r
otcjlny ani;i,ii:kľ. liii:kati;ry
Byron, romantický svčtobol a smysl 19. století
Takto žil a zcinřel ten nešťastný veliký muž: svétobol, „nemoc století", neměl proslulejší kořist. Okolo něho jako po krveprolití leží ostatní, rovněž oběti nesmírných schopností a svých nezřízených tužeb, jedni zhasli v omámení nebo opilosti, druzí se opotřebovali rozkoší nebo prací, jedni byli uvrženi do šílenství nebo sebevraždy, druaí sraženi do bezmocnosti nebo na lůžko nemocí, všichni ve svém vybičovanom nebo obolavělém nervstvu otřeseni, ncjailnčjší donesli svou krvácející ránu až do svého stáří, nej šťastnější si zachovali svoje uzdravené jizvy, ač vytrpěli /rovna tolik jako ostatní. Souzvuk jejich bědování vyplnil celé století, a my jsme se drželi okolo nich a naslouchali svému srdci, jež tiše opakovalo jejich pláč. Byli jsme smutní jako oni a jako oni náchylní k vzpouře. Zavedená demokracie rozněcovala naše ctižádosti, a neukájela je; vyhlasovaná filozofie podněcovala naše zvědavosti, a nenaplňovala je. V této doširoka otevřené dráze plcbejec trpěl svou prostřodnosti a skeptik svým pochybováním; plebejec jako skeptik, zasaženi předčasnou melancholií a sklíčeni příliš ranou zkušeností, věnovali svoje sympatie a odevzdávali svoje vedení básníkům, kteří prohlašovali štěstí za nemožné, pravdu za nedosažitelnou, společnost za Špatně uspořádanou a člověka za nedonoseného nebo zkaženého. Z tohoto souzvuku vzešla ústřední myšlenka literatury, umění a náboženství století: že mezi složkami naší lidské skladby existuje jakýsi obludný nepoměr a že touto nesrovnalostí se celý lidský osud zvrhl.
Jakou radu nám poskytli, abychom tento stav vyléčili? Ukázali se velicí? Ukázali se moudří? „Přijmi do sebe liják mocných a Hlubokých počitků; tím hůř, jestliže se tím tvůj stroj rozletí!" — „Pěstuj své políčko, omez se na malý okruh, navrať se do stáda, staň se tažným zvířetem!" — „Vrať se k víře, žehnej se svěcenou vodou, odevzdej svého ducha dogmatům a svoje chovám příručkám." - „Na nikoho sc neohlížej, usiluj o moc, o poety, o bohatství!" Toto jsou různé odpovědi umělců a měšťanů, křesťanů a lidí světa. Jsou to opravdu odpovědi? A co nám navrhují ne-li ukájet se, ohloupit se, odvrátit se a zapomenout? Existuje ještě další, hlubší odpověď, kterou první dal Goethe, klerou počínáme tušit, ve kterou vyúsťuje veškerá práce a veškerá zkušenost století a která se možná stane látkou veškeré blízké literatury: „Snaž se pochopit sám sebe a porozumět věcem!" Odpověď podivná, která se vůbec nezdá nová a jejíž dosah bude poznán teprve později. Ještě dlouho budou lidé cítit, jak se jejich sympatie chvějí na zvuk pláče jejich velikých básníků. Ještě dlouho se budou pohoršoval proti osudu, který otevřel jejich Touhám dráhu neomezeného prostoru, a pak je roztříštil na dva kroky od cíle o bídný
BYRON, ROMANTICKÝ SVĚTOBOL A SMYSL 19. STOLETÍ
L39
mezník, který neviděli. JeŠlé dlouho budou jako pouta pociťovat nezbytnosti, které by měli ochotně přijmout jako zákony. Naše generace, zrovna tak jako generace předešlé, byla nemocí století zasažena a nikdy se z ní nevzpamatuje leda napolovic. Dosáhneme pravdy- nikoliv klidu. Náš rozum, to je vše, co v tuto chvíli můžeme vyhojit; na svoje city vliv nemáme. Ale máme právo pojmout pro druhého naděje, které již nechováme pro sebe, a připravovat pro svoje potomky štěstí, z něhož sc sami nikdy těšit nebudeme. Vychováni v zdravějším ovzduší, budou mít snad i zdravější duši. Reforma ideová nakonec zreformuje i všechno ostatní a osvícení ducha přivodí uklidnění srdce. Až do této chvíle jsme ve svých soudech o člověku přijali za učitele autory zjevení a básníky a jako oni jsme za jistotné pravdy měli vznešené sny naší obraznosti a naléhavá vnuknutí našeho srdce. Spolehli jsme se na předpojatá náboženská tušení a nepřesná tušení literární, a přizpůsobili jsme svoje doktríny svým pudům a svým trampotám. Blíží se konečně chvíle vědy, a hlíží se k Člověku. Věda má za sebou viditelný a hmatatelný svět hvězd, kamenů, rostlin, na nějž ji opovržlivě omezovali; teď obrací svůj zájem k duši, vyzbrojena presnými a pronikavými nástroji, jejichž správnost dokázalo a jejichž dosah změřilo tři sta let zkušenosti. Myšlení a jeho rozvoj, jeho hodnota, jeho struktura a jeho spojitosti, jeho hluboké kořeny tělesné, jeho nekonečné poučení dějinami, jeho výsostný rozkvět na vrcholu věcí, to je dnes předmět vědy, předmět, který před šedesáti roky zahlédla v Německu a který zvolna, bezpečne /.koumán týmiž metodami jako svět fyzický, se před našima očima promění, jako se proměnil sám fyzický svět. Mění se již nyní, a nechali jsme hledisko Byronovo i našich básníku za sebou. Nikoliv, člověk není nedonosený ani není zrůdou; nikoliv, záležitostí poezie naprosto není popuzovat ho k vzpouře nebo ho pomlouvat. Člověk je na svém místě a ukončuje řadu. Vizme jej rodit se a růst, a přestaneme se mu vysmívat anebo jej proklínat. Je zplodinou jako všechno, a v tom ohledu je právem takový, jaký je. Jeho niterná nedokonalost je v řádu věcí, jako pravidelné nedozráni jedné tyčinky v rostlině, jako zásadní nepravidelnost čtyř faset v krystalu. Co jsme pokládali za nestvůrnost, je tvarem; co se nám zdálo převrácením zákonitosti, je uskutečněním zákona, tíozum a ctnost člověka mají za materiál živočišné pudy a představy, stejně jako živoucí formy mají za nástroje fyzické zákony, jako organické látky mají za prvky minerální substance. Co jc na tom překvapivého, jestliže lidská ctnost nebo lidský rozum, stejně jako živoucí forma nebo jako organická látka, někdy selžou nebo se rozloží, když přece mají, jako každé vyšší a složité jsoucno, za oporu a za vládkyně síly tužší a prosté, které je podle okolností jednou udržují svou harmonií, podruhé rozkládají svým rozporem? Kdo se bude divit, jestliže složky bytosti,
zrovna lak jako složky kvantity, podléhají jií
i přirozenou povahou neporušitelnýit zákonům, které je svazují a omezují na jistý druh a jistý rád útvarů? Kdopak se bude pohoršovat proti geometrii? A hlavně, kdopak se bude pohoršovat proti geometrii živoucí? Kdo se naopak nepocítí dojat obdivem při pohledu na ty velkolepé mocnosti usídlené v lůně věcí, které nahánějí nepřetržitě krev do údů starého světa, rozptylují její vlnu do nekonečné sítě žil a rozkvétají na celém povrchu věčným květem mládí a krásy? Kdo se posléze nepocítí zušlechtěn, odkryje-li, že tento svazek zákonitostí vyúsťuje v řád foxem, že hmota končí myšlením, že příroda se dovršuje rozumem, a že ideál, na nějž sc; zavěšují přes všechny omyly veškeré tužby člověka, je také cílem, k němuž společně přes všechny překážky pracují veškeré síly vesmíru? V tomto zacílení vědy a v této koncepci věcí spočívá jisté nové umění, nová mravnost, nová politika, nové náboženství, a pátrat po nich je naším dnešním úkolem.