému rozhodnutí. Po-dal-li první díl Vlčkových »Dějin české literatury* půvabný přehled českého písemnictví až po dobu t. zv. zlatého věku a zasadil-li mistrně řadu autorů v rámec českého hnutí reformačního, tkví význam dosud vyšlých částí šíře založeného druhého dílu v přesném a vědeckém důkaze, že nelze mluviti ani o vymření literatury po válce třicetileté a že kulturní klesnutí naše jest pouhou částí úpadku kultury středo evropské v 17. stol.*)
*) Báchorku o duševním úplném ochrnuti národním a s tím souvisejícím >zázraku« vzkříšení národního pokusil se nešfastně a bez cenných důkazů proti J. Vlčkovi hájití V. Vondrák (Jagičův Archiv 1900.)
334
ARNE NOVÁK:
Nepopěrně bohaté ovoce, jež methoda Tainova v literární historiografii přinesla, dává svědectví o její životní síle a schopnosti býti s úspěchem realisovánu; praktické její výsledky opravňují k závěrům o ceně její theoretické. Námitky zdvižené čirými theoretiky neměly by přesvědčivosti, kdyby nebyly provázeny souhlasem odborníků užívajících methody té v praxi. Čím vřeleji uvítali exaktní literární historikové methodu tu, tím jejich námitky nabývají závažnější a více rozhodující ceny. Odpor nesoucí se proti theorii Tainově bere se tím směrem, jako nesouhlas historiků s methodou Buckleovou. Vyčítali-li historikové af kulturní af političtí, a jistě právem, Buckleovi, že dějiny činí dílem mas a zástupů a zapomíná na činitele nejdůležitější, na jednotlivce totiž, na silné individuality, jež činně v dějiny zasahují, zdvižena byla analogicky námitka proti Tainovým vývodům, že literatura a umění vůbec jest výtvorem národů a rac determinovaných slepě a temně podmínkami přírodními a společenskými, že umělec-básník jest bez spontanity, že dílo jeho jest bez samostatné síly, že jest pouhým nástrojem a produktem daných poměrů. Taine skutečně nemel dosti smyslu pro heroické poslání a jednání umělců a tvůrčích duchů, a při veškerém jemnocitu širokého a vzácného svého ducha cenil na díle teprve v druhé řadě to, co čím se jeví samostatným, samoúčelným výtvorem. Ty stránky na díle literárním a uměleckém nejsou nejcharakterističtější, jež Činí je znakem a značkou, právě jako na člověku nevystupují nejvíc v popředí rysy, jež jej spínají s okolím a společnosti.
Samoúčelnost díla uměleckého, aktivní poslání básníkovo, jeho moc nad prostředím a společností, heroický rys jeho povolání jsou hesla, jež přinesl E. Hennequin ve své >Vědecké kritice* (1888). Dílo u nás známé a často kritisované a diskutované, jest nejŠťastnější tam, kde poráží dedukce Tainovy a ukazuje na přílišnou schematičnost jeho sociologických závěrů. Úplné pravdy jest na jeho straně právě tak málo jako u Carlylea, jenž analogickými důvody potíral Buckleův názor dějinný. Esthopsychologie v celku prijmouti se nedá a nejsamo-statnější její tvrzení, že literatura »vyjadřuje národ, ne že národ ji produkoval, nýbrž že ji přijal a jí se obdivoval, zalíbil se v ní a poznal se v ní«, nemá daleko k duchaplnému paradoxu. Závěr ten jest pro literární historii skorém bezcenný, a nebyl přirozeně učiněn ani pokus, k jeho praktickému využití. Obdivuje-li se literární historik delikátnosti, jakou studuje Hennequis styl a vůbec formu díla. shledává-li tu filolog uspokojení a vyplnění požadavků svých příliš dlouho ignorovaných, přijímá-li zpytatel literární negativní výroky Hennequinovy za své, neplyne z toho, že by se smiřoval s plánem, jejž hluboký a učený autor literárnímu zkoumání vytkl a že by se pokoušel sestavovali i z monografií, k nimž Hennequin dává nejen návod, nýbrž pevnou síf, dějiny literatury. Hennequin pohřešuje jednotného pojítka, v němž spočívala síla methody Tainovy, on vrací se k monografickému studiu, jež prováděl Sainte-Beuve, byf studium to předem povznesl k vzácné subtilitě. Realisoval-li Hennequin svou methodu v »Spisovatelích ve  Francii zdomácnělých,*   stalo  se to
LITERÁRNÍ HISTORIE DNES A ZÍTRA.
335
v díle, jemuž neupře nikdo vysokou hodnotu kritickou, jež však nároku na jméno literárně historické pragmatické práce nečiní, a měl-li by i žák a přívrženec Hennequinův jeho erudici, jeho umělecký vzlet a vědeckou hloubku, nepostoupí od monografií dále než ke skupinám.
Cesty kritiky a literární historie se v Taineovi sešly, a paralelně postupovaly až ku Hennequinovi, tu se znovu rozejdou a rozbíhají. Novým pevným zdivem vyplniti mezery, jež v systému literárně historickém dle plánů Tainových zbudovaném, negativní kritikou Hennequinovou povstaly, z trosek pobořeného vystaviti novou budovu, jest problém literární historie dnes. Pokysy, jež koná a konati musí, jsou rázu synthetického a nikoliv jednou dlužno učiniti krok zdánlivě kompromisní. Sledovati rodící se novou literární historii, stopovati pokusy souladné a smiřující, chceme v kapitole závěrečné.
(Pokračování.)
Bytové poměry v rakouských městech.
Referuje Frant. Tomášek. (Dokončení.)
Vedlejších místností (předsíní, prádelen a j.) se z pravidla nedostává. Hygienicky důležité jsou poměry záchodové. Philippovich při svém vlastním vyšetřování našel sklepní záchod užívaný 24 a v prvém poschodí dokonce 40 lidmi! Známkou dobrých poměrů bytových je konečně také stálost bydlení, již lze posoudit z počtu výpovědí a z délky výpovědních lhůt. Ve Vídni v zámožných okresech mají převahu výpovědi čtvrtletní (v okrese I. dokonce půlletní) nad I4denními nebo ještě kratšími, v okresích dělnických je opak. V chudobných ■čtvrtích se jeví větší stěhovavost: tak v X. okresu na 24.778 bytů připadlo do roka 10.277 výpovědí, což se rovná bezmála vypovědění polovičky bytů.
Co dosud bylo uvedeno, jsou nedostatky, jež se dají zjistit ze statistických dat, třebas také dost nedostatečných. Ale při očitém ohledání bytů najde pozorovatel ještě mnoho, co se namnoze ani statisticky zachytit nedá: nedostatečná osvětlení místností, vlhkost, špatné větrání, schátralost, nedostatečná kanalisace, nečistota, špína, neosvětlená schodiště, nedostatek vedlejších místností, lomoz, nepokoj, neklid a nedostatek bezpečí, takže »neřest a chudoba, nemoci a zločiny jsou v takových bytech opravdu domovem*.
V dalších úvahách zabývá se Philippovich zkoumáním cen pozemků a výše nájemného, jmenovitě ve Vídni. Ceny pozemků s dvojí stránky podrobil šetření, jednak dle místního položení pozemků, jednak dle historického vývoje cen v různých dobách. V prvém shledal, že -ceny pozemků v jednotlivých okresích stoupají, čím více se blížíme
370
ARNE NOVÁK:
ního našeho zanedbávání zájmů hospodářských. Hořejší křiklavá čísla-jsou pro nás hlasitým mementem, kde jest nám hledati jeden z hlavních kořenů našeho zla a kde třeba nasaditi všecky páky, aby všecky ty kořeny byly co nejdokonaleji vyrvány. (Pokračování.)
Literární historie dnes a zítra.
Methodologické a historické poznámky A r n e  Nováka. (Dokonc.)»
III
Problém literární historie dnes po prudké kritice methody Tai-novy, dotud jediné poskytnuvší pevný plán práci literárně-historio-grafické, jest: vystihnouti obraz národa a doby produkovavších písemnictví rysy jednotnými, aniž by mizel a na zmar přicházel význam jednotlivců literaturu tvořících. Dotud vystupovalo buď jedno neb druhé, synthesa obého jest úkolem zítřka. Jednotné pokusy smiřující až dodnes trpěly nahodilostí a vyumělkovaností. Dělení na periody' mužské a ženské, jímž překvapil jinak exaktní Scherer, zdá se býti pravé tak rozmarem velkého učence jako tříštění století na jednotlivá živná a umělecky bohatá neb opět mrtvá, neplodná desítiletí, jež učinil methodickým podkladem své »Deutsche Literatur des XIX. Jahrhunderts« (1900) berlínský profesor R. M. Meyer. Nezavřené dosud účty literatury století, jehož proudy duševní příliš rozmanité a heterogenní nedají se přehlédnouti dodnes se stanoviska jediného; nedostatek monografií odborných, nezměřené a nespočtené vlivy cizích literatur, nehotové a nepevné fysiognomie tvůrčích hlav: vše to nutí nepředpojatého pozorovatele zaujati jiné měřítko k skvělému dílu Meyerovu než ku knize, jež majíc možnost opříti se o předběžnou práci a vzdálena jsouc otázek dne, líčí dobu uzavřenou a dávno minulou. Uměl-li však R. M. Meyer oslňujícím slohem vybroušeným-do sta facet a břitkou duchaplností a pronikavostí spojiti řadu zářivých causerií a výstižných a výtečně informujících monografií v celekr jenž podává odlesk horečného a překypujícího života století právě končícího, nezdařilo se jeho methodě, která dovede jedno decennium přeplniti hlavami a osobnostmi prvního řádu, ať již patří umělcům čř filosofům či učencům, aby následující nevykazovalo než sbírku slabých epigonů a nemohoucích diletantů, uvésti do spousty jmen a děl XIX. st v Německu jakoukoliv soustavu. Tato methodická bezradnost chara-kterisuje snad literární historii německou fin de siěcle neméně než brilantní svižnost a strhující duchaplrtost, naučená arciť od causerů a essayistů francouzských a vítězně emancipující se od nesnesitelně bezduchého a slaměného způsobu psaní, jakým diletant v belletrii i literární historii R. Gottschall v »Deutsche Nationalliteratur des XIX. Jahrhunderts« pokusil se o přehled písemnictví našeho století v' Německu a jaký podnes jako kuriosita a výhradné právo profesorského stavu má své oddané ctitele.
LITERÁRNÍ HISTORIE DNES A ZÍTRA.
Pojítko méně nahodilé a vědecky přípustnější poskytují jednotlivé velké osobnosti, kol nichž kupí se a hromadí jako kolem ohniska veškeré snahy národní té oné doby. Těžko bylo by lze upříti veškeru oprávněnost historiku, jenž by postavu Lutherovu učinil osou veškerého života kulturního a literárního národa německého ve věku 16.; kdo by dovedl kolem uchvacujícího zjevu toho nahromaditi literaturu vrstev lidových a učeneckých, snahy náboženské i vědecké, slovesné i politické. Tím by bylo právě učiněno tak zadost požadavku, jejž klade Carlyle na dějepis a jejž aplikoval Hennequin i na dějepis Hterání a nebylo by zapomenuto ani sociálního momentu ve vývoji historickém. Po stkvělém vzoru podobné práce, jejž arcif bez allur vědeckých a odbornických postavil Goethe ve »Wahrheit und Dichtung* následovalo několik pokusů o velkou vědeckou monografii, jež by zachycovala nejen veškeré snažení líčené individuality literární, nýbrž i celý souhrn znaků národní síly tvůrčí bytostí onou se projevivší. Od Dan-zelovy slibné práce »Lessings Leben und Werke« (1849), jejíž ucelení a vnitřní vytříbení přerušil trudný konec mladistvého autora a od kovového pomníku německého humanismu »Ulrich von Hutten* (1858)r jejž s kritickou britkostí a filosofickou hloubkou vystavěl dnes příliš podceňovaný D. Strauss, dospěla vědecká monografie německá až k Justiho »Winckelmannovi« (1866), v němž vytvořen vedle nezapomenutelného portrétu »římského antikváře* i sytý a uchvacující obraz novohumanistické renaisance věku 18. Přes Ř. Haymova »Her-dera« (1880) postoupeno až ku »G. E. Lessingovi«, jejž ve všech slavných bitvách za nový názor a v celém hrdinství životním i vědeckém, v massivním rámci 18. věku čtvrtstoletí po bědném Danze-. lovi s oslepující plastikou vylíčil přední ze žijících germanistů E. Schmidt: Goethe, Schiller a Luther čekají dosud na podobné grandiosní pojetí a spracovaní.
Umění vědecké monografie v rámci biografickém u Němců vyvíjí se v prudce stoupající linii, neposlední zásluha o to náleží obrovitému dílu »Allgemeine deutsche Biographie«, jež vycházejíc po pětadvacet let přineslo v 45 velkých svazcích (redakcí R. sv. pána z Liliencronů) více než 28.000 životopisů osobností, jež v kulturní rozvoj Německa zasáhly. Ne všichni spolupracovníci dovedli stvořiti v každé biografii dílko umělecké, ne všickni chápali, že většina umělců a myslitelů stvořila nejtypiČtější a nejrázovitější výtvor ve vlastním životě a intuice, jíž jest potřeba k vycítění »umění žiti« nebyla údělem všech; ale »Allgemeine Deutsche Biographie* náleží přece zásluha za velký kus pokroku, nemenší než rozvoji vědy jednající specielně o Goethovi, z níž monografické studium vůbec se učí a nové podněty hledá.*)
V omezené míře lze i na české literatuře studovati rozvoj techniky monografické v rámci životopisném. Po diletantském a libovolném pokusu J. E. Sojkově »Naši mužové« (1862) postoupeno k horlivému
*) V rámce článku našeho slušel by stručný alespoň přehled »H1ologie Goetheovské*, ale musíme-li vůbec resignovati na dotčení se otázek specielních, jest nám spokojiti se i tuto pouhým jen jménem.
372
ARNE NOVÁK:
sbírání biografického materiálu, jehož suchá a jednotvárná snůška najde se nejen ve všech ročnících »Časopisu musea království českého*, nýbrž i v J. Jirečkove »Rukověti k dějinám literatury české do konce XVIII. stol.* Jakési zpracování podává A. Rybička v > Předních křísi-telích národa českého* (1883) formou spíše archivárskou a matriční než literárně historickou ; Rybička, jehož sběratelské Činnosti nechceme podceňovati, neměl smyslu pro literaturu a její ideje a ani jedenkráte se nepokusil užiti cenných dat jako dokumentů duchovního života; jak dobrý tento stařeček klouzal po povrchu líčených předmětů, vyjadřuje jeho vlastní charakteristika, jíž v chvílích, kdy odkládal nesmírnou svou skromnost, označoval svou práci: »Český Plutarch". Nedostatkem chápavosti pro styl života a pro vlnění duševních .proudů evropských strádá i nejdokonalejší monografie tohoto údobí: V Zeleného »Život Josefa Jungmanna* (1873), vynikající nad práce Rybičkovy zaokrou-hleností a přimýkavou uceleností. Nové síly a nové aspirace ztělesňuje řada nedávných monografií mladší naší školy literárně historické: dáti totiž vyrůsti postavě spisovatele z půdy a ovzduší jeho doby, studovati na něm ideje jeho vrstevníků, zařaditi jej v duševní život evropský a užiti při tom údajů biografických jako dokumentů: význačný jsou hlavně v této' příčině L. Čecha hennequinská studie »K. Syětlá* (1892), J. Jakubce -Antonín Marek* (1896), J. Vlčkův »P. J. Šafařík* (1897) a H. Machalovy »Snahy F. L. Čelakovského o obnovu české literatury* (1899), v nichž všech lze tušiti šťastné náběhy k budoucímu biografickému dílu uměleckému.
Leč ani pojítko vynikající jednotlivé osobnosti nepostačuje k odstranění obtíží kladených sporem sociálního a individualistického názoru dějinného; jsouť údobí, jež nevyznačuje jediné \elké jméno, jež se tříští o spoustu průměrných a nepatrných osobností a jichž produkce podobá se pyramidě sestavené z nesčetných knih, z nichž všecky se ztrácejí v dojmu nepřehlednosti, a z nichž ta, jež tvoří vrchol pyramidy tratí mnoho, nepojímá-li se v souvislosti s ostatními. Tu by nejspíše byla na místě methoda Tainova, neboť tam, kde literatura jeví se pouhým plodem společnosti a masy, mizí pravdivost theorií o umělci reku a aktivním činiteli. Ale dnes, vystřízlivělí po opojení methody Tainovy a upjatí příliš specielními případy sahají literární historikové k prostředku, jehož užití ve všech údobích a u všech národů s úspěchem se potkává a jenž po vystříbení snad bude podkladem methody zítřka Vylíčení doby a prostředí, z něhož literatura vychází, obraz politických i sociálních poměrů, jež ji determinují, pokus psychologie národa, jehož jest zpovědí, přehled hospodářského rozvoje, jímž jest podmíněna — to vše tvoří podklad, na němž buduje se dále. Tato půda, z níž vyrostají samostatné individuality, bude líčena způsobem, jemuž učil Taine, přesností, jejíž byl mistrem a sytými barvami, jimiž jeho paleta stylová byla tak bohatá. Tu naváže historik literární tam, kde historik politický ustal, tu splatí daň, již ukládá mu druhá polovina jména jeho povolání. A když přišel až k okamžiku, v níž umělec tvůrčí se rodí, když dočkal se a dopracoval chvíle, kdy shluk přiměřených okolností dává vznik bytostí
LITERÁRNÍ HISTORIE DNES A ZÍTRA.
373
básníkově, opouští cestu, jíž učil Taine kráčeti, neb dnes jest mu umělec více než znakem.
Tu postoupí k studiu individuality umělcovy, pokud ta se jeví jeho dílem a nikoliv v poslední řadě jeho životem, studuje jeho techniku, a nezapomíná ani jeho sudby. Studium jeho slovníka, jeho stilu, jeho metriky jest prvním požadavkem, a věda filologická dochází svého práva. Jemné odhady a subtilná pozorování, jež činí Hennequin ve »Vědecké kritice* a exaktní zkoumání a šetření, jež jsou obsahem Schererovy »Poetiky«, jsou tu více než pokyny a návody. Byla-li linguistika vodítkem při studiu formy vnější, bude nutno obrátiti se k srovnávací literatuře látkové tam, kde jedná se o vystižení formy vnitřní. Historie filosofie a historie kulturní přistoupí jako vědy pomocné v okamžiku, kdy ideový svět autorův stává se objektem rozboru. Svět spisovatelův takto z různých hledisek objasněný a analysovaný, uvede se v poměr se světem repraesentovaným současníky a dobou vůbec. Synthesa psychologická zbudovaná na odhadech a úsudcích analysou formy i obsahu daných a podepřená obrazem biografickým, vyjádří to, co odlišuje autora od doby a co povznáší jej nad průměr její, bude zároveň i evidentním znakem jeho síly a samostatnosti. V ní bude nový pokrok proti methodě Tainově, jí bude splněno desiderium tkvící na rtech zastanců individualistického pojímání dějin. Tu zachycen a vystižen bude obraz lesa, smíme-li sáhnouti k všednímu tomu srovnání, i se vší záplavou temné zeleni, se vším vzduchem, který jej obestírá, se vší pôdou, v níž jeho kořeny jsou zapuštěny a odkudž čerpají mízu a život, ale nezmizí ani vrcholky stromů vyčnívajících a tyčících se nad větve ostatních, nezmizí podivuhodní tito jedinci, jichž výjimečností hvozd nové a jiné nabývá povahy.
Složitost a spletitost úlohy té, vysilující její namáhavost, předpokládající odvahu i vytrvalost, příkře kontrastuje s požadavky, jež činilo minulé století na literární historii. Sloučení učence i umělce, filosofa i básníka nesou s sebou nové snahy a cíle vědy literárně historické, schopnost analytická i synthetická jest tu podmínkou zdaru: lidstvo, jehož bedra klesají pod tíží bolestných otázek a problémů, chce, aby i ti, již budou psáti dějiny jeho myšlenek a snů, měli sílu a víru, bez níž nelze dočkati se nového rána
Z nových básní A. Sovy.
Přípravy k Zítřkům.
Náš celý život je slavnou přípravou k něčemu velkému: dnes toužit snem smutným po zítřejším vzešlém slunci, po myšlence, která vzpne křídla do Šířky rozmáchnutá, po zbraních, jež vtiskneme zítra do rukou čekajících . . .